načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Půlnoční linka - Lee Child

Půlnoční linka

Elektronická kniha: Půlnoční linka
Autor: Lee Child

- Bývalý vojenský policista Jack Reacher má všechen čas světa. Putuje nazdařbůh Spojenými státy, nechává se vést instinktem i náhodami a užívá si svobody. Za ni přece v armádě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 311
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Iva Harrisová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5022-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bývalý vojenský policista Jack Reacher má všechen čas světa. Putuje nazdařbůh Spojenými státy, nechává se vést instinktem i náhodami a užívá si svobody. Za ni přece v armádě bojoval!
Autobus, jímž Reacher cestuje, krátce zastaví v malém městě na Středozápadě. Reacher se jde projít a za výlohou zastavárny zahlédne absolventský  prsten vojenské akademie ve West Pointu z roku 2005. Je malý, nejspíš patřil kadetce, která si ho koupila jako dárek k ukončení studia.
Reacher také absolvoval West Point, a ví, kolik úsilí každého vojáka stojí, aby mohl prsten získat. Nedává mu smysl, že by se ho neznámá žena najednou jen tak zbavila. Sám přesně neví, co jej nutí, aby se pustil do pátrání – je to vojenská čest, pocit sounáležitosti s kolegyní nebo něco jiného?
Řekne řidiči, že dál nepojede, prsten koupí a vydá se na cestu zatím neznámým směrem, aby zjistil, jaký příběh se za kouskem kovu s černým kamenem skrývá.

Zařazeno v kategoriích
Lee Child - další tituly autora:
Poslední sbohem Poslední sbohem
Pomsta Pomsta
Odpočívej v pokoji Odpočívej v pokoji
Minulost Minulost
 (e-book)
Minulost Minulost
 
K elektronické knize "Půlnoční linka" doporučujeme také:
 (e-book)
V pasti lží V pasti lží
 (e-book)
Šestnáctá lež Šestnáctá lež
 (e-book)
Macbeth Macbeth
 (e-book)
Stíny nad zálivem Stíny nad zálivem
 (e-book)
Jíčínské pole mrtvých Jíčínské pole mrtvých
 (e-book)
Za jasné noci Za jasné noci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Půlnoční linka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Lee Child

Půlnoční linka – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložila Iva Harrisová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Lee Child

All rights reserved.

Z anglického originálu The Midnight Line

(First published by Bantam Press, London, Great Britain 2017)

přeložila © 2018 Iva Harrisová

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-022-2 (tištěná verze)

ISBN 978-80-7595-119-9 (e-pdf)

ISBN 978-80-7595-117-5 (ePub)

ISBN 978-80-7595-118-2 (mobi)


V celé americké historii byly doposud uděleny téměř

dva miliony Purpurových srdcí. Tato kniha je s úctou věnována

každému, kdo ho obdržel.



PRVNÍ KAPITOLA

J

ACK REACHER A MICHELLE CHANGOVÁ strávili tři dny v Milwaukee.

Čtvrté ráno Changová odjela. Reacher se vrátil na pokoj s kávou

a našel na polštáři vzkaz. Takových vzkazů už viděl spoustu. Každý

sděloval totéž. Přímo či nepřímo. Changová zvolila nepřímý způsob. A elegantnější než většina jejích předchůdkyň. Ne co se provedení týkalo. Naškrábala ten vzkaz propiskou na motelový papír pokroucený vlhkem. Ale použila elegantnější formulaci. Přirovnání, aby podala vysvětlení, přikrášlila pravdu a zároveň se omluvila. Napsala: Jsi jako New York. Jezdím tam ráda na návštěvu, ale nedokázala bych tam bydlet.

Reacher udělal totéž co pokaždé. Nechal ji jít. Rozuměl tomu. Nebylo za co se omlouvat. On nedokázal bydlet vůbec nikde. Celý jeho život byla návštěva. Kdo by se s tím vyrovnal? Vypil svou kávu, potom kávu Changové, vytáhl ze sklenice v koupelně kartáček na zuby a odkráčel, změtí ulic doleva a doprava, směrem k autobusovému nádraží. Odhadoval, že Changová bude tou dobou v taxíku. Na letiště. Vlastnila zlatou kartu a mobilní telefon.

Na autobusovém nádraží udělal totéž co pokaždé. Koupil si lístek na první autobus, bez ohledu na to, kam jede. Ukázalo se, že autobus končí daleko na severozápadě na břehu jezera Superior. V podstatě na nesprávném místě. Chladnějším, ne teplejším. Ale pravidla jsou pravidla, tak do něj nastoupil. Posadil se a zadíval se z okénka. Na ubíhající Wisconsin, na jeho strniště s balíky slámy, spasené pastviny a tmavé obtěžkané stromy. Byl konec léta.

Ke konci se nachýlilo několik věcí. Changová položila obvyklé otázky. V podstatě šlo o skrytá konstatování. Pochopila by rok. Naprosto. Dítě vyrůstající po základnách po celém světě, pak dospělý, kterého posílají po základnách po celém světě, jen se čtyřletou přestávkou ve West Pointu,

7


který není zrovna vyhlášený svou pohodovostí, není divu, že takový chlap bude rok cestovat a poznávat nepoznané, než se usadí. Možná dva roky. Ale ne víc. Ne navždycky. Podívejme se pravdě do tváře. Takové chování je silně patologické.

To vše řečeno se znepokojením, ale bez odsouzení. Žádná velká přednáška. Jen dvouminutový rozhovor. Ale s jasným vyzněním. S tak jasným, jak podobná sdělení bývají. Jde o odmítnutí. Odmítnutí čeho? zeptal se Reacher. Nepovažoval svůj život ve skrytu duše za problém.

Tím se všechno dokazuje, prohlásila Changová.

Tak nastoupil Reacher na autobus do jakéhosi vzdáleného Zapadákova a dojel by až na konec cesty, protože pravidla jsou pravidla, kdyby se nešel během druhé přestávky projít a nezahlédl ve výloze zastavárny prsten. Druhou zastávku udělal řidič na zuboženém konci malého města. Možná tam sídlily okresní úřady. Nebo alespoň jejich menší část. Možná tam mělo hlavní stan policejní oddělení. Ve městě bylo vězení. Očividně. Reacher si všiml kanceláří poskytujících půjčky na kauci a zastaváren. Veškeré služby přímo na místě, jedna vedle druhé ve zchátralé ulici za veřejnými záchodky.

Reacher byl dlouhým sezením celý rozlámaný. Přejel pohledem ulici za záchodky. Vydal se k ní. Bez konkrétního důvodu. Chtěl se jen projít. Protáhnout. Když se přiblížil, přepočítal kytary ve výloze zastavárny. Sedm. Každá vyprávějící smutný příběh. Jako country písničky v rádiu. Nenaplněné sny. Níž u země byly ve výloze police s drobnějšími předměty. S nejrůznějšími šperky. Včetně prstenů. Včetně absolventských prstenů. Z nejrůznějších vysokých škol. Až na jeden. Jeden z nich byl z West Pointu, ročník 2005.

Byl to hezký prsten. Tradičního tvaru a stylu, se složitým zlatým filigránem a černým kamenem, možná polodrahokamem, možná ze skla, obkrouženým oválnou obroučkou s nápisem West Point nahoře a 2005 dole. Starodávná písmena. Klasické pojetí. Buď úcta k minulým dnům, nebo nedostatek představivosti. Absolventi West Pointu si navrhují vlastní prsteny, jak se jim zachce. Je to stará tradice. Nebo staré právo, protože West Point začal s absolventskými prsteny jako úplně první.

Byl to velice malý prsten.

Reacherovi by se do něj nevešel jediný prst. Dokonce ani malíček na levé ruce, ani přes nehet. Rozhodně ne přes první kloub. Byl mrňavý. Byl to ženský prsten. Patrně replika pro přítelkyni nebo snoubenku. Takové se dělají. Jako projev úcty nebo suvenýr.

8


Patrně však ne.

Reacher otevřel dveře zastavárny. Vstoupil dovnitř. Muž za pokladnou vzhlédl. Byl velký jako medvěd, ošuntělý a zanedbaný. Zhruba pětatřicetiletý, tmavý, oplácaný tukem. S jistou vychytralostí v očích. Rozhodně mazaný natolik, aby si dokázal poradit s nečekaným stodevadesátipěticentimetrovým a stodesetikilovým zákazníkem. Řídil se pouze instinktem. Ani trochu se nebál. Určitě měl pod pultem nabitou zbraň. Pokud nebyl úplný blbec. Na což nevypadal. Stejně jako nevypadal na to, že chce riskovat, že bude znít agresivně. Ale na druhou stranu nechtěl znít ani servilně. Otázka hrdosti.

Tak se zeptal: „Jak se vede?“

Ne moc dobře, pomyslel si Reacher. Abych pravdu řekl. Changová bude touhle dobou zpátky v Seattlu. Zpátky ve svém životě.

Ale nahlas řekl: „Nemůžu si stěžovat.“

„Co pro vás můžu udělat?“

„Ukažte mi svoje absolventské prsteny.“

Chlap vytáhl z police tác s prsteny. Položil ho na pult. Absolventský prsten West Pointu se překulil jako mrňavý golfový míček. Reacher ho zvedl. Prsten měl uvnitř vyrytý nápis. Což znamenalo, že to není replika. Ani pro snoubenku, ani pro přítelkyni. Repliky se nezdobí nápisy. Je to stará tradice. Nikdo neví proč.

Ani projev úcty, ani suvenýr. Skutečný prsten absolventa, zasloužený čtyřmi drsnými roky. Nošený s pýchou. Očividně. Kdybyste nebyli hrdí na West Point, nekoupili byste si prsten. Není to povinné.

Vyrytý nápis hlásal S. R. S. 2005.

Autobus třikrát zatroubil. Byl připravený k odjezdu, ale chyběl jeden pasažér. Reacher odložil prsten a pravil: „Děkuju,“ a vyšel z obchodu. Oběhl veřejné záchodky, naklonil se do dveří autobusu a oznámil: „Zůstanu tady.“

„Nemůžu vám vrátit jízdné,“ upozornil řidič.

„To po vás také nechci.“

„Máte dole zavazadlo?“

„Nemám.“

„Přeju hezký den.“

Řidič stiskl páčku a dveře se se zasyčením zavřely Reacherovi do obličeje. Zařval motor a autobus se rozjel bez něho. Reacher se odvrátil od naftového kouře a vydal se zpátky k zastavárně.

9


DRUHÁ KAPITOLA

M

UŽ V ZASTAVÁRNĚ BYL LEHCE PODRÁŽDĚNÝ, že musí vyndat

prsten hned poté, co ho uložil. Ale vystavil ho, na stejné místo

na tácu na pult. Prsten z West Pointu se opět překulil. Rea

cher ho vzal do ruky.

Zeptal se: „Pamatujete se na ženu, která ho přinesla?“

„Jak bych mohl?“ podivil se prodavač. „Mám tady milion věcí.“

„Vedete si záznamy?“

„Jste policajt?“

„Nejsem,“ řekl Reacher.

„Nedělám nic, co by bylo nezákonné.“

„To je mi úplně jedno. Zajímá mě jenom jméno ženy, která vám dala ten prsten do zástavy.“

„Proč?“

„Chodil jsem na stejnou školu.“

„Kde to bylo? Na severu?“

„Na východ odtud,“ upřesnil Reacher.

„Nemohli jste být v jednom ročníku. Ne v ročníku 2005. Doufám, že jste se neurazil.“

„Neurazil. Patřím ke starší generaci. Ale ta škola se moc nezměnila. Takže vím, jak moc se musela snažit, aby ten prsten získala. A napadlo mě, co ji donutilo k tomu, aby se ho vzdala.“

Prodavač se otázal: „Co to bylo za školu?“

„Učí vás tam praktické věci.“

„Obchodní škola?“

„Něco na ten způsob.“

„Možná nešťastnou náhodou zemřela.“

„Možná,“ souhlasil Reacher. Ale ne nešťastnou náhodou, pomyslel si.

10


Odehrál se Irák a potom Afghánistán. Rok 2005 byl pro absolventy dost drsný. Prohlásil: „Ale chtěl bych to vědět najisto.“

„Proč?“ zopakoval prodavač.

„To nedokážu přesně říct.“

„Jde o otázku cti?“

„Možná.“

„To se na obchodních školách řeší?“

„Na některých.“

„Nebyla to žena. Ten prsten jsem koupil. Se spoustou jiných věcí.“

„Kdy?“

„Asi tak před měsícem.“

„Od koho?“

„Neprozradím vám svoje obchodní praktiky. Proč bych to dělal? Řídím se zákony. Nedělám nic, co by bylo zakázané. Mám to posvěcené od státu. Vlastním povolení a prošel jsem nejrůznějšími zkouškami.“

„Tak proč jste tak tajnůstkářský?“

„Je to soukromá informace.“

Reacher navrhl: „Co kdybych si ten prsten koupil?“

„Stojí padesát dolarů.“

„Třicet.“

„Čtyřicet.“

„Platí,“ svolil Reacher. „Takže teď mám nárok, abych se dozvěděl, odkud pochází.“

„Nejsem aukční firma Sotheby’s.“

„Přesto.“

Prodavač se na okamžik zarazil.

Pak řekl: „Mám ho od známého, který pomáhá v charitě. Lidé věnují předměty a odepisují je z daní. Většinou stará auta a lodě. Ale i jiné věci. Ten známý jim dává potvrzení na odpis z daní a pak ty věci prodává dál, všem, kdo o ně mají zájem, a za jakoukoliv cenu, a pak to vyúčtuje s charitou. Já od něj nakupuju drobnější předměty. A nezbývá mi než doufat, že na nich trochu vydělám.“

„Takže vy si myslíte, že ten prstýnek někdo věnoval charitě a odepsal si ho z daní?“

„Připadá mi to logické, pokud původní majitel zemřel. Ročník 2005. Jako součást dědictví.“

„Jsem opačného názoru,“ namítl Reacher. „Příbuzný by si ho nechal.“

11


„Záleží na tom, jak má ten příbuzný vysoko do žlabu.“

„Strádáte tady nedostatkem?“

„Mně se vede dobře. Ale vlastním zastavárnu.“

„Přesto tady lidé věnují na dobročinné účely.“

„Výměnou za falešná potvrzení. Úlevu z daní nakonec schramstne vláda. Dobročinná činnost pod jiným jménem.“

Reacher se zeptal: „Kdo je ten známý, co pracuje pro charitu?“

„To vám nepovím.“

„Proč ne?“

„Nic vám do toho není. Jen tak mimochodem, kdo vůbec jste?“

„Prostě chlap, který má za sebou nepříjemný den. Za což samozřejmě nemůžete, ale kdybyste mě požádal o radu, doporučil bych vám, abyste mi ten den ještě víc nekomplikoval. Mohlo by to být poslední stéblo, které zlomilo vaz velbloudovi.“

„To mi teď vyhrožujete?“

„Ne víc než předpověď počasí. Sloužím veřejnosti. Varuju před tornádem. Dávám vám možnost, abyste se schoval.“

„Vypadněte z mého obchodu.“

„Naštěstí mě už nebolí hlava. Uhodil jsem se do ní, ale už je to lepší. Alespoň podle doktora. Donutila mě za ním zajít kamarádka. Dvakrát. Měla o mě strach.“

Majitel zastavárny se podruhé zarazil.

Pak se otázal: „Z jaké školy přesně ten absolventský prsten pochází?“

Reacher objasnil: „Je to vojenská akademie.“

„Tam chodí problematické děti. Nebo narušené. Nemějte mi to za zlé.“

„Nedávejte to za vinu dětem,“ opáčil Reacher. „Podívejte se na rodiny. Abych pravdu řekl, na naší škole bylo hodně rodičů, kteří zabíjeli.“

„Vážně?“

„Víc než průměrní rodiče.“

„Takže držíte navždycky při sobě?“

„Nenecháme nikoho ve štychu.“

„Ten známý se nebude bavit s cizím člověkem.“

„Vlastní povolení a prošel státní zkouškou?“

„To, co dělám, není protizákonné. Potvrdili mi to právníci. Tak dlouho, dokud tomu budu sám věřit. Což věřím. Zboží pochází z charity. Viděl jsem papíry. Dělají to nejrůznější lidé. Jsou na to dokonce reklamy v televizi. Nejvíc se prodávají auta. Někdy lodě.“

12


„Ale tenhle známý se se mnou nebude chtít bavit?“

„Dost by mě to překvapilo.“

„To nemá slušné vychování?“

„Nepozval bych ho na piknik.“

„Jak se jmenuje?“

„Jimmy Rat.“

„Opravdu?“

„Pod tímhle jménem se alespoň představuje.“

„A kde bych pana Rata našel?“

„Dívejte se po nejméně šesti harley-davidsonech. Jimmy bude v kte

rémkoliv baru, před nímž stojí.“

13


TØETÍ KAPITOLA

M

ĚSTO BYLO POMĚRNĚ MALÉ. Za zuboženou částí se nacházela

část, která zchátrá za pět let. Možná ještě později. Třeba za

deset. Naděje umírá poslední. Pár podniků bylo zabedněných, ale nebylo jich moc. Většina stále fungovala, pomalým venkovským tempem. Okolo se ploužily velké pick-upy. Otevřeno měla kulečníková herna. Svítilo jen pár pouličních lamp. Už se stmívalo. Architektura naznačovala, že se jedná o mlékárenskou oblast. Obchody vypadaly jako staré stáje pro dojnice. Ze všech koutů dýchala stejná DNA.

V osamocené dřevěné budově sídlil bar, se zapleveleným štěrkovým

pruhem sloužícím jako parkoviště, na kterém stálo sedm harley-davidsonů, všechny úhledně poskládané v jedné řadě. Patrně ne vyloženě majetek Hell’s Angels. Ale nějaké podobné odnože. Motorkáři jsou rozštěpení stejně jako baptisté. Všichni jsou stejní, ale ne tak úplně. Tihle kluci měli očividně v oblibě černé kožené střapce a chromované ozdoby. Rádi se opírali a jezdili s roztaženýma nohama, chodidla vystrčená dopředu. Možná aby se zchladili. Patrně jim nezbývalo nic jiného. Nosili tlusté kožené vesty. A kalhoty a vysoké boty. Výhradně černé. V takovém oblečení se člověk na konci léta pěkně zapotí.

Motorky byly tmavé a nablýskané, čtyři s oranžovými plameny a tři se

znaky připomínajícími runy se stříbrnými okraji. Bar sešel věkem a na střeše se uvolnilo několik tašek. V jednom z oken se činila klimatizace, bojovala s teplem a vytvářela pod sebou louži. Projelo policejní auto, pomalu, za šustění pneumatik na asfaltu. První půlku směny patrně strávilo měřením rychlosti na dálnici a teď kontrolovalo zadní uličky ve svém poli působnosti. Dávalo najevo, že je přítomno. Věnovalo se problematickým úsekům. Policajt za volantem otočil hlavu a pohlédl na Reachera. Ani trochu se nepodobal majiteli zastavárny. Měl úzký obličej a moudré

14


oči. Seděl za volantem rovný jako prkno a měl čerstvě ostříhané vlasy. Vyholené po stranách a na krku. Před necelými dvěma dny.

Reacher zůstal stát a pozoroval, jak kolem něj projíždí. V dálce zaslechl výfuk motorky. Zvuk se blížil a nabýval na síle. Pronikavý jako kladivo. Zpoza rohu se vynořil osmý harley, jak nejpomaleji mu dovolovala gravitace, velký těžký stroj, kašlající a pobublávající, se zakloněným řidičem opřeným nohama o stupátka daleko před sebou. Naklonil se do zatáčky a zpomalil na štěrku. Měl na sobě černou koženou vestu nataženou přes černé tričko. Zaparkoval jako poslední v řadě. Jeho motorka duněla, jako když kovář buší do kovadliny. Pak vypnul řidič motor a postavil ji na stojan. Rozhostilo se ticho.

Reacher sdělil: „Hledám muže jménem Jimmy Rat.“

Řidič se podíval na jednu z motorek. Nemohl si pomoct. Ale řekl: „Nikoho takového neznám,“ a odkráčel ke dveřím do baru, ztuhlý, na nohách do O. Postavu měl jako hruška a bylo mu kolem čtyřiceti. Měřil takových sto sedmdesát sedm centimetrů a byl udělaný. Měl zažloutlou pokožku, jako by si ji natřel motorovým olejem. Otevřel dveře a vešel dovnitř.

Reacher zůstal na místě. Motorka, na kterou nově příchozí pohlédl, byla jedna ze tří se stříbrnými runami. Obrovská jako ostatní, ale s nožními opěrkami a řídítky nastavenými blíž k sedadlu. Například o pět centimetrů blíž než na motorce, na které přijel nový chlap. Což znamenalo, že Jimmy Rat bude měřit sto sedmdesát dva centimetry. A bude hubený, když si vysloužil takové jméno. A bude mít u sebe možná nůž nebo pistoli. Možná bude zákeřný.

Reacher přešel ke dveřím baru. Otevřel je a vstoupil. V baru panovalo horké přítmí prosycené zápachem rozlitého piva. Místnost byla obdélníková, s dlouhým měděným pultem ode zdi ke zdi po levé straně a se stoly napravo. V zadní stěně se otvíral oblouk a za ním úzká chodba. Se záchody, telefonními automaty a požárními dveřmi. Čtyři okna. Celkem šest možných východů. První věc, které si bývalý vojenský policista všimne.

Osm motorkářů se mačkalo u dvou stolů pro čtyři sražených u okna. Popíjeli pivo z masivních orosených sklenic. Nově příchozí se vmáčkl ke kamarádům, hruška usazená na židli, s nejplnější sklenicí. Šest jeho kamarádů spadalo do stejné kategorie, co se velikosti, postavy a celkového vzhledu týkalo. Jeden vypadal hůř. Sto sedmdesát dva centimetry, šlachovitý, s neklidnýma očima.

15


Reacher se zastavil u baru a požádal o kávu.

„Tu tady nevedeme,“ odvětil barman. „Je mi líto.“

„Je tamhleten Jimmy Rat? Ten malý chlap?“

„Jestli spolu máte nevyřízený účet, domluvte se prosím venku.“

Barman ustoupil. Reacher počkal. Jeden z motorkářů vyprázdnil sklenici, vstal a zamířil na záchod. Reacher přešel přes bar a posadil se na uvolněné místo. Dřevěná židle byla pořád zahřátá. Osmému motorkáři to došlo. Podíval se nejdřív na Reachera a potom na Jimmyho Rata.

Který oznámil: „Tohle je uzavřená společnost. Nejste zvaný.“

Reacher řekl: „Potřebuju informaci.“

„O čem?“

„O darech pro charitu.“

Jimmy Rat se zatvářil nechápavě. Pak si vzpomněl. Pohlédl na dveře, zhruba směrem k zastavárně, kde uzavřel důvěrnou dohodu. Zavrčel: „Vypadněte.“

Reacher položil na stůl levou pěst. Velikosti kuřete ze supermarketu. S dlouhými, silnými prsty a s klouby jako vlašské ořechy. Pod letním opálením vystupovaly staré škrábance a bílé zahojené jizvy. Prohlásil: „Je mi jedno, v čem jedete. Nebo koho okrádáte. Nebo pro koho obchodujete s kradeným zbožím. Je mi to úplně fuk. Chci jenom zjistit, od koho jste získal tenhle prsten.“

Reacher rozevřel pěst. Prsten mu ležel na dlani. West Point 2005. Zlatý filigrán, černý kámen. Malá velikost. Jimmy Rat neodpověděl, ale v očích se mu mihlo cosi, podle čeho Reacher poznal, že mu ten prsten není neznámý.

Řekl: „West Point se jinými slovy jmenuje Vojenská akademie Spojených států amerických. Poslední tři slova hovoří jasnou řečí. Je to federální případ.“

„Jste policajt?“

„Nejsem, ale mám čtvrťák na telefon.“

Ze záchodu se vrátil chybějící motorkář. Postavil se za Reacherovu židli a rozhodil ruce v přehnaném údivu. Jako by chtěl říct, co to má krucinál znamenat? Co je to za chlapa? Reacher se díval jedním okem na Jimmyho Rata a druhým do okna vedle sebe, kde viděl slabý odraz toho, co se mu děje za ramenem.

Jimmy Rat upozornil: „Tahle židle je obsazená.“

Reacher odvětil: „Ano, sedím na ní já.“

16


„Dávám vám pět vteřin.“

„Zůstanu tady tak dlouho, dokud neodpovíte na mou otázku.“

„Máte pocit, že vám dneska večer přeje štěstí?“

„Nepotřebuju štěstí.“

Reacher položil na stůl pravičku. O trochu větší než levička. To je u praváků normální. Měl ji víc poškrábanou a zjizvenou, včetně bílého zářezu ve tvaru V, který vypadal jako hadí kousnutí, ale ve skutečnosti ho způsobil hřebík.

Jimmy Rat pokrčil rameny, jako by byl celý ten rozhovor malicherný.

Řekl: „Jsem součástí dodavatelskýho řetězce. Dostávám zboží od lidí, který ho dostávají od někoho jinýho. Ten prsten byl darovanej, prodanej, nebo danej do zástavy a pak si ho nikdo nevyzvedl. Víc toho nevím.“

„Od jakých jiných lidí jste ho dostal?“

Jimmy Rat neodpověděl. Reacher sledoval levým okem okno. Pravým zahlédl, jak Jimmy Rat přikývl. Odraz v okně ukázal, že chlap za Reacherem se rozmachuje ke kopu pravou nohou. Očividně se chystal zasáhnout Reachera širokým obloukem do ucha. Možná ho shodit ze židle. V každém případě ho trochu usměrnit.

Což se nepodařilo.

Reacher zvolil cestu nejmenšího odporu. Sehnul hlavu a kopanec prosvištěl prázdným prostorem. Pak se narovnal, vyskočil na nohy, využil setrvačnosti a zarazil útočníkovi, který se právě natáčel správným směrem, loket do ledviny. Byl to pěkný tvrdý zásah. Chlap se sesunul jako pytel brambor. Reacher dopadl zpátky na židli a usadil se, jako by se vůbec nic nestalo.

Jimmy Rat vytřeštil oči.

Barman zavolal: „Vyřiďte si to venku, kamaráde. Přesně jak jsem vás prosil.“

Zněl, jako by to myslel vážně.

Jimmy Rat oznámil: „Teď jste si zavařil.“

I on zněl, jako by to myslel vážně.

Changová si v tu chvíli musela kupovat jídlo na večeři. V nějakých malých potravinách kousek od domova. Všechno potřebné. Ale jenom běžné přísady. Nejspíš bude unavená.

Má za sebou náročný den.

Reacher prohlásil: „Mám proti sobě šest tlusťochů a jednoho zakrslíka. To je jako procházka parkem.“

17


Vstal. Otočil se, překročil chlapa na zemi a zamířil ke dveřím. Vyšel na štěrk k řadě nablýskaných motorek. Ohlédl se a zjistil, že ostatní vycházejí za ním. Sedm ne moc statečných. Ztuhlých, na křivých nohách a porůznu omezených kvůli pivním pupkům a špatnému držení těla. Ale pořád jich bylo hodně. Když se spočítali dohromady. Se čtrnácti lokty a čtrnácti botami.

Patrně s ocelovými špičkami.

Možná skutečně špatný den.

Ale komu by na tom záleželo?

Všech sedm mužů vytvořilo půlkruh, tři po levé straně Jimmyho Rata a tři po jeho pravici. Reacher zůstával v pohybu a otáčel je zády k ulici, právě jak potřeboval. Nechtěl, aby se zasekl o nějakou překážku. Nechtěl se nechat zatlačit do kouta. Neměl v úmyslu utéct, ale vždycky je dobré mít jinou možnost.

Motorkáři sevřeli půlkruh, ale ne dostatečně. Zůstali tři metry daleko, nejméně metr od sebe. Čímž se vyjasnily následující dva tahy. Motorkáři postoupí dopředu, pomalu a patrně za doprovodu chrochtání a nepřátelských pohledů. Reacher vyrazí rychle vpřed, prolomí řadu a všichni se za ním otočí. Reacher bude mít před sebou nový půlkruh, tentokrát pouze o síle šesti členů. Zopakuje hru a sníží počet protivníků na pět. Motorkáři se nebudou chtít nechat nachytat potřetí, tak se na něj sesypou, všichni až na Jimmyho Rata, který se patrně vůbec nezúčastní boje. Je na to příliš chytrý. Takže rvačka nakonec skončí bojem na pěsti čtyři proti jednomu.

Špatný den.

Pro někoho.

„Poslední šance,“ prohlásil Reacher. „Povězte tomu zakrslíkovi, aby odpověděl na mou otázku, a můžete se všichni vrátit k pivu.“

Nikdo nepromluvil. Motorkáři se ještě víc semkli, přikrčili se a začali se sunout dopředu, ruce od těla a připravené k boji. Reacher si vybral první cíl a čekal. Chtěl, aby se k němu dostal na metr a půl. Chtěl udělat jeden krok, ne dva. Lepší šetřit energií na později.

Pak zaslechl pneumatiky na silnici za sebou a sedm mužů před ním se napřímilo, rozhlédlo a nasadilo přehnaně nevinný výraz. Reacher se otočil a spatřil policejní auto. Stejné jako předtím. Stejného policistu. Od okresní policie. Auto zastavilo a policista se upřeně zadíval. Stáhl okénko spolujezdce, naklonil se přes sedadlo, zachytil Reacherův pohled a požádal: „Nastupte si, prosím.“

18


Reacher k němu přikročil, ale ne ze strany spolujezdce. Nechtěl se otočit zády. Obešel kufr k okénku řidiče. Které sjelo dolů, zatímco okénko spolujezdce vyjelo nahoru. Policajt držel v ruce zbraň. Uvolněně, dole v klíně.

Požádal: „Prozradíte mi, co se to tady děje?“

Reacher opáčil: „Sloužil jste v armádě nebo u námořní pěchoty?“

„Proč si myslíte, že jsem byl voják?“

„Většina z vás byli vojáci, v takovémhle městě. Zejména takoví, kteří jezdí k nejbližšímu vojenskému holiči, aby se nechali ostříhat.“

„Sloužil jsem v armádě.“

„Já taky. Nic se tady neděje.“

„Potřebuju si vyslechnout kompletní verzi. V armádě sloužila spousta kluků. Neznám vás.“

„Jack Reacher, sto desátá jednotka vojenské policie. Do výslužby jsem odešel jako major. Těší mě, že vás poznávám.“

Policajt odvětil: „O sto desáté jednotce vojenské policie jsem slyšel.“

„Doufám, že se o ní mluvilo jen v dobrém.“

„Hlavní stan jste měli v Pentagonu, že ano?“

„Ne, hlavní stan jsme měli v Rock Creeku ve Virginii. Severozápadně od Pentagonu. Několik let jsem tam měl nejlepší kancelář. Byla to vaše kontrolní otázka?“

„Složil jste zkoušku. Rock Creek je správná odpověď. Teď mi povězte, co se tady děje. Vypadal jste, jako byste se chtěl s těmi chlapy poprat.“

„Zatím jsme si jenom povídali. Na něco jsem se jich zeptal. Pověděli mi, že radši odpovědí venku. Nevím proč. Možná se báli, že nás zaslechne někdo nezasvěcený.“

„Na co jste se jich zeptal?“

„Odkud mají tenhle prsten.“

Reacher se opřel zápěstím o dveře a otevřel dlaň.

„West Point,“ konstatoval policista.

„Tihle kluci ho prodali do zastavárny. Chci vědět, od koho ho mají.“

„Proč?“

„Nejsem si jistý. Patrně bych chtěl znát příběh, který se za ním skrývá.“

„Ti kluci vám ho neřeknou.“

„Znáte je?“

„Nic jim nemůžeme dokázat.“

19


„Ale?“

„Dovážejí zboží z Jižní Dakoty přes Minnesotu. Dva státy odtud. Ale nikdy ho nebylo tolik, aby projevila zájem federální policie. A nikdy ho nebylo tolik, aby nasedl do letadla detektiv z Jižní Dakoty. Takže jim nic nehrozí.“

„Odkud přesně z Jižní Dakoty?“

„To nevíme.“

Reacher nic neřekl.

Policista poradil: „Měl byste si nastoupit. Je jich sedm.“

„Nic se mi nestane,“ ujistil ho Reacher.

„Zatknu vás, jestli chcete. To bude působit líp. V každém případě odsud musíte vypadnout. Protože potřebuju odjet. Nemůžu tady strávit celou směnu.“

„Nedělejte si kvůli mně starosti.“

„Možná bych vás měl přesto zatknout.“

„Za co? Kvůli něčemu, co se ještě nestalo?“

„V zájmu vaší bezpečnosti.“

„Mohl bych se urazit,“ namítl Reacher. „Ještě jste nepodnikl nic v zájmu jejich bezpečnosti. Připadá mi, že jste došel k předčasnému závěru.“

„Nastupte si. Dívejte se na to jako na taktický ústup. Podrobnosti o prstenu můžete zjistit jinde.“

„Kde například?“

„Tak na něj zapomeňte. Vsadím se, že se za ním neskrývá vůbec žádný příběh. Ten chlap se nejspíš vrátil celý zatrpklý a zklamaný a co nejdřív ho prodal. Aby zaplatil nájem za přívěs.“

„To se tady stává?“

„Poměrně často.“

„Vám se daří dobře.“

„Ne každému se vede stejně.“

„Nebyl to chlap. Ten prsten je moc malý. Patřil ženě.“

„V přívěsech bydlí i ženy.“

Reacher přikývl. Řekl: „To máte pravdu, taky bych se vsadil, že za tím nic nevězí. Ale chci to vědět přesně. Jenom pro jistotu.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen motor běžící na volnoběh a vítr v telefonních drátech.

„Poslední možnost,“ prohlásil policista. „Nebuďte hloupý. Nasedněte ke mně do auta.“

20


„Nic se mi nestane,“ zopakoval Reacher. Ustoupil a narovnal se. Poli

cista zavrtěl podrážděně hlavou, chvilku počkal a potom to vzdal a odjel,

pomalu, za šustění pneumatik a s ocasem kouře z výfuku. Reacher se za

ním díval, dokud nezmizel za rohem, a pak se vrátil na chodník k černě

oblečenému půlkruhu, který se kolem něj opět sevřel.

21


ÈTVRTÁ KAPITOLA

S

EDM MOTORKÁŘŮ ZAUJALO PŮVODNÍ POSTAVENÍ, opět se bojovně

předklonili, rozkročili se a rozpažili. Pak znehybněli. Nechtělo se

jim pokračovat dál. Ne v tu chvíli. Měli pocit, že do hry přibyl nový

prvek. Jejich protivník je naprostý šílenec. Právě to dokázal. Okresní policajt mu nabídl elegantní řešení a on odmítl. Neodjel, stále připravený k boji.

Proč?

To nevěděli.

Reacher čekal. Představoval si, že Changová touhle dobou nese domů nákup. Odkládá ho na kuchyňskou linku. Míchá dohromady přísady. Vytahuje ze zásuvky nůž. Možná nechává předehřát troubu. Večeře pro jednoho. Poklidný večer. Možná úleva.

Motorkáři zůstávali pořád na místě.

Reacher se jich zeptal: „Ještě jste si to nerozmysleli?“

Žádná odpověď.

Reacher dodal: „Odpovězte na mou otázku, a nechám vás jít.“

Motorkáři se ani nehnuli.

Reacher čekal.

Nakonec řekl: „Člověk o něco méně trpělivý než já by vám patrně poradil, abyste se buď vysrali, nebo slezli ze záchodu.“

Stále žádná odpověď.

Reacher se usmál.

Prohodil: „V tom případě jsem se asi narodil pod šťastnou hvězdou. Připadám si, jako bych vyhrál na automatu ve Vegas. Cink, cink, cink. Sedm velkých holek v jedné řadě.“

To vyvolalo reakci, přesně jak chtěl. Přesně jak potřeboval. Vyhovoval mu pohyb. Hmota a setrvačnost. Chtěl, aby se motorkáři pustili do akce

22


a udělali chybu. Což se mu splnilo. Protivníci si vyměnili pohled, rozzuření, neochotní učinit první krok. Nechtělo se jim však ani do posledního. Pak mezi nimi proběhlo něco jako nevyslovené znamení, propadli šílenství, nabuzení a zranitelní. Reacher uskutečnil svůj původní plán. Pořád mu připadal dobrý. Nabízel se. Počkal, dokud nebudou motorkáři metr a půl od něj, pak vyrazil, prohnal se jejich řadou, s loktem vodorovně nastaveným do obličeje prvnímu cíli, potom se okamžitě otočil a znovu zaútočil, bez sebemenšího prodlení se zapřel nohama, aby se zastavil a nabral opět zrychlení, rozehnal se loktem po chlapovi napravo přes čerstvě vzniklou mezeru a chlap se k němu natočil, hezky obličejem k blížící se katastrofě, a dostal zásah jako při čelní srážce na dálnici.

Dva vyřízení.

Reacher se opět otočil a zůstal stát. Zbylí motorkáři vytvořili nový půlkruh. Reacher udělal dlouhý krok. Jen aby upoutal pozornost. Což proběhlo přesně, jak předpokládal. Jimmy Rat se stáhl dozadu a jeho čtyři kamarádi postoupili dopředu.

Reacher absolvoval snad všechny školy bojových umění, které měla armáda k dispozici, většinou na místech ve staré Konfederaci, všechny plné prošedivělých veteránů, kteří v životě dělali věci, jaké si normální člověk nedokáže představit. Takové školy produkují tajné poznámky do tajných složek, spoustu modřin, a dokonce i zlomené kosti. Základní pravidlo takových zařízení zní, když proti sobě máte čtyři protivníky, postarejte se rychle o to, aby zůstali jenom tři. Pak je stejně rychle zredukujte na dva a budete mít výhru v kapse, naprosto bez problémů, protože absolvent takové školy nemůže prohrát proti dvěma, pokud ovšem jeho instruktor neodvedl špatnou práci, což je v armádě samozřejmě nemožné.

Reacher tomu říkal zasadit odvetný úder jak první. Všichni čtyři motorkáři stáli nahrbení, ruce upažené, s křivýma nohama třicet centimetrů od sebe. Možná si mysleli, že taková póza vypadá hrozivě. Reacherovi připadali jako cíle naservírované na talíři. Vystřelil dopředu, vybral si posledního chlapa nalevo, nakopl ho do koulí, odtančil v pravém úhlu podél jejich řady, kde na něj zbývající motorkáři nemohli, protože by se nejdřív museli vyhnout svému kamarádovi na konci, který byl v tu chvíli zlomený v pase, zvracel, dávil se a lapal po dechu.

Reacher opět ustoupil. Zbývající tři za ním vyrazili, hezky oklikou, první doprava, druhý doleva, třetí zase doprava. Čímž Reacherovi dopřáli čas, aby vklouzl z druhé strany za zaparkované motorky. A motorkářům

23


se naskytla možnost volby. Bylo jasné, že dva se vydají jedním směrem a třetí opačným, ale který a kudy? Osamělý bojovník ponese zcela jasně největší riziko. Stane se z něj slabý článek a bude mu hrozit, že si to odskáče první a patrně nejhůř. Kdo se zhostí povinnosti?

Reacher zahlédl, že Jimmy Rat je pozoruje z chodníku.

Motorkáři se rozdělili, dva a jeden, dva začali postupovat zprava a osamělý bojovník zleva. Reacher se k němu otočil, rychle, soustředěný na neviditelnou geometrii, která se mu rozvíjela před očima. Spočítal si, že na boj muže proti muži bude mít skoro tři vteřiny, než dorazí ostatní dva.

Tři vteřiny je spousta času. Osamělý bojovník si myslel, že je připravený, ale nebyl. Naprosto se mýlil. Podvědomí mu napovídalo, že nejlepší bude, když se na chvilku stáhne. Lidská povaha. Miliony let evoluce. Pak mu přední část mozku poradila – ne, pokud má dojít ke střetu, bude v jeho nejlepším zájmu, aby se přiblížil co nejvíc k posile. Proto se přesune ke svým dvěma kamarádům. Ne dál od nich.

Impulz zastavit–jednat v jeho hlavě dohnal motorkáře k náhlému výpadu dopředu, který ho dostal příliš brzy příliš blízko. Jeho veškerá duševní kapacita se zaměřila na pohyb. Čas a prostor. Nemyslel na to, jak se bránit. Dokud nebylo příliš pozdě. A ani v tom okamžiku nepředvedl velkou představivost. Viděl lokty a nohy a pokusil se zaimprovizovat, nasadil univerzální obranný postoj, ale Reacher na to nepřistoupil a udělal v plné rychlosti jeden dlouhý nečekaný krok. Nabral motorkáře hlavou do kořene nosu. Hmota a hybnost. Na ty je vždycky spolehnutí. Konec hry, hned na místě. Po vteřině a půl.

Reacher se rychle otočil a zjistil, že poslední dva motorkáři už stačili obejít motorky, tři a půl metru od něj, a blíží se k němu, střední rychlostí, napůl dychtiví a napůl s pocitem morální povinnosti. Reacher ustoupil dozadu přes hlavou vyřízenou oběť a vrátil se kolem seřazených motorek zpátky směrem k ulici. Sledoval zbylé motorkáře. Sledoval, jak jim to dochází. Ocitli se na oválné závodní dráze. Mohli běhat celou noc dokola a dokola.

Rozdělili se. Podívali se, zarazili se a přeorganizovali se. Čekali, jeden za poslední motorkou nalevo a jeden za poslední motorkou napravo. Přeživší. Výkvět. Rozhodně nejchytřejší. Vždycky je lepší vyrazit jako pátý a šestý než jako první nebo druhý.

Motorkáři postoupili na neslyšné odpočítání do tří dopředu. Reacher už zažil horší. Postupovali správnou rychlostí a udržovali správný úhel. Podle

24


toho, co se praví v učebnicích, bylo hodně pravděpodobné, že Reacher dostane ránu. Z jedné nebo druhé strany. Nedalo se tomu v podstatě vyhnout. Motorkáři k němu dorazí najednou. Stane se z něj krůta v sendviči.

Changová teď nejspíš sedí a jí večeři. Ať už si uvařila cokoliv. U svého kuchyňského stolu. Se sklenicí vína. Možná malá oslava. Šťastného návratu domů.

Dostat ránu byl pro Reachera vzácný zážitek. A chtěl, aby zůstal vzácný. Nešlo jenom o marnivost. Dostat ránu je neefektivní. Rána zhorší následující výkon.

Udělal krok dopředu, právě když motorkáři obcházeli motorky. Rozevřel se tím úhel. Z trojúhelníku se stala víceméně přímka. Reacher se nadechl. Motorkáři se přiblížili. Jeden zleva a druhý zprava. Spolupracovali, krok za krokem, neustále měřili očima vzdálenost. Chtěli dorazit společně.

Lidská povaha. Miliony let evoluce.

Reacher uhnul doleva a staly se dvě věci. Motorkář nalevo překvapeně uskočil a motorkář napravo vyrazil dopředu, aby uzavřel mezeru, protože byl naladěný na lov a unikala mu kořist.

Tak se Reacher okamžitě otočil zpátky a motorkář napravo naběhl plnou rychlostí do jeho rozmachujícího se lokte. Reacher se znovu otočil a zjistil, že mu zbývá ještě půl vteřiny, protože motorkář nalevo si dává pěkně na čas. Zbrzdil ho moment překvapení a potřeboval zase nabrat rychlost. Což Reacherovi umožnilo vybrat si správné místo. Kopl motorkáře do kolene a poslal ho obličejem na štěrk, prásk, a pak ho Reacher nakopl do hlavy, levou nohou, což byla jeho slabší. Normální pro všechny praváky. A přiměřené. Proč zacházet příliš daleko? Blbost není hrdelní zločin. Spíš jenom handicap.

Reacher vydechl.

Stále neporažený.

Jimmy Rat se z chodníku zeptal: „Cítíte se teď líp?“

Reacher odvětil: „O trošku.“

„Kdybyste chtěl, můžete pro mě pracovat.“

„Nemám zájem.“

„Vězí za tím ženská?“

Reacher neodpověděl. Protáhl se mezi posunutými řídítky, přehodil nohu a posadil se na motorku Jimmyho Rata. Roztáhl se na sedle, udělal si pohodlí a položil nohy na opěrky.

25


„Tak to pozor,“ rozčílil se Jimmy. „Tohle nemůžete. Nemůžete si sednout na motorku, která vám nepatří. To se prostě nedělá. Má to pro nás velký význam.“

„Jak velký?“

„Je to pravidlo číslo jedna.“

„Tak co s tím uděláte?“

Jimmy Rat zůstal zticha.

Reacher navrhl: „Odpovězte na mou otázku, a vypadnu.“

„Na jakou otázku?“

„Chci znát místo a jméno v Jižní Dakotě, kde jste získal ten prsten.“

Žádná odpověď.

Reacher prohlásil: „Klidně tady prosedím celou noc. Právě teď jsme tady beze svědků. Ale dřív nebo později nějací dorazí. Uvidí, jak sedím na vaší motorce. A vy se tomu nebráníte. Nechováte se jako krysa, ale jako srab. Bude to váš konec.“

Jimmy Rat se rozhlédl.

Řekl: „Není to člověk, se kterým byste se chtěl setkat.“

„To samé platí pro vás,“ odvětil Reacher. „Přesto jsem vás navštívil.“

O jeden blok dál zaslechl auto. Možná pomalu projíždějící pick-up. Jimmy Rat pozoroval roh. Zahne to auto k nim? Nezahnulo. Odeznělo do dálky a opět se rozhostilo ticho.

Reacher čekal.

Zaslechl další auto, o blok dál opačným směrem.

Jimmy Rat sdělil: „Řídí své obchody z veřejné prádelny v Rapid City. Jmenuje se Arthur Scorpio.“

Auto za souběžným blokem zpomalovalo. Chystalo se zabočit k nim. Od rohu ho dělilo třicet vteřin. Reacher slezl z motorky, protáhl se znovu mezi řídítky a postavil se na chodník. Jimmy Rat provedl opačný manévr. Kolem motorek do stínu za barem. Možná vešel zadními dveřmi.

Auto se přesně načas vynořilo zpoza rohu. Okresní policajt. Zase se vrátil.

26


PÁTÁ KAPITOLA

P

OLICAJT SE NA OKAMŽIK ZARAZIL, nechal nohu na brzdovém pedálu

a pak otočil volantem a zastavil u stejného obrubníku jako předtím.

Stáhl okénko a přehlédl scénu. Šest chlapů, všichni ve vodorovné

poloze, někteří trochu v pohybu. Plus napřímený Reacher na chodníku.

Policajt požádal: „Pane, přistupte prosím k mému vozu.“

Reacher přistoupil.

Policajt řekl: „Gratuluju.“

„K čemu?“

„K tomu, co jste tady udělal.“

„Nic jsem neudělal. Způsobili si to sami. Jenom jsem se díval. Dost se pohádali. Myslím, že si někdo sedl na nesprávnou motorku.“

„To je vaše verze?“

„Vy jí nevěříte?“

„Čistě teoreticky, měl bych jí věřit?“

„Právník majitele zastavárny tvrdí, že by to bylo lepší pro všechny zúčastněné strany.“

„Chci, abyste opustil náš okres.“

„To mám také v plánu. Chystám se nasednout na první autobus.“

„Ten jede za moc dlouho.“

„Chcete, abych ukradl motorku?“

„Odvezu vás.“

„To si přejete, abych vypadl tak rychle?“

„Ušetřilo by to spoustu papírování. Nám oběma.“

„Kam byste mě odvezl?“

„Předpokládám, že vám odpověděli na otázku. Takže teď máte namířeno na západ. Od hranice okresu je to rovně na nájezd na í-devadesátku. Bydlí tady vstřícní lidé. Někdo vám zastaví.“

27


Reacher si tedy nastoupil a po čtyřiceti poklidných minutách zase vystoupil, uprostřed pustiny, na temnou dvouproudou silnici, vedle cedule, která oznamovala, že opouští okres a vstupuje do dalšího. Zamával na rozloučenou policajtovi a ušel sto a pak dvě stě metrů, zastavil se a ohlédl. Policajt zablikal, otočil a odjel. Reacher pozoroval, jak se vzdalují koncová světla jeho auta, a potom pokračoval dál, k místu, kde se trochu rozšiřovala krajnice. Zůstal tam stát. Měl před sebou asi tak sto kilometrů rovné dvouproudé silnice a potom dálnici I-90. Která vede na západ přes Minnesotu do Jižní Dakoty, přes Sioux Falls až do Rapid City.

A dál a dál. Až do Seattlu, kdyby se Reacherovi zachtělo. Michelle Changová v tu chvíli jedla o dva tisíce čtyři sta kilometrů dál u svého kuchyňského stolu objednanou pizzu. Zapíjela ji vodou, ne vínem. Neoslavovala. Potřebovala jenom kalorie. Celé odpoledne měla spoustu práce a doháněla úkoly, které za celý týden zameškala. Byla unavená. Napůl šťastná, že je sama, a napůl nešťastná. Předpokládala, že se Reacher vypraví do Chicaga. Odtud se mu nabízí spousta možností. Stýskalo se jí po něm. Ale nefungovalo by to. To jí bylo jasné. Víc než dosud cokoliv v životě.

V tutéž chvíli také zvonil telefon přes tisíc kilometrů daleko na stole v oddělení majetkové trestné činnosti. Vzala ho detektiv Gloria Nakamurová. Malá, snědá, tři roky v tomhle zaměstnání. Už ne zelenáč, ale také ne veterán. Zbývala jí hodina do konce služby. Ohlásila se: „Majetková trestná činnost, Nakamurová.“

Volal technik od počítačové kriminálky, který jí prokazoval službu. Oznámil: „Ozval se mi kamarád z telefonní společnosti. Kdosi jménem Jimmy s číslem z Wisconsinu právě nechal hlasovou zprávu pro Arthura Scorpia. Na jeho soukromém mobilu. Něco jako varování.“

Nakamurová se otázala: „Jaké varování?“

„Pošlu ti ho e-mailem.“

„Máš to u mě,“ odvětila Nakamurová a zavěsila. Cinkl jí e-mail. Klikla na zprávu, klikla na soubor a stiskla tlačítko na ovládání hlasitosti. Zaslechla cosi, co znělo jako bar, a pak nervózní, rychlý hlas. Hlas pravil: „Arthure, to jsem já, Jimmy. Právě u mě byl chlap, kterej se vyptával na předmět, co mám od tebe. Zdá se, že se chce propracovat po dodavatelským řetězci. Nic jsem mu neřekl, ale už našel nějakým způsobem mě, tak si myslím,

28


že najde i tebe. Pokud se mu to podaří, neber ho na lehkou váhu. Dej na mou radu. Ten chlap je jako bigfoot, kterej vylezl z lesa. Dávej si bacha.“

Potom se ozvalo plastové zarachtání, jak do vidlice dopadlo staré velké sluchátko. Možná v telefonním automatu na stěně. V baru ve Wisconsinu. Složka o Arthuru Scorpiovi byla už přes sedm centimetrů tlustá. Nikdy se jim nepodařilo něco mu přišít. Ale rapidské oddělení vyšetřování trestné činnosti se nevzdává. Ukládá každý střípek informace. Dříve či později do sebe zapadnou. Nakamurová si to napsala. Po popisném shrnutí přidala vlastní poznámky. Žádný horký důkaz, ale náznak, že existuje dodavatelský řetězec. Potom otevřela Nakamurová vyhledavač a zadala bigfoot. Získala představu. Mystický lidoop, chlupatý, dva metry vysoký, z lesů na Severozápadě. Otevřela znovu dokument a doplnila: Bigfoot vyžene možná někoho z nory! Poslala kopii svému šéfovi.

Potom ji přepadly výčitky svědomí kvůli tomu vykřičníku. Působil dětinsky. Ale nebylo zbytí. Nakamurová opravdu chtěla, aby si šéf její poznámku přečetl a okamžitě nařídil, aby se obnovilo sledování. Pro případ, že by se ze Scorpiova návštěvníka vyklubal důležitý člověk. Jasné jako facka. Jimmy z Wisconsinu očividně lhal, když tvrdil, že mu nic neprozradil. To prohlášení postrádalo logiku. Když je nějaký chlap tak hrozivý, že vyvolá varovnou hlasovou zprávu, bude také tak hrozivý, že si dokáže vynutit odpověď na jakoukoliv otázku, kterou položí. Takže je už určitě na cestě. Klíčovou roli hraje tudíž čas. Ale šéf si nárokuje veškerou výkonnou moc. Nátlak je kontraproduktivní. Proto to směšné pošťouchnutí. Nepůsobí tak naléhavě. Šéf si bude myslet, že je to celé jeho nápad.

Pak se dostavila noční směna a Nakamurová odjela domů. Rozhodla se, že se ráno zastaví u Scorpiovy prádelny. Po cestě do práce. Zdržení třicet minut až hodina. Jenom aby se podívala. Tou dobou už možná dorazí bigfoot. Reacher neměl důvod nevěřit tomu, co mu okresní policajt řekl o vstřícných obyvatelích Wisconsinu. Problém spočíval v množství, ne v kvalitě. Byla to liduprázdná venkovská silnice uprostřed pustiny a začínalo být dost pozdě. Nejezdila po ní žádná auta. Nebo skoro žádná, přesněji řečeno. V závanu teplého vzduchu se okolo prohnal velký pick-up Dodge a o pět minut později zpomalil Ford F-150, řidič se podíval a zase bez zastavení zrychlil. Východní horizont se ponořil do tmy a ticha. Ale Reacher zůstával optimistický. Bude stačit jedno auto. A měl spoustu času.

29


Netlačil ho strategický spěch. Prsten ležel v zastavárně měsíc. Nebylo třeba sledovat horkou stopu.

S největší pravděpodobností se za ním neskrývá žádný příběh.

Reacher čekal a nakonec zahlédl vzdálené reflektory na východě, jenom tlumené mrkání, jako když blikají hvězdy. Celých deset minut se zdálo, že se nepřibližují, protože se na ně díval zepředu, ale pak se obraz zaostřil. Pick-up nebo SUV, pomyslel si. Kvůli výšce a umístění světel. Postoupil metr do vozovky a vystrčil palec. Natočil se bokem, jako by pózoval v Hollywoodu, aby na něj bylo vidět ze strany a nevypadal tak mohutně. Výšku nemohl změnit. Ale čím méně hrozivý, tím lépe. Byl zkušený stopař. Věděl, že o jeho osudu rozhoduje bleskové rozhodnutí.

Byl to pick-up. Velký. S kabinou pro posádku. Japonský. Se spoustou chromu a blýskavého laku. Zpomalil. Přiblížil se. Řidič měl červený obličej, jak na něj svítila přístrojová deska. Tak tohle nevyjde, pomyslel si Reacher. Za volantem seděla žena. Musela by být blázen.

Pick-up zastavil.

Byla to honda. Tmavě červená metalíza. Sjelo okénko. Na zadním sedadle trůnil pes. Něco na způsob německého ovčáka, ale větší. Zhruba velikosti poníka. Možná výplod nějaké šílené mutace. Zuby měl velké jako náboje do pušky. Žena se naklonila přes konzolu. Měla tmavé vlasy svázané do uzlu. Na sobě červené tričko. Bylo jí takových pětačtyřicet.

Zeptala se: „Kam máte namířeno?“

Reacher odpověděl: „Potřebuju se dostat na í-devadesátku.“

„Tak si naskočte. Jedu nedaleko odtamtud.“

„Jste si jistá?“

„Tím, kam jedu?“

„Tím, že si mám naskočit. Z hlediska bezpečnosti. Neznáte mě. Nic vám neudělám, ale to bych tvrdil i v opačném případě, že ano?“

„Mám u sebe nebezpečného psa.“

„Mohl bych být ozbrojený. Nejsnadnější by bylo zastřelit nejdřív psa. Nebo mu podříznout hrdlo. A pak se vrhnout na vás. Kvůli tomu bych měl strach. Z profesionálního úhlu pohledu.“

„Jste policajt?“

„Sloužil jsem u vojenské policie.“

„Jste ozbrojený?“

„Ne.“

„Tak si naskočte.“

30


•••

Řekla, že je farmářka, se spoustou dojnic na spoustě akrů. Patrně se jí dařilo dobře, podle jejího auta soudě. Reacher si v něm připadal jako v humvee. Mělo prošívaná kožená sedadla. Tiché jako limuzína. Povídali si. Reacher se zeptal, jestli byla vždycky farmářka, a žena odpověděla, že ano, mají to v rodině už čtyři generace. Otázala se, čím se živí Reacher, a Reacher jí pověděl, že je momentálně nezaměstnaný. Obrovský pes sledoval ze zadního sedadla konverzaci a otáčel při tom působivou hlavu, z jedné strany na druhou.

Žena po hodině zastavila a nechala Reachera vystoupit u dálniční křižovatky. Reacher jí poděkoval a zamával na rozloučenou. Žena mu přišla sympatická. Bylo to jedno z náhodných setkání, kvůli kterým vedl takový život, jaký vedl.

Potom vyšel po nájezdu směrem na západ a pustil se znovu do stopování, natočený bokem, jednu nohu na zdrsněném pruhu, druhou na vozovce, s doširoka vystrčeným palcem. Přes tisíc kilometrů dál procházel Arthur Scorpio ve své kanceláři za prádelnou v Rapid City poslední esemesky, e-maily a hlasové zprávy na svém telefonu. Dostal se ke zprávě od Jimmyho Rata, zaslechl nic jsem mu neřekl, ale už našel nějakým způsobem mě, tak si myslím, že najde i tebe. Což přeloženo do prostého jazyka znamenalo napráskal jsem tě a ten chlap je na cestě. Takže v dlouhodobém výhledu žádné další obchody pro Jimmyho Rata a v krátkodobém výhledu obranné kroky, které bude možná nutné zvážit.

Scorpio zavolal domů své sekretářce. Už se chystala do postele. Zeptal se jí: „Kdo nebo co je bigfoot?“

Sekretářka odpověděla: „Obrovský opičí muž, který žije v lese. Na svazích na Severozápadě. Je přes dva metry vysoký a chlupatý. Pojídá medvědy a dobytek. Jeden rančer přišel v průběhu let o tisíc kusů.“

„Kde se to stalo?“

„Nikde,“ řekla sekretářka. „Je to vymyšlené. Jako pohádka.“

Scorpio zamumlal: „Cože?“

Pak ukončil hovor a ještě dvakrát zavolal, dvěma spolehlivým mužům, které znal, a potom zamkl prádelnu a odjel domů.

31


ŠESTÁ KAPITOLA

K

RÁTCE PŘED PŮLNOCÍ nabral Reachera lesklý náklaďák z nere

zové oceli s dvaceti tisíci litry biomléka v cisterně tvarované jako

BT střela. Měl namířeno do Sioux Falls, což je v téhle oblasti západní hranice distribuce mléčných výrobků. Ještě pořád přes pět set kilometrů před Rapid City. Ale nebojte, řekl řidič. Někdo vás určitě sveze. Je tam motorest pro kamiony, kde pořád něco jezdí, ve dne v noci. Je opravdu velký, jako křižovatka světa.

Reacher ho nechal mluvit celou cestu přes Minnesotu, protože to pova

žoval za svůj úkol, jako lidský amfetamin. Cokoliv, aby zůstal řidič vzhůru. Cokoliv, aby nedošlo na starý vtip: Chci umřít poklidně ve spánku jako děda. Ne za vyděšeného jekotu jako jeho pasažéři. Výsledná konverzace se ubírala nejrůznějšími směry. Byla odhalena institucionální nespravedlnost v mlékárenském průmyslu. Ventilovány pocity křivdy. Pak chtěl slyšet řidič historky z války, tak si jich Reacher pár vymyslel. Poměrně brzy se objevil motorest pro kamiony. Řidič nepřeháněl. Nacházela se tam benzinová pumpa široká několik akrů, rozlehlý, sto metrů dlouhý dvoupodlažní motel a rodinná restaurace velká jako skladiště, ozářená zvenku neony a uvnitř osvětlená zářivkami. Těsně za sebou přijížděly a odjížděly funící obří kamiony, nejrůznější auta, náklaďáky a skříňové dodávky.

Reacher vylezl z kabiny cisterny na mléko a zamířil přímo k motelové

recepci, kde si zaplatil pokoj, přestože se už téměř rozednívalo. Nemělo by cenu dorazit do Rapid City celý unavený a vyčerpaný. Podobně jako by nemělo cenu dorazit přesně na čas, jak ho čekají. Jimmy Rat určitě zavolal Arthuru Scorpiovi. Pokusil si krýt záda a rozjel hru na způsob to jsem nebyl vážně já, ale myslím, že tě někdo prásknul. Čemuž nebudou až tak úplně věřit, ale budou se na ten telefonát dívat jako na včasné varování na dálku. Něco se pohybuje okolo. Nejstarší strach v historii lidstva.

32


Scorpio postaví okamžitě stráže. A Reacher je na oplátku nechá, aby první den zíraly do prázdna. Otupí je, zchladí jejich nadšení, přinutí je zívat a mrkat. Zaútočit je vždycky nejlepší ve chvíli, kterou si sami vyberete. Tak si dal v rušné restauraci snídani, vrátil se k sobě na pokoj, osprchoval se, a právě když začalo vycházet slunce, ulehl do postele, na nočním stolku vedle sebe mrňavý prstýnek z West Pointu. Detektiv Gloria Nakamurová o pět set šedesát kilometrů dál na západě v Rapid City už byla vzhůru a na nohou. Probudila se před úsvitem, osprchovala se, oblékla a posnídala. Teď vycházela z domu, o celou hodinu dřív. Do práce, ale ne přímo.

Dojížděla vlastním autem, středně velkým sedanem Chevy. Byl světle modrý a anonymní jako vůz z půjčovny. Projela centrem a zabočila na hlavní tah vedoucí k teritoriu Arthura Scorpia. Vlastnil celý blok. Jeho prádelna sídlila v prostřední budově. Jako vlajková loď. Blok stál čelem do příčné ulice z popraskaného betonu s úzkým chodníkem a uhynulým stromem v jámě suché na troud. Za blokem se táhla obslužná ulička pro dodávky zboží a odvoz odpadků.

Nakamurová zkusila nejdřív uličku. Byla záplatovaná a úzká. Nahoře se z nakloněných sloupů doprava a doleva vinuly elektrické a telefonní dráty. Před zadními dveřmi prádelny postával jakýsi muž. Opíral se o stěnu, se založenýma rukama. Měl na sobě krátký černý kabát, aby mu nebyla zima v ranním chladu. Pod ním černý svetr. Černé kalhoty a boty. Měřil dost přes sto osmdesát centimetrů a byl udělaný. Asi tak dvakrát větší než Nakamurová. Byl naprosto vzhůru a ostražitý.

Nakamurová si ho chtěla vyfotografovat. Do nekonečné složky. Nemohla to však udělat moc okatě. Ještě se jí neozval šéf. Ještě nebylo oficiálně povoleno pozorování. Tak nastavila na displeji fotoaparát, přiložila si mobil k uchu, těsně u okna, jako by telefonovala, a projela pomalu okolo, pohled upřený dopředu, ťukala nenápadně palcem, cvak, cvak, cvak, dokud neměla strážce daleko za sebou. Potom zabočila doleva ven z uličky a ještě jednou doleva a vydala se podél průčelí budovy.

U předních dveří postával další chlap. Úplně stejně. Opíral se o stěnu, ostražitý, s překříženými pažemi. Oblečený celý v černém. Jako vyhazovač v nočním klubu. Bez sametové šňůry. Nakamurová si přiložila k uchu telefon. Cvak, cvak, cvak. Na konci bloku zahnula doprava a zaparkovala v ulici, kde na ni ten chlap neviděl.

33


Podívala se na snímky. Obě sady byly nakloněné, rozmazané a muži se nedostali doprostřed záběru. Ale dala se poznat budova. Celkový kontext byl jasný. Vyprávěl příběh. Scorpio dostal varování z Wisconsinu a okamžitě najal ochranku. Místní gorily. Dva chlapy. Jednoho postavil dopředu a jednoho dozadu.

Protože měl alespoň trochu strach z bigfoota.

Který je kde?

Blíží se, pomyslela si Nakamurová. Určitě. Propracovává se dodavatelským řetězcem. Vystoupila z auta. Vrátila se stejnou cestou, odkud přijela, a zahnula do Scorpiovy ulice. Zůstala na opačném chodníku. Chlap u dveří prádelny si jí všiml. Nakamurová na sobě cítila jeho pohled. Nepohnul se. Jen ji sledoval. Nakamurová pokračovala v chůzi. Téměř naproti prádelně stálo bistro, kde se podávaly snídaně. Ne Scorpiovo. Jeho souseda. Mělo poddimenzované přední okno, ale když se člověk posadil k prvnímu stolu a naklonil se na židli, měl poměrně dobrý výhled. Nakamurová už tam strávila spoustu hodin.

Otevřela dveře.

Její stůl byl obsazený. Seděl u něj muž se zbytky slaniny a vajíček na odstrčeném talíři a nedopitou kávou na uvolněném místě po talíři. Byl upravený, podsaditý, v košili s kravatou a v tmavém klasickém obleku z rozumně odolné látky. Měl úhledně učesané vlasy. Už překročil padesátku, ale nedalo se říct o kolik. Vlasy měl stále hnědé. A úzký obličej, na kterém se nedal poznat věk. Mohlo mu být šedesát. Mohlo mu být sedmdesát.

Pozoroval oknem prádelnu. Nepochybně. Nakamurová poznala příznaky. Nenakláněl se na židli, protože byl vyšší než ona. Ale přesto měl nepřirozeně napřímená záda. Musel, když chtěl vidět přes parapet. A neuhýbal pohledem. Ani jednou se nepodíval dolů. Po hmatu našel hrníček, poslepu ho pozvedl a díval se přes jeho okraj, zatímco usrkával.

Je tohle bigfoot?

Nepodceňuj ho, poradil hlas z Wisconsinu. A muž u stolu rozhodně vypadal, že by se měl brát vážně. Hluboko pod povrchem v sobě skrýval tvrdost a schopnost. Neviditelné na první pohled. Tvářil se přátelsky. Ale měl omezenou trpělivost. Nedovolí, aby si s ním někdo zahrával. Zcela očividně. Teo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist