načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pyramidy - Terry Pratchett

Pyramidy

Elektronická kniha: Pyramidy
Autor:

Není snadné být faraonem v pubertě. Nesmíte s sebou nosit žádné peníze, ovoce vám loupají mladé ženštiny nevázaných mravů, kdekdo si myslí, že můžete za to, že vychází slunce a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 379
Vydání: 1. vyd
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
Téma: anglické romány, fantasy romány
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-856-0969-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Není snadné být faraonem v pubertě. Nesmíte s sebou nosit peníze, ovoce vám loupají mladé ženštiny nevázaných mravů, kdekdo si mýslí, že můžete za to, že vychází slunce a kukuřice roste. Neustále se vám zdá o sedmi hubených a sedmi tučných kravách, a k tomu všemu ještě díky parakosmické nestabilitě vybuchne Velká pyramida.

Popis nakladatele

Není snadné být faraonem v pubertě. Nesmíte s sebou nosit žádné peníze, ovoce vám loupají mladé ženštiny nevázaných mravů, kdekdo si myslí, že můžete za to, že vychází slunce a kukuřice roste. Neustále se vám zdá o sedmi hubených a sedmi tučných krávách, a k tomu všemu ještě díky parakosmické nestabilitě vybuchne Velká pyramida. Pak si ještě musíte poradit se všemi třemi vrahy, sfingami, dřevěnými koňmi, filozofy, svatými krokodýly, chodícími mumiemi, dravým stavitelem pyramid a s Hitem se supí hlavou, který je bohem všech neočekávaných příchozích. Přitom všechno, co byste opravdu chtěli, je udělat něco pro mladé lidi a starobylý střed města.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PYRAMIDY



Copyright © 1989 by Terry Pratchett

Translation © 1995 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1989 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-510-6



KNIHA PRVNÍ

Knihaocestěvpřed

Nic než hvězdy rozhozené temnotou, jako by Stvořitel rozbil

přední sklo svého automobilu a nepovažoval za nutné zastavit

a to lesklé svinstvo zamést.

Jsme v neviditelném proudu mezi galaxiemi, v mrazivých hlubinách vesmíru, které neobsahují nic než nějakou tuzbloudilou molekulu, pár zaběhlých komet a...

...ale pozor, teK se pohnul velký kruh temnoty, oko se snaží odhadnout jeho velikost, a hle, to, co se zdálo vzdálenýmvesmírným nic, se náhle mění ve svět. Hvězdičky, které na něm září, jsou světly toho, co by se dalo milostivě nazvat civilizací.

Jak se tak onen svět líně pohupuje, poznáváme v němZeměplochu – plochou a kruhovou, nesenou vesmírem nahřbetech čtyř slonů, stojících na krunýři Velké A’Tuin, jediné želvy, která se kdy dostala do Hertzsprung-Russelova diagramu*,želvy patnáct tisíc kilometrů dlouhé, jejíž krunýř je poprášenledovými zbytky komet, zbrázděn krátery po nárazech meteoritů a jejíž oči světélkují rozptýlenou zářivou energií. Nikdo neví, proč to tak je, ale asi za to může kvantum.

Ve světě na hřbetě takové želvy se může dít mnohopodivných věcí.

A už se také děje. * Pozn. překl.: Hertzsprung-Russelův diagram – grafické znázornění

závislosti absolutní hvězdné velikosti na spektrální třídě hvězd. Je

třeba říci, že Velká A’Tuin byla pro oba badatele zpočátku doslova

velkou neznámou.

7


Ty hvězdy dole, to jsou táborové ohně daleko v poušti asvětélka osamělých vesniček vysoko v horách porostlých hustými lesy. Městečka vypadají jako rozmazané mlhoviny, města jako obrovská souhvězdí a velké dvojměstí Ankh-Morporknapříklad září jako několik galaxií, které se nedopatřením srazily.

Ale tady, daleko od velkých populačních center, kde seKruhové moře setkává s pouští, je vidět svítící modrá linka. K nebi se s hukotem vzpínají plameny chladné jako úbočí ledového pekla. Podivné, neskutečné světlo blikavě ozařuje poušR.

To pyramidy v prastarém údolí Mžilu vyzařují svoji energii k nočnímu nebi.

Síla proudící z jejich parakosmických vrcholů může vnásledujících kapitolách osvětlit mnohé záhady: proč želvy nenávidí filozofii, proč kozlům škodí příliš mnoho náboženské víry a čím se opravdu zabývají domácí služebné.

Ukáže nám, co by si mysleli naši předkové, kdyby byli naživu. O tom lidé často přemýšleli. Souhlasili by naši předkové smoderní společností, ptají se mnozí, žasli by nad rozvojemdnešního světa? Jenže všechny ty otázky pomíjejí to nejdůležitější. Kdyby naši předkové dnes obživli, mysleli by si jediné: „Proč je tady taková tma?“

Kněz Dios otevřel oči do chladného rána říčního údolí. Vposledních dnech nespal. Nevzpomínal si, kdy naposled usnul. Spánek se příliš blížil té druhé věci a kromě toho, jak se zdálo, on ho ani nepotřeboval. Stačilo si jen lehnout – tedy alespoň lehnout si tady. Všechny jedy, které v těle vznikají z únavy, se odplavily stejně jako všechno ostatní. Na chvíli.

Naštěstí na dobu dostatečně dlouhou.

Spustil na zem nohy z kamenné desky v malé místnůstce. Na základě téměř zanedbatelného impulsu přicházejícího z mozku uchopila jeho pravá ruka hůl ozdobenou zpodobněnímněkolika hadů – odznak jeho úřadu. Na okamžik se zastavil, aby udělal další znamení na stěně, přitáhl si úžeji své roucho a svižným

8


krokem se pustil dolů nakloněnou chodbou a pak ven dosluneční záře. V hlavě se mu už řadila slova vzývání nového slunce.

Noc byla zapomenuta, nastával den. Musel udělit mnoho rad

a poučení a Dios existoval jen proto, aby sloužil.

Dios neměl nejpodivnější ložnici na světě. Byla to jen ta nejpodivnější ložnice, ze které kdy její majitel po ránu vyšel.

A pak se po nebi rozběhlo slunce.

Mnoho lidí uvažuje o tom proč. Někteří lidé si například myslí, že slunce po nebeské báni kutálí obrovský chrobákhovnivál. To vysvětlení ovšem postrádá určitou technickoufundovanost a má navíc jednu velkou nevýhodu, totiž tu, že jak by se mohlo ukázat, za určitých okolností je pravděpodobně správné.

Slunce tedy doputovalo k západu, aniž se mu přihodilo něco nepříjemného*, a jeho hasnoucí paprsky čiročirou náhodouzabloudily oknem do jednoho malého pokojíku vAnkh-Morporku a odrazily se od zrcadla.

Bylo to velké zrcadlo, ve kterém se jeho majitel viděl odhlavy k patě. Všichni členové i absolventi školy cechu úkladných vrahů doma mají takové zrcadlo, protože by to byla strašlivá urážka pro vaši oběR, kdybyste při jejím zabíjení nebyli patřičně oblečeni. Těpic se znovu přeletěl kritickým pohledem. Tooblečení ho stálo zbytek peněz do posledního měKáku a velmiokázale dávalo najevo, že je z těžkého hedvábí. Při každém pohybu tiše šeptalo. Bylo skvělé.

Konečně ho přestávala bolet hlava. Během dne ho ta bolest málem zabila. Ocitl se v nebezpečí, že bude muset začít zkoušku s rudými skvrnami před očima.

Povzdechl si, otevřel černou truhličku, vytáhl z ní svéprsteny a postupně si je navlékl. Další skříňka ukrývala sadu nožů z klačské oceli, s čepelemi začerněnými lampovou černí. Ze * Pozn. autora: Jako například, že by si ho někdo zahrabal do písku

a nakladl do něj vajíčka.

9


sametových sáčků pak začal jednu po druhé vytahovat rozličné

složité a chytré pomůcky a zařízení a zasouval si je do příslušných

kapes. Pár dlouhých vrhacích tling přesně zapadlo do pouzder

na vnitřní straně holení bot. Kolem pasu přes kroužkovou košili

si omotal tenké hedvábné lanko se skládacím záchytnýmháčkem. Krátkou foukačku připevnil na její kožený řemínek aspustil si ji pod plášR na záda, takže mu ležela mezi lopatkami. Pak

do další kapsy vsunul malou krabičku se zásobou různých šipek,

jejichž špičky byly pečlivě kryty korkovými chránítky a tělaposána braillovým písmem pro snazší rozlišování potmě.

Těpic zamrkal, zkontroloval čepel svého rapíru, zasunul jej do pouzdra a bandalír si přehodil přes pravé rameno, aby tak vyvážil vak s olověnými koulemi do praku, který mu visel na rameni levém. Dodatečně přistoupil k zásuvce, ve kterépřechovával ponožky, a vytáhl z ní pistolový samostříl, láhev oleje, velký kovový kroužek s výběrem paklíčů a po krátkémzamyšlení ještě tlačnou dýku, krabičku kovových čtyřostných bodců, vhodných k zastavení postupu bosého protivníka, a mosazný kotníkový boxer.

Nakonec si Těpic nasadil klobouk a hmatem si ověřil, že je na svém místě v podšívce dýnka ukryto několik metrůstočeného vázacího drátu. Klobouk si posadil na hlavu ve šviháckém úhlu, vrhl na sebe do zrcadla poslední spokojený pohled, otočil se na podpatku a velmi pomalu se zřítil na podlahu.

Ankh-morporské léto dosáhlo plné zralosti. Upřímně řečeno víc než to. Smrdělo.

Velká řeka se změnila v proud lávy pomalu se posouvající mezi Ankhem, to je městem s lepšími adresami, a Morporkem na protějším břehu. Morpork neměl dobré adresy. Jehosesterským městem byla dehtová jáma. Nebylo mnoho věcí, které by mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl. Tak například přímý zásah meteorem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny.

10


Větší část řečiště se změnila v plástev popraskanéhovyschlého bláta. Slunce vypadalo jako obrovský měděný gong přibitý na oblohu. Vedro, které téměř vysušilo řeku, se ve dnepokoušelo město usmažit a v noci upéct. Kroutilo prastaré trámy aměnilo stoky ve středech ulic v oblaka dusivého okrového prachu.

To nebylo běžné ankh-morporské počasí. Město mělosklony být mlhavé a nezdravé, plné kluzké vlhkosti a chladu. TeK sedělo na rozpálené pláni jako ropucha na právě vypálené cihle. Dokonce i teK, kolem půlnoci, bylo vedro strašlivé, dusilo ulice jako přižahlý samet, spalovalo vzduch a mačkalo z něj poslední zbytky dechu.

Vysoko na severní zdi budovy cechu vrahů se ozvalo tiché klapnutí a jedno z oken se nehlučně otevřelo.

Těpic, který se nakonec rozhodl, i když s velmi silnounechutí, nebrat si žádné těžší zbraně, se zhluboka nadechl horkého nehybného vzduchu.

To byla ona. To byla ta noc.

Říkalo se, že v téhle zkoušce máte naději dvě ku jedné, když si ovšem jako zkoušejícího nevytáhnete starého Měřice, protože pokud ano, uděláte líp, když se podříznete hned na začátku

Těpic měl Měřice každý čtvrtek odpoledne na strategii ateorii jedů a moc s ním nevycházel. Kolejní ložnice bzučelypověstmi o Měřicovi, o počtu jím zabitých, o jeho úžasné technice... Zlomil ve své době všechny rekordy. Říkalo se, že zabil dokonce i Patricije Ankh-Morporku. Ne toho současného, samozřejmě. Jednoho z těch mrtvých.

Třeba to bude Nivor, tlustý a veselý, který nadevše miloval jídlo a každé úterý jim přednášel pasti a propadliště. Těpic byl v pastích dobrý a s profesorem vycházel skvěle. Nebo by to mohl být Kompot de Jojo, kterého měli na moderní jazyky a hudbu. Těpic sice nebyl obdarován talentem ani pro jedno, ani pro druhé, ale Kompot byl bystrý pedagog, a hlavně skvělý stavbylezec a měl rád hochy, kteří sdíleli jeho lásku viset zajednu ruku nad ulicemi města.

11


Přehodil jednu nohu přes parapet a odmotal od pasu lanko s hákem. Vzápětí už se háček zachytil v okapu o dvě patra výše a Těpic tiše vyklouzl z okna.

Žádný vrah nikdy nepoužíval schodiště.

Proto, abychom nějakým způsobem navodili souvislosti spozdějšími událostmi, bude zřejmě dobré v téhle chvíli upozornit na to, že největší matematik v historii Zeměplochy ležel ve stáji a mírumilovně přežvykoval svou poněkud opožděnou večeři.

Pro zajímavost bychom vás ještě upozornili, že to, co právě tenhle matematik pojídal k večeři, byl jeho oběd.

Na různých místech Ankh-Morporku se začaly ozývatgongy, které ohlašovaly půlnoc, když se Těpic s bušícím srdcemplížil po ozdobné římse čtyři patra nad Filigránskou ulicí.

Na maličko světlejším západním nebi nedaleko před ním se rýsovala postava. Těpic se přikrčil u jednoho obzvláštěodpudivého chrliče, aby znovu posoudil své možnosti.

Celkem důvěryhodná třídní fáma pravila, že tomu, kdo zabil svého zkoušejícího před začátkem testu, byla zkouška přiznána automaticky. Vytasil z pochvy vrhací nůž číslo tři a zamyšleně jej potěžkal v ruce. Bylo však samozřejmé, že každý pokus,každý náznak nedotažený do konce, znamenal neúspěch a ztrátu různých výsad*.

Temná silueta byla naprosto nehybná. Těpicovy oči znovu pečlivě zkoumaly spleR komínů, chrličů, ventilačních šachet, spojovacích můstků a žebříků, které tvořily střešní scenérii města.

Dobrá, pomyslel si. To je jen nějaká figurína. Ode mě se čeká, že na ni zaútočím, a to znamená, že mě pozoruje odněkud jinud.

Mohl bych ho nějak objevit? Ne.

Na druhé straně, možná se ode mě čeká, že to budupovažo* Poz. autora: Mezi prvními například výsadu dýchat.

12


vat jen za figurínu. Pokud ovšem nepřemýšlel stejně jako teK

já...

Přistihl se, jak tiše bubnuje prsty na tělo chrliče, a rychle se sebral. Jaký postup by byl v téhle situaci nejrozumnější?

Světelným kruhem na ulici hluboko pod ním prošel hlouček flamendrů.

Těpic zastrčil nůž nazpět do pouzdra a postavil se.

„Pane,“ řekl, „jsem tady.“

Těsně vedle ucha se mu ozval suchý hlas, který poněkud nesrozumitelně řekl „dobrá“.

Těpic upřel oči před sebe. Přímo tam se totiž zjevil starýMěřice, který si oprašoval z hubené tváře šedý prach. Pak si z úst vytáhl kus trubky, odhodil ji stranou a z vnitřní kapsy kabátu vyjmul černý notes. I v tomhle vedru byl pořádně navlečený. Měřice patřil k lidem, kterým by bylo zima i v jícnu činné sopky.

„Aha,“ prohlásil a jeho hlas vyzařoval nesouhlas, „pan Těpic. Dobrá, dobrá.“

„Pěkná noc, pane,“ pokusil se Těpic o společenskounenucenost. Zkoušející ho obdařil mrazivým pohledem, který dával na vědomí, že takové zhodnocení počasí si zaslouží dílčínedostatečnou, a udělal si poznámku do notesu.

„Takže nejdřív pár otázek,“ prohlásil nakonec.

„Jak si přejete, pane.“

„Jaká je maximální povolená délka vrhacího nože?“ vyštěkl na něj Měřice.

Těpic zavřel oči. Celý poslední týden nečetl nic jiného než Cestu k srdci; teK viděl stránky knihy přímo před sebou,obracely se mu jakoby těsně za víčky. Nikdo se tě nikdy nezeptá na délky a na váhy, tvrdili studenti vědoucně, oni totižpředpokládají, že se každý z nás váhy, délky a vrhací vzdálenosti naučí nazpaměR.

Bezbřehá hrůza mu rozhýbala mozek a zařadila v něm tu správnou rychlost. Před očima se mu objevila příslušná stránka.

„Maximální délka vrhacího nože může být na šíři deseti

13


prstů, ve vlhkém počasí dvanácti,“ odříkával. „Vrhacívzdálenost je –“

„Jmenujte tři jedy, které jsou určeny pro podávání uchem.“

Zvedl se mírný vánek, ale ani trochu neochladil vzduch; pouze rozvířil vedro.

„Muchomůrka vosí, pane, achorionský purpur a hořčilep, pane,“ odpověděl Těpic promptně.

„Proč ne spimus?“ zaútočil znovu Měřice, rychlý jako had.

Těpicovi spadla spodní čelist. Nějakou chvíli beznadějně tápal bludištěm svých vědomostí a pokoušel se vyhnout tomu pronikavému zraku, který se na něj upíral ze vzdálenostipouhých několika desítek centimetrů.

„Pane, spimus není jed,“ vypravil ze sebe na konec. „Je to výjimečně vzácné sérum na určité hadí jedy a dá se získat –“ trochu se uklidnil a byl si o něco jistější. Všechny ty hodiny, které strávil studiem stovek příruček a encyklopedií, se mu teK vyplácejí... „– získává se z jater lemura nadýmavého, který žije –“

„Co znamená tahle značka?“ zeptal se Měřice.

„– který žije jenom v –“ Těpicův hlas se vytratil. Zíralpoplašeně na složitou runu na kartičce v Měřicově pozdvižené ruce. Pak znovu upřel pohled zkoušejícímu někam nad pravé rameno.

„Nemám nejmenší ponětí, pane,“ odpověděl. Měl dojem, že koutkem ucha zachytil tichounké nadechnutí, jakýsiminizárodek spokojeného zabručení.

„Ale kdyby to znamení bylo vzhůru nohama, pane,“pokračoval, „vypadalo by přesně jako zlodějská značka, která říká ,pozor, v domě jsou hlídací psi‘.“

Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se Těpicovi těsně vedle ramene znovu ozval hlas starého vraha: „Je škrticí smyčka nářadí povolené všem kategoriím?“

„Pane, pravidla říkají, že zkoušenému budou položeny tři otázky, promiňte, pane,“ pokusil se Těpic.

„Hmm. To je vaše odpověK?“

„Ne, pane. To byl jen takový můj postřeh. OdpověK, kterou

14


byste chtěl asi slyšet, je, že škrticí smyčku mohou používat všechny

kategorie, ale jen vrahové třetího stupně si ji mohou volit jako

jednu ze tří možností.“

„Jste si tím jist?“

„Ano, pane.“

„Nechtěl byste si to ještě rozmyslet?“ Hlas dotěrnéhoexaminátora by se dal použít k mazání kol.

„Ne, pane.“

„Dobrá.“ Těpic se trochu uvolnil. Záda černé tuniky,promáčená potem, se mu studeně lepila na lopatky.

„TeK bych vás požádal, abyste vlastním tempem pokračoval k ulici Účetních,“ prohlásil Měřice klidně, „a budete přitom dbát všech pravidel a značek. Sejdeme se v místnosti pod věží gongu, na křižovatce s uličkou Daňové revize. A vezměte si tohle, prosím.“

Podal Těpicovi malou obálku.

Těpic mu výměnou za ni předal stvrzenku o převzetí. PakMěřice vstoupil do temného stínu vedle velkého komínu a zmizel.

Tolik tedy oficiální obřad.

Těpic se několikrát zhluboka nadechl a špičkou prstupovytáhl z obálky papír, který obsahovala. Cechovní šek na deset tisíc ankh-morporských tolarů vystavený na doručitele. Byl to imponující dokument, korunovaný cechovní pečetípředstavující dvojitý kříž a plášR s dýkou.

Nuže, už není cesty zpátky. Přijal peníze. BuK tedy přežije, a v tom případě věnuje, jak už je mnoholetou tradicí, celou částku na fond podpory cechovních vdov a sirotků, nebo šek odeberou jeho mrtvému tělu a vrátí do cechovní pokladny. Šek už nebyl právě nejčistší a na dvou rozích měl oslí uši, ale krvavé skvrny na něm Těpic nenašel.

Zkontroloval si nože, popotáhl opasek s mečem, ohlédl se a pak vyrazil pomalým, drobným klusem.

Koneckonců, tohle bylo docela štěstí. Studentské tradicemimo jiné pravily i to, že během testu se používá jen několikvybraných tras a ty byly za letních nocí plné studentů, kteří cvičně

15


zdolávali střechy, věže, okapy a římsy města. Stavbylezectvípatřilo k nejoblíbenějším školním sportům a mělo svá vlastnípravidla. Patřilo k těm několika věcem, u kterých si byl Těpic jistý,

že je skutečně ovládá – byl kapitánem mužstva, které vproslulém finále Zděné porazilo borce z koleje Škorpionů. A cesta,

kterou ho poslal Měřice, patřila k těm nejlehčím.

Pružně se přenesl přes okraj střechy a dopadl na spojovací můstek, proběhl po hřebenu spící budovy a přeskočil úzkou uličku na taškovou střechu dvoupatrového domu tělocvičnyKlubu mladých členů reformované církve vyznavačů božské krve Bel Shamharotha. Tiše přeběhl po šedém úkosu střechy, aniž zpomalil, vyšplhal nahoru po čtyřmetrové stěně a kotoulem se vyšvihl na širokou plochou střechu chrámu Slepého Io.

Nad obzorem visel velký oranžový měsíc. Tady nahoře vál vánek, byl sice jen slabý, ale po strašlivém vedru ulic osvěžující jako studená sprcha. Těpic zrychlil, vychutnával chlad na tváři a s dokonalou přesností dlouhodobého nácviku se v běhu vrhl z konce střechy na úzkou dřevěnou lávku, která tady nahoře křižovala uličku Cínové poklice.

A kterou někdo – proti všem předpokladům – odstranil.

V takové chvíli člověku proběhne před očima ve zlomku vteřiny celý uplynulý život.

Jeho tetička, jak si pomyslel Těpic, plakala až zbytečněteatrálně, protože byla ve skutečnosti tuhá jako pata nosorožce. Otec se tvářil přísně a oduševněle, pokud se na to dokázalrozomenout, a pokoušel se zahnat z mysli svůdné představyskalních útesů a ryb. Podél stěn dlouhé síně stály řady sloužících – pokojské a služebné na jedné straně, eunuši a komorníci nadruhé. Jak procházel kolem, ženy se klaněly, a tvořily tak zvláštní sinusoidní efekt. Kdyby nebyl největší matematik Zeměplochy rozptylován malým mužíkem v noční košili, který na něj křičel a tloukl ho holí, jistě by byl ten překrásný efekt postupující vlny ocenil.

16


„Jen si považ,“ vysmrkala se Těpicova teta, „že je to obyčejná živnost.“

Jeho otec jí poklepal po ruce. „Nesmysl, květino pouště,“ zavrtěl hlavou. „Je to přinejmenším povolání.“

„A jaký je v tom rozdíl?“ vzlykala.

Starý pán si povzdechl. „Pokud tomu rozumím, tak rozdíl je hlavně v penězích. A taky si myslím, že mu udělá dobře, když se pustí trochu do světa, udělá si pár přátel a otluče hlavounějaký ten roh. Kromě toho ho to zaměstná, takže nebude mít čas na žádné nepravosti.“

„Ale... vrahové... je tak mladý a nikdy se u něj neobjevily ani ty nejmenší sklony...“ Otřela si oči. „No, z naší rodiny to nezdědil,“ dodala obviňujícím tónem. „Zato ten tvůj švagr –“

„Strýček Podivén,“ přikývl jeho otec.

„Potulovat se po celém světě a zabíjet lidi!“

„Myslím, že oni tohle slovo neužívají,“ řekl jeho otec. „Mám pocit, že dávají přednost slovům jako odstranit, anulovat nebo inhumovat.“

„Inhumovat?“

„Víš, je to jako exhumovat, vodní vlnko, jenže tohle se stane předtím, než tě pohřbí.“

„Já tvrdím, že je to strašné,“ znovu si povzdechla. „Aleslyšela jsem od lady Všezahrád, že závěrečné zkoušky udělá tak jeden chlapec z patnácti. Možná, že když si to vyzkouší na vlastní kůži, tak ho to přejde.“

Král Ptepicchamon XXVII. zamračeně přisvědčil a šel serozloučit se svým synem. Oproti sestře si nebyl tak dalece jist, že profese vrahů je tak hrozně nepříjemná. Sám už se dost dlouho pohyboval v politice a cítil, že i když bude činnost vrahů o něco těžší než konstruktivní rozhovor, jistě bude lepší než válka, o které si mnoho lidí myslí, že je to totéž, jenže v hlučnějším provedení.

A nebylo pochyb, že mladý Podivén měl vždycky spoustu peněz a obvykle se v paláci objevoval s drahými dárky,exotic>17


kým opálením a napínavými příběhy o zajímavých lidech, se

kterými se seznámil v různých koncích světa, i když většinou

jen nakrátko.

Přál si, aby tady Podivén byl a poradil mu. Jeho Veličenstvo už také slyšelo, že jen jeden z patnácti studentů se staneskutečným vrahem. Nebylo si tak docela jisté, co se stane s těmi ostatními čtrnácti, ale dovedlo si dost dobře představit, že když jstešpatným studentem v koleji pro vrahy, může se vám tam stát něco horšího, než že po vás budou házet křídou a stravování vestudentské jídelně s sebou ponese určitou dávku nejistoty.

Na druhé straně každý souhlasil s tím, že škola pro vrahy nabízí nejlepší všeobecné vzdělání na světě. Kvalifikovaný vrah se bude cítit v jakékoliv společnosti jako doma a naučí se hrát alespoň na jeden hudební nástroj. Každý, kdo byl inhumován absolventem cechovní školy, mohl odpočívat v pokoji aspokojen, že byl anulován někým, kdo má vkus a dokáže být diskrétní.

A v neposlední řadě, co ho tady doma čekalo? Království tři kilometry široké a dvě stě třicet kilometrů dlouhé, které bylo během záplav prakticky celé pod vodou a ze všech stranohrožováno silnějšími sousedy, kteří tolerovali jeho existenci jen proto, že kdyby nebylo tam, kde je, vedli by neustálou válku.

Oh, Mžilibaba* bývalo kdysi slavné království, v době, kdy takoví povýšenci jako Tsort nebo Efebe nebyli nic jiného než tlupa chudých nomádů, kteří si jediné své jmění – ručník – nosili na hlavě. Všechno, co z těch velkých dnů zbylo, byl drahý palác, který ruinoval své vlastníky, několik historických ruin v poušti, které nikdo nevlastnil, a – faraon si povzdechl – pyramidy.

Jeho předkové si na pyramidy potrpěli. Faraon ne. Pyramidy zničily zem, vysály ji hůř než ta řeka. Jediná kletba, kterou si dnes mohl dovolit uvalit na nějakou hrobku, zněla: „Kéž bys tak chtěla jít do hajzlu.“ * Pozn. autora: Mžilibaba – v překladu doslova „moudrá žena ze

Mžilu“.

18


Pravda, bylo tady několik pyramid, ke kterým cítil určité sympatie, ale to byly ty malé, dole v zahradě, které se stavěly pokaždé, když zemřela nějaká kočka.

Slíbil to chlapcově matce.

Artěla mu moc chyběla. Tenkrát, když začal mluvit o tom, že si vezme ženu, která není z království, došlo ke strašlivé hádce. Některé její zvláštní zvyky občas zaskočily a fascinovalydokonce i jeho. Možná to byla právě ona, kdo v něm vyvolal tupodivnou nechuR k pyramidám – v Mžilibabě to bylo stejné jako cítit nechuR k dýchání. Slíbil jí, že Těpic půjde do školy mimo království. Na tom velmi lpěla. „Tady se lidé nikdy nenaučí nic nového,“ říkala. „Jenom si pamatují, co bylo.“

Kdyby si jen pamatovala, že nemá plavat v řece tak daleko...

Díval se, jak dva sloužící nakládají Těpicův cestovní kufr a připevňují ho na kočár, a poprvé za celou dobu společného života položil synovi na rameno otcovskou ruku.

Ve skutečnosti nevěděl, co má říci. Nikdy jsme neměli dost času, abychom se navzájem lépe poznali, pomyslel si. Je toho tolik, co jsem mu mohl dát. Pár pořádných výprasků by mu bylo neuškodilo.

„Hmm,“ prohlásil nakonec. „Takže, chlapče.“

„Ano, otče?“

„Tohle je poprvé, kdy se vydáváš z domova úplně sám –“

„Ne, otče. Loňské léto jsem strávil s lordemHotah-em, nevzpomínáš?“

„Oh, vážně?“ Faraon si vzpomněl, že palác se mu v té době zdál poněkud klidnější. Myslel si, že je to těmi novými tapetami.

„No,“ pokračoval, „jsi už mladý muž, bude ti skorotřináct –“

„Dvanáct, otče,“ opravil ho Těpic trpělivě.

„Víš to jistě?“

„Minulý měsíc jsem měl narozeniny, otče. Koupil jsi mi ohřívadlo do lůžka.“

„To jsem udělal? Jak zvláštní. A řekl jsem ti proč?“

19


„Ne, otče.“ Těpic zvedl oči k otcově jemné, mírněpřekvaené tváři. „Ale bylo to skvělé ohřívadlo,“ dodal uklidňujícím tónem. „Mám ho rád.“

„Oh. Ano? Dobrá. Ehm.“ Jeho Veličenstvo syna znovuponěkud nepřítomně poklepalo po rameni, asi jako člověk, který podvědomě bubnuje prsty na desku stolu, zatímco se pokouší myslet. Zdálo se, že ho něco napadlo.

Sloužícím se konečně podařilo připevnit cestovní kufr za kočár a vozka stál vedle povozu a trpělivě čekal u otevřených dveří.

„Když se mladý muž vydává do světa,“ řeklo JehoVeličenstvo poněkud nejistě, „jsou určité věci, jednoduše je důležité, aby sis pamatoval... No víš, svět je přece jen velký a narazíš v něm na velké množství... A samozřejmě především ve městě, kde je navíc ještě celá další řada...“ Král umlkl a neurčitězamával jednou rukou ve vzduchu.

Těpic se na něj s porozuměním podíval.

„To je v pořádku, otče,“ řekl. „Dios, nejvyšší kněz, mi to všechno vysvětlil, myslím, jako abych se pravidelně myl akoual a abych nechodil jako slepý, ale s otevřenýma očima.“

Otec několikrát pozorně zamrkal.

„A chodíš s otevřenýma očima?“ zeptal se.

„Jak to vypadá, tak ano, otče.“

„Oh. Výborně. Skvěle,“ řekl král. „Naprosto skvěle. To je opravdu dobrá zpráva.“

„Myslím, že už bych měl jít, otče. Jinak mineme odliv.“

Jeho Veličenstvo přikývlo a začalo si poklepávat na kapsy.

„Ještě jsem ..., co jsem to...“ brumlalo, ale pak si vzpomnělo a vsunulo Těpicovi do kapsy malý kožený váček. Znovu se pokusilo opakovat obřad s ramenem.

„Taková maličkost,“ zabručelo polohlasem. „Ale neříkej to tetě. Ó, vždyR by to ani nešlo. Musela si lehnout. Bylo toho na ni trochu moc.“

Poslední, co ještě Těpicovi zbývalo, bylo jít a obětovat kuře

20


u sochy Khufta, zakladatele Mžilibaby, aby předkova ruka řídila

jeho kroky světem. Kuře nebylo zvlášR velké, a když už ho Khuft

nepotřeboval, dal si ho král upéci k obědu.

Mžilibaba bylo opravdu malé, uzavřené království. Dokonce i pohromy, které se na ně občas snášely, byly spíš takové malépohromičky. Všechna říční království, hodná toho jména, byla čas od času postižena nějakým tím obrovským neštěstím nebonadřirozenou katastrofou, zatímco největší hrůza, která postihla Staré království za posledních sto let, byla Žabí pohroma*.

Ten večer, když vypluli z delty Mžilu a mířili přes Kruhové moře k Ankh-Morporku, vzpomněl si Těpic na kožený váček a prozkoumal jeho obsah. S láskou, ale také se svým typickým přístupem k věcem mu otec věnoval korkovou zátku, půlkrabičky tuku na mazání sedel, malou bronzovou minci nejistéhodnoty a výjimečně uleželou sardinku.

Je všeobecně známo, že člověku, který má zemřít násilnou smrtí, se většinou neobyčejně zostří smysly a to, jak lidénotoricky věří, umožní jejich majiteli najít jiný způsob, jak se dostat z téhle bezvýchodné situace, než ten jediný, který se tak okatě vnucuje. Není to pravda. Tento jev je typickou ukázkou, jak se mozek chrání náhradní činnosti proti následkům šoku.Smysly se se zoufalou úporností zaměří na cokoliv jiného než na momentální problém – v Těpicově případě představovanýširokým pásem dlažebních kostek, vzdáleným zhruba pětadvacet metrů, který se rychle přibližoval – a doufají, že se vyřeší sám.

On se pak většinou skutečně vyřeší tak rychle, že si to majitel smyslů už ani neuvědomí.

AR už je to jakkoliv, Těpic si najednou velmi ostře uvědomil věci kolem sebe. Způsob, jakým měsíční světlo stříbřilo střechy. * Pozn. autora: Na druhé straně je třeba říci, že to byla po čertech

velká žába. Vlezla do soustavy větracích vzduchovodů a kuňkala

tak, že lidé nemohli spát celé týdny.

21


Vůni čerstvého chleba, která k němu zavanula z nedaleképekárny. Zabzučení chrousta, jenž mu proletěl kolem ucha azmizel směrem vzhůru. Pláč dítěte, který sem doléhal odněkud

z dálky, a štěkání psa. Tichý svist vzduchu s přihlédnutím kjeho řídkosti, která neumožňovala se v něm zachytit...

Ten rok jich do školy nastoupilo přes sedmdesát. Vrahové nemají nijak zvlášR náročné přijímací zkoušky, dostat se na školu bylo stejně snadné jako z ní vypadnout (umění bylo v tom, udržet se na ní a dostat se vždy v příslušný čas do následujícího ročníku). Nádvoří uprostřed budov cechu bylo nacpánohochy, kteří měli společné dvě věci. Nadměrné cestovní kufry, na kterých seděli, a nadměrné šaty, zakoupené tak, aby do nich mohli dorůstat, ve kterých se tak trochu ztráceli. Několikoptimistů si s sebou dokonce přivezlo zbraně, které jim ovšem byly hned během prvních týdnů zabaveny a odeslány domů.

Těpic si je pozorně prohlížel. Když jste jediným dítětem rodičů zaměstnaných svými vlastními věcmi natolik, že nemají čas se o vás starat, nebo dokonce všimnout si celé týdny vaší existence, má to jisté přednosti.

Pokud si pamatoval, byla jeho matka příjemná ženasoustředěná sama do sebe jako gyroskop. Milovala kočky. Ona je nejen uctívala, to dělal v království každý, ale ona je měla navícopravdu ráda. Těpic věděl, že uctívat kočky je v říčních královstvích tisíciletá tradice, ale měl podezření, že zmíněné kočky bylypůvabná, královská stvoření; kočky jeho matky, to byli malí,žlutoocí Káblíci, kteří škrábali, prskali a zničili, na co přišli.

Jeho otec trávil většinu času v obavách o království a občas vyhlásil, že je racek, i když to pravděpodobně souviselo s jeho celkovou zapomnětlivostí. Těpic příležitostně přemýšlel o svém vlastním početí, protože jeho rodiče se málokdy nacházeli na stejném místě, natož ve stejném stavu mysli.

Ale jak je vidno, stalo se a on byl ponechán, aby se vychoval sám, na základě teorie pokusu a omylu neboli zkusmo, v čemž

22


mu průběžně překážela a občas pomohla celá řada vychovatelů.

Ti najímaní otcem byli lepší, zvláště ti, které najal ve dnech, kdy

létal hodně vysoko. Celou jednu nádhernou zimu měl Těpic

jako vychovatele staršího pytláka, který lovil načerno ibisy a do

královských zahrad se zatoulal, protože tam hledal zapadlý šíp.

To byla doba divokých honiček s vojáky, potulek poměsícem ozářených ulicích nekropole, a nejlepší ze všeho –seznámení s tlačným lukem, neuvěřitelně komplikovaným nástrojem,

který za cenu vysokého rizika hrozícího jeho uživateli dokázal

proměnit močál plný nevinného vodního ptactva ve stejnýpočet plovoucích lahůdkových paštiček.

Také začal v mnohem větší míře využívat knihovnu, a to

včetně jejích zamčených částí – starý pytlák ovládal mnohodovedností, s jejichž pomocí jim dokázal zajistit zábavnézaměstnání pro případ, že počasí právě nevyhovovalo –, které mu

poskytly materiál pro mnoho hodin tichého a pozornéhostudia. Zvláště ho přitahoval Palác se zastřenými okny, kniha

přeložená z kalijštiny jistým gentlemanem, pro potěchu znalců

doplněná ručně kolorovanými tabulemi, vydaná v přísněomezeném počtu. Kniha byla mírně zmatená, ale velmi popisná ainspirující. Když se ho pak jeden afektovaný mladý vychovatel

najatý kněžími pokusil zasvětit do jistých atletických technik,

oblíbených klasickými pseudopolisany, Těpic o nich krátcezauvažoval a pak mladíka srazil k zemi stojanem na klobouky.

Těpic nebyl vzdělaný. Vzdělání se na něm usadilo jako prach.

Ve světě mimo jeho hlavu začalo právě pršet. Další nová zkušenost. Samozřejmě, že už slyšel o tom, jak z nebe padá voda v malých kouscích. Prostě jenom nečekal, že těch kousků bude tolik. V Mžilibabě nikdy nepršelo.

Profesoři a magistři procházeli mezi chlapci, podobnivelkým mírně opelichaným kosům, ale Těpic pozoroval skupinku starších studentů, kteří se klackovali kolem sloupořadí uvchodu do hlavní budovy. Ti byli také v černém – ale v jinýchbarvách černé.

23


To byl první úvod do terciárních barev, barev na druhéstraně černé, těch barev, které dostanete, když černou rozdělíte osmistěnným hranolem. V nemagickém prostředí je téměřnemožné je popsat, ale pokud by to chtěl někdo přece jen zkusit, měl by začít tím, že vykouří něco ilegálního a dobře siprohlédne špaččí křídlo.

Mazáci si kriticky prohlíželi nové adepty.

Těpic si prohlížel mazáky. Kromě zvláštních barev byly jejich šaty střiženy podle poslední módy. Ta inklinovala k hodněširokým kloboukům, vycpaným ramenům, projmutým pasům a špičatým střevícům, což dávalo jejich nositelům vzhled velmi dobře oblečeného hřebíku.

Budu takový jako oni, umínil si v duchu

I když bych mohl být trochu líp oblečený, pomyslel si.

Vzpomněl si na strýce Podivéna, jak při jedné ze svýchkrátkých, tajemných návštěv seděl na schodech s výhledem na Mžil. „Satén a kůže nejsou k ničemu. Ani žádné šperky. Nemůžeš si na sebe vzít nic, co se bude lesknout, vrzat nebo zvonit. Drž se hrubého hedvábí nebo sametu. Není důležité, kolik lidíinhumuješ, důležité je, kolika lidem se nepodaří inhumovat tebe.“

Běžel po střeše dost nerozumnou rychlostí, a to by mu teK mohlo pomoci. Jak prolétal obloukem uličkou, zkroutil se ve vzduchu a natáhl zoufale ruce. Cítil, jak špičkami prstů zavadil o římsu protějšího domu. Stačilo to k tomu, aby se otočil anarazil na zpuchřelé zdivo silou, která mu vyrazila zbytek dechu, jenž mu ještě zbýval. Pak sklouzl po hladké zdi...

„Chlapče!“

Těpic zvedl hlavu. Vedle něj stál jeden ze starších vrahů, který měl oděv přepásán purpurovou šerpou přednášejícího. První skutečný vrah, kterého viděl, kromě strýce Podivéna. Byl to celkem příjemný muž. Klidně byste si ho mohli představit, jak vyrábí třeba klobásky.

24


„Mluvíte na mě?“ zeptal se.

„Když oslovuješ učitele, tak vstaneš,“ oznámila mu růžová tvář.

„Ano? Vstanu?“ Těpic byl okouzlen. Přemýšlel, jak toho asi přednášející docílí. Až doposud nebyla kázeň v jeho životě ani zdaleka tou nejsilnější stránkou. Většina jeho vychovatelůnatolik znervózněla ve chvílích, kdy se král rozhodl během výuky hřadovat na horní hraně dveří, že co nejrychleji prolétlipřipravenou látku a pak se zamkli ve svém pokoji.

„Ano, vstanu,pane,“ řekl učitel. Upřel oči do seznamu, který nesl v ruce.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ pokračoval.

„Princ Ptepic ze Starého království, království Slunce,“odověděl Těpic plynule. „Chápu, že neznáte etiketu, ale neměl byste mi říkat pane, a když se mnou mluvíte, měl byste vždy udeřit čelem o zem.“

„Patetic, říkáš?“ vrtěl učitel hlavou nad lejstry.

„Ne. Ptepic.“

„Aha, Těpic,“ prohlásil pedagog a zaškrtl si jméno naseznamu. Pak se na Těpice přívětivě usmál.

„Dobrá. Tak tedy, abychom si rozuměli, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil. „Jmenuju se Chrochtobor Nivor, jsem váš kolejní ředitel. Jste v koleji Zmijí. Pokud si vzpomínám, tak na Ploše existuje přinejmenším jedenáct království Slunce, takže dokonce týdne mě laskavě obdarujete krátkým domácím písemným cvičením, ve kterém podrobně popíšete zeměpisnou polohu a podmínky vaší země, politické zřízení, hlavní město, nebo město, které je sídlem vlády, a přístupovou cestu do ložnicehlavy státu dle vlastního návrhu. Na druhé straně, na celém světě existuje jenom jediná kolej Zmijí. Přeji ti hezký den, hochu.“

Obrátil se a zamířil k dalšímu zimou přikrčenému studentovi.

„Ten je slušnej,“ ozval se hlas za Těpicem. „V každým případě všechno, co po tobě chce, najdeš v knihovně. Ukážu ti kde, jestli chceš. Já jsem Pomošt.“

25


Těpic se otočil. Mluvil k němu hoch stejného stáří a výšky, který vypadal, jako kdyby na něj byl jeho černý oděv – v hladké černi, určené prvnímu ročníku – našpendlen po kouscích. Hoch k němu napřahoval ruku. Těpic jí věnoval zdvořilý, nicméně chladný pohled.

„Ano?“

„Jak se jmenuješ, člověče?“

Těpic se narovnal. Už měl dost toho, jak s ním všichnijednali. „Člověče? Budu ti zřejmě muset dokázat, že mi v žilách koluje krev faraonů!“

Druhý chlapec se na něj beze strachu díval, hlavunakloněnou k jedné straně, a na tváři se mu objevil slabý úsměv.

„A jistě by sis přál, aby ti tam zůstala?“

Pekárna byla přímo v uličce a hrstka zaměstnanců si vyšla na ranní vzduch, který byl v porovnání s pekárnou přece jenrelativně chladný. Rychlé zakouření a chvilka oddechu od pekelné výhně pecí. Jejich rozhovor se donesl k Těpicovi, který visel vysoko ve stínech za jednu ruku na zpuchřelém okennímparaetu, zatímco jeho nohy zoufale škrabaly po stěně ve snaze nahmátnout spáru mezi cihlami.

Ještě není tak zle, pomyslel si. Zakopl jsi i hůř. Například na té pootočné straně Patricijova paláce, minulou zimu, když všechny okapy přetekly a stěny byly pokryté vrstvou ledu. Tohle není víc než 3, možná 3,2 obtížnosti. Když jsme si se starým Moštym vyrazili do města, chodili jsme raději po takovýchhle stěnách, než abychom se mačkali v přeplněných ulicích, je to jenom otázka perspektivy.

Perspektiva. Podíval se dolů na dvacet metrů věčnosti. Uplacatýho města, člověče, vzchop se. Nebo se raději pořádně chop toho parapetu. Špička pravé nohy nahmátla kus vypadlé omítky a zastrčila se do spáry mezi cihlami dřív, než jí došel signál zmozku, který se stále ještě cítil natolik nesvůj, že ho celý záchranný proces zajímal jen velmi vzdáleně.

26


Zhluboka se nadechl, švihl jednou rukou k opasku, vytrhl z něj dýku a zarazil ji mezi cihly kousek vedle sebe tak rychle, že na to zemská přitažlivost nestačila příslušně zareagovat.Chvilku zůstal nehybný, pomalu oddechoval a čekal, až se o něj gravitace zase přestane zajímat. Pak bleskově přesunul tělostranou a pokusil se celý trik zopakovat.

Hluboko dole jeden z pekařů vyprávěl nějaký podařený vtip a podvědomě si z hlavy vytřásal kousky omítky. Zatímco se jeho kolegové smáli, balancoval Těpic, ozářený měsíčnímsvětlem, na dvou plátcích nejlepší klačské oceli a pomalu posouval dlaně po stěně vzhůru k oknu, jehož parapet se stal jeho spásou.

Okno bylo pevně zavřeno. K jeho otevření by stačil silný úder, jenže ve chvíli, kdy by se k němu Těpic rozmáchl, by se pravděpodobně opět ocitl ve vzduchu. Smutně si povzdechl a s filigránskou jemností hodináře vytáhl z koženéhopouzdříčka u pasu diamantové kružidlo a pomalu a opatrně načrtl na zaprášené skleněné tabuli kruh...

„Musíš si to odnést sám,“ oznámil mu Pomošt. „To je tady pravidlo.“

Těpic se podíval na svůj kufr. Zajímavý nápad.

„Doma jsme na to měli lidi,“ řekl. „Eunuchy a tak.“

„Tak sis měl jednoho přivést s sebou.“

„Oni velmi špatně snášejí cesty,“ řekl Těpic. Po pravděřečeno velmi rozhodně odmítl veškeré přesvědčování, že by si ssebou měl vzít alespoň nějaký malý doprovod, a Dios se na něj proto dlouho zlobil. To není dobrý způsob, říkal Dios, jak by měl člověk královské krve kráčet vpřed světem. Jenže Těpic trval na svém. Byl si jistý, že se vrazi nevydávají za svými úkoly v doprovodu služek a komořích. V téhle chvíli mu ten nápad najednou tak špatný nepřipadal. Zkusmo kufr nadzvedl anakonec se mu podařilo vytáhnout si ho na rameno.

„Takže tvý lidi musí být pěkně bohatý, co?“ nadhodilPomošt, který klátivě vykročil vedle něj.

27


Těpic o tom chvilku přemýšlel. „Ne, asi ne,“ odpověděl. „Oni hlavně pěstují melouny, česnek a takové věci. A stávají na ulicích a hřičí ,hurrá‘!“

„To jako tví rodiče?“

„Jo ti? Ne, otec je faraon. Moje matka byla, myslím, jeho konkubína.“

„Já si myslel, že to je nějakej druh zeleniny.“

„Myslím, že ne. Nikdy jsme o tom nemluvili. No, ona stejně umřela, když jsem byl ještě docela malý.“

„To je hrozný,“ prohlásil Pomošt vesele.

„Šla si zaplavat v noci při měsíčku a vplula rovnou dochřtánu krokodýla.“ Těpic se snažil necítit se dotčen podivnou reakcí svého společníka.

„Můj otec dělá do kšeftu,“ prohlásil Pomošt, když procházeli branou.

„To je skvělé,“ prohlásil Těpic společensky. Cítil se všemi těmi novými zkušenostmi velmi zaskočen, ale přesto povinně dodal: „Já jsem sice do kšeftu nikdy nedělal, ale určitě tam budou samí skvělí lidé.“

Další hodinu nebo dvě zasvěcoval Pomošt, který se klátilživotem stejně klidně, jako kdyby ho sám vymyslel, Těpice dotajemství kolejních ložnic, tříd a dalšího příslušenství. Sociální zařízení nechal z mnoha důvodů až na konec.

„Žádný?“ řekl nevěřícně.

„Máme spoustu kbelíků a takové věci,“ odpověděl mu Těpic nedbale, „a spoustu sloužících.“

„Není to vaše království trochu zastaralý?“

Těpic přisvědčil. „To ty pyramidy,“ řekl. „Zhltnou všechny peníze.“

„Drahý věcičky, to si dovedu představit.“

„No, vlastně ani ne. Staví se z kamene,“ povzdechl si Těpic. „U nás je spousta kamene,“ pokýval hlavou, „a taky písku. Kámen a písek. V tom jsme fakt dobří. Kdybys někdypotřeboval kámen a písek, pak jsme pro tebe ti praví. Drahé je vnitřní

28


vybavení. Pořád ještě nemáme zaplacenou dědečkovupyramidu, a ta nebyla nijak zvlášR veliká. Jenom tři místnosti.“ Těpic

se obrátil a vyhlédl z okna, protože v té chvíli už byli zase nazpět

ve společné ložnici.

„Celé království je zadlužené,“ řekl po chvíli tiše. „Už jsme dokonce dlužni na naše dluhy. VždyR proto jsem vlastně tady. Někdo prostě musí vydělávat peníze. Dneska se už královský princ nemůže jen tak potulovat po paláci a dělat ozdobu. Musí se pustit do světa a udělat něco užitečného pro společnost.“

Pomošt se opřel o okenní parapet.

„A nemůžete teda vybrat nějaký věci z těch starejchpyramid?“ zeptal se.

„NebuK blázen.“

„No tak promiň.“

Těpic zachmuřeně pozoroval postavy dole.

„Je tady spousta lidí,“ řekl, aby změnil předmět hovoru. „Vůbec mě nenapadlo, že je škola tak veliká.“ Otřásl se. „A že tady bude taková zima.“

„Lidi ze školy pořád vypadávají,“ řekl Pomošt. „Nevydrží studium. Důležitá věc je vědět, co je co a kdo je kdo. Vidíš toho kluka támhle?“

Těpic sledoval jeho ukazující prst, mířící ke skupince starších studentů, kteří se opírali o sloupy u vchodu.

„Myslíš toho velkého? Který má obličej jako kožená bota?“

„Muchobert. Na toho si dávej pozor. Kdyby tě náhodou zval, abys k němu zašel do studovny na skleničku, necho6.“

„A kdo je támhleten kudrnatý kluk?“ zeptal se Těpic. Ukázal na malého chlapce, kolem kterého se točila poněkudopotřebovaná dáma. Olizovala kapesník a otírala mu z obličeje špinavé šmouhy. Když nakonec kapesník zastrčila, začala mu upravovat vázanku.

Pomošt natáhl krk, aby líp viděl. „Á, to je nějakej novej kluk, Artur čísi. Ta jeho máma vypadá jako mumie,“ prohlásilnakonec. „Pořád na ní ještě visí, jak vidím. Ten dlouho nevydrží.“

29


„No já nevím,“ podíval se na něj Těpic. „My na těch našich mumiích taky dost visíme a už jsme přežili čtyři tisíce let.“

Nevelký kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze.Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché „puk, puk“ olejničky. Stín, který tak přirozeně ležel na okenním parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce.

Tiše zaskřípal kov o kov a nakonec se okno v tichupopírajícím zákon tření pomalu otevřelo ven.

Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem.

Na minutu nebo dvě se místnost naplnila tou intenzivníneřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se svýjimečnou opatrností. Znovu zažbluňkal olej a pak na padacích dveřích vedoucích na střechu tiše zasykla odsunovaná závora.

Těpic chvilku počkal, než ho chytil vlastní dech, a v tom okamžiku zaslechl zvuk. Byl téměř neznatelný, pohyboval se na hranici slyšitelnosti, ale nebylo o něm pochyb. Někdo čekal na střeše u padacích dveří a teK právě rukou přidržel útržekpapíru, který šustil ve větru.

Jeho vlastní ruka nechala závoru závorou. Pomalu a velmi opatrně přešel po špinavé podlaze a letmými doteky ohmatával stěnu, dokud nenarazil na dveře. Ani tentokrát nic neriskoval, použil olejničku a nechal z jejího konce nehlučně sklouznout kapku oleje do závěsů.

Vzápětí byl na druhé straně. Krysa, bez zájmu hlídkující v chodbě, kudy protahoval pořádný průvan, málem leknutím vyletěla z kůže.

Na konci chodbičky byly další dveře a pak už procházel bludištěm zaprášených skladovacích místností, než dorazil ke schodišti. Odhadoval, že může být od padacích dveřívzdálený tak třicet metrů. Cestou nezahlédl jediná komínová dvířka. Střecha tedy bude rovná a přehledná.

Přidřepl na paty a vytáhl roličku s noži, jejíž sametová čerň

30


se zdála ještě tmavší kalužinkou v už tak dost temné místnosti.

Vybral si pětku, kterou dost lidí nemělo rádo, ale když jste ji

jednou dostali do ruky, stála za to.

Krátce nato se nad okraj střechy zvedla jeho hlava a za ní napřažená ruka, připravená švihnout sebou kupředu azkombinovat několik různých sil do té jediné, která pak vymrští do noční temnoty několik dekagramů svištící oceli.

Vedle padacích dveří seděl Měřice s černým notesem v ruce. Těpicovy oči sklouzly k dřevěné spojovací lávce, která byla vytažená na střechu a ležela rovnoběžně s jejím okrajem.

Věděl jistě, že nezpůsobil ani ten nejmenší šramot. Byl by přísahal, že profesor zaslechl, jak mu na záda dopadl Těpicův pohled.

Stařec zvedl holou hlavu.

„Děkuji vám, pane Těpici,“ prohlásil, „můžete pokračovat.“

Těpic cítil, jak ho pot na zádech studí. Zíral na lávku, pak na profesora a nakonec pohlédl na nůž ve své ruce.

„Ano, pane,“ řekl. Měl pocit, že to za těchto okolností tak nějak nestačí. Dodal tedy: „Děkuji vám, pane.“

Do smrti si bude pamatovat první noc ve společné ložnici. Byla tak dlouhá, aby se v ní vedle sebe uložilo všech osmnáct hochů koleje Zmijí, a tak studená, že nahrazovala život vpřírodě. Její návrhář musel celou dobu myslet na pohodlí, přesněji řečeno na to, jak se mu co nejdokonaleji vyhnout – nakonec se mu podařilo vytvořit místnost, kde bylo vždycky chladněji než venku.

„Myslel jsem, že budeme mít každý vlastní pokoj,“ řekl Těpic.

Pomošt, který si zabral v té obrovské lednici nejméněprofukované místo, na něj kývl.

„Později,“ řekl. Potom se natáhl na své lůžko a bolestivě zamrkal. „Myslíš, že konce těch per přibrušují?“

Těpic mlčel. Nechtěl přiznat, že ta postel je mnohempoho>31


dlnější než lůžko, na kterém spával doma. Jeho rodiče, protože

byli urozeného rodu, brali jako samozřejmost, že jejich děti žijí

v podmínkách, za kterých by se s vámi odmítaly bavit i mušky

muchničky.

Natáhl se na tenké matraci a rozebral si události dne. Bylzasán jako vrah, no dobrá, tedy jako vrah-student, protožeuběhlo víc než sedm hodin a oni mu zatím do ruky nepůjčili jediný nůž. Na druhé straně zítra je taky den.

Pomošt se k němu naklonil.

„Kde je Artur?“

Těpic se podíval na postel proti sobě. Přesně v jejím středu byl až dojemně malý uzlíček šatstva, ale ani stopa po jejich předpokládaném uživateli.

„Myslíš, že utekl?“ zeptal se a přeletěl očima okolní stíny.

„No, možný by to bylo,“ přikývl Pomošt. „To se stává často, víš. Maminčin mazlíček, poprvé sám z domova –“

Dveře na konci místnosti se otevřely a jimi pomalu pozpátku vcouval Artur, který za sebou táhl velkého a velmi neochotného kozla. Musel se zvířetem zápasit o každý krok, o který hopootáhl uličkou mezi postelemi dál.

Chlapci několik minut beze slova přihlíželi. Artur nakonec kozla přivázal v nohách své postele, vyklopil uzlík šatstva na pokrývku, vybral si z hromádky několik černých svící, hrstbylin, provázek s několika zvířecími lebkami a kus křídy. Paknakreslil kolem své postele dvojitý kruh, klekl na buclatá kolena a prostor mezi oběma linkami vyplnil tou nejodpornější směsicí okultních značek, jaké kdy Těpic viděl. Když byly k Arturově spokojenosti všechny, postavil do strategických bodů svíce azaálil je. Prskaly a vydávaly zápach, který naznačoval, že by bylo lepší, kdyby slušný člověk raději nepátral po tom, z čeho jsou vyrobeny.

Chlapec pak z nepořádku na posteli vytáhl krátký nůž srudou rukojetí a natáhl se ke kozlovi –

Do temene hlavy ho udeřil polštář.

32




Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist