načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řád věčných trnů - Aliette de Bodardová

Řád věčných trnů

Elektronická kniha: Řád věčných trnů
Autor:

Volné pokračování fantasy thrilleru Řád zlomených křídel. Paříž zničená magickými boji se postupně začíná zotavovat, ale velké Řády ovládané Padlými anděly nadále ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 413
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The house of binding thorns ... přeložil Vojtěch Ettler
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7251-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Volné pokračování fantasy thrilleru Řád zlomených křídel. Paříž zničená magickými boji se postupně začíná zotavovat, ale velké Řády ovládané Padlými anděly nadále soupeří o kontrolu nad městem. Na vrcholu moci nyní stojí Řád Trnikeře a spřádá plány, jak se stát ještě mocnějším. Trnikeřské intriky svedou dohromady milenku prastarého Padlého anděla, dračího prince v přestrojení, ztrhanou alchymistku sužovanou sebezničující závislostí a zatrpklého mladíka z Dálného východu, který má za úkol přivést zpět mezi živé svou zemřelou přítelkyni. Řády hledají společnou cestu k míru, jenže ten se zdá zkázonosnější než válka. Čtveřice hrdinů v sobě musí nalézt sílu, aby nepadla za oběť magii lačnící všechny a všechno zotročit. Aliette de Bodardová (nar. 1982) je oceňovaná autorka fantasy a sci-fi literatury francouzsko-vietnamského původu. Žije v Paříži, kam také umístila děj své série Dominium Padlých andělů. Její úvodní částí je kniha Řád zlomených křídel (2015, česky Host 2017), za kterou získala cenu Britské asociace science fiction (BSFA) za nejlepší román. Druhý díl s názvem Řád věčných trnů (2017) je jejím volným pokračováním. Autorka je považována za jednu z nejzářivějších nových hvězd žánru a za své knihy obdržela řadu prestižních cen: Nebula, Locus, BSFA, Writers of the Future, a také byla nominována na cenu Hugo.

Zařazeno v kategoriích
Aliette de Bodardová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

aliette de bodardová


aliette de bodardová

Dominium Padlých andeˇlu ̊ II


aliette de bodardová


brno 2018

aliette de bodardová

Dominium Padlých andeˇlu ̊ II


The House of Binding Thorns © Aliette de Bodard, 2017

First published by New American Library / Penguin Random House

Cover design © Adam Auerbach

Cover illustration © Nekro

Translation © Vojtěch Ettler, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-385-2 (PDF)

ISBN 978-80-7577-386-9 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-387-6 (MobiPocket)


Mému synovi knihovníčkovi za to,

že s rozhodnutím přijít na svět počkal

na dokončení této knihy



9

RADĚJI SMRT

NEŽ STRACH

Dny se v Řádu Trnikeře rozpíjely a slévaly dohromady jako slzy

kanoucí po skleněné tabuli. Madeleine nedokázala říct, kdyna

posledy usnula, kdy se naposledy najedla — stejně vše chutnalo

jako popel a štěrk, jako by do vybraného jídla podávaného na

porcelánových talířích kdosi přimíchával pouliční suť —, kdy se

naposledy roztřesená zimnicí s výkřikem probudila a prsty tápala

po sladkém ukonejšení, které si však už nemohla dopřát.

Nedokázala ani přesně určit, kdy naposledy požila andělskou

esenci, ale na tom nezáleželo. Cítila v sobě prázdnotu, jako by jí

někdo vytrhl z těla kus srdce, ale už se neobtěžoval ji zabít.Cíti

la... v mysli tu přítomnost připomínající trnitý keř, neodvratné

vědomí, že ji má v každém okamžiku na očích — že ji našel,od

vlekl sem a už ji nikdy nepustí.

Asmodeus.

Madeleine zírala na své ruce, dívala se, jak se chvějí.

„Musíš se víc snažit,“ pokárala ji Iaris. Zamračeně krabatila

nestárnoucí hladké čelo; bílá barva lékařského pláště ostřekon

trastovala s olivovým odstínem její pleti.

Dveře byly jako vždy zamčené a na oknech byly mříže,který

mi dovnitř proudilo jen bledé a mdlé světlo. Alespoň projednou

nebyla Madeleine na židli připoutaná, ačkoli pokud by to bylo

znovu potřeba, Iaris by se tomu nebránila.

Vše se zdálo nesnesitelně skutečné, nesnesitelně ostré: rudé

květy na tapetě, vyšité stromy a ptáci na ložním prádle i slabá

vůně, která se kolem Iaris linula, směsice bergamotu,pomeran

čových kvítků a nějakého cizokrajného dřeva.

Jeho vůně.

Ruce se jí opět rozechvěly.


10

Na mahagonovém stolku mezi Madeleine a Iaris leželaschrán

ka plná jemného světlého prášku: andělské esence. Madeleine

krabičce zpočátku skoro nevěnovala pozornost, ale nyní se stěží

dokázala soustředit na cokoli jiného — vnímala tu kypící moc

uvězněnou v malém prostoru — téměř ji cítila na jazyku —, to

teplo mocné smršti, které by se jí rozlilo v útrobách, tu magii, jež

by ji naplnila a hrozila, že ji roztrhá, magii, jež by jí zase dodala

pocit bezpečí...

„Lord Asmodeus si pro tebe přišel až do Stříbrostínu,“ říkala

právě Iaris, „a to hned dvakrát.“ Opět se nesouhlasně zamračila.

„A nebylo to kvůli tomu, abys ten dar promrhala.“

Madeleine se pokusila promluvit, na jazyku však měla pouze

popel. Zkusila to znovu, ale jako by musela slova vytrhávat zjakých

si nedosažitelných dálav. „Nežádala jsem o něj.“

Asmodeus ji ke svému Řádu znovu uvázal — samozřejmě bez

jejího souhlasu; něčím tak bezvýznamným by se nikdy nenechal

zdržovat. Odtáhl ji zpět, opět z ní učinil svůj majetek a uvěznil

ji, aby ji přetvořil podle svých představ. Aby ji přeměnil ve svou

loutku, ve zbraň; a v takovém plánu pro závislost na esencine

bylo místo.

Iaris se v obličeji nepohnul jediný sval. „Co žádáš nebone

žádáš, to nehraje žádnou roli. Jsi tady. Jsi vazalka Trnikeře. Ne

nějaká feťačka závislá na esenci.“ Je to smrtelnice; tím siMade

leine byla jistá. Navzdory jménu, navzdory hladkým tvářím aru

kám: nevyzařovala z ní ona nenucená vrozená elegance, jakou

oplýval každý pohyb Padlých andělů, již procházejí tkaninou

světa hladce jako vybroušené ostří. Ale jako mladá určitě měla

k nějakému Padlému velmi blízko, a to po dlouhou dobu, a něco

z jeho nadpozemskosti na ní ulpělo. Proto budila ten podivný,

znepokojivý dojem.

Madeleine si na Iaris nepamatovala. Na druhou stranu, před

svým útěkem věnovala ostatním členům Trnikeře pramaloupo

zornost.


11

„Koukej se dát do pořádku, Madeleine,“ pohrozila jí Iaris,

„protože jinak jsi jenom nepoužitelná troska. A na takové tady

v Řádu nikdo nemá čas.“

„Já vím,“ odpověděla. Dokázala si představit, že obzvlášťAsmo

deus nemá trpělivost s nikým, kdo se protiví jeho přáním.Tako

vou výhrůžku slyšet nepotřebovala, nepotřebovala se zase utápět

ve strachu: hrozba se ukrývala už v rozhovoru, který s níAsmo

deus vedl záhy poté, co ji přivlekl zpět, v doteku jeho prstů naje

jích zjizvených lýtkách, v noži, jehož čepel jí podivně nehnutěspo

čívala na hřbetu dlaně a zbarvila se jen několika kapkami krve...

„Takže, za andělskou esenci neexistuje žádná náhražka,“po

kračovala Iaris. „Udělali jsme, co se dalo. Teď už je jenom na

tobě, jestli zase načerpáš síly, jestli budeš jíst a spát, nebo do

toho znovu spadneš.“

Madeleine do toho ale chtěla znovu spadnout. Cítilanesmír

ně, nesmírně silné nutkání se po krabičce s esencí natáhnout —

a ztratit se v ní, zapomenout na to, kdo je a proč je právě zde.

Jistě, opět by jí to zmučilo plíce, znovu by se začala centimetr

po centimetru vléct vstříc smrti, znovu by kašlala krev, ale to vše

by bylo stále lepší než hrůza, co na ni čeká v tomto Řádu. Bylo by

to lepší než patřit Asmodeovi.

S vypětím všech sil se ovládla. Protože by ji stejně nikdyne

nechali tu schránku vzít. Protože to byla zkouška, stejně jako vše

ostatní; test, jehož výsledek Iaris zaznamená v hlášení, zanese do

své malinké statistiky, v níž den po dni mapuje Madeleininupo

slušnost a známky návratu k normálnímu a provozuschopnému

chování. Jako by obojí dávno nepozbylo smyslu.

„Musíš přijít na to,“ kázala jí Iaris tiše, „co tě nutí vdechovat.

Musíš zjistit, co v tobě tu potřebu zažehává.“

„Na to přicházet nemusím,“ odvětila Madeleine unaveně. „To

už dávno vím.“

Iaris zvedla jedno obočí. Po chvilce položila papír, který držela

v rukou, a podívala se na Madeleine, jako by ji viděla poprvé


12

v životě. „Řekněme, že to tedy víš. Většina závislých o tom nemá

ponětí. Prostě jenom prahnou po další dávce, po dalšímpříva

lu moci, a ani je nenapadne pozastavit se nad tím, jak draze za

to zaplatí. Ale i za předpokladu, že ty svoje důvody znáš,Made

leine... vědět nestačí.“

Madeleine — které se v podvědomí neustále připomínalospo

jení s Řádem a které se Asmodeova přítomnost otírala i o tynejza

sutější myšlenky — potichounku prohlásila: „Já se nechci vyléčit.“

„Radši se necháš pomalu zabít?“

Chce zemřít. Přála si to říct, ale slova jí uvázla v krku. Smrt,

kterou si zvolila: pomalý propad do zapomnění, do míst, kde

strach a staré vzpomínky nemají žádnou moc.

Iaris téměř něžně dodala: „Teď jsi v Řádu. A za posledních

dvacet let se tu dost věcí změnilo.“

To je pravda. Jiný řádový představený, přičemž vzpomínka

na čistky už téměř vybledla; podlahy se opět proměnily vdoko

nale navoskované parkety, jakékoli pozůstatky krve odstraněny,

všichni mrtví zapomenuti. Všichni až na Elphona.

Madeleine ani nemusela zavírat oči, aby ho slyšela křičet; aby

znovu sledovala krev, která mu prýštila z těla poté, co mu meče

proklály hruď, a aby ho o hodně později viděla, jak kráčí zaAsmo

deem, jako by se nic z toho nestalo. Jako by nikdy nezemřel ani

kdy nebyl opět oživen magií, kterou se Madeleine ani nesnažila

pochopit.

„Tady jsi v bezpečí,“ doplul k ní z temnoty Iarisin hlas.„Trni

keř se o své věrné stará dobře, Madeleine.“

Iaris tomu nerozumí. Nemohla tomu rozumět. Ona nestála

v tom sále, zatímco jí před očima zabíjeli Frédérika, Zoé,Elpho

na a ostatní zahradníky. Ona se neplazila pařížskými ulicemi

po kočičích hlavách potřísněných vlastní krví, zatímco jí každý

pohyb vysílal do lýtek a do zlámaných žeber další a další ostny

bolesti, zatímco každý útrpný metr vpřed doprovázel strach, že

ji najde, že jeho pohůnci dokončí, co začali.


13

Dvacet let. Vyvázla a dostalo se jí dvaceti let svobody daleko

od Trnikeře, jenže dvacet let představovalo pro Padlého anděla

pouhý okamžik. Samozřejmě že si pro ni Asmodeus přišel aod

vedl si ji zpět do svého Řádu.

„Tady jsi v bezpečí.“

Není. Nikdy tu nebyla v bezpečí. Toto místo znamenalo vše,

od čeho utíkala, a přesto se ocitla zpět, zamčená v jedné zřádo

vých místností a vydaná na milost Padlému, který jí ze života

učinil peklo. Tady by bezpečí hledala marně.

Vůně andělské esence už se nedala snést; ten důvěrně známý

příslib moci. Aniž si to uvědomila, ruka jí vystřelila vpřed, v pěsti

pocítila váhu schránky a po dlani se jí rozlilo teplo. Esencenedá

vá falešné sliby, nic nenalhává, pouze si s lehkostí dlouholetého

zvyku najde cestu do plic a moc Padlé magie jejího uživatelena

plní až do konečků prstů, zažene temnotu na ústup —

„Madeleine!“

Čísi ruce se jí pokoušejí krabičku vypáčit z prstů. Zápolila

s nimi, i přes odpor se snažila zdvihnout schránku ke rtům.Kap

ka moci jí stekla hrdlem, sladká jako med — úleva, která se jí

z žaludku rozlévala do celého těla —, a pak jí prsty a dlanívystře

lila bolest, ocitla se na kolenou a držela se za zápěstí, jež jí hořelo,

jako by bylo roztříštěné na kousky. Teplo v břiše sláblo austupo

valo ostré, odporné přítomnosti Řádu v jejím podvědomí.

Hrubě ji vyzvedli na nohy. Iaris před ní stála s krabičkou vru

kou a zlostně si ji prohlížela.

„Říkala jsem mu, že mrhá časem,“ odfrkla si. Zatnula pěst

a zkřivila obličej, jako by ji stisk zabolel. Zranila ji snadMade

leine? Nemohla si vybavit, co přesně se během potyčky o esenci

přihodilo. „Jednou feťák, navždy feťák. Závislosti na esenci se

ještě nikdy nikdo nezbavil.“

Madeleine ochable visela v sevření zřízenců. Snažila seroz

pomenout, jaký to byl pocit, být nespoutaná strachem,skuteč

ně šťastná, byť na kratičký okamžik. Jenže vše bylo načichlé


14

citrusovými plody a bergamotem, cítila pouze narůstajícíne

volnost a hrozilo, že ji celou zachvátí; nevybavovala si nic než

pachuť žluče, která zcela zadusila mizející oheň andělské esence.

„Pokus je tímto ukončen,“ prohlásila Iaris s ponurýmuspo

kojením. „Bude si pro tebe muset najít jiné využití.“

Ne. Madeleine až příliš dobře věděla, že Asmodeus pro ni

bude mít jediné jiné využití, že žádné jiné využití pro slabé,zby

tečné a neposlušné neexistuje. Ne, prosím ne. Pokusila sepro

mluvit, vydolovat slova z prázdnoty ve svém nitru. Ale žádná

nenašla.

Než odešli, připoutali ji k posteli a všechny popruhy utáhli tak

pevně, že mohla sotva dýchat. Iaris se tak dostalo malicherného

zadostiučinění, jelikož místnost, v níž je nábytek přišroubovaný

k podlaze, neposkytne Madeleine nic, čím by si mohla ublížit.

Ležela na zádech a zírala do stropu. Připravovala se naoka

mžik, kdy na chodbě uslyší kroky, a pak zavřela oči apokouše

la se myšlenky na svou nejistou budoucnost vytěsnit. Vše se jí

slévalo dohromady a mizelo kdesi v dáli. Květy na tapetě seroz

pily do beztvarých skvrn, chabé světlo za okny přešlo v noční

temnotu, v níž se zhmotnily přízraky z minulosti a sledovaly ji

prázdnýma očima.

Zahradníci: Elphon, který si rukama zakrýval rány na prsou,

Frédéric a Pierrette s prostými halenami zmáčenými krví. Oris,

její plachý učedník ve Stříbrostínu, s pažemi zohyzděnýmiha

dími kousanci.

A pak ta poslední, která do Trnikeře také nepatřila, která by

se mu nikdy nepodvolila.

Isabelle.

V hrudi Padlé zely skrznaskrz dvě smrtelné zakrvácené rány,

ale v očích se jí stále zračilo totéž — křehká nevinnost, kterávy

prchala až příliš brzy, jasný a horečnatý pohled někoho, kdone

patří do tohoto světa.


15

Madeleine. Její hlas zněl jako nářek větru a její silueta se míhala

a vytrácela, jako by ji pouhý závan dechu mohl rozptýlit v nicotu.

Nic dalšího neřekla, ani nemusela. Vždyť se pro Madeleine

vrátila, darovala jí život a možnost zachránit Řád Stříbrostínu;

dala jí naději, i když jen natolik chabou a nepevnou, že bylapřed

určena k tomu, aby se rozpadla v prach.

Madeleine.

„Nemůžu,“ zašeptala Madeleine do prázdna, odvrátila tvář od

rozmazaného přeludu a v duchu vzývala Boha, v něhož sotvavě

řila, ať na ni zapomene i on.

Musela usnout — musela nepozorovaně upadnout do zejícího

chřtánu nevědomí —, ale nedokázala určit, kdy se duchovépro

měnili v sen, nebo jestli vůbec kdy byli skuteční. Když seprobu

dila, ztěžka lapala po dechu, protože se jí popruhy zařezávaly do

kůže, a paže a nohy měla znecitlivělé. Dovnitř se opět přikradl

den, avšak odhalil jen prázdnou místnost.

Zvenku se ozýval slabý ptačí zpěv: z věhlasných trnikeřských

zahrad, které zůstaly válkou, jež zdevastovala Paříž, téměřne

dotčeny. V pozadí tiše zurčela fontána — ukázka moci, že Řád si

může dovolit i v době znečištěných řek a zamořeného ovzduší

plýtvat tekoucí vodou na zahradní okrasu — a ještě z větší dálky

bylo slyšet chichotání dětí, které si hrály na honěnou v nějakém

cizím, nedostupném světě.

Dokážou být děti v Trnikeři opravdu šťastné? Asmodeus byl

Padlý anděl: nikdy žádného potomka nezplodí, nikdy nebude

o nikoho pečovat. Ona sama šťastné dětství měla; ale prožila jej

ještě za Uphira; ještě před převratem, který z Asmodea učinil

představeného Řádu. Ještě před příchodem strachu.

Nedostalo se jí žádného varování, nezaslechla žádné kroky

ani zavrzání navoskovaných parket. Přesto se otevřely dveře.

Ještě předtím, než ho uviděla, věděla, že ve dveřích stojí on,

protože do místnosti vnikla vůně bergamotu a pomerančových


16

kvítků. Kdyby se Madeleine zmohla na víc než pouhé bezmocné

zápolení s utaženými řemeny, prchala by jako o život.

Téměř se vznášel. Teprve když se přiblížil k posteli, zaslechla

jeho kroky — krátký dotek, z něhož se jí chtělo vřískat, apopru

hy povolily, jeden po druhém — v plicích ji pálil kyslík, který jí

byl předtím odepřen. Povytáhla se nahoru a snažila serozmasí

rovat odkrvené končetiny, zatímco on se posadil na dosah ruky

na kraj její postele s nebesy.

„Madeleine.“ Usmál se a odhalil ostré zuby dravce. „Není kam

spěchat.“

Tvář měl hladkou a nepoznamenanou časem, podobně jako

všichni Padlí andělé, oči se mu leskly magií a pohyboval se snenu

cenou ladností. Prohlížel si ji zpoza hranatých brýlí s kostěnými

obroučkami, které byly jeho osobní libůstkou: stejně jako všichni

bývalí andělé byl obdařen dokonalým zrakem. Ruce měl jemné,

elegantní, prsty dlouhé jako klavírista, ačkoli žádný hudebníná

stroj neovládal, pouze ty, které ostatním působily bolest či extázi.

„Asmodee.“ Jeho jméno mělo pachuť popela. A pak, protože

se navzdory všemu stále upínala k naději na alespoň nějakýži

vot, dodala: „Můj pane.“

„Ó, prokazuješ mi úctu? Jak rozkošně patřičné.“ Znovu se

usmál, jako by přesně věděl, kolik skutečné úcty k němu chová.

Jistěže to ví. Nikdy se nenaučila přesvědčivě lhát. „Přišla za mnou

Iaris a byla... rozčilená.“

Madeleine se neodvažovala promluvit.

„Zejména kvůli tomu, že jsi urazila její hrdost, řekl bych,“do

dal Asmodeus. Poklepal dlaní na kraj postele vedle sebe, jako

by po Madeleine chtěl, aby si mu sedla po boku. Nepohnula se;

Asmodeus to přešel bez komentáře. „A protože — nalijme sičis

tého vína — nikdy nevěřila, že to zvládneš.“

„A ty snad ano?“ Nedokázala v sobě ta slova zadržet. Byl to

čirý nerozum, obzvlášť tváří v tvář někomu, kdo byl zvyklý na

bezvýhradnou poslušnost.


17

„Smrtelníci jsou plní překvapení, víc než Padlí. Tolik ve svých

kratičkých životech bojujete. Proto se snažím vyvarovatunáhle

ných závěrů.“

Madeleine se znovu zadívala na své ruce. Už se nechvěly,ač

koli v ní všechno křičelo, ať prchá jako o život.

Jako by se mohla dostat dál než několik metrů.

„Nicméně v jedné věci má Iaris pravdu,“ pokračoval Asmodeus.

„Ve tvém současném stavu s tebou zmůžeme pramálo.“ Protáhl si

prsty na pravé ruce, jeden po druhém, jako by musel řešit jakousi

obzvlášť nepříjemnou obtíž.

Ji. To ona byla ta obtíž. Odvleče ji do vězeňských kobek ado

končí, co započal před tak dlouhou dobou, zlomí ji, jako zlomil

ostatní, kteří proti němu povstali. Donutí ji —

„Tys nikdy neodešla, Madeleine, že je to tak? Nikdy sesnepře

stala plazit z trosek Řádu, nikdy jsi neopustila stíny minulosti.“

Natáhl se a položil jí ruku na žebra, na ta stejná žebra, která jí

před dvaceti lety jeho poskoci zlámali — nehty ostré jako čepele

nožů jí spočinuly na hrudi, těsně nad divoce tlukoucím srdcem.

„Tvým životem je strach, strach je v každém tvém nádechu a na

nic jiného už nezbývá místo.“

„Jak —“ Zhluboka a rozechvěle se nadechla.

„Zapomínáš, že strach je zbraň, která je mi... důvěrně známá.“

Hlas měl břitký a pobavený. „A tak ti dám na výběr... Podívej se

na mě, Madeleine. Jak moc se mě bojíš?“

Pozvedla hlavu, aby se mu podívala do očí, protože jinak by

ji přinutil silou. Měl šedivý, nevzrušený a lhostejný pohled, ale

v jeho hlubinách hořel oheň, plameny, jež ho zachvátily, když byl

svržen z nebes, srdce netvora, kterému záleželo jen na tom, aby

způsobil ostatním co nejvíc bolesti.

Vzpomněla si, jak za ní jednou večer do této místnosti přišel.

Do tváře ji tehdy udeřila dráždivá vůně pomerančových květů —

magie, jeho magie ji přikovala k židli, na níž seděla —, azatím

co jí s neutuchajícím úsměvem vysvětloval, co by následovalo,


18

kdyby se znovu pokusila z Řádu utéct, v ruce se mu leskl nůž...

na paži cítila chladný dotek ostří, který přešel v palčivou bolest, když se jí nůž zahryzl do kůže... a hlubší mučivou bolest poté, co

jí Asmodeus zaklínadlem pomalu a nesnesitelně mačkalponičené plíce; spalující oheň, z něhož by se zmítala v křečích, kdyby

jí v tom nebránila jeho pouta, kdyby se mohla alespoňnadechnout, aby vykřikla...

Ruce se jí opět třásly a dlaně zvlhly potem. Zoufale se sna žila

vyslovit něco jiného než jen neartikulovaný jekot. „Vždyť víš.“

„Skutečně?“ Na chvíli zůstal zticha. „Měli jsme si na tenhle

rozhovor najít čas dřív, ale to nevadí. Všechno bylo trochuhektické. Při svých věrných stojím, Madeleine. Tak to v Trnikeři chodí.

Jinak to ani fungovat nemůže. Když mi budeš přísahat věrnost

a svou přísahu neporušíš, když se budeš ze všech sil snažitvyhnout návratu k závislosti, budu tě ochraňovat, ať se stanecokoli. Všechen ten strach — přenesu ho z tebe na ostatní. Na ty,

kdo by ti chtěli ublížit.“

Nepomohlo to. Pokusila se něco říct, vyjádřit, že být pod jeho

ochranou ji děsí stejně jako být jeho lovnou zvěří; ale pak si to

rozmyslela. Taková slova by nic nezměnila a ona nepatřila k těm, kteří si libují v marném sebevražedném hrdinství. „Řekl jsi, že

mám na výběr.“

„Přesně tak,“ přikývl Asmodeus a upravil si brýle na nose. Na

chvíli se zahleděl kamsi do dáli. „Jsi moje vazalka, ale necítíš ke

mně žádnou oddanost. Právě naopak. A naproti tomu já, pokud

nebudeš ochotná na situaci nic změnit, pro tebe nebudu mít

využití. Jestli si zvolíš zůstat jako zlomená troska, kterou nikdo

nedokáže vyléčit, jestli neprojevíš dobrou vůli a neodpřisáhneš

mi věrnost —,“ pokrčil rameny, „— tak tě propustím.“

Způsob, jakým to řekl, dával jasně najevo, že Madeleine zTrnikeře jen tak neodkráčí, rozhodně ne po svých. „Jak —“

„Tobě na tom záleží?“ Hlas měl ostrý. „Smrt je jistě sama o sobě

cílem a sama o sobě odměnou. Jak zemřeš, to určím já. Alespoň


19

z tebe přece jen budu mít nějaký užitek, i kdyby pouze na několik

hodin pro vlastní potěšení.“

Smrt. Osvobození, kterému šla celé ty roky vstříc. Ale za jeho

podmínek. „To není spravedlivé,“ vyhrkla dřív, než si to stačila

rozmyslet. „Nikdo si nevybere radši smrt než strach. Nikdo —“

„Nikdo? Buď k sobě upřímná, Madeleine.“

Jistěže by dokázala snést bolest, dokázala by snést mnoho

utrpení, pokud by na ni na konci čekalo sladké zapomnění.Jen

že by to byl on, kdo by jí ho nakonec dopřál. Nejdřív by ji vystavil

všemu, od čeho utíkala; hodiny — které by se staly věčností — by

ji vystavoval jejímu každičkému strachu, každé noční můře ate

prve potom by se jí uráčil darovat smrt.

Ve skutečnosti na výběr neměla a on to věděl. Raději strach

z toho, co jí může způsobit, než jistota, co by jí zcela jistě způsobil.

Asmodeus vstal a uhladil si klopy tmavošedého žaketu.„Roz

mysli si to. Jestli jsi schopná se najíst, tak ti nechám přinést jídlo.“

V hlase mu zazněl náznak nesouhlasu; to bylo nezvyklé. Nebo si

toho možná jen nikdy předtím nevšimla.

„Počkej,“ zvolala Madeleine.

Zastavil se vpůli cesty ke dveřím. „Ano?“

„Když —,“ polkla a snažila se zaplašit nakyslou pachuť citrusů

na patře, „— když si zvolím přísahat věrnost — dostanu se ven

z téhle místnosti?“

Po tvářích se mu rozlil chlapecký úsměv téměř bez jakýchkoli

podtónů hrozby. Téměř. „Řád je zaneprázdněný. Pokud si vybereš

oddanost, dostaneš se samozřejmě ven. Vlastně...“ odmlčel se,

jako by zvažoval, jestli má pokračovat. „Pro tebe budu mít práci.“

Cítila potřebu ještě dodat: „Vždyť ani nevíš, jestli dodržím

slovo.“

Asmodeus se k ní otočil a naklonil hlavu k jednomu rameni

jako orel, který pozoruje svou kořist. „Na to jsi příliš špatnálhář

ka a taky jsi příliš zásadová. Jistěže svoje slovo dodržíš. Akdy

by náhodou ne —,“ opět pokrčil rameny, „— vždycky tu bude


20

ta druhá možnost.“ Už v tu chvíli určitě věděl, co mu odpoví.

Bylo to očividné. A jak řekl, ona byla navíc skrznaskrzprůhled

ná; otevřená kniha, v níž on i další vždy četli bez nejmenších

obtíží.

„Potom ti tedy...“ Neměla na výběr. Nedal jí na výběr. A nakonec

se přece jen ještě zoufale držela toho mála, co jí zbývalo.Anděl

ská esence a její opojný účinek, který činí vše snesitelnějším aza

stírá neodvratný konec, je jedna věc. Ale dobrovolně a úmyslně se

s ním vydat do trnikeřských cel... „přísahám věrnost.“

Když bylo po všem, Asmodeus na okamžik odešel z místnosti

a vzápětí se vrátil v doprovodu několika osob, které nejspíš na

Madeleinino rozhodnutí čekaly na chodbě.

Jedna ze dvou osobních stráží za Asmodeovými zády nesla

podnos s jídlem, který položila na stolek, načež se oba strážci

vzdálili a zanechali v místnosti pouze dva další nově příchozí.

Jedním z nich byla smrtelná žena, jejíž tvář měla podobně

jemné rysy jako Iarisina, ačkoli byla Padlé magii nejspíšvystave

na méně — tmavé vlasy jí prokvétaly šedí a na rukou se jí objevily

první stařecké skvrny. Vypadala o trochu mladší než Madeleine,

přestože ve skutečnosti byla určitě starší.

Druhého návštěvníka už Madeleine znala. Nebo ho spíšzná

vala kdysi. Elphon býval v zahradách Trnikeře jejím nejlepším

přítelem do té doby, než v noci, kdy Asmodeus uzmul Uphirovi

moc, přišel o život. A pak ho Asmodeus jakýmsinepochopitel

ným způsobem navrátil zpět mezi živé, a tak Elphon kráčel nyní

po boku svého pána, jako by se nic z toho nestalo, bez jediné

vzpomínky na svou minulost nebo na to, jak k sobě s Madeleine

měli blízko. Byl Asmodeovi bezmezně oddaný.

Bezpochyby šlo o její nový dozor: nenamlouvala si, že by své

vězení mohla opustit bez doprovodu.

Asmodeus pokynul ostatním, aby se posadili. Každý si vybral

jednu polstrovanou židli, takže tentokrát Madeleine zůstala na


21

posteli s nebesy sama. Elphon jí ještě podal jídelní tác, který si

položila na kolena. Do nosu ji udeřila vůně jakési zeleninové

polévky.

„Jez,“ přikázal jí Asmodeus.

Neměla hlad. Před polévkou nicméně spolkla lék, jejž jípře

depsala Iaris: jedenkrát denně bílou pilulku, která zabraňujená

vratu hrozivého kašle, ačkoli nic na světě jí nemohlozdevastova

né plíce vyléčit ani jí dát víc než jen několik let k dobru. Polévka

byla vařící, na tom ale záleželo pramálo. Neměla žádnou chuť,

jako by zůstala na ohni příliš dlouho.

Všichni tiše čekali, až Madeleine dojí. Když se odvážila letmo

vzhlédnout, všimla si, že ani Elphon, ani neznámá ženanevypa

dají obzvlášť uvolněně.

„Elphona už znáš,“ ujal se slova Asmodeus. Jako jedinýnese

děl; ležérně se opíral o stěnu u dveří a působil dojmemnasyce

ného dravce, který vyvolával téměř bez ustání. Padlí andělé byli

zřídka neškodní, ale při pohledu na Asmodea by si nikdonedo

volil podcenit jeho schopnosti. „A tohle je Clothilde. Patří křá

dovým čarodějníkům a zasedá v Porodnickém kruhu.“

Spletitá hierarchická struktura Trnikeře nechávala Madeleine

vždy chladnou. Položila lžíci vedle prázdné misky a čekala, co

přijde dál.

„Mám takový projekt,“ začal Asmodeus. „Mimo územíTrni

keře. A ten projekt si žádá delegaci.“

Takže se jedná o jiný Řád. Madeleine se zamračila.„Nerozu

mím, proč bych jejím členem měla být zrovna já.“

„Rozhodně ne kvůli tvým diplomatickým schopnostem. Oba

víme, jak otřesná jsi vyjednávačka,“ zchladil ji Asmodeus.„Diplo

macii budou mít na starost Clothilde a Elphon. Tvoje práce bude...

řekněme, že potřebuju tvoje skutečné dovednosti. A znalosti.“

Znalosti z alchymie, jejího někdejšího povolání? Ale Trnikeř

už přece alchymistku má, Sare, která je jistě víc než důvěrněobe

známena se specifiky a záludnostmi míchání lektvarů a nabíjení


22

schránek magií živoucích Padlých z Trnikeře, stejně jako sruti

nou uchovávání pozůstatků těch mrtvých. Určitě se tedy jedná

o Stříbrostín — Řád, z něhož Madeleine vypověděli. Ale ani to

nedávalo smysl: Stříbrostín sice býval pro Trnikeř rivalem,udá

losti, které se přihodily před čtyřmi měsíci, z něj však vysály život

a zanechaly jej v troskách, stěží v pozici nějaké mocnostipová

lečné Paříže, natožpak hrozby.

„Nerozumím,“ zopakovala.

„Potřebuju tvé alchymistické zkušenosti,“ vysvětlil Asmodeus.

„Kromě jiného.“

„Sare —“

„Sare je alchymistka Řádu. Má plné ruce jiné práce. A tato mise

navíc nevyžaduje nic složitého: zbytečně bych plýtval jejímiod

bornými znalostmi. Vysílám z Řádu delegaci čarodějníků apo

třebuju někoho, kdo jim nabije artefakty magií, až se vyčerpá.“

Nic složitého. Madeleine se přinutila, aby při lhostejnépo

známce o své nekompetentnosti nehnula ani brvou: Asmodeus

měl totiž naprostou pravdu. Dokázala by plnit schránkyanděl

skou magií i ve spánku. „Zmínil ses o tom, že jde ještě o něco

jiného.“

„Ano,“ přitakal Asmodeus. Předvedl ladné gesto, jako by cosi

črtal do vzduchu; a místo odpovědi se mezi nimi postupnězhmot

nila jakási tvář.

Patřila nějaké annamské ženě: vypadala jako smrtelnice a ze

všeho nejvíc připomínala císařovu dvorní dámu ze starobylých

obrázků, které si Madeleine kdysi prohlížela v knihovně Řádu

Stříbrostínu — nad přísnýma očima úzké obočí, na hlavě těsně

posazený čepec z černé látky, ozdobený zlatými postavičkami

a střapci s korálky; na několika místech se jí však z tváříodlupo

vala kůže, pod níž prosvítaly duhové šupiny, a čepcem prorůstaly

pahýly, jako když jelen shodí paroží.

Na tuto tvář Madeleine nikdy nezapomene, i kdyby ji v plicích

hřálo jakékoli množství esence.


23

„Ngoc Bich,“ zašeptala.

„Takže se skutečně znáte. A ano: mé úmysly,“ prohlásilAsmo

deus tiše a pomalu, „se týkají království pod Seinou.“

Království Annamitů. Dračího království.

„Jak o něm vůbec —“ začala Madeleine, ale pak zmlkla. Dračí

království — podvodní velmoc, která se skrývala pod hladinou

Seiny, jež divokými výboji zabíjela Padlé i smrtelníky — se drželo

v ústraní a o jeho existenci nikdo neměl vědět. Isabelle jehota

jemství znala, ale tu pojilo speciální pouto s Philippem, který

měl zase jako Annamita pravděpodobně lepší povědomí oúze

mích, jež ovládaly tvorové annamského původu.

„Jak o něm vůbec vím?“ Asmodeus teatrálně pokrčil rameny

a na okamžik se zdálo, jako by se mu za zády vytvarovalapří

zračná křídla. „Už dlouho máme s draky dohodu, vznikla ještě

za Uphira. A čas jejich utajení se chýlí ke konci. Což znamená,

že jsou zranitelní.“

Clothilde přikývla. Ani na okamžik z Asmodea nespustila oči.

„Už jsi tam dolů poslal Ghislaine.“

„Ano, jako svou vyslankyni. Měla prozkoumat terén,“ řekl

Asmodeus. „Získat spojence a podporu; přesvědčit je o výhodách

toho, co jim nabízíme. Ale svou nabídku jim musíme přednést

ještě formálně a k tomu Ghislaine není způsobilá.“

Clothilde se nezdála překvapená. Základní informace si na

rozdíl od Madeleine pravděpodobně vyslechla už dříve. A měla

tím pádem alespoň matnou představu o tom, co se chystá.„Pod

mínky se nezměnily,“ řekla napůl v otázce, napůl v ujištění.

„Nezměnily,“ potvrdil Asmodeus. „Nevidím důvod, proč by

měly. Ale vezmete s sebou i Madeleine. Ta už totiž v dračímkrá

lovství byla.“

Madeleine se tam ocitla přesně jednou, společně s Isabelle,

a připadalo jí to neuvěřitelně dávno, jako by se to stalo někomu

jinému: Isabelle tehdy ještě dýchala a Řád Stříbrostínu ještěne

byl jen pouhou změtí trosek, ale statečně vzdoroval sílící hrozbě.


24

„A já se nedozvím, co se od nás očekává?“ zeptala se Madeleine

prudčeji, než zamýšlela. Pak si uvědomila, s kým mluví.

Asmodeus pozvedl jedno obočí, ale tvářil se spíš pobaveně

než rozzlobeně, jako by pozoroval rybu, která sebou mrská na

mělčině. „Řád Trnikeře nabídne dračímu království formálnísva

zek. Stvrzený tradičním způsobem. Už to jaksi vyšlo z módy, ale

mám dojem, že princezna Ngoc Bich a její hodnostáři si natra

dice pořád vcelku potrpí.“

Formální svazek. Madeleine na něj zírala. Nemohl mít na

mysli — nemohl přece mít na mysli —

A když to nevyslovila nahlas, udělal to za ni on. „Clothilde

ponese do dračího království nabídku k sňatku. Mou nabídku.“


25

DRAČÍ PLÁNY

Dny v Trnikeři připadaly Thuanovi jeden jako druhý, skutečný

důvod jeho přítomnosti v Řádu však neměl s rutinou nicspoleč

ného. Thuan vypadal mladý, mnohem mladší, než doopravdy byl:

většina obyvatel západního světa ho považovala za náctiletého

hocha, a tak dělil svůj čas mezi navštěvování hodin vedenýchPo

rodnickým kruhem a vykonávání příležitostných prací proSpráv

ní kruh, kdykoli bylo potřeba.

V právě probíhajícím týdnu byl přidělen do řádového lazaretu,

z čehož mu šla hlava kolem, jelikož na lůžkách leželo přílišmno

ho pacientů s nejrůznějšími neduhy, od zápalu plic až poodpor

ně zapáchající rány. Třem doktorům ve službě přinášel a odnášel

obvazy, injekční stříkačky a zrcátka prodchnutá andělskou magií

a snažil se přitom vyhýbat Iaris a její špatné náladě. Pakkoneč

ně přišel čas na rychlou společnou svačinu na sesterně v podobě

sendvičů a verbenového čaje.

Řád čpěl úpadkem, stejně jako dračí království. Místnostkdy

si zkrášlovaly dlaždičky s barevnými vzory a elegantní nábytek.

Nyní byla malta ve spárách zažloutlá, dlaždičky vybledlé aroz

praskané a stoly se židlemi staré, zaprášené a natolik rozvrzané,

že kdykoli se o ně někdo opřel, hrozivě zasténaly. V jasném světle,

kterého se však v Paříži zoufale nedostávalo, si nešlonepovšim

nout provizorních oprav vybavení.

„Omlouvám se,“ prohodila Géraldine s pokrčenými rameny

a v prstech obracela svůj křížek. „Služby nebývají vždycky tak

náročné.“

Její mladší společnice — Nadine, Iarisina dcera a Thuanova

osobní učitelka — si odfrkla. „Když je tu ta stará dračice?“


26

Thuan se pokusil ovládnout a zůstat při zmínce o „dračici“

klidný. Neexistoval způsob, jak by Nadine nebo kdokoli jiný mohl

vědět, že Thuan je ve skutečnosti víc, než předstírá. Do Řádupři

šel před půl rokem jako sirotek z ulice, kterého zachránila laskavá

řádová alchymistka Sare; v zásadě se snažil propracovat přímo

do Řádu a doufal, stejně jako všichni jeho spolužáci, že si hovy

berou za plnohodnotného trnikeřského vazala. Z jeho strany to

však byla přetvářka.

Občas se v noci krátce pomodlil ke svým dávným předkům,

aby to, co hledá, našel dřív, než dojde na slavnostní přísahuvěr

nosti. Jeho přetvářku by prohlédl málokdo — dokonce imálo

který Padlý —, ale moc, která ho doprovázela, by mu přísahat

věrnost Trnikeři nikdy nedovolila.

Samozřejmě nehledě na to, že teta by ho zabila, kdyby to zašlo

tak daleko. Nebo ještě hůře, uchýlila by se k sarkasmu.

„Vždyť ji máš ve skutečnosti ráda,“ zamračila se Géraldine.Na

lila Thuanovi a Ahmedovi, dalšímu zřízenci v místnosti, teplý čaj.

Nadine obrátila oči v sloup. „Matku? Ale jenom když mine

dýchá za krk.“ Nasála vůni ze svého šálku a povzdechla si. „Má

hodně napilno.“

Ahmed svraštil čelo. „Tyhle dny v roce. Máme co dělat užje

nom s obyčejnou rýmou, ale letos jako by se roztrhl pytel sezá

palem plic a úplavicí.“

„Na oddělení jedna má teď Iaris navíc plné ruce práce skom

plikovaným porodem,“ přihodila Géraldine. „S děcky čarodějníků

je to vždycky složité. I když co jsem slyšela naposled, musela Iaris

uznat porážku a poslat do Porodnického kruhu pro jednoho zje

jich mocných Padlých. Tohle miminko očividně potřebuje na svět

pomoct.“ Svraštila tvář. „A to jsme se ještě nezmínili o choleře.“

„Mluvíš o té staré dámě na oddělení tři?“ zeptal se Ahmed.

„Nemyslíš si snad —“

„Nevím. Ale Iaris si dělá starosti,“ řekla Géraldine. „Nejspíš

uděláš nejlíp, když se trojce vyhneš,“ dodala k Thuanovi.


27

Thuan pokrčil rameny. Cholera je nemoc založená na vodě

čchi, takže mu může ublížit asi tak jako běžné nachlazení. To

ale Géraldine nemohla vědět; obavy o jeho zdraví tedy myslela

upřímně. Nad čímž se odmítal dlouho zamýšlet, protože jinak

by se začal kvůli tomu, jak si s nimi pohrává, cítit mizerně; že

je tu pouze kvůli zájmům království, a nikoli pro dobro Řádu.

„ Děkuju za radu.“ Jak by teď mohl rozhovor navést k tématu, které

ho skutečně zajímá, aniž by vzbudil podezření?

„Mimochodem, už jste to slyšeli?“ Géraldine si oblékalases

terský plášť. Přestávky trvaly sotva čtvrt hodiny, a když Thuan

přišel na sesternu, Géraldine tu už seděla.

„A co?“ zeptala se jí Nadine a dopila čaj. Letmo se podívala na

stojací hodiny, které tikaly v rohu místnůstky.

„Iaris ukončila ten pokus s Madeleine.“

Nadine si odfrkla. „V první řadě se do toho pustila jenom

kvůli tomu, že ji o to lord Asmodeus požádal. Vyhověla by mu

v čemkoli.“

„To každý,“ poznamenala Géraldine.

„Ty víš, co tím myslím,“ dodala Nadine.

Géraldine se na ni přísně podívala, ale nic na to neřekla. „Čas

vypršel,“ uhodila na Ahmeda. A pak se s poněkud laskavějšímvý

razem obrátila k Thuanovi: „Ty máš ještě několik minut. V klidu

dojez. Musíš něco přibrat, abys vypadal aspoň trochu zdravě.“

Když oba odešli, Thuan se Nadine zeptal: „Cos tím myslela?“

Věděl, že Nadine má s Iaris napjatý vztah, ale netušil proč.

Nadine si povzdechla. Opřela se o stůl a otáčela prázdným

hrníčkem. „Matka za ním stála od začátku, ještě před jehopu

čem proti lordu Uphirovi. Má... pro něj slabost.“ Tón jejího hlasu

naznačoval, že důvod nezná.

„Ale ty ne.“ Thuan si zastrkal několik neposlušných vlasů do

drdůlku na temeni. Měl si před příchodem do Trnikeře ostříhat

vlasy — v těchto dnech už annamští muži v Paříži nosilidlou

hé vlasy zřídkakdy —, ale hodily se k němu a čekání, než by mu


28

v dračím království zase dorostly, by ho rozčilovalo. V tomtoohle

du nebyl tak úplně schopen překonat svou marnivost.

„Lord Asmodeus je mocný. Udržuje Řád v bezpečí. Nic vícvě

dět nepotřebuju,“ prohlásila Nadine.

Thuan odložil šálek s verbenovým čajem, který dokázal pít

jen v případě, že byl dost oslazený a cukr přebil jeho chuť. Žárlíš,

pomyslel si. Jsou si blíž; blíž než dcera se svou matkou. To by ale

Nadine slyšet nechtěla. „Nepůsobí zrovna sympaticky,“ podotkl.

Vlastně Asmodea nikdy nepotkal, jenom ho jednou zahlédlzpo

vzdáli — představený Řádu Trnikeře každopádně nevypadal jako

někdo, s kým by si člověk rád vyhodil z kopýtka v hospodě nebo

v domě rozkoše.

Nadine si znovu odfrkla. „Nepovídej.“ A pak konečně: „Matka

na něj chce zapůsobit. Chce od něj získat uznání jako malé děcko.

Nebo štěně. A nechápe, že jemu na ní vůbec nezáleží. Je pro něj

prostě jenom jedna z jeho vazalek, jeden z kusů jeho majetku.“

„Však ono jí to dojde.“

„Když jí to nedošlo za těch třicet let, co ji znám?“ Nadinepo

ložila hrnek na stůl. „Pochybuju.“

„Jsi na ni nabroušená,“ řekl Thuan na rovinu. Stejně jakoostat

ní sestry, když o tom tak přemýšlel. „Proč? Za to nemůže cholera

ani nic jiného, co teď zamořuje lazaret.“

„Cholera by sama o sobě byla dost špatná,“ řekla Nadine. „Když

s ní vlastně ani moc nezmůžeme.“ Pak zavrtěla hlavou. „O nic

nejde.“

Jistěže jde. Thuan si musel dát pozor: proplétal se ještěza

motanější změtí vztahů, než když se v dračím království obracel

na Tajný institut. V království alespoň věděl, co se tam odehrává,

kdo sleduje koho a proč. Zato tady...

Jako ryba na suchu, pomyslel si se špetkou ironie.

„Nerozuměl bys tomu,“ dodala Nadine. „Musel bys tu vyrůstat.“

„Nadine, ani ne za rok se stanu součástí tohohle Řádu.Nemů

žu napořád zůstávat v nevědomosti.“ Což byla lež, ale rozhodně jí


29

nehodlal prozradit pravdu. Pokud z toho všeho chtěl vyváznout

se zdravou kůží, tak rozhodně ne. „Zkus mi to vysvětlit.“

Nadine si znovu povzdechla. Čekal, že začne vykládat něco

o jeho annamských kořenech — o tom, jak sem do rozbořené

Paříže nepatří, jako by se tu nepohyboval déle, než ona bylavů

bec na světě —, ale místo toho se s pohledem upřeným naho

diny skutečně pustila do vysvětlování. „Souvisí to s Madeleine.

A možná i s Clothilde.“

Clothilde patřila k řádovým čarodějníkům a pohybovala se

v kruzích Thuanovi tak vzdálených, že klidně mohla býthvěz

dou na obloze. O Madeleine slyšel před několika minutamipo

prvé. „A jak?“

„On se začíná zajímat. Říkala jsem ti, že to nepochopíš. Lord

Asmodeus je představený Řádu, ale jinak zasedá jenom v jednom

kruhu. V Kruhu Řádu.“ To byl ten, který se stará o vnějšízáleži

tosti a vztahy s ostatními Řády. „Donedávna většinou nechával

všechno ostatní být. Ale to se změnilo. Možná se po Samarielově

smrti cítí bez svého milence osaměle.“ V hlase jí zaznívalaskep

se. „Každopádně se teď s Clothilde zavírá o samotě a trvá na tom,

že se Madeleine musí zbavit závislosti na andělské esenci, aby se

mohla stát plnohodnotnou vazalkou Řádu. Něco se chystá. Něco

velkého.“

Andělská esence. A něco velkého. Thuanovi nepříjemněpře

běhl mráz po zádech. „Ale určitě jedině pro dobro Řádu, ne?“

„Vůbec to nechápeš!“ Hrnky na stole zařinčely, jak se od něj

Nadine odstrčila. „Když se naposledy začal do hloubky zajímat

o vnitřní chod Řádu... zahrady zčernaly popelem z pohřebních

hranic a Seina zrudla krví.“

„Seina nikdy krví nezrudla,“ poznamenal Thuan mírně. Řeka

byla hluboká a temná; krev by se rozpustila ve změti zaklínadel

a zbytkové magie, které vodu zamořily po válce. Krev byla vesku

tečnosti to poslední, čím se království muselo zabývat.

„To jsi ještě ani nebyl na světě.“ Nadine zavrtěla hlavou.


30

Neopravil ji. „Nikdy jsem se tady v Řádu s žádnou andělskou

esencí nesetkal.“ Nehodlal si nechat ujít příležitost.

„Jsi moc mladý. Věř mi, je to svinstvo,“ zabručela Nadine. „Až

ti pár závisláků před očima vydáví plíce, a to myslím doslova,

začneš se jí obloukem vyhýbat.“

Vzpomínka, náhlá a neúprosná: potemnělá místnost plnáleží

cích draků v lidské podobě, kteří se svíjejí a kroutí — štiplavýzá

pach Padlé magie smíšený se zvratky, z očí v sinalých a vychrtlých

tvářích jen bělma, parohy na obou stranách hlavy průsvitné apro

tkané fialovými žilkami. Po jednom parohu se tehdy natáhl, ale

při doteku se s prasknutím zlomil, jako když se tříští kosti, ačkoli

žádná kost by se neměla lámat tak čistě a tak snadno. Paroh mu

zůstal na dlani, ještě teplý, obscénním způsobem ještě pulzující

životem, který z něj měl už dávno vyprchat...

S tímto, prohlásila tehdy druhá teta Ngoc Bich, se nyní musí‑

me potýkat, synovče. Tvým úkolem bude zjistit, z jakého zdroje to

pochází. Kdo to sem dodává a proč. A zjistíš to rychle.

Království se nacházelo pod neustálým tlakem: oslabovala ho

andělská esence a pronásledovali trnikeřští delegáti. Už sedlou

ho neudrží, a tak se Thuan stal ústřední postavou, kterápronik

ne do nepřátelských plánů. Řád Trnikeře by koneckonců ze zkázy

dračího království těžil nejvíc, takže hrozivým způsobem dávalo

smysl, že v obchodu s esencí má prsty právě on.

Jenže Thuanovi se zatím nepodařilo postoupit kupředu ani

o píď. Vskutku špeh k pohledání.

„Vím, jaké účinky esence má,“ vyvedl ji z omylu Thuan tichým

hlasem.

Nadine otevřela ústa, pak je zase zavřela. Zorničky se jíroz

šířily jakousi emocí, kterou nedokázal pojmenovat. Uvědomil si

to příliš pozdě: v očích se jí zračilo překvapení společně sestra

chem, že prozradila příliš mnoho; Thuan se otočil čelem vzad

a setkal se s pohledem muže, který stanul na prahu.


31

Ne, nikoli muže, Padlého anděla.

Dřív než si Thuan stačil uvědomit, co dělá, zlomil se v pase

k ladné úkloně: k plnému, elegantnímu gestu vyhrazenému kuctě

ní císaře nebo císařovny, k úkonu, u něhož si jeho učitelé dvorní

etikety zoufali, jestli si jej vůbec kdy osvojí.

Padlý povytáhl jedno obočí. „Čerstvý přírůstek do Trnikeře,

jak vidím. Jsem ten první, kdo dokáže ocenit výraz poslušnosti,

ale vše má své meze.“ Měl na sobě oblečení v trnikeřskýchbar

vách: tmavošedý žaket v kompletu s kalhotami a stříbrnoukra

vatou, která se třpytila jako hvězda těsně před dopadem. Zpoza

hranatých brýlí s kostěnými obroučkami se na Thuana dívalne

tečným pohledem; ale přestože stál uvolněně a nehybně,vyzařo

vala z něj čirá moc. Stoupala z něj jako pára a uchvacovalatako

vým způsobem, že vše ostatní v místnosti ustupovalo do pozadí.

„Zdravím, Nadine,“ prohodil, když se narovnal po vlastní pokloně.

„Tvá matka patrně není ve své kanceláři.“

Nadine pokrčila rameny a předstírala nezájem. „Buď je naod

dělení jedna, nebo na oddělení tři. Komplikovaný porod. Nebo

cholera.“ Jak tam mohla lhostejně stát a jen tak uhnoutpohle

dem? Jak to, že ji nepřitahoval jako plamen můru? Thuannu

til své tělo zůstat v klidu, snažil se nevnímat prvek čchi, který

se v něm rozvířil — vodu hrozící propuknout v bouři. Nechtěl se

dostat do konfliktu; nemohl si dovolit dostat se do konfliktu.

„Vím, že žádala Porodnický kruh o pomoc,“ poznamenalAsmo

deus se zlověstným úsměvem. Prudce mávl rukou. „Díky.Podí

vám se tam po ní.“

Když odešel, jako by někdo přestřihl nitky, které držely Thuana

ve vzpřímené poloze. Pohledem dál visel na dveřích; ale tělomu

sel namáhavě stavět zpátky na nohy, přičemž hrozilo, že hokterý

koli sval může kdykoli zradit.

„Hele,“ zabručela Nadine. „Neomdlévej mi tady, prosím.“

„Jak —“


32

Nadine opět pokrčila rameny. „Zvykneš si.“ Zírala na vybledlé

stěny místnůstky, aniž je skutečně viděla. „Nebo to aspoň budeš

předstírat.“

Thuan uměl předstírat mnoho věcí, ale toto mezi ně ne patřilo.

Pomalu a roztřeseně se nadechl. Nekouřil, a navíc měl dojem, že

se to na sesterně stejně nesmí, ale cítil silné pokušení. Buď to,

nebo doběhnout Asmodea, aby ho ještě jednou zahlédl, aby na

něj Asmodeus ještě jednou obrátil své chladné šedé oči...

Na co to při samých nebesích myslí? Nic takového sirozhod

ně nemůže dovolit. Příliš na sebe neupozorňuj, radila mu Ngoc

Bich. Zjisti, o co se Řád snaží. Zjisti, odkud pochází ta esence.

Tak zněl jeho úkol.

Úkol, v němž zoufale selhával.

„Každopádně jsi docela zapůsobil,“ poznamenala Nadine. „To

není špatné.“

Jako by stál o to, aby si ho pamatoval Padlý anděl, do jehož

Řádu se usilovně snaží proniknout.

„Ne, to není,“ přitakal Thuan a pořád se ještě snažilpopad

nout dech.

Není to jen špatné. Je to potenciálně katastrofální.


33

DELEGACE

V předvečer jejich výpravy do dračího království kdosi zaklepal

na dveře Madeleinina pokoje. „Dále,“ zavolala Madeleine. Ne že

by na tom záleželo. Sama nemohla zamčené dveře otevřít a klíč

měl u sebe pravděpodobně právě klepající návštěvník.

Nečekala, že se na prahu objeví Asmodeus, ten by seneobtě

žoval s klepáním a rovnou by napochodoval dovnitř; a skutečně

tam nebyl.

Místo toho stála ve dveřích Clothilde, s prázdnýma rukama

a šedými kruhy pod očima, kvůli kterým působila podivně starší.

Měla na sobě oblek tvořený precizně střiženým žaketem akalho

tami, který se podobal uniformě. Když přecházela pokojem, stará

parketová podlaha jí vrzala pod nohama. „Přišlo mi, že bychom

si měly trochu popovídat.“

„Jak je libo,“ odvětila Madeleine unaveně. Stejně se stěžína

cházela v postavení, které by mohlo Clothilde nebo komukoli

jinému zabránit, aby se vnutil dovnitř.

Clothilde se neposadila na židli, ale na stůl a rukama seopře

la o jeho mahagonovou desku. „Sdělil mi, že je naprosto zásadní,

abys do toho znovu nespadla.“

Nebylo třeba se ptát, koho má na mysli. „Jinak mě zabije, to

chceš říct?“ Diplomacie nikdy nebyla Madeleininou silnoustrán

kou a zrovna teď neměla náladu se ani snažit.

Clothilde pokrčila rameny a uhladila si rukávy tmavéhožake

tu. „V dračím království se budeme mít co ohánět. Není v mýchsi

lách tě nepřetržitě hlídat. I když tě stejně budu sledovat, protože

nemám na výběr.“ Její hladká tvář neprozrazovala žádné emoce.

„A ty snad znáš nějaké zázračné řešení?“ Madeleine se už teď

cítila vyčerpaně, pociťovala onu známou prázdnotu, netečnost


34

k okolnímu světu, která vždy předcházela vzplanutí touhy po

droze. „Iaris říkala —“

„Vím, co Iaris říkala. Také vím, že se v tomto ohledu nesnaží

tolik, kolik by měla. A nehledě na její nevoli, pořád je lékařka.Ne

chává se omezovat jistými principy.“ Clothilde zajela rukou pod

žaket, vyňala artefakt a trhnutím jej otevřela. Bylo to zrcátko, po

jehož temném povrchu vířila moc jako rozbouřené moře. „Máš

štěstí, že já takovým omezením nepodléhám.“

Madeleine vyschlo v ústech. „To není —“

„Andělská esence?“ Clothilde zavrtěla hlavou. „Ne. Jsi závislá

na tom nejsilnějším, na přívalu moci. Tohle je jenom andělský

dech zachycený na skle.“

To Madeleine věděla až příliš dobře. Jako bývalá alchymistka

se přípravou takových artefaktů zabývala často: schraňovala části

těl Padlých andělů a zajišťovala, aby jejich vrozená magienepři

šla nazmar; aby se nehty, zuby a oční bulvy, šlachy, kůže a maso

uchovaly způsobem, který přenese moc na čarodějníky nebo jiné

Padlé, kdykoli ji potřebují k obtížnému zaklínání.

„Jistě,“ řekla Madeleine. To si Clothilde neuvědomovala, že

Madeleine andělský dech už dávno zkoušela? „Je to jako teplo

svíčky oproti sálajícímu plameni. Jako žhnoucí uhlíky oproti

ohni. Nemá to žádný účinek.“ Andělská esence nebyla pouhá

konzervovaná Padlá magie. Byl to čistý výtažek z křehkých kostí

Padlých andělů, který se rafinoval tak dlouho, až dosahoval síly

nekontrolovatelného požáru.

Clothilde měla nečitelný výraz. „Možná. Jestli to nezabere...

Určitě je něco jiného, co ti pomůže přečkat krizi. Příjemná vůně,

modlitba nebo třeba dotek nože na holé kůži.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Měl pravdu,“ prohodila Clothilde. „Ty jsi vážně strašněne

schopná diplomatka. Buď od té dobroty, a až budeme tam dole,

drž jazyk za zuby. Potřebuju tvoje znalosti, a ne incident, který

nám zhatí plány.“ Chvíli mlčela. „O andělské esenci toho moc


35

nevím. Nikdy jsem na ní závislá nebyla, jenom jsem vždyslýcha

la, že se závislostí na ní se bojuje těžko. Iaris je protivná, ale na

druhou stranu by nelhala. Jestli říká, že se závislosti ještě nikdo

nezbavil... Sama pravděpodobně nemá moc osobních zkušeností,

ale nemám důvod jí nevěřit.“

Takže je odsouzena k záhubě. Nijak zvlášť ji tonepřekvapo

valo. Vcelku by se spokojila s tím, že ji esence dovede dopředčas

ného hrobu, nyní by však za to kvůli Asmodeovým výhrůžkám

zaplatila příliš draze. Příliš, příliš draze.

Ruce ji studily; žaludek měla prázdný navzdory večeři, kterou

se předtím přinutila sníst. „Nechápu, co se mi snažíš říct.“

„Protože neposloucháš,“ pokárala ji Clothilde, ale mírně.

„Jak jsem říkala, o esenci toho moc nevím. Ale jsou tu i jiné

šrámy, které se ti musejí zahojit. Jiné ztráty, kvůli kterým máš

dojem, že se ti svět rozpadá na kusy. Že tě nic a nikdoneochrá

ní před tím nejhorším, co v tomhle Řádu je. A tomu rozumím

výborně.“

Madeleine otevřela ústa, ale pak si odpověď rozmyslela. Pořád

to úplně nechápala, ale připadalo jí, že nemá právo k takovému

tématu cokoli dodávat.

Clothilde si vyhrnula rukávy. Pod nimi odhalila holé paže —

bledou skvrnitou pokožku, která se začínala měnit v kůži staré

ženy, a síť bělavých jizev, jako by ji opakovaně bi čovali.

Ne, to nebylo od ran bičem. Svět se rozkymácel Madeleine

před očima. Uvědomila si, znovu a znovu, že nikde není bezpečí.

Že před strachem není úniku.

„Dotek nože na holé kůži.“ Clothildin hlas zněl tiše aposměš

ně. Shrnula si rukávy a postavila se. „Musí existovat něco, coza

bere v tvém případě, Madeleine. Přemýšlej nad tím. Nechci být ta,

která nad tebou vynese rozsudek smrti, ale jsem zodpovědná

za naši misi. Jsem zodpovědná za budoucnost Řádu, a jestli v ní

ty figurovat nebudeš...“ Naposledy pokrčila rameny. „Srdce mi to

neutrhne.“


36

A s tím odešla a zanechala Madeleine lapat po dechusamot

nou. Musí existovat něco, co zabere v tvém případě.

Madeleine však ve skrytu duše věděla, že nic takovéhone

existuje.

Delegace byla početnější, než Madeleine očekávala: k ní a jejím

dvěma společníkům se přidali ještě čtyři osobní strážciobtěž

kaní rozměrným nákladem. Pod dohledem úsečné azachmuře

né Clothilde se shromáždili u paty kamenného schodiště před

hlavní budovou Trnikeře. Elphon tam ještě nebyl: Madeleine ho

zahlédla, jak se s Asmodeem domlouvá na posledních detailech,

a raději se od obou odvrátila.

Chystala se protestovat proti výběru oblečení, které jí určitě

připravili, ale úbor, jenž ji čekal, byl prostý a praktický: šedá košile,

tmavošedý kabát, kalhoty stejné barvy a několik vlásenek, kterými

si sepnula šedivějící vlasy do provizorního drdolu. Jen široký šál jí

připadal nepatřičný. Byl bohatě vyšívaný hlohy ověnčenýmikoru

nou z trnikeřského erbu, a kdykoli se pohnula, klouzal jí z ramen.

Na druhou stranu mohla dopadnout hůře. Mohli ji obléct tak,

aby se hodila ke Clothilde: do dlouhé vlající tuniky obšité zlatou

nití s květinovým vzorem, se kterou ladil šál kolem ramen, a do

bot na tak vysokém podpatku, až se Madeleine divila, že se na

nich Clothilde dokáže držet vzpřímeně, místo aby při každém

kroku bojovala o rovnováhu.

Drobná milosrdenství.

Clothilde se navzdory svému oděvu pohybovala způsobem,

kterým dávala najevo, že ji něco nebo možná úplně vše osobně

uráží. Nezdálo se, že by věnovala Madeleine pozornost, ale její

oči ji čas od času bez obtíží vyhledaly, ať se Madeleine nacházela

kdekoli. Asmodeus jí bezpochyby ještě promluvil do duše.

Madeleine se cítila prázdně a pustě a hromadila se v ní touha

po pohlazení andělské esence. Jenže kdyby se podvolila, přišel

by na to. A pak by...


37

Já strach důvěrně znám. Je tvým životem, je v každém tvém ná‑

dechu.

Musí existovat něco, co zabere v tvém případě.

Nebyla si ani jistá, jestli přežije tuto výpravu, ale druhámož

nost byla horší.

Když se k nim přidal i Elphon, Clothilde na něj kývla amáv

nutím ruky všechny pobídla, aby se rozešli kupředu. Nekonalo

se žádné loučení, žádné plamenné proslovy ani přepjatá gesta.

Zkrátka se jen rozešli zahradami směrem do rozevírající sená

ruče Seiny.

Trnikeřské zahrady byly obrovské: pýcha Řádu, rozlehlé abuj

né v době popraskaných chodníků, zčernalých budov aotráve

ného vzduchu. Celá armáda zahradníků udržovala živé ploty

úhledně zastřižené a cestičky bezvadně vysypané štěrkem;ač

koli stromy byly přece jen zakrslé, snadno usychaly a většina

z nich ve skutečnosti kvetla a plodila pouze krátce; a štěrk, který

jim křupal pod nohama, přesto tu a tam znečišťovala suť nebo

úlomky kostí. Jak se blížili k řece, pouto k Řádu v Madeleinině

mysli sílilo a stále víc jí tlačilo na myšlenky — nebyl tonepří

jemný pocit, šlo pouze o jakousi vnitřní stráž. V řece se totižna

cházela jiná mocnost, kterou Padlí andělé nemohli ovládnout

ani zkrotit.

Zvedla oči a zjistila, že Elphon s ní srovnal krok. Napůloče

kávala, že se na ni usměje, ale to se samozřejmě nestalo. Vždyť

si ji přece nepamatuje a nic k ní necítí. Už není loajalista, užne

patří k Uphirovým dávným stoupencům. Ať Asmodeus nechal

z hrobu povstat cokoli, Elphonovy veškeré vzpomínky nahradila

bezmezná poslušnost k jeho pánovi.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist