E-kniha: Queen -- Neznámá historie - Peter Hince

PODĚKOVÁNÍ

Mé upřímné poděkování patří všem, díky nimž

je kniha na světě a kteří mě přesvědčili, abych

„do ní šel“, jmenovitě John Blake, Michelle

Signoreová, Louisa Somervilleová, John a Nadia

Cameronovi-Blakeyovi, Vernon Reeves, Julianna

Mitchellová, Stefano Pesenti, Ian Craig a Alastair

Campbell.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl cestovat po

celém světě a neustálé poznávat nové lidi

nejrůznějších národností a profesí. Kromě všech

členů kapely Queen, svých přátel a příslušníků

rodiny bych rád poděkoval následujícím lidem z

oněch tisíců, které jsem za ta léta strávená se

skupinou Queen poznal a spolupracoval s nimi,

kteří mi byli oporou, byli ke mně velkorysí a

uznalí, vážili si mě a důvěřovali mi.

Mezi nimi figurují i ti, kdo mi třeba pomohli z

nejrůznějších průšvihů, dělali mi společnost na

baru anebo mě prostě bezpečně dopravili do

hotelového pokoje. Pokud se mezi jmény

nenajdete a máte pocit, že byste mezi nimi měli

být, tak se vám omlouvám. Vždycky to mohu

napravit v druhém vydání...

Pořadí nehraje roli, ale poděkování si jistě

zaslouží: Gerry a Sylvia Stickellsovi, Reinhold

Mack, Jimmy Barnett, Billy Squier, Joe Trovato,

Jim Devenney, Trip Khalaf, John Collins, Chris

Taylor, Brian Zellis, John Harris, Geoff

Workman, Mike Stone, Roy Thomas Baker, Fred

Mandel, Morgan Fisher, Richie Anderson, Phil

John, Michael Hince, Robin Mayhew, Pete

Brown, Mary Austinová, Veronica Deaconová,

Chrissy Mayová, Dominique Taylorová, Joe

Fanelli, Peter Lubin, Mike Wilderink, Edwin

Shirley, Chris Wright, Ian Haynes, David

Bernstein, Neal Preston, Barry Levine, Tony

Williams, Robert Usher, Pete Cornish, David

Morris, Dick Ollet, Vicky Everettová a David

Martin.

ÚVOD

Kniha Queen – neznámá historie pojednává o

rokenrolové kapele a životě rockerů. Vychází z

mých pracovních zkušeností se skupinou Queen,

pro niž jsem v sedmdesátých a osmdesátých

letech dělal. Moje vyprávění je určené pro ty,

které zajímá, jaké to je žít a cestovat po světě s

jednou z nejslavnějších rockových kapel na světě.

Mně se to poštěstilo, a dokonce jsem to přežil.

Některým se to bohužel nepodařilo, včetně

jednoho výjimečného génia, jenž na mě měl

obrovský vliv.

Můj příběh se skládá z mnoha historek, anekdot,

postřehů a vzpomínek. Nejedná se o úplnou nebo

chronologicky vyprávěnou historii skupiny

Queen. Píšu pouze o zážitcích, jež jsem zažil na

vlastní kůži.

Doufám, že pomocí nich lépe pochopíte, jaké to

je být s kapelou, ať už na pódiu nebo v zákulisí,

ve studiu, při natáčení videoklipu či v baru.

Upozornění pro všechny „odborníky“ na skupinu

Queen: při popisu živých vystoupení kapely

začleňuji do vyprávění prvky a příhody z

různých šňůr, které jsme za ta léta jeli. Mým

úmyslem nebylo vyobrazit vám jeden konkrétní

koncert, ale spíš se pokusit přenést na vás tento

zážitek jako takový a znovu si ho prožít, tedy

abyste se ocitli tam, kde všichni toužili být – na

pódiu s Queen, když se zrovna hrálo. Naživo.

Tuto knihu jsem napsal z mnoha důvodů. Svým

způsobem to pro mě byla duševní očista. Hlavně

jsem ji však pojal jako hold, a to nejenom

drahému zesnulému Freddiemu a dalším, kteří již

nejsou mezi námi, ale také jako poctu oněm

nádherným časům a všemu, co jsme spolu zažili.

Byla to vskutku kouzelná éra, když jsme byli

ještě mladí a měli jsme pocit, že můžeme dobýt

celý svět. A to se nám nakonec povedlo.

Moje kniha je vřelou vzpomínkou na doby, kdy

byly ještě naše vlasy delší a pasy užší.

Pokud vás zajímá špína a senzační odhalení,

kupte si radši bulvár.

Chcete-li se však se mnou vydat na cestu a máte

rádi veselé i překvapivé historky, jen do toho,

budete mít přístup do všech prostor.

Sice jsem se nekoupal ve slávě své, nýbrž cizí,

ale bylo při tom setsakra dobře.

A na konec úvodu přidám hlášku, kterou Freddie

často říkával: „Na co čekáte? Do toho!“

PRVNÍ KAPITOLA

SHOW MUSÍ

POKRAČOVAT (VŠICHNI JSOU NA SVÝCH MÍSTECH, JENŽE KDE JE FRED?) „Nezvládnu to! Já to prostě nedokážu! Nejde to! Koncert se bude muset zrušit!“ Freddie Mercury, zpěvák rockové kapely Queen, se svým fanouškům na koncertech častokrát svěřil, že by s nimi chtěl skončit v posteli, úplně se všemi. Podle jeho dnešního vzezření soudím, že se mu to včera večer nejspíš povedlo, a ještě k těm svým obdivovatelům přibral jejich kamarády. A samozřejmě se všemi notně popíjel. Skupina Queen je zrovna na vrcholu své slávy i extravagance. Bledý a zesláblý Fred se skrývá v backstagi ve své pohodlné šatně. V přecpaném jevišti se ho hlučně dožaduje na dvacet tisíc fanoušků, do začátku koncertu zbývá

jedna hodina. Pan Mercury už má zase tu svou

náladu a nikdo z přítomných se ho neodvažuje

oslovit. Jednoduše si ho nevšímají a doufají, že

to přejde. Jenže marně.

Fred se postaví, teatrálně zamáchá rukama a

znovu všem hlasitě oznamuje: „Jste snad hluchý?

Nemůžu dneska vystupovat. Hlas mám úplně v

prdeli. Všechno je v prdeli!“

No co se divíš, když tu hulákáš jako na lesy?

Brian May a Roger Taylor se mu to snaží

vymluvit a přesvědčit ho o opaku, kdežto John

Deacon se jenom natáhne na gauč, zastrčí si

sluchátka od walkmana do uší, pokyvuje hlavou

a směje se. Nebo spíš kření. Lidi z „vedení“

přestávají uzobávat z vrchovatých jídelních táců

rozložených na podlouhlých stolech a začínají

nervózně lis tovat svými adresáři, nejspíš hledají

čísla na advokátní kanceláře a pojišťovny.

Promotér je bledý jako stěna.

A Fred má konečně to, po čem celou dobu

toužil, je středem veškeré pozornosti a hraje

dámičku. Hajzlík jeden! Pochopitelně to není

poprvé, jenže dneska jako by to myslel fakt

vážně.

Jeden z našich pomocníků listuje průvodcem

Spartacus a nadšeně Fredovi navrhuje, že by po

vystoupení mohli obhlédnout místní gay scénu.

Fred nejeví zájem.

A co něco ostřejšího? Na kuráž. Třeba

šampaňské? Moët, jeho oblíbenou značku? Ne.

A co panáka vodky? Ne. Dneska s ním nebude

lehké pořízení.

„Dej mi cíčko!“ zavelí Fred jednomu ze svých

poskoků.

Chňapne po lehké dlouhé cigaretě a dá si

krátkého ledabylého páva.

Po něm se ti hned hlas zlepší, Frede.

Všemi mastmi mazaný manažer turné skupiny

Queen Gerry Stickells, který doposud jenom v

povzdálí přešlapoval a vše bedlivě pozoroval, se

pomalu přišourá a bez obalu panu Mercurymu

připomene, že hodně lidí – vlastně vyprodaný sál

– na něho docela dlouho čeká a zaplatilo

poměrně dost peněz, aby ho dnes vidělo

koncertovat, takže by od něj nebylo zrovna

hezké, kdyby se na ně vykašlal, protože Fred

přece není z těch, kdo by kašlal na své fanoušky.

Že ne?

A kdo jsem já? Peter Hince (alias Ratty), Fredův

a Johnův asistent a vedoucí personálu na turné.

Jsem jedním z mála lidí, kteří mají před

koncertem přístup do backstage, avšak celé to

melodrama a obletování kolem Freda ignoruji.

Ten si nechává manažerova slova projít hlavou a

trošičku se zklidní, podá někomu cigaretu, aby ji

típnul, napije se ze sklenice horké vody s medem

a citronem a se svraštěným čelem se mírně

nakvašený uvelebí v křesle. Zbytek členů kapely

ani nedutá, Fred ještě chvíli mlčí a pak začne

popuzeně klást klasické otázky všech manažerů,

asistentů a bedňáků na turné:

„Jaký je teď v sále zvuk, když je plný lidí?

Dnešní koncert je úplně vyprodaný, že jo? A co

vstupenky na ostatní koncerty, taky už jsou

vyprodané? Už se nový singl vyšplhal na první

místo? V kolik začínáme? V kolik končíme? Je v

sále teplo nebo zima? Už konečně udělali něco s

těmi obrazovkami, aby tolik nebzučely? Vážně

měli Van Halen na koncertě víc osvětlení než

my? A jak se prodávají upomínkové předměty?

A jak jdou na odbyt jejich speciální

sendvičovače?“

Kvalita šaten určených pro skupinu Queen byla

dost proměnlivá, jak co se týče stylu, tak

velikosti, záleželo na místě, kde zrovna

vystupovali. V divadelních sálech bývaly

samozřejmě odpovídající šatny, ale ve

sportovních arénách odpovídaly pouze své

funkci, takže je museli nejdřív trochu „vyzdobit“,

aby byly hodné jejich návštěvy. Na studenou

betonovou podlahu se musely položit koberce a

rohože, na holé zdi se vyvěsily obrazy a jiné

dekorace a dále do místnosti přišel nábytek,

lampy, květiny a umělecké předměty, aby se

hudebníci v prostorách dobře cítili. Musely být

po ruce sprchy, zrcadla na líčení, volné místo na

kufry s garderobou a hlavně odpočinkové

prostory se stoly u zdi, na kterých bylo k

dispozici jídlo a pití.

V šatně sice býval klid, někdy však do ní i přes

dveře doléhal zvuk předskokanů na pódiu. V

některých případech, třeba když byli někteří

členové kapely nervózní nebo měli špatnou

náladu, dokonce Queen vyžadovali, aby

předkapelu trochu ztlumili a oni se tak mohli v

klidu připravit na vystoupení...

„Tak co, Frede?“ pravil jsem žoviálním hlasem

jednomu z nejslavnějších showmanů na světě.

„Copak, můj milý?“ odvětil již o něco nadšenější

Freddie. Asi už se dostával do nálady.

„Co asi? Už víš, co budete dneska hrát?“

„Aha, na to se ptáš.“

Ta stará primadona, kterou jsem maximálně

respektoval, obdivoval, ale která mě dokázala i

maximálně vytočit, se milostivě uvolila, že

nakonec vystoupí. Rozhodně jsem nevěřil tomu,

že by byl schopný se vykašlat na své fanoušky,

natož na ostatní členy kapely a pomocný

personál, který předchozích více než dvanáct

hodin potil krev, aby všechno dobře připravil, a

páníček se tak mohl přede všemi producírovat ve

svých ujetých oblečcích.

Jenom pár lidí mělo k Fredovi přístup, když se

připravoval na vystoupení, a tak jsem došel k

tomu kroužku „krásných a důležitých“

lidí, kteří ho obklopovali, a znovu se zeptal:

„Hele, tak co dneska budeš hrát, Frede?“

„Co já vím, tipni si.“

„To myslíš vážně?“

„Jasně, Ratty, tipuj!“ a dál hrál to své divadýlko,

usmíval se přitom jako sluníčko a všichni ostatní

se jako správní vlezdoprdelkové smáli s ním.

„Hm, tak to jsi mi vážně pomohl.“

„Jinak ti to nepovím!“ pravil poněkud rozverným

tónem, bezpochyby pro pobavení svého úzkého

obecenstva.

„No jak chceš,“ pokrčil jsem rameny, protože mi

bylo naprosto jasné, že to jenom hraje.

„Dáme si o to páku!“ navrhl a začal si

rozcvičovat svaly na rukách.

„Cože?“

Kdo nás dobře neznal, určitě se divil, že nějaký

problémový bedňák v montérkách by mohl

upoutat pozornost jedné z největších rockových

hvězd na světě. Fred povětšinou reagoval s

úsměvem, mávnul teatrálně rukama nad hlavou a

řekl: „Dobrá, tak je vyber ty!“

Na jednu stranu mě sice jeho nabídka potěšila,

jenže rozhodně se tím vůbec nic nevyřešilo,

takže jsem mu navrhnul, ať zahraje pár fláků od

Led Zeppelin, nějaké stounovské klasiky, a

„kdybys ses na to cejtil, tak bys taky mohl přidat

něco ze svýho vlastního repertoáru, co ty na to,

Frede?“

„Ty hajzle!“

A v rámci hry mě laškovně přetáhl ručníkem

nebo čímkoli, co bylo po ruce, hnal mě z šatny

ven a přitom řval: „Stejnou sviňárnu jsi mi udělal

na posledním koncertě.“

Ale ale, nějak se ti zázračně vrátil hlas, Frede.

Pořadí písní měl již rozmyšlené. Čím víc se blížil

začátek koncertu, tím víc každého rozpiska

zajímala, neboť poslední slovo nad konečným

výběrem měl vždycky Fred – a ten výběr záležel

na celkové náladě a jeho hlasu. Občas předtím

dělal trošku zmatky, aby byli všichni ve střehu.

Příležitostně nazýval výběr písní Queen „naším

repertoárem“, jako by to byl nějaký král.

Koneckonců Freddie Mercury uměl mluvit i

velice vybranou řečí, když chtěl, protože byl

hodně sečtělý.

„Na takové skopičiny tě užije, Harlekýne.“

Byl nesmírně inteligentní a vzdělaný.

„Třesky plesky, hromy blesky.“

Zkrátka výřečný muž schopný psát hluboké texty

plné složitých významových rovin.

„Chtěl se projet na svém kole...“

Pak zbývalo kolečko na mně, musel jsem se

sepsaným pořadím písní oběhnout všechny lidi,

kterých se to týkalo, aby si případné změny

mohli poznamenat do svých rozpisek, na nichž

měly většinou písně sepsané ve formě zkratek: z

„Bohemian Rhapsody“ bylo „Bo Rhap“ a z „We

Are The Champions“ zbylo slovo „Champions“.

Přidané nebo vypadlé písně se většinou

dopisovaly anebo škrtaly černou fixou.

K šifrovaným názvům písní členové kapely a

zvukoví technici dostávali ještě poznámky.

Kupříkladu tlusté D znamenalo, že si má John na

baskytaře přeladit éčkovou strunu na D, než

začne hrát „Fat Bottomed Girls“. (Rauch P byl

pro nás s Johnem kódový název pauzy na cigáro,

neboť v tu dobu se zrovna Fred nenacházel na

pódiu, a já ho tedy nemusel mít neustále na

očích.) Naše pracovní skvadra některé názvy

písní na seznamu poměrně troufale

přejmenovala, třeba „We Will Rock You“ na „We

Will ROB You“ (místo „Rozhoupem tě“ na

„Voškubem tě“); „Now I’m Here“ na „Now I’m

Queer“ (místo „Stojím tady“ na „Stojí mi tady“);

„I Want To Break Free“ na „I Want To Break

Wind“ (místo „Chci být svobodný“ na „Chci si

ulevit“); „Flash!“ na „Trash“ (místo „Blesk!“ na

„Blemc!“) a tak dále.

Rozpiska přilepená izolepou na Fredův klavír

byla první „interní informací“, které si mohli

nezúčastnění během přípravy koncertu všimnout.

Jeho černé, takměř třímetrové koncertní křídlo

značky Steinway bylo totiž prvním hudebním

nástrojem, který se objevil na pódiu, protože

zatímco je bedňáci vykládali z obrovského kufru

na nástroje a čekali na třetí nohu, mohli si již

přečíst a okomentovat navrhovaný výběr písní

pro koncert skupiny Queen. Mezitím moje

maličkost ležela pod jednou tunou dřeva, kovu a

nepravé slonoviny a řvala na ně:

„Zvedejte, kurňa!“, abych mohl zasunout na

místo poslední nohu.

S blížícím se začátkem koncertu se začínaly

strategicky rozmisťovat osušky a nápoje: voda a

pivo pro Freda, pivo pro Briana a Rogera a

zákulisní bar pro Johna, který obsahoval vodu,

pivo, limonády, víno a tvrdý alkohol, záleželo

ovšem na tom, co měl zrovna momentálně v

oblibě; většinou Southern Comfort, vodku nebo

tequillu. Kromě pití v něm měl připravené různé

druhy oříšků a lentilky. Bar stál diskrétně na

straně ovládacího pultu zrovna v místech, kde

mohl hudbu zesílit a zároveň uhasit žízeň.

Rozpisku písní měl k dispozici i John a další

spolu s odhadovaným začátkem show.

Fred míval ve svém období hedvábných a

saténových oblečků v polovině sedmdesátých let

na koncertním křídle postavenou skleničku na

šampaňské. Vozíval jsem ji zabalenou ve starém

ručníku v přihrádce nástrojového kufru a před

koncertem jsem ji vždy vyleštil spodní stranou

trika a nalil do ní vodu z kohoutku.

Nikdy v ní neměl šampaňské. V jednom podniku

tekla z kohoutku voda tak pochybné barvy, že

jsem raději do sklenky nalil minerálku značky

Perrier. Pěkně jsem to od Freda schytal – ještě by

kvůli bublinkám začal krkat. Po jedné nehodě,

při níž se kvůli skleničce na šampaňské málem

zranil divák z publika, jsem dostal příkaz

vyměnit ji za umělohmotnou. Fred se zděsil,

když uviděl takovou nevkusnou sklenici z

kdovíjakého obchodu, tak jsme raději přešli na

obyčejné plastové kelímky s neperlivou vodou,

třeba značky Evian, protože tou dobou už

začínalo mít občerstvení v backstagi trošku

úroveň.

Těsně před začátkem koncertu jsme museli

ukázat Brianovi cestu do prostoru hned za

pódiem, kde si mohl naladit kytary a rozcvičit

prsty. To mu ovšem nebránilo v čilé konverzaci s

přihlížejícími, takže se často nechával unést a

zapomínal, které nástroje již stačil naladit a které

ne, tudíž většinou musel začít znovu.

Začátek koncertu je na spadnutí a Brian se

bezúspěšně pokouší zapojit ukulele do

elektronické ladičky.

„Briane, to je přece akustický nástroj!“

Brian se pousměje a naladí je podle svého

sluchu.

Johnovy a Fredovy kytary ladím já, a to přímo

na pódiu, aby se tak dělo v prostředí a teplotě, ve

které budou později hrát. Po několika koncertech

na turné už ani Fred a John skoro nechodili na

zvukové zkoušky, protože my, bedňáci, jsme měli

jejich bezvýhradnou důvěru. Díky tomu si taky

mohli trochu přispat.

Queen rozhodně netrpěli nedostatkem

sebevědomí, ovšem na některých velkých

koncertech pod širým nebem nebo v obrovských

arénách ve větších či hlavních městech, jim

začaly téct nervy. A právě v tu chvíli nastupovala

naše parta bedňáků, aby navodila lepší atmosféru

a takříkajíc je hodila do pohody. Queen se pak

většinou zasmáli sami sobě a tropili si šašky ze

své bombastické show, díky čemuž zůstávali

realisty, což nebylo vůbec snadné, uvážíme-li,

kolik patolízalů se v jejich okruhu nacházelo,

kteří byli schopní do nebe vychvalovat každý

jejich krok.

„Fanoušci se už nemůžou dočkat, Frede.“

„Bezva a jak vypadaj?“

(Jak vypadají? Myslí jako natěšeně, inteligentně,

nebo naštvaně?)

„No, vypadaj jako docela hezkej pár.“

„Ty svině!“

„Jo, a jestli to ještě nevíte, tak vaše nový album

právě...“

„Získalo zlatou desku? Nebo platinovou? Anebo

snad dvojitou platinovou desku?“ skočil mi rázně

do řeči některý z členů.

„Ne, vyšlo na vinylu.“

„Táhni.“

„Prý už se dokonce prodala jedna deska.“

„Jdi se zahrabat! Radši na to vlítneme. Kdy

vůbec začínáme?“

To dobou už byli všichni nažhavení vběhnout na

pódium, adrenalin vystoupil na maximum a

nervózní atmosféra v backstageových

chodbičkách se dala doslova krájet. S

pořadatelskými legitimacemi zavěšenými na krku

garantujícími přístup do všech prostor vyběhli

všichni bedňáci na pódium, aby zkontrolovali

veškeré nástroje a okoukli potenciální ženský

volnočasový materiál v předních řadách.

Mezitím již bylo nutné vyházet z šatny všechny

lidi, kteří tam neměli co dělat, protože členové

skupiny se konečně převlékali do svých

večerních úborů; fintili se a upravovali na ono

noční martyrium, které jim přinášelo tolik

utrpení i radosti. Fred a Roger v tu dobu na sebe

často ječeli vysokými hlasy jako noční párek

naježených kocou rů, aby se trochu zbavili napětí

a zároveň se procvičili. Roger do toho často držel

v rukách paličky a opakovaně tloukl do všeho

kolem, a to nejenom do věcí, ale i do svého

asistenta a bývalého bedňáka Chrise Taylora (též

Crystala – jinak ale spolu nic neměli), aby si

rozhýbal zápěstí a dobře se mu bubnovalo.

Queen sice často docházeli na pódium s jistým

zpožděním, ale jednou ve Španělsku to nebylo

jejich vinou, neboť tehdejší návrhář osvětlení Joe

Trovato to poněkud přehnal s laciným místním

vínem a strávil několik zkoušek na toaletě. Jak

tam tak jako hromádka neštěstí seděl, ztratil

úplně pojem o čase, až ho nakonec probudilo k

životu jemné poklepání na dveře a známý hlas se

ho starostlivým tónem zeptal:

„Není ti nic?“ Joe otevřel a naskytl se mu pohled

na nakukujícího Freda spolu se zbylými členy

kapely, všichni vyšňoření a připravení vzít

pódium útokem. Trovato na ně udělal trpící

omluvnou grimasu, upravil se a vrátil se ujmout

svého osvětlovačského pultu.

Konečně nastala ta chvíle, chvíle pro skupinu

Queen, chvíle, na niž všichni čekali. Brzy

vystoupí ve vašem městě kapela Queen a bude

hrát jenom pro šťastné držitele lístků. Ony čtyři

obličeje profláknuté ve všech časopisech a

novinových plátcích budou před vámi stát v

pozoru se svými nástroji, naživo, osobně a v celé

své kráse. Přejeli kus světa a překonali

nejrůznější překážky a kocoviny, aby vám mohli

zprostředkovat jedinečný zážitek. Tak si toho

važte a pořádně si je užijte!

Na pódiu je vše připravené: žluté pásky na svých

místech, vyluxova ný koberec, všechny přístroje

jsou zapnuté a tiše bzučí, každý je na svém místě.

Bedňáci stojí doslova v pozoru, ovšem ne v

nějakém uniformovaném oblečení, i když se nás

několikrát pokoušeli přimět, abychom ošacením

nějak zakamuflovali svoji přítomnost na pódiu.

Po návštěvě Japonska se Queen rozhodli, že na

sobě bedňáci budou mít speciální krátká černá

kimona, která ponesou na zádech název kapely

vytištěný japonským písmem v červené barvě.

Stylové na pohled, ovšem ne moc praktické při

manipulaci s vybavením. Navíc takové oblečení

by rozhodně nebudilo respekt u skoro

dvoumetrového řidiče vážícího jeden a půl

metráku ani v dělnících, co mu pomáhají

nakládat a vykládat. Všichni osvětlovači na pódiu

a na rampách nosili přiléhavé černé kombinézy,

ale ty mi přišly velice nepohodlné, protože jsem

se musel během koncertu neustále pohybovat na

pódiu, ale i nad a pod jeho úrovní, takže jsem

nosil džíny a tričko, pokud možno s názvem

skupiny Queen na znamení své loajality.

Poslední zvuková zkouška nástrojů probíhala

zároveň se zkouškou aparatur. Přesně řečeno ani

ne tak se zkouškou aparatur jako s kontrolou

toho, jestli jsou všechny nástroje zapojené do

správných kanálů, poté co odehrála předskakující

kapela, a že všechno funguje, jak má. Proto často

na začátku koncertu slýcháváte vazbení kytar,

řinčení bicích a brnkání na klavír, než kapela

přijde na pódium. Toto přezkoušení má přesně

dané postupy a vyžaduje určitý um, protože když

zahrajete moc, dost tím riskujete, ale když málo,

tak taky, jelikož byste se nemuseli dozvědět, co

potřebujete. Nikdy nesmíte zahrát riff tak, aby jej

někdo poznal, zvlášť když pochází přímo z

repertoáru skupiny Queen, neboť se tím

vystavujete riziku, že jej diváci poznají – vy si

užijete svých patnáct vteřin slávy, jenže sklidíte

hněv kapely. Lepší je zvolit zlatou střední cestu,

tedy hrát jednotlivé tóny, případně jeden až dva

akordy, ale i tak můžete v obecenstvu vzbudit

dojem, že vaše hra přejde v regulérní začátek

show. V každém případě vždycky čelíte pokušení

jednoduše aparaturu ohulit a střihnout si pár

kytarových akordů za sebou...

I když si to mnozí nemyslí, je velice důležité

přezkoušet všechny nástroje těsně před začátkem

koncertu, protože i po zvukové zkoušce může

dojít k některým změnám. Reproduktory musejí

stát přesně na svých místech, protože jinak se

může celková akustika drasticky změnit. Klasická

hláška zvukařů zní: „Nebojte, až se sem nahrnou

lidi, bude to znít dobře.“ Jenže s publikem se

objeví v hledišti všemožné druhy radiopřijímačů,

které mohou mít značný vliv na fungování

„bezdrátových“ systémů kytar a mikrofonů.

Zvýšení teploty nebo vlhkosti může taky

způsobit problémy při ladění, ale i nepříjemnou

dunící zpětnou vazbu u bicích. Přes Brianův

zesilovač může vysílat místní taxikářská firma

nebo rozhlasová stanice. Nákladní výtahy v

budově zas mohou jet pod stejnou fází

elektrického napětí jako zvuková aparatura, a

přenášet tak do beden zvuk připomínající

motorovou loď. Garantuji vám, že klidně i dvě

minuty před začátkem koncertu mohou zařádit

na pódiu naprosto nevyzpytatelní elektroničtí

šotkové a vy máte pocit, že se museli vynořit z

nejtemnějších hlubin Mordoru.

„JEDNA – JEDNA – DVA – DVA,“ ozve se

familiérní hlas pódiového zvukaře Jima

Devenneyho z Fredova stříbrného značkového

mikrofonu Shure 565SD, zatímco se prochází po

prknech se slavnou „kouzelnickou hůlkou“:

pochromovanou trubkou ze stojanu na mikrofon,

kterou Fred používal spolu s mikrofonem jako

svou rekvizitu. Mohla sloužit jako meč, kytara,

kulomet, golfová hůl, baseballová pálka nebo co

prostě Freda zrovna napadlo. Nejčastěji to bylo:

„Moje péro, drahoušku.“

Poté co pódiový manager zkontroloval se svými

pomocníky, že je vše v naprostém pořádku,

zavolal vysílačkou do šaten, aby se kapela

odebrala na pódium.

Následně si Queen naposledy na záchodě ulevili

a obklopeni ochrankou, garderobiérem a svými

asistenty odcházeli po špičkách na svá místa u

pódia, aniž by byli vidět z jeviště, a tam celí

nedočkaví postávali a čekali na povel. Poté dostal

do sluchátek signál hlavní osvětlovač, aby

„zhasnul všechna světla“. Jakmile je vypnul,

projel všemi na jevišti i v hledišti nával

adrenalinu, a Queen se nechali strhnout

kombinací této energie a světlem, které je vedlo

na pódium a do „domečku pro panenky“: volně

stojící hliníkové konstrukce zakryté černými

závěsy a umístěné v zadním pravém rohu jeviště.

Tato kostka o rozloze necelých tří metrů

čtverečních sloužila kapele jako místo odpočinku

či se zde mohli jednotliví členové ukrýt, pokud

zrovna nehráli. Ani pracovníci s volným

přístupem do všech prostor sem nesměli.

Z aparatur a obrazovek začalo burácet intro a

pomalu se vyrovnávalo s hlukem publika,

zatímco syčely výrobníky mlhy a připravovaly

půdu pro osvětlení, jež se pozvolna probouzelo k

životu. Teď už nebylo cesty zpět. Stovky

reflektorů na rampách blikaly, rozsvěcovaly se a

zase hasly, ale nikdy ne moc, rozhodně ne na

plný výkon, to až se ve vzduchu pomalu začalo

vyjevovat kovové monstrum a plivalo

různobarevné paprsky ohnivého světla.

Nyní Queen zaujali své pozice: Roger se připlížil

ke své soupravě a usedl za vyleštěné bicí, aniž by

byl viděn; Brian se svojí na zakázku vyrobenou

rudou kytarou propojenou s aparaturou

prodlouženým spojovacím krouceným kabelem

stál po levé straně schovaný za velkou černou

obrazovkou. Já pomohl Johnovi s jeho basou

značky Fender na krk, načež odkráčel mezi své

reprobedny celý nervózní jako novopečený otec

na porodnickém oddělení.

Trio se následně svými nástroji přesně trefí do

rytmu úvodní znělky, čímž začíná první píseň,

při níž se Brian a John plní sil objeví na pódiu.

Po pár akordech vypluje ladným krokem kočky z

„domečku pro panenky“ Fred, vyškubne mi z

ruky svůj mikrofon s nástavcem a jakoby nic

míří na pódium. Jakmile zaujme svou pozici v

popředí, ohlušující řev diváků, který krátce

předtím vítal ostatní členy kapely, dosahuje zcela

nevídané úrovně, a když se osvětlovací rampa

nad jejich hlavami přesune do své konečné

polohy za svitu oslňujícího světla doprovázeného

vybuchující pyrotechnikou, vzniká tím vskutku

ohromující příval energie. Motto skupiny Queen

totiž zní: „Oslep je a ohluš je!“ a je vidět, že

funguje za všech okolností.

Queen jsou tu od toho, aby vás bavili. VELKÁ

show, VELKÉ hity, vše tady a teď – NEJLEPŠÍ

KAPELA NA SVĚTĚ! Queen tu už kdysi hráli,

a proto existuje určité očekávání z obou stran, asi

jako když jdou na schůzku dva bývalí milenci a

oba přemýšlejí, kam až to asi zajde?

Atmosféra je nabitá energií a sexuálním napětím,

kdo učiní první krok?

Fred. Fred je zkrátka mistr. Dráždí a šálí své

publikum jako zkušený milovník, využívá své

síly, vychytralosti a moci, aby se ujal vedení.

Těsně před svým konečným vítězstvím ještě

krapet zvolní, aby dal najevo, že je rovněž

zranitelný smrtelník, načež pozvedne nadšení

publika do takové výše, že je pomyslné hudební

vyvrcholení takřka na spadnutí.

Ne nadarmo zvolá: „Nejradši bych vás všechny

vošukal!“

Ještě aby tak dodržel slovo. Sotva si zraky

publika uvykly na oslňující světlo, přichází na

řadu maximální orgasmické nasazení. A je to

tady zase – další den na pódiu. Queen bývají na

koncertech povětšinou výborní, v některých

případech i absolutně skvělí, anebo zase naopak

ne tak dobří. Nicméně tehdy se jednalo o

nejslavnější naživo vystupující kapelu, kterou

každý toužil vidět. Dosáhla toho poměrně

jednoduše, uměla prostě hrát. Členové kapely

byli mistry ve hře na své nástroje a byli pevně

přesvědčení o kvalitě své práce. Když se Queen

krátce po vydání nového alba vydali na turné,

vždycky jim šlo o to, vydat ze sebe před platícím

publikem to nejlepší, aby se tito čtyři maníci

mohli právem nazývat nejlepší kapelou na světě.

Při první písni ještě vládlo jisté napětí, funguje

všechno, jak má?

Nejspíš jo, odhadoval jsem z poslechu, jenže co

kapela, jak to slyší ona? Takže nadešla chvíle na

oční kontakt – buď jsme vyhledali očima my je,

nebo oni nás. Podle přikývnutí, mrknutí anebo

různých gest šlo odhadnout, nakolik jsou

spokojení. Se stoupajícím soustře děním si

muzikanti postupně přestávali všímat

nepříjemného kouře, spršek popela z

pyrotechniky a prachu slétávajícího ze stropu.

První song vždycky jede jako namydlený blesk a

často rovnou volně pře chází v ještě rychlejší

druhou píseň bez jakékoli přestávky či úvodu.

Po závěrečném zaburácení akordů se Queen

divákům ukloní a poděkují, Fred většinou zaječí

pisklavým hlasem: „Díky – MOC!“

a poté se publika zeptá:

„Jste připravený?“

„JO!“

„Rozjedeme to?“

„JO!“

„Fajn, tak na co čekáme?!“

Během dalšího jednoho dvou rychlejších

rokenrolových kousků si ještě udrží nadšení

davu, načež přijde na řadu klavírní píseň, díky

níž si může Fred i diváci na chvíli odpočinout,

on mi navíc může sdělit případné připomínky.

„Řekni mu, ať si ten křáp pořádně naladí, jak na

to mám zpívat??!!“

„A koho tím myslíš, Frede?“

„Vždyť víš! A další vůbec nedrží rytmus! Co to s

ním dneska je?“

Jen souhlasně přikývnu.

„No to už je teď stejně jedno. Jak se řekne

belgicky dobrý večer?“ zafuněl.

„Máš to napsaný propiskou na ruce, Frede.“

„Jak to mám v týhle tmě asi přečíst, nevíš?!“

(Bedňák: telepat, fackovací panák a lingvista s

infračerveným zrakem?)

„Těžko říct, stejně se potíš tak, že ti to určitě

slezlo z ruky.“

„Co říkáš?“

„Hm, asi Guten soir, seńoras?“ odvětil jsem a

pokrčil rameny.

„Kašlu na ně!“ zadrmolil Fred a zvolil

nejjednodušší řešení – pozdravil je ve svém

rodném jazyce.

Pak proběhla předávka z ruky do ruky – Fred mi

podal svůj mikrofon a já mu předložil horkou

vodu s medem a citronem. Fred se trochu napil,

aby si uvolnil hrdlo, a pak se posadil zpátky na

stoličku, protože jej teď čekala chvíle za pianem.

A znovu se vracejí palčivé otázky: je Fred s

dosavadním průběhem koncertu spokojený? Běží

v jeho mercuryovském světě všechno jako na

drátku? Během toho, co zlehka brnkal na

klávesy, se i pozvolna uveleboval na stoličce a

házel své myšlenkové perly hladovému publiku,

zatímco já jsem se krčil na kraji jeho černého

klavíru značky Steinway nebo pod jeho křídlem,

nespouštěl z něj oči a snažil se za každou cenu

vyhnout pestrobarevným blikajícím světlům a

hypnotizujícím odleskům, jež odráželo dokonale

vyleštěné víko.

Zbytek kapely využil této příležitosti, aby si

trochu odpočal, uhasil žízeň, popřípadě se

vyjádřil ke zvuku na pódiu. John měl povětšinou

minimální připomínky, obyčejně k virblu a

hajhetě u pódiového odposlechu. Fredova první

píseň na klavír byla nejdůležitější částí večera,

neboť v tu chvíli se kývnutím hlavy, pohybem

ruky či výrazem v obličeji vyjadřoval ke kvalitě

produkce. Podle jednoho pohledu jsem dokázal

poznat, jestli chce vokál trošku zesílit, zda klavír

není moc nahlas, jestli není hotový z předchozí

náročné noci, nebo dokonce jak podle něj hrají

ostatní členové kapely... to vše z jeho grimas,

pohybu prstů a sklonu hlavy. Jedno

mercuryovské pohnutí rukou se velice podobalo

královskému pokynutí Jejího Veličenstva.

Zatočením prstů dával Fred najevo, že je mu

vedro a já mám zapnout větrák pod pianem, aby

ho trochu osvěžil. Když pokynul, zamrkal nebo

se usmál způsobem, na němž jsme se předtím

nedohodli, bral jsem to jako ujištění od staršího

bráchy, že si věří a všechno je v pořádku.

Přiznávám se bez mučení, že mě to bavilo,

dostávalo, zkrátka dělalo mi to dobře. A jak jsem

mu to oplácel já? Dělal jsem si z něj třeba srandu

tak, že jsem mu na kraji klavíru hrál loutkové

divadlo nebo jsem nosil na hlavě baseballovou

čepici od jednoho japonského fanouška, které z

přední části vyčnívaly obrovské tleskající ruce.

Anebo jsem vykoukl zpoza piana, tahal za nitě

tak, aby loutka tleskala Fredovi spolu s davem.

Jeho to vždycky rozesmálo. Pak mě

pronásledoval až do postranní části pódia, kde mi

uštědřil z legrace štulec.

Kdyby mě v jiném zaměstnání šéf udeřil, bylo by

to považované za závažné porušení práv bez

ohledu na okolnosti, jenže když mě plác nul

Fred, bral jsem to jako součást pracovní náplně,

jako pouhou ventilaci přebytečné energie, navíc

to byly rány z legrace, takže vůbec nebolely.

Krom toho jsem v té době už nebyl žádné

ořezávátko!

Pódioví technici měli na diváky docela dobrý

výhled, protože na hlediště dopadalo světlo z

jeviště. Jinak na tom ovšem byli členové kapely,

protože ty neustále osvětlovaly silné bodové

reflektory, které jim mířily přímo do očí. Třeba

na takového Freda jich směřovalo nejmíň deset,

takže odhadoval atmosféru v hledišti na základě

pokřiků z publika a celkového pocitu, neboť

neviděl dál než na prvních pár řad. Ale to mu

úplně stačilo.

Po koncertě v jednom menším americkém městě

vypadaly reakce pana Mercuryho zhruba takto:

„Viděli jste ty obludy v první řadě?! Viděli?

Fuj, to byl hnus! To už se na koncertě Queen

nesmí nikdy opakovat!!“

Takže diváci budou před koupí VIP vstupenky

procházet konkursem, nebo jak si to představuje?

Zkus to navrhnout promotérovi a uvidíš...

Míval jsem sto chutí prohlédnout si z pódia

reakce těch „jeho oblud“, nebo naopak těch

„hodných jeho pohledu“, jenže vždycky když mě

přitom přistihl, sjel mě pohledem, že jsem

pokaždé zůstal jako přikovaný. Mým úkolem

bylo střežit ho jako ostříž a být neustále

připravený okamžitě přiběhnout na pódium,

samozřejmě lehce přikrčený, tře ba vyprostit

kabel jeho mikrofonu, který se mu po cestě

někde zamotal, a přitom si dávat setsakra dobrý

pozor, aby mě z hlediště nikdo neviděl. Vypadal

jsem, jako by mě věčně bolely záda, takže rozdíl

mezi mnou a „obludami“ v předních řadách

nebyl nijak valný, všichni bychom se výborně

hodili do role zvoníka u Matky Boží.

Nicméně Fred býval na pódiu vždycky

stoprocentně koncentrovaný a dokázal se sám

vyhýbat situacím, které by mohly skončit

nepříjemným trapasem, ačkoli se třeba někdy

nechal unést svým spontánním, nápaditým a

výrazným projevem. Brian si to na rozdíl od něj

po jeviště štrádoval sem a tam stylem, když

hraju, nevidím, neslyším, a jeho černý kroucený

spojovací kabel jenom vlál za jeho tmavou

kudrnatou hlavou. V takových případech Fred

hbitě ustoupil stranou, aby se jejich kabely

nepřekřížily, nezamotaly, a neznemožnily tak

jejich další pohyb, z čehož by mohla být akorát

ostuda. Jakmile se Brian začal přes pódium

vracet, v myšlenkách stále někde na své planetě

May, Fred obvykle podstrčil svůj nástavec na

mikrofon pod Brianovým kabelem, aby nevznikl

uzel. Pokud se mu to nepovedlo, prostě majk

upustil na podlahu, zdviženým obočím mi dal

signál a použil náhradní mikrofon. Někdy si mi

sednul na záda a usmíval se, zatímco já byl na

všech čtyřech a ten spletenec uprostřed jeviště

rozmotával. Občas na mě rajtoval jako na koni a

hihňal se u toho. To je prča, co? Radši toho už

nech, Frede, nebo ještě přijdeme do řečí...

Johna se tyhle tahanice o kabely netýkaly,

protože se obvykle držel v zadní části jeviště

nebo v úrovni stupínku pro bicí; na pozdějších

koncertech Queen už ani kabel nepotřeboval,

jenžto měl všechny kytary napojené na

bezdrátový systém značky Nady. John vystudoval

elektrotechniku, takže když technika zradila, bral

to hodně vážně!

Nicméně první pokus z konce sedmdesátých let s

použitím bezdrátového systému na Johnovu basu

nebyl úplně úspěšný. Při zvukové zkoušce jsem

na ni nainstaloval v té době naprosto špičkový

bezdrátový systém značky Schaeffer a po zahrání

několika různých tónů na basu jsem se přes

reproduktor zeptal zvukaře kapely Tripa Khalafa:

„Není tam moc komprese? Jak to zní?“

„Jako krokodýlí prdy,“ zněla jeho zklamaná

odpověď.

No tak zase zpátky ke káblům...

Fred kabel k mikrofonu zbožňoval, používal jej

jako další rekvizitu na pódiu, vášnivě ho tisknul a

kroutil, práskal s ním jako s bičem nebo házel

jako s lasem. Pouze na posledním turné Magic,

které se odehrávalo na velkoplošných venkovních

pódiích, přešel na bezdrátový mikrofon:

„Hm, velice moderní věcička,“ poznamenal

během zkoušek, když mu ukázali nejnovější a

nejdražší výdobytek tehdejší techniky: „A taky

docela rajcovní!“

Mikrofon značky Sony falického tvaru se od jeho

klasického majku Shure dost lišil – byl delší, širší

a matně černé barvy, v sex shopu by si ho

zákazník mohl klidně splést s robertkem.

Poté koncert Queen pokračoval směskou –

kousky z nového i starého repertoáru převážně

klavírního rázu, aby Fred snadno udržel tempo.

Po šíleném pobíhání po jevišti najednou zmizel v

temnotě a bodový reflektor ho znenadání zabral

položeného na klavíru a chvíli se zdálo, že se

snad nervově a fyzicky zhroutil. „JSEM ÚPLNĚ

HOTOVEJ!“

zaječel do mikrofonu a dav souhlasně zaburácel,

což ho jenom po vzbudilo k tomu, aby vstal a

opřel se o piano, jako by ho chtěl osouložit.

Od klavíru jinak Fred s publikem moc

nekomunikoval, maximálně občas pokývnul

hlavou, poděkoval nebo něco poznamenal; nejvíc

se vždycky rozhovořil ve středu pódia, nejlépe na

prodlouženém molu, kde měl všechny bodové

reflektory jenom pro sebe. Právě tam mohl nejlíp

využít svou řeč těla, vizáž i hlas, a že mu to šlo.

Nikdy jste netušili, čím zrovna překvapí, třeba

jako když se optal předních řad, jestli chtějí

nějakou písničku na přání.

Jednou ho fanoušek požádal o píseň ze staršího

repertoáru, kterou naživo nikdy nehráli: „Tu že

mám zahrát? Jo? Máte štígro!“ odvětil

pronikavým, teatrálním, vysokým hlasem, načež

pohodil hlavou a odkráčel zpět. Hláška „máte

štígro“ se ujala a použil jí ještě na několika turné.

A nejen na nich.

U klavíru jsem Fredovi podal další horký nápoj,

o nějž předtím požádal.

„Jak to jde, co myslíš?“

„Dobře, Frede, výborně.“

„Výborně? Bezva, tak to má být.“

Někdy však očekávaná reakce publika

neprobíhala podle plánu, tak se musel Fred víc

snažit, aby dav přetáhl na svou stranu, třeba jako

na prvním madridském koncertě Queen v roce

1979. Člověk by řekl, že Španělé mají

horkokrevnou a citlivou náturu. Ne. Po každé

písni se sice z hlediště ozval potlesk, ten však

rychle utichl. To Freda dost dopálilo, takže se to

zkusil jinak a došel až na kraj mola, kde si

sklenkou na šampaňské (ovšem s vodou)

imaginárně připíjel s platícími diváky a utrousil

pár vět v místním jazyce. Ani to nepomohlo,

načež chrstl do předních řad zbytek vody a

vyštěkl: „To máte za to, že jste Španělé!“ Poté

zagestikuloval směrem ke zvukaři, jenž seděl

uprostřed tohoto líného davu a zaječel: „VOHUL

TO!“

Jakmile byl zvuk zesílený, pustil se Fred se vší

vervou do toho, aby se Španělé pořádně rozjeli a

zbytek kapely taky. Zafungovalo to a od té chvíle

se koncert a reakce publika odvíjely podle jeho

představ. Fred šel vždycky rád příkladem. Získal

si je třeba tím, že při zatmívačce nenápadně

přecházel ke klavíru. Pak při řevu a volání, které

následovaly po aplausu, praštil pěstí do víka

klavíru a zařval mimo mikrofon: „Takhle se to

do prdele dělá.“ Tak si byl jistý sám sebou a

svým úžasným talentem.

„Všechno jak má být, Frede?“

„No jo, jenom vyřiď Brianovi, ať se trošku krotí,

vůbec neslyším svůj zpěv!“

A jak mám donutit rockového kytaristu, aby

trochu zvolnil, to už mi neporadíš, co?

Stačí mu dát noty. Ve fiktivním dokumentu

Hraje skupina Spinal Tap se heavymetalový

kytarista chlubí tím, že hlasitost na jeho

zesilovači nekončí standardní desítkou, nýbrž

jedenáctkou. Prostě že má něco extra, kdyby bylo

náhodou potřeba. Brian May měl hlasitost na

dvanáct a půlce. A klidně by ještě přidal...

Co následovalo? I ostatní museli přidat na

hlasitosti.

QUEEN PŘICHÁZELI NA KONCERTECH O SLUCH.

Pardon, chtěl jsem napsat: „Queen přicházeli na

koncertech o sluch.“

Důkazem toho budiž mé sluchové ústrojí. Když

jsem byl před pár lety na kontrole sluchu, položil

mi lékař otázku, jestli jsem byl někdy zaměstnán

v hlučném prostředí. Nejspíš budu muset dát do

auk ce pár svých suvenýrů z cest, abych si na

stáří mohl pořídit slušná naslouchátka.

Když to Queen na koncertech opravdu šlo, když

se do toho takzvaně „opřeli“, na pódiu to hučelo

a pulzovalo takovým způsobem, že měli všichni

bedňáci na jevišti skoro pocit, jako by byli

součástí kapely.

Zvuk se na pódiu při koncertu lišil podle toho,

kde jste zrovna stáli.

Rozhodně do vašich uší nedoléhal vyvážený mix

zvuku jako do předních řad, protože převládal

zvuk z bedny, u které jste zrovna stáli nejblíž.

Dobré bylo stát po stranách pódia, tam jste mohli

slyšet skoro všechny nástroje a zpěv. Pokud jste

si stoupnuli za bicí, jako byste vstoupili do úplně

jiného hudebního světa. Slyšeli jste skutečný

zvuk z bubeníkova bušení do tohoto nástroje plus

zesílený zvuk z jeho zesilovačů a k tomu ještě

rány a echa odrážející se od zadní stěny nebo

stropu.

Za „zadní lajnou“, kde už kapela žádné vybavení

neměla, jste se mohli posadit, zavřít oči a mohli

jste – aniž byste cokoli viděli – cítit onu energii a

masáž smyslů. Odér z barevných filtrů, které se

pekly na stovkách reflektorů, teplý závan

elektřiny z hučících aparatur a pachuť kouře a

prachu vás doslova pálily v krku. Cítili jste

chvění reproduktorových skříněk a rány do hrudi

při každém úderu kopáku. Stačilo natáhnout ruku

a mohli jste si ještě všechno osahat: ostré hrany a

zaoblené rohy nástrojových kufrů, hustou vazbu

pódiového koberce, chlad ledové vody v

nápojových skříních, ladné a smyslné obrysy

kytarových těl a pálení ochranného potahu

Fredova kabelu k mikrofonu od toho, jak jsem

ho neustále tahal a smotával. Když Roger

zaklonil hlavu, bylo lepší se od jeho bicích

stáhnout, protože to obvykle znamenalo, že brzy

vyflusne do vzduchu chrchel ze svých plic

ztahaných od neustálého bubnování a hulení

spousty cigaret značky Marlboro. Chudák ten,

kdo pak po něm musel následující den činely

leštit...

Koncert pokračoval nejrůznějšími hity a novými

písničkami ze zrovna vydaného alba až zhruba

do poloviny setu, kdy přišel čas na sóla, jež Fred

započal zpíváním stupnic, aby přiměl obecenstvo

hlasitěji reagovat. V těchto chvílích se nejvíc

projevil jeho divadelní um, neboť najednou měl v

hrsti tisíce diváků jenom díky svému hlasu a

charismatu. Součástí koncertu bylo i (naštěstí)

krátké sólo na bicí, při němž se Roger změnil ve

zvířátka ze seriálu The Muppet Show, a

prodloužené kytarové sólíčko, které bylo

poměrně ucházející... teda někdy. (Byl jsem ještě

mladý, když Brian začínal se svými sóly...)

Ideální doba na přestávku: Roger sešel ze svého

vyvýšeného stupínku na jevišti rovnou do

domečku pro panenky, aby si dal trochu oddech,

napil se, popřípadě nasál trochu kyslíku. To už

tam obvykle odpočíval Fred, který si svlékl triko,

osušil se ručníkem, převlékl se, občerstvil se a

poté chvilku pocucal pastilku Strepsils proti

zánětu ústní dutiny. John žádné sólo neměl

(sólíčka na basu jsou ještě horší než na bicí),

takže se jenom přišoural, vzal si cigaretu, kterou

jsem mu již zapálenou podal a vrátil se za své

reprobedny na rychlých pár pávů, maximálně

ještě hodil po Brianovi několik arašídů, když se

začínal ve svém kytarovém onanování ztrácet.

V určitou chvíli, někdy uprostřed koncertu, přišla

řada na akustickou vsuvku. To se posadili na

barové stoličky v přední části jeviště, přičemž

někdy přišel dopředu i Roger a hrál na

tamburínu, kopák a zpíval. Byla to jediná

možnost, kdy si mohli fanoušci dobře

prohlédnout trio RMT (Roger, Meddows,

Taylor), nepočítáme-li závěrečný úklon a

poděkování na konec show. Roger je však vidět

stejně nemohl, protože měl slabý zrak a musel

nosit čočky. Když zkoušeli v montreuxském

studiu jeden bluesový kousek na neworleanský

koncert v roce 1978, dostal přezdívku Slepýš

Taylor. Roger měl hodně přezdívek, asi

nejoblíbenější byla Duháček. Rog dbal hodně na

módní trendy a oblečení si vždycky zásadně

pořizoval sám, povětšinou křiklavých odvážných

barev a vytvářel naprosto neuvěřitelné

kombinace. (Klidně by se mohl přihlásit na

konkurs k hlavní roli v muzikálu Josef a jeho

úžasný pestrobarevný plášť.) No, a když už jsme

u těch přezdívek: Freddie: Kermit – po jedné z

postav z The Muppet Show, žabáku Kermitovi.

Během Fredova „baletního“ období v roce 1977

si oblékl na pódium bílý trikot, a když reflektory

se zeleným filtrem ozářily jeho mrštnou postavu

v přiléhavém úboru, vypadal přesně jako ona

postavička, zvlášť jakmile usedl na jevištní

schodiště. „Už jsi doskákal?“ (Musím ovšem

dodat, že před ním si mu tak nikdo neodvážil

říct.) V té době dal rozhovor hudebnímu plátku

NME, v kterém posléze vyšel titulek: „JE TO

PRAŠTĚNÝ NEBO NE?“ Asi si dokážete

představit, že mu to radost vůbec neudělalo,

načež následovalo dlouhé období napjatých

vztahů mezi ním a novináři.

Personál ho většinou oslovoval prostě Frede,

jenom když s ním bylo těžké pořízení, říkalo se

mu Lotr s předkusem, a když už byl opravdu k

nesnesení, dostával všemožné hanlivé přezdívky,

jednou z nich byl třeba Kobylák. Ne že by měl

zuby jako kůň, spíš narážely na jeho obdiv

ruskému baletnímu tanečníkovi Václavu

Nižinskému.

„A to je kdo?“ ptali se všichni. Nevyhrál

náhodou nějaké dostihy?

Fred se tímto tanečníkem a jeho kostýmy,

konkrétně černobílým trikotem, nechal při živých

vystoupeních skupiny Queen hodně inspirovat.

Mary Austinová, dlouhodobá Fredova přítelkyně,

s ním ještě v roce 1977 žila a právě ona

Freddiemu (Fred mu nikdy neříkala) darovala

bohatě ilustrovanou knihu na křídovém papíře o

Nižinském.

Napsala do ní Freddiemu dokonce věnování,

znělo: „Pro opravdového umělce.“

Dostihový kůň téhož jména, tedy Nižinskij, byl

samozřejmě stejně jako Fred plnokrevný

šampion, který vyhrál několik cen.

Brian: Percy – po Percym Throwerovi,

zahradníkovi, který se proslavil v britské televizi.

Brian miloval přírodu a rád zahradničil. Když

jsem v roce 1976 jel před půlnocí s nějakými

věcmi do jeho londýnského domu, otevřel mi v

odrbaných hadrech s baterkou v ruce a s listy a

větvičkami zamotanými v bujné kštici. On se

svým milovaným rostlinkám a stromkům věnoval

klidně i v noci. Okamžitě získal přezdívku

Infračervený zahradník, a to taky kvůli tomu, že

studoval astrofyziku a infračervenou astronomii.

John: Ptáčník nebo Deaky (viz jeho příjmení).

Na začátku amerického turné v roce 1978 měl

John vlasy po vojensku nakrátko zastřižené a

vypadal jako Ptáčník z Alcatrazu. Bral to ovšem

s humorem a na přídavky se oblékal do

trestaneckého mundúru, který mu bedňáci na

turné zakoupili.

Homosexuálně orientovaní se s vymýšlením

přezdívek moc nepárali, prostě dali každému z

pracovníků mužského pohlaví a „přidruženým

přátelům“ ženské jméno.

Další přezdívky členů skupiny Queen:

Freddie Mercury: Melina (Melina Mercouriová –

řecká filmová hvězda)

Brian May: Maggie (Maggie Mayová – písnička

od Roda Stewarta) Roger Taylor: Elizabeth

(herečka Elizabeth Taylorová) John Deacon:

Belisha (podle anglického názvu signalizačního

zařízení pro chodce)

Mně říkali Heleno, radši se neptejte proč.

Akustické intermezzo vyvrcholilo Fredovou a

Brianovou zjednodušenou verzí „Love of My

Life“. Ideální příležitost, kdy se mohlo přidat i

publikum a zapět si s nimi, jednalo se o jeden z

nejpozoruhodnějších okamžiků večera. Na turné

snadno vůči divákům otupíte, přesytíte se a

začnete k nim být cynický, někdy skoro

zaujímáte nepřátelský postoj. Jenže když na

vlastní oči vidíte a uši slyšíte přes sto třicet tisíc

lidí, jak zpívá jako jeden muž jazykem, který

není jejich mateřštinou, cítíte výjimečnost takové

chvíle. Možná vám to bude připadat jako

otřepaná fráze, ale v takovém případě opravdu

hudba nezná hranic.

Tou dobou už se show plnou parou valila k

závěrečné části večera s takovými hitovkami jako

„I Want To Break Free“ anebo „Radio Ga Ga“, k

níž se opět mohlo obecenstvo tleskáním krásně

přidat. Při zkoušení písně „Ga Ga“ na živé

vystoupení nahradil Fred slovo radio příhodným

rýmem fellatio (ano, felace). Když to členové

kapely poprvé uslyšeli, málem puknuli smíchy,

nicméně platící diváci neměli nikdy možnost tuto

jeho libůstku naživo ocenit. Fred rád překvapoval

a provokoval, ale především k smrti rád hrál, a

šlo mu to velice dobře.

Pouze jednou mě Fredův výkon na pódiu

zklamal, přestože jinak se choval jako dokonalý

profesionál. Stalo se tak na jediném koncertě,

jejž kapela odehrála na Novém Zélandu, a to na

aucklandském Mount Smart Stadium, čili pod

širým nebem. Nový Zéland: překrásná země, ale

peklo pro rockery na turné, jenžto jste tu o kluby,

drogy a lehce přístupné holky skoro nezavadili.

Proto nás také napadlo, že by si u imigrační

kontroly mohl úřad s klidem vyvěsit ceduli:

Genitálie k odbavení zanechte zde – po dobu

pobytu je nebudete potřebovat.

Teda pokud nejste na ovce. To byste si určitě

vybrali.

Fred se sice dostavil na pódium za zvuku úvodní

smyčky, jenže dost pozdě a byl úplně namol.

Nudil se nebo na něj měl někdo špatný vliv? Asi

obojí. Pozdě dorazil kvůli Tonymu Williamsovi

(neboli panu Hydeovi), našemu kostymérovi,

který mu o