načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ptačí žena - Lenka Chalupová

Ptačí žena

Elektronická kniha: Ptačí žena
Autor:

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  74
+
-
2,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 235
Úprava: tran
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5186-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svět ptáků ji zcela pohltil, stal se její posedlostí… Ptačí žena Mariana Černá léčí ve své záchranné stanici jejich těla, kterým rozumí – avšak mnohem méně chápe lidi. Samotářka Mari, ponořená do opeřeného světa, má ale svá tajemství. Ráda by o nich mlčela, nechala je pozvolna umírat ve své hlavě. Jenže… Její pětadvacetiletý syn Jonáš začne otevírat zákoutí matčiny duše ve chvíli, kdy se rozhodne najít biologického otce své desetileté sestry Bohdanky. Ten má ale za sebou tak temnou minulost, že je i Jonáš zaskočen. A právě minulost Leonarda France nakonec poznamená všechny členy rodiny. Ponořme se i my – do příběhu, který sleduje osudy blízkých lidí Ptačí ženy od podzimu do začátku jara.

Zařazeno v kategoriích
Lenka Chalupová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lenka Chalupová

Ptačí žena



Lenka Chalupová

Ptačí žena


Copyright © Lenka Chalupová, www.lenkachalupova.cz, 2017

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2017

Photograph of the Authoress © Gabriela Veselá, 2017

Photo on Cover © Samphotostock.cz, 2017

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová, 2017

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2017

ISBN 978-80-7475-186-8

Příběh z Přerova,

který se doopravdy nikdy nestal.

Nebo stal?


5

Prolog

Byla pro lidi příliš zvláštní. Divná. Špatně uchopitelná.

Mátla je svým tělem, které působilo křehce, i když ona byla náturou silná, v jádru pevná až sukovitá, skoro jako chlap.

Postavu měla vysokou, hubenou, takřka rachitickou. Vlasy nosila dlouhé, stažené do culíku, mívala ješpatně zastřižené a jen tak halabala sčesané z čela, poslední dobou jí ve světle oříškové barvě prosvítaly prvníšediny, ale ani ji nenapadlo zbavit se těch stříbrných nití. Nikdy se ani nemalovala, nedovolila tak svým světle zeleným očím, aby se rozjasnily pod nánosem barev – přesně těch barev, díky kterým se jiné ženy dělalykrásnějšími, než doopravdy byly. Rty měla malé a úzké, jako by jejich tvar napovídal všem, že Ptačí žena s duší samotářky nerada mluví... že jí prostě není vlastnílidské tlachání. A že mnohem raději poslouchá krákání, cvrlikání, štěbetání, houkání či trylky – zkrátkavšechny ty zvuky, linoucí se z ptačích zobáků.

Jediné, co Ptačí ženě hyzdilo její jinak vcelku pěkný a vráskami dosud nezbrázděný obličej, byl orlí nos s drsnou kůstkou uprostřed. Ona sama si ho ale pochvalovala – zvlášť teď, když ji těsně před padesátkou začaly zlobit oči, a tak potřebovala zařadit do své tváře brýle na blízké čtení. Pěkně si je zapřela do té kůstky, a ony se ani nehnuly.

Když šla, vypadala jako volavka, měla ladný dlouhý krok, při kterém propínala kyčle i špičatá, kostnatá kolena – tahala je nahoru, jako by se vyhýbala loužím a blátu. Stejně jako hubené nohy měla vyzáblé i ruce, zvlášť prsty, dlouhé a hbité, zakončené krátkými,polámanými nehty. Lenka Chalupová 6

Mariana Černá věděla, že jí lidé říkají Ptačí žena. A to jí nevadilo.

Ptáci byli její život.

Vášeň i posedlost.

A taky práce, kterou milovala!

V

Sobota 22. října

„Měl ses už chystat k odletu... moulo. A místo toho

se mi třepeš v dlani! Nebo ty neodlítáš za teplem? Tebe

neláká Středomoří, Afrika nebo Asie?“ zeptala se, jak

nejněžněji to uměla. Odpověď od ubohého budníčka

malého samozřejmě nečekala. Díval se na ni svýmakulatýma černýma očima, které vypadaly jako korálkypotažené jemnou blankou, zřetelný byl jen nadočníproužek, který se zajímavě klenul.

Pohladila ho po hlavičce, měl na ní hebké chmýří v popelavé barvě, které po převrácení ukázalo jemnou kůži. Byl otupělý, takže se bránil jen chabě, otevíral a zavíral zobák, ale ani pořádně klovnout ji do prstu nebyl schopen.

Mariana si budníčka položila na gumovou podložku, aby se pozorněji podívala na jeho reakce.

„Otřes mozku?“ zeptal se Jonáš.

Mlčky přikývla.

Jonáš Černý se nad malého a kostrou drobnéhoptáka naklonil, aby si lépe prohlédl jeho zranění.

„Vypadá, že to napálil do skla,“ řekl a prstem ukázal na drobnou ranku. Oba si nového obyvatele jejich ptačí nemocnice prohlédli z takřka centimetrovévzdálenosti – a dali mu ještě čas, aby se projevil. Nedržel rovnováhu, padal, chudák, k jedné straně, stáčel hlavu, zobák zavíral lehce nakřivo, na zrakové podněty vůbec nereagoval. Nelétal!

Vypadal jako opilec, který šněruje ulici.

„Dvanáct centimetrů a osm gramů, sameček,“ řekla Mariana a Jonáš ten údaj vnesl do jejich deníku, Lenka Chalupová 8 do něhož si zapisovali všechno o svých okřídlenýchpacientech, o které se tu s láskou starali. Byly tam údaje o všech mrzáčcích, které jim lidé do jejichornitologického lazaretu donesli nebo které našli v přírodě oni. A zraněné ptáky vozili Marianě z celé Moravy. Věděli, že ona si s nimi poradí, ošetří je, věnuje jim péči... její laskavé ruce poskytnou všem těm opeřencůmoporu – a pak je, zrehabilitované, vypustí zpět do přírody. A když ne, nechá si je Mariana ve své stanici na dožití, dá jim jídlo a pití a nakonec je i důstojně pohřbí na svém ptačím hřbitůvku, který těsně sousedil s jejich záchrannou stanicí.

Budníček se marně pokoušel najít ztracenou rovnováhu a dojímal dva lidi nad ním svou neschopností chovat se jako pták. „Nachystám krabici, mami,“ rozhodl Jonáš, a už nesl ke stolu škatuli s látkou. Oba věděli, že teď musejí to maličké tělíčko nechat v teple, klidu a tichu, aby se vzpamatovalo.

„Mám mu tam dát misku s vodou?“ zeptala seBohdanka, která přiběhla zvenku, aby mámě a bráchovi pomohla s novým špitálním přírůstkem. Skoro sborově řekli: „Ne, vždyť by se utopil!“ A máma ještě přidala svoje „pst“, protože jí vadilo, že hlučná Bohdankavtrhla do jejich ordinace zase jako vichřice. Kolikrát té své holce říkala, že tohle má být území ticha? Místo, kde se léčí i klidem?

Jenže řídit a vychovávat Bohdanku bylo stejně těžké, jako poroučet větru, aby nedul, nebo sopce, abynechrlila lávu.

Mariana mlčky přešla do skříňky, kde měla vitamíny pro své pacienty, a nachystala jídlo pro jejich budníčka. „Budeme ho muset krmit, sám to nezvládne,“ špitla smířlivě do ucha své dceři, která seděla uražená za stolem a nakvašeně si prohlížela knížku „Černí kakaduové“.

Ptačí žena

9

Bohdanka moc dobře věděla, že ona nebude nikdy jako máma s Jonášem. Že jí tenhle ptačí svět nebude patřit tak jako jim. Dlouho ale naštvaná být nevydržela, její halasná nátura to nedovolovala. Sotva máma začala chystat červíky, přitočila se k Jonášovi a do ucha mu houkla: „Táta bude mít výročí. Půjdeš s námi zítra na hřbitov, nebo zase chceš jít sám?“

Jonáš si dal mírně na čas, než řekl: „Jsemdomluvený s Bábou Black. Půjdu s ní až sedmadvacátého října, chci tam být přesně v den jeho narozenin, protože...“

„S Bábou Black? S tou čarodějnicí?“ ohrnula rty

Bohdanka. „Tak to tě lituju!“

V

Neděle 23. října

Vzaly svíčku a květiny, uložily je na dno vínové koženkové tašky a vyšly ven, do vlídného říjnového dne.

Mari se ještě vrátila pro sirky a Bohdanka na poslední chvíli shrábla do svých drobných dětských dlaní tři

krásně otevřené šišky, které přivezla v sobotu z lesa.Pozorování brhlíka lesního ji moc nebavilo, a tak aspoň

do košíčku ukládala lesní poklady. Táhly pak domůlisty, šípky, kůru stromů a taky šišky z borovic.

„Dám je tátovi k té svíčce,“ plánovala si, „položím je vedle svítilny, ať má radost.“

Mariana se podívala do jejích velkých očí barvyhořké čokolády a jako už mnohokrát předtím jí vcelku natvrdo řekla: „Miloš přece nebyl tvůj táta, Bohdanko!“

Dívka dotčeně zamžikala a ještě o to pevněji ty šišky stiskla do dlaní.

„Byl tátou Jonáše?“ Lenka Chalupová 10

„No... to jo.“

„Je Jonáš můj brácha?“

„No samozřejmě!“

„Jmenujeme se všichni stejně Černí?“

„To ano, ale...“

Bohdanka zvedla prst a důrazně své mámě řekla: „Pak Miloš přece musel být můj táta. A kdyby teda ne... už jsem to řekla holkám ve třídě – a teď to nemůžu vzít zpět. Chápeš? Řekla jsem jim, že MilošČerný byl náš táta, ale prostě zemřel a my mu teď nosíme na hřbitov kytky a šišky.“

Mariana ji pohladila po vlasech – holčičku svoumalou, milovanou... a mimomanželskou. Ještě by jímohla zdůraznit, že Miloš zemřel krátce předtím, než se ona narodila, a dávno už s Marianou nežil, ale nebyla sijistá, jestli by tahle informace pro ni měla jakoukolivhodnotu. Asi by jí s bystrostí desetiletého děcka odbrkla, že to přece holky ze třídy zjišťovat nebudou. Spíše by jí měla říct, že právě ona – ona, Bohdanka – je následkem její léčby. Dva roky po úrazu svého muže si léčila srdce s chlápkem, který dnes už vlastně ani nestál za slovo. To po něm měla její dcera ty velké, hnědé oči, v nichž se zračilo tajemno, byly jak okno do duše, ke kteréMariana marně hledala klíč. Bohdanka byla její kukačka – a také havraní děvčátko. Ale tolik, tolik odlišné od ní! Zatímco Mariana s Jonášem měli oči zelené a vlasy spíše světlé, Bohdanka dávala na odiv vlnité prameny barvy černé až domodra a pleť medově hnědou, skoro jakoby jí v těle kolovala cikánská krev. Měla nejenhavraní krásu, ale i sílu křídel, drsnost a hlasitost. Kdyby doopravdy byla havran, její krákání by se neslo celým krajem i za jeho hranice. Když si Mari dala na stůlfotku svých dětí, málokdo by hádal, že oba její potomci vyrostli v jejím lůně. Byli tak jiní, tak vzdálení.VzezřePtačí žena

11

ním i povahou. Zatímco Jonáš byl klidná a mírná síla

jejich domova, Bohdanka byla temperamentní aživelná, divoká a bezelstně přímá. I když jí nebyla tak blízká

jako syn, milovala ji silou dravce.

Chytly se za ruku a mířily ke hřbitovu. Prošly most u tenisových kurtů a pokračovaly okolo sídlištních domů směrem nahoru. Před sebou měly ještě kus cesty, ale obě si to prosluněné nedělní odpoledne užívaly. Bohdanka vedle Mariany hopsala a pořád štěbetala, kdyby měla všechny ty dětské řeči její máma vstřebat, musela by mít hlavu jako kasuár přilbový.

„Hele, to je krásný kámen,“ shýblo se děvčátko ke křemeni, který se leskl v podzimním slunci, a následně se rozhodla: „Vezmu ho tátovi taky na hrob!“

Ne poprvé v životě Marianu napadlo, že z téhleholky by měl Miloš nakonec radost. Děti měl rád a šťastná povaha její Bohdanky by mu byla blízká. On byl taky hřejivé slunce. Slunce, které tak brzy zhaslo, protože Mariana ho překryla stínem. Stínem, který se honosil lvím jménem Leonard, i když lev to byl nakoneczbabělý, jak se ukázalo...

„Hrob má táta pěkný, ale malý. Nechápu, že se tam vlezl. Říkala jsem holkám, že měřil dva metry třicet a vlasy měl až po kolena. Že vypadal skoro jako Dan Hůlka, jen byl o dvě hlavy vyšší...“ Mari si dala dlaně před oči a musela se smát. Ta její Bohdanka!Vzpomněla si na Miloše, který tak těžce nesl, že je o půl hlavy menší než ona. Když se brali, měla boty jako placky a při focení mu bystrá fotografka přišoupla pod nohy dřevěnou stoličku. Mariana byla na ženu vysoká a ve své zdravotní kartě měla už od patnácti letnapsáno 185 centimetrů, zatímco Miloš s bídou o patnáct čísel méně. A vlasy? Po třicítce mu slezly skoro všechny – řídké chomáčky světlých vlasů, které mu poletovaly Lenka Chalupová 12 kolem hlavy, začaly víc a víc připomínat odkvetlý květ pampelišky. Stačilo do nich fouknout... a nebyly.

„Taky jsem říkala, že byl nejlepší ornitolog na celé Moravě a nikdo se mu nemohl rovnat. Že pracoval v Moravské ornitologické stanici a všichni si ho vážili.“ Mariana polkla slinu dojetí. To ano... v tom jediném měla Bohdanka pravdu, Miloš byl opravdu odborník, znal každého ptáka světa, nic mu z téhle říše neuniklo, šéfoval přerovské ornitologické stanici a naučil jimnohé... A nejen ji.

Vzala vázu, vložila do ní kvítka, pohladila sochuholuba, kterého nechala vyrobit na kříž, a zažehla svíčku v lucerničce. Otřela náhrobek a v duchu si povzdechla, když si uvědomila, že teprve teď by mu bylo padesát. Byl o dva roky starší, než ona... ale tak, tak strašně moc dospělý už ve dvaceti. Jako by si tou brzkou dospělostí stačil nadehnat všechny ty roky.

„Má to tu táta krásný, táta, že?“ řekla spokojeněBohdanka, zatímco rovnala na obrubník hrobu ty šišky a kamínky.

Pohladila svou dceru očima a nechala jí ten její vysněný svět. Z nouze na něj přistupovala i tousouhlasnou větou: „Má. Má to tady pěkný, ten táta!“

Když se vracely známou cestou domů, zastavil jetelefonát – nebo spíš řev páva, který se rozezvučel vMarianině kabelce. „Ten budníček to nepřežil, musel mít krvácení do mozku, bál jsem se toho... Sakra!“

Ze hřbitova mířily rovnou domů, aby na svém ptačím hřbitůvku udělali nebohému budníčkovi jamku a nad ní malý křížek z klacíků. Ozdoba hrobečků jejich svěřenců byla odjakživa Bohdančinou prací i radostí. Než došly domů, měla pro budníčka v jedné hrsti kamínky a v té druhé žluté topinambury – a šveholila, jak mu udělá krásnou rakvičku z krabice od čaje a propře

Ptačí žena

13

vozníka mu tam dá korunu... nebo možná i dvě. Byla

milovnicí ptačích funusů – zatímco Mariana litovala,

že budníček už nikdy neokusí paprsky jižního slunce,

Bohdanku takové věci prostě nedojímaly. Byla naopak

šťastná, že mu může poskytnout tuto poslední službu.

Vydlabat, zahrabat, zazpívat – a zapomenout nabezvý

znamné opeřené tělíčko.

V

Středa 26. října

Jonáš Černý byl živým důkazem toho, že geny se ne

dají vyčůrat nebo vypotit. Před rokem si přivezl z Brna

do svého rodného Přerova titul MVDr., a už poku

koval po další vysoké, díky které by ke svému jménu

mohl připsat i RNDr. Rozuměl vlivem genů matčiny

a tátovy rodiny ptačímu světu takřka dokonale, a jen

řízením osudu si nakonec ornitologii nevybral jako

svůj studijní obor a specializoval se na zvířecí říši tak

trochu komplexněji. Byl šikovný a praktický, a takne

bylo divu, že hned po promoci dostal nabídku jednoho

z místních veterinářů, aby s ním sdílel na směny jednu

ordinaci v panelové zástavbě na Kopaninách. Starali se

tam o nemocemi sužované psy, plodné kočky, přežrané

králíky i nachlazené křečky. Ve volných chvílích aprak

ticky vždy i o víkendu pak Jonáš pomáhal mámě v její

záchranné stanici pro ptáky, která byla samozřejmou

součástí jeho života. Neznal vlastně nic jiného než je

jich dům, který stál v těsné blízkosti ornitologickésta

nice, na trase mezi městským parkem Michalov aareá

lem lagun, kousek od řeky Bečvy a na skok od lužního

lesa Žebračka. Dům, v němž bydleli a kde se – coJonáLenka Chalupová 14 šova paměť sahala – starali o ptáky, byl plochou pro lidi nepoměrně menší než pro obyvatele ptačí říše. Do dva a půl plus jedna se musel vměstnat on, máma a táta. Když otec zemřel, vystřídala ho Bohdanka a přes zimu i jejich babička Hedvika. Každopádně pro tři až čtyři lidi byl ten miniaturní byt poměrně dost těsný. Mnohem větší část tvořila místnost, kde ošetřovali ptáky, další pokoj sloužil k jejich rehabilitaci, na zahradě byly v levé části voliéry pro postižené chudáky, v pravé části, za vyšší cihlovou zdí, stály vyhřívané kóje s voliérami pro papoušky, které chovali na kšeft. Svět ohraničený ve všech směrech ptáky Jonášovi vyhovoval. Nedovedl si představit, že by ho opustil a měl jít bydlet někam do paneláku.

Jediné, co ho mrzelo, byl fakt, že máma odmítala mít doma kočky a psy, protože ti by plašili a děsili svět uhnízděný v těch klecích. Moc dobře Jonáš věděl, že i Bohdanka touží po kočičí kamarádce – a že ji na mámě marně škemrá. Svou sestru měl rád,zbožňoval ji – navzdory tomu, co předcházelo jejímu narození. Navzdory tomu, že ona do toho jejich tichého domu vnesla hluk, pramenící z její povahy. Temperament a živelnost nebyly vlastnosti typické pro máminu ani tátovu rodinu, poznal ten velký svět extrovertů až se svou sestrou. Všude jí bylo plno, někdy mu nedovolila po příchodu z práce ani vydechnout – a už na něj valila slova. Slova, slova, slova! Jako právě teď. Sotva sidonesl večerní kávu na stůl, sedla si naproti němu, zkřížila nohy, strčila bosá chodidla pod zadek a otevřela pusu. Předběhl ji.

„Obleč se, Bohdanko, už je chladno. Tepláky, ponožky, roláček... no šup!“ Věděl, že když je máma u ptáků – a dnes jí přivezli sovu se zlomeným křídlem, u níž hodlala i spát –, on musí zastat její roli. BýtmáPtačí žena

15

mou, která zkontroluje úkoly, udělá večeři, popožene,

pomazlí – a taky pohlídá, aby po večerní koupeli byla

holka v teple a nekuckala pak až do Vánoc. Nanachlazení byla jejich Bohdanka expert.

Hodila přes sebe deku, zachumlala se do ní, ale oči z bráchy nespustila. Našpulila teatrálně pusu – přesně tak, jak to dělala, když se rozhodla k dlouhému rozmlouvání –, a pak spustila: „Když budu mamince věřit, že Miloš nebyl můj táta, tak to pak znamená, že někde musím mít svého tátu. A ty víš, kde je, Jonáši? Ty ho znáš, toho mého tátu?“

Kafe, ač tekuté, se mu nepříjemně šprajcnulo v krku – jako by se zpátky přeměnilo v tvrdá kávová zrna, která nejdou spolknout. Věděl, že tyhle otázky jednou přijdou. A důrazně mámu posledních pět let žádal, aby Bohdance řekla pravdu. Aby jí jen neoznámila, žeMiloš Černý nebyl její otec – a pak to vakuum nevyplnila odpovědí. Ona mu sice tvrdila, že je ještě malá a nebude se pídit po podrobnostech, ale to si on nemyslel. Moc dobře si pamatoval sebe v deseti letech – i to, jak si uměl dávat do souvislostí věci, o nichž si dospělímysleli, že je ještě nechápe. Nebo nemůže chápat. Byl jen o pár let starší, než jejich Bohdanka, když plně abolestně chápal, že maminka – jeho milovaná maminka – se zamilovala jinde.

Ani tehdy netušili, že na něj naložili víc, než byltakový kluk schopen unést.

Že ač byl jako obložený chlebíček obklopený láskou mámy a táty... uvnitř té nazdobené veky bylo jeho okoralé srdce. Stejně okoralé jako chlastem vysušený, kostnatý a hlubokými rýhami pokrytý obličej Báby Black. Otcovy matky, černé ovce rodiny.

V

Čtvrtek 27. října

Bába Black se táhla ke hřbitovu jako pomalý, těžký smrad.

Malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba, napadla teď Jonáše tahle Erbenova klasika...

Nebylo jí ještě ani sedmdesát, ale vypadala na sto let, snědou tvář měla jako vysušenou rozinku, zbrázděnou hlubokými rýhami a mělkými bílými jizvami. Ztěžka se zapírala do francouzské hole, kterou měla vraženou do předloktí levé ruky, protože místo té pravé měla jen prázdný, ničím nevyplněný rukáv, houpající se kousek nad zemí jako hadr. S rukou si Bábu Black pamatoval v Přerově jen málokdo, ale pár pamětníků, kteřívzpomínali na její výjimečnou krásu, se ještě mezi místními penzisty našlo. O ruku přišla tragicky, když se před pětačtyřiceti lety při jedné ze svých ožraleckých rošád zpila pod obraz a v těžké opilosti si lehla na koleje, aby tam demonstrativně ukončila svůj život. Probudila se o týden později na traumatologii s rukou amputovanou až po rameno. Když tu příhodu později vyprávěla svým hospodským kumpánům, vždycky přitom štkala a teatrálně upadala do bezvědomí. Líčila, že přirozvodu se svým mužem – ředitelem přerovské ornitologické stanice – přišla o svého jediného a milovaného syna, a trauma tím způsobené jí zavedlo až na koleje.Vyprávěla pokaždé, jak se ve špitále probudila, bolavá adezorientovaná, volající své jediné, milované dítě. Svědci ale tu sebelítostnou historku znali jinak. Když se probudila na nemocniční posteli, jako první si žádala od primáře vodku... aspoň jediného frťana, který by ji postavil na nohy. Měla jenom strach, jak bude prolévat hrdlem,

Ptačí žena

17

když pravou ruku nemá... a tou levou nic moc neumí,

ani vzít otvírák na pivo. Že má vůbec nějakéhoMiloška, si vzpomněla až za pár dnů, a to ještě jen okrajově,

když její případ nepovedené sebevraždy řešili policajti.

Později si svůj vztah k synovi zidealizovala, i kdyždoopravdy mu matkou nikdy nebyla. Spíše vzdálenou anevítanou příbuznou, která se v jeho životě pouze mihla.

„Je dnes krásně,“ řekla Jonášovi, sotva se dobelhala k rodinnému hrobu, v němž měla uloženého manžela i syna, „nebýt tvé matky, mohl si dnes užívat Milošek života. Měl by padesát, ještě by byl chlap plný života, bazén šampaňského mohl vypít! Jenže narazil na mrchu. Měl stejnou smůlu jako já. Nebýt toho parchanta Černého, měla bych dnes zcestovaný celý svět, Jonášku... Celý svět!“

Jonáš narážku na svou mámu i na dědu – kteréhonikdy nepoznal – unesl. Věděl, že s Bábou Black nemá cenu se hádat a ani jí něco vysvětlovat, měla své pravdy upravené a mírně ošolichané tím pokřiveným životem, který vedla. Navíc se s ní vídával jen párkrát do roka, žádné pouto je nespojovalo, jejich setkání byla jenobčasná a zdvořilostní, provázená fňukáním Báby Black, která chtěla po Jonášovi jediné – prachy na chlast. A přitom lkala, že kdyby se nevzdala kvůli ptáčkařovi Černému své kariéry, byla by teď slavná a žádaná vPaříži, Londýně, Říme i Barceloně...

Věděl z povídání od svého táty, že Bába byla akrobatka z anglické rodiny světských, která v pětašedesátém roce přicestovala do Přerova s cirkusem, jenž stál od června do července na louce u Michalova, jen kousek od ornitologické stanice, kde krátce po studiích pracoval jistý ornitolog Černý. Uhranula ho svým ohnivým temperamentem a zemitým talentem, chodila po laně, převracela nohy, jako by byla z gumy, houpala Lenka Chalupová 18 se na kruzích tak, že se klukům z té podívané točilahlava... věštila z koule, uměla vykládat osud z karet a oči měla tak hluboké, že se v nich topili i zdatní přerovští plavci, kteří se na Ostende vrhali do Bečvy a plavali až k mostu u sokolovny, aby dívku se vzhledem cikánky a pověstí ohebné cirkusačky ohromili. Vlastním jménem se jmenovala Daisy, ale v posledních letech jí tak už nikdo neřekl, jako by na její jméno lidé dávnozapomněli – byla pro všechny prostě Black. Bába Black.

Odpudivá, smradlavá, nevzbuzující ani špetku soucitu.

S pověstí zkaženou jako její zuby.

Jonáš ji za babičku nikdy nepovažoval, i když odmalička věděl, že je tátovou matkou. Vztah byl ale už druhou generaci vlažný, skoro až studený. Miloš se se svou matkou prakticky nestýkal od svých pěti let, žil jen s tátou a o mámě věděl pár útržků, které většinou začínaly a končily u cirkusového šapitó, z něhož Daisy zdrhla, aby se v jejích očích mohl topit ten milovník ptáků, který ji v tom osudném létě pětašedesátého roku vodil po Přerově a něžně vyprávěl o každém vrabci na větvi. S cirkusem ke zlosti rodičů neodjela na další štaci, vzdala se tehdy poměrně lehce tohoharcovnického života, odložila magickou kouli, karty, kruhy i lana, kterých se od dětství dotýkaly špičky jejich nohou. Stala se z ní paní Černá, která ze sebe chtěla smýt ten prach světských, toužila být po boku manžela váženou přerovskou občankou, učila se česky, chodila do ženského klubu socialistických žen i do sokolovny,přihlásila se do spolku zahrádkářů i do kroužku amatérských fotografů... jenže pro všechny stejně zůstala jen „tou holkou“ od cirkusu. Přerováci ji prostě mezi sebenepřijali, i když se tolik snažila splynout. A šapitó i potlesk diváků jí začaly po čase chybět, toulavá krev v jejích

Ptačí žena

19

žilách tuhla, a ona ji potřebovala ředit, aby zapomněla

na to, jak svobodný život dobrovolně opustila, aby se

uvázala k plotně, děcku... a hlavně do vězení čtyř stěn

bytu, v němž neuměla žít. Když od ní vjednasedmdesátém roce tehdy pětiletý Milošek s mužem odcházel,

byla alkoholička, které touha po vodce zatemnila mozek a navždy jí sebrala i možnost, o které tak rádamluvila – vrátit se k cirkusu a zase se s ladností pavího pera

procházet po laně, houpat na kruzích a číst osud zkaret. Měla vztek na svého manžela, na syna i na tozatracené jméno, které je spojovalo a přinášelo temno.Odmítala být Černá, tak si nechala říkat anglicky Black.

„Máš sirky?“ zeptala se Jonáše, když obešla hrob syna.

Zachrastil krabičkou a prstem šprtl doprostřed. Vytáhl sirku a škrtl.

„Vyhodím ty kytky od ní,“ rozhodla Bába, „ona nemá právo nosit cokoliv na hrob muže, kterého zradila. Pche... udělat si děcko s jiným, když ji Milošek nejvíc potřeboval!“ Kolikrát to od ní Jonáš slyšel? A jak tohle obvinění z jejích smradlavých úst nenáviděl!Chytl ji za ruku, která už vztekle vytahovala kytičku z vázy – stiskl ji tak, že Bába zavrávorala a zavadila prázdným rukávem o kříž. „Nech ji tam,“ poručil ji, „zrovna tynemáš právo nikoho soudit. A moji mámu už vůbec ne.“

Tvář stařeny si ho zle, skoro nenávistně změřila.Šedivé vlasy jí vlály kolem hlavy a přilepily se na rty –dlouhé a úzké rty, které byly jediným pojítky jejich podoby, jejich příbuzenského vztahu, jejich společné krve. Rty nejen dlouhé, ale i mírně pokřivené, v jedné stranědokonce ještě užší a svěšenější, stažené a s koutkem takpovislým, že vypadal jako pozůstatek po mozkové mrtvici.

Uhnul z toho pohledu, měl z něj strach, byl tak průhledný svou zlobou. Bál se, aby nezopakovala to, co mu řekla před deseti lety, když se narodila Bohdanka. NeLenka Chalupová 20 zapomněl. Občas ho ze spánku probudil sen, který mu v mozku přehrál ty stařecké rty a za nimi nepěkné zuby,

skrz něž na něho cedila ty hnusné věty, že proklínáMarianu a Bohdanu. Tehdy se na ni zlobil tak, že se za ní dva

roky nestavil, ignoroval její pohledy i žádosti o setkání.

Roztál až před osmi lety – poté, co se mu ozvala znemocnice, kam ji zavály potíže se zády, způsobené špatnourovnováhou těla kvůli chybějící pravici. Od té doby se s ní

scházel, pravidelně každý sudý měsíc vždycky sedmého

v šest odpoledne na ni čekal v cikánské knajpě U Kmotrů

ve Škodově ulici, která byla jejím oltářem. Nechodil tam

ale rád... vedl ho tam jen strach z ní, z té stařeny.

Bál se jí i teď tak, že rychle zapálil svíčku, porovnal věneček a z kapsy vytasil dvě stovky, které měl pro

Bábu Black přichystané. Věděl, že ještě dnes je prolije

hrdlem – ale bylo mu to jedno. Uvidí ji až předVánoci, dřív rozhodně ne. I máma mu vždycky radila, ať se

od té čarodějnice drží raději dál.

Když odcházel ze hřbitova, nezapomněla si doMariany kopnout, když za Jonášem skřípavě zařvala: „By mě

zajímalo, jakého ptáka oprašuje teď!“

V

Čtvrtek 27. října

Měkké peří s hřebínkovitým okrajem působilo bezvládně.

A přitom ta sova byla taková krasavice!

Pro sovy měla Mariana slabost od dětství, ošetřila jich

už desítky, ale tenhle kousek byl exemplární. Přivezli jí

tu královnu až od Moravského krasu, našli ji v lese, byla

už na pokraji života a smrti, spíše tedy mrtvá, než živá.


Ptačí žena

21

Když ji přebírala od těch speleologů, kteří ji našli,nedávala jí velkou šanci na přežití. Bylo jí až mdlo, když cítila

v dlaních to těžce až přerývaně oddechující tělo sovypálené, která jen vzezřením připomínala dravce. Mělazlomené křídlo a byla odevzdaná, jakoby smířená se smrtí,

která po ní lapala svým pařátem. Mariana se rozhodla,

že jí dá jméno – protože když si své pacientypojmenovala, získala k nim osobnější vztah, a ten jí pak pomáhal

při léčbě. Tím více citu pak do ní dala... Mrkla dokalendáře na říjnová jména a oko jí spočinulo na Olívii.

Krásné a příhodné jméno pro sovičku, říkala si.

Nachystala operační sál, přichystala desinfekce a připravila si všechny pomůcky, které jí dopomohou k tomu, že zlomeninu zreponuje. Konce kostí bude muset správně srovnat a fixovat, aby z Olívie nebyldoživotní mrzák.

Vějířovitě uspořádané peří kolem očí se zamihotalo, kulovitá duhovka se zavřela. Pak se ten dravec s nejrozvinutější mozkovou částí podvolil úplně a Marianina důsledná práce mohla začít. Pracovala a snažila se přitom nemyslet na to, čím ji před pár minutami Jonáš naštval – moc se jí to ale vyhnat z hlavy nedařilo. Přilítl sem, i když viděl, co má před sebou, a začal jí tónem vyčítavým až vyděračským spílat, že neřekla Bohdance pravdu o jejím otci. Že ona se jeho už druhý den ptá... a on... on neví, co jí na to má říct. „Mělas jí to povědět sama,“ vytkl mámě. A pak se ještě vrátil, aby vztyčil ukazováček a křikl směrem k ní: „Dávno!“ Mariana věděla, že Jonáš na svou sestru trpí, že by jí snesl modré z nebe, kdyby si to přála – nemohla mu mít za zlé, že nedohlédne do matčinybolesti, kterou bude muset překonat, aby vynesla před svou malou havraní holčičkou pravdu o jejím biologickém otci.

Zahnala vztekle Jonáše do domu, ale špatné svědomí tím rozkazem – „Běž už!“ – neodehnala. Bylo tu aviseLenka Chalupová 22 lo někde nad tělem ubohé Olívie, které právě dopřávala svou péči. Hladila ji bříšky prstů, měřila teplotu,kapala vodu do zobáku, aby netrpěla dehydratací. Dokonce si tam i ustlala, aby v její společnosti prožila noc,která o soviččině osudu rozhodne. Tak moc si přála, aby zrovna tuhle krasavici pro ptačí svět zachránila!Nakonec si řekla – no dobrá, když se mi podaří Olívii dostat z pařátů smrti, které se po ní natahují, řeknu Bohdance pravdu o jejím otci. Nebudu jí jen vyprávět, že Miloš nebyl její táta... ale dám jejímu otci konkrétní jméno i tvář. Možná má Jonáš pravdu – havraní holčička by měla vědět, po kom zdědila své inkoustově modré vlasy i výrazné obočí, srostlé do tvaru letící vrány.

Když se ráno probudila, sova se zdála být znejhoršího venku.

Ještě ne, zděsila se Mariana svého vlastního slibu, dnes ještě ne!

A vůbec... je teď jisté, že se Olívie opravdu zotaví? Že přežije?

Nakonec svému slibu posunula mantinel – až budesovička schopná svého prvního letu, teprve pak Bohdance odtajní příběh spjatý s člověkem jménem Leonard Franc.

V

Pátek 28. října

Leonard Franc!

Potkala se s ním před dvanácti lety a byla jím okouzlena.

Dnes už důvod svého pobláznění a chtíče nechápala.

Její manželství s Milošem v té době procházelo krizí, nedokázala to pouto ukončit jen ze soucitu, který

Ptačí žena

23

ji nutil žít v tom otupělém vztahu. Neubližovali sina

vzájem, jenže tím, jak vedle sebe sourozenecky žili, tak

partnersky umírali. Nebyla to vina ani jednoho z nich.

Těžký úraz udělal z jejího muže mrzáka nejen fyzic

kého, ale později i duševního. Ničilo ho sebeobviňo

vání, že nezvládl tu kluzkou, sněhem pokrytou cestu,

když převážel dva dny před Vánocemi z Jeseníku dvě

poštolky... Skončil na vozíku, ale to nebylo pro NI to

nejhorší. Pro NĚHO ano. Mariana by bez problému

zvládla žít vedle nepohyblivého chlapa, muž má místo

nohou kolečka – no a? Kolik lidí takhle žije a dokáže

se radovat? Být šťastnými? Ale on to neuměl. Začal se

nemít rád, nenáviděl sám sebe. Kolikrát mu říkala, že

má přece ji, milovanou ženu, má Jonáše, který je jejich

kopií. Je proč žít! Jenže on chřadl. Miloš byl člověk,

který chtěl lítat – volně a svobodně jako pták. Když

byl smířen s tím, že mu křídla nenarostou, chtěl aspoň

chodit, po lese, do přírody, vyšplhat na strom a sundat

z něj chromou sýkorku, doběhnout pro zraněnoupěn

kavu... A když nemohl ani to, ztratil vůli být. Říkal, že

neumí přežívat jen ze své podstaty jako jejich mrzáčci

v kleci, kteří se k nim dostali, když sedli na drátyelek

trického vedení nebo to plnou parou napálili do skla.

Začal útočit, chovat se jako zvíře v zajetí. Kloval. Bylo

to nejhorší období jejich manželství, nepomohl mu z té

voliéry psycholog ani psychiatr. Přitom – a to Mariana

nikdy nepopírala – to byl skvělý člověk. Nebála se ani

po letech říct, že láska jejího života. Zatímco Leonard

byl jen záplatou. Náplastí za lásku, která vyčpěla.

Když na tohle všechno myslela, bylo odpoledne,

a ona už měla za sebou čtyři návštěvy u Olívie, která se

začínala ukazovat jako dravá holka. Už zvládla prvníjíd

lo a navrch dostala i vitamíny. V jednu jí volal zordina

ce Jonáš, aby se poptal na soviččin stav, a ve dvě dorazila Lenka Chalupová 24 ze školy Bohdanka. Dozvěděla se, jaké bylo vyučování, kdo co uměl nebo naopak neuměl, jaké oblečení měla třídní na sobě a proč byly buchtičky se šódó dnes tak hnusné, že si nedala ani lžičku a raději se nají doma. Pak se nahnula k Marianě a hlasem téměř důvěrným zašpitala: „A taky jsem řekla Nině, že Miloš Černý asi doopravdy nebyl můj táta. Je nejlepší kamarádka, musela jsem jí to povědět!“ Mariana ztěžka povzdechla... chápala, že teď bude téma „otec“ u nich doma viset jako neviditelný krápník, do něhož budou pořádnarážet hlavou. A taky věděla, že jestliže dosud jí to mlčení o Leonardovi procházelo, teď je v konečné stanici.Prostě finále, závora, zeď! Bohdanka došla ve svém dětském mozku do určitého bodu a jednoduše chce vědětpravdu. Je připravena přitlačit ke stěně Jonáše i ji. Lekla se, že by otálení mohlo ochladit vztah s jejími dětmi. Že by se jí odcizily jen proto, že tak dlouho váhá.

„Kolik chceš knedlíků?“ zeptala se, aby zaplašila Bohdančina slova, aby alespoň na chvilku oddálila to, co stejně bude muset být nakonec vyřčeno. Sama přitom nesnášela, když někdo zamlouval nepříjemné téma, považovala takové lidi za zbabělé a podlé. Právě teď by místo rajské měla své havraní holčičcenaservírovat pravdu. Místo toho rejdí naběračkou v hrnci avycházejí z ní žvásty o tom, jak se jí ta červená omáčka dnes krásně povedla, kolik rajčátek z vlastní sklizně a protlaku do ní dala... Postavila talíř na stůl a vybídla Bohdanku, ať fouká a jí pomalu. Sama toho obědového času využila, aby vyšla na vzduch.

„Jdu nakrmit papoušky, zkontrolovat Olívii a taky voliéry s našimi mrzáčky,“ řekla. A pak se ještě vrátila, aby hlasem důrazným zopakovala, že dokud nebude mít úkoly, ať za ní nechodí. Sama věděla, že s vlastní dcerou hraje o čas.

Ptačí žena

25

Amazónek černotemenný, který se na ni díval zvýš

ky své klece, byl už třetí generací amazónků, kteří ji

tak osudově spojili s Leonardem. Dědeček tohohle

barevného samečka stál za vztahem dvou lidí, kteří

se k sobě vlastně vůbec nehodili. Jenže posuzovat to

dnešníma očima? Blbost! Tehdy se Mariana koupala

v depresi z Miloše, dohodli se na formalitách ohledně

Jonáše a on se demonstrativně přestěhoval do domu,

v němž žila Bába Black a který nechalo město bezba

riérově upravit, aby jeden z invalidů – obézní cikán

na vozíku – mohl pohodlně do bytu. Miloš si napsal

žádost na magistrát, že má zájem o bezbariérový byt

v lepší čtvrti, čekal, až se jeden uvolní a radní mu ho

přiklepnou, v mezičase se ale dojímal tím, že žije vne

hostinných podmínkách domova Báby Black, která

ve starém činžovním domě v Husově ulici bojovala

s romskými dětmi i jejich hlučnými rodiči. Schválně

Marianu dusil těmi slovy: „Mrzák musí za mrzáky,

sama to znáš, copak můžeš pustit zmrzačenéhohavra

na do přírody? Nemůžeš, uklovali by ho ti silnější, supi

by se na něj slétli, nemá pro ně žádnou hodnotu,přes

ně jako já! Cikán z vedlejšího bytu nemá nohy a matka

je bez ruky, je mi tam líp... líp než s tebou!“ V té době

už neměla sílu přesvědčovat ho o opaku a s oddechem

sledovala, jak odjíždí, vzdaluje se jí, mizí... Jonášo

vi všechno vysvětlili, domluvili se na návštěvách, byl

bystrý kluk, situaci chápal a byl si vědom téútrpnos

ti, v níž žijí. Marianu pak moc bolelo, když sedozvě

děla, že se v Přerově říká, že Ptačí žena vykopla svého

invalidního manžela... že se o kdejakého přizabitého

hejla postará, ale o svého muže ne. Copak jim mohla

vysvětlovat, že pomáhat se dá jen tomu, kdo o to stojí?

A že si Miloš bahní ve svém trápení? Že ji tím stahuje

do bažin jako bláteník říční? Chápali by ji? Pche! Lenka Chalupová 26

Jediné, co pro něj mohla udělat, byla pravidelnádocházka na sociální odbor, kde se připomínala s tímbytem pro muže, dvakrát byla i u primátorova náměstka, aby se zmínila, v jak tíživé situaci se manžel nachází. Věděla, že život s Bábou Black je špatná životnízastávka. Myslela si, že až bude Miloš bydlet na slušné adrese, začne za ním chodit, občas mu uvaří, vypere, upeče,stane se vzácnou návštěvou jeho každodennosti, vypijí si spolu kafe jako za dobrých časů, povykládají... sblíží se.

Jenže...

Na scéně se objevil Leonard.

Přivezl tehdy z Olomouce výra velkého, který se chytil do kovového a důmyslně připraveného oka, jež mu v podstatě amputovalo nohu. Zdál se jí milý... dostal ji tím, s jakou starostí se zabýval výrem, kterého našel u lesního porostu, kousek od řeky Moravy, která ho mohla spláchnout do věčnosti. Získal si ji tím, že mu záleželo na obyčejném ptákovi. A ještě víc tím, když prozradil, že je vášnivým chovatelem amazónků černotemenných, které chová na prodej. Dokázal tak poutavě vyprávět o jejich kráse i o péči, kterou jimvěnuje! Dokonce ji pozval, aby se o víkendu přijelapodívat – a klidně si i pár může koupit, ujistil ji ale tehdy, že jeho nabídka není jen obchodní, ale i osobní. Uvidí ji tak jako tak rád. Líbil se jí. I to, jak je žoviální, halasný a bodrý. Už ta první hodina, kterou spolu strávili, pro ni byla důležitá. Do prostoru temna přinesla život. Hluk, decibely silného hlasu, smích. Zamlouval se jí i jako muž. Byl vysoký, tmavý, snědý, se strništěm, v němž občas problesknul zrzavý vous, který jako by do tváře toho jižního typu muže nepatřil. O něcopozději zjistila, že to nebyla jediná zrzavost jeho porostů, ale to teď ze svého přemýšlení vytěsnila. Už na něj ani nedokázala myslet jako na milence, který uměl zase

Ptačí žena

27

nastartovat její touhu. Ale právě ta jeho exotická podoba, která musela zcela jistě uchvacovat i jiné ženy,

stála za tím, jak Mariana během jediného týdne dokázala vylepšit vše, co se v těch sedmi dnech stačilo

stihnout. Vlasy si nechala ostříhat na mikádo, zašla si

na kosmetiku, pedikúru i do obchodu s hadry, poprvé

v životě si koupila šminky i pár cetek, které si píchla

do uší a ovinula kolem krku. Tolik se toužila někomu

líbit! „No mami, ty jsi krásná,“ nepoznával ji Jonáš,

v té době skoro třináctiletý pihounek, zmítanýproblémy svých rodičů. Poprvé po dlouhé době viděl, že má

máma zuby... že se usmívá a nemá rty stáhnuté dotyčinky. Jel se s ní podívat na amazónky a byl uchvácen,

dokonce tak, že na ni věšel své zelené oči s prosbou, aby

mu aspoň jednoho papouška koupila. Tak se k nimdostal první opeřenec tohohle druhu, pojmenovaný Dron

a oslovovaný Droníček. Leonard jim pak radil s chovem a nakonec jim nabídl, že kdyby chtěli, mohli by

si zřídit svou stanici a přivydělávat si prodejem. Ujistil

Marianu, že amazónek je prostě dobrá investice dobudoucna, která jim do rodinného rozpočtu přisype pár

korun. Což bylo to jediné, v čem jí ten pazgřát nelhal.

„Dojedeno, uklizeno, napsáno,“ hlásila teďspokojeně Bodanka. Zastihla mámu u voliér ve chvíli, kdypaouškům dávala svačinu. Milovali nadrcené dětsképiškoty, s máslem a jablkem, posypané cukrem. Udržovala je tím v krásné kondici. Koneckonců – i to ji Leonard naučil.

Sedla si na židli, kterou měla u klecí, aby mohlapozorovat život v nich, ale tentokrát se na ptačí rodinku nezaměřovala. Svou pozornost upnula k Bohdance.Posadila si ji na klín, chytla ji za drobné prstíky a jemně je hladila. Jako by tím gestem chtěla zmírnit to, co teď bude vyprávět. Neposedná holčička bystře pochopila. Lenka Chalupová 28

„Tvůj táta se jmenoval Leonard Franc a choval tyhle amazónky. Když jsme se seznámili, tak už jsem sMilošem nebydlela, i když jsme byli manželé. Toho...Leonarda... jsem měla moc ráda, proto ses narodila ty. Pak jsme se ale rozešli, to se tak lidem někdy stává.“

„On mě nechtěl? Jonáš říkal, že když jsem se narodila, vypadala jsem jako opička. Nelíbila jsem se mu?“

Mariana věděla, že tyhle kapky si zaslouží. Dávno o tom měla mluvit, ne se nechat zahnat do kouta jako slepice na dvorku. Tenhle výslech měla za tu nefér hru, kterou se svým dítětem deset let hrála.

„Neviděl tě. Musel do vězení.“

„On byl zloděj, mami? Nebo vrah?“

„Ne, ale dělal věci, které se nesmí. Prostě zlobil.“

„Aha,“ řekla Bohdanka uspokojeně, seskočilaMarianě z klína a uvolněně si poskočila. Zdálo se, že na úvod to havraní holčičce stačí, že zatím víc vědět nepotřebuje... a že je pro začátek uchvácena tímnezvyklým jménem, které k ní patří, i když ho nemá ani v rodném listě. „Tak říkáš Leonard, mami? Jé, to je nádherné jméno. Jmenuje se skoro stejně jako ten krásný herec, který hrál v Titanicu. Hned zítra to musím říct Nině. I babičce. Můžu to říct babičce, mami?“

V

Sobota 29. října

Hedvika Milerová vystoupila z vlaku v jedenáct nula

dva, do Přerova cestovala přesně hodinu a čtvrt, které

musela strávit v autobusu a následně na kolejích, aby

se přiblížila k dceři a vnukům. Jako každý rok – přijela


Ptačí žena

29

vždy v den, kdy se měnil letní čas na zimní, a odjížděla,

když se zase ten zimní čas přehoupnul do letního.

Letos její příjezd připadl na 29. října.

Dostavila se obtěžkána dvěma taškami. V nich táhla jídlo i dárky pro vnoučata. Jonášovi koupila nové hodinky – to aby věděl, kolik času má trávit prací, protože se jí zdálo, že těm zvířatům i opeřencům věnuje víc, než dost času – a pak nemá kdy chodit za holkami... No, a Bohdance vezla sluchátka do uší, protože už minule si všimla, že je Mariana nervózní z písniček, které si holka přehrává z mobilu. Takhle si zašpuntuje uši, a bude klid!

Jonáš už stepoval na nádraží, moc se na babičku těšil, byla odjakživa jeho dobrou vílou: starostlivá, milující, přívětivá a dokonce i vtipná, úplný opak Báby Black. Když na nástupišti viděla Jonáše – i když původně byla domluvena s Marianou –, nadšeně za ním vyběhla a už cestou mu posílala radostné pohledy, které zakončila pusou na vnukovo strniště.

„Máma nemohla?“ zeptala se.

„Má tam teď zraněnou sovu, nechce od ní dalekoodcházet, chápej,“ omlouval to Jonáš. Chápala. Mnoho let už byla nucena chápat, že ptáci mají přednost – a čím menší a slabší jedinec, tím větší dávku trpělivosti musela v sobě nacházet. Její nebožtík manžel byl ornitolog a nakazil tou láskou i jejich jedinou dceru, jenomžezatímco u něj to byl zájem – jeden z mnoha, které měl –, pro Marianu se to stalo posedlostí. A pro Jonášekoneckonců taky. Nebrala si proto osobně, když k ní nepřijeli na plánovanou návštěvu, protože se museli starat okrvácejícího puštíka nebo přiotráveného rehka, odpustit jim musela i to, že na její sedmdesátiny dorazili sdvouhodinovým zpožděním kvůli jakési marodné labuti. A dneska byla zase na vině sova, o níž se při cestě z nádražídozvěděla, že se jmenuje Olívie a má trable s levým křídlem. Lenka Chalupová 30

„Mari,“ řekla, sotva vstoupila do chodby dceřina domečku, „víš, že mě občas docela mrzí, že jsem se nenarodila jako bramborníček černohlavý nebo lejsek šedý?“

Zasmáli se všichni čtyři té jedovaté poznámce – zvlášť Bohdanka se řehtala tak, až se dům hýbal v základech a stará prkenná podlaha prvorepublikové stavby seprohýbala pod jejími výskoky. Na babičku se moc těšila, milovala zimu právě proto, že tu s nimi byla Hedvika, která na rozdíl od mámy byla pro každou srandu.Zatáhla ji do své části pokojíčku, ukázala jí nové pimprlové divadélko, které dostala od Jonáše k narozeninám, a slíbila babičce, že odteď bude mít od ní každý večer pohádku na dobrou noc, kde bude hrát hlavní roli kočka. Kočka na drátkách, která byla pro malouBohdanku ztělesněním protestu proti tomu ptačímu světu, který ji tak bytostně obklopoval, i když pro ni téměř nic neznamenal. Nebo vlastně ano. Byl to svět, který jí bral mámu a zakazoval přinést k sobě do pelíšku kočku, kterou si tak moc přála.

Hedvika dala vnučce pusu na tvář, přitiskla ji k sobě a schválně dost nahlas – aby to slyšeli všichni – se jízetala, jestlipak už má Jonáš slečnu. Protože i pro něj má dárek, který mu bude krásně odměřovat čas, který má trávit prací – a čas, kdy má být s děvčetem. Než stačila vyndat hodinky ze své kabelky, zasmála se Bohdanka dlouhým, chrchlavým smíchem:

„Náš Jonáš? Holku? Ten má rád jen ptáky!“

V

Pondělí 7. listopadu

„Náš Jonáš? Holku? Ten má rád jen ptáky!“

Ta sestřina věta mu rezonovala v hlavě ještě ve chvíli, kdy se z jejich bytu vzdálil k Olívii, aby jí převázalkřídlo. Nebo... možná to byla jen výmluva, příležitost, jak se odtáhnout od těch tří ženských. Od těch tří generací ženských pohledů.

Olívie, za kterou i dnes spěchal z práce, se na něho dívala očima, které už nebyly tak bolestně smutné jako před týdnem. Byla veselejší, živější, tělo se jevilo jistěji a stabilněji. Svůj poznatek taky hned napsal dodeníčku pod její jméno, těsně pod mámin zápis z rána, který konstatoval, že se Olivka zdárně zotavuje.

„Když si myslíš, že je pro mne tak jednoduché říct Bohdance celou pravdu o jejím otci, tak buď hrdina a řekni babičce pravdu o sobě, hm? Vysvětli jí, pročnemáš holku – a že ani hodinky od ní ti v tomhlenepomůžou.“ Ani si nevšiml, že mu na záda dýchá máma, která nesla do voliér silný vývar pro jejich mrzáčky.

Podíval se na ni skrz štěrbinu očí, které přivíral vždycky, když si s něčím nebyl jistý. Nebo když se bál. Prostě ve chvílích, kdy toužil být míň viditelný nebo dokonce úplně neviditelný. Vyzmizíkovaný!

„Babičce? Pravdu? Položí ji. Odsoudí mě! Víš sama, jak dlouhou dobu trvalo tobě, než ses s tím smířila. Jenže... mami! Ty sis otce pro naši Bohdanku našla sama, kdežto já si svou orientaci sám nevybral. Chápeš ten rozdíl?“

Lenka Chalupová

32

V

Sobota 12. listopadu

Ten příměr opravdu nebyl šťastný – to chápala. Jen

chtěla svému milovanému synovi naznačit, že není

vždycky lehké říkat pravdy, které mohou ublížit. A že

když se kouše do nezralého jablka, tak ho žaludekne

milosrdně vyvrhne ven.

Jonášovo kyselé sousto taky před léty stravovala ně

kolik měsíců. Sama dodnes neví, jak dlouho si toho

kvůli zahleděnosti do svých problémů nevšimla. Jonáš

jí přišel jako obyčejný, tuctový kluk, který ničím ne

vybočoval z řady spolužáků. Byl přiměřeně hezký, učil

se dobře, s chováním neměl problémy, byl spíš tichý,

ale výrazně přátelský, takže kamarádi se za ním sami

táhli, ve škole přispíval do časopisu, kde vedl rubriku

o ochraně ptáků, každou středu chodil dělat nápovědu

amatérským divadelníkům – no, a občas vyvedl něja

kou lumpárnu. Dohromady nic zvláštního. Na gymplu

se jeho nemluvnost trochu prohloubila, ale ona sama to

přičítala jejich rodinné situaci, která z ní udělala vdovu,

z Jonáše polosirotka... a která jim přinesla na halasné

vlně Bohdanku. V plné parádě to celé pochopila, když

mu bylo šestnáct a začal k nim chodit Michal, aležád

né drama se nekonalo, jen překvapení. Tak nějak simy

slela, že by to na svém dítěti poznala už dřív. Domní

vala se, že je to jen Jonášovo poblouznění, které odezní

a přirozeně se přetaví do touhy po ženě. Doufala, že je

jen pubertálně zmatený a Michalovo chování k němu

ho zmátlo natolik, že si špatně vydedukoval svou ho

mosexuální orientaci. Prostě... myslela si, že kdyby její

syn byl gay, musel by už od dětství vykazovat nějaké

Ptačí žena

33

symptomy, které by ji varovaly – nosil by dlouhé vlasy,

toužil po růžových šatech, tahal její jediné boty napodatku, které si kdy pořídila, psal by Ježíškovi opanenky a při chůzi se kroutil v bocích, na kterých by se mu

leskla flitrová kabelka. Ale blbost. Nosil maskáče, hrál

si s auty i dinosaury, vypadal a choval se jako typický

kluk – a najednou bác! Když slavila Bohdanka první

narozeniny, přivedl na oslavu Michala. Měl devatenáct,

chodil prvním rokem na olomouckou pedagogickou

fakultu a tancoval v amatérském divadle, kde dělalJonáš nápovědu hercům. Byl to kluk, který se pohyboval pavím krokem, ladně, jakoby nezávisle, s vědomím

své vlastní krásy. Byl hubený, útlý – a měl holčičí vlasy,

dlouhé a s loknami, které připomínaly ruličky drobných natáček. Jonáš ho oslovoval Míšo, měkce a něžně

mu říkal Míšo. Nejdříve se nad tím Mariana usmívala,

myslela, že si v divadle našel kamaráda, který májakýsi pel dívčí krásy, víc v tom nehledala, žádné podezření

v ní necinklo, dokonce se tenkrát domnívala, že máJonáš slabost pro spolužačku, která s ním strávila taneční.

Až jednou, asi po měsíci, kdy jí byl Michal představen,

řekla směrem k synovi osudnou větu: „Vypadá jako gay,

ten tvůj nový kamarád.“ Nic tím nesledovala, byla to

věta vyřčená běžným tónem, s obsahem, kterýnepovažovala za špatný a už vůbec ne urážlivý. Bylo to prostě její konstatování. Jenže ouha. Její Jonáš, do té doby

klidný jako čerstvě zahnízděná sýkorka, se přeměnil

v kormorána. Obětí jeho zloby se stala ona – máma,

do níž kloval jako do bezmocné ryby v řece. „No a? Tak

je gay! Vadí ti to? Bojíš se, ať se nenakazím? Mášpředsudky? Hnusí se ti buzeranti?“ S naivností sobě vlastní

ani tenhle výbuch hněvu nebrala vážně, považovala ho

za důsledek období vzdoru, kterým si každý -náctiletý

musí projít – v opozici k hloupým rodičům anedoko

Lenka Chalupová

34

nalému světu. Říkala si, že Jonáš neměl čas pubertálně

zlobit, Milošův úraz, jeho chabnutí těla i mysli, jeho

smrt, ta definitivnost ztráty milovaného rodiče... to

všechno ho přece muselo poznamenat. No, tak prostě

blbne teď – je drzý, odsekává, uráží se, je přecitlivělý.

Jenže přišlo další ouha, při kterém už nepotřebova

la klíč k odpovědím. Načapala je u amazónků, seděli

vedle sebe, pozorovali papoušky a mazlili se. Musela

si dvakrát promnout oči, když se k nim zezadu blíži

la. Jonáš si točil na ukazováček Michalovy pramínky

a jemně je mnul mezi prsty, roloval je přes záda alopat

ky až k temeni hlavy. Tohle si přece kámoši rozhodně

nedělají. Takhle se nedotýkají... Když přišla ještě blíž,

viděla i to, co rozhodně vidět nechtěla. Michalova ruka

v klíně jejího Jonáše. Syna, kterému dala do vínku pro

svou vlastní posedlost ptačí jméno. Jonáš, ptačí muž –

volný a svobodomyslný, holub s rozpětím křídel, který

je ve vzduchu svým pánem. Tam poprvé pochopila ten

absurdní příměr, tu drsnost všeho toho, co Bohdanka

před babičkou přetavila do několika krátkých vět: „Náš

Jonáš? Holku? Ten má rád jen ptáky!“ Mariana věděla,

že říct pravdu bude muset nejen babičce, ale postupem

času i Bohdance, které budou každým rokem vrtathla

vou i jiné věci, než je její biologický otec.

Moc dobře si ještě teď Mariana uvědomovala, jak

začala tehdy Michala nenávidět. Tu jeho dlaň. Jak

dlouhou cestu musela podstoupit, než jeho dlaň začala

vnímat jinak. Dlouho se jí ve snech vracel výjevpřekva

pených kluků, když za nimi významně zakašlala. Jak se

lekli, jak překvapením na pár vteřin oněměli. Neutekli,

seděli přimrazení k židli, kolem nich poletovalabarev

ná pírka z neklidných amazónků – jen Jonáš k ní upřel

vzrušením zvlhlé oči a vyřkl větu, která začínala slovy:

„Mami, musím ti něco říct...“

V

Neděle 13. listopadu

„Mami, musím ti něco říct...“

Hedvika Milerová zvedla oči od pletacích jehlic a věnovala své Marianě dlouhý pohled. Doopravdy ale tyvykřičníky v očích své dcery neviděla, protože si v hlavěpřeočítávala jiné vzorce. Hladce, obrace, nahodit, sejmout, rozplést na zadní nit, přidat oko zprava, přidat oko zleva, sejmout a přetáhnout. Jako každý rok věnovala začátek podzimu pletení barevných šál pro své nejbližší, letos se ještě rozhodla pro nové ponožky a čepici s kočkou, kterou chtěla pro Bohdanku. Hlava Mindy s obřími vousky – přesně tak, jak si vnučka přála. A šála s pruhy v barvě bílé a její oblíbené žluté, kterou musela podle své tradice stihnout do Mikuláše. Říkala si, ať má holka taky něco nového. Všechno oblečení dědila od Marianiny známé, která jí pro Bohdanku schovávala odložené věci po své dceři. Hadýrky tak měla z druhé ruky. Od kalhot přes šaty až po zimní kombinézku. Nové měla vlastně jen prádlo a punčocháčky. Na víc prostě Mari nezbývaly peníze...

„Mami, vnímáš mě?“

Hedvika odložila pletací jehlice a očima pohladila vzor, který pod šikovnýma rukama vznikl. Ten copánek na okraji se jí fakt povedl, bude Bohdance slušet, žlutá vlna k jejím havraním vlasům byla dobrá volba... možná i rukavice by svedla, kdyby si opatřila návod, na hřbet ruky by jí vyšila další dvě černé Mindy, nebo...

„Cože?“

Teprve teď se ze svých pletacích představ probudila se stejnou razancí, jako kdyby jí někdo na hlavu vylil vodu s kostkami ledu.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist