Kniha: Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky – Jan Poněšický

Obsah

Úvod ................................................................................................................ 9

1 Obecná část ........................................................................................... 13

1.1 Úvod: Co je psychosomatika? ................................................. 13

1.2 Jaké poruchy a nemoci patří do psychosomatiky? ......... 18

1.3 Proč reaguje tělo na psychickou zátěž? ............................. 20

1.4 Proč zneužíváme své tělo – máme se rádi? ........................ 27

1.5 Psychosomatika – tělesno a duševno .................................. 36

1.6 Etiopatogeneze aneb kdo nese vinu

za psychosomatické onemocnění? ....................................... 44

1.7 Proč máme strach z psychoterapie? ..................................... 54

1.8 Jací lidé onemocní psychosomaticky? ................................ 66

2 Speciální část ......................................................................................... 71

2.1 Srdeční onemocnění .................................................................. 71

2.2 Vysoký a nízký krevní tlak ......................................................... 79

2.3 Bronchiální astma a foniatrické poruchy ............................ 84

2.4 Bolesti hlavy .................................................................................. 89

2.5 Bolesti pohybového ústrojí (svalů, kloubů a páteře) ...... 93

2.6 Kožní onemocnění (artefakty, neurodermitis, ekzém) ..... 98Gynekologické, urologické a sexuologické poruchy ..... 102 2.8 Funkční gastrointestinální poruchy,

vředová choroba dvanáctníku,

zánět tenkého a tlustého střeva –

morbus Crohn a colitis ulcerosa .......................................... 113

2.9 Poruchy příjmu potravy – anorexia a bulimia

neurosa ........................................................................................ 120

2.10 Nádorové onemocnění – rakovina .................................. 129

2.11 Neurologická a psychiatrická psychosomatika ........... 132

2.12 Závěr aneb ještě trochu teorie .......................................... 138

Bio-psycho-socio-filozofické pojetí psychosomatiky ............... 142

Rejstřík ....................................................................................................... 164

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 28 –

1.4 Proč zneužíváme své tělo – máme se rádi?

Zatím jsme hovořili o  – z  psychologického hlediska po

chopitelném  – vyhýbání se či nereagování na situace, na

které nejsme připraveni nebo ve kterých by se ona reakce

nekryla s naším dosavadním sebepojetím. Na druhé straně

je s podivem, že raději bereme léky s nepříjemnými vedlej

šími účinky či usilovně hledáme důkazy nějakého tělesné

ho onemocnění, ačkoliv bychom si mohli sami pomoci,

kdybychom se zaměřili na to, jakým způsobem vlastně za

cházíme sami se sebou. Sigmund Freud, který se poprvé –

před více než 100 lety – odvážil vykládat tělesné příznaky

psychologicky, se domníval, že se člověk vždy, i prostřed

nictvím svých neurotických symptomů, vyhýbá nelibosti

(např. konfl iktům) a  usiluje o  slast či pohodu. Studium

psychosomatických chorob však ukázalo, že je pro život

důležitější udržovaní určité životní, osobnostní struktury,

kterou lze nazvat životní styl, vztahový vzorec chování,

určitá představa či způsob, jak člověk se sebou zachází,

a že toto je pro něj tak podstatné, že je ochoten za to zapla

tit i  vysokou cenu, např. bolestmi či psychosomatickým

onemocněním. Jistá analogie je ochota trpět či dokonce se

obětovat za své přesvědčení, nezradit sám sebe a zachovat

si za každou cenu svou sebeúctu.

Jde tedy o to, jak člověk jedná sám se sebou. K psycho

terapeutovi se pak dostávají většinou lidé, kteří se sebou

jednají velmi restriktivně, kteří jsou na sebe velmi přísní,

mají na sebe vysoké nároky, či kterým stud nedovoluje

– 29 –

Obecná část

chovat se spontánně a  otevřeně, které negativní životní

zkušenosti nutí k  tomu se uzavřít, kteří žijí v  neustálém

strachu z možnosti spontánního chování a následující re

akce lidí na ně. Stále znovu se ukazuje, že člověk se sebou

jedná takovým způsobem, jako s  ním bylo jednáno od

dětství, a má dokonce tendenci takto zase jednat s jinými.

To je obecně řečeno i něco pozitivního, co udržuje tradici,

z jiného hlediska je to brzda vzhledem ke změnám, které

by byly vhodné v důsledku rychle se vyvíjející civilizace.

Z  tohoto zorného úhlu, též i  v  souvislosti se vznikem

a  důležitostí lidského vědomí, je člověk zároveň subjek

tem, zdrojem aktivity a  intencionality, středem svého ži

vota, zároveň je však i objektem, může se na sebe podívat,

se sebou hovořit, vytváří vztah k sobě samému. I v onom

prvním božském přikázání: „Miluj bližního svého jako

sebe samého“ je vyjádřena paralela a  příbuznost mezi

vztahem k  sobě a  vztahem k  druhým. A  jak to všechno

souvisí s psychosomatikou? K naší osobnosti patří neod

lučitelně též naše tělesné já, jež je dokonce naším původ

ním já, nositelem smyslovosti, jíž vnímáme sebe sama

i okolí, naším tělem cítíme a reagujeme, tělesným, zvláště

obličejovým výrazem působíme na ostatní a komunikuje

me, od narození je důležitý tělesný kontakt, zprvu ucho

pujeme svět tělesně. Když uměle oddělíme tělesné od du

ševního, když vyčleníme své tělo z komunikace s okolím,

když jinými slovy zanedbáváme svoje tělo, nebereme jej

v úvahu, vymstí se nám to tím, že tělo nebude zdravé. I zde

se potvrzuje ona původní teze, že když rodiče dbali

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 30 –

kupříkladu jenom na školní známky a chování a v daleko

menší míře se zabývali tělesností a s ní spojeným citovým

životem dítěte, převezme dítě tento vztah k sobě samému,

navíc bude mít problémy opět ve vztahu ke svým dětem či

ke své ženě, neboť pro něj budou city pouhé Chiméry,

něco, co je ve srovnání s  logickým myšlením a  materiál

ním blahobytem druhořadé. Když člověk není dostatečně

milován, nemůže mít rád ani sebe a trpí i jeho láskyplný

vztah k druhým. Tyto věty zní možná banálně, avšak když

se ptáme svých pacientů na to, jaký mají vztah k vlastnímu

tělu, ba dokonce jestli mají sebe tělesně viděno rádi, nedo

kážou většinou odpovědět. Ještě do větších rozpaků je

uvádí otázka, jak o své tělo pečují, jak jim leží tělesná po

hoda na srdci, zda své tělo nepřetěžují, nebo naopak neza

nedbávají.

Z uvedeného je pochopitelné, že vztah ostatních k sobě,

vztah sama sebe k sobě samému a k druhým spolu souvisí,

že to jsou vlastně aspekty jediné vztahovosti, jež se vzá

jemně prolínají. To znamená, že například vztah k druhé

mu se může tělesně projevit coby vztah k  sobě samému,

k  vlastnímu tělu či k  části svého těla, jež představuje,

v psychologii říkáme reprezentuje, nějakou osobu. Zvláště

některé části těla či orgány se hodí za představitele někoho

jiného či sebe sama ve vztahu k někomu jinému. Tak na

příklad naše srdce je na základě jeho důležitosti, což se též

traduje v různých pohádkách i v běžném životě, spojová

no s  láskou, přičemž první láskou je samozřejmě naše

matka. Proto může dostat člověk bolesti u srdce v situaci

– 31 –

Obecná část

hrozícího odloučení se od matky, které je i pravzorem od

loučení se od důležité vztahové osoby. Otázkou je, proč

některé osoby reagují srdečními potížemi na situaci od

loučení či opuštění někým a jiné osoby reagují jinak, třeba

smutkem, nebo se snaží odloučení zabránit. V předchozí

kapitole jsme si řekli, že tělo reaguje tehdy, a dokonce sil

něji, pakliže si člověk určitou situaci neuvědomuje a neře

ší ji. Řešení určité situace neznamená jenom snahu po je

jím vyřešení, nýbrž i reagování na ni. Jedná se o jednu ze

základních podmínek duševního a  psychosomatického

zdraví a o stavební kámen naší budoucí osobnostní struk

tury. A tam, kde tato reakce chybí, například proto, že se

pláč nehodí do vlastní sebepředstavy, tam se snadněji pře

nese celá situace na jeviště vlastního těla. To má vždy i jis

té „výhody“, pro které člověk na sebe toto utrpení bere,

např. ty, že onen orgán, zde srdce, je uvnitř nás, což uko

nejší ono přání po nerozlučitelnosti, nebo že něco usku

tečníme alespoň v naší fantazii tělesně-nevědomým způ

sobem.

Existují orgány, které se spíše hodí k vyjádření vlastní

ho postoje, které tedy reprezentují subjekt ve vztahu

k druhému či k okolí, pakliže to člověk z nějakého důvodu

není ochoten či schopen dělat otevřeně. Samozřejmě to

může být také například srdce, které je jím pak vnímáno

jako centrum jeho vlastní osobnosti a jako aspekt jeho ne

znavitelné výkonnosti. Vždyť srdce jako snad náš jediný

orgán musí pracovat ve dne v noci, neustále skoro se stej

ným výkonem. Jestliže srdce reprezentuje naší výkonnost

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 32 –

a  srdeční selhání možnost našeho lidského selhání, pak

může srdce vyjadřovat právě poruchy v této oblasti, když

je sami potlačujeme. A opravdu vídáme poruchy srdeční

ho rytmu, či dokonce srdeční infarkt u tzv. typu A našich

pacientů, u  lidí, kteří jsou nadmíru aktivní, ctižádostiví,

kteří se přepínají a sotva vnímají hranice svých možností.

Takzvané funkční srdeční potíže, hlavně bolesti, které

pouze připomínají srdeční záchvat či infarkt, nacházíme

v  situaci nezvládnutí něčeho, selhání a  neúspěchu jak

v pracovním, tak třeba i v manželském životě. Právě muži

se často za neúspěch stydí, respektive je odůvodnitelný je

dině těžkým tělesným onemocněním, nikoliv však přizná

ním si slabosti nebo snížené výkonnosti s  přibývajícím

věkem. Zároveň si často neumí v takovéto situaci pomoci,

neumí s ní zacházet, nenaučili se svěřit, dosáhnout někde

podpory a porozumění, či dokonce lítosti a pohlazení. To

jsou schopni přijmout právě jenom tehdy, když se jedná

o  možnost těžkého tělesného onemocnění, například

srdečního infarktu, a toho se jim právě dostane při jejich

častých pobytech v nemocnici.

– 79 –

Speciální část

2.2 Vysoký a nízký krevní tlak Hypertonní choroba Podle světové zdravotnické organizace WHO je klasifi kován jako normální krevní tlak takový, který je nižší než 140 na 90 mm Hg. Mírná hypertonie znamená systolický tlak 140–180 mm Hg, diastolický 90–105 mm Hg. Internisté pak rozlišují tři stadia hypertonie: v prvém stadiu se jedná o  kolísavý zvýšený krevní tlak bez z  něj vyplývajících chorobných následků, v druhém stadiu již trpí srdce, které musí proti zvýšenému krevnímu tlaku pracovat a hypertrofuje, zároveň lze nalézt na cévách arteriosklerotické změny. V třetím stadiu trpí srdce ještě více, dochází k vývoji srdeční angíny a infarktu myokardu resp. k srdeční insufi cienci, v mozku k apoplexiím, k malým krevním výronům na očním pozadí, současně trpí i ledviny.

Psychosomatika se zabývá především prvním a druhým stadiem a dále tzv. esenciální hypertonií, u které nenacházíme žádné tělesné příčiny (např. onemocnění ledvin či hormonální příčiny). Pacienti si stěžují na pocity závratě, na hučení v uších, mžitky před očima, poruchy spánku, bolesti hlavy, zapomnětlivost a zvýšenou unavitelnost.

Jaké osobnosti tendují k hypertonii? Podle různých šetření se jedná o  pacienty, kteří se vyznačují perfekcionismem jak navenek, tak i co se týče vlastního sebeovládání, kteří jsou spolehliví, přesní, přátelští a  loajální, což však často znamená pouze přizpůsobivost. V pozadí bývá totiž tzv. problém s  autoritou, konfl ikt mezi poslušností, ale

Psychosomatika pro lékaře, psychoterapeuty i laiky

– 80 –

i  zvýšenou citlivostí a  závislostí na autoritě a  na druhé

straně nespokojeností, zklamáním a agresivním napětím.

Někdy se jedná o vývoj od dětství v rodinách, kde panuje

tzv. negativní neverbální interakce, jak ukazují i videofi l

my: jedná se o řídký zrakový kontakt, chybí i verbální od

povědi, místo toho dochází k  otočení se stranou či zády,

sdělení jsou často přerušována kritikou. Tyto děti se nena

učí spontánně, adekvátně a konstruktivně reagovat na ta

kovéto mezilidské frustrující chování, jež v civilizovaných

zemích mívá hlavní podíl na vzniku stresu v  zaměstnání

(například tzv. mobbing).