načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psychologie lži - Lenka Mynaříková

Psychologie lži
-11%
sleva

Elektronická kniha: Psychologie lži
Autor:

Lze najít obecnou a šířeji akceptovatelnou definici lži? Můžeme obelhat sami sebe? Jak lžou děti a jak lžou dospělí? Jaké jsou verbální a neverbální projevy lhaní? Jaké jsou limity ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254 Kč 226
+
-
7,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 198
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5472-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha seznamuje s různými typy lží, s motivy, které se za jejich produkcí skrývají. Přibližuje, jak frekventovaným jevem lež je, seznamuje též s vývojovými, genderovými i kulturními souvislostmi, které lež ovlivňují. Autorka v publikaci propojuje různé pohledy z oblasti psychologie, filozofie, ekonomie, literatury či neurobiologie. Zkoumá lež v různých oblastech (mezilidská komunikace, partnerské vztahy, lži na pracovišti, v médiích, v politice). Knížka obsahuje i exkurz do forenzní psychologie, kde má zkoumání lhaní a lži nezastupitelné místo při posuzování výpovědí podezřelých, svědků i obětí trestných činů. Monografie nahlíží problematiku lhaní v sociálním, filozofickém či neuropsychologickém kontextu. Zpracovává lhaní jako fenomén vystupující v situacích vyžadujících odborné psychologické působení (psychoterapie atd.).

Popis nakladatele

Lze najít obecnou a šířeji akceptovatelnou definici lži? Můžeme obelhat sami sebe? Jak lžou děti a jak lžou dospělí? Jaké jsou verbální a neverbální projevy lhaní? Jaké jsou limity a úskalí detekce lži? Na tyto a další otázky hledá odborně podložené odpovědi ojedinělá a komplexní monografie věnovaná fenoménu lži.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lenka Mynaříková - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Psychologie lži" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

R

A

V

D

A

L

E

Ž

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

Téma lži je v naší odborné literatuře naprosto originální anepropracované. Ojedinělá monografie Psychologie lži nahlíží problematiku lhaní

v sociálním, filozofickém, ekonomickém a neuropsychologickémkontextu. Především však zpracovává lhaní jako sociální fenomén vystupující

v situacích vyžadujících odborné psychologické působení – například

v psychoterapii, forenzní a školněpsychologické praxi.

Autorka seznamuje čtenáře s jevem lži z hlediska typologie, motivů, frekvence

lhaní, ale i z hlediska vývojových, genderových a kulturních souvislostí.Ukazuje, jak se komplexní povaha lhaní projevuje v řeči, v chování i v prožívání.

Závěrečná kapitola je věnována pozoruhodným situacím, ve kterých jsou

lži ve skutečnosti důsledkem sugestibility, falešných vzpomínek či poruch

osobnosti.

Jednotlivé kapitoly knihy hledají odpovědi na otázky:

 Lze najít obecnou a šířeji akceptovatelnou definici lži?

 Můžeme obelhat sami sebe?

 Jak lžou děti a jak lžou dospělí?

 Jaké jsou verbální a neverbální projevy lhaní?

 Jaké jsou limity a úskalí detekce lži?

Publikace jistě zaujme odborníky z vědních oblastí, jako je psychologie,

pedagogika, sociologie, právo, ale přínosná bude také pro učitele, rodiče,

speciální pedagogy a forenzní psychology.

PSYCHOLOGIE LŽI

Lenka Mynaříková

Lenka Mynaříková

PSYCHOLOGIE

LŽI

 definice, typologie a motivy lži

 lhaní z pohledu mluvčího

i z pohledu příjemce

 lež z hlediska vývoje osobnosti

 historie a limity detekce lži



Lenka Mynaříková

PSYCHOLOGIE

LŽI

 definice, typologie a motivy lži

 lhaní z pohledu mluvčího

i z pohledu příjemce

 lež z hlediska vývoje osobnosti

 historie a limity detekce lži


PhDr. Lenka Mynaříková, PhD.

PSYCHOLOGIE LŽI

Vydala GRADA Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 6009. publikaci

Recenzovali:

prof. PhDr. Alena Vališová, CSc.

PhDr. Ivan Slaměník, CSc.

Odpovědná redaktorka Helena Varšavská

Sazba a zlom Radek Vokál

Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka

Počet stran 200

Vydání 1., 2015

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

© Grada Publishing, a. s., 2015

Cover Illustration © Antonín Plicka

ISBN 978-80-247-5973-9 (ePub)

ISBN 978-80-247-5972-2 (pdf )

ISBN 978-80-247-5472-7 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy

nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě

bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této

knihy bude trestně stíháno.

Obsah

5

Obsah

Předmluva 9

1. Lhaní, lež a pravda 11

1.1 Psychologie a lhaní 13

1.1.1 Definice lhaní a lži 14

1.1.2 Typologie lží 17 1.2 Literatura a lhaní 21 1.3 Filozofie a lhaní 23

1.3.1 Jak vypadá pravda? 24 1.4 Ekonomie a lhaní 27 1.5 Neuropsychologie lhaní 28 1.6 Sebeklam aneb Můžeme obelhat sami sebe? 31

2. Lhaní u dětí a dospívajících 37

2.1 Vývoj utváření lži 38

2.1.1 Prosociální lži 41

2.1.2 Genderové rozdíly ve lhaní dětí 43 2.2 Vliv mezikulturních rozdílů na lhaní a jeho

morální hodnocení 44 2.3 Detekce lži u dětí 47

2.3.1 Jak dobře rozpoznají děti lež? 48

2.3.2 Jak dobře poznáme dětskou lež? 48 2.4 Dětská ležv pedagogickosychologické a forenzní praxi 50

3. Lhaní u dospělých 55

3.1 Frekvence a funkce lži 55

3.2 Genderové rozdíly při lhaní 58

3.2.1 Lež a internet 59 3.3 Vztahové hledisko 61

4. Lhaní jako interpersonální komunikace 65

4.1 Motivace, záměr a smysl lži pro mluvčího 66

4.1.1 Záměr lhající osoby a smysl sdělení 68 4.2 Neverbální, verbální a paraverbální projevy kódování lží 68

4.2.1 Lež v neverbální složce komunikace 70

4.2.2 Lež ve verbální a paraverbální složce komunikace 72 4.3 Osobnostní proměnné na straně mluvčího 74

4.3.1 Lhaní a temperament 75

4.3.2 Lhaní a emoční inteligence 75

5. Lhaní z pohledu příjemce 79

5.1 Historický pohled na detekci lži 81

5.1.1 Prvopočátky detekce lži 81

5.1.2 Fyziologická detekce lži 82

5.1.3 Narkoanalýza a sérum pravdy 84

5.1.4 Od mučení k soudní porotě 88 5.2 Neverbální dekódování lži 89

5.2.1 Mimika lhajících osob 91

5.2.2 Gestikulace lhajících osob 94 5.3 Verbální vodítka k dekódování lži 100

5.3.1 Počítačový software a dekódování lži 102 5.4 Osobnostní proměnné na straně příjemce 104

5.4.1 Emoční inteligence a detekce lži 105

5.4.2 Stereotypy a detekce lži 107

5.4.3 Sebemonitorování a detekce lži 109

5.4.4 MBTI a přesnost detekce lži 110

5.4.5 Wizardi – osoby s nadprůměrnou dovedností

odhalit lži 111 5.5 Detekce lži a forenzní psychologie 113

5.5.1 Počátky detekce lži u nás 117

5.5.2 Příklady výsledků zahraničních studií věnujících

se detekci lži 122

Obsah

7

6. Když lhaní není lhaní 129

6.1 Tajemství 130

6.2 Klepy 131

6.3 Amnézie 133

6.4 Falešné vzpomínky 135

6.5 Sugestibilita 140

6.6 Falešná přiznání 146

6.7 Patologické lhaní 151

6.7.1 Neuropsychologie patologického lhaní 153

Závěr 157

Seznam literatury 161

Rejstřík 195



Předmluva

9

Předmluva

„Nedoporučuji lhát, pouze ve speciálních případech.

Lhaní nás všechny chrání, nic důležitého by se bez něj

nemohlo uskutečnit. Lhaní je laskavé. Svět by bez lži

neexistoval a svět, který by lhaní neodmítal, by byl

zrovna tak nemyslitelným. Bohužel, lhaní nám dovoluje

cítit se všemocnými. Lhaní vede k hrozivé osamělosti.“

Hanif Kureishi, Byli jsme si blízcí

Ve svém popisu teorie sociálních interakcí a toho, jak člověk sám sebe

prezentuje před ostatními a kontroluje dojem, který si o něm okolívy

tvoří, dospěl slavný americký sociolog Erving Goffman (1999) k závěru,

že všichni hrajeme divadlo. Nasazujeme si rozmanité masky, se kterými

se ztotožňujeme někdy více a někdy méně, abychom mohli hrátrozma

nité postavy a dělat na okolí žádoucí dojem. Hraním si s iluzemi druhé

v určité míře klameme, protože neukazujeme své pravé já, ale jen jednu

z mnoha variant, která právě nejlépe koresponduje se současnou situací.

Lež a klam se již dávno staly pevnou součástí naší každodenní existence

a běžným způsobem vzájemné komunikace, přestože lidé vždy neradi

přiznávali, že oni sami také lžou. Lež, její role v současné společnosti,

v  interpersonální komunikaci i  ve vztazích a  otázka morality lživého

chování jsou předmětem zájmu mezi psychology, filozofy, ekonomy,

a dokonce i autory literatury fikce nebo filmových scénářů. Tato kniha,

která se zaměřuje právě na lhaní a lež jako na důležité psychosociální

fenomény, s nimiž se setkáváme v každodenním životě jako jejich tvůrci,

příjemci i nezaujatí přihlížející. Zároveň však lži vystupují v hlavní roli

i v řadě situací vyžadujících odborné psychologické působení,napří

klad v psychoterapii ze strany klientů, ve forenzní psychologii ze strany

podezřelých z trestné činnosti nebo ve školní psychologické praxi při

řešení kázeňských přestupků. Lži na jedné straně považujeme za něco

negativního a nežádoucího, současně nás ale svojí tajemnou povahou


10

lákají, toužíme proniknout do jejich podstaty a odhalit, jak a pročvznikají, a především jak je rychle a přesně rozpoznat.

Poznání veškerých tajemství stojících za lhaním a lží kolem nás je náročná cesta, ale na následujících stranách budete mít možnostpoodhalit řadu tajemství, která lež skrývá. Seznámíte se s různými typy lží a motivy, které se za jejich produkcí skrývají, zjistíte, jakfrekventovaným jevem lež skutečně je, a poznáte blíže řadu vývojových,genderových i kulturních souvislostí, které lež ovlivňují. Dozvíte se, jak se lež může projevovat ve verbálním i neverbálním projevu, tedy jak se složitá a komplexní povaha lhaní projevuje v naší řeči i v chování a prožívání. Propojení různých pohledů z oblasti psychologie, filozofie, ekonomie, literatury či neurobiologie poskytuje informace, které jsou aplikovatelné na širokou oblast situací, ve kterých se běžně ocitáme, a na okolí, s nímž jsme v kontaktu, ať jde o partnerské vztahy, lži na pracovišti, v médiích a politice, nebo dokonce lži související s pácháním trestné činnosti. Čeká vás tedy nejen seznámení s  lhaním v  běžné mezilidské komunikaci, ale také exkurz do oblasti forenzní psychologie, kde má psychologické zkoumání lhaní a  lži své nezastupitelné místo v  otázkách u  výpovědí podezřelých, svědků i obětí trestných činů. Fakta o rozdělení forenzní psychologie a začlenění detekce lži do jejího systému doplňuje detailní historický pohled na způsoby detekce lži v různých dobách i kulturách, které ilustrují změny ve výkonu spravedlnosti i v hodnocení dobra a zla. Jako řada jiných psychologických jevů ani lhaní nemá vždyjednoznačnou podobu, a proto se podíváme i na sporné oblasti psychologie lhaní a lži, ve kterých jsou jevy, na první pohled splňující formální definici a kritéria pro lhaní a lež, ve skutečnosti výsledkem poruch osobnosti, sugestibility, falešných vzpomínek, nebo souvisejí s jinými aspektykomunikace, jako jsou klepy a uchovávání tajemství.

Vydejme se tedy spolu na začátek cesty za poznáním světa lži, který je součástí naší všednodenní reality.

Lhaní, lež a pravda

11

1. Lhaní, lež a pravda

„Nepoužívejte toho cizího slova ‚ideál‘.

Máme pro ně vhodné norské slovo ‚lež‘.“

Henrik Ibsen

Lhaní patří mezi základní formy lidské komunikace, což není tolikpře

kvapivé, pokud si uvědomíme, že se objevuje už v  nejranější historii

lidstva. Zdokumentováno je nejen v historických pramenech, ale také

v lidové kultuře. Lež a klam pronikly do našich dějin i do kulturního

dědictví už u  hadem oklamané pramatky Evy nebo u  vlka, který ve

známé  pohádce přesvědčil Červenou Karkulku, že je někým jiným.

Mezi tragické příklady z historie a ukázky toho, jaké následky s sebou

mohou lži nést, patří příklad britského premiéra Nevilla Chamberlaina,

který se dal oklamat Adolfem Hitlerem a uvěřil v jeho upřímný zájem

o znovunastolení míru.

Zvýšený zájem psychologů o lež a klam, ať už jsou považovány za

společenské fenomény, způsob komunikace nebo zdroj informací pro

efektivní detekci lhaní v rámci policejních šetření, můžeme pozorovat

přibližně od osmdesátých let 20. století a od té doby stále narůstá. Zájem

vzbuzuje nejen to, proč a  komu lidé lžou nebo jak lži vznikají a  jaké

oblasti mozku se na jejich tvorbě podílejí, ale také to, podle čeho se

orientují ti, kdo se snaží lež odhalit, a jaké fyziologické změny mohou

lháře prozradit. Oproti tomu pro běžnou veřejnost nejsou složité fy

ziologické koreláty lhaní zajímavé ani z poloviny tolik jako různé rady,

jak lež bezpečně poznat. Ačkoliv tyto rady jsou zřídkakdy založené na

skutečné vědě, knihy, pořady i televizní seriály na toto téma jsou pro

čtenáře značně atraktivní. Zájem o lež a její odhalování lidé většinou

neskrývají, k vlastní lži se však přiznávají neradi, především proto, že již

od dětství se setkávají s názorem, že lhaní je špatné. Studium lžizahr

nuje mnoho psychologických disciplín – mimo jiné je třeba ovládnout

znalosti z fyziologické psychologie, sociální psychologie, musímepo

12

rozumět kognitivním procesům, jako je paměť, i emocím. Je evidentní,

že se jedná o  natolik komplexní fenomén, že by si zasloužil i  vlastní

psychologické odvětví, aby se stal vskutku psychologií lhaní a lži.

S dovedností oklamat a obelhat druhé se nesetkáváme jenom u lidí,

ale ve zjednodušené podobě se různé formy klamání objevují i ve zvířecí

a  rostlinné říši. Tuto dovednost ve své nejvyšší podobě si spojujeme

s rozvojem kognitivních schopností, ale je také přirozeným výsledkem

evoluce. Její aktivní využívání je možné proto, že se klamajícímu alespoň

v některých situacích vyplatila a přinesla předpokládaný zisk, zařadil

ji tedy do svého repertoáru chování. Oklamání druhého může fun

govat jako velmi efektivní forma obrany proti útoku a může zvyšovat

šance organismu na přežití, poskytuje tedy evoluční výhodu. Evoluce

však k využívání těchto strategií některé organismy vybavila lépe než

jiné, například u  opic větší mohutnost neokortexu umožňuje využití

rozmanitějších forem klamání (Trivers, 2011). V klamání se všakkro

mě savců angažují i takové organismy jako bakterie, hmyz nebo různí

drobní obratlovci, příklady lživého chování lze tedy nalézt na všech

fylogenetických úrovních. Maskování, typický obranný mechanismus,

je v přírodě běžným jevem, který najdeme mimo jiné u bakterií,chame

leonů či chobotnic (Lutz, 2009). Kůže chobotnic i chameleonů obsahuje

chromatofory, buňky s různobarevnými pigmenty, které umějí odrážet

světlo. Tím, že se pigmenty přesouvají z místa na místo a mění plochu

odrazu, mohou měnit svoji barvu. Opravdovým mistrem v maskování je

chobotnice Thaumoctopus mimicus, která ze sebe změnou barvy a tvaru

dovede udělat dokonce platýze, sasanku, mušli nebo jedovatého hada

(Brown, Garwood, Williamson, 2012). Dalším příkladem jsou africké

kudlanky, které na sebe dovedou vzít od originálu nerozeznatelnou

podobu uschlého listí (Caillois, 1968). Oklamat lze ale také z opačného

důvodu, než je obrana sebe sama. Cílem klamavých mechanismů může

být útok na kořist. Řada dravců či hmyzu využívá svého zabarvení,

zvuků či pachů k  oklamání a  nalákání kořisti. Mezi nejznámější pří

klady patří pravděpodobně chování kukaček, které na složité metodě

klamání zakládají celý svůj reprodukční cyklus. Kukačky musejí pře

svědčit jiné ptačí druhy, že vajíčka a následně i potomek, který se ocitl

v jejich hnízdě, jsou jejich vlastní. Kukačka-matka i její mládě musejí

Lhaní, lež a pravda

13

využít mnoho signálů, jako jsou barevná zvýraznění, napodobování

zvuku, tvarů a vzorů, aby přesvědčily náhradní matku o nutnosti péče

(Trives, 2011). V  klamání za účelem rozmnožování vlastního druhu

by ale většími mistry než kukačky překvapivě mohly být ryby (Plath,

Richter, Tiedemann, Schlupp, 2008). Samičky pstruhů napříkladdo

vedou oklamat druhořadého partnera předstíráním orgasmu, aby pak

mohly zplodit potomky s partnerem ideálním. Samečci halančíka zase

předstírají zájem o druhořadé samičky, aby odvrátili pozornost od svých

vyvolených. Nejen zvířata se ale při svádění uchylují ke klamání. Květiny

lákají opylovače na rozmanité barvy, vzory, vůně, ale někdy jejich květy

dokonce připomínají objekty, se kterými nemají nic společného. V tom

jsou přeborníky například orchidey (Gaskett, 2011).

Formy klamání ve zvířecí říši si s těmi našimi evidentně nijakneza

dají, přestože člověk má při volbě prostředků klamání k dispoziciroz

vinutý intelekt. Překvapivé může být zjištění, že ani odhalování různých

podvodů není vlastní jen savcům, ale klamání rozpoznají například

i vosy. Zvířata, podobně jako člověk, dovedou na odhalený klamzarea

govat, v jejich případě je však nejběžnější reakcí agresivní fyzický útok.

Lidské klamání je přesto oproti tomu z  říše rostlin a  zvířat unikátní

v  řadě oblastí, protože oproti jakýmkoli jiným organismům můžeme

klamat jednou nám zcela vlastní formou, a tou je právě lhaní. Ivýznam

ný německý filozof Arthur Schopenhauer říkal, že na světě jen jediný

tvor lže – člověk. Podívejme se tedy nyní blíže na to, co lhaní je a jak

k němu přistupuje nejen psychologie, ale také filozofie, ekonomie nebo

známá díla světové literatury.

1.1 Psychologie a lhaní

Psychologický pohled na lhaní, který je předložený v  této knize, se

v prvé řadě týká mezilidských vztahů a sociálních interakcí.Psychologo

vé analyzují lhaní a lži z hlediska jejich typů, frekvence a funkcí, které

plní, to vše s  ohledem na genderové, vývojové či kulturní faktory,

které je ovlivňují. V psychologickém pojetí není předjímáno, zda lhaní představuje morální či amorální chování. To, že někdo zalže nebo řekne pravdu, neurčuje, zda budeme daného člověka posuzovat jako dobrého nebo zlého, vždyť lež není ničím neobvyklým. Jak uvidíme později, lhaní se objevuje s takovou frekvencí, že bychom lidský charakter muselipovažovat a priori za špatný. Lhaní je sociální aktivitou, která lidi spojuje, lži nejsou vždy vyřčené se zlým záměrem a nejsou vždy jednoznačně negativní, každý si pravděpodobně dovede vybavit momenty, v nichž je možné lež označit za neškodnou, či dokonce prospěšnou. Stejně jako u Kohlbergových

1

morálních dilemat je u lhaní důležité, v jaké situaci

probíhá, jaké další osoby jsou zainteresovány a jaké jsou záměry toho,

kdo lže.

Pro porozumění veškerým psychologickým aspektům, které lhaní obklopují, je třeba porozumět tomu, co lež a lhaní ve své podstatěznamenají. To je nelehká úloha, protože podobně jako u jinýchpsychologických fenoménů zde odpověď není jednoznačná a existují různépřístupy k definování potřebných kritérií. Než tedy prozkoumáme všechna tajemství, která lhaní obklopují, seznámíme se s  různými definicemi lhaní, na které můžete při jejich studiu narazit. 1.1.1 Definice lhaní a lži Existuje řada definic lhaní, z nichž každá ve své době měla nebostále má své zastánce. Podívejme se nejprve na dva pokusy o  vymezení přesných kritérií definujících pojem lhaní. Standardní kritérium říká, že pokud osoba B žádá osobu A, aby jí řekla, že tvrzení T je pravda ve vztahu k realitě R, osoba A lže osobě B, pokud (Buzar, Jalšenjak, Krkać et al., 2010, s. 34): 1

Lorenz Kohlberg ověřoval svoji teorii morálního vývoje jedince pomocí tzv.

morálních dilemat, například: muž má těžce nemocnou ženu, ale nemá peníze

na lék a rozhodne se jej tedy ukrást z lékárny. Žena by jinak zemřela. Jednal

muž špatně? Na různém stupni morálního vývoje řeší jedinec tato dilemata

z různých hledisek.

Lhaní, lež a pravda

15

1. tvrzení T je chybné;

2. osoba B neví, zda je T správné nebo chybné;

3. osoba A ví, že T je chybné;

4. A ví, že B neví, zda je T správné nebo chybné;

5. A ví, co je pravdou ve vztahu k realitě R, totiž že alternativní tvrzení

Q je pravdivé; 6. A má záměr oklamat B již před samotným aktem vyslovení T; 7. A vysloví T.

Toto standardní kritérium, ačkoliv může působit poněkud krkolomně, poměrně dobře reflektuje to, co si většina lidí představuje pod pojmem lhaní. Přesto například Thomas L. Carson ve svém přístupu nevnímá záměr jako podstatnou podmínku pro definování lhaní a dále nesouhlasí s některými body standardního kritéria, protože kritérium v daném znění nepovažuje za lež některé jevy jako třeba křivé svědectví. Nabízí tedy alternativní kritérium, podle kterého osoba A lže osobě B, pokud (Carson, 2010, s. 30): 1. osoba A říká nepravdivé tvrzení X osobě B; 2. A věří, že X je nepravdivé (nebo nevěří, že je pravdivé); 3. A oznamuje X v takovém kontextu, v němž zaručuje osobě Bpravdivost X; 4. A  se považuje za osobu zaručující se za pravdivost toho, co říká

osobě B.

S Carsonovou definicí nesouhlasí někteří současní teoreticinavazující na Williama Davida Rosse, jednoho z prvních autorů vymezujících akt lhaní. Ross (1930) za základní podmínku lhaní považoval porušení implicitního slibu říkat druhým pravdu. Jak ještě uvidíme, tatodefinice je velmi obecná a  naráží na důležitý problém –  vyvstává zde totiž otázka, co je to pravda. Sissela Boková (1978, s. 13–14) definuje lhaní jako „sdělování informace druhé osobě se záměrem ji přesvědčit, aby věřila tomu, čemu my sami nevěříme“. Warren Shibles (1985) považuje za lež takové tvrzení, ve kterém zcela vědomě říkáme opak toho, čemu věříme. Lžeme tedy tehdy, když sdělujeme druhé osobě něco, o  čem víme, že není pravda. Do kategorie obecných a snad poněkud širokých definic patří i  ta, jejímž autorem je David Livingstone Smith (2009). Podle něj je za lhaní možné považovat jakékoliv chování, jehož funkcí je podat druhým falešnou informaci nebo jim upřít právo na pravdivou informaci. Nevýhodou širokých definic je to, že pod pojem lež snadno zařadí i takové projevy, které lží být nemusejí, například tajemství.

Pokud se začteme do literatury na téma lhaní, narazíme především na dvě důležitá jména, jejichž nositelé přišli s podobnými definicemi lhaní. Tyto definice jsou opět poměrně široké a nevystihují přesněpodstatu lhaní, dostalo se jim ale širokého přijetí. Aldert Vrij (2007, s. 82) považuje lhaní za „úspěšný či neúspěšný záměrný akt, jehož cílem je v někom bez předchozího varování vzbudit přesvědčení, které my sami považujeme za nepravdivé“. Lež jako produkt lhaní podle tétodefinice musí vždy zahrnovat dvě komponenty – úmysl lhát a nevědomost o tomto úmyslu u toho, komu jedinec lže. Stejná kritéria, podle nichž lze určit lež, tedy záměr oklamat cíl a nevědomost cíle o tomto záměru, uvádí i Paul Ekman (2001). Právě záměr je tím, co podle současných teorií tvoří nutnou součást lhaní a odlišuje jej od pouhého nezmínění nějaké informace. Ekman i  Vrij uznávají, že lhaní nemusí být pouze verbální, ale může probíhat i na neverbální úrovni. Jejich definice se liší v tom, že úspěšný i neúspěšný pokus o vytvoření klamného přesvědčení u  druhé osoby považuje Vrij vždy za lež, zatímco Ekman nazývá lží pouze úspěšné pokusy (Vrij, 2007). Nutnost existence záměru oklamat zdůrazňuje většina novějších definic lhaní, u  kterých je také patrná snaha o stručné a jasné vymezení. Mezi všemi můžeme zmínit například Roye Sorensena, podle nějž „lhaní je tvrzení něčeho, čemu nevěříme“ (Sorensen, 2007, s. 256). Don Fallis zdůrazňuje, že při lhaní říkáme něco, co není pravda, ačkoli ve společnosti platí obecné ustanovení neříkat to, co není pravdivé (Fallis, 2009).

Orientaci mezi všemi přístupy se snaží usnadnit James Edwin Mahon (2009) ve své detailní analýze různých pohledů na definice lži. Ten za nejlepší definici lhaní, která by vystihovala všechny podstatné aspekty, považuje detailní definici Josepha Kupfera. Podle ní „lhát druhému znamená sdělovat tvrzení, o němž jsme přesvědčeni, že je klamné, se záměrem, aby toto tvrzení druhá osoba považovala za pravdivé, nebo

Lhaní, lež a pravda

17

se záměrem, aby druhá osoba uvěřila, že my, jako sdělovatel, tomuto

tvrzení věříme, nebo s oběma těmito záměry“ (Kupfer, 1982, s. 104).

Lhaní, ať už probíhá na verbální nebo neverbální úrovni, považuje tedy většina autorů za záměrný akt komunikace, během nějž mohou lhající osoby komunikovat i  nezáměrně především skrze neverbální projevy. Podobně jako u komunikace obecně i zde platí, že záměrnost a nezáměrnost tvoří dva póly, mezi nimiž oscilují různé podoby lhaní. 1.1.2 Typologie lží Kromě uvedených odborných definic lhaní je zřejmé, že každý člověk má svůj osobní pohled na to, co je a není lež. To, co je pro jednohojasným příkladem lži, může být pro druhého stále na hranici mezi pravdou a lží. Naše vlastní pojetí lži, s níž se lze setkat na všech fylogenetických stupních, se vyvíjí v průběhu ontogeneze, je ovlivněno výchovouv rodině i ve školním prostředí, kulturním zázemím i genderovou identitou a významně souvisí s celkovým morálním vývojem. Stejně jakonepanuje jednota v oblasti definování lhaní, ani v rozlišování jednotlivých typů lži neexistuje pouze jeden přístup a řada autorů vytváří alternativní rozdělení. Některá pojetí se překrývají, případně autoři používají pro stejná rozdělení jiné odborné termíny, zatímco jiní se snaží nabídnout vlastní originální pohled. Některé způsoby dělení lži si nyní představíme. Mezi často používané patří rozdělení podle závažnosti na lži sociální a vážné (Vrij, 2008). ˆ Sociální lži jsou ty, které říkáme denně a  často se za nimi skrývá spíše dobrý úmysl než snaha uškodit. Jejich cílem je sebe nebo

své blízké ukázat v lepším světle, neuškodit druhému člověku nebo

druhé potěšit. Tyto lži se označují také jako nevinné, protože jsou

považovány za (a často také jsou) neškodné pro ty, kterým jeříkáme, a dokonce jim mohou prospět. Vybavíte si jistě řadu situací, ve

kterých jsou takové lži běžné, například když pochválíme kamarádce

nový účes, i  když se nám ve skutečnosti nelíbí, když chválíme na

návštěvě večeři, která nám příliš nechutnala, nebo když uklidňujeme

přítele, že všechno bude zase v pořádku, i když si tím vůbec nejsme

jistí. Ve všech uvedených případech chceme svou lží pomoci,potěšit, a hlavně neublížit. Sociální lži tedy slouží primárně k udržování

dobrých vztahů a  přátelství s  druhými lidmi a  také k  uchovávání

dobrého mínění o sobě samých. Je pro nás důležité, aby se ostatní

v  naší společnosti cítili dobře, a  nechceme narušit své pojetí sebe

sama jako laskavého, dobrého člověka. ˆ Vážné lži se již více přibližují tomu, co si pod pojmem lež představujeme nejčastěji. Sociální lži mnoho lidí ve skutečnosti jako lži

nevnímá a považují je spíše za zdvořilostní chování. Vážné lži jsou

již záležitostí častěji se vyskytující například při kriminálním vyšetřování, kdy se s  nimi můžeme setkat při výslechu podezřelých

z trestných činů. Do jaké míry je, nebo není lež vážná, se zpravidla

v tomto pojetí odvozuje od toho, jak je lež pokutována. Běžnékaždodenní lži procházejí bez pokut a závažných následků (i když ne

zcela bez dopadu na lhající i  obelhanou osobu a  bez doprovodu

různých emocí, jako jsou pocity viny a  studu) a  nejsou z  tohoto

hlediska příliš nebezpečné, zatímco lež při vyšetřování trestného

činu zabití může vést k velmi závažným důsledkům pro podezřelého

i  jiné zúčastněné osoby, podle toho, kdo lež vysloví. Je patrné, že

toto rozdělení není zcela průhledné, protože některé lži, například

o nevěře v partnerských vztazích, co do vážnosti nejsou na stejné

rovině jako například lživá výpověď u soudu, ale do kategoriesociálních lží patrně již nepatří.

Uvedený přístup dělení dle závažnosti je poměrně často používaný, ale bez zajímavosti nejsou ani další možnosti, jak lži typologicky dělit. Nyní se na ně podíváme z hlediska míry pozměnění informace. Třemi základními formami jsou falzifikace, zkreslení a zatajování (Granhag, Vrij, 2005). ˆ Falzifikace jsou úplné lži, při nichž je podávaná informacenaprostým opakem pravdy. O falzifikaci se jedná, pokud například syn řekne

*


Lhaní, lež a pravda

19

rodičům, že byl ve škole, ačkoliv byl s kamarády v parku, nebo pokud

zloděj při výslechu řekne, že neukradl auto, ačkoli tomu tak bylo. ˆ Zkreslení jsou drobnější odklony od pravdy, které nám pomáhají

dosáhnout určitého cíle. Pokud je naším cílem vyhnout se hádce

s partnerem, můžeme zkreslit pravdu tím, že povíme, že jsme hned

po práci jeli domů, místo abychom přiznali, že jsme se zastavilis přáteli na sklenku vína. Zloděj v předchozím příkladu s krádeží auta

může říci policistovi, že auto sice vzal, ale chtěl ho později vrátit,

a doufal, že jeho čin tak bude působit méně negativně. ˆ Pravdu lze i zatajit, pokud řekneme, že si něco nepamatujeme nebo

něco nevíme, i  když je tomu naopak. Zatajování nám tak může

připomínat jiný známý pojem, a to sice tajemství. Později se dozvíte,

že tajemství není skutečným příkladem lži a zatajování není totéž

jako uchování tajemství. Rozdíl mezi nimi je v tom, na koho jsou

zaměřené. Tajemství se týká někoho jiného, zatímco zatajujemeinformace, které se vztahují k naší vlastní osobě. Muž, který vypráví

partnerce, kdo všechno byl na večírku, a nezmíní svoji bývaloupřítelkyni, ačkoliv ví, že by to udělat měl, zatajuje část pravdy, která se

týká jeho vlastní osoby a přináší mu určitý zisk (například se vyhne

hádce). Zloděj z předchozích příkladů sice ví, kdo po něm chtěl, aby

auto ukradl, ale může to popřít, aby se vyhnul odplatě. Může také

mlčet – i to je ukázkou zatajování. Předchozím kategoriímobsahově odpovídají i termíny kontradikce, distorze a omise, které pro

rozdělení lží používá Sandra Mettsová (1989).

Jiní autoři uvádějí například dělení lží na přímé lži, přeháněnía jemné lži (DePaulo, Kashy, Kirkendol et al., 1996). ˆ Přímé lži jsou shodné s falzifikacemi, poskytnutá informace je při

nich zcela odlišná od toho, co lhající osoba považuje za pravdu. ˆ Přehánění jsou takové lži, které buď přeceňují, nadhodnocují nebo

podceňují, podhodnocují určitá fakta. Příkladem může být situace,

kdy někdo projevuje přílišnou lítost nad tím, že se nemůžeúčastnit oslavy narozenin, na kterou se mu stejně nechtělo, nebo pokud

naopak dává najevo, že je mu jedno, že není pozvaný na večírek, na

který by přitom rád šel. ˆ Jemné lži jsou opomenutím detailů, například když si ztěžujeme na

přísného zkoušejícího, který nám dal špatnou známku, alenezmíníme se, že jsme se téměř neučili. Svým významem jsou tedy blízké

výše popsanému zatajování informací.

Jde vidět, že odlišné názvy představují často pouze jinou variaci téhož (viz falzifikace, kontradikce a přímé lži) a navíc rozdíly mezijednotlivými typy nejsou vždy zřetelné. Určit, kdy dochází k úplné změně faktu, kdy měníme pouze část informace a kdy si část necháváme pro sebe a zatajujeme ji, může být často nejasné.

Pokud jde o  méně tradiční přístupy k  dělení lží, můžeme zmínit rozdělení na antisociální lži, jejichž účelem je popření viny a vyhnutí se potížím, sociální neboli bílé lži, které mají zabránit ublížení druhýmlidem, a lstivé lži, jejichž cílem je pobavit sebe nebo druhé (Bussey, 1999). Studiem bílých lží se ve svých výzkumech dlouhodobě zabývají Sanijv Erat a Uri Gneezy (2012). Vymezují tři typy lží podle toho, která strana při nich něco získává, a která naopak ztrácí: altruistické, tj. „bílé“ lži pomáhají obelhanému a škodí lháři, při pareto lži obě strany dosahují zisku a sobecké, tedy „černé“ lži pomáhají lháři a škodí obelhanému. Mezi těmito typy lží existují i určité genderové rozdíly. Sobecké a pareto lži říkají častěji muži než ženy, protože ženy více zvažují zisky druhých osob a lhaní je pro ně náročnější, musí do něj investovat vícekognitivních i emočních zdrojů.

Nakonec lze uvést situační hledisko rozdělení lží podle toho,v jakém kontextu se lež objevuje (Bok, 1978). Do této skupiny můžemezařadit například lži profesní, politické, milostné, terapeutické, lékařské či experimentální. Existují ovšem profese, ve kterých jsou lež a klamjejich pevnou součástí, a to dokonce součástí ochotně přijímanou. Zkuste si vybavit alespoň několik svých oblíbených knih a pravděpodobně se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist