načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řád času – Carlo Rovelli

Řád času

Elektronická kniha: Řád času
Autor: Carlo Rovelli

– Carlo Rovelli, přední teoretický fyzik, spolutvůrce smyčkové kvantové gravitace, ale také výtečný spisovatel, se ve své nejnovější knize zabývá tajemstvím času, možná vůbec největší záhadou světa. V první části srozumitelným způsobem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 205
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání v českém jazyce
Název originálu: Order of time.
Spolupracovali: z anglické předlohy The order of time přeložil Jiří Podolský
Skupina třídění: Metafyzika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3951-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Carlo Rovelli, přední teoretický fyzik, spolutvůrce smyčkové kvantové gravitace, ale také výtečný spisovatel, se ve své nejnovější knize zabývá tajemstvím času, možná vůbec největší záhadou světa. V první části srozumitelným způsobem shrnuje, co o čase zjistila moderní fyzika. Vysvětluje, že fyzikální čas vůbec není unikátní, všude stejný a stejně plynoucí, dokonce není ani spojitý, a na kvantové úrovni se úplně vytrácí. Do tohoto podivuhodného světa zbaveného vší časovosti nás Rovelli zavádí ve druhé části knihy, aby nás ve třetí části své dobrodružné výpravy dovedl zpátky k nám, k lidským bytostem. Je totiž nutné vysvětlit, odkud se vlastně bere náš intenzivní pocit plynoucího času. Protože tajemství času možná ve své podstatě netkví v základech v kosmu, ale v nás samotných.
Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Carlo Rovelli - další tituly autora:
Sedm krátkých přednášek z fyziky Sedm krátkých přednášek z fyziky
 (e-book)
Sedem krátkych prednášok o fyzike Sedem krátkych prednášok o fyzike
 (e-book)
Sedm krátkých přednášek z fyziky Sedm krátkých přednášek z fyziky
O čase O čase
 (e-book)
O čase O čase
Řád času Řád času
 
K elektronické knize "Řád času" doporučujeme také:
 (e-book)
Hudba prvočísel -- Dvě století Riemannovy hypotézy Hudba prvočísel
Stručné dějiny stvoření Stručné dějiny stvoření
Kód života - Jak z nás DNA dělá to, kým jsme Kód života
Kouzlo čísel -- Od velkých objevů k aplikacím Kouzlo čísel
 (e-book)
Příběh lidského těla Příběh lidského těla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Carlo

Rovelli

Carlo Rovelli

ŘÁD ČASU

edice aliter

Carlo Rovelli, přední teoretický fyzik,

spolutvůrce smyčkové kvantové gravita

ce, ale také výtečný spisovatel, se ve své

nejnovější knize zabývá tajemstvím ča

su, možná vůbec největší záhadou světa.

V první části srozumitelným způsobem

shrnuje, co o  čase zjistila moderní fy

zika. Vysvětluje, že fyzikální čas vůbec

není unikátní, všude stejný a stejně ply

noucí, dokonce není ani spojitý, a  na

kvantové úrovni se úplně vytrácí. Do

tohoto podivuhodného světa zbave

ného vší časovosti nás Rovelli zavádí

ve druhé části knihy, aby nás ve třetí

části své dobrodružné výpravy dovedl

zpátky k nám, k lidským bytostem. Je

totiž nutné vysvětlit, odkud se vlastně

bere náš intenzivní pocit plynoucího

času. Ze zkoumání této otázky vychází

autorovi jako zajímavé řešení odvážná

myšlenka, totiž že příčinou může sám

člověk, který tuto otázku klade – tajem

ství času možná ve své podstatě netkví

v základech kosmu, ale v nás samotných.

Carlo Rovelli (* 1956) je italský profe

sor teoretické fyziky, jenž patří k sou

časné světové špičce. Studoval na růz

ných italských univerzitách a  na Yale,

v  současnosti působí v  Centru teore

tické fyziky Univerzity Aix-Marseille.

Specializuje se na Einsteinovu teorii

gravitace, kvantovou teorii a  statistic

kou fyziku a jeho cílem je propojit tyto

dosud neslučitelné obory, čímž by se

naplnil sto let starý sen z Einsteinových

dob. Patří mezi hlavní tvůrce teorie

smyčkové kvantové gravitace, na toto

téma publikoval více než 200 vědec

kých článků a dvě významné monogra

fie (Quantum Gravity, 2004 a Covariant

Loop Quantum Gravity, 2014). Pravidel

ně přispívá do italských periodik, vydal

řadu popularizačních knih o teoretické

fyzice a  historii vědy, například Che

cos’é il tempo, che cos’é lo spazio? (Co

je čas? Co je prostor?, 2006), The first

scientist Anaximander and his legacy

(První vědec Anaximandros a jeho dě

dictví, 2011), Sedm krátkých přednášek

z  fyziky (2014, česky 2017, přeloženo

do 51 jazyků) a Realita není, čím se zdá

(2014, česky 2018). V roce 2019 ho ča

sopis Foreign Policy zařadil na seznam

100 nejvlivnějších myslitelů světa.

• Lze si představit svět bez prostoru a času?

• Známe atomy hmoty, ale co jsou atomy prostoru?

• Co když žádná nekonečna ani singularity neexistují?

Hluboký – a pozoruhodně čtivý – ponor do fundamentální

podstaty času. [...] Napsáno tak elegantně a poeticky, že

naplno zaměstná imaginaci každého čtenáře.

(Financial Times)

V EDICI ALITER MJ. VYŠLO:

K. Devlin: Jazyk matematiky

S. Hawking: Stručná historie času

S. Singh: Velká Fer

matova věta

A. Weisman: Svět bez nás

Ch. Orzel: Jak naučit svého psa fyziku

B. Clegg: Před velkým třeskem

I. Stewart: Jak rozkrájet dort

S. Singh: Kniha

kódů a šifer

J. Powell: Jak funguje hudba

B. Cox a J. Forshaw: Proč platí

E = mc

2

I. Stewart: Kabinet matematických kuriozit

H. Chang: 23 věcí,

které vám

neřeknou o kapitalismu

L. Mlodinow: Vědomí podvědomí

B. Cox a J. Forshaw:

Kvantový vesmír

K. Binmore: Teorie her

S. Singh: Simpsonovi a jejich matematická

tajemství

R. Crease a A. Goldhaber: Kvantový moment

M. Miodownik: Neoby

čejné materiály

Ch. Galfard: Vesmír jako na dlani

R. Smullyan: Dáma s tygříkem

E. O. Wilson: Smysl lidské existence

C. Rovelli: Realita není, čím se zdá

S. Hawking

a R. Penrose: Povaha prostoru a času

A. Zee: O gravitaci

Ch. Seife: Nula

I. Ste

wart: Kufřík matematických záhad

E. Maor: Hudba v číslech, čísla v hudbě

A. Pross:

Co je život?

ISBN 978-80-7363-951-8 (Dokořán)

ISBN 978-80-257-3125-3 (Argo)

ŘÁD ČASU



edice aliter ― svazek 74

Carlo

Rovelli

ŘÁD ČASU

Dokořán a Argo 2020


Carlo Rovelli

Řád času

Copyright © Adelphi Edizione SPA, Milano, 2017

Translation © Jiří Podolský, 2020

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem

bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Z anglické předlohy The Order of Time přeložil Jiří Podolský.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.

Redakce Tereza Kodlová.

Sazba, obálka a konverze do elektronické podoby Michal Puhač.

Vydalo v roce 2020 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 1059. publikaci (332. elektronická).

ISBN 978-80-7363-887-0


Pro Ernesta, Bilo a Edoarda



OBSAH

Možná je čas ta největší záhada 9

Část první: Rozpad času

1 Ztráta jednoty 15

2 Ztráta směru 23

3 Konec současnosti 38

4 Ztráta nezávislosti 55

5 Kvanta času 73

Část druhá: Svět bez času

6 Svět je tvořen událostmi, nikoli věcmi 85

7 Nedostatečnost gramatiky 93

8 Dynamika jsou relace 102

Část třetí: Zdroje času

9 Čas je neznalost 115

10 Perspektiva 125

11 Co se vynořuje ze speciálnosti 138

12 Vůně madlenky 148

13 Zdroje času 165

Sestra spánku 175

zdroje ilustrací 183

Poznámky 185

Rejstřík 202


Není-li uvedeno jinak, jsou verše uvádějící každou ka

pitolu převzaty z  Horatiových Ód a  epód v  překladu

Otakara Jirániho (vydal Ludvík Bradáč, Královské Vi

nohrady, 1923).


9

Možná je čas ta největší záhada

Za řeči mé závistná uprchne doba.

Dneška se chop, v zítřek však měj víry co nejméně. (I, 11)

Zastavuji se a nic nedělám. Nic se neděje. O ničem ne

přemýšlím. Ztišen vnímám jen plynutí času.

To je čas, všem důvěrně známý. Unáší nás. Chvátání

sekund, hodin, roků. Vrhá nás do života a pak stahuje do

nicoty... Přebýváme v něm jako ryby ve vodě. Naše bytí

je bytím v čase. Jeho velkolepá choreografie o nás pečuje,

otvírá nám svět, trápí nás, děsí, konejší. Strháván časem

se vesmír vyvíjí, dle řádu času spěchá do své budoucnosti.

V  hinduistické mytologii je proud kosmu zpodob

ňován posvátným obrazem tančícího Šivy, jehož tanec

udržuje běh světa. Ve své podstatě reprezentuje plynoucí

čas. Co by mohlo být univerzálnější a zřetelnější nežli

toto plynutí času?

Přesto však jsou věci složitější, než se na první pohled

zdá. Realita je často jiná, než jak se nám jeví. Země se

zdá být plochá, ale ve skutečnosti je kulatá. Zdá se nám,

že Slunce putuje po obloze, ale ve skutečnosti se naopak

otáčíme my. A ani struktura času není taková, jak se nám

jeví. Není to monotónní a univerzální tok. K vlastnímu

velkému úžasu jsem se z fyzikálních učebnic, které jsem


10

kdysi přečetl jako univerzitní student, dozvěděl, že čas

funguje docela jinak, než jak se nám zdá.

Ve stejných knihách jsem objevil i  to, že stále ještě

nevíme, jak čas doopravdy funguje. Podstata času je

možná tou největší záhadou, která ještě zbývá. Podivu

hodné souvislosti ji svazují s jinými velkými otevřenými

tajemstvími: s podstatou lidské mysli, s původem vesmí

ru, osudem černých děr, s fungováním života na Zemi.

Cosi hlubokého nás neustále přivádí zpět k podstatě času.

Údiv bývá zdrojem naší touhy po poznání.

1

A objev,

že čas není takový, jak jsme si mysleli, před námi ote

vírá tisíce otázek. Podstata času je ústředním tématem

mého celoživotního působení v  teoretické fyzice. Na

následujících stránkách předkládám souhrn toho, co

jsme o  čase zatím zjistili, i  cest, kterými se při  našem

bádání vydáváme, abychom ho poznali ještě lépe. A také

souhrn toho, co nám ještě zbývá pochopit, i toho, co se

mi osobně zdá, že už pomalu začínáme chápat.

Proč si pamatujeme minulost a nikoli budoucnost?

Existujeme v  čase, nebo čas existuje v  nás? Co přesně

znamená, když se řekne, že „čas plyne“? Co svazuje čas

s podstatou našich osobností, s naší subjektivitou?

Co vlastně vnímám, když ztišen prožívám plynutí času?

Tato kniha je rozdělena do tří nestejně velkých částí.

V první shrnuji, co o čase zjistila moderní fyzika. Je to

jako držet sněhovou vločku v teplé dlani: jakmile ji za

čnete studovat, rozpouští se vám před očima, až docela

zmizí. Čas si obvykle představujeme jako něco jedno

duchého a  fundamentálního, co bez ohledu na cokoli

jiného rovnoměrně plyne z minulosti do budoucnosti,


11

měřeno hodinami a hodinkami. V běhu času následují

všechny vesmírné události uspořádaně jedna za druhou:

minulost, přítomnost, budoucnost. Minulost je neměnná

a  daná, budoucnost je otevřená... A  přesto se ukázalo,

že tohle všechno je jenom mylná představa.

Fyzika nám znova a  znova ukazovala, že charakte

ristické atributy času jsou pouhé aproximace a  omyly způsobené naší omezenou perspektivou, tak jako

zdánlivá plochost Země či obíhající Slunce. Růst našich

znalostí vedl k postupné destrukci našeho intuitivního chápání času. To, co běžně nazýváme „čas“, je složitý

souhrn struktur,

2

chcete-li vrstev. Při našem pečlivém

zkoumání, při stále hlubším pohledu ztrácel čas jednu

svou vrstvu za druhou. První část této knihy pojednává

právě o tomto rozpadu času.

Druhá část knihy popisuje, co nám z času dnes zůsta

lo: prázdná a pustá krajina téměř úplně zbavená všech

známek časovosti. Podivný a cizí svět, do kterého přesto

stále patříme. Jako bychom vystoupili na vrcholky hor,

kde není nic nežli sníh, skály a obloha. Připomíná to, co

museli zažívat Armstrong s Aldrinem, když se odvážili poprvé vykročit do nehybného měsíčního prachu. Svět obnažený na samu podstatu své existence, třpytící se

vyprahlou a  znepokojivou nádherou. Obor fyziky, ve

kterém pracuji – kvantová gravitace, je pokusem o  to porozumět a dát smysl oné extrémní a nádherné krajině bytí, jakou je svět bez času.

Třetí část knihy je nejobtížnější, ale také nejdůležitější

a týká se nás nejvíce. I ve světě bez času musí totiž exis

tovat cosi, co vyvolává čas, na který jsme zvyklí, s jeho

12

jasným řádem, jenž odlišuje minulost od budoucnosti,

s jeho plynulým tokem. Jakýmsi zvláštním způsobem se

čas kolem nás musí vynořovat, přinejmenším pro nás na

naší rozměrové škále.

3

Je to tedy cesta se zpáteční jízdenkou, která nás do

vede zpátky k času, o který přijdeme v první části knihy,

když budeme pátrat po elementární gramatice světa.

Jako v dobré detektivce budeme pátrat po viníkovi, po

pachateli, který stvořil čas. Krok za krokem budeme

objevovat nám známé charakteristické rysy času, ale

už nikoli jako elementární struktury reality, ale spíše

jako užitečné aproximace, které používají neohraba

né a  nepříliš schopné smrtelné bytosti, jimiž jsme my

sami. Budeme odhalovat specifické aspekty své vlastní

perspektivy, a  snad také aspekty, jež jsou klíčové pro

pochopení toho, co a  kdo jsme. Neboť tajemství času

možná ve své podstatě tkví spíše v nás samotných nežli

v  kosmu. Možná se ukáže, stejně jako v  prvním a  nej

větším detektivním příběhu, v Sofoklově Králi Oidipovi,

že pachatelem je sám detektiv.

Zde se kniha stává žhnoucím magmatem myšlenek,

někdy srozumitelných a jindy matoucích. Rozhodnete-li

se mne následovat, dovedu vás až tam, kam dle mého pře

svědčení dospělo naše chápání času: na břeh hlubokého

a rozsáhlého oceánu, v němž se za noci zrcadlí bezpočet

hvězd, oceánu zaplněného vším, co dosud neznáme.

Část první:

Rozpad času

15

1

Ztráta jednoty

Kytherská Venuše reje již zavádí v jasném svitu luny

a sličné Grácie a Nymfy v družném

objetí zemi nožkami tepají. (I, 4)

Zpomalování času

Začněme prostým faktem: na horách plyne čas rychleji

než dole u moře.

Rozdíl je to nepatrný, ale dá se změřit pomocí přes

ných hodin, které si můžete koupit na internetu za pár

tisíc euro. S  trochou úsilí tedy může každý na vlastní

oči vidět, že čas se opravdu zpomaluje. Pomocí do

konalejších hodin ve speciálních laboratořích lze toto

zpomalování času zaznamenat i mezi výškami lišícími

se o pár centimetrů: hodiny umístěné na podlaze jdou

o něco pomaleji nežli stejné hodiny na stole.

Ale nezpomalují se jenom hodiny. Dole probíha

jí pomaleji všechny procesy. Dva přátelé se rozejdou

a  jeden pak žije v  nížinách, zatímco druhý na  horách.

Po letech se opět setkají. Ten z nich, který žil níž, toho

16

prožil méně, méně zestárnul, mechanismus jeho kukaček

odbil méněkrát. Měl míň času, aby něco vykonal, jeho

květiny vyrostly méně, jeho myšlenky měly míň času, aby

se rozvinuly... Dole je zkrátka méně času nežli nahoře.

Je to překvapivé? Snad ano. Ale svět takhle opravdu

funguje. Na některých místech plyne čas pomaleji, na

jiných zase rychleji.

Opravdu překvapivé na tom je, že si zmíněný fakt

zpomalování času kdosi uvědomil sto let předtím, než

jsme postavili hodiny tak přesné, aby ho dokázaly změřit.

Samozřejmě, jmenoval se Albert Einstein.

Schopnost pochopit cosi dřív, nežli je to pozorováno,

je skutečnou podstatou vědeckého myšlení. V antických

dobách Anaximandros pochopil, že nebe pokračuje

i  pod našima nohama, a  to dávno předtím, než lodě

poprvé obepluly celou zeměkouli dokola. Na úsvitu

moderního věku Koperník pochopil, že se Země otá

čí, a  to dávno předtím, než to od vzdáleného Měsíce

spatřili astronauti. A podobně i Einstein pochopil, že

čas neplyne všude stejným tempem, a to předtím než

na horách více času

u moře méně času

17

byly vyvinuty natolik přesné hodiny, aby onen rozdíl

v chodu času změřily.

Při každém takovémto velkém skoku v poznání jsme

zjistili, že věci, které se nám zdály být evidentní, nebyly

ničím nežli tradovaným předsudkem. Zdálo se evident

ní, že hvězdná obloha je pouze nad námi a nikoli pod

námi – jinak by přece Zem spadla kamsi dolů. Zdálo se

evidentní, že se Země nehýbe – jinak by se přece všechno

pádem rozbilo nebo z ní uletělo. A že čas plyne všude

stejně rychle, se nám rovněž zdálo zcela evidentní... Děti

však rostou a objevují, že svět není takový, jaký se jim

jevil jen mezi čtyřmi stěnami jejich pokojíčku. A s celým

lidstvem je to úplně stejné.

Einstein si položil otázku, která možná trápila mnohé

z nás, když jsme se poprvé dozvěděli o existenci gravi

tační síly: Jak může být Země „přitahována“ ke Slunci,

i když s ním není v přímém kontaktu, i když mezi nimi

nic neleží?

Hledal smysluplné vysvětlení a našel ho. Představil

si, že Slunce a Země se nepřitahují přímo na dálku, ale

že obě tělesa postupně působí na cosi, co leží mezi nimi.

A protože mezi nimi leží jenom prostor a čas, napadlo

ho, že Slunce i Země pozměňují prostor a čas ve svém

okolí. Podobně jako těleso hozené do vody mění tvar

hladiny. Tato změna struktury času pak ovlivňuje pohyby

ostatních těles a způsobuje, že k sobě navzájem „padají“.

1

Co ale přesně znamená výraz „změna struktury ča

su“? Je to právě ono zpomalení času, které jsem popsal

v úvodu: hmota zpomaluje plynutí času ve svém okolí.

Země má velikou hmotnost, a proto v jejím okolí běží

18

čas pomaleji. Zpomaluje ho více v  nížinách nežli na

horách, protože nížiny jsou zemské hmotě blíž. Proto

onen z přátel, který žije u moře, stárne pomaleji.

Tělesa padají dolů působením gravitace díky tomuto

zpomalování času. Tam, kde čas plyne rovnoměrně, tedy

v mezihvězdném prostoru, věci nikam nepadají. Jen se

volně vznášejí v beztíži. Zde na povrchu naší planety mají

tělesa naopak přirozenou tendenci pohybovat se do míst,

kde čas plyne pomaleji. Podobně jako když běžíme ze

břehu do moře, načež větší odpor vody na nohy způsobí,

že do vody spadneme po hlavě. Věci padají dolů, protože

tam dole je čas zpomalený přítomností Země.

2

A tak, přestože není snadné zpomalování času přímo

pozorovat, má zásadní důsledky: díky němu věci padají

směrem dolů a my můžeme chodit s nohama pevně na

zemi. Naše chodidla se opírají o chodník proto, že celé

naše tělo se přirozeně snaží dostat do míst, kde čas ply

ne pomaleji – a čas plyne pomaleji pod vašima nohama

nežli ve vaší hlavě.

Zdá se vám to podivné? Je to jako sledovat Slunce

při úchvatném západu, kdy pomalu mizí za vzdálenými

mraky. Avšak vy si náhle uvědomíte, že se nehýbe Slunce,

ale že jev je způsoben otáčením zeměkoule. Ve své mysli

spatříte celou naši planetu – včetně vás samotných – jak

se otáčí na opačnou stranu směrem od Slunce. V tom

okamžiku pohlédnete na svět „šílenýma očima“ své mysli,

jako v písni Fool on the Hill, tedy Blázen na kopci, od Paula

McCartneyho. Je to bláznivá vize, občas ale umožňuje

vidět mnohem dál nežli náš běžný zrak.

19

Deset tisíc tančících Šivů

Mojí dlouholetou vášní je Anaximandros, řecký filozof

žijící před šestadvaceti staletími, který pochopil, že se

Země, ničím nepodepírána, volně vznáší v  prostoru.

3

Anaximandrovy myšlenky známe jen zprostředkovaně

díky jiným autorům. Dochoval se jediný stručný přímý

zlomek jeho textu – pouze tento jediný:

Věci se přeměňují jedna v druhou z důvodu nutnosti,

a poskytují si vzájemné ospravedlnění,

dle řádu času.

„Dle řádu času“ (κατὰ τὴν τοῦ κρόνου τάξιν). Z jednoho

z nejvýznamnějších okamžiků v dějinách, jenž vymezuje

zrod přírodovědy, se nedochovalo nic nežli tato nejasná

a tajemně znějící slova odkazující se na „řád času“.

Pak se ustavila astronomie s  fyzikou a  vyvíjely se,

neboť následovaly plodnou Anaximandrovu myšlenku:

snažily se pochopit, jak se jevy odvíjejí dle řádu času.

Astronomie v  antice popisovala pohyby hvězd v  čase.

Fyzikální rovnice dnes popisují, jak se věci mění v čase.

Od Newtonových rovnic, které stojí v základech mecha

niky, po rovnice Maxwellovy popisující elektromagne

tické jevy. Od Schrödingerovy rovnice popisující vývoj

kvantových jevů po rovnice kvantové teorie pole, jež

určují dynamiku subatomárních částic. Veškerá naše

fyzika, i věda obecně, je v podstatě o tom, jak se věci

vyvíjejí „dle řádu času“.

Je mnohaletou tradicí označovat v rovnicích čas pís

menem t (slovo „čas“ začíná na toto písmeno v angličtině, francouzštině, italštině a španělštině, nikoli však v němčině, arabštině, češtině, ruštině anebo mandarínštině). Co tento symbol t vyjadřuje? Vyjadřuje číslo, které měříme hodinami. Rovnice nám říkají, jak se věci mění, když

plyne čas měřený hodinami.

Jestliže však, jak jsme viděli, různé hodiny odměřují

různý čas, co přesně t znamená? Když se dva přátelé, z nichž jeden žil v horách a druhý u moře, opět setkají,

budou jejich hodinky ukazovat různý čas. Který z nich

je t? Ve fyzikální laboratoři půjdou hodiny na stole a na

podlaze různými rychlostmi. Které z nich měří skutečný

čas? Jak máme popsat rozdíl mezi nimi? Měli bychom

říkat, že se hodiny na podlaze zpomalují vůči těm na

stole? Anebo že se hodiny na stole naopak předcházejí

vůči těm na podlaze?

Tyto otázky nedávají žádný smysl. Stejně tak bychom

se mohli ptát, zdali je skutečnější hodnota libry v dolarech anebo hodnota dolaru v libře. Žádná „skutečnější“ hodnota neexistuje. Jsou to zkrátka jen dvě různé měny, které mají relativní hodnotu jedna vůči druhé. Neexistuje

žádný skutečnější čas. Jsou to prostě dva různé časy, které

se mění relativně, tedy vůči sobě navzájem. Žádný z nich není skutečnější nežli ten druhý.

Avšak nejsou jenom dva časy. Časů je ohromné množ

ství: v každém bodě prostoru je různý čas. Neexistuje jediný a unikátní čas, je jich spousta.

Čas měřený konkrétními hodinami, které měří kon

krétní děj, se ve fyzice nazývá „vlastní čas“. Každé hodiny



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.