E-kniha: Psychosociální krizová spolupráce - Bohumila Baštecká; kolektiv

Bohumila Baštecká a kolektiv

Bohumila Baštecká a kolektiv

PSYCHOSOCIÁLNÍ

KRIZOVÁ SPOLUPRÁCE

PSYCHOSOCIÁLNÍ

KRIZOVÁ SPOLUPRÁCE

PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZOVÁ SPOLUPRÁCE

Bohumila Baštecká a kolektiv

Učebnice navazuje na publikaci Terénní krizová práce (Grada Publishing, 2005) a zaměřuje se na současný vývoj: klade důraz na odolnost, komunitu, duchovní potřeby a zdroje, partnerství, rozmanitost a mezioborovost (kterou repre zentuje i autorský kolektiv). Čtenář dostává možnost nahlédnout tato zásadní témata očima duchovního, novináře, sociální pracovnice, fi lozofa, psycholožky, ale i těch, kdo prožili a přežili mimořádnou událost. Výsledkem je evoluční, antropologický, spirituální, sociálněpsychologický a bezpečnostní pohled na neštěstí a pomoc. Kniha se věnuje též oblastem, které v současnosti vyžadují pozornost (např. kulturním kompetencím, vyhodnocování účinnosti a účelnosti intervence), seznamuje s pojetím prvních občanských pomocí a poskytuje potřebné zázemí vědomostí pro každodenní spolupráci při zvládání neštěstí. Je zacílena na studenty psychosociálních a bezpečnostních oborů a odborníky v daných profesích.

GRADA Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

Bohumila Baštecká a kolektiv

PSYCHOSOCIÁLNÍ

KRIZOVÁ

SPOLUPR ÁCE

Grada Publishing

Tato publikace vznikla za finanční podpory MŠMT

v rámci rozvojového projektu realizovaného v roce 2010 na UK ETF pod názvem „Rozvoj spolupráce s univerzitami Erlangen a Heidelberg“. PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D., a kolektiv PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZOVÁ SPOLUPRÁCE TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5217. publikaci Autorský kolektiv: Mgr. Eva Dohnalová Mgr. Jan Jung Bc. Anna Juráčková plk. Ing. Ivan Koleňák Bc. Milan Kopecký Jan Kranát, Ph.D. Rudolf Svoboda Mgr. Karel Šimr Naděžda Tomčíková Bc. Jana Vondráčková plk. PhDr. Zuzana Vrbová Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Radek Vokál Fotografie Rudolf Svoboda, Karla Svobodová, Gabriela Svobodová Počet stran 320 Vydání 1., 2013 Vytiskla tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Illustration © Eliška Kubínová, 2013 ISBN 978-80-247-4195-6 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-7554-8 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7555-5 (ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

OBSAH

ÚVOD ................................................................. 11

1. NEŠTĚSTÍ, POMOC A SPOLUPRÁCE JAKO ODVĚKÁ LIDSKÁ

ZKUŠENOST........................................................ 15

1.1 Antropologie, náboženství, filozofie; mýtus: rituál (Bohumila Baštecká) ......... 16

1.1.1 Kultura .................................................... 16

1.1.2 Náboženství................................................. 17

1.1.3 Filozofie a smrt............................................... 18

1.1.4 Mýtus ..................................................... 19

1.1.5 Obřady – rituály.............................................. 20

1.2 Sociální a kulturní antropologie a souvislosti neštěstí (Jan Jung)............... 26

1.2.1 Sociální a kulturní antropologie a neštěstí: rámec ...................... 26

1.2.2 Sociální a kulturní antropologie: základní vymezení a vývoj .............. 27

1.2.3 Metody sociálně a kulturně antropologického výzkumu .................. 29

1.2.4 Základní pojmy .............................................. 30

1.2.5 Exkurz do historie sociokulturního zkoumání neštěstí a možné výhledy....... 31

1.2.6 Literatura................................................... 33

1.3 Neštěstí, náboženství a duchovnost (Karel Šimr) .......................... 33

1.3.1 Vymezení pojmů.............................................. 34

1.3.2 Náboženská zkušenost a neštěstí................................... 35

1.3.3 Chápání neštěstí ve velkých náboženstvích ........................... 35

1.3.4 Chápání náboženství ve vývoji jedince ve vztahu k neštěstí ............... 37

1.3.5 Náboženství a pomoc: uvedení do tématu............................ 38

1.3.6 Náboženská a duchovní (spirituální) pomoc.......................... 38

1.3.7 Ekumenické bohoslužby po neštěstích jako příklad komunitního rituálu...... 40

1.3.8 Závěr...................................................... 42

1.3.9 Literatura................................................... 42

1.4 Filozofie a neštěstí (Jan Kranát) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

1.4.1 Moudrost a rozhovor........................................... 43

1.4.2 Smysl a údiv................................................. 45

1.4.3 Útěcha..................................................... 47

1.4.4 Doporučení k další četbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 1.5 Smrt, ticho a bolest (Bohumila Baštecká) ................................ 51

1.5.1 Zážitek (blízkosti) smrti ........................................ 52

1.5.2 Ti, kteří zůstali: bolest a ticho .................................... 53

1.5.3 Truchlení (po neštěstí) a rodiny ................................... 54

1.6 (Strach), stud a vina (Bohumila Baštecká)................................ 59

1.6.1 Kultura viny, kultura studu...................................... 61

1.6.2 Vina (a stud) v souvislostech neštěstí................................ 62

1.6.3 Zacházení s vinou............................................. 65 Altruismus, prosociální chování, hodnoty (Bohumila Baštecká) ............... 66

1.7.1 Skupina a jedinec při pomáhání .................................. 67

1.7.2 Pomáhající profese ............................................ 68

1.8 Ženy (a muži) v neštěstí a pomáhání (Bohumila Baštecká) ................... 69

1.8.1 Zranitelnost žen a změna genderových rolí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

1.8.2 Naše současná kultura a genderová citlivost při pomáhání................ 72

1.8.3 „Vývoz“ genderové citlivosti v sociálně-kulturních souvislostech ............ 73

1.9 Jedinec a hromadné (kolektivní, davové) chování včetně šíření informací

v souvislostech neštěstí: komunikace.................................... 74

1.9.1 Jedinec a vnímání rizika (Bohumila Baštecká)........................ 75

1.9.2 Hromadné chování: útěk a přemístění velkého množství lidí

(Bohumila Baštecká)........................................... 76

1.9.3 Šíření informací: krizová připravenost, krizové řízení a média

(Bohumila Baštecká, Zuzana Vrbová) .............................. 80

1.10 Komunita, skupina, stát: společenství a patření v souvislostech neštěstí

(Bohumila Baštecká)................................................ 87

1.10.1 Vymezení základních (malých) skupin a společenství (obce)............... 88

1.10.2 (Místní) komunita při neštěstích: zranitelnost, odolnost, hodnoty

a rozmanitost ................................................ 90

1.10.3 Komunitní postupy: profesní či občanské oprávnění a politika ............. 94

1.10.4 Komunitní intervence a intervence na komunitu ne/citlivé

v souvislostech (sociálního) státu a zdrojů společenství ................... 97

1.10.5 Společenství a peníze, dobrovolnictví a dárcovství ..................... 102

1.10.6 Společenství pomáhajících: zážitek spolupráce v zátěži.................. 104

1.10.7 Souhrn kapitoly o obci a společenství .............................. 106

1.11 Trh s neštěstím versus smysl utrpení (Bohumila Baštecká) .................. 108

1.11.1 Trh: odborníci, (individuální) zranitelnost, politické zájmy.............. 109

1.11.2 Utrpení: ztráty, nejistoty, nespravedlnost a vztahování.................. 110

1.11.3 Smysl (a) spolupráce .......................................... 111

1.12 Shrnutí první části: štěstí, neštěstí a pomoc (Bohumila Baštecká) ............. 112

2. UDÁLOST A REAKCE NA NI: NÁZVOSLOVÍ A VYMEZENÍ

V JEDNOTLIVÝCH RESORTECH A SOUVISLOSTECH .................. 115

2.1 Změna, krize, nejistota, hodnoty a čas (Bohumila Baštecká)................. 115

2.1.1 Změna v kulturních souvislostech: chtěná, nechtěná a nevyhnutelná........ 116

2.1.2 Fázování katastrofy a udržitelný rozvoj ............................ 117

2.1.3 Souřadnice změny: čas (rychlost a trvání), rozsah a dosah ............... 119

2.1.4 Krize a změna; zvládání (management) krizí a změn.................. 121

2.1.5 Hrozba a riziko ............................................. 124

2.1.6 Shrnutí kapitoly: báj/eč/ný svět krizí a rizik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 2.2 Připravenost na řešení mimořádných událostí a krizových situací v kontextu

vnitřní bezpečnosti státu (Ivan Koleňák)................................ 126

2.2.1 Základní pojmy ............................................. 127

2.2.2 Havarijní, typové a krizové plány ................................ 128

2.2.3 Krizové stavy ............................................... 130 Neštěstí versus psychotraumatizující událost: psychologie a psychiatrie

v kontextu odvěké zkušenosti (Bohumila Baštecká)........................ 131

2.4 Krizová pomoc v resortu Ministerstva práce a sociálních věcí

(Bohumila Baštecká)............................................... 135

2.5 Meziresortní spolupráce v gesci Ministerstva vnitra: integrovaný záchranný

systém, krizová připravenost a krizové řízení (Ivan Koleňák, Bohumila Baštecká) . 136 2.6 Ochrana obyvatelstva a humanitární pomoc včetně náboženské pomoci:

resort vnitra s kořeny v Ženevských úmluvách ........................... 141

2.6.1 Kulturní a náboženská citlivost, respektování odlišnosti (Bohumila Baštecká) 142

2.6.2 Ochrana a připravenost obyvatel (Bohumila Baštecká) ................. 142

2.6.3 Pohled do historie ochrany obyvatelstva a současné pojetí v České republice

(Ivan Koleňák).............................................. 143

2.7 Jak (si) lidé běžně pomáhají (krizové řízení) (Bohumila Baštecká)............. 147

2.7.1 Posílení dobrého vztahu k sobě samému ............................ 148

2.7.2 Posílení dobrého vztahu k druhým................................ 148

2.7.3 Posílení dobrého vztahu ke světu a zásvětí........................... 149

2.7.4 Shrnutí: (profesionální) pomoc, která posiluje........................ 149

2.8 Jak se lidé běžně učí, připravují a zocelují (odolnost a krizová připravenost)

(Bohumila Baštecká)............................................... 151

2.8.1 Připravenost a odolnost ve vztahu k opakování události................. 151

2.8.2 Výchova k připravenosti: být připraven pře/žít........................ 153

2.8.3 Odolnost (hodnoty, síly, ctnosti): být připraven zemřít .................. 154

2.8.4 Souhrn o připravenosti, odolnosti a zvládání ........................ 156

2.9 Výkladové nesnáze mezi pojmy a resorty, napětí subjekt–objekt

(Bohumila Baštecká)............................................... 158

2.9.1 Pojmosloví ................................................. 159

2.9.2 „Objektivní“ situace a „subjektivní“ reakce na situaci.................. 159

2.9.3 Spojeni v pomoci a bez/moci .................................... 160

2.9.4 Spojeni hodnotou lidské důstojnosti ............................... 161

3. PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZOVÁ POMOC A SPOLUPRÁCE ANEB

POMOC LIDEM, RODINÁM, ORGANIZACÍM A OBCÍM ZASAŽENÝM

(HROMADNÝMI) NEŠTĚSTÍMI ...................................... 163

3.1 Vymezení psychosociální krizové pomoci a spolupráce (Bohumila Baštecká)..... 164 3.2 Východiska psychosociální krizové pomoci a spolupráce: postoje, hodnoty,

zásady (Bohumila Baštecká) ......................................... 166

3.2.1 Antropologický základ psychosociální krizové pomoci a spolupráce ......... 166

3.2.2 Hodnoty................................................... 167

3.2.3 Zásady.................................................... 167

3.3 Dosahování cílů psychosociální krizové pomoci a spolupráce

(Bohumila Baštecká)............................................... 170

3.3.1 Povaha, prostředky a nástroje psychosociální krizové pomoci a spolupráce .... 170

3.3.2 Souřadnice psychosociální krizové pomoci a spolupráce ................. 171

3.3.3 Pomáhající: rozmanitost rolí a úkolů v čase ......................... 173

4. OBLASTI, KTERÝM DNES VĚNUJEME ZVLÁŠTNÍ POZORNOST......... 175

4.1 Komunita a její rozvoj (Anna Juráčková)................................ 176

4.1.1 Komunita ................................................. 177

4.1.2 Vznik, podoby a cíle komunitních programů a přístupů ................ 178

4.1.3 Komunitní sociální práce....................................... 180

4.1.4 Užití komunitních přístupů a jejich vývoj .......................... 182

4.1.5 Závěr..................................................... 190

4.1.6 Literatura.................................................. 191

4.2 Média a jejich úloha v souvislosti s neštěstími (Milan Kopecký) .............. 194

4.2.1 Společenské souvislosti zpráv o neštěstí ............................. 194

4.2.2 Historické souvislosti zpráv o neštěstí .............................. 196

4.2.3 Publikum: příjemci zpráv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

4.2.4 Novinář: tvůrce zpráv......................................... 197

4.2.5 Redakce a její fungování ....................................... 199

4.2.6 Formy a žánry novinářské práce.................................. 199

4.2.7 Mediální agenda ............................................ 201

4.2.8 Etika žurnalistiky............................................ 205

4.2.9 Komunikace s novináři ........................................ 206

4.2.10 Mimořádná událost a zájem médií ............................... 209

4.2.11 Krizová komunikace s médii a prostřednictvím médií .................. 211

4.2.12 Závěr..................................................... 213

4.2.13 Použitá literatura a zdroje...................................... 214

4.2.14 Příloha: základní novinářské pojmy a hantýrka ...................... 215

4.3 Lidé migrující a kulturní kompetence (Eva Dohnalová) .................... 217

4.3.1 Základní pojmy z oblasti migrace a členění migrace ................... 218

4.3.2 Základní informace o migraci a integraci v mezinárodním a českém kontextu 223

4.3.3 Legislativní kontext pobytu cizinců v České republice .................. 228

4.3.4 Psychosociální specifika integrace migrantů do hostitelské společnosti........ 231

4.3.5 Postoje, přesvědčení a postupy pro kulturně kompetentní praxi ............ 235

4.3.6 Závěr..................................................... 238

4.3.7 Literatura.................................................. 239

4.4 Účelnost a účinnost pomoci: měření a hodnocení (Jana Vondráčková) . . . . . . . . . 240

4.4.1 Vymezení pojmů............................................. 241

4.4.2 Měření a hodnocení účelnosti.................................... 241

4.4.3 Měření a hodnocení účinnosti ................................... 244

4.4.4 Závěr..................................................... 248

4.4.5 Příloha 1: příklady kvantitativních hodnoticích technik ................ 249

4.4.6 Příloha 2: kvalitativní postupy při hodnocení účelnosti – strategie

participativního sběru dat...................................... 252

4.4.7 Literatura.................................................. 253

5. KAŽDÁ UDÁLOST JE NOVÁ: PŘÍKLAD ŽELEZNIČNÍHO NEŠTĚSTÍ

U STUDÉNKY V SRPNU 2008 ........................................ 255

5.1 Vracela jsem se domů z lázní (Naděžda Tomčíková) ....................... 259

5.2 Jsem občanem města Studénka (Rudolf Svoboda) ........................ 265

5.3 Respekt k sobě, druhým a životu (Bohumila Baštecká) ..................... 270

6. ZÁVĚR: PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZOVÁ SPOLUPRÁCE JAKO PROFESE .... 273

(Bohumila Baštecká)

6.1 Známka profesionality: zaměření na smysl a hodnocení výsledku ............. 273

6.2 Předmět oboru: společenství a člověk ve vztazích a sebepřesahu

v souvislostech neštěstí ............................................. 274

6.3 Rámec oboru: sdílená zasaženost, hodnoty, potřeby, uznání ................. 275

6.4 Profese a občanství: patření, dlouhodobost, zdroje, sítě..................... 276

6.5 Profese a (výzkumná) reflexe......................................... 278

6.6 Profese a uplatnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278 PŘÍLOHY ............................................................. 281

Příloha 1: První občanské pomoci......................................... 281

Příloha 2: Vodítka pro kulturní analýzu – analýzu prostředí ..................... 286

Příloha 3: Příručka pro školy Když se stane neštěstí............................. 288

AUTOŘI .............................................................. 297

LITERATURA VČETNĚ SOUVISEJÍCÍCH ZÁKONNÝCH NOREM ............ 299

Další zákony......................................................... 299

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 REJSTŘÍK............................................................. 309

/ 11

Ú VOD

Psychosociální krizová pomoc a spolupráce neboli pomoc lidem, rodinám, sku

pinám, organizacím a obcím při a po (hromadných) neštěstích je nově vznikající mezioborová disciplína. V roce 1997 se v naší zemi začala vytvářet a v roce 2010 se poprvé vyučovala na magisterském stupni univerzitního studia (příznačně Evangelické teologické fakulty). Zařadila se po bok pomoci humanitární a spolupráce rozvojové a zčásti s nimi sdílí situace, kde se uplatňuje, pochybnosti o správnosti a oprávněnosti tohoto uplatňování, i mezioborovost jako jednu z odpovědí na pochybování.

S mezioborovostí jsou potíže. „Odkud začít, když nevycházíme z perspektivy jednoho oboru, kterou srovnáváme s dalšími. Psychosociální krizová spolupráce není ,obor‘ nebo ,věda‘, jde spíše o ,přístup‘ či ,disciplínu‘, o využití poznatků různých oborů ve prospěch nějaké praxe“ (Karel Šimr, ústní sdělení, 2010). Představitelé disciplíny mají nejasnou identitu, nevědí, kam patří. Studenti říkávají „my, sociální pracovníci“, ačkoli studují na teologických školách a jejich obor nese například název „pastorační a sociální práce“ nebo „křesťanská psychosociální krizová spolupráce“ atp.

V něčem mají pravdu: Dobrá sociální práce vyjádřená především partnerskou angažovaností pro druhé, poradenstvím, dobrou znalostí právního rámce a na společenství (komunitu) orientovanými intervencemi je základem psychosociální krizové pomoci a spolupráce.

Pracovník však musí být též schopen aktivně zacházet s duchovním přesahem; při neštěstích, která otvírají vstup do prostoru za naším předvídatelným a myslitelným světem, se dotyku transcendence nevyhne.

Měl by být dále obeznámen s psychologií natolik, aby vůči ní uměl být kritický a uměl její aplikaci při neštěstích napomoci, případně její působení ztlumit (podobný úkol má při spolupráci s médii).

Dobře by měl znát humanitární pomoc a rozvojovou spolupráci, i kdyby jen proto, že jejich chyby a tápání jsou zvýrazněním stejných chyb a stejného tápání psychosociální krizové pomoci a spolupráce: nejčastější omyly spočívají pravděpodobně u obou ve zkratkovitých představách o pomoci („aby se vrátila radost do dětských /či jiných/ očí“) a  v  hodnotovém konfliktu mezi pomáhajícími a  těmi, komu se pomáhá. Souvislosti tuzemské humanitární i psychosociální krizové pomoci tvoří vnitřní bezpečnost státu, a pracovník se proto opírá mimo jiné o zákony, které spadají převážně do gesce Ministerstva vnitra (a zčásti do gesce zdravotnictví a dalších resortů).

Zároveň by měl zůstat do značné míry na pravidlech všech ministerstev nezávislý, aby byl schopen: • opouštět vyjeté koleje myšlení a praxe a napomáhat rozvoji i ve zmíněných resortech; • nahlédnout politické síly, které ovlivňují pomoc a spolupráci, a svobodně s nimi na

kládat anebo si uvědomovat, proč s nimi v daném případě svobodně nakládat nelze; • vnímat neštěstí též na úrovni jedinců a jejich blízkých a nečekat, až zájem o ně podpoří

média nebo až dosáhnou takového rozsahu, že „rozezvučí“ příslušné zákony; / Psychosociální krizová spolupráce • spolupracovat s lidmi, spolky a společenstvími, s nimiž oficiální struktury spolupra

covat neumějí anebo nechtějí;

• pěstovat a rozvíjet citlivost etickou, která ovlivňuje každodenní žití rychleji a výrazněji

než normy zákonné.

Nezávislost je možné udržovat, rozumím-li své pozici a mám-li nad ní nadhled. Proto je pro člověka v oblasti krizové spolupráce důležitá znalost filozofického, antropologického a sociologického rámce pro porozumění člověku a lidským společenstvím.

Chceme-li spolupracovat, měli bychom svou pozici vyjasnit: v tomto textu vycházíme

z námi zastávané „domněnky odolnosti“ a z „domněnky růstu“, které předpokládají, že lidé, rodiny, skupiny, obce (komunity) a organizace nacházejí síly i tváří v tvář nepřízni osudu a že v důsledku nepřízně a neštěstí rostou; spoléháme na jejich odolnost (resilienci); bráníme se „výrobě obětí“. Hledáme pro svá přesvědčení oporu v literatuře, která zaujímá podobná stanoviska:

1

viz například Dineen (1996), Gist, Lubin (eds.) (1999), Oerner,

Schnyder (eds.) (2003) a další literární zdroje v tomto textu citované. Zastáváme též postoj „všeobecné – sdílené – zasaženosti“, který předpokládá, že lidé společně neštěstím čelí a společně nesou jejich důsledky. Pomoc má proto podobu partnerské spolupráce.

Postoje a jejich průběžnou reflexi považujeme při pomáhání za stěžejní. Psychosociální krizový

pracovník by samozřejmě měl i něco umět; nejčastěji jsou po něm požadovány nespecifické

dovednosti pomáhajících profesí (především komunikační – soft skills). Ve spolupráci přímé

užije dovednost vést rozhovor včetně situačního rozpoznávání potřeb, hodnot, sil, zdrojů

a strategií zvládání. Pro spolupráci koordinační je zásadní dovedností facilitace.

V  knize se budeme zabývat tím, jak neštěstí

2

organizují náš svět (a  zčásti též tím, jak

náš svět organizuje neštěstí).

3

Text v  mnohém navazuje na publikaci Terénní krizová

práce

4

; předpokládáme její znalost a poznatky uvedené tam neopakujeme. Za dobu od

jejího vydání se téma psychosociální krizové pomoci a spolupráce výrazně rozvinulo

5

ve

světě i u nás: na jedné straně ke zvýšení citlivosti na neštěstí, na straně druhé ke zvýšené produkci „poskytovatelů psychosociální pomoci obětem neštěstí“. Pomáhání shora dolů (něco poskytuji druhému, který to přijímá, aniž předpokládám, že mi to vrátí) má podle 1

Doporučujeme čtenáři, aby měl po celou dobu průzkumu psychosociální krizové spolupráce na paměti,

že zvolené stanovisko pracovníka v  tomto oboru výrazně upravuje jeho zážitky a  zvolené stanovisko

výzkumníka podobně upravuje výzkumné výsledky. 2

„Příhoda, událost se špatným, často tragickým zakončením, velká nehoda; pohroma, katastrofa, zhouba.“

(Havránek, Bělič, Helcl, Jedlička /eds./, 1989) 3

Slovníkem resortu vnitra bychom spíše řekli, jak se připravujeme na mimořádné události anebo krizové

situace a jak je zvládáme. V textu se budeme co nejvíce držet běžné lidské řeči a resortní slovník do ní

překládat a zároveň ho respektovat. Chceme podporovat spolupráci a přiměřené užívání moci, což v za

cházení s jazykem znamená mnohojazyčnost. 4

BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. (2005). Terénní krizová práce. Praha: Grada Publishing. 5

Něco se mění rychle. V roce 2005 se bojovalo o debriefing. O šest let později – zdá se – je dobojováno:

„Psychologický debriefing (to znamená podpora ventilace povzbuzováním osoby, aby krátce, leč systema

ticky a podrobně popsala vjemy, myšlenky a prožitkové reakce, které zažívala v průběhu nedávné stresující

události) je přinejlepším neúčinný a neměl by se používat.“ (The Sphere Project, 2011)

Úvod / 13

nás svoji přiměřenost snad jen v  situacích, kdy „pomáhaný“ je v  bezvědomí

6

nebo ve

stavu bezvědomí podobném. Proti tendenci pomáhat z pozice moci, kterou považujeme v  dlouhodobých průbězích za invalidizující (lidi i  společenství), se bráníme například nahrazováním slova „pomoc“ slovem „spolupráce“, což má výrazné praktické důsledky. Velkou oporou v  tomto usilování jsou pro nás Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010), na něž se budeme v textu často odkazovat.

Autorský tým předkládané knihy je početný; soudržnost a  návaznost jednotlivých příspěvků podporujeme uváděním cílů kapitol a spojujícími texty.

Zabýváme se neštěstími, tedy prudce dopadajícími událostmi, které kladou krajní nároky na zasažené. Je pro nás v současné době výzvou promýšlet, zda zásady psychosociální krizové spolupráce vytvářené pro situace neštěstí dávají smysl i v případě dlouhodobých či „plíživých“ průběhů, jež mohou začít i „štěstím“ (např. situace některých uprchlíků) nebo obyčejnou „smůlou“ (kupř. situace některých zadlužených). 6

Viz podobenství o milosrdném Samařanu.

/ 15

1. NEŠTĚSTÍ, POMOC

A SPOLUPR ÁCE JAKO ODVĚK Á

LIDSK Á ZKUŠENOST

Cíl kapitoly: Seznámit čtenáře s pojmy a chováním, které se pojí s neštěstím

od doby, co si sám sebe člověk jako druh pamatuje.

Slova jako neštěstí, tragédie, rána osudu (v angl. nejspíše adversity, tragedy, mis

fortune) se objevují v běžné lidské řeči a mají svoje obecně sdílené (tzn. obecně „rozuměné“) významy. Jejich hranice jsou rozmlžené, někdo myslí „neštěstím“ narození dítěte s postižením, jiný uvažuje důsledně v logice „když nejde o život, jde o hovno“.

7

V Biblickém slovníku (Novotný, 1956) je „neštěstí“ věnován krátký odstaveček, který se vztahuje pouze k textům starozákonním. Kraličtí tak překládají většinou opak dobra, zlo; na dvou místech v knize Jób jde o jiné hebrejské výrazy – temnotu, jež je obrazem bídy a zániku, a o zkázu, zahynutí. Více se slovník vztahuje ke slovu utrpení, soužení a příklady a výklady opírá o Nový zákon a o řečtinu, kde slovo pathéma znamená to, čím člověk trpí a co snáší, tedy „kříž“ Ježíšův, případně těch, kteří byli pronásledováni pro svoje spojení s ním.

8

Uvedené pojmy zprvu označovaly něco konkrétního. Slovo zlo mělo původ slovesný a znamenalo, že někdo jde křivě, klopýtá. Cesta byla zlá. Až později se přidružil morální tón.

Podobně slovo hřích nemělo prvotně význam mravní. Znamenalo obecně „chybu, opominutí“,

někde i „chybiti se pravé cesty“; což je již blízko významu hříchu ve starozákonním smyslu,

kde hřích znamená sejití z (Boží) cesty, minutí se cílem, porušení vztahu s Bohem. Původní význam slova smutek byl hmotný (smutek za nehty). Soužení zažíval člověk vehnaný do úzkých a utrpení ten, který trpěl nouzí – hladem. Až slovo hoře popisující stav člověka, který hořekuje, a příbuzné želet, žal, žaloba, přesahují konkrétno; u Slovanů želet znamená mít bolest – ale pouze duševní (Machek, 1971).

Již tímto úvodem se dostáváme k jedné z nesnází, které úvahy o neštěstí provázejí: Člověk vehnaný do úzkých, tzn. situace, kterou vesměs lze „objektivně“ zvenku popsat a jíž je obecně rozuměno, může zažívat nejen úzkost, soužení atp., což by odpovídalo jeho 7

V podobné logice je v poslední revizi (DSM-IV) zčásti vystavěna americká (nikoli evropská) diagnóza

posttraumatické stresové poruchy. Traumatickou událost vymezuje DSM-IV jako událost, kde „právě

došlo k  usmrcení někoho jiného, kdy hrozila smrt nebo kdy došlo k  těžkému úrazu nebo k  ohrožení

fyzické integrity vlastní nebo jiných“. (Smolík, 2002)

8

V souvislosti s křesťanstvím najdeme tři hlavní významy neštěstí: trest, zkouška, podíl na údělu Kristově

(blíže viz text Karla Šimra).

+ / Psychosociální krizová spolupráce životní „úžině“, nýbrž též zlost, ochromení, „adrenalinové“ nabuzení zvládnout výzvu atp., tzn. prožitek situace, popsatelný a srozumitelný subjektivně zvnitřku.

Brugger (1994) rozdíl mezi situací a prožitkem zachycuje pomocí pojmů „změna“

a „utrpění“. O neštěstí se nezmiňuje. V širším smyslu jde u utrpe/ě/ní o „změnu bez ohledu na to, zda k  lepšímu nebo k  horšímu“, neboť „každé přijetí určení může znamenat utrpení ve smyslu být trpný“ – „člověk trpně přijímá změnu“. Utrpění (passio) je protikladem působení (actio). „Působení a utrpění jsou v hmotném světě jen dvě stránky změny.“ V užším smyslu jde o změnu k horšímu – je-li toto „vysloveno o bytosti schopné poznávat, míní se utrpením nejen změna k  horšímu samotná, ale rovněž její zkušenost. Velikost a hloubka utrpení závisí potom nejen na velikosti škod, ale také na druhu a velikosti poznání.“

1.1 ANTROPOLOGIE, NÁBOŽENSTVÍ, FILOZOFIE;

MÝTUS: RITUÁL

Bohumila Baštecká

Cíle kapitoly: Popsat rámec a souřadnice, v nichž se utváří názor na neštěstí

a pomáhající si uvědomuje svou pozici. • Upozornit na praktické užití těchto

souřadnic v rituálech.

Otázka antropologická „Kdo co je člověk (v souvislostech neštěstí)?“ souvisí

s otázkou filozofickou: „A jak on sám tomu rozumí nebo může rozumět?“

Kulturní a sociální antropologie a další vědy o člověku (a tedy i „pomáhající“ profe

se) se v současnosti vyrovnávají s globalizací, migrací, omezeností pohledu bílého muže, multi-, inter- či transkulturalitou a s vlivem úvah evolučních. Zdá se, že antropologie díky svému základnímu tázání po podstatě člověka změny přijala rychle a stává se pro ostatní obory oporou.

9

1.1.1 K ULTUR A

Kulturu lze pojímat různě,

10

například jako soustavu znaků a významů, institucí orga

nizujících lidské chování, sociokulturních regulativů a výtvorů lidské práce; jiné pojetí představuje kulturu jako systém společenských vztahů. Drožděk (2007) upozorňuje, že 9

Drožděk (2007) cituje Anthonyho Marsellu, který začátek v současnosti pozorovatelného vlivu antro

pologie umísťuje do sedmdesátých let 20. století a do souvislosti s kritikou západního etnocentrismu.

Západnímu přeceňování soutěže a  sebeprosazení na úkor spolupráce a  integrace přičítá Drožděk též

nedostatek systémového myšlení, který dnes v pomáhajících profesích panuje. 10

Viz například Brugger (1994), Vodáková, Vodáková, Soukup (eds.) (2000).

Neštěstí, pomoc a spolupráce jako odvěká lidská zkušenost / 17

vnějškově se kultura projevuje rolemi, institucemi, artefakty, vnitřně hodnotami, přesvědčeními, postoji, kognitivními styly. Souhrnně představuje kultura způsoby, jak se lidé sociálně organizují, aby čelili přírodnímu a sebou vytvořenému prostředí, anebo způsob adaptace lidských společenství na nároky přírodního a lidmi vytvářeného prostředí. V kontextu ran osudu se pak můžeme ptát, jak daná kultura neštěstí interpretuje, jaké pro jeho zvládání vytvořila instituce a etické normy, co proti neštěstí nebo pro jeho zvládání člověk a jeho společenství dělá; jaké formy sociální opory volí pro přípravu na neštěstí a jaké pro jeho zvládání, jakého zvládání si cení (blíže viz podklad pro kulturní analýzu v příloze).

1.1.2 NÁBOŽENSTVÍ

Součástí kultury je náboženství. V souvislostech neštěstí má výsadní postavení, neboť neštěstí představuje základní situaci, v níž člověk zjišťuje, že NĚCO je SILNĚJŠÍ než on, jeho vůle, jeho přání a představy.

U Murphyho (1998) najdeme zmínku o neštěstí vřazenu pod magii a magii do kapitoly náboženství. Magie využívá síly, jejíž zdroje jsou neznámé. „Jednou z nejběžnějších technik je ,uhranutí‘ [...] může přinést oběti neštěstí nebo chorobu a tyto věci se mohou stát bez toho, že by je jejich původce vůbec zamýšlel. Svými následky v místech svého výskytu je uhranutí velice podobné obavám z toho, že chvála nebo otevřený hovor o štěstí nějakého člověka přinese dotyčnému neštěstí. [...] Tím, že nás vede k  potlačování pocitu štěstí nebo našeho přirozeného nadání a spojuje obavu z uhranutí se závistí ze strany druhých, napomáhá víra rovněž vyrovnávání společenských rozdílů.“

V západních společnostech dnes pravděpodobně sdílíme představu, že náboženství vzniklo ze snahy člověka a lidských společenství zajistit si štěstí a předejít neštěstí nebo ho zvládat či mu porozumět a najít jeho smysl a že prostor duchovních potřeb a zdrojů zůstává v tomto ohledu nadále přes věky i dnes podobně otevřen.

11

„Z tohoto pohledu je

náboženství pokusem vymanit kosmos z chaosu, řád ze zjevně anarchické povahy našich životů a světa, jejž obýváme, smysl z toho, co smysl postrádá“ (Gillman, 2007).

Hůře se nám z dnešního českého pohledu představuje svět, ve kterém všední život neexistuje jinak než jako náboženský (duchovní), a náboženství tedy není součástí kultury, nýbrž je kulturou samou. Prakticky této obtíži čelíme, když se chceme „interkulturně“ připravit na setkání s nábožensky odlišným prostředím a učíme se reálie, místo abychom žili (odlišnou) víru. Jako cizojazyčná slovíčka biflujeme zvyklosti dané kultury ve stravování, ošetřování, pohřbívání atp., aniž to dává smysl a hodnotový rámec pro naše žití, v němž lze například výkon sociální práce zcela oddělit od toho, že její nositel/ka je věřící. 11

Děkuji psychologovi a salesiánskému duchovnímu Mgr. Vojtěchu Sivkovi za pomoc s pochopením v této

oblasti.

18 / Psychosociální krizová spolupráce

1.1.3 FILOZOFIE A SMRT

Bližší našemu současnému rozumění i ve vztahu k neštěstí je mnohdy rámec filozofický

12

(stoikové, existencialisté, fenomenologové) než náboženský.

Rádl (1998) filozofii obecně považuje za pohrobka náboženství (ještě ve středověku byla filozofie pro teologii pouhou služebnou): Jednu z prvních kapitol svých Dějin filosofie nazval Úpadek víry – vznik filosofie. Pojednává v ní o situaci pohomérovského Řecka: „Od té doby zbožnost řeckého lidu se už nevzpamatovala a veřejnost dávala vinu filosofům.“

Všechna lidská společenství (ateistická i náboženská) však zřejmě chtějí mít podíl na ovládání nepřízně osudu, což například znamená být zadobře s tím, kdo (co) může osud zvrátit nebo jeho nepřízeň zmírnit. Rozdílnost společenství i jednotlivců, odlišnost a střet kultur či hodnot se projeví v náboženských nebo kulturních přesvědčeních o tom, kdo (co) to je.

Představme si setkání soudobého českého křesťana a soudobého českého pohana či nonkřesťana nad otázkou, jaký prostor se otevírá po smrti, kdo v něm přebývá či vládne a jak zasahuje do života. Vypomoci si můžeme sto let starými myšlenkami filozofů tehdejší česko-německé kultury. Emanuel Rádl (1998) neměl nonkřesťanské představy rád: „žádný filosof nevěděl, co si počít s myšlenkou, že duše přechází po smrti z člověka na člověka, z lidí na zvířata a rostliny a že duše lítají ve vzduchu jako strašidla; [...] je to však produkt pravidlem se vyskytující u primitivů, kdy dech-duch-duše znamenají ještě totéž.“ „Mythus o  stěhování duší je plodem utištěné mysli, klesající pod tíhou neodvratného osudu,“ vyjádřil posléze (tamtéž) svůj vztah k duším i jejich stěhování. Filozof Schopenhauer (1996) metempsychózu obhajuje, vidí v ní útěchu. „Dokonce přespříliš empirický Hume říká ve svém skeptickém Pojednání o nesmrtelnosti na str. 23: ,Metempsychóza je tudíž jediným systémem tohoto druhu, kterému může filosofie naslouchat.‘ [...] Proti této víře stojí judaismus spolu se dvěma z něho vzešlými náboženstvími. Všechna hlásají stvoření člověka z ničeho. Navázat na to potom vírou v nekonečné trvání a parte post je věru obtížný úkol. Ovšem podařilo se jim ohněm a mečem vypudit z Evropy a z části Asie onu útěšnou pravíru lidstva – a není ještě jasné, na jak dlouho.“ Rádl (1999) nazývá Schopenhauera „filozofem sebevraždy“; sám se přiklání k  jistině křesťanského Boha podobně jako Jaspers (2000), který k tomu nepotřebuje prostředníka (ani filozofii, ani církev), a podobně jako Scheler (1993): „Omyl dosavadních nauk o člověku spočívá v tom, že se pokoušely vsunout mezi ,život‘ a  ,Boha‘ ještě jednu pevnou stanici, něco, co lze definovat jako podstatu: ,člověka‘. Ale taková stanice neexistuje [...] Člověk je jen jakési ,mezi‘, ,mez‘, ,přechod‘, ,zjevování Boha‘ v životě a věčné tíhnutí života ,ven‘ přes sebe.“

Naše dnešní anglo-německo-židovsko-česká pokřesťanská a poantická globalizovaná kultura uchopuje smysl a rámec života možná obdobně jako před sto lety. Část lidí je promýšlí v některém z filozofických systémů, část v některé ze spiritualit, část je prakticky žije; nesetkala jsem se ještě s člověkem, který by neměl představu, zda (jeho) život dává nebo nedává smysl (a případně proč). 12

Psychologie i sociální práce se u nás studují na filozofických fakultách; pouze sociální práce – pokud

vím – byla přijata i fakultami teologickými.

Neštěstí, pomoc a spolupráce jako odvěká lidská zkušenost / 19

1.1.4 MÝTUS

Neobjímej matky své,

ani duše jiné:

sic pozemská tvoje láska

s nezemskou se mine.

(Karel Jaromír Erben: Vodník)

„Vítězství“ nového (filozofického) rámce neznamená, že se původní (náboženský)

svět ztratí. Neztratily se ani předkřesťanské mýty, ani jejich žití v podobě symbolických obřadů, které doprovázejí rituály a jsou samy rituálem. „Strach z mrtvých, jejichž vliv měl být rituálně vymezen, se stal podle Spencera

13

východiskem a  základem každého

náboženského a mytologického systému.“ (Budil, 1995)

Gillman (2007) vidí funkci mýtů obdobně jako funkci náboženství. „Mýty jsou ná

stroje, jež propůjčují řád naší jinak zlomkovité zkušenosti se světem,“ shrnuje definice různých autorů. Jsou to příběhy, které odpovídají na „nejintuitivnější otázky kladené ze samé podstaty lidského bytí“, jejich funkcí je „vykřesat smysl ze zjevně smysl postrádajícího lidského života“. „Činí tak předváděním toho, jak svět počal zjevovat základní řád.“

Slovo mýtus je odvozeno z  řeckého mytheuein  – vyprávět. Jde o vyprávění, jehož

dějová linie (historická horizontála) je rozvíjena mnohaúrovňovou významovostí (paradigmatickou vertikálou),

14

která slouží jako „nástroj objasnění protikladů

15

lidského

života“. V mýtu se zjevovala pravda, „podpořená autoritou božstva, kterým byla tlumočena“ (Budil, 1995).

Analýzu mýtů považuje Claude Lévi-Strauss

16

(cit. in Budil, 1995) za způsob sebepo

znání lidského ducha, protože mytologie přítomná v kolektivním nevědomí odráží „anatomii rozumu“, vzorec myšlení. Mýty zachycují kulturní rozdíly, například ve vnímání času a  zacházení s  ním: „Mytická potřeba západního člověka požaduje evoluční obraz světa se začátkem a cílem. Tato potřeba neuznává obraz obsahující začátek a pouhý konec, právě tak jako názor o statickém, do sebe uzavřeném věčném kruhovém oběhu. Východní člověk naproti tomu – zdá se – dokáže tuto ideu tolerovat.“ (Jung, 1994c)

V naší současné kultuře, která zdůrazňuje individualitu a soukromí, jako by chyběl

silný sdílený příběh: „V nedostatku platné obecné mytologie má každý z nás soukromý, nepoznaný, zakrnělý, leč skrytě mocný panteon snů. Poslední inkarnace Oidipa, novodobá Kráska a její Zvíře stojí dnes odpoledne na rohu Čtyřicáté druhé ulice a Páté avenue a čekají, až padne zelená.“ (Campbell, 2004)

17

Každé neštěstí má své hrdiny; v  mediálním podání vesměs šustí papírem. I  filmy

o hrdinech vyznívají černobíle. Nadále však dětem vyprávíme pohádky, mýty v malém, 13

Anglický filozof, sociolog a biolog Herbert Spencer (1820–1903); zastánce evolucionistického pojetí. 14

Strukturalismus v kulturní antropologii se zabývá mimo jiné znaky: Každý znak sděluje smysl pomocí

textu (syntagmatu) a kontextu (paradigmatu). (Budil, 1995) 15

Zvýrazněno BB. 16

Francouzský antropolog a etnograf Claude Lévi-Strauss (1908–2009), zakladatel moderní antropologie. 17

Toto Campbell napsal v roce 1949; nemohl tušit, jak se o padesát let později západní lidé vrhnou na

Harryho Pottera, Pána prstenů a jiné „phantasy“ a jak je řada z nich bude žít a společně sdílet.