načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Půlnoční modř - der Vlugt Simone Van

Půlnoční modř

Elektronická kniha: Půlnoční modř
Autor:

Příběh jako z obrazů holandských mistrů, připomínající Dívku s perlou Strhující příběh malířky, která stála u zrodu delftské modré keramiky
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 271
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Lenka Řehová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9530-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh jako z obrazů holandských mistrů, připomínající Dívku s perlou Strhující příběh malířky, která stála u zrodu delftské modré keramiky

Další popis

Holandsko druhé poloviny 17. století. Výtvarně nadaná Catrijn se po smrti svého o dost staršího manžela vydává z rodné vesnice poblíž Alkmaaru žít do města, jak vždy toužila. Získá místo hospodyně u bohaté rodiny v Amsterdamu, kde v té době žije a tvoří i Rembrandt van Rijn. Catrijn je zde šťastná, záhy je však kvůli stínu z minulosti nucena dobré místo opustit a odejít až do vzdáleného Delftu. Přijme nabídku pracovat jako malířka v keramické dílně a podílí se na zrození věhlasné holandské fajánse. Najde tu blízké přátele, mezi jinými i Jana Vermeera, a také svou životní lásku. Přicházejí však těžké časy. V Delftu dojde k obrovskému výbuchu muničního skladu, který v roce 1654 zničil velkou část města. A vzápětí do příběhu razantně vstoupí morová rána, která ve stejném roce postihla většinu země a jež navždy změní i život Catrijn. Simone van der Vlugt provádí svou hrdinku fascinujícím obdobím holandské historie, zlatým věkem 17. a počátku 18. století, kdy došlo k nebývalému rozmachu obchodu, vědy a umění. Nechává ji putovat napříč Holandskem, prožít skutečné historické události i potkat reálné postavy a prostřednictvím jejího lidsky silného příběhu vykresluje plastický obraz doby dávno minulé.


Zařazeno v kategoriích
der Vlugt Simone Van - další tituly autora:
Půlnoční modř Půlnoční modř
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1PŮLNOČNÍ MODŘ

Simone van der Vlugt

PŮLNOČNÍ MODŘ


3PŮLNOČNÍ MODŘ

Simone van der Vlugt

PŮLNOČNÍ

MODŘ

Přeložila

Lenka Řehová


4 Simone van der Vlugt

NACHTBLAUW

Copyright © 2016 Simone van der Vlugt

Translation © Lenka Řehová, 2017

Czech Edition © Metafora, 2017

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-619-4 (pdf)

Tato kniha byla vydána s podporou Nizozemského

literárního fondu.

Dit boek werd uitgegeven met financiële steun van het

Nederlands Letterfonds.

This publication has been published with financial support

from the Dutch Foundation for Literature.


5PŮLNOČNÍ MODŘ

1

De Rijp březen 1645

Týden po pohřbu cítím stále především úlevu. Já vím, takhle bych mluvit neměla. Slušelo by se truchlit, to však nedokážu.

S rukama složenýma v podpaží se dívám skrz otevřenou horní část dveří ven na louky a pole obklopující statek, myšlenkami však bloudím jinde.

Tak daleko to samozřejmě nemělo nikdy dojít. Zpětně nedokážu pochopit, co mě to toho večera před rokem popadlo. Po dlouhá léta jsem Goverta považovala jen za jednoho z mužů z naší vesnice, rozhodně to nebyl nikdo, komu bych věnovala zvláštní pozornost. Vlastně jsem na něj nikdy nemyslela. Ne že by nebyl pohledný, svým způsobem vlastně i byl. Toho jsem si ale všimla až při posvícení, když mě na parketu přitiskl pevně k sobě. Pila jsem, samozřejmě že jsem pila. Ne však tolik, abych si neuvědomovala blízkost našich těl, necítila jeho těžký dech a svalnaté paže, jež mě tak opatrně držely.

Při každé otočce se naše boky dotkly a jeho stisk, kterým mě šikovně provedl mezi ostatními páry, zesílil. Byl to vzrušující pocit. Uvědomila jsem si, že je do mě zamilovaný, že to jeho nepříjemné civění s hluboce svrašSimone van der Vlugt tělým čelem pokaždé, když mě potkal, nepředstavovalo nelibost, ale touhu.

Těšila mě jeho přízeň? Odmítla jsem snad už příliš chasníků v touze po něčem lepším? Bála jsem se, že bych mohla šlápnout vedle? Nebo jsem v tu chvíli byla taky zamilovaná?

Když uchopil mou dlaň pevně do své a odvedl mě ven, na tiché místečko v sadu, neprotestovala jsem.

A po nějakém čase, ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že jsem v očekávání, byl šťastný a z celého srdce odhodlaný se se mnou oženit a založit rodinu. Jako vdovec okolo čtyřicítky, dobře zaopatřený, nebyl špatnou partií. Bohužel ani tím, koho jsem si představovala.

Ne že bych měla zrovna z čeho vybírat. Chvilka lehkomyslnosti během posvícení, moment totálního pobláznění, i tak by se to dalo nazvat. A všechny moje sny se rázem rozplynuly.

Nejhorší na tom však bylo, že jsem nedokázala pochopit, co jsem na něm vlastně viděla. At’ už to bylo cokoliv, druhého dne to bylo pryč. O měsíc později jsme se vzali, šest týdnů nato skončilo mé těhotenství předčasným porodem. Děťátko, chlapeček, přišlo na svět mrtvé. Už tomu bude rok.

Teď leží pod studenou, tmavou hlínou i Govert. Jediné zrcadlo v domě visí otočené ke zdi, okenice zůstávají již několik týdnů zavřené. Dnes je konečně znovu otevřu. S velkým potěšením nechám dovnitř proudit ranní světlo. V obytné světnici, dlouhé dny praskající ve švech návštěvami, panuje zvláštní ticho. Celý svůj život bydlím ve vesnici De Rijp a podpora rodiny, sousedů a přátel mě hřeje u srdce. Jen rodina mého muže se omluvila, že nepřijde. Možná je jim proti srsti, že po pouhém roce manželství zdědím celý Govertův majetek. Chápu je, ale nic s tím nenadělám. Pán Bůh ví, že jsem si to dědictví zasloužila.

Pohledem bloudím po světnici. Z kulatého stolu PŮLNOČNÍ MODŘ u okna přeskočím na kamna a nábytek, který jsem sama namalovala. Sluneční paprsky dopadají na podlahu z kamenných dlaždic a přinášejí trochu tepla. Ne moc, je teprve začátek března. Okolo salámů a špeku zavěšených na trámu a dál na půdu z půlky zaplněnou zásobami na zimu stoupá kouř.

Je zvláštní mít dům jen pro sebe. Naštěstí nemám moc času o tom přemýšlet. Čeká mě práce, a když už tu Govert není, bude jí víc než jindy.

I když mám ve službě děvečku a pacholka, zbude toho na mě dost. Všechny dny v týdnu vypadají stejně. Dojím krávy, krmím prasata a slepice, starám se o záhony se zeleninou, stloukám máslo a vyrábím sýr. Volný čas trávím praním a zašíváním prádla, předením a tkaním a občas také malováním.

Někdy, když se zadívám na lesklý povrch některého z měděných kotlíků, zahlédnu v něm odraz své matky: zapletené vlasy schované pod bílým čepcem. Pořád něco dělá, pořád je unavená. Je mi dvacet pět let, ale cítím se stejně stará jako ona.

Vydrž ještě, říkám si, když se jdu do chléva postarat o zvířata. Období smutku trvá šest týdnů. To musím zvládnout.

Pacholek Jacob už začal s dojením. Pokývne mi na pozdrav. Přitakám mu.

„Možná bych mohl do služby k Abramovi Groenovi,“ spustí, sotva jsem se usadila na stoličku.

„To je dobře.“

„Ale Jannetge ještě nic nemá.“

„Však něco najde. Když ne tady, tak určitě v Graftu.“

Chvíli pracujeme mlčky. Moje ruce jsou rychlé, mléko stříká do vědra.

„Kdy odjíždíte?“ zeptal se Jacob.

„Jakmile to tady prodám. Dražba se koná příští týden.“

Jacob přikývl. „Jannetge by ráda odkoupila máselnici. Mohla by tak stloukat máslo pro vlastní potřebu.“ Simone van der Vlugt

„To nepůjde. Slíbila jsem ji už matce.“

„Ach, to je škoda.“ Jacob vytáhl zpod krávy vědro plné mléka a postavil se. Jak tam tak stojí, vypadá, že má něco na jazyku. Tázavě na něj pohlédnu.

„Ještě k pánovi...“

„Ano?“

„Jeho bratr roznáší pomluvy.“

Přestala jsem dojit. „Jaké pomluvy?“

Zaváhá.

„O co jde, Jacobe?“ Můj hlas zní netrpělivě, příliš přísně.

„Myslím, že to moc dobře víte,“ odpoví a odběhne.

Včera jsem z podmáslí udělala tvaroh. Dnes, okolo poledne, si zbytek této lehce nakyslé dobroty namažu na kousek žitného chleba. U stolu sedí i Jacob a Jannetge. Moc toho nenamluvíme, všichni tři jsme pohrouženi do vlastních myšlenek.

Po jídle nechám práci jen na nich. Obuji si široké dřeváky a vydám se na hráz vedoucí do De Rijpu. Statek leží na kruhovém kanálu u polderu Beemster, uprostřed nížinatých mokřin. Abych se dostala ke svým rodičům, musím na druhou stranu vesnice a nejkratší cesta vede přímo skrz ni. Přes ulici Oosteinde vstoupím na Rechtestraat, kde nuzná zástavba přechází ve velké domy se zelenými nebo červenými štíty. Blízko návsi je i několik cihlových domů se stupňovými štíty vypadajícími, jako by je tam někdo postavil omylem.

Napravo i nalevo zdravím známé, dočkám se jen váhavých odpovědí. Snaží se mi všichni vyhnout? Pokukují snad po mně?

Když dorazím na most Kleine Dam, kde u vážní budovy panuje velký shon, lidem se už vyhnout nemohu. Střetávám se se zvídavými pohledy, za zády slyším šepot. Jen jeden člověk se mě přichází zeptat, jak se mi daří a zda je skutečně pravda, že odcházím.

Obyvatelé De Rijpu jsou na svou vesnici, ve které byPŮLNOČNÍ MODŘ dlí jejich rodiny po dlouhé generace, velmi hrdí. Odejít je pro ně něco neslýchaného, považují to téměř za zradu. Vždy si o mně mysleli, že jsem zvláštní, takže moje plány je dozajista nepřekvapily.

„Tu komodu, co jsi tak hezky namalovala, budeš taky prodávat?“ Výkupčí Sybrigh se na mě podívá plna zájmu. „Moc ráda bych ji od tebe odkoupila.“

„Dražba proběhne příští týden,“ odpovím a s omluvným úsměvem se vydám dál.

Zahnu do úzké ulice Kerkstraat a konečně nechávám vesnici za zády. V dálce už vidím statek svých rodičů. Vstoupím na zablácenou cestičku a přidám do kroku. „Před chvílí tu byl Mart.“ Matka vymývá pod pumpou vědro na mléko. V ostrém zimním světle vypadá její obličej hubeně a ztrhaně, a když se narovná, promne si rukou záda. „Chtěl s tebou mluvit, ale strašně křičel. Poslala jsem ho pryč.“

Vezmu jednu konev a postavím ji pod pumpu.

„Doslechl se, že odcházíš. Strašně se rozzlobil, Catrijn.“

„Proč? Vím, co dělám.“

„Ano, ale hned teď, tak krátce po pohřbu? Mnoha lidem to připadá zvláštní. Proč musíš tak nutně do Alkmaaru? Máš statek, dobytek, všechno je jen tvoje. Muži na tebe stojí dlouhou řadu. Třeba Gerrit. Kdybyste spojili své majetky, budete bohatí.“

„Odejdu do města.“

„Abys tam pracovala jako hospodyně. Zatímco tady jsi vlastní paní.“

Povzdechnu si. „Mluvili jsme o tom už tolikrát, mami. Nehodlám dělat hospodyni navždy. Chci si našetřit, znovu se vdát a ve městě začít nový život.“

„Ano, vždycky sis to přála. Jako malá holčička jsi s námi jezdila do města pokaždé, když jsme tam vezli sýry. Nikdy jsem to nechápala, ostatní to tak neměli. ČtySimone van der Vlugt ři hodiny na lodi, jen aby ses tam dostala. A pak čtyři hodiny zpátky.“

„S brekotem, protože jsem ještě nechtěla pryč.“

Podívaly jsme se na sebe a zasmály se.

„Máš pravdu, musíš udělat to, co sama chceš. Už nejsi malá a já ti nemohu bránit,“ řekne moje matka po chvilce mlčení. „Jenže...“

V tichu, jež se rozhostilo, na ni tázavě pohlédnu. „Co se děje?“

„Kolují pomluvy.“

„Ve vesnici vrabci na střeše štěbetají pořád. Také proto chci pryč. Mám všech těch klevet a všetečnosti už dost.“

Obličej mé matky zaplavil výraz uklidnění. „Budeš mi chybět,“ odvětí. „Ale asi bude přeci jen lepší, když odejdeš.“PŮLNOČNÍ MODŘ

2

O týden později se všechno prodalo. S Govertem jsme měli statek a pole v pachtu, ale dobytek a vybavení patřilo nám. Během dražby, konající se na mlatu, vidím svůj majetek přecházet do jiných rukou. S výtěžkem okolo sta guldenů jsem spokojená. Do začátku mi to bude stačit a možná mi zbude i na založení vlastní živnosti. Například malování na keramiku. To je můj velký sen. Jako malá holčička jsem krášlila nábytek šťávou z červené řepy. Později, když jsem dostávala zakázky od sedláků a hodnostářů, jsem ke zdobení komod a zahřívacích truhliček používala normální barvu.

Kdysi mě notář Cornelis Vinck pochválil: „Podobá se to malbám z Hindeloopenu. Máš talent, Catrijn. Měla bys zkusit prodat něco ve městě.“

„To přeci nejde, pane. Nejsem členkou cechu,“ namítla jsem.

„Během výročního jarmarku mohou lidé bydlící za hradbami města nabídnout cokoliv k prodeji. Podmínkou však je, že nesmí mít živnost.“

Ve vzácném volném čase jsem začala se zdobením talířů a stoliček, které jsem na výročních trzích skutečně velmi lehce prodala. Od té chvíle toužím po městě. Simone van der Vlugt

* * *

Vím jen o několika lidech, co z naší vesnice odešli. Chlapci, kteří se vydali na moře jako velrybáři, nebo je Východoindická společnost najala na práci na svých lodích. V sousední vesnici Graft bydlela dívka, která si našla v Alkmaaru práci jako služebná. To by se mi taky líbilo. Samozřejmě že taková práce není žádný med, ale nemusela bych bydlet mezi hlínou a rákosím. Město je tím pravým místem, kde chci být. Nabízí rozptýlení a zábavu, tam se prostě žije a já chci být u toho. Od Melise a Brechty, přátel žijících v Alkmaaru, jsem se doslechla, že jeden bohatý pán ve městě hledá hospodyni. Nedávno jsem jela na trh se sýrem, tak jsem zaběhla do domu ležícího na Oudegrachtu nabídnout své služby. K mému velkému potěšení a úžasu mě okamžitě přijali.

Dívám se na místo, kam na hliněnou podlahu dopadají brzké ranní paprsky. Věci, jež jsem tu uskladnila, si už odnesli noví majitelé. Zbylo mi jen pár šperků a oblečení.

Venku na gruntu na mě v ranní mlze čekají rodiče a bratři. Jako jediná přeživší dcera jsem se mohla kdykoliv spolehnout na jejich ochranu a pozornost a na tvářích chlapců je znát, že se jim můj odjezd ani trochu nezamlouvá. Mezi Dirkem, mým nejstarším bratrem, a Lauem je velký věkový rozdíl způsobený několika potraty a úmrtími malých bratříčků a sestřiček. Možná proto mám nejblíž k Lauovi, protože jsme museli vynahradit způsobené ztráty.

Rozloučení je krátké. Každého obejmu, rodiče dlouze. Lau musí do Alkmaaru, a tak mě doprovodí. Protože mám v ranci hodně peněz, přijde mi to jako výborný nápad.

„Brzy se uvidíme,“ loučí se otec. „Příští týden povezu do Alkmaaru zboží.“

„Na viděnou, tati. Víš, kde mě najdeš.“ Ještě jeden PŮLNOČNÍ MODŘ polibek, poslední objetí a odcházíme. Lau vezme ranec s mými věcmi a vydáme se do ulice Oostdijkje vedoucí do přístavu. Několikrát se otočím a všem zamávám. Cítím všechno možné kromě lítosti. Do Alkmaaru je to hodně daleko. Sedíce mezi nákladem těsně u sebe, abychom se zahřáli, pozorujeme míjející poldery. Bárka naložená těžkým nákladem nepluje příliš rychle, ale na to jsem zvyklá. Touhle cestou jsem jela již mnohokrát. Na řece znám každou zátoku, každou osadu, kterou míjíme. Někde panuje bezvětří a stojíme téměř na místě, takže bárkař musí použít bidlo. Celou svou vahou se položí na tyč, zabodne ji do bahnitého dna a postrčí loď vpřed.

Sedím naproti svému bratrovi a ukazuji mu na věci, jež upoutaly mou pozornost. Žádné velké odezvy se však nedočkám.

„Už se nikdy nevrátíš, že?“ zeptá se Lau ve chvíli, kdy jsem připravena ukončit veškeré pokusy zapříst rozhovor.

„Samozřejmě že se vrátím. Občas přijedu.“

„Kdybych byl na tvém místě, v Alkmaaru bych nezůstal. Mart proti tobě štve celou vesnici.“

„Věří mu?“

„Nevím.“ Povzdechne si a pokračuje: „Můžeš třeba do Haarlemu nebo Amsterdamu.“

Na chvíli se odmlčím. „Tak daleko?“ nadhodím.

„Tak daleko to zase není. Chci tím říct, Catrijn, že na nás se ohlížet nemusíš. Kdyby pro tebe mělo být nějaké město... lepší, tak tam prostě běž. Víme, že pomluvy, co o tobě kolují, jsou holý nesmysl, ale ne všichni jsou o tom přesvědčení.“

„Měla jsem déle truchlit, více plakat.“ Podívám se na bratra. „Je to hřích mít z něčí smrti potěšení?“

Lau mě obejme jednou rukou a přitiskne pevně k sobě. „Ne,“ odpoví. „V tomto případě mi to přijde lidské.“ Simone van der Vlugt

Vplouváme na jezero Almaardermeer, míjíme vesnici Akersloot. Sluneční paprsky se prodírají přes mlhu, pomalu rozpouštějí šedivý opar a přinášejí trochu tepla. Do plachet se opírá silný vítr a žene loď skrz vlny. V dálce jsou vidět brány a hradby Alkmaaru. A šibeniční pole.

Při pohledu na zlověstné kůly s houpajícími se mrtvolami se celá otřesu. Rychle obrátím svůj zrak na ruch na vodě dál po proudu u Accijnstoren, brány, kde se vybírají daně.

Před námi se rozprostírají širé vody řeky Zeglis třpytící se na slunci. Po obou březích putují do města zástupy lidí, nějaký muž před sebou žene prasata. Povozy kodrcají a narážejí do výmolů, jakémusi žebrákovi se právě včas podaří uskočit před koly jednoho z nich.

Loď přistane blízko městských hradeb. Společně s Lauem vstaneme a zaplatíme kapitánovi. O něco později přecházíme úzký dřevěný most vedoucí k bráně Boompoort. U Accijnstoren se rozloučíme. Lau má schůzku v hostinci na Birkade.

Váhavě se na mě podívá, jako by mi chtěl něco říct, ale nemůže najít správná slova. „Tak, sestřičko, hodně štěstí. Až budu zase ve městě, navštívím tě.“ Přitiskne mě pevně k sobě. „Nezapomeň, co jsem ti říkal.“

Políbím ho na tvář a vezmu si od něho ranec s oblečením. Pohlédneme si vzájemně do očí, usmějeme se a vydáme se každý svou cestou. Když se ohlédnu, spatřím, že mě stále pozoruje. Zamávám mu a odbočím doprava.

S rancem pevně přitisknutým k tělu, ještě trochu ztuhlá po dlouhém sezení, dojdu na ulici Verdronkenoord. Gracht je plný pramic a nákladních plachetnic, všude se nakládá a vykládá zboží.

Cíleně procházím známými ulicemi na druhou stranu města do kostela Grote Kerk, tyčícího se nad ostatními střechami. Dovnitř vstupuji portálem z ulice Koorstraat. Pomalu kráčím robustní lodí s pilíři a vitrážovými okny PŮLNOČNÍ MODŘ dopředu až k oltáři. Posadím se do lavice v první řadě a zavřu oči. Chvíli tak sedím, poslouchajíc vlastní dech a nepravidelný tlukot svého srdce.

Oči otevřu, až když se uklidním. Ticho visící mezi bílými stěnami a klenbou mě uklidňuje. Dám ruce k sobě a zkřížím prsty. Obsah mých modliteb je stejný jako v kostele v De Rijpu, přesto se cítím jinak. Jako bych tady, pod mohutnou kamennou klenbou, byla vyslyšena lépe. Netuším, zda má modlitba něčemu pomůže, cítím však úlevu. Z kostela vycházím se sklopenou hlavou. Venku zamžourám do slunečního světla, oslepená zůstanu chvíli stát na místě a teprve poté se nechám znovu pohltit ruchem velkoměsta. Blízko kostela Grote Kerk se nachází zájezdní hostinec U Třinácti trámů patřící mým přátelům. Brechtě a jejímu manželu Melisovi se daří dobře, protože jejich hostinec je prvním, na který pocestní narazí poté, co vstoupí do města branou Geesterpoort. Je to velký dům se stupňovitým štítem a závěsnou železnou cedulí, vesele se pohupující ve větru sem a tam.

Dveře otevírám studenýma, téměř ztuhlýma rukama, a jakmile ucítím závan tepla, s úlevou se zhluboka nadechnu. Malý šenk praská ve švech. S velkým úsilím se probíjím mezi stojícími a sedícími hosty k výčepu. Melis čepuje pivo, Brechta právě odnáší dva plné džbánky.

„Melisi!“ Nakloním se přes výčepní pult.

„Zdravím tě, Catrijn! Rád tě vidím. Máme tu teď napilno, ale za chvíli si promluvíme, dobře?“ zavolá na mě.

Přikývnu, a když mi někdo položí ruku na rameno, otočím se. Je to Brechta. Její černé kudrlinky vyklouzly zpod čepce a splývají jí volně podél obličeje. Políbí mě na tvář a pronese: „Tak jsi tady! Dáš si něco k jídlu?“

„Moc ráda.“

Brechta zmizí v kuchyni a za chvilku se vrací s hustou polévkou a kusem chleba. Po chvilce hledání najdu volSimone van der Vlugt né místo. Když dojím, ruch v krčmě opadl a Brechta si může konečně přisednout. Ptá se, jaká byla cesta. „Chladná a dlouhá. Doprovázel mě Lau,“ odpovím. „Mohla bych tu dnes přespat? U pána mám začít až zítra.“

Brechta se zatváří sklíčeně.

„Copak je? Máte plno? To nevadí, přespím v zájezdním hostinci U Moriaenovy hlavy,“ dodám spěšně.

„Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít, mám pro tebe však špatnou zprávu. Wollebrant Nordingen, u něhož jsi měla nastoupit do služby, přede dvěma dny zemřel. Onemocněl, měl něco s plícemi. Byl sice v letech, jeho smrt ale přišla nečekaně.“

Nevím, co na to říct. To je skutečně špatná zpráva. Nejen pro pana Nordingena, který na mě působil jako velmi přátelský muž, ale také pro mě.

„Co mám dělat? Prodala jsem celý svůj majetek a vypověděla pacht.“

„Tak si kup nebo pronajmi dům tady a najdi si jinou práci.“

„Nic jiného mi nezbývá. Zpátky se v žádném případě nevrátím.“

„Pomůžeme ti,“ slíbí Brechta. „Dokud si nenajdeš bydlení, můžeš zůstat u nás a my se poptáme, jestli by se pro tebe nenašla práce někde jinde. Na to je hostinec to správné místo.“

Je uklidňující vědět, že na to nejsem sama. Chvíli však potrvá, než vstřebám, že je všechno jinak, než jsem si představovala. Naštěstí mám dost peněz, abych s nimi chvíli vyšla.

Melis se postaví vedle mě a položí mi ruku na rameno. „Určitě něco najdeš. V Alkmaaru je práce dost.“PŮLNOČNÍ MODŘ

3

Celý týden jsem se snažila najít práci. Prošla jsem město skrz naskrz, od majestátních domů u kanálu Mient až po solivary na Oudegrachtu a pivovary na ulici Houttil. Zkouším štěstí i v městském sirotčinci na Doelenstraat a tkalcovně, která k němu patří, poté v klášteře svaté Kateřiny a různých herbercích a šencích. Je mi jedno, co budu muset dělat, uklízet, tahat těžké věci nebo pečovat o nemocné, jen když něco najdu.

Na konci týdne sedím v hostinci naproti Brechtě zbavená veškerých iluzí.

„Nemyslela jsem si, že bude tak těžké najít práci,“ prohlásím. „Pro muže je jí víc než dost, ženy to mají o dost těžší.“

„Mohla bys začít sama pro sebe. Třeba něco prodávat.“

„Co? Pánve a hrnce? Toho je plné město.“

„Ty je ale umíš krásně zdobit. A jelikož jsi obyvatelkou Alkmaaru, mohla bys provozovat řemeslo.“

Zavrtím hlavou. „Sama víš, že to není až tak snadné. Musela bych jít do učení, zaplatit za něj, složit mistrovskou zkoušku. Nehledě na to, jestli by mě vůbec přijali do cechu.“

„Nedávno přijali do cechu svatého Lukáše jednu ženu, Simone van der Vlugt Isabellu Bardesiusovou. Pracuje jako malířka keramiky na vlastní živnost.“

„Určitě pochází z bohaté rodiny, která jí zaplatila vyučení. Bez vyučení tě nikdo nepřijme, Brechto.“ Zamyslím se. „Možná bych měla přeci jen vzít tu práci v morovém špitále. Jinde mi nic nenabídli.“

„V morovém špitále? Zbláznila ses?!“

„Žádný mor není. Leží tam lidé s jinými nemocemi.“

„Ano, stejně nakažlivými a nebezpečnými. To bych viděla jako úplně poslední možnost.“

„Je to poslední možnost. Pokud rychle něco nenajdu, budu se muset vrátit do De Rijpu.“

Někdo vedle nás si odkašlal. Asi třicetiletý muž s polodlouhými tmavě blonďatými vlasy se postaví k našemu stolu a pozdraví: „Dobrý den, Brechto. Omlouvám se, že ruším, ale zaslechl jsem váš rozhovor.“

„Mattiasi, jak milé překvapení. Jak se máš?“ Brechtin obličej zalije široký úsměv.

„Výborně. Jsem na cestě do Den Helderu, v Alkmaaru musím jen něco zařídit.“

„Pan van Nulandt je jedním z našich hostů,“ vysvětlí mi Brechta.

Muž smekne klobouk a lehce se ukloní. „Těší mě,“ pronese s krásným úsměvem na rtech.

Lehce kývnu hlavou a představím se. Mattias se posadí na židli naproti mně.

„Váš rozhovor jsem nezaslechl náhodou,“ objasňuje směrem k Brechtě. „Melis o tom začal. Vyprávěl mi o tvé přítelkyni a nakonec se zeptal, jestli bych o něčem nevěděl.“

„A?“ vyhrkne Brechta bez zaváhání.

„Náhodou věděl. Můj bratr hledá hospodyni. Co myslíte, bylo by to něco pro vás?“ Mattias na mě tázavě pohlédne.

„Nevím. Tedy, myslím, že ano. Ale vždyť mě vůbec neznáte,“ namítnu zmateně.PŮLNOČNÍ MODŘ

„Melis a Brechta vás znají, to mi stačí. A Melis na vás pěl samou chválu.“

Zmocnil se mě pocit vzrušení.

„Hospodyně, to by bylo něco úžasného. Kdo je váš bratr a kde bydlí?“

„Jmenuje se Adriaen van Nulandt,“ odpoví Mattias, „a bydlí v Amsterdamu.“

Amsterdam! Z mého obličeje se dá asi vyčíst výraz zděšení, protože Mattias se na mě zkoumavě zadívá. „Je to problém?“

„Je to moc daleko. Nikoho tam neznám...“

Mattias pokrčí rameny. „Tak daleko to zase není, a až tam budete, brzy si najdete nové přátele.“

Vyměním si pohled s lehce udivenou Brechtou. „Je to šance, Catrijn,“ zkonstatuje. „Tady pro tebe očividně žádná práce není. Buď Amsterdam, nebo De Rijp.“

Nemusím se dlouho rozmýšlet. I když se mi nezamlouvá, že opustím všechny, jež mám ráda, nemám na vybranou. A co víc, je to krok správným směrem. Sama od sebe bych Alkmaar tak rychle neopustila. Možná to je osud.

Mattias odešel, aby zařídil své věci, a když se večer vrátil, promluvila jsem si s ním.

„Rozhodla jsem se tu práci přijmout. Byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi napsal doporučení.“

„Samozřejmě, napíšu a moc hezké, ale domnívám se, že bychom se předtím měli lépe poznat. Napijete se se mnou?“

Posadili jsme se ke stolu v rohu a Mattias objednal džbán vína. „Povězte mi, proč jste odešla z rodné vesnice?“ zeptá se, zatímco mi plní pohár vínem.

Povím mu úplně všechno. O mém přání bydlet ve městě. O té jedné noci během posvícení, která zavedla můj život jiným směrem. O mém chlapečkovi, jenž se narodil mrtvý, a o Govertově nečekaném úmrtí. Mattias pozorně naslouchá. Simone van der Vlugt

„Takže jste vdova,“ poznamená poté, co domluvím. „Moc mladá vdova. To mě mrzí.“

„Ach, nebylo to šťastné manželství.“ S pohledem upřeným do dálky přemýšlím o tom, jaký život bych vedla, kdyby Govert neumřel. „Bil mě. Hned, jakmile jsme se vzali, a pořád se to stupňovalo. Nevím proč, zcela bezdůvodně. Nehádali jsme se, neodmlouvala jsem mu, tvrdě jsem pracovala.“ Chraplavě jsem se zasmála. „Dávala jsem pozor, abychom se nehádali a abych mu neodporovala, a přesto mě bil.“ V mém hlase je slyšet hořkost, kterou pociťuji při každé vzpomínce na utrpěné násilí. Mattias se na mě soucitně dívá.

„Někteří muži už jsou takoví,“ podotkne jemně. „Ale ne všichni.“

„Ne...“ Povzdechnu si. „Problém je, že to člověk dopředu nepozná. Přijde na to až příliš pozdě, když už je pod čepcem.“

„Příště, kdyby se to náhodou opakovalo, pošlete toho chlápka před soud. Bít manželku je trestné, věděla jste to? Tak to Bůh mezi ženou a mužem nezamýšlel.“

„Jste ženatý?“

„Ne a ani to nemám v úmyslu. Chci cestovat, vidět svět. Pracuji pro bratrův podnik. Je kupcem, jedním z ředitelů Východoindické společnosti. Jeho cestování neláká, proto to dělám já.“

„Kam jezdíte?“

„Především do Itálie a Norska, žádné dlouhé cesty. Rád bych se podíval mnohem dál. Na Východ, do Číny a Indie. Neptáte se někdy sama sebe, co je na druhé straně světa? Jak to tam asi vypadá, jací tam žijí lidé?“

„Mně stačí, když vím, jak to vypadá za naší vesnicí, nebo v Alkmaaru,“ odtuším a on se zasměje.

Možná je to tím důvěrným způsobem, jakým se mnou mluví, vráskami, jež mu naskočí okolo očí, když se usměje, nebo tónem jeho hlasu, co mě nutí se k němu posouvat blíž a blíž. Je hezký. Moc hezký. A evidentně si PŮLNOČNÍ MODŘ on myslí to samé o mně, protože během našeho rozhovoru se ke mně neustále naklání a jen tak letmo se mě dotýká. Jeho obličej se bez přestání pohybuje a já z něj nemohu spustit oči. Tělem mi projíždí brnění jako bublinky vzduchu roztroušené pod kůží.

S pokračujícím večerem se okolní svět zmenší jen na stůl, u něhož sedíme, osvětlený mihotavým svitem svíčky. Dlouho po půlnoci se odhodlám jít spát. Mattias mě doprovází po schodech. Na odpočívadle na schodišti na mě tázavě pohlédne. Víno oslabilo mou odolnost, a když jeho ústa najdou má, nechám se políbit. Jeho rty jsou pevné, přesto opatrné. Zmocní se mě touha a obejmu ho kolem krku. Na oplátku mě pohladí po zádech, jeho ruce doputují k mým hýždím a zase zpátky. Teprve když se pokusí rozvázat mi šněrovačku, jemně, avšak odhodlaně ho odstrčím. Lítostivě se zasměje.

„Líbíš se mi, Catrijn,“ zašeptá s ústy u mého ucha. „Moc se mi líbíš. Jsem šťastný, že jsem tě potkal. Doufám, že se uvidíme v Amsterdamu.“

„Ano, taky v to doufám.“

„Pokud by byl můj bratr tak hloupý a nepřijal tě, řekni služebné, kde tě najdu.“

Přitakám a slíbím, že to udělám. Znovu se políbíme. Nejdřív něžně, potom vroucněji. Znovu cítím své tělo odpovídat tak silně, až tomu učiním přítrž. Udělám krok vzad a otevřu dveře do pokoje. Usměji se na Mattiase a vstoupím dovnitř. Než stihnu zavřít dveře, pošle mi polibek.

„Setkáme se v Amsterdamu,“ rozloučí se. Následující den přicházím do výčepu časně zrána. K mému zklamání je však Mattias dávno pryč.

„Musel být včas v Den Helderu. Tohle ti tu nechal.“ Melis mi podal ruličku papíru. Doporučující dopis. Několikrát ho v rukách otočím. „A nějaký vzkaz?“

„Že dům stojí na začátku Keizersgrachtu a že doufá, že tě ještě uvidí.“ Simone van der Vlugt

* * *

Umím trochu číst. Když jsem byla malá, naučil nás to farář. Považoval za důležité, aby dívky uměly číst, a později tak mohly svým dětem dávat lekce náboženství. Pamatuji si toho dost, abych ten dopis přečetla. K mé smůle je však zapečetěný.

„Včera večer jste si dobře rozuměli,“ prohodí Melis zvídavě.

„Ano,“ přisvědčím s úsměvem na rtech. „Moc dobře.“ Dělám, jako bych si jeho zvědavosti nevšimla, a najdu si místo u stolu u okna.

Po lehké snídani, chlebu se sýrem, se rozloučím s přáteli.

„Moje rodina se zhrozí, až zjistí, že jsem z Alkmaaru odešla,“ prohlásím, když objímám Brechtu.

„My už jim to vysvětlíme. Pošleš nám zprávu, až najdeš práci?“

Slíbím jí to, ještě se rozloučím s Melisem a vydám se na cestu. Přes Langestraat ke kanálu Mient a okolo stánků s rybami, kde panuje shon a strašný nepořádek. Dávám pozor, abych neuklouzla po rybích vnitřnostech, a na cestu si koupím pár herynků. Poté pokračuji nahoru po ulici Verdronkenoord, a když se konečně dostanu k řece Zeglis, vydechnu úlevou. Miluji ruch města, budu si na něj však muset zvyknout.

V přístavu jsem se poptala a našla loď, jež mě sveze dál.

„Jedu jen do Haarlemu, paninko,“ sdělí mi kapitán. „Odtamtud se bez obtíží dostanete dál do Amsterdamu, stačí jen najít loď taženou koňmi.“

Už jsem o ní slyšela. Nikdy jsem se na ní ale neplavila, protože do Alkmaaru takové lodě nejezdí. Podle kapitána to funguje výborně. Od Halfweg je podél vody vykopaný dlouhý, rovný příkop, ve kterém může kůň táhnout loď. „Až do Amsterdamu,“ dodá.PŮLNOČNÍ MODŘ

Zaplatím požadovaný počet pětníků a předám někomu z posádky ranec. Naloží ho na palubu a já nastoupím. Najdu si místo mezi koši a bednami a uvelebím se na jedné z dek, jež tu jsou připravené výhradně pro cestující.

Schoulená do kabátu s kapucí přes hlavu pozoruji Alkmaar mizící v dáli. Nikdy jsem nebyla dál než v tomto městě a netuším, co mě čeká v Amsterdamu. Jediné, co vím, je, že odteď budu na všechno sama. Simone van der Vlugt

4

Cesta do Haarlemu zabere celý den. Teprve u Beverwijku, když se dostaneme na jezero Wijckmeer, se můžeme pořádně rozjet. U Spaarndamu musíme zpět na kanály a grachty, to už však máme Haarlem na dohled. Když loď přistane u mostu Gravestenenbrug, celá ztuhlá vstanu a vyškrábu se na nábřeží. Jsem tak unavená, že se ubytuji v prvním zájezdním hostinci, jejž po cestě potkám. Naštěstí mají volnou ještě jednu postel. Vůbec mi nevadí, že se musím o pokoj dělit s ostatními.

V šenku, blízko ohně a s teplou večeří před sebou, se dám trochu do kupy. Koutkem oka vidím, jak mě okukují muži. Postarám se o to, abych s nimi nenavázala žádný oční kontakt a působila nepřístupně, což není až tak těžké, protože jsem strašně unavená. Naštěstí mě nechají na pokoji. S postupujícím večerem se veselí stupňuje, to už však ležím v posteli. I přesto, že mám za sebou tak náročný den, nedokážu hned usnout. Se zavřenýma očima naslouchám chrápání a oddechování spolubydlících a hluku vycházejícímu z šenku. Myšlenkami se vracím ke své rodině, zničehonic se rozpomenu na dětství.

Jako dítě jsem se málem utopila. Během velké severozápadní bouře se protrhla mořská hráz Waterlandse PŮLNOČNÍ MODŘ Zeedijk a následně i o něco nižší kruhová hráz ochraňující polder Beemster. Utopilo se mnoho lidí a zvířat, hliněné statky s doškovými střechami odnesla voda. Náves položená o něco výše zůstala ušetřena, i když ani nohy bohatých lidí a notáblů nezůstaly úplně v suchu. Bylo mi pět. Detaily té katastrofy si pamatuji jen z vyprávění. Velmi dobře si však vzpomínám na pocit bezmoci, když se střecha, na níž seděla celá naše rodina, utrhla a vzala nás voda. Plavat jsem neuměla, stejně by mi to nebylo k ničemu. Jakmile moře ustoupilo, strhl proud každého nemilosrdně s sebou. Kdo neměl štěstí a nedokázal se něčeho chytit, byl ztracený. Z vln mě vylovil soused a posadil mě do lodě. Moji rodiče a bratři se dokázali zachránit sami. Aeltje a Johanna, dvě starší sestry, se utopily. V šedém ranním světle polehávám v posteli a chvilku myslím na rodinu. Ostatní hosté už vstali. Odevšad se ozývá zívání a pozdravy dobrého rána. Někteří lidé se začínají potichu bavit. Vstanu a nikoho si nevšímám.

Pomalu se obleču. Plátěnou blůzku, sukni, zástěru, živůtek, kazajku, šátek přes ramena a čepec. Zatímco se oblékám, dívám se ven z okna. Na nábřeží panuje shon. Lodě vyplouvají s prvním ranním rozbřeskem.

Sbalím si věci. Mezi oblečením leží i dopis od Mattiase. Tvář se mi zalije úsměvem. Dostanu-li to místo, opět se shledáme. O něco jistější svým rozhodnutím vydat se do Amsterdamu se narovnám v zádech. Když si pospíším, stihnu první loď taženou koňmi. Ve srovnání s včerejší cestou je ta do Amsterdamu úplná hračka. Není to jen vzdáleností, ale i pohodlím, jež loď tažená koňmi nabízí. To se v žádném případě nedá srovnat s tím na otevřené lodi, s níž jsem připlula z Alkmaaru. Na palubě je kabina s lavicemi, kde se mohou cestující ukrýt před nepřízní počasí. Protože nejsme závislí na větru, plujeme stále stejnou rychlostí. Podél cesty stojí Simone van der Vlugt zájezdní hostince, u nichž mohou cestující vystoupit a dát si něco k jídlu, nebo posádka vyměnit koně. Plavba z Haarlemu do Amsterdamu vede přímo, skrz poldery, podél mlýnů a statků. Občas opustím kabinu, abych na tváři ucítila závan větru a sluneční paprsky a obdivovala krásu okolních luk a nebe pokrytého mraky. Na hrázi vedoucí podél kanálu potkáváme mlékařky, pouliční prodavače, pocestné na koních a povozech. Tu a tam nám někdo zamává. Zamávám zpět a přidám úsměv.

Nervozita se dostaví, až když se blížíme k Amsterdamu. Slyšela jsem o něm hodně. O jeho velikosti, šíleném shonu. S lehkými obavami se sama sebe ptám, zda sem venkovanka jako já vůbec patří.

Když se proti nám vynoří vysoké zdi, nejistota se změní ve vzrušení. S úctou se zadívám na mlýny na hradbách a jejich rychle se otáčející lopatky.

Na cestách i kanálech vedoucích do města je rušno, jako by se do Amsterdamu sjížděla snad polovina světa. V zátoce IJ se to hemží pramicemi, loděmi převážejícími pasažéry, náklad i dobytek a rybářskými čluny. Hned za řadou kůlů ohrazujících přístav kotví obchodní lodě se záděmi zrcadlícími se na vodní hladině. Poslední část cesty vede podél břehů IJ a nakonec přistáváme u věže Haringpakkerstoren.

Vezmu si své věci a nechám si pomoci na břeh. Nejraději bych se vydala hned na Keizersgracht, cítím se však unavená a hladová a rozhodnu se nejprve někde najíst. V Městském hostinci ležícím na molu zátoky IJ si objednám jednoduché jídlo.

Zhltnu rybu s chlebem, zaplatím u výčepu a zamířím na nábřeží.

Tak tohle je Amsterdam, pupek světa. Jaký tu panuje shon, jak je tu živo! Kam se jen podívám, tam se do vzduchu tyčí lodní stožáry. Nábřeží je plné vyložených pytlů, beden a košů, lidé na sebe volají a pokřikují jeden přes druhého.PŮLNOČNÍ MODŘ

Ve zvědavosti, jak vypadá zbytek města, odbočím doprava, přes nábřeží Damrak až na velké náměstí s dřevěnou radnicí a vážní budovou. Všude vidím kupce, slyším směsici cizích řečí.

Mine mě podivně oblečený muž se šátkem uvázaným okolo hlavy a opicí na rameni, nádherně oblečené dámy se zdraví a vyměňují si několik lichotek. Zhluboka se nadechnu. Kupodivu se necítím ustrašeně, ba naopak. Ten nesouzvuk mě naplňuje pocitem blaha. Tady je to místo. Tady se střetávají různé světy. Uprostřed náměstí se zastavím, zadívám se na ten ohromující nový svět okolo sebe a vím, že do rodné vesnice se už nikdy nevrátím.

Keizersgracht vypadá na rozdíl od Damraku zcela nově. Na spáry mezi cihlami ještě nesedla špína, barva na vchodových dveřích a okenních rámech se blyští novotou a pálené cihly vypadají, jako by je právě někdo oškrabal. Podél grachtu jsou vysázené lípy. Jsem si jistá, že mu jednou dodají na majestátnosti, nyní se však trochu povadle opírají o laťky.

Zeptala jsem se, kde bydlí rodina van Nulandtova, a teď hledím nahoru na štít obrovského domu. S lehkou nervozitou vystoupám na podestu a zabouchám klepadlem na dveře. Otevře mi mladá dívka a tázavě se na mě zadívá.

„Jsem Catrijn Barentsdochterová a přinesla jsem panu van Nulandtovi dopis od jeho bratra.“

Dívka natáhne ruku, zavrtím však hlavou. „Raději bych mu ho předala osobně.“

„Dojdu pro něj.“ Pustí mě dovnitř a zmizí v chodbě.

Čekám v hale a rozhlížím se okolo. Vidím krásně zdobené dřevěné točité schodiště, obrazy na stěnách a na stolcích drahé vázy.

Otevřou se jedny dveře a přichází ke mně muž. Je mu něco okolo čtyřiceti, má tmavě černý oblek. Udělám pukrle a zopakuji mu svou žádost. Simone van der Vlugt

„Dopis od mého bratra? Proč, stalo se něco?“ otáže se Adriaen van Nulandt znepokojeně.

„Ne, nedělejte si žádné starosti,“ uklidňuji ho. „Potkali jsme se v Alkmaaru v hostinci a dali jsme se do řeči. Sdělila jsem mu, že hledám práci, a on mi řekl, že by o něčem věděl.“

Adriaen van Nulandt si ode mě vezme dopis, zlomí pečeť a přečte si ho. V půlce vzhlédne, podívá se na mě a čte dál. „Takže hledáte práci jako hospodyně,“ pronese, když dopis dočte.

„Ano, milostpane.“

Znovu se na mě zadívá, nyní o něco déle. „Pojďte dál,“ vyzve mě.

Zavede mě do krásně zařízeného pokoje. Stojí tam dubový stůl se šesti židlemi, nezdá se však, že by se chtěl na některou z nich posadit. Místo toho si sedne na okraj stolu a mě nechá stát. S propnutými zády se podrobím jeho zkoumavému pohledu.

„Povězte mi jeden jediný důvod, proč bych vás měl přijmout,“ prohlásí nakonec.

„Jsem zvyklá tvrdě pracovat, milostpane.“

„Můj bratr píše, že jste selka. Nevypadáte tak.“

Místo odpovědi mu ukážu své hrubé ruce poseté mozoly. Letmo si mě prohlédne a na chvíli se mi zahledí do očí. Znervózňuje mě to, i když to na sobě nedávám znát. Dívám se na něj co nejklidněji. Když už se pro mě jeho pohled stane nesnesitelným, sklopím zrak.

Konečně pan van Nulandt prolomí panující ticho.

„Řekněte mi něco o sobě. Co děláte v Amsterdamu?“

„Jsem vdova, milostpane. Mohla jsem se znovu vdát, ale vždycky jsem chtěla bydlet ve městě. Přátelé mi pomohli nalézt práci v Alkmaaru, bohužel to nedopadlo dobře. Už to vypadalo, že se budu muset vrátit zpět do rodné vesnice. Naštěstí jsem potkala vašeho bratra, jako by mi ho poslal sám Pán Bůh.“

Poslední slova jsem zvolila dobře, protože zdůrazňoPŮLNOČNÍ MODŘ vala mou zbožnost. Obrazy visící dokola na stěnách znázorňují výhradně náboženské motivy, takže to pana van Nulandta muselo dozajista oslovit. Otevřu oči a setkám se s jeho pohledem odrážejícím něco jako uznání. To mi dodá odvahu.

„Mohl byste to se mnou zkusit jen na pár dní,“ navrhnu.

Nehne ani brvou. „Nejsi ostýchavá, Catrijn Barentsdochterová.“

„Vím, co umím, milostpane.“

Adriaen van Nulandt si ještě jednou přečte dopis a pohlédne na mě.

„Potřebuji někoho, kdo by vedl domácnost a dohlížel na služebnou. Můžu ti nabídnout měsíční plat ve výši dvaceti pětníků. Volno budeš mít jednou za dva týdny. Kdy můžeš začít?“

„Okamžitě, milostpane.“

„Dobře, tak to s tebou zkusím, Catrijn,“ uzavře Adriaen. „Představím tě své ženě. Pojď za mnou.“ Simone van der Vlugt

5

Adriaen van Nulandt kráčí přede mnou do haly a vstupuje do pokoje v přední části domu. Dovnitř proudí denní světlo a doléhají sem zvuky z ulice a od vody.

Blízko u okna za malířským stojanem soustředěně pracuje nějaká žena. Rozmrzele se na nás podívá.

„Brigitto, přišel jsem ti představit naši novou hospodyni. To je Catrijn Barentsdochterová,“ spustí Adriaen.

Udělám několik kroků vpřed a ukloním se. Paní van Nulandtová je ještě hodně mladá, řekla bych, že jsme přibližně stejně staré. Bez většího zájmu si mě prohlédne.

„Moc mě těší, milostpaní,“ pronesu do ticha.

„Začne dneska?“ zeptá se Brigitta svého muže. Adriaen přikývne, načež se ona spokojeně usměje. „Výborně, Griet mě aspoň přestane vyrušovat. Kdybyste mě mohli omluvit, mám tady práci.“ Pozorně se zadívá na rozmalovaný obraz a ponoří štětec do barvy.

Adriaen mi pokyne, abych ho následovala, a provede mě domem. Je obrovský. Nahoře se nachází ložnice a půda s postelemi pro personál. Dole je pak vstupní hala a salonek, v zadní části obytná místnost, jídelna a kuchyně. Adriaen vysvětluje, že salonek slouží pouze PŮLNOČNÍ MODŘ k přijímání návštěv a mým úkolem bude ho udržovat v čistotě. Služebná do něj nesmí vkročit.

„Na tyhle dávej velký pozor.“ Ukáže na dvě lesknoucí se modro-bílé vázy stojící na zemi po stranách krbu. „Nehýbej s nimi, uklízej jen okolo nich. A dávej pozor, abys o ně nezakopla. Jsou velmi cenné.“

S obdivem na ně pohlížím. „To chápu, jsou nádherné.“

„Dovezl jsem je z Číny. Jsou z porcelánu. To je zvláštní druh keramiky.“

„Mohla bych si je prohlédnout zblízka?“

„Hlavně se jich nedotýkej.“

Dávám si velký pozor. Dřepnu si k jedné z nich a prohlížím exotické výjevy namalované různými odstíny modré na sněhobílém podkladu. Tak bílou keramiku jsem ještě nikdy neviděla.

„Čína,“ pronesu. „Ta leží asi hodně daleko, že?“

„Na druhé straně světa. Půjdeme?“

Stoupnu si a vydám se za ním. Je zvláštní dostávat instrukce od pána domu, a ne od jeho ženy. Brigitta van Nulandtová zřejmě nejeví o domácnost žádný zájem.

Když mi pán uděluje pokyny, ostražitě poslouchám, zároveň se plná úžasu rozhlížím dokola. Takhle bydlí bohatí v Amsterdamu. V domech plných obrazů, čínského porcelánu a stříbra. Nábytek je z dubového dřeva, zdobený dřevořezbou, kolem postelí visí sametové závěsy, podlahu pokrývají černobílé dlaždice a stěny zdobí táflování nebo kachlíky.

Překvapí mě i kuchyň. Je mnohem větší, než jsem zvyklá, a dokonce má i černou kuchyň. Místo polic na stěnách tu cínové a hliněné nádobí uchovávají ve skříních. Velkou část stěny zabírají kamna a uprostřed místnosti stojí dlouhý stůl. Dveře s otevřenou horní částí vedou na dvůr.

Adriaen vyjde ven, následuji ho. Nějaká dívka věší prádlo, a když nás zaslechne, otočí se na nás. Simone van der Vlugt

„Griet, to je Catrijn, nová hospodyně. Začíná již dnes. Spoléhám na tebe, že jí všechno vysvětlíš.“

Dívka mi nesměle pokyne.

Bez dalšího slova Adriaen odejde.

Rozhostí se ticho.

„Dobře, tak se dáme do práce,“ rozhodnu. „Pověs zbytek prádla, Griet, a pak mi přijď pomoct do kuchyně. Tam se seznámíme.“

Přátelsky se na dívku usměji, otočím se a vrátím se zpět do domu. Griet bylo právě patnáct. Pracovala tu delší dobu bez hospodyně, proto je zvyklá na velkou volnost, musela však zastat práci za dva.

„Haesje onemocněla a několik dnů nato zemřela. Byla už stará, něco okolo čtyřiceti,“ vypráví mi odpoledne cestou na zelný trh u kanálu Prinsengracht. „Jsem ráda, že jsi tady. Pro jednoho bylo té práce až příliš.“

„Když se něco přihodí, jdeš za pánem, nebo paní?“ sonduji.

„Za pánem, i když doma nebývá moc často. Milostpaní se strašně rozčílí, když ji vyruším při malování.“

„Nemaluje snad celý den?“

„Ne, ale i když přestane, nemá náladu mě poslouchat. Domácnost ji nezajímá. Připadá mi, jako by tady byla jen napůl.“

Vzpomenu si na nepřítomný výraz, jímž se na mě Brigitta dívala, a chápu, co tím Griet myslí. „Pán má taky bratra. Vídáš ho často?“

„Ano, když není na cestách, bydlí tady. Patří mu ložnice v zadní části domu. Pan Mattias je moc hodný. Jednou mi dovezl hřeben. Už si nepamatuju odkud, ale bylo to z velké dálky.“

„To je hezké. Kdy se pan Mattias vrátí?“

„Myslím, že za týden.“

„Aha. A odkud pocházíš, Griet?“PŮLNOČNÍ MODŘ

„Ze Sloterdijku. To je malá vesnice kousek odtud.“

„Chodíš často domů?“

„Když to je možné. Ale od doby, co Haesje zemřela, jsem tam nebyla.“

Koutkem oka vidím její smutný obličej. „Určitě se domů zase podíváš. Už brzy. Zařídím to u pána.“

Griet se okamžitě rozveselí. „To by bylo moc hezké! Koukni, na mostě je trh. Tam nakupuju zeleninu. A ryby na ulici Dam, ale herynky mají lepší u věže Haringpakkerstoren. Mléčný trh je na ulici Droogbak. Pro pivo chodím k nám za roh, na Brouwersgracht do pivovaru Hasselaer.“ Po její nesmělosti nezbyla ani stopa. Mluví bez přestání a vypravuje mi o všech hudlařích a šejdířích, ale i dobrých obchodnících, jež zná.

Po návratu s plnými košíky zpět domů naliji dva poháry stolního piva a postavím je na stůl. „Jen se posaď, Griet, napijeme se.“

Zaskočeně na mě pohlédne.

„Takže,“ začnu. „Je čas na práci a čas na odpočinek. Domnívám se, že jsi v minulých týdnech pracovala velmi tvrdě.“

„Když jsem si chtěla odpočinout, Haesje mi hned uštědřila pohlavek.“

„Nechci tě hubovat,“ opáčím. „Ne, pokud bude práce odvedená tak, jak má být. A to se nám dvěma dozajista podaří.“ Neposedíme dlouho. Z ateliéru se ozývají zvuky, jako by tam někdo něčím házel, následované hysterickým pláčem. Vyděšeně vzhlédnu.

„To je milostpaní,“ objasní Griet. „Takové výbuchy mívá často.“

„Půjdu za ní.“ Odsunu židli dozadu.

„Vezmi si s sebou tohle.“ Griet vstane, popadne pohár a nalije do něj víno. „Její lék.“

„Jaký lék?“ Simone van der Vlugt

„Vždycky zapomenu, jak se to jmenuje. Dává se do vína.“

Přikývnu, přeberu pohár a vydám se do haly. Z Brigittina ateliéru vychází opět křik. Přidám do kroku a bez zaklepání otevřu dveře.

Brigitta stojí u okna s šaty pocákanými barvou a rozcuchanými vlasy. Čepec si strhla a hodila na zem mezi misky s barvou a štětce.

Malířský stojan leží převrácený uprostřed místnosti a plátno, na němž pracovala, je otočené pomalovanou stranou dolů.

Několika miskami s barvou mrskla o zeď, čímž na stěně vzniklo velmi zvláštní zátiší.

Snažím se všechno vstřebat. Usoudím, že nepořádek počká, pomohu Brigittě na židli a podám jí víno. „Vypijte to, milostpaní, udělá vám to dobře.“

Brigitta se sesune na židli, jako by z ní vyprchala veškerá energie. Netečně si ode mě vezme pohár. „Všechno šlo tak dobře. Dva dny jsem si to nemusela brát.“

„Užíváte ten lék pravidelně každý den?“

„Můj muž se domnívá, že to je pro mě tak nejlepší. Kdyby bylo na mně, raději bych si to nedávala. Když si to však nevezmu...“ Brigitta se rozhlédne okolo sebe, jako by si až nyní uvědomila, co udělala, a propukne v pláč.

Opatrně, jelikož nevím, zda takové gesto přijme, položím ruku na její rameno. „Nic se nestalo. Uklidím to coby dup. A jak se zdá, váš obraz se nepoškodil.“

Brigitta si opovržlivě odfrkne. „Na tom nesejde. Stejně to je fušeřina.“

„Co jsem viděla, bylo moc hezké.“

„Protože jsi služebná a umění nerozumíš. V mých kruzích se s něčím takovým nemohu ani ukázat.“

Mlčím. Když mě pán Brigittě představoval, obrazu jsem nevěnovala žádnou pozornost, ale přišlo mi správné to říct. Zatímco Brigitta malými doušky upíjí víno, postavím stojan zpět na nohy. Položím na něj plátno PŮLNOČNÍ MODŘ a ustoupím o několik kroků zpět, abych si ho mohla prohlédnout.

Skutečně to není nic výjimečného. Zátiší s květinami schází hloubka a barvy nepůsobí přirozeně.

„Taky se ti to nelíbí. Vidím ti to na obličeji.“ Brigitta bouchne pohárem o stůl. Zírá do prázdna a potichounku se rozpláče. „Nevím, co bych dělala jiného, kdybych nemalovala. Vysedávala bych celý den doma, občas zašla na trh, trochu hrála na spinet a doufala, že se můj manžel nevrátí domů příliš pozdě... Co by to bylo za život? Unudila bych se k smrti.“

„Nemusíte s tím přeci přestat, milostpaní. Nejde jen o výsledek, ale také o potěšení.“

„Samozřejmě že jde o výsledek. Snad si nemyslíš, že bych se celé dny usilovně zabývala něčím, co špatně skončí? Možná je to pro někoho jako ty nepochopitelné, ale mám ambice. Je normální, že jsem k sobě kritická. Věděla jsi, že umělci jsou velmi citliví, emocionální lidé?“

„Slyšela jsem o tom, milostpaní.“

„Pak dozajista chápeš, jak těžký život vedu, když jsem navíc perfekcionistka. Umění, to je proces. Jednou jsi dole, jednou nahoře.“

Zamyslím se, vážím slova. „Ve vesnici, odkud pocházím, bydlela jedna dívka, která také strašně ráda malovala. Každý říkal, že má talent. Velký talent. Bohužel jí to k ničemu nebylo.“

„Proč?“

„Protože na statku, kde vyrůstala, byla spousta práce. Když měla volno, malovala šťávou z červené řepy na dřevěná prkénka, která si nejprve sama ohoblovala. Vždycky myslela jen na malování. Dívala se na svět v barvách, tak to jednou řekla. Na slunce zářící nad pastvinami a kanály, na statek celý v zelené, dokonce i na vědra na mléko na rodném gruntu, ve všem viděla zátiší. Na malování však neměla ani čas, ani materiál.“ Simone van der Vlugt

Brigitta si rukávem otře slzy. „Jak to s ní bylo dál?“

„Provdala se a volného času měla ještě méně.“

Naše pohledy se setkaly.

„Rozumím, co tím chceš říct, Catrijn. Vím, že můžu mluvit o štěstí, protože pocházím z bohaté rodiny a mám manžela, jemuž připadá báječné, že trávím celý den v ateliéru. Malování je pro mě víc než pouhá záliba. Že si tím nemusím vydělat na živobytí, není důvod k tomu, abych si dávala laťku příliš nízko. Znáš Rembrandta van Rijna? V domě visí několik jeho pláten. Umělecká díla, jež všichni obdivují, ale která on sám, když je znovu viděl, podrobil kritice. Opravdový umělec není se svým dílem nikdy spokojený.“

„To máte pravdu, milostpaní, ale všichni nemůžeme být jako Rembrandt. Myslím, že se musíme spokojit s talentem, jenž nám byl vložen do vínku, a máme se z něj těšit.“

Brigitta mlčí a dívá se ven skrz vitrážová okna.

„Chci tím říct, že musíte malovat sama pro sebe, milostpaní. Pro vlastní potěšení, a bude-li to nutné, laťku prostě snížíte.“

Brigitta pomalu otočí hlavu a pohlédne na mě.

Na okamžik se polekám, že jsem zašla příliš daleko. Dlouhou chvíli se mi dívá přímo do očí, poté vstane.

„Ukliď ateliér, Catrijn. Půjdu se projít do zahrady. Musím si všechno promyslet.“

Přitakám a dřepnu si, abych ze země sebrala misky s barvou. Brigitta odejde z místnosti, její sukně zašustí o podlahu a pak se rozhostí příjemný klid. Otevřu horní část okna, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, a pustím se do práce. Když mám všechno uklizené, vyčistím štětce. Bříškem prstu přejedu lehce po jemných štětinkách. Jaké to asi je, namočit takový krásný štětec do barvy a dotknout se jím plátna? Bezpochyby zcela jiné než s vlastnoručně vyrobenými štětci z prasečích štětin. Opatrně je osuším a vyskládám úhledně vedle sebe na stůl.PŮLNOČNÍ MODŘ

6

Přes den to ještě jde. Vstávám za rozbřesku, abych stihla všechnu práci, a večer chodím pozdě spát. Práce mě odvádí od nechtěných myšlenek a ticha, jež nechci slyšet. Avšak všechno, co za denního světla zatlačím do pozadí, se o to silněji vrací v nočních hodinách. Ať jsou noci sebechladnější, nechávám dveře skříňové postele otevřené dokořán. Když je zavřu, připadám si jako pohřbená zaživa. Pravidelně mě budí noční můry, divoce okolo sebe máchám rukama a zdá se mi, že se dusím. Rychle vstanu a postavím se k oknu, abych se zchladila a uklidnila. Hluboká modř noční oblohy mě uklidňuje. Doma jsem také ráda sedávala u okna a pozorovala hvězdy, když jsem nemohla usnout, a říkala si, co se za nimi asi ukrývá. Nebe? Co člověk může, či nesmí učinit, aby se tam dostal? A jak rychle skončí v pekle?

Tehdy jsem se takovými otázkami příliš nezabývala. Dnes mi nedovolí dlouhé hodiny usnout. „Už sis tu zvykla?“ Adriaen van Nulandt si mě zavolal do své pracovny a pozoruje mě zpoza stolu.

„Ano, milostpane. Griet mi velmi pomohla.“

„To je dobře. A s paní jde všechno, jak má?“ Simone van der Vlugt

„Samozřejmě. Je velmi přátelská.“

„Přátelská.“ Adriaen se zamyšleně zadívá z okna, které nabízí výhled na Keizersgracht. „Ano, taková skutečně je. Ale ne vždy. Každopádně ne vůči sobě.“

„Co se týče jejího malování, tak je na sebe velmi přísná.“

Adriaen si povzdechne. „Neměla by to brát tak vážně. Chci tím říct, že to je pěkná činnost a s velkou radostí bych po celém domě rozvěsil její obrazy, to jí však nestačí. Přeje si chválu z uměleckých kruhů a svá díla by chtěla prodávat. Když ale každý obraz zničí, nikdy se jí to nepodaří.“

„Můžu se vás zeptat, jaký lék vaše žena užívá?“

„Laudanum. Kořeněné víno s pár kapkami opia. Opium tlumí bolest, uklidňuje a podporuje kreativitu. Možná až příliš, protože nedělá nic jiného, než maluje.“

„V Alkmaaru přijali do cechu svatého Lukáše ženu. Vyučila se a nyní pracuje jako malířský mistr ve vlastním ateliéru.“

Adriaen se zatahá za bradku a opře se. „Vím, kam tím míříš, ale nepřipadá v úvahu, aby se moje žena vyučila na mistra malíře.“

„Tak jsem to nemyslela, milostpane. Jen, no pro stále více žen už to není jen pouhá záliba. Říkala jsem si...“ Zaváhám.

„Copak? Pověz, co máš na jazyku, nevadí mi to.“

„Mohla by brát lekce na zlepšení techniky. V Amsterdamu žije mnoho dobrých malířů, kteří by jí mohli pomoci. Myslím, že už by pak žádný lék nepotřebovala.“

Na chvíli zavládne ticho a polekám se, že jsem byla až příliš hubatá. Adriaen však vypadá spíše zamyšleně než rozzlobeně a nakonec pronese: „Popřemýšlím o tom.“ Den mi zaplňují různé malé úkoly. Ve chvíli, kdy Brigitta vstoupí do kuchyně, drhnu právě kotlík.

„Mám hlad, dala bych si sýr. Máme nějaký?“ zeptá se.PŮLNOČNÍ MODŘ

„Samozřejmě, milostpaní. Mám vám kousek ukrojit?“

„Kdepak, ukrojím si ho sama.“ Brigitta si vezme cínový talíř se sýrem. Kousek odkrojí, strčí si ho do úst a rozhlédne se dokola. „Je tu hezky čisto. Čistěji než dříve.“

„Děkuji vám.“

„Jsi dobrá hospodyně, Catrijn. Jsme s tebou velmi spokojení.“ Dojde k oknu a vyhlédne do zahrady.

„Odkud vlastně pocházíš?“

„Z De Rijpu, milostpaní.“

„To je hodně daleko. Proč jsi přišla do Amsterdamu?“

„Před dvěma měsíci mi zemřel manžel, milostpaní.“

Brigitta se otočí. „Jak hrozné. To ale není důvod, proč opustit rodnou vesnici.“

„Chtěla jsem pryč. Vždycky jsem toužila po životě ve městě.“

„To si dokážu představit.“ Zkoumavě se na mě zadívá.

„Vdala ses z lásky, Catrijn?“

Ta otázka mě zneklidní. Neodpovím hned a Brigitta si soucitně povzdechne. „Nejsi si jistá? Lidé se berou z lásky jen výjimečně. Závidím každému, kdo tak učiní.“

Nepřijde mi vhodné reagovat.

„Tvůj manžel tedy zemřel,“ konstatuje Brigitta. „Na co?“

„Jednoho dne jsem ho našla v posteli mrtvého.“

„Nebyl nemocný?“

Zavrtím hlavou a dodám: „Hodně pil. Strašně moc.“

„Pak můžeš být ráda, že ses ho zbavila. Mít za manžela opilce není žádné štěstí.“

Lehkost, s jakou k takovému závěru dospěla a přešla mé pocity, mě neudivuje. Bohatí lidé mají ve zvyku nepovažovat svůj personál za lidi z masa a kostí. Neutrálně se usměji a zůstanu zticha.

Právě, když se Brigitta chystá něco říct, někdo zaklepe na vchodové dveře. Utřu si ruce do zástěry a vydám se na chodbu. Brigitta mě následuje. Zastaví se u schodiště, aby na návštěvu dobře viděla. Simone van der Vlugt

Jakmile otevřu dveře, zmocní se mě pocit štěstí. Je to Mattias. Zrovna zapředl hovor s kolemjdoucím a otočí se na mě. Na chvíli, jen na maličkou chviličku si myslím, že široký úsměv na jeho tváři patří jen mně. Pak si všimnu, že se dívá přes má ramena. Brigitta už stojí za mnou a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist