načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ptačí tribunál - Agnes Ravatnová

Ptačí tribunál

Elektronická kniha: Ptačí tribunál
Autor:

Po veřejném skandálu opustí televizní moderátorka Allis Hagtornová svého partnera a práci ve městě a dobrovolně se vydá do vyhnanství v odlehlém fjordu. Brzy se ale ukáže, že její ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 212
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Eva Dohnálková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0799-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po veřejném skandálu opustí televizní moderátorka Allis Hagtornová svého partnera a práci ve městě a dobrovolně se vydá do vyhnanství v odlehlém fjordu. Brzy se ale ukáže, že její nová práce není tak docela tím, co čekala. Ani její tichý, nevrlý zaměstnavatel, čtyřicátník Sigurd Bagge, není tak starý, jak předpokládala. Zatímco čekají, až se Sigurdova žena vrátí z cest, jejich tichá a neklidná setkání se rozvíjejí v podivně obsesivní vztah a začíná být zřejmé, že pokání za minulé hříchy nebude stačit… Ptačí tribunál je výtečně napsané a důmyslně vystavěné dílo, v němž se potkává psychologický thriller, společenskokritický román a hloubková studie mezilidských vztahů.

Zařazeno v kategoriích
Agnes Ravatnová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ptačí tribunál

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Agnes Ravatnová

Ptačí tribunál – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Agnes Ravatnová

PTAČÍ TRIBUNÁL


Agnes Ravatnová

PTAČÍ

TRIBUNÁL

přeložila

Eva Dohnálková


This translation has been published with the financial support

of NORLA, Norwegian Literature Abroad.

Tento překlad vychází s laskavou finanční podporou literární

agentury NORLA.

© Det Norske Samlaget 2013

Norwegian edition published by Det Norske Samlaget, Oslo

Published by agreement with Hagen Agency, Oslo

Translation © Eva Dohnálková, 2018

Original design © Egil Haraldsen & Ellen Lindeberg | Exil design

ISBN tištěné verze 978-80-259-0799-3

ISBN e-knihy 978-80-259-0818-1 (1. zveřejnění, 2018)


7

Když jsem procházela ztichlým lesem, zrychloval se mi

tep. Čas od času zakřičel pták, ale jinak mě obklopovaly

jenom holé šedivé listnáče, mladý spletitý les, tu a tamnějaký ten modrozelený jalovec v bledém dubnovém slunci.

V místech, kde úzká lesní silnička zahýbala kolem skály,

se vynořila zanedbaná alej vzpřímených bílých bříz. Na

vrcholku každé z nich jako rozestavěné hnízdo trůnilproletenec větví. Na konci aleje stál vybělený plaňkový plot

a branka. Za brankou: dům. Stará dřevěná vilka seštípanými břidlicovými taškami.

Neslyšně jsem za sebou branku zavřela, dala se přes dvůr a vyšla po několika schodech až ke dveřím. Zaklepala jsem, ale nikdo neotevřel. Nepatrně jsem se zachvěla. Odložila jsem tašky na schody, sešla dolů a vydala se po kamenných dlaždicích, které jako nějaká cestička obtáčely dům. Vpředu se otevíral výhled do krajiny – na nafialovělé hory se sněhovými záplatami na druhé straně fjordu. Pozemek z obou stran obklopovala křoviska.

Muž stál v dolní části zahrady u několika útlýchstromků, měl tmavě modrý vlněný svetr a rozložitá záda. Když jsem zavolala na pozdrav, lekl se. Otočil se, mávl mi azamířil ke mně. Po šedožluté zemi. V těžkých pohorkách. Nadechla jsem se. Tvář a tělo čtyřicátníka a vůbecnevypadal jako člověk, který potřebuje pomoc. Zakryla jsem své překvapení úsměvem a udělala pár kroků jeho směrem. Byl robustní a snědý. Když ke mně natáhl ruku, nepodíval se mi do očí, hleděl stranou.

Sigurd Bagge.

Allis Hagtornová, řekla jsem a slabě jsem jeho velkouruku stiskla.

Nic v jeho pohledu nenaznačovalo, že by mě poznal.Možná ale jenom uměl dobře předstírat.

Kde máte věci?

Vzadu.

Zahrada za ním byla jedna velká, zimou zešedlá tragédie plná mrtvých keřů, vlhké slámy a šípkových růží. Brzypřijde jaro a z tohohle bude úplná džungle. Všiml si, jak jsem se vyděšeně zatvářila.

Ano. Něco na práci tu bude.

Usmála jsem se a přikývla.

Zahradu má na starosti manželka. Potřeboval jsemněkoho, kdo by s tím pomohl, dokud bude na cestách.

Šla jsem za ním kolem domu. Vzal každou tašku do jedné ruky a vešel do předsíně. Odvedl mě do prvního patra, hlučně stoupal po starém schodišti. V jednoduše zařízeném pokoji jsem měla úzkou postel, komodu a psací stůl. Vonělo to tam čistotou. Postel byla povlečená květovanými povlaky.

Hezký pokoj.

Bez odpovědi se otočil, sklonil hlavu a vyšel ven,kývnutím mi naznačil, kde mám koupelnu, sešel zpátky dolů, já za ním, ven z domu a za roh, přes dvůr až k malé kůlně na nářadí. Když mi otevřel dveře a ukazoval na stěny: hrábě, rýč, sochor, dřevo vrzalo. Tu nejvyšší trávu budete muset vzít kosou. Jestli víte jak?

Přikývla jsem. Polkla.

Tady najdete většinu nářadí. Zahradnické nůžky,pokračoval. Byl bych rád, kdybyste zvládla nějak upravit tenživý plot. A řekněte mi, kdyby vám nějaké vybavení chybělo, dal bych vám peníze.

Ani se neobtěžoval se na mě podívat, když mluvil. Byla jsem tady na výpomoc a odstup si bylo třeba udržovat od první chvíle.

Odpovědělo na ten inzerát hodně lidí? vyhrkla jsem.

Sotva se na mě zpod černé ofiny podíval.

Bylo jich dost.

Připadalo mi, jako by tu aroganci hrál, ale musela jsem to překousnout. Byla jsem jeho majetek, mohl si dělat, co chtěl. Pokračovali jsme kolem domu, dolů do zahrady, kolem ovocných keřů a stromů podél kamenné zídky. V ostrém syrovém vzduchu byla cítit hlína a uschlá tráva. Překročil nízkou železnou branku a otočil se na mě. Zarezla napevno, řekl, možná si s tím budete umět poradit. Překročila jsem branku a šla jsem za ním. Zazahradou se přímo ke fjordu svažovaly prudké schody svysokými stupni. Cestou dolů jsem je počítala a skončila jsem přesně na čísle sto. Zůstali jsme stát na nevelkémzděném mole, vpravo vedle něj byl zanedbaný lodní domek. Stěny skalisek kolem nás tvořily půlkruh a z obou stran chránily kotviště před cizími pohledy. Připomínalo mi to místo, kde jsem se před téměř třiceti lety naučila plavat, u prázdninového domu, který si od někoho vypůjčili moji rodiče.

Tady je vážně hezky.

Plánuju ten domek časem strhnout, řekl s odvrácenou tváří. Vítr od fjordu mu povíval ve vlasech.

Máte loďku?

Ne, odvětil. No. Tady pro vás moc práce nebude. Ale tak aspoň jste viděla, jak to vypadá.

Otočil se a začal stoupat do schodů. Jeho ložnice se nacházela v přízemí, za kuchyní a jídelnou, měla okno do zahrady. Za ložnicí měl pracovnu.

Většinu času trávím tam. Moc mě vídat nebudete a chtěl bych, abyste mě pokud možno vyrušovala co nejméně.

Pomalu jsem přikývla, jednou, abych naznačila, žecháu, jak je to důležité.

Auto bohužel nemám, ale mám kolo, na kterém jsoubrašny. Obchod je dva kilometry odtud, na hlavní silnici se dáte na sever. Snídani budete připravovat v osm hodin: dvě natvrdo uvařená vajíčka, slaneček, dva krajíce tmavého žitného chleba a černá káva bez mléka, vypočítával mi.

O víkendech máte v zásadě volno, ale jestli tady budete, můžete snídani nachystat o hodinu později než normálně. Oběd je v jednu. Večeře v šest a po ní káva a koňak.

Pak zmizel do své pracovny a já měla klid se trochuporozhlédnout po kuchyni. Vybavení bylo většinoupoužívané, ale kvalitní. Vytahovala jsem šuplíky a otevírala skříňky a snažila se způsobit co možná nejméně hluku. V lednici byl kus tresky, kterou jsme si měli dát k večeři. Ubrusy ležely v nejspodnějším šuplíku, jeden jsemvybrala a rozprostřela ho na stůl, pak jsem pro nás co nejtišeji prostřela. Na vteřinu přesně v šest hodin vyšel z pracovny, odtáhl si židli a posadil se na kratší straně stolu. Čekal. Tác s rybou jsem položila doprostřed stolu, mísu s bramborami jsem postavila před něho. Odtahovala jsem si židli achystala si sednout, ale prudkým pohybem ruky mě zarazil.

Ne. Vy jíte až pak.

Díval se před sebe.

To je moje chyba, možná jsem to neřekl dost jasně.

V krku se mi udělal knedlík, popadla jsem svůj talíř abeze slova ho spěšně odnesla na linku, celá shrbená, úplná chudinka.

Zatímco jedl, napustila jsem si dřez a umyla hrnce anaběračky. On tiše jedl, záda rovná jako pravítko, a ani od jídla nezvedl pohled. Neohrabaně jsem postavila na kávu, z prosklené skříňky za ním vyndala koňak, a když odložil příbor, sklidila jsem ze stolu. Kávu jsem nalila do hrnku, koňak do broušené skleničky, postavila si to na tác a celé mu to s roztřeseným cinkáním donesla. Když vstal,poděkoval za jídlo a vrátil se do své pracovny, teprve potom jsem si sedla ke stolu a snědla svoji vystydlou porci.Brambory jsem si pře lila máslem, které už začínalo tuhnout. Pak jsem umyla zbytek nádobí, utřela stůl a lavici a odešla do pokoje. Vybalila jsem si věci. Oblečení, ponožky aspodní prádlo uložila do komody, knihy vyskládala na sebe na psací stůl. Zkontrolovala jsem, že telefon je vypnutý a pak jsem ho zavřela do šuplíku v psacím stole. Už nikdy ho nezapnu, jenom v případě nouze. Pak jsem úplně bez hnutí seděla, bála jsem se, že bych mohla způsobit nějaký hluk. Zespodu se žádné zvuky neozývaly. Nakonec jsem se umyla a šla spát. Ta kosa měla určitě tupou čepel. Proklínala jsem vlhkou zažloutlou trávu, která přede mnou uhýbala bez ohledu na to, jak silně a jak rychle jsem ji podtínala. Bylozataženo a vlhko. On odešel do své pracovny hned po snídani. Když jsem šla ven, zahlédla jsem se v zrcadle. Vypadám jako v nějakém převleku, napadlo mě. Staré kalhoty, ve kterých jsem jednou v létě, dobře před patnácti lety unašich natírala dům. Našla jsem je doma ve skříni spolu skošilí zastříkanou od barvy při balení dva večery zpátky. Naši se se mnou s úlevou rozloučili, když jsem druhý den ráno odcházela na autobus.

Ze sečení mě začínala bolet záda. Pod košilí jsem sepotila. Bzučel kolem mě drobounký hmyz, sedal mi dovlasů, na čelo, svědilo to. Pořád jsem se musela zastavovat, sundávat si rukavice a mnout si tvář. Dlouhé zežloutlé trsy uschlé trávy se tam roztahovaly jen tak ze zlé vůle. Zabírala jsem kosou ze všech sil.

Být vámi, vzal bych na to spíš hrábě.

Okamžitě jsem se otočila, stál tam Bagge. Musela jsem vypadat jako šílenec, tvář posetou rudými skvrnami vpatnáct let starých hadrech. Ofina se mi přilepila na kůži,bezděčně jsem si rukou přejela po čele a hned jsem cítila, jak se mi tam zachytává hlína z rukavice.

Když je tráva vlhká, tak je kosa většinou k ničemu.

Ano, pokusila jsem se rezignovaně pousmát sama nad sebou.

A nezapomeňte na oběd, řekl a poklepal si na zápěstí, aby naznačil, že se to blíží. Otočil se a odešel. Rychle jsem se pak podívala směrem k domu, do okna pracovny. Tam tedy předtím stál a pochybovačně na mě shlížel, jak se tu neuměle potýkám se zahradou, a nakonec to nevydržel amusel sejít ke mně. Mrzelo mě to. Zanesla jsem kosu zpátky do kůlny a pověsila ji zase na zeď. Popadla jsem kovové hrábě, šla zase dolů a nemilosrdně hrabala zem, až jsem kolečko tou uschlou kluzkou trávou naplnila. Kolo stálo v přístřešku na dřevo za kůlnou. Starý rychlý šedý peugeot s úzkými galuskami a s berany, cesta doobchodu trvala deset minut. Byl to malý obchůdek v zatáčce, hned za mostem. Čas se tam zastavil. Když jsem otevírala dveře, nepříjemně to nade mnou cinklo. Jiní zákazníci tam nebyli. Postarší prodavačka za pultem sotva kývla hlavou, když jsem ji pozdravila. Police s trvanlivými potravinami, ubrousky a svíčkami, nějaké chleby, mléčné výrobky ajeden mrazák, ovoce a zelenina se samoobslužnou váhou.

Prodavačka jestřábím zrakem sledovala, jak jí tambloudím mezi poloprázdnými regály, ten kritický pohled senedal vyložit jinak. Poznala mě. Všechno se ve mně stáhlo, brala jsem zboží a neobratně je vkládala do košíku, měla jsem sto chutí ho odložit a odejít. Nakonec jsem šla platit, vyndávala jsem zboží na pult, aniž jsem se jí podívala do očí. Ona ho zcela bez výrazu markovala. Vrásčité ruce, vrásky na kůži, drobná ústa s povislými koutky; je taková, pomyslela jsem si s úlevou, když jsem jela zpátky, se mnou to nijak nesouvisí, je to její životní postoj.

Svištěla jsem na úzkých pláštích k domovu, fjord na levé a vlhkou černě se blyštící skalní stěnu na pravé straně, se zbožím v brašně upevněné na zadním kole, míjela mě auta přemisťující se mezi městy, prudkou svažitou štěrkovou cestou, přes les. Kolo jsem zaparkovala k hránivyskláda

15

ného dřeva. Štěrk mi zakřupal pod nohama, vstoupila jsem

do chodby, přešla jsem ji. S celým tímhle místem je něco

v nepořádku, že manželé žijí tady, nestarají se o zahradu,

nemají auto, on je celý den v pracovně. Manželka nikde.

Vyndala jsem nákup a začala připravovat večeři. Nemohla jsem se pohnout. Tělo jsem měla těžké aneohebné jako ztuhlá železná vrata. Dlouho jsem ležela a dívala se na suky ve stropě, pak jsem se zvládla překulit z matrace na zem. Jaká pitomost. Kdy jsem naposledy nějak fyzicky pracovala? Nikdy. A pak mě najednou napadne, že budu několik hodin hrabat trávu a hlava nehlava kopat do ztvrdlé země.

Servírovala jsem mu snídani a nepěkně jsem se mezistolem a kuchyní potácela. Styděla jsem se, věděla jsem, že ho mé neobratné pohyby rozčilují. Když jsem mu měla nalít kávu, hlasitě jsem hekla, těžko říct, koho z nás dvou to deprimovalo víc.

Včera jsem to na zahradě trochu přehnala, řekla jsemopatrně, omluvně.

On místo odpovědi zakašlal a díval se kamsi mimo.

Pak beze slova odešel do pokoje. Potom jsem samapopíjela nakyslou kávu a moje nálada se přitom značnězhoršila. Den předtím na zahradě, to jsem na sebe byla tak pyšná, odklízela jsem tam ze země uschlou trávu, doufala jsem, že mě z okna vidí. Teď jsem měla pěkně ztuhlá záda.

Další den to bylo ještě horší, nedokázala jsem udělat krok. Celý den jsem se vyhýbala tomu, že bych si sedla,protože jsem věděla, že bych se nedokázala zvednout. Nadšení do práce na zahradě mi vydrželo jeden den. Takhle to bylo

17

vždycky. Do všeho jsem se vrhala s velkým zápalem a nikdy

jsem nic nedokončila. Pokaždé totéž. Bezbřehé nasazení,

než mě to zakrátko poté omrzelo. Neměla jsem žádnou

výdrž, vůli dotahovat projekty do konce. Doufala jsem, že

právě tohle se změní – síla vůle a sebedisciplína. Ale v tom

to právě spočívalo, vybudovat pevnou vůli by vyžadovalo

pevnou vůli. Stabilnější osoba, tou se musím stát, musím

si vybudovat pevnější charakter. Jestli ne teď, tak nikdy.

Tady mám všechno to málo, co k tomu potřebuju –samo

tu, volné dny, několik předem daných povinností, nikdo

mě tu nesleduje, nikdo tu o mně nemluví a mám tuzahra

du sama pro sebe. Sedmého dne večer, když jsem před něj na stůl položila tác s kávovým servisem a sklenkou koňaku a chtěla odejít, mě pohybem ruky zarazil. Bylo úterý. Vařila jsem muvečeře týden a už mi došly nápady. Dnes: kuře na estragonu. Pondělí: rybí karbanátky se smaženou cibulkou. Neděle: telecí pečeně. Sobota: hovězí pečeně. Pátek: pečený pstruh s okurkovým salátem. Čtvrtek: párky s bešamelovouomáčkou. Středa: vařená treska.

Allis.

Bylo to poprvé, co mě oslovil jménem.

Ano?

Přineste si hrnek a skleničku a posaďte se.

Udělala jsem, co mi řekl. Jistou rukou mi do tenkého porcelánového šálku nalil kávu.

Tak jste tu nakonec už týden, prohlásil a sjel očima na hranu stolu.

Já neřekla nic.

Líbí se vám tady? vzhlédl.

Ano.

Dovedete si představit, že byste tady ještě nějaký časzůstala?

Ano, rozhodně. Děkuju.

První výplatu dostanete až po prvním měsíci. Vyhovuje vám to tak?

Přikývla jsem.

Máte nějaké otázky?

Trochu jsem zaváhala.

Už víte, jak dlouho tady pro mě budete mít práci?

Potřebuju pomoc s domácností a se zahradou, dokud bude moje žena na cestách. Pro začátek tedy celé jaro a léto.

To se mi hodí.

Do malé skleničky mi nalil koňak. Pak svoji sklenkupozvedl k té mojí.

Tak na to si připijeme.

Zvedla jsem skleničku a bez přemýšlení jsem jí opatrně přiťukla o jeho. Téměř neslyšné cinknutí. Mlčeli jsme.Nezdálo se, že by po tomhle měl ještě chuť nějakkonverzovat, jen pod ofinou tmavých vlasů vraštil čelo. Dopila jsem kávu, vyprázdnila sklenku, a než dopil on, zvedla jsem se od stolu a pustila se do nádobí. Když jsem oplachovala porcelán, zaslechla jsem, jak odsunuje židli. Zmizel k sobě do pokoje. Polil mě studený pot, když jsem si uvědomila, že se rozhodlo, že tady zůstanu, ale zároveň mě to i hřálo u srdce. Mám kde zůstat, nemusím se vracet zpátky, můžu žít v klidu tady.

20

Několik slunečných dnů a zahrada začala prosychat.Na

konec jsem i při práci s kosou získala jistý grif a zůstávalo

za mnou krátké pichlavé strniště. Potila jsem se vchlad

ném vzduchu. Bledé odpolední slunce zapadalo za hory

a já měla ztuhlá záda. Rozhlédla jsem se. Tu a tam už se

objevovaly jarní květiny. Jeden den s sebou přinesl sně

hovou přeháňku, druhý den se objevil motýl, nebyl v tom

žádný systém. Přejížděla jsem hráběmi po zemi,vyhrabo

vala suchou trávu a plevel a všechno to v kolečku odvážela

na kraj zahrady. Pod plevelem se objevovaly staré záhony

černé zatvrdlé hlíny. Ještě jsem na ně nesáhla, možná jsou

tam dole nějaké cibulky a semínka a život, co proniknou

na povrch. Stávalo se, že jsem se v průběhu práceotoči

la, podívala se směrem k domu a zahlédla jsem Baggeho

v okně, vždycky se pak přesunul jinam, nepřišla jsem na

to, jestli tam stál a díval se na mě, nebo jestli zrovna jenom

procházel. Odvezla jsem náčiní do kůlny, o zeď podveran

dou oklepala holínky, aby z nich opadalo bahno, a šla do

své koupelny. Napustila jsem si vanu, ponořila se do vody

a vydrhla ze sebe všechnu hlínu, nadšená z téhle novéži

votní šance. Pracovat pod širým nebem, pocítit to na těle,

nabrat do plic čerstvý vzduch. Nikdy jsem si nemyslela, že

změna je možná. Ne sama od sebe. Nikdy. Čas od času mě

to napadlo, uklidňující myšlenka, která člověka stejnou

21

měrou i sklíčí, protože jsem nevěřila tomu, že by to mohlo

být možné. Ale teď. Zavázat se k tomuto: k práci nazahra

dě. Vyčistit to dole pod domem, přimět věci růst. Právě

tam jsem mohla nalézt svoji spásu, tam dole jsem mohla

vybudovat jakési já, konzistentní já, tam, kde nebylo nic

z toho starého, co se na mě lepí. Očistit se, zbavit se viny,

mít v duši čisto. Vytáhla jsem špunt a dívala se, jak voda

mizí. Tělo a vlasy jsem si pod sprchovou hlavicí opláchla

dočista a vylezla jsem z vany. Slyšela jsem Baggeho, jak

přešel dole v přízemí. Že by on byl čistý? Osušila jsem se,

oblékla a odešla do svého pokoje. Z okna jsem viděla, jak

přešel dvorek a jde do zahrady, že by na inspekci,velký

mi botami dupal po uschlých trsech trávy, sledovala jsem

jeho záda, když míjel ovocné stromy a pak zamířil keka

menným schodům vedoucím k molu. Sevřel se mi žaludek,

muži, pomyslela jsem si, jak jsou přitažliví. Někteří z nich.

Jejich hlasy, ramena. Rychle jsem vyšla z pokoje a zkusila

dveře naproti v chodbě. Byly zamčené. Zarazila jsem se

u schodů a zvažovala, jestli neseběhnout dolů a bleskově

se tam neporozhlédnout. Jen z té myšlenky se mi rozbušilo

srdce. Nechala jsem to plavat.

22

Jeho koupelna se nacházela napravo v chodbě – vydláž

děná staršími kachlíčky, s obyčejným záchodem a sprchou

za závěsem. Měla jsem za úkol tam jednou týdně vytřít

podlahu a uklidit. Říkal, že den si můžu vybrat sama, ale

jak dodal, vůni čisticího prostředku cítí nejraději spřícho

dem víkendu.

Napouštěla jsem v kuchyni vodu do kbelíku a viděla ho,

jak schází do spodní části zahrady. Byl mohutný a vyso

ký a když vcházel do místnosti nebo vycházel ven, musel

se vždy sklonit. Venku chodil pomalu a vzpřímeně, nosil

těžké pohorky, vždy se ale pohyboval potichu, i přesto,

jak byl obrovský. Při pohledu na něj jsem si z nějakého

naprosto neznámého důvodu vzpomněla nastaroseverské

ho boha Baldra. Ráda jsem se dívala na Baggeho záda.

Líbilo se mi sledovat, jak chodí. Vždycky nosil košili, večer,

jakmile se ochladilo, si přes ni natáhl hrubý tmavě modrý

vlněný svetr. Já jsem ho vůbec nezajímala, nic honezají

malo. Nic, kromě toho, co se odehrávalo v jeho pracovně.

Ať už šlo o cokoliv. Snažila jsem se nebýt zvědavá. Snažila

jsem se hledět si svého, snažila jsem se přemýšlet o tom,

co bude se zahradou, kterou jsem nakonec vzala za svou,

a co budu vařit. Po večerech jsem sepisovala seznamy věcí,

které mám, co je potřeba dokoupit, co budu vařit, co můžu

udělat z různých zbytků, abych úplně všechno maximálně

23

využila. Díky tomu se mi dařilo držet myšlenky na uzdě.

Dokázaly se totiž někdy až moc lehko rozběhnout kněče

mu o dost horšímu.

Dvířka skříňky nad umyvadlem nepatrně cvakla. Byla

tam ale jenom analgetika, náplasti, repelent, zastřihovač

vousů a úplně obyčejný deodorant. To mě překvapilo,sko

ro bych přísahala, že nějaké léky bere. Když jsem pakpapí

rovou utěrkou otírala zrcadlo, zachytila jsem svůj pohled.

Pohled člověka, který se právě dopustil něčeho, o čem ví,

že to není správné, to bylo zcela zřejmé. Ten pohled jsem

viděla už stokrát. Tak už dost, řekla jsem si, buď hodná.

24

Psali, že keře se mají prořezávat před rozpukem, ale už

nic o tom, kdy by ten rozpuk měl přijít. Posadila jsem se

na stoličku k prvnímu černému rybízu, důkladně jsem si

prohlížela větve. V knihovničce jsem naštěstí našla knihu

o zahradničení, informace ale rozhodně nedostačovaly.

Zvykla jsem si vést sama se sebou v zahradě nekonečný

vnitřní rozhovor, od rána do večera. Probírala jsemvšech

na možná témata. Vždycky jsem si myslela, že kdybych se

někdy zbláznila, rozhodně nebudu patřit k těm, co chodí

po městě a mluví si pro sebe, protože já bych neměla co

říct. Ale tady, v tomhle tichu, s rukama v chladné vlhké

hlíně, nebo když jsem vozila suché větve, jsem si v duchu

neustále něco vykládala, vedla nekonečné rozhovory sama

se sebou. Jindy jsem si vsugerovala, že vedu dialog sdalší

mi lidmi, a celé hodiny jsem diskutovala a argumentovala.

Všechny své vnitřní diskuse jsem prohrávala. Naslouchala

jsem víc svým smyšleným odpůrcům než sama sobě, jejich

argumenty bývaly vždycky pádnější. Na ostatní lidi býval

vždycky větší spoleh než na mě.

Nejdříve jsem rybízu ostříhala větvičky, které vypadaly,

že je spálil mráz, pak ty, co se skláněly k zemi. Nakonec ty

nejstarší vespod. Z letokruhů na ustřižené větvi se zdálo,

že keře nikdo neprobíral dobrých sedm, osm let. Přišlo mi

zvláštní, že Bagge a jeho žena zahradu takto zanedbávali.

Potom jsem s nůžkami vyrazila ke kamenitému svahu, ve kterém rostly lísky. Když je ostříhám teď, možná se pak urodí dost ořechů. Bloumat po zahradě a dle nejlepšího svědomí provádět drobné operace mě těšilo, ale ve hřebylo také to balancování na tenké hranici sebepoznání. Měla jsem dobrý důvod utlumit svá předchozí očekávání. Vcentru všeho, co jsem znala, se skvěly mé nedostatečné znalosti o zahradě, rostlinách a hlíně. Nevěděla jsem nic, nikdy mě to nezajímalo, pokud šlo o zahrady, nemohl být můjkomlex méněcennosti větší. Že hlína prostě nemůže být jenom hlína, že se do ní musí přidávat nějaké hnojivo nebo výživa. Že to příroda nedokáže zařídit sama. To jsem považovala za značnou překážku. V kůlně ležely staré pytlíky se semínky, ale co na nich z druhé strany stálo, nemohl normálníčlověk pochopit, to o vzdálenosti při jednocení a já nevím co, jazyk, jakým to tam popisovali, nebyl určen mně. Z knihy o zahradničení jsem se zpaměti naučila krátké pasáže,pokusila jsem si to představit a druhý den jsem se to venku snažila uplatnit: Takhle? Mysleli to takhle? Vždycky když mě napadlo, že Bagge možná stojí u okna a sleduje mě, přeběhl mi po zádech mráz. Že se tam škrábe na zátylku: Co to tam zase provádí? Ne, ne, ten ne! Zpočátku jsem si netroufala dělat nic složitějšího než trochu namátkouvytrhávat plevel ze záhonků. Teď jsem ostříhala trvalky tak, jak jsem si myslela, že se to má dělat, a přemýšlela jsem o tom, že bych zasadila cibuli. Autor knihy o zahradničení ale očividně předpokládal, že tohleto s tou cibulí každý čtenář zná, že všichni lidé na světě mají svoji malou zásobu cibule, kterou na jaře zasadí. Nechápala jsem to.

Shrabala jsem větve lísky a zvedla je na kolečko. Přejela jsem s tím nákladem zahradu a vysypala ho na hromadu kompostu. Zpoza tmavého mraku náhle vykouklo slunce, nečekaně teplé a ostré. Posadila jsem se na kamennou zíd ku, abych si odpočinula, nastavila obličej paprskům. Zavřela jsem oči, natočila se ke sluníčku, zády k domu. Povzdechla jsem si. Napadlo mě, že práce na zahradě by pro mě vlastně možná mohla být to pravé, jenom jsem prostě nikdy dřív nedostala šanci, nenaučila jsem se to. To se rychle změní, žádné problémy s učením jsem přece jinak neměla, všechno jsem rychle chápala, nebyl důvod si myslet, že jsem nějaký zahradnický dyslektik.

Seďte úplně klidně, Allis, zaslechla jsem najednou zasebou neskutečně tiše.

Bezděčně jsem otočila hlavu a nechápavě se na nějpodívala. Vykřikl, skočil po mně jako lev, ozval se ostrý zvuk čehosi, co rozdrtil náraz, přepadla jsem vpřed, na trávu, vůbec jsem netušila, co se děje a proč. Nedůstojně jsem klečela na všech čtyřech jako pes. On pustil kámen, který svíral v ruce. Popadl mě za ruku a táhl pryč, z adrenalinu se mi zamotala hlava, nadechla jsem se. Na zídce, kde jsem seděla, ležela zmije s roztříštěnou hlavou.

Nechtěl jsem vás vyděsit.

Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. Srdce mi bušilo, nejistě jsem ustoupila.

Dívali jsme se na hada, který se nepatrně kroutil, dlouhý vzorovaný sval v křeči, v místech, kde bývala hlava, jen cosi světlého rozmělněného. Zachvěla jsem se.

To nebylo špatné, pípla jsem a cítila po těle studený pot.

Vzal hada za ocas, nic neřekl, zamířil přes stráň ke kraji lesa, had se mu pohupoval v ruce. Viděla jsem, jak tamnahoře přidřepl a zakryl zvíře kamenem. Pak zamířil k domu, přešel dvůr, stiskl kliku a zmizel.

27

Večer teď bývalo světlo o poznání déle. Vešla jsem do domu

po návratu z vyjížďky na kole, při které jsem chtělapro

zkoumat okolí. Nic k vidění tam nebylo. Pár domů, jinak

jenom hlavní silnice s auty projíždějícími rachotivě kolem.

Jediný kontakt s okolním světem pro mě představovalob

chod a ani v obchodě jsem nevídala žádné lidi, pokaždé

jenom tu stejnou starší ženu, která mě sledovala přesza

hnutý orlí nos.

Dům byl stejně tichý a prázdný jako vždycky. Vědomí, že

se tam nachází ještě nějaký člověk, který se vůbec nijakne

projevuje, jenom se třikrát denně ukáže u jídla, činilo dům

snad ještě prázdnějším. Ve dřezu jsem opláchla zeleninu.

Začala jsem ji krájet na vývar. Vůbec jsem netušila, co bych

mu měla druhý den uvařit k večeři. Kdybych před měsí

cem, kdy jsem sedala na autobus, trochu víc přemýšlela,

byla bych si přibalila nějakou kuchařku. Zašla jsem sepo

dívat ke knihovně, jestli v policích na nějakou nenarazím.

Prohlížela jsem si hřbety knih, ale nic jsem nenašla. Dům

bez receptů, co je to za domov.

Otevírala jsem jeden po druhém šuplíky v kuchyni, pak

dvířka skříněk. Úplně vzadu ve skříňce s kořením byla

úzká modrá knížečka, které jsem si předtím nevšimla.Vy

táhla jsem ji a pomalu listovala. Recepty zapsané tenkým

černým perem. Krásný zkosený rukopis, byly tam kaše, polévky, dezerty. Představovala jsem si ji, nezřetelnoudrobnou postavu, je ke mně otočená zády, má snědý krk a tmavé vlasy stažené do drdolu, několik vlasů se jí jen tak vine podél ucha. Dospělá, krásná žena. Královna. Dospělá, na padlo mě, já snad nejsem dospělá? Zbloudilé dítě, to jsem já. U jednoho receptu jsem se zarazila, byla to asijská rybí polévka, zjistila jsem, že mám většinu přísad, které na ni budu potřebovat, a rozhodla jsem se, že si ji pro sebe zkusím uvařit k večeři. V hrnci jsem rozpálila olej, přidala jsem jarní cibulku, chilli a zázvor, zavonělo to. Přidala jsem bujon. V jiném hrnci jsem nechala pošírovat kousek tresky. Když jsem se tresku chystala přenést do misky s polévkou, zaslechla jsem ho přicházet, otevřely se dveře, zrudla jsem a v duchu zaklela, vyrušila jsem ho. Vykoukl, dělala jsem, že jsem si ho nevšimla.

Jak to tady voní.

To je jen taková polévka...

Aha.

Bude jí dost i pro vás, jestli budete chtít.

Vešel a posadil se ke stolu, jako by vyčkával, tím mězaskočil. Byla jsem v jeho přítomnosti neohrabaná. Sešit s recepty jsem nacpala někam mezi prkýnka, nalila jsem polévku do misky a tu postavila před něj. Zavřel oči apřivoněl si, překvapeně ke mně zvedl hlavu. Já jedla svoji polévku vestoje u linky, on seděl. Ani jeden z nás nicneřekl. Když jsem se dívala, jak jí, cítila jsem radost a klid. Všechno snědl, nadechl se a odsunul se od stolu. Vstal a vzal misku, přišel ke mně, přistoupil až úplně ke mně, a položil misku na linku. Dívala jsem se do země, dokud nezmizel do svého pokoje, tváře mi hořely. Všechny parapety v kuchyni okupovaly bylinky, které jsem plánovala vysadit, jakmile na ně bude dostatečně teplo. Už jsem si vyčistila takový menší závětrný roh zahrady.Proracovávala jsem se recepty v nalezené kuchařce.Několikrát se stalo, že když k němu pronikly vůně polévek, které jsem čas od času připravovala k večeři, vždycky s tímstejným udiveným výrazem vystrčil hlavu z pokoje. To jsme pak spolu jedli beze slova, on vsedě, já vestoje.

Výběr v obchodě byl víceméně pořád stejný, ubohý, ale sem tam se v chladicím boxu objevilo něco, co jsem prostě musela vzít. Jednou jsem tam našla celé kuře, určitě od některého z místních zemědělců. Bylo vypasené avypadalo šťastně a bezpochyby celý život cupitalo někde venku. Nacpala jsem ho do brašny na kole a vyrazila k domovu. Doma jsem pak odsekla spodní části nohou a zamrazila si je na jindy na vývar, kuře jsem nasolila a schovala do lednice. Modlila jsem se k Bohu, aby si Bagge nechtěl ten den do ledničky už nic dát, říkal totiž, že nemá rád, když musí pořád něco řešit.

Když jsem mu druhý den ráno chystala snídani, nicneřekl. Poté, co se vrátil k sobě do pracovny, jsem s bušícím srdcem vytáhla kuře a nechala ho na lince, aby se zahřálo na pokojovou teplotu. Mrkve, půlka cibule, jeden řapík celeru, všechno jsem to nakrájela na větší kousky a hodila do hrnce, odstřihla jsem pár snítek petržele a tymiánu, přidala česnek a bobkový list, na to úhledně položila kuře a přilila vodu. Za chvíli to začalo bublat, pravidelně jsem z vody sbírala pěnu. Ke konci jsem přihodila půlku badyánu, z tváře mi odkapávala sražená pára, vůně jako by mě štípala v nose, a zrovna ve chvíli, kdy jsem togigantické kuře vytahovala z hrnce, vyšel ven.

Co to sakra...

Nic jsem mu na to neodpověděla, nechala jsem kuře svýznamným plesknutím dopadnout na linku, jako kdyby za ten hluk mohlo ono a ne já. On se posadil ke stolu agestem mi naznačil, ať si také sednu. Tahleta nejasnákuchyňská praxe se vplížila nějak postupně, nevěděla jsem, jak si to mám vysvětlit.

Allis, od té původní myšlenky jsme se už dostali nějak moc daleko. Říkali jsme tři jednoduchá jídla denně.

Čekal, že se nějak vyjádřím. Ruce měl položené na stole, měl je hrubé, nevypadaly jako ruce člověka, který prosedí celý den u psacího stolu.

Polkla jsem. Kuře na lince bylo silně cítit.

Řekl jsem to přece na začátku docela jasně. Mám pak výdaje pod kontrolou.

Sklopila jsem oči.

Co budete vařit? pohodil hlavou směrem ke kuřeti.

Mám takový dobrý recept, pronesla jsem pokorně.

Vstal. Pečlivě zasunul židli ke stolu a odešel do pokoje. Zavřel za sebou dveře. Já jsem zůstala ještě pár vteřin stát a dívala se na dveře. Nadechla jsem se. Otočila jsem se k lince. Když jsem to horké kuře porcovala, nepatrně se mi chvěly ruce.

Téhož dne jsem mu k večeři naservírovala kuřecí prso. Se zeleninou a česnekovou omáčkou, recept v knize jsem

31

dodržela do puntíku, blýskala se mu brada. Vydechl aod

sunul se od stolu.

Když narazíte na něco podobného, můžete to klidně vzít,

řekl stroze, vstal a zamířil k sobě. Venku lilo jako z konve. Vstal od stolu a poděkoval zasnídani. Setřela jsem stůl hadrem.

Náhodou..., řekla jsem. Mířil k sobě do pokoje, alezarazil se.

Holínky na půjčení asi nemáte, že ne?

Ne, to bohužel nemám, odtušil.

Vaše žena nemá holínky, co bych si mohla půjčit?

Tak nějak divně se zatvářil a pak zavrtěl hlavou.

Můžete si půjčit moje. A vzít si do nich tlusté ponožky.

Šel ke mně, a když mě cestou do chodby míjel, zavadil o mě. Vrátil se se svými vysokými zelenými holínkami.Postavil je přede mě na zem. Poděkovala jsem. Když zmizel k sobě, docvaklo mi, že potřebuju ještě pláštěnku. Nejistě jsem zaklepala. Otevřel okamžitě.

Nebyla by tu pláštěnka, kterou bych...

Bohužel.

Že nemá ani pláštěnku, napadlo mě. V tomhle podnebí. Ona neexistuje.

Jakou nosíte velikost? zeptal se, když už jsem se otočila, že půjdu.

Cože?

Jestli chcete pracovat na zahradě, koupím vám je.

Čekal na odpověď.

Vždyť víte, jaké tu máme počasí. Zajedu pro ně do města.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist