načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků. - Henning Mankell

-6%
sleva

Elektronická kniha: Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků.
Autor:

Kniha obsahuje pět příběhů komisaře Kurta Wallandera, ve kterých se seznámíme s různými obdobími jeho života od prvního případu na kterém pracoval jako mladý pochůzkář v Malmö po vyšetřování komplikované vraždy které vedl jako zkušený kriminalista.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 418
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Pyramiden ... přeložila Hana Švolbová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1521-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha Pyramida obsahuje pět kratších povídek ze života kriminalisty Kurta Wallandera, kterého známe jako vyšetřovatele vražd ze švédského města Ystad. Představuje se zde jako dvacetiletý pochůzkář v Malmö, kde řeší svůj první případ, potom se s ním setkáme jako s mladým otcem, později jako s mužem, který čelí rozpadu manželství. Čtvrtou brutální vraždu fotografa vyšetřuje již jako samostatný detektiv a konečně na posledním komplikovaném případu havárie letadla a smrti dvou starších žen pracuje jako zkušený policista kombinující metodický přístup a intuici. V těchto pěti příbězích sledujeme cestu Kurta Wallandera k detektivovi i člověku, kterým se za léta stal.
Kniha se svým pojetím mírně vymyká ze série kriminálních románů Vrazi bez tváře, ale je její nedílnou doplňkovou součástí.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků." mají také často zájem o tyto tituly:
Firewall Firewall
Mankell, Henning
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Případy komisaře Wallandera
pyramida
henning
mankell
předmluva
rána
trhlina
muž z pláže
fotografova smrt
pyramida










pyramida










Brno 2016
henning
mankell
pyramida





Copyright © Henning Mankell, 1996
Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm
and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen
Cover photo credit: Filmed by Danielle Henry
(www.flickr.com/photos/waterandglass/5279743608),
CC BY 2.0, modified
Translation © Hana Švolbová, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016
(elektronické vydání)
isBn 978-80-7491-552-9 (Formát PDF)
isBn 978-80-7491-566-6 (Formát ePub)
isBn 978-80-7491-572-7 (Formát MobiPocket)





Rolfu Lassgårdovi s obrovskou vřelostí,
vděkem a nemalým obdivem. O Wallanderovi
mi pověděl spoustu věcí, které jsem ani sám
nevěděl.










9 předmluva
předmluva
Teprve když jsem dopsal osmou, poslední knihu o Kurtu
Wallanderovi, uvědomil jsem si, jaký podtitul jsem pro celou sérii
neustále hledal, avšak nenacházel. Jakmile všechno nebo aspoň vět -
šina událostí skončila, pochopil jsem, že podtitul by samozřejmě
měl znít „Romány o švédském neklidu“.
K tomu jsem tedy došel pozdě. Ačkoliv v knihách se
neustále odráželo toto jediné téma: „Co se dělo se švédským právním
státem během devadesátých let? Jak může demokracie přežít,
pokud základ právního systému nezůstane nadále
nedotknutelný? Má demokracie ve Švédsku takovou cenu, že jednoho
dne začne být považována za příliš vysokou, a tudíž nehodnou
placení?“
Právě těchto otázek se týkala také naprostá většina dopisů,
které jsem dostal. Řada čtenářů se se mnou podělila o chytré
myšlenky. Mám dojem, že se potvrdilo, že Wallander svým
způso bem zafungoval jako hlasatel toho, jak mnozí lidé vnímají
rostoucí nejistotu, zlost a  zdravé názory na vztah mezi právem
a demokracií. Tlusté dopisy nebo tenounké pohlednice
z prapodivných míst na zeměkouli, o nichž jsem nikdy neslyšel,
telefonické rozhovory, které mě zastihují v  nezvyklých hodinách,
vzrušené hlasy hovořící skrze e-maily.
Kromě práva a demokracie mi lidé psali i o jiných věcech.
Některé dopisy se týkaly nesrovnalostí, které spousta čtenářů
v knihách s radostí objevuje. Téměř ve všech případech, kdy
čtenáři nalezli „chybu“, měli pravdu. (A  rovnou si dovolím
předvídat, že nové nesrovnalosti budou odhaleny i v tomto díle. Rád
bych však podotkl, že to, co stojí v této knize, platí! Rozhodně by





10 pyramida
neměl padnout žádný stín na redaktorku. Nemohl jsem pracovat
s nikým lepším než s Evou Stenbergovou.)
Naprostá většina pisatelů dopisů mi však kladla otázku: Co
se dělo s Wallanderem před začátkem série, tedy abychom to
upřesnili — před osmým lednem 1990? Před oním časným
zimním ránem, kdy Wallandera v posteli vzbudil telefonát; před úvo -
dem Vrahů bez tváře? Dobře rozumím tomu, že lidi zajímá, jak
to vlastně všechno začalo. Když Wallander vstupuje do arény, je
mu dvaačtyřicet, skoro třiačtyřicet. Ale tou dobou už byl
u policie dlouho, oženil se a rozvedl, narodilo se mu dítě a jednoho
dne odešel z Malmö a zakotvil v Ystadu.
To všechno čtenáře zajímá. A mě to samozřejmě zajímá
rovněž. Během těch devíti let jsem také poklidil zásuvky, prohrabal
zaprášené stohy papírů či hledal mezi jedničkami a  nulami na
disketách.
Před několika lety, právě když jsem dokončil pátou knihu, Ve
slepé uličce, jsem si uvědomil, že jsem v myšlenkách začal
sepisovat příběhy, které se odehrávají před románovou sérií. Tedy před
oním magickým osmým lednem 1990.
Nyní jsem tyto příběhy nashromáždil. Některé už byly
otištěny v časopisech. Ty jsem prošel naprosto lehkou rukou.
Odoperoval jsem několik chronologických chyb a mrtvých slov. Dvě
povídky ještě nikdy zveřejněny nebyly.
Tyto texty ale nenechávám tisknout jen proto, že jsem si
uklidil v šuplících. Vydávám tento díl, jelikož tvoří vykřičník za
tečkou, kterou jsem udělal vloni. Jako u raků je někdy dobré kráčet
pozpátku. Na začátek. Do doby před osmým lednem 1990.
Žádná představa nebude nikdy úplná. Ale myslím, že tyhle
střípky by k ní měly patřit.
Zbytek je a zůstane zamlčený.
Henning Mankell
Leden 1999















rána










15 rána
1
Na počátku bylo všechno jenom jako v mlze.
Nebo možná v mohutném přívalu, kde je všechno bílé a tiché.
Krajina smrti. To byla také první myšlenka Kurta Wallandera,
když pomalu začal procitat. Že už je mrtvý. Bylo mu pouhých
jednadvacet let. Mladý policista, sotva dospělý. A pak se k němu
přiřítil cizí muž s nožem a on nestihl uskočit.
Potom byla jen ta bílá mlha. A ticho.
Pomalu se probouzel, pomalu se vracel do života. Obrázky,
které mu vířily za čelní kostí, neviděl zřetelně. Snažil se je za -
chytit v letu, jako se chytají motýli. Ale obrázky uhýbaly a jenom
s nejvyšším úsilím se mu podařilo zrekonstruovat, co se vlastně
stalo...
Wallander měl volno. Bylo třetího června 1969 a právě vyprovodil
Monu k jedné z lodí do Dánska, nikoliv k některému z těch
nových hydroplánů, ale k jednomu z těch starých, věrných
služebníků, na nichž má člověk stále čas se během plavby do Kodaně
pořádně najíst. Mona se tam má setkat s  kamarádkou, možná
spolu zajdou do zábavního parku Tivoli, ale především do
obchodů s oblečením. Wallander chtěl jet také, protože měl
volno. Ale odmítla. Výlet je jenom pro ni a pro kamarádku. Žádní
chlapi.
Teď sledoval loď mizející z přístavu. Mona se má vrátit večer
a on slíbil, že se s ní sejde. Pokud vydrží krásné počasí, půjdou na
procházku. A potom do jeho bytu ve čtvrti Rosengård.
Wallander postřehl, že ho vzrušuje už jenom to pomyšlení.
Urovnal si kalhoty, potom přešel ulici a vstoupil do přístavního





16 pyramida
terminálu. Tam si koupil krabičku cigaret, jako vždy značku John
Silver, a jednu si zapálil, ještě než vyšel z budovy.
Pro tento den neměl Wallander žádné plány. Bylo úterý a on
měl volno. Nastřádal si hodně přesčasů, především kvůli četným,
opa ko vaným demonstracím proti válce ve Vietnamu, které se
konaly v Lundu i Malmö. V Malmö došlo ke střetům.
Wallanderovi se celá situace nelíbila. Vlastně ani nevěděl, jaký má
názor na požadavky demonstrantů, že Spojené státy musí Vietnam
opustit. Předchozího dne si o tom zkusil promluvit s Monou, ale
ta na věc neměla jiný názor, než že „demonstranti prudí“. Když
Wallander přesto naléhal a tvrdil, že nejspíš není úplně
v pořádku, aby největší světová vojenská mocnost vybombardovala
chudou země dělskou zemi v Asii, a tudíž ji „navrátila do doby
kamenné“, což, jak se dočetl v novinách, prohlásil nějaký vysoký
americký důstojník, tak se Mona ohradila s tím, že nějakého
komunistu si opravdu nevezme.
To Wallandera vyvedlo z míry. Diskuse se žádného
pokračování nedočkala. A on byl přesvědčený, že se má oženit právě
s Monou. S tou dívkou se světle hnědými vlasy, špičatým
nosem a úzkou bradou. Nebyla to ta nejkrásnější dívka, kterou
v životě potkal. Přesto chtěl právě ji.
Seznámili se před rokem. Předtím Wallander přes rok chodil
s dívkou, která se jmenovala Helena a pracovala v jedné loďařské
kanceláři ve městě. Jednoho dne mu jednoduše oznámila, že je
po všem, že si našla jiného. Wallander byl nejprve bezradný.
Potom celý víkend seděl doma a ušklíbal se. Byl bez sebe žárlivostí.
Když se mu podařilo osušit slzy, zajel do hospody na hlavním
nádraží a nadmíru popil. Vrátil se domů a dál se ušklíbal. Kdykoliv
nyní procházel kolem vchodu do oné hospody, otřásl se. Tam už
v životě nevkročí.
Potom uplynulo několik těžkých měsíců, během nichž se
Wallan der pokoušel Helenu přimět, aby své rozhodnutí změnila,
aby se vrátila. Ale ona ho jednoduše odmítla a jeho neústupnost
ji nakonec tak naštvala, až mu pohrozila, že to ohlásí na policii.





17 rána
Wallander to vzdal. A tím jako by kupodivu všechno skončilo.
Ať si Helena s tím novým chlapem klidně chodí. Stalo se to
jednou v pátek.
Toho večera přejel průliv a cestou zpět z Kodaně se ocitl vedle
dívky, která pletla a jmenovala se Mona.
Wallander bloumal městem pohroužený do svých myšlenek.
Přemítal, co asi Mona a její kamarádka právě dělají. Potom si
vzpomněl na to, co se stalo před týdnem. Demonstrace, které
se zvrhly. Nebo snad jeho nadřízený nedokázal situaci správně
vyhodnotit. Wallander byl členem improvizované zásahové
jednotky, která se měla držet v pozadí jako záloha. Povolali je teprve
tehdy, když se strhla pořádná vřava. Což bohužel vedlo k tomu,
že propukl ještě větší chaos.
Jediný, s kým se Wallander pokusil debatovat o politice, byl
jeho otec. Bylo mu šedesát a právě se rozhodl, že se odstěhuje do
oblasti Österlen. Otec byl náladový člověk, Wallander nikdy nevě -
děl, co od něj může čekat. Především od té doby, co se otec jednou
tak rozlítil, že se synem málem zpřetrhal veškeré kontakty. Stalo
se to před několika lety, když Wallander přišel domů a oznámil
mu, že nastoupí k policii. Otec seděl ve svém ateliéru, který čpěl
olejovými barvami a kávou. Mrštil po Wallanderovi štětec a řekl
mu, aby zmizel a už se nikdy nevracel. Policajta v rodině tolerovat
nehodlá. Strhla se prudká hádka. Ale Wallander si stál za svým,
stane se policistou a žádné házení všemi štětci světa na tom nic
nezmění. Pak hádka náhle ustala, otec se uzavřel do
nepřátelského mlčení a opět usedl ke stojanu. Potom počal tvrdošíjně podle
šablony tvořit tetřeva. Vybíral si stále stejný motiv, lesní
krajinku, která se měnila jen tím, že do ní občas přimaloval tetřeva.
Když Wallander pomyslel na otce, zamračil se. K pořádnému
usmíření mezi nimi nikdy nedošlo. Ale teď spolu navzdory
všemu mluví. Wallander se často podivoval, jak to matka, která
zemřela ještě během jeho studií, se svým mužem mohla vydržet.
Jeho sestra Kristina byla dost rozumná, že se z  domova
odstěhovala, jakmile to bylo možné, a nyní žije ve Stockholmu.





18 pyramida
Bylo deset hodin. Ulicemi Malmö pofukoval jen slabounký
vánek. Wallander zašel do kavárny u nákupního střediska nK.
Objednal si kávu a chlebíček, prolistoval si noviny Práce
a Jihošvédský deník. V obou byly otištěny ohlasy čtenářů, kteří
v souvislosti s demonstracemi buď chválili, nebo naopak odsuzovali
policejní zásah. Wallander rychle otáčel stránky. Neměl odvahu
se do článků začíst. Doufal, že se už brzy bude moci službě, která
obnáší střet s demonstranty, vyhnout. Stane se kriminalistou. Na
to se zaměřoval od počátku a nikdy se tím nijak netajil. Už za pár
měsíců začne pracovat na jednom z oddělení, která se zabývají
násilnými trestnými činy i závažnějšími zločiny.
Najednou se před něj někdo postavil. Wallander v ruce držel
hrnek s  kávou. Zvedl hlavu. Byla to asi sedmnáctiletá dívka
s dlou hými vlasy. Byla velmi bledá a upírala na něj šílený pohled.
Potom se naklonila tak, že jí vlasy splývaly do obličeje a ukázala
si na zátylek.
„Sem,“ řekla. „Sem jste mě praštil.“
Wallander postavil hrnek na stůl. Nic nechápal.
Znovu se narovnala.
„Asi vám moc nerozumím,“ řekl Wallander.
„Jste policajt, ne?“
„Jo.“
„A byl jste tam a mlátil lidi při demonstraci.“
Teprve teď Wallander pochopil, oč dívce jde. Poznala ho,
ačkoliv neměl uniformu.
„Já jsem nikoho nebil,“ ohradil se.
„To je snad jedno, kdo držel obušek, ne? Byl jste tam. Takže
jste se na tom podílel a mlátil nás.“
„Překročili jste pravidla demonstrace,“ odpověděl Wallander
a slyšel, jak bezradně ta slova z jeho úst znějí.
„Sakra, jak já nesnáším policajty,“ řekla. „Chtěla jsem si tu dát
kafe. Ale radši půjdu jinam.“
Potom zmizela. Servírka za barem si Wallandera přísně měřila
pohledem. Jako by ji okradl o hosta.





19 rána
Wallander zaplatil a odešel. Chlebíček zůstal nedojedený.
Setkání s  tou dívkou ho opravdu rozrušilo. Jako by na něj najed -
nou všichni na ulici zírali. Jako by na sobě přece jenom měl
uniformu. Nikoliv tmavomodré kalhoty, světlou košili a zelenou
bundu.
Musím pryč z ulic, pomyslel si. Někam do kanceláře, na
porady vyšetřovacího týmu, přímo na místa činu. Už žádné
demonstrace. Jinak se hodím marod.
Přidal do kroku. Zvažoval, jestli nemá jet do Rosengårdu
autobusem. Ale rozhodl se, že potřebuje pohyb. Kromě toho chtěl být
právě teď pokud možno neviditelný. Netoužil se potkat s někým
známým.
Ale před Lidovým parkem jako naschvál potkal svého otce.
Ten vláčel jeden ze svých obrazů, zabalený do hnědého papíru.
Wallan der při chůzi upíral oči do země, takže ho zahlédl tak
pozdě, že už se nestihl skrýt. Otec měl na hlavě podivnou pletenou
čepici a tlustý kabát, pod ním jakousi teplákovou soupravu
a tenisky bez ponožek.
Wallander v duchu zasténal. Vypadá jako vandrák, pomyslel
si. Proč se nemůže aspoň pořádně obléknout?
Otec postavil obraz a odfrkl si.
„Jak to, že nemáš uniformu?“ zeptal se bez pozdravu. „Ty už
nejsi policajt?“
„Dneska mám volno.“
„Já myslel, že policajti jsou ve službě pořád. Aby nás ochránili
ode všeho zlého.“
Wallanderovi se podařilo ovládnout vztek.
„Proč máš na sobě zimní kabát?“ otázal se radši. „Je dvacet
stupňů.“
„To je možné,“ odpověděl otec. „Ale já se udržuju čilý a zdravý
pocením. Měl bys to taky zkusit.“
„Lidi prostě nechodí v létě v zimníku.“
„Tak to budeš nemocný.“
„Já přece nikdy nebývám nemocný.“





20 pyramida
„Zatím ne. Ale to přijde.“
„Viděl ses, jak vypadáš?“
„Neztrácím čas tím, že bych se prohlížel v zrcadle.“
„Přece nemůžeš v červnu nosit zimní čepici?“
„Zkus mi ji sundat, jestli si troufáš. A nahlásím tě pro napa -
dení. Mimochodem, předpokládám, žes taky mlátil ty
demonstranty.“
Ještě on s tím začne, honilo se Wallanderovi hlavou. To snad
není možné. Táta se přece o politiku nikdy nezajímal. I když jsem
se s ním o tom občas snažil diskutovat.
Ale Wallander se mýlil.
„Každý slušný člověk se od té války musí distancovat,“
prohlásil otec rázně.
„Každý člověk taky musí dělat svou práci,“ odpověděl
Wallander s vybojovaným klidem.
„Víš, co jsem ti řekl. Že ses nikdy neměl stát policajtem. Ale
tys mě neposlouchal. A podívej se, co teď vyvádíš. Bušíš nevinné
děti po hlavách holí.“
„V životě jsem nikoho neuhodil, sakra,“ ohradil se Wallander
najednou vztekle. „Navíc nemáme hole, ale obušky. Kam máš
namířeno s tím obrazem?“
„Vyměním ho za zvlhčovač vzduchu.“
„Co budeš dělat se zvlhčovačem?“
„Ten vyměním za novou matraci. Ta, co mám, je hrozně
špatná. Bolí mě záda.“
Wallander věděl, že otec se často zapojuje do prapodivných
transakcí o mnoha krocích, než se mu konečně dostane do rukou
zboží, které potřebuje.
„Chceš pomoct?“ zeptal se Wallander.
„Žádný policejní dohled nepotřebuju. Ale mohl by ses někdy
večer zastavit a chvíli si se mnou zahrát karty.“
„Přijdu. Až budu mít čas.“ Karty, pomyslel si. To je poslední
záchranné lano, které nás spojuje. Otec zvedl obraz.
„Proč nemám vnoučata?“ zeptal se posléze.





21 rána
Ale na odpověď nečekal a odešel.
Wallander se za ním díval. Přemýšlel, jak to bude pěkné, až
se otec odstěhuje do Österlenu. A on se vyhne riziku, že na něj
náhodou narazí.
Wallander bydlel ve starém domě ve čtvrti Rosengård. Celé
okolí žilo pod neustálou hrozbou demolice. Ale jemu se tam líbilo,
přestože mu Mona říkávala, že jestli se vezmou, poohlídnou se
po jiné čtvrti. Wallanderův byt sestával z  jednoho pokoje, ku -
chyně a těsné koupelny. Byl to jeho první vlastní byt. Nábytek
nakoupil v dražbách a bazarech. Na zdech visely plakáty s motivy
květin nebo rajských ostrovů. Protože k němu tu a tam zašel na
návštěvu otec, cítil povinnost pověsit si nad pohovku také jednu
z jeho krajinek. Zvolil tu bez tetřeva.
Ale nejdůležitější v celém pokoji byl gramofon. Wallander
nevlastnil příliš mnoho desek. A na těch, co měl, byla v podstatě
jenom operní hudba. Když k němu občas přišli na návštěvu někteří
kolegové od policie, vždycky se ho ptali, jak může takovou hudbu
poslouchat. Proto si opatřil do zálohy několik jiných desek, aby
je mohl pouštět návštěvám. Z nějakého pro něj
nepochopitelného důvodu si hodně policistů oblíbilo Roye Orbisona.
V jednu hodinu si dal oběd, kávu a poklidil nejhorší
nepořádek. Přitom poslouchal nahrávky Jussiho Björlinga. Byla to jeho
první deska, poškrábaná až hrůza, ale Wallandera často
napadalo, že by to byla první věc, kterou by zachraňoval, kdyby v domě
najednou vypukl požár.
Právě když si desku pustil podruhé, ozvalo se shora bušení.
Wallander ztlumil hlasitost. V domě bylo všechno hodně slyšet.
Nad ním bydlela důchodkyně, která kdysi vlastnila
květinářství. Jmenovala se Linnea Almqvistová. Když se jí zdálo, že si
Wallander pouští hudbu příliš nahlas, bušila. A on zvuk
poslušně zeslabil. Okno bylo otevřené, záclona, kterou sem pověsila
Mona, povlávala a on se položil na postel. Cítil se unavený a líný.
Měl nárok na odpočinek. Začal listovat pánským časopisem.





22 pyramida
Když měla na návštěvu přijít Mona, pečlivě ho ukrýval. Ale záhy
usnul a časo pis spadl na zem.
S trhnutím se probudil. Nějaká rána. Nepoznal, odkud se ozva -
la. Vstal a odešel do kuchyně, aby se podíval, jestli něco nespadlo
na podlahu. Všechno bylo na svém místě. Vrátil se do pokoje
a vykoukl z okna. Zahrada mezi domy byla opuštěná. Na
šňůře visely osamocené modré montérky, které povlávaly v lehkém
vánku. Wallander si znovu lehl. Byl vytržen ze sna. Figurovala
v něm ta dívka z kavárny. Ale sen byl nejasný a zmatený.
Vstal a podíval se na hodinky. Čtvrt na čtyři. Spal víc než dvě
hodiny. Usedl ke kuchyňskému stolu a sepsal si seznam toho, co
má nakoupit. Mona slíbila, že v Kodani obstará něco k pití. Strčil
papír do kapsy, vzal si bundu a zavřel za sebou dveře.
Potom zůstal stát v pološeru. Dveře sousedního bytu byly
pootevřené. To Wallandera překvapilo, protože muž, který tam
bydlel, byl velmi plachý a v květnu si nechal nainstalovat druhý
zámek. Wallander zvažoval, jestli to má nechat být, ale pak se
rozhodl, že zaklepe. Muž, který v bytě bydlel sám, byl
námořník v důchodu a jmenoval se Artur Hålén. Když se Wallander
do domu nastěhoval, už tu bydlel. Zdravili se, a  když se
potkali na schodech, občas spolu zapředli krátký zdvořilostní
rozhovor, ale nic víc. Wallander u Håléna nikdy neslyšel nebo neviděl
nějakou návštěvu. Ráno poslouchal rádio, večer zapínal
televizi. Ale v deset bylo vždy ticho. Wallander několikrát přemýšlel
o tom, kolik toho Hålén vnímá z jeho dámských návštěv,
především z nočních vzrušených zvuků. Ale pochopitelně se ho nikdy
nezeptal.
Wallander ještě jednou zaklepal. Nic. Potom dveře otevřel
a zavolal. Bylo ticho. Váhavě vkročil do chodby. Bylo to tam
cítit zatuchlinou, pachem starého muže. Wallander znovu zavolal.
Nejspíš při odchodu zapomněl zamknout, říkal si. Přece
jenom je mu už přes sedmdesát. Třeba mu přestává sloužit paměť.
Vrhl pohled do kuchyně. Na voskovaném ubruse vedle hrnku
s kávou se válela zmačkaná sázenka. Potom odhrnul závěs do





23 rána
jednoho z pokojů. Zarazil se. Hålén ležel na podlaze. Bílá košile
byla zbrocená krví. U jedné ruky ležel revolver.
Ta rána, pomyslel si Wallander. To jsem slyšel výstřel.
Uvědomil si, že se mu dělá mdlo. Mrtvé lidi už viděl
mnohokrát. Lidi, kteří se utopili nebo oběsili. Lidi, kteří uhořeli či byli
potlučeni k nepoznání při autonehodách. Ale pořád si na to
nezvykl.
Rozhlédl se po místnosti. Hålénův byt byl zrcadlovou kopií
toho jeho. Zařízení navozovalo dojem střídmosti. Žádná květina,
žádný okrasný předmět. Postel nebyla ustlaná.
Wallander si ještě jednou prohlédl tělo. Hålén se musel střelit
do hrudi. A  byl mrtvý. Wallander mu ani nemusel kontrolovat
pulz, aby si to ověřil.
Rychle se vrátil do svého bytu a zavolal na policii. Řekl, že je
policista, a vypověděl, co se stalo. Potom vyšel na ulici a čekal,
až přijede zásahovka.
Policisté i záchranka dorazili téměř současně. Wallander na
ty, kdo vystoupili z aut, pokývl. Všechny je znal.
„Cos to tu našel?“ zeptal se jeden policista z hlídky. Jmenoval
se Sven Svensson, pocházel z Landskrony a nikdo mu neřekl
jinak než Pichlák, protože když jednou honil zloděje, spadl do
živého plotu plného trní a hrozně se popíchal v podbřišku.
„Souseda,“ odpověděl Wallander. „Zastřelil se.“
„Hemberg je na cestě,“ dodal Pichlák. „Musí se na to podívat
kriminálka.“
Wallander přikývl. Věděl to. Úmrtí doma, byť by vypadalo
přirozeně, musí vždy prověřit policie.
Hemberg byl muž s jistou pověstí. A to nejen kladnou.
Snadno se rozčílil a vůči svým kolegům se choval nepříjemně. Zároveň
však byl ve svém povolání takový virtuos, že se proti němu
nikdo neodvážil říct ani slovo. Wallander si uvědomil, že začíná být
nervózní. Udělal něco špatně? Hemberg na to okamžitě přijde.
A právě s kriminálním komisařem Hembergem by měl Wallander
pracovat, jakmile ho přeloží ke kriminálce.





24 pyramida
Wallander zůstal stát na ulici a čekal. U chodníku zastavilo
tmavé volvo a vystoupil z něj Hemberg. Byl sám. Trvalo mu
několik vteřin, než Wallandera poznal.
„Co tu sakra děláte vy?“ zeptal se Hemberg.
„Já tu bydlím,“ odpověděl Wallander. „Ten muž, co se zastřelil,
byl můj soused. Já jsem zavolal policii.“
Hemberg se zájmem povytáhl obočí.
„Viděl jste ho?“
„Jak to myslíte?“
„Viděl jste ho, jak se zastřelil?“
„Samozřejmě že ne.“
„Jak teda můžete vědět, že to byla sebevražda?“
„Zbraň leží vedle těla.“
„A dál?“
Wallander nevěděl, co na to říct.
„Musíte se naučit pokládat správné otázky,“ pokračoval
Hemberg. „Jestli teda chcete dělat u kriminálky. Už teď mám dost
lidí, kteří nepřemýšlejí tak, jak by měli. O dalšího takového
nestojím.“
Potom obrátil a začal se chovat vlídněji.
„Když říkáte, že to byla sebevražda, tak to nejspíš bude
pravda. Kde to je?“
Wallander ukázal na vchodové dveře. Vešli dovnitř.
Potom Wallander pozorně sledoval Hemberga při práci.
Díval se, jak dřepí u těla a společně s lékařem, který také dorazil,
hovoří o místě vstřelu. Prohlížel si umístění zbraně, pozici těla,
polohu rukou. Pak se prošel po bytě, prozkoumal zásuvky
v komodách, skříně a oblečení.
Asi za hodinu byl hotov. Dal Wallanderovi znamení, aby s ním
zašel do kuchyně.
„No, nakonec to vždycky bývá sebevražda,“ utrousil Hemberg,
zatímco nepřítomně uhlazoval a zkoumal sázenku, která ležela
na stole.
„Slyšel jsem ránu,“ řekl Wallander. „Musel to být výstřel.“





25 rána
„Nic jiného jste neslyšel?“
Wallander si pomyslel, že bude nejlepší, když mu na rovinu
poví, jak to bylo.
„Po obědě jsem si zdříml,“ odpověděl. „Ta rána mě vzbudila.“
„A pak? Neběžel někdo po schodech?“
„Ne.“
„Znal jste ho?“
Wallander mu vypověděl to málo, co o Hålénovi věděl.
„Copak neměl žádné příbuzné?“
„O nikom nevím.“
„Tak to zjistíme.“ Hemberg chvíli mlčky seděl.
„Nejsou tu žádné rodinné fotky,“ pokračoval posléze. „Ani
v po ličkách, ani na zdech. V šuplících taky nic. Jenom dva staré
lodní deníky. Jediná zajímavá věc, kterou jsem našel, je nějaký
barevný brouk v plechovce. Je ještě větší než roháč. Víte, jak
vypadá roháč?“
Wallander nevěděl.
„Je to největší švédský brouk,“ vysvětloval mu Hemberg. „Ale
brzo vyhyne.“
Odložil sázenku.
„Není tu ani žádný dopis na rozloučenou,“ navázal. „Jeden
starý muž už měl zkrátka všeho dost a jedinou ranou se vším
skoncoval. Podle lékaře mířil přesně. Přímo do srdce.“
Do kuchyně vešel policista s peněženkou a podal ji Hem ber
govi. Ten ji otevřel a vytáhl občanský průkaz, který vystavila pošta.
„Artur Hålén,“ četl Hemberg. „Narozen 1898. Měl hodně
tetování. Jak se sluší pro námořníka staré gardy. Víte, co na moři dělal?“
„Myslím, že byl strojníkem.“
„V jednom z těch lodních deníků stojí, že byl strojník. V tom
starším se zase označuje jako námořník. Takže na lodích dělal
různé věci. Kdysi byl zamilovaný do nějaké dívky, která se
jmenovala Lucia. To jméno má vytetované na pravém rameni a na
prsou. Při troše dobré vůle by se dalo říct, že se symbolicky střelil
právě do toho krásného jména.“





26 pyramida
Hemberg strčil průkaz i peněženku do tašky.
„Poslední slovo bude mít pochopitelně soudní lékař,“ řekl.
„A my jako obvykle prozkoumáme zbraň i kulku. Ale vždycky to
nakonec bývá sebevražda.“
Hemberg ještě jednou pohlédl na sázenku.
„Artur Hålén toho o anglickém fotbale moc nevěděl,“
poznamenal. „Kdyby na tenhle kupon vyhrál, byl by jediným vítězem.“
Hemberg vstal. Zrovna odnášeli tělo. Zakrytá nosítka opatrně
mizela v úzké předsíni.
„Stává se to čím dál častěji,“ zamyšleně poznamenal Hemberg.
„Že se staří lidé loučí vlastní rukou. Ale obvykle to nebývá kulkou.
A už vůbec ne z revolveru.“
Náhle se na Wallandera pozorně zadíval.
„Ale to už vás určitě napadlo.“
Wallander se překvapeně zeptal: „Co?“
„Jak je divné, že měl revolver. Prohledali jsme šuplíky. Ale
zbrojní pas tu nikde není.“
„Asi si ho koupil během těch let strávených na moři.“
Hemberg pokrčil rameny.
„Určitě.“
Wallander vyprovodil Hemberga ven na ulici.
„Protože bydlíte vedle, napadlo mě, že byste se mohl postarat
o klíče,“ řekl. „Až budou ostatní hotovi, nechají je u vás.
Dohlédněte na to, aby tam nechodil nikdo nepovolaný, dokud se
neujistíme, že se opravdu jednalo o sebevraždu.“
Wallander se vrátil do domu. Na schodišti potkal Linneu
Almqvistovou, která mířila ven s pytlem odpadků.
„Co je to tu za šílený shon?“ otázala se přísně.
„Bohužel tu došlo k úmrtí,“ slušně odpověděl Wallander.
„Zemřel pan Hålén.“
Paní Almqvistovou ta novina očividně otřásla.
„Byl velmi osamocený, že?“ pronesla opatrně. „Párkrát jsem
ho zkusila pozvat na kávu. Omluvil se s tím, že nemá čas. Ale čas
byl snad to jediné, co měl.“





27 rána
„Skoro jsem ho neznal,“ poznamenal Wallander.
„Srdce?“
Wallander přikývl.
„Ano,“ odpověděl. „Nejspíš srdce.“
„Každopádně musíme doufat, že se sem nenastěhuje nějaká
hlučná mládež,“ řekla a odešla.
Wallander se vrátil do Hålénova bytu. Poté co odnesli tělo, už
to bylo snazší. Kriminalistický technik si právě balil svůj kufřík.
Krvavá skvrna na linoleu ztmavla. Pichlák si čistil nehty.
„Hemberg říkal, že se mám postarat o  klíče,“ oznámil mu
Wallander.
Pichlák ukázal na svazek na polici.
„Zajímalo by mě, komu ten barák patří,“ řekl. „Moje holka
hledá bydlení.“
„Tady je všechno hrozně slyšet,“ odpověděl Wallander. „Jenom
pro tvou informaci.“
„Tys ještě neslyšel o těch nových, exotických vodních poste -
lích?“ podivil se Pichlák. „Ty nevržou.“
Když mohl Wallander konečně zamknout dveře Hålénova bytu,
bylo už čtvrt na sedm. Do setkání s Monou mu pořád zbývalo
několik hodin. Vrátil se do svého bytu a uvařil si kávu. Začalo
foukat. Zavřel okno a posadil se v kuchyni. Nestihl koupit nic k jídlu
a v obchodě už zavřeli. Nikde poblíž nebyla žádná večerka.
Napadlo ho, že bude muset pozvat Monu na večeři. Na stole ležela
peněženka. Ujistil se, že má dost peněz. Mona do restaurací
chodila ráda, ale Wallander to považoval za zbytečné rozhazování.
Konvice pískala. Zalil kávu v hrnku a přidal tři kostky cukru.
Čekal, až trochu zchladne.
Něco ho znepokojovalo.
Nevěděl, odkud se to bere.
Ale ten pocit byl najednou velmi silný.
Nevěděl, co to je. Jenom tušil, že to má něco společného
s Hålé nem. Znovu si v duchu procházel, co se stalo. Ránu, která ho





28 pyramida
vzbudila, pootevřené dveře, mrtvé tělo na podlaze pokoje. Jeden
muž spáchal sebevraždu, muž, který byl náhodou jeho soused.
Přesto tu něco nehrálo. Wallander odešel do pokoje a lehl si
na postel. V paměti se zaposlouchal do té rány. Neslyšel ještě
něco jiného? Buď předtím, nebo potom? Nevkradl se do snu něja -
ký další zvuk? Pátral, ale nic nenacházel. Přesto si byl jistý. Něco
opomněl. Dál hledal v myšlenkách. Ale tam bylo jen ticho. Vstal
a vrátil se zpět do kuchyně. Káva už vychladla.
Jenom si to namlouvám, říkal si. Já jsem to viděl, Hemberg
to viděl, všichni to viděli. Osamělý starý muž, který už měl
všeho dost.
Přesto jako by cosi zahlédl, avšak nechápal, na co se dívá.
Zároveň si uvědomil, že na té myšlence je samozřejmě něco
lákavého. Že by zpozoroval něco, co Hembergovi uniklo. To by
zvýšilo jeho šance na rychlý postup ke kriminálce.
Podíval se na hodiny. Pořád měl čas, než bude muset vyrazit,
aby vyzvedl Monu u trajektu z Dánska. Postavil hrnek do dřezu,
vzal svazek klíčů a vešel do Hålénova bytu. V pokoji bylo
všechno tak, jako když tam objevil mrtvého souseda, až na to, že tělo
bylo nyní pryč. Ale pokoj byl stejný. Wallander se pomalu
rozhlížel. Jak se to dělá? honilo se mu hlavou. Jak se objevuje to, co
vidíme, když to nevidíme?
Něco to bylo, o tom byl přesvědčený.
Ale on to neviděl.
Zašel do kuchyně a posadil se na židli, kde seděl Hemberg.
Před ním ležela sázenka. Wallander toho o anglickém fotbale
zrovna moc nevěděl. Ve skutečnosti vlastně nevěděl téměř nic
o žádném fotbale. Když ojediněle sázel, kupoval si losy. Nic víc.
Viděl, že kupon platí pro nadcházející sobotu. Hålén na něj
dokonce napsal své jméno a adresu.
Wallander se vrátil do pokoje a postavil se k oknu, aby si
ho prohlédl z jiného úhlu. Jeho pohled se zastavil u postele. Ve
chvíli, kdy si Hålén vzal život, byl oblečený. Ale postel ustlaná
nebyla. Ačkoliv jinak tu panoval striktní pořádek. Proč neustlal?





29 rána
pomyslel si Wallander. Přece nespal oblečený, nevzbudil se
a nezastřelil se, aniž mezitím ustlal. A proč na kuchyňském stole leží
vyplněná sázenka?
To nehrálo. Ale také to nemuselo nic znamenat. Hålén se
mohl rozhodnout velmi rychle, že se vším skoncuje. Možná mu
připadalo nesmyslné naposledy si ustýlat postel.
Wallander se posadil do jediného křesla v místnosti. Bylo
prosezené a omšelé. Nejspíš si něco namlouvám, říkal si. Soudní
lékař určí, že šlo o sebevraždu, technická analýza potvrdí, že zbraň
a kulka patří k sobě a že spoušť zmáčkla Hålénova ruka.
Wallander se rozhodl z bytu odejít. Než vyrazí za Monou, musí
se umýt a převléknout. Ale něco ho drželo na místě. Přistoupil ke
komodě a začal otevírat zásuvky. Záhy našel ony dva lodní dení -
ky. Artur Hålén byl v mládí pohledný chlapík. Světlé vlasy, široký
úsměv. Wallander měl problém uvěřit, že fotografie ukazuje
stejného muže, který tiše dožíval své poslední dny zde v Rosengårdu.
A už vůbec by ho nenapadlo, že jde o obrázek muže, který si jednou
sáhne na život. Ale věděl, jak jsou ty myš lenky chybné. Sebevrazi
se nikdy nedají charakterizovat podle předem daných měřítek.
Našel onoho barevného brouka a odnesl si ho k oknu. Měl
pocit, že vespod krabičky je natištěný nápis Brasil. Suvenýr,
který si Hålén koupil někdy během svých cest. Wallander dál
prozkoumával zásuvky. Klíče, mince z rozličných zemí, nic, co by
upoutalo jeho pozornost. Pod ohmataným, potrhaným
voskovaným papírem, jímž byla vyložená poslední zásuvka, ležela
napůl zastrčená hnědá obálka. Když ji Wallander otevřel, zjistil, že
obsahuje starou fotografii. Novomanželé. Na zadní straně stálo
jméno foto ateliéru a datum. Patnáctého května 1894. Ateliér se
nacházel v Härnösandu. Navíc tam bylo připsáno: Manda a já
v náš svatební den. Rodiče, napadlo Wallandera. O čtyři roky
později se jim narodil syn.
Jakmile skončil s komodou, přešel ke knihovně. K jeho údivu
obsahovala mnoho knih v němčině. Byly ohmatané a důkladně
pročtené. Kromě toho tu bylo několik knih od Vilhelma Moberga,





30 pyramida
španělská kuchařka a pár časopisů pro zájemce o stavění
modelů letadel. Wallander zadumaně zavrtěl hlavou. Obrázek Artura
Håléna byl daleko složitější, než mohl tušit. Nechal knihovnu být
a podíval se pod postel. Nic. Pak pokračoval se skříní. Šaty byly
pečlivě pověšené, tři páry bot naleštěné. Jenom ta neustlaná
postel, znovu si pomyslel Wallander. Ta ten obrázek kazí.
Právě když chtěl skříň zavřít, zazvonil zvonek. Wallander se
zarazil. Čekal. Znovu zvonek. Wallandera přepadl pocit, že
se nachází na zakázaném území. Ještě chvilku počkal. Ale když se zvo -
nek ozval potřetí, šel otevřít.
Přede dveřmi stál muž v šedivém kabátě. Tázavě se na
Wallandera zadíval.
„Spletl jsem se?“ zeptal se. „Hledám pana Håléna.“
Wallander se pokusil nasadit formální tón, který v dané
situaci považoval za vhodný.
„Smím se zeptat, kdo jste?“ pronesl zbytečně příkře. Muž se
zamračil.
„A kdo jste vy?“ opáčil.
„Já jsem policista,“ odpověděl Wallander. „Kriminalistický
asistent Kurt Wallander. Byl byste teď tak hodný a odpověděl na
mou otázku, kdo jste a co tady chcete?“
„Prodávám encyklopedie,“ řekl onen muž. „Byl jsem tu
minulý týden knihy prezentovat. Pan Hålén mě požádal, abych dnes
přišel znovu. Smlouvu a první zálohu už poslal. Měl jsem mu ode -
vzdat první svazek a dárkovou publikaci, kterou dostane každý
nový zákazník na uvítanou.“
Jako by chtěl Wallandera ujistit, že mluví pravdu, vytáhl
z aktovky dvě knihy.
Wallander poslouchal s narůstajícím údivem. Pocit, že něco
není tak, jak by mělo, najednou zesílil. Ustoupil stranou
a pokynul tomu muži, aby vešel dál.
„Stalo se něco?“ zeptal se muž.
Wallander neodpověděl, zavedl ho do kuchyně a ukázal mu,
aby se posadil ke stolu.





31 rána
Potom si uvědomil, že nyní nastala ta chvíle, kdy bude muset
oznámit něčí smrt. Toho se děsil. Ale také ho napadlo, že před
ním nesedí příbuzný, nýbrž prodejce knih.
„Artur Hålén zemřel,“ oznámil.
Muž na protější straně stolu jako by mu nerozuměl.
„Ale já jsem s ním dnes mluvil.“
„Říkal jste, že jste se sešli minulý týden...“
„Volal jsem mu dnes dopoledne, jestli by se mu hodilo, abych
se večer zastavil.“
„A co říkal?“
„Že se mu to hodí. Proč bych tu jinak byl? Já se nikomu ne -
vnucuju. Lidé mají o podomních prodejcích knih divné
představy.“
Wallander nevěřil, že by muž lhal.
„Vezměme to od začátku,“ vybídl ho Wallander.
„Co se stalo?“ přerušil ho muž.
„Artur Hålén zemřel,“ odpověděl Wallander. „To je zatím
všechno, co vám můžu povědět.“
„Ale jestli je do toho zapojená policie, muselo se něco stát.
Přejelo ho auto?“
„To je zatím všechno, co vám můžu povědět,“ zopakoval
Wallander a přemýšlel, proč situaci zbytečně dramatizuje.
Potom toho muže požádal, aby mu vypověděl celý příběh.
„Jmenuji se Emil Holmberg,“ začal muž. „Vlastně učím biologii
na gymnáziu. Ale prodávám encyklopedie, abych si našetřil na
cestu na Borneo.“
„Na Borneo?“
„Zajímám se o tropické rostliny.“ Wallander mu pokynul, aby
pokračoval.
„Minulý týden jsem obcházel tuhle čtvrť. Artur Hålén projevil
zájem a pozval mě dál. Seděli jsme tady v kuchyni. Povídal jsem
mu o encyklopedii, kolik stojí, a ukázal mu vzorek. Asi po
půlhodině podepsal smlouvu. A teď jsem mu zavolal a on mi řekl, že
se mu hodí, abych se dnes zastavil.“





32 pyramida
„Který den minulý týden jste tu byl?“
„V úterý. Mezi čtvrtou a půl šestou, asi tak nějak.“
Wallander si vzpomněl, že tou dobou byl ve službě. Ale
neviděl důvod mu vykládat, že on sám bydlí v tomto domě. Obzvlášť
když se zmínil, že je kriminalista.
„Zájem měl jenom pan Hålén,“ pokračoval Holmberg. „Nějaká
dáma shora mi vynadala, že otravuju lidi. To se stává, ale zase ne
tak často. Tady vedle nikdo neotevřel, to si pamatuju.“
„Říkal jste, že Hålén provedl první platbu?“
Muž otevřel aktovku, v níž měl uložené knihy, a ukázal
Wallanderovi fakturu. Byla datovaná v pátek předchozí týden.
Wallander se zkusil zamyslet.
„Jak dlouho měl za tu encyklopedii platit?“
„Dva roky. Dokud nesplatí všech dvacet svazků.“
Tohle nehraje, myslel si Wallander. Nic tu nehraje. Člověk,
kte rý plánuje sebevraždu, těžko podepíše kupní smlouvu na
další dva roky.
„Jak na vás pan Hålén působil?“ zeptal se Wallander.
„Nejspíš úplně nerozumím, jak to myslíte.“
„Jaký byl? Klidný? Veselý? Nepřipadalo vám, že ho něco
trápí?“
„Moc toho nenamluvil. Ale ta encyklopedie ho skutečně
zaujala. Tím jsem si jistý.“
V tu chvíli neměl Wallander další otázky. Na kuchyňském
okně ležela tužka. Hledal po kapsách papír. Našel jenom
nákupní seznam. Otočil ho a požádal Holmberga, aby mu na něj napsal
své telefonní číslo.
„Pravděpodobně se vám už znovu neozveme,“ řekl. „Přesto
bych na vás rád měl telefon.“
„Hålén vypadal úplně zdravě,“ divil se Holmberg. „Co se vlastně
stalo? A co teď bude s tou smlouvou?“
„Pokud nemá nějaké příbuzné, kteří by objednávku převzali,
tak nejspíš zaplaceno nedostanete. Můžu vás ujistit, že Artur
Hålén je mrtvý.“





33 rána
„A vy mi nemůžete říct, co se stalo?“
„Bohužel ne.“
„Tak to je špatné.“
Wallander vstal na znamení toho, že rozhovor skončil.
Holmberg tam stál s aktovkou v ruce.
„Možná by pana inspektora zaujala naše encyklopedie?“
„Jsem jenom asistent,“ namítl Wallander. „A encyklopedii
nepotřebuju. Rozhodně ne právě teď.“
Wallander Holmberga vyprovodil na ulici. Teprve když muž
odjel na kole a zmizel za rohem, vrátil se Wallander do Hålénova
bytu. Posadil se ke kuchyňskému stolu a v myšlenkách si
rekapituloval to, co mu Holmberg pověděl. Jediné logické vysvětlení,
k němuž došel, bylo, že se Hålén pro sebevraždu rozhodl z ně -
jakého náhlého popudu. Pokud nebyl tak bláznivý, že chtěl na
nevinného prodejce knih nastražit nehezký žert.
Někde v dálce zazvonil telefon. Příliš pozdě si uvědomil, že je
to jeho přístroj. Rozběhl se do bytu. Volala Mona.
„Myslela jsem, že pro mě přijedeš,“ zlobila se. Wallander se
po díval na hodinky a tiše zaklel. Skoro před čtvrt hodinou měl
být v přístavu.
„Zdržel mě jeden případ,“ omlouval se.
„Vždyť máš dneska volno.“
„Bohužel mě potřebovali.“
„To vážně nemají nikoho jiného než tebe? Takhle to bude
pořád?“
„To byla určitě výjimka.“
„Nakoupil jsi?“
„Nestihl jsem to.“
Slyšel, jak je zklamaná.
„Vyzvednu tě teď,“ řekl. „Zkusím chytit taxík. Půjdeme se
někam najíst.“
„Jak si tím můžu být jistá? Třeba budeš muset zase někam
vyrazit?“
„Přijedu co nejrychleji. Slibuju.“





34 pyramida
„Sedím venku na lavičce. Ale budu čekat jenom dvacet minut.
Pak jdu domů.“
Wallander zavěsil a  zavolal na taxislužbu. Bylo obsazeno.
Trva lo skoro deset minut, než se mu podařilo objednat vůz.
Zatímco se pokoušel o spojení, stihl zamknout Hålénův byt
a převléct si košili.
Do terminálu trajektů z Dánska dorazil za třiatřicet minut.
Mona už odešla domů. Bydlela v  ulici Södra Förstadsgatan.
Wallan der došel na náměstí Gustava Adolfa a zavolal jí
z budky. Bez odezvy. Po pěti minutách to zkusil znovu. Mezitím už
dorazila domů.
„Když říkám dvacet minut, tak myslím dvacet minut,“
spustila.
„Nemohl jsem sehnat taxík. Na té zatracené ústředně měli
obsazeno.“
„Stejně jsem unavená. Uvidíme se někdy jindy.“
Wallander ji zkoušel přemluvit, ale Mona už se rozhodla.
Rozhovor vyústil v hádku. Pak zavěsila. Wallander praštil
sluchátkem do vidlice. Několik procházejících policistů na obchůzce se
na něj s nelibostí podívalo. Nejspíš ho nepoznali.
Zašel ke stánku s párky u náměstí. Potom se posadil na
lavičku a  nepřítomně pozoroval několik racků, kteří se prali o 
kousek chleba.
S Monou se nehádali často, ale pokaždé ho to rozrušilo.
V nitru věděl, že ho to do zítřka přejde. Ale nedokázal svůj neklid
rozumem potlačit. Nervozita přetrvávala.
Když Wallander dorazil domů, posadil se ke kuchyňskému
stolu a zkusil se soustředit na rekapitulaci toho, co se odehrálo
v sousedním bytě. Ale ničeho se nedobral. Navíc se cítil nejistě.
Jak se vlastně provádí ohledání a analýza místa činu? Uvědomil
si, že mu chybí příliš mnoho zásadních znalostí, přestože na
policejní akademii strávil tolik času. Po půlhodině nasupeně odhodil
pero. Všechno si jenom namlouvá. Hålén se zastřelil. Na tomto
faktu nic nezmění ani sázenka, ani prodejce knih. Spíš by měl





35 rána
litovat, že se s panem Hålénem víc nestýkal. Třeba ho nakonec
přemohlo osamění?
Wallander přecházel sem a tam po bytě, neklidně, nervózně.
Mona byla zklamaná. A příčinou byl on.
Zaslechl, jak ulicí projíždí auto. Z otevřeného okénka
burácela hudba. Dům u vycházejícího slunce. Před několika lety to byla
neuvěřitelně populární skladba. Ale jak se jmenovala ta skupina?
Kinks? Wallander si nevzpomínal. Potom ho napadlo, že touto
dobou obvykle slyšel přes zeď tlumený zvuk Hålénovy televize.
Teď bylo ticho.
Posadil se na pohovku a položil si nohy na stolek. Myslel na
svého otce. Na jeho zimní kabát a pletenou čepici, na nohy bez
ponožek. Kdyby nebylo tak pozdě, zajel by za ním a zahrál si
s ním karty. Ale uvědomil si, že začíná být unavený, ačkoliv
ještě není ani jedenáct. Pustil televizi. Jako obvykle běžel nějaký
diskusní pořad. Chvíli trvalo, než pochopil, že účastníci hovoří
o výhodách a nedostatcích nového světa, který se postupně rodí.
Světa počítačů. Přístroj vypnul. Ještě chvíli zůstal sedět, pak se
za hlasitého zívání svlékl a ulehl.
Záhy usnul.
Později nedokázal říct, co ho vzbudilo. Ale najednou byl
naprosto čilý a zaposlouchal se do tmavé letní noci. Něco ho
probudilo, tím si byl jistý. Možná auto s porouchaným výfukem, které
projelo ulicí? U otevřeného okna se pomalu vlnila záclona. Opět
zavřel oči.
Potom to zaslechl, přímo u hlavy.
Někdo je v Hålénově bytě. Zadržel dech a poslouchal dál. Cosi
zarachotilo, jako by někdo něčím pohnul. Potom se ozvalo jakési
šoupání. Někdo posouval nábytek. Wallander se podíval na budík
na nočním stolku. Tři čtvrtě na tři. Přitiskl ucho na zeď. Skoro
uvěřil, že se mu to jen zdálo, když vtom opět zaslechl nějaký zvuk.
Tam uvnitř se určitě někdo pohybuje.
Posadil se a  přemýšlel, co by měl udělat. Zavolat kolegům?
Pokud Hålén neměl žádné příbuzné, tak v tom bytě nemá nikdo





36 pyramida
co pohledávat. Ale jak se to má s Hålénovou rodinnou situací,
nevěděli jistě. Nebo mohl nechat rezervní klíče u někoho, o kom
nevěděli.
Wallander vstal z postele a natáhl si kalhoty a košili. Potom
vyšel bos na schodiště. Dveře Hålénova bytu byly zavřené. V ruce
svíral klíče. Najednou si nebyl jistý, co by měl udělat. Logické
by bylo, aby zazvonil. Přece jenom dostal od Hemberga klíče,
čímž získal jistou zodpovědnost. Stiskl zvonek. Čekal. Nyní bylo
v bytě úplné ticho. Znovu zazvonil. Stále žádná odezva. Vtom si
uvědomil, že člověk, který se nachází v bytě, může velmi snadno
zmizet oknem, které bylo jen necelé dva metry nad zemí. Zaklel
a vyběhl na ulici. Hålén bydlel v rohovém bytě. Wallander si
pospíšil za roh. Ulice byla prázdná. Ale jedno z Hålénových oken
bylo otevřené.
Wallander se vrátil do domu a odemkl Hålénovy dveře. Než
vešel dovnitř, zavolal, ale žádné odpovědi se nedočkal. Rozsví -
til v předsíni a vešel do pokoje. Zásuvky komody byly
vytažené. Noční návštěvník v  bytě zjevně něco hledal. Wallander se
rozhlédl. Přistoupil k oknu a snažil se zjistit, jestli není
vypáčené. Ale žádné známky násilného vniknutí tam nenašel. Mohl
tedy dojít ke dvěma závěrům. Neznámý člověk, který přišel do
Hålénova bytu, měl přístup ke klíčům. A nikdo ho tam neměl
přistihnout.
Wallander v pokoji rozsvítil a začal zkoumat, jestli něco z toho,
co tam bylo, nyní nechybí. Ale nebyl si jistý svou pamětí.
Nápadné věci stály na svých místech. Brouk z Brazílie, oba lodní
deníky i stará fotografie. Ale ta byla nyní vytažená z obálky
a ležela na podlaze. Wallander si dřepl a  podíval se na obálku.
Někdo z ní fotku vyndal. Jediné vysvětlení, k němuž Wallander
dospěl, bylo, že někdo hledal něco jiného, co možná mohlo být
v obálce.
Zvedl se a  rozhlížel se dál. Povlečení bylo stržené z 
postele, skříň otevřená. Jeden ze dvou Hålénových obleků skončil na
zemi.





37 rána
Někdo tu něco hledal, pomyslel si Wallander. Otázkou je co.
A taky jestli to našel, než jsem zazvonil.
Zašel do kuchyně. Skříňky byly otevřené. Jeden hrnec vypadl
na zem. Možná to ho vzbudilo? Vlastně, napadlo ho, je odpověď
jasná. Pokud ten, kdo tu byl, našel, co hledal, byl by odešel. A nej -
spíš ne oknem. Takže to, co hledal, tu pořád ještě je. Pokud to tu
ovšem vůbec někdy bylo.
Wallander se vrátil do pokoje a  zadíval se na zaschlou krev
na podlaze.
Co se stalo? ptal se sám sebe. Opravdu šlo o sebevraždu?
Zkusil prohledat celý byt. Ale deset minut po čtvrté to vzdal,
vrátil se k sobě a znovu si lehl. Nejprve si nařídil budík na
sedmou hodinu. Ráno si nejdřív ze všeho bude muset promluvit
s Hembergem.
Nazítří se na Malmö snášel déšť a Wallander běžel na
autobusovou zastávku. Spal neklidně a vzbudil se mnohem dřív, než
zazvonil budík. Pomyšlení na to, že by svou ostražitostí mohl
Hemberga oslnit, způsobilo, že ležel a fantazíroval, jak z něj jednoho
dne bude výjimečný vyšetřovatel. Díky tomu se také rozhodl, že
si bude muset důrazně promluvit s Monou. Nelze přece očekávat,
že policista si pořád bude hlídat čas.
Za čtyři minuty sedm dorazil na policejní stanici. Slyšel, že
Hemberg často chodí do práce velmi brzy. Po dotazu na recepci
se ukázalo, že je to pravda. Hemberg přišel už v šest. Wallander
zašel na oddělení, kde vládla kriminální policie. Většina
kanceláří byla dosud prázdná. Zamířil rovnou k Hembergovým dveřím
a zaklepal. Když zaslechl jeho hlas, otevřel a vešel. Hemberg
seděl na židli pro návštěvy a stříhal si nehty. Když zjistil, že je to
Wallander, zamračil se.
„My jsme si snad domluvili schůzku? Na to si
nevzpomínám.“
„Ne. Ale musím vám něco oznámit.“
Hemberg odložil nůžky mezi tužky a posadil se za stůl.





38 pyramida
„Jestli to bude trvat dýl než pět minut, můžete se posadit,“
řekl.
Wallander zůstal stát. Potom Hembergovi vypověděl, co se
stalo. Začal u prodejce knih a pokračoval s nočními událostmi.
Nedokázal poznat, jestli Hemberg poslouchá se zájmem, nebo ne.
Jeho tvář nic neprozrazovala.
„To je všechno,“ zakončil Wallander. „Říkal jsem si, že bych
vám to měl co nejdřív nahlásit.“
Hemberg Wallanderovi pokynul, aby se posadil. Potom vzal
blok, vybral si pero a zapsal si jméno a telefonní číslo prodejce
knih Holmberga. Wallander si jeho poznámkový blok uložil do
paměti. Hemberg tedy nepoužívá volné papírky ani předtištěné
protokoly.
„Ta noční návštěva vypadá divně,“ poznamenal potom. „Ale
v zásadě to nic nemění. Hålén spáchal sebevraždu. O tom jsem
přesvědčený. Až dostaneme výsledky pitvy a analýzu zbraně,
budeme to mít černé na bílém.“
„Otázkou je, kdo to tam v noci byl.“
Hemberg pokrčil rameny.
„Sám jste došel k možné odpovědi. Někdo, kdo měl klíče. Kdo
hledal něco, o co nechtěl přijít. Zprávy se šíří rychle. Lidi viděli
policejní auta a sanitku. Že Hålén zemřel, věděl kdekdo už po
pár hodinách.“
„Přesto je divné, že ten člověk vyskočil z okna.“
Hemberg se usmál.
„Třeba si myslel, že jste zloděj,“ odvětil.
„Copak zloději zvoní?“
„To je běžný způsob, jak zjistit, jestli je někdo doma.“
„Ve tři v noci?“
Hemberg odložil pero a opřel se.
„Nevypadáte moc přesvědčeně,“ poznamenal a neskrýval, že
ho Wallander začíná rozčilovat.
Wallander si okamžitě uvědomil, že zašel příliš daleko,
a začal ustupovat.





39 rána
„Ale ano,“ opáčil. „Byla to sebevražda, nic jiného.“
„Výborně,“ naznal Hemberg. „Tak to bysme měli. Ale je dobře,
že jste mi to pověděl. Pošlu tam několik kluků, aby se podívali na
ten nepořádek. Pak budeme čekat na patology a techniky.
A potom Håléna strčíme do složky a zapomeneme na něj.“
Na znamení toho, že rozhovor je u konce, položil Hemberg
ruku na telefonní sluchátko. Wallander opustil místnost
a připadal si jako pitomec. Pitomec, který přestřelil. Co si to vlastně
namlouval? Že přišel na stopu vraždě? Sešel dolů do své kanceláře
a rozhodl se, že Hemberg má pravdu. Jednou provždy na Håléna
zapomene. A ještě chvíli bude pilným pořádkovým policistou.
Toho večera přijela do Rosengårdu Mona. Povečeřeli spolu
a Wallan der jí neřekl vůbec nic o tom, jak se rozhodl. Místo toho
se omluvil, že přišel pozdě. Mona omluvu přijala a zůstala přes
noc. Dlouho leželi a povídali si o červenci, kdy spolu měli strávit
dvoutýdenní dovolenou. Stále se ještě nerozhodli, co podniknou.
Mona pracovala v dámském kadeřnictví a moc peněz
nevydělávala. Snila o tom, že si někdy v budoucnu otevře vlastní salon.
A Wallander také neměl příliš vysoký plat. Přesněji řečeno 1 896
korun měsíčně. Nemají auto a budou muset pečlivě plánovat,
aby vyšli s penězi.
Wallander navrhl, aby jeli na sever do hor. Nikdy nebyl dál
než ve Stockholmu. Ale Mona chtěla vyrazit někam, kde by se
mohli koupat. Zkoumali, jestli jim našetřené peníze dohromady
vystačí na cestu na Mallorku. Ale bylo by to moc drahé. A tak
Mona navrhla, aby odjeli do Skagenu v Dánsku. Byla tam jako
malá několikrát s rodiči a nikdy na to nezapomene. A navíc
zjistila, že je tam spousta levných penzionů, ve kterých mají zatím
volno. Než usnuli, podařilo se jim dohodnout. Pojedou do
Skagenu. Mona hned zítra zarezervuje pokoj a Wallander zjistí, jak
jezdí vlaky z Kodaně.
Následující večer, pátého června, byla Mona na návštěvě
u  svých rodičů, kteří bydleli ve Staffanstorpu. Wallander hrál





40 pyramida
několik hodin karty se svým otcem. Ten byl projednou dobře
naladěný a nekritizoval Wallandera za to, jaké si vybral povolání.
Když se mu navíc podařilo syna obehrát skoro o padesát korun,
rozveselilo ho to tak, že vytáhl láhev koňaku.
„Jednou pojedu do Itálie,“ prohlásil, když si připili. „A kromě
toho bych chtěl někdy v životě vidět egyptské pyramidy.“
„A proč?“
Otec se na něj dlouze zadíval.
„To byla nevýslovně hloupá otázka,“ shledal. „Člověk by po -
chopitelně měl vidět Řím, než umře. A pyramidy taky. To patří
k všeobecnému vzdělání.“
„Kolik Švédů si podle tebe může dovolit cestu do Egypta?“
Zdálo se, že otec si jeho námitky nevšiml.
„Ale já ještě neumírám,“ dodal. „Kdepak, stěhuju se do
Löderupu.“
„Jak to pokračuje s koupí domku?“
„Už je to hotovo.“
Wallander se na něj překvapeně podíval.
„Jak to myslíš — hotovo?“
„Že už jsem ten domek koupil a  zaplatil. Adresa je Svinda-
la 12/24.“
„Ale já jsem ho ještě ani neviděl...“
„Ty tam bydlet nebudeš. Zato já ano.“
„Tys tam byl?“
„Viděl jsem to na fotce. To mi stačí. Nikam nejezdím zbytečně.
Ruší mě to od práce.“
Wallander v duchu zaúpěl. Byl přesvědčený, že otec se při
koupi domu nechal napálit. Stejně jako se tak často nechal
napálit, když prodával své obrazy pochybným chlapíkům ve
velkých amerických bourácích, kteří byli celá léta jeho hlavními
zákazníky.
„No, to je teda novina,“ řekl Wallander. „Můžu se zeptat, kdy
se chceš odstěhovat?“
„Stěhovací auto přijede v pátek.“





41 rána
„Ty se budeš stěhovat už tento týden?“
„Slyšíš, co říkám. Příště už si zahrajeme karty uprostřed
skånského bahna.“ Wallander rozhodil rukama.
„A kdy budeš balit? Vždyť tady je hrozný nepořádek.“
„Předpokládal jsem, že ty nemáš čas. Proto jsem poprosil tvou
sestru, aby přijela a pomohla mi.“
„Takže kdybych dneska nedorazil, při příští návštěvě bych tu
našel prázdný dům?“
„Jo, to bys našel.“
Wallander nastavil sklenku, aby dostal další koňak. Otec mu
ji naplnil skoro do poloviny.
„Vždyť já ani nevím, kde to je. Löderup? To je před, nebo za
Ystadem?“
„Je to u Simrishamnu.“
„Nemůžeš mi odpovědět na otázku?“
„To jsem právě udělal.“
Otec vstal a láhev s koňakem uklidil. Potom ukázal na karty.
„Dáme si ještě partičku?“
„Já už nemám peníze. Ale vždycky večer se sem pokusím zajít
a pomoct ti s balením. Kolik jsi za ten domek zaplatil?“
„To už jsem zapomněl.“
„To snad ne? Ty máš tolik peněz?“
„Ne. Ale peníze mě nezajímají.“
Wallander pochopil, že podrobnější odpověď nedostane. Bylo
půl jedenácté. Potřeboval se dostat domů a vyspat se. Zároveň se
nemohl od domku odpoutat. Tady vyrostl. Když se narodil, bydleli
v Klagshamnu. Ale odtamtud vlastně nemá žádnou vzpomínku.
„Kdo tu teď bude bydlet?“ zeptal se.
„Slyšel jsem, že to mají zbourat.“
„Vypadá to, že si s  tím zrovna hlavu nelámeš. Jak dlouho jsi
tu vlastně bydlel?“
„Devatenáct let. Víc než dost.“
„Ze sentimentality tě rozhodně nemůže nikdo podezírat. Je ti
jasné, že tohle je dům, kde jsem strávil dětství?“





42 pyramida
„Dům je dům,“ odpověděl otec. „Města už mám po krk. Chci
na venkov. Tam budu mít klid a budu malovat a plánovat cestu
do Egypta a do Itálie.“
Wallander šel až do Rosengårdu pěšky. Padla mlha. Uvědomil si,
jak ho zneklidňuje pomyšlení na to, že se otec odstěhuje a dům, <


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist