načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Punk fiction aneb No future - Ermias Tulu

Punk fiction aneb No future

Elektronická kniha: Punk fiction aneb No future
Autor:

Příběh autora, původem z Afriky a nyní s českým občanstvím, popisuje, jak silnější bezohledně utlačují a zneužívají slabší, ale zároveň že ti silní nejsou ve skutečnosti zas ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 1093
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9978-80-7536-079-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh autora, původem z Afriky a nyní s českým občanstvím, popisuje, jak silnější bezohledně utlačují a zneužívají slabší, ale zároveň že ti silní nejsou ve skutečnosti zas tak úplně silní a ti slabí vždy neviňátka. Knihu se dá těžko zařadit do určitého žánru. Najdete v ní lásku a tragedii, drama i komedii. Je to Punk fiction, protože tam jde spíše o obsah a jednoduchou komunikaci myšlenky než o formu, přesto plné fantazie a humoru, občas černého. S punkem jakožto hudebním žánrem má kniha společné pouze svou jednoduchost projevu a provokativní společensko-kritický obsah. Děj se odehrává převážně v Čechách a v jistém oddělení nebe, dále částečně ve Vietnamu, v jiné časoprostorové dimenzi a nakonec Etiopii, odkud mimochodem autor pochází. Hlavní postavu děje se také dá stěží určit, protože každý ze čtenářů, kteří posoudili text, si vybrali s nadšením někoho jiného. V příběhu se objevují, kromě různých zajímavých postav, lidé z různých společenských vrstev a tříd, stejně tak různé národnosti a barvy pleti, dále přepracovaná, sentimentální smrtka se sklonem k filozofii, charismatická koza, přísný pitbul a pyšný kohout. Kniha má sice v názvu „No future“, ale člověk přesto nakonec získá naději, že vše zas tak ztraceno nebude.

Související tituly dle názvu:
Punk fiction aneb No future Punk fiction aneb No future
Tulu Ermias
Cena: 133 Kč
PUNK je mrtvý - a kdo ne? PUNK je mrtvý - a kdo ne?
Kopáč Radim, Sojka Pavel
Cena: 257 Kč
The day the country died The day the country died
Glasper Ian
Cena: 347 Kč
No Future! No Future!
Švamberk Alex
Cena: 354 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Punk fiction

aneb

No future

Text © 2016 Ermias Tulu

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

1. vydání © Lukáš Vik, 2016

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-077-9

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-078-5

ISBN PDF formátu: ISBN 9978-80-7536-079-2

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Věnování

Věnováno všem lidem dobré vůle

Mé vřelé díky patří skvělým ženám mého života –

mé ženě, dceři, mým matkám, vlastní a ze strany

manželky, sestrám, vlastním a ze strany manželky,

které mně dávaly a dávají tolik lásky, ani nevím

proč.


PROLOG

Pravda

Pravda je to, jak něco je, a lež je to, jak něco není.

Pravda je a lež není. Pravda je to, co obdivují, milují

a na co přísahají učenci, politici, kněží, muži a ženy,

velcí a malí, hodní a zlí, bohatí a chudí. Všichni

na pravdu přísahají..., a pak proti ní bojují, když

ona není na jejich straně. Historik, velice vzdělaný

muž, úmyslně ji kroutí a dává jí jinou formu, aby

„uspokojil“ sebe, svůj a ostatní národy. A na ni

přísahá. Leckterý filozof, stejně tak kněz, zuby nehty

brání svou pravdu a odmítá poslouchat pravdu

jiných, ač veškerý smysl jeho existence spočívá, dle

vlastního tvrzení, v hledání pravdy a nic než pravdy.

Pro pravdu zabíjí a je zabit. Je ochoten roky tvrdě

pracovat a studovat, ne aby našel pravdu, ale aby

dokázal, že on již dlouho pravdu má a ti druzí ne.

Ti velcí učenci a duchovní otcové nazývají pravdu

synonymem boha, a hned ji zas pošlou do pekla,

když neslouží jejich přízemnímu účelu. To že lež

pastí bývá a pravda osvobozením, na tom se shodují

všichni, ale také na tom, že ti druzí v pasti jsou a


oni že jsou svobodní. A pro svou pravdu zas zabíjejí

jiné, kteří by ji mohli svou pravdou ohrozit. Jako

kdyby někdo mohl ohrozit pravdu. Copak nevíš, že

pravda je a lež není?

...hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj

pravdu, drž pravdu ... až do smrti; neboť pravda tě

osvobodí od hříchu, ..., od smrti duše a konečně od

smrti věčné...“ tak zní motto Jana Husa

Jaroslav


Kapitola první

Vzestup Nepolepšila

„Dyť já to takhle nemyslel, člověče!“ bránil se marně Nepolepšil.

„Já vím, chlape,“ odpověděl Vrtulník zamyšleně, „to říkají nakonec všichni. Jako ten blbec, co si hrál s puškou a oddělal svou ženu. Pak tvrdil, že nevěděl, že byla puška nabitá.“

Špičkou mačety na jeho hrudníku ho jemně dotlačil zpátky do křesla. „Abych se ti přiznal, ani já nevím co dělám,“ vysvětloval, „snad nám oběma odpustí bůh.“

Jardu napadlo, že by zavolal o pomoc, ale podivný klid vetřelce ho natolik zneklidnil, že byl též úplně klidný. Jenom v duchu doufal, že tato záležitost nebude tak vážná jako ta, co zrovna běžela v televizi.

Dežo Vrtulník byl docela normální chlap, který nevyhledával násilí, ale násilí si vyhledávalo jeho. Přezdívku Vrtulník mu prý dal nějaký policajt, poté co pozoroval několik případů, kdy dotyčný způsobil újmu na zdraví více osobám současně, a to hlavně pěstí. Avšak vážná myšlenka někoho zabít byla přece jen vzdálená jeho nejdivočejším představám. Skoro ho děsilo, jak se mu tato myšlenka drala do popředí a lepila na sebe veškerou jeho pozornost s takovou intenzitou, že se jí po celý týden, ba měsíc, nedokázal zbavit. Začal chápat, jak je člověku, který se chystá někoho zbavit života. Byl veden touto personifikovanou myšlenkou jako loutka a nebyl schopen tomu odolat. Nakonec se s touto myšlenkou ztotožnil a přestal ji považovat za něco cizího, bral ji jako svoje vlastní vyšší já. Podlehl.

Jaroslav Nepolepšil sice nebyl nijak svatej, ale pouhá slova vytvářená někde v jeho nepříliš komplikované mysli, mu z pusy plynula skoro samovolně, zatímco on je pozoroval jakoby z vedle, s odstupem, a napáchala mu často mnohem větší škody, než by si opravdu zasloužil.

Teď seděli potenciální vrah a jeho oběť v obýváku oběti a dívali se na film, který si pan Nepolepšil ten den půjčil. Byl to nějaký americký horor. Nepolepšil si v půjčovně stěžoval na předešlý film, že to byla fraška. Tvrdil, že toto by nevyděsilo ani miminka, když je tak jasně vidět, že krev na krku a košilích obětí smrděla americkým kečupem. Chlapík v půjčovně mu slíbil, že z toho, co mu dnes půjčuje, se v křesle posere a možná ho to i zabije. Nepolepšil se tomu vtipu ze srdce zasmál, sbalil si film do igelitové tašky a pak si šel ještě koupit nějakou tu vodku a pár lahváčů k tomu. Zítra bude sobota, tak může klidně chrápat celý den.

Dežo si přitáhl pivko na stole opatrně mačetou, kterou celou dobu držel v ruce. Mačeta se leskla šedomodrým světlem od televize a působila také jakoby z filmu. Nepolepšila napadlo, že by to mohl být pouze špatný sen. Jenomže realita promítaná na obrazovce jeho televize, kdy v strašlivém hororu sem tam zařvala nějaká ženská zděšením a bolestí, při útoku úchyla vraždícího blondýny, mu zpochybňovala jeho přání.

„Tak se napij,“ přikázal zatím ještě jen potenciální vrah a přistrčil mu něco bublajícího ve skleničce. „Chci ti ulehčit tvé umírání, blbče.“

Nepolepšil znal smrt od vidění, z filmů, a sám se jí strašně obával. Volat o pomoc mu vůbec nepřišlo na mysl. Vždyť ví, jak to chodí. K čemu křičet, když stejně pak fízlové najdou zkrvavenou mrtvolu roztaženou na zemi, se zející ránou na krku, a řeknou: „Pachatel neznámý.“

Obrátil sklenici s podivným elixírem, co nijak špatně nechutnal, do sebe a jako duchem nepřítomný si prohlížel stůl před sebou. Najednou si všiml, že je tam strašný bordel, a styděl se, že zrovna dnes má návštěvu. Ani si nepamatuje, kdy ho naposledy někdo navštívil. Špinavé talíře, špinavé sklenice různé velikosti, prázdné obaly od čipsů, krabičky od prášků na spaní, a dokonce na rohu stolu visela jedna špinavá ponožka.

Pak se vše odehrálo v průběhu několika minut. Ani neví, jak dlouho tam seděl nebo ležel. Matně si vzpomněl, že cikán ho zezadu mírně uchopil za hlavu a pak... usnul? A co ty prášky, které musel spolknout s vodkou? Jak to, že je bdělý, když má přinejlepším tvrdě chrnět? Jardovi pomalu docházelo, že tento stav zamyšlené bdělosti mu připomíná blížící se smrt, kterou onehdá viděl ve filmu.

Najednou věděl, že toto je umírání. Celý jeho život se mu promítal velkou rychlostí, a přesto s křišťálovou průzračností, před jeho duševním zrakem. Překvapilo ho, že vidí pana učitele Jaroslava Nelítostného. Ten běsnil, jak je Nepolepšil tak nemožný blbec, že stejně jednou skončí nanejvýš jako řezník, nebo v kriminále. V čemž se mýlil. Pak se objevila matka a pořád mu upravovala účes před jeho tlemícími se kamarády. Jak ji v tom okamžiku nesnášel! Hledal svého otce. Fotr zvracel v obýváku. Markéta, která ho milovala, se usmívala, mračila se, brečela, zpívala si, plivala a pak se zase rozesmála. On sám mladej, stál před potravinami, kde pracovala Markétka a pokuřoval startku, než jeho láska vyjde po práci z obchodu a zajdou si někam na sklenku dobrého vína. Strašně po ní toužil. Další obraz, kdy se Jarda hrozně vožral a kopl Markétku do břicha a ona potratila.

Pak tam byla chvilku jiná Markéta, zdravotní sestra ve špitále pro duševně choré. Ale jenom chvilku. Byla divná. Pak ji samotnou zavřeli v té samé nemocnici, kde pracovala, a zůstal zase sám. Od té doby nic! To bude snad už třicet let! Teď seděl nebo ležel v obýváku na gauči a cítil se nekonečně sám. Roky samoty ve světě, kde se přelidnění stalo jedním z největších hrozeb lidstva! Až na ty krátké okamžiky jeho života, kdy o něj nějaká ženská projevila zájem, by se dalo říci, že proonanoval svůj život.

Děti samozřejmě neměl. Cože? To je všechno? To bylo celé za těch padesát dva let? Je to na blití, myslel si. A začal blejt něco teplého, lepkavého a strašně hořkého. Cítil, jak ho dusí nějaký smrad. Plyn! napadlo ho. Ale to byla myšlenka jako z veliké dálky, jako by si v práci vzpomněl, že doma nechal zapnutou žehličku. Pozdě. Matně si vzpomněl, že cikán kolem sporáku něco dělal, zatímco on bezvládně ležel na gauči, ozářen šedomodrým světlem z televize.

„Pomóóóóóóóóóóóóóóóóóc!“ zděšeně zařval. Aspoň měl ten pocit. Sice stál celý jeho život za jedno velký hovno, ale přesto zemřít nechtěl. „Chyťte tu černou hubu. Zabil mě ten smradlavý cikán!“

Jenže to asi neměl dělat, protože se pořádně nadechl nějakého jedovatého plynu, nebo co to bylo, a tím spustil lavinu výbuchů a vbuchů od hrtanu, dolů po průduškách, do nejhlubších hlubin obou plic. Snažil se reflexem sklapnout svou pusu, těžkou jako z olova a zjistil, že má plíce v mučivých plamenech pekla! Hořely mu nejen plíce, ale celé jeho vnitřnosti byly sžírány pekelným ohněm, který rozstřelil miliony do ruda rozpálených mikroskopických jehel do center milionů buněk tkáně v hrudi.

Utíkal pryč z centra svého organismu nahoru do h l av y.

„Milost, milost bože!“ skuhral schoulen v nejzazším koutku své hlavy, i když v boha věřil naposledy, když mu bylo šest a chodil s rodiči do kostela.

Utíkal do své hlavy, protože ztratil kontrolu území zbytku svého celého člověka, který byl v jednom ohni. Lapal po jedovatém vzduchu a snažil se rukama něčeho chytit. Ať chytil co chytil, nic nemohlo zastavit všechny ďábly, kteří do něj sekali a bodali a kousali. Každé nadechnutí, skoro nadechnutí, ho stálo tolik úsilí, jako by zvedal obrovský šutr, který mu spadl na nohy a roztříštil kosti na padrť, avšak stejně ze sebe nedostal nic víc než nějaké chraplavé chrchlání a sípaní. V hlavě bylo jediné místečko, kam se jeho ubohá ztracená duše mohla uchýlit.

Moje duše? přemýšlel, kéž by to tak bylo. Takže opravdu máme duši? Byl to on, který utíkal všude po svém těle, ač neměl kam, před tím hororem zápasu se smrtí? A vůbec to stěhování uvnitř svého těla! Co je to za blbost?

Nejhroznější bolest, kterou kdy znal, byla, když mu jednou šlápla na palec u nohy obrovsky tlustá kráva jeho dědečka, která mu v jeho pěti letech připadala jako monstrózní dinosaurus. Řval celou cestu do nemocnice, koulel očima, jež mu skoro vylézaly z důlků, a vyvolal takový rozruch v nemocnici, že se celý personál sbíhal, aby malému Jarouškovi nějak pomohl. Bylo to píchnutí jehlou do prstu v porovnání s tím, co měl na krku teď. Velikost. Intenzita. Všechno relativní. Je možné, že existují horší muka než ta, která teď prožívá? Toto by ani svému nejhoršímu nepříteli nepřál.

„Milost celému člověčenstvu, které má na krku tohle břemeno utrpení těla a duše!“ modlil se.

A najednou cítil, jak se vznáší. Naplnil ho nepochopitelný pocit klidu a... lásky? Panečku, napadlo ho, dyť jsem docela fajn chlap! Já myslel, že jsem taková svině a nemožný blbec, usmíval se v duchu. A konečně chápu pojem „relativní“ a do náboženství také nemám daleko. V tu chvíli, což by mohla být asi tisícina sekundy, zapomněl na bolestí svíjející se tělo na zemi a trochu si zafilozofoval. Jenomže jak se říká, zvyk je železná košile. Nechtěl se zas tak rychle zbavit toho svého tlustého těla, takže se k němu vrátil zpátky.

„Pomóóóóóc... bóóóóže...!“

Všiml si, že jeho tělo teď leží napůl venku před dveřmi z jeho bytu a chrchlá a pění a teče mu z pusy a nosu nějaká hnusná lepivá rudá tekutina. Tělo stále ještě bojovalo o to, aby se nějak někam dostalo, a zvládlo to až sem. Ani si nepamatoval, jak se mu podařilo otevřít dveře (ve skutečnosti to bylo tak, že vrah je za sebou zapomněl zabouchnout, nebo mu to bylo jedno).

Potřebuji pomoc, přemýšlel, ale na křičení už neměl sílu ani náladu. Ze schodů, které vedly nahoru, cítil nějaké pronikavé světlo a podíval se tímto směrem. Nahoře stál nějaký chlap v černém hábitu s kapucí přetaženou přes hlavu a opíral se o nějakou dlouhou tyč, nebo tak něco. Opodál za ním stojí černočerně lesknoucí se kůň, který podle zvuku netrpělivě hrabe kopytem o dláždění, a za ním se rozprostírá do nekonečna nějaký veliký prostor se sloupořadím.

A kurva! zděsil se Nepolepšil, jestli to není zubatá osobně?! Nebo jen blouzním a halucinuju. Aha, tak nějak nesmyslně se tedy cítí umírající, než zhasne jejich ubohá duše na věky věků? Nebo to mám z těch blbejch pohádek z dětství?

Jenom ho zneklidnila živá reálnost této nereálné reality, reálnější než realita, tak jak ji znával. V tom mu zaburácel těsně u duševního ucha neskutečně strašný křik.

„Uááááááááááááááááááááááá! Bože, bože, bože! Co mu to udělali? Pomóóóóóóóóóóóc! Zabili ho chudáka! Uááááááááááááááááááááá!“ Byla to paní Markéta Šťastná, sousedka.

Přestože bydleli vedle sebe roky, neměli se ani rádi, ani neradi. A to i ona žila sama, co si pamatoval. Proč ho nebo ji vlastně nikdy nenapadlo, že by se mohli dát dohromady? Byla to vlastně docela hezká buchta, až na tu její hubu, která neustále něco mlela. Jak tam tak stál, Markéta jím proběhla nahoru. A proběhla i zubatou, aniž by si jí všimla, a křičela na celé poschodí o pomoc. Pak proběhla zpátky zase skrz oba a mířila dolů, do nižších poschodí a nepřestávala hulákat.

„Helejte, tak už deme?“ zeptal se chlap v černém hábitu slušně, přestože jeho hlas zněl jaksi kovově.

„Cože?“ opáčil Jarda. „Mluvíte se mnou? A vůbec, kdo jste?“ rozhněval se na cizí... osobu.

„Ach jo,“ povzdechl si chlap. „Pořád stejné písničky.“

Otočil se a díval se znuděně směrem ke svému koni. Mezitím se to tam na chodbě hemžilo sousedy a Markéta bulila, zvedala ruce a oči k nebesům, bušila na svou hruď a kmitala kolem groteskně zkroucené masy jeho těla, které se stále ještě cukalo, křečovitě sebou škubalo a kopalo, jako by jím proudily tisíce voltů staré dobré elektřiny.

„Ale dyť já ještě žiju“ stěžoval si Jarda Osobě (v duchu ho už tak pojmenoval) v černém hábitu. „Snad sem ještě dorazí saniťáci a oživí mě.“

„Hele příteli, nech mrtvý mrtvým a pojď se mnou. Tohle už není k ničemu,“ a ukázal kosou na tělo.

Jarda se rozhlížel, zda někdo ze zde přítomných vidí to co on, ale všichni jen zděšeně hleděli na ubohé tělo na zemi a nezdálo se, že by měli tušení, co se jim tam před očima odehrává. Paralelní realita, myslel si. I to měl z těch amerických filmů.

„Ano, paralelní realita příteli,“ ušklíbl se Osoba kovově.

„Vy slyšíte mé myšlení?“ zeptal se už klidněji a spíše zvědavě.

Strašně rád měl i filmy, kde hrály roli paranormální jevy a byl teď super hrdý, že on sám byl jeden z hráčů, a přál si, kéž by ho mohli sledovat diváci na celém světě, včetně Ameriky. Narovnal se, nasadil úsměv ideálního herce a upravil si duševní účes.

„Pane Nepolepšile, tohle není divadlo,“ odsekl Osoba káravě. „Jedno divadlo skončilo, a to bylo tam, odkud přicházíte. Tak pojďte, pojďte, já mám ještě jiné zákazníky, kteří čekají.“

Otočil se a chtěl odcházet, ale pak se zastavil a vyndal si nějaký předmět zevnitř hábitu.

„Málem bych zapomněl,“ prohodil sám pro sebe a šel, spíše plul dolů po schodech skrze nic netušící čumily, a naklonil se k tělu, které právě dohrávalo poslední zápas. Položil předmět na do klubíčka zkroucené tělo a sledoval kmitající se obraz na halogenově zeleném displeji.

„Co to děláte?“ naklonil se Nepolepšil k tělu, které ho teď zajímalo asi tolik, jako pošpiněné převlečení z včerejšího maškarního plesu, a pozoroval vlnící se křivky na displeji.

„A co to vůbec máte tady za přístroj v... ru... ce?“ díval se na kostnatou ruku.

„Toto je trans-osciloskop“ odpověděl Osoba a nevšímal si údivu v hlasu Nepolepšila. „Je to elektronický měřící přístroj s obrazovkou, vykreslující časový průběh měřeného signálu napětí. Měřím kmitočet, který udává počet opakování periodického děje za daný časový úsek, vzniklý implozí a explozí muk, kterými prochází tělo, dle intenzity bolesti a děsu. A to nám ukáže kategorii stupně utrpení.“

Nepolepšil nevěděl jak, ale měl pocit, že tomu rozumí. Fyzika sice nebyla vůbec jeho šálek kávy, ostatně jako všechny ostatní předměty, vyjma ruštiny, za tu dobu, co chodil do školy... Dyť pan učitel Nelítostný sám říkával:

„Vy tupouni, tomu nemůžete rozumět, jako moje babička nemůže rozumět čínský gramatice.“

„Uhněte prosím!“ zněl autoritářský hlas odněkud ze schodů, a stáhl ho zpátky do teď už směšné reality lidí.

„Co čumíte? No tak, už běžte, běžte!“ odháněl sousedy vážně a důležitě vyhlížející policista s lízátkem v puse, když mezitím saniťáci zakrývali nějakým igelitem zmučené tělo a přivazovali ho k nosítkům.

„Jdeme také,“ obrátil se Osoba na Nepolepšila. „Už to mám změřené a nestojí to za řeč.“

„Jak to nestojí za řeč!?“ Nepolepšil byl zklamán. „Prošel jsem takovou hrůzou a vy tvrdíte, že to nestojí za řeč?“ vyjel na osobu.

„Když vás to tolik zajímá, tak vám pár zajímavějších exemplářů za chvíli ukážu,“ prohodil klidně a vystoupil schody nahoru a vplul do prostranství, kde pekelně černý kůň stále hrabal kopyty o dláždění. Jarda ho následoval a nechal za

sebou realitu, která mu čím dál víc připomínala

spíše jen takovou dětskou noční můru.

Jaroušek a Motýlek

Jaroušek byl přešťastný, že byl konečně zas u babičky.

Tady se mohl vydovádět jak chtěl, mohl být ve špinavých šatech celý den, žvýkat dvě nebo více žvýkaček najednou, honit kočky a tahat je za ocas, běhat s pejsky po louce a válet se po mokrém a špinavém trávníku, šplhat po stromech, schovávat se v houští před nikým, nechat si lézt po ruce hlemýždě, ochutnat žížalu a vůbec všechno, co měl doma ve městě zakázáno. To všechno mu u babičky prošlo skoro nepovšimnuto. Jinak autoritativní babička vždy říkala:

„Nechte ho bejt sakra, dyť je to dítě.“ A jeho rodiče ji obvykle poslechli.

To ráno Jaroušek spolkl housku s máslem a domácí marmeládou, sotva ji žvýkal, a nemohl se dočkat, až vypadne z chaloupky a vyrazí sám na průzkumnou výpravu do okolí. Maminka mu vybrala čisté červené triko, čisté bílé ponožky, čisté kraťasy, sandály... Jaroušek se netrpělivě oblékal a ani neprotestoval, aby se zbytečně nezdržoval. Matka ho předem kárala za věci, které ještě neudělal, přestože věděla, že přesně to, před čím ho varuje, bude dělat.

„Tak dávej pozor, ať nešlápneš do nějaké špíny, jo? A pozor, ať nespadneš, jo? A pozor...“

„Jo... jo, mami,“ odpovídal a duchem byl už dávno venku a ani neposlouchal, co mu matka dál povídala.

Jaroušek utíkal po louce a malý pejsek za ním. Házel mu klacek a pejsek skákal a funěl, bez sebe radostí, a s Jarouškem se o klacek přetahoval. Jaroušek vyšplhal po jabloni, aby odsud mohl pozorovat okolí, a na chvíli pejska ignoroval. Pejsek se za tu chvíli začal nudit a utíkal domů, aby si užil ostatních návštěvníků.

Jaroušek sledoval modrého motýlka dole v trávě, který přelétával z květu na květ. Motýlek se postupně vzdaloval a mířil k potoku, jenž šplouchal a pěnil v kamenitém korytu, schovaném v lesíku kousek za chalupou. Slezl se stromu a dal se do sledování barevného zázraku.

Jaroušek slavil před měsícem své šesté narozeniny. Věděl, že sám nesmí jít dál než ke konci velkého pozemku prarodičů, odkud se jde z kopce k potoku v lesíku. Přesto utíkal skrze hustý porost velkých a malých stromů, popínavých rostlin a keřů dolů.

Dědeček a babička byli zrovna zaneprázdněni přípravou jídla a dobrůtek k nadcházející oslavě dědových sedmdesátin. Děda se nejlépe vyznal v přípravě starého dobrého guláše a babička připravovala domácí knedlíky. Jarouškova matka se dala do přípravy různých druhů pomazánek. Pomazánka česneková, vajíčková a pažitková. Samé lahůdky. Otec Jarouška nerad, ale přece jen, s cigaretou u pusy, krájel veky. Když byli rodiče Jarouška se vším hotoví, trochu tu a tam pomáhali s úklidem nebo popíjeli kafe, pokuřovali a užívali si zas jednou nicnedělání.

Jaroušek objevil v korytu potoka ještě něco jiného, než jen barevného motýlka. Ještě netušil, že tohle bude příčinou náhlé a zásadní změny jeho osobnosti na celý život. Na jednom balvanu seděla pestrobarevně oblečená holka, bosýma nohama šplouchala ve vodě a tiše zpívala. Ve vesnici žila odjakživa velká komunita cikánů a pro Jarouška nebylo novinkou vídat cikánské děti pobíhat v okolí. Tahle byla něčím výjimečná. Byla tu sama a nepůsobila nijak divoce, aby ho odstrašila.

Holka patrně slyšela jeho kroky za svými zády, lehce otočila hlavu a koukla přes rameno. Dívala se na kloučka s růžovými tvářemi, hezky oblečeného do čisťounkého červeného trička, čistých bílých ponožek, čistých khaki kraťasů, drahých sandálů..., exot v tomto prostředí.

„Ahoj,“ řekla a zase se otočila a šplouchala dál nohama ve zpěněné vodě. Jarouška jako by zasáhl blesk. Vlastně zasáhl. Nevěděl co se s ním děje, ale cítil, že se mu něco stalo. Na pozdrav nereagoval. Nemohl. Obvykle zdravil lidi, dokonce cizí kolemjdoucí, které neznal.

„Dobrýýý den!“ říkával a vykouzlil úsměv v zamračených obličejích dospěláků.

Bezděčně si sedl na balvan kousek od ní a díval se do vody, zatímco koutkem oka pokradmu tu cikánskou holku pozoroval.

Dívka věděla, že ji klouček pozoruje, a za chvíli přestala zpívat a otočila se k němu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se cikánka a její zářivé černé oči a andělsky krásný obličej se smály.

„Jaroslav Hrozil,“ odpověděl poslušně.

„Pojď si tu sednout,“ odsunula se kousek na kameni a udělala mu místo vedle sebe. „Odsud jsou vidět malinký rybičky, který pod vodou plavou a chtějí mi pusinkovat chodidla. Vůbec se nebojí.“

Jaroušek byl štěstím bez sebe a bez váhání přiskočil ke kameni, na kterém seděla. Sedl si a posunul se nenápadně blíž k ní, a kdyby mu srdce nebilo tak divoce, rád by se jí i dotkl. Holka jako by přesně věděla, co se v té dětské hlavičce odehrává, pohladila ho po kudrnatých, blonďatých vláscích a pak ho nečekaně políbila na tvář. Jarouškovi projel tělem tak silný elektrický proud, div že se nerozsvítil. Cítil její dech, který mu voněl po skořici, jak mu dala pusu. Tato vůně mu zůstala v jeho paměti do konce života.

„Chceš mi dát taky pusu?“ zeptala se.

Jaroušek zrudl jako zralé rajče a přikývl.

„Tak mi dej,“ smála se.

Její tmavorudé rty a mléčně bílé zuby malému Jarouškovi učarovaly tak, že se mu z toho točila hlava. Jen na ni zíral a nebyl schopen ani pohybu hlavou, neskrývaje svůj úžas nad fenoménem, který se před ním, nebo vedle něj odehrával. Holka k němu naklonila snědý obličej pod rozcuchanými havraními vlasy a nastavila mu tvář. Jaroušek se přece jen odhodlal a pomalu k ní přibližoval hlavu. Když byl blízko u její tváře, zavřel oči a jemně se jí dotkl svými rty, když tu za ním zarachotil drsný hlas jeho matky.

„Jaroušku!“ zařvala matka. „Co to tu děláš?! Co si myslíš, že to je? Čokoláda nebo co, že tu holku olizuješ?“

Jaroušek vylekaně vyskočil a vytřeštil oči na matku, jako by ho načapala při nějakém velice moc vážném zakázaném činu. Současně cítil dosud neznámý pocit neuvěřitelného dětského hněvu, nebo snad nenávisti vůči vlastní matce, která ho právě připravila o největší slast jeho života. To jí také nikdy do konce života nezapomněl ani neodpustil. Za necelých deset minut zažil Jaroušek dva hluboké pocity, které mu do tohoto momentu byly absolutně neznámé a ani by je nebyl mohl pojmenovat – lásku a nenávist.

Cikánka se jen pobaveně usmívala a s nadlidským klidem pozorovala, jak ho matka čapla za ruku a táhla ho za sebou, bůhví proč tak navztekaně, pryč od potoka, zpátky do chaloupky prarodičů. Tehdy cikánce mohlo být tak devět nebo deset let.

Od té doby Jaroušek nemyslel na nic jiného než na čokoládovou cikánku. Jezdil k babičce víckrát do roka, o prázdninách a o vánocích, a netoužil vidět nic jiného než ji. Míjely dny a míjely roky a pocit zůstal stejný. Jaroušek nedal svůj pocit najevo a jakoby náhodou se zatoulával kolem čtvrti cikánů, aby ji mohl aspoň zahlédnout. Někdy se mu poštěstilo a viděl ji v dálce, a někdy vůbec ne.

Zdálo se mu, že čím byli starší, tím více se zmnohonásobilo její kouzlo a stejně tak jeho touha po ní. A když ji náhodou viděl, vše kolem ní najednou zaniklo v záři její krásy, a neviděl nic jiného, než jen ji jakoby pod zářivým kruhovým světlem reflektoru na jevišti divadla.

Cikánka patrně pustila z hlavy růžového kloučka pár minut poté, co ho jeho matka odvedla, a už nikdy poté ho ani nepoznávala. Alespoň nedala najevo, že by si ho pamatovala. Byl prostě jeden z mnoha dětí gadžů v okolí. Pak jednou, roky po oné události, Jaroušek to už nevydržel a udělal další krok. To mu bylo už patnáct let.

Jarda šel s igelitovou taškou v podpaží rovnou do čtvrti cikánů, kde vedle sebe do nepravidelného půlkruhu stálo několik zchátralých paneláků. Všude se povalovaly odpadky a mezi nimi si hrála kupa ošuntělých cikánských dětí. Jardovi, který pocházel z vilové čtvrti města, kde všechno mělo řád a blýskalo se čistotou, to všechno vůbec nevadilo. Chtěl jen a jen vidět svou princeznu, která byla nerozlučnou součástí jeho snů ve dne v noci, už několik let.

Když děti viděly toho gadža, jak přichází k nim, přestaly si hrát a zvědavě ho pozorovaly. Jarda chvíli stál a koukal kolem do oken starých polorozpadlých paneláků.

„Dobrý den,“ oslovila ho malá rozcuchaná holčička se špinavým obličejem.

„Ahoj,“ opáčil Jarda a nejistě šoupal nohama.

„Hledáte někoho?“ dívala se holčička na něj nahoru a mžourala očima v záři poledního sluníčka.

Jarda jí potichu popsal dívku, kterou by rád viděl. Holčička utíkala k ostatním dětem a chvíli si šuškaly mezi sebou. Pak se od skupiny odtrhl jeden kluk a vběhl do jednoho baráku.

Jarda málem omdlel, když se ve dveřích skutečně objevila jeho láska, jeho Motýlek, a jako vždy rozsvěcovala celé okolí tím tajemným světlem, které z ní vyzařovalo. Aspoň to tak Jarda viděl. Cikánka sešla několik schodů před barák, zůstala stát a čekala, co se stane. Jarda stál jako zkoprnělý a nebyl schopen slova. V tom se ve dveřích za ní objevili dva kluci asi v jeho věku. Chvíli ho také mlčky pozorovali a pak se jí jeden na něco zeptal, ale ona jen pokrčila rameny.

Potom se přece jen rozhodla a šla Jardovi naproti.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se ho a postavila se pár kroků před ním.

„Já nevím, jestli si na mě pamatuješ...,“ začal Jarda a navíc se už nezmohl.

„Nevím,“ řekla. „Odkud bych si na tebe měla pamatovat?“

„Ne to nic, promiň,“ řekl Jarda a celý zrudl a prohlížel si igelitku. „Bylo to hodně dávno,“ dodal.

Cikánka se rozchechtala, protože si skutečně vzpomněla na růžovoučkého kloučka u potoka před roky, a šla blíž k němu.

„A co ode mě chceš?“ řekla a jednou rukou se opřela o bok.

„Já jsem ti tady něco přinesl,“ ukázal na igelitku. „Myslel jsem, že se ti to bude líbit.“

„Opravdu?“ rozzářila se cikánka. „A pročpak mi něco neseš?“

„Jen tak,“ mumlal a koukal se do země.

Jasně že cikánka pochopila, co se v hlavě toho roztomilého kluka odehrávalo. Škoda jen, že to byl gadžo. Jarda jí podal igelitovou tašku a cikánka z ní ihned vyndala veliký šátek, hebký jako hedvábí. Zářivě žlutý šátek se vzory modrých motýlků jí bral dech.

„Júúúú!“ vykřikla a netajila obrovskou radost. „Děkuju, ty jsi hodný,“ řekla a hodila si šátek kolem krku, držela oba konce rukama a točila se kolem jako na módní přehlídce.

„Květo!“ volal jeden z těch kluků, kteří doteď mlčky celé divadlo pozorovali. „Co to kurva má bejt?“

„Nic. Ty drž hubu,“ smála se Květa. „Ani mi nechceš dopřát radost z dárku, který mi dal tady ten hodný kluk od sousedů?“

„Tak já už jdu,“ vykoktal Jarda, jemuž se nelíbila atmosféra, kterou vytvořili ti kluci.

Kluci se mračili výhružně, jako by byli připraveni útočit na každého, kdo se do jejich čtvrti odvážil, natož se jejich holce dvořil. Květa neodpověděla, a tak se otočil a rychlými kroky se vzdálil.

Další rok uběhl.

I když si toho už byl Jarda vědom, že jeho láska je jednostranná a od svého vzniku odsouzená k zániku, nešťastná láska odsouzená k nenaplnění, nedokázal ji od sebe odehnat. Byl zase na procházce v lese, daleko za chaloupkou prarodičů, na opačné straně, než se nacházela vesnice. Bojoval sám se sebou, se svým nutkáním projít dál dolů do vesnice a skrz sídliště cikánů. Jenom projít. A tak se nakonec dal, přitahován silou, které nedokázal vzdorovat, cestičkou podél potoka dolů do čtvrti cikánů a doufal, že ji aspoň uvidí. Jenom ji uvidět.

„Naposledy,“ říkal si. „Pak se na to už vykašlu. To nemá cenu,“ přesvědčoval sám sebe.

To ani nemusel, protože se najednou ocitl na mýtině, kde se cesta zase stočila a přes malý můstek vedla do sídliště cikánů. Na trávě na mýtině seděli dva chlapíci s lahví piva v ruce a kouřili nějaký tabák, co hrozně smrděl. Poznal je.

Jarda se zastavil a rozhlédl se kolem, jako by zabloudil. Jenže cikáni ho také poznali. Ti ho mlčky pozorovali. Pak Jarda viděl dřevěný můstek a za ním přes koruny stromů hořejší patra paneláků, které znal. Udělal krok tím směrem, ale v tom se ozval jeden z kluků.

„Kam jdeš?“

Jarda se zastavil a zíral na ty dva.

„Kam do prdele jdeš?“ opakoval druhý.

„Já jsem na procházce a...,“ nedokončil větu.

„Hele frajere,“ ukázal na něj jeden nožem, který odněkud vytáhl a mával jím. „Pokud je ti tvoje prdel drahá, tak se otočíš a zmizíš tam, odkud si přišel, rozumíš?“

Jarda zase zrudl a nebyl schopen odpovědi. Jenom stál na místě a zíral dál na ty dva cikány, kteří seděli na zemi a výhružně si ho měřili.

„Tak co, neslyšels, co ti řekl tady Dežo?“ přidal se druhý. „Seš hluchej, nebo jenom blbej?“

Jarda se otočil a rychlými kroky odcházel tam, odkud před chvílí přicházel.

Jardovi se podruhé v životě vrátil ten silný nesnesitelný pocit křivdy a hanby. Stejně jako před deseti lety cítil nenávist vůči své matce, teď to samé prožíval proti cikánům. Tentokrát to byl pocit mnohem intenzivnější a hrozil, že ho udusí. Své kroky zrychloval a pak přešel do běhu. Rozběhl se nahoru podél potoka a dál kolem chaloupky prarodičů a pak dál a dál do kopce. Udýchaný se zastavil, až když byl skoro na samém vrcholu kopce, odkud se krajina opět svažovala a pokračovala do dalšího údolí. Hodil sebou na zem a zůstal ležet na zádech. Zavřel oči a nechtěl nic vidět z té krajiny, která mu vším připomínala jeho lásku, Motýlka. V koutcích očí se mu pomalu vytvářely kapky slz a rostly, až se rozkutálely po temeni dolů do jeho vlasů. Jarda se tiše rozplakal.

No a každý šel svou cestou.

Jarda svého Motýlka pak už za celý život neviděl a Motýlek jeho také ne. Avšak Jarda na tuto křivdu nikdy nezapomněl a poznamenalo ho to na celý život. Když se o hodně později přece jen oženil, částečně předal svou zášť vůči cikánům svému prvorozenému synovi, který se stal policistou. Aspoň se o to pokusil.

Jarda šel na vojnu a jako jeden z mála se vojáctvím nadchl. Svou práci dělal s nadšením a oddaností, na což dokonce tvrdí a drsní mazáci vojska socialistického Československa nahlíželi s podezřením. To vše mu bylo lhostejné. Dopracoval se ve vojsku do relativně vysokého postavení, za poměrně krátkou dobu. Jarda byl voják. Bylo mu vlastně fuk, zda socialistický nebo kapitalistický. Chtěl být silným a obávaným, a také se jím stal. Pak přišla revoluce a vypadalo to, že mu všechno sebrala. Ale Jarda zůstal i potom silným a obávaným, přestože jim hodil uniformu na stůl a odešel domů v teplácích.

Motýlek, jak ji sám Jarda nazýval ve svém srdci, nikdy netušila, jakou závažnost mělo to její hloupé dětské koketování s malým Jarouškem a jaké následky to přinese do budoucnosti. Jakmile byla plnoletá, poznala svého prvního a posledního Dežu, svou lásku, a vesele plodili děti. Motýlka nikdo z cikánů nenazýval Motýlek, protože k tomu neměli důvod. Ale zato jí říkali Zrcadlo, protože se člověk viděl, když se jí díval do očí. Ale nejenom to, viděla i věci, které jiní neviděli.

Ze svazku Zrcadla a Deži vzešli dva kluci a dvě holky. Kluci byli v porovnání s jejich otcem na houby. Holky byly v pohodě. První se vdala za jednoho gadža, jehož sestra učila děti cikánů, a on jim i dospělým cikánům stříhal vlasy. Tak to prej chtěli komouši a tak to bylo. Druhá se vdala za muže svého národa, cikána Dežu Pušku. Tento Dežo chlastal, kradl, pral se, šel do díry, vyšel a zase chlastal a kradl a rozbíjel lidem hubu a zase šel do díry, až vyšel a rozbil někomu držku a pak už ho nikdy neviděla.

Tato druhá dcera Zrcadla byla Květa Pušková. Květa byla ale také pozoruhodná tím, že přestože byla cikánkou a chodila snad pouhých 7 let do školy, uměla česky líp než tehdejší generální

tajemník ÚV KSČ. Což je co říct, že? Květa měla

dva syny a jednu dceru. Nic proti ostatním, ale

druhý syn, Dežo Vrtulník, byl nejzajímavější. Ten

své matce trochu připomínal dědu, jejího otce,

kterého komouši zavřeli za to, že nějakému ruskému

důstojníkovi rozbil nosní přepážku hlavou, a pak ho

už nikdy nikdo neviděl.

Zrcadlo, teď babička, žila se svou dcerou a jejími

dětmi v jedné domácnosti, dokud ji všemohoucí

nepovolal k sobě. Aspoň se to tak říká, že?

Motýlí efekt

Motýl, už zase další, seděl na křehkém květu zářícího rudého vlčího máku a třepotal širokými nebesky modrými křídly. Dežo Vrtulník vstal z trávy, kde seděl, a klekl si, aby ho zblízka pozoroval. Motýl snad ucítil pohled zvědavce a vzlétl, vznášel se a kroužil kolem, až se začal vzdalovat. Dežu napadlo, že by si rád motýlka pořádně prohlédl a začal ho honit, aby ho chytl do dlaní.

„Co to děláš, blbče!“ ozvalo se odněkud z podrostu a Dežu to vyděsilo, až se prudce zastavil a na místě se otočil, aby čelil té osobě, která ho vytrhla z jiného světa.

Vyděsilo ho to o to víc, že hlas určitě patřil mladé ženě, cikánce dle přízvuku. Fakt, že on, dospělý chlap a cikán z Teplicka, se honí za motýlem, a zrovna ho pozoruje mladá cikánka, byl větším šokem, než nečekaný křik na místě, kde netušil přítomnost žádného člověka.

Mladá snědá dívka kráčela rozhodnými kroky směrem k němu, následována malým pejskem, který nestačil její rychlé chůzi a musel za ní běžet. Cikánka byla bosa a držela levou rukou svou dlouhou strakatou sukni odhrnutou až ke kolenům, aby jí nepřekážela v jejím výstupu k cizímu chlapovi. Dlouhé, černé vlasy jí vlály ve víru vzduchu, který sama svým rychlým pohybem vyvolala.

Ohnivý odlesk, který klouzal po jejích havraních vlasech v záři zapadajícího slunce, jí propůjčil obraz nadpřirozenosti. U Deži to byl okamžitý impulz k vylučování adrenalinu do krve a následnému zúžení periferních cév, díky působení naalfareceptory, a následné kontrakci hladkých svalů. Tím bleskově došlo k tzv. centralizaci oběhu, krev se soustřeďovala v životně důležitých centrálních orgánech, působila také pozitivně na jeho srdeční činnost, došlo ke zvýšení krevního tlaku a tepu. Krátce řečeno srdeční činnost se zrychlila, zvýšila se síla stahů srdečního svalu, zaktivovaly se potní žlázy a rozšířily se zornice, čímž mu do očí vstupovalo více světla, ...a tak dále.

Toho všeho si modrý motýlek vůbec nevšímal a dál létal z květu na květ. Ale nic z toho neuniklo Květě. Z kapsy své sukně vyndala bílý kapesník a podala jej Dežovi. Ruce se mu třásly, když si pomalu, aniž by z ní spustil svůj upřený pohled, vzal kapesník a pozvedl jej k obličej... a hlasitě se vysmrkal.

Cikánka se vesele chichotala. „Seš spocenej,“ prohodila.

„Aha,“ vykoktal Dežo a kapesníkem si z čela otřel studený pot.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se a po celou dobu se mu zpříma dívala do očí.

Oči jako uhel zářily nepopsatelnou živostí a hloubkou. Pusu měla lehce pootevřenou a za jejími vlhkými rty zářily bílé zuby v úsměvu klidného bytí. Dežo se jí neodvážil dívat dlouho do očí ze strachu, že prozradí své tělesné touhy, se kterými sám zápasil. Adrenalin dál proudil do krve a hrozilo, že mu každým okamžikem exploduje srdce.

„Já sem Dežo a... musím už jít“ řekl jejím bosým nohám. A odcházel.

Moc si přál, aby na něj ještě promluvila a zaostřil sluch silně dozadu, ale dlouho nic neslyšel. Zdálo se mu, že je to věčnost, ač neuběhla ani minuta a neušel ani dvacet metrů pečlivě krátkými a pomalými kroky. Slyšel štěkot trpasličího pejska a prudce se otočil. Pejsek stál tam, kde před chvílí stáli oni a díval se na Dežu. Dívka tam už nebyla. Hned na to slyšel, jak zahvízdla odněkud v dálce mezi stromy a pejsek se otočil a vytratil se pryč. Došlo mu, že mýtina pokračovala dál z kopce, ale už se neodvážil jít se tam podívat. Otočil se a zamířil zpátky domů.

Tu a tam se Dežovi nějaká holka líbila. Ve svých 16 letech měl již několik vztahů, které vydržely déle nebo krátce. I některé už řekl, jak ji miluje a jak by s ní chtěl žít do konce života. Zamiloval se několikrát, byl zprvu přesvědčen, že doopravdy, ale pak mu dala některá kopačky a jiné zase on. To, co se mu stalo dnes, bylo něco... jiného, co mu úplně rozhodilo veškerou chemickou rovnováhu celého člověka. Ztratil úplně chuť na jídlo, přestože byl ještě před chvílí hladový. Viděl rozmazaně. Slyšel zvuky z okolí jakoby z daleka, kam on nepatřil, ale zato slyšel tlukot svého vlastního srdce!

Procházel se uličkami města, aby se uklidnil, protože byl divně neklidný. Lidé na ulicích a budovy kolem něj působili jaksi nereálně. Někteří lidé měli protáhlé obličeje, jiní zas nerovnoměrně dlouhé končetiny... Začarovala mě, řekl si a instinktivně sáhl do kapsy u bundy a vytáhl zmačkaný kapesník. Všiml si hlavy kočky v rohu kapesníku, černou nití ručně vyšívanou.

„Do píči!“ vyhrkl nahlas a rozhlížel se kolem po odpadkovém koši. Nikde žádný nebyl.

Upustil kapesník jako horký brambor a pokračoval v cestě. Přemýšlel, zda ho snad neměl spálit, ale neměl odvahu se vrátit a vzít ho znovu do ruky. Přece jenom se mu po tomto činu trochu ulevilo. Po nějaké chvíli si uvědomil, že své srdce už neslyší, a ruce se mu přestaly potit a třást. Pro změnu mu byla zas divně zima. Nenápadně si sáhl levou rukou na hrudník, jestli srdce vůbec bije. Jistota je jistota. Úleva, bilo. Zamířil domů.

Až na jeho matku si doma nikdo nevšiml, že s ním něco není v pořádku. Stál u okna ve třetím patře a pozoroval dole velké prostranství, kde si hrály a pobíhaly děti. Po chvíli se převlékl do tepláků a šel do sklepa.

Na to, že toho Dežo moc nenamluvil, že skoro nepil, že byl levej jak turecká šavle, když měli jít něco ukrást, a že měl jiné podobné tělesné a duševní postižení, si již dávno všichni zvykli. A to, že se teď pustil do zametání velkého prostranství, kolem kterého bylo postaveno na deset snad sto let starých paneláků, také nikoho příliš nepřekvapilo.

„Je to blázen,“ říkali ti, kteří obvykle házeli krabičky od cigaret, ohryzky od jablek nebo starou matraci jen tak na ulici.

Dežo se musel zaneprázdnit, aby na všechno zapomněl. Stejně s tím úklidem to nebyl nový nápad. Už dlouho ho tu štvalo, že si děti musely hrát v tom svinstvu. Tak se s vervou pustil do úklidu prostoru mezi baráky a pak parčíku za baráky. O něco později za rohem u parku zastavilo policejní auto a vystoupili z něj dva strážníci. Policajti si všimli lopaty v jeho silných rukách.

Ten den šel desátník Jaroslav Zimmerman se svým skoro novým parťákem, mladým brýlatým Jardou Hrozilem, do terénu, aby ho dál zorientovával v okolí jejich působiště a obeznámil s materiálem, se kterým budou mít co do činění. Nějaká babička volala na stanici a stěžovala si, že se kolem potuluje nějaký cikán s lopatou a že neví co má za lubem. Snad někoho nezabil a nejde ho zahrabat do parku.

„Buď se pomátl, nebo je to jenom taková provokace. Kdo ví, co provede s tím nářadím za chvíli,“ řekl starší policista napůl žertem. Dežu Vrtulníka dobře znal.

„Měli bychom to prošetřit,“ dodal ten mladý. Blížili se k němu pomalu a ještě z dálky volal pro jistotu ten mladý svým tenkým hláskem: „Tady policie, zůstaňte stát!“

„Nějak se musíš začít učit, jak to prakticky chodí,“ zamumlal starý policajt.

Dežo se tím směrem pomalu otočil. Domníval se, že to budou nějací kluci z okolí, kteří si z něj utahují. Ale to co viděl, ho trochu překvapilo - byli to skutečně policajti.

„Co tu děláte?“ zeptal se mladší policista, ještě když byli asi deset metrů od něj.

„Uklízím.“

„Proč? Co máte za lubem?“

„Nóó... bylo to tu nějak špinavý.“

„To já vím!“ rozčílil se mladý policista a podíval se stranou na staršího, aby se ujistil, jestli to dělá dobře, ale ten se tvářil znuděně, a tak pokračoval:

„Máte povolení?!“

„Nóó... na co jako?“

„No, co jako! Co tu děláte?“

„No uklízím.“

„To vidím! Přestaňte mě provokovat! Kdo vám to povolil?!“

Dežo nechápal, co po něm chtějí. Nevěděl, že člověk potřebuje povolení, aby uklízel ulici. Ale musel nějak odpovědět, protože policajt určitě něco slyšet chtěl.

„No asi... policie?“ zeptal se a hned toho litoval, protože toto byla už opravdu provokace.

„Jak asi? Vy nevíte, kdo vám to povolil?!“ Naštěstí si policista „vtipu“ z nervozity nepovšiml, nebo byl přechodně hluchej.

„To nevím.“

„Proč?!“ Mladej policajt se už začal potit a vůbec by nevěděl jak dál, ale starouš ho zachránil.

„Kde bydlíš?“ zeptal se Deži.

„No tady naproti.“

Dežo staršímu policistovi vůbec nepřipadal divný nebo nebezpečný, jak to volající občanka oznamovala na policii. Ne že by nebyl někdy nebezpečný. Ještě pro jistotu se jakoby mimochodem zeptal:

„Jak se máš?“

„Já se mám dobře pane, a vy?“ zeptal se Dežo.

Policista neodpověděl, ale otočil se na mladého policistu a prohodil: „Tak pojď, Jardo, jdeme zpátky. Zdá se, že nějaká občanka měla problémy s denním spánkem.“

Pak se obrátil k Dežovi a prohodil:

„A ty už toho také pro dnešek nech. Zítra je taky den.“

Policajti zamířili ke svému autu.

Dežo byl vlastně rád, že policisté jeho

krátkodobý projekt zastavili. Byl docela vyčerpaný a

po večeři si šel lehnout, a druhý den vstával s jarním

sluníčkem a pokřikováním dětí z nádvoří odpočatý

a svěží.

Jaroslav Hrozil mladší

Na policejním oddělení, na konci ulice J. Husa, zvonil telefon.

„Rvou se tu černý huby,“ hlásila nějaká rozčilená ženská.

Jedním ze strážníků ve službě byl dnes večer mladý Jaroslav Hrozil.

„Cože?“ zeptal se. „Prosím vás, zachovejte klid a řekněte mi to ještě jednou a pomalu, jo?“ uklidňoval ji Jarda Hrozil ml., přestože paní byla klidnější než on. Se svým otcem viděl hodně amerických filmů a naučil se stejně hodně výrazů použitých tvrdými poldy z ulic Los Angeles nebo New Yorku.

Podíval se přes místnost na zeď, kde viselo jeho policejní vybavení. Nedávno vyfasovali moderní vybavení pro policajty sloužící v terénu a nemohl se dočkat, až je vyzkouší v praxi.

„Bunda s dvojitým porézním mikrofleecem, která poskytovala ochranu před zimním chladem a přitom propouštěla vlhkost od těla, textilní jednorázová pouta, teleskopické obušky, pepřové spreje, tonfy, elektrické paralyzéry... prostě nádhera!“ vyprávěl Jarda svému otci, který byl hrdý na svého syna, a poslouchal s otevřenou pusou možnosti moderní techniky, jak se vypořádat s kriminalitou v jejich městě. Hlavně s cikány.

„Jedno dobré vybavení policisty stojí kolem třiceti tisíc korun. A když k tomu přičteme protiplísňové ponožky, kukátka, štíty... atd.,“ pyšnil se mladý Jarda.

Je to pěkný byznys, přemýšlel otec Jarda Hrozil. „Jeden polda za třicet táců se prochází městem,“ prohodil a jeho podnikatelský duch se na chvíli odtoulal do mlhavých obrazů světa byznysu, zda by do toho také nějak nešel se svými lidmi z klubu Bílý Ty g r.

Otec, starý voják, přesto opovrhoval dnešními policajty, kteří byli často dokonce tlustí a nemotorní. Často se podivoval, jak by nás tito chlapi mohli chránit před zločinci z Ruska nebo Bulharska. Ačkoli byl dnes jen normální občan a byl pouhým zástupcem ředitele golfového klubu Bí lý Ty g r, moc rád se ještě zabýval zbraněmi a bojovým uměním. Doma měl knihovnu plnou knih o válkách, vojenství a zbraních. Jeho oblíbenými filmy byly vcelku akční americké filmy o válkách, pronásledování zločinců a lámání jejich kostí... atd. Proto také vychoval svého syna tak, aby se z něj mohl stát dobrý policista.

„Tati, dnes dokáže jeden policajt s takovým vybavením vyřídit dvacet cikánů úplně sám,“ trval na svém Jarda na obranu, když se ho otec snažil přesvědčit, že by měl chodit na kick box a pravidelně do posilovny.

„Dyť já to platím do prdele!“ naléhal otec, který věděl, že fízlové mají plat na hovno. Avšak Jarda měl na policii i tak dost cvičení a bránil se chodit ještě ve svém volném čase na další trénink lámání kostí.

„Co blbneš?“ zastavil ho Jarda, starší policista ve službě. „Dyť jdeme za roh k hospodě, uklidnit pár blbců, a ne rovnou do Iráku.“

Starý Jarda měl své názory na přehnané „modernizování“ výbavy policistů. Ty prachy by se hodily podle něj jinam - např. na prevenci kriminality mládeže. Ale na to sere pes, protože by se to výrobcům moderních zbraní nehodilo a odmítali by financovat volební kampaně.

Jardovi byl mladý J. Hrozil ml. přidělen, a měl ho obeznámit s praxí po ukončení policejní akademie. Hrozil dělal pokroky a neměl už nutkání vytáhnout pistoli, když na něj děti vyplázli jazyk.

Mladý Jarda si přesto vzal celé vybavení, když na to měl právo. Nechtěl se nechat buzerovat od starého poldy, co si má vzít na sebe a co ne. A vyrazili.

Auto zastavili asi dvacet metrů od zmíněné hospody a chvíli pozorovali okolí. Za okamžik ze dveří vyvrávoral nějaký chlap, šel přes ulici a pod lampou pouličního světla se zastavil. Opřel se o sloup a pokyvoval se dopředu a dozadu.

„Očividně vožralej jako pes,“ komentoval to starý Jarda. „Teď bude blejt.“

Protože za ním nikdo nešel a ani nikdo uvnitř nekřičel, nespěchali nijak s nějakým zásahem. Ale zkušené oči staršího Jardy viděly něco víc.

„Co ještě vidíš, Jardo?“ zeptal se.

„C o ? “

„Vidíš tu kudlu v zádech toho cikána?“ ukazoval na toho týpka, co se opíral o lampu.

Mladý Jarda nesnášel ten způsob dialogu, kdy se ho starý Jarda pokoušel něco naučit. Mimo jiné viděl na dálku trochu blbě. Odmítal nosit brýle, protože mu jeho otec řekl, že v těch brýlích vypadá jako teplouš a tak raději nosil čočky. Ale i ty někdy vynechal, jako dnes, protože někteří kolegové k tomu měli kecy, když si je před nimi nasazoval.

Ale teď si nechtěl připadat jako hlupák vyptáváním se, co se tam děje, a bleskově odepnul bezpečnostní pás a otevřel dveře auta.

„Kudlu v zádech?“ opakoval. Vyndal teleskopický obušek a byl by už vyrazil, protože to přece musí být protizákonné! Ale v tom ho zas starý Jarda přerušil.

„Klid člověče!“

Byla to rada, ale současně příkaz, proto se zastavil, otočil se k Jardovi a upřel zuřivé modré oči na starého.

„Ty teď zavoláš sanitku! A řekneš jim taky, že nechci žádný drama, rozumíš? Stačí jedna vobyčejná sanitka.“

„Ano pane.“ Nic jiného nemohl říct. Hlas a způsoby starého poldy byly rozhodné a přísné.

Starý Jarda sám zavolal na stanici a vzkázal, ať jim pro jistotu pošlou pár kluků jako posilu. Jarda ml. zavolal sanitku a pak se teprve pomalu přiblížili k chlapíkovi s kudlou v zádech.

„Dyť toho znám,“ podivil se Hrozil mladší. „To je ten co onehdy tam v parku uklízel.“

„No, když to přežije, bude jedním z tvých docela stálých zákazníků,“ potvrdil starý Jarda.

Dežu odvezla sanitka do nemocnice. „To nic nebude,“ řekl zdravotník. „Nůž minul cíl.“

Policajti se vrátili zpátky na stanici se dvěma

podezřelými cikány, kteří podle očitých svědků a

oteklých obličejů, měli s pobodaným nějaký spor.

Ti zas odmítali přiznat, že by měli s tou kudlou co

společného, ale docela dobrovolně šli s nimi. Jarda

ml. byl trochu zklamán, že si nemohl pořádně

vyzkoušet své vybavení, aspoň nějakej ten sprej. Ale

učil se.

Osoba a Nepolepšil

Obrovské, spíše surreálně bezhraniční prostranství zářilo bělobou, jakou by si Jarda nikdy nedovedl představit, že by mohla existovat. Co cítil, ale nedovedl slovy artikulovat, bylo asi tak nějak: Překročila hranici oslepující běloby a přecházela do nekonečně klidné pralátky samotné, blížící se do absolutna bytí nicoty, avšak pulsující svou potenciální jsoucností.

Prostor tu přece jen byl - pojem popisující stav, kdy vnímáme vymezení něčím, a tím vymezením tu bylo sloupořadí na obou stranách, které se v dálce ztrácelo někam do prázdnoty. Po stranách těchto sloupořadí vnímal Nepolepšil přítomnost bytostí v mlhavě světelných celách. Soustředěně se zaposlouchal a nějak pocítil mrazení v duševních zádech. Z těchto cel byly slyšet nějaké nadpřirozené vzlyky zmučených duší.

„To už jsme tady?“ divil se Jarda. „Dyť jsme nejeli na tom koni.“

„Ale, kůň nekůň,“ mávl rukou Osoba. „To je jenom pro efekt. Jinak není třeba nikam jezdit. Vše je Tady a Teď.“

„A co to sou ty cely a křiky v nich, proboha?“

„Jsou to mí pacienti,“ ukázal Osoba kosou směrem na nekonečnou řadu cel a pak se o ni zas opřel a zkřížil si nohy, jakoby unaveně a nekonečně smutně. „Jsou to duše lidí, které byly tam, odkud jste právě přišel, různě zlomené zradou, krutostí, blbostí, ignorací, arogancí a podobnými projevy lidské rasy.“

Jarda se k Osobě otočil a cítil, že vidí na smutnou a docela krásnou tvář lebky, která teď měla kapuci sundanou z hlavy. Přesto by nemohl říci a nedovedl by popsat, jak ve skutečnosti vypadá. Nepolepšil byl naplněn nekonečnou bázní, pocitem jemu prakticky neznámým.

„Vy jste tedy anděl, nebo tak ňák, jak se těm... to říká? Já myslel, že smrtka je spojena jen se smrtí.“ Skoro se styděl, že se na to ptá.

Nepolepšil byl tvrdý, dalo by se říci, militantní ateista. Nesnášel pánbíčkáře a celou tu instituci nazývanou církev. Rád s kamarády vtipkoval na účet všech takzvaných svatých a posílal do prdele křesťany, a do pekla mohamedány a židy.

„No, já bych teď nerad přednášel o otázkách víry nebo nevíry,“ zasněně se podíval Osoba do dálky. „Od toho já tu nejsem. Vy mě vidíte tak, jak byste mě rád viděl. Většinou mě vidí lidi jako něco hrůzostrašného. Jako nějakého ošklivého, krutého kostlivce, a mají ještě větší hrůzu ze mě, než z toho, čím právě procházejí. Často mi zazlívají svou smrt, jako bych já za to mohl, že procházejí tolika utrpeními za dobu svého takzvaného života a svého konce. Což není divu, protože žijí v absolutní nevědomosti o sobě, natož o tom, co je v uvozovkách na onom světě čeká. Říká se tomu strach z neznáma.“

Odpověď Nepolepšila překvapila.

„Ale přesto je všechny... to... odvádíte, že?“

„Nééé, kdepak, ne všechny. Někteří před námi utíkají a různě se po světě schovávají, aspoň si to myslí. Po hřbitovech, zříceninách, jeskyních, sklepech... a tak dále a tak do nekonečna, ha ha ha ha.“

Nepolepšil si myslel, že snad přeslechl to „před námi“ a hned se ptal dál.

„Řekl jste před námi?“

„No jistě. Snad si nemyslíte, že by tuto práci zvládl jeden duchovní sám.“

„Duchovní?“

„Ano, dobrovolný duchovní, jestli vás zajímá přesný název. Sice tomu předchází spoustu přesvědčování, ale přesto je to dobrovolné.“

„Aha, no a... kam je vlastně, tedy nás... odvádíte?“ opatrně položil otázku, jejíž odpověď byla podle Nepolepšila tou příčinou rozporu, hádek, válek, sebetrýznění, trýznění jiných, vydírání, zotročování, revolucí a dalších krveprolití, a tak donekonečna. Odpověď byla, mírně řečeno, příliš pochybná na to, co vše způsobovala, jak zmíněno výše.

„Na terapii přece,“ odvětil Osoba s nejklidnějším výrazem v kostnatém obličeji, jako kdyby vyslovil tu nejsamozřejmější věc ve vesmíru.

„Cože?“ vyjekl Nepolepšil. „Na jakou terapii proboha?“ To si jako ze mě dělá prdel nebo co?! blesklo mu v duchu, vzteky byl celý bez sebe.

„Ne, to si z vás nedělám prdel,“ odpověděl Osoba na nepoloženou otázku. „Však to uvidíte.“

Chvíli kráčeli vedle sebe v tichosti, až na klapot kopyt černého koně za nimi, na nějž si Nepolepšil již tak zvykl, že ho bral prostě jako černého koně, bez jiných zbytečných adjektiv transcendentna. Za chvíli to ale nevydržel a pokračoval ve výslechu, a to on se vždycky v hloubi duše obával, že „oni“ ho vezmou na nějaký ten výslech.

Představoval si to kdysi nějak tak, jak to dělávala děcka od StB – policie, která sloužila komoušům k upevnění moci a likvidaci protivníků režimu. Byly používány nezákonné metody jako mučení, vynucování přiznání a používání drog. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tehdy tolerovány, nebo dokonce považovány přímo za žádoucí. Jejich protějškem by mohli být tady takoví ti tlemící se čerti s trojzubci, s obrovskými kotli, ze kterých šlehají plameny, v nichž se vaří věčná polévka z hříšníků.

„Nic takového vám tu nehrozí, pane Nepolepšile,“ prohodil Osoba. „Klidně pokračujte ve výslechu, ha ha ha.“

Nepolepšil se trochu zastyděl za své myšlenky a kacířské podezření proti snad té jaksi vyšší instanci.

„Ehhhm,“ vyčistil si duševní hlasivky, což je za „normálních“ okolností zúžená oblast hrtanu, umožňující vznik hlasu, kterou teď ve skutečnosti už dávno nepotřeboval. Byl docela rád, že se zbavil toho břemena komplikovaných mechanismů ke komunikaci, kde postačí trocha blbého plynu a člověk nedokáže ani kvičet, aniž by prodělal taková muka, jaká zažil... už ani neví jak je to dlouho. Přišlo mu to věky, ač tu ve skutečnosti trávil několik málo okamžiků Teď.

A Jarda pokračoval:

„Co jste tedy... jak bych to řekl... za instituci? Promiňte mi ten výraz, ale...“

Osobě vlastně nezáleželo na tom, jak byly otázky formulované, protože stejně četl originální myšlenky svých „pacientů“ ještě dříve a neporušenější, než oni sami. Nechtěl jim však hned na začátku převálcovat smysl jejich reality a nechával je vyžvanit slabá slova, což bylo skoro vždy úplně něco jiného, než měli v úmyslu.

Kromě toho, že „pacienti“ často mívali opravdu neuvěřitelně mizernou slovní zásobu vlastního jazyka, aby svým myšlenkám dávali tvar, za což můžou poděkovat škole, která si dala pořádně záležet na tom, aby je od dětství přesvědčila, že ve skutečnosti svůj jazyk neumí a nikdy jej umět nebudou, stejně to bylo strašně pomalé, když bereme v úvahu fakt, že on již měl připravenou odpověď dávno předtím, než oni doblábolili své otázky. Ale on měl Čas a nekonečnou trpělivost k tomu.

„Lidi se rozmnožují stejně rychle, jako se množí blbost, a je třeba čím dál více dobrovolných duchovních,“ konstatoval Osoba nakonec.

„Dobrovolných duchovních?!“

„Ano, pane Nepolepšile. I vy byste se mohl přihlásit, pokud by vás tato práce zajímala.“

„Tak to ne!“ odmítl Nepolepšil razantně, ale vzápětí si uvědomil své postavení a nechtěl být nezdvořilý, tak dodal:

„Děkuju za návrh, ale já si sebe jaksi nedokážu představit v tom hábitu s tou kosou a takové ty věci.“

„No, jak říkám, jsme dobrovolní duchovní, a tu práci nemůže dělat jen tak každý. Je to dobrovolná činnost.“

Nepolepšil stál v němém úžasu.

„A co takhle obnáší tato práce... tedy co takový dobrovolný duchovní všechno dělá?“ A dodal: „Smím-li se ptát jen tak pro zajímavost?“ To aby ho nedej bůh nebrali za slovo, že se o místo uchází.

„No, je to v podstatě jednoduché,“ řekl Osoba. „To se naučí každý, jen když bude chtít. Ale což kdybych vás pro začátek tady tak trochu zorientoval?“

„No, když už jsem tady, tak proč ne,“ narovnal se Nepolepšil a instinktivně si oprášil prach z duševního oblečení a duševní vlasy pročesal duševními prsty dozadu. „Pro jistotu“, blesklo mu duchem, kterého ještě neměl pod kontrolou. „Třeba tam budou ňáký buchty. Nebo snad se setkám i se

samotným šéfem tady. Třeba bůh opravdu existuje,

to bych se už ani nedivil.“

Osoba to samozřejmě všechno slyšel nebo viděl,

ale jeho už nepřekvapovalo,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist