načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Půlnoční odhalení - Melinda Leigh

Půlnoční odhalení
-11%
sleva

Elektronická kniha: Půlnoční odhalení
Autor: Melinda Leigh

- Detektiv Reed pohřbil před pěti lety spolu s milovanou ženou i svoji kariéru. Nehne s ním ani prosba bývalého kolegy o pomoc, když se po husté sněhové bouři najde za městem tělo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 295
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Midnight exposure ... přeložila Hana Černá
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3662-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Detektiv Reed pohřbil před pěti lety spolu s milovanou ženou i svoji kariéru. Nehne s ním ani prosba bývalého kolegy o pomoc, když se po husté sněhové bouři najde za městem tělo turisty označené keltskou mincí. Oč víc od případu dává ruce pryč, o to víc se o něj začne zajímat odvážná fotografka Jayne. Až zmizí i Jayne…

Zařazeno v kategoriích
Melinda Leigh - další tituly autora:
Půlnoční odhalení Půlnoční odhalení
Půlnoční obřad Půlnoční obřad
 (e-book)
Půlnoční obřad Půlnoční obřad
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2012 by Melinda Leigh

All rights reserved.

This edition is made possible under a license

arrangement originating with Amazon Publishing,

www.apub.com, in collaboration with

Kristin Olson Literary Agency s.r.o.

Translation © Hana Černá 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Z anglického originálu Midnight Exposure

vydaného nakladatelstvím Montlake Romance,

P.O. Box 400818, Las Vegas, NV 89140

přeložila Hana Černá

Redakční úprava Melita Denková

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-719-8

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.


Knihu věnuji rodině.

Manželovi a dětem, protože věřili v můj úspěch dřív, než jsem ho dosáhla; mamince za knižní záložky a jejich distribuci po státě New Jersey; tatínkovi za to, že koupil spoustu výtisků a věnoval je všem známým a přátelům; babičce, od níž jsem se již útlém věku poučila, že dobrý příběh začíná vraždou, a dědečkovi, který přesvědčil knihovníky v širokém okolí, aby mé knihy zařazovali do inventáře.

Vaše podpora pro mě znamená mnohem víc, než dokážu vyjádřit slovy.



Kapitola 1

31. říjen

„P

řísahám, vole, že se z toho dostaneme.“

„OK...“ John potlačil zaúpění. Vandr v Maine do

padl mizerně. Navíc už dva dny bloudí v hlubokém lese, což je ještě otravnější. V nose ho zaštípal mrazivý vzduch provoněný borovicí... „Cítím kouř.“

„Já taky. Super.“ Kamarád Zack si nahodil batoh na úzká ramena. „Jdeme správným směrem.“

„Snad jo,“ přikývl John ne příliš přesvědčivě. Poprašek nového sněhu pocukroval stopy vysoké zvěře jako čerstvě upečený koláč. Proč se John nechal spolubydlícím Zackem přemluvit k tomu, že stráví zimní prázdniny kempováním? „Pokud ovšem právě nehoří les,“ dodal.

„V tuhle roční dobu?“ Zack zakroutil hlavou. „Určitě je někde poblíž kemp.“

John se rozhlédl. Holé koruny stromů čněly k zatažené obloze jako gigantické kostnaté prsty. „Totéž jsi říkal před hodinou. Fakt nechceš zůstat rovnou tady?“

Zack se otočil ke kamarádovi. „Poslyš, zhýčkaný měšťáku. Jestli do půl hodiny nenarazíme na kemp, postavíme stan a rozděláme oheň.“

„Mně nevadí zima, v Chicagu taky nemáme tropy, ale děsí mě to ticho a tma.“ Žádné pouliční osvětlení a neo



m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

nové reklamy. John si přetáhl fleecovou čepici přes uši a několikrát poskočil, aby rozproudil krev v prochladlých nohou.

Zack se zhluboka nadechl a vypustil obláček mrznoucí páry. „Posvátný klid,“ liboval si.

„Příšerné,“ opravil John kamaráda. Zvedl pohled k nebesům a v duchu jim děkoval za přijetí na Uměleckou akademii v Chicagu. „Kámo, není tvoje vina, že jsme zabloudili. Jestli ovšem považuješ tenhle výlet za legraci, jsi šílenec.“

Johnovi rodiče doufali, že návštěva vysoké školy mimo domov syna konečně uchrání před neblahým vlivem velkoměsta. Jak se mýlili! Nejspíš netuší, že Stephen King pochází z Maine.

Hoši obešli kupu balvanů a zastavili se. Kousek před nimi plápolal oheň a ozývalo se tiché mumlání. „Slyšíš? Lidské hlasy,“ vydechl John s nadějí.

„Neříkal jsem, že všechno dopadne dobře?“ Zack plácl kamaráda do zad a vyrazil vpřed. Při každém kroku zapraskaly zmrzlé nebo suché borovicové větvičky. „Haló!“

Nikdo neodpověděl. Hlasy najednou ztichly, jako by někdo vypnul rádio. John se zaraženě zastavil a v zátylku ho podivně zamrazilo.

Zack pokračoval k místu, odkud ještě před okamžikem slyšel mumlání. „Co je tohle, sakra?“ zaklel, jakmile se prodral nízkým podrostem a rozhlédl se.

John ohnul silnou smrkovou větev. „Cože?“ Pružná větev se vymrštila zpátky a taktak uskočil. Naskytl se mu pohled na mýtinu o rozměrech poloviny basebalového hřiště, lemovanou dřevěnými kůly silnými jako telefonní sloupy a výškou odpovídajícími průměrné mužské postavě. Uvnitř velkého kruhu bylo zatlučeno pět kratších tak, aby vznikl obrazec připomínající srpek měsíce. U vel



m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

kého plochého kamene v centru oblouku šlehaly z mělké jámy vysoké plameny. Divočina Johnovi nic neříkala, ale při pohledu na podivnou scénu se ho zmocnila nevysvětlitelná úzkost a strach. Rozhlédl se po mýtině. Kam se poděli lidé? Byl si naprosto jistý, že slyšel hlasy. Teplo od ohně sálalo až k němu a příjemně rozehřívalo zkřehlé prsty, že měl nutkání popojít o pár kroků blíž k ohništi.

Něco ho drželo na místě.

„Haló?“ zavolal Zack znovu, než ho John stačil zarazit.

„Pššt. Něco tu nehraje,“ upozornil kamaráda tiše.

Zack byl odborník přes stromy a zvířata, zato John si na jaře zachránil kůži před partou pouličních násilníků jen díky schopnosti vycítit nebezpečí. A v téhle chvíli ho instinkt nabádal k útěku. Zadíval se doprostřed kruhu. Na lesklé námraze byl nějakou tmavou tekutinou opsaný menší kruh, jako by někdo potřeboval označit konkrétní místo.

John natáhl ruku, aby Zacka zadržel, jenže ten už vykročil vpřed – do kruhu.

„Co tu hledáš?“ Zpoza jednoho sloupu vystoupil muž – přesněji silueta mužské postavy v dlouhé tmavé kutně, jejíž kápě mu částečně zakrývala obličej. Johnův šestý smysl spustil alarm. Tohle místo vyzařuje silně negativní vibrace.

„Zabloudili jsme.“ Podle tónu hlasu Zacka prvotní nadšení opustilo.

Muž udělal tři kroky k Zackovi. „Překročil jsi hranici.“

John stál jako přikovaný, nebyl schopný vstoupit do kruhu za kamarádem. Ta hranice představuje cosi osudového.

Muž v kutně se pohnul. Ve světle měsíce se zaleskla čepel nože a prořízla bílou kůži Zackova hrdla. Z úst se mu vydral chrčivý zvuk a tělo se zhroutilo na zmrzlou zem.



m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Poslední výdech se proměnil v chumáč páry. Krev vytékající z rány na zasněženou zem připomínala první tahy malířova štětce na bílém plátně.

John stál v hlubokém sněhu s vytřeštěnýma očima, paralyzovaný hrůznou scénou. Nevědomky se dotkl krku. Při pohledu na bílou páru líně stoupající z potůčku krve mu prázdný žaludek sevřela nevolnost. Potřepal hlavou, odtrhl zrak od Zackova mrtvého těla a obrátil pozornost k postavě v kutně. Muž k němu prudce otočil hlavu. Ruku s nožem spustil podél těla, do čerstvého sněhu se propadla poslední kapka Zackovy krve.

John nebyl schopný přemýšlet, avšak bytostný pud sebezáchovy ho nakopl k akci. Odvrátil se od tepla ohně a od muže, kterého ještě před pár minutami považoval za zachránce. V záchvatu nepopsatelného strachu a paniky se rozběhl do temného lesa. Na křehké sněhové krustě co chvíli uklouzl, jak se zběsile prodíral hustým borovicovým porostem. Kudy? Chaoticky se rozhlédl. Monotónní okolí mu bylo cizí a neměl se podle čeho zorientovat. Zastavil se. Za sebou slyšel šustění pomalých kroků – pronásledovatel neměl naspěch.

John klopýtal vpřed, nemotorný robot na pochroumaných nohách, větve ho šlehaly do promrzlé tváře jak ostré žiletky. Skrčil se za široký kmen. Přitiskl si roztřesenou ruku na ústa, aby nebylo slyšet, jak s hekáním oddechuje.

Ten chlap ho uslyší a najde.

Uštve ho a skolí jak lovec škodnou.

V koruně se rozhoupaly větve a k zemi se snesla lehká sněhová sprška. John by se nejraději schoulil a skryl v dolíku pod stromem jak vyčerpaný zajíc.

Jako kořist.

Zaslechl, že vlevo od něj praskla větvička. Odlepil se od stromu a vrávoravým krokem vykročil vpřed – přímo do

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

pevné hrudi v černé kutně. Zavrávoral. Silná ruka ho popadla vpředu za bundu, přitáhla si ho a vytáhla vzhůru, až se musel postavit na špičky. Odvážil se vzhlédnout. Úzkou škvírou v černé kapuci ho pozorovaly ledové modré oči.

Prudký úder pěstí do spánku ho srazil k zemi a v hlavě ucítil pronikavou bolest. Ztrácel vědomí.

A je konec. Ještě že to není horší.

Než se propadl do bezvědomí, prolétlo mu myslí, že se může i mýlit.

Kapitola 2

16. prosince

„J

ste na místě,“ oznámil sametový ženský hlas z GPS.

Jayne zpomalila a přes čelní sklo si pozorně prohlížela

zasněžené okolí. Studovala malou obrazovku navigace na palubní desce. Číslo dvacet sedm, silniční tah šest měla mít přímo před sebou. Obě strany dvouproudové silnice lemoval hustý les, žádná příjezdová cesta nebo poštovní schránka. Zasněžená divočina bez jediné známky civilizace.

Co teď? Černo-bílé okolí se zataženou oblohou... Za jiných okolností by Jayne dojem ze strohé krásy ocenila, jenže teď trčí s džípem uprostřed sněhem zaváté silnice a na ukazateli paliva svítí červená. Je podstatné soustředit se na praktické záležitosti.

Moment... Co je tamhleto?

Zabočila do úzkého lesního průseku. Rafinovaně skrytá za skupinkou borovic uzavírala průsek černá železná brána. Uprostřed jednoduchého ornamentu, přímo pod nápisem SOUKROMÝ POZEMEK, se lesklo pozlacené popisné číslo dvacet sedm. Od brány se zatáčela úzká cesta k místu, kde se mezi holými větvemi rýsoval roh domu. Cedr a sklo. Moderna.

Pro výstředního řezbáře poustevníka velmi neobvyklý dům. Jayne očekávala spíš horský srub nebo pozemek

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

ohrazený žiletkovým drátem. Zamyšleně poťukávala prsty do volantu.

V první chvíli ji napadlo zazvonit na měděný zvonek na sloupku na levé straně příjezdové cesty a předstírat, že zabloudila. Při troše štěstí ji pán domu pozve dál. Taky se může vrátit do penzionu, kde si rezervovala nocleh se snídaní. Při večeři projeví zdvořilý zájem o místního řezbáře. Pokud zde R. S. Morgan opravdu žije, někdo ho zná. Nicméně pochybuje, že se místní rozpovídají.

Nejsnadněji pořídí fotografii, když zazvoní a umělec přijde otevřít, jenže to pak bude muset lhát. Bulvární fotografy – na tu nálepku si nemůže zvyknout – nevítaly špehované objekty jejich zájmu vlídně. Co když R.S. Morgan chová rotvajlery a má po ruce zbraň? Nejrozumnější bude vrátit se do města. Bohužel sázky na jistotu a bezpečí měsíční účty nezaplatí, povzdechla si Jayne. Mizera nakladatel jí na pořízení vůbec první fotografie tajemného umělce poskytl pouze týden. Pikantními detaily si Jayne může zajistit extra bonus, jehož výše se bude odvíjet od míry pikantnosti. Týden. Pak Jason vyšle na místo jiného fotografa.

Lékařská péče o bratra není levná a rodina ty peníze nutně potřebuje.

Jayne zapnula bundu, vzala maličký fotoaparát, který pohodlně schová do dlaně. Sotva vystoupila z džípu, zalkla se v náporu ledového větru. Obklopilo ji ticho, jen svědomí se silně bouřilo.

Jak hluboko jsi zase klesla, pomyslela si s výčitkou.

Rozvážně mířila k bráně, namrzlý sníh při každém kroku zapraskal. Pořídí jeden snímek starého řezbáře a půjde po svých. To snad není nesplnitelný úkol.

Hmatala v kapsách po rukavicích, ale zapomněla je v autě. Prstem ztuhlým zimou stiskla zvonek. Nic. Zku

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

sila to znovu, mikrofon však zůstával němý. Tím se otevřela další možnost: Vklouzne dovnitř a prohlédne si okolí domu.

Kromě železné brány nebyl pozemek oplocený, stačilo se jen protáhnout kolem kamenného sloupku se zvonkem. Šéfovi by to za žádnou cenu nepřiznala. Fotky všemožných celebrit, které mu prodávala, pořídila za mnohdy bizarních okolností. Když na začátku měsíce fotila ve Filadelfii do turistického průvodce, točil se v historické části města nějaký film. Jedna z hereček doslova padla Jayne k nohám a pozvracela jí boty. Mezi šmírováním kolem cizího domu a nafocením opilé hollywoodské hvězdičky před nočním klubem byl ohromný rozdíl.

Nezáleželo na tom, že účty za léčbu Dannyho rodinu pomalu ruinují, ani že kvůli nim ona a tři bratři přijdou o rodinnou hospůdku. Nešlo dokonce ani o to, že Jayne nebo jiný fotograf poruší umělcovo soukromí. V téhle situaci hraje roli svědomí. Nedokázala udělat další krok, jako by jí podrážky přimrzly k zemi.

Dannymu se daří líp – a to je nejpodstatnější. Začíná si zvykat na omezenou pohyblivost ruky, posttraumatický syndrom slábne. A mizerná finanční situace není pro její rodinu nic nového. V minulosti z ní vždycky nějak vyvázli. Jenže tentokrát se Jayne chtěla podílet na záchraně rodinného majetku. Bratři před ní tajili problémy příliš dlouho.

Strčila fotoaparát do kapsy, protože dostala jiný nápad. Odjede do města a pokusí se kontaktovat záhadného řezbáře legálně. Vysvětlí mu, že anonymitou uměnímilovnou veřejnost znervózňuje, a ať stanoví podmínky, za jakých je ochoten nechat se vyfotit. Morální zásady jsou někdy hodně otravná záležitost.

„Potřebujete pomoc?“ ozval se za jejími zády hluboký mužský hlas. Leknutím si přitiskla ruku na srdce a prudce

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

se otočila. Byla tak zamyšlená, že velký červený pickup vůbec neslyšela přijíždět. Když se vysoký štíhlý muž vysoukal z vozu, mozek Jayne najednou zkratoval. Při pohledu na lehce opálenou tvář pevných rysů ji okamžitě napadlo vzít toho supermana s tmavohnědým vojenským ježkem a smaragdovýma očima černobíle, z profilu.

Bože, jestli tohle je R. S. Morgan, pak mění názor na podivínské umělce.

„Promiňte, blokuju vám vjezd. Zabloudila jsem.“ Zasloužíš na zadek, lhářko. „Ztratil se mobilní signál a dochází mi benzin,“ dodala a potlačila výčitky svědomí. Poslední větu si nevymyslela. „Jedu do penzionu Black Bear Inn v Huntsville.“

„Minula jste odbočku na okresku asi o patnáct kilometrů,“ řekl s měkkým jižanským přízvukem.

„Aha. Smůla.“

Muž přistoupil blíž a Jayne i při svých sto pětasedmdesáti centimetrech musela zvednout hlavu, aby mu viděla do očí. Hezké.

„Do Huntsville je to dalších patnáct. Vystačí vám benzin?“

Jistě že vystačí. Odjezdem ovšem přijde o další informace. „Nejsem si jistá.“ Pššt... Zajde ke zpovědi a celý týden se za ty lži bude modlit Zdrávas Maria.

„Přinesu aspoň galon.“ Sakra, proč ji nepozve dál, když je tak úžasně vstřícný. Kdyby se choval neurvale, usnadnil by jí situaci.

„Vřelé díky. Jayne Sullivanová,“ představila se a podávala mu ruku. Po krátkém zaváhání ji sevřel v teplé, mozolnaté dlani. Všimla si, že má dlouhé, elegantní prsty poznamenané mnoha drobnými jizvami. Současně jako by v ní něco roztávalo a rozpouštělo se jako kousek lahodné čokolády.

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

„Reed Kimball. Jestli trochu couvnete, zajedu pro ten benzin.“ Uvolnil stisk ruky. Jayne si teprve teď uvědomila, jak pevně ji svírala.

„Jistě. Promiňte,“ vyhrkla rozpačitě. Rozběhla se k vozu.

Železná brána se otevřela a Reed Kimball vjel dovnitř. Za pár minut se vrátil, beze slova odšrouboval nádrž džípu a doplnil palivo. Jayne si pohupováním na špičkách snažila ohřát prochladlá chodidla. „Máte pěkný dům.“

„Mmm...“ zněla odpověď. Reed Kimball nespouštěl oči z kanystru s benzinem.

„Bydlíte tu dlouho?“ vyzvídala Jayne.

„Už nějaký čas.“

„Nemáte zdejší přízvuk. Odkud jste se do Maine přistěhoval?“

Postavil kanystr na zem a zašrouboval nádrž. „Tak a můžete jet.“

Najednou se Jayne do zad opřel silný poryv větru a bílý sníh pokryly suché borovicové jehlice. Zdvořilé odmítnutí Jayne připomnělo neznámé okolí a statného, mlčenlivého muže tak nebezpečně blízko. Absolvovala sice kurz sebeobrany a Reed Kimball nepůsobil násilnicky, přesto se v divoké krajině cítila jaksi nesvá a bezbranná.

Uklidni se. Kdyby měl zlé úmysly, neposlal by tě pryč. Podvědomí však rozumný argument ignorovalo a v lícní kosti ucítila známou bolest. Nasadila nucený úsměv. „Ještě jednou díky.“ Doufala, že nepostřehl, jak se jí zachvěl hlas.

Reed Kimball ustoupil a ona otevřela dveře džípu. „Prohnala se tudy silná vánice, buďte opatrná,“ varoval ji.

„Vynasnažím se. Pěkné Vánoce.“ Ohlédla se přes rameno. Smaragdově zelené oči se okamžitě odvrátily. Měřil si ji pohledem? Nitro jí zaplavilo příjemné teplo – překvapivý kontrast ve srovnání s promrzlýma rukama

1

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

a nohama. Sáhla do kapsy pro fotoaparát. Má si Reeda Kimballa nenápadně vyfotit? Teď se už zas díval přímo na ni. Raději ne. V následujícím okamžiku vstoupil do stínu a šance pominula.

Jayne pustila topení na maximum a otočila vůz. Ve zpětném zrcátku zahlédla, jak se zavírá železná brána. Za ní, uprostřed lesa, splynul Reed Kimball se soumrakem. Jayne se konečky prstů dotkla vystouplé, dlouhé jizvy na tváři, pak prudce stáhla ruku a sevřela volant.

Reed Kimball nijak nesouvisí s nebezpečím doma ve Filadelfii. Jestli se nepřestane bát každého muže, kterého potká, zůstane navždy obětí – a s tím se nehodlá smířit. Nechodila přece tolik let na psychoterapii zbůhdarma. Kráčí vpřed a zařadila se do aktivního života. Bratři jí byli vždycky oporou a teď přišel čas, aby ona pomohla rodině. Podařilo se jí umořit dluhy, když rodinné finance spolkla léčba Dannyho zranění z války v Iráku. Konečně má pocit, že koná něco smysluplného.

V mysli na ni přesto útočily lži zachycené v celoživotní pasti. Jayne se sevřelo hrdlo. Neviditelná ruka svírající jí hrdlo byla stejně smrtící jak léto před několika roky.

Jestli budeš zticha, neublížím ti. Za branou si Reed rozepnul bundu a díval se za odjíždějící ženou. Ledový vítr ho neúprosně vrátil do skutečnosti.

Tak tohle byla ženská. Bohyně války. Zrzavá, vysoká, s nekonečně dlouhýma nohama, přitom příjemně zaoblená. Chyběl jen rozevlátý smaragdový plášť a jednosečný meč osázený drahokamy. Navzdory modernímu městskému oděvu měl absurdní pokušení pokleknout před ní. Ani ta podivná jizva na tváři jí neubírala na kráse, ačkoli mu vrtalo hlavou, jak k ní Jayne Sullivanová přišla.

1

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Nastoupil do vozu a vrátil se domů. Ta cizí žena ho nemusí zajímat. Na dvoře ho radostným štěkotem přivítala Sheba, směska sibiřského husky s jinou, neznámou rasou. Reed fenku pohladil na přivítanou a vymanil nohu z jejího objetí. Ve dveřích ho čekal vytáhlý pubertální syn a v domě hřímal na plné pecky přehrávač. „Kdo to byl?“

„Zbloudilá řidička,“ zamumlal Reed a vyskočil z vozu. Rozhlédl se. Na domě obvykle hodnotil minimalistické řešení – rovné linie a sklo – najednou mu však moderní architektura připadala strohá a bezbarvá. Měl by rozvěsit vánoční osvětlení aspoň na keře. „Pomůžeš mi se dřevem?“ obrátil se na syna.

„Jasně.“ Scott zmizel v domě a za okamžik vyběhl v zimních botách a bundě. Zavřel za sebou, ale hlasité basy pronikaly i přes dveře. „Co tady dělala?“

„Neptal jsem se.“ Reed otevřel zadní část pickupu. „Dal jsem jí trochu benzinu a navedl na správný směr.“

„Kam má namířeno?

„Prý do Huntsville.“ Reed si přitáhl blíž dlouhý kus kmene.

„Fakt?“ Scott popadl kmen za druhý konec. „Co tam?“

„Netuším.“ Reedovi začalo bušit ve spáncích. Mohl se zeptat, jenže slečna Sullivanová byla na jeho vkus příliš zvědavá. Stejně jako cizí lidi neměl rád ani otázky týkající se jeho soukromí.

„Divné, nemyslíš?“ nedal si Scott pokoj.

„Ne.“ Možná trochu. „Nic nám do ní není.“ Reed úzkostně hlídal své i synovo soukromí. Nedopustí, aby Scott znovu prodělal trauma z dotírajících médií.

„Určitě jede k někomu na návštěvu. Na prstech jedné ruky spočítáš, kolik po téhle silnici projede denně aut.“

„Prostě minula odbočku do města, Scotte. A dej už pokoj,“ napomenul Reed syna, kdežto v duchu připustil, že

1

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Scott má pravdu. Co přivedlo Jayne Sullivanovou do téhle divočiny? Huntsville zimní turisty nikdy nelákalo.

S fenkou Shebou v patách přenesli kmen přes přední pokoj do zadní části domu, kde se nacházel speciálně navržený ateliér s velkými střešními okny. Na stropě byly instalovány konzoly se světly, která si Reed natáčel podle potřeby, a rolety nechával stále stažené. Umístili těžký náklad na pracovní stůl.

Scott pohladil hrbolatý tmavý výrůstek na bílém kmeni. „Pěkný suk.“

„Jo.“ Reed přejel dlaní po velké bouli vyrůstající z boku. Věděl, že jakmile odstraní odlupující se kůru, objeví na tomhle místě unikátní zrnitost a rafinovaně vířivě formované letokruhy, jak suk dlouhá léta rostl.

„Potřebuješ ještě s něčím pomoct?“

„Ne, díky, už si poradím.“

„Jdu dokončit úkoly,“ prohodil Scott přes rameno a rozběhl se ke dveřím. „Jo, tati, měl jsi dva telefony. Mae potřebuje něco opravit a šéf Bailey vzkazuje, ať se za ním zítra zastavíš na stanici.“

„Prokristapána, nejmíň stokrát jsem ho odmítl...“ Reedovi nesnesitelně bušilo ve spáncích.

Scott nastavil obě ruce v předstírané obraně. „Jen ti to říkám. Prý nejde o práci, jen chce využít tvých profesionálních zkušeností.“

„Aha. Tak promiň.“ Co po mně může šéf místních policajtů chtít? Reed si přitlačil dva prsty na spánek. Určitě se to týká policie, jinak by Hugh přijel sem.

„Tati?“ zastavil se Scott ve dveřích a sklopil zrak. „Napadlo tě někdy dát se dohromady s Brandonovou mámou?“ zeptal se.

Sakra. „Paní Griffinová je příjemná dáma, Scotte, ale jiskra nepřeskočila, jestli rozumíš.“ Scottův nejlepší ka

1

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

marád Brandon měl velice atraktivní matku, Reeda však Becca Griffinová ničím nezaujala.

Scott rozpačitě přešlápl. „Chceš říct, že ne tím správným způsobem.“

„Přesně tak.“

„A líbí se ti tím „správným způsobem“ někdo jiný?“

Reedovi prolétla myslí Jayne Sullivanová s nádhernýma tyrkysovýma očima, ale zakroutil hlavou. Nemůže si dovolit nechat někoho vstoupit do svého života. Stejně by s ním žádná rozumná žena nerandila, kdyby se o něm dozvěděla pravdu. „Ne,“ odpověděl.

„Je to už dlouho.“ Scott postával na prahu, pohled upřený na špičky mokrých bot s nezavázanými roztřepenými tkaničkami. „Nevadilo by mi, kdyby sis někoho našel.“

„Rozumím.“ Oba však věděli, že se o to ani nesnaží.

„Jak myslíš,“ pokrčil Scott rameny.

Jakmile zmizel syn se Shebou v domě, Reed vytáhl z kapsy útržek papíru a poznamenal si pensylvánskou poznávací značku džípu slečny Sullivanové. Za laskavost projevenou policejnímu šéfovi si vyžádá protislužbu – nechá Jayne Sullivanovou lehce proklepnout. Možná začíná být paranoidní, ale ta přehnaně přátelská mladá žena se jevila poněkud nervózní.

Že by v něm cizí lidé budili nedůvěru? Nebo jde o něco jiného? Nejspíš znejistěl díky Scottově bujné představivosti. Na druhé straně opatrnosti není nikdy dost – obzvlášť s jeho minulostí.

Vytáhl z miniaturní ledničky v rohu dietní kolu a zvolna obcházel pracovní stůl. Místnost se ponořila do ticha jako krajina do zimní noci.

Scott, stejně jako jeho matka, miloval hlasitou hudbu, hluk a lidi, zatímco Reed toužil po klidu a samotě. Ve snaze potlačit myšlenky na manželčinu smrt a žádost Hu

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

gha Baileyho se posadil na vysokou stoličku, popíjel kolu a prohlížel si ten krásný kus dřeva. Přál si, aby promluvil, jenže kmen zarputile mlčel. V surovém materiálu obyčejně okamžitě spatřil motiv – přinejmenším tvar, detaily později. Když teď čekal, až se kmen vysloví, čím chce být, v mysli mu vytanula jediná představa – atraktivní rusovláska s očima barvy Karibského moře.

Reed považoval za dost trapné zajet teď k Mae, které čirou náhodou patří penzion Black Bear Inn, kde se ubytovala jistá zbloudilá řidička, aby zjistil, co je třeba opravit.

Příliš trapné... Akt zoufalství. Počká do rána.

Vzal do ruky nůž a začal kmen zbavovat kůry. Později ho nahrubo ořeže řezbářskou pilou, ale nejdřív potřebuje dřevo procítit doteky. Vnímat jeho tvar a počkat, až se zrodí nápad. Možná přijde myšlenka, už když kmen oloupe. Nůž sjel a Reed se lehce řízl do konečku prstu. Pustil si na ránu studenou vodu a počkal, až přestane krvácet, pak ji omyl mýdlem. Nepříjemně štípala. Kdesi v hloubi mysli slyšel varování, že se něco změnilo. Něco, co neovlivní, ale co je nevyhnutelné. Zavadil o bílý kmen. V jeho životě se vyskytlo hodně suků, po kterých sjel nůž chybným směrem. A nechaly ho krvácet...

Kapitola 3

J

ayne odbočila na silnici do Huntsville. Hlavou jí bleskla

další vtíravá vzpomínka. Na spánku ucítila horký dech,

s odporem vdechla vůni drahé whisky. Silná ruka jí sevřela krk a druhá škrábla špičkou nože přes tvář. Tyhle klipy musí přestat – a v tom jí pomůže jen práce.

Na displeji mobilu se rozsvítily tři mřížky. Nasadila si bluetooth a stiskla šéfovo číslo.

„Kancelář Jasona Prestona,“ ozvala se Jasonova asistentka Tanya.

„Tady Jayne Sullivanová. Můžu mluvit s Jasonem?“

„Je mi líto, zlato, ale není u sebe.“

„Potřebuju se ho na něco zeptat. Dal mi nesprávnou informaci.“ Jayne vynechala detaily. Šéf střežil svůj úřad jako bránu do pekel. A pokud chce pro toho kostnatého trpaslíka dál pracovat, nemůže si dovolit únik informací. Dokonce ani před zdánlivě důvěryhodnou asistentkou.

„Jason se nikdy nemýlí,“ podotkla Tanya.

„Všechno je jednou poprvé,“ neodpustila si Jayne pichlavou poznámku. Z celého srdce si přála, aby se Jason mýlil. Kéž by R. S. Morgan žil v Novém Mexiku, ještě líp v Peru. Nepřála si, aby se součástí jejího pracovního úkolu stal sexy Reed Kimball s jižanskou angličtinou.

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Tanya sykla. „Takže se něco děje. Víš, že Jason vyčmuchá skandál jako nikdo jiný.“

Příliš slabé označení, pomyslela si Jayne a sevřela volant. „Jo, moc dobře.“

„Raději šťourej dál, děvče. Schlamstne cokoli. Mám ti vyřídit, že čas běží.“

„Je odporný.“

„Jasně, zlato. Jednou si pro něho přijde sám rohatý.“ Ozvalo se pípnutí, Tanya měla další hovor. „Musím končit. Opatruj se.“

Jayne hodila mobil na vedlejší sedadlo a vylovila z tašky roličku cucavých tablet na podrážděný žaludek. Práce s Jasonem znamenala nepřetržité napětí, ale na druhé straně jako číšnice a účetní v rodinném hostinci by si zdaleka nepřišla na takové peníze. Úsilí získat legální snímek se dalo bez nadsázky přirovnat k nekonečnému maratonu, jenže nemůže čekat, že ji pan R. S. Morgan vyhledá sám.

Za pět minut uvítal Jayne za mírnou zatáčkou rustikální dřevěný poutač. Vjíždí do městečka Huntsville, stát Maine, populace 1 067 obyvatel. Město svíraly po obou stranách tmavé siluety kopců. Čím víc se blížila k centru, tím byla zastavěnost hustší. Na začátku Hlavní ulice svítila čerpací stanice a vedle obchod se smíšeným zbožím. Jayne zastavila na prázdném parkovišti a oddechla si. Starý džíp zakašlal a celý se otřásl, teprve pak motor utichl. Jayne musela pořádně zatlačit do dveří, aby je vůbec otevřela a vystoupila, a poryv větru jí je hned nato málem vyrval z ruky. Venku se zarazila. Velice dobře znala to nepříjemné mravenčení za krkem, když ji někdo sledoval. Primitivní alarm nervů už nikdy nedokáže ignorovat.

Někdo ji pozoruje.

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Rozhlížela se, ale v okolí nespatřila živou duši kromě postaršího muže za prosklenou výlohou obchodu. Ten však probíral cosi na pultě a nedíval se na ni.

Ohlédla se. Zasněžená loučka oddělovala parkoviště od hustého lesního porostu. Mezi stromy se pohnulo něco vysokého a tmavého. Jayne se s miniaturním fotoaparátem automaticky rozběhla k okraji lesa a mačkala spoušť. Pořídila několik snímků, sice kdoví jaké kvality, ale čtrnáct megapixelů rozlišení si později přiblíží na notebooku.

Muselo to být zvíře... Tak proč se nemůže zbavit pocitu, že se na ni někdo dívá? Mohl to být i medvěd...

Potřásla hlavou. Vážně začíná propadat stihomamu.

Natankovala plnou nádrž a pokračovala podle mapy z internetu. Zastavila se ještě pro pár kousků pizzy a za pár minut byla před výstavným domem z překládaných prken s lesklými černými okenicemi. Black Bear Inn. Uprostřed každé okenní římsy visela zelená větvička s červenou mašlí a nad ní svítila maličká červená žárovka.

„Přejete si?“ oslovila Jayne plnoštíhlá majitelka středního věku s mahagonovou kšticí. Starožitný nábytek recepce zdobily vánoční řetězy a jmelí, Tichá noc v podání Binga Crosbyho dokreslovala atmosféru nadcházejících svátků. „Jsem Mae Brownová, majitelka.“

„Jayne Sullivanová. Mám u vás rezervaci.“ Jayne přisunula ženě přes recepční pult kreditní kartu.

Mae si ověřila rezervaci v počítači. „Na tři noci. Žene se k nám sněhová bouře, ale to asi víte, že?“

„Ano.“

„Fajn. Co vás k nám přivedlo, slečno Sullivanová?“

„Klidně mi říkejte Jayne. Jsem fotografka.“

„Aha. Zajímavé řemeslo. V okolí najdete hodně inspirace.“ Mae podala Jayne klíč – opravdový kovový klíč,

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

žádnou plastovou kartu. „Bille, pomoz slečně s kabelou,“ houkla přes rameno.

Objevil se hromotluk se svěšenou hlavou a nahrbenými rameny. Vypadal tak na dvacet a budil dojem, že má kosti snad větší než celé tělo. Úkosem se podíval po Jayne prázdným, téměř ostýchavým pohledem. Jako když dítě přijde poprvé do školky. Jayne se pousmála.

„Těší mě, Bille.“

Zdravě růžová tvář orámovaná pískově nazlátlou hřívou zrudla. Mládenec se otočil a zmizel za otáčecími dveřmi.

„Omlouvám se, syn je trochu plachý,“ usmála se Mae.

„To nic, mám jen jednu tašku,“ mávla Jayne rukou. Popadla kabelu a vydala se do patra.

Pokoj byl prostornější, než předpokládala. Dvojlůžko, toaletní stolek i psací stůl z třešňového dřeva působily hřejivým dojmem a malý načechraný polštářek doslova lákal do postele. Jayne se převlékla do mikiny a s pizzou a notebookem se usadila ke stolu. Na Jasonův pokyn vyrazila na tu podivnou misi okamžitě, sotva stihla popadnout přílohu The New York Times, pohozenou v krabici na recyklaci. Sloupkář v příloze, kromě recenze Morganova nejnovějšího díla, spekuloval, že umělec úzkostně skrývá identitu účelově, aby vyvolal zájem médií. Obrázek řezby vedle textu byl příliš malý, aby se daly posoudit detaily, přesto vzbudil Jayneinu zvědavost. Zapnula notebook a napjatě čekala.

Funguje! Připojení sice chvíli trvalo, ale zato bylo zdarma, což považovala vzhledem k napjatému rozpočtu za příjemný bonus. Vždycky nerada sahala na úspory.

Vyhledavač vyjel seznam Reedů Kimballů napříč celými Státy, bohužel ani jedna charakteristika neodpovídala muži, s nímž se setkala odpoledne a nepřestávala

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

na něho myslet. Pátrání po R. S. Morganovi bylo o něčem jiném. Existovalo množství fotografií a recenzí jeho řezbářských děl. Upozornil na sebe jedinečným stylem, moderními liniemi s prvky abstrakce. Všechny objekty představovaly ženy a ženské akty, avšak nic erotického. Na rozdíl od jiných výtvorů, které Jayne v životě shlédla, tahle ženská těla postrádala přehnaně vyvinuté vnady. Postavy upoutaly spíš elegancí než erotickým nábojem. Autor bagatelizoval sexualitu; postavy byly hubené a křehké, se smutným, útrpným výrazem. Spojení moderního a primitivního si pozorovatele dokonale podmanilo. Čím déle si Jayne postavy prohlížela, tím silněji si uvědomovala výraz jejich hlubokého zoufalství a osamění.

Žvýkala horký sýr se šťavnatou omáčkou a upřeně si prohlížela fotografie. Fascinující díla. Zneklidňující. Nepovažovala se za uměleckého kritika, ale tajemný R. S. Morgan bude komplikovaná osobnost. Soustředil se na třetí okno, protože v ostatních se nesvítilo. Za částečně zataženými záclonami se pohyboval její stín, zahlédl i pár rudých loken.

Už v podvečer si všiml, jak je rozkošná – dlouhé nohy, pevná záda, zdravá svěží pleť. Rusá hříva rámovala obličej jako ohnivá svatozář. Taková žena umí pečovat o teplo domácího krbu, a také se statečně ohánět mečem na bojišti. Nepochyboval, že jí v žilách koluje divoká keltská krev.

Vyfotila si ho. To je pro muže s tak úzkostně střeženými tajemstvími nepřijatelné.

Někdo může jeho skutky odhalit a na to není připravený. Potřebuje čas, aby nabral dostatek síly a shromáždil rekvizity. Pravý druidský rituál vyžaduje důkladnou přípravu a studium.

2

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Čeká ho ještě spousta práce a není, kdo by mu pomohl. Ostatní nejsou ochotní přijmout osud ani přinést nutné oběti. Rukou v rukavici si přitáhl plášť těsněji k tělu.

Brzy stejně nebudou mít na vybranou, bohové o jejich osudu již rozhodli.

Znovu prošla kolem okna – vysoká a graciézní. Je něčím výjimečná – něčím, co mu rozproudí krev. Škoda že nemůže přijít na to, čím je mu tak blízká.

V hostinci zhaslo světlo, ale on ještě chvíli stál ve stinné aleji vedoucí podél budovy penzionu. Ta fotografie může způsobit ohromný malér.

Rusovlasá bohyně v žádném případě nesmí opustit město.

Rozhodl se zítra vrátit na stejné místo a počkat si na ni. Přece nestráví celý den zavřená v pokoji.

2

Kapitola 4

P

o vydatné snídani vyšla Jayne na verandu, kde ji oka

mžitě udeřil do tváře silný závan mrazivého vzduchu.

Předpovídaná sněhová bouře tlačila před sebou drsnou studenou frontu. Právě takový ledový políček Jayne potřebovala, aby začala uvažovat rozumně. Nejstarší bratr Pat sledoval pohyb jejího útočníka podmínečně propuštěného z vězení. Zatím ji bratr nevaroval, což znamená, že ten gauner neopustil město a ona může volně dýchat. Nebezpečí na ni číhá až ve dvanáct set kilometrů vzdálené Filadelfii.

Pověsila pouzdro s fotoaparátem přes rameno, stáhla pletenou čepici přes uši a vyšla na chodník. Po R. S. Morganovi může pátrat jediným způsobem: Při procházkách v okolí pořídí pár idylických snímků ve stylu Normana Rockwella, pohovoří s místními a neztratí naději, že díky irským genům bude mít opět štěstí.

Zamířila do postranní ulice. Z komínů stoupal kouř a zmrzlou zem pocukroval čerstvý sníh. Sněhuláci s hlavami nakřivo mávali na projíždějící auta rukama z klacků, na jejichž koncích měli navlečené rukavice. Každý dům již zdobila na dveřích zelená vánoční dekorace a věnce.

Napětí povolovalo a Jayne si se zájmem vybírala motivy z každodenního života městečka. Nechtěla působit

2

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

jako sup, co šmejdí kolem a čeká, až nějaká celebrita poleví v pozornosti.

Jakmile fotoaparát pípnul, Jayne si sundala rukavice a vyndala plnou paměťovou kartu, strčila ji do kapsy džínů a vložila novou. Zkřehlé prsty a prochladlá chodidla ji upozornily, že bloumá venku už několik hodin. Otřásla se chladem a rychle navlékla rukavice. Zimu v Maine evidentně podcenila.

Zaostřila objektiv na zrezivělý vývěsní štít houpající se nad vchodem do obchodu s potravinami a naposled stiskla spoušť. Schovala fotoaparát do pouzdra a vydala se opuštěnou ulicí k penzionu.

Z ničeho nic jí po zádech znovu přeběhl mráz. Rozhlédla se. Okolí bylo liduprázdné, ani u cihlových domů natlačených těsně k chodníku nikoho nezahlédla. Nicméně v jejich stínu by se případný pozorovatel snadno skryl.

Uklidni se, nikdo tě nesleduje. Kdyby jí hrozilo nebezpečí, Pat by ji včas varoval.

Najednou na pravé straně úzké aleje něco zapraskalo. Jayne zrychlila krok. Instinkt byl silnější než rozum, a tak se nakonec dala do klusu. Šel někdo za ní? V krku jí vyschlo a zadýchala se. Koutkem oka zahlédla stín. Prodloužila krok, jenže uklouzla na zmrazku a dosedla rovnou do rozbředlé kaluže. Rychle vyskočila a běžela dál – pár desítek metrů a je v bezpečí. Na rohu se ohlédla. Na zledovatělém chodníku znovu zavrávorala... a narazila na pevnou mužskou hruď.

„Huh,“ zafuněl muž, ale neztratil rovnováhu. Duchapřítomně chytil Jayne za lokty, aby se udržela na nohou.

Jayne se vzepřela, aby muže odstrčila, když najednou strnula. Shlížely k ní pronikavé zelené oči Reeda Kimballa.

„Jste v pořádku?“ Počáteční překvapení vystřídal nedůvěřivý pohled.

2

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Jayne se ohlédla přes rameno. Nikdo. Cítila, jak jí do promrzlé tváře stoupá horko. Před penzionem jí dřívější panika připadla najednou hloupá. „Zdálo se mi, že mě někdo sleduje, ale to asi zašustěl vítr...“

Reed Kimball si ji prohlížel zpod přimhouřených víček, pak sevřel rty a pozorně se zadíval do aleje za nimi. „Opravdu?“

Potřásla hlavou. Chovám se jako blázen. Jeho měkký vlněný svetr ji příjemně hřál do dlaní a cítila pravidelné bušení srdce.

„Jste promoklá.“

„Upadla jsem do břečky.“ Jayne vtáhla do plic mrazivý vzduch a zvolna vydechovala, aby se zklidnila. Rozrušení přesto nepovolilo. Hladina adrenalinu se jí opět zvedla v okamžiku, kdy si uvědomila, jak Reed Kimball příjemně voní. Směs mýdla, dřeva a borovicového jehličí... Neodolatelná mužská vůně. Stáli pár centimetrů od sebe. Všimla si, jak polkl. Zrudl díky mrazivému větru? Doufala, že to bylo z jiného důvodu.

„Určitě jste v pořádku?“ zeptal se, ačkoli pohled napovídal, že o tom pochybuje. Přesto ji pustil a o krok ustoupil.

„Jo.“ Jayne spustila ruce podél těla. Odvrátila zrak, aby nepodlehla pokušení vrhnout se mu znovu do náruče a přitisknout nos k jeho krku.

Parkoval u chodníku. Vyndal z nákladního prostoru pickupu červenou kovovou bednu s nářadím a šel za Jayne na verandu. Když jí otvíral dveře a nevědomky se otřel o její paži, pokrytecky přisoudila náhlý nával horka do tváře příliš vytopené hale.

Mae nebyla v recepci, ale ze zadní části domu zrovna vcházel Bill s náručí dříví. Jakmile spatřil ve dveřích Jayne, trhl sebou, jako by se jí lekl, a rychle ukládal polena do zásobníku.

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

„Ahoj, Reede!“ přivítal Kimballa s rozjasněnou tváří. Jayne ignoroval. Úzkostně se vyhýbal jejímu pohledu, upíral zrak nanejvýš na boty. Rozběhl se k Reedovi a Jayne moudře ustoupila z cesty.

„Nazdar, Bille.“ Reed přijal objetí důstojně a očividně upřímně.

„Promiňte,“ ozvala se Jayne, „musím se jít převléknout.“ Rozběhla se přes vestibul ke schodišti. Oba muže určitě potěší, když zmizí. Billa proto, že se v její přítomnosti necítí dobře, a Reed ji považuje za cvoka.

Ještě zaslechla, jak Bill za jejími zády radostí bez sebe drmolí jako školák. „Máma prosí, aby ses podíval na zadní dveře. Můžu ti pomoct, prosím?“

„Jasně,“ prohodil Reed trpělivě. Jayne se usmála. Reed Kimbal není jen sexy, ale i hodný – a tím pro Jayne ještě přitažlivější, ať si to připouští nebo ne.

Při tréninku sebeobrany se naučila důvěřovat instinktům, bohužel dneska poněkud selhaly. Reed Kimball ji po incidentu venku považuje za cvoka a ona může jen doufat, že se jí naskytne příležitost vyvést ho z omylu. Něco jí na něm přesto nesedí. Jeho mazlivý jižanský přízvuk se silně liší od místního, a stejně tak neladí pozorný, pronikavý pohled s instalatérským řemeslem. Rovněž nemůže opomenout, že fyzický kontakt s tím mužem v ní vyvolává touhu po něčem, na co už dávno zapomněla. Ach, ty vášnivé záležitosti nahých milenců...

Hlasy zeslábly. Jayne lovila v kapse klíč, ale při pohledu na dveře pokoje se zarazila a přitiskla si ruku na hruď. Tmavé dřevo bylo pokryté množstvím malých bílých znaků. Špičkou prstu se opatrně dotkla jednoho z nich a na zem se sneslo trochu bílého prachu. Křída.

Grafiti? Ne. Ty divné znaky připomínají primitivní písmo – možná hieroglyfy. Neobratně provedené uzly trinity, spirály,

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

kola vozu a další, poněkud komplikovanější, takže je Jayne nedokázala identifikovat. Některé symboly se opakovaly.

„Stalo se něco?“ přispěchala Mae s plnou náručí ručníků. Při pohledu na dveře se zamračila. „Co to je?“

Než mohla Jayne odpovědět, Mae symboly pohotově smazala ručníkem. „Omlouvám se. Bill mívá občas dětinské nápady.“ Poté odchvátala a nechala Jayne vyjeveně civět na dveře.

Co teď? Vejít dovnitř jakoby nic?

Ulevilo se jí, že dveře byly zamčené. Zběžně se rozhlédla po pokoji. Nezdálo se, že něco chybí. Zvláštní... Bill opravdu jen tak píše na dveře? Ty znaky nebyly bezhlavá čmáranice, ale Mae má možná pravdu – zná syna nejlíp. Sledoval dnes Jayne někdo? Nic tomu nenasvědčuje.

Stáhla ze sebe mokré džíny a vytáhla z kabely náhradní. Má právo trpět stihomamem. Jednoho vlahého letního večera nenaslouchala instinktu, když ji zamrazilo za krkem – stejně jako dneska. Mělo to být varování, že něco není v pořádku, jenže tenkrát neslyšela.

I když už byla v suchu a teple, husí kůže z paží nezmizela. Mimoděk se dotkla jizvy na tváři. Pálila jako slova pronesená tenkrát v soudní síni. Jako špička nože dotýkající se jemné kůže.

Budeš litovat. Jednoho dne si to s tebou stejně vyřídím. Reed se díval, jak slečna Sullivanová vystřelila ke schodišti. Včera byla nervózní, a když ji dnes na ulici zachránil před pádem, vypadala vystrašená. Sice se rychle ovládla, ale všiml si toho.

Nemám s ní nic společného.

Vnitřní hlas mu napovídal, že nemá pravdu, ale plamínek bolestné touhy pro jistotu rychle udusil. Má dost

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

vlastních starostí a nepotřebuje řešit problémy druhých – ani krásné nervózní slečny. Není rytíř ve stříbrném brnění.

„Pojďme na ty dveře,“ ohlédl se po Billovi. Ten stál o pár kroků dál a hleděl na mizející nohy Jayne Sullivanové. „Bille?“

„Já... Promiň, Reede,“ omlouval se mladík.

Reedovi neušlo, jak zatíná silné pěsti. „Neomlouvej se. Je to pěkná ženská.“

Bill zrudl až po uši. Vyrazil ke dveřím vedoucím do soukromé části penzionu, až málem porazil Mae. Zabouchl za sebou tak rázně, až se historický obraz městečka na stěně zatřásl. Mae sebou trhla leknutím.

„Nechtěl jsem ho naštvat, Mae,“ zatvářil se Reed provinile.

„To nic, Reede. Těžko říct, co ho občas tak vyvede z míry,“ poplácala Mae Reeda po paži. „Jsme rádi, že se k němu chováš přátelsky. Někteří místní nejsou vůči němu tak shovívaví.“

Reed postavil bednu s nářadím na zem. „Promluvím s ním.“

Mae zakroutila hlavou. „Až se uklidní.“ Setřela prachovkou desku dubového stolu v recepci. „Od okamžiku, co se objevila ta slečna, se chová divně.“

Líbila se Jayne Sullivanová Billovi? Kterému mužskému ne? Billa, po stránce emoční a rozumové chlapce, zcela ovládaly hormony dospělého muže. Co vlastně dělal, než přinesl dříví? Špehoval Jayne? Jestli ano, pak určitě jen z nevinné zvědavosti. Hromotluk Billy by vědomě kuřeti neublížil, byl jen trochu nevyrovnaný.

„Dobrá, tak později. Jestli neuspěju, přivedu Scotta. Kdyby ani to nezabralo, může strávit pár dnů u nás,“ navrhl Reed.

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

„Bill Scotta rád uvidí.“ Mae obešla stůl a vřele Reeda objala. „Jsi hodný.“

S tím Reed nesouhlasil. „Raději jdu mrknout na ty dveře,“ řekl a popadl bednu s nářadím.

Kdo ví, co by si Mae pomyslela, kdyby svého času četla novinové titulky... Přistoupil k oltáři ve své svatyni a oblékl sutanu.

Na úzkém stole ležel stříbrný disk s vyrytým pentagramem a po jeho stranách stály dvě vysoké svíce. Pět hrotů pentagramu představovalo pět živlů: oheň, vodu, zemi, vzduch a ducha. Zapálil knoty. Od lesklého povrchu disku se odrážely poblikávající plamínky. Kolem disku byly rozestavěné symboly ostatních živlů: vysoký pohár s vodou, miska soli představovala zemi, vzduch naplňovala vůně kadidla. Až dokončí modlitbu, v níž osloví bohy, nastane jednota.

Betonová podlaha ho při meditaci tlačila do kolen, ale nevšímal si bolesti. Vzýval bohy, žádal, aby ho vedli a dodali mu sílu. Jakmile vyslyšeli jeho prosby, rozhostil se v jeho nitru mír – vzácné rozpoložení v jinak trýznivé cestě životem.

Modlitebna byla posvěcená, může začít.

S božím požehnáním vytáhl z miniaturní chladničky džbán a naplnil hliněnou karafu. Tenkým pramínkem pak naznačil kruh uzavírající jeho energii. Vně kruhu, přímo proti rohům místnosti, stály čtyři bílé svíce. Severní svíce byla v jedné řadě s oltářem. Vše se nacházelo v dokonalé rovnováze.

Poklekl uprostřed posvátného kruhu a rozložil před sebe na zem rituální předměty: malý kožený váček, útržek papíru, brko na psaní, nůž, mělkou misku a rudou svíci symbolizující energii a život. Krev.

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

Nejprve zapálil svíci, pak uhladil papír. Ostrým nožem se řízl do dlaně.

Něco ode mne.

Namočil brko do krve v dlani a napsal na papír třikrát své jméno. Brko musel několikrát namočit v krvi, ale nespěchal. Čím víc energie vloží do rituálu, tím víc jí také získá. Složil papír na polovinu a z koženého váčku vytáhl chumáč dlouhých rusých vlasů tajně nasbíraných z jejího kartáče.

Něco od ní.

Přeložil papír ještě dvakrát a při tom si představoval jejich spojené duše – její sílu a vitalitu obklopující ho, vstupující do jeho těla. Natáhl ruku a plamen svíce pohltil obětinu. Do vzduchu se vznesl obláček kouře a odér spálených vlasů.

Počkal, až ho oheň začal pálit do prstů, pak pustil zbytek balíčku do misky.

Ta žena se mu zdála nezvykle povědomá, ale vyčerpání z posledních dnů mu zatemnilo paměť. Nevadí, tak jako tak bude brzy jeho.

A po rituálu má právo zmocnit se i její duše.

Kapitola 5

J

ayne vyšla na verandu penzionu a nerozhodně se za

dívala na ulici. Jít pěšky nebo jet? Určitě pojede. Bis

tro je sice vzdálené pouhých šest bloků, ovšem po dopoledním incidentu se bude cítit bezpečněji za zamčenými dveřmi džípu. Možná je hloupá, ale v žádném případě nemíní propadnout dalšímu záchvatu paniky. Navíc počasí v Maine je mnohem chladnější, než předpokládala. Údaje na povětrnostní mapě situaci zkreslily.

Zastavila na malém parkovišti za bistrem. Skloněná proti prudkému větru oběhla budovu a zamířila k prosklenému hlavnímu vchodu. Závan horkého vzduchu ze stropního panelu přijala jako požehnání. Chvilku zůstala stát a rozhýbávala prsty ztuhlé chladem. V jídelně bylo slyšet hlasy, cinkalo tam kuchařské náčiní a Jayne lačně vdechla vůni domácí polévky. Na tabuli u dveří vítal hosty nápis Posaďte se, prosím. Jayne prolétla očima poloprázdnou místnost a pak vklouzla do omšelého boxu zády ke stěně, aby měla dobrý výhled na zamrzlá okna.

„Hned jsem u vás,“ mihla se kolem krásná servírka s podnosem jídla, které vzápětí servírovala lovci vystrojenému od hlavy k patě v kamufláži s reflexními oranžovými lemy.

O minutu později už měla Jayne u tmavovlasé krásky jménem Mandy objednaný sendvič. Jakmile se Mandy

3

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

vzdálila, vytáhla Jayne nedělní přílohu Timesů Arts & Leisure a položila ji vedle sebe na stůl tak, aby novinový sloupek o R. S. Morganovi byl nahoře. Většinu důležitých dotazů ještě nikomu nepoložila. Vycítila, že tahle semknutá společnost by se možná rozpovídala, kdyby se Jayne na objekt svého zájmu zeptala otevřeně. V hloubi duše přesto doufala, že R. S. Morgan zde nežije. Mohla by v městečku strávit víkend a ještě se vrátit domů na Vánoce. Pět dnů neproduktivního čmuchání by Jasona utvrdilo, že se jeho informátor mýlil. Vzhledem k dopolednímu absurdnímu záchvatu paniky si jednoznačně potřebuje odpočinout od problémů doma. Jak dlouho si vlastně nevzala dovolenou... Čtyři roky?

Jayne se probrala ze zamyšlení. Lovec přes uličku si prohlížel její jizvu. Přistižený sklopil zrak a zrudl. Jayne mnohokrát litovala, že jizvu nemůže nijak zamaskovat, protože je příliš hluboká.

Koneckonců se nemá za co stydět – je to důkaz jejího přežití. Intenzivní trénink v bojových uměních jí vynesl černý pásek a získala větší sebejistotu – tedy navenek. V nitru však strnula pokaždé, když viděla, jak na ni někdo civí.

„Ahoj, Nathane.“ Lovec přes uličku vstal a pozdravil se s asi čtyřicetiletým fešným blonďákem s dokonalým, bílým chrupem a lehkým, podezřele stejnoměrným opálením. Od zženštilého vzhledu ho zachránilo jen lehké strniště.

„Ahoj, Jede,“ kývl Nathan.

„Jak se vede strýci? Přijímá návštěvy?“ zajímalo lovce.

„Ne. Nemůže mezi lidi,“ konstatoval blonďák posmutněle. „Chemoterapie mu totálně rozhodila imunitu.“

„Ach Bože, to je smůla. Aaron je nejlepší stopař v širokém okolí. Prošvihl loveckou sezonu.“

3

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

„Vyřídím, že ti chybí.“ Nathan se obrátil k Jayne, naštěstí se jí nepodíval do tváře. „Vidím, že máme hosta,“ prohodil.

„Jsem Jayne.“

„Vítám vás, Jayne. Jsem Nathan Hall, majitel tohohle skromného zařízení a starosta Huntsville.“ Pevně jí sevřel ruku v tvrdých dlaních. Byl natolik taktní, že nezíral na jizvu, zato na ňadrech prodlel pohledem poněkud déle, než se slušelo. „Co vás sem přivedlo?“

Jayne uvolnila ruku a pohodlně se opřela. „Jsem fotografka.“

„Ano?“ Nathan ukázal k lavici naproti. „Smím přisednout?“

Starosta budil dojem chlípníka, ale pravděpodobně tu každého zná. Jayne si nemohla dovolit nevyužít jakýkoli zdroj informací. Rozhlédla se po jídelně. U stolů nebo v boxech sedělo ne víc než tucet hostů, takže se nemusí bát. „Jistě,“ souhlasila.

„Mandy, dám si kávu,“ kývl Nathan na servírku. Věnoval brunetce dlouhý, vřelý pohled.

Mezi majitelem a Mandy je jistě něco víc, pomyslela si Jayne. Pak upoutaly Nathanovu pozornost noviny a natočil si je k sobě, aby si mohl přečíst sloupek. „Zajímavé. Asi máte ráda umění, že?“

„Ano. Znáte R. S. Morgana?“

„Ne. To jméno mi nic neříká,“ kroutil starosta hlavou. „Víte, Huntsville je malé a skromné město. Nemáme tady exkluzivní umělecké galerie. Pár místních umělců, včetně jednoho vynikajícího řezbáře.“ Starosta se odmlčel a napil se kávy.

Že by to bylo tak snadné?

Jayne strčila do úst hranolek a nasadila kamenný výraz pokerového hráče, přestože se jí srdce rozbušilo očekává

3

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

ním. U stolu se zastavil Jed. Naklonil se nad noviny a prohlížel si obrázek.

Starosta odložil šálek. „Mark Stewart vyřezává ve dřevoskladu kachny. Jako živé. A Marta prodává v galanterii ručně vyráběné prošívané přikrývky.“

„Hmm... Zajímavé.“ Jayne zamaskovala zklamání dalším soustem sendviče. Za snímek tvůrce dřevěných kachniček jí šéf asi stěží zaplatí.

„Rád vás osobně provedu městem,“ nabídl se starosta, „a představím všem zdejším umělcům.“

Jayne rozpačitě polkla. Zkontrolovala displej na mobilu a při tom horečně vymýšlela důvod, jak se co nejrychleji vzdálit. Starostův zájem jí nepřišel profesionální, a i kdyby, do vozu neznámých mužů nikdy nenastupovala. „Ráda bych, musím však běžet. Můžeme to odložit?“

Nathan se zamyslel. „Na zítřek? Sněžení přijde až odpoledne. Bydlíte v penzionu, že?“

„Ano.“ Tohle městečko nebylo malé; bylo dokonce miniaturní. Jayne si bez problémů vymyslí drobnou lež, aby se starostou nemusela trávit čas. „Dám vám vědět, zítra mám totiž konferenční hovor.“

„Po ránu se zastavím.“

Panebože, povzdechla Jayne v duchu. Starosta se začíná nepříjemně vnucovat. Nenápadně mrkla po levém prsteníku. Bez snubního prstenu, což je ještě horší.

„Dobrá.“ Jayne až bolely svaly na tváři, jak se nutila do nadšeného výrazu. „Ale nic neslibuju.“

„Rozumím. Vyřiďte Mae, ať mi odloží borůvkový mufin.“

„Spolehněte se. Tak já jdu,“ vysoukala se Jayne z boxu. Lovec stále postával v uličce, díval se na článek v příloze a blokoval Jayne cestu. Odtrhl zrak od textu a zatvářil se provinile, jako by ho přistihla při činu. Odstoupil, aby mohla projít. „Promiňte,“ omlouval se.

3

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

„To nic.“ Zná snad R. S. Morgana?

Jayne nesmí zapomenout zeptat se ho, jakmile se potkají na klidnějším místě. Zaplatila útratu, zapnula bundu, natáhla si rukavice a vyšla na ulici. V prudkém ledovém větru jí začaly slzet oči a každé vdechnutí bolestivě pálilo v průduškách. Další nápor ji profoukl až do morku kostí. Zachumlala se do péřové bundy, víc trendy než funkční a v poklusu oběhla budovu. Vždycky měla zato, že ve Filadelfii díky vlhkému proudění od řeky Delaware River, panují tuhé zimy, ale ve srovnání s Maine jí rodné město připadá jako letovisko v Karibiku.

I v šeru si všimla, že džíp je nějak divně nakloněný na stranu. Obešla ho. Obě kola byla prázdná. Že by najela na hřebík nebo kus skla? Sklonila se, aby si pneumatiky pozorněji prohlédla, a... na každé našla asi patnácticentimetrový zářez. Narovnala se a v úžasu ustoupila o dva kroky. Přední sklo džípu pokrývaly stejné symboly, které našla na dveřích svého pokoje v penzionu. Reed přitiskl obě ruce na recepční pult v malé policejní stanici v suterénu radnice. V Huntsville pracovali jen dva policisté – šéf Hugh Bailey a poručík. V Hughově kanceláři byla tma, v druhé se za zavřenými prosklenými dveřmi svítilo.

Vychrtlý mladík s kozí bradkou zvedl hlavu od počítače a při pohledu na Reeda si unaveně povzdechl.

„Je tady Hugh?“ zeptal se Reed. Tipoval mladíka na starostova syna, vysoké školy už asi mají zimní prázdniny. Protežování příbuzných fungovalo v Huntsville dokonale.

„Ne.“ Mládenec zívl a promnul si zarudlé oči. „A poručík telefonuje. Co potřebujete?“

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í

„Nevím. Měl jsem se zastavit za Hughem.“ Reed neměl v úmyslu řešit záležitost s nechutně egocentrickým poručíkem. Po třech minutách pobytu ve stejné kanceláři s ním naskakovala Reedovi kopřivka.

„Šéf se vrátí každým okamžikem. Můžete počkat nebo mu nechat vzkaz. Jak chcete,“ zamumlal mladík ve stylu „jsi mi ukradený“.

Zazvonil telefon. Reed sáhl po papíru a propisce. Mnohem raději nechá Hughovi vzkaz, aby odložil nevyhnutelný konflikt. Když vyšel na ulici, zdál se mu vzduch spíš osvěžující než ledový.

„Reede?“ oslovil ho sklíčený ženský hlas.

Reed se otočil... a otevřel ústa překvapením. Opět ona – jeho krasavice.

„Zdravím.“ Z očí jí vyčetl úlevu. „Musím mluvit s policistou,“ přešla rovnou k věci.

„S šéfem Baileym,“ napověděl jí Reed. Poručík Doug Lang je sice v kanceláři, krasavice by však neměla s idiotem ztrácet čas. „Momentálně není v kanceláři.“

Tvář měla zrůžovělou mrazem a jizva na tváři vystoupla. V jasnějším světle než během setkání včera za soumraku si ji prohlédl pozorněji – rána zjevně nebyla velká, ale dost hluboká. Hruď se mu sevřela při představě, jakým způsobem mohla být poraněná. Díky své dřívější profesi byl seznam dlouhý a dost drsný. Nechápal, proč se ho právě teď zmocnilo pokušení přitisknout na zjizvenou tvář rty.

„Netušíte, kdy se vrátí?“

„Prý brzy.“ Neptej se. Nezaplétej se do ničeho. Krucinál! Nutkání pomoct krasavici bylo nesnesitelné. „Stalo se něco?“

V tyrkysově modrých očích se zablesklo. Úlevou? Nebo z jiného důvodu? Reed se do nich zadíval, fascinovaný temnou hloubkou. Přitahuje ho? Při té myšlence

m e l i n d a l e i g h · p ů l n o č n í o d h a l e n í



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist