načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Psychologie obětí trestných činů - Martina Velikovská

  > > > > Psychologie obětí trestných činů  

Elektronická kniha: Psychologie obětí trestných činů
Autor:

Publikace z pera české autorky popisuje formy a proces poškozování obětí trestných činů, jejich roli při interakci s pachatelem i při policejním vyšetřování. Předkládá případy z praxe Policie ČR a ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB
Počet stran: 168
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : ilustrace, 1 mapa
Vydání: Vydání 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 27191727
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace z pera české autorky popisuje formy a proces poškozování obětí trestných činů, jejich roli při interakci s pachatelem i při policejním vyšetřování. Předkládá případy z praxe Policie ČR a návody, jak poškozeným pomoci. Knihu ocení studenti a psychologové, ale také policisté a osoby z řad pomáhajících profesí. (proces viktimizace, status oběti a jeho význam, prevence a vyrovnávání se s viktimizací, reálné případy z policejní praxe)

Předmětná hesla
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Grada Publishing, a.s.
U Pr ůhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
e-mail: obchod@grada.cz
www.grada.cz
Ojedinělá publikace z pera české autorky provází čtenáře základy
viktimologie. Objasňuje specifika obětí trestných činů, vývoj jejich společenského
postavení, popisuje formy a proces jejich poškozování a upozorňuje na
roli oběti při interakci s pachatelem i při policejním vyšetřování. Zabývá
se různými tradovanými mýty a předkládá aktuální viktimologické
výzkumy, reálné případy z praxe Policie ČR a praktické návody, jak poškozeným
pomoci. Knihu jistě ocení nejen studenti a odborníci z oboru psychologie,
ale také policisté a další osoby z řad pomáhajících profesí.
Pravděpodobnost, že se člověk stane obětí jakéhokoli protiprávního jednání,
nebo dokonce trestného činu, je stále vysoká. Velká část veřejnosti je také
stále hluboce přesvědčena, že zločinnost neustále narůstá, a to navzdory
tomu, že kriminální statistiky i viktimologické výzkumy ve většině
hospodářsky vyspělých zemí tento závěr nepotvrzují. Co se tedy změnilo? Zvýšila se
informovanost veřejnosti, která více než kdy jindy zaznamenává skutečnost,
že tam, kde stojí pachatel, je i jeho oběť. S větší informovaností veřejnosti
dochází k postupnému odtabuizování příběhů a traumat obětí, což však sebou
nese i riziko jejich dalšího poškozování a desenzibilizace společnosti.
Opomíjení psychotraumatu u obětí trestných činů, nedostatečné akutní „ošetření“
po samotném útoku a z toho plynoucí problémy v jejich schopnosti začlenit
se zpět do společnosti a vyhledat či alespoň přijmout pomoc nabízenou
stávajícím systémem poskytované péče výrazně přispívá k jejich sekundární
viktimizaci. Jak sama autorka této publikace poznamenává: „Celá široká
veřejnost by měla být seznámena se specifičností situace obětí trestných činů,
a především pak s často nezvažovaným faktem, že trestným činem pro oběť
vše teprve začíná.“ Možná právě tato kniha bude díky informacím a
výzkumům, které předkládá, tím prvním impulzem ke zlepšení systému krizové
intervence v České republice.
Martina Velikovská
PSYCHOLOGIE
OB ĚTÍ
TRESTN ÝCH
ČINŮ
y Proces viktimizace
y Status oběti a jeho význam
y Prevence a vyrovnávání se s viktimizací
y Reálné případy z policejní praxe
PSYCHOLOGIE OB
Ě
TÍ TRESTN
Ý
CH
Č
IN
Ů

M. Velikovská










Martina Velikovská
PSYCHOLOGIE
OB ĚTÍ
TRESTN ÝCH
ČINŮ
y Proces viktimizace
y Status oběti a jeho význam
y Prevence a vyrovnávání se s viktimizací
y Reálné případy z policejní praxe





Upozorn ění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
PhDr. Mgr. Martina Velikovská
PSYCHOLOGIE OBĚTÍ TRESTNÝCH ČINŮ
Vydala Grada Publishing, a.s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400
www.grada.cz
jako svou 6202. publikaci
Recenzovali:
doc. PhDr. Ilona Gillernová, CSc.
PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Odpovědný redaktor Aleš Kysela
Sazba a zlom Milan Vokál
Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka
Počet stran 168
Vydání 1., 2016
Vytiskly Tiskárny Havlí čkův Brod, a.s.
© Grada Publishing, a.s., 2016
Cover Photo © allphoto.cz
ISBN 978-80-271-9173-4 (ePub)
ISBN 978-80-271-9172-7 (pdf )
ISBN 978-80-247-4849-8 (print)





——————————————— 5 ———
Obsah
Obsah
Úvod 7
1. Viktimologie ve forenzní psychologii a policejní praxi 9
1.1 Vymezení a předmět viktimologie 9
1.2 Základní pojmy 14
1.3 Práce Policie ČR a oběti trestných činů 16
1.3.1 Zkušenosti obětí trestných činů s Policií ČR 17
1.3.2 Oznámení trestného činu na policii 20
2. Oběť trestného činu 22
2.1 Charakteristiky obětí trestných činů 22
2.2 Typologie obětí 27
2.3 Mýty o obětech 33
2.4 Status oběti a jeho význam 38
2.4.1 Vývoj práv oběti 40
2.4.2 Oběť v právním řádu ČR 43
2.4.3 Inspirace ze zahraničí 48
3. Proces viktimizace 53
3.1 Vymezení procesu viktimizace 53
3.2 Primární viktimizace 53
3.2.1 Okolnosti trestného činu prohlubující traumatizaci 59
3.2.2 Viktimogenní faktory 66
3.3 Sekundární viktimizace 72
3.3.1 Rizika sekundární viktimizace daná subjekty trestního řízení 74
3.3.2 Sekundární viktimizace prostřednictvím médií 78
3.3.3 Sekundární viktimizace plynoucí z reakcí okolí 79
3.4 Terciární viktimizace 82
3.5 Problematika reviktimizace 83
4. Vyrovnávání s viktimizací 88
4.1 Dynamika prožívání újmy 88
4.2 Okolnosti prohlubující traumatizaci 96
4.2.1 Faktory na straně oběti 97
4.2.2 Strategie blízkého okolí oběti 101





——— 6 ———————————————
4.3 Následky viktimizace 102
4.3.1 Trauma a jeho projevy 103
4.3.2 Specifické syndromy viktimizace 110
4.3.3 Celospolečenský kontext viktimizace 112
4.3.4 Posttraumatický růst 114
5. Viktimologická prevence 116
5.1 Viktimologická prevence a její členění 116
5.2 Primární prevence 116
5.2.1 Výchovné působení 117
5.2.2 Činnost neziskových organizací 120
5.2.3 Legislativní změny 122
5.3 Sekundární prevence 123
5.3.1 Jednání s obětí trestného činu 124
5.3.2 Psychologická intervence 132
5.4 Terciární prevence 150
Závěr 152
Literatura 154
Rejstřík 166





——————————————— 7 ———
Úvod
Úvod
Problematika obětí trestných činů představuje oblast, která byla skutečně zaznamenána
a dále rozvíjena teprve v prvních desetiletích 20. století. Do této doby se společnost, její
přední odborníci, jimi vytvářené právní systémy a psychologická doporučení
soustřeďovali především na ochranu společnosti před zločinci, na zkoumání otázek, které jsou
spojeny s osobností pachatelů, příčinami jejich protiprávního jednání a jejich následnou
léčbou či trestáním. Význam obětí, jejich zájmů a potřeb tak jako by stál v pozadí.
K současnému rostoucímu a téměř celosvětovému zájmu o oběti trestných činů vede
nejen nutná humanizace společnosti, ale také fakt, že projevy agresivity se stávají čím dál
častějšími, latentnějšími a promyšlenějšími. Pravděpodobnost, že se člověk stane obětí
jakéhokoli protiprávního jednání, nebo dokonce pak trestného činu, je stále vysoká,
nicméně v nedávné minulosti jsme na tom nebyli lépe. Velká část veřejnosti je trvale
přesvědčena o narůstající míře zločinnosti, přestože kriminální statistiky
i viktimologické výzkumy ve většině hospodářsky vyspělých zemí tento závěr nepotvrzují. Česká
republika (dále ČR) na tom není jinak
1
. Co se spí še změnilo, je informovanost veřejnosti,
která tak více než kdy jindy registruje skutečnost, že tam, kde stojí pachatel, stojí také
jeho oběť, či dokonce oběti. Občané jsou výrazněji konfrontováni s kriminální realitou
a vzděláváni v možnostech pomoci. Nezastupitelnou roli přitom sehrává postupné
odtabuizování příběhů obětí a jejich traumat, na kterých se nepodílejí pouze neziskové
organizace, ale také sdělovací prostředky. Ty se mohou na jednu stranu svým
nevhodným přístupem ke kriminalitě či konkrétním kauzám podílet na dalším poškozování
obětí a desenzibilizaci společnosti. Na druhou stranu však mohou otevřeně informovat
o mnohých nebezpečích, konfrontovat teoretické představy odborníků s často krutou
praxí a tím provokovat k diskusi a k realizaci potřebných opatření, tj. podílet se na
viktimologické prevenci.
Opomíjení psychotraumatu u obětí trestných činů, jejich nedostatečné akutní
„ošetření“ po samotném útoku a z toho plynoucí problémy v jejich schopnosti začlenit se zpět
do společnosti a vyhledat či alespoň přijmout pomoc nabízenou stávajícím systémem
poskytované péče začala zvýšeně reflektovat i samotná Policie České republiky (dále
1
V  roce 2000 bylo v ČR spácháno 391 469 trestných činů (např. vražd včetně pokusů 279,
úmyslného ublížení na zdraví 7 194), nicméně jejich četnost postupně klesala a konkrétně v roce 2009
činil celkový počet trestných činů 332 829 (např. vražd včetně pokusů 181, úmyslného ublížení na
zdraví 4 756) (Karabec, 2011). V následujících letech evidují policejní statistiky další pokračující
úbytek kriminality, který se zastavil až v roce 2012, kdy bylo spácháno 304 528 trestných činů (např.
vražd včetně pokusů 188, úmyslného ublížení na zdraví 5 240). K výraznému nárůstu kriminality,
především obecné a majetkové, došlo až v roce 2013 na 325 366 trestných činů, a to vlivem amnestie
prezidenta republiky Václava Klause, která nabyla účinnosti 2. 1. 2013.





——— 8 ———————————————
Policie ČR, příp. PČR). Vzhledem k četným viktimologickým výzkumům, apelu
samotných policejních psychologů a bohužel i některým mediálně silným kauzám, jež otřásly
veřejností, chtěla také PČR eliminovat rizika na své straně, jež by mohla vést k další,
sekundární viktimizaci, tj. druhotnému (následnému) poškozování obětí trestných činů,
a začala rozpracovávat vlastní systém krizové intervence. Kvůli tomu, že jsou policisté
zpravidla první, kdo přijíždí na místa deliktů a již z podstaty své práce vstupují po různě
dlouhou dobu do kontaktu s oběťmi, mohou svým lidským přístupem a vhodně
dávkovanými informacemi do značné míry ovlivnit nejen jejich další počínání (uplatňování
práv, vyhledání následné pomoci), ale celý proces traumatizace.
Registrace potřeb obětí trestných činů a posun v jednání s nimi samozřejmě není
nutný jen v případě Policie ČR, ale u všech orgánů činných v trestním řízení (dále OČTŘ),
stejně tak jako u dalších osob vstupujících do kontaktu s nimi. Celá široká veřejnost by
měla být seznámena se specifičností situace obětí trestných činů, a především pak s často
nezvažovaným faktem, že trestným činem pro oběť vše teprve začíná. Oběťmi se tu
přitom nerozumějí jen osoby přímo zasažené trestným činem, na které se publikace
primárně zaměřuje. Kriminální delikt poškozuje i jeho svědky a všechny blízké, kteří
se v okolí přímých obětí vyskytují, situaci s nimi prožívají a jejichž přístup mívá
zásadní dopad na individuální, ale i celkovou rodinnou posttraumatickou rekonvalescenci.
Pozice pozůstalých po obětech trestných činů je o to výlučnější, a to pro jejich náhlou
konfrontaci s definitivností své ztráty.





——————————————— 9 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
1. Viktimologie ve forenzní
psychologii a policejní
praxi
1.1 Vymezení a předmět viktimologie
Jak již vyplývá z názvu, viktimologie (lat. victima – oběť; řec. logos – věda) představuje
vědní obor, který se zabývá oběťmi.
L. Čírtková ji definuje jako nauku o obětech, která „zkoumá vědeckým způsobem oběti
trestných činů. Zajímá ji, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele a jakým způsobem
se spolupodílí na interakci v průběhu trestného činu“ (Čírtková, 2006, s. 201). J. Musil
a J. Válková navíc doplňují, že se také zabývá „způsoby pomoci obětem po trestném činu
a možnostmi, jak zabránit viktimizaci potenciálních obětí“ (in Novotný, Zapletal et al.,
2004, s. 141).
V této publikaci je reflektováno moderní pojetí viktimologie, kterým je možné
vymezit tento obor šířeji, respektive uceleněji z pohledu veškerých kauzalit a fenoménů
viktimogeneze, a chápat jej jako disciplínu zabývající se oběťmi trestných činů, jejich
úlohou při vzniku a průběhu trestného činu, konstelací proměnných podílejících se na
jejich viktimizaci, rolí obětí při odhalování a objasňování deliktů, následky viktimizace
a viktimologickou prevencí v nejširším slova smyslu.
Začlenění viktimologie v rámci ostatních věd není zcela jednoduché, neboť sama
oběť trestného činu, která je jejím předmětem, se pohybuje na pomezí několika vědních
oborů, zvláště pak kriminologie a psychologie. Dodnes najdeme hlasy, které považují
viktimologii za součást kriminologie či specifickou a relativně samostatnou součást
forenzní psychologie.
L. Shaskolsky a S. Shichos rozlišují obecnou a kriminologickou viktimologii, přičemž
upozorňují i na další oblasti s viktimologickým významem, například přírodní katastrofy,
nehody, politické represe, osudy etnických minorit (podle Netík, Netíková, Hájek, 1997).
Původně se ve viktimologii, konkrétně již od počátku jejího vzniku, střetávají podle
J. Voňkové a M. Huňkové et al. dva názorové proudy. První zastává přesvědčení, že
viktimologie se má věnovat pouze samotné oběti, a druhý zdůrazňuje, že viktimologie
má též přihlížet k osobám blízkým (např. dětem), které jsou zainteresovány na osudu
pachatele i oběti (Voňková, Huňková et al., 2004). V současné kriminologii, viktimologii
i kriminalistice navíc převládá názor, že nemá velkého významu zabývat se kolektivními
oběťmi nebo oběťmi-právnickými osobami (Musil, 2001).





——— 10 ———————————————
Nejstarší myšlenkový směr objevující se ve viktimologii, který se stavěl kriticky
k raným viktimologickým výzkumům připisujícím obětem podíl na jejich viktimizaci (blíže
viz kapitola 2.4.1), se nazývá pozitivistická viktimologie. Jejím základním rysem je
snaha popsat faktory ovlivňující viktimizaci, nicméně zabývá se spíše „typickou
kriminalitou“, kde jsou role pachatele a oběti snadno čitelné a vzhledem k tomu empirickým
výzkumem snáze uchopitelné. Mezi novější přístupy lze zařadit radikální viktimologii,
která odmítá pohled na proces viktimizace z pozice individuálních obětí a jejich
charakteristik, ale zdůrazňuje činitele související se samou podstatou soudobé společnosti a její
třídní organizace. Nesouhlas s pozitivistickou viktimologií pak vyslovuje také kritická
viktimologie, která se zabývá především postavením obětí, respektive tím, komu a za
jakých okolností je dopřáván tento status, a všímá si, jak například pohlaví, věk nebo rasa
obětí ovlivňují ne/ochotu věnovat se určitým typům kriminálních deliktů, respektive
jeho obětem (Tomášek, 2010).
Jak je tedy zřejmé, odborníci se liší v názorech na jednoznačné paradigmatické
vymezení a začlenění viktimologie v rámci dalších vědních oborů. Tato nauka má totiž značně
interdisciplinární charakter a zabývá se velmi širokým spektrem vzájemně provázaných
otázek. Kromě již zmíněných postihuje i práva obětí, výskyt viktimizace ve společnosti,
podstatu traumatizace, která je způsobena trestným činem, apod. Snaží se brát v potaz
veškeré faktory mající vliv na vznik, průběh a důsledky viktimizace. Navíc se ukazuje,
že i když viktimologie vznikla jako vědní oblast zabývající se oběťmi trestných činů, má
jistě svou nezastupitelnou roli v pochopení problémů a životních situací všech osob,
které jakýmkoli způsobem postihl osud oběti.
Historie viktimologie
Ačkoli první poznatky o obětech najdeme již v raných pracích takových autorů jako
C. Beccaria (1764), C. Lombroso (1876), E. Ferri (1892), R. Garofalo (1885), E. H.
Sutherland (1924), H. von Hentig (1948), W. H. Nagel (1949), H. Ellenberger (1955), M.
Wolfgang (1958) a S. Schafer (1968), vědecký koncept zabývající se studiem oběti a termín
viktimologie
2
je spojován s pracemi B. Mendelsohna (1937, 1940), otce viktimologie,
(Dussich, 2006). Tento izraelský advokát v roce 1940 ve spolupráci s německým
kriminologem H. von Hentigem
3
a H. Ellenbergerem provedl první studie vztahu mezi
2
B. Mendelsohn poprvé u žil termín viktimologie v roce 1947 na konferenci Rumunské společnosti
pro psychiatrii, přičemž v odborné literatuře se tento termín objevil až o dva roky později v práci
The show of violence amerického psychiatra F. Werthama (Holomek, 2013).
3
Ve svém článku z roku 1940 Remarks on the interaction of perpetrator and victim, uveřejněném
v Journal of Criminal Law and Criminology, považuje oběť za někoho, kdo často přispívá ke své
vlastní viktimizaci. V roce 1948 vydal svou světoznámou učebnici s názvem Pachatel a jeho oběť,
ve které upozorňoval na význam vzájemné a dynamické interakce mezi pachatelem a jeho obětí,
resp. kriminalitu provokující funkci oběti (Holomek, 2013).





——————————————— 11 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
pachatelem a jeho obětí (Roberts et al., 1990). První výzkumné teorie byly sice při
dalším zkoumání označeny za nesprávné, neboť vnímaly oběti především jako
spolupachatele nebo spoluviníky jejich osudů, nicméně je na nich možné dobře postihnout
vývoj tohoto oboru.
Obecně by se dalo říci, že význam zkoumání obětí pochopila jako první
kriminalistika, a to ve dvacátých a třicátých letech minulého století, byť se dle J. Sochůrka poznatky
o obětech nejrůznějších trestných činů využívaly především k vypátrání a usvědčení
zločinců (Sochůrek, 2003).
Kromě již dříve zmíněných výzkumů viktimologů podnítily vzrůstající zájem o oběti
i hrůzy světových válek, po kterých po celém světě zůstávaly miliony trpících. Změna
společenských poměrů a osobní neblahé zkušenosti mnoha zasažených osob
způsobovaly postupné rozšiřování zorného úhlu pohledu na oběti trestných činů, jejich postavení
a význam nejen odborné péče o ně, ale i jim náležející případné satisfakce.
Zpravidla se uvádí, že viktimologie se vydělila jako samostatná vědecká disciplína
počátkem druhé poloviny 20. století z kriminologie. Tehdy se odborníci začali
soustřeďovat nejen na ochranu společnosti před zločinci a zkoumání příčin zločinnosti, ale
i na oběť a její úlohu v trestním řízení. Skutečného rozkvětu tak viktimologie dosáhla
až v sedmdesátých letech 20. století, kdy v této oblasti probíhal čilý výzkum a publikační
činnost například S. Schafera a E. A Fattaha, rozvíjely se četné národní i mezinárodní
viktimo logické organizace, pořádaly se konference, vydávaly časopisy apod. Někdy se
hovoří o viktimologii v užším slova smyslu nebo o trestní viktimologii (penal
victimology), jak je převážně chápána i v této publikaci, neboť na rozdíl od všeobecné
viktimologie, respektive tzv. na pomoc zaměřené viktimologie (assistance-oriented victimology),
nebere v potaz oběti přírodních katastrof, válek či dopravních nehod (Holomek, 2013).
První mezinárodní sympozium viktimologie, které se od té doby koná každé tři roky,
zorganizoval I. Drapkin v roce 1973 v izraelském Jeruzalémě, neboť se domníval, že
kriminologové se více věnují pachatelům a zločinu, zatímco oběti trestných činů
zůstávají stranou jejich zájmu. Při jednom z dalších sympozií v roce 1979 byla v německém
Münsteru založena Světová viktimologická společnost (World Society of Victimology),
vydávající od roku 1982 časopis The Victimologist, která začala zároveň fungovat jako
konzultant OSN. Viktimologie se tak rozšiřovala z USA, Německa a Izraele, tj. ze zemí,
které lze považovat za místo jejího vzniku, do dalších států, což s sebou přinášelo příliv
dalších odborníků, časopisů (např. britská International Review of Victimology,
tokijské International Perspectives in Victimology), webových stránek včetně mezinárodních
(www.victimology.nl), viktimologických pracovišť (např. International Victimology
Institute Tilburg v Holandsku, tzv. INTERVICT), neziskových organizací apod.
(Holomek, 2013)
Od konce šedesátých let začaly být v některých zemích přijímány zákony na ochranu
obětí trestných činů
4
a  od poloviny osmdesátých let byla zásluhou viktimologického
4
V  roce 1966 Japonsko schválilo zákon o náhradě škody pro oběti kriminality (Dussich, 2006).





——— 12 ———————————————
působení přijímána řada mezinárodních dokumentů, které vybízely státy, aby obětem
trestných činů zajistily podporu a pomoc. Podle J. Voňkové, M. Huňkové et al. byla
jednou z takových dohod například Evropská úmluva o kompenzaci obětí násilných
trestných činů, po níž následovala doporučení o postavení obětí v rámci trestního práva
a trestního řízení a o dva roky později doporučení o pomoci obětem a prevenci
viktimizace. Dne 29. 11. 1985 byla navíc přijata Deklarace OSN č. 40/34 o základních principech
spravedlnosti pro oběti trestných činů a pro oběti zneužití moci. K této deklaraci byla
vydána publikace Mezinárodní příručka pomoci obětem, která uváděla devět základních
principů pomoci. Patřila mezi ně krizová intervence, různé druhy poradenství, obhajoba
oběti, podpora v průběhu vyšetřování, soudního řízení, následná pomoc, výcvik
profesionálního personálu, prevence viktimnosti a zvyšování právního a veřejného vědomí
o postavení obětí trestných činů (Voňková, Huňková et al., 2004).
V roce 1990 bylo založeno Evropské fórum služeb oběti (European Forum for Victim
Services)
5
, které každoročně pořádá odbornou konferenci v jedné ze svých členských
zemí, mezi které od roku 1996 patří i Česká republika v zastoupení neziskové organizace
Bílý kruh bezpečí (Victim Support Europe, 2015). A dne 22. 2. 1990 byla ministrem
vnitra Velké Británie podepsána Charta práv obětí kriminality, která představovala první
dokument svého druhu v Evropě, jenž stanovil konkrétní závazky státu vůči obětem
kriminality a založil tradici Evropského dne obětí.
V jednotlivých zemích dále pokračovalo prosazování zákonů o ochraně obětí
a svědků či zákonů o odškodnění obětí trestných činů. V České republice vstoupil v účinnost
vůbec první zákon zabývající se poskytováním peněžité pomoci obětem trestných činů
1. 1. 1998. Tento společenský posun byl výrazně ovlivněn aktivitami viktimologů a jejich
výzkumy, apelem neziskových organizací apod.
V odborné veřejnosti představuje viktimologie poměrně mladou vědní
disciplínu, která je relativně málo odborně zastoupená. Nejaktivnějšími a nejproduktivnějšími
zeměmi na tomto poli jsou nyní Spojené státy americké, Velká Británie, Holandsko,
Kanada a Japonsko. V české literatuře se viktimologická problematika vyskytuje
pomálu především v pracích s převažující forenzní či kriminologickou psychologií nebo
v materiálech, které jsou často určeny pro vnitřní potřebu nejrůznějších organizací.
S ohledem na rozvoj společnosti a aktuálnost témat, jež viktimologie zkoumá, lze však
předpokládat, že se tato situace změní.
Význam viktimologických výzkumů
Viktimologické výzkumy, ať už místní, národní, či mezinárodní, poskytují informace
o skutečných trendech kriminality a o trendech oznamování trestných činů oběťmi.
Oficiální policejní statistiky totiž nevypovídají o tom, zda zvýšení počtu evidovaných
5
Od roku 2008 je tato nadnárodní organizace registrována pod názvem Victim Support Europe,
přičemž k lednu roku 2015 sdružuje 36 organizací z 25 evropských zemí.





——————————————— 13 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
trestných činů je opravdu důsledkem rostoucího počtu spáchaných deliktů, rostoucího
počtu oznámení trestných činů občany, nebo zda se policii daří snižovat podíl latentní
(skryté) kriminality
6
apod. P ři pronikání do rozsahu neregistrované kriminality na tom
nejsou lépe ani self-reportové studie kriminality, ať už pro nízkou spolehlivost
výpovědí oslovených respondentů, či nedostatečné zastoupení všech kategorií pachatelů ve
výzkumném vzorku. Viktimologické výzkumy jsou úspěšnější při postihování „skryté“
kriminality i tím, že respondenti spíše přiznají, že byli trestnou činností poškozeni, než
že se jí dopustili.
Nezastupitelnou devízou v ýzkumů prováděných u obětí kriminality je i skutečnost,
že zahrnují údaje o takto poškozených osobách, jejich zkušenostech a úhlu pohledu,
a to v různých fázích deliktu. Výstupy těchto studií tak mohou sloužit k identifikaci
ohrožených skupin obyvatel, rizikových oblastí a okolností provázejících zločin,
rozvíjení preventivních aktivit zaměřených na eliminaci kriminality a efektivní pomoc jejím
obětem, či zkoumání sociálního dopadu kriminality na společnost.
V zahraničí představují viktimologické výzkumy mnohem širší a podrobněji
rozpracovanou oblast, než je tomu u nás. Empirická data o obětech a míře jejich viktimizace
u nás poskytují například Institut pro kriminologii a sociální prevenci (dále jen IKSP),
jehož zřizovatelem je Ministerstvo spravedlnosti ČR. Tento institut se ve spolupráci
s Policejním prezidiem ČR, konkrétně odborem systémového řízení a informatiky,
věnuje problematice obětí trestných činů již od devadesátých let minulého století. Dalším
zdrojem informací o obětech trestných činů jsou některé neziskové organizace, jako
například Bílý kruh bezpečí, Rosa apod.
Problém viktimologických výzkumů může spočívat v tom, že mohou stejně jako
jiné studie trpět určitými limity. Kritizována bývá užívaná metodologie, především pak
způsoby sestavování výzkumných vzorků a rozsah získaných odpovědí. Například podle
J. Válkové viktimologické výzkumy zpravidla nepokrývají všechny věkové skupiny,
zabývají se oběťmi – fyzickými osobami, omezují se jen na některé trestné činy a obvykle
vylučují některé osoby (umístěné v ústavních zařízeních apod.) (Válková, 1997).
Ojediněle, a to především v minulosti, navíc zahrnovaly i některé sociálně patologické jevy,
které ve skutečnosti kriminalitou nejsou – například s informačními a komunikačními
technologiemi spojená kyberšikana či kyberstalking. R. Block dodává, že viktimologická
šetření mohou mít i tendenci zaznamenat více nebo méně incidentů, než kolik se jich ve
skutečnosti událo (Block, 1993). Tato výtka ovšem platí pro výzkumy obecně, stejně jako
skutečnost, že jejich respondenti mohou sdělované údaje zkreslovat (ať už vědomě, nebo
nevědomě), nemusí si na všechny relevantní informace vzpomenout apod. Faktem je, že
6
Latentní kriminalitu nemusí p ředstavovat pouze sexuálně motivované trestné činy či jakékoli
formy týrání, ale i drobná majetková trestná činnost, např. krádeže, kdy občané při poměru ceny
zcizené věci a pravděpodobnosti jejího nálezu tento skutek policii ani neoznámí. Lze předpokládat
i nižší kriminální citlivost obyvatel, kteří nehlásí drobné incidenty nebo je rovnou vytěsňují (např.
vandalismus).





——— 14 ———————————————
při zkoumání citlivých a tabuizovaných témat se lze setkat především s podhodnocením
výsledků a minimalizací újmy u poškozených, ať už ve snaze vyhnout se stigmatizaci
a sekundární viktimizaci, nebo jako v případech dlouhodobě působícího
patologického prostředí (např. zneužívání, násilí v intimním vztahu apod.) jeho pojímáním coby
součásti normy.
V prostředí České republiky je další slabinou viktimologických výzkumů i fakt, že
se soustřeďují výhradně na oblast primární viktimizace, respektive reviktimizace,
a zanedbávají problematiku sekundární viktimizace a dále že probíhají v omezené míře na
mezinárodní úrovni, čímž se dají jejich výsledky hůře srovnávat se zahraničím. I přes
všechny tyto limity jsou však viktimologické výzkumy zatím jediným zdrojem informací
o skutečném rozsahu zkoumané kriminality v určitém čase na určitém území,
významným pramenem informací o úspěšnosti preventivních opatření státu proti kriminalitě
a tím i přínosem pro oběti trestných činů především v oblasti legislativních změn (viz
norma o tzv. domácím násilí
7
, uzákon ění nebezpečného pronásledování – stalkingu
8
  –
jako trestného činu, novela trestního řádu či nejnověji zákon o obětech trestných činů)
a ve zkvalitnění poskytované péče.
1.2 Základní pojmy
Oběť trestného činu
Autoři kriminologického slovníku T. Sieverts a J. Schneider definovali oběť jako „osobu
nebo organizaci, jež je deliktem ohrožena, poškozena nebo zničena“ (podle Netík,
Netíková, Hájek, 1997, s. 85). M. Vágnerová charakterizuje oběť úžeji, a to jako „fyzickou
osobu, která trestným činem utrpěla újmu na životě, zdraví, majetku nebo jiných právech“
(Vágnerová, 1996, s. 56).
Na základě těchto definic by však za oběti bylo možné považovat i samotné agresory
a osoby jakýmkoli způsobem přihlížející páchanému trestnému činu. Rovněž je může
nepříjemný zážitek ničit, měnit jejich hodnoty a ovlivňovat jejich budoucí život (ať už
si to sami uvědomují, nebo ne). Přesto je na tom „pravá“ oběť podstatně hůře.
7
Typick ými znaky domácího násilí je, že probíhá v soukromí domácností mezi blízkými osobami,
jejichž role jsou jasně rozděleny (útočník vs. ohrožená osoba), dlouhodobě se opakuje a obvykle
eskaluje.
8
Stalking (z angl. lov, pronásledování, stopováním uštvat kořist) představuje nevyžádaný
systematický a excesivní projev zájmu o oběť, který svou intenzitou, obsahem a délkou trvání překračuje
běžnou normu sociální interakce. Oběť jej vnímá jako obtěžující a nemá možnost jej ze své pozice
ovlivnit. Vzniká u ní důvodný strach z pachatele, omezuje svůj obvyklý způsob života atd. Trestní
zákoník jej upravuje v § 354.





——————————————— 15 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
Na úvod je tedy nutné blíže objasnit, kým přesně se myslí oběť trestného činu,
respektive jaké skutky jsou pojímány za trestný čin.
„Tre s t ným či n e m j e p ro t i p ráv ní či n , k t e r ý t re s t ní z á k o n o z n a ču j e z a t re s t ný a  k t e r ý
vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“ (§ 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V případě, že jednání nevykazuje tyto znaky,
může být považováno za přestupek, za jiný správní delikt podle zvláštních zákonů (např.
stavební zákon) apod. Ovšem i v případech, kdy určité jednání naplňuje formální znaky
trestného činu uvedeného v trestním zákoně, nemusí být vždy řešeno jako trestný čin,
neboť jednání, které má být považováno za trestné, musí vykazovat určitou „škodlivost“
9
.
Co se týká definice „oběti“ trestného činu, trestní zákon ani zákon č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (dále trestní řád), tento termín do roku 2013 neznal. Jednalo
se o pojem veskrze psychologický a viktimologický. Trestní předpisy pracovaly
v souvislosti s oběťmi trestných činů pouze s termínem „poškozený“ (z hlediska viktimologie
oběť v nejširším slova smyslu), případně „svědek“ (termín užší, týkající se převážně
nepřímých obětí). Po roce 2013 pracuje trestní řád stále primárně s termínem poškozený,
kterého definuje jako toho, „komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena
majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo toho, na jehož úkor se pachatel trestným
činem obohatil“ (§ 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – trestní
řád, ve znění pozdějších předpisů). Poškozený je tedy chápán v nejširším slova smyslu,
tzn. nejen jako fyzická (živá bytost), ale i právnická osoba (neživý subjekt) bez akcentu
rozdílnosti jejich potřeb. Až zákon o obětech trestných činů zohledňuje lidský rozměr
uplatňovaných práv a přináší definici oběti, za kterou považuje pouze „fyzickou osobu,
které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo
nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil“ (§ 2 odst. 2
zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů). Je tedy zřejmé, že každá oběť je zároveň
poškozeným, ovšem ne každý poškozený je současně obětí.
Z viktimologického hlediska se oběti trestných činů rozdělují do tří základních
skupin:
■ primární – oběti přímo zasažené trestným činem, tj. oběti samotné;
■ sekundární – blízké osoby oběti, které mají k oběti silný emocionální vztah a její
újmu prožívají jako újmu vlastní (např. partner/ka, rodinní příslušníci apod.);
■ terciární – blízké sociální okolí (přátelé, sousedé apod.) (Zbořilová in Gillernová,
Boukalová et al., 2006, s. 136).
Viktimizace
Slovotvorný význam termínu viktimizace odkazuje čtenáře na jisté vývojové změny, které
v souvislosti s oběťmi probíhají. Zatímco J. Zapletal vnímá viktimizaci spíše kriminolo-
9
Do 31. 12. 2009 „spole čenskou nebezpečnost“.





——— 16 ———————————————
gicky a považuje ji za „proces přeměny potenciální oběti v oběť skutečnou“ (Zapletal, 1994,
s. 58), L. Čírtková ji pojímá s větším důrazem na psychologickou stránku věci a s tím
spojenou změnu statusu člověka jako „proces poškozování a způsobování újmy, čímž se
fakticky z jedince stává oběť trestného činu“ (Čírtková, 2006, s. 203).
Viktimizaci většinou představuje soubor několika silně stresujících událostí, které
bývají náhlé, v prvním okamžiku dozajista nepředvídatelné a s nimiž je nesmírně těžké
se rozumově vypořádat.
Jednotlivé fáze viktimizace se obecn ě rozdělují na primární, sekundární a terciární,
a to podle toho, kým a v jakých fázích trestného činu je oběť poškozována, respektive
zvláště pak v případě terciární viktimizace jakým způsobem je schopna vyrovnat se
s následky trestného činu a zapojit se do běžného života. Při opakovaném setkání člověka
s nějakým deliktem se hovoří o reviktimizaci (podrobněji v kapitole 3.5).
K. Zbořilová uvádí, že v anglosaské literatuře se pod primární viktimizací rozumí
dopad trestného činu na samotnou oběť, sekundární viktimizací dopad trestného činu na
širší sociální okolí a za terciární viktimizaci je považován dopad zločinu na společnost,
veřejný pořádek (in Gillernová, Boukalová et al., 2006).
1.3 Práce Policie ČR a oběti trestných
činů
Policie ČR představuje instituci, která coby součást státní správy slouží veřejnosti. Tím,
že se snaží občanům nejen pomáhat, ale také je chránit, aby se pokud možno oběťmi
trestných činů ani nestali, měla by u nich a priori vzbuzovat důvěru, se kterou se na ni
budou obracet. Postavení policie je však na rozdíl od některých jiných bezpečnostních
sborů (např. hasičů) komplikovanější a při získávání „kladných bodů“ od veřejnosti to
má mnohem složitější. PČR je sborem ozbrojeným, zosobňuje mocenskou složku státu
a z její činnosti chtě nechtě rezultuje převážně represe, tj. potírání trestné činnosti.
Úspěšnost její práce je výrazně ovlivněna aktuálně vládnoucím systémem, respektive
atmosférou ve společnosti (viz dále uvedené výzkumy zaměřující se na vážnost
a důvěryhodnost PČR), prostředky, které jsou na její chod vyčleňovány (nejen na provoz, ale
např. i na psychologický výběr a vzdělávání policistů pro jednání s rizikovými osobami
nebo s osobami v krizi, supervize apod.), a pravomocemi, které jí jsou přisuzovány
(viz dříve Ústavním soudem zakázané výpisy hovorů od operátorů mobilních telefonů,
což výrazně ochromovalo objasňování trestných činů). Občané často nemají možnost
posoudit práci PČR komplexně a vytvořit si na ni skutečně objektivní názor. Vycházejí
z dostupných a mnohdy jen zprostředkovaných informací nekorigovaných fakty nebo
z vlastních zkušeností, které však nedávají záruku správného úsudku. V těchto
omylech je přitom významně podporují sdělovací prostředky, které jejich práci někdy, byť





——————————————— 17 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
nechtěně, zkreslují (viz technické vybavení policie a rychlost analýzy stop v seriálech –
např. DNA), přistupují k informacím komerčně a svými tendenčními senzacechtivými
reportážemi bez uvedení kontextu se podílejí na celospolečenském postoji a oscilující
míře důvěry k této instituci.
Výzkum J. T. Kääriäinena provedený již v roce 2007 v 16 evropských zemích, včetně
České republiky, se zaměřoval na zjišťování veřejné důvěry v policii, a to především
v souvislosti s korupcí mezi státními úředníky a postavením veřejných institucí
zabývajících se bezpečím lidí v rámci veřejných služeb jako celku. Podle této studie se
konkrétně Česká republika ocitla na posledním místě v důvěře občanů v policii. Průměrné
hodnocení důvěry v tuto instituci činilo něco málo nad 4 body z 10 možných. Podobně
dopadly i jiné postkomunistické země, jako například Polsko nebo Slovinsko. Nejlepší
hodnocení policie poskytly naopak severské země v čele s Finskem (Kääriäinen, 2007).
V roce 2007 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (dále CVVM) šetření
mezi 1 082 obyvateli ČR staršími 15 let, ve kterém zjišťovalo jejich pocit naléhavosti
zabývat se určitými životními oblastmi. Výsledky poukazovaly na to, že konkrétně kriminalitu
a její jednotlivé podoby považovaly dlouhodobě za závažný společenský problém dvě
třetiny i více občanů (CVVM, 2007). Většina veřejnosti přitom nebyla spokojena s tím,
jak se odpovědným institucím daří kriminalitu řešit, což je však při bližším zkoumání
celosvětový postoj.
Ve s t u d i i I K S P ( I n s t i t u t u p r o k r i m i n o l o g i i a  s o c i á l n í p r e v e n c i ) z  r o k u 2 0 0 5 m ěl o
1 100 respondentů oznámkovat stejným způsobem jako ve škole Policii ČR a další OČTŘ.
Shodně s rokem 2012, kdy byl výzkum opakován, ale tentokrát na širším výzkumném
vzorku, činila průměrná známka u státní policie 2,97, u státního zastupitelství pak 3,14
a u soudů 3,44 (Přesličková in Večerka, 2007; Holas, Večerka, 2013). Lepší výsledky
nepřinesl ani výzkum IKSP prováděný v roce 2009 metodou osobního dotazování (face
to face) u 1 629 respondentů starších 15 let. Tito měli opět známkou 1–5 ohodnotit
nejvýznamnější úkoly příslušné instituce, přičemž Policie ČR získala následující
průměrné výsledky: nenechat se ovlivnit korupcí, politickými ani jinými nepřípustnými
vlivy (3,49), dodržovat práva poškozených (2,9), plnit heslo Pomáhat a chránit (3,01),
citlivě přistupovat k obětem trestné činnosti (2,83), dodržovat práva osob podezřelých
ze spáchání trestného činu (2,56), odhalovat pachatele trestných činů (2,89). Je vidět,
že nejhůře hodnotili respondenti ovlivnitelnost PČR vnějšími vlivy a překvapivě
nejpříznivěji úspěšnost policistů při dodržování práv osob podezřelých, byť osobní zkušenost
s viktimizací mělo za poslední tři roky jen 8,8 % oslovených osob (Zeman, 2010, s. 79).
1.3.1 Zkušenosti obětí trestných činů s Policií ČR
Zatímco důvěra široké veřejnosti v policii souvisí s mnoha faktory, z nichž některé byly
nadneseny již dříve, významnou proměnnou při budování důvěryhodnosti policie
u obě——— 18 ———————————————
tí trestných činů tvoří jejich vlastní či zprostředkovaná zkušenost s tímto bezpečnostním
sborem, respektive se sekundární viktimizací jím způsobenou.
Statistiky Bílého kruhu bezpečí (dále BKB) pravidelně uvádějí číselné údaje o míře
spokojenosti obětí trestných činů s policií. Tato data se v průběhu let výrazně nemění.
Například v roce 2010 si 174 lidí z 944, tj. aproximativně 18 % klientů této neziskové
organizace, stěžovalo na policii a její přístup k nim (BKB, 2010). Jinak tomu nebylo ani
o tři roky později, kdy bylo s Policií ČR nespokojeno 298 osob z 1 436, tj. téměř 21 %
klientů BKB (BKB, 2013). Zajímavé bude sledovat tento vývoj i v následujících letech,
a to s ohledem na plnohodnotné „zavedení“ zákona o obětech trestných činů.
Nejnižší míru spokojenosti s prací policistů po nahlášení deliktu uváděly ve výzkumu
šesti trestných činů M. Martinkové oběti sexuálně motivovaných deliktů (25,8 %), oběti
loupežného přepadení (34,9 %) a 42,0 % obětí krádeže věci z auta. S prací policie byla
pak spokojena zhruba polovina obětí vloupání do obydlí (51,1 %), 53,4 % obětí
vloupání do chat/chalup a 47,3 % obětí fyzického napadení/vyhrožování tělesným násilím
(Martinková, 2007). Pozornost budí především kritika z řad obětí sexuálních deliktů
a loupežných přepadení, kde dochází k fyzickému kontaktu s pachatelem
a v případě sexuálních trestných činů i ke zneuctění poškozeného. Zvláště u těchto obětí by se
mělo důsledně předcházet jejich další zbytečné viktimizaci.
Jaké jsou však důvody nespokojenosti obětí trestných činů s policií, respektive na co
si primární oběti trestných činů stěžují nejčastěji?
Mezinárodní výzkum obětí kriminality (International Crime Victim Survey, dále
ICVS) z roku 2004–2005 a Evropský průzkum kriminality a bezpečí (European
Survey on Crime and Safety, dále EU ICS) z roku 2005 deskribují u obětí pěti deliktů
10
ze
30 zemí, mezi které nebyla zahrnuta Česká republika, následující nejčastější důvody
nespokojenosti s policií: „nedělala vše, co mohla“ (66 %), „nezajímala se“ (54 %), „nechytila
pachatele“ (54 %), „nepodařilo se jí získat zpět ukradený majetek“ (48 %) a „neposkytla
informace“ (42 %) (van Dijk, van Kesteren, Smith, 2007, s. 118). Ne všechny stížnosti
jsou vždy a za všech okolností zcela oprávněné a akceptovatelné, nicméně konkrétně
první dva („nedělala vše, co mohla“ a „nezajímala se“) a poté poslední z pěti udávaných
důvodů („neposkytla informace“) jsou vzhledem k poškozeným neomluvitelné.
V českém výzkumu M. Martinkové se u tří sledovaných deliktů, které se staly
výhradně respondentovi (na rozdíl od deliktů, které se mohly stát jak respondentovi, tak
členům jeho rodiny), objevovala mezi četnějšími důvody nespokojenosti s prací policie
tvrzení, že policii jejich problém nezajímal (27,1–34,0 % z obětí, které nebyly po
nahlášení deliktu policii spokojeny s její prací) a že se k nim policisté nechovali dobře. Druhý
uvedený důvod uváděly dosti často jak nespokojené oběti sexuálních deliktů (55,6 %,
10 osob), tak i oběti tělesného napadení/vyhrožování (34,0 %, 16 osob) a oběti loupeže
(22,9 %, 11 osob) (Martinková, 2007).
10
Pat řila mezi ně krádež věci z auta, loupežné přepadení, vloupání, sexuální incidenty a napadení/
vyhrožování.
*





——————————————— 19 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
Společnost Ipsos Tambor, která prováděla výzkum spokojenosti českých občanů
s policií, zjistila, že pokud byla trestná činnost oběťmi nahlášena, největší spokojenost
projevovaly s ochotou policistů pomoci, následovala spokojenost s rychlostí reakce
policie na ohlášenou událost a profesionální přístup policistů. Nutno však podotknout,
že především s posledními dvěma postupy byla spokojena pouze polovina těch, kteří
trestnou činnost nahlásili. Spokojenost s množstvím informací o postupu policie
a doporučením nebo radou, jak předcházet události, byla spokojena už jen třetina
oznamovatelů (Ipsos Tambor, 2007).
Na zjišťování spokojenosti občanů, zvláště pak obětí trestných činů, s prací Policie
ČR se zaměřoval v roce 2004 i výzkum agentury STEM/MARK. Prostřednictvím metody
CATI
11
zjišťovala na vzorku 6 423 respondentů starších 15 let, jakým způsobem hodnotí
tuto bezpečnostní ozbrojenou složku státu. O tři roky později byl na mnohem větším
vzorku (13 800 osobách) dotazovaných starších 15 let realizován již zmíněný výzkum
Ipsos Tambor pro Policejní prezidium ČR, a to prostřednictvím stejné výzkumné
metody, tentokrát však u některých hůře zastižitelných respondentů obohacený o osobní
rozhovory. V některých případech bylo možné porovnat výsledky obou výzkumů a zjistit
následující vývojový trend:
■ V porovnání s rokem 2004 došlo k mírnému nárůstu míry spokojenosti s prací Policie
ČR; z 68 % na 72 %.
■ Spokojenost s informovaností o činnosti Policie ČR byla v porovnání s rokem 2004
mírně vyšší; z 36 % na 41 %.
■ Velmi mírně pokleslo procento těch, kteří se setkali s nevhodným chováním policistů;
z 29 % na 28 %.
■ Oproti roku 2004 došlo ke zvýšení počtu těch, kteří podali stížnost na nevhodné
chování policistů; z 9 % na 12 % (STEM/MARK, 2004; Ipsos Tambor, 2007).
Jak je vidět, o výrazném zlepšení ve spokojenosti občanů s Policií ČR se hovořit nedá,
přičemž v některých případech, zvláště pak ve zkušenostech lidí s nevhodným chováním
policistů, došlo dokonce k mírnému zhoršení. Je přitom nutné si uvědomit, že policie
hraje jednu ze zásadních rolí pro oběti trestných činů, neboť je provází podstatnou částí
trestního řízení a výše zmíněné skutečnosti tak mají v konečném důsledku vliv nejen na
další psychické poškozování obětí trestných činů, tj. sekundární viktimizaci, nýbrž i na
rozhodování obětí, zda delikt vůbec oznámí a umožní tak jeho potrestání.
11
CATI (Computer Assisted Telephone Interview) – forma telefonického dotazování





——— 20 ———————————————
1.3.2 Oznámení trestného činu na policii
Aby mohla Policie ČR řešit potenciálně protiprávní jednání, musí se o něm nejprve
dozvědět. Byť může v této souvislosti postupovat i z vlastní iniciativy, naprostá většina
jí zahájeného vyšetřování začíná ohlášením skutku. Ne vždy jsou však osoby ochotné
oznámit jim způsobenou újmu, k čemuž je vedou nejrůznější motivy.
R. B. Ruback, A. J. Cares a S. N. Hoskins pokládají ve svém výzkumu odškodnění,
vnímání trestního řízení jako spravedlivého procesu a zvláště pak solidní mezilidské
zacházení za významné faktory ovlivňující ochotu obětí oznamovat trestné činy
v budoucnosti (Ruback, Cares, Hoskins, 2008).
Zkušenosti z poraden Bílého kruhu bezpečí především poslední faktor potvrzují.
Během deseti let u nich vzrostl počet neoznámených trestných činů z 20 % na 40 %, což
dávají jejich pracovníci do souvislosti se strachem obětí z tzv. druhé ztráty kontroly.
První ztrátu kontroly nad děním zažívají poškození v průběhu trestného činu a druhou
v okamžiku, kdy trestný čin oznámí, neboť způsob, jakým s nimi bude komunikováno,
nemohou ovlivnit (Zima, 2011).
Problematiku oznamování trestných činů na policii postihoval v letech 2003–2004
u obyvatel 30 zemí i ICVS, přičemž ukázal, že četnost, s jakou oběti činy oznamovaly,
souvisela také s typem spáchaného deliktu. Autoři J. van Dijk, J. van Kesteren a P. Smith
ve studii uvádějí, že ve většině zemí byla oznámena většina krádeží aut i motocyklů stejně
jako 75 % vloupání. Oznámeny byly i dvě třetiny krádeží věcí z auta a více než polovina
krádeží kol a loupeží. Nejméně oznamovány však byly sexuální incidenty (15 %) (van
Dijk, van Kesteren, Smith, 2007).
Česká republika netvoří výjimku. BKB udává, že vysoké procento neoznámených
činů spadá u jeho klientů do oblasti sexuálního a domácího násilí (Zima, 2011). A nemusí
se přitom jednat pouze o nejčastěji zmiňované násilí páchané na dětech či ženách. Strach
z pachatelů, zvláště pak v situaci vlastní fyzické bezmoci, pocity viny, stud a nejen z toho
rezultující obava z kontaktu s OČTŘ brání odhalovat i násilí páchané vůči seniorům
nebo mužům (viz např. studie Buriánka, Kovaříka, Zimmelové, 2006).
M. Martinková ve svém výzkumu zjistila nízkou míru nahlášení deliktu policii nejen
u obětí sexuálně motivovaných trestných činů (nahlásilo je jen 21,8 % obětí), fyzického
napadení / vyhrožování fyzickým násilím (26,5 %), ale také u krádeže osobního
majetku (38,7 %). Častěji se policie dozvídala od obětí o krádežích jízdních kol (64,3 %),
krádežích věcí z aut (63,2 %) a o loupežných přepadeních (65,2 %). Podobně jako
v mezinárodním výzkumu byly nejvíce hlášeny policii krádeže motocyklu, skútru, mopedu
(89,1 %), dále krádeže automobilu (87,8 %), o něco méně potom vloupání do chat/chalup
(83,9 %) a vloupání do obydlí (76,7 %) (Martinková, 2007). Tato skutečnost obvykle
souvisí s tím, že nahlášení deliktu na policii bývá i nutnou podmínkou k vyplacení
způsobené škody pojišťovnou.
Ať už se ale člověku stalo cokoli (a jak je vidět, určité trestné činy kladou na adaptační
mechanismy člověka zvláště vysoké nároky), tak přístup policie vše zastřešuje a může
kri——————————————— 21 ———
Viktimologie ve forenzní psychologii a

policejní praxi
zovou situaci buď stabilizovat, nebo v opačném případě zhoršit. Úloha policie při
vyrovnávání obětí s trestnými činy je obrovská a byla dlouhou dobu podceňována. V současné
době se mění nejen pohled společnosti, ale hlavně samotných vrcholných představitelů
této organizace na význam policie v zacházení s poškozenými. Jsou přijímána mnohá
dílčí opatření včetně celého systému psychologických služeb pro oběti trestných činů
a dalších mimořádných událostí, jež představují výrazný přínos pro stávající a budoucí
oběti trestných činů (více v kapitole 5.3).





——— 22 ———————————————
2. Oběť trestného činu
2.1 Charakteristiky obětí trestných činů
Primární oběti představují ty aktéry trestného činu, kteří jsou zpravidla samotným
skutkem zasaženi nejvíce, a hlavně zcela bezprostředně. Jak již bylo ale implicitně řečeno,
současné oficiální republikové statistiky jejich charakteristiky postrádají. Policejní
statistiky například udávají data o vývoji kriminality
12
, tj. index kriminality (dříve koeficient
kriminality)
13
nebo minimální počet evidovaných obětí kriminality
14
. Ten od roku
2001 (41 000 osob) do roku 2005 (51 773 osob) postupně narůstal (v některých letech
dosti razantně), v roce 2006 zaznamenal úbytek (49 940 osob), který se následující rok
téměř zachoval (50 567 osob), nicméně v roce 2008 se počet osob poškozených trestnou
činností snížil na 48 934, přičemž tento trend pokračoval i roku 2009 (48 583 osob),
byť nijak dramaticky (Marešová et al., 2010, s. 18). V roce 2013 činil policií evidovaný
počet obětí kriminality 46 977 osob, což bylo o 746 osob více než v roce předcházejícím
(Martinková in Marešová et al., 2014).
Klesající počet oficiálních obětí trestných činů zcela jistě souvisí s klesající
kriminalitou zmíněnou již v úvodu publikace, ovšem vzhledem k tomu, že se do evidence
policie z mnoha důvodů nedostanou úplně všechny trestné činy a tím ani jejich oběti, lze
předpokládat, že konečné číslo obětí je každoročně mnohem vyšší. Dle kvalifikovaných
odhadů a viktimologických výzkumů je latentní kriminalita v ČR ve svém rozsahu
minimálně stejná jako kriminalita evidovaná OČTŘ (Marešová, 2011)
15
. Lze o čekávat, že
odborníkům tak uniká velké množství informací nejen o samotných obětech, průběhu
deliktu, ale i o způsobené újmě. V. Solnař v této souvislosti napsal: „Pro přesné studium
12
Od 1. 1. 2010 platí nov ý trestní zákoník a z toho důvodu se rezortní statistiky Ministerstva vnitra
ČR a Ministerstva spravedlnosti ČR začínají zpracovávat od „roku 0“.
13
Po čet evidovaných trestných činů na 100 000 / 10 000 obyvatel – např. v roce 2009 bylo v ČR
policií evidováno 332 829 trestných činů na 10 506 813 obyvatel (Karabec et al., 2011), tj. index
kriminality na 10 000 obyvatel byl 316,8 a na 1 000 obyvatel 31,68. V Praze pak dokonce 682,2 na
10 000 obyvatel, resp. 68,2 na 1 000 obyvatel) (Martinková, 2011).
14
Minimální proto, že statistiky jsou vzhledem ke způsobům realizování evidence obětí trestných
činů značně nepřesné, nepostihují latentní kriminalitu apod.
15
Odborn ý odhad koresponduje např. i s údaji NCVS od J. L. Truman a M. Planty, podle které došlo
v USA v roce 2011 k více než 23 milionům trestných činů, přičemž tým UCR (jednotná evidence
trestných činů v USA vedená FBI, 2013) neuváděl ani polovinu tohoto počtu (podle Doerner, Lab,
2015).





——————————————— 23 ———
Oběť trestného činu
zločinnosti platí požadavek, že nestačí zločinnost měřiti, je třeba ji vážiti. To bývá na
základě pouhé kriminální statistiky možné jen zřídka a měrou omezenou.“ (Solnař, 1937, s. 7).
Záchranu v tomto směru představují viktimologické výzkumy, které se i u nás
postupně rozvíjejí a profesionalizují. Jejich výzkumníci se snaží analýzou již proběhnuvších
deliktů a jimi poškozených osob popsat nejčastější oběti trestných činů a definovat tak
jejich charakteristiky. V podmínkách České republiky se mimo jiné i tímto úkolem
zabýval IKSP, konkrétně M. Martinková a její výzkum 12 deliktů realizovaný roku 2006
16
.
M. Martinková ve své studii uvádí, že mezi jedinci žijícími ve městech s více než
20 000 obyvateli bylo signifikantně více obětí krádeže (auta, věci z auta, motocyklů,
jízdních kol), vloupání do obydlí, loupeží, krádeží osobních věcí, klamání spotřebitele
než ve městech a obcích s méně než 20 tisíci obyvateli. Obětí krádeže auta, krádeže věci
z auta, vloupání do obydlí, vloupání do chat/chalup, podvodu na spotřebiteli bylo
signifikantně více mezi osobami vyššího věku (nad 30 let) než věku nižšího (do 30 let). Totéž
se týkalo i osob, které se setkaly s úplatkářstvím. Mezi dotázanými mladších věkových
ročníků (do 30 let) bylo signifikantně více obětí sexuálně motivovaných deliktů než mezi
staršími osobami. Totéž platilo o osobách, které někdo okradl o osobní věci, a o osobách,
které někdo fyzicky napadl nebo jimž tělesným násilím vyhrožoval (Martinková, 2007).
Zdá se tedy, že k tomu, aby se respondenti stali oběťmi některého ze sledovaných
12 deliktů, nejčastěji přispěla velikost místa jejich bydliště a jejich věk. Obě tyto
skutečnosti lze následovně interpretovat.
Velká města jsou obvykle spojena s větším množstvím obyvatel, společenským
vyžitím a tím i nástrah. Zvýšenou míru viktimizace u obyvatel měst potvrzuje i národní
výzkum (obětí) kriminality (National Crime Victimization Survey, dále NCVS), který
byl proveden ve Spojených státech amerických v letech 1993–2003 (Catalano, 2004).
A. Alvazzi del Frate a J. van Kesteren v mezinárodní studii obětí trestných činů pod
vedením United Nations Interregional Crime and Justice Research Institute (dále UNICRI)
dokonce uvádějí, že konkrétně Praha se v roce 1999 umístila (v rámci 16 metropolí
východní a střední Evropy) mírou celkové viktimizace obyvatel kriminalitou
(reprezentovanou


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.