načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psychologie osobnosti -- Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání - Pavel Říčan

Psychologie osobnosti -- Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání

Elektronická kniha: Psychologie osobnosti
Autor:
Podnázev: Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání

Jaký jsem, kdo jsem, jak si mohu rozumět s druhými, jaký smysl má moje existence? Psychologie osobnosti je jeden z oborů, v nichž jde o sebepochopení každého jednotlivce, i čtenáře této ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  271
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 208
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 6., rev. a dopl. vyd., V Grada Publishing 2.
Skupina třídění: Vývojová psychologie. Individuální psychologie
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2010
ISBN: 978-80-247-3133-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Definice a předmět oboru, jeho vývoj a místo v soustavě ostatních vědních disciplín. Základní pojmy a kategorie. Aplikační oblasti psychologie osobnosti. Metody výzkumu a nejnovější vývojové trendy.

Popis nakladatele

Jaký jsem, kdo jsem, jak si mohu rozumět s druhými, jaký smysl má moje existence? Psychologie osobnosti je jeden z oborů, v nichž jde o sebepochopení každého jednotlivce, i čtenáře této knihy. Přinášíme vám monografii učebnicového typu, která pojednává o jednotlivých složkách osobnosti a systematicky popisuje individuální rozdíly. (obor v pohybu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Říčan - další tituly autora:
Dětská klinická psychologie -- 4., přepracované a doplněné vydání Dětská klinická psychologie
Psychologie osobnosti -- Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání Psychologie osobnosti
Jak na šikanu Jak na šikanu
Psychologie příručka pro studenty Psychologie příručka pro studenty
Cesta životem -- Vývojová psychologie Cesta životem
 (e-book)
Jak na šikanu Jak na šikanu
 
K elektronické knize "Psychologie osobnosti -- Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Psychologie náboženství a spirituality Psychologie náboženství a spirituality
 (e-book)
Psychologie komunikace Psychologie komunikace
 (e-book)
Vývojová psychologie -- 2., aktualizované vydání Vývojová psychologie
 (e-book)
Psychologie osobnosti -- Hlavní témata, současné přístupy Psychologie osobnosti
 (e-book)
Dějiny psychologie Dějiny psychologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PSYCHOLOGIE

OSOBNOSTI

PSYCHOLOGIE

OSOBNOSTI

PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI

Pavel ŘíčanPavel Říčan

Pavel Říčan

Jaký jsem, kdo jsem, jak si mohu rozumět s druhými, jaký smysl má moje existence tady a teď? Psychologie osobnosti je jeden z oborů, v nichž se hraje o sebepochopení člověka, každého jednotlivce, i čtenáře této knihy. Přinášíme vám monografi i učebnicového typu, která pojednává o jednotlivých složkách osobnosti a systematicky popisuje individuální rozdíly. Seznamte se s metodami psychodiagnostickými i humanisticko-psychologickými. Revidované a doplněné vydání známé publikace je určeno nejen studentům psychologie, ale i těm, kteří poznatky tohoto oboru využívají například v pomáhajících profesích, nebo těm, kteří chtějí nalézt odpověď na otázky týkající se psychologie osobnosti, ať již ze zájmu o vlastní rozvoj, či ve snaze porozumět svým nejbližším.

GRADA Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

OBOR V POHYBU

OBOR V POHYBU

6., REVIDOVANÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ

6., REVIDOVANÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ



Pavel Říčan

PSYCHOLOGIE

OSOBNOSTI

Grada Publishing

6., REVIDOVANÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ

OBOR V POHYBU


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena

v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití

této knihy bude trestně stíháno. prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc.

Psychologie osobnosti

obor v pohybu 6., revidované a doplněné vydání TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 3879. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Drahuše Mašková Sazba a zlom Antonín Plicka Obrázek 5.2 nakreslila Mgr. Anna Pekárková Počet stran 208 Vydání 6., v nakladatelství Grada Publishing 2., 2010 Dotisk 2011, 2012 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice Recenzovali: doc. PhDr. Karel Balcar, CSc. prof. PhDr. Jan Vymětal, CSc. © Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-3133-9 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9090-9 (ve formátu PDF)

OBSah

PŘeDmluva ...................................................................................................................... 9

SlOvO úvODem: OBOR v POhyBu ......................................................................... 11

1. PŘeDmět a PŘíStuP PSyChOlOgIe OSOBNOStI ........................................ 13

1.1 Definice osobnosti ......................................................................................................... 13

1.2 Sousední obory psychologie osobnosti ........................................................................... 15

1.2.1 Sousedící oblasti uvnitř psychologie .................................................................... 15

1.2.2 Sousedící vědní obory mimo psychologii .............................................................. 17

1.2.3 Aplikační oblasti psychologie osobnosti ................................................................ 19

1.3 Historický pohled na psychologii osobnosti ................................................................... 20

1.3.1 Historické zdroje psychologie osobnosti ............................................................... 20

1.3.2 Vývoj psychologie osobnosti, její historický smysl a poslání .................................... 23

2. metODy PSyChOlOgIe OSOBNOStI ................................................................ 29

2.1 Výzkumné a diagnostické techniky ................................................................................ 29

2.1.1 Systematické pozorování .................................................................................... 30

2.1.2 Posuzovací škály ............................................................................................... 31

2.1.3 Analýza spontánních výtvorů ............................................................................. 32

2.1.4 Psychologický interview ..................................................................................... 33

2.1.5 Psychologický dotazník ...................................................................................... 34

2.1.6 Výkonové testy .................................................................................................. 37

2.1.7 Testy osobního stylu ........................................................................................... 37

2.1.8 Projektivní testy ................................................................................................ 38

2.1.9 Psychofyziologické metody .................................................................................. 39

2.2 Pojem vlastnosti a problém koherence v popisu osobnosti ............................................. 41

2.2.1 Vlastnosti a rysy ................................................................................................ 41

2.2.2 K problému koherence vlastností ........................................................................ 43

2.3 Výzkumné strategie v psychologii osobnosti ................................................................... 46

2.3.1 Vývojové projekty .............................................................................................. 46

2.3.2 Taxonomie individuálních rozdílů v psychologii osobnosti ................................... 52

2.3.3 N = 1: Jediný člověk jako předmět výzkumu ....................................................... 57

3. BIOlOgICký záklaD OSOBNOStI. temPeRameNt a k ONStItuCe .... 63

3.1 Biologie jako klíč k psychologii osobnosti ...................................................................... 63

3.2 Temperament ................................................................................................................ 65

3.2.1 Antická „šťávová“ teorie temperamentu .............................................................. 65

3.2.2 Kretschmerova morfologicky založená teorie temperamentu .................................. 67

3.2.3 Eysenckova teorie: extraverze–introverze, neuroticismus, psychoticismus ................ 68

3.2.4 Současné výzkumy temperamentu ...................................................................... 71


4. SChOPNOStI ............................................................................................................. 75

4.1 Základní pojmy ............................................................................................................. 75

4.2 Techniky diagnostiky schopností ................................................................................... 77

4.2.1 Studium schopností v přirozených situacích ........................................................ 77

4.2.2 Testy schopností ................................................................................................. 77

4.3 Klasifikace schopností: Faktorová analýza ...................................................................... 80

4.3.1 Inteligence ........................................................................................................ 80

4.3.2 Vývoj v chápání a měření inteligence .................................................................. 82

4.4 Inteligence a speciální schopnosti .................................................................................. 84

4.4.1 Verbální schopnosti ........................................................................................... 84

4.4.2 Prostorová představivost .................................................................................... 84

4.4.3 Numerická schopnost ........................................................................................ 85

4.4.4 Percepční pohotovost ......................................................................................... 85

4.4.5 Paměťové schopnosti .......................................................................................... 86

4.4.6 Psychomotorické schopnosti ................................................................................ 86

4.4.7 Umělecké schopnosti .......................................................................................... 86

4.4.8 Gardnerova teorie sedmera inteligencí ................................................................ 87

4.4.9 Současné výzkumy schopností ............................................................................. 88

4.5 Vliv dědičnosti a prostředí na rozvoj schopností ............................................................ 89

4.6 Schopnosti a postavení člověka ve společnosti ................................................................ 90

4.6.1 Primární a sekundární projevy schopností .......................................................... 90

4.6.2 Jak důležité jsou schopnosti? .............................................................................. 90

5. mOtIvaCe .................................................................................................................. 95

5.1 Vybrané problémy teorie motivace ................................................................................. 96

5.1.1 Definice ........................................................................................................... 96

5.1.2 Dva introspektivně fyzikální homeostatické modely ............................................. 96

5.1.3 Odvozování motivů a funkční autonomie .......................................................... 98

5.1.4 Konflikt motivů .............................................................................................. 100

5.1.5 Typická rozcestí motivační dynamiky ............................................................... 101

5.1.6 Motivační stavy a motivační vlastnosti ............................................................. 103

5.2 Přehled motivačních vlastností .................................................................................... 103

5.2.1 Primární potřeby ............................................................................................ 104

5.2.2 Zájmy ............................................................................................................ 108

5.2.3 Postoje a hodnotové orientace ........................................................................... 109

6. emPIRICky ODvOzeNé RySy OSOBNOStI ..................................................... 115

6.1 Poruchy osobnosti ....................................................................................................... 115

6.2 Cattellův šestnáctifaktorový systém .............................................................................. 117

6.3 Velká Pětka .................................................................................................................. 120

7. teORetICky ODvOzeNé RySy OSOBNOStI ................................................. 127

7.1 Jungova typologie ........................................................................................................ 127

7.2 Kuhlova teorie interakcí osobnostních systémů ............................................................ 130

7.3 Cloningerovy dimenze charakteru ............................................................................... 131

7.4 Převážně spekulativní tvorba humanistických psychologů ............................................ 131

7.5 Z výsledků kognitivistických teorií .............................................................................. 132


8. FuNkčNí aRChItektuRa OSOBNOStI ......................................................... 137

8.1 Introspektivní východisko psychoanalytické teorie osobnosti ....................................... 138

8.2 Anatomie „psychického aparátu“ podle Freuda: Id – Ego – Superego .......................... 139

8.3 Vědomí, nevědomí a funkce psychického aparátu ........................................................ 141

8.4 Alternativní hlavní motivy ........................................................................................... 143

8.5 Jungovo doplnění Freuda: Kolektivní nevědomí, archetypy, komplexy ........................ 144

8.6 Ego-psychologie .......................................................................................................... 147

8.7 Berneho modifikace psychoanalytického modelu ......................................................... 147

8.8 Kognitivistické principy .............................................................................................. 149

8.9 Humanistické teorie osobnosti. Spiritualita ve struktuře osobnosti .............................. 152

8.9.1 Smysl života ................................................................................................... 152

8.9.2 Spiritualita .................................................................................................... 152

8.10 Transpersonální dimenze osobnosti ............................................................................ 156

9. vývOjOvá PSyChOlOgIe OSOBNOStI ........................................................... 163

9.1 Vývoj a osobnost ......................................................................................................... 163

9.1.1 Biologické zrání (a involuce) jako faktor formování osobnosti ............................ 163

9.1.2 Učení jako mechanismus vývoje ....................................................................... 164

9.1.3 Kritická a senzitivní období ............................................................................ 164

9.1.4 Zákonité vývojové krize ................................................................................... 165

9.1.5 Vlastní aktivita jedince, který se vyvíjí ............................................................. 166

9.2 Psychosexuální vývoj podle Freuda .............................................................................. 166

9.3 Eriksonova teorie „osmi věků člověka“ ......................................................................... 168

9.3.1 Stadium receptivity – téma základní důvěry ..................................................... 168

9.3.2 Stadium autonomie ........................................................................................ 169

9.3.3 Stadium iniciativy .......................................................................................... 169

9.3.4 Stadium přičinlivé píle ................................................................................... 170

9.3.5 Stadium identity ............................................................................................ 170

9.3.6 Stadium intimity ............................................................................................ 171

9.3.7 Stadium generativity ....................................................................................... 172

9.3.8 Stadium integrity ........................................................................................... 172

9.4 Objektní vztahy v raném dětství a jejich význam v dospělosti ...................................... 173

9.5 Jung o vývoji osobnosti ............................................................................................... 174

10. já a Svět ................................................................................................................. 179

10.1 Proč tolik „Já“ v psychologii osobnosti? ..................................................................... 179

10.2 Co je „Já“? ................................................................................................................. 180

10.2.1 Zcela zvláštní zájmeno .................................................................................. 180

10.2.2 Já jako subjekt .............................................................................................. 181

10.3 Rogersovo Self ........................................................................................................... 186

10.4 Sebevědomí a jeho struktura ...................................................................................... 189

10.5 Self v sociálně-kognitivní teorii .................................................................................. 190

lIteRatuRa záklaDNí ............................................................................................ 195

lIteRatuRa SPeCIálNí ............................................................................................ 197

RejStŘíky ...................................................................................................................... 201

předmluva / 9

PŘeDmluva

Vděčně využívám laskavé nabídky nakladatelství připravit nové vydání s  od

stupem pouhých dvou let. Mám z této možnosti radost, protože ji chápu jako znamení

toho, že kniha byla – v duchu obecnější strategie nakladatelství Grada – zařazena mezi

díla, u nichž se počítá s delší životností při periodickém „omlazování“.

Zatímco předešlé, páté vydání bylo oproti čtvrtému, vyšlému ještě za hlubokého

„totáče“, radikálně přepracováno a  rozšířeno, šesté vydání je rozšířeno jen nepatrně.

Bylo doplněno o několik autorů, převážně domácích, a byly zvýrazněny humanisticko

psychologické motivy. Bylo opraveno několik chyb. Hlavně však byla provedena řada

stylistických úprav a zjednodušení, odstraňujících zbytečné teoretické „piruety“. Některé

náročné pasáže byly také přemístěny do vysvětlivek určených pro odborníky a umístěných

na konci jednotlivých kapitol. Kniha by proto měla být srozumitelnější pro studenty a pro

čtenáře, kteří nejsou profesionálními psychology.

slovo úvodem: obor v pohybu / 11

SlOvO úvODem: OBOR v POhyBu

Psychologie osobnosti

1

existuje již přes sto let a je možno ji chápat jako víceméně

hotový, „zavedený“ obor, který má jasné základní pojmy, vymezené pole působnosti a osvědčené metody. O  osobnosti existuje velké množství dobře ověřených objektivních poznatků, kterých stále přibývá, a tento poznatkový fond se také již dlouho s úspěchem aplikuje ve sféře pedagogické, klinické, podnikové, sportovní i jinde. Ten, kdo má o náš obor zájem, může se s jeho základy seznámit tak, že si o něm přečte knížku, v níž jsou základní pojmy, metody a poznatky předloženy přehledně a pokud možno srozumitelnou formou – podobně jako třeba poznatky o stavbě a funkcích lidského těla ve středoškolské učebnici.

Je to ale ještě jinak! Psychologie osobnosti je jeden z oborů, v nichž se hraje o sebe­ pochopení člověka, především západního člověka naší doby, každého jednotlivce, čtenáře (a ovšem i autora) této knihy. Jaký jsem, kdo jsem, jak si mohu rozumět s druhými, jaký smysl má moje existence tady a teď ?

Sebepoznání nemůže být plně objektivní. I když jsem k sobě maximálně poctivý, když sám sebe podrobím všem známým metodám, počínaje inteligenčním testem a  konče psycho analýzou, nemohu „vyskočit“ ze svého místa ve vesmíru a ze své chvíle v čase. Něco mám rád a něco se mi hnusí, něco se mi jeví jako důležité pro život a něco jako vedlejší, něco jako moudrost věků, něco jako omyl a něco jako lež. Něco, co se jedné době nebo jedné kultuře jeví jako samozřejmá pravda, pro druhou je bláhový omyl. Symboly, které jsou jedněm drahé, nebo dokonce posvátné, jiným neříkají nic. Příběhy, které jedny vzrušují a dojímají, jiné nudí. Ke všemu, co zkoumám, přistupuji proto chtě nechtě s určitým předporozuměním, které nemohu – jako kabát na vědecké konferenci – „odložit v šatně“.

Další komplikace: Sám předmět našeho oboru, lidská osobnost, se mění v důsledku radikálních historických změn. Jednotlivé generace se od sebe navzájem stále více liší. Lišíme se od svých předků a potomků i biologicky, ale hlavně v tom, jak jsme psychicky utvářeni svým prostředím, výchovou, stylem života a jeho podmínkami v počítačovém věku, prudkým globalizačním srůstáním kultur. Skeptik dokonce řekne, že v důsledku těchto změn poznatky psychologie osobnosti zastarávají rychleji, než přibývá nových, takže známe dnešního člověka (i sami sebe!) vlastně stále méně.

Moderní věda považovala dlouho sebe samu za nositelku konečné, zaručeně objektivní pravdy. Myslela, že odhaluje sebepochopení minulých generací jako snůšku omylů a předsudků, zatímco ona sama žádné předsudky nemá, že už našla klíč k řešení všech otázek, které má smysl klást. Postmoderna znamená vystřízlivění vědy, jež poctivě přiznává své meze. Přináší to však zároveň i nebývalou pluralitu, vlastně změť nejrůznějších nauk a představ o lidské osobnosti a jejím místě ve světě, počínaje vědecko-fantastickou obrazotvorností, přes všechny filosofie a všechna náboženství až po moudrost (i pošetilost) 1

Ve světové literatuře se začíná vžívat termín personologie, který patrně časem převládne. / psychologie osobnosti šamanů a nejrůznějších šarlatánů. Stejně pestrá je i mozaika prostředků nabízených k poznávání a rozvíjení osobnosti, od zásahů do vlastního těla, včetně mozku, přes vyhledávání extrémních zkušeností v  adrenalinových sportech nebo ve všemožných formách sexu, přes rozpuštění vlastní identity v davovém nadšení až po černou magii – nebo naopak po meditativní spiritualitu Buddhových žáků.

Ze všech možných cest poznání člověka volím tradiční racionalitu Západu, jednoduše řečeno rozum, který je dnes třeba hájit proti pseudovědeckým nebo protivědeckým útokům i proti módnímu zpochybňování a pohrdavému nezájmu těch, kteří postmodernu chápou jako svobodu intelektuálního i etického chaosu.

Přirozeným spojencem vědecké racionality je hodnotová orientace na svobodu, rovnost a solidaritu, která je vlastní naší spirituální tradici. Patří sem i snaha o osobní vyjádření vlastní autentické zkušenosti se světem a se sebou samým.

V psychologii osobnosti je třeba plně uplatňovat co nejpřesnější metody zjišťování a ověřování faktů, včetně měření. K tomu patří matematika a rigorózní testování hypotéz i neustávající kritická analýza teoretického diskurzu, který se o tom všem vede. Současně je však třeba respektovat, že to nejpodstatnější, nejhlubší poznání je založeno na bytostném setkání poznávaného s poznávaným, ze kterého oba účastníci odcházejí – podaří-li se – obohaceni, moudřejší, citově zralejší, laskavější, otevřenější pro dobrodružství vpravdě lidské existence.

* * *

Tato kniha není náročná na psychologické znalosti. Vystačíte s elementárním úvodem do psychologie, jakým je například moje Psychologie (Portál, 2009). Kdo je ochoten a schopen soustředěně studovat a přemýšlet nad tím, co čte, vystačí i s velmi omezenými znalostmi, nebude však samozřejmě rozumět všemu beze zbytku.

Odborníkům z různých humanitních oborů, kteří mají jen malé znalosti psychologie, jsou určeny úseky, jež pokročilý student psychologie (a tím spíše psycholog z povolání) jen letmo zaregistruje, jako např. popis testů a dotazníků, pojem IQ, modely motivace a Freudovy názory na strukturu psychického aparátu.

Nesnažím se zavalit čtenáře množstvím fakt, ta ostatně rychle stárnou. Spíše mi jde o to, seznámit ho s kritickým stylem psychologického myšlení, což mu pomůže orientovat se jak v odborné literatuře a v psychologické praxi, tak i sám v sobě, ve vlastním nitru a ve svých interpersonálních vztazích, ve svém životním příběhu a jeho smyslu.

V poznámkách pod čarou uvádím vysvětlivky a drobné odbočky od souvislého výkladu i literární odkazy, pokud by zbytečně rušily plynulé čtení. Na konci každé kapitoly jsou poznámky určené náročným studentům a  odborníkům, jež by začátečníka zdržovaly a mátly. Tam také upozorňuji na otevřené problémy nebo i polemizuji s jinými autory.

Při psaní této knihy jsem čerpal z mnoha pramenů, z knih a výzkumných statí českých i světových, z vlastních výzkumů a z pedagogické i klinické praxe. Největší inspirací pro mě však byla práce Karla Balcara Úvod do studia psychologie osobnosti, dnes již nikoli up-to-date, ale nedostižná v myšlenkové přesnosti a poctivosti. Věnuji mu svou knihu v úctě a přátelství.

Autor


předmět a přístup psychologie osobnosti / 13

1. PŘeDmět a PŘíStuP

PSyChOlOgIe OSOBNOStI

1.1 DeFINICe OSOBNOStI

V psychologii více než v jiných oborech závisí definice na významu použitých

slov v běžné řeči. V jazyce je skryto, „zašifrováno“, obrovské množství psychologických poznatků, které se nahromadily za tisíce let, kdy lidé přemýšleli o  tom, jak sdělit své vlastní prožitky druhým, jak vysvětlit své jednání, jak pochopit jednání jiných lidí atd.

-i

Každý autor může definovat své pojmy, jak uzná za vhodné, použije-li k tomu však slova z běžné řeči, musí počítat s tím, že čtenáři budou mít sklon chápat je právě v tom smyslu, který mají v běžné řeči. Musí dokonce počítat i s tím, že i on sám bude stále v pokušení „sklouzávat“ k těmto významům ve svém odborném myšlení.

-ii

Zaměříme se nyní na tři významy, které má slovo „osobnost“ v psychologii, tedy na tři pojmy osobnosti. 1. Hodnotící pojem: Slovo osobnost užije laik především v hodnotícím významu. Osob

ností, resp. „skutečnou osobností“, je jedinec nějak pozoruhodný, vynikající, přede

vším v pozitivním smyslu. V duchu humanistické psychologie využívá tento význam

i v psychologii – jako jeden z mála – velmi podnětně a ušlechtile Smékal: „Člověk

je osobností tehdy, když má svou tvář, když je autorem svých činů, když nekopíruje

a nenapodobuje, ale když zodpovědně stojí za tím, co dělá, když jedná s vědomím

důsledků svých činů (...). Osobnost je dána především tím, jak dovede (...) kontro

lovat svou činnost svým svědomím a tím, jak uvědoměle, odpovědně a ohleduplně

řeší úkoly svého života.“ (2004, str. 28)

Hodnotící pojmy jsou v  psychologii problémem. Chceme-li se řídit příkladem přírodních věd, které

mají být přísně nestranné, „objektivní“, musíme se hodnotících pojmů vzdát. Mnozí významní autoři,

například Erich Fromm a u nás právě citovaný Vladimír Smékal, považují za přirozený úkol psychologie,

aby – ve spolupráci s filosofií – hledala optimální vlastnosti, jež je radno pěstovat, i optimální mezilidské

vztahy, jež je třeba podporovat. Přírodní vědy nesmíme napodobovat otrocky. 2. Psychická individualita jedince: Osobností se rozumí osobitost, odlišnost jedince od

jiných jedinců, zejména od jedinců téhož věku a kultury. V tomto smyslu je psycho

logie osobnosti vědou o individuálních rozdílech, které jednak popisuje, jednak vy

kládá. Velmi silně je význam slova osobnost jako individuality vyjádřen v angličtině,

kde např. i místnost může mít, nebo naopak postrádat, právě „personality“. Není

snad náhodou, že právě anglicky píšící klasik, velikán ve výzkumu individuálních / psychologie osobnosti

rozdílů, Raymond Cattell, definuje osobnost prostě jako to, co působí individuální

rozdíly mezi lidmi.

2

3. Osobnost jako architektura

-iii

či struktura (uspořádání) celku psychiky: „Osobnost je člověk

jako celek po stránce duševní.“

3

(Tardy, 1967) Zkoumání osobnosti v tomto smyslu

je analogické ke zkoumání anatomie a fyziologie lidského těla (či jiného organismu).

Jde o rozčlenění psychiky (někdy se říká – zní to poněkud odlidštěně – „psychického

aparátu“) na relativně samostatné složky, z nichž každá má určitou funkci či funkce,

a zejména o integrovanou souhru těchto složek, zcela analogicky, jako je tomu při zkou

mání lidského organismu, kde jde o souhru jater, mozku, imunitního systému atd.

4

Mnozí autoři považují za důležité obohatit definici osobnosti (ve smyslu uspořádanosti, tedy náš třetí

pojem, někdy v kombinaci s druhým), a to různým směrem, zejména o myšlenky týkající se geneze a funk­

ce osobnosti. Řadu takových definic najdeme u  Smékala (2004), mezi nimi i  jeho vlastní: „Osobnost

je individualizovaný systém (integrace) psychických procesů, stavů a  vlastností, které vznikají jednak

socializací (působením výchovy a  prostředí), jednak přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí

člověka a determinují a řídí předmětné činnosti jedince, jeho sociální styky a duchovní vztahy.“ (str. 27)

Jaký je vztah mezi pojmy osobnost a charakter? Podle Allporta je charakter zhodnocená osobnost, tedy

osobnost viděná z etického hlediska. Tomu odpovídá také české adjektivum charakterní, jež znamená totéž

co mravně dobrý, s důrazem na spolehlivost. Německé Charakter znamená ovšem také povahu člověka

(nebo i věci) bez ohledu na mravní stránku. Tomu odpovídá eticky neutrální adjektivum charakteristický

a v německé literatuře pojem charakterologie. V tomto významu užívá termín charakter i Cloninger, vlivný

badatel v oblasti temperamentu, který navíc považuje osobnost za složenou z temperamentu (konstituční,

převážně vrozená složka) a charakteru (složka získaná učením). Volíme definici Allportovu; přiklání se

k ní i Smékal, který pěkně nazývá svědomí jádrem charakteru (2004, str. 363).

Předmětem psychologie osobnosti, tak jak se tento obor vyvinul, je psychika ve druhém a  třetím z  uvedených významů, zatímco první význam je okrajový. Snahy o  definici zahrnující oba (či dokonce všechny tři) pojmy považujeme za málo plodné. Logicky vzato, jde o dva různé podobory psychologie. Jejich pěstování „pod společnou firmou“ je výsledkem historického vývoje a jejich vzájemná spolupráce má velmi dobré důvody, 2

Stejný význam jako osobnost ve smyslu osobitosti má i méně „odborně“ znějící termín pova­

ha, který se nám hodí zvláště v adjektivní podobě povahový, místo správného, ale toporného

osobnostní. 3

Výraz osoba užíváme pro označení celého člověka v tomtéž smyslu jako subjekt, jedinec nebo

individuum. Ze stylistických důvodů řekneme někdy také prostě člověk, pokud nehrozí záměna

s označením druhu homo sapiens. 4

Zde jsme v podobné, spíše v horší situaci, než v jaké byla středověká medicína před zavedením

pitvy. Jak napovídá současné poznání anatomie a fyziologie mozku, je patrně i lidská psychika

rozčleněna na množství funkčně diferencovaných složek, které jsou mezi sebou velmi složitě,

důmyslně propojeny. Rozmanitost, často tápavost teorií, které o  tomto uspořádání máme,

a hrubost (snad bychom měli rovnou říct primitivnost) těchto teorií ve srovnání s tím, co je

známo o mozku, je očividná. Rozhodující objevy jsou teprve před námi. Je otázkou – a to

otázkou „do pranice“ – zda tyto objevy udělá psychologie jako samostatná, suverénní věda,

nebo spíše jako pouhý „přívěsek“ biologie. Ideálem je pro nás rovnocenná spolupráce oborů,

z nichž každý má svou vlastní základnu v jevech, které zkoumá.

předmět a přístup psychologie osobnosti / 15

jak poznáme i na řadě míst této knihy: Na jedné straně identifikace zúčastněných složek a poznání jejich souhry někdy rozhodujícím způsobem přispívá k výkladu individuálních rozdílů, na druhé straně popis a analýza individuálních rozdílů mohou vést k identifikaci těchto složek (funkčních systémů) a k poznání jejich souhry. Chápejme tedy psychologii osobnosti jako svérázný dvojobor.

-iV

Jsme-li si vědomi toho, že pracujeme se dvěma defini

cemi osobnosti, pak vždycky snadno poznáme ze souvislosti, o který z významů právě jde autorovi, kterého studujeme, případně také, zda ten či onen autor tyto významy odlišuje.

Pervin a kol. (2005, str. 6) reflektují problém předmětu psychologie osobnosti podobně. Podle nich se psychologie osobnosti zabývá jednak tím, co je lidem společné (univerzální  – náš třetí význam), jednak individuálními rozdíly (náš druhý význam). K tomu říkají, že tato dvě témata je někdy obtížné skloubit. Jako třetí téma uvádějí tito autoři ještě jedinečnost osobnosti, což však logicky spadá pod individuální rozdíly.

5

Resumé oddílu Za podstatné považujeme rozlišovat významy, v nichž se termín osobnost v psychologii osobnosti používá. Vlastní definici neformulujeme. Jestliže na ní čtenář „trvá“, doporučujeme uvedenou Smékalovu definici, která je stejně dobrá jako řada jiných. Neexistují definice správné a nesprávné, nýbrž pouze více nebo méně užitečné jako nástroje poznání. Podstatné je klást si vždy znovu otázku, v jakém významu užíváme – pod vlivem obecného jazykového povědomí, z něhož nemůžeme uniknout – ten či onen výraz v té či oné souvislosti. Slovo osobnost se svou mnohoznačností je perfektním příkladem obecné situace, ve které v psychologii – patrně ještě více než v jiných humanitních vědách – jsme.

1.2 SOuSeDNí OBORy PSyChOlOgIe OSOBNOStI

K  pochopení psychologie osobnosti jako oboru může pomoct charakteristika

jejích vztahů s  jinými obory, se kterými má něco společného, které s  ní „sousedí“ na pomyslné mapě věd a jejich aplikací. 1.2.1 sousedící oblasti uVnitř Psychologie Psychologie osobnosti má vztah ke všem oblastem psychologického myšlení a výzkumu. Je to přirozené. Zkoumá totiž, jak jsme viděli, integraci, strukturu, resp. architekturu, celkovou uspořádanost lidského individua. Mluvíme-li o  integraci, musí nás zajímat vše, co je integrováno, zapojováno do celku, a také všechny procesy integrace, integrační mechanismy a funkční systémy, jež jsou nositeli těchto mechanismů. V tomto smyslu celé psychologii jde  – koneckonců  – o  osobnost! Není proto snadné, a  patrně ani možné, přesně stanovit hranice psychologie osobnosti vůči ostatním psychologickým vědám. 5

Jedinečnost každého člověka je téma velmi zajímavé, ale týká se více filosofie než personologie.

Jde zde o myšlenky jako neopakovatelnost existence a radikální odpovědnost za vlastní život:

„Když ne ty, tak kdo!?“ Psychologie ovšem nemůže pominout prožívání a  jednání člověka,

který tyto myšlenky bere vážně, ani toho, který před nimi utíká. / psychologie osobnosti Tyto hranice jsou do značné míry věcí konvence, která je vyjádřena obsahem časopisů a knih s příslušnými názvy, výzkumnými a teoretickými tématy, jimiž se zabývají pracovníci tak či onak nazvaných oddělení psychologických fakult či ústavů atd., a jsou to hranice, které se ustavičně posouvají jak v  důsledku nových objevů, tak i  pod vlivem nových společenských zakázek – a také v důsledku toho, že ten či onen trend se stane načas hitem. Přece však lze zmíněnou „mapu“ alespoň zhruba načrtnout. Hranice na této mapě nebudeme ovšem chápat jako hranice mezi znepřátelenými státy. Na „hraničních přechodech“ panuje čilý provoz!

Určitou pomůckou pro stanovení hranic personologie vůči ostatním psychologickým oborům je protiklad

mikrosystémy versus makrosystémy. Jako příklady mikrosystémů můžeme uvést naučenou dílčí dovednost

(uvázat si kravatu) nebo jednoduchou instinktivní reakci (náběh ke zvracení při odporném pachu).

V  kognitivní psychologii můžeme za mikrosystém považovat mozkové moduly zajišťující poznávání

tváří, rozpoznávání lidských hlasů apod. (Každý z takových modulů má poměrně pevně ohraničenou

nervovou bázi v mozku, viz Fodor, 1983.) Mikrosystémy jsou z hlediska psychologie osobnosti okrajové.

Makrosystémy jsou komplexní útvary velmi různého druhu: smysl pro humor, klaustrofobie, dispozice

k  agresivní reakci na frustraci, schopnost užívat logických symbolů atd. Makrosystémem může být

i osobní, emočně nabitý vztah k mateřským postavám, jaký leckdy vládne osobní interpersonální síti,

fantazijnímu životu, možná i umělecké tvorbě. Klasický behaviorismus se svou orientací na mikrosysté

my byl popřením psychologie osobnosti (viz kap. 8.8). Problémem je z tohoto hlediska i bandurovská

sociálně-kognitivní teorie, orientovaná rovněž převážně na mikrosystémy. Psychologie osobnosti a psychologie motivace Motivace souvisí s osobností velmi úzce. Motivy jsou mocné síly v lidském životě, které usměrňují, organizují prožívání a  chování do velkých celků, a  zároveň samy vyžadují integraci do celku osobnosti. Sigmund Freud, jehož psychologie se probírá vždy jako první v učebnicích psychologie osobnosti, věnoval celé své dílo „zrádné“ hře pudů a jejich derivátů (odvozených motivů). Jediný dominantní motiv nebo konflikt mezi dvěma mocnými motivy nejednou umožní pochopit celé životní období určitého člověka. Neuspokojení důležitých motivů, zvláště pokud jsou vytěsněny z vědomí, vede k poruchám celé osobnosti. Také individuální rozdíly v zájmech, v hodnotách či v síle potřeb rozhodují o svérázu, o psychologické individualitě každého člověka. Některé teorie osobnosti (např. Adlerova) jsou vybudovány na zdůraznění určitého motivu. Psychologie osobnosti a sociální psychologie „Řekni mi, kdo jsou tvoji přátelé, a já ti povím, jaký jsi.“ To je pravdivé. Ale nejde jen o přátele, nýbrž i o nepřátele, rodiče, děti atd. A nejde jen o osoby, nýbrž i o systém, o strukturu skupin, ve kterých se pohybujeme. Naše osobnost funguje ve společnosti, společnost jí vtiskuje většinu základních rysů a společnosti mají sloužit naše činy – jinak většinou ztrácejí smysl. Psychologie osobnosti a vývojová psychologie Vývojová psychologie je základním klíčem jak k  poznání psychické architektury, tak k vysvětlení individuálních rozdílů. V osobnosti neexistují absolutní konstanty. To, co se v  osobnosti objevuje během života nově, je zpravidla (pouze zpravidla, nechceme-li

předmět a přístup psychologie osobnosti / 17

dogmatickým determinismem popřít lidskou svobodu!) zákonitým výsledkem působení

vnitřních a vnějších faktorů. Od kolébky, a patrně ještě dříve, v mateřském lůnu, se –

metaforicky řečeno – ladí celý náš duševní život. Vývoj osobnosti je pak po celý život

určován tím, jak zvládáme velká témata a úkoly jednotlivých životních etap – a až ve stáří,

kdy náš příběh končí, se často ukáže, oč v něm doopravdy šlo. Úzká souvislost psychologie

osobnosti a vývojové psychologie bude zřejmá v 9. kapitole této knihy, věnované vývoji

osobnosti. Nesmíme však zapomínat, že těžiště personologie není ve zkoumání vývojo

vých nebo jiných změn, nýbrž toho, co je stálé, co tedy umožňuje predikovat prožívání

a jednání. Jde především o statiku, teprve na druhém místě o dynamiku.

-V

sociálně-kognitivní psychologie

Sociálně-kognitivní psychologie představuje nesmírně vlivný (byť ne zcela jednotný)

soudobý trend, takřka „hit“, překonávající nadvládu behaviorismu, a to zejména v ame

rické psychologii, jež – podle autorova názoru ne zcela šťastně – dominuje celosvětové

psychologii, především mocensky. Tento trend působil ve svých počátcích na psychologii

osobnosti až destruktivně svou kritikou pojetí konstantních vlastností a zjištěním, jak

dalekosáhle je možno modifikovat prožívání a jednání (včetně psychopatologie) dobře

naprogramovaným a vědomým sociálním učením. Existují ovšem i pokusy formulovat

sociálně-kognitivní teorii osobnosti (Bandura, 1999, 2001, viz kap. 8.8 a 10.5).

1.2.2 sousedící Vědní obory mimo Psychologii

sociologie

Sociologie se zabývá společenskými jevy v jejich hromadnosti, zkoumá zákonitosti, kte

rými se řídí celé velké skupiny lidí. Individuum se svou osobností je z hlediska sociologie

atomem, z hlediska psychologie osobnosti univerzem. To je podstatný rozdíl. Přesto však

mají k sobě oba obory blízko. Sociologický jev je do jisté míry sumou individuálních reak

cí jednotlivců na danou situaci. Například závislost na alkoholu je individuální jev, člověk

buď je, nebo není závislý, určitým způsobem řeší svůj vztah k alkoholu, jako individuum

ho zkoumá lékař i psycholog – a zároveň je alkoholismus závažný jev společenský, je-li

jeho výskyt vysoký. Na druhé straně je dobře známo, jak mocně se sociologické trendy

(například generační rozdíly dané různým způsobem života v důsledku vědecko-technické

revoluce) uplatňují v individuálních osudech. Jejich znalost bývá – například v poradenské

praxi psychologa – klíčem k pochopení a řešení nejednoho osobního problému.

Kulturní antropologie

Kulturní antropologie studuje životní formy, tak jak jsou realizovány v různých společ

nostech převládající mentalitou, zvyky, životním stylem. Tento obor se liší od psychologie

osobnosti jednak tím, že se zabývá řadou problémů týkajících se individua jen vzdáleně,

a jednak šíří záběru.

Zajímavým styčným bodem obou oborů je pojem modální osobnosti: Jde o to, jak se

liší osobnosti typických příslušníků různých etnik, tj. např. osobnost typického Číňana,

Angličana nebo Křováka. Zde jde o transkulturní (resp. interkulturní) psychologii osob/ psychologie osobnosti nosti, přičemž klasická psychologie osobnosti se soustřeďuje na daleko jemnější prokreslení jedné modální osobnosti a jejích variant.

Struktura osobnosti, její vývoj i vzorce individuality se liší od kultury ke kultuře stejně jako uvnitř téže kultury. Kulturně antropologický přístup by mohl značně obohatit poznání, jež umožňuje monokulturně zúžená psychologie osobnosti; musel by si však od psychologie „vypůjčit“ spojení s fyziologií, psychiatrií atd. a psychologický důraz na prožívání. Buď by se tedy měla kulturní antropologie „zepsychologizovat“, nebo by měla psychologie osobnosti rozšířit svůj obzor o srovnávání kultur. Tímto směrem ostatně vykročil už Platon, když psychologicky srovnával Řeky s jinými národy: Řekové byli podle něho nejracionálnější. Prozatím od sebe psychologie osobnosti a kulturní antropologie navzájem přijímají cenné podněty. Například psychologům pomohlo zjištění antropologů, že existují kultury, ve kterých vůbec nedochází k pubertální krizi osobnosti. Jiným významným poznatkem je, že agrese, vzájemné napadání člověka člověkem (fyzicky, případně symbolicky), je u některých národů téměř neznámá, nelze ji tedy považovat za antropologickou konstantu. Vzhledem k tomu, že v současné době pod vlivem globalizace spolu stále více pracují a žijí (a to i v rodinách) jedinci pocházející z různých kultur, nabývá interkulturní psychologie osobnosti na významu. Filosofická antropologie Mezi psychologií a filosofií je především významná souvislost historická, jak brzy uvidíme: Psychologie se teprve poměrně nedávno „emancipovala“ od filosofie. Filosofická antropologie je široký obor (různými filosofy různě vymezovaný), který zobecňuje výsledky jednotlivých věd o  člověku, mezi nimi také psychologie. Zároveň dává těmto vědám hlubší smysl a orientaci. Rozdíl mezi oběma disciplínami je někdy jemný, ale podstatný. Psychologie osobnosti jako empirický vědní obor zkoumá konkrétní vztahy a závislosti. Antropologie se ptá po smyslu jejích poznatků. Promýšlí například smysl lidského života. Psychologie osobnosti zkoumá hledání smyslu života jako psychický jev

-Vi

, ale tento smysl

jako takový je – přísně vzato – mimo její kompetenci. Nicméně řada humanistických psychologů se tímto pravidlem nenechává omezovat a „neukázněně“ překračuje hranici mezi psychologií a filosofií. neurovědy a biologická antropologie Neurovědy lze považovat za dobré, užitečné, byť někdy „agresivní“ sousedy většiny psychologických věd. Obecná psychologie je bez nich dnes nemyslitelná, ať jde o paměť, vnímání nebo city, a stejně je na tom vývojová psychologie a řada aplikací, zejména klinických. Neuropsychologicky je orientována i  řada sociálních psychologů, dokonce i  badatelů v psychologii náboženství.

6

Pokud jde o personologii, narazíme na neuropsychologické

souvislosti na mnoha místech této knihy.

Do antropologie v širokém smyslu se zahrnuje i měření tělesných tvarů a stanovení typů, zvláště rasových a  etnických. Zjišťují se tělesné proporce a  jiné charakteristické znaky. Stejnými metodami je možno zjišťovat i individuální rozdíly uvnitř dané rasové 6

Viz např. Newberg a Newbergová, 2005.

*




Pavel Říčan

PAVEL ŘÍČAN


18. 4. 1933

Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc. je český psycholog specializující se na oblasti psychologie osobnosti, vývojovou a klinickou psychologii.

Říčan - Pavel Říčan – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist