načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Purity - Jonathan Franzen

Purity

Elektronická kniha: Purity
Autor:

Pip Tylerová má neuspokojivou, špatně placenou práci, bydlí v anarchistickém squatu, splácí obrovskou studentskou půjčku a nemá tušení, kdo vlastně je. Ví, že se ve skutečnosti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 549
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z britského originálu Purity ... přeložila Lucie Mikolajková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3546-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pip Tylerová má neuspokojivou, špatně placenou práci, bydlí v anarchistickém squatu, splácí obrovskou studentskou půjčku a nemá tušení, kdo vlastně je. Ví, že se ve skutečnosti jmenuje Purity, ale matka jí odmítá prozradit totožnost jejího otce i své vlastní pravé jméno, dokonce jí nechce ani říct, kdy se narodila. Andreas Wolf je ch arismatický provokatér původem z bývalého východního Německa, který založil v Bolívii organizaci podobnou WikiLeaks. Leila Helouová je americká novinářka libanonského původu provdaná za stárnoucího invalidního spisovatele. Pracuje pro internetový deník, jehož provozovatelem a majitelem je Tom Aberant – Leilin milenec. Vztahy mezi hlavními postavami jsou zastřené nesčetnými tajemstvími a odkrývají se jen nesmírně pomalu. Mladistvý idealismus, nevinnost a věrnost se střetávají se složitým předivem lží, manipulací, špionáží a vraždou.

Zařazeno v kategoriích
Jonathan Franzen - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Purity

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jonathan Frazen

Purity – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.








Elisabeth Robinsonové



... chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná

(Johann Wolfgang Goethe: Faust)



PURIT Y

V OAKLANDU



15

pondělí

„Kočičko moje, jsem tak ráda, že tě slyším,“ vydechla dívčina matka dotelefo

nu. „Moje tělo mě zase zrazuje. Někdy si říkám, že můj život není nic než jedna

velká tělesná zrada.“

„Nemá to tak v životě každý?“ řekla na to Pip, tedy ona dívka. Zvykla si volávat

matce uprostřed obědové přestávky v Renewable Solutions. Trochu jí toulevova

lo od pocitu, že se pro svou práci nehodí, že má práci, pro kterou by se nehodilvů

bec nikdo, nebo že je nejspíš člověk, který se nehodí pro vůbec žádnou práci. Po

dvaceti minutách hovoru pak mohla upřímně říct, že už zase musí jít něco dělat.

„Klesá mi levé víčko,“ vysvětlovala matka. „Jako kdybych na něm mělaně

jaké závažíčko, co mi ho táhne dolů, jako malinkaté rybářské olůvko nebo tak

něco.“

„Zrovna teď?“

„Ono to přichází a odchází. Říkám si, jestli to nebude Bellova obrna.“

„Nevím sice, co je Bellova obrna, ale jsem si jistá, že ji nemáš.“

„Když ani nevíš, co to je, jak můžeš mít takovou jistotu, kočičko?“

„Já nevím, třeba proto, že jsi neměla Graves-Basedowovu nemoc? Anihyper

tyreózu? Ani melanom?“

Ne že by Pip bůhvíjak těšilo dělat si z matky legraci. Jenže veškerý jejichkon

takt byl poznamenaný morálním hazardem – tenhle užitečný výraz se naučila

na ekonomických seminářích na vysoké škole. Pip byla jako příliš velká banka,

kterou matčino hospodářství nemohlo nechat padnout, přílišnepostradatel

ný zaměstnanec, než aby ho mohla vyhodit pro špatný přístup. Někteříz Pipi

ných přátel v Oaklandu měli také problematické rodiče, ale dokázali se s nimi

denně bavit, aniž by přitom docházelo k nějakým podivnostem – protože i ti


16

nejproblematičtější měli k dispozici víc zdrojů než jednoho dotyčnéhopotom

ka. Pip byla naproti tomu to jediné, co její matka měla.

„Každopádně nejspíš dneska nemůžu jít do práce,“ oznámila matka. „Jediné,

co mi pomáhá to tam přežít, je moje Snažení, a já se na svoje Snažení nemůžu

soustředit, když mi za víčko tahá nějaké neviditelné rybářské olůvko.“

„Mami, nemůžeš se zase hodit marod. Vždyť ještě není ani červenec. Cokdy

bys pak opravdu dostala chřipku nebo něco takového?“

„A lidi si zatím budou říkat, co jim má co taková stará ženská, které navíc

padá půlka obličeje až na rameno, strkat nákupy do tašek. Ani nevíš, jak tizávi

dím tu tvoji kóji. Tu neviditelnost.“

„No, nesmíš si to malovat tak romanticky,“ podotkla Pip.

„To je na těle tak hrozné. Je tolik, tolik viditelné.“

Pipina matka sice trpěla chronickou depresí, ale nebyla blázen. Místo po

kladní ve farmářském obchodě New Leaf ve Feltonu se jí podařilo udržet si už

deset let, a jakmile se Pip vzdala svého vlastního způsobu uvažování a přeladila

se na to matčino, dokázala sledovat tok jejích myšlenek úplně bez potíží. Šedé

stěny její kancelářské buňky zdobila jediná nálepka s nápisem ASPOŇ ŽEVÁL

KU PROTI ŽIVOTNÍMU PROSTŘEDÍ ZATÍM VYHRÁVÁME. Kolegové měli

kóje plné fotografií a výstřižků, ale Pip chápala, jak je neviditelnost přitažlivá.

Navíc čekala, že ji každou chvíli vyhodí, tak proč by se bůhvíjak zabydlovala.

„Už jsi přemýšlela o tom, jak chceš neslavit svoje ne-narozeniny?“ zeptala se

matky.

„Upřímně řečeno, nejradši bych celý den zůstala v posteli s peřinou přeshla

vu. Nepotřebuju mít ne-narozeniny, aby mi připomínaly, že stárnu. To docela

dobře zvládne i moje klesající víčko.“

„Co kdybych ti udělala dort, zajela za tebou a daly jsme si ho spolu? Připadáš

mi ještě deprimovanější než obyčejně.“

„Když tě vidím, žádnou depresi nemám.“

„No, tak to je škoda, že mě neprodávají v tabletách. Jedla bys dort se stévií?“

„Já nevím. Stévie mi nějak divně ovlivňuje chemii v puse. Mám zkušenost, že

chuťové buňky stejně neošálíš.“

„Cukr taky zanechává v puse pachuť,“ namítla Pip, i když věděla, že je toúpl

ně zbytečné.

„Cukr nechává nakyslou pachuť. S tím nemají chuťové buňky problém,pro

tože jsou nastavené tak, že kyselost sice zaznamenají, ale dál se jí už nezabývají.

Nemusejí pět hodin zaznamenávat něco divného – hodně divného! Přesně to se

mi stalo, když jsem jednou jedinkrát vyzkoušela pití se stévií.“


17

„Já jenom říkám, že i ta nakyslost ti v puse nějakou chvíli zůstane.“

„Když ti chuťové buňky hlásí něco divného ještě pět hodin potom, co se

napiješ slazeného pití, je něco hodně špatně. Věděla jsi, že když zkusíš kouřit

pervitin, stačí jednou jedinkrát, a změní ti to chemii v mozku na celý život? Tak

takhle nějak mi chutná stévie.“

„No, já tady ale nesedím a nebafám z trubičky péčko, jestli jsi chtěla říct tohle.“

„Chtěla jsem říct, že nepotřebuju žádný dort.“

„Ne, já ti udělám nějaký jiný. Promiň, že jsem chtěla, abys jedla takové jedy.“

„Neříkala jsem, že jsou to jedy. Akorát že stévie mi nějak divně...“

„... ovlivňuje chemii v puse. Jasně.“

„Kočičko, budu jíst takový dort, jaký mi doneseš, rafinovaný cukr měnezabi

je, nechtěla jsem tě rozhodit. Zlatíčko moje, prosím tě.“

Žádný jejich telefonát se nemohl odbýt bez toho, aby se vzájemně nepřivedly

k zoufalství. Pip to viděla tak, že celý problém, celá podstata postižení, s nímž

musela žít, a pravděpodobná příčina její neschopnosti cokoli úspěšně zvládat,

spočívá v tom, že svou matku miluje. Litovala ji, trpěla s ní, hřálo ji slyšet její

hlas, její tělo pro ni mělo jakousi znepokojivou nesexuální přitažlivost, takže

brala ohledy i na chemii v jejích ústech, přála jí, aby byla šťastnější, hrozněnera

da ji jakkoli rozrušovala a cenila si jí. Bylo to jako obrovský žulový blok přímo

ve středu jejího života, zdroj veškerého hněvu a sarkasmu, namířeného nejen

proti matce, ale v poslední době, ačkoli tím byla víc a víc sama proti sobě, také

na mnohem nevhodnější cíle. Kdykoli měla Pip vztek, neměla ho vlastně na

matku, ale na ten žulový balvan.

Bylo jí asi tak osm nebo devět, když ji napadlo se zeptat, proč se v  jejich

chatičce uprostřed sekvojového háje poblíž Feltonu slaví vždycky jenom její

narozeniny. Matka tenkrát odvětila, že ona žádné narozeniny nemá, žedůle

žité jsou jenom ty Pipiny. Ale Pip ji tak dlouho mořila, až matka souhlasila, že

budou slavit letní slunovrat, dají si dort a budou tomu říkat ne-narozeniny. To

následně vedlo k otázce, kolik je vlastně matce let, což matka odmítlaprozra

dit, a s úsměvem, který se skoro hodil k přednesení nějakého kóanu, pronesla:

„Jsem dost stará, abych mohla být tvoje matka.“

„Ale kolik je ti doopravdy?“

„Podívej se mi na ruce,“ opáčila matka. „Když to budeš trénovat, dokážešjed

nou poznat, kolik je ženě let, jen podle jejích rukou.“

A tak se Pip – snad poprvé v životě, nebo jí to tak alespoň připadalo –po

dívala na matčiny ruce. Kůže na hřbetech nebyla růžová a neprůhledná jako

ta její. Jako by se kosti a žíly snažily prodrat na povrch, jako by kůže byla jen


18

ustupující voda, z níž se vynořují obrysy předmětů ukrytých až dosud na dně

přístavu. Vlasy měla matka sice husté a dlouhatánské, ale objevovaly se v nich

suché pramínky šedin a kůže na šíji připomínala přezrálou broskev. Tu noc Pip

vůbec nespala a děsila se, že matka možná brzy umře. Byla to první předtucha

onoho žulového bloku.

Od té doby si začala vroucně přát, aby matka měla nějakého muže, nebopro

stě někoho jiného, kohokoli, kdo by ji miloval. Mezi potenciální kandidáty se

za ta léta zařadila například jejich sousedka Linda, která byla také svobodná

matka a také studovala sanskrt, dále Ernie – řezník z New Leaf, jenž byl stejně

jako matka vegan, nebo pediatrička Vanessa Tongová, která se do Pipiny matky

zakoukala natolik, že se ji pokusila zaujmout pro pozorování ptáků, a konečně

údržbář Sonny s ohromným plnovousem, pro nějž byla i ta sebedrobnějšíře

meslná práce příležitostí pronést přednášku na téma dávného způsobu života

v pueblech. Všichni tihle dobrosrdeční lidé, kteří jako by vypadli ze SanLoren

zo Valley, viděli v Pipině matce to, co v ní v raném dospívání spatřila i Pip a na co

byla pyšná: jakousi nepopsatelnou velikost. Člověk nemusí psát, aby bylbásní

kem, nemusí nic tvořit, aby byl umělcem. Matčino duchovní Snažení bylo samo

o sobě druhem umění – uměním neviditelnosti. V životě neměly televizi a před

Pipiným dvanáctým rokem ani počítač. Hlavním zdrojem zpráv byly pro matku

noviny Santa Cruz Sentinel, které četla hlavně kvůli každodennímu drobnému

potěšení, jež člověku přináší možnost pohoršit se nad světem. Potíž byla v tom,

že z matky samotné vyzařovala jakási ostýchavá víra ve vlastní velikost, nebo se

přinejmenším chovala tak, jako kdyby kdysi bývala někým významným, v době

dávno před Pip, o  níž kategoricky odmítala hovořit. Spíše než uráželo, ji za

hanbovalo, že si jejich sousedka Linda dovolila přirovnat svého syna Damiana,

který chytal žáby a dýchal s otevřenou pusou, k její jedinečné, dokonalé Pip.

Představovala si, že by řezníka nenávratně zdrtilo, kdyby mu řekla, že z něj cítí

maso, dokonce i když se osprchuje; soužila se tím, že musí odmítat pozváníVa

nessy Tongové, místo aby prostě přiznala, že se bojí ptáků; a kdykoli se na jejich

příjezdové cestě objevila Sonnyho vysoká dodávka, poslala otevřít Pip a sama

utekla zadem do sekvojového háje. Mohla si dovolit být tak neskutečněvybí

ravá, protože měla Pip. Znovu a znovu to dávala jednoznačně najevo: Pip byla

jediná, kdo v jejích očích mohl obstát, jediný člověk, kterého milovala.

Tohle všechno se samozřejmě stalo zdrojem neskutečné trapnosti, jakmile

Pip dospěla do puberty. A tou dobou už samozřejmě matku tolik nenáviděla

a trestala, že si ani neuvědomila, jaké škody napáchaly matčina naivitaa ne

zkušenost na jejích životních vyhlídkách. Nebyl nikdo, kdo by Pip upozornil, že


19

pokud se hodlá vydat do světa a konat dobro, není možná nejlepší nápad vzít si

na vystudování vysoké školy sto třicet tisíc dolarů studentské půjčky. Když šla

na pohovor s Igorem, vedoucím oddělení aktivní pomoci spotřebitelůmv Rene

wable Solutions, nikdo ji nevaroval, že důležitých není těch „třicet nebo čtyřicet

tisíc dolarů“ na provizích, jež jí hned pro první rok předpověděl, nýbrž těch

jednadvacet tisíc, které jí nabídl jako základní plat. A nikdo jí nevysvětlil, že tak

přesvědčivý a vemlouvavý prodejce jako Igor nejspíš taky dokáže nic netušící

jedenadvacetileté naivce vnutit mizernou práci.

„No a pokud jde o ten víkend,“ pronesla teď Pip nesmlouvavě, „musím těvaro

vat, že s tebou chci mluvit o něčem, o čem ty rozhodně mluvit nechceš.“

Matka na to reagovala drobným zachichotáním, které mělo být roztomilé

a jednoznačně dát najevo její bezbrannost. „Je jenom jedna věc, o které s tebou

nechci mluvit.“

„No a přesně o tom já s tebou mluvit chci. Tak jenom abys věděla.“

Na to matka neřekla nic. Ve Feltonu už se teď nejspíš rozptýlila ranní mlha,

jejíhož zmizení matka vždycky litovala, neboť odhalovalo zářivě barevný svět,

do kterého by nejradši nepatřila. Snažení se jí nejlépe praktikovalo v bezpečí

šedivých rán. Teď už tam určitě zářily sluneční paprsky, zelené a zlatisté, jak

probleskovaly skrze drobounké jehličí sekvojí, letní horko pomalu prosakovalo

skrze rolety na obytné verandě a zahalovalo postel, kterou si pro sebe Pipv tou

ze po soukromí vlastní všem dospívajícím kdysi uzurpovala a vystrčila matku

na lehátko v obýváku, dokud neodešla na vysokou školu a matka senenastěho

vala zpátky. Nejspíš zrovna teď na té posteli ležela a věnovala se svému Snažení.

V tom případě bylo jasné, že už neřekne ani slovo, plně zaujata svým dýcháním,

pokud ji Pip přímo neosloví.

„Není to nic osobního,“ pokračovala Pip. „Nehodlám tě opustit. Alepotřebu

ju peníze, ty žádné nemáš, já taky žádné nemám a napadá mě jenom jednamož

nost, odkud je získat. Je jenom jeden jediný člověk, který mi teoreticky něco

dluží. Takže si o tom promluvíme.“

„Kočičko,“ pronesla matka smutně, „dobře víš, že to neudělám. Mrzí mě, že

potřebuješ peníze, ale tady nejde o to, co se mně líbí nebo ne. Jde o to, co můžu

a co nemůžu. A já nemůžu, takže pro tebe musíme vymyslet nějaké jiné řešení.“

Pip se zamračila. Čas od času se jí zmocnila potřeba zazmítat se ve svěrací

kazajce okolností, do nichž se dostala přede dvěma lety, aby zjistila, jestli jítře

ba trochu nepovolily rukávy. A pokaždé zjistila, že je stejně pevná jako předtím.

Pořád dlužila sto třicet tisíc dolarů, pořád byla pro svou matku jedinou útě

chou. Bylo vlastně docela pozoruhodné, jak bleskově a totálně se ocitla v pasti


20

ve stejném okamžiku, kdy jí skončila čtyři svobodná studentská léta.Deprimo

valo by ji to, kdyby si ovšem mohla dovolit být deprimovaná.

„Fajn, tak já už budu končit,“ řekla do telefonu. „A ty se nachystej do práce. To

oko tě nejspíš zlobí jenom proto, že málo spíš. Mně se to taky občas stane, když

se dost nevyspím.“

„Vážně?“ chytila se toho matka dychtivě. „Ty to taky míváš?“

Pip sice věděla, že tím telefonát jen prodlouží, možná dojde i na debatuo dě

dičných chorobách a zcela nepochybně bude muset lhát, jako když tiskne, ale

usoudila, že bude mnohem lepší, když si matka bude dělat starosti kvůli ne

spavosti než Bellově obrně, už jen proto, že jak jí Pip už celé roky bezvýsledně

zdůrazňovala, na nespavost by mohla užívat opravdové léky. Jenže výsledkem

bylo, že když v jednu hodinu a dvaadvacet minut nakoukl do její kóje Igor,po

řád ještě telefonovala.

„Promiň, mami, ale už vážně musím, ahoj,“ vyhrkla a zavěsila.

Igor na ni zase Zíral. Byl to plavovlasý Rus, měl plnovous přímo volající po

pohlazení, byl nespravedlivě pohledný a jediný myslitelný důvod, proč Pip ještě

nevyhodil, byl podle ní ten, že si rád představoval, jak s ní souloží, jenže přitom

si byla jistá, že kdyby na to snad někdy došlo, během vteřiny by se znemožnila,

protože Igor byl nejen pěkný chlap, ale dostával taky pěkný plat, zatímco ona

neměla nic než problémy. Byla si taky jistá, že i tohle Igor ví.

„Promiň,“ omlouvala se mu. „Mrzí mě, že jsem to o  sedm minut přetáhla.

Máma má nějaké zdravotní potíže.“ Pak se nad tím zamyslela. „No, vlastně ne,

odvolávám to, vůbec mě to nemrzí. Jaká je šance, že bych během sedmi minut

dokázala z někoho vymámit pozitivní reakci?“

„Tvářím se snad káravě?“ opáčil Igor a svůdně na ni zamrkal.

„No, proč bys mi sem jinak strkal nos? A proč na mě tak koukáš?“

„Říkal jsem si, že bys možná chtěla zkusit hádat. Máš dvacet otázek.“

„Radši ne.“

„Zkus uhodnout, co po tobě chci, a já budu odpovídat jen nevinným ano nebo

ne. Ještě jednou, pro kontrolu: jenom ano, nebo jenom ne.“

„Chceš, abych tě obvinila ze sexuálního harašení?“

Igor se potěšeně zasmál. „Odpověď je ne! Teď už ti jich zbývá jenomdevate

náct.“

„Já si nedělám legraci, s tou žalobou. Mám kamarádku na právech a ta říká,

že úplně stačí, když vytváříš nepříjemnou atmosféru.“

„To není otázka.“

„Jak ti mám vysvětlit, jak moc mi tohle nepřipadá vtipné?“


21

„Jenom otázky, na které můžu odpovídat ano/ne, prosím.“

„Kristepane! Běž pryč.“

„Chtěla by sis radši popovídat o svých květnových výsledcích?“

„Jdi pryč! Už zvedám telefon, hned teď!“

Jakmile Igor zmizel, otevřela si Pip v počítači svůj seznam telefonních čísel,

s nechutí na něj pohlédla a zase ho minimalizovala. Ve čtyřech z dvaadvaceti

měsíců, po něž už pracovala v Renewable Solutions, se jí podařilo skončit na

bílé tabuli, kde se jí i jejím spolupracovníkům sčítaly „body za oslovení“,bohu

díky ne poslední, ale předposlední. Možná nebyla náhoda, že zhruba čtyřikrát

z dvaadvaceti případů, kdy se podívala do zrcadla, spatřila hezkou dívku, a ne

dívku, která, kdyby byla kdokoli jiný než ona, dala by se snad považovat zapěk

nou, ale jelikož to ona byla, nešlo to. Nepochybně po matce zdědila některépro

blémy s vnímáním vlastního těla, ale aspoň je mohla zakrýt zkušenostmis klu

ky. Řada mladých mužů ji považovala za docela přitažlivou, ale většina z nich

nakonec dospěla k závěru, že s ní něco není v pořádku. Igor se na to snažil přijít

už dva roky. Pořád si ji zkoumavě prohlížel, úplně stejně, jako ona zkoumala

sebe samu v zrcadle. „Včera mi připadala hezká, a teď...“

Někdy v průběhu studia na vysoké škole získala Pip představu – její mysl

byla jako balonek obklopený statickou elektřinou, na který se náhodně lepímy

šlenky poletující kolem –, že vrcholem civilizovaného života je trávit nedělní

rána v kavárně a číst si tam skutečný, papírový výtisk nedělních New York Times.

Stal se z toho její týdenní rituál a popravdě řečeno, ať už k tomu nápadu přišla

jakkoli, cítila se vždycky v neděli dopoledne nejcivilizovaněji, jak jen to šlo. Bez

ohledu na to, jak dlouho do noci pařila a popíjela, v osm hodin ráno sevypra

vila koupit si Timesy, odebrala se s nimi do Peet’s Coffee, objednala si vdoleček

a dvojité cappuccino, usedla ke svému oblíbenému stolu v koutě a na pár hodin

se blaženě ponořila do čtení.

Vloni v zimě si v Peet’s všimla sympatického hubeného mladíka, který měl

úplně stejný nedělní rituál jako ona. Během pár týdnů začala místo čtení zpráv

přemítat, jak asi tomu mladému muži připadá, když je začtená, a jestli byne

měla zvednout oči od novin a přistihnout ho při tom, jak se na ni dívá, až jí

konečně došlo, že si buď musí najít jinou kavárnu, nebo ho oslovit. Když tedy

příště zachytila jeho pohled, pokusila se o jakési vstřícné kývnutí, které ovšem

vypadalo tak křečovitě a strojeně, že samotnou Pip šokovalo, když to okamžitě

zabralo. Mladík k ní hned přišel a bez ostychu navrhl, že vzhledem k tomu, že

sem oba chodí každý týden ve stejnou dobu, mohli by se o noviny dělit a ušetřit

tak pár stromů.


22

„A co když budeme chtít oba číst stejný oddíl?“ namítla Pip trochu nepřátelsky.

„Tys tu byla dřív než já,“ opáčil mladík, „takže bych tě nechal vybrat.“ A začal

si stěžovat, že jeho rodiče, kteří žijí v College Station v Texasu, majímarnotrat

ný zvyk kupovat dva výtisky nedělních novin, aby se o ně nehádali.

Pip v tu chvíli zareagovala jako pes, který zná jen své jméno a pětjednodu

chých lidských slov – z jeho promluvy si vybrala pouze to, že pocházíz normál

ní rodiny se dvěma rodiči, kteří mají peníze na rozhazování. „Když tohle je ale

za celý týden jediná chvíle, kterou mám jenom pro sebe,“ odbyla ho.

„Promiň,“ couvl mladík. „Mně jenom připadalo, že mi chceš něco říct.“

Pip nevěděla, jak se přestat chovat nepřátelsky k chlapcům svého věku, kteří

o ni projevili zájem. Částečně byla potíž v tom, že jediný člověk na světě,které

mu důvěřovala, byla její matka. Zkušenosti ze střední a vysoké školy ji užpouči

ly, že čím sympatičtější kluk, tím bolestněji to pro ně oba dopadne, až zjistí, že

je Pip mnohem problematičtější, než by vzhledem k jejímu příjemnému chování

předpokládal. Ještě se bohužel neodnaučila toužit po tom, aby na ni lidé byli

hodní. Kluci, kteří hodní nebyli, tohle uměli zvlášť dobře vycítit a využít toho.

Z toho plynulo, že nemohla věřit ani těm hodným, ani těm druhým, a navíc je od

sebe nedokázala moc dobře rozeznat dřív, než s nimi skončila v posteli.

„Možná bychom si mohli zajít na kafe někdy jindy,“ navrhla mladíkovi. „Když

zrovna nebude neděle dopoledne.“

„Jasně,“ řekl nejistě.

„Protože teď už jsme spolu mluvili, tak po sobě nemusíme dál pokukovat.

Můžeme si prostě číst každý svoje noviny, jako tvoji rodiče.“

„Jmenuju se Jason, mimochodem.“

„Já jsem Pip. A teď jsme se i vzájemně představili, takže už po sobě nemusíme

koukat vůbec. Já si můžu říct, ále, to je jenom Jason, a ty si můžeš říct, jé, vždyť

je to jenom Pip.“

Zasmál se. Ukázalo se, že vystudoval matematiku na Stanfordu a teď máza

městnání, které je snem všech matematiků – pracuje pro nadaci podporující

rozvoj matematické gramotnosti Američanů a  přitom se snaží psát učebnici,

která by měla zásadním způsobem změnit způsob výuky statistiky. Po dvou

schůzkách jí byl natolik sympatický, až si řekla, že by se s ním měla vyspat dřív,

než si vzájemně ublíží. Jestli bude čekat moc dlouho, přijde Jason na to, že má

Pip jen samé dluhy a spoustu povinností, a vezme nohy na ramena. Anebo mu

Pip bude muset přiznat, že skutečné city chová k jistému staršímu muži, který

nejenže nevěří na peníze – míněno americkou měnu a její prosté vlastnictví –,

ale taky má manželku.


23

Aby tedy nepůsobila úplně uzavřeně, pověděla Jasonovi o dobrovolnickém

„projektu“ v oblasti jaderného odzbrojení, kterému se věnuje po práci, jenžena

vzdory tomu, že to byl její „projekt“, věděl o tom Jason evidentně víc než ona,

což ji opět naladilo poněkud nepřátelsky. Naštěstí se s Jasonem skvělepovída

lo, měl rád Philipa K. Dicka, seriál Perníkový táta, mořské vydry a pumy, byl

nadšený fanda aplikované matematiky a zejména své geometrické metodyvý

uky statistiky, kterou jí dokázal vysvětlit tak dobře, že ji skoro pochopila. Když

se sešli potřetí, v čínském bistru, kde musela předstírat, že nemá hlad, protože

jí ještě nepřišla na účet poslední výplata z Renewable Solutions, uvědomila si,

že je na rozcestí: buď musí riskovat jeho přátelství, nebo zvolit bezpečnou cestu

nezávazného sexu.

Před restaurací, v lehké mlze klidného nedělního večera na TelegraphAve

nue po Jasonovi vyjela a on dychtivě zareagoval. Když se k němu přitiskla,ucíti

la, jak jí kručí v břiše. Doufala, že to Jason neslyší.

„Chceš jít k tobě?“ zašeptala mu do ucha.

Jason řekl, že to bohužel nejde, protože má na návštěvě sestru.

Při slově sestra se Pip nepřátelsky sevřelo srdce. Sama žádné sourozencene

měla, takže nedokázala přemoci zášť vůči požadavkům a potenciální loajalitě

ostatních, normálnosti jejich nukleárních rodin a  zděděnému bohatství vzá

jemné blízkosti.

„Tak můžeme jít ke mně,“ navrhla trochu popuzeně. Kráčeli s Jasonem ruku

v ruce po Telegraph Avenue a ona se tak pohroužila do zášti vůči Jasonově sestře

za to, že ji vyštvala z jeho ložnice (a potažmo i z jeho srdce, ačkoli nijak zvlášť

nestála o to, aby v něm byla), a byla celou situací natolik roztrpčená, že dorazili

k jejímu domu dřív, než si mohla vzpomenout, že vlastně nemohou jít ani tam.

„A jéje,“ vyhrkla. „Ajaj. Mohl bys vteřinku počkat venku, než si něco vyřídím?“

„No... jasně,“ přisvědčil Jason.

Vděčně ho políbila a deset minut se pak na zápraží muchlovali. Pip se úplně

ponořila do rozkoše, již jí přinášely doteky čistého a zjevně velmi schopného

mladíka, dokud ji ze zanícení nevytrhlo naprosto zřetelné zakručení, které se

jí vydralo ze žaludku.

„Jenom vteřinku, jo?“ prosila.

„Ty máš hlad?“

„Ne! No, vlastně najednou možná jo, trošičku. Ale v restauraci jsem hladne

měla, fakt.“

Strčila klíč do zámku a  vešla do domu. V  obýváku sledoval Dreyfuss, její

schizofrenní spolubydlící, společně s Ramónem, jejím invalidním spolubydlícím,


24

basketbalový zápas v televizi nalezené v odpadcích, k níž Stephen, jejich třetí

spolubydlící, do kterého byla Pip víceméně zamilovaná, získal výměnnýmpo

uličním obchodem digitální převodník. Dreyfuss měl tělo oteklé a nafouklé po

všech těch lécích, které zatím poctivě bral, a hověl si v nízkém křesle, rovněž

nalezeném na ulici.

„Pip, Pip!“ vykřikl Ramón. „Pip, co děláš? Ty říkala jsi, že mně pomůžeš učit

slovíííčka, nechceš mi pomoct teď?“

Pip si přitiskla prst na pusu a Ramón se plácl rukama přes ústa.

„Přesně tak,“ pronesl Dreyfuss tiše. „Nechce, aby někdo věděl, že je tady.

A proč asi? Není to třeba proto, že v kuchyni máme ty německý špiony? Slovo

špioni pochopitelně používám volně, i když se mi nezdá být úplně nevhodný

vzhledem k tomu, že studijní skupina Oakland pro jaderné odzbrojení mázhru

ba pětatřicet členů a Pip a Stephen rozhodně nejsou ti nejmíň postradatelní,

a přitom se milí Němci rozhodli poctít tou až příliš typickou serióznostía dotěr

ností právě nás, a už to trvá skoro týden. To je vážně zajímavá skutečnost a stojí

za zvážení.“

„Dreyfussi,“ zasyčela Pip a přišla k němu blíž, aby nemusela zvyšovat hlas.

Dreyfuss nevzrušeně sepjal tučné prsty na břiše a dál mluvil k Ramónovi,

jehož nikdy neomrzelo Dreyfussovi naslouchat. „Není to náhodou tím, že se

Pip s těmi německými špiony nechce bavit? Protože si přivedla domů jistého

mladého džentlmena a už dobrou čtvrthodinu se s ním miliskuje na verandě?“

„To ty jsi špeh!“ zašeptala Pip zuřivě. „Nesnáším to tvoje slídění!“

„Nemá ráda, když si všímám věcí, které by žádnému inteligentnímu člověku

nemohly uniknout,“ vysvětlil Dreyfuss Ramónovi. „Pozorovat to, co je všem na

očích, není žádné špehování, Ramóne. A koneckonců, možná ani ti Němcine

dělají nic jiného. Ale špeha dělá především motiv, a právě v tom, Pip,“ obrátil se

k ní, „v tom bych ti radil, aby ses sama sebe zeptala, co ti vlezlí a seriózní Němci

dělají v našem domě.“

„Hele, nepřestal sis brát léky, že ne?“ šeptla Pip.

„Miliskování, Ramóne. To je panečku slovíčko pro tebe!“

„A co to znamená?“

„No, znamená to okusovat se. Vyměňovat si polibky. Jak z kořene si je rvát!“

„Pip, pomůžeš mi taky učit se slovíííčka?“

„Myslím, že dneska má jiné plány, kamaráde.“

„Ne, zlato, teď ne,“ zašeptala Pip Ramónovi a pak řekla Dreyfussovi: „TiNěm

ci tu jsou, protože jsme je pozvali, jelikož jsme tu měli místo. Ale máš pravdu,

nechci, abys jim říkal, že tu jsem.“


25

„Co myslíš, Ramóne?“ protáhl Dreyfuss. „Máme jí pomoct? Vždyť ti aninepo

máhá se slovíčkama.“

„Bože můj! Pomoz mu sám. To ty tady máš přece obrovskou slovní zásobu.“

Dreyfuss se znovu obrátil k Pip a nevzrušeně se na ni podíval. V očích se mu

zračil jen chladný intelekt, žádné city. Jako by léky potlačovaly jeho stav do té

míry, aby se nevydal masakrovat lidi na ulici mečem, ale ne dost na to, aby mu

ho vyhnaly z očí. Stephen Pip ujišťoval, že Dreyfuss se úplně stejně dívá nakaž

dého, ale ona byla nadále přesvědčená, že kdyby Dreyfuss někdy přestal brát

léky, byla by první, po které by s tím mečem nebo něčím takovým v ruce šel; ona

by byla ta, na kterou by svedl všechny problémy světa a spiknutí proti němu;

a co víc, věřila, že vidí, co skrývá její faleš.

„Tihle Němci mě znechucujou, s tím svým špehováním,“ oznámil jí Dreyfuss.

„Vejdou do domu a první, co je napadne, je, jak ho obsadit.“

„Jsou to míroví aktivisti, Dreyfussi. Němci se přestali snažit dobýt svět už asi

tak před sedmdesáti lety.“

„Chci, abyste je odsud se Stephenem vypakovali.“

„Fajn! Tak jo! Ale až potom. Zítra.“

„Nám se ti Němci vůbec nelíbí, že ne, Ramóne?“

„Nám se líbí, když je tu jenom nás pět, jako ródina,“ přisvědčil Ramón.

„No... ne jako rodina. Ne úplně. Ne. Všichni máme svoje vlastní rodiny, že jo,

Pip?“

Dreyfuss jí znovu pohlédl do očí, významně, vědoucně, bez špetky lidskévře

losti – nebo snad beze stopy touhy? Možná, že kdyby se zcela vyloučil sex, díval

by se na ni každý muž stejně bezcitně? Došla k Ramónovi a položila mu ruce

na tučná pokleslá ramena. „Ramóne, zlato, dneska večer něco mám,“ vysvětlila

mu. „Ale zítra budu celý večer doma, dobře?“

„Fajn,“ přisvědčil s naprostou důvěrou.

Bleskově doběhla zpátky ke dveřím a pustila dovnitř Jasona, který si dýchal

na zkřehlé prsty. Když procházeli kolem obýváku, přitiskl si Ramón znovu ruce

na ústa, jako by chtěl dát najevo, že dokáže udržet tajemství, zatímco Dreyfuss

se nevzrušeně díval na basketbal. V tomhle domě toho bylo tolik, co Jason mohl

vidět, a tak málo, co by si mu Pip opravdu přála ukázat, a navíc Dreyfussa Ra

món měli oba specifický tělesný pach, Dreyfuss čpěl po kvasnicích a Ramón po

moči, na což ona byla zvyklá, ale návštěvníci ne. Po špičkách rychle vyběhla

po schodech a doufala, že Jasonovi dojde, že si má pospíšit a být zticha. Zpoza

zavřených dveří v prvním patře se ozývaly důvěrně známé kadence vzájemných

výčitek, jimiž se častovali Stephen a jeho žena.


26

Ve svém mrňavém pokojíčku ve druhém patře dovedla Pip Jasona ažk mat

raci, aniž by rozsvěcela, protože nechtěla, aby viděl, jak je chudá. Byla na tom

opravdu bídně, ale povlečení měla čisté: čistoty měla rozhodně dostatek. Když

se sem před rokem nastěhovala, vydrhla pomocí dezinfekčního čističe vespre

ji každičký centimetr podlahy i okenní parapet, a když se následně dostavily

myši, zjistila od Stephena, že proti nim pomáhá nacpat do každé možné skuliny

drátěnku, a poté umyla podlahu znovu. Jenže teď, když přetáhla Jasonovitrič

ko přes kostnatá ramena a nechala se od něj svléknout a chvíli se věnovalinej

různějším příjemným přípravným aktivitám, jen aby si posléze uvědomila, že

svůj jediný balíček kondomů má v toaletní tašce, kterou si předtím, než šla na

rande, nechala v koupelně v přízemí, protože její obvyklou koupelnu obsadili

Němci, se jí čistota stala jen další přítěží. Vlepila Jasonovi letmý polibek na čistě

obřezaný vztyčený penis, zamumlala „Promiň, vydrž vteřinku, hned jsemzpát

ky,“ popadla župan, který si zvládla pořádně navléknout a zavázat až v polovině

schodiště, kdy si rovněž uvědomila, že mu vůbec nevysvětlila, kam vlastně jde.

„Do prdele,“ zaklela a zastavila se na schodech. Jason nevypadal na to, že by

byl bůhvíjak promiskuitní, a ona měla ještě jeden platný předpis na nouzovou

antikoncepci a právě v téhle chvíli měla pocit, že sex je v jejím životě asi tojedi

né, co docela slušně zvládá – jenže se prostě musela aspoň pokusit udržet své

tělo v čistotě. Zaplavila ji sebelítost a přesvědčení, že snad pro nikoho na světě

kromě ní není sex tak logisticky náročný – jako lahodná ryba, která má alepří

liš mnoho drobných kostiček. Za ní se za dveřmi manželského pokojeStephe

nova žena hlasitě vyjadřovala k tématu morální domýšlivosti.

„Stokrát radši budu morálně domýšlivý,“ přerušil ji Stephen, „pokud je druhá

možnost přihlásit se k božskému plánu, co povede ke zbídačení čtyř miliard lidí!“

„Ale to je právě morální domýšlivost jak vyšitá!“ vykřikla jeho žena.

Stephenův hlas probudil v Pip mnohem větší touhu, než jakou cítilak Jaso

novi, a ona rychle dospěla k závěru, že sama morální domýšlivostí rozhodně

netrpí – když už, tak spíš nízkou morální sebeúctou, vzhledem k tomu, že muž,

kterého opravdu chtěla, nebyl ten, s nímž byla právě teď odhodlaná si zašoustat.

Tichounce sešla do přízemí a protáhla se kolem hromad porůznuposbírané

ho stavebního materiálu v hale. V kuchyni zrovna ta Němka, Annagret, říkala

něco německy. Pip se vkradla do koupelny, nacpala si do kapsy županutrojba

lení kondomů, pak vystrčila hlavu ze dveří a zase ji rychle stáhla dovnitř:Anna

gret teď stála ve dveřích do kuchyně.

Annagret byla tmavooká kráska s příjemným hlasem, která Pip nešladohro

mady s její představou, že všichni Němci jsou oškliví a mají modré oči. Annagret


27

a  její přítel Martin trávili dovolenou cestováním po různých amerických slu

mech, údajně proto, aby šířili povědomí o jejich mezinárodní organizaci pro boj

za práva squaterů a navázali vztahy s americkým protijaderným hnutím, ale Pip

spíš připadalo, že se hlavně touží vzájemně fotit před optimistickými malbami

na zdech nejrůznějších ghett. Předešlé úterý při společné večeři, ze které se Pip

nemohla vyvléknout, protože na ní byla právě řada s vařením, vyprovokovala

Stephenova žena hádku s Annagret na téma izraelského jaderného programu.

Stephenova manželka patřila mezi ty ženy, které jiným ženám zazlívají jejich

krásu (skutečnost, že proti Pip neměla vůbec nic a naopak se k ní snažilacho

vat mateřsky, jen potvrzovala Pipino nevalné mínění o svém vlastním vzhledu),

a Annagretin nenucený půvab, který její nemilosrdně ostříhané vlasy a několik

piercingů v obočí spíše podtrhovaly, než aby jí ho ubíraly, Stephenovu ženuvy

váděl z míry natolik, že začala o Izraeli pronášet očividné nepravdy. Vzhledem

k tomu, že izraelský jaderný program byla snad jediná oblast odzbrojování, ve

které se Pip opravdu slušně vyznala, protože nedávno dělala na toto témarefe

rát pro svůj studijní kruh, a také proto, že na Stephenovu ženu ukrutně žárlila,

vložila se do hovoru přesvědčivým pětiminutovým shrnutím důkazůo existen

ci izraelských jaderných zbraní.

Annagret to z nějakého absurdního důvodu fascinovalo. Prohlásila, že na ni

Pip udělala „fantastický dojem“, a odvedla ji od ostatních do obýváku, kde se

usadily na gauči a dlouze si pokecaly. Na Annagretině zájmu bylo cosineodola

telného, a když začala vykládat o slavném internetovém psanci AndreasiWol

fovi, načež se ukázalo, že ho zná osobně, potom Pip sdělila, že je přesně ten typ

mladého člověka, kterého Wolfův Projekt Sunlight potřebuje, a trvala na tom,

že by Pip měla odejít z té příšerné práce, kde ji vykořisťují, a ucházet se o místo

placeného stážisty, které teď Sunlight začal nabízet, a nakonec Pip ujistila, že

by ho s  největší pravděpodobností dostala, stačí jen vyplnit formální „dotaz

ník“, což s ní může udělat i sama Annagret, než odjede, cítila se Pip tím vším

tolik polichocená, tak chtěná, že slíbila ten dotazník absolvovat. Tou dobou už

se koneckonců čtyři hodiny v kuse nalévala vínem.

Když příštího rána vystřízlivěla, hned svého slibu litovala. Andreas Wolf

v  současnosti provozoval svůj projekt z  Jižní Ameriky, protože v  několika

evropských zemích a ve Státech na něj byly vydány zatykače kvůlipočítačové

mu hackingu a špionáži, a pochopitelně nepřicházelo v úvahu, aby Pip opustila

matku a do Jižní Ameriky se přestěhovala. Navíc, i když byl Wolf pro některé její

přátele hrdina a i Pip celkem oslovoval jeho názor, že utajování znamená útlak

a transparentnost je svoboda, nebyla nijak zvlášť politicky angažovaný člověk.


28

Většinou jenom následovala Stephena a  angažovanost provozovala stejně ná

razově jako kondiční cvičení. Navíc na ni Projekt Sunlight i zanícení, s nímž

ho Annagret líčila, působily tak trochu jako nějaká sekta. A nadto si bylajis

tá, že až začne dotazník vyplňovat, okamžitě vyjde najevo, že není ani zdaleka

tak chytrá a informovaná, jak by se po jejím pětiminutovém proslovu o Izraeli

mohlo zdát. A tak se německým hostům až do dnešního rána vyhýbala – jenže

když se pak chystala pro nedělní Timesy, aby je sdílela s Jasonem, našla vzkaz od

Annagret psaný tak ublíženým a zraněným tónem, že nechala Annagret přede

dveřmi lísteček s odpovědí a slíbila, že si s ní ten večer promluví.

A teď, s žaludkem stále významně signalizujícím prázdnotu, čekala, až se

v  proudu německých vět objeví nějaký náznak, že už Annagret nestojí v ku

chyňských dveřích. Jako pes, který naslouchá lidské řeči, byla si dvakrát skoro

jistá, že v přívalu slov zaslechla své jméno. Kdyby byla dokázala jasně uvažovat,

napochodovala by do kuchyně, oznámila by, že má pánskou návštěvu a nemůže

vyplňovat žádné dotazníky, a vydala se zpátky nahoru. Jenže ona umíralahla

dem a sex jí čím dál víc připadal jako nějaký abstraktní pojem.

Konečně z kuchyně zaslechla kroky a zašoupání židle. Vyletěla z koupelny,

jenže vtom se jí za něco zachytil lem županu. Přesněji za hřebík v jednomz na

skládaných prken. Jak se snažila odtančit z cesty padajícímu dřevu, ozval se

v chodbě za ní Annagretin hlas.

„Pip? Pip, hledám tě už tři dny!“

Pip se otočila a spatřila, jak se k ní Annagret blíží.

„Jo, ahoj, promiň,“ vyhrkla a spěšně začala rovnat dřevo zpátky na hromadu.

„Teď zrovna nemůžu. Mám... Co zítra?“

„Ne,“ odmítla Annagret s úsměvem, „pojď hned. Pojď, pojď, jak jsi slíbila.“

„Ehm...“ Pipina mysl zrovna nějak nedokázala dobře rozlišovat, co jedůleži

tější. V kuchyni byli Němci, ale byly tam taky kukuřičné lupínky a mléko.Mož

ná by nebylo tak hrozné, kdyby něco slupla, ještě než se vrátí k Jasonovi?Ne

dokázala by pak lépe fungovat a reagovat a neměla by víc energie, kdyby si teď

dala trochu lupínků? „Jenom na vteřinku vyběhnu nahoru,“ zaprosila. „Fakt

jen vteřinku, dobře? Jsem hned zpátky, slibuju.“

„Ne ne, pojď. Pojď hned. Zabere to jen chvilku, tak deset minut. Uvidíš, bude

to zábava, jen se při tom budeme držet formuláře. Pojď. Čekáme na tebe celý

večer. Půjdeš to udělat hned, ja?“

A krásná Annagret ji gestem vyzvala, aby ji následovala. Pip bylo najednou

jasné, jak to Dreyfuss svou poznámkou o Němcích myslel, ovšem poslouchat

něčí rozkazy bylo svým způsobem úlevné. Navíc už teď byla pryč z pokoje tak


29

dlouho, že by nebylo zrovna příjemné jít zase nahoru a poprosit Jasona, ať má

ještě chvilku strpení, a ona už měla život tak plný nepříjemností, že zvolilastra

tegii odkládat střet s nimi co možná nejdéle, i když tím jen zvyšovalapravděpo

dobnost, že až se s nimi opravdu bude muset potýkat, budou ještě nepříjemnější.

„Milá Pip,“ pronesla Annagret a pohladila Pip po vlasech. Ta se usadilau ku

chyňského stolu, pustila se do velké misky kukuřičných lupínků a nemělazrov

na náladu, aby jí někdo sahal na vlasy. „Děkuju, že to pro mě uděláš.“

„Ale projedeme to rychle, dobře?“

„Určitě, uvidíš. Jenom se musíme držet formuláře. Tak moc mi připomínáš

mě samotnou, když jsem byla v tvém věku a potřebovala jsem svému životu dát

nějaký cíl.“

To Pip neznělo dvakrát dobře. „Fajn,“ odhodlala se. „Nerada se ptám, ale je

Projekt Sunlight nějaká sekta?“

„Sekta?“ ozval se z druhého konce stolu Martin, zarostlý strništěm a s hlavou

omotanou palestinskou kefíjou. „Leda tak možná kult osobnosti.“

„Ist doch Quatsch, du,“ pronesla Annagret poněkud prudce. „Also wirklich.“

„Pardon, cože?“ nechápala Pip.

„Říkám, že mluví nesmysly. Projekt je všechno jiné, jen ne sekta. Je založen na

otevřenosti, pravdě, transparentnosti, svobodě. Vlády vycházející z kultuosob

nosti ho právě nenávidějí.“

„Ale vůdce Projektu je velmi charismetický,“ podotkl Martin.

„Charismatický?“ opravila ho Pip.

„Charismatický. Já to řekl trochu jako aritmetický. Andreas Wolf je velmicha

rismatický.“ Martin se znovu zasmál. „Tohle by skoro mohlo jít do učebnice, ke

studiu slovní zásoby. Jak správně použít ve větě slovo charismatický. ‚Andreas

Wolf je velmi charismatický.‘ Ta věta pak dává okamžitě smysl, člověk hned ví,

co to slovo znamená. Protože on to slovo úplně ztělesňuje.“

Martin jako by se snažil Annagret provokovat a té se to vůbec nelíbilo; a Pip

poznala, nebo alespoň si to myslela, že Annagret někdy v minulostis Andrea

sem Wolfem spala. Byla nejméně o deset let starší než Pip, možná o patnáct.

Z poloprůhledných plastových desek, které vypadaly velmi kancelářsky a velmi

evropsky, vytáhla Annagret pár listů papíru, o něco delších a užších než papíry

amerického formátu.

„Takže ty jsi něco jako náborářka?“ zeptala se Pip. „S tímhle dotazníkemjez

díš všude?“

„Ano, mám k tomu oprávnění,“ odvětila Annagret. „Vlastně ne oprávnění, my

nějakou oprávněnost odmítáme. Ale patřím k lidem, kteří to pro skupinu dělají.“


30

„A proto jste přijeli do Ameriky? Nabírat tady nové lidi?“

„Annagret toho zvládá spoustu najednou,“ pronesl Martin s úsměvem, v němž

se mísil obdiv s provokací.

Annagret mu odsekla, aby ji a Pip nechal na pokoji, a on se odebral směrem

do obýváku. Zjevně stále ještě netušil, že Dreyfuss ho tady nechce. Pip tohovy

užila, aby si do misky nasypala další porci lupínků – aspoň že kolonku výživy

si mohla odškrtnout.

„Máme s Martinem dobrý vztah, až na tu jeho žárlivost,“ vysvětlovalaAnna

gret.

„A na co žárlí?“ zamumlala Pip s plnou pusou. „Na Andrease Wolfa?“

Annagret zavrtěla hlavou. „Dlouhou dobu jsme si s Andreasem byli hodně

blízcí, ale to bylo roky předtím, než jsem poznala Martina.“

„Takže jsi byla hodně mladá.“

„Martin žárlí na moje kamarádky. Němečtí muži, i kdyby byli sebehodnější,

nevidí v ničem větší hrozbu než v ženách, které se spolu přátelí za jejich zády.

Strašně je to vyvádí z míry, jako by se světem bylo něco špatně. Jako by měli

pocit, že přijdeme na všechna jejich tajemství a sebereme jim jejich moc, nebo

je přestaneme potřebovat. Taky míváš tenhle problém?“

„Obávám se, že ta žárlivá jsem spíš já.“

„No, a právě proto Martin žárlí na internet, protože pro mě je to hlavnízpů

sob, jak komunikuju s kamarádkami. Mám spoustu kamarádek, které jsem ještě

naživo ani nepotkala – opravdových kamarádek. Známe se přes e-mail, sociální

sítě a internetová fóra. Vím, že se Martin občas kouká na porno, nemáme předse

bou tajemství, a kdyby se na něj nekoukal, byl by nejspíš jediný chlap v Německu,

který to nedělá – myslím, že internetové porno vynalezli speciálně pro německé

muže, protože ti jsou rádi sami a rádi mají všechno pod kontrolou a sní o moci.

Ale on prý se na to dívá jen proto, že mám tolik internetových kamarádek.“

„Což může být samozřejmě do jisté míry jen takové porno pro ženy,“podo

tkla Pip.

„Ne. To si myslíš jen proto, že jsi mladá a možná přátelství tolik nepotřebuješ.“

„No a nepřemýšlela jsi někdy, že bys místo toho prostě chodila s holkama?“

„Mezi muži a ženami v Německu je to teď dost hrozné,“ pronesla Annagret,

což zřejmě mělo znamenat, že ne.

„Nejspíš se jenom snažím říct, že internet dokáže uspokojovat potřeby i na

dálku. Ať už ženské, nebo mužské.“

„Ale internet ženskou potřebu přátelství opravdu uspokojuje, to není žádné

fantazírování. A protože Andreas chápe moc internetu a jak moc může pro ženy


31

znamenat, žárlí Martin i na něj – právě kvůli tomu, ne proto, že jsme siv minu

losti byli s Andreasem blízcí.“

„Jasně. Ale pokud je Andreas takový charismatický vůdce, tak právě on tu

moc má, což mi zní, jako že podle tebe je vlastně stejný jako všichni ostatní

muži.“

Annagret zavrtěla hlavou. „Na Andreasovi je úžasné, že chápe funkciinter

netu jako toho nejúžasnějšího prostředku pro sdělování pravdy, jaký tu kdy byl.

A co nám to říká? Že se všechno ve společnosti ve skutečnosti točí kolem žen,

ne kolem mužů. Muži koukají na fotky žen a ženy komunikují s jinými ženami.“

„Myslím, že jsi zapomněla na gay porno a videa domácích mazlíčků,“podo

tkla Pip. „Ale možná bychom se teď mohly vrhnout na ten dotazník? Na mě

totiž vlastně nahoře čeká jeden kluk, a proto mám teďka na sobě jenom župan

a pod ním už nic, kdyby sis náhodou říkala proč.“

„Právě teď? Nahoře?“ vyplašila se Annagret.

„Myslela jsem si, že ten dotazník zvládneme hodně rychle.“

„A to nemůže přijít někdy jindy?“

„Tak tomu bych se vážně radši vyhnula.“

„Tak mu běž říct, že potřebuješ jenom pár minut, deset minut, že si chcešpo

povídat s jednou kamarádkou. Aspoň projednou nebudeš muset být ta žárlivá.“

Po těch slovech na ni Annagret mrkla, což Pip připadalo jako úžasný kousek,

protože jí mrkání v životě nešlo, na rozdíl od sarkasmu.

„Nejspíš bude lepší, když využiješ toho, že už tu jsem,“ vzdychla.

Annagret ji ujistila, že v tomhle dotazníku není žádná odpověď správná ani

špatná, což se Pip zdálo dost nemožné, protože proč se vůbec namáhats do

tazníkem, když se na žádnou otázku nedá odpovědět špatně? Ale Annagretina

krása ji jaksi uchlácholila. Jak tak Pip seděla naproti ní, měla najednou pocit, že

ve skutečnosti dělá pohovor na místo Annagret.

„Kterou z  následujících nadpřirozených schopností by bylo nejlepší ovládat?“

přečetla Annagret. „Létání, neviditelnost, umění číst lidem myšlenky nebodoká

zat zastavit čas pro všechny kromě tebe.“

„Číst lidem myšlenky,“ odvětila Pip.

„To je dobrá odpověď, i když tady žádné správné odpovědi nejsou.“

Annagret ji počastovala úsměvem tak hřejivým, že se v něm málem dalokou

pat. Pip pořád ještě litovala, že už není ve škole, protože testy jí vždycky šly.

„Vysvětli prosím svou volbu,“ přečetla Annagret.

„Protože lidem nedůvěřuju,“ řekla Pip. „Dokonce i moje máma, které věřím,

mi některé věci neříká, a jsou to hodně důležité věci a bylo by fajn mít možnost


32

se je dozvědět, aniž by mi to musela sama prozradit. Dozvěděla bych se, copo

třebuju, a ona by byla v pohodě. A pokud jde o všechny ostatní lidi, a je to vážně

prakticky každý, nikdy si nemůžu být jistá, co si o mně vlastně myslí, a neumím

to dost dobře uhodnout. Takže by bylo prima jim prostě nakouknout do hlavy,

třeba jenom na pár vteřin, abych věděla, že všechno je fajn – jenom se ujistit, že

si o mně nemyslí něco příšerného a já o tom nemám ani tušení –, a pak bych

jim mohla věřit. Já bych to nijak nezneužívala. Jenomže mi prostě přijde hrozně

těžké lidem věřit. Musím se strašně snažit, abych přišla na to, co ode mě vlastně

chtějí. Je to děsně vyčerpávající.“

„Páni, Pip, my už snad ani nemusíme dělat ten zbytek. Všechno, cos mi teď

řekla, je úplně fantastické.“

„Vážně?“ usmála se Pip smutně. „No vidíš, ale já i teď přemýšlím, proč mi to

říkáš. Možná mě chceš jenom přimět, abych ten dotazník dodělala. A když už

jsme u toho, tak taky přemýšlím, proč ti tak moc záleží na tom, abych hovypl

nila.“

„Mně věřit můžeš. Dělám to jenom proto, žes na mě tolik zapůsobila.“

„No jo, ale to už nedává vůbec žádný smysl, protože já ve skutečnosti nijak

zvlášť působivá nejsem. O jaderných zbraních skoro nic nevím a o Izraeli jsem

něco věděla jenom čirou náhodou. Vůbec ti nevěřím. Nevěřím ti. Já lidemnevě

řím.“ Pip se rozhořely tváře. „A teď už bych vážně měla jít nahoru. Je mi trapně,

že jsem tam toho kluka jen tak nechala.“

Po téhle narážce by byla Annagret správně měla nechat Pip jít, nebo sepři

nejmenším omluvit, že ji zdržela, jenže to vypadalo, že Annagret (možná to byla

typicky německá vlastnost?) neumí moc dobře číst náznaky. „Musíme se držet

formuláře,“ trvala na svém. „Je to jenom formulář, ale musíme se ho držet.“Po

plácala Pip po ruce a pak ji pohladila. „Projdeme to rychle.“

Pip přemýšlela, proč se jí Annagret pořád dotýká.

„Tvoji přátelé začali mizet. Nereagují na esemesky, neodpovídají ti na facebooku,

neberou telefony. Kontaktuješ jejich zaměstnavatele a dozvíš se, že nepřišli ani do

práce. Zavoláš jejich rodičům a zjistíš, že si o ně dělají velké starosti. Jdeš na policii

a tam ti řeknou, že to prošetřili a že tvoji přátelé jsou v pořádku, ale všichni teď

žijí v jiných městech. Za nějaký čas se takhle vytratí úplně všichni tvoji přátelé. Co

uděláš? Počkáš, dokud nezmizíš také, abys zjistila, co se tvým přátelům přihodilo?

Pokusíš se to sama nějak vyšetřit? Utečeš?“

„A to mizí jenom moji přátelé?“ chtěla vědět Pip. „V ulicích je pořád plno lidí

v mém věku, kteří nejsou moji přátelé?“

„Ano.“


33

„No, upřímně řečeno, kdyby se mi něco takového stalo, tak půjduk teraeutce.“

„Jenže ta terapeutka si promluví taky s policií a zjistí, že všechno, cos jípověděla, je pravda.“

„No tak budu mít aspoň jednu kamarádku – terapeutku.“

„Jenomže ta sama potom taky zmizí.“

„To je ale naprosto paranoidní scénář. Zní to, jako by to vymyslel Dreyfuss.“

„Budeš čekat, zkusíš to vyšetřit, nebo utečeš?“

„Nebo se zabiju. Co kdybych spáchala sebevraždu?“

„Nejsou žádné špatné odpovědi.“

„Nejspíš bych šla bydlet k mámě. Nespustila bych ji z očí. A kdyby přecejenom taky zmizela, nejspíš bych se zabila, protože to už by bylo naprosto jasné,

že být se mnou v nějakém osobním vztahu rozhodně není lidem ku prospěchu.“

Annagret se znovu usmála. „Výborně!“

„Cože?!“

„Vedeš si skvěle, opravdu, Pip.“ Natáhla se přes stůl a dlaněmi, horkýmidlaněmi, sevřela Pip tváře.

„Takže když řeknu, že bych se zabila, je to správná odpověď?“

Annagret ruce odtáhla. „Nejsou žádné špatné odpovědi.“

„Tak to je pak ale docela těžké radovat se z toho, že si vedu dobře.“

„Kterou z následujících věcí jsi někdy udělala bez dovolení? Nabourala seněkomu do e-mailu, procházela někomu telefon, prohledala někomu počítač,přečetla si něčí deník, hrabala se v něčích soukromých papírech, poslouchala něčí

soukromý rozhovor, když omylem vytočil tvoje číslo, získala od někoho informace

pod falešnou záminkou, poslouchala něčí rozhovor za zdí nebo za dveřmia podobně.“

Pip svraštila čelo. „Můžu nějakou otázku přeskočit?“

„Mně můžeš věřit.“ Annagret se znovu dotkla její ruky. „Bude lepší, kdyžodovíš.“

Pip zaváhala a pak přiznala: „Prošla jsem snad každý kousíček papíru, který

máma má. Kdyby si psala deník, taky bych si ho přečetla, ale žádný nemá.Kdyby měla e-mailový účet, nabourala bych se jí do něj. Prošla jsem na internetu

všechny databáze, které mě napadly. Nemám z toho dobrý pocit, ale ona mi

nechce říct, kdo je můj otec, nepoví mi, kde jsem se narodila, dokonce mi ani

neprozradí svoje pravé jméno. Prý to dělá, aby mě ochránila, ale podle mě je to

nebezpečí akorát v její hlavě.“

„A jsou to věci, které vědět potřebuješ,“ pronesla Annagret vážně.

„Ano.“

„Máš právo je znát.“

„Ano.“

„A chápeš, že Projekt Sunlight by ti tyhle věci mohl pomoct zjistit?“

Pip se rozbušilo srdce, částečně proto, že ji to vlastně dosud vůbecnenapadlo a ta vyhlídka jí naháněla strach, ale hlavně proto, že vycítila, že teď teprve

nastává to skutečné svádění a všechny Annagretiny dosavadní doteky k němu

byly jen předehrou. Odtáhla ruku a nervózně si objala trup pažemi.

„Myslela jsem, že se Projekt zabývá odhalováním firemních a národněbezečnostních tajemství.“

„Ano, jistě. Ale má spoustu zdrojů.“

„Takže bych jim prostě jenom mohla napsat a poprosit je, aby mi ty informace

zjistili?“

Annagret zavrtěla hlavou. „Není to žádná detektivní agentura.“

„Ale kdybych k nim šla na tu stáž, tak jo.“

„Ano, samozřejmě.“

„No to je zajímavé.“

„O tom by se dalo přemýšlet, ja?“

„Jaaa,“ zopakovala váhavě Pip.

„Cestuješ do zahraničí,“ četla zase Annagret, „a jednoho večera přijde k tobě do

hotelu policie a zatkne tě jako špionku, i když jsi nikoho nešpehovala. Odvedou tě

na policejní stanici. Řeknou, že ti povolí jeden telefonát a že budou odposlouchávat

obě strany hovoru. Varují tě, že ten, komu zavoláš, bude rovněž v podezření zešpionáže. Komu zatelefonuješ?“

„Stephenovi,“ odvětila Pip.

Annagretinou tváří problesklo zklamání. „Tomuhle Stephenovi? Stephenovi,

co je tady v domě?“

„Jo, co je na tom?“

„Odpusť, ale myslela jsem, že bys zavolala svojí matce. Zatím ses o ní zmínila

v každé odpovědi. Je to jediná osoba, které věříš.“

„Ale to je jenom důvěra v tom nejhlubším smyslu slova,“ opáčila Pip. „Máma by zešílela strachy, a navíc neví vůbec nic o tom, jak to ve světě chodí, takže by

netušila, komu zavolat, aby mi pomohla. Stephen by to věděl úplně přesně.“

„Mně tedy připadá trochu slabošský.“

„Cože?“

„Připadá mi jako slaboch. Je ženatý s tou vzteklou, panovačnou osobou.“

„Jo, já vím, je to fakt politováníhodné – to já dobře vím, věř mi.“

35

„Ty ho máš ráda!“ vydechla Annagret ohromeně.

„Jo, mám, a co?“

„No, žes mi to neřekla. Řekly jsme si úplně o všem, když jsme spolu seděly na

pohovce, a o tomhle jsi mi nepověděla.“

„Tys mi zase neřekla, že jsi spala s Andreasem Wolfem!“

„Andreas je veřejně činná osoba. Musím být opatrná. A stejně už je tospous

ta let.“

„Mluvíš o něm tak, jako bys byla z fleku ochotná si s ním znova začít.“

„Pip, prosím,“ naléhala Annagret a popadla ji za ruce. „Nechci se hádat.Nevě

děla jsem, že máš Stephena ráda. Promiň.“

Jenže slovo slaboch zasadilo Pip ránu, která ji teď bolela spíš víc než míň,

a ona si zděšeně uvědomila, kolik osobních věcí už prozradila téhle ženě, která

si byla natolik jistá svou krásou, že si klidně mohla prošpikovat obličej kovem

a okudlat si vlasy nůžkami na trávu (alespoň to tak vypadalo). Pip, kterák ta

kové sebedůvěře neměla žádný důvod, odtáhla ruce, vstala a práskla miskou od

lupínků do dřezu. „Půjdu už nahoru...“

„Ne, ještě nám zbývá šest otázek –“

„Protože do Jižní Ameriky samozřejmě jet nehodlám a tobě nevěřím, vůbec ti

nevěřím, ani za mák, takže co kdybyste se i s tím tvým onanistickým přítelem

sebrali a jeli třeba do Los Angeles a vnutili se do domu někomu jinému, a tendo

tazník můžeš zadat někomu, kdo má rád někoho silnějšího, než je Stephen. Už

tě tady nechci, a nechce vás tady ani nikdo jiný. Kdybys ke mně měla jen trochu

respektu, dávno bys poznala, že tu teď vůbec být nechci.“

„Pip, prosím tě, počkej, mě to vážně hrozně mrzí,“ vyhrkla Annagreta vypa

dala opravdu rozrušeně. „Další otázky už dělat nemusíme...“

„A já myslela, že se musíme držet formuláře. Musíme, musíme. Bože, já jsem

tak blbá.“

„Ne, ty jsi vá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist