načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Půlnoční slunce - Jo Nesbo; Kateřina Krištůfková

-15%
sleva

Kniha: Půlnoční slunce
Autor: ;

Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kasund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  259 Kč 220
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 214
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 213 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z norského originálu Mere blod ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2015-45
ISBN: 9788074733208
EAN: 9788074733208
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Opět sedmdesátá léta minulého století, tentokrát však na dalekém severu Norska. Opuštěná vesnice Kasund kdesi ve Finnmarce, jejíž obyvatelé jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá pořádnou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou kořistí, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce setřást. (krev na sněhu II)

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Půlnoční slunce" mají také často zájem o tyto tituly:
Krev na sněhu Krev na sněhu
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 220 Kč
Syn Syn
Krištůfková, Kateřina; Nesbo, Jo
Cena: 339 Kč
Husitská epopej III 1426-1437 -- Za časů císaře Zikmunda Husitská epopej III 1426-1437
Vondruška, Vlastimil
Cena: 351 Kč
Dívka v pavoučí síti -- Milénium 04 Dívka v pavoučí síti
Lagercrantz, David
Cena: 293 Kč
Co to bude? Co to bude?
Keleová-Vasilková, Táňa
Cena: 220 Kč
Kruh Kruh
Minier, Bernard
Cena: 339 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JO
NESB Ø
PULNOČNÍ SLUNCE
krev na sneˇhu ii





Copyright © Jo Nesbø 2015
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2015
ISBN 978-80-7473-320-8
This translation has been published with the financial support
of NORLA.





8
Vystoupil jsem z autobusu za hluboké noci. Přimhouřil
jsem oči před sluncem. Šouralo se na severu nad ostrov,
k mořskému obzoru. Rudé a matné. Jako já. Za ostro -
vem pak leželo zase moře. A ještě za ním severní pól.
Tohle je možná místo, kde mě nenajdou.
Rozhlédl jsem se. Na všech třech ostatních
světových stranách se směrem ke mně svažovaly nízké
stráně. Červený a zelený vřes, kameny a sem tam hlouček
zakrslých bříz. Na východě vtékala země do moře,
úplně ploše a kamenitě, na jihozápadě vypadalo pobřeží,
jako by ho někdo odřízl nožem. Sto metrů nebo tak
nějak přes nehybnou hladinu začínala otevřená krajina
náhorní roviny táhnoucí se v dál. Finnmarcká náhorní
plošina. Jak říkával můj dědeček, tady končí čára.
Tvrdě udusaná štěrková cesta vedla ke skupince
nízkých domků. Jediné, co trochu vyčnívalo, byla kostelní
věž. V  autobuse jsem se probudil ve chvíli, kdy jsme
u  moře, u  dřevěného přístavního mola, míjeli ceduli
s  nápisem Kåsund. A  řekl jsem si „Proč ne?“ a  zatáhl
jsem za šňůru nad oknem, aby se u  řidiče rozsvítilo
znamení, že má zastavit.
Oblékl jsem si sako, popadl koženou aktovku
a vykročil. Pistole v kapse saka mě bouchala do boku.
Přímo do kosti, vždycky jsem byl hrozně hubený. Zastavil
jsem se a stáhl si ledvinku s penězi pod košilí níž, aby
bankovky tlumily nárazy.
Na nebi nebyl ani mráček a vzduch byl natolik
jasný, až jsem měl pocit, že vidím do daleka. Tak daleko,
kam oko dohlédne, jak se říká. Finnmarcká náhorní
plošina je prý krásná. O  tom já vím kulový. Neříkají





9
náhodou tohle lidi s oblibou o nehostinných místech?
Třeba proto, aby se mohli pochlubit vlastní drsností,
znalostmi, nadřazeností, jako se chlubí stejně nepo -
chopitelnou hudbou nebo nečitelnou literaturou. Sám
jsem býval takový. Říkal jsem si, že to možná
kompenzuje přinejmenším určité části mého já, které nejsou
dost dobré. Nebo je to snad míněno jenom jako útěcha
pro tu hrstku lidí, která je odkázána tady žít: „Je tu
tak krásně.“ Protože co je tak krásného na té ploché,
monotónní, nevlídné krajině? Je to tady jako na
Marsu. Rudá pustina. Neobyvatelná a  ošklivá. Dokonalý
úkryt. Doufejme.
Přede mnou v hloučku stromů vedle cesty se
pohnuly větve. V  následujícím okamžiku přeskočila příkop
osoba a přistála na cestě. Moje ruka chtěla
automaticky sáhnout po pistoli, avšak zarazila se, nebyl to nikdo
z nich. Tenhle týpek připomínal žolíka, který jako by
vyskočil rovnou z balíčku karet.
„Dobrý večer!“ zvolal.
Kráčel proti mně zvláštně kolébavou chůzí,
s nohama natolik do O, až jsem mezi nimi viděl, jak cesta
pokračuje dál směrem ke vsi. Když se však přiblížil,
rozpoznal jsem, že na hlavě nemá šaškovskou čepici, že to
je sámská pokrývka hlavy. Modro-červeno-žlutá, jen ty
zvonečky chyběly. Obutý byl do vysokých bot ze světlé
kůže a modrou péřovou bundu měl místy přelepenou
černou izolepou. Z  trhlin vyčuhoval nažloutlý obsah,
který se podobal spíš izolační vatě než peří.
„Omlouvám se, že jsem tak zvědavý,“ spustil, „ale
kdopak jste?“





10
Byl nejmíň o dvě hlavy menší než já. Obličej měl
široký, úsměv taktéž a oči mírně šikmé, jako Asiat.
Kdyby člověk shromáždil všechny klišovité představy
Oslanů o  tom, jak má vypadat Sám, získali byste tohohle
chlápka.
„Přijel jsem autobusem,“ odpověděl jsem.
„To jsem viděl. Já jsem Mattis.“
„Mattis,“ zopakoval jsem jeho jméno pomalu, abych
získal několik vteřin na rozmyšlenou, co odpovím na
jeho následující, nevyhnutelnou otázku.
„A kdo teda jste?“
„Ulf,“ prohlásil jsem. Nejspíš to bylo stejně dobré
jméno jako kterékoli jiné.
„A co děláte v Kåsundu?“
„Jedu sem jen na návštěvu,“ odvětil jsem a  pokývl
ke shluku domů.
„A koho hodláte navštívit?“
Pokrčil jsem rameny. „Nikoho konkrétního.“
„Jste z mysliveckého výboru nebo jste kazatel?“
Nevím, jak vypadají lidé z mysliveckého výboru, ale
zavrtěl jsem hlavou a prohrábl si dlouhé hipísácké
vlasy. Možná bych si je měl ostříhat. Byl bych pak míň
nápadný.
„Omlouvám se, že jsem tak zvědavý,“ pronesl
znovu, „ale co teda jste?“
„Lovec,“ opáčil jsem. To asi kvůli tomu s tím
mysliveckým výborem. A byla to v podstatě stejnou měrou
pravda jako lež.
„Aha? Tak vy tady hodláte lovit, Ulfe?“
„Vypadá to tu na pěkný revír.“





11
„To jo, ale v tom případě jste tu o týden dřív, lovecká
sezona začíná až patnáctého srpna.“
„Je tu nějaký hotel?“
Mattis se hlasitě zasmál. Odkašlal si a vyplivl hnědý
plivanec, doufal jsem, že to snad bude žvýkací tabák
nebo tak něco. Plivanec dopadl na zem se slyšitelným
plesknutím.
„Tak penzion?“ zkusil jsem to.
Zavrtěl hlavou.
„Chatka? Pokoj k pronájmu?“
Na telefonním sloupu přímo za ním byl pověšený
plakát inzerující tancovačkovou kapelu, jež měla hrát
v  Altě. Ve městě, které tedy nemůže být moc daleko.
Možná jsem měl dojet autobusem až tam.
„A co vy, Mattisi?“ zeptal jsem se Sáma a plácl ko -
mára, který mě štípl do čela. „Vy byste neměl nějakou
postel, kterou bych si mohl na dnešní noc půjčit?“
„Spálil jsem ji v květnu v kamnech. Měli jsme
chladný květen.“
„Tak gauč? Matraci?“
„Matraci?“ Rozhodil pažemi směrem k planině
porostlé vřesem.
„Díky, ale já mám rád střechu a stěny. Porozhlídnu
se tu, jestli bych někde nenašel prázdnou psí boudu.
Dobrou noc.“ Vykročil jsem ke skupince domků.
„Jediná psí bouda, kterou v  Kåsundu najdete, je
tamhleta,“ zavolal na mě klesajícím, žalujícím tónem.
Otočil jsem se. Jeho ukazovák mířil k budově před
shlukem domů.
„Kostel?“





12
Přikývl.
„Copak je takhle v noci otevřený?“
Mattis naklonil hlavu ke straně. „Víte, proč se v Kå -
sundu nekrade? Protože kromě sobů tu není co ukrást.“
S  překvapivě graciézním poskokem se ten
mrňavý cvalík přenesl přes příkop a jal se plahočit vřesem.
Směrem na západ. Mými ukazateli byly slunce na
severu a fakt, že kostely kdekoli na světě – jak tvrdil můj
dědeček – mají věž obrácenou k západu. Zastínil jsem
si oči a zadíval se na terén rozkládající se před
mužíčkem. Kam má proboha jenom namířeno?
Možná proto, že svítícímu slunci navzdory panovala
hluboká noc a absolutní ticho, se mi vesnice zdála
podivně opuštěná. Domy vypadaly, jako by byly
postavené narychlo, bez rozmyslu i lásky. Ne že by nepůsobily
dost solidně, vyvolávaly však dojem, že spíš než
domovem jsou jenom střechou nad hlavou. Byly
praktické. Bezúdržbové obklady odolné vůči povětrnostním
vlivům. Automobilové vraky bez espézetek v 
zahradách, které nebyly zahradami, nýbrž oplocenými
obdélníky vřesu a  bříz. Dětské kočárky, ale nikde žádné
hračky. Jen několik málo domů mělo závěsy nebo
zatemněná okna. Holé skleněné tabule těch ostatních
odrážely slunce a znemožňovaly nahlédnout dovnitř. Jako
sluneční brýle člověka, který nechce, aby mu někdo
příliš zkoumavě hleděl do duše.
Kostel skutečně nebyl zamčený. Tedy dveře byly
vlhkem nabobtnalé, neotevíraly se stejně ochotně jako
v jiných kostelích, ve kterých jsem se někdy ocitl. Kostelní





13
loď byla dost malá a střízlivě vybavená, ale ve své jed -
noduchosti také krásná. Půlnoční slunce rozzařovalo
skleněné malby a nad oltářem visel zvláštně zbídačelý
Kristus na kříži. Za zády měl triptych s Davidem
a Goliášem na jednom křídle, Jezulátkem na druhém
a Pannou Marií uprostřed.
Vzadu za oltářem jsem našel dveře do sakristie.
Prohledal jsem v  ní skříně a  objevil dvě kněžská roucha,
mop a kbelík na vytírání, ale žádné mešní víno, jen pár
krabic oplatek s logem pekárny Olsen. Tři čtyři oplatky
jsem sežvýkal, ale bylo to jako pojídat piják, oplatky
mi vysušovaly ústní dutinu a  tolik mi v  ní kynuly, až
jsem je nakonec musel vyplivnout na noviny ležící na
stole. Ty mi sdělovaly – pokud tedy bylo tohle vydání
Finnmarckého deníku aktuální –, že je 8. srpna 1977, že
zesilují protesty proti rozšíření řeky Alty, že teď po
smrti špionky Gunvor Galtung Haavikové je ve
Finnmarce coby jediném kraji hraničícím se Sovětským svazem
poněkud bezpečněji a že předpověď konečně hlásí
lepší počasí tady než v Oslu. Také mi například ukazovaly,
jak vypadá hejtman Arnulf Olsen.
Dlažba v sakristii byla na ležení příliš tvrdá
a kostelní lavice zase moc úzké, proto jsem si odnesl
kněžské roucho za oltářní přepážku, přehodil si přes ni
sako, uložil se na podlahu a  koženou aktovku si dal
pod hlavu. Ucítil jsem, jak mi cosi káplo na tvář. Otřel
jsem to rukou a zadíval se na špičky prstů. Byly rezavě
červené.
Vzhlédl jsem k ukřižovanému, který visel přímo
nade mnou. Pak mi došlo, že ta kapka musela skápnout





14
z klenby. Střechou zatéká, je tu vlhko, a voda je zbarve -
ná hlínou nebo železem. Otočil jsem se tak, abych
neležel na bolavém rameni, a přetáhl si přes hlavu kněžské
roucho, abych odstínil venkovní slunce. Zavřel jsem
oči.
Tak. Nepřemýšlej. Všechno vytěsni.
Vytěsněno.
Zalapal jsem po dechu a roucho ze sebe strhnul.
Do prdele.
Zíral jsem vleže do stropu. Když jsem
bezprostředně po pohřbu nemohl spát, užíval jsem valium. Nevím,
jestli jsem si na něm vytvořil závislost, ale bez něj se mi
tehdy každopádně usínalo obtížně. Teď mi stačilo se
vždycky jen dost vyčerpat.
Znovu jsem si přes hlavu přetáhl kněžské roucho
a zavřel oči. Sedmdesát hodin na útěku. Tisíc osm set
kilometrů. Pár hodin spánku na sedadle ve vlaku
a v autobuse. Měl bych být vyčerpaný dost.
Mysli na něco příjemného.
Snažil jsem se přemýšlet o  tom, jaké to bylo
předtím. Ještě předtím. Jenže se mi to nedařilo. Místo toho
se mi vracelo všechno ostatní. Muži v bílém. Pach ryb.
Černé ústí pistole. Tříštící se sklo, pád. Zaplašil jsem
to, napřáhl ruku, zašeptal její jméno.
A tehdy konečně přišla.
Probudil jsem se. Ležel jsem naprosto tiše.
Kdosi do mě šťouchl. Kdosi. Opatrně, jako by mě
nechtěl probudit, jen se přesvědčit, že pod kněžským
rouchem někdo je.





15
Soustředil jsem se na to, abych dýchal pravidelně.
Snad mi to ještě projde, třeba si nikdo z nich nevšiml,
že jsem se probudil.
Opatrně jsem vystrčil ruku do strany, než mi došlo,
že jsem si sako s pistolí přehodil přes oltářní přepážku.
Na to, že bych měl být profík, to byl dost velký ama -
térismus.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist