E-kniha: Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky -- 2. doplněné vydání – MUDr.; PhDr. Jan Poněšický

TRITON

Praha / Kroměříž

Jan Poněšický

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

Souvislosti mezi zvládáním životních problémů,

tělesným zdravím a nemocí

Jan Poněšický

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

Souvislosti mezi zvládáním životních problémů,

tělesným zdravím a nemocí

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována

ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Autor:

MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D.

© Jan Poněšický, 2002, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-804-7

Obsah

Úvod ................................................................................................................ 9

1 Obecná část ........................................................................................... 13

1.1 Úvod: Co je psychosomatika? ................................................. 13

1.2 Jaké poruchy a nemoci patří do psychosomatiky? ......... 18

1.3 Proč reaguje tělo na psychickou zátěž? ............................. 20

1.4 Proč zneužíváme své tělo – máme se rádi? ........................ 27

1.5 Psychosomatika – tělesno a duševno .................................. 36

1.6 Etiopatogeneze aneb kdo nese vinu

za psychosomatické onemocnění? ....................................... 44

1.7 Proč máme strach z psychoterapie? ..................................... 54

1.8 Jací lidé onemocní psychosomaticky? ................................ 66

2 Speciální část ......................................................................................... 71

2.1 Srdeční onemocnění .................................................................. 71

2.2 Vysoký a nízký krevní tlak ......................................................... 79

2.3 Bronchiální astma a foniatrické poruchy ............................ 84

2.4 Bolesti hlavy .................................................................................. 89

2.5 Bolesti pohybového ústrojí (svalů, kloubů a páteře) ...... 93

2.6 Kožní onemocnění (artefakty, neurodermitis, ekzém) ..... 98

2.7 Gynekologické, urologické a sexuologické poruchy ..... 102 2.8 Funkční gastrointestinální poruchy,

vředová choroba dvanáctníku,

zánět tenkého a tlustého střeva –

morbus Crohn a colitis ulcerosa .......................................... 113

2.9 Poruchy příjmu potravy – anorexia a bulimia

neurosa ........................................................................................ 120

2.10 Nádorové onemocnění – rakovina .................................. 129

2.11 Neurologická a psychiatrická psychosomatika ........... 132

2.12 Závěr aneb ještě trochu teorie .......................................... 138

Bio-psycho-socio-filozofické pojetí psychosomatiky ............... 142

Rejstřík ....................................................................................................... 164

– 9 –

Úvod

Dovoluji si Vám předložit knížku o psychosomatice, věd

ním medicínském oboru, který lze označit bio-psycho-so

ciální medicína. Kniha by měla být podnětem k zamyšlení

i  příručkou pro lékaře k  rychlé orientaci zvláště v  době,

která neskýtá mnoho času pro důkladné rozhovory s kaž

dým pacientem. Lékaři, kteří dostatečně dlouho pracují ve

svém oboru, vědí, jak rozdílné jsou průběhy stejných one

mocnění u  různých lidí, nacházejících se v  rozdílných

podmínkách a životních situacích, i jak tyto zpětně působí

na udržování nemoci. Zabývat se však tak komplikovaný

mi vztahy, jako jsou vlivy konfl iktních a nevědomých hnu

tí na tělesno, vyžaduje mnohaleté psychologické a psycho

terapeutické studium, jež je i  fi nančně nároč né a  jež si

málokdo může dovolit. Pacient však velmi dobře cítí i náš

lidský zájem, starost o něj a vztah k němu, snahu po po

chopení jeho situace, což je dokonce jedním z nejdůleži

tějších terapeutických faktorů i při specializované psycho

terapii. I zde by mohla tato kniha pomoci přivést lékaře na

správnou stopu, otevřít mu možnosti, na co zavést hovor.

Stejně tak je kniha určena pro laiky, zvláště pacienty,

neboť skoro každý z nás v dospělém věku někdy trpěl ně

jakou psychosomatickou poruchou, ať jsou to bolesti hla

vy, nespavost, nepříjemně prožívané tělesné napětí či jiné

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 10 –

známky tělesné nepohody. Bohužel, publikace tohoto typu

nejsou náhražkou psychoterapeutické léčby, spíše mohou

být přípravou na ni i  zamyšlením, jak se chováme sami

k sobě, ke svému tělu a svému zdraví. Je známo, že právě

snaha porozumět tomu, jak se člověk sám podílí na vzniku

a  trvání svého psychosomatického onemocnění, je tím

nejlepším předpokladem k úspěšnosti v léčbě.

Bohužel nejsou tyto publikace ani dostatečným opatře

ním k  prevenci, k  předcházení psychosomatických po

ruch, neboť se většinou jedná o citové a mezilidské problé

my, které se projevují tělesnými příznaky, mnohdy již

proto, že chybí základ k jejich řešení daný naším vývojem

a výchovou od dětství. Tím však není řečeno, že tato velmi

častá, tzv. stresová či civilizační onemocnění je možno po

zitivně ovlivnit jen analytickou či hlubinně psychologic

kou léčbou. Mnohdy stačí i vhodně podaná rada, podnět

ke změně pracovního či životního stylu, uspořádání ro

dinných záležitostí či jen i životosprávy s dostatkem pohy

bu i  relaxace. Rovněž specializovaná relaxační cvičení,

která může po nácviku pacient provádět sám, stejně tak

jako jóga či tai-či, mohou vést k výraznému zlepšení resp.

zamezení vzniku psychosomatických poruch i při silném

pracovním zatížení. Zvláště u  psychosomatických cho

rob, tedy u tělesných příznaků, pro něž není zprvu žádné

vysvětlení, je důležité opět získat jistou sebekontrolu, je

třeba nevzdávat se aktivity a  odpovědnosti za své zdraví

a  nedelegovat je jenom na lékaře. Tím by začal bludný

kruh spojený se závislostí, nespokojeností, agresí, pocity

– 11 –

Úvod

bezmocnosti a  bezvýchodnosti, které psychosomatické

onemocnění mnohdy ještě zhorší. Doufám, že tato kniha

přispěje i k realistickému a aktivnímu postoji k vlastnímu

zdraví či případné nemoci.

Děkuji nakladatelství Triton za podnět k  napsání této

knihy. Rovněž bych chtěl na tomto místě poděkovat svým

bývalým učitelům, kteří mne ovlivnili na mé psychotera

peutické pouti, doc. MUDr. Vojtěchovskému, doc. MUDr.

Skálovi, MUDr. Příhodovi a v Německu prof. MUDr. Hei

glovi.

– 13 –

1

Obecná část

1.1 Úvod: Co je psychosomatika?

Pod pojmem psychosomatika si jak lékaři, tak i laici před

stavují nejrůznější psychogenní poruchy. Pacienti takto

označení se tomu brání, jsouce znejištěni, zdali to nezna

mená, že nejsou po duševní stránce v pořádku, že nedo

kážou zvládat běžné životní situace, problémy v  manžel

ství, v rodině, ve výchově dětí. Psychosomatika je spojena

s předsudky i v mysli mnoha lékařů, kteří někdy označují

pacienty, u  nichž nenajdou žádnou ryze tělesnou nebo

biochemickou poruchu, za neurotiky, simulanty, za lidi,

kteří se vyhýbají práci, kteří si svoje příznaky vymýšlejí.

Člověk trpící psychosomatickými poruchami, nejsa scho

pen vysvětlit svému okolí, v čem vlastně jeho nemoc tkví,

se za svoje příznaky a pracovní neschopnost stydí, převáž

ná část veřejnosti se dívá na takovéto pacienty svrchu, aby

se sama utvrdila v dojmu vlastní zdravosti, vlastní kompe

tence.

Psychosomatika je odvozena od dvou slov, od slova

psyche, což znamená duševno, psychično, konkrétně pak

naši životní situaci a hlavně způsob, jak na různé situace

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 14 –

reagujeme, a  od slova soma, což znamená řecky tělo; jde

tedy o celostní nazírání na zdraví či nemoc. Psychosoma

tika se zabývá vztahy mezi duševnem a  tělesnem, které

nechápe jako dvě nezávislé oblasti, nýbrž jako spojené ná

doby či jako vzájemně propojené systémy. Výše popsané

předsudky jsou tudíž z  vědeckého hlediska neudržitelné,

navíc nás o  vzájemných vztazích mezi tělesnem a  dušev

nem přesvědčuje i  každodenní běžná zkušenost. Téměř

každý zná pocit svírání žaludku před důležitou zkouškou

či rozhovorem, v napjatých situacích se potíme, zvyšuje se

krevní tlak i  zrychluje pulz, jiné situace nás tělesně na

pnou, úzkost, panika či netrpělivé čekání mohou vést

k  průjmu, neřešitelné problémy nám způsobují bolesti

hlavy a nespavost. Existuje i velké množství úsloví, jež po

ukazují na psychosomatickou jednotu a  podmíněnost,

např. že nám může z problému prasknout hlava, při ztrátě

lásky či z  milostného zklamání by puklo srdce, problém,

který nedokážeme artikulovat navenek, nám leží v žalud

ku či pod tíhou problému ohýbáme záda. Psychosomatika

je tudíž velice starý obor, zvláště pomyslíme-li na přírodní

léčitele či šamany, ale zároveň i  nejmladší medicínský

obor, který se emancipoval z ryze přírodovědeckého a izo

lovaného tělesného pojetí nemoci a jenž se snaží vidět ce

lého nemocného člověka s  jeho vztahem těla k  okolí

i s jeho vztahem k vlastnímu tělu, s jeho psychickým uspo

řádáním, s  jeho životní, rodinnou i  sociální situací. Zde

tkví i  jeden z  důvodů, proč se lékaři psychosomatickým

poruchám a chorobám příliš nevěnují, i když dle opakova

– 15 –

Obecná část

ných nezávislých šetření přibližně jedna třetina všech pa

cientů, kteří přicházejí do ordinace praktického lékaře,

trpí právě těmito poruchami, jež jsou často označovány

jako funkční, vegetativní, stresové či klimakterické apod.

Bylo by totiž nutné zabývat se pacientem daleko intenziv

něji, místo aparativní medicíny by stála v popředí „hovo

řící medicína“, což by stálo nejenom mnoho času, nýbrž

i  mnoho námahy vcítit se do celkové situace takovéhoto

pacienta. Psychosomatická kompetence navíc znamená

i  nutnost jakéhosi zkráceného psychologického studia,

které není všude dostupné a jež si musí většinou každý zá

jemce hradit sám. Kromě toho hrají výše zmíněné před

sudky značnou roli: konfrontovat pacienta s  tím, že je

v jeho případě akademická medicína v koncích a že pod

statný vliv na jeho zdravotní stav mají životní problémy

a způsob, jak je řeší, by mohlo v mnoha případech zname

nat, že by pacient takovéhoto lékaře opustil a  hledal po

moc u  jeho kolegů. Ti by pak velice rádi pacienta znovu

vyšetřili, zjistili nějaký nález či alespoň učinili diagnostic

ké opatření a navrhli příslušnou terapii, která by často při

nesla jenom krátký placebo efekt. Tak například ortopedi

najdou u téměř poloviny všech lidí nad 50 let nějaké, vět

šinou degenerativní změny na páteři, přitom však jenom

5 % těchto pacientů má obtíže. To znamená, že k vyvolání

těchto bolestí je třeba ještě chronického duševního a tím

i svalového napětí, které zvyšuje i napětí mezi obratli a tím

způsobuje bolesti. Stejně tak pochybná je i diagnóza fi bro

myalgie, což je jenom označení pro bolesti ve svalových

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 16 –

úponech, jež však nevede ani k vědeckému vysvětlení, ani

ke specifi cké léčbě. A opravdu – dle opakovaných průzku

mů v Německu i v USA – chodí psychosomaticky nemoc

ní v průměru 7 let od jednoho lékaře k druhému, z jedné

nemocnice do druhé, než jim někdo nalije čistého vína,

respektive než si oni sami přiznají, že jejich potíže souvisí

s nimi samotnými. To neznamená, že by si pacient své po

tíže vymýšlel, ty jsou reálné, a dokonce to ani neznamená,

že by člověk musel mít viditelné problémy v  manželství,

v  práci či ve styku s  ostatními lidmi. Problémem totiž

může být pacient sám, to znamená to, jak byl vychován,

jak reaguje, na co je připraven a co je schopen zvládat, zda

se například přeceňuje, je perfekcionista, je ctižádostivý,

obětuje se pro druhé apod.

Psychosomatika by mohla být ve skutečnosti srozumi

telná i  ryze tělesně orientovaným lékařům. Je přece zná

mo, že všechny orgány, ba i jejich části, například všechny

cévy, jsou regulovány jemnými nervovými vlákny resp.

nervovými impulzy a naopak jejich současný stav je hlá

šen nervovými impulzy zpět do mozku. To znamená, že

míšní i mozkové poruchy mohou mít za následek tělesné

poruchy, jak to v extrémní podobě vidíme po úrazech, při

záchvatech epilepsie či v  důsledku roztroušené mozko

míšní sklerózy, mozkových zánětů, nádorů apod. Mozko

vá činnost však může být narušena i funkčními porucha

mi, např. na základě silných traumatických psychických

zážitků či v  případě neurotických úzkostí, zábran, jinak

řečeno pod tíhou nesnesitelných problémů. Bohužel mají

– 17 –

Obecná část

psychosomatické poruchy, které nejsou včas léčeny, ten

denci k chronicitě. To si lze představit tak, že chybná reak

ce či zpracování určité situace se opakováním posiluje,

neřešením se nemění, vyhýbáním se těžkým životním si

tuacím či rezignací je jejich možné zvládání stále více od

dalováno, resp. je problematičtější. Kromě toho stojí ono

v průměru sedmileté chození po lékařích včetně pracovní

neschopnosti a  invalidních důchodů společnost daleko

více peněz nežli uznání léčení psychosomatických poruch

terapeuty, a  to jak ambulantně, tak i  v  denních stacioná

řích či v celodenních klinikách. Vzdyť se jedná o tzv. civi

lizační choroby, které budou spíše přibývat nežli ubývat, je

tedy již skoro ostudou, že se psychoterapeutická medicína

a psychosomatika na našich vysokých školách jako samo

statný obor téměř neučí. To má za následek, že roste

množství tzv. přírodních léčitelů či fi nančně náročných

léčebných procedur, jako je homeopatie, akupunktura,

různé druhy masáží, terapie vůněmi, hudbou, pokládáním

ruky na určité části těla, čímž se bludný kruh uzavírá

a psychosomatika se v očích vědeckého světa opět diskre

dituje.

Tato kniha je určena za prvé onomu velkému množství

lidí, kteří trpí každodenními i hrubšími psychosomatic

kými poruchami (přibližně 20 % celkové populace v civi

lizovaných zemích), za druhé jejich okolí s  cílem zvýšit

porozumění a akceptaci pro psychogenní poruchy a v ne

poslední řadě je tato kniha věnována lékařům, terapeu

tům, vychovatelům, učitelům, tedy lidem, kteří přijdou

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 18 –

s těmito postiženými do styku a chtě nechtě na ně pozitiv

ně či negativně působí. Než se však budeme zabývat jed

notlivými psychosomatickými souvislostmi a podmínka

mi pro vznik příslušných poruch, podívejme se na to, jaké

nemoci do psychosomatiky patří, abychom věděli, o čem

bude řeč.

1.2 Jaké poruchy a nemoci patří do

psychosomatiky?

Předně je třeba říci, že může být psychicky podmíněna ja

kákoliv tělesná porucha, od dramaticky působící psycho

genní slepoty či obrny až po velmi časté tělesné napětí

a vegetativní příznaky, jako je zvýšené pocení, pocity tepla

nebo zimy, pocity tělesného vyčerpání, únavy apod. Po

sledně jmenované poruchy jsou nejčastější, patří k nim též

bolesti hlavy, bolesti lokalizované do šíjové páteře resp.

šíjových a  zádových svalů, bolesti v  kříži a  s  tím spojené

svalové napětí, jež může vyvolávat bolesti téměř v  celém

těle. Tyto psychosomatické poruchy, spjaté s psychofyzic

kým napětím, vyvolané úzkostí, obavami, jak tu nebo ji

nou životní situaci vyřešit, vedou často i  k  poruchám

spánku, což má opět za následek zmenšenou tělesnou i du

ševní resp. pracovní výkonnost. Jak jsme naznačili v úvo

du, jsou tyto poruchy léčeny nikoliv kauzálně, v jejich pří

činných souvislostech, nýbrž symptomaticky, podobně,

jako kdybychom léčili infekčně podmíněnou angínu nebo

– 19 –

Obecná část

zápal plic pouze aspirinem. A tak nepřekvapí, že například

v Německu či ve Spojených státech amerických je spotřeba

léků proti úzkostem a napětí (anxiolytika), léků proti bo

lestem a proti nespavosti větší nežli v celém ostatním světě

a  samozřejmě vyšší nežli spotřeba všech ostatních léků

dohromady.

Projdeme-li si naše tělo odshora dolů, patří k dalším psy

chosomatickým onemocněním některé poruchy štítné žlá

zy, zvláště její zvýšená činnost, dále bronchiální astma, kde

vedle vrozené náchylnosti k alergiím hrají psychické příčiny

důležitou roli, pak mnohé srdeční potíže, a to jak poruchy

srdečního rytmu, tak i tendence k srdečnímu infarktu, dále

žaludeční potíže a dvanáctníkové vředy, následuje vředová

choroba tlustého střeva, jakož i již zmíněné zácpy či průjmy,

dále některé revmatické kloubní choroby, kožní ekzémy,

poruchy krevního oběhu, jako nízký a  vysoký krevní tlak,

a další celková onemocnění, jako generalizované bolesti

vé stavy či anorexie a bulimie. Někdy dojde k celkovému

zhroucení tělesné i duševní rovnováhy, jež může mít za ná

sledek snížení celkové obranyschopnosti organismu a snad

né onemocnění infekčními chorobami nebo dokonce ná

dorovými onemocněními. Je známo, že v  těle stále vzniká

jisté množství nekvalitních, potenciálně nádorových buněk,

které organismus svým imunitním systémem likviduje; tato

činnost je však v případech vyčerpání nebo např. i deprese

utlumena. Tak v  extrémním případě, kdy je imunitní sy

stém přímo postižen např. viry AIDS, dochází jak známo

velmi často k nádorovému bujení.

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 20 –

V  následujících kapitolách se také budeme zabývat

otázkou, proč u  někoho vznikne to nebo ono psychoso

matické onemocnění, jak to souvisí s  jeho osobností,

s  problematikou, s  níž se potýká, či s  tělesným místem,

které je již nějak méněcenné či dříve něčím postižené,

a proč někteří lidé reagují na zátěž více tělesně a jiní více

duševně. Důležitou roli hraje i  rodina, rodinná tradice,

zkušenost dítěte s  reakcí matky na různá onemocnění

a  zkušenost s  tím, jak jsou tělesná onemocnění v  rodině

i  v  okolí akceptována. Dále je významné, jakou má dítě

samo zkušenost se svými tělesnými poruchami a onemoc

něními, zda tím získává nějaké výhody nebo více pozor

nosti a  péče rodičů či zda se tím něčemu vyhne, zda se

jedná o  jediný způsob vyjádření něčeho, co je v  rodině

tabuizované jako je protest, či jde o reakci na špatné man

želské soužití rodičů apod. Zde se již dostáváme k  další

kapitole, k  tzv. psychodynamice a  patogenezi psychoso

matických poruch, k vysvětlení jejich vzniku.

1.3 Proč reaguje tělo na psychickou zátěž?

Tato otázka je velice složitá, proto se musíme odpoutat od

jed noduché kauzality, jež platí spíše ve fyzice a  chemii

a jež byla z velké části aplikována i na fyzikální a bioche

mické dění v lidském organismu. Budeme se tudíž zabývat

různými podmínkami a příčinami vzniku psychosomatic

kých poruch, které teprve ve svém souhrnu (multifakto

– 21 –

Obecná část

riálně) a zároveň v individuálních souvislostech toho kte

rého pacienta, v  jeho specifi ckém vnímání sebe i  okolí,

vedou k určitému psychosomatickému onemocnění.

Pokusím se přiblížit tomuto tématu skrze následující

klinickou zkušenost mnoha psychoterapeutů, že totiž exis

tuje výrazná souvislost mezi úzkostí, psychosomatickými

poruchami a depresivním zhroucením. Lze si představit, že

se každý člověk naučil zvládat pouze určité situace, s nimiž

se doposud setkal a jež se takříkajíc vejdou do jeho dosa

vadních zkušeností ve styku jak s okolím, tak se sebou sa

motným. Co to znamená se sebou samotným? Znamená to

ten fakt, že nestačí jenom určitou situaci nějak zvládnout,

nýbrž že je důležitá i forma zvládnutí, která odpovídá naší

sebepředstavě, našemu sebepojetí, tomu, za čím stojíme

a za co jsme ochotni nést osobní zodpovědnost. Tak se na

příklad může stát, že dítě, které je buď zanedbáváno, za

strašováno, nebo naopak hýčkáno, se nenaučí odporovat,

nenaučí se vystavit konfl iktu, postavit vlastní pocit a názor

proti názoru rodičů, tento postoj v  diskusi či dokonce

v  hádce prosadit s  tím, že někdy názorový střet prohraje

a někdy naopak své okolí ovlivní, přesvědčí. V extrémním

případě se dokonce může stát, že dítě, jež ony pocity fru

strace, odporu, zlosti či zklamání potlačí, je ani nevyvine,

nediferencuje. Někteří dospělí opravdu tvrdí, že určité po

city, jako silnou zlobu, agresi, chuť se pomstít, zlobnou zá

vist či žárlivost, nikdy nepocítili. Tyto pocity však mají v nor

málních případech důležitou signální funkci, jsou jakýmsi

kompasem, dle kterého situaci vnímáme a vyhodnocujeme,

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 22 –

takže jejich absence či potlačení může být pro člověka ne

bezpečné, podobně jako by necítil nikdy strach či bolest

a tím nereagoval na hrozící nebezpečí. V tomto případě by

potřeboval někoho, kdo by u něj stále byl, kdo by ho dopro

vázel a  za něj na nebezpečí reagoval a  upozorňoval jej na

něj. Skutečně jsou tito lidé často závislí na přítomnosti dru

hého a  v  situaci, ve které se nenaučili přiměřeně reagovat

a v níž jsou sami, vyvinou buď úzkost, nebo na tuto situaci

reaguje tělo. Úzkost je vlastně též psychosomatický feno

mén, není to jenom afekt náležející do duševní oblasti, jak

je běžně vnímán, nýbrž patří k  němu i  tělesné reagování,

tělesné napětí, bušení srdce, zvýšený krevní tlak, ve smyslu

aktivace organismu na těžko řešitelnou situaci. Úzkost je

tedy reakce na ohrožení jednak tím, že tuto situaci nezvlád

neme, a za druhé tím, že ji nezvládneme způsobem, který

odpovídá našemu sebepojetí, jež je tudíž ohroženo. Ve výše

zmíněném případě by mohl člověk, který se nenaučil dife

rencovaně reagovat na konfl ikt, vybuchnout, jednat v jeho

očích primitivním způsobem, což by mohlo natolik ohro

zit jeho dosavadní sebeobraz, že tuto reakci raději potlačí.

Během psychoterapeutické léčby to vídáme již v méně ex

trémní situaci, když například ve skupinovém sezení vy

zveme pacienta, aby o sobě hovořil. Vždy se najde někdo,

kdo tvrdí, že on je takový a ne jiný, např. nikdy o svých in

timních nebo osobních záležitostech s  druhými nemluví,

nic kritického k  rodičům jej nenapadá, prostě odmítá

představu, že něco o  sobě neví a  že by ho mohl někdo

vnímat jinak. Avšak takovýmto situacím a  konfl iktům se

– 23 –

Obecná část

nikdo nemůže vyhnout, namísto otevřené výměny názorů,

tj. i schopnosti sebekritiky vzniká napětí, úzkost, což se ta

kový jedinec snaží potlačit. Mnohdy si pomáhá medika

menty, alkoholem nebo drogami. Zde je třeba rozlišovat

mezi situací, kdy se člověk snaží nějakému konfl iktu, pro

blému či reakci vyhnout, a situací, kdy mu příslušná afek

tivní reakce chybí, není k dispozici. V prvém případě do

chází k onomu stádiu úzkosti, a teprve po jisté době, když

člověk na tu nebo onu zátěžovou situaci nereaguje, zvláště

když rezignuje, cítí se bezmocný, zoufalý, poněvadž se do

mnívá, že jakákoliv reakce by nevedla k řešení, ba dokonce

by celou situaci jenom zhoršila, dojde k  zástupné tělesné

reakci, k psychosomatickému onemocnění. V druhém pří

padě vyvolává emočně neznámá situace u pacienta pouze

tělesné napětí a tělesnou reakci bez výrazné úzkosti spoje

né s vnitřním psychickým konfl iktem. V obou případech si

tedy lze představit, že na určitou zátěžovou situaci, ve které

si nevíme rady a  na kterou svými emocemi, svým rozu

mem i  svým chováním neodpovídáme, reaguje takříkajíc

v druhém sledu naše tělo. Na jedné straně tím člověk těles

ně trpí, neboť tělo či jeho část reaguje na něco, co není jeho

původním úkolem a co jej samozřejmě ruší v jeho vlastní

funkci, dá se dokonce říci, že takovýto člověk používá své

ho těla k odpovědi na určitou situaci, na kterou by měl sám

odpovědět coby člověk, coby manžel, coby otec, spolupra

covník, nadřízený nebo podřízený atd. Na druhé straně lze

říci: díky Bohu, že reaguje alespoň naše tělo, že reagujeme

my, protože naše tělo, jak později ukážu, patří původně

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 24 –

i nadále k nám, k našemu já, k našemu sebepojetí a sebevě

domí. Tělesné reakce tedy poukazují na něco, co bychom

rádi nevnímali, někdy lze dokonce hovořit o  moudrosti

těla, v každém případě je tělesná reakce něco podstatného,

něco přirozenějšího a spontánnějšího než duševní reakce

na určité situace, které podléhají daleko většímu vlivu okolí,

hlavně modifi kaci pod výchovnými vlivy. V poslední době

je psychosomatika a  psychoterapie přirovnává na k  ekolo

gickému hnutí, poněvadž v nich jde též o konfl ikt mezi pří

rodou, přirozeností (pro obě označení se hodí latinské či

anglosaské označení natura) a mezi kulturou, tedy kultur

ními vlivy, které obsahují i módu, hospodářské a společen

ské působení, určitou národní, rodinnou tradici apod. Re

akce těla bývá tudíž zdravější a  podstatnější nežli určité

jednostranné porozumění situaci, jež nás vede k závěru, že

na ni nemusíme reagovat, vůbec ji respektovat. To může

mít dokonce ještě zhoubnější následek, totiž zhroucení

i této druhé záchytné linie, tedy naprosté psychofyzické se

lhání, jež může vyústit v těžkou depresi.

Vraťme se však nyní opět k situaci psychického nerea

gování na konfl ikt. Příkladem vyhnutí se konfl iktu může

být pacientka, na niž muž již několik málo týdnů po poro

du dělá nátlak ohledně sexuálního styku. Jeho málo sebe

vědomá žena, jež neustále doufá, že jí manžel, samozřejmě

dle jejích představ, konečně porozumí a bude k ní citli

vější, se mu poddá, přitom dojde ke zcela normálnímu

intimnímu styku, při němž se ovšem pacientka cítí opět

jen použita, a místo aby proti tomu protestovala, dostane

– 25 –

Obecná část

křeče v rodidlech. Od té doby trpí bolestmi při intimním

styku, při kterém se vše sevře a který považuje i nadále za

malé znásilnění. Místo aby reagovala silnou citovou reak

cí, chováním ve smyslu uchování vlastní integrity a sebe

úcty, nechává reagovat zástupně své tělo. Fyzická bolest

pak může znamenat náhražku za vnímání psychické bo

lesti, za plné uvědomění si bolestného a  smutného man

želského vztahu, zároveň může znamenat potrestání se za

zradu na vlastní intimitě, sexualitě a za nedostatek odvahy.

Bolest, podobně jako úzkost, má dvojí tvář; tento výraz je

opravdu používán jak pro duševní, tak i pro tělesnou bo

lest. Tím méně je možno se divit, že jedna druhou může

zastupovat. V psychické oblasti bývá bolest spojena s bo

lestivou ztrátou, např. když umře někdo nám blízký. Pří

slušná reakce v  chování v  našem civilizovaném světě je

skutečně redukována na minimum ve srovnání s primitiv

nějšími kulturami či s  některými oblastmi v  Turecku či

Řecku, kde je často v ritualizované formě možno jak hlasi

tě naříkat nad tím, že nás někdo opustil, tak i obvinit osud

či onoho zemřelého za to, jak nás opustil, odreagovat i vý

čitky, které jsou s jeho smrtí spojeny, a projevit samozřej

mě hlasitě smutek i  zoufalství. To je nesrovnatelné s  ti

chým nebo rychlým stáním u hrobu či v krematoriu, s tím,

že se příští den opět vrhneme do práce. Toto nepřirozeně

rychlé vyrovnání se s  tak těžkou situací se může vymstít

tím, že naše tělo reaguje bolestně, bolestmi.

U mužů se často nesrovnává s jejich sebepojetím mož

nost selhání, ať je to v  manželství, v  rodině, v  práci či ve