načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Psychologie vůdcovství -- Lídři a uplatňování moci - Josef Lukas; Josef Smolík

Psychologie vůdcovství -- Lídři a uplatňování moci
-15%
sleva

Kniha: Psychologie vůdcovství -- Lídři a uplatňování moci
Autor: ;

Vůdce je ten, kdo nese pochodeň v naprosté tmě a ostatní jej následují. Možná i vy, protože jste sáhli po Psychologii vůdcovství, máte ambice stát se vůdci či vedoucími (ať už na ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3%hodnoceni - 72.3% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2008
Počet stran: 208
Rozměr: 167 x 225 mm
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: brožovaná lepená
Datum vydání: 05. 11. 2008
Nakladatelské údaje: Brno, Computer Press, 2008
ISBN: 9788025121399
EAN: 9788025121399
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvojice autorů - psycholog a politolog z brněnské Masarykovy univerzity - komplexně popisuje fenomén vůdcovství, moci, autority a autoritářství. Úvodní pasáže se věnují vůdcovství z pohledu filozofů (Platona, Aristotela, Machiavelliho). Poté následuje stručný nástin politické psychologie jakožto sociálně-psychologické disciplíny, ze které pojetí vůdce v knize vychází. Další teoretické pasáže vysvětlují výše uvedené pojmy a jejich zkoumání. Teorii doplňují dvě kazuistiky - analýzy významných světových vůdců: Vladimíra V. Putina a Charlese de Gaulla. Na závěr knihy je připojen výkladový slovníček používaných pojmů, věcný rejstřík a seznam pramenů. Nejedná se o příručku či populárně-naučnou publikaci, ale o široce pojatou přehledovou studii. Přehledová studie shrnuje základní poznatky sociálních věd o fenoménu vůdcovství a jeho uplatnění v politické oblasti.

Popis nakladatele

Vůdce je ten, kdo nese pochodeň v naprosté tmě a ostatní jej následují. Možná i vy, protože jste sáhli po Psychologii vůdcovství, máte ambice stát se vůdci či vedoucími (ať už na pracovišti, v oboru, v politické straně nebo v zájmové organizaci). Tato kniha ale nemá být „návodem“, jak se stát vůdcem (vedoucím, lídrem). Kromě hledání odpovědi na jednu ze zásadních otázek, zda se vůdcem člověk rodí, nebo se jím stává, v této knize naleznete: - názory vybraných filozofů na vůdcovské schopnosti a dovednosti - souvislosti moci a vůdcovství - projevy a souvislosti vůdcovství v politické oblasti (dotčena bude i oblast managementu) - koncept tzv. autoritářské osobnosti - ukázka analýzy dvou výrazných světových vůdců (Charlese de Gaulla a Vladimíra Putina) Použitý interdisciplinární přístup přiblíží problematiku vůdcovství více čtenáři „laikovi“, případně studentům společenskovědních oborů, avšak kniha bude jistě přínosem či inspirací také odborníkům v jednotlivých oblastech života společnosti, kde se vedení, resp. vůdcovství projevuje (politikům, manažerům, vedoucím pracovníkům), případně i sociálním vědcům, kteří se v nějaké souvislosti s fenoménem vůdcovství při své práci setkávají. Vůdce je ten, kdo nese pochodeň v naprosté tmě a ostatní jej následují. Možná i vy, protože jste sáhli po Psychologii vůdcovství, máte ambice stát se vůdci či vedoucími (ať už na pracovišti, v oboru, v politické straně nebo v zájmové organizaci). Tato kniha ale nemá být „návodem“, jak se stát vůdcem (vedoucím, lídrem). Kromě hledání odpovědi na jednu ze zásadních otázek, zda se vůdcem člověk rodí, nebo se jím stává, v této knize naleznete: - názory vybraných filozofů na vůdcovské schopnosti a dovednosti - souvislosti moci a vůdcovství - projevy a souvislosti vůdcovství v politické oblasti (dotčena bude i oblast managementu) - koncept tzv. autoritářské osobnosti - ukázka analýzy dvou výrazných světových vůdců (Charlese de Gaulla a Vladimíra Putina) Použitý interdisciplinární přístup přiblíží problematiku vůdcovství více čtenáři „laikovi“, případně studentům společenskovědních oborů, avšak kniha bude jistě přínosem či inspirací také odborníkům v jednotlivých oblastech života společnosti, kde se vedení, resp. vůdcovství projevuje (politikům, manažerům, vedoucím pracovníkům), případně i sociálním vědcům, kteří se v nějaké souvislosti s fenoménem vůdcovství při své práci setkávají. „Kniha mladých absolventů studia psychologie a politologie je v naší odborné literatuře jednou z mála knih, které zájemce uvedou do těch míst struktury osobnosti člověka, kde se rodí touha být vůdcem, být politikem a kde se formují strategie a taktiky vůdcovského či politického jednání. Kniha je postavena na současných odborných zdrojích i na pozorování politického a vůdcovského jednání a rozhodování. S velkým užitkem ji mohou číst jak zájemci o tuto oblast lidské činnosti, tak adepti politické či manažerské kariéry. Kromě toho, že je upozorní na různá úskalí motivace a stylů jednání, může jim nastavit i zrcadlo – aby zavčas korigovali ve svém počínání to, co by je dříve nebo později přivedlo do pasti. Považuji tuto knihu za významný ediční čin v oblasti psychologické, sociologické a politologické literatury.“ prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Josef Lukas; Josef Smolík - další tituly autora:
Kristus a jeho lid -- Praktická eklesiologie Kristus a jeho lid
Subkultury mládeže -- Uvedení do problematiky Subkultury mládeže
Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21.století Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21.století
Krajní pravice a krajní levice v ČR Krajní pravice a krajní levice v ČR
Úvod do studia mezinárodních vztahů Úvod do studia mezinárodních vztahů
 
Ke knize "Psychologie vůdcovství -- Lídři a uplatňování moci" doporučujeme také:
Krajní pravice a krajní levice v ČR Krajní pravice a krajní levice v ČR
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5

Vymezení

vůdcovství a jeho

konsekvencí

Stejně jako existují rozumné evoluční důvody pro lhaní, existují i rozumné

evoluční důvody pro schopnost lež rozpoznat. Když se s vámi někdo snaží mani

pulovat ve svůj prospěch, s největší pravděpodobností to je ve váš neprospěch. Pro

to je ve vašem nejlepším zájmu si to uvědomit a nenechat sebou manipulovat.

Výsledkem je nevyhnutelný závod ve zbrojení, v němž schopnost lhát stojí proti

schopnosti lež zachytit. Závod nepochybně stále pokračuje, ale výsledkem je již

velmi důmyslné lhaní a velmi důmyslné odhalování lží...Tímto způsobem existen

ce lží v jazykovém fázovém prostoru přilehlých možností podpořila vývoj lidské

empatie a s ní i individuální inteligenci a kolektivní soudržnost. Naučit se lhát byl

velký krok směrem k lidství.

Pratchet, T; Stewart, I; Cohen, J: Koule – Věda na Zeměploše

Proč se vůbec o vedení a vůdcovství bavíme a proč v podstatě stejnou problematiku řešili fi lozofové v diametrálně odlišných kulturních a historických podmínkách? V čem jsou tyto fenomény tak důležité pro fungování různých formálních i neformálních sociálních skupin? Jak vlastně vypadají vztahy mezi vůdcem a jeho následovníky a proč vůbec lidé někoho poslouchají a následují? Tato, podle nás v knize stěžejní kapitola se pokusí na některé z podobných otázek nabídnout odpovědi, které rozhodně nebudou vyčerpávající a defi nitivní, ale které přesto mohou poskytnout čtenáři základní představu o šíři a také zajímavosti předkládaného tématu.

Pravděpodobně téměř každý z nás zná situace ve svém životě, kdy při řešení nějakého

problému (ať již na úrovni malé sociální skupiny na straně jedné nebo státu na straně druhé) lidé přímo očekávají někoho, kdo jim naznačí či zcela explicitně vysvětlí, jak se mají

73

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


v dané situaci chovat, k čemu by měli směřovat. Je také jasné, že každý jedinec byl nebo je

občas někým veden – také velcí vůdcové jsou v průběhu svého vývoje k velikosti mnoho

kráte vedeni jinými lidmi a podřízeni jiným autoritám (vlastně již samotná primární, ale

také sekundární socializace je na autoritě např. rodičů či učitelů založena). I když se občas

objevovaly názory, že vůdcovství není nijak výjimečným fenoménem a že je jen jedním

z mnoha parciálních sociálních vztahů mezi jedinci, z hlediska psychologie organizací, so

ciální psychologie a také politické psychologie tomu tak rozhodně není: organizace po

třebují pro své fungování a zdokonalování dobré vedení, stejně tak státy potřebují dobré

vůdce, armády dobré vojevůdce atd. (Bass, 1990). V případě států je zvláště v kritických

historických okamžicích role vůdce mimořádně důležitá, například v situaci rozsáhlých

vojenských konfl iktů může být silný a charismatický vůdce právě tím „jazýčkem na misce

vah“, který může rozhodnout dokonce o existenci či neexistenci státu jako takového.

Za důležité považujeme úvodem také poznamenat, že principy, pomocí nichž lze cha

rakterizovat význačného vůdce, jsou relativně nezávislé na pojetí dobra a zla (srov. Roberts,

2005). Z našeho pohledu „morálně špatný“ vůdce charismatického typu získává své stou

pence v podstatě stejným způsobem jako vůdce morálně „čistý“. Musí je dokázat přesvědčit

o „své“ pravdě, předložit jim jasnou vizi budoucnosti, zároveň ale ukázat cestu k dosažení

této vize a často i označit překážky, které je nutné zdolat, případně pojmenovat „společ

ného nepřítele“, který stojí v cestě k dosažení předložené vize. Z lidské povahy vyplývá,

že jsme náchylní ke zjednodušování svého přemýšlení o světě, k hledání jasných a pokud

možno cestou nejmenšího odporu dosažitelných cílů. Pokud tedy vůdce dokáže nabídnout

dostatečně jasnou a lákavou vizi a způsob jejího dosažení, získat nás pro „společnou věc“,

umožnit nám identifi kaci s ním a ostatními jeho stoupenci, dospějeme do okamžiku, kdy se

jeho vize stane „naší“ vizí pro niž v takto nastaveném prostředí někdy dokážeme dokonce

obětovat život. Tento mechanismus lze ilustrovat na mnoha případech z lidské historie,

z nichž některé odkrývají sílu lidské psychiky a morálního jednání, kdežto jiné, povětšinou

podstatně závažnější a častější, naopak ústí do tragických konců.

5.1 Koho můžeme označit za vůdce

Pokud se bavíme o vymezení pojmu vůdce, musíme konstatovat, že dodnes neexistuje

v sociálních vědách shoda při jeho defi nování, přičemž obdobně se vyjadřovali již Katz

a Kahn v roce 1966 (cit. vydání 1978), kteří viděli zásadní dilema mezi teoriemi „velkého

muže“ (tzv. „Great-man“ School), jež byly podpořeny zkoumáním biografi í či psychobi

ografi í vůdčích osobností zásadním způsobem dějiny ovlivňujících (podrobněji viz. ka

pitola 6.2), a kulturně i sociálně determinovanou podobou historie a úlohy vůdců v ní,

kdy role vůdců ve významných okamžicích dějin byla často chápána jako personifi kace

těchto událostí. Vůdce byl jakoby „prostředkem“, skrze nějž byly dané události umožněny.

Pokud by v daném okamžiku nebyl u moci, události by podobným způsobem v podob

ném období stejně proběhly. V této souvislosti se vrátíme poněkud zpět k fi lozofi ckým

kořenům zkoumání vůdcovství a zmíníme Friedricha Hegela, jenž hovoří o objektivním

„duchu dějin“ (světovém duchu), který skrze dějinný vývoj směřuje ke konečnému cíli

– k realizaci absolutní svobody (Hegel, 2004). Objektivní světový duch, jakožto vnitřní

5

74

KOHO MŮŽEME OZNAČIT ZA VŮDCE

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ


entita nemůže přímo ovlivňovat světové dějiny, takže tak činí prostřednictvím lidského konání, které je podle Hegela jen v minimální míře vedeno obecnými zájmy či mravními ctnostmi, nýbrž převládajícími zájmy partikulárními a egoismem lidí. Ve společnosti se nachází naprostá většina „obyčejných“ lidí, kteří na vývoj dějin nemají téměř žádný vliv, na druhou stranu existují jedinci výjimeční, vůdcové, kteří jsou opravdovými tvůrci dějin, i když ani ti nechápou dosah svých činů, často bezohledně sledují vlastní cíle, avšak právě tím se nejvíce projevuje působení ducha dějin. Hegel ale poznamenává, že vůdce nelze brát jako osoby soukromé. Jsou vnějším projevem sebezdokonalujícího se ducha, jsou nutností, hybateli dějin, avšak zároveň jsou nahraditelní, protože světový duch by se stejně tak mohl prosadit skrze jiného jedince ve vůdčí pozici.

Jak jsme již uváděli výše, od poloviny minulého století je patrná pochopitelná snaha o nalezení kompromisu mezi těmito „protikladnými“ přístupy, která se v nejobecnější rovině odvíjí od hledání konsenzu v „klasickém“ sporu mezi vlivem prostředí a dědičnosti. V případě vůdce jde o stanovení toho, zda má své výjimečné vlastnosti „dané do vínku“ již v okamžiku narození, nebo zda jsou jeho osobnost a jeho vůdčí schopnosti hlavně produktem vlivu společnosti (tedy socializace). Jen problematika různého defi nování vůdcovství by sama o sobě mohla být tématem samostatné rozsáhlé publikace, protože existuje obrovské množství možných defi nic vůdcovství i vůdců. Na tomto místě proto zmíníme pouze jednu širokou „slovníkovou“ defi nici, kterou nám nabízí Bass (1990, s. 19-20), a k hlubšímu pochopení a přesnějšímu vymezení vůdcovství v různých souvislostech se budeme snažit dospět v dalším textu pomocí odhalování možného nazírání vůdcovství a vůdců z různých hledisek.

Vůdcovství je vzájemným vztahem mezi dvěmi či více členy skupiny, který zpravidla

zahrnuje strukturování a restrukturování určité situace a také vnímání a očekávání členů.

Vůdcové jsou hybnou silou změn, jsou to jedinci, jejichž jednání má na ostatní podstatně

větší vliv než je vliv jednání ostatních lidí na vůdce. Vůdcovství se projevuje, když jeden

člen skupiny modifi kuje motivaci nebo pravomoci ostatních ve skupině.

Vůdcovství (vůdce) lze v sociálních vědách široce vnímat jako: 1) označení pozice jedince v hierarchii, 2) charakteristiku jedince, 3) způsob chování jedince (nemusí odpovídat jeho pozici v hierarchii) a 4) určitou podobu vztahů mezi lidmi případně sociálními skupinami. Vliv vůdce se poté projevuje následujícími třemi základními způsoby:

přímý vliv (vůdce ovlivňuje své stoupence přímo)

nepřímý vliv (vůdce ovlivňuje fungování institucí a prostřednictvím nich i stoupence)

kombinace obého (pravděpodobně nejčastější situace, kdy někteří vůdcové mohou

klást větší důraz na přímé a jiní na nepřímé ovlivňování lidí).

Za přínosné pro pochopení vůdců považujeme Bassovo (Bass, 1990, s. 11-18) shrnutí možných způsobů nazírání vůdcovství a vůdců, které si proto mírně upravené ve zkratce představíme:

Vůdce jako „ohnisko“ skupinových procesů – osoba vůdce je vnímána především

jako hybatel skupinových procesů, který vyvolává změny, podporuje aktivitu atd.

„

„

„

1.

5

75

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ


Vůdcovství jako projevy osobnosti vůdce – pro úspěšné vedení jakékoliv skupiny

jsou podstatné osobnostní vlastnosti vůdce, jeho rysy, charakter, které jsou pro stou

pence např. hodny obdivu.

Vůdcovství jako umění navodit očekávané chování – vůdce v tomto smyslu musí

dokázat přimět druhé k chování, které očekává.

Vůdcovství jako uplatňování vlivu – poněkud „razantnější“ varianta předchozího,

kdy očekávané chování je dosahováno přímým prosazováním vlivu vůdce.

Vůdcovství jako jednání nebo chování – u tohoto přístupu bývá vůdce nazírán skrze

své činy a chování, které ovlivňuje činnost celé skupiny.

Vůdcovství jako přesvědčování – vůdce takto vnímaný hlavně musí být schopen své

následovníky přesvědčit, ať již rozumovými či emocionálními argumenty.

Vůdcovství jako mocenský vztah – primárně politické chápání vůdcovství jakožto

uplatňování moci nad druhými pro dosažení požadovaného

Vůdcovství jako nástroj dosahování cílů – instrumentální pojetí, vůdce vnímán jako

ten, kdo předkládá cíle a dokáže k nim skupinu dovést.

Vůdcovství jako produkt interakcí – vůdce se jakoby „vynořuje“ v důsledku interakcí

mezi členy skupiny, určitá podoba vztahů v určité situaci formuje „správného“ vůdce

pro daný okamžik.

Vůdcovství jako diferenciovaná role – vůdce je jednou z rolí jedince, která se však

nedá zcela naučit, někteří tuto roli zvládají lépe a několik málo jedinců ji zvládne

téměř dokonale (význační světoví vůdci).

Vůdcovství jako vytváření struktury – vůdce není pasivním držitelem pozice či

představitelem role, ale spíše tvůrcem (spolutvůrcem) struktury skupiny a tedy

i své role.

Vůdcovství jako kombinace více hledisek – vůdce je nahlížen z více výše zmiňo

vaných pohledů. Podle nás je tento přístup nejpřínosnější, protože se neomezuje

např. jen na distribuci moci, osobnostní charakteristiky či interakce ve skupinách,

ale zvažuje důležitost všech vlivů. O vůdcovství v pravém slova smyslu se občas nemluví v situacích, kdy je jedincův velký vliv na ostatní odvozen daleko více z jeho pozice ve skupině než z jeho „skutečných“ vlastností (souvisí s institucionalizovanou mocí). I když je otázka „pravého“ vůdcovství předmětem mnohých debat, jejichž některých aspektů jsme se již dotkli, budeme z důvodu určitého zjednodušení užívat označení vůdce především pro jedince, stojící v čele států či vlivných sociálních skupin (např. politických hnutí). Tento termín se jeví nejpřijatelnějším v souvislosti s faktem, že v angličtině termín leader může označovat jak „pravého“, tak i „nepravého“ vůdce. V ruštině lze naopak nalézt termín vožď (вождь), který je vnímán jako označení skutečného „pravého“ vůdce. Někteří autoři (Mumford et al., 2006) vcelku logicky rozlišují ještě mezi vůdci a význačnými vůdci (outstanding leaders), tedy těmi, kteří se svým způsobem odlišují od ostatních vůdců v určité době a kteří mají podstatný a nezaměnitelný vliv na průběh historických událostí (toto pojetí význačného vůdce se blíží, ale nepřekrývá s teorií „velkého muže“ v politice). Mumford a jeho kolegové přitom vycházejí z kritického

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

76

KOHO MŮŽEME OZNAČIT ZA VŮDCE

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


zhodnocení těch výzkumů, které se věnují popisu vlastností a dovedností vůdců. Autoři význam těchto výzkumů nezpochybňují, ovšem pro charakterizování některých vůdců je považují za sporný. Navrhují právě rozlišení mezi vůdci a význačnými vůdci, kteří nemohou být zcela přesně popsáni v dimenzích základních vztahů mezi vůdci a stoupenci. Jedná se o ty vůdce, kterým jejich následovníci připisují až mýtický či heroický status, tedy nějaký vyšší typ vůdcovských kvalit, jež jdou například nad rámec pouhých vznikajících komunikačních, sebeprezentačních dovedností či velkých znalostí problematiky lidského chování v politice.

V předchozí kapitole jsme se pokusili uvést rozdíl mezi vedením a vůdcovstvím, kdy vůdcovství jsme označili jako více politicko-psychologický pojem. Chápání politického vůdcovství je však také možné, především pro potřeby naší práce, rozdělit do dvou relativně odlišných kategorií. Lídrem v oblasti politiky můžeme v širším pojetí označit každého jedince, který vede nějakou stranu či její část, stojí v čele některé ze státních institucí nebo je představitelem různých nevládních organizací či nátlakových skupin. Vliv těchto lídrů je spíše parciální a více podložený institucionálně. Užší pojetí vůdcovství se týká těch vůdců, kteří jsou převážně výraznými hlavními představiteli států nebo kteří v různých sociálních skupinách získávají moc prostřednictvím síly své osobnosti, přičemž tato síla nemusí být vždy chápána ve smyslu pozitivní vlastnosti. Tento typ vůdců svoji moc převážně neodvozuje pouze od instituce, kterou představuje. Velký význam má i jeho osobnost, schopnosti či jeho činy. Vůdce v užším smyslu má své skutečné stoupence, kteří ho následují a uznávají, kdežto lídr v širším smyslu má např. v případě stran spíše jen více či méně přesvědčené voliče. V našem textu se tedy převážně věnujeme vůdcům v užším pojetí, těm, které lze také označit za význačné či pravé. 5.2 Možnosti rozlišování vůdců V sociálních vědách se snahy o nějakou klasifi kaci vůdců, o nalezení nějakých obecně platných kritérií použitelných pro rozlišování vůdců vyskytují vlastně neustále. V návaznosti na složitost defi nování vůdcovství tak pochopitelně vzniklo velké množství různých klasifi kací na základě různých kritérií, takže nám opět nezbývá než představit některé základní možnosti rozlišování vůdců a pokusit se dát je v dalším textu do širších souvislostí.

Spíše historickou hodnotu má koncept vůdce davů, který se objevuje u Le Bona či Freuda. Le Bone (1994) uvažuje o různých typech davů, které mají společnou především pomíjivost vztahů mezi svými členy, a nabízí i rozlišení mezi různými vůdci davů, kdy za důležitější a vzácnější považuje ty vůdce, kteří jsou charakterističtí pevnou, ale také trvalou vůlí při vedení davů. Vůdce davů má vždy prestiž, ať již získanou, či osobní, která mu umožňuje davu vládnout a která je v podstatě totožná s pozdějším označením charisma, k němuž se dostaneme v následující kapitole. Freud (1998) pracuje s Le Bonovými myšlenkami a vnáší do psychologie davů svůj psychoanalytický pohled. Uvažuje dokonce o davech trvalých, jakými jsou podle něj církev nebo armáda, tedy taková uskupení lidí, která dnes označujeme za sociální organizace a jimiž se zabývá především psychologie organizací. I když je jak Le Bonovo, tak Freudovo pojetí značně omezené úhlem pohledu, přesto jsme je zde zmínili

77

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


záměrně, protože Freud rozpracovává jeden z konceptů, který je při popisování vůdců využívaný dodnes, totiž fenomén identifi kace s vůdcem nějaké sociální skupiny. Jak si později ukážeme, míra identifi kace stoupenců s vůdcem může být jedním z důležitých rozlišovacích kritérií při popisu různých typů vůdcovství.

Nejobecněji je možné, především v politické oblasti, rozlišit vůdce na formální, tedy

takové, kteří zastávají nějakou ofi ciální pozici ve státě a zpravidla jsou voleni, a neformální, kteří mohou mít obdobný nebo i větší vliv, avšak nejsou přímou součástí mocenské hierarchie ve státě. Neformální vůdcové tedy nezískávají své stoupence na základě své pozice, ale hlavně prostřednictvím myšlenek, které ostatním předkládají (pochopitelně také formou a emocionálním nábojem s prezentováním svých idejí spojeným). V této souvislosti můžeme hovořit například o náboženských vůdcích, prorocích, vizionářích atd., obecněji o vůdcích získávajících renomé a vliv v primárně nepolitických souvislostech.

Na základě podoby vztahů vůdce k následovníkům a v souvislosti s tím, v čí pro

spěch vůdce hlavně uplatňuje moc, můžeme také rozlišovat vůdce tzv. „personalizované“ a „socializující“. Personalizovaný (personalized) vůdce je zaměřen především na sebe, důvody uplatňování moci jsou převážně egocentrické, stoupenci jsou pro něj jakoby nástroji k dosahování jeho cílů – vyzdvihuje sebe skrze druhé. Socializující (socialized) vůdce klade důraz na druhé, je prosociální a důvody uplatňování jeho moci jsou především sociocentrické, své schopnosti užívá k pozvednutí následovníků – vyzdvihuje druhé skrze sebe. S tímto členěním vůdců souvisí jedno z dalších možných, relativně orientačních rozlišení, které přesto o základní povaze vztahu různých vůdců ke stoupencům mnoho vypovídá. Cooper a McGaugh (1969) hovoří na jedné straně o vůdcích, kteří téměř zcela submisivní stoupence tlačí („push“ leadership) ze své dominantní pozice k něčemu, co převážně chtějí oni sami, na straně druhé pak o těch vůdcích, kteří své stoupence táhnou kupředu („pull“ leadership), a to povětšinou k cílům sdíleným všemi.

Vůdce lze také na poměrně obecné rovině rozčlenit do tří základních typů na základě

toho, jakou funkci ve státě a ve vztahu k následovníkům vůdce především plní: inovační či iniciační funkci naplňuje „inovátor“, udržující „konzervátor“ a ochraňující funkci „protektor“ (Friedrich, 1970).

Inovátor – je bezprostřední, nadšený pro věc, inspiruje následovníky, je jim vzorem,

takže i oni jsou aktivní; snaží se o prosazení změn ve státě a posouvá jej do budouc

nosti; předkládá hodnoty, vytváří normy a zákony.

Konzervátor – je více autoritativní; udržuje stávající pořádek a od následovníků

vyžaduje hlavně dodržování pravidel; staví na obecně zažitých hodnotách a změny,

které nejsou zcela nutné, odmítá.

Protektor – je vstřícný a přiměřeně autoritativní; snaží se vytvořit co největší pocit

bezpečí pro své následovníky; jeho stoupenci jsou k němu upoutáni právě proto, že

jim zajišťuje bezpečí a klid – na to konto jsou vcelku pasivní. Tyto tři funkční typy vůdcovství se pochopitelně mohou u konkrétních vůdců vyskytovat v různé míře souběžně, byť v určité fázi vývoje státu vždy převládá jedna z funkcí, takže například inovativní vůdce se po prosazení svých idejí může stát konzervátorem nebo protek

„

„

„

78

MOŽNOSTI ROZLIŠOVÁNÍ VŮDCŮ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


tor, sledující přílišnou závislost stoupenců a strnulost systému, může přistoupit k iniciování změn. Obdobně můžeme hovořit také o vůdcích konzervativních, reformních (snaží se o postupné změny) a revolučních (směřují k zásadním změnám systému či institucí). Zároveň jsou popsané funkční typy natolik obecné a svým způsobem nosné, že mohou sloužit jako jakési prototypy, tzn. mohou být jedním z aspektů či součástí při charakterizování jiných, konkrétněji vymezovaných typů vůdcovství.

Post (2004) zmiňuje historický pohled na rozlišení vůdců. Na jedné straně stojí ti, kteří jsou proaktivní, tvořící a vyvolávající významné události (event-making), na straně druhé hovoříme o reaktivních, nastalé události řešících vůdcích (eventful). Příkladem tohoto typu může být George Bush st., jenž v roce 1990 reagoval na invazi Iráku do Kuvajtu. Využil situaci, kterou nemohl naplánovat a zpočátku řídit, získal podporu OSN i Evropy a vedl Válku v zálivu (odhlédneme v tomto okamžiku od možných motivů této akce). Saddám Husain jakožto výrazná vůdčí osobnost Iráku vlastně svým jednáním „vytvořil“ Bushe jako hlavního představitele odporu proti sobě. 5.3 Typy a styly vůdcovství Úvodem nabídneme jednoduchý výčet několika základních adjektiv spojovaných s vůdcovstvím a následně se pokusíme nalézat rozdíly mezi fenomény, které označují. V literatuře se setkáváme s mnoha přívlastky vůdcovství, z nichž hlavními mohou být: transakční, transformační, charismatické, ideologické, pragmatické, heroické nebo revolucionářské.

Za dnes již vcelku běžně užívané termíny pro dva základní vůdcovské styly, do odborné literatury zavedené Burnsem (např. 1995), lze považovat vůdcovství transakční a transformační. Odlišnost těchto stylů je založena na odlišné podobě interakcí mezi vůdcem a vedeným. Transakční vůdcovský styl lze charakterizovat tím, že podoba těchto vztahů je založena na „směně“, která může mít ekonomickou, politickou či psychologickou povahu, interakce mezi vůdcem a vedeným je formována snahou každého z jejích účastníků získat něco pro sebe. Jednoduše řečeno, vůdce např. nabídne odměnu (nejen fi nanční) vedenému, který pokud možno co nejpřesněji splní úkol, který mu byl zadán, a oba aktéři této „transakce“ pak z ní mají zisk. Transformační vůdcovství lze naopak charakterizovat jako stav, kdy jsou jedinci (vůdce i stoupenci) v určité organizaci spojeni při dosahování společně sdílených cílů a kdy vedení podporují svého vůdce stejně jako on je. Charakter sociálního prostředí v takovéto organizaci lze označit jako inspirující, mobilizující, povzbuzující či „plný nadšení“ pro společnou věc. U transformačního vůdcovství tak již spíše než o vedených můžeme hovořit o skutečných stoupencích nebo následovnících vůdce.

Často se setkáváme také s označením charismatické vůdcovství, většinou však autoři opomenou zmínit, co vlastně charismatem rozumí, a jaksi předpokládají, že každý má o tomto pojmu nějakou představu (což je v podstatě pravda, ovšem představy různých lidí o jakémkoliv pojmu mohou být značně různorodé). A tak lze charisma chápat jednak jako vlastnost, charakteristiku samotné osobnosti vůdce, jednak jako charakteristiku vztahu mezi ním a stoupenci (emocionální podpora, důvěra apod.). Bývá zdůrazňován psychologický rozměr charismatu: vůdce vyjadřuje to, co si lidé myslí, mohou se s ním identifi kovat,

79

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


stává se pro ně určitým symbolem například společného přesvědčení nebo národního (skupinového) sebeuvědomění. Charisma přestavuje určitou kvalitu osobnosti jedince, kterou se výrazně odlišuje od jiných lidí a která jimi může být vnímána občas až jako nadpřirozená. Nejčastěji však charisma bývá spojováno s výjimečnými vlastnostmi, kterými vůdce dokáže získat své stoupence a které jsou často ideální pro konkrétní historickou dobu a konkrétní situaci, v níž se objevuje vůdce jakožto skutečný hybatel a tvůrce událostí. Tucker (2003) v tomto smyslu chápe vůdcovství jako esenci veškerého politického dění, přičemž počítá i tzv. „ideové“ (neformální) vůdce nacházející se mimo ústavní instituce.

Tento přístup k charismatickému vůdcovství se blíží teorii „velkého muže“, předpokládající existenci jedince velmi schopného, se silnou osobností, který národ povede „k lepším zítřkům“. Robejšek (2005) poznamenává, že opravdu silné vůdce lidé bez problémů snášejí a následují pouze v době výrazných historických událostí. Důvodem je jistá nedůvěra ve výrazné vůdčí typy, protože právě jejich síla osobnosti a výjimečné schopnosti odebírají moc mnoha jiným a nevylučují zneužití této koncentrované moci (tyto poznámky mimo jiné potvrzují Coatesovu ideu „konečné sumy“ moci). Ve stabilních demokraciích tak skuteční charismatičtí vůdci příliš vítáni nejsou, protože by s sebou mohli přinášet změny zavedených a relativně stabilních pořádků, které většině vyhovují. Aberbach (1995) na základě svých výzkumů tvrdí, že výrazní charismatičtí vůdcové se většinou objevují právě jen v krizových situacích, které je vynesou k moci. Než však takováto situace nastane, někteří z budoucích vůdců jsou v podstatě obyčejnými, nevýraznými, či dokonce v psychickém smyslu nemocnými lidmi. V určitých krizových situacích však právě konkrétní, téměř až psychopatologicky klasifi kovatelné charakteristiky mohou získat nebývalou hodnotu a položit tak základ charismatu vůdce – což ovšem zcela odpovídá i základnímu vymezení charismatu jakožto výjimečnosti jedince a jeho výrazné odlišnosti od ostatních. Pokud se hovoří o výjimečnosti jedinců, zdá se, že si ji jaksi automaticky spojujeme spíše s pozitivními a morálními hodnotami, proto by na základě předchozího příkladu bylo vhodné při vymezování charismatu zdůraznit, že výjimečnost lze chápat také v negativním smyslu, což by nakonec většinu lidí i napadlo, kdyby začali uvažovat o těch charismatických vůdcích, kteří v historii lidstva dokázali napáchat mnoho zla.

Z obecnějších psychologických konceptů, jež se otázky jisté dějinné podmíněnosti projevů charismatického či transakčního vůdcovství týkají, je možné využít myšlenky tzv. teorie aktivace rysů (trait activation theory). Tato teorie předpokládá, že určité osobnostní rysy jedinců se výrazně projeví teprve v situacích, které jsou pro „použití“, aktivaci daných rysů příhodné: tzn. že podoba vůdcovského stylu u konkrétních jedinců (skutečných či potencionálních vůdců) je závislá na kontextu, ve kterém se nacházejí a ve kterém jsou atributy daného vůdcovského stylu využitelné (srov. Hoogh et al., 2005). V takové sociální nebo historické situaci, kdy je okolní prostředí, v němž se vůdce nachází, velmi dynamické, probíhají v něm různé neočekávané výrazné změny, se tedy vhodnějším a reálně také častěji se vyskytujícím typem vůdce stává vůdce charismatický. Naopak stabilní situace nenabízejí uplatnění pro osobnostní rysy těchto vůdců, takže se v čele sociálních skupin objevují v tomto okamžiku spíše vůdcové transformační, jejichž vlastnosti více odpovídají potřebám situace. Vůdce státu je v takovéto situaci zaměřen především na udržování stability, případ

80

TYPY A STYLY VŮDCOVSTVÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


ně na nenásilný a „opatrný“ vývoj společnosti. K jeho osobnostním rysům by tedy měla patřit stabilita, odpovědnost nebo svědomitost (zdá se, jakoby v těchto situacích byl vhodný spíše dobrý manažer než vůdce v „pravém“ slova smyslu).

Lze uvažovat o rozdělení různých typů charismatu. Na jednom pólu může být vůdce, jehož charisma vyplývá zcela z jeho osobnostních předpokladů vhodných pro daný sociální kontext. Na opačném pólu by bylo možné hovořit o umělém, „institucionálním“ nebo hraném charismatu, které v kontaktu se skutečnými jedinci nebo problémy neobstojí – jde spíše o pouhou „image“ charismatu. Popper (2004) přímo píše o institucionalizaci charismatu, ke které přirozenou cestou občas dochází. Charismatický vůdce je pro stoupence přitažlivý sám o sobě, avšak časem může dojít k tomu, že toto charisma přestane být spojováno s konkrétním člověkem a svým způsobem se přesune na funkci nebo instituci ve státě a stane se tak již spíše její charakteristikou. S touto institucí si poté jedinci mohou spojovat stejná očekávání, která naplňoval charismatický vůdce, jež ji dříve symbolizoval. V tomto případě však budou lidé většinou zklamáni, charisma se prostě nelze „naučit“.

Charisma nelze chápat jako objektivní, nestranné, či dokonce měřitelné hodnocení vůdce jeho následovníky, není to vlastně ani hodnocení jako takové, nelze u něj stanovit nějaké stupně či kategorie. Jednoduše řečeno, z pohledu konkrétního člověka vůdce charisma buď má, nebo nemá. Tento fakt je třeba zdůraznit, protože občas se u vůdce, který je označen za charismatického, předpokládá, že jeho charisma „funguje“ univerzálně na všechny členy určité společnosti. Pravdou je však opak: co pro jednoho člověka představuje výjimečnou vlastnost hodnou následování, jinému se může jevit jako všední, či dokonce negativní charakteristika vůdce. Například velikost historicky význačných vůdců států se tak může odvíjet především „prozaicky“ od toho, jaké procento občanů státu je za charismatické považuje. Katz a Kahn (1978) přesto nabízejí určité možnosti objektivizace měření charismatu, kdy by podle nich bylo možné zkoumat jednak stupeň emocionální podpory, povzbuzování následovníků, jednak obecné charakteristiky vůdcovy moci, tak jak je stoupenci vnímají (tedy co konkrétně je na charismatickém vůdci přitahuje a do jaké míry).

Ve vývoji teorie charismatického vůdcovství lze nalézt jisté posuny, kdy zpočátku byl kladen důraz především na samotnou osobu charismatického vůdce. Ten byl následovníky chápán jako nezpochybnitelná autorita, jejíž názory byly vždy správné a proto jej stoupenci poslouchali bez otázek. Měl určité rysy obecně spojované s úspěšným vedením lidí, jako je zjevná sebedůvěra, silná vůle k moci nebo téměř neotřesitelné přesvědčení o pravdivosti svých myšlenek a postojů. Zároveň byly zdůrazňovány ty vzorce chování, které vůdce charismatickým činily a které následovníky k vůdci přitahovaly. Na rozdíl od jiných teorií vůdcovství, založených především na předpokladu racionality vůdců a následovníků, se u charismatického vůdcovství začala do popředí dostávat role emocí, symbolů a expresivity chování při utváření vztahu následovníků k vůdci. Stále však byla v centru pozornosti osoba vůdce, až si vědci povšimli, že toto jednostranné zaměření nedokáže dostatečně komplexně fenomén charismatického vůdcovství popsat. Nastal tedy posun k takovému vnímání charismatického vůdcovství, které začalo brát více v potaz procesuální stránku a vztahy mezi vůdcem a následovníky, a to ne vztahy pouze dyadické, ale především skupinové. Osobní identifi kace s vůdcem sice byla stále považována za důležitou, avšak jako podstatnější se

81

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


začínala jevit sociální identifi kace se skupinou, tvořenou vůdcem i jeho stoupenci (srov. Yukl, 1993). Podrobněji se otázce vztahů mezi vůdcem a následovníky budeme věnovat v kapitole 5.5.

Charismatické a transformační vůdcovství mají společnou jasně artikulovanou vizi, která následovníky oslovuje a sjednocuje. Charismatické vůdcovství však znamená, že vize předkládané vůdcem tohoto typu jsou z velké části podloženy takovými atributy vůdce, jako je například schopnost sebeobětování, interpersonální atraktivita, excelentní komunikační dovednosti nebo evidentní osobní zanícenost pro vizi. Transformační vůdcovství je založené více na vztazích. Následovníci jsou vůdcem vysoce motivováni, intelektuálně stimulováni a jsou vlastně vtaženi do procesu dosahování předložené vize: jsou tedy často spíše účastníky vztahu a procesu než „pouhými“ následovníky. Jejich osobní zainteresovanost v procesu dosahování vytčených cílů tak může někdy vytvořit daleko silnější pouto k vůdci než v případě charismatického, ale přesto jakoby odtažitého, „nadlidského“ vůdce. Katz a Kahn (1978) v této souvislosti poznamenávají, že vnímání vůdce jako charismatického je často idealizovaným obrazem (od 20. století stále více utvářeným převážně prostřednictvím hromadných sdělovacích médií), který se snadněji udržuje, pokud existuje odstup mezi vůdcem na vrcholu mocenské struktury a jeho následovníky. Každodenní setkávání s vůdcem jakožto „obyčejným“ člověkem tento obraz z větší části ničí (snad vyjma slepého, fanatického následování například v sektách – viz Abgrall, 2000). Transformační vůdce naopak disponuje takovými vlastnostmi, že ani neustálý kontakt s ním na jeho vlivu nic neubírá, ba právě naopak může docházet ještě ke zvyšování jeho prestiže u stoupenců. Takovýto vůdce nabízí svým stoupencům podíl na vedení (třeba i symbolický) a také z toho důvodu nejsou jeho následovníci právě jen oddanými a „slepými“, charismatem přitahovanými, jedinci. Transformační vůdce tedy dokáže emocionální podporou, porozuměním nebo bezprostředností kontaktu vyvolat u svých stoupenců určitou poměrně přesně danou míru pocitu, že je „jedním z nich“, avšak zároveň musí být zcela zřejmý jeho určitý sociální odstup od nich, daný již z podstaty pozice vůdce. Přílišná blízkost, „familiárnost“ vztahů by totiž snížila efektivitu jeho vedení, vždy musí být jasné, že je to on, kdo vede ostatní. Zvláště v krizových situacích může být pro jakoukoliv sociální skupinu velmi nebezpečná váhavost nebo „diskutování“ stoupenců s vůdcem.

Tím se dostáváme i k otázce obecného rozhodovacího stylu vůdců (nejen transformačních), kdy můžeme hovořit o kontinuu, na jehož jedné straně stojí rozhodování autokratické – vůdce nebere žádné ohledy na názory a připomínky vedených (vlastně se na ně ani neptá), a na straně druhé se nachází rozhodování participativní, kdy je vůdce ochoten diskutovat svá rozhodnutí s ostatními (např. v případě prezidentů s jejich administrativou, poradci, případně s „obyčejnými“ stoupenci), přitom akceptuje jejich návrhy nebo dokonce může přenášet část svých pravomocí na ostatní (většinou na tzv. vnitřní kruh nejbližších spolupracovníků). Transformační vůdce se tedy musí na tomto kontinuu pružně pohybovat v závislosti na povaze situace, protože potřebuje v některých situacích rozhodovat (a mít možnost rozhodovat) více autokraticky a v jiných naopak dávat prostor diskusi.

82

TYPY A STYLY VŮDCOVSTVÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


Tabulka 3: Srovnání charismatického a transformačního vůdcovství

CHARISMATICKÉ VŮDCOVSTVÍ TRANSFORMAČNÍ VŮDCOVSTVÍ

podoba

identifi kace

Identifi kace s vůdcem Identifi kace s vůdcem i cílem

charakteristika

vůdce

Vůdce představuje idol, následovníci

jsou jakoby zbaveni nutnosti vlastní

ho formování podoby vize – vůdce

jim ji předává hotovou a zjednodu

šenou.

Vůdce představuje jednak idol, kte

rého však lze dosáhnout, jednak vizi,

která není jen jeho, ale jakoby i všech

jeho stoupenců, kteří ji mohou

i ovlivnit

charakteristika

stoupenců

Takoví lidé, kteří mají potřebu se bez

výhrad upnout k někomu, kdo jim

přesně řekne, co mají dělat.

Tento typ vůdce je přijatelnější

pro lidi, kteří o předloženém více

přemýšlejí a chtějí si uchovat pocit

svého vlivu.

Takzvané ideologické vůdcovství představuje, stejně jako charismatické nebo transformační, formu vůdcovství postavenou na předložené vizi, která se však opírá především o vůdcem zastávané postoje, preferované hodnoty, tedy o nějakou formu ideologie. Tato vize je orientovaná více do minulosti, spočívá v udržování a „šíření“ ověřených základních hodnot, nepředkládá stoupencům budoucí cíl a směřování k němu, za cíl je více považováno právě udržování „čistoty“ ideologie. Samotný vůdce, který často může patřit k typu konzervátor, většinou nepředstavuje pro stoupence idol sám o sobě, ale spíše symbolizuje ideologii, kterou lidé považují za hodnou následování. Za určitých podmínek však ideologické vůdcovství může být například pro sjednocení národa stejně účinné jako vůdcovství charismatické. Například v případě ohrožení státu jsou lidé opět ochotni přinášet oběti, avšak ne kvůli vůdci jako takovému, k čemuž dochází v případě vůdcovství charismatického, ale spíše kvůli sdíleným postojům a hodnotám, tedy kvůli „své“ ideologii.

Typem vyhraněného ideologického vůdcovství může být vůdcovství totalitářské, kdy

se vůdce (vedoucí strana) snaží prostřednictvím zastávané ideologie obsáhnout a ovládnout veškerý (nejen politický) život ve státě a nepřipouští svoji kritiku. Jde o využívání nebo spíše o zneužívání čisté moci, které občas ani nebývá označováno vůdcovstvím jako takovým, protože má povahu jednostranného aktu, je tedy z velké části diktátem (tito vůdci jsou více diktátory). Následování vůdce-diktátora tohoto typu není většinou v žádném ohledu dobrovolným rozhodnutím, je vynucené, téměř neexistuje ztotožnění s vůdcem, s jeho názory a idejemi – na rozdíl od opravdového vůdce, který si nemusí získávat stoupence silou. Následovníci totalitářského vůdce tedy mají určité specifi cké charakteristiky a lze je teoreticky rozčlenit do několika skupin. Část z nich je možné označit za následovníky v pravém slova smyslu, protože ideologii vůdce opravdu přijímají za svoji a jsou skrze ni s vůdcem do jisté míry ztotožněni. Další skupina následovníků ideologii a vůdce podporuje z pragmatických důvodů, s cílem získat osobní prospěch nebo podíl na moci. Zdaleka největší procento následovníků již vlastně ani tímto pojmem nelze popsat, protože vůdce nenásledují, ale jsou jím spíše silou tlačeni k určitému chování (často ke „světlým zítřkům“). Jejich vztah k vůdci

83

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


je založen více na strachu a nejistotě, a tím se totalitářský vůdce stává spíše diktátorem,

protože se vytrácí jeden ze základních atributů skutečných vůdců, tedy poskytování pocitu

bezpečí a jistoty svým následovníkům (srov. kapitola 5.5). Lidé se pak neobávají ani tak hro

zeb od jiných sociálních skupin či vnějších aktérů, ale hlavně samotného svého vůdce. Malá

část občanů nejen že vůdce nenásleduje, ale vzpírá se i jeho tlaku. Jde o oponenty režimu,

ideologie i vůdce, kteří musí počítat v lepším případě s diskriminací, v horším s ohrožením

života. K totalitářskému či diktátorskému vůdcovství připojuje vhodnou poznámku Tucker

(2003), když se zabývá otázkou tzv. „diktátorské osobnosti“. Tento možný subtyp osobnosti

nevnímá jako nevyhnutelně daný základními psychologickými charakteristikami konkrét

ního vůdce, ale spíše jako důsledek souběhu určitých charakteristik osobnosti s vlivem soci

álního prostředí. To znamená, že něco jako „diktátorská“ nebo „tyranská“ osobnost vůdce

v podstatě neexistuje, mimo jiné z toho důvodu, že v psychologii již samotnou osobnost

vnímáme jako hypotetický konstrukt, takže další přívlastky (typu diktátorská) vlastně jen

zvyšují hypotetičnost takto vytvořených nových pojmů a tím i určitou „nereálnost“ jejich

faktické existence a především malou možnost vědeckého podchycení těchto „hyperhy

potetických“ konstruktů. Určitou výjimku představuje poměrně obsáhle zpracované pojetí

autoritářské osobnosti, které je s některými výhradami využitelné také v současnosti (viz

kapitola 7).

Relativně novým typem (co do konkrétního označení, nikoliv z hlediska uplatňova

ných myšlenek) je pragmatické vůdcovství, které je charakteristické především tím, že

v něm podstatně menší roli hraje předkládání nějaké konzistentní vize. Pragmatický vůdce

uplatňuje svůj vliv především díky velkému porozumění sociálnímu systému, procesům,

které v něm probíhají a lidem, kteří jej tvoří (srov. Mumford, 2006). Zároveň tento vůdce

musí velmi dobře ovládat komunikaci se svými stoupenci, systémové myšlení a musí také

dokázat pružně reagovat na neočekávané situace. Je zaměřen (již z principu) na logic

ké, konkrétnější a problémy řešící předkládání výzev k nějakému způsobu jednání násle

dovníků. Bylo by možné dodat, že takto předkládané myšlenky musejí být často patřičně

zjednodušené, aby byly lidmi vůbec akceptovatelné, protože lidé jsou převážně málo obe

známeni se všemi „logickými“ okolnostmi politického dění. Pragmatický vůdce nemá sice

vizi, ale dokáže odhalit aktuální problémy ve společnosti, tak jak je vnímají ostatní lidé,

kterým pak dovede nabídnout relativně snadnou cestu k vyřešení problémů, a to pokud

možno takovou, jež by po následovnících nevyžadovala přílišnou angažovanost či oběti.

Pragmatický vůdce tak nestrhává následovníky krásou vize, charismatem a vnitřní pře

svědčivostí, ale právě srozumitelností a praktičností při řešení parciálních problémů. Katz

a Kahn (1978) přesto uvažují o určitém typu charismatu, které se neopírá o symbolická

vyjádření myšlenek stoupenců, ale spíše o pochopení základních potřeb určitých skupin

lidí. Tedy i pragmatický vůdce může být v některých situacích charismatický, avšak jeho

charisma bude mít většinou „menší sílu“ než u charismatického vůdce v pravém slova

smyslu. Pragmatický vůdce po stoupencích nemůže chtít a většinou ani nechce „nemož

né“, protože ti jej následují právě proto, že k řešení problémů a k přirozeným omezením

lidské podstaty přistupuje pragmaticky a odhadne, nakolik může na své stoupence „tlačit“,

aby je tím ještě neztratil.

84

TYPY A STYLY VŮDCOVSTVÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


V tom se projevuje největší rozdíl mezi pragmatickým vůdcovstvím na straně jedné a charismatickým a ideologickým na straně druhé. Pragmatický vůdce většinou nemůže dospět do situace, kdy své stoupence získá natolik bezvýhradně, aby byli schopni v jeho jménu a třeba i proti svému prvotnímu přesvědčení například obětovat život nebo uplatňovat násilí vůči jiným; na rozdíl od výrazných charismatických a ideologických vůdců, kteří dokáží ve jménu svém nebo své vize strhnout přesvědčivostí či manipulací (často obojím) celé národy k takovému jednání, které by za běžných okolností připadalo většině lidí téměř nemyslitelné. Je třeba dodat, že charismatičtí a ideologičtí vůdcové nezískávají své stoupence nutně pouze pro páchání zla, ale také pro velké sebeobětování při prosazování dobra a spravedlnosti, i když se v tomto okamžiku pohybujeme na pomyslném ostří nože – mnohokráte bylo připomínáno, kolik jsou lidé schopni napáchat zla při prosazování i z principu dobré věci!

Občas se setkáváme také s označením heroické vůdcovství, které se neodvíjí primárně od autority spojené s pozicí, již vůdce ve státě zastává, ani od jeho vynikajících osobnostních charakteristik, ale spíše od způsobu, kterým tyto dané atributy využívá při ovlivňování stoupenců a ve prospěch státu, a cílů, které před sebe a národ klade (srov. Morris, Schwartz, 1993).

14

Heroický vůdce je co do vlivu srovnatelný s vůdcem charismatickým, ale na rozdíl od něho neuplatňuje svůj vliv pouze prostřednictvím charismatu, ale představuje pro své stoupence výrazný symbol. To znamená, že v určitých okamžicích heroický vůdce stoupence svým způsobem ani přímo nevede (ve smyslu udílení rad nebo příkazů), ale slouží více jako ideál a symbol, skrze nějž následovníci směřují k požadovaným cílům: není přímo hybatelem dějinných událostí, ale spíše prostředkem, skrze nějž probíhají. Některé teorie však zdůrazňují stěžejní roli chování a činů heroických vůdců při jejich charakterizování. Heroický vůdce pak není vnímán především prostřednictvím toho, co pro národ představuje (symbol), ale více prostřednictvím svých výjimečných činů a jejich úspěšnosti při prosazování zájmů státu či jiné sociální skupiny: za heroického vůdce „mluví jeho činy“. Můžeme předpokládat, že v první fázi etablování heroického vůdce jsou to právě jeho činy, které jsou základem image heroického vůdcovství, a teprve později se vůdce stává více symbolem na těchto výjimečných činech založeným. Vůdcové nemusejí být jako heroičtí vnímáni pouze „svým“ národem. V pozitivním, ale i negativním smyslu se mohou heroickými stát pro mnoho lidí z různých kultur (např. i z literárních děl nebo fi lmů známe situace, kdy nejen kladný, ale i záporný hrdina k sobě přitahuje lidskou pozornost). S heroickým vůdcem tedy můžeme být ztotožněni, nebo jej můžeme k smrti nenávidět, ovšem málokdy jej můžeme prostě ignorovat (Valenty, Feldmann, 2002).

V jiné souvislosti při konkrétnějším popisu moderních francouzských vůdců používá Hoff man (1991) slovo heroický také pro označení určitého vůdcovského stylu, a to především (jak říká) z toho důvodu, aby se vyhnul nadbytečnému a relativně bez patřičných souvislostí užívanému termínu charismatický vůdce. K tomu poznamenává, že tzv. heroické vůdcovství 14 V textu občas používáme promiscue pojmy „národ“ a „stát“, i když jsme si vědomi, že především v politic

ké vědě jde o poměrně přesně vymezené a rozdílné termíny. K tomuto zjednodušování jsme přistoupili

hlavně proto, že při popisování interakcí mezi vůdcem a nějakou sociální skupinou (ať již je jí hnutí, strana,

národ či stát) se primárně soustřeďujeme právě na povahu vztahů mezi vůdcem a danou skupinou (a

jejími členy) – striktní vymezování konkrétní skupiny je tím pádem méně podstatné, jelikož nemá zcela

zásadní vliv na charakter těchto vztahů.

85

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


se objevuje tam, kde jsou dlouhodobě odkládány potřebné celospolečenské změny, tedy tam, kde společnost „čeká“ na výjimečného jedince, hrdinu, který pokud možno „vše vyřeší“. Na druhou stranu se autor domnívá, že užití termínu heroický je v podstatě zbytečným pokusem vyhnout se termínu charismatický. Tato jeho kritická poznámka se však zdá být celkem nepřípadná, protože autor stejně daný pojem používá a pojímá heroické vůdcovství (v němž je jedinec, vnímaný následovníky jako hrdina, vtažen „do hry“ především v případě např. pro stát nepříznivých okolností) jako termín příbuzný vůdcovství charismatickému. V některých situacích je možné setkat se i s pojmem „krizové“ vůdcovství (crisis leadership), evokující krizový management, které také vyžaduje určitý typ vůdčího jedince, jenž svým způsobem prokáže schopnost zvládnout neobvyklé a národ nebo jinou „jeho“ sociální skupinu ohrožující historické okolnosti (a tím se vlastně stává hrdinskou postavou).

Dle Hoff mana (1991) má heroické vůdcovství, resp. heroický vůdce, několik jednoznač

ných charakteristik:

heroičtí vůdcové mají často odlišné normy než většinová společnost,

heroické vůdcovství je spojeno s neodkladnými celospolečenskými změnami,

heroický vůdce se neúčastní standardních politických her, je spíše „solitérem“, pro

kterého je typický odpor k normám, rituálům a zažitým pravidlům politiky,

heroický vůdce je tak spíše rebelem, nonkonformistou, jenž nerespektuje zažitý řád

a převládající ideje,

heroický vůdce často rozděluje veřejnost (svým chováním, jednáním, přístupem

k politice). Za heroické však můžeme v určitých situacích označit i ideologické nebo dokonce pragmatické vůdce, a to v těch případech, kdy jsou jejich činy vnímány jako zcela výjimečné a přinášející národu či státu nezpochybnitelný profi t, ať již materiální, nebo psychologické povahy. Pro možné příklady projevů heroického vůdcovství u současných jinak spíše pragmatických (a z povahy jejich pozice ve státě také legislativních) vůdců nemusíme chodit daleko, protože jakékoliv krizové situace vyvolávají potřebu rázných činů a radikálních rozhodnutí (ať již reálných, nebo „mediálních“). Takže například ruský prezident Vladimír Putin se svým jednáním, kdy v roce 1999 v reakci na teroristické útoky v ruských městech podnikl rázný vojenský útok v Čečensku, který podpořil i obdobně „ráznými“ vystoupeními v médiích, stal pro mnoho Rusů znejistělých teroristickým ohrožením hrdinou, jenž za ně (pomyslně) bojuje. V obdobné situaci se ocitl americký prezident George Bush, když mu během 18 měsíců po teroristických útocích z 11. září 2001 razantní postup a vyhlášení války terorismu umožnilo překročit svůj (nevýrazný) stín a na čas se stát hrdinským vůdcem národa (Roper, 2004), který se opět postavil proti nepříteli, aby ochránil svůj lid. U obou prezidentů je sporné, nakolik tyto situace ovlivnily jejich pozdější vnímání lidmi (když krize odezněly) a nakolik byl jejich obraz jakožto hrdinských vůdců uměle vykonstruovaný médii. Na druhou stranu pro část Rusů Putin již hrdinou, bojujícím občas „proti všem“, zůstal nastálo (podrobněji k Putinovi viz kapitola 8.2).

Někdy bývá jako specifi cký typ popisováno i revolucionářské vůdcovství, které se pojí

s charakterizováním vůdcovského stylu těch jedinců, kteří se dostávají do popředí v průběhu revolučních hnutí. Rejai a Phillips (1997) konstatují, že stejně jako ostatní typy vůdců, jsou také

„

„

„

„

„

86

TYPY A STYLY VŮDCOVSTVÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


vůdcové revoluční ovlivňováni sociodemografi ckými, psychologickými a situačními faktory. Tito autoři zkoumali 135 revolučních vůdců, ovšem jejich výzkum se jeví být zcela popisný. V podstatě jen popsali, kde se vůdcové narodili, jaká byla jejich rodina, z jaké společenské vrstvy pocházeli. V oblasti „psychologické“ pak autoři nabídli opět jakýsi procentuální popis vcelku obecných charakteristik a „zjistili“ tak, že revoluční vůdcové byli nacionalističtí, převážně egoističtí, měli smysl pro spravedlnost, často se odlišovali od obecně přijímaných norem, byli motivováni dřívější „deprivací“ apod. Autoři tak „kupodivu“ zjistili (což bylo předvídatelné ze způsobu jejich zkoumání), že revoluční vůdcové byli vcelku normální lidé, chovali se většinou racionálně a pochopitelně; a bylo také možné je „dobře zkoumat“. Také díky tomuto výzkumu se zdá být pojetí revolucionářského vůdcovství jedním z „hypotetičtějších“ označení, které se ve většině případů stává součástí jiných, nosnějších konceptů vůdcovství. Vliv tzv. revolučního vůdce tak může být založen na jeho charismatu, na síle ideologie, kterou vyznává, nebo i na prosté a účinné pragmatičnosti jeho přístupu k řešení aktuálních a důležitých problémů „revoluční“ cestou (tedy takovou, která mění stávající společenský řád ve státě).

Přesto má revolucionářské vůdcovství určitá specifi ka, která bychom chtěli na tomto místě zmínit a která vycházejí především z toho, že pro některé revoluční vůdce je důležitá fl exibilita a v průběhu jejich vládnutí také schopnost relativně výrazně změnit svůj vůdcovský styl. Tato nutnost změny vyplývá z faktu, že v revolučním období, tedy před získáním moci, je pro vůdce vhodný zcela jiný typ politického chování než v době po vítězství revoluce. Revolucionář musí být svým způsobem fanatikem, jeho vidění světa a politiky je téměř černobílé, protože vše hodnotí optikou revoluce, která je pro něj nejvyšším dobrem. Všechny ostatní jedince, sociální skupiny i národy dělí na nepřátele a přátele podle toho, jaký mají vztah k jeho revolučním myšlenkám (Suedfeld, Rank, 1976). Netoleruje ani nerozhodnost, takže se často může řídit známým heslem ortodoxních komunistických režimů „kdo není s námi, je proti nám“. Avšak po ustavení „vlády“ dříve revolučních myšlenek se situace podstatně mění, nestačí již pouhé stavění se proti něčemu, nýbrž je potřeba začít řešit množství běžných a komplikovaných politických problémů, narůstá složitost vztahů s přáteli i nepřáteli, protože také s nimi je nakonec nezbytné nějakým způsobem vycházet, a dokonce dříve zcela jednoznačné a „nezpochybnitelné“ revoluční myšlenky začínají být upravovány a měněny na základě různých vlivů: svět přestává být pro vůdce černobílý. Pokud se s touto „nejasností“ světa revoluční vůdce nechce smířit, uchyluje se někdy k aplikování teroru – aby dřívější černobílost zůstala konstantní. Typ „skutečného“ a vyhraněného revolučního vůdce se tak stává v reálném kompromisním politickém dění nefunkčním, zčásti proto, že vlastně dokáže pod vlajkou revolučních myšlenek jen bořit starý řád, ovšem nesvede již pracně budovat řád nový.

V literatuře se setkáváme také s termínem symbolické vůdcovství (např. Rejai, Phillips, 1997), ke kterému však lze vznést obdobné připomínky jako k vůdcovství revolucionářskému. V politické oblasti vlastně něco takového jako symbolické vůdcovství (jakožto samostatný a nosný typ vůdcovství) neexistuje, protože symbolické atributy se pojí s většinou ostatních základních typů vůdcovství: heroický vůdce je symbolem určitých činů, charismatický vůdce symbolizuje např. určité výjimečné vlastnosti, ideologický vůdce se stává symbolem prosazovaných myšlenek a nakonec také pragmatický vůdce se může stát symbolem převládajících nálad a aktuálních názorů jeho následovníků. Spíše než o specifi ckém typu symbolického

87

VYMEZENÍ VŮDCOVSTVÍ A JEHO KONSEKVENCÍ

PSYCHOLOGIE VŮDCOVSTVÍ

5


vůdcovství hovoříme o symbolické povaze vztahů mezi lidmi a především o symbolickém charakteru politiky jako takové (tuto problematiku podrobněji rozebíráme v kapitole 5.5).

Při nalézání a charakterizování různých typů vůdcovství jsme opomněli zmínit jeden z výsostně politických – legislativní vůdcovství. K legislativním vůdcům patří například prezidenti USA a jako takoví jsou omezováni do určité předem stanovené míry legislativní mocí (Hargrove, 1986). To ovšem legislativním vůdcům nebrání stát se „skutečnými“ charismatickými či heroickými vůdci (jak jsme viděli výše na příkladu amerického prezidenta Bushe), protože legislativní omezení v moderních demokraciích slouží především účelu nedopustit zneužívání moci, které ovšem vždy na různých úrovních správy státu povětšinou skrytě probíhá a projevuje se především v ekonomické oblasti, tzn. moc může být zneužívána hlavně k osobnímu obohacení, ne již k uplatňování moci, či dokonce násilí na lidech, tedy k „prostému“ uspokojování moci podrobením si a ponižováním ostatních. 5.4 Vůdcovství, komunikace a formování dojmů o vůdcích Bez nějaké formy komunikace mezi lidmi bychom vlastně o existenci vůdců a jejich stoupenců (případně v širším smyslu ovládaných) vůbec nemohli uvažovat. Podle Jiráka a Říchové (2000) by společnost bez komunikace ztratila svoji základní identifi kační hodnotu, přišla by o obsah, protože komunikace je základní a integrální součást společnosti. Zcela zásadní je tak zvaná vyšší forma komunikace, kterou reprezentuje jazyk. Právě díky jemu se člověk vydělil z původního pouhého živočišného světa a dokázal učinit v podstatě dva rozhodující kroky, které ho v průběhu vývoje druhu od zvířat stále vzdalovaly. Prvním z nich bylo, že si člověk začal plánovitě přizpůsobovat okolní prostředí, aby mu bylo co nejvíce prospěšné.

15

Druhým, daleko důležitějším krokem byla skutečnost, že člověk začal přizpůsobovat

nebo lépe, cíleně pře



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist