načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Radost - Alexander Lowen

Radost

Elektronická kniha: Radost
Autor:

Alexander Lowen, slavný žák Wilhelma Reicha a zakladatel bioenergetiky, ve své knize ukazuje, jak se člověk může navrátit do přirozeného stavu radosti, jakou prožívá malé dítě, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  290
+
-
9,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 299
Rozměr: 21 cm
Úprava: xv, 299 stran : ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jana Žlábková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0198-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lowen je používal čtyři desetiletí při své klinické praxi, aby ukázal, jak se emoční zážitky - od sexuálního zneužívání po zlost a všechny ostatní bolestné věci, jaké lidé v životě prožívají - projevují jako tělesné symptomy. Dále čtenářům radí, aby vnímali jednoznačné signály, jaké vysílá tělo, a reagovali na ně, protože jde o vnitřní projevy touhy po svobodě. Tento přístup obnovuje zdraví a má celou řadu přínosů, například posílení radosti ze sexu a pozvednutí duchovní úrovně. Kniha je nadějeplným a transformativním průvodcem jednou z průkopnických terapií zaměřených na tělo a mysl. Zakladatel bioenergetiky, ve své knize ukazuje, jak se člověk může navrátit do přirozeného stavu radosti, jakou prožívá malé dítě, pomocí cvičení, jež navracejí tělu vitalitu a uvolňují energii potlačovaných pocitů.

Popis nakladatele

Alexander Lowen, slavný žák Wilhelma Reicha a zakladatel bioenergetiky, ve své knize ukazuje, jak se člověk může navrátit do přirozeného stavu radosti, jakou prožívá malé dítě, pomocí cvičení, jež navracejí tělu vitalitu a uvolňují energii potlačovaných pocitů. Lowen je používal čtyři desetiletí při své klinické praxi, aby ukázal, jak se emoční zážitky – od sexuálního zneužívání po zlost a všechny ostatní bolestné věci, jaké lidé v životě prožívají – projevují jako tělesné symptomy. Dále čtenářům radí, aby vnímali jednoznačné signály, jaké vysílá tělo, a reagovali na ně, protože jde o vnitřní projevy touhy po svobodě. Tento přístup obnovuje zdraví a má celou řadu přínosů, například posílení radosti ze sexu a pozvednutí duchovní úrovně. Kniha Radost, jíž vyvrcholila celoživotní práce Alexandra Lowena, je nadějeplným a transformativním průvodcem jednou z průkopnických terapií zaměřených na tělo a mysl.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Alexander Lowen - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Alexander Lowen, M. D.

Přeložila Jana Žlábková

PODVOLTE SE TĚLU

A ŽIVOTU


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Lowen, Alexander

[Joy. Česky]

Radost: podvolte se tělu a životu / Alexander Lowen ; z anglického originálu Joy ... přeložila

Jana Žlábková. –První vydání v českém jazyce. -- Praha: Maitrea, 2016. -- 299 stran

ISBN 978-80-7500-198-6

17.023.34 * 159.9 * 159.974 * 615.851 * 159.9.016.1 * 577.337

– radost-sychologické aspekty

– psychická traumata

– psychoterapie

– mysl a tělo

– bioenergetika

– energetický systém člověka

– příručky

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Veškerá práva vyhrazena, včetně práva na jakoukoli formu celkové nebo částečné reprodukce.

Tato kniha je vydaná na základě ujednání s Penguin Books, členem divize Penguin Group

(USA) LLC, společnosti Penguin Random House Company.

Alexander Lowen

Radost

Joy

Copyright © Alexander Lowen, 1995

Translation © Jana Žlábková, 2015

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2016

ISBN 978-80-7500-198-6


Tato kniha je věnována mé manželce

Rowfretě Leslii Lowenové,

opravdové duchovní bytosti


OBSAH

PŘEDMLUVA ............................................................................................................ XI

PODĚKOVÁNÍ ......................................................................................................... XV

1. RADOST ................................................................................................................. 1

Osvobození od pocitu viny .................................................................................. 1

Vnímání života těla ............................................................................................ 10

2. ODEVZDÁNÍ SE TĚLU .......................................................................................... 19

Odstranění narcistického ega .......................................................................... 19

Základ a realita ................................................................................................ 30

3. PLÁČ: UVOLŇOVÁNÍ EMOCÍ .............................................................................. 41

4. SNAHA NEPLAKAT ............................................................................................. 67

Já se nezhroutím .............................................................................................. 67

Ztráta vůle: Zoufalství ....................................................................................... 76

5. ZLOST: LÉČIVÁ EMOCE ...................................................................................... 95

6. LÁSKA: NAPLŇUJÍCÍ EMOCE .......................................................................... 125

Odevzdání se lásce ........................................................................................ 125

Vyzrálá láska .................................................................................................. 140

7. ZRAZENÁ LÁSKA .............................................................................................. 151

8. SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ .................................................................................... 175


9. STRACH: PARALYZUJÍCÍ EMOCE .................................................................... 195

10. STRACH ZE SMRTI ......................................................................................... 223

11. VÁŠEŇ, SEX A RADOST .................................................................................. 255

12. VÁŠEŇ, DUCH A DUŠE ................................................................................... 271

Odevzdání se bohu ......................................................................................... 271

Tančící duše .................................................................................................... 282

XI

PŘEDMLUVA

O

d chvíle, kdy jsem spatřil svého prvního klienta, uplynulo už čtyřicet

osm let. Právě jsem dokončil analýzu s Wilhelmem Reichem. Reichova práce začala být hodně známá, což mělo za následek zvýšený zájem o  jeho druh terapie. Šlo o  postup, jaký zvládalo jen pár jedinců, a  proto mě lidé vyhledávali, přestože jsem v  té době ještě nebyl lékař. Jako začátečník jsem účtoval svému prvnímu pacientovi dva dolary za hodinu, což nebylo ani tehdy mnoho. Nicméně když se ohlédnu do minulosti, říkám si, že to vzhledem k mým nepatrným zkušenostem bylo i tak moc peněz. Neměl jsem příliš velkou představu o hloubce a závažnosti problémůsužujících tolik lidí v naší společnosti – nevěděl jsem, že prožívají deprese, stavy úzkosti, nejistoty a jak moc trpí nedostatkem lásky a radosti v životě.

Pracoval jsem s  lidmi téměř půl století a  během té doby jsem napsal

jedenáct knih a myslím, že jsem do značné míry pochopil problémy lidí,

a  díky tomu jsem byl schopný vytvořit základní principy účinného teraeutického přístupu, jejž jsem nazval bioenergetická analýza. Tato kniha

popisuje proces této terapie a ukazuje její využívání na osobních příbězích

mých klientů. Přestože tato léčba není rychlá a snadná, je každopádněúčinná. Nicméně podmínkou její účinnosti je dostatek sebepoznání na straně


XII

Radost

terapeuta. Problémy, s nimiž se lidé potýkají, vznikaly v jejich osobnostech

mnoho let, a proto nelze očekávat, že jejich odstranění bude rychléa snadné. Skutečné zázraky se stávají jen zřídka. Mezi zázraky, jaké jsou časté,

patří zázrak stvoření nového života. A právě jemu je věnována tato kniha.

Základní teorií bioenergetické analýzy je funkční identita a  vztah mysli a  těla – psychické a  fyzické procesy. Slovo „funkční“ označuje fakt, že tělo a mysl fungují při ovládání těla jako jeden celek, jímž jsou i na hlubšíúrovni energetických procesů. Slovo „vztah“ vyjadřuje skutečnost, že mysl může působit na tělo, jež samozřejmě ovlivňuje myšlení a mentální procesy.

Bioenergetická analýza je založena na konceptu, že člověk je celistvá bytost a vše, co se děje v mysli, se musí dít i v těle. Takže pokud někoho trápí stavy zoufalství, bezmoc a neúspěch, jeho tělo bude mít stejně depresivnípřístup projevující se sníženým počtem impulzů, menší pohyblivostía omezeným dýcháním. Veškeré tělesné funkce včetně metabolismu budou do určité míry utlumeny, což samozřejmě negativně ovlivňuje i vytváření energie.

Mysl může působit na tělo, stejně jako tělo působí na mysl.V některých případech se dají tělesné funkce zlepšit pomocí změny psychiky, nicméně pokud se zásadně nezmění tělesné procesy, bývá každá taková změna pouze dočasná. Na druhé straně je pravda, že přímé zlepšení tělesných funkcí, například dýchání, pohyblivost, pocity, mívá okamžité a trvalé účinky na psychiku člověka. Při finální analýze je zvýšení úrovně energie základní změnou, jíž je třeba dosáhnout během terapeutického procesu, má-li být dosaženo cíle, jímž je osvobození jedince od omezení vytvořených v minulosti a zábran vznikajících v přítomnosti.

Uvedené schéma znázorňuje hierarchii funkcí osobnosti jakopyramidu, na jejímž vrcholu je ego. Tyto funkce jsou vzájemně propojeny a jsou na sobě závislé. Základna představuje vytváření energie a její využívání.

Cílem terapie je pomáhat jedinci při obnově celého potenciálu jeho bytí. Všichni lidé, kteří přicházejí na terapii, mívají vlivem traumat z dětství

XIII

Předmluva

výrazně sníženou schopnost žít a  prožívat život naplno. Tato skutečnost

je příčinou základního narušení jejich osobnosti projevujícího se různý

mi symptomy. Zatímco symptomy ukazují, jakým způsobem byl jedinec

negativně ovlivněný svou výchovou, hlavním jevem je ztráta části jeho já.

Všichni pacienti trpí určitým omezením své osobnosti: omezenýmvnímá

ním vlastního já a  sníženou schopností sebevyjádření a  přijetí sebe sama.

Tyto základní funkce jsou pilíře chrámu našeho já. Jejich oslabení vyvolává

v člověku pocit nejistoty, jenž narušuje všechny jeho snahy o nalezení klidu

a radosti dodávajících životu nejhlubší význam a naplnění.

Překonání těchto omezení je při terapeutické práci smělým cílem

a jak už jsem řekl, není snadné ho dosáhnout. Bez jasného pochopení cíle

terapie se člověk ztratí v bludišti konfliktů a rozpolceností a výsledkytera

peutického snažení pak bývají nejasné a frustrující. Nicméně jde o práci,

která může výrazně pomáhat mnoha lidem v naší společnosti, pro něž je

život bojem o přežití a radost bývá výjimečný prožitek.

HIERARCHIE FUNGOVÁNÍ OSOBNOSTI

ego

představy

myšlenky

pocity

emoce

samovolné pohyby

energetické procesy

XV

PODĚKOVÁNÍ

Chtěl bych poděkovat Davidu Randolphovi, jenž mi poskytl odkazy na

pasáže o radosti nacházející se v bibli, a můj dík patří i MichaeluConan

tovi a  Lesliemu Caseovi, kteří četli rukopis této knihy a  měli k  němu

podnětné postřehy.

1

1. KAPITOLA

RADOST

OSVOBOZENÍ OD POCITU VINY

Když pracuji se svými pacienty, často se po sezení cítí dobře. Někteříodchá

zejí plni radosti. Nicméně tyto příjemné pocity nemívají většinou dlouhého

trvání. Pramení z  prožitků během sezení, při němž se lidé zbaví určitého

omezujícího napětí, mají víc energie a lépe chápou sami sebe. Nejsou totrva

lé pocity, protože jistého průlomu bylo dosaženo díky mé pomoci a pacienti

sami nedokážou udržet pocit otevřenosti a  svobody. Ovšem každá změna,

každé zmírnění napětí jsou kroky k obnově vlastního já, i když člověk není

schopen plně udržet jejich přínosy. Jde o dočasný jev, protože jakmile pacient

proniká do hlubších fyzických i psychických úrovní, střetává se postupně se

stále děsivějšími vzpomínkami a s prožitky z raného dětství – s pocity, jaké

v zájmu přežití hodně dlouho potlačoval. Nicméně jak se dostává hlouběji

do svého já, získává odvahu zvládat obavy a traumata vyzrálejším způsobem,

Radost

tedy aniž by je odmítal a  potlačoval. Kdesi uvnitř každého z  nás se skrývá

dítě, jež je nevinné a svobodné a ví, že dar života byl darem radosti.

Malé děti bývají celkově otevřeny pocitu radosti a  všichni vídáme, jak radostně poskakují. Mláďata zvířat dělají totéž. Pobíhají sem a  tam a radují se ze života. Starší dospělý jedinec se tak chová zcela výjimečně. Nejvíce se tomu blíží tanec, a právě proto je tančení nejpřirozenějšíčinností při slavnostních a  radostných událostech. Nicméně děti se umějí radovat, aniž by k  tomu potřebovaly zvláštní důvod. Úplně stačí, když jsou ve společnosti dalších dětí, a po chvíli se všechny radují. Vzpomínám si, že když mi byly asi čtyři roky a běhal jsem po ulici s dětmi, začalonáhle hustě sněžit. Byli jsme nadšeni a tancovali jsme kolem pouliční lampy a  zpívali: „Padá sníh, padá sníh, pojedeme na saních.“ Velmi přesně si vybavuji, jak velkou radost jsem cítil v  podobných situacích. Děti jsou ohromně šťastné, když dostanou vytoužený dárek, a hned veseleposkakují a vykřikují radostí. Dospělí projevují své pocity umírněněji a nejsou tak spontánní jako děti, což omezuje intenzitu příjemných prožitků. Navíc bývají zatíženi starostmi, odpovědností a  pocitem viny, a  tím potlačují projevy nadšení, a už se neumějí tolik radovat.

A  přitom můžeme prožívat radost i  v  naprosto běžných situacích. Před časem jsem byl na venkově, a když jsem šel po pěšině, moje duše se vznášela do výšin. Znal jsem tu cestu a nebyla ničím výjimečná, ale když jsem po ní kráčel a mé nohy se dotýkaly země, cítil jsem, jak mým tělem proudí energie, a zdálo se mi, že jsem náhle o kousek vyšší. Cosi uvnitř se uvolnilo a po chvíli mě zaplavila vlna radosti. Byl to nesmírně příjemný pocit a  dozníval během celého dne. A  přestože jsem od té doby prožil věci, jaké byly dost bolestné a nepříjemné, většinou se cítím dobře.Přičítám to terapii, s níž jsem začal v roce 1942, a skutečnosti, že jsem mnoho let na sobě intenzivně pracoval. Terapie mi umožnila navázat kontakt s  vnitřním dítětem, jež se umělo radovat, přestože jeho dětství nebylo

1. kapitola – Radost

příliš šťastné, a postupně jsem do svého dospělého života navracelvlastnosti, jaké mi umožňují radovat se.

Dětství – za předpokladu, že je zdravé a normální – se vyznačujedvěma vlastnostmi, jež vedou k radosti: svobodou a nevinností. Významsvobody v souvislosti s radostí je třeba trochu objasnit. Jen stěží si dokážeme představit, že člověk, jehož volnost pohybu je omezena určitými vnějšími okolnostmi, by se mohl radovat. Když jsem byl malý, nedokázal jsem si představit horší trest, než když mi matka řekla, že musím být doma, zatímco ostatní děti si hrály venku. Jedním z  důvodů, proč jsem chtěl být stejně jako všechny děti co nejdřív dospělý, byla touha získat svobodu. Jak jsem dospíval, postupně jsem se stále víc vymykal rodičovské kontrole. V  naší společnosti je svoboda vyjádřením práva prosadit své štěstí a  radost. Nicméně vnější svoboda bohužel nestačí. Člověk potřebuje i vnitřní svobodu, hlavně možnost dávat otevřeně najevo své pocity. Já jsem tuto svobodu necítil a mnozí lidé v naší společnosti jsou na tom úplně stejně. Naše chování a vyjadřování ovládá superego, jež má seznam příkazů a zákazů, a pokud porušíme jím stanovená pravidla, dokáže nás potrestat. Superego je internalizací „diktátorského“ rodiče. Nicméněfunguje pod úrovní vědomí, a proto si neuvědomujeme, že limity, jaké nám určilo při prožívání pocitů a při činnostech, nejsou výsledkem našísvobodné vůle. Pokud sesadíme superego z trůnu a obnovíme osobnísvobodu projevu, nestane se z něj jakási necivilizovaná bytost. Taková situace mu naopak umožní stát se odpovědným členem společnosti a skutečným morálním člověkem. Pouze svobodný člověk je schopen respektovatpráva a svobodu druhých.

Zároveň si ale musíme uvědomit, že život ve společnosti vyžaduje, aby jedinec přijal jistá omezení v zájmu harmonického soužití s ostatními lidmi. Všechny lidské společnosti regulují chování svých členů, ale tyto limity se týkají činností, nikoli pocitů. Jedinec může být shledán vinným,

Radost

pokud porušuje všeobecně přijímaná společenská pravidla chování,nicméně je odsuzován pouze za jejich překročení, nikoli za určitý pocit či

touhu. Civilizované společnosti založené na moci rozšířily koncept viny

tak, aby zahrnoval nejen činnosti, ale i myšlenky a pocity.

Názorným příkladem tohoto posunu je biblický příběh o Adamovi a Evě. Bible líčí, jak tím, že snědli plod ze stromu poznání, přišli o svou nevinnost a radost. Než ochutnali zakázané ovoce ze stromu poznání, žili v  blaženém stavu v  rajské zahradě, v  prvotním ráji, jako tvorové mezi ostatními tvory a řídili se přirozenými instinkty těla. Jakmilesnědli zapovězené jablko, byli schopni rozeznávat správné od nesprávného, dobro od zla. Prozřeli a uvědomili si, že jsou nazí. Zahalili se, protože se zastyděli, a proto se skryli před Bohem. Žádný jiný tvor neví, co je špatné a co je dobré, a netrpí pocitem hanby či viny. Žádný jiný tvor neposuzuje své pocity, myšlenky a skutky. Žádný jiný tvor neposuzuje sám sebe. Žádný jiný tvor si neříká, že tohle je „dobře“ a tamto je„špatně“. Žádný jiný tvor nemá superego a nevnímá sám sebe, pokud není například psem žijícím v  domě svých majitelů, s  nimiž má podobný vztah závislosti, jaký mají malé děti.

Cvičíme psy, aby si osvojili určité vzorce chování a  dokázali rozpoznat, co je a co není správné, a když nás neposlechnou, trestáme je nebo je ponižujeme. O  neposlušném psovi říkáme, že je „zlý“, a  většina psů se naučí poslouchat, jen aby potěšili svoje pány. Učíme psa i dítě chovat se v civilizované společnosti, protože je to pro život naprosto nezbytné, a pes a dítě se přirozeně snaží splňovat očekávání, pokud tím nenínarušována jejich integrita. Nicméně hodně často se stává, že jejich integrita je ohrožena, což ve zvířeti a dítěti vyvolává vzdor a pak se dostávají do boje o moc, jejž nemohou vyhrát. Nakonec se podvolí násilí, a tím je zlomena jejich duše. Je to jasně vidět u psa, který před majitelem svěsí ocas mezi nohy, nebo u dítěte, jehož oči ztratí živost, má strnulé tělo a jeho chování

1. kapitola – Radost

je důkazem podřízenosti. Z  takových dětí vyrostou neurotičtí dospělí,

kteří možná vědí, jak mohou vyhrávat, ale neumějí se radovat.

Lidé, kteří přicházejí na terapii, bývají jedinci, jejichž duše byla do určité míry zlomena, a radost je pro ně neznámý pocit, přestože často mají úspěšnou kariéru. Symptomy, jaké se u nich projevují, jsoupouhými vnějšími projevy jejich zoufalství. Někteří jsou zlomeni natolik, že nedokážou fungovat ve společnosti, jiným se to nějakým způsobem daří. Je chybou předpokládat, že pokud někdo nechodí na terapii nebo má pocit, že ji nepotřebuje, je zdravým jedincem. Začínal jsem s terapií pod vedením Reicha a tehdy jsem se domníval, že jsem v pořádku, ale zanedlouho jsem zjistil, že trpím obavami a nejistotou a že cítím napětí v celém těle. Ve své předchozí knize Bioenergetika (Bioenergetics) jsem popsal některé zážitky z této terapie, jaké mě doslova šokovaly, protože jsem poznával rozsah své neurózy, ale zároveň mi ukázaly cestuk obnovení integrity a dodaly mi dost odvahy, abych kráčel dál směrem, jejž jsem si zvolil.

Rozhodl jsem se pro cestu podvolení se tělu. Musel jsem se přestat ztotožňovat se svým egem, abych se mohl začít ztotožňovat se svým tělem a se svými pocity. Na úrovni ega jsem sám sebe viděl jako bystrého,inteligentního a skvělého jedince. Byl jsem přesvědčený, že zvládnu spoustu věcí, ale nevěděl jsem, co přesně bych mohl dokázat. Chtěl jsem býtslavný. Poháněly mě velké ambice, jaké ve mně vyvolávala moje matka, abych nebyl stejně neambiciózní jako můj otec, který mě naštěstí podporoval natolik, že se matce nepodařilo získat nade mnou nadvládu. Odevzdání se tělu znamenalo vzdát se úžasných představ ega, jaké zakrývalya nahrazovaly vnitřní pocity méněcennosti, hanby a viny. Kdybych je přijal, cítil bych se nesmírně ponížený – čemuž jsem se podvědomě snažil vyhnout. Jakmile se odevzdáte tělu, musíte se podvolit i sexualitě a já jsem cítil, že tohle je kořen mých nejhlubších obav a strachu z odmítnutí a ponížení.

Radost

A přesto mě právě svůdná radost a nadšení ze sexu dovedly k Reichovi,

s nímž jsem pak prováděl terapii.

Na vědomé úrovni jsem ohledně své sexuality netrpěl pocitem viny. Coby sofistikovaný moderní dospělý muž jsem ji přijímal jako přirozený a  pozitivní jev. Nicméně na tělesné úrovni jsem cítil nutkavou touhu, jež nenalézala hlubšího uspokojení. Byl jsem typický narcistický jedinec, který z  hlediska sexuálního projevu nemá zábrany, ale moje svoboda byla vnější, nikoli vnitřní, protože jsem sice svobodně jednal, ale svobodně jsem se necítil. Odmítal jsem jakýkoli pocit viny ohledně sexu a zároveň jsem se nedokázal žádné ženě naplno odevzdat a nechtěl jsem, aby mě při pohlavním aktu ovládlo sexuální vzrušení. Podobně jako u většiny jedinců z naší společnosti jsem měl pánev strnulou svalovým napětím a při vyvrcholení pohlavního aktu jsem se nedokázal hýbatsvobodně a spontánně. Když jsem se během terapie s Reichem tohotonapětí konečně zbavil a  moje pánev se pohybovala svobodně a  spontánně v souladu s dýcháním, cítil jsem takovou radost, jakou prožívá člověk, kterého pustí z vězení.

Chronické svalové napětí v  určitých částech těla vytváří vězení, jež brání svobodnému vyjadřování duše jedince. Člověk cítí napětí ve spodní čelisti, krku, ramenou, hrudníku, páteři a v nohou. Takové napětí neumožňuje řídit se volně vlastními podněty, protože člověk se bojí verbálního či fyzického trestu. Hrozba odmítnutí nebonedostatku rodičovské lásky ohrožuje život malého dítěte a často vyvolává větší strach než fyzické potrestání. Ustrašené dítě prožívá napětí a  úzkost a  nedokáže se otevřít. Prožívá bolestné stavy a  umrtvuje samo sebe, aby necítilo tak velkou bolest či strach. Umrtvování těla zmírňuje nepříjemné pocity, protože „nebezpečné“ impulzy jsou skryty hodně hluboko. Člověk tak sice přežije, ale potlačování se stane jehozpůsobem života. Radost je podřízena snaze po přežití a ego, jež způsobně

1. kapitola – Radost

sloužilo tělu a jeho touze po radosti, začne ovládat tělo v zájmubezečí. Rozpolcenost mezi egem a tělem, které se musí podvolit napětí

v  základně lebky, neruší energetické spojení mezi hlavou a  tělem –

mezi myšlením a cítěním.

Zajištění přežití patří mezi funkce ega a je projevem instinktusebezachování. Ego to zvládá díky své schopnosti přizpůsobovat tělesné reakce vnější realitě. Řídí svalovou činnost, a tím přebírá velení nad všemitělesnými funkcemi, jež by mohly zasahovat do snahy o přežití. Ovšem stejně jako generál, z  něhož se ve chvíli, kdy okusí sílu moci, stane diktátor, i ego se po čase nechce vzdát své nadvlády. Navzdory faktu, že nebezpečí pominulo – z vyděšeného dítěte se stal nezávislý dospělý jedinec – odmítá ego přijmout novou realitu a vzdát se své pozice. Stalo se z něj superego a snaží se udržet kontrolu, protože má strach, že anarchie by mohla vést k jeho porážce. Poznal jsem mnoho pacientů, kteří byli nezávislí dospělí, a přesto se báli svých rodičů a dokonce měli strach otevřeně si s nimipromluvit. Tváří v tvář svým rodičům se chovali jako pes, který stáhne ocas mezi nohy. Když díky terapii nalezli odvahu k  upřímnému rozhovoru s nimi, s překvapením zjistili, že člověk, jehož považovali za hrozného, už dávno není netvorem, jehož se tak dlouho báli.

Ego se liší od superega tím, že se dokáže vzdát nadvlády, jakmile mu to situace umožní. Ale v případě superega to neplatí. Velmi málo lidí, nebo spíš téměř nikdo, dokáže vědomě uvolnit spodní čelist, krční svaly a  napjaté svaly na zatuhlých nohou. Ve většině případů napětí ani nevnímají a nevědí, jak je nevědomě ovládá. Mnozí lidé cítínapětí v  těle, protože způsobuje bolest, ale netuší, že napětí a  bolest jsou následky toho, jak celkově fungují a  co všechno potlačují. Někteří považují svou strnulost za projev síly, za důkaz, že ustojí mnohé problémy a nepodlehnou stresu. Tvrdí, že jsou schopni snášet nepohodlí a  dokonce i  bolestné utrpení. Já osobně jsem přesvědčený, že jsme se

Radost

stali národem lidí zaměřených na přežití, kteří mají tak velký strach

z nemocí a ze smrti, že nedokážou žít svobodně.

Obava ztráty kontroly ze strany ega je základní příčinou lidského utrpení a nespokojenosti. A přesto si většina lidí neuvědomuje, jakvelký prožívají strach. Jeho projevem je každý napjatý sval v těle, jenž se úporně brání volně plynout s pocity a s životem. Další příčinou napětí v těle je zlost, protože právě ona je přirozenou reakcí na vnucenéomezování a na popírání svobody. A pak se dostaví smutek ze ztrátypotenciálu, jejž nabízí stav radostného nadšení, jaké rozproudí krev a  tělo radostně a vzrušeně vibruje. Takový stav živosti je fyzickým základem prožívání radosti, což vědí mnozí duchovní lidé. Právě hledání pocitu radosti je hlavní motivací pro příslušníky různých komunita způsobuje, že derviši tančí tak dlouho, až dosáhnou extáze.

Radost je duchovní prožitek. V náboženství bývá spojovánas odevzdáním se bohu (autor chápe slovo bůh v obecném a širokémvýznamu, na rozdíl od Boha v pojetí křesťanském, pozn. překl.) a s přijetím jeho milosti. V  základu biblické víry je přikázání: „Budete se radovat před Hospodinem, svým Bohem.“ Tento výrok se nachází v páté knize Starého zákona zvané Deuteronomium (12:12) a  je Mojžíšovou radou dětem Izraele, jakou pronesl poté, co je vyvedl ze  zajetí z Egypta. V hebrejštině se radost řekne gool, což původně znamenalo kroužení pod vlivem silné emoce. Toto slovo, jaké autoři žalmů po - užívali k označení Boha, má vyjádřit, že člověk krouží a víří pln radosti a potěšení.

V  Novém zákoně (Jan 15:11) Ježíš říká, že učil tak, aby jeho následovníci mohli prožívat radost. Ve stejné části Bible (12:11) se dále praví: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ Křesťanství učí, že být v jednotě s Bohem, s Otcem, znamenáprožívat radost.

1. kapitola – Radost

Další pohled na radost najdeme v básni „Óda na radost“, v níž Schiller říká, že radost je jiskrou boží a má tak vekou sílu, že všichni se chtějí„bráti v jejích stopách růžových“... „Zlíbat svět kéž dáno nám! Bratři! Hvězd, kde žárný stan, dobrý Otec zří z mlh clony.“

1

Podobné obrazy naznačují, že bůh na nebi je identický s vesmírnými silami vytvářejícími hvězdy. A  jednou z  nich je Slunce, které je základem trvání života na planetě Zemi. Je božským plamenem, kroužícísférou, jejíž paprsky zúrodňují půdu. Když září, zahřívá celou zemi a uvádí v pohyb tanec života. Když se mnozí probudí do jasného slunečného dne, jsou plni radosti. Na tento božský plamen jsou obzvláště citliví lidé. Není divu, že právě proto dávní Egypťané uctívali slunce jako svého boha.

Indický učenec a  mudrc Rabíndranáth Thákur také mluví o  radosti z  hlediska přírodních procesů. „Nutkavé touhy nejsou pro člověka tak důležité jako radost a radost se nachází úplně všude. Je v zeleni trávy na zemi, v modravém poklidu nebe, v bujném neklidu jara, v tichéstřídmosti zimy, v živém mase lidského těla i v jeho držení – vznešenéma vzpřímeném – a  je i  v  živoucích projevech všech našich schopností a  sil... Nejvyšší pravdu pozná jen ten, kdo ví, že celý svět je výtvorem radosti.“

2

Ale pak by se člověk mohl zeptat, co smutek? Všichni dobře víme, že v životě je i spousta smutku. Dostavuje se, když ztratíme milovanéhočlověka, když přijedeme o fyzické síly při nehodě či nemoci, když senesplní naše naděje a  očekávání. Den nemůže existovat bez noci a  život bez smrti a stejně tak nemůže být radost bez smutku. V životě jsou příjemné i nepříjemné chvíle a je třeba snášet i bolest, ale důležité je nepoddávat se jí. Jsme schopni přijmout ztrátu, pokud víme, že nejsme odsouzeni 1 Friedrich Schiller: Óda na radost, český překlad Pavel Eisner. (Pozn. překl.) 2 Tagore, Rabindranath, Sadhana, The Realization of Life (New York: MacmillanPublishing Company, 1916), s. 99, 116.

Radost

k věčnému zármutku. Přijímáme noc, protože víme, že po ní přijde den,

a stejně tak přijímáme smutek, když je nám jasné, že se pak znovu dostaví

radost. Ovšem radost se může projevit, jen když je naše duše svobodná.

Naneštěstí je příliš mnoho lidí, kteří mají zlomené srdce a nemohouprožívat radost, dokud se neuzdraví.

Jak člověk ztratil schopnost radovat se? Bible nabízí určité vhledy. Říká nám, že muž a  žena pobývali kdysi v  rajské zahradě. Stejně jako ostatní tvorové, kteří tam byli s nimi, žili ve stavu blažené nevědomosti. V zahradě stály dva stromy, jejichž plody bylo zakázáno jíst: strompoznání a strom života. Had přemlouval Evu, ať sní ovoce ze stromu poznání, a tvrdil, že je to správné. Eva protestovala a říkala, že když sní zapovězený plod, zemře. Ale had opáčil, že nemůže zemřít, protože by díky tomu byla rovna Bohu a uměla by rozeznat dobro od zla. Eva nakonec snědla jablko a přesvědčila Adama, aby udělal totéž. Jakmile ho pozřeli, získali poznání.

Příběh ukazuje, jak se člověk stává tvorem uvědomujícím si sám sebe. Zapovězené poznání bylo vnímání sexuality. Každý jiný tvor je nahý, aniž by se kvůli tomu cítil provinile. Uvědomování si sebe sama zbavujesexualitu její přirozenosti a  spontánnosti a  následkem toho připravuje člověka o jeho nevinnost. Ztráta nevinnosti vede k pocitu viny, jež ničí radost.

Je to alegorický příběh, nicméně popisuje prožitek všech lidíprocházejících procesem kulturní asimilace. Každé dítě se rodí ve stavunevinnosti a svobody, a díky tomu prožívá radost. Radost je přirozeným stavem dítěte a všech zvířecích mláďat, což je jasně vidět, když pozorujemenapříklad jehňata, jak na jaře radostně poskakují. VNÍMÁNÍ ŽIVOTA TĚLA Radost patří do oblasti pozitivních tělesných pocitů, není to mentální postoj. Člověk si nemůže říct, že bude mít radost. Příjemné tělesné

1. kapitola – Radost

pocity vycházejí ze základu, jenž se dá označit za „dobrý“. Jeho opakem

je „špatný“ pocit, jaký prožíváme, když jsme negativně naladěni a cítíme

strach, jsme zoufalí nebo máme pocit viny. Jestliže strach nebo zoufalství

převládnou, snažíme se je potlačovat a tělo je otupělé a bez života. Pokud

člověk potlačuje určitý pocit, ztrácí schopnost cítit a prožívá deprese, což

je stav, jenž se bohužel stal převládajícím způsobem života. Naproti tomu

když příjemné vzrušení pramení ze základu dobrého pocitu, prožíváme

radost. A pokud překypuje radostí, poznává člověk jev zvaný extáze.

Je-li tělo hodně živé, silné a  vibruje, jsou pocity proměnlivé stejně jako počasí. Okamžitě se dokážeme rozzlobit a  pak projevujeme lásku nebo se rozpláčeme. Smutek se může změnit v radost, tak jako po slunci přichází déšť. Takové změny nálad, podobně jako změny počasí, nenarušují základní vyrovnanost. Odehrávají se jen na povrchu a neovlivňují pulzování v  hloubi těla, jež člověku dodává pocit pohody. Potlačování pocitů je umrtvující proces omezující vnitřní pulzování těla, jeho vitalitu a stav vzrušení. Takže když potlačujeme jeden pocit, potlačujeme všechny ostatní pocity. Jestliže potlačujeme strach, potlačujeme i zlost.Potlačování zlosti má za následek potlačování lásky.

V raném období života se dozvídáme, že určité pocity jsou „špatné“ a jiné jsou „dobré“. Přesně to se říká v desateru. Je dobré milovat a ctít otce a  matku a  je špatné je nenávidět. Toužit po manželce souseda je hřích, nicméně je-li přitažlivá a my jsme vitální muži, pak je taková touha naprosto přirozená.

A je třeba poznamenat, že mít určitý pocit není hřích. Problém sespolečností nastává ve chvíli, kdy jednáme na základě svého pocitu. V zájmu souladu se společností musíme mít kontrolu nad svým chováním.„Nezabiješ“ nebo „nepokradeš“ jsou nezbytná omezení potřebná v případě, že lidé žijí ve větších či menších skupinách. Jsme společenští tvorové a naše přežití závisí na spolupráci celé skupiny. Pravidla chování, jež podporují

Radost

blaho skupiny, nemusejí jedinci ninak škodit. Ale omezování pocitů je

něco jiného. Pocity jsou životními projevy těla, a proto je jejichoznačování za dobré a špatné posuzováním samotného jedince, nikoli jeho činů.

Odsuzovat jakýkoli pocit znamená odsuzovat život. Rodiče často dítěti říkají, že když má určitý pocit, je špatné. Platí to hlavně o sexuálníchpocitech, ale zároveň i o mnoha dalších. Rodiče obviňují dítě, že má strach, čímž ho nutí, aby ho potlačovalo a chovalo se odvážně. Nicméně pokud neprojevuje strach, nemusí mít nutně dost odvahy – pouze se nebojí. Žádné zvíře žijící ve volné přírodě neví, co je správné a co není správné, a proto ani netrpí pocitem hanby nebo viny. Žádné zvíře neposuzuje své jednání – nebo samo sebe. Žádné zvíře žijící v  přírodě nemá super ego a neuvědomuje si samo sebe. Nemá vnitřní omezení pramenící ze strachu.

Pocit je vnímání vnitřního pohybu. Není-li pohyb, není ani pocit. Když člověk nechá ruku pár minut bezvládně viset, necítí paži. Říká se, že je „mrtvá“. Tento princip se vztahuje na všechny pocity. Například zlost je nával energie aktivující svaly, jaké následně vykonávají věcivycházející ze zlosti. Takový nával je impulzem vytvářejícím pocit ve chvíli, kdy ho zaznamená vědomá mysl. Nicméně vnímání je povrchní jev: impulz vyvolá pocit, jen když pronikne na povrch těla a působí na činnosttakzvaných volních svalů.

3

V těle jsou mnohé impulzy, jaké nevyvolávají pocit,

protože zůstávají spjaty s vnitřním prostředím. Běžně necítíme pulzování

srdce, protože jeho tep neproniká na povrch. Je-li tepání silnější, projeví

se jeho účinky na povrchu těla a my začneme vnímat srdeční pulz.

Jakmile se impulz dostane ke svalu, připraví se sval k akci. Pokud jde o volní sval, je činnost pod kontrolou ega a dá se omezovat neboupravovat pomocí vědomé mysli. Bráněním činnosti vzniká napětí ve svalu, 3 Lowen, Alexander, The Language of the Body (New York: Macmillan Publishing Co., 1971).

1. kapitola – Radost

jenž tím získává energetický náboj, ale není schopen jednat, protože mysl

vydává omezující pokyny. V  takovou chvíli je napětí vědomé, což znamená, že se dá uvolnit nepodléháním danému impulzu nebo jinýmzpůsobem, například tím, že raději bouchneme pěstí do stolu, než bychom

někoho udeřili do tváře. Nicméně pokud urážení nebo osočování, jež

vyvolalo zlost, trvá dál a začne být nesnesitelné, stává se, že impulznepomine. Platí to především o konfliktech mezi rodiči a dětmi, které nemají

možnost uniknout projevům nepřátelství. V takové situaci se stává napětí

chronické a bolestné. Jedinou úlevou je stav jisté otupělosti a nehybnosti,

v němž pocity zmizí.

U jedinců, kteří ze strachu potlačovali zlost na rodiče, se častoprojevuje výrazné napětí ve svalech v horní části páteře. V mnohapřípadech mívají ohnutá záda, podobně jako když se pes nebo kočka chystají zaútočit. Takový člověk vypadá, jako by byl neustále ve střehu, což je jasnou známkou jeho zlostného postoje. Není ve spojení se svým tělem a  dokonce ani neví, že je v  něm ukryta potenciální zloba. Je strnulý a otupělý. Stačí sebemenší podnět a okamžitě vzplane hněvem, aniž by si uvědomoval, že ventiluje dlouho potlačovanou zlost. Ale ani tím se bohužel neuvolní napětí, protože jde o výbušnou reakci, nikolio skutečný projev skryté zlosti.

Chronické napětí svalů v  těle je známkou blokovaných impulzů a ztráty pocitů. Například napětí ve spodní čelisti bývá u některýchjedinců tak velké, že vyvolává temporomandibulární poruchy. Člověk se brání impulzům, jaké ho nutí křičet a kousat. Snaží se mít kontrolu nad spodní čelistí, nechce se rozplakat nebo utéct, protože má strach. Je-li taková kontrola vědomá a  ovládaná vůlí, pomáhá člověku udržovat se v dobrém stavu. Naproti tomu chronické napětí ve spodní čelisti se nedáuvolnit vědomým úsilím. Může se jen dočasně zmírnit, protože představuje navyklý a  charakteristický postoj determinace. Každé chronické napětí

Radost

je projevem omezené schopnosti vyjádření jedince. Většina lidí v  naší

společnosti trpí značným chronickým napětím ve svalech – například

v krku, hrudníku, spodní části páteře a v nohou – což jim bránív přirozeném pohybu a ničí jejich schopnost vyjadřovat se svobodně a naplno.

Chronické napětí ve svalech je fyzickým projevem potlačovanéhopocitu viny, protože představuje obranu ega proti určitým pocitům a  činům. Někteří jedinci, kteří trpí chronickým napětím ve svalech, prožívají veskutečnosti silný pocit viny, aniž by si to uvědomovali. Pocit viny je svým způsobem vyvolaný představou, že člověk nemá právo jednat svobodně a že nemůže dělat věci, jaké by chtěl dělat. Má pocit, že se necítí dobře ve svém těle. Prožívá nepříjemné pocity. V takovém případě si podvědomě říká, že určitě udělal něco špatného nebo nesprávného. Například když člověk zalže, má výčitky a  cítí se provinile, protože zradil své pravé já, svůj opravdový pocit. Nicméně někteří lidé lžou bez pocitu viny, ale jen proto, že hopotlačují, takže o  něm ani nevědí. Naproti tomu pokud se člověk cítí dobře a  prožívá radost, nemůže trpět pocitem viny. Tyto dva stavy – příjemný radostný pocit a nepříjemný pocit provinění – se vzájemně vylučují.

Zakázané ovoce vyvolává většinou smíšené pocity. Chutná dobře, a proto je zakázané. Ovšem zapovědělo ho superego – jinak řečeno ona část vědomé mysli, jež přijala příkazy rodičů – a právě z toho důvodu se nemůžeme poddat radosti. Máme nepříjemnou pachuť v  ústech vyvolávající pocit viny. Sexualita je v  naší společnosti zapovězeným ovocem a téměř všichni civilizovaní jedinci trpí do určité míry pocitem viny nebo se stydí za své sexuální pocity a představy. Narcističtí lidé pocity odmítají a  nechtějí se s  nimi ztotožnit, takže se sice necítí provinile, ale zároveň nejsou schopni cítit lásku.

4

Tito jedinci navenek vypadají, jako by neměli

4 Lowen, Alexander, Narcissism, The Denial of the True Self (New York: MacmillanPublishing Co., 1985).


15

1. kapitola – Radost

v  oblasti sexu přílišné zábrany, nicméně jejich svoboda je pouze vnější,

nikoli vnitřní, protože jde jen o činy, ne o pocity. Je pro ně důležitý sex,

ale nedokážou se oddat lásce. Sex je pohlavní akt bez prožívání radosti.

Pokud člověk necítí hlubokou vnitřní svobodu a  není schopný naplno

projevovat své pocity, nemůže se radovat.

Vnitřní svoboda se projevuje vznešeností těla, jeho jemností a živostí. Je spojena s oproštěním se od pocitu viny a hanby a s přijetím a poznáním sebe sama. Tuto schopnost mají všechna zvířata žijící ve volné přírodě, ale u civilizovaných jedinců chybí. Je fyzickým vyjádřením nevinnosti,spontánního jednání bez pocitu viny a upřímností vůči sobě.

Ztracená nevinnost se bohužel nedá obnovit. Znamená to snad, že jen proto, že víme, co je sexualita, a  rozlišujeme věci na dobré a špatné, jsme odsouzeni k pozici hříšníků? Musíme prožívat život s pocitem viny, nechat sebou manipulovat a  klamat sami sebe? Měli bychom mít na paměti, že všechna náboženství mluví o spáse. Nejsme odsouzeni žít v pekle a dokonce ani v očistci, přestože to vypadá, jako by mnozí lidé prožívali svůj život na těchto úrovních. Spása je vždy spojenas odevzdáním se bohu, s oproštěním se od egoismu a s přijetím morálního života. Nicméně takové věci se snadno říkají, ale hůře dělají. Ztratili jsmekontakt s bohem, jenž sídlí uvnitř – s vířícím dechem oživujícím naše bytí, s  pulzujícím centrem vnitřního já, které prozařuje naše bytí a  dodává smysl našemu životu.

V této knize budu líčit strasti a muka, jaká mi popisovali mí pacienti, kteří se kvůli nim rozhodli podstoupit terapii. Cílem terapie je navázání spojení s  vnitřním bohem. Je to bůh sídlící v  přirozeném já, v  těle, jež bylo stvořeno k jeho obrazu. Přirozené já sídlí hluboko v těle podvrstvami tenzí představujících nadvládu superega a potlačované pocity. Má-li se k němu pacient dostat, musí putovat zpět v čase do raných období svého života. Je to bolestná cesta, protože probouzí děsivé vzpomínky a evokuje

Radost

hodně nepříjemné pocity. Nicméně jakmile se uvolní potlačovánía pocity se mohou projevit, začne tělo, jež stvořil bůh, postupně ožívat.

Cesta sebeobjevování je terapeutickým procesem a  člověk by na ní neměl kráčet sám. Osamělý poutník by byl ztracený a zmatený,podobně jako Dante v Božské komedii. Když se Dante ztratí v lese a má strach z  divoké zvěře, pln zoufalství volá Beatrice, svou nebeskou ochránkyni, a žádá ji o pomoc. Beatrice mu pošle římského básníka Vergilia, jenž se stane jeho průvodcem, neboť cesta domů vede peklem představujícím pro poutníka obrovské nebezpečí. Vergilius pomůže Dantemu bezúhony projít ona děsivá místa, protože sám musel předtím podstoupit tuto cestu. Dante s  jeho pomocí projde bezpečně peklem, poté musí putovat očistcem a nakonec vstoupí do ráje. Během terapeutického procesu je průvodcem člověk, který podstoupil podobnou cestu sebeobjevování a  prošel vlastním peklem. Má-li terapeut fungovat jako účinný průvodce při analytické terapii, musí mít za sebou vlastní analýzu končící sebepoznáním.

Pro pacienta při terapii představuje peklo nevědomé podsvětí, v němž jsou skryty obavy a strachy z minulosti – zoufalství, muka, mánie. Jakmile pacient sestoupí do tohoto temného světa, cítí bolesti z dávné minulosti, znovu prožívá konflikty, jaké tehdy nezvládl, a objevuje sílu, po níž vždy toužil, ale nevěřil, že by ji mohl mít. Zpočátku pramení jeho sílaz vedení, podpory a povzbuzování ze strany terapeuta, ovšem postupně se stává pacien tovou vlastní silou, protože po čase zjistí, že jeho děsy jsou veskutečnosti obavy z dětství, s nimiž se jako dospělý dokáže vypořádat. Peklo existuje pouze v temnotě noci a smrti, v denním světle – tedy ve stavuplného vědomí – člověk nevidí žádné příšery. Ze zlých macech jsou rozzlobené matky strašící malé dítě. Pocity, za jaké se člověk dřív styděl a  považoval je za nebezpečné a nepřijatelné, se změní v přirozené reakce na výjimečné situace. Pacient postupně přijímá svoje tělo a s ním i duši a své já.

1. kapitola – Radost

V jedné své knize jsem řekl, že nevědomí je částí těla, jakou necítíme.

5

V našem těle se nachází mnoho částí, jež necítíme a nevnímáme.Neuvědomujeme si, že neustále fungují cévy, nervy, endokrinní žlázy, ledviny

a tak dále. Někteří indičtí fakíři dosahují tak hluboké úrovně vědomí, že

jsou schopni vnímat vnitřní orgány, ovšem běžně tak vědomínefunguje. Vědomí je jako vrchol ledovce, jenž je vidět nad hladinou moře, ale

zároveň je jeho podstatná část skryta pod povrchem. U člověka, který má

emocionální problémy nebo konflikty, jsou v  těle oblasti nacházející se

mimo dosah vědomí, jaké necítíme, protože byly znecitlivěny chronickým napětím. Strnulost blokuje hrozivé impulzy, ale zároveň umrtvuje

určitou část těla, což má za následek ztrátu části vlastního já. Proto ony

oblasti představují emocionální konflikty, jaké byly potlačeny donevědomí. Například lidé většinou nevnímají napětí ve spodní čelisti a neuvědomují si, že tato tenze pramení z potlačování touhy kousat a křičet. Takové

konflikty jsou projevem potlačovaného nevědomí. Vytvářejí podsvětí,

v němž jsou skryty pocity, jaké ego nebo vědomá mysl považují zanebezečné, zahanbující a nepřijatelné.

Tyto pocity se podobají duším v pekle a jsou-li umrtveny natolik, že je vědomá mysl nevnímá, žijí v podsvětí v obrovských mukách. Občas jejich utrpení pronikne do vědomí, ale pak jsou znovu v zájmu přežití znovu potlačeny. Přežít dokážeme, jen když žijeme na povrchu, kde můžeme kontrolovat pocity a  chování, což ovšem vyžaduje obětování hlubších pocitů. Žití na povrchu podle hodnot ega je narcistickým způsobem života, jenž je prázdný a celkově končí depresemi. Žitív hlubině vlastního bytí může být zpočátku bolestné a  děsivé, ale zároveň i naplňující a radostné, máme-li dost odvahy, abychom prošli peklem a dostali se do ráje. 5 Lowen, A., The Language of the Body.

Radost

Hluboké pocity, jaké skrýváme, jsou pocity dítěte, jímž jsme kdysi byli – jsou to pocity nevinného a svobodného dítěte, jež se uměloradovat, dokud nebyla jeho duše zlomena pocitem viny a hanby za přirozené projevy. Toto dítě pořád žije v  našem srdci a  v  celém těle, ale my jsme s ním ztratili kontakt, což znamená, že nejsme ve spojení se svounejhlubší částí. Chceme-li najít sami sebe a objevit ono dítě, musíme proniknout do hlubokých oblastí svého bytí, do temnoty nevědomí. Musíme statečně čelit strachu a  nebezpečenstvím tohoto sestupu a  k  tomu potřebujeme pomoc terapeuta, průvodce, jenž dokončil onu cestu při procesuvlastního sebeobjevování.

Tyto představy odpovídají mytickému uvažování, v  němž je bránice přirovnávána k  zemskému povrchu. Část těla nad bránicí se nachází v denním světle a druhá část, hlavně břicho, je v temné noci, v nevědomí. Vědomá mysl má určitou kontrolu nad procesy horní poloviny těla, ale malou nebo žádnou kontrolu nad procesy dolní poloviny těla, mezi něž patří i sexualita, vyměšování a rozmnožování. Tato část těla je úzcespojena s  animální podstatou člověka, zatímco funkce horní části těla jsou mnohem víc vystaveny vlivům společnosti. Tento rozdíl se dánejjednodušeji popsat tak, že jíme jako lidé, ale vylučujeme jako zvířata. Spodní část těla je hodně spjata s naší animální podstatou a s jejími funkcemi, především se sexualitou a pohyby, a proto je schopna přijímat radostné a dokonce až extatické prožitky.

19

2. KAPITOLA

ODEVZDÁNÍ SE TĚLU

ODSTRANĚNÍ NARCISTICKÉHO EGA

Představa o odevzdanosti není dnes u lidí příliš oblíbena, protože jsoupře

svědčeni, že život je úsilí, boj nebo přinejmenším soutěživost. Pro mnohé

je životním cílem dosáhnout v  nějaké oblasti úspěchů a  něco dokázat.

Identita člověka bývá spojována spíš s jeho činnostmi než s jeho bytím.

Právě tento jev je příznačný pro narcistickou společnost, v  níž jsou tak

důležité představy, jimiž lidé nahrazují realitu.

6

V narcistické společnosti

jsou vysoce hodnoceny všechny úspěchy, ovšem jen proto, že podněcují

ego. Neúspěchy mají opačný účinek, protože ponižují ego. V  takovém

prostředí se odevzdanost rovná porážce, nicméně ve skutečnosti jde jen

o odstranění narcistického ega.

6 Viz A. Lowen, Narcissism, The Denial of the True Self, kde najdete hlubší analýzu

narcistické osobnosti.

Radost

Pokud se člověk nezbaví narcistického ega, nemůže se oddat lásce a prožívat radost. Ovšem neznamená to, že musí své ego zavrhnout nebo obětovat. Ego se prostě jen zhostí své role a  pochopí, že je podřízeno našemu já – je nástrojem vědomí, nikoli pánem těla. Musíme siuvědomit, že tělo má svou moudrost pramenící z miliard let evoluční historie, což je fakt, jaký si vědomá mysl nedokáže představit, natož přijmout. Například tajemství lásky se nachází mimo dosah vědeckého poznání. Věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, jež posílá krev do celého těla, a srdcem, jaké je orgánem lásky a citu. Moudří lidé tento zdánlivý paradox pochopili. Když Pascal řekl, že „srdce má své důvody, jaké mozek nikdy nepřijme“, měl pravdu.

Někteří lidé tvrdí, že mysl a  tělo jsou si rovny, ale je to pouhé zdání, protože tato „rovnováha“ je výsledkem omezeného pohledu vědomé mysli, jež vidí jen povrch věcí. Je to stejné jako v případě příslovečného ledovce, z nějž je vidět pouhých deset procent. Proudění životaumožňuje část skrytá v  temnotě, nevědomá část našeho těla. Nežijeme pomocí vlastní vůle. Vůle nedokáže regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyzické procesy. Není schopna ovlivňovat tělesný metabolismus, na němž závisí náš život. Je to velmi přesvědčivý koncept, protožev opačném případě by při prvním selhání vůle skončil i náš život.

Představte si vývoj embrya v  člověka, proces, nad nímž lidská mysl nestačí žasnout. Tento drobný organismus, oplodněné vajíčko, „ví“, co má dělat, aby realizovalo vrozenou schopnost stát se lidskou bytostí. Je to úžasné. A přesto my lidé jsme natolik namyšlení, že si myslíme, že víme víc než příroda. Já osobně věřím, že živé tělo se dokáže samo léčit.Nicméně tím neříkám, že tomuto léčebnému procesu nemůžeme napomáhat. Ale nemůžeme ho nahradit. Terapie je proces přirozené léčby, při němž terapeut podporuje léčivé funkce těla. Doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost, ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se

2. kapitola – Odevzdání se tělu

škrábneme nebo řízneme. V mnoha případech probíhá léčba bez pomoci

odborníka z oblasti medicíny.

Často jsem si kladl otázku, proč totéž neplatí u emocionálních čipsychických chorob. Když trpíme depresí, proč se potom přirozeněneuzdravíme? A přitom se u některých lidí dostaví depresivní reakce zcela spontánně. Naneštěstí se ve většině případů depresivní stavy vracejí, protože jejich skrytá příčina dál přetrvává.

7

Právě ta člověku neumožňuje projevovat pocitystrachu, smutku a zlosti. Potlačování takových pocitů a s nimi spojeného napětí

snižuje pohyblivost těla, což má za následek menší živost a deprese. Zároveň

s  tím člověk podléhá představě, že když bude hodný, úslužný a  úspěšný,

budou ho mít ostatní lidé rádi. Tato představa slouží k iluzi povznášení jeho

ducha, jakmile začne usilovat o přízeň a lásku, ale opravdovou lásku nelze

získat takovým způsobem, a proto se dříve či později iluze rozplynoua člověk propadne depresi. Deprese pomine jen tehdy, když jedinec může volně

prožívat a projevovat své pocity. Pokud terapeut přiměje pacienta, abyplakal, křičel nebo ventiloval zlost, deprese zmizí – alespoň na určitou dobu.

Projevování pocitů snižuje napětí a  umožňuje tělu obnovit pohyblivost,

čímž se zvyšuje jeho živost. Toto je fyzická stránka terapeutického procesu.

Z psychického hlediska je třeba, aby člověk prohlédl onu iluzi a pochopil,

že pramení z dětství, kdy fungovala jako mechanismus umožňující přežití.

Všichni pacienti trpí do určité míry nějakou iluzí. Někteří si představují, že bohatství přináší štěstí nebo že sláva jim zajistí lásku nebo že podřízenost je ochrání před případným násilím. V raném období života tyto iluze rozvíjíme jako prostředek k přežívání bolestných situací, a když dospějeme, nechceme se jich zbavit, protože máme strach. Zřejmě největší iluzí ze všech je tvrzení, že vědomá mysl ovládá tělo, takže pokud 7 Hlubší analýzu příčiny depresí najdete v knize Alexandera Lowena, Depression and the Body (New York: Coward, McCann & Geoghegan, Inc., 1972, Arkana, 1993).

Radost

změníme své myšlení, můžeme změnit i svoje pocity. Nikdy jsem neviděl,

že by to fungovalo, přestože představa, že mysl je všemocná, může načas

povzbudit ducha. Nicméně tato iluze, stejně jako všechny ostatní, serozlyne, jakmile člověku dojde energie, a následkem je znovu deprese.

Takové představy jsou obrannou strategií ega proti realitě a na jedné straně člověka ušetří bolesti z  děsivé skutečnosti, ale zároveň z  něj činí zajatce v  nereálném světě. Emoční zdraví je schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naší základní realitou je naše tělo. Naše já nenívýtvorem mozku, ale skutečným, živým a pulzujícím organismem. Chceme-li poznat sebe, musíme cítit svoje tělo. Ztráta vnímání jakékoli části těla je ztrátou části vlastního já. Sebeuvědomění, jež je prvním krokemteraeutického procesu objevování sebe sama, spočívá ve vnímání pocitů těla – celého těla, od hlavy k  patě. Mnozí jedinci, kteří prožívají stres, tuto schopnost ztrácejí. Odpojí se od svého těla, aby unikli realitě, což jeschizofrenní typ reakce vytvářející závažné emoční poruchy. A takový přístup k tělu má bohužel většina lidí v naší společnosti. Někteří necítí záda. Platí to hlavně o jedincích, o nich se říká, že jsou bezpáteřní. Jiní si například neuvědomují, že mají vnitřnosti. Takoví lidé postrádají odvahu. Každá část těla přispívá k  vnímání vlastního já, ovšem jen tehdy, jsme-li s  ní v  kontaktu. A  spojení navážeme, pokud je živá a  pohyblivá. Když jsou všechny části těla plné energie a vibrují, jsme plni života a radosti.Nicméně podmínkou je podvolit se tělu a jeho pocitům.

Odevzdání se tělu znamená, že tělo je živé a svobodné. Člověk musí dopřát samovolným tělesným procesům, například dýchání, úplnouvolnost a nesmí se je snažit ovládat. Tělo není přístroj, jenž se dá zapnout a  vypnout. „Myslí“ a  ví, co má dělat. Takže pokud se podvolíme tělu, vzdáváme se ve skutečnosti iluze o síle mysli.

Nejlepší je začít s  dýcháním. Je to základ techniky, jakou se mnou prováděl Reich. Dýchání je jednou z  nejdůležitějších tělesných funkcí,

2. kapitola – Odevzdání se tělu

protože na něm závisí náš život. Může být přirozenou a samovolnoučinností, ale zároveň se dá podřídit vědomé kontrole. Za běžných okolností

si člověk neuvědomuje, že dýchá. Ovšem když lapá po dechu, například

ve velké výšce, začne dýchat vědomě. U lidí trpících rozedmou plicpředstavuje dýchání věčný boj o dostatečný přísun vzduchu.

Dýchání přímo ovlivňují i emocionální stavy. Když se člověk hodně rozčílí, dech se zrychlí, aby mu pomohl získat víc energie k agresivní akci. Strach mívá opačný účinek a  vede k  zadržování dechu, protože člověk jedná vyděšeně. V případě panického strachu, například když se zoufale snažíme uniknout z nebezpečné situace, je dýchání rychlé a mělké. Je-li člověk hodně vyděšený, nemůže téměř dýchat, protože strachochromuje tělo. Když máme radost a  jsme šťastní, dýcháme pomalu a zhluboka. Ovšem pokud příjemné vzrušení přejde v extázi, jako například při sexuál ním orgasmu, dech se zrychlí, ale zároveň je hlubší, protože reaguje na zvýšenou úroveň vzrušení. Studium dýchání pacienta umožňujeteraeutovi lépe chápat jeho emocionální stav.

Svou terapii s Reichem jsem sice popsal v předchozí knize, nicméně bych chtěl ještě jednou vylíčit své zážitky, abych objasnil koncept odevzdanosti. Ležel jsem na pohovce a měl jsem na sobě jen šortky, aby Reich mohl pozorovat, jak dýchám. Seděl naproti mně. Řekl mi, že mám jenom dýchat, tak jsem se řídil jeho pokynem, zatímco on studoval moje tělo. Po deseti či patnácti minutách řekl: „Lowene, vy nedýcháte.“ Opáčil jsem, že samozřejmě dýchám. „Ale váš hrudník se nehýbe,“ prohlásil Reich. Měl pravdu. Požádal mě, ať položím ruku na jeho hruď, abych cítil pohyb. Vnímal jsem, jak se hrudník zvedá a klesá, a rozhodl jsem se, že přikaždém nádechu a  výdechu budu sledovat pohyb hrudníku. Chvíli jsem dýchal ústy a  cítil jsem výrazné uvolnění. Pak mi Reich řekl, ať otevřu oči, a když jsem to udělal, náhle jsem nahlas vykřikl. Slyšel jsem sám sebe, jak křičím, ale nevěděl jsem proč. S výkřikem nebyl spojený žádný pocit.

Radost

Reich mě požádal, ať přestanu křičet, protože okna na ulici byla otevřena.

Znovu jsem se soustředil na dýchání, jako by se nic nestalo. Výkřik mě

překvapil, ale z  emocionálního hlediska mě nijak neovlivnil. Potom mi

Reich řekl, ať znovu otevřu oči a já jsem znovu zakřičel, aniž bych cítil

nějakou silnou emoci.

Scházeli jsme se třikrát týdně, ale v  průběhu dalších dvou tří měsíců se nic zásadního nestalo. Reich mi doporučil, ať se snažím dýchat hodně uvolněně, tak jsem to zkoušel. Navzdory mému úsilí mi Reich řekl, že nedýchám přirozeně, protože beru celou záležitost jen jakocvičení a nenechávám věci volný průběh. Aniž bych o tom věděl,podvědomě jsem ovládal dýchání, protože jsem nechtěl zase vykřiknout. A  tak jsem se snažil uvolnit a předat kontrolu tělu a nebránit jeho samovolným procesům, ale bylo to hodně obtížné. Když jsem dýchal hodnězhluboka a vědomě, projevily se symptomy hyperventilace. V pažích jsem cítil podivné brnění, což je projev parestezie. V  jednu chvíli mi ruce úplně ztuhly a pak se najednou roztřásly jako při Parkinsonově chorobě. Byly studené jak led a vypadaly jako drápy. A přesto jsem neměl strach. Dýchal jsem mnohem klidněji a sevření se postupně uvolňovalo a paresteziezmizela. Opět jsem měl teplé ruce. Po několika sezeních, během nichž



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist