načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Radhostův meč - Juraj Červenák

Radhostův meč

Elektronická kniha: Radhostův meč
Autor:

Rogan se z vůle Černoboha vrátil z Lesa věčnosti, knížectví mrtvých, aby ve světě smrtelníků válčil s běsy a temnými mocnostmi. Nejdříve však jako potomek černokněžnického rodu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wales
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 254
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 3., upr.
Název originálu: Černokňažník: Radhostov meč
Spolupracovali: ze slovenského originálu ... přeložil Robert Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-869-3984-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rogan se z vůle Černoboha vrátil z Lesa věčnosti, knížectví mrtvých, aby ve světě smrtelníků válčil s běsy a temnými mocnostmi. Nejdříve však jako potomek černokněžnického rodu musí vyrvat posvátný Krvavý oheň z pařátů ďábelských Belbohových uctívačů. K tomu bude potřebovat své dědictví, meč válečného boha Radhosta. Pátrání po prastaré zbrani jej zavede daleko na západ, kde kmen Čechů ohrožují Lučané vedení démonickým knížetem Vlastislavem. Černokněžník a jeho druhové, vědma Mirena a vůdce záhrobní vlčí smečky Goryvlad, musí čelit nejen svým vlastním nepřátelům, ale navíc se připletou i do války, která otřese trůnem přemyslovských knížat.

Juraj Červenák přináší pokračování temné slovanské fantasy, jejíž první díl s podtitulem Vládce vlků získal nominaci na Cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu. V druhé části trilogie se na pozadí historických i legendárních událostí odvíjí epický příběh plný krutých bojů, kouzel a zrady, jež změní osudy všech.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dagomir si instinktivně zakryl tvář předloktím. Z plamene na kraji

propasti vyšlehly ohnivé jazyky. Jeskyní se rozlehlo nelidské vytí. Bylo

plné zoufalství.

Jeden z plamenů olízl stěnu kousek od lesovika. Poryv síly hodoslova zvedl ze země. Dagomir se kutálel po kamenech. Medvědílebka mu sletěla z hlavy i s kožešinovým závěsem. Když se zastavil, měl pocit, že má zlomenou každičkou kostičku v těle. Navzdory tomu zvedl hlavu a vrhl pohled zpátky.

Oheň pohasl. Černokněžník stál na kraji útesu a v dlaních svíral Krutomor, hrot namířený vzhůru. Plameny se zmítaly už jen kolem čepele. Občas zahořely jasnějším světlem a zlostně vyšlehly dovýšky – zřejmě známky posledního vzdoru. Rogan však držel rukojeť pevně. Plameny se zkracovaly a slábly, až nakonec pohasly úplně. Zbyl po nich jen matný přísvit. I ten po chvíli stekl z čepele dodémonových očí na záštitě. Ty ještě nějakou dobu blikaly karmínovým svitem a pak potemněly.

Rogan zavrávoral. Ruce mu ochably, Krutomor vyklouzl z prstů a zařinčel na skále. Dagomir přemohl vlastní bolest, sebral sea kulhal k černokněžníkovi. Rogan klesl na kolena. Byl by se svalil na záda, ale lesovik ho včas podepřel. Rogan k němu obrátil pohled. Ve tváři mu pohrával pramálo příčetný úsměv.

„Dagu,“ zachroptěl. „Myslím... že jsem tu potvoru nakopal do... ohnivého zadku...“

„To teda jo, do hovna,“ šklebil se lesovik. „To teda jo.“

Juraj Červenák

ČERNOKŇAŽNÍK: RAdhOstOv mEČ

Copyright © 2012 by Juraj Červenák

Epilogue © 2012 by Miloš Ferko

Translation © 2012 by Robert Pilch

Cover & Illustrations © 2012 by Michal Ivan

For 3

rd

Czech Edition © 2012 by Václav Soukup – Wales

IsBN 978-80-86939-84-1

Nakladatelství WALES

PRAHA

2012

Juraj Červenák

ČERNOKNĚŽNÍK

Radhostův

meč

Juraj Červenák

v nakladatelství Wales

Cyklus Černokněžník:

Vládce vlků

Radhostův meč

Krvavý oheň

Válka s běsy

Cyklus Bohatýr:

Ocelové žezlo

Dračí carevna

Bílá věž

http://www.cervenak.sk

http://www.wales.cz

Kapitola první

oběť pro pána

slunovratu

Krátce před soumrakem se dvanáct jezdců zastavilo natemeni řídce zalesněného kopce.

Byl svátek zimního slunovratu. Tři dny před Kračunem se však prudce oteplilo a přišlo tání. Sníh, kterým Morana více než měsíc zasypávala kraje pod Řípem, rychle mizel. V korytech potoků a řek hučela kalná voda. Závěje na cestách vystřídalo řídké,zrádné bahno. I koně toho divokého tuctu byli zacákaní hnědavou břečkou; dokud stáli, odkapávala jim z břich a stékala po nohou.

Muži v sedlech nebyli nic jiného než sebranka – odsedmnáctiletého holobrádka po prošedivělého padesátníka, odbohatýra v šupinovém pancíři až po zavšiveného trhana ve zbroji z vařené kůže a vypelichaném vlčím plášti. Všichni však byli po zuby ozbrojení a žádnému nehledělo z očí nic dobrého.Mnoho takových se teď toulalo kraji západně a severně od Prahy a Vyšehradu, sídelních hradišť kmenového svazu Čechů. Většina z nich donedávna bojovala a kořistila v žoldu franckého krále během tažení proti Avarům. Když z válečných ohňů najihovýchodě zbyl jen dým, čenichali po válkou oslabených severních krajích. Léta krvavých zkušeností v nich potlačila většinulidskosti a na povrch nechala vyplavat kruté, bezohledné pudy.

Ještě něco kromě neúprosných pohledů měla ta dvanáctkaspolečného: na každé hrudi se leskl stříbrný amulet s podobouběžícího vlka, jemuž na hřbetě seděl sokol. Jezdci tedy měli jednoho pána; stříbro dokazovalo, že ne ledajakého.

Družině velel šlachovitý čtyřicátník s masivní sekerouzavěšenou v poutku u pravé nohy. Když si stáhl z hlavy kápi, objevila se pleš, lemovaná věncem vlasů slepených špínou.

„Výborně,“ zablesklo se mu v očích při pohledu do údolí. „O nocleh máme postaráno.“

Lesem pokryté svahy se sbíhaly k Oharce na dně úvalu, jímž se už plížily večerní stíny. Na břehu řeky stál hlouček prostých obydlí, chráněný jen valem z hlíny a kamení. Jezdci zaslechli vzdálený zpěv a zachytili čilý pohyb na prostranství uprostřed osady.

„Co uděláme, Dabro?“ zeptal se náčelníka mladší chlaps ohavnou dírou místo levého oka.

„To co obvykle, Štěchu,“ zašklebil se plešatý velitel.„Odevzdáme poselství a vezmeme si, na co budeme mít chuť. Šťastnýa veselý slunovrat, chlapi!“

Jezdci s řehotem pobídli koně.

– —

„Musíš ještě povyrůst, Crnko,“ zasmál se vladyka Bezděd, když

viděl svou sedmiletou vnučku, jak poskakuje v marné snazedosáhnout alespoň na nejnižší větev badňáku. Chytil ji pod pažemi

a zvedl. Se soustředěným výrazem zavěsila na jehličnatou větev


7

provázek se třemi navlečenými ořechy. Obětní dar pečlivěpřipravovala několik dní, takže když své úsilí konečně završila, obličej

se jí rozzářil.

„Stihla jsi to na poslední chvíli,“ postavil ji Bezděd na zem, vzal dívku za ruku a odvedl ji stranou. „Teď obětní strom zapálíme a žertva bude dokonána.“

Byl to prastarý zvyk. Den před svátkem zimního slunovratu se nejmocnější muži rodu vydali do lesa a přinesli odtamtud pěkně rostlou, asi dva sáhy vysokou jedli. Vztyčili ji na tradičnímmístě uprostřed osady, čímž se z obyčejné jedle stal badňák, obětní strom pro pána slunovratu.

„Musíme Kračuna uctít,“ vysvětloval Bezděd Crnce, „jinak by na nás zanevřel a dny by se nezačaly prodlužovat. Dál by sezkracovaly, až by nastala věčná tma.“

„Nestraš ji, otče,“ pohlédla na vladyku Časta a přivinula oči vyvalující Crnku k sobě.

Už od rána přistupovali k badňáku obyvatelé osady a věšeli na něj obětní dary. Blatnice byla chudá vesnice, ale každý něconašel. Kus medového koláče, plátek slaniny, jablko, lůj, pytlíkmouky, vajíčko. Večer byl strom bohatě ozdobený a Blatničtí kolem něj zpívali a prosili Kračuna o delší dny. Obřad završil Podboj, nejmocnější muž rodu a Častin manžel. Pod badňákem obětoval ovci a její krví posvětil kmen. Krvavou hlavu s vyplazenýmjazykem svěřil chlapci, který toho roku prošel obřadem postřižin. Chlapec mrštně vyšplhal na jedli a ovčí hlavu přivázalk vrcholku. Maso upečou na večerní hostinu.

Mládenci přinesli planoucí pochodeň a podali jiBezdědovi – lech rodu byl i hlavním obětníkem. Oheň, který vzápětípohltí strom i všechny dary, bude znamením, že Kračun oběť přijal.

Krátce před tím, než vladyka přiložil pochodeň k nejnižším větvím badňáku, na cestě klesající z kopců k vesnici zahřměla kopyta. Blatničtí se polekaně ohlédli. Podboj navzdoryslavnostní chvíli hrubě zaklel.

– —

Lesním šerem běžel obrovský černý stín. Oči mu přízračně zářily,

v tlamě se blýskaly tesáky. Míhal se mezi temnými kmeny tak

rychle, že se tlapy nestačily bořit do sněhu – pádil lehce jako po

cestě dlážděné kameny.

Větřil kořist.

– —

Jezdci dokonale využili okamžiku překvapení. S řevema mávajíce zbraněmi projeli mezi obydlími a vřítili se na kruhové

prostranství uprostřed vesnice. Tam se rozdělili a raz dva odřízli

zaskočeným vesničanům ústupové cesty. Několik Blatnických se

přesto pokusilo utéct, jenže nárazy koňských hrudí nebokopance jezdců je srazily do bláta.

„Zpátky, chátro prašivá!“

Vesničané se shlukli do houfu jako stádo ovcí před vlčísmečkou. Muži postrčili ženy a děti doprostřed hloučku a sami se rozestavili po obvodu jako živý, odhodlaně se tvářící štít.

Kopyta ztichla. Zněl dětský pláč a štěkot psů. Útočníci sevítězoslavně šklebili.

„Fuj, to je ale díra!“ odplivl si muž v kroužkovém pancíři.

„Díra?“ rozhlédl se Dabro. Kolem se krčily přízemní sruby a zahloubené zemljanky s drny hlíny a uschlé trávy na střechách. „Zbytečně lichotíš, Krvaši. Je to obyčejná žumpa. Hnusná jáma plná hnoje, močůvky a přerostlých dvounohých krys.“

„Skoro se tu bojím přenocovat,“ bručel Krvaš. „I kdyby nás nesežraly vši, ten smrad ze sebe už nikdy nesmyjeme.“

„Jasně, vždyť tak hezky voníme,“ zachechtal se jednooký Štěch.

„V porovnání s tímhle rozhodně jo.“

„Nehraj to na nás, Krvaši,“ zasyčel Dabro. „Stáhl jsi z francké mršiny pancíř a myslíš si, že to z tebe udělalo urozeného rytíře. Jdi s tím do prdele. Tak,“ pohlédl vůdce družiny na vesničany, „kdo je lechem tohoto rodu?“

Bezděd váhavě udělal krok vpřed. Pořád svíral v dlani louči, v tuto chvíli jediný zdroj světla. Mihotavý plamen vytrhával z houstnoucího šera ostří tasených zbraní. „Co od náschcete?“

„Co chceme?“ ušklíbl se Dabro odporně. „Není dnesKračunův svátek?“

„Jistěže.“

„V tom případě,“ narovnal se ozbrojenec v sedle, „jsmepřišli koledovat. Snad byste nevyhnali unavené a hladovépocestné, kteří vám přijeli popřát úrodný rok a vymodlit vám přízeň bohů?!“

Jezdci se rozřehtali. Vesničané na ně vyděšeně zírali.

„Tahle odpověď se ti nelíbí, dědku?“ naklonil se Dabrok vladykovi. „Dobře, mám jinou. Jsme tu, abychom odevzdaliposelství vlka Vlastislava, knížete Lučanů.“

Blatničtí dočista ztuhli hrůzou. Dabro pokynul Štěchovi. Ten vytáhl z pochvy u sedla dlouhý železný meč, v těchto končinách neobvyklý. Pozvedl ho v pravačce, zatímco v levé ruce sevřellýkový provaz se smyčkou na konci.

„Nastražte uši, lůzo litoměřická!“ zvýšil Dabro hlas. „Kníže Vlastislav volá do boje! Proti Praze a Vyšehradu, protizbabělému Neklanovi! Každý muž či chlapec, který výškou přesahuje délku tohoto meče, se musí chopit zbraně a nejpozději do dne jarní rovnodennosti se dostavit do Vlastislavi, nové tvrze Lučanů mezi vrchy Medvězí a Přípetí. Tam se shromažďuje výprava proti Čechům. Všichni, kdo mají cvičené sokoly nebo jestřáby, ať je vezmou s sebou. A všechny bojové a lovecké psy také. Těm, kdo vůli Vlastislavovu neuposlechnou nebo nepřijdou včas, je určeno toto lýkové oko. Na něm budou bez milosti oběšeni. Rozuměli jste, smradi?!“

Nikdo ani nehlesl. Strach Blatnických byl němý jako otrok s vyříznutým jazykem.

„Dobře,“ přikývl Dabro. „Ráno mečem poměřímevšechny chlapce. A teď, starče,“ sklonil pohled k Bezdědovi, „ucti obyčej a pozvi nás k hodovnímu stolu! Pamatuj, že tváštědrost ti u bohů zajistí hojnost během následujícího roku. A také,“ dodal s úšklebkem, „ti umožní dožít se zítřejšíhosvítání.“

Bezděd zatnul zuby, ale pak se nadechl a řekl: „Tak káže zvyk. Ve svátek zimního slunovratu je každý host vítán a je potřeba ho pohostit jako vlastního bratra. Odložte zbraně, sesednětea přiojte se k našemu obřadu. Jsme chudí lidé, ale rádi se s vámi podělíme i o to málo.“

Jeho slova vyvolala mezi vetřelci další vlnu smíchu. Zněl čím dál zlověstněji.

„To si piš, že se podělíte,“ zašklebil se Dabro. „A ty žvásty o chudobě a skromnosti si strč do prdele. Badňák máte hezký, bohatě zdobený, támhle dokonce visí tlustá klobáska. Mně spíš připadá, že se máte zkurveně dobře.“

„I já mám ten dojem!“ zakrákal Štěch, natáhl krk a zahleděl se jedinou bulvou přes blatnické muže. „Jak se tak dívám, i ženy tu mají pohledné. Doufám, že jsou součástí pohoštění, cha, cha!“

„O tom nepochybuj,“ zazubil se Dabro. „Mně se líbí tahle. Slyšíte, chlapci? Ta je moje!“

Bezděda polil studený pot. Stáli s Podbojem rameno na rameni a mezi nimi vykukovala Časta. Sekera v zloduchově ruceukazovala přímo na ni. Vladyka po očku pohlédl na zetě a viděl, jak se mu nahrnula krev do tváře.

Hned věděl, že je zle.

„A co když vám to nedovolíme?“ zavrčel Podboj.

Smích ztichl, jako když utne.

„Co jsi říkal?“ sykl Dabro.

Bezděd se snažil zetě pohledem přimět, aby zavřel zobák, Časta manžela zezadu chytila za rameno, jenže Podboj si jich vůbec nevšímal.

„Co když zlomíme každou špinavou pracku, která se pokusí dotknout našich žen?“ vybuchla jeho prchlivá povaha. „Co když vás pošleme svinským krokem, chátro darmožroutská? Jsme v čtyřnásobné přesile!“

Žoldnéři pevněji sevřeli v rukou zbraně. Dabro protiPodbojovi pobídl koně. Trhl uzdou píď před ním, div že do ramenatého muže nevrazil. Podboj sevřel v dlani obětní nůž, ještě ulepený ovčí krví.

„V přesile?“ zavrčel Dabro. „Nikdo z vás u sebe nemá ani motyku, zatímco my řinčíme dobrým železem. Vy jsteprašiví sedláci, my staří vlci, kteří prošli válkou s Avary a v luckém žoldu rubali hlavy Čechům, Lemuzům, Děčanům i vám,litoměřickým červům. Vy jste posraní strachem, my jenom čekáme na záminku, abychom se mohli nabažit čerstvé krve. Chápeš ty rozdíly, kryso?“ zvýšil Dabro hlas. „Když se na vás vrhneme, v tu ránu z vás naděláme žrádlo pro vrány.A hádej, čí hlava se jako první skutálí mezi lejna?!“ Při posledním slově se žoldnéř prudce ohnal sekerou, aby dal Podbojovi lekci.

„Neee!“ vykřikli Časta a Bezděd jednohlasně.

Nad vesnicí se zablesklo, cosi zasvištělo vzduchem a naprostranství zakroužily ostré stíny. Badňákem otřásl náraz. Jedle s hukotem vzplála. Dabro ztuhl se sekerou nad hlavou; vysoko šlehající plamen se mu odrazil v nechápavě vytřeštěných očích. Koně ržáli, jezdci i Blatničtí s úžasem zírali na hořící strom.Bezděd zíral na pochodeň, kterou stále svíral v ruce.

„Kračun!“ výskla Crnka nadšeně, přičemž jednou rukou tahala mámu za sukni a druhou ukazovala na badňák. „Kračun přijal naše dary!“

Jenže tohle nebyl Kračun.

– —

Nablízku zarachotila kopyta. Zazněl jekot, pronikající až do

morku kostí. Lupiči se ohlédli za zvukem.

Byl to trik. Útok přišel z opačné strany.

Z temnoty skokem vyrazil kůň se štíhlou postavou v sedle. Ti, kdo v poslední chvíli pochopili úskok a otočili se, stačilizahlédnout démonickou tvář, hlavu se svíjejícími se hady místo vlasů a obrovská křídla.

V žáru plamenů se zableskla čepel. Jeden z Dabrovýchkumpánů, stojící útočníkovi v cestě, nestačil ani mrknout. Úder hodoslova vystřelil ze sedla. Jak letěl vzduchem, krev stříkající z lebky se v ohnivém světle proměnila ve šňůru rubínů.

Démon strhl koně a bleskově se ponořil zpátky do tmy.

Muž s rozseknutou hlavou šplouchl do bláta.

Na okamžik zavládlo vyděšené ticho. Dabro, stále držící sekeru nad hlavou, se vzpamatoval jako první.

„Rychle...“

Už se nikdy nedozvěděli, co chtěl urychlit. Něco zlostnězabzučelo. Zloducha pod ucho zasáhl šíp, proletěl hrdlem a –pokrytý vlhkou červení od hrotu až po letky – mlaskl dobláta opodál. Z děr v Dabrově krku vystříkly dva prameny krve. Pustil sekeru a přitiskl si dlaně k ranám. Tmavý proud mu zalil ruce. S chropotem a rudou pěnou na ústech se svalil ze sedla.

Štěch a Krvaš, pravé ruce zabitého vůdce, tázavě pohlédli jeden na druhého. Vzápětí pozvedli zbraně a jednohlasněvykřikli:

„Je to past! Bijte tu havěť!“

Žoldnéři nepřemýšleli o nesmyslnosti rozkazu – hlavně že jim někdo řekl, co mají dělat. Zavyli a pobídli koně protiBlatnickým.

– —

„Utíkejte!“ vykřikl Bezděd a hodil louči po Štěchovi. Jednooký

hrdlořez ji srazil stranou švihnutím meče a obrátil koně proti

lechovi. Už zvedal zbraň k úderu, když se na něj ze strany vrhl

Podboj. Vladykův zeť měl síly za dva – strhl lotra ze sedla a mrštil

jím do bláta. Štěch zařval. Podboj ho popadl za vlasy a vrazil mu

obětní nůž do zdravého oka. Čepel zevnitř zaskřípala o lebku.

Než Štěch naposledy zaklepal nohama, Podboj mu vykroutil meč

z prstů. Bezděd zvedl Dabrovu širočinu.

Blatničtí se snažili uniknout z ohněm osvětleného prostranství. Matky ze všech sil chránily děti před ušlapáním a muži jimodhodlaně kryli ústup. Odevšad zněl křik a pláč. Časta vzala Crnku na ruce a rozběhla se k nejbližšímu srubu. Těsně za ní zadusala kopyta. Vyděšeně se ohlédla. Jediné, čeho si v tom zmatkuvšimla, byl jezdcův chlípný úšklebek. Ucítila jeho pracku, jak se jí noří do vlasů.

„Mám tě, čubko!“

Vykřikla a pevně k sobě přitiskla naříkající Crnku. Najednou poblíž zadusal jiný kůň. Do uší se jí zarylo příšerné zaječení, přesně takové, jaké ohlásilo první útok okřídleného démona. Zaslechla zvuk oceli, protínající maso a kost. Něco ji praštilo do zad a mlasklo do bláta. Byla to žoldnéřova hlava, žádostivý úšklebek ztuhlý ve tváři. Kolem Časty se prohnal kůňs bezhlavým tělem v sedle. Zakopla a div že nespadla. Navzdoryšílenému strachu ji cosi přinutilo znovu se ohlédnout. Mohutnýhřebec zaržál a vzepjal se na zadní. Obrovská černá křídla zapleskala ve vzduchu.

Časta a Crnka, obě zacákané čerstvou krví, hlasitě křičely.

– —


14

Jezdec ozbrojený sekerou na dlouhé násadě vtrhl mezi Bezděda

a Podboje. Náraz koňské hrudi otočil Podboje kolem vlastní osy.

Útočník švihl širočinou a zasáhl valibuka do ramene. Podbojvykřikl a padl na zem, slavnostní oděv potřísněný krví. Z druhé

strany přiskočil Bezděd a sekl jezdce sekerou do zad. Slabě –ostří sklouzlo po kroužkové suknici. Žoldnéř se zakymácel v sedle,

hrubě zaklel a ohnal se po novém protivníkovi. Ostří narazilo

do lechovy pohotově pozvednuté zbraně. Starý vladyka spadl na

zadek. Jezdec trhl uzdou v úmyslu podupat ho koňskými kopyty.

Bezděd vytřeštil oči.

Bláto začvachtalo pod běžícíma nohama. Vladyka se ohlédl za

zvukem a vyvalil oči ještě víc. Nebyly to nohy.

Mohutné tlapy se odrazily od země, černý stín v impozantním

skoku přeletěl koňský hřbet a strhl jezdce ze sedla, jako by to byl

jen slaměný panák. Bláto se rozstříklo do všech stran. Žoldnéř se

zmítal pod obrovským černým tělem. Bezděd uslyšel zvuk masa

trhaného tesáky. Zloduchův křik se změnil v bublavé chrčení.

Zapraskaly kosti. Muž vykopl nohama a znehybněl.

Přízrak obrátil k hrůzou ztuhlému Bezdědovi planoucí oči.

Z černé srsti na tlamě kapala krev.

– —

Zbylí žoldnéři konečně pochopili, že se z lovců stalinemilosrdně pobíjenou škodnou. Nechali vesničany být, zarazili koně

uprostřed prostranství a kryjíce si navzájem záda, pátrali zraky

v okolní tmě. Blatničtí rychle vyklízeli dvůr, ti nezraněnípomáhali méně šťastným soukmenovcům dostat se do bezpečí. Brzy se

i poslední z nich ztratili v temnotě mezi domky.

Rozhostilo se ticho. Jezdci vyčkávali ve skvrně mihotavého

světla z badňáku. V blátě kolem se povalovaly mrtvoly jejich

druhů.

Potom to uviděli.


15

Na pozadí hořícího stromu se zjevil jezdec, černá siluetavysokého muže na urostlém hřebci. Na zádech měl zavěšený toulec plný šípů, v ruce svíral luk.

Zleva vstoupilo do světla obrovské zvíře, pes nebo spíše vlk, s pohyby ladnými a zároveň zlověstnými, ztělesněná smrt.Zastavil se vedle jezdce a jeho oči se rudě zableskly.

Do třetice zprava přiklusal jezdec s mečem v dlani. Ozbrojenci nechápavě zírali. To, co považovali za obrovská křídla, byl jen rozevlátý tmavý plášť. Hadi na hlavě strašidla byly ve skutečnosti copy. A obličej nebyl šeredný, to mu jen tetování na tváříchdodalo hrozivý vzhled.

„Kurva,“ sykl skrz zuby nejmladší ze žoldnéřů, sotvasedmnáctiletý, avšak už hojně zjizvený mladík. „To jsou oni.“

„Jací oni?“ šeptl muž po jeho pravici, prošedivělý padesátník s vousy plnými hnid.

„Černokněžník, striga a vlk. Moravští kupci, kteří vezlik Frankům otroky z Nitravy, o nich mluvili. Jsou to divoké bestie,vědmáci, upíři. Určitě se živí lidskou krví.“

Krvaš, ten ve franckém pancíři, nabral odvahu a pobídl koně k hrozivé trojici. Zvíře se vzpíralo a odmítalo dojít k vlkovicenícímu zuby.

„Co chcete?“ zavolal Krvaš. „Proč jste na nás zaútočili?“

„Tato osada je pod naší ochranou.“ Jezdec, kterého považovali za démona, je znovu překvapil – hovořil ženským hlasem.

„To je lež! Všechny litoměřické vesnice a hradiště podléhají luckému knížeti Vlastislavovi. A my jsme tu z jeho vůle!“

„Z knížecí vůle jste zřejmě přepadli i tu samotu dvě míle na jihovýchod. Na Vlastislavův rozkaz jste zardousili děti, znásilnili matku a otce vykuchali jako rybu.“

„Jednáme na vladařův rozkaz!“ odsekl Krvaš. „Kdo se námvzeře, jako by se stavěl proti němu, a musí krvavě zaplatit. Nechte nás odjet, jinak...“

„Jinak co?“ zavrčel muž.

Pokud ženin hlas vyvolával husí kůži, teď jim krev ztuhlav žilách jako chladnoucí vosk. Ozval se zvuk oceli klouzajícíz pochvy a v jezdcově ruce se objevil meč. Od čepele se odrazil oheň a světlo přelétlo po mužově tváři, dosud zahalené stínem.Zahlédli vyceněné zuby a strašné oči se zřítelnicemi černými jako díry do věčné temnoty.

Ten jediný pohled způsobil, že Krvaš trhnutím obrátil koně a kopl ho do slabin.

„Pryč!“ zakřičel na kumpány. „Utíkejte!“

Temný jezdec rázně pobídl koně. Vlk a vědma vyrazili v tom samém okamžiku.

Šelmy na lovu nikdy nenechaly kořist utéct.

Kapitola druhá

džbánek

medoviny

„Zříte mne?!“ Bezděd seděl v čele stolu a skrýval se zahromadou medových koláčů, placek, hrud ovčího sýra, klobása džbánků s medovinou.

„Ni vlásek z tebe nevidíme!“ sborem odpovídali Blatničtí, shromáždění kolem hodovního stolu.

„Kéž byste mne za rok zase neviděli!“ Bezděd vstal a zvedl ruce v modlitebním gestu. „Vykonejme společně úlitbu bohům, nechť ochraňují Blatnici a obdarují nás bohatou úrodou. Abychom za rok zase měli stůl plný krmě. Podejte mi roh hojnosti!“

Časta vložila do otcových rukou velký roh s medovinou. Všichni přítomní pozvedli rohy a vyřezávané poháry.

„Tobě, Perune, abys nám dal dostatek deště a ušetřil násnebeského ohně!“ přednesl Bezděd a vylil trošku medoviny naudusanou hlínu pod nohama. Všichni následovali jeho příkladu.

„Tobě, Velesi, aby se naše stáda množila a měla dostatekpastvy!“ Blatničtí znovu naklonili poháry.

„A tobě, Živo, aby se klasy naplnily, stromy obsypaly plody, plástve přetékaly medem a lesy se proháněla spousta zvěře. Aby ze země vzešla hojnost, která nás bude sytit celý rok!“

Potřetí medovina svlažila podlahu, načež hodovníci konečně pozvedli nádoby k ústům.

„Posečkejte ještě,“ zadržel je vladyka. Vesničané na nějpřekvaeně pohlédli. „Chvalme i bohy, jejichž jména možná neznáme, ale kteří nám seslali tyto tři ochránce,“ obrátil se Bezdědk hostům na čestných místech po své pravici. „Bez nich bychom se zde takto nesešli. Nepřežili bychom dnešek jen se škrábancia modřinami. Vzdáváme vám dík, Rogane, Mireno a Goryvlade!“

Každé oko v místnosti se upřeně zahledělo na tři tajemnécizince. Vedle vladyky stál vysoký černovlasý muž, po jeho levici štíhlá plavovláska s tetovanou tváří, oba oblečení v černém. Obrovský vlk ležel vedle ohniště a sledoval dění kolem sebe znepokojivě rozumným pohledem.

Muž jménem Rogan poděkoval Bezdědovi kývnutím hlavy a napil se. Hodovníci se k němu váhavě přidali.

Potom ženy roznesly pokrmy a dolité džbány. Z rožně nad ohništěm stáhli mučivě vonící, dozlatova upečenou ovci. Začala hostina.

Bezděd tak pochmurný Kračun nepamatoval, snad s výjimkou roku, kdy vedle něj v čele stolu poprvé chyběla manželka, kterou skolil zápal plic. Blatničtí jedli mlčky, se sklopenými pohledy. Ještě v nich doznívala hrůza z nájezdu lupičů, ale nejistěpokukovali i po třech hostech. Kromě lecha nikdo nenalezl odvahu na ně promluvit ani se k nim přiblížit. Sice zachránili osadu před vydrancováním, jenže s lupiči skoncovali až příliš krutě a krvavě. Nevšímali si vzdávání se a žadonění, nezaváhali, neprojevili ani náznak milosrdenství. Šel z nich strach.

Jen zvolna se nálada uvolňovala a medovina otupila obavy. Nakonec kdosi začal zpívat, další se k němu přidali a hostinakonečně přestala připomínat stravu za mrtvého.

I Mirena se hojně posílila a led v jejích očích se rozpustil.

„Díky ti, vladyko,“ ťukla pohárem o Bezdědův roh. „Připíjím na zdraví štědrého hostitele! Sedět u tohoto stolu je pro nás malý zázrak. Pověz, Černý, kdy jsi naposledy oslavoval Kračunůvsvátek?“

Rogan se nepřítomným zrakem zahleděl do minulosti. „Už si nepamatuju,“ zabručel, jenže záblesk příjemné vzpomínky v očích ho prozradil.

„Chápu.“ Bezděd pozvedl roh. Zhluboka se napili. „Vevojenských táborech se pramálo dbá na zvyky.“

Rogan nadzvedl tmavé obočí. „Jak jsi uhodl, že jsem byl ve válce?“

„Nemusel jsem hádat.“ Lech si mimovolně otřel vousy.„Tohle jsou sice odlehlé končiny, ale zvěsti o Černém Roganovi, lukostřelci a avarobijci, dolétly až k nám. Mnozí z našehokmene se přidali k výpravě proti kaganátu. Když se vrátili, vyprávěli i o tobě. Prý jsi ale odjel na východ, k Bulharům. Překvapuje mě, že ses najednou objevil tak daleko na západě. Co vás takhle uprostřed zimy vyhnalo na cesty?“

„Hledáme jistou osobu,“ odvětila Mirena neurčitě. „Putujeme k úpatí Dubového lesa, k pramenům Bíliny.“

Lechovi se rozšířily oči. „To jsou začarované hory. Hotový konec světa. I samotní Frankové, když táhnou za kořistí navýchod, tu divočinu plnou víl a lidožravých hejkalů radějiobejdou severní oklikou přes děčanské průsmyky. Kromě toho,“ ztlumil vladyka hlas, „na pouti k Dubovému lesu musíte projet územím Lučanů. Nepřívětivý kraj. Kníže Vlastislav se chystá do války.“

„Slyšeli jsme to poselství meče a lýkové smyčky,“ přikývlRogan. „Pokud ho rody poslechnou, Lučané shromáždí početné vojsko.“

„A rody poslechnou,“ sklonil Bezděd šedivou hlavu. „Před Vlastislavem si všichni kadí na paty. Kníže je mocný a krutý,nelítostně utlačuje sousedy, pálí, zabíjí, zotročuje. Říká se o něm, že možná ani není člověk, ale vtělený běs. Prý obětuje zlémuČernobohovi, který ho za odměnu krmí temnou mocí. Kníže se díky ní po nocích proměňuje ve vlka a běhá lesy do vzdálených osad, kde čenichá po lidské krvi.“

Goryvlad přestal chroupat kosti a vzhlédl. Rogan nehnulbrvou, ba ani Mirenin významný pohled neopětoval, jen znovu usrkl medoviny.

„Vlastislavovi prý slouží zaklínač,“ pokračoval lech, „stejně zlý a mocichtivý jako jeho pán. Možná horší. To on knížetinašeptává dobyvačné úmysly a zákeřné plány, on pod Černobohovou modlou podřezává lidské krky a krví maluje na Vlastislavovo tělo čarodějné črty. On mu vštěpil divokost vlčího plemene...“ Bezděd ztichl. Postřehl, že se tváře jeho hostů změnily v kožené masky.

Všiml si i Goryvladova zvědavého pohledu – vlk ho pozoroval, jako by rozuměl každému slovu. Vladyka rychle zvedl roh a na tři doušky ho vyprázdnil.

„Ale Vlastislav už jednou neuspěl,“ přerušil Rogannepříjemnou odmlku.

Bezděd si odkašlal do dlaně. „Pravda. Jsou tomu dva roky, co Lučané s ohněm a železem vyrazili proti Čechům. DobyliDřevíč i Slaný, dokonce zpupně vypálili posvátnou Budeč, prastaré sídlo Krokovo. Přitáhli až k Hradci, sídlu Neklanova bratrance Čestmíra. I ten by obrátili v popel, jenže v těžké hodiněpřišli Čechům na pomoc od severu a západu Lemuzové, Děčané i my, Litoměřicové. Vlastislav musel rychle zatroubitk ústuu, aby se nedostal mezi dva ohně. Jeho pomsta však přiletěla jako letní bouřka. Pálil a drancoval kolem Labe, Oharky a Mže, podroboval si jedno hradiště za druhým, pokořil kmeny, které se tehdy postavily na stranu Čechů. Nad litoměřickým územím vztyčil mocné hradiště a dal mu své jméno. Cestou na západ ho možná zahlédnete v dálce nad lesy. Dejte ale na mouradu – objeďte to místo jako morové doupě. Je to sídlo zlých,surových mužů; nejen Lučanů, ale i cizích žoldnéřů, přilákaných vidinou kořisti.“

„Vyhneme se mu,“ přikývl Rogan, „Spory Čechů s Lučany se nás netýkají.“

„Kéž bychom totéž mohli říct i my,“ povzdechl si Bezděd. „Schyluje se k velké válce. Český kníže Neklan se jí chtělvyhnout, a tak poslal do Lucka poselství s prosbou o mír a klidné sousedství. Vyslaní lechové složili k Vlastislavovým nohámbohaté dary – zlaté a stříbrné hřivny, tepanou zbroj, malované štíty, dokonce přivedli i deset koní z ušlechtilého chovu. Lucký kníže se jim vysmál a vyhnal je se vzkazem pro Neklana, že už si brzy sám přijde pro všechny poklady ukryté na Vyšehraděa v Pražském hradišti.“

„Zdá se, že nežvanil do větru,“ zakroužil Rogan zbytkemmedoviny na dně poháru.

Bezděd vzal džbán a dolil jemu, sobě i Mireně. „Zanechejme těch chmurných vyhlídek. Je přece Kračun.“

„Tak, tak,“ přikývla vědma, očividně v čím dál lepší náladě. „Starosti je třeba utopit v medovině.“

„Moje řeč, vznešená zaklínačko,“ narovnal Bezděd ramena a pozvedl roh. „Hej, Často, přineste ještě pár džbánů!“

Lechova slova se setkala s nadšeným ohlasem. Někdo zanotoval první verš písně o Horymírově útěku ze zajetí a jeho odvážném skoku na Šemíkovi z vyšehradské skály. Ostatní se k němuokamžitě přidali. Zanedlouho všechen strach odplavilo bujaré veselí.

– —

Někdo pootevřel dveře a do komnaty vtrhl sbor hlasů,vyřvávajících odrhovačku o zatoulaném mladíkovi a roztoužených


22

rusalkách. Přestože už minula půlnoc, Blatničtí se pořád dobře

bavili.

Světlo ohňů prolétlo místností a sklouzlo po čepeli mečev Roganově ruce.

„Ještě nespíš?“ Mirena patou přibouchla dveře. Plamínky na slzavé hroudě vosku na stole zakmitaly a vyplašily stínyv koutech.

„I kdybych chtěl, naši hostitelé ječí tak nahlas a tak falešně, až mi trnou zuby.“ Rogan seděl na rozhrkané židli a ocílkoupřejížděl po ostří meče. „To je taky pravý důvod mého zbabělého útěku. A co ty? Kam ses najednou vypařila?“

Mirena si lokla z hliněného džbánu a posadila se na prosté lůžko. „Jako vždycky,“ pokrčila rameny. „Však víš.“

„Právě že nevím. Často v noci odcházíš. Nikdy neřekneš kam a proč.“

„Ty se nikdy neptáš. Až teď.“

„Goryvlad říká, že chodíš mluvit s bohy. Že vzýváš Chors a čerpáš sílu z měsíčního svitu.“

Zúžila oči. „Blecháč mě sledoval?“

„Možná. O cílech jeho nočních toulek nevím o nic víc než o tvých.“

„Jenže moje tě znepokojují víc.“

„Neříkám, že jsem znepokojený. Jenom se ptám.“

„Dneska nemám ani trochu náladu na výslech.“ Natáhla k němu ruku se džbánem. „Na, dej si. Nejdříve mi místnímedovina chutnala jako zkyslé pomeje, ale postupně jí přicházím na chuť. Mocná Chors, musím být opilá!“

Černokněžník se neostýchal a dopřál si pořádný doušek. „Jsou to pomeje,“ zasténal a vrátil jí nádobu. „Neměli bychom topřehánět. Hned ráno chci vypadnout.“

„Jsem pro. V téhle díře chytíme akorát svrab,“ poškrábala se na lokti. „Představ si, jedna holka po mně chtěla recept na nápoj lásky, kterým by získala junáka ze sousední vesnice. Považovala mě za nějakou podělanou bylinkářku! Mě, lovkyni běsůa zaklínačku duchů!“

Zadíval se na ni zpod obočí. Posunula se na lůžku a opřela se zády o stěnu.

„Nezírej tak. Říkám, že jsem opilá. Dneska byl divný den. Ta potyčka s Lučany... Uvědomuješ si, že jsme vlastně udělalizasraný dobrý skutek?!“

Pozvedl koutek úst. „Že by se ti takové pomyšlení hnusilo?“

„Jasně že jo! Nechci, aby lidi začali říkat, že Mirena zvaná Vosa chodí od osady k osadě, aby nezištně pomáhala chudákům v nouzi. Že jsem nějaká dobrá víla nebo co. To by mi úplnězkazilo pověst!“

Rogan se zachechtal a vyzkoušel ostří meče palcem. „Jestli ti to pomůže, podle mě to kdovíjaké hrdinství nebylo.Nevšimla sis, jak na nás vesničané zírali, když jsme doráželi raněné? Pochybuju, že nás v tu chvíli obdivovali. Dvanáct chlapůzaklepalo kopytama. Trochu moc na to, že je svátek radostia klidu.“

„Mám mít výčitky svědomí?! Ti hajzlové si to zasloužili. Jeden každý z nich. Byli to vrazi žen a dětí. Kdo ví, co by nadělalis těmihle ubožáky...“ Zarazila se. „Ďas aby to spral! Já snad opravdu jednala ve šlechetném úmyslu!“

„Je vlčí věk. Když nezabiješ, oddělají tebe.“

„To je dobrý přístup,“ namířila na něj ukazováček. „Přesně tak to je. Nejsme hrdinové. Prostě nemáme na vybranou.“Natáhla k Roganovi ruku se džbánem. Když zavrtěl hlavou, pokrčila rameny a dopřála si další hluboký doušek. „Ani ty se nevzepřeš rodovému dědictví. Nemůžeš vypustit z žil krev svých předků a nalít do nich novou. Černoboh ti svěřil poslání. Ať už se ti to líbí, nebo ne, ještě párkrát ponoříš železo do lidského masa.“

„Černoboh. To strašidlo ze záhrobí mi ani nepřipomínej.“Rogan obracel meč v ruce a nepřítomně pozoroval odlesky svíček na čepeli. „Postavil mě proti nepřátelům, o kterých netuším, co jsou vlastně zač. Není mi zatěžko někomu rozpárat břicho, ale potřebuju k tomu pádný důvod.“

„Ta chátra ti zavraždila otce. Zmocnila se tvého dědictví. To ti je málo?“

„Otce jsem neznal a Kančí horu jsem nikdy neviděl. Mámbojovat ve jménu minulosti, která pro mě vůbec nic neznamená?“

Mirena mhouřila oči jako každý, kdo hodně pil a snaží sesoustředit na slova svého společníka. „No jo, trochu ti rozumím. Ale nemůžeš to všechno jen tak hodit za hlavu. Jsi potomekčernokněžnického rodu – to se nedá popřít. Dřímá v tobě čarodějná moc, pocházející od bohů. Zemřel jsi, ale Černoboh a Morana tě poslali zpátky, protože s tebou mají plány. Teď se nemůžeš otočit a říct: Díky, ale nemám zájem.“

„Tak jako tak jsem dostal nechtěný dar.“ Rogan se znovuchoil ocílky.

„Dnešek je vážně zvláštní. Nepamatuju si tě tak ubručeného a pochybujícího. Urazili jsme kus cesty. Chceš to teď všechno vzdát?“

„To jsem neřekl. Jen se mi vytrácí smysl toho všeho.“

„Je to přece jednoduché. Najdeme toho chlapa... jak že sejmenuje?“

„Dagomir. Tuším.“

„Najdeme Dagomira, on ti předá zbraň tvého otce, potomvyrazíme na Kančí horu a vyprášíme ze svatyně Krvavého ohně samozvance. Vidíš? Prosté.“

„Já přece vím, co je třeba udělat. Nechápu ale proč. A proč právě já.“

„Vůle bohů.“

„Co je mi po ní? Vždycky jsem jednal na vlastní pěst. Provlastní cíle.“

„Říká se tomu přijmout zodpovědnost.“

„Že to říkáš právě ty. Myslel jsem, že nechceš konat dobréskutky a nezištně pomáhat chudákům.“

„Ne, to teda nechci. Zadarmo ani kuře nehrabe.“

Rogan zvedl zrak a upřeně se na vědmu zadíval.

„No?“ zeptala se. „Mluv. Co se ti honí hlavou?“

Dlouho jí hleděl do očí. „Proč jsi vlastně jela se mnou, Voso? Mohla jsi přečkat zimu v teple a pohodlí. Třeba odjet s Velemírem a Krasou do Nitravy. Místo toho ses se mnou trmácela přesPováží a Moravu, napříč sněhem zavátou Vrchovinou. A jsi ochotná pokračovat dál do válečného Lucka a Dubového lesa, kam se prý neodváží ani francké válečné výpravy. Ani kuře nehrabe zadarmo. Potom nechápu, co budeš mít z putování po mém boku?“

Zúžila oči ještě víc. „A víš, že si kladu stejnou otázku? Obvykle v blízkosti nějakého chlapa vydržím nanejvýš týden, potom už ho mám plné zuby. Na druhou stranu – i ty jsi čekalv Pustohradu, dokud se nevylížu ze zranění, i když ti Goryvlad pořád dokola připomínal naléhavost poslání. Hledej vlastní důvody, možná pochopíš ty moje. A odlož už konečně to železo, lezeš mi s tím na nervy!“

Ocílka se jakoby schválně pohnula po čepeli. Mirena zaklela, vyškubla meč Roganovi z rukou a mrštila jím stranou. Zbraň narazila do zdi a zařinčela na podlaze.

Rogan odložil ocílku a pohlédl Mireně do očí.

„Zdá se, že mi chceš něco říct.“

„Neprovokuj mě, Černý. Neznáme se od včerejška – už bys mohl vědět, jaká jsem, když něco vypiju...“

Zvedl obočí.

„...jenže ty místo toho zbytečně žvaníš o svědomía podobných nesmyslech.“

„Co navrhuješ?“

„Abys mě objal a řekl: Na tohle jsem dlouho čekal.“

„Voso...“

„Jasně, mám v hlavě, ale ještě dokážu rozeznat, co je jenom účinek medoviny, a po čem opravdu toužím. A vím, že tohle vážně chci.“

„Poslyš, Voso...“

„Neříkej mi tak, od tebe to zní jako nadávka!“ rozzlobila se. Odraz svíček v šedých očích se rozhořel v požár. „Kdybychvěděla, že to zabere,“ procedila skrz zuby, „už dávno bych se ti zahleděla do očí, podřídila tě vlastní vůli a přinutila klečet mi u nohou – anebo rovnou mezi nimi. Jenže na tebe by to nejspíš neúčinkovalo. Na tobě všechny mé čáry selhávají. A nedívej se na mě tak, připadám si jako úplná hlupačka. Nejradši bych ti ta černá očiska vyškrábala!“

Nečekaně zvedl ruku vonící železem a odhrnul jí z tvářecoánek. Po tváři mu přelétl jeden z těch úsměvů, o nichž Mirena doteď nezjistila, co znamenají. Neřekl ani slovo, ale neviditelná hradba náhle spadla a do Mireny se přelily jeho pocity.Nejsilnějším pramenem z nich vytryskla touha.

Zareagovala impulzivně. Popadla ho za ruku a stáhla ho ze židle na lůžko, přímo na sebe. Ovinula mu ruce kolem krku a nohy kolem boků. Líbala ho prudce, přímo hokousala. Pevně sevřel její boky v dlaních a tvrdě přitlačil její lůno ke svému. V tom doteku navzájem cítili, jak v nich pulzuje touha.

„Na tohle jsem dlouho čekal,“ vydechl Rogan mezi polibky.

Tiše se zasmála. „Věděla jsem to.“

Vrzly dveře a škvírou vniklo do komnaty mihotání plamenů a opilecké hulákání.

„Ať už jsi kdokoli,“ štěkla Mirena, aniž se podívala ke vchodu, „okamžitě vypadni a zavři za sebou! A jestli sem ještě někdo vleze, přísahám při Chors, že mu rozpárám břicho a proměním střeva v hady!“

»Znamená to, že ruším?« ozvalo se jim v hlavách.

„Dobrý postřeh,“ zabručel Rogan.

»Stačí říct. Najdu si ještě nějakou kost.« Černý čenich zmizel ze škvíry a dveře se znovu zavřely.

„Střeva v hady?“ ušklíbl se Rogan. „Kam na to chodíš?“ „Už mlč,“ řekla a luskla prsty. Svíčky zhasly a komnatunaplnila vůně doutnajících knotů.

V hodovní síni opilí Blatničtí vyřvávali písničku:

Junáku sličný, tanči už,

ukážeš nám, zda jsi muž.

Počkejte jen, divé ženy,

vyženu z vás slastné steny!

Kapitola třetí

lovci

z vlastislavi

Když se Mirena probudila, všechno kolem se bělalo mrazem.

Do přístřešku z chvojí, narychlo spleteného mezi třemi blízko

u sebe rostoucími smrky, táhl chlad. Zaklela a od úst jí unikl

chumáč bílé páry.

„Pořádná zima.“ Rogan dřepěl u ohniště a upřeně hleděl na hromádku tenčích větviček, naskládaných na vyhaslých uhlících od včerejška. Vypadalo to, že se je snaží uhranout pohledem.

„Hrozná,“ přitakala vědma a zamlela sebou, aby do ztuhlých údů vehnala aspoň trochu krve.

„V noci se vyjasnila obloha.“ Dýchl si na zkřehlé prsty a znovu je natáhl k hromádce větviček. „Přituhlo.“

Mirena soustředila vůli a dávkou moci přikrmila kouzlo, které ji chránilo před promrznutím, ale během noci postupněvyprchalo. Pod pláštěm a ovčí houní se znovu rozlilo příjemné teplo. Neměla daleko k tomu, aby slastně vzdychla. Přikryla se až k uším a blaženě se usmívala.

„O co se snažíš?“ zeptala se pobaveně.

„O co asi?“

„Takhle oheň nezapálíš. Nejsi soustředěný. Myslíš na spoustu jiných věcí. Vyprázdni mysl a zaměř se na jedinou věc. A vůbec, proč se na to nevykašleš a nevlezeš si ke mně?“

Podíval se na ni. Usmívala se. Ne chladně a zlověstně, jak měla ve zvyku. Hezky. V očích jí šibalsky jiskřilo.

„Vidím, že se dnes cítíš líp,“ utrousil.

„Mnohem líp.“

Když včera za úsvitu opouštěli Blatnici, Mirena si připadala jako mrtvola, kterou kouzly přinutili vstát z hrobu. Spoustavyité medoviny udělala své. Bylo jí tak zle, že se sotva udržela v sedle. Rogan ji nakonec vzal na svého vraníka. Opírala se mu zády o hruď a celý den střídavě sténala a láteřila.

Černokněžník obrátil pohled zpátky k ohništi. „Tak jako tak potřebujeme oheň. Gorja ještě před rozbřeskem vyrazil na lov. Slíbil, že přinese něco na zub.“

„Já to zapálím,“ vystrčila Mirena ruku zpod houně a zacvičila prsty. „Uhni.“

„Ne,“ zamračil se. „Dokážu to.“

„Jak chceš,“ zase ruku stáhla. „Koneckonců jsi Černobohův potomek, pán Krvavého ohně a dědic černokněžnického rodu,“ ušklíbla se. „Musíš se naučit používat svou moc.“

„Jen se směj,“ zaskřípal zuby. „A ty už konečně hoř, k ďasu!“ zaklel a udělal prudké gesto.

Prsklo to a větvičky se rozletěly do všech stran. Rogan jen tak tak stačil uhnout. Plamenný jazyk mu skoro spálil obočí.

„Cha!“ zvolal vítězoslavně a silnějším klackem rychle shrnul hořící větvičky na hromádku. „Takže i zlost je dobrák soustředění čarodějné moci!“

»Taková magie je ale dvousečnou zbraní.«

Jako obvykle neslyšeli Goryvlada přicházet. Vlk se zjevoval a zase mizel jako duch, což při jeho rozměrech a vzhledu bylo jen těžko pochopitelné.

„Dvousečná, nebo ne,“ pokrčil Rogan rameny, „hlavně žemůžeme opékat. Chytil jsi něco?“

Šelma strčila do prosté salaše hlavu a upustila z tlamybezvládného zajíce.

„Snídaně!“ zaradovala se Mirena. „Ušák je vyhublý, ale lepší než nic. Na rožeň s ním!“

Rogan vytáhl nůž.

»Kdyby vás to náhodou zajímalo,« natáhl se Goryvlad na prahu, čímž sice zastínil světlo, ale zároveň i vytěsnil vanoucí chlad,»našel jsem ještě něco.«

„A co?“ hodil mu Rogan kouřící zaječí vnitřnosti.

»Stopy.« Vlk se bez otálení pustil do jídla. »Zvláštní stopy.«

„V čem zvláštní?“

»Otisky malých chodidel, asi ženských, nebo spíš dívčích.«

„A?“

»Byly bosé. Ve sněhu, uprostřed lesa. Divné, ne?«

„A co tím chceš...“

Škubli sebou zároveň. Bylo to jako záblesk, který oči nevidí, ale do mozku se zabodne jako ledový střípek.

„Moraniny kosti...“ Rogan pustil zajíce a pevněji sevřel v dlani nůž. Goryvlad vycouval zpod přístřešku a nastražil uši. Mirena se zprudka posadila, a nedbajíc na to, že plýtvá teplem, shodila ze sebe plášť a houni.

»Cítíte to?«

„Zřetelně.“ Mirena přivřela oči. „Někde za těmi vrcholky na jihu. Jezdci. A psi. Jsou na lovu.“

Rogan zamrkal. To, co skutečně viděl kolem sebe, se mísilo s obrazy deroucími se před jeho vnitřní zrak. „Někoho vidím,“ zachraptěl. „Dívka. Skoro nahá, bosá. K smrti vystrašená. Utíká lesem...“

– —

Zrychlený dech se ve vzduchu sráží do bílých chumáčů.Rozdrásaná chodidla drtí ledovou krustu a zanechávají ve sněhu krvavé

stropy. Vlasy vlají, zachytávají se o jehličí – jsou tak dlouhé, husté

a zacuchané, jako by je nikdo nikdy nečesal ani nestříhal.

Oči jsou vytřeštěné strachem.

– —

Rogan vyběhl z přístřešku, bleskově se opásal mečem a na záda

si hodil toulec s lukem a šípy. „Uspořádali štvanici na děvče...“

»Jdeme!« zavelel Goryvlad.

Rogan popadl sedlo a přehodil ho vraníkovi přes hřbet.

„Hej!“ vykřikla Mirena. „Zase chcete spáchat dobrý skutek?!“

– —

Dusot kopyt a pokřikování lovců se rozléhá pustým lesem.Rychle se přibližují. Dívka se ohlédne. Zpoza borovic vyrazí dvahladkosrstí lovečtí psi. Jejich štěkot se mezi kmeny láme do klamných

ozvěn. Zní to jako smích samotné Morany.

– —

S hlavami skloněnými kvůli nízko visícím větvím pobízeli koně

vzhůru úbočím. Goryvlad běžel před nimi.

„No jasně!“ volala mírně zaostávající Mirena. „Polonaháženská v nouzi. Abyste si kvůli ní nezlámali vaz!“

Kličkovali mezi stromy; od tlap a kopyt odletovala ledová tříšť. Jinovatka se sypala z větví. Dosáhli temene pahorku a začalisestuovat do úvalu na druhé straně. Před sebou zaslechli štěkot psů.

Najednou se štěkání zlomilo a přešlo do bolestného skučení.Rogan a Mirena si vyměnily pohledy, ale nezpomalili, právě naopak.

Nad údolí se vzneslo troubení rohu. Jeden z lovců dávalznamení, že kořist je na dosah.

– —

Černý pes, zabiják, který zažil – a přežil – tucty honů na zubry

a medvědy, s vystrašeným kňučením ustupuje. Až když je dost

daleko od místa střetu, sesbírá zbytky odvahy, otočí se a znovu

zaštěká. Přiblížit se však neosmělí. Viděl, co se přihodilo jeho

druhovi.

Zpoza stromů se s křikem vyřítí půltucet jezdců. Dívka zvedne zkrvavená ústa od psí mršiny, vycení zuby, zavrčí. Vzápětí seotočí a vyrazí mezi borovice.

Zazní pronikavý sykot. Stromy olízne jasné světlo, jako by se lesem prohnal kulový blesk. Jehličky jinovatky se zatřpytí.

Mocný poryv vmete dívce vlasy do obličeje a vymrští ji do vzduchu. Strašně ječí. Letí dobré tři sáhy, za sebou táhne chvost modravého dýmu a v kotrmelcích se skutálí mezi stromy.Ulepená sněhem a zamotaná ve vlastních vlasech zůstane ležet.

Jezdci se vítězoslavně řehtají. Vzápětí jsou u ní.

– —

»Stůjte!«

Na úpatí svahu vědma a černokněžník trhli uzdami. Koněfrkali a z nozder se jim valila pára.

»Cítili jste to?«

„Kdo by to necítil?“ odsekla Mirena. „Praštilo mě to do hlavy jako kladivo. Výbuch magie.“

„Výbuch bolesti,“ zavrčel Rogan a stiskl koleny vraníkovy boky.

»Ne tak hrr, horká hlavo! Máme proti sobě čaroděje a řekl bych, že ne nejhoršího. Jestli mu vběhneš do rány, už té chudince nepomůžeš.«

„To je pravda,“ přikývla Mirena a sesedla z koně.„Neunáhleme se.“

»Hlavně potichu. Vědmo, můžeš nás nějak zaštítit předodhalením?«

„Pokusím se.“

„Než se vy dva dohodnete,“ procedil Rogan skrz zuby, „bude ta dívka plavat v Řece duší. Pokud se tak ještě nestalo.“

»Žádný strach, zatím žije. Jdeme.«

Ponořili se do hustého boru. Lesem se rozléhaly mužskéhlasy. Když začali rozeznávat jednotlivá slova, Rogan a Mirena se chopili zbraní. Opatrně rozhrnovali větve s dlouhým pichlavým jehličím a snažili se našlapovat tak, aby jim zledovatělý sníhnekřupal pod nohama.

»Pozor, už jsme blízko.«

Rogan přiložil k tětivě šíp. Mirena pevně sevřela meč a levou rukou rozhrnula poslední větve, jež jim bránily ve výhledu.

Bylo jich pět. Oblečení v kůžích a huňatých pláštích,s čepicemi na hlavách, dva ozbrojení luky, tři s masivními loveckými oštěpy v dlaních. Ti s luky seděli na koních, ostatní už seskočili a rozestoupili se kolem vysoké borovice. Ve sněhu pod stromem ležela zoufale vyhublá dívenka, ne starší než šestnáct nebosedmnáct let, oblečená v otrhané haleně a vypelichaném kožíšku. Zpod rozcuchaných, špínou slepených vlasů vykukovala úzká tvář s výraznými lícními kostmi.

Ale i když byla tak křehká a právě teď v mdlobách, muži se chovali nanejvýš obezřetně a nepřestávali na dívku mířitzbraněmi. Pes, kterého jeden z lovců držel za obojek, na úlovek zuřivě štěkal a ze všech sil se na něj snažil vrhnout.

„Mně se to nezdá,“ reptal jeden z jezdců, asi dvacetiletýmladík. „Tohle přece nemůže být bestie, která k smrti pokousala dva bojovníky. Dokážete si představit, jak tahle vyhublá šeredaoddělá sáh vysokého chlapa, odtáhne ho do doupěte v lese a tam ho sežere? Nesmysl! Vždyť je to jenom roztřesená chudinka. I můj napůl chromý děda by ji utloukl k smrti holí!“

„Jsi slepý, nebo úplně pitomý, Kojšo?“ osopil se na něj jeden z mužů. „Neviděl jsi, co udělala psovi? Vždyť mu skoro urvala hlavu!“

Za stromy shrbený Rogan vrhl na Mirenu nechápavý pohled. „O čem to blábolí?“ šeptl. „Je možné, aby ta holka byla opravdu běs, nebo jsou to jenom výplody pověrčivých mozků?“

»Jestli je to démon,« ozval se Goryvlad a bylo znát, že i jeho náhlý obrat situace zmátl, »měla by proslulá lovkyně netvorůrozeznat druh.«

„Přemýšlím,“ zachmuřila se vědma. „Pokud ty svině neuštvaly jen obyčejnou vesnickou holku... mohla by to být jezinka.“

„Dobrý odhad,“ pronesl za nimi chraplavý hlas.

Otočili se a okamžitě se rozestavili tak, aby jeden druhému nepřekáželi. Goryvlad se přikrčil a zavrčel skrz tesáky, Mirena zaujala postoj s mečem nad hlavou, Rogan natáhl luk, až se mu tětiva a opeření šípu dotkly tváře.

„Hej! Co je to?!“

Zadusala kopyta, zavířil sníh. Pět lovců vtrhlo mezi borovice. Hrudí sráželi sněhový poprašek z větví, na koňské hřívy se sypal bílý prach. Raz dva trojici obklíčili a namířili na ni hroty šípů a oštěpů. Pes spatřil Goryvlada a okamžitě začal běsnit. Vlk na něj vrhl významný pohled. Pes okamžitě ztichl, stáhl ocas mezi nohy a zakňučel.

Rogan neochvějně stál a nespouštěl pohled z muže, na něhož mířil. Nemocí ohnutá záda propůjčovala šestému členovidružiny vzhled číhajícího, k útoku přikrčeného zvířete. Ramena měl rozložitá, krk krátký, ruce dlouhé a svalnaté, dlaně široké jako lopaty. Nevzhlednou tvář pokrýval skoro až k očím hustý tmavý porost, vlasy mu mastnota slepila do ztuhlých pramenů. Halenu z hrubého plátna měl přepásanou pobitým řemenem, ramena halil kožešinový plášť. Na krku se mu houpal stříbrnýamulet – sokol sedící na vlkovi. Přestože zpod vlčí kožešiny u mužova boku trčela rukojeť meče, spoléhal se na jinou zbraň. Dlouhá hůl mířila na trojici vyřezávanou vlčí hlavou.

I když mu hrozila bezprostřední smrt z hrotu šípu, hrbáč se tvářil chladnokrevně. Pravé oko měl pořád přimhouřené, zřejmě mu ochrnulo víčko i část obličeje. Druhá bulva si bojechtivou trojici soustředěně měřila. Roganovi a Mireně věnoval jen málo pozornosti, mnohem důkladněji se zahleděl na Goryvlada.

A potom, k nemalému úžasu tří poutníků i okolostojících lovců, obrátil žezlo hlavicí k obloze, poklekl do sněhu a uctivě sklonil hlavu.

„Buď pozdraven, vlčí vladyko,“ promluvil nepříjemněchraplavým hlasem. „Vzdávám ti úctu!“

Goryvlad přestal vrčet.

„Co to má znamenat?“ sykl Rogan.

»Myslím,« odvětil Goryvlad a z jeho myšlenek bylo cítit jisté pobavení, »že jsme narazili na Černobohova uctívače. A neledajakého. Vyzná se. Ví, kdo jsem.«

„Jistěže vím,“ zvedl muž hlavu. „Goryvlad, vůdce záhrobní smečky. Pobočník vládce vlků, strážce kostěné mohyly v Lese věčnosti.“

Překvapeně na hrbáče zírali. Rogan trochu povolil tětivu, ale luk nesklonil.

„Co jsi zač?“

Klečící muž pohlédl na černokněžníka a oko se mu zlověstně zablesklo. „Kdo jsou tví smrtelní sluhové, Mocný?“ zeptal sepohrdavě.

»Sluhové? To by se mi vážně líbilo. Ve skutečnosti je tonaopak – jsem jejich průvodce. Z vůle Ohňookého. Teď odpověz. Kdo jsi?«

„Kovir, pobočník, rádce a hlavní obětník knížete Vlastislava,

vládce Lučanů. Oddaný Černobohův služebník.“ Hrbáč se opřel

o čarodějnou hůl a vstal. Na jeho pokyn jezdci sklonili zbraně.

„Vlastislavův vědmák,“ zabručel Rogan.

Kovir na něj zkoumavě pohlédl. Rogan zřetelně ucítil, jak mu

zaklínačovo vědomí proniká do mysli. Instinktivně se mu vzepřel

a pokusil se ho ze sebe vytěsnit. Po chvíli se Kovir otřásl a trhaně

se nadechl, jako by dlouho plaval pod hladinou.

„Bohové,“ zachraptěl. „Kdo jsi, černovlasý? Jsi nasáklýčarodějnou silou. Navíc pochází z Krvavého ohně, kterému se klaním

i já!“

»To je Černý Rogan,« odpověděl mu Goryvlad. »Novýčernokněžník. Chovej se k němu s úctou, pokud si nechceš rozhněvat

temného knížete.«

„Černý Rogan? Už jsem o něm slyšel.“ Kovir sklonil pohled k vlkovi. „Odpusť, Mocný, ale musím se tě zeptat, co ty a tví společníci pohledáváte na luckém území.“

»Jen tudy procházíme. Míříme dál na západ, k pramenůmBíliny.«

„Velmi nehostinný kraj, hlavně v tomto ročním období a za současných okolností. Co vás tam vede?“

»Poslání, které nám svěřil Ohňooký.«

„Možná bych vám mohl pomoci...“

»Není potřeba. Poradíme si.«

Kovir pokýval hlavou. „Rozumím. Nebudu vyzvídat. Musím ale trvat na tom, abyste přijali pozvání do Vlastislavovahradiště.“

„Hej!“ vyrušil je výkřik jednoho lovce. „Ta potvora přichází k sobě!“

Lučané se hned otočili a pospíchali zpátky k úlovku.

„Dejte pozor, bude zuřit!“ varoval je Kovir. Goryvlad hrbáče následoval. Rogan a Mirena si vyměnili pohledy a také seprodrali pichlavou houštinou.

Lovci se znovu rozestoupili kolem záhadné kořisti. Dívka vzhlédla. Když spatřila hroty zbraní a vyceněné psí tesáky,schoulila se jako plod v matčině těle. Špičatá kolena si přitáhla ažk obličeji a zpod střapaté hřívy plné vší koulela na muže očima.

„Co s ní?“ zeptal se jeden z jezdců.

„Je to jen zvíře,“ odpověděl druhý. „Proč ji zbytečně trápit? Propíchnu ji oštěpem, do hradiště stačí přinést hlavu.“

„Ne,“ zavrčel Kovir. „Kníže přikázal přivést ji živou. Abyvšichni viděli, jak bestie naposledy zakope hnátama.“

S těmi slovy hrbáč zamířil k jezince.

„Mocná Chors,“ ucedila Mirena. „Tohle nedopadne dobře...“

Čaroděje dělily od dívky sotva tři kroky, když znenadánís příšerným vřískotem vyskočila.

Kovir švihl holí. Vyřezávaná hlavice zasáhla jezinku dospánku. Zablesklo se, vlasy se rozlétly, čarodějovým pláštěm jako by zaškubala vichřice. Divoženka dopadla pod borovici, narazila zátylkem do vystouplého kořene a znehybněla. Ve vzduchu se rozplýval oblak kouře, smrděly spálené vlasy.

„Dobře ji svažte a přehoďte přes sedlo,“ přikázal Kovirnevzrušeně. „Vracíme se do hradiště. A vy,“ pohlédl na tři cizince,„půjdete s námi.“

Mirena se podrážděně nadechla. „To stačí. Dobře měposlouchej, ty zkur...“

„Půjdeme,“ skočil jí Rogan do řeči. „Ale ne jako zajatci.Necháte nám zbraně.“

Kovir zaváhal, ale pak přikývl. „V pořádku. Lučané váspřivítají jako hosty.“

„V tom případě se s Vlastislavem rád setkám,“ souhlasil Rogan.

Vědma se na něj zamračila, ale černokněžník nevšímavěvykročil zpátky k místu, kde nechali koně.

»Proč mám pocit,« vyslal Goryvlad do Mireniny mysli, »že nám

Černý něco neřekl?«




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist