načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ptolemaiovci -- Z makedonských hor na trůn faraonů - Ludvík Václav Wellner

Ptolemaiovci -- Z makedonských hor na trůn faraonů

Elektronická kniha: Ptolemaiovci -- Z makedonských hor na trůn faraonů
Autor:

Dějiny starověkého Egypta patří k nejzajímavějším a nejpřitažlivějším epochám vývoje naší civilizace. Říše bájných faraonů rozkládající se kolem legendárního veletoku Nilu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 86.9%hodnoceni - 86.9%hodnoceni - 86.9%hodnoceni - 86.9%hodnoceni - 86.9% 94%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 435
Rozměr: 24 cm
Úprava: 24 stran barev. obr. příl. : ilustrace (některé barev.), mapy, plány, geneal. tabulky
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5070-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dějiny starověkého Egypta za vlády makedonské dynastie Ptolemaiovců (323 př.n.l.- 30 n.l.). Portréty jednotlivých panovníků (od Ptolemaia I. po Kleoptaru VII.) a charakteristika jejich vlády.

Popis nakladatele

Dějiny starověkého Egypta patří k nejzajímavějším a nejpřitažlivějším epochám vývoje naší civilizace. Říše bájných faraonů rozkládající se kolem legendárního veletoku Nilu udávala takt dění ve Středomoří bezmála čtyři tisíce let. Již od napoleonských výprav přitahuje bez ustání pozornost historiků a archeologů a dodnes nevydala všechna svá tajemství. Nemalý podíl na dosavadním bádání mají přitom čeští odborníci. K nim se řadí i ing. Luděk Wellner, amatérský historik, jenž se studiu egyptských starožitností náruživě věnuje již třicet let a zdatně sekunduje profesionálním kolegům, jak dokládá mimo jiné touto faktografickou knihou. Zaměřil se v ní na dramatické finále Egypta, které se odehrávalo za vlády dynastie Ptolemaiovců. Systematicky mapuje osudy jejích králů, královen, potomků a příbuzných na základě aktuálních poznatků. Líčí jejich rušné a nevybíravé boje o egyptský trůn, mocenské zvraty, intriky a pády. Sleduje osudy svých hrdinů od rozpadu říše Alexandra Velikého a nástupu Ptolemaia I. k moci až po impozantní zoufalé úsilí Kleopatry o záchranu Egypta před dravým Římem. Jako na filmovém pásu nechává autor defilovat postupně všechny faraony ptolemaiovské krve jednoho za druhým, ušlechtilé charaktery stejně jako padouchy. Plasticky vykresluje spletité poměry uvnitř jejich rodu, vztahy s panovnickými rody sousedních říší tehdejšího Středomoří, politické i vojenské konflikty, dění na královských dvorech i bohatý kulturní ruch ve znamení tzv. helénismu. Text je doplněn tabulkami, portréty, rodokmeny a mapkami, kresbami a množstvím fotografií.

Luděk Václav Wellner (nar. 1960)

Absolvoval stavební fakultu ČVUT a postgraduální studium Dějiny a ochrana památek na Fakultě architektury. Jako stavební inženýr se podílel na rekonstrukcích významných pražských památek, např. Břevnovského kláštera, Staroměstské radnice nebo Valdštejnského paláce. Již od svého mládí se intenzivně zajímá o starověké kultury, zejména o kulturu staroegyptskou. Je dlouholetým členem Společnosti přátel starověkých civilizací při Národním muzeu a od roku 1994 externě spolupracuje s Egyptologickým ústavem Univerzity Karlovy. Účastnil se tvorby ilustrací pro řadu publikací ústavu a také několika jeho expedic na archeologickou lokalitu v Abúsíru, kde dokumentoval staroegyptské vykopávky. Literárně debutoval roku 1997 historickým románem z řeckoegyptského prostředí Právo azylu a na rok 2011 připravuje další román Poslední z faraonovy družiny, tentokrát z doby egyptské Nové říše. Faktografická kniha, mapující dynastii Ptolemaiovců a její osudy ve starověkém Středomoří od jejích počátků až po vládu legendární Kleopatry, je logickým vyústěním jeho zájmu o dějiny hellénistického období a starověkého Egypta.

 

(z makedonských hor na trůn faraonů)

Předmětná hesla
Ptolemaiovci (rod)
* 332-30 př. Kr. * 4.-1. stol. př. Kr.
Panovnické dynastie -- Starověký Egypt -- 4.-1. stol. př. Kr.
Starověký Egypt -- Dějiny -- 4.-1. stol. př. Kr.
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



Aliwella 2011-02-09 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Doporučuji, určitě stojí za přečtení !
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

P T O L E M A I O V C I

Z M AkEdOnskýCh hOr nA T růn  fArAO nů



L .   V.   We l l n e r

PTOLEMAIOVCI

Z MAkEdOnskýCh hOr 

nA T růn 

fA rAO nů

n a k l a d a t e l s t v í e p o c h a


Luděk V. Wellner: Ptolemaiovci. Z makedonských hor na trůn faraonů

Text © Luděk V. Wellner, 2011

Photographs © Luděk V. Wellner, Český egyptologický ústav FFUK

(Milan Zemina, Veronika Dulíková, Jolana Malátková)

a Ústav pro klasickou archeologii FFUK, 2011 Cover and Layout © Zbyněk Hraba, 2011 Czech edition © Nakladatelství Epocha, Praha, 2011 ISBN 978-80-7425-070-5 Foto na přední předsádce: Ptolemaios VIII. Euergetés před bohem

Sobkem a bohyní Hathor či Eset na reliéfu v Ombu (Kom Ombo).

Foto na frontispisu: Ptolemaios II. Filadelfos, Arsinoé II. Filadelfos

a ptolemaiovská princezna.

Foto na zadní předsádce: Pohled do chrámu v Dendeře.


5

Př EdML uVA

Kniha Ing. Luďka Wellnera, spisovatele a zaujatého milovníka starověké

historie, uvádí čtenáře do doby před více než dvěma tisíci lety, do světaptolemaiovského Egypta. Epocha stavitelů pyramid je tenkrát již dávnou minulostí,

rozsáhlá říše velkého vojevůdce a dobyvatele Alexandra Makedonského se

po jeho smrti rozpadá a o dědictví po něm se ucházejí ambiciózní nástupci.

To egyptské připadne Alexandrovu generálovi a blízkému příteli Ptolemaiovi

a díky němu se starobylá země na Nilu stane na tři sta let državou a osudem

jeho potomků.

Když v roce 323 př. Kr. Alexandr III. Veliký zemřel, zanechal rozlehlou říši,

jež nebyla jednotná a soudržná. Byl to spíše konglomerát okupovanýchúzemí, který se posléze rozpadl na několik částí, mezi nimiž přirozenědominovaly Egypt, Babylónie, Malá Asie a Makedonie. Mezi Alexandrovými nástupci

– diadochy se rozpoutal letitý spor vedený nezřídka vojenskými prostředky

o to, kdo uchvátí větší a lepší díl alexandrovského impéria. Ptolemaios svynaložením veškerého diplomatického umu a válečnických schopností získal

Egypt. Byl si byl vědom jeho obrovského bohatství, představovaného zlatem

a dalšími surovinami, ale zejména žírnou černou půdou, která byla rok co rok

zúrodňována nilskými záplavami. Egypt byl důležitou oblastí s velkýmstrategickým a hospodářským potenciálem, jejíž význam ve východním Středomoří trval. A hlavní město Alexandrie mělo nejlepší předpoklady ujmout se role centra kultury, vzdělanosti a obchodu tehdejšího světa.

Ptolemaios I. Sótér, syn Lágův, se stal zakladatelem poslední velkéstarověké dynastie. Jeho nástupci pokračovali v jeho stopách a významněovlivňovali politickou situaci v okolních oblastech a zasahovali i do událostí vŘecku. Tyto poměry se postupně měnily ve 3. a především ve 2. století př. Kr., kdy




byl Egypt zmítán vnitřními spory o moc. A ty zavinily, že jeho mezinárodní

politická pozice zeslábla. Stále intenzivněji se prosazoval rostoucí vliv Říma.

Snaha o posílení vlastních pozic vedla Ptolemaiovce ke sblížení s toutovelmocí a tento proces byl plný zvratů na mocenské šachovnici. V tomto duelu slavil nakonec úspěch energičtější a dynamičtější Řím, přestože se mu vsamotném závěru do cesty postavila síla z nejmocnějších – ženská krása a lest. Vnadná, chytrá a vzdělaná Kleopatra VII., nejslavnější panovnice naegyptském trůně, dokázala usměrňovat římskou politiku ve svůj, tedy egyptský

prospěch, když proti svým římským soupeřům Caesarovi a po něm pakMarku Antoniovi použila svých, tedy ženských zbraní. Ani ta však nedokázala

odolat římské přesile a po osudné bitvě u Aktia roku 31 př. Kr. nastalo pro

Egypt nové období.

Období hellénismu, v němž se ptolemaiovské osudy odehrávají, patří

k převratným epochám starověkého světa, kdy se překvapivým způsobem

snoubí a prolínají kulturní i společenské trendy a tradice středomořského

světa s asijskými. Dochází k šíření řecké kultury, životního stylu a přeneseně

i společenských struktur do dosud nepoznaných a vzdálených oblastícentrální Asie a Indie. Kontakt s řeckým a makedonským světem neminul ani

starobylé a tradiční oblasti Předního východu a Egypta a jeho působením

se tam rozvinul specifický výtvarný styl vycházející z tradice klasickéhořeckého období, obohacený místními prvky. O těchto skutečnostech jsme dobře

informováni nejen ze zpráv starověkých autorů, ale i z výsledkůarcheologických výzkumů. Početné fragmenty psaných textů na keramice i organických

materiálech, které se v příznivém pouštním prostředí dobře dochovaly, pak

představují jeden z nejkvalitnějších informačních zdrojů pro toto období.

Tehdy se úředním jazykem v Egyptě stala řečtina, pod řeckým vlivem bylo

také uspořádáno správní a politické členění. Řekové rovněž přinesli doEgypta peněžní platební systém, který nahradil do té doby nejrozšířenějšízpůsob směnného obchodu. Pro samotný řecký svět znamenala tato skutečnost

plodnou konfrontaci s velkými tradičními kulturami, kterým do té dobynebyl vždy rovnocenným partnerem.

Ptolemaiovci patřili bezesporu k nejúspěšnějším pokračovatelůmodkazu Alexandra Velikého a také mezi ty, kdo rozpínavé moci Říma odolávali

nejdéle. Jejich vláda přinesla i velký rozmach stavební a umělecké činnosti

p t o l eM a I o v cI – p Ř e d M l U va


7

v zemi. Inspirováni dávnými staviteli pyramid chtěli být i ptolemaiovštípanovníci žijícími bohy na zemi a zajistit si věčnou slávu. Po vzoru staroegyptských chrámů vznikaly nové chrámy a svatyně, které dodnes můžeme obdivovat po

celém Egyptě.

Ptolemaiovský Egypt se dlouho netěšil zájmu badatelů. Až teprve vpolovině 19. století, s vlnou romantiky znovu objevované hellénistické epochy,

zaměří svou pozornost i na tuto specifickou dobu. Kniha Luďka Wellnera je

v našich podmínkách v tomto směru knihou průkopnickou. Obsahujepodivuhodné příběhy třinácti egyptských vladařů a panovnic od Ptolemaia I. až

po Octaviana Augusta, který v r. 29 př. Kr. připojil Egypt k Římské říši. Krom

toho je pozoruhodná skutečností, že jejím autorem je amatérský historik.Veden obdivem ke své lásce starověkému Egyptu v šestnácti kapitolách barvitě

vylíčil nejen jeho děje v dobách, kdy v něm vládli Ptolemaiovci, ale i životní

příběhy tehdejších protagonistů s jejich silnými stránkami i slabostmi, azobrazil je na širším zeměpisném, politickém a kulturním kontextu tehdejšího

Středomoří.

Jeho kniha je nabitá fakty a vyniká přesností údajů, jež autor načerpal zodborných monografií a ze spolupráce s předními českými egyptology. Jedoplněna bohatou obrazovou přílohou, grafy, rodokmeny, srovnávacími tabulkami

i mapkami. Stane se bezesporu cennou příručkou pro zájemce o historiitohoto období, ale i užitečným zdrojem informací pro studenty historie aarcheologie.

Jiří Musil, Ústav pro klasickou archeologii FF UK, Praha

Sylva Pavlasová, egyptoložka, t. č. konzulka Generálního konzulátu

České republiky v New Yorku

p t o l eM a I o v cI – p Ř e d M l U va


9

POděk OV ání

Rád bych upřímně poděkoval všem, na něž jsem se při vytváření tétoknihy obracel: z Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity

Karlovy doktoru Filipu Coppensovi za odborné konzultace, zapůjčené knihy

a články, přepisy a překlady hieroglyfických jmen vládců, profesoruMiroslavu Vernerovi za poskytnutí nenahraditelných knih, archivních obrázků

a podkladů pro plánky a mapky do textu, ing. Jolaně Malátkové, MilanuZeminovi a mgr. Veronice Dulíkové za barevné fotografie, rovněž i mgr. Lucii

Jiráskové za jejich vyhledání v archivu. Docentu Jiřímu Musilovi z Ústavu

pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zazapůjčení knih a poskytnutí archivních obrázků do textu, taktéž jemu a mgr. Sylvě Pavlasové za předmluvu, dr. Báře Cimbálníkové za průběžné připomínky

ke struktuře textu, Láďovi Bernardovi za počítačovou úpravu předloh ke

kresleným portrétům, Pavlovi Malému za software pro doladění vzhleduhieroglyfických jmen, synu Eduardovi za počítačový model majáku naostrově Faru a v neposlední řadě své manželce Alence za podporu a trpělivost.

Děkuji také šéfovi nakladatelství Epocha Zdeňkovi Pobudovi za podnět ke

vzniku této knihy a redakčnímu týmu s dr. Josefem Šmatlákem avýtvarníkem Zbyňkem Hrabou za příjemnou spolupráci. A omlouvám se těm, na něž jsem v tomto výčtu zapomněl.

Autor


10

Úvod 

Odk AZ  říš E  nA nILu

• Tři století proměn

• Slavná minulost starého Egypta

• Alexandros a začátek nové éry

• Původní (nejen) literární

prameny

kapitola 1  

V A LE xAndr OV ě sTínu 

• Vzestup Makedonie za vlády

Argeovců

• Makedonie pozvedá

pochodeň řecké slávy

• Král je mrtev, ať žije král

• Nová podoba moderní armády

• Rozhodující vítězství nad

Peršany

• Alexandros v Egyptě

• Až na samý konec světa ...

• Idea sjednocení národů

• Neočekávaný pád z vrcholu

kapitola 2 

děd ICEM bOžskéhO VELEkrá LE

• Dělení říše v Babylónu

• Ptolemaiova moudrá volba

• Zrození ptolemaiovského Egypta

• Počáteční otřesy impéria

• První válka diadochů

• Dělení říše v Triparadeisu

• Nejmladší naděje Antigonovců

• Druhá válka diadochů

• Boj s jednookým kyklopem

• Třetí válka diadochů

• Znovu v Babylonii

• Revolta v Kyréně

• Země bez krále

• Zvláštnosti královských titulů

• Pět nových království

kapitola 3 

ZAkLA dATEL dyn AsTIE : 

PTOLEMAIOs I.  s óTér 

• Řecký faraon

• Ptolemaios Spasitel

a nový div světa

• Čtvrtá válka diadochů

• Změny po bitvě u Ipsu

• Makedonie, tentokrát

antigonovská

• Aféry královského domu

• Pátá válka diadochů

• Výměna generací

• Alexandrie středem světa

• Ohlédnutí se za jednou

legendou

kapitola 4 

bůh  MIL ují Cí sEsTru: 

PTOLEMAIOs II.  fILAdEL fOs

• V otcových stopách

• Tragédie na thráckém dvoře

• Nelítostná hra o Makedonii

• Uměnímilovný faraón

• Nové řecké spolky

• Syrská válka následníků

• Arsinoina mocenská

hra pokračuje

• Keltská invaze a návrat

antigonovského dědictví

• Osamostatnění Kyrenaiky

Obs Ah:

p t o l eM a I o v cI

– 17

– 17

– 18

– 20

– 22

– 24

– 24

– 28

– 29

– 30

– 31

– 32

– 35

– 40

– 44

– 46

– 4 

– 49

– 51

– 53

– 55

– 57

– 59

– 59

– 2

– 4

– 

– 7

– 8

– 74

– 75

– 76

– 79

– 82

– 84

– 8 

– 90

– 92

– 93

– 95

– 9 

– 100

– 102

– 105

– 105

– 108

– 110

– 111

– 112

– 113

– 114

– 117


11

• První syrská válka

(274-271 př. Kr.)

• Filadelfovi potomci

• Pergamon – nový hráč

na politické scéně

• Pyrrhova vítězství

• Ptolemaiovci proti

Antigonovcům

• Posílení egyptské námořní moci

• Druhá syrská válka

(2 0-253 př. Kr.)

• Vytoužený mír

• Antigonovský princ v Kyréně

• Arátos – nový spojenec, ale čí?

• Jakým králem byl Filadelfos?

kapitola 5 

nE jVěTší  rOZ kVěT  Egy PTA : 

PTOLEMAIOs III.  Eu Erg ET és

• Smutný osud Bereníky

Fernoforos

• Třetí syrská válka

(24 -241 př. Kr.)

• V Alexandrových stopách

• Vrcholný rozkvět říše

• Mocný muž ve stínu

• Egyptské zájmy v Řecku

• Odchod jednoho velkého

panovníka

• Bouřlivý vývoj v Asii pokračuje

• Výměna spojenců

• Vzestup a pád krále Kleomena

• Egyptské zájmy na jihu

• Pokladnice umění a vědění

• Dovršení díla předchůdců

kapitola 6 

krá L V áLE čník nEbO  hýř IL ?: 

PTOLEMAIOs IV.  fILOPATór

• V rukou bezohledného ministra

• Tři mladí muži na trůnech

• Nadčasové a nevyslyšené

varování

• Poslední boj chrabrých Sparťanů

• Těžké počátky velkého

Seleukovce

• Čtvrtá syrská válka

(219-217 př. Kr.)

• Bitva u Rafie

• Vítězný Egypt ztrácí dech

• První makedonská válka

• Římská a řecká politika

Ptolemaiovců

• Vzkříšení Alexandrova ducha

• Události v Makedonii

• Počátek úpadku Egypta

kapitola 7

sLA bá  VL ád A Z áří Cíh O  bOhA: 

PTOLEMAIOs V.  EPI fAnés

• Král je mrtev, ale královna též ...

• Z bláta do kaluže

• Pátá syrská válka

(202-195 př. Kr.)

• Smutný soumrak antigonovské

slávy

• Římská hra na obě strany

• Bitva u Kynoskefal

• Svoboda z milosti Říma

• První z egyptských Kleopater

• Propojení dynastií

• Další mračna na politickém nebi

o B s a h

– 164

– 1 7

– 1 8

– 1 9

– 1 9

– 171

– 174

– 17 

– 178

– 180

– 180

– 182

– 185

– 18 

– 190

– 193

– 194

– 195

– 19 

– 198

– 199

– 201

– 203

– 204

– 20 

– 121

– 122

– 123

– 124

– 12 

– 127

– 128

– 130

– 130

– 132

– 134

– 138

– 141

– 142

– 144

– 14 

– 148

– 148

– 150

– 152

– 154

– 15 

– 158

– 159

– 1 0


12

• Gigantův pád

• Egypt opět jednotný,

nikoliv však nezávislý

• Antigonovský tanec smrti

• Odchod velkých vojevůdců

• Zmarnění díla předků

kapitola 8

LAsk AV ý A  š LEC hET ný  VL ád CE : 

PTOLEMAIOs VI.  fILOMéTór

• Syřanka a její děti

• Rozštěpení seleukovské

dynastie

• Uzurpátor seleukovského trůnu

• Šestá syrská válka (170-18 př. Kr.)

• Triumf legie nad falangou

• Římský kruh v Eleusině

• Antiochos Šílenec a Makabejští

• Dynastické intriky

• Poutník do Říma

• Nová naděje Egypta

• Egypští Židé

• Občanská válka v Sýrii

• Hellas v rukou Říma

• Triumf a tragédie

kapitola 9 

břIC háč OVA  hrů ZOVLád A: 

PTOLEMAIOs VIII. 

Eu Erg ET és  II.

• Kleopatra se nevzdává

• Soumrak seleukovské moci

• Kleopatra proti Kleopatře

• Nečekaný zánik mocného

Pergama

• Tragické vládnutí Kleopatry

Bohyně

• Neočekávaný smír

• Historik a očitý svědek

• Rozporuplný Fyskón

kapitola 10

syn  nEná VI děný MAT kOu: 

PTOLEMAIOs Ix. s óTér  II. 

– 1.  VL ád A

• Nepříliš šťastná spoluvláda

• Nesmiřitelní synové

Kleopatry They

• Vnitřní problémy všemocného

Říma

• Lathyrovo dočasné vyhnanství

kapitola 11 

dO bř E TA nčí Cí MAT kOV rAh: 

PTOLEMAIOs x. ALExAndrOs I.

• Všeobecná dynastická válka

• Kdo s čím zachází ...

• Záchrana potomků dynastie

• Vycházející hvězda

pontského krále

• Rozdělený Řím

• Tajuplná princezna

• Agonie Seleukovců

• Ptolemaios Kokkés

kapitola 12 

LAT hyr OVA  druhá VL ád A: 

PTOLEMAIOs Ix. s óTér  II. 

LAT hyr Os

• Lathyrův návrat

p t o l eM a I o v cI

– 210

– 212

– 214

– 217

– 217

– 220

– 223

– 224

– 225

– 227

– 230

– 233

– 234

– 237

– 239

– 240

– 245

– 24 

– 249

– 254

– 258

– 2 1

– 2 3

– 2 

– 2 9

– 271

– 27 

– 279

– 280

– 284

– 287

– 290

– 291

– 292

– 294

– 297

– 298

– 300

– 300

– 302

– 303

– 303

– 305

– 307

– 308


13

• Řím versus Mithradatés

• Výprodej seleukovského

diadému

• Nešťastná závěť Ptolemaia

Alexandra

• Poslední Lathyrova léta

kapitola 13 

nE sLAV né  A  krá Tké  PA nOV ání: 

PTOLEMAIOs x I.  ALE xAndr Os II. 

A kLEOPATrA bE rEníké III.

• Osmnáctidenní vláda

kapitola 14 

krá LEM Z MILOsTI ř íMA : 

PTOLEMAIOs x II. 

nEO s dIO nýs Os

• Hledání krále

• Řím po Sullovi

• Vše pro uznání dynastického

nároku

• Kruh se pozvolna uzavírá

• Koupený trůn

• Povstání v Alexandrii

• Proti vlastnímu lidu

• Aulétova poslední léta vlády

kapitola 15 

krá LOV nA  krá Lů: 

kLEOPATrA  VII.  fILOPATór

• Dívka s oslnivě jasnou vizí

• Ve víru občanské války

• Královnino vyhnanství

• Pád mocného muže

• Božský Gaius Iulius

• Alexandrijská válka

• Vítězství na dosah ruky

• Ve jménu republiky

• Přelévání sil

• Nový spojenec i milenec

• Vidina druhé Alexandrovy říše

• Souboj gigantů

• Nejpodivnější námořní bitva

v dějinách

• Konec jedné obrovské ideje

• Zůstává příběh příběhů

kapitola 16 

říMský  EPILOg

• Ptolemaiovci odcházejí

ze scény

• Osud potomků dynastie

• Genetické ohrožení rodu

• Rozloučení

Přílohy:   

• genealogie hlavních dynastií

(Ptolemaiovci, Seleukovci,

Antigonovci, Antipatrovci ,

Attalovci, Lýsimachovci)

• chronologie vládců

jednotlivých dynastií

• srovnávací tabulka věku a let

vlády jednotlivých Ptolemaiovců

• souslednost jednotlivých vlád

• stavební aktivity Ptolemaiovců ,

jejich mapa a plány chrámů

• chronologický přehled

všech událostí

• výběr literatury k tématu

o B s a h

– 308

– 310

– 311

– 313

– 314

– 31 

– 318

– 321

– 321

– 322

– 324

– 327

– 329

– 332

– 333

– 336

– 339

– 340

– 341

– 342

– 343

– 344

– 347

– 348

– 349

– 352

– 354

– 357

– 3 0

– 3 1

– 3 3

– 365

– 3 

– 3 7

– 3 9

– 3 9

– 371

– 372

– 388

– 391

– 392

– 394

– 407

– 432


14

p t o l eM a I o v cI


15

„ ... Já však pokládám pro své dílo za poměrně

nejspolehlivější pramen Ptolemaia a Aristobúla.

Aristobúla proto, že se osobně účastnil tažení

krále Alexandra; Ptolemaia proto, že nejen byl

účastníkem tažení, nýbrž i sám králem, a z toho

důvodu musel spíše než kdo jiný považovat lež

za věc nečestnou ....“

Arriános,

Tažení Alexandra Velikého


1

Celková mapa Egypta


17

ÚVO d

Odk AZ  říš E 

nA nILu

Tři  staletí proměn

Vydejme se na dobrodružnou cestu k pramenům naší moderníeuroatlantické civilizace, její duchovnosti a umění, jejího myšlení, znalostí adovedností! Prozkoumejme její mnohotvárnost, sílu i slabost, plody krásné,chutné a okouzlující, ale i ty nahnilé, nevábné a opovrženíhodné! Přemístěme se

časem do co nejvzdálenější historie, která má přitom s naší současnostítolik, tolik společného! Sledujme zlatou stužku touhy po poznání minulého,

po poznání našich snů a záblesků nejniternějších tajemství, po kolébcefascinujících příběhů těch, kteří po mnohdy křivolakých stezkách dějin kráčeli

před námi v dobrém i zlém! Ta cesta má mnoho zastavení a křižovatek, uzlů

a zákoutí, mostů i propastí, údolí i výšin. Určitě však nemůžeme minoutjednu vzrušující epochu naší historie, z doby těsně se blížící počátkukřesťanského letopočtu.

Toto období, tento významný dějinný úsek měl na formování našehohmotného i duchovního světa obzvláště klíčový vliv. Počínaje grandiózním tažením

Alexandra Makedonského se dosud uzavřený nevelký svět izolovanýchkulturních oblastí starověku začíná rozpínat a rozevírat, a s ním se mění i lidské

myšlení jako nikdy dříve. Během téměř třísetleté vlády hellénistickýchmonarchií proběhnou ve vědě, filozofii, umění, náboženství, ekonomii, mezilidských

vztazích či válečnictví tak rozsáhlé a rychlé proměny, jaké předtím nepřinášela

ani celá tisíciletí. Jako ve velkém kotli se společně vaří ingredience, doposud

uchovávané v oddělených nádobách jen pomalu a opatrně se ohledávajících

civilizací. Nastává nevratný, hektický, těžko předvídatelný a mnohovrstevnatý


18

děj transformace tradičních hodnot, z nichž musí vykvasit něco zcela nového.

Prvotní erupce se pak zklidňuje, jak se postupně formují nové hellénistické

státy, ale velká proměna je stále v běhu. Tečku za tímto obdobím vykoná až

Řím, který sice pohltí hellénistický svět, ale zároveň převezme za vlastní jeho

civilizační sílu a vnitřní žár. Podobně kdysi vojensky silnější Makedoňanéčerali od Řeků; už to tu nejednou bylo a opět bude. Těmito třemi dramatickými stoletími se ubírá od zrodu k zániku také vláda řeckomakedonské dynastie Ptolemaiovců – Lagovců v Egyptě.

Vedle ptolemaiovské dynastie vládly ve středomořském prostoru té doby

i dynastie další. Osudy Ptolemaiovců, Antigonovců, Seleukovců, předchozích

Argeovců, jednotlivých řeckých měst, dalších států a národů, mnohdyteprve na středomořskou scénu přicházejících, jako například Keltů nebo Parthů,

také osudy různých spolků a významných jednotlivců, to vše je navzájemprovázáno jako kořeny ohromného stromu a o žádných z nich nelze hovořitsamostatně, aniž bychom zmínili druhé. Pro přehlednost však tato kniha bere za

základ chronologii ptolemaiovského rodu, neboť Ptolemaiovci vládli ze všech

dynastií nejdéle a nejstabilněji a rozpínavé moci Říma podlehli jako poslední.

Ponořme se však na úvod do ještě vzdálenější minulosti.

slavná minulost starého Egypta

Země faraonů, rozprostírající se na březích životodárného Nilu, již byla v té

době za zenitem své několikatisícileté slávy. Tři říše se na její půdě vzepjaly ke

svému vrcholu, aby se poté rozplynuly v bezradnosti a chaosu přechodných

období. Stará říše stavitelů pyramid a slunečních chrámů, bezmála pětisetletá, zkolabovala ve znamení sporů o trůn, a skončila v hospodářském úpadku a politickém rozvratu. Příčinou jejího zhroucení byla nejen neúrodazpůsobená doloženou změnou klimatu, která se projevila nízkou úrovní životodárných

záplav a vyvolala tak hladomor, ale i vyčerpanost státního rozpočtu zaviněná nákladnými stavbami a neméně drahým provozem zádušních chrámů.Rovněž nadměrné rozbujení úřednického aparátu, dědění pozic ve státní správě

a nárůst moci místních vlád jednotlivých nomů (správních oblastí) na úkorfaraonovy autority vedlo k rozpadu celistvosti státu.

Země se však vzchopila a její znovusjednocení zahájilo neméněvelkoleou éru silného centralizovaného státu, jehož územní rozmach a tvůrčíčint o l eM a I o v cI – Úv o d


19

nost byly nevídané. Obrovské, pouze k zádušním účelům určené pyramidové

komplexy, jaké lze dodnes obdivovat v Gíze, Dahšuru, Sakkáře nebo Abúsíru,

již nevyrůstaly. Královské pyramidy byly stavěny menší a daleko úspornějším

způsobem. Těžiště stavebního rozmachu se však přesunulo jinam. Pohraniční

pevnosti, důmyslné zavodňovací systémy, hráze a kanály, celá nová města, grandiózní paláce a chrámy, v masívní skále nesplavné části Nilu vysekaný

průplav do Núbie nebo proslulý Labyrint s tisíci místnostmi, to všedemonstrovalo moc a sílu Střední říše a jejích králů se jmény Senusret, Amenemhet

či Mentuhotep.

Následné oslabení státní moci v podobě rychle se střídajících panovníků

spolu s průnikem dobyvačných asijských kmenů vedlo opět k rozdrobení

celistvosti říše a trvalo přibližně 250 let, než se Egypt potřetí vrátil ke svévelikosti. Faraon Ahmose dokončil osvobozovací válku a založil dynastii,spjatou se jmény několika Amenhotepů, Thutmosů, královny Hatšepsut aTutanchamona. Na ni navázaly další dvě dynastie, známé především jménycelkem jedenácti Ramessů. Čtyři a půl století Nové říše se zapsalo do historie nejen vojenskými výboji až za Eufrat na severu a do hloubi zlatonosné Núbie na jihu, ale i otevřenými kontakty s neméně mocnými sousedy a stavebníexlozí, jejíž monumentalita i rafinovanost je dodnes ohromující, zejména voblasti tehdejšího hlavního města Théb, dnešního Luxoru. Také životní příběhy

vládců tří dynastií jsou daleko lépe zmapovány než u jejich předchůdců, byť

například nad osudem kacířského krále Achnatona, jeho rodiny a následníků

se doposud vznášejí mnohá nezodpovězená tajemství.

Tři a půl století posléze je však Egypt opět rozdělen a oslaben vnitřními

boji. Územní roztříštěnost vede k ústupu z velmocenské pozice především

v oblasti Středomoří, nicméně jednotlivá mocenská centra zažívají svýmzpůsobem i proměnlivá období prosperity. Následná čtyři století Pozdní dobypřinesou nejen programové vzepětí a mocenskou i kulturní reflexi své vlastní

zašlé slávy v podobě takzvané sajské renesance, ale vzápětí i naprostépodlehnutí perské expanzi. Persie si oslabený Egypt podmaní dokonce dvakrát za

sebou. Zdá se, že přes dva a půl tisíce let trvající stát má svůj život za sebou

a že se blíží ke svému zániku.

o d k aZ Ř í Š e n a n I l U


20

Alexandros a začátek nové éry

Ale historie faraonských korun se zopakuje ještě jednou. V roce 322vstuuje do legendární říše na Nilu mladý válečník z řeckomakedonského severu.

To je sice hodně odlišné kulturní prostředí, nezávisle vyrůstající namínojskomykénských kořenech, už tehdy však vzhlížející k Egyptu jako kolébceumění a pokladnici vědění a moudrosti dávnověku. Alexandros Makedonský je

vzhledem k prastaré minulosti Egypta v podstatě reprezentantem relativně

mladého řeckého světa, jeho energičnosti, životaschopnosti, ochoty přijímat

nové podněty, přizpůsobovat si je i proměňovat se jejich působením.Alexandros, v pořadí III. s přídomkem Veliký, získává Egypt díky svým předchozím

vítězstvím nad Peršany prakticky bez boje, ale nechová se vůči němu jakodobyvatel. Je prohlášen za syna boha Amona a prozíravě přijímá trůnní jméno

Setep-en-Ra Meri-Imen, stejné, jakým se honosil faraon Ramesse Veliký vdobách Nové říše. Zánik starého Egypta se díky němu nekoná. Opět se zvedá

z popela k poslednímu, tehdy už nečekanému rozmachu. Alexandrovo dobytí

Egypta stojí tedy na počátku následujících tří století ptolemaiovské éry, kdy

je Egypt již značně jiný, přesto však stále svébytný v tom, čím tato kulturaudivuje a fascinuje následující generace až po dnešní dobu.

Právě konečná fáze této dodnes úchvatné kultury jako by shrnula všenejcennější z historie starověkého Středomoří a předala to vojensky mocnému,

kulturně však ještě nepříliš vyzrálému Římu, čerpajícímu doposud především

z pokladnice Etrusků. Z antického Říma se pak táhla zlatá nit historickéhodědictví až do našeho století, které stojí

před mnoha otázkami, problémy adilematy, mnohokrát už prožitými aznovu žhnoucími v nové podobě. Sledováním této zlaté nitě událostí zpět

do minulosti se dostáváme až dojedné z nejslavnějších, byť závěrečných

epizod starého Egypta. Její osudy,záletky, intriky a výrazné charaktery,

půvabné, inspirující a obdivuhodné,

ale i hanebné a odporné, byly, jsou

a budou zdrojem vzrušujících pří-Ptolemaios I. Sótér

p t o l eM a I o v cI – Úv o d


21

běhů, ne nepodobnýchShakespearovým dramatům.

Nejednou slaví triumf zaslepenost,

krátkozrakost a hloupost, a nebo i zlá

vůle, zrada, spiklenectví či závist, aby

během chvíle převrátily chod událostí a zmařily celoživotní usilovnou

práci i dlouho hýčkané naděje.Touha a vášně hnané neuhasínajícímohněm tvoří a ničí fascinující osudy,

vytvářejí ohromná díla a opět jeobracejí v prach. A nad tím vším sevznášejí stíny božstev, egyptských, řeckých, perských, židovských a dalších,prolnutých v dosud nevídaných spojeních, ale často polidštěných natolik, že se

stávají jen kulturní kulisou, všudypřítomným nezbytným doplňkem běžného

života bez dřívější hloubky svého mystického obsahu. Božské atributypřisuzované králům a účelový synkretismus přinášejí určitou sekularizaciněkdejšího posvátného tajemna božského bytí, a tak není divu, že právě Tyché,

vrtkavá bohyně náhody a štěstí, se těší největšímu zájmu.

I myšlení lidí hellénistické doby je jiné. Proti předchozím společenstvím

a zájmům státu, města či kmene hraje důležitější roli individualita, zájemjednotlivce, význam jeho osudu a důležitost vlastního života. Je to určitéosvobození, přinášející ovšem paradoxně otázky, jak si s touto novou svobodou

smysluplně poradit. I v tom je tehdejší doba bližší modernímu dnešku více

než dějinná období předchozí i následující. Alexandrovo tažení otevřelo svět

člověku a lidskou duši otázkám, hladu po vědění a snaze řešit všechno vdaleko širších souvislostech než dříve. Vznikají velkoměsta, masové umění akultura, obdiv sklízejí extravagantní výstřelky a rafinované způsoby zábavy.Mnohá tradiční tabu pozbývají významu. Objevují se nové specializované obory.

Mnohdy se mění i postavení ženy; ta získává daleko více možností svobodné

volby a společenské rovnoprávnosti, než tomu bylo dříve. Na scénu veřejného

života proto vystupují výrazné ženské individuality a ovlivňují velkou politiku,

od Alexandrovy matky Olympiady přes Arsinou II., Bereníku II. a několikKleoater, až po tu nejznámější, legendární Kleopatru VII. Rozvíjí se i turistika

Alexandros III. Veliký

o d k aZ Ř í Š e n a n I l U


22

– není už nemožné cestovat přes celý tehdejší známý svět, oikúmenu, anidorozumět se na celém jeho území společným jazykem zvaným koiné, který se odvodil z attické řečtiny. Staré neochvějné jistoty se rozpadají, už neplní své poslání a je třeba se ohlížet po jiných, ale ony jsou to mnohdy opět ty původní,

pouze v jiném hávu a jiném úhlu zření. Tak jako dnes.

A právě Egypt, těsně spjatý se svými bohy a protkaný obtížněpochopitelnými tradicemi, zakořeněný tisíci let ve svém neuspěchaném plynutí časem,

zklidněný ve vznešeném poloúsměvu svého tajuplného vědění, se v doběPtolemaiovců střetává se svým naprostým protikladem, rychle se rozvíjejícíHelladou, aby jeden svět dokázal ocenit a přijmout druhý, a aby z tohoto spojení

vzešlo něco nového, dokonalejšího a životaschopnějšího pro další věky.

Tato uchvacující cesta příběhu, měnícího tvářnost světa, je jakobyvytyčena dvěma milníky, dějinnými zlomy: náhlou a šokující smrtí velekráleAlexandra roku 323 př. Kr. a bitvou u Aktia roku 31 př. Kr., kde kostky Štěstěny

Tyché mohly docela dobře dopadnout jinak, než jak dopadly. Lze se jendomýšlet a donekonečna analyzovat, zda a jak by to ovlivnilo následný běhsvětových dějin.

Původní (nejen) literární prameny

Dnešní literatura, pojednávající o období vlády ptolemaiovské dynastie,

představuje rozsáhlé spektrum českých i cizojazyčných textů, od zcelaodborných po populární publikace, přebírající nezřídka fakta z původníchpísemných pramenů, nebo zohledňující nové archeologické objevy.

Klíčovými původními historiografickými prameny jsou však předevšímPlútarchos se svými Životopisy slavných Řeků a Římanů, Arriános a jehoDějiny diadochů, Liviovy Dějiny a Polybiovy Dějiny. V největší míře se tak

k nám tyto původní faktografické informace dostávají zprostředkovanélatinskou literaturou. Z hlediska historické vědy zde jistě mnoho faktů ovlivnila

osobnost historika (např. Řek Polybios byl velkým obdivovatelem římského

světa), někdy bylo bez většího zkoumání použito ústní podání a mezi fakta se

tak nenápadně vloudila legenda.

Z původní historiografie období hellénismu se bohužel mnohá důležitá díla

nedochovala, nebo je známe jen ze zlomků či citací v dílech jiných autorů.

Pouhé útržky zbyly například ze spisů Megasthena z Olynthu, diplomata ve

p t o l eM a I o v cI – Ú v o d


23

službách Seleuka I., působícího na indickém královském dvoře panovníka

Čandragupty.

Královský diplomat a historik Hierónymos Kardijský, věrný průvodceprvních tří Antigonovců, zpracoval události své doby v díle, z něhož zbyly rovněž pouhé zlomky. Vůbec se nedochovaly paměti samotného Ptolemaia I. Sótéra. Za Ptolemaia II. Filadelfa sepsal héliopolský kněz Manethó kompletní dějiny Egypta od prvních faraonů až po svou současnost, a protože měl kdispozici dnes již neexistující původní prameny a zpracoval své letopisy velmisystematicky, staly se tyto dokumenty cenným podkladem pro novodobáegyptologická studia. Lze se jen dohadovat, jak cenné podklady tehdy používal a co vše propadlo zkáze během různých pohrom, zvláště při osudném požáru alexandrijské knihovny.

Mnoho tehdejších historiků také vnášelo do svých spisů prvky, které měly působit na city čtenářů, a tak nebyla nouze o všelijaká přikrášlování afabulaci. Řecké dějiny Aristotelova žáka Dúrida ze Samu či Fýlarcha patří například k takovým dílům, ale ani ta se nedochovala a objevují se až druhotně vPlútarchových Životopisech. A tak jedním z nejklíčovějších zdrojů informacízůstává historik Polybios, aristokrat řeckého původu, i když ani z jehorozsáhlého díla čtyřiceti knih Dějin se nezachovalo pro současnost více než malá část

(prvních pět a zlomky dalších). Posloužil však jako cenný zdroj dějepisci Titu

Liviovi.

Jako střípky do ohromné mozaiky mohou zapadat zlomky pamětí Alexandrova námořního velitele Nearcha prostřednictvím cestovatele Pýthea z Massalie. O rodu Ptolemaiovců se také zmiňuje ve svém cestopise Cesta po Řecku Pausaniás, řecký spisovatel z 2. století po Kr., tedy z doby římskéhocísařství.

Moderní metody probíhajícího archeologického výzkumu dosudneodkrytých lokalit také mohou přinášet, přinášejí a jistě ještě přinesou mnohápřekvapení.

o d k aZ Ř í Š e n a n I l U


24

kAPITOLA 1

V A LE xAndr OV ě 

sTínu

Vzestup Makedonie za  vlády Argeovců 

Rodištěm Ptolemaia, zakladatele poslední egyptské dynastie, nebyl Egypt,

nýbrž kraj Eordaia v poměrně chudé a hornaté Makedonii, sousedící na jihu

s Řeckem. Ze západu s ní hraničilo království Épeiros a na východě Thrákie.

(Dnes v provincii Eordaia v severním Řecku můžeme nalézt významnéprůmyslové město, jehož centrální náměstí zdobí socha legendárního vojevůdce

a egyptského faraona. Od roku 1927 se původní město Kailaria na jeho počest

jmenuje Ptolemaida.)

Tehdejší Makedoňané měli etnicky blíže k Thrákům než k Řekům. Jejich

jazyk, zprvu pro Řeky obtížně srozumitelný, se však řečtině postupně stále

více přibližoval, tak jak obyvatelstvo přestávalo kočovat, usazovalo se azačínalo si budovat pevná sídla. Přibližně v  . století př. Kr., v čase Solónových a Peisistratových Athén, se styky se světem Hellady prohloubily. Makedonie svou polohou chránila Řecko před útoky thráckých a illyrských nájezdníků,

Řekové ji však považovali spíše za barbarský stát. Makedonská společnost

tehdy žila způsobem, který klasické Řecko dávno opustilo. Tradiční království se silně opíralo o zemědělství a statkářskou šlechtu. Válečnýmuměním však Makedonie své jižní sousedy převyšovala. Oproti jižním Řekům byli

Makedoňané tvrdšího založení, zvyklí v zimním období na obtížný terénzasněžených divokých hor a ve válečných taženích proto snášející mnohemobtížnější podmínky. Mnohdy to byli ještě „nuzní kočovníci odění v kůžích,pasoucí skrovná stáda ovcí a stěží vzdorující sousedním kmenům“, jak jepozději charakterizoval samotný Alexandros Veliký, když svým Makedoňanům

připomínal, že je spolu se svým otcem učinil „vládci

nad ostatními“.

Po kulturní stránce Makedonie dlouho k Řekům

vzhlížela a hellénští umělci i myslitelé byli vítáni na makedonském královském dvoře i na šlechtických

sídlech. I když se Makedoňané za Řeky nepovažovali,

o řeckém původu vládnoucí dynastie Argeovců nikdo

nepochyboval. Králové odvozovali svůj původ odsamotného Héraklea a města Argu. Filippos II.,Alexandrův otec, sice později ovládl Řecko vojensky, Řekové

si však naopak podmanili Makedoňany silou svéhoducha a přetvořili je v plnohodnotné Hellény. A tak bylo

nakonec proklamováno, že řecká i makedonská Hellas má svého jediného

společného tradičního nepřítele, jímž je Perská říše. Proti ní musel mocnýFilippos vytáhnout, tentokrát však už jako Hellén, jako mstitel Hellady zavšechna historická příkoří, utržená v řeckoperských válkách.

Makedonie od konce 5. století zaujímá v oblasti Středomoří stálevýznamnější pozici. Zaostalá agrární země využívá nyní lépe své přírodní bohatství,

které Řecku spíše chybí, a mění se stále rychlejším tempem v silný a bohatý,

jednolitý stát, jaký se jen těžko mohl zrodit v systému oddělených řeckýchpoleis (jedn. č. polis) – městských států. Za králů Archeláa a Amynta se už budují

silnice a pevnosti, země bojuje o místo na slunci se sousedními státy, jevtahována do sporů tak významných řeckých poleis, jako jsou Sparta a Athény. Následník trůnu Perdikkás pak umírá ve válce s Illyry a jeho malý synekAmyntás je zastupován mladším Perdikkovým bratrem Filippem.

Filippos, pobývající v letech 37–3 4 v Thébách, získával zatím mnohé

cenné kontakty, sbíral zkušenosti a vášnivě studoval válečné umění odthébských generálů Epameinónda a Pelopida. Převzaté vědomosti spolu svrozenou vojenskou genialitou mu umožní v budoucnu vystavět takřkaneporazitelné armády. Jako vůdce Makedonie však započal s chytrou diplomatickou

politikou, v níž hrály roli hlavně peníze a sňatky. Poznal dobře skrytéslabiny řecké vojenské moci, vyčerpané peloponnéskými válkami, a naučil se

jich využívat. Athény si roku 359 zavázal smluvně, rok nato porazil Paióny. Illyry vytlačil z makedonského území a království Molossů si připoutal

Novodobá socha

Ptolemaia I. Sótéra

v Ptolemaidě

v a l eX a n dR o v Ě s t í nU


2

sňatkem s princeznou Olympiadou. Poznenáhlu přetvářel Makedonii vobávanou velmoc. Armáda si ho posléze zvolila za regulérního vládce a v srpnu

35  se král Filippos a královna Olympias mohli radovat ze syna Alexandra,

později i z dcerky Kleopatry.

Vraťme se však na okamžik od tohoto historického mezníku o deset let

zpět. Ještě v dobách Filippova pobytu v Thébách se na přelomu let 37/3 

v rodině významného makedonského šlechtice Lága narodil syn Ptolemaios.

Etymologie tohoto jména není jednoznačná, nejspíše však souvisela seslovesem „polemein“, tzn. „válčit“; tom případě by se jméno mohlo příznačněpřekládat jako „válečník“ nebo „bojovník“. Ptolemaiova matka Arsinoé bylapříbuzensky spjata s královskou rodinou. Dveře ke královskému dvoru mu tedy byly otevřeny, a tím i cesta ke vzdělání a neocenitelným zkušenostem. A tak se mladý Ptolemaios už od počátku pohyboval ve stínu krále Filippa II. apozději i prince Alexandra jako jeho blízký přítel, vzhledem k věkovému rozdílu

spíše také jako rádce, učitel a později zkušenější společník v bujarýchmladistvých dobrodružstvích. Pravděpodobně měl v Alexandrově společnosti

p t o l eM a I o v cI – k a pI t o l a 1

Makedonie v roce 336 př. Kr. (nástup Alexandra III. Velikého k moci)


27

příležitost čerpat své vzdělání přímo od Aristotela, učitele mladéhomakedonského prince.

V makedonských kruzích kolovala zvěst, že Ptolemaiova matka Arsinoé

byla před sňatkem s Lágem milenkou samotného krále Filippa a žePtolemaios s Alexandrem by mohli být nevlastními sourozenci. Pausániászmiňuje tuto možnost s odkazem na Ptolemaiovu vášeň k ženám, kterou prý zdědil po svém biologickém otci. Ať už se jednalo o fámu, nebo ne,proagandisticky eliminovala jakoukokoliv pochybnost o Ptolemaiověvznešeném původu.

Jednou z markantních odlišností řecké a makedonské armády bylosložení vojska. V Řecku se armáda té doby skládala hlavně ze žoldnéřů, Filippovi

se však podařilo vybudovat armádu z vlastního lidu, kterému poskytl tvrdý,

promyšlený výcvik a dokázal jej motivovat nadšením a ideály. Válečné umění

bylo královou vášní a zcela mu věnoval

svůj neobyčejný talent. Reformovaná

makedonská armáda sestávala především z pěšáků, seskupených do tvarufalangy, a z jízdy s elitním jádrem hetairů (druhů) a dalších úzce specializovaných

oddílů. Inspirován syrakúským vládcem

Dionýsiem I. zdokonalil Filippos také

obléhací techniku.

Několikaleté úsilí o sjednocení Řecka vyvrcholilo bitvou na Krokusovém

poli roku 352, kde Filippos porazil Fóky a Athéňany. Poté se zmocnil bohaté Thrákie a Chalkidiky, roku 348 dobyl město Olynthos a vynutil si mír sAthénami. Roku 34 se již mohl honosit prestižní funkcí předsedy pýthijských

her ve svatých Delfech.

Athénská opozice v čele s proslulým rétorem Démosthenem se všaknehodlala smířit s makedonskou hegemonií nad Řeckem a organizovalaválečný odpor. Filippos mezitím na severu získal Thessalii a Épeiros, obohatil se

zlatem z thráckých dolů a upevnil vazby s představiteli nových území tím, že

je přijal mezi své elitní hetairy.

v a l eX a n dR o v Ě s t í nU

Filippos II. Makedonský


28

Makedonie pozvedá pochodeň řecké slávy 

Období největší řecké slávy, tedy . a 5. století př. Kr. bylo minulostí.Čtvrté století přineslo Řecku ústup z politického výsluní a oslabení jeho moci, po

kulturní stránce však Hellas vykročila z hranic uzavřeného městského státu

archaického období (tradiční řecké polis, mn. č. poleis) a rozšiřovala svůj vliv

daleko za někdejší hranice. Řecká vzdělanost náhle dostává ráz světovosti,

do popředí proniká individualita osobnosti a nadřazuje se nad někdejšízájmy celku. Je to doba nejslavnějších řeckých myslitelů Platóna a Aristotela, z jejichž filozofického odkazu čerpaly celé generace následovníků, ohromný

rozmach zažívá literatura, divadlo, rétorika, politické vědy, výtvarné umění,

vojenství. Řecký oheň začíná opět mocně plápolat, živený je však tentokrát

čerstvě vylisovaným makedonským olejem.

Druhého srpna r. 338 př. Kr. Filippos II. krvavě porazil spojená vojskaThébanů a Athéňanů v rozhodující bitvě u Chairóneie v Boiótii. Řekové mělipočetní převahu, ale chyběla jim jednota. Kvalita precizně vystavěnémakedonské armády zvítězila s přehledem. Filippos vedl pravé křídlo, levé svěřilsynovi Alexandrovi, tehdy osmnáctiletému. Boj byl zprvu vyvážený, dokudmohutný nápor Alexandrova jezdeckého křídla elitních hetairů nesmetl oddíly

Thébanů, považované za nepřemožitelné. Athéňan Lysiklés sice svými vojáky

prorazil řady Filippova křídla, ale v bojovém nadšení nedokázal svůj útok vést

spořádaně. Filippovi vojáci se znovu semkli a odrazili jej. Porážka Řeků byla

drtivá a Filippos po ní ovládl podstatnou část Řecka. Respektoval všakporažené a ctil nadále jejich samostatnost, i když strategická místa obsazovalsvými posádkami a ve městech pomáhal k moci přívržencům Makedonie. Tak se stal strážcem míru v Řecku, a to jak z hlediska vnějšího nepřítele, tak ivnitřních sporů mezi městskými státy. V příštím roce 337 svolá Filippos všeřecký sjezd do Korintu a přijímá se deklarace o „věčném míru mezi řeckými státy a Makedonií“. Filippos si pochopitelně ponechává v rukou vrchní veleníspojených vojsk pro neodvratnou válku s Persií.

Vztahy mezi Filippem a královnou Olympiadou, potažmo i jejich synem

Alexandrem, se v té době komplikují. Filippův další sňatek s princeznou

Eurydíkou a možnost ohrožení postavení Alexandra jako následníkavedou k rozkolu v královské rodině a dočasnému odchodu prince zMakedonie.

p t o l eM a I o v cI – k a pI t o l a 1


29

Mladý Ptolemaios a několik dalších Alexandrových přátel také pobýváurčitý čas z vůle krále Filippa ve vyhnanství, neboť se králi znelíbili svouloajalitou k Alexandrovi. Ta mu však otevřela opět přístup ke dvoru ve chvíli, kdy

se Alexandros stal sám králem.

král  je  mrtev, ať  žije  král!

V létě 33 př. Kr. byl král Filippos II. zavražděn v divadle v Aigách nasvatbě své dcery Kleopatry s épeirským králem, rovněž Alexandrem. Útočník byl

vzápětí po vraždě zabit, a tak zůstává nezodpovězena otázka, zda šlo o osobní

mstu jednotlivce, spiknutí odsunuté královny Olympiady nebo atentát napoud perského krále Dáreia III. Tehdy již makedonské armády na svém tažení

proti tradičnímu nepříteli, perské říši, překročily Dardanely. Vraždouuprázdněný makedonský trůn okamžitě převzal dvacetiletý Alexandros. S podporou dvou otcových generálů Antipatra a Parmenióna navázal na otcovupolitickou linii a postavil se do čela řeckomakedonských vojsk. Rychle se vypořádal

s ohnisky odporu, na prvním místě se vzdorovitými Thébami. Řecké městské

státy raději uznaly jeho autoritu.

Než Alexandros zahájil perské tažení, pověřil správou svého evropského

panství osvědčeného Antipatra. Na jaře 334 př. Kr. už byly řeckomakedonské

síly připraveny k rozhodujícímu úderu proti Persii. Tvořilo je odhadem na

40 000 převážně makedonských pěšáků, 5500 jezdců, tedy hetairů doplněných

o thessalskou jízdu, řecké žoldnéře a vojáky městských států, zastoupených

v Korintském spolku. Tažení zahájil Parmenión přesunem vojsk na lodích přes

úžinu Helléspontos (Dardanely) do Asie. Sám Alexandros se symbolickyvylodil v oblasti Tróje. Ptolemaios se pravděpodobně zúčastnil vojenských akcí

od samého začátku, není to však spolehlivě dokázáno.

V květnu 334 př. Kr. došlo k prvnímu velkému střetu obou sil u řekyGráníku blízko Marmarského moře. Vítěznou bitvou byla perská obrana prolomena

a před Makedoňany se otevřel vstup do Malé Asie. Vojska táhla k jihu doLýdie, obsadila Sardy, Efesos a další řecké poleis západního pobřeží Asie.Mílétos nějakou dobu vzdoroval, ale po nasazení obléhací techniky padl a řečtí

obránci byli naverbováni do Alexandrova vojska.

Perská námořní síla, posílená kyperskými a foiníckými plavidly, mohla

jen nečinně přihlížet triumfálnímu postupu pozemních armád Makedoňanů.

v a l eX a n dR o v Ě s t í nU


30

Alexandros se dosud námořním střetům záměrně vyhýbal. Na podzim 334dobyl kárský Halikarnássos a na přelomu roku získal jižní oblast Lýkie,Pamfýlie a Pisidie. V dobytých městech zpravidla svrhl oligarchickou vládupodléhající perské administrativě a nastolil správu orientovanou promakedonsky, což u řeckých poleis nepůsobilo významnější obtíže, neboť Alexandrovasláva jako nového řeckého hrdiny se šířila jako lavina a mnozí mu dobrovolně

začali vzdávat božské pocty.

V oblasti Frýgie se však Alexandros setkal s odporem. Její správu svěřiljednomu ze svých nejlepších velitelů, generálu Antigonovi Monofthalmovi(Jednookému), budoucímu zakladateli antigonovské dynastie. Frýžské Gordion se

pak v roce 334 stalo nejen místem setkání obou částí makedonských armád, Alexandrovy a Parmeniónovy, ale i kolébkou jedné legendy. Proslulý uzel bez

konců, poutající sluneční vůz v Diově chrámu, měl dle věštby rozvázat ažbudoucí vládce Asie. Alexandros uzel rozťal mečem a pověst o své nespornévýjimečnosti obohatil o další schopnost: umění úspěšně vyřešit vleklý problém

netradičním způsobem.

Perská flotila pod vedením admirála Memnóna se v té době pokusilaovládnout klíčová řecká území v Egejském moři, Chios a část Lesbu.

Makedoňané mezitím pronikli z Frýgie do Kappadokie a do Kilikie.Během roku 333 se ocitli u průsmyků na hranicích Assýrie, odkud se jim blížila

vstříc hlavní perská armáda v čele se samotným Dáreiem III. Obě ohromná

vojenská uskupení okolo sebe nějakou dobu kroužila, než se konečně vlistopadu 333 př. Kr. střetla v ústí řeky Pinaru poblíž města Issu. Lágův synPtolemaios je v pramenech doložen jako účastník této důležité bitvy.

nová  podoba moderní armády

Falanx, uspořádaná formace šiku pěších těžkooděnců – hoplítů, bylaznáma již Řekům klasického období ve Spartě i Athénách. Neměla všakpotřebnou hloubku (jen 8-12 řad) a nebyla příliš obratná; narušení její celistvosti

většinou znamenalo zkázu. Thébský vojevůdce Epameinóndás, u něhož seinspiroval Filippos II., falangu zdokonalil a propracoval, změnil její tvar aproojil funkce těžkooděnců a lehkooděnců. Alexandros ve zdokonalovánípokračoval a jeho falanx se stala ve své době naprosto neporazitelnou. Byla

hlubší (1 řad) a širší, schopna rychlým přeskupením řad pružně měnit svou

p t o l eM a I o v cI – k a pI t o l a 1


31

formaci. Sestávala se převážně z elitních těžkooděnců (pezetairů),vyzbrojených štítem, krátkým dvousečným mečem, několika vrhacími oštěpy adlouhým kopím (saríssou), které dosahovalo délek od 4,8 až do 7,2 metrů.

Vedle falangy umístěné ve středu stála lehčí pěchota štítonošů (hypaspistů)

řazených obvykle mezi falangou a jízdou. Chránila boky hlavního šiku, bylavybavena pro rychlejší přesuny a vyzbrojena kratším kopím a lehčí zbrojí.

Lehkooděnci (peltasté) byli vyzbrojeni luky, oštěpy a praky. Měli za úkol

krýt křídla a týl vojska.

Klíčovou složkou se stala jízda, která za Alexandra tvořila zhruba sedminu

vojska a stala se důležitou pro schopnost rychlých přesunů a pronásledování,

kdežto v bitvách pozdního hellénismu opět začala převládat pěchota a jezdců

bývalo už něco kolem dvacetiny celkového počtu.

Elitní královská jízda – hetairoi (druhové) – se skládala z makedonských

šlechticů blízkých králi, králem obvykle osobně vedená, a nalézala se nakřídle napravo od falangy. Levé křídlo zajišťovala takzvaná thessalská jízda,složená z nejlepších jezdců. Ti se chránili šupinovým brněním, štíty, přilbami a holenicemi. Vyzbrojeni byli krátkými meči a vrhacími oštěpy, případněsaríssami. (Třmeny ve starověku neznali.)

Lehká kavalerie (tzv. prodromoi) sloužila k průzkumným a pomocnýmakcím. Jejich výzbrojí byla krátká kopí a luky. Hellénistická armáda obecněvyužívala lučištníky v daleko hojnější míře než vojska klasické Hellady.

Válečné slony poznal Alexandros až v bitvě u Gaugamél, kdy je ukořistil

Peršanům.

rozhodující vítězství nad  Peršany   

Perská armáda měla značnou početní převahu. Jezdectvo na pravém křídle

při moři zatlačovalo levé makedonské křídlo vedené Parmeniónem. Naopak

pravé křídlo Makedoňanů s Alexandrem vrhlo svou jízdu a těžkooděnce přes

řeku a zatlačilo Peršany až k jejich táboru. Dáreiův útěk bitvu ukončil ajeho ležení se zmocnili Makedoňané, přitom zajali Dáreiovu manželku, matku,

syna a dcery. Dáreios s perským pokladem uprchl do Damašku, kam však

záhy dorazil Parmenión a ukořistil astronomických 3000 talentů. Prchající

Dáreios údajně nabízel Alexandrovi ohromné výkupné a územní ústupky,

triumfující dobyvatel však nabídku nepřijal. V té době se před ním někdejší

v a l eX a n dR o v Ě s t í nU


32

nejmocnější říše světa otevírala prakticky bezmocná. Cesta na jih do Sýrie

a Foiníkie byla volná a přístup k jejich strategickým pobřežním městůmnikdo nechránil. Mimoto foinícké a kyperské flotily, doposud v perskýchslužbách, se přidaly na stranu Makedonie a perské loďstvo přišlo o své dočasné zisky v egejské oblasti.

Triumfální bitva u Issu dala celému tehdejšímu světu na vědomí, že otázka

nového velekrále je nejspíše zodpovězena. Psal se rok 332 př. Kr. a Alexandros

táhl do Foiníkie k přístavům, aby jejich dobytím ochromil sílu perskéholoďstva. Města Tripolis, Byblos, Sídón a Bérytos se raději vzdala dobrovolně.

Na odpor triumfující Alexandrově armádě se však postavil přístav Tyros

a odmítl perskou i makedonskou nadvládu. Alexandros obléhal město,obklopené ze všech stran mořem, dlouhých sedm měsíců a nakonec uspěl zapomoci důmyslných obléhacích strojů.

V té době k němu přišli poslové s novou mírovou nabídkou perského krále

a mnoha ústupky. Tehdy prý Alexandrův generál Parmenión pronesl památný

výrok, že být Alexandrem, nabídku by přijal. Alexandros prý sebevědomě

odpověděl, že by ji také přijal, kdyby byl Parmeniónem. Snad byl užopravdu přesvědčen o svém božském poslání, pro jehož potvrzení nyní hodlalnavštívit legendární prastarou říši na Nilu.

Alexandros v Egyptě

Na podzim r. 332 už se nezadržitelně blížil k Egyptu. Pověstneporazitelného vojevůdce kráčela daleko před ním, takže když se po několikadennímpochodu přes poušť ocitly jeho pozemní armády u bran tradiční hraničnípevnosti a strategického přístavu Pelúsion a loďstvo se přiblížilo k pobřeží, nesetkal se už s žádným odporem. Do Pelúsia se dostavil sám Mazakés, perskýmístodržitel Egypta, aby předal Alexandrovi vládu. Řeckomakedonská posádka

od nynějška bude strážit vstupní bránu do Egypta po tři století. Prastará země

na Nilu se rozvinula před Alexandrem jako papyrový svitek.

Po triumfálním pochodu podél východního břehu Nilu, po němž se proti

proudu plavilo loďstvo, uvítala ohromené Makedoňany nejprve starobyláHéliopolis, hlavní město slunečního kultu v místě dnešní Káhiry. Egypťanézhusta oslavovali příchozí jako osvoboditele od perských dobyvatelů. Alexandros

dobře věděl, že si domácí obyvatelstvo může získat jen tehdy, pokud senet o l eM a I o v cI – k a pI t o l a 1


33

bude protivit jeho tisíciletým tradicím,

tolik odlišným od výrazněhellénizovaného Středomoří.

Klíčovým zastavením Makedoňanů

se stala slavná Memfis, nejstarší hlavní město Egypta a středisko kultu boha

Ptaha. Zde Alexandros obětovalegyptským božstvům, především posvátnému

býku Apisovi, a tímto projevem úcty si

ještě více získal přízeň Egypťanů. Téhož

roku 332 se nechal korunovat nafaraona, i když se nějakými velkolepýmikorunovačními slavnostmi nehodlalzdržovat. Západním nilským ramenem se pak

Makedoňané plavili zpět k moři až k jezeru



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist