načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Půvab pomsty – Victoria Helen Stone

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Půvab pomsty

Elektronická kniha: Půvab pomsty
Autor: Victoria Helen Stone

Jane si na ulici nevšimnete. Chodí v laciných šatech do nudné práce, nemá žádné ambice a útěchu hledá v kostele. Takhle nějak ji vidí její nadřízený Steven, který ji snadno zařadí do sbírky svých trofejí. Netuší přitom, že je to ona, kdo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 315
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Klára Kolinská
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1727-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jane si na ulici nevšimnete. Chodí v laciných šatech do nudné práce, nemá žádné ambice a útěchu hledá v kostele. Takhle nějak ji vidí její nadřízený Steven, který ji snadno zařadí do sbírky svých trofejí. Netuší přitom, že je to ona, kdo určuje pravidla této ponižující hry. Aby ochránila své tajemství, musí být přesně takovou, jakou ji chce Steven mít. Skutečná Jane je ale mnohem prozíravější, nebezpečnější... a nikomu není podezřelá.

Popis nakladatele

Jane je přesně tou holkou, jaké si na ulici nevšimnete. Chodí v laciných šatech do nudné práce, nemá žádné ambice a útěchu hledá v kostele. Takhle nějak ji vidí její nadřízený Steven, který ji snadno zařadí do sbírky svých trofejí. Jane mu okamžitě podlehne a dělá vše pro to, aby byla v jeho očích poslušnou partnerkou. Steven přitom netuší, že je to ona, kdo určuje pravidla této ponižující hry s nečekaným vyústěním. Aby Jane ochránila své tajemství, musí být přesně takovou, jakou ji chce Steven mít. S pokorou vzhlíží také k jeho otci, podle jehož kázání jsou ženy příčinou všeho zla. Tedy až na jeho výrazně mladší manželku. Skutečná Jane je ale mnohem chytřejší, prozíravější, nebezpečnější… a nikomu není podezřelá. Když jí chybí láska, uspokojit ji může jedině pomsta.

Zařazeno v kategoriích
Victoria Helen Stone - další tituly autora:
Půvab pomsty Půvab pomsty
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Půvab pomsty

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Victoria Helen Stone

Půvab pomsty – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2020

POMSTY

PŮVAB

VICTORIA HELEN

STONE



Tato kniha je věnována J. a každému, kdo ji potřebuje.



1

Vychutnávám si okamžik, kdy si mě poprvé všimne. Jeho nepatrné zaváhání, když zjistí, že má v kanceláři novou pracovní sílu. Dávám si pozor, aby na mně nebylo poznat, že jsem si ho taky všimla.

Je to typ chlapa, co si o sobě rád myslí, že má úplně všechno pod kontrolou. Bojí se žen, které se příliš prosazují. Protože taková holka se přece dá kontrolovat jen těžko. A tak se snaživě věnuji své práci a jenom ho nenápadně pozoruji zpod sklopených řas.

Moje práce nevyžaduje žádné zvláštní soustředění. V životopise, který jsem svému novému zaměstnavateli poslala, není o mé skutečné minulosti ani zmínka, můj právnický diplom a šestiletá praxe v oboru je ale rozhodně víc, než je pro tuhle pozici zapotřebí. Nicméně zanášení dat do systému je příjemně uklidňující a přináší mi větší uspokojení než jakákoliv právničina. Ponořím se znovu do rytmu své nové pracovní činnosti a nevěnuji mu sebemenší pozornost.

Není tu šéfem. Steven Hepsworth je klasický představi

tel středního managementu. Výše postaveným hlavounům

7


prokazuje náležitý respekt. Svou práci zastává dobře. Má titul MBA a je klasicky dobře vypadající běloch, takže se v životě jistě neztratí. Skvělá partie.

Jeho ležérně přitažlivý zevnějšek jsem zaznamenala už včera, když mě v kanceláři představovali. Používá příliš moc vlasového gelu, ale hodně se usmívá a jeho úsměvy se zdají být upřímné. Srdečnost v jeho hnědých očích k němu člověka přitahuje a odvádí pozornost od známek slabosti charakteru, kterou prozrazuje linie jeho čelisti. Všichni ho tu mají rádi. Ostatní ženy v kanceláři s ním otevřeně flirtují, když na ně promluví. Je to zkrátka sympatický chlapík.

Někdo mi přinese štos záznamů, které je třeba zpracovat, a já po zbytek dne pustím Stevena Hepswortha z hlavy.

Taky s ním budu flirtovat, stejně jako ostatní ženy. Ale ještě ne.

8


2

Třetí den v mé nové práci mě najde o polední pauze v místnosti určené pro odpočinek. Je možné, že tam na mě narazil náhodou, ale většina manažerů používá odpočinkovou místnost v horním patře, alespoň jak mi bylo řečeno. Na druhou stranu je ovšem pravda, že Steven si zjevně rád užívá pozici velké ryby v malém rybníce, a tak možná raději obědvá s námi obyčejnými pěšáky. „Ahoj,“ pozdraví mě bujaře. „Já jsem Steven.“

„Těší mě, já jsem Jane,“ odpovím mu s úsměvem a podám ruku.

On mi jí lehce potřese, jeho prsty se sotva dotýkají mých. Nesnáším muže, kteří tisknou ženám ruce, jako kdyby se obávali, že jim jejich mužná síla rozdrtí křehké, bezmocné kůstky, ale culím se na něj jako sluníčko.

„Vy jste ta nová?“

„Jo, to jsem já!“ Když mou ruku pustí, mám chuť nechat ji dopadnout na stůl jako kus hadru, ale místo toho si zkřížím paže pod prsy. Pohledem zavadí o můj výstřih jen letmo. Má zájem, ale je diskrétní.

9


Mám na sobě lehké květované šaty, ve stylu všech svých úlovků z poslední doby. Mohly by působit zdrženlivě, ale na to jsem si rozepnula o jeden knoflík víc, než by se slušelo. Náš Steven si potrpí na prsa. Já nejsem obdařená nijak zvlášť štědře, ale prsa mám a vyztužila jsem si je podprsenkou do tvaru připomínajícího spíš velikost C než B. Jemu se výsledek očividně líbí. Jestli mě někdy uvidí nahou, bude zklamaný, ale to bude hrát jedině v můj prospěch.

„A copak vás do naší skromné kanceláře přivádí?“

„Ale znáte to. Stará známá písnička. Nedávno jsem se přistěhovala zpátky do tohohle města a slyšela jsem, že pořád najímáte kancelářské síly na zpracování dat. A tak jsem tady.“

„Jste čerstvě po škole?“

Je mi třicet, a tak mě jeho lichotka rozesměje. „Ne, spíš jsem tu skončila po ošklivém rozchodu.“

„Jo, to znám,“ přikývne Steven a opře se bokem o hranu stolu. Oči mu jiskří živým zájmem. Holka, která má čerstvě za sebou ošklivý rozchod, bude zranitelná. V duchu uvažuje, jestli by měl šanci dostat mě do postele. „No, vítejte zpátky v Minneapolis.“

Ano, už je to dávno. Příliš dávno. Měla jsem se vrátit před rokem. Před dvěma lety.

Za zády mu cinkne časovač mikrovlnné trouby. Můj žalostný oběd je připravený. Steven se posune kousek stranou a já mu dám čas, aby viděl na pultu obal laciného nízkokalorického hotového jídla, kterým se hodlám posilnit. Teprve pak ho zvednu a vyhodím do nádoby na plasty. Nejsem na tom finančně zrovna dobře a pokouším se shodit alespoň pět kilo. To vidí on.

Pravda je ovšem taková, že jsem téměř určitě bohatší než on a moje tělo je na tom víc než dobře. Funguje, jsem ve skvělé formě a kromě toho, na to, abyste si dopřáli sex, ne

10


potřebujete dokonalé tělo. Sex je to nejlacinější zboží, které je k mání, a na trhu se uplatní těla jakéhokoliv vzhledu. O lásku nestojím, a tak neztrácím čas tím, že bych si lámala hlavu obavami, co si o mně moji partneři myslí. Můj naprostý nedostatek studu všechno zjednodušuje.

Taková míra sebevědomí by ovšem Stevena vyděsila, proto se jen rozpačitě usměju a vytáhnu z mikrovlnky svůj nízkokalorický hovězí stroganoff.

„To vypadá dobře,“ zalže Steven, jako kdybych neviděla tu nevábnou louži nahnědlé omáčky na hroudě nudlí, které jsou napůl syrové a napůl rozvařené.

„Dáte si se mnou?“ zeptám se.

Tomu se trochu příliš nahlas zasměje. „Já si skočím dolů pro sendvič s masovými kuličkami.“ Jasně. Jídlo pro správného chlapa. Maso a koule v jedné porci. „Ale děkuju!“ dodá zvesela. „Můžu vám něco přinést, když jdu stejně dolů? Třeba kafe?“

„Ne, děkuju. Přinesla jsem si z domova čaj.“ Ve skutečnosti čaj nesnáším, ale kvůli němu ho budu pít, slabý a vlažný.

„No, rád jsem vás poznal, Jane. Určitě se tu teď budeme vídat, co?“

„Tak na to si klidně vsadím.“ Když se zasměje, já se jeho reakci pyšně zakřením. On mě odmění spikleneckým mrknutím.

Jakmile odejde, pustím se do svého nízkokalorického oběda a otevřu si knížku, kterou jsem si ráno dala do kabelky. Čtení je můj oblíbený koníček. To předstírat nemusím.

11


3

Není to tak, že bych neměla žádné city. Nějaké emoce mám. Rozhodně. Jde jen o to, že si zpravidla dokážu vybrat, kdy je cítit. A co je ještě důležitější, dokážu si vybrat, kdy je necítit.

Nemyslím si, že jsem se tak narodila. Spíš mám podezření, že jsem kdysi všechno prožívala až příliš hluboce, až se můj mozek nějak přetransformoval, aby mě chránil.

Moji rodiče dosud žijí, dosud jsou spolu a nejspíš mě upřímně milují. Ale milují mě způsobem, jakým bezstarostné dítě miluje své oblíbené zvířátko. Jeden den mě zahrnují přílišnou pozorností a druhý den se chovají, jako kdyby mě sotva znali. Když jsem byla malá, tyhle nečekané a nevysvětlitelné proměny jejich jednání jsem hrozně těžko snášela, a tak se můj mozek naučil od nich distancovat. Dneska už o tom ani nepřemýšlím. Připadá mi to docela přirozené. Emoce ostatních lidí pozoruji zpovzdálí a jen zřídka se na jejich prožívání podílím.

Občas s rodiči mluvím, ale vídám se s nimi jenom o Vánocích. Pokud jsem zrovna v Oklahomě, zastavím se u nich

12


na návštěvu – ale upřímně řečeno, kdo by jezdil do Oklahomy? Když mají narozeniny, vždycky jim pošlu nějaké peníze. Peníze potřebují pořád.

Nemůžu říct, že bych je nenáviděla, jenom nechápu, co některé lidi vede k tomu, aby se za každou cenu pokoušeli udržovat normální vztahy s toxickými členy rodiny. Já vím, co jsou moji rodiče zač. Určitě existují i horší, ale i tak jsou dost hrozní a já rozhodně nestojím o to, aby chaos jejich života zasahoval do mého ve chvílích, kdy to nejméně čekám. Když jsem byla dítě, využili důsledně každé příležitosti, aby mě ranili, a teď už mě ranit nemůžou, ani kdyby se snažili sebevíc. To je všechno.

Když jim o Vánocích volám, trpělivě poslouchám jejich historky o veškerých příkořích a smůlách, které je potkaly, a na oplátku se s nimi podělím o pár historek o tom, jaké to je žít a pracovat v Malajsii. Vyprávějí mi, co dělá můj bratr Rick. Já s ním nemluvím. Buranskému parchantovi, kterému se během ojedinělých krátkých pobytů mimo vězení bůhvíjak podařilo zplodit pět dětí se čtyřmi různými ženami, nemám co říct.

Tak to je moje rodina.

A pokud jde o přátele... no, Meg byla moje nejlepší ka

marádka od prvního dne, kdy jsme se potkaly. Ale je mrtvá.

13


4

Ještě před měsícem jsem pracovala jako americká právní zástupkyně pro import a export v jedné velké asijské výrobní konglomeraci. Bydlela jsem v krásném bytě v moderní výškové budově v Kuala Lumpur vybaveném vším západním luxusem. Vždycky mi připadalo legrační, jak Američani žijící v cizině sice skoro vůbec nevaří, ale nutně potřebují to největší a nejlepší kuchyňské vybavení. A já sama se do téhle kategorie počítám taky. Milovala jsem svůj nablýskaný šestiplotýnkový sporák.

Z okna bytu jsem měla výhled na celé město. Přes den ho často zakrýval tmavý mlžný opar, ale v noci zářilo jako hvězdná obloha. Chodila jsem na večírky. Pořád tam někdo pořádal nějaké večírky. Kupovala jsem si značkové oblečení a boty. Nepotřebuji krásné věci, ale potrpím si na kvalitu.

A teď bydlím v chátrající garsonce tři bloky od své nové práce. Pronajala jsem si ji právě proto, že to mám do kanceláře tak blízko, a také proto, že na to, co za byt platím – což je velmi málo –, má dům slušná bezpečnostní opatření.

14


Téměř bych si mohla dovolit bydlet tady za tu almužnu, co teď vydělávám. Všechen nábytek v bytě je levně pronajatý.

Můj malajský zaměstnavatel si myslí, že se starám o umírajícího příbuzného. Na tohle malé dobrodružství mám teď necelých padesát dní. Jestli tu zůstanu déle, přijdu o práci. A já mám svou práci ráda. Mám ráda svůj život. Má ráda svůj luxusní byt v Kuala Lumpur. Chci se k tomu všemu vrátit – ale ne dřív, než dokončím to, kvůli čemu jsem sem přijela.

Minneapolis mám taky ráda, ale nebude mi vadit odsud zase odjet. Je to tu pro mě příliš plné vzpomínek na Meg. Nebo bych tu snad měla chtít zůstat, abych na ni mohla vzpomínat a předstírat, že tu na ni můžu každým okamžikem narazit? Nevím, co může zármutek s člověkem udělat, netuším, co bych měla čekat, nebo dokonce ani co bych měla chtít.

Ale já nejsem z těch, co si dělají příliš velké starosti o budoucnost. Jestli přijdu o práci, můžu prodat svůj byt v Kuala Lumpur a přestěhovat se do New Yorku. Manhattan jsem vždycky měla ráda. Už nemůžu spoléhat na Meginu spontánnost a energii, která mi pomáhala nezapomenout, jaké to je prožívat opravdové lidské city, ale možná bych se místo toho mohla prostě oddat šílenému tepu toho města. Na každém rohu a na každém patře každého domu se tam neustále odehrává nějaké vášnivé melodrama. Třeba by mi prospělo být neustále obklopena takovými dávkami emocí.

V Kuala Lumpur je to podobné, ale já nemluvím malajsky natolik, abych se do jeho rytmu mohla naplno ponořit. V Minneapolis je to v létě docela fajn, ale v zimě je to tu mrtvé. A já mám v sobě až příliš ledového chladu, než abych dokázala žít uprostřed nekonečné tmy a zimy.

Dnes jsem na Stevena v odpočinkové místnosti nenarazila a začínám se obávat, jestli jsem vůbec vzbudila jeho zájem.

15


Když přistoupí ke kolegyni u stolu dvě řady ode mě, svléknu si propínací svetřík a začnu si duchem nepřítomná pohrávat s knoflíčkem ve výstřihu šatů. Rozepnout, zapnout. Rozepnout, zapnout. Špičkami prstů se zlehka dotýkám holé kůže na hrudi. Po chvilce jimi sjedu trochu níž. Když vzhlédnu, vidím, že se dívá. Polknu, rozpačitě se usměju a stydlivě sklopím hlavu.

O pár okamžiků později opatrně zvednu oči pod sklopenými řasami. On na mě mrkne. Dopřeju mu pohled na to, jak se rozpustile chichotám jako holčička.

Na tomhle malém představení koneckonců není nic neslušného. Doufám, že to zabralo.

Pracuji do půl šesté, pak jdu domů do svého ubohého bytečku, sousedícího s bytem rozvedeného otce, který má tři dny v týdnu děti ve své péči. Občas přes zeď docela ráda poslouchám jejich smích nebo vřískot, ale dnes večer jsou celé rozdivočené představou, že půjdou do obchodu nakupovat kostýmy na Halloween, a já je nenávidím za to, jak jsou šťastné, nenávidím je za své vzpomínky.

Když jsme byly ve druhém ročníku na vysoké škole, Meg mě taky donutila navléct se na Halloween do kostýmu. Naposledy jsem se s tím namáhala, když mi bylo deset. Meg šla za sexy zdravotní sestřičku. Já jsem byla sexy učitelka. Na vysoké škole samozřejmě šlo u kostýmů jedině a pouze o to vypadat sexy a fungovalo to. Já jsem se nechala sbalit a Meg se seznámila s klukem, s nímž pak chodila. Jmenoval se Kevin, pokud se dobře pamatuju. Na to, že byl teprve ucho, byl fajn. Měla jsem ho ráda. Ale trvalo to mezi nimi jenom tři měsíce.

Meg se vždycky zamilovávala rychle a bezhlavě a já jsem

jí k tomu úspěšně dávala prostor. To byla moje stálá role v jejím milostném životě: čekat opodál, až nastane nevyhnutelná katastrofa. Pomáhat jí pochopit, jak se to stalo,

16


překonat krizi, dívat se zase dopředu a jít dál, když pro slzy neviděla ani pár kroků před sebe.

Její role v mém milostném životě spočívala pro změnu

v tom, že mě vytrvale povzbuzovala, abych každému klukovi dala šanci. Je fajn! Líbíš se mu! Je tak roztomilej! Na vysoké jsem si s kluky začínala nejčastěji jen proto, abych jí udělala radost. Abych to alespoň někdy zkusila tak, jak to dělala ona. Užívala jsem si fyzickou blízkost i sex, ale nikdy jsem se nedokázala přimět k tomu, abych se někomu naplno otevřela.

A proč bych taky měla? Lidi si v jednom kuse jenom ubli

žují. Dokonce i ti nejlepší zraňují ty, které milují. Děláme to, protože si nedokážeme pomoct. Většina z nás nejsou žádní zloduši. Jsme jen pitomí, máme spoustu chyb a neumíme brát ohledy na druhé. Meg byla přesvědčená, že to utrpení je vyváženo vším dobrým, co láska přináší. To si myslí většina lidí. A kvůli tomu to nevzdávají. To je to, co je udržuje naživu.

A co udržuje naživu mě? Já nevím. Drobná potěšení, nej

spíš. Kafe. Čokoláda. Soutěžení. Hedvábné šaty. Horká koupel po studeném dni. Výhry nad ostatními. Uspokojení z toho, že se mi daří uspořádat si život přesně tak, jak chci.

Jo, a v tuhle chvíli rozmrzelost nad tlumeným žvatláním

malých dětí za mými dveřmi. Zavřu oči a v duchu si před

stavuji, že jsou to děti Meg, a ne nějakého cizího člověka.

Meg chtěla děti. Chtěla manžela a zahradu s bílým tyč

kovým plotem a na dvoře houpačku. A já jsem chtěla, aby

se jí tohle všechno splnilo. Byla by z ní skvělá matka, své

děti by zahrnovala vší myslitelnou láskou a pozorností. Kaž

dé Vánoce by celý dům vyzdobila od sklepa až po střechu.

Pekla by dětem cukroví a nehubovala by je, že se zamazaly

čokoládovou polevou.

A nikdy by se na celé tři dny v kuse beze slova nevypaři

17


la, aby ji pak našli s kamarády v kasinu stovky kilometrů od domova. Nikdy by svou dceru nenechala doma samotnou s bolestmi v krku a tak vysokou horečkou, že z toho měla halucinace, v níž se jí zjevovala bájná exotická zvířata. Nikdy by nepronajímala pokoj v bytě divným cizím chlapům.

Představa, jak moc by Meg milovala děti, které už nikdy nebude mít, mě naplňuje hořkosladkým smutkem. Ten pocit ve mně narůstá a je tak naléhavý, že chvilku uvažuji o tom, jestli bych takové lásky byla někdy schopná i já. Možná bych mohla mít dítě a milovat ho tak, jak jsem milovala Meg.

Ale ne. Dětství Meg bylo prostoupeno mateřskou něhou, díky čemuž dokázala přijímat mou chladnou logiku jako utišující balzám. Ale dětem nestačí jen studený odstup, mají-li prospívat. Potřebují i lásku. Potřebují cítit objetí, slyšet smích a vnímat nekonečnou laskavost. Jestli jsem tohle někdy v sobě měla, tak jsem o to přišla. Mám v sobě prázdno.

Vlastně ne prázdno. Jsem naplněná smutkem. Děti procházejí kolem mých dveří k východu z domu a já si přikryji obličej dlaněmi a pevně zavřu oči. Ani holé stěny mého bytu nesmějí být svědky mé zranitelnosti.

Chybí mi Meg, ale ta už tady nikdy nebude.

18


5

V pondělí mě Steven zase najde v odpočinkové místnosti. Nemůže jen tak přijít k mému stolu a začít se mnou klábosit. Moje pracovní místo je uprostřed otevřené místnosti plné psacích stolů oddělených nízkými přepážkami, administrativa zdravotních pojištění je nudná práce. Kdyby se kolem mě moc ochomýtal, jeho zájem by zaznamenalo celé patro.

To mi hraje do karet. Jestli mě hodlá oslovit, musí si to pečlivě načasovat. Musí plánovat dopředu. V důsledku čehož se mu budu zdát víc žádoucí, než ve skutečnosti jsem.

Předstírám, že jsem si nevšimla, že stojí ve dveřích. Upřímně řečeno, jsem hluboce zabraná do knížky a nemám žádnou radost z toho, že se musím vrátit zpátky do skutečného života. Nebo do neskutečného života. To je jedno. Ale když si nenápadně odkašle, zvednu hlavu a s úsměvem se na něj podívám. „Jé, ahoj!“

„Ahoj, Jane. Říkal jsem si, že bysme spolu mohli zajít na sendvič. Počítám, že to tady v okolí ještě neznáš, a za rohem tu mám jeden oblíbenej podnik. Jmenuje se Gordo’s. Už jsi tam byla?“

19


„Jé, to mě mrzí.“ Ukážu směrem ke bzučící mikrovlnce. „Už jsem si dala ohřát oběd.“

Steven se podívá na krabičku na pultě. Špagety s dietní masovou omáčkou. „Vykašli se na to,“ navrhne mi. „Hoď to do koše a já ti koupím něco lepšího.“

Zasměju se a zavrtím hlavou. „To nemůžu. Ale děkuju.“

„A co zítra?“

Sklopím hlavu v předstíraném ostychu, ale v duchu rychle uvažuji, jestli víc stojí o to, abych řekla ano, nebo ne. Asi bych neměla polevit v nadhánění, ale všechno to plánování účinné strategie už mě začíná trochu nudit. A navíc mu nechci hned zkraje pošramotit ego. Rozhodnu se zariskovat a řeknu ano, ale souhlas okořením zjevným váháním.

„Asi to není dobrej nápad...“

Steven se usměje, protože ví, že se vzdávám navzdory svým instinktům. „Ne, je to skvělej nápad.“

„Myslíš?“

„No jasně. Tak zítra?“

„Tak jo. Dobře. Tak zítra.“

Steven se napřímí, hruď se mu nadýmá pýchou. Pak skloní hlavu a podívá se na mou knížku. „Co to čteš?“ Zvednu knížku a ukážu mu na obálce jméno známého autora thrillerů. Steven se zašklebí. „Ty čteš romány?“

„Jo, a tohle je můj oblíbenej autor.“

„Já čtu jenom literaturu faktu.“ Chce mě znejistit, ale pravda je taková, že chlapi jako Steven nejsou nikdy ochotní ponořit se do vnitřního světa smyšlených postav. Mají pocit, že to autorovi dává nad nimi příliš velkou moc. A připadají si pak slabí a nicotní.

Já ničemu z toho zdánlivě nevěnuji pozornost a předstírám, že jsem nepostřehla skrytou urážku v jeho nesouhlasném hodnocení. „Literaturu faktu? A co přesně?“

„Většinou věci o americký historii. O občanský válce a tak.“

20


„Aha, to je super. Nedávno jsem viděla ten dokument Kena Burnse.“

„Jo, to bylo docela slušný, ale dost povrchní.“ Stejně jako moje knížky ani moje divácké záliby pro něj nejsou dost dobré. Silou vůle potlačím pobavený úšklebek. Kdybychom byli v baru, už bych ho poslala někam. Ale pro tuto chvíli mám věřit, že je lepší než já. Že má nesrovnatelně vytříbenější vkus. Možná bych se měla za svůj méněcenný úsudek omluvit, ale kašlu na to. Dneska na to nemám dost trpělivosti.

Časovač mikrovlnky cinkne. Vstanu, otevřu ji, položím plastový tácek se svým obědem na pult a skloním se nad ním. Měkká růžovo-béžová látka mých šatů se mi na hrudi otevírá a odhaluje lem bílé krajkové podprsenky. Sloupnu z tácku plastovou fólii a zamračím se, jako kdybych nespokojeně zaznamenala, že špagety ještě nejsou hotové. Když vzhlédnu, jeho oči spěšně uhnou z mého výstřihu.

„Už bych měl jít,“ řekne. „Tak se zítra v poledne sejdeme u výtahu?“

„To zní skvěle!“

Když odejde, pocítím úlevu. Částečně proto, že se můžu vrátit ke čtení, ale hlavně proto, že vím, že se chytil na návnadu. Cíle bylo dosaženo.

Nikdy jsem neměla problémy navazovat vztahy s muži, ale nejsem zrovna krásná, a pokud jde o fyzickou přitažlivost, lidé často reagují nevypočitatelně. Třeba má rád rozkošné malé pršáčky. Nebo ho možná vzrušují jenom opálené blondýnky. A něco takového zdálky nepoznáte.

Ale teď už vím, jak na něj. Vím, co se mu na ženách líbí. A manipulace je můj obor. Kromě toho, i kdyby nezabral, mám připravené záložní plány. Ale zatím nebudou potřeba. Vypadá to, že navzdory mému tristnímu vkusu, pokud jde o zábavu, jsem pro Stevena dost dobrá.

21


S pobaveným úsměvem si odnesu oběd ke stolu a usadím se znovu ke své knížce. Já se do vnitřního světa smyšlených postav ponořím s radostí kdykoliv. Strašně mě baví číst si o tom, na jakých principech fungují jejich životy, i když jim ani za mák nerozumím.

Mám-li být upřímná, smyšlené postavy mě přitahují daleko víc než skuteční lidé. V literatuře musí každá volba dávat smysl. Časová osa postupuje racionálně a logicky. Každá emoce má své vysvětlení. Postavy citově prožívají to, co od nich čtenář očekává, a jejich emoce vznikají v reakci na jednání jiných postav. Nikdo z nich nezůstává ve špatné situaci v důsledku vlastní netečnosti nebo nedostatku sebevědomí. V opačném případě by jejich příběh sotva stál za vyprávění. Kdežto ve skutečném životě... Panebože, ve skutečném životě lidé jen zřídka jednají způsobem, který by mohl okolnosti jejich života vylepšit.

A proč to tak je?

Proč, proč, proč? Tohle je jedna z věcí, které nikdy nepochopím. Vím jen to, že knížky jsou daleko lepší.

Přesně v okamžiku, kdy rozečtenou knížku zavírám, mi zazvoní telefon, což mě překvapí. Nikdy mi nikdo nevolá. Nikdo, kromě – aha, no jistě, je to moje matka, hovor je přesměrovaný z mého skutečného telefonního čísla. Ignoruji ho a nechám ho spadnout do hlasové schránky. Vím, že ji to nepřekvapí. Nechtěla bych jí způsobit šok a srdeční zástavu nebo něco takového, kdybych její hovor vzala. Nežije zrovna zdravě.

Vyhodím zbytky oběda do koše, naplním si láhev čerstvou vodou a čekám na pípnutí ohlašující doručení hlasové zprávy. Ne že bych její zprávu potřebovala slyšet, ale přesto si ji poslechnu. Když se vrátím ke svému stolu, vypíšu šek na osm set dolarů, pak ukradnu ze skříňky s kancelářskými zásobami obálku a poprosím recepční o poštovní známku. A za pět minut matku a její rozbité auto úplně vymažu z hlavy.

22


Před deseti lety bych jí zavolala zpátky a vyzpovídala ji, abych se ujistila, jestli ty peníze opravdu jsou na opravu auta, nebo na kauci pro mého bratra, ale dneska už je mi to jedno. Pokud se tak zbavím starostí o členy své rodiny, za ty peníze mi to stojí.

Nemůžu vyloučit, že je mám svým způsobem ráda, protože jim peníze vždycky posílám, i když bych to nemusela dělat. Anebo mě možná ve skrytu duše znepokojuje, že k nim necítím vůbec nic, a peníze jsou ten nejjednodušší způsob, jak to vědomí přehlušit. Netuším, co z toho platí, a neztrácím čas tím, že bych o tom přemýšlela. Na stole na mě čeká hromada práce.

23


6

„Takže jsi tady vyrostla?“ zeptá se mě Steven nad svým sendvičem se sekaným hovězím. Jeho volba náplně byla mezi tímhle a masovými kuličkami. Tenhle chlap si rozhodně nepotrpí na tuňáka nebo fazolové výhonky.

Pomalu žvýkám malé sousto svého salátu. „Pár let jsem tu chodila na střední. Hodně jsme se stěhovali z místa na místo.“

„Copak, tvoji rodiče byli v armádě?“

„Ne. Vyrůstala jsem jenom s mámou.“

„To asi muselo být docela těžký.“

„Ani nevím. Když jsme byly samy, bylo to docela dobrý. Ale máma měla pořád nějaký chlapy. To bylo blbý. Někteří byli dost divní.“

„To je mi líto,“ řekne Steven. Možná to dokonce myslí vážně.

„A co ty?“ zeptám se. „Máš tady v Minneapolis rodinu?“

„Jasně. Bydlí tu můj táta a jeho manželka. Moje máma žije v Rochesteru. Moje sestra se odstěhovala do Milwaukee, ale můj mladší brácha pořád bydlí kousek odsud. Docela často se stýkáme.“

24


„To je hezký. Já jinou rodinu nemám.“

„Co tvůj táta?“

„Ne, ne.“ Zavrtím hlavou, s očima sklopenýma k talíři se salátem. „Toho vlastně vůbec neznám.“

„To musí být těžký.“

„Já nevím. Podle toho, co říkala máma, to nebyl zrovna dobrej chlap. A jakej je tvůj táta?“

„Můj táta je skvělej. Je to ten nejlepší chlap na světě. Působí jako duchovní. Má svou vlastní církev.“

Z toho salátu mě začíná pálit žáha. Anebo mi žaludeční šťávy rozvířily Stevenovy řeči. Ale sedím zpříma a přinutím se k úsměvu. „Ty jsi křesťan?“

„Samozřejmě. Ty ne?“

„Ale jo, jsem, jen jsem z toho nějak vypadla. Můj bývalej byl nevěřící. Už roky jsem nebyla v kostele.“

„Měla by ses k tomu vrátit!“

„Hm, to bych asi měla. V poslední době si připadám tak nějak ztracená. Chci říct... panebože, víš co? Myslím, že máš pravdu. Už jenom, když o tom přemýšlím, se začínám cítit trochu líp. Neznáš tady někde nějakej dobrej kostel?“

„Ne, náš kostel je dost daleko, až na předměstí. Ale je hrozně fajn. Rozhodně by ses někdy měla přijít podívat.“

„Já nemám auto. Ale určitě najdu nějakej příjemnej tady poblíž.“

Steven se rozhlédne kolem sebe, jako kdyby o tom pochyboval. Mám podezření, že tahle čtvrť pro něj není dost bílá.

V kostele jsem v životě byla mockrát. Když vyrůstáte ve venkovských oblastech Oklahomy, není před tím úniku. Moji rodiče vždycky čas od času na pár týdnů nalezli Boha a asi měsíc nebo dva jsme pak chodili na mše, ale neděle ráno nebyla pro naši rodinu zrovna příhodný čas. Sobotní noci většinou rodiče trávili v kempech pro obytné přívěsy... případně v kasinech nebo po barech.

25


Ale bez ohledu na to ze zkušenosti vím, že kostely na předměstích bývají ty nejnudnější a nejméně štědré. A naše rodina vždycky vyhledávala štědrost bližních. Pro křesťanství nabádající k životnímu postoji „přičiň se a Pán Bůh ti pomůže“ jsme neměli příliš porozumění. Pokud po mši nenásledovalo pořádné pohoštění, tak proč tam vůbec chodit? Moje máma tam vždycky zůstávala co nejdéle a dávala si záležet na tom, aby si všichni všimli, že pomáhá s úklidem. Tuhle část jsem mívala ráda. Pokaždé tam spousta jídla zbyla a mámě se většinou podařilo propašovat něco z něj domů.

„Děkuju za oběd,“ řeknu potřetí.

„To nestojí za řeč. Už se nemůžu dívat, jak jíš ty hotovky z mikrovlnky.“

Ale copak, snažíš se, abych se cítila co nejhůř, Stevene?

„Moc rád bych tě někdy pozval na večeři,“ dodá.

Předstírám nervozitu a rozpaky. Neklidně se zavrtím a přehnaně dlouho přežvykuji v ústech sousto jídla, než odpovím.

„Stevene... já jsem do téhle práce teprve nastoupila. Nemá naše vedení pravidla zakazující vztahy s podřízenými?“

Steven opovržlivě mávne rukou. „Vedení se to nedozví.“

„Někdo by nás mohl vidět.“

„Tak přijď ke mně a já něco uvařím.“

„Já přece nemůžu přijít k tobě domů! Na první schůzku? Já nejsem... Taková nejsem!“

„Sakra.“ Steven mě chytí za zápěstí ruky, kterou mávám v pohoršeném rozčilení. „Omlouvám se. Samozřejmě že nejsi. Já jsem to tak nemyslel. Vůbec ne, přísahám. Dobrý?“

Přikývnu, ale dávám mu jasně najevo, že mnou jeho nemístný návrh hluboce otřásl. Žena by přece neměla mít vlastní sexuální potřeby. Moje role je odolávat pokušení. Jedině tak budu v jeho očích hodná holka.

26


„Jane, já to myslím vážně. Nic takového jsem tím nenaznačoval. Jenom jsem tě chtěl chránit před zvědavýma očima.“

„Já vím.“

„A co kdybych tě vzal do nějakýho příjemnýho malýho podniku, někam, kde by nás nikdo neviděl? To bys se mnou šla na večeři?“ Trochu skloní hlavu a pokouší se mi podívat do očí. Povytáhne obočí, ukazuje mi svá nevinná hnědá kukadla a tváří se jako škemrající štěně. „Prosím!“

„Neměla bych tak brzo chodit s nikým na rande,“ zachichotám se.

„Tak tomu nebudeme říkat rande. Budeme prostě dva kolegové, co si spolu zašli na večeři.“

„Ale ty jsi manažer a já jsem jenom úřednice. Nedá se zrovna říct, že bysme byli kolegové.“

„Tak budu třeba tvůj mentor.“

Zasměju se a zavrtím hlavou. „Ty jsi hroznej.“

„Technicky vzato nejsem ani tvůj přímej nadřízenej. Takže nehrozí žádnej konflikt zájmů.“

Což je samozřejmě nesmysl. V každém případě by mě kdykoliv mohl nechat vyhodit. Znovu se rozpačitě zaculím. „A proč se mnou vlastně chceš jít na večeři? Vždyť mě skoro neznáš.“

„Ale no tak. Jsi nádherná ženská.“

Nejsem nádherná ženská. Jsem jenom zranitelná holka, která nosí krajkové podprsenky. Ale chápu, co se mi snaží říct. Dokonce i sociopatka ráda slyší, že je krásná. „Nejsem,“ protestuji tiše, ale usmívám se.

„Co třeba zítra?“ naléhá Steven.

„Tak dobře. Ale jenom, když mi slíbíš, že mi budeš dělat mentora.“

Steven se zakření ve vítězoslavném úsměvu. Tváří se jako kočka, která právě chytila do drápů bezmocného ptáčka. „Naučím tě všechno, co budeš potřebovat vědět.“ Haha. Ne

27


všechno, co ví on, ale všechno, co budu potřebovat vědět

já. Jak milé.

Po obědě mě doprovodí zpátky do budovy a jede se mnou

nahoru výtahem, takže nemám šanci zastavit se u stánku

s novinami a koupit si proteinovou tyčinku. Modlím se, aby

dneska někdo na našem patře slavil narozeniny, jinak mi

hrozí, že do konce pracovní doby omdlím hlady.

28


7

Ale na žádný narozeninový dort nedojde. Než se z kanceláře dostanu, umírám hlady, a tak spěchám rovnou domů převléknout se do něčeho pohodlnějšího. Přiléhavé džíny, kotníčkové boty a černý svetr. Smyji si barevné oční stíny, nahradím je jednoduchými černými linkami a stáhnu si vlasy do pevného drdolu. Zesvětlila jsem si je do odstínu, který se mi vůbec nelíbí. Vypadá příliš měkce a nevýrazně. Ráda nosím vlasy tmavé a rovné, žádný melír.

Chci se najíst a chci si dát i něco k pití. Ale ještě víc než po jídle a alkoholu toužím po tom ukončit tu hroznou nudu, a tak se vydám ven pěšky a zamířím do jednoho z luxusních byznys hotelů v centru. Usadím se k baru a objednám si steakové hranolky a gin s tonikem. Obojí je perfektní.

U baru se mnou sedí několik byznysmenů, navzájem oddělených nejméně jednou prázdnou židlí. Polovina z nich mě pozoruje v zrcadle nad pultem. Já se dívám na zprávy na obrazovce nad barmanovou hlavou.

Moje nová práce je tak uklidňující a nenáročná, že můj mozek začíná prahnout po nějaké pořádné činnosti. V pru

29


hu v dolní části obrazovky běží obchodní zprávy, a jsou to zprávy, jaké jsem ještě neslyšela. To se v Kuala Lumpur nikdy nestávalo. Většina mezinárodního obchodního zpravodajství se ke mně donesla dřív, než pronikla do mediálních kanálů.

Dopiju svůj první drink, a ještě než stačím postavit sklenici na pult, přistoupí ke mně nějaký muž v obleku.

„Můžu vás pozvat?“ zeptá se.

Otočím se a podívám se mu přímo do obličeje. Určitě je mu hodně přes padesát a tváře a nos už má zrůžovělé alkoholem. Jeho oblek vypadá draze a i on sám je docela pohledný, ale já si hned představím, jak mu obličej zrudne jako vzteklému krocanovi, až nade mnou bude zuřivě pumpovat.

Nepředstírám, že jsem uražená ani že mi jeho zájem zalichotil. Tohle se mnou nemá nic společného. Mohla bych být kdokoliv. Jsem žena, jíž něco chybí, a on tu mezeru může vyplnit. Třeba má šanci se se mnou vyspat, tak proč by to nezkusil. O nic jiného nejde. Dokonce se ani neobtěžoval sundat si snubní prstýnek.

„Ne.“ Otočím se zpátky k obrazovce a zvednutou rukou pokynu barmanovi.

„Ještě jednou?“ zeptá se barman. Přikývnu. Ten muž v obleku odejde.

„Jste tu ve městě pracovně?“ zeptá se mě barman, zatímco mi připravuje drink. Je to od něj hezké, že se dává do hovoru se ženou, kterou v jeho baru obtěžují cizí muži. Je z něj cítit znuděnost člověka, který stejnou práci dělá už dlouho, přestože je ještě mladý. Může mu být tak osmadvacet, ačkoliv pod těmi vousy se možná skrývá ještě mladší tvářička.

„Ne, já tu žiju.“

Barmanovo tmavé obočí vyletí vzhůru. „Vážně? Moc místních nám sem nechodí.“

30


„Nechtěla jsem jít do nějakýho romantickýho podniku a sedět sama.“ Nemyslím to vážně a způsob, jakým se zasměje, prozrazuje, že můj suchý humor pohotově pochytil. Nasype do čisté misky preclíky a přisune ji ke mně. Dostane slušné spropitné za to, jak se o mě hezky stará.

Ne že bych potřebovala ochranku.

Teď když byl jeden z jejich středu tak nemilosrdně sestřelen, už si mě muži u baru tak pozorně neprohlížejí. Nejspíš si mysleli, že jsem prostitutka. V takovýchto podnicích bývají k vidění často, a v byznys hotelech ještě častěji. Ženy, které vypadají stejně profesionálně jako jejich klienti, jen místo povolených kravat mají halenky s hlubokým výstřihem. Ne že by se těm mužům nelíbilo, kdyby se tyhle kurvy oblékaly jako jejich méně nóbl kolegyně z ulice, ale hotely si takovou otevřenost nemohou dovolit tolerovat.

Pozoruji ty muže, jejichž pohledy teď netečně sklouzly zpátky ke druhé obrazovce, na níž se míhají ostře zelené a bílé šmouhy dresů hráčů fotbalového zápasu. Dva z nich, včetně toho, který mě oslovil, jsou středního nebo ještě vyššího věku a jejich obleky působí volněji a pomačkaněji dlouhým cestováním.

Třetí muž je mladší, kalhoty jeho obleku jsou úzce střižené a s jeho modrou barvou ostře kontrastuje široký bělostný límec košile. Když zvedne ruku se sklenicí, blyští se mu na zápěstích zlaté manžetové knoflíčky. Je pohledný jistým sebevědomým, až okázalým způsobem a má senzační tělo, ale přesto se mi na něm něco nelíbí. Dovedu si ho představit, jak se při sexu pořád prohlíží v zrcadle a obdivuje svůj vlastní zadek, jak se mu s každým přiražením stahují půlky.

Při tom pomyšlení znechuceně nakrčím nos. Vsadím se, že je přesvědčený, že pouhá existence jeho penisu dokáže přivést ženu k extázi, a to bez ohledu na to, kolik žen už ho upozornilo, že opak je pravdou. Dřív jsem bývala shovíva

31




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.