načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psychologie katastrof - Tibor Brečka

Psychologie katastrof

Elektronická kniha: Psychologie katastrof
Autor:

Vybrané kapitoly z psychologie katastrof je kniha, která má za cíl poskytnout psychologický pohled na některá témata, se kterými se v rámci vyrovnávání se s mimořádnými událostmi a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 119
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Téma: psychologie katastrof
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7330-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha je psána zejména z pohledu příslušníků tří základních složek Integrovaného záchranného systému (IZS), tedy Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR), Policie České republiky (PČR) a Zdravotnické záchranné služby (ZZS), ovšem své si v ní najdou i příslušníci dalších složek IZS, ať již státních či soukromých, neziskových apod. Je ale samozřejmě určena hlavně všem, kteří z různých důvodů, pracovních či soukromých, přicházejí s touto problematikou do styku. Nakladatelská anotace (zkráceno). Psychologický pohled na některá témata, se kterými se v rámci vyrovnávání se s mimořádnými událostmi a katastrofami setkáváme.

Popis nakladatele

Vybrané kapitoly z psychologie katastrof je kniha, která má za cíl poskytnout psychologický pohled na některá témata, se kterými se v rámci vyrovnávání se s mimořádnými událostmi a katastrofami setkáváme. Kniha je psána zejména z pohledu příslušníků tří základních složek Integrovaného záchranného systému (IZS), tedy Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR), Policie České republiky (PČR) a Zdravotnické záchranné služby (ZZS), ovšem své si v ní najdou i příslušníci dalších složek IZS, ať již státních či soukromých, neziskových apod. Je ale samozřejmě určena hlavně všem, kteří z různých důvodů, pracovních či soukromých, přicházejí s touto problematikou do styku. (vybrané kapitoly)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tibor Brečka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tibor A. Brečka

Psychologie katastrof


Poděkování patří

šéfredaktorovi časopisu Rescue report Radku Kislingerovi,

příslušníkům složek Integrovaného záchranného systému České republiky,

všem, kteří se podíleli na vzniku této publikace,

Bohu.


{yp{vu

5*#03"#3& ,"

1TZDIPMPHJF

LBUBTUSPG

7ZCSBO¼LBQJUPMZ


© Tibor A. Brečka, 2009

© TRITON, 2009

Cover © Renata Brtnická, 2009

Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-330-1

Tibor A. Brečka

Psychologie katastrof

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.


OBSAH

Úvod do psychologie katastrof . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Gestalt psychologie, Gestalt psychoterapie

a analytická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Viktimologie z pohledu psychologie katastrof . . . . . . . . . . . . . 18 Něco málo o agresi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Strach a stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Emoce – a co s nimi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Psychické poruchy a jiná onemocnění vzniklá a související

s problematikou mimořádných událostí . . . . . . . . . . . . . . . 46 Duševně narušený jedinec –

orientační odhad a specifi ka komunikace . . . . . . . . . . . . . . . 58 Komunikace při zásahu jednotek Integrovaného záchranného

systému z hlediska psychologie katastrof . . . . . . . . . . . . . . . 65 Komunikace s účastníky dopravních nehod . . . . . . . . . . . . . . 70 Dopravní nehoda (nejen) při výkonu služby a možnosti pomoci . . . . 75 Fotografi e a jiné záznamy a jejich možný dopad na oběti . . . . . . . 81 Specifi ka komunikace a fungování paměti u postižených

mimořádnou událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Internetové diskuse o dopravních nehodách – možnosti a rizika . . . . 88 Skupiny zranitelných osob při mimořádných událostech . . . . . . . . 92 Gestalt teoretický pohled na specifi cké skupiny obyvatelstva

při mimořádných událostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Použitá literatura a jiné zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106



9

Úvod do psychologie katastrof

Vybrané kapitoly z psychologie katastrof je kniha, která má za cíl poskytnout psychologický pohled na některá témata, se kterými se v rámci vyrovnávání se s mimořádnými událostmi a katastrofami setkáváme. Pokud

vyjdeme z defi nice psychologie jakožto vědy, která se zabývá lidskýmchováním a prožíváním, pak tedy psychologie katastrof je vědou, která se zabývá

chováním a prožíváním lidí v mezních či mimořádných situacích,katastrofách, a to profesionálů i civilistů. Jako příklad mimořádné situace je v této

knize použita zpravidla dopravní nehoda, ale místo dopravní nehody si lze

představit i jakoukoliv jinou mimořádnou situaci (požár, povodeň,zemětřesení, ale také trestnou činnost apod.).

Kniha je psána zejména z pohledu příslušníků tří základních složek Integrovaného záchranného systému (IZS)

1

, tedy Hasičského záchranného

sboru České republiky (HZS ČR), Policie České republiky (PČR) aZdravotnické záchranné služby (ZZS), ovšem své si v ní najdou i příslušníci

dalších složek IZS, ať již státních, či soukromých, neziskových apod. Je ale

samozřejmě určena hlavně všem těm, kteří z různých důvodů, ať jižpracovních či soukromých, přicházejí s touto problematikou do styku.

Psychologie katastrof je problematika, která ač byla dříve (z různýchdůvodů) opomíjena, se nyní dostává do popředí zájmu a je shledávána jako

přínosná v mnoha různých ohledech. Psychologie totiž není věda odtržená

od života, ale dá se říci, že je naopak vědou o životě samém. O tom, jak se

člověk chová, jak jedná, co prožívá, co se v něm odehrává na různýchrovinách. A každý z nás je člověkem, proto nám psychologické znalosti umožní

lépe se orientovat, jednat, komunikovat, pracovat nejen s druhými, ale také

sami se sebou.

Pokud budeme řadit psychologii katastrof do systému psychologických

vědních disciplín, zařadíme ji mezi disciplíny aplikované. Z tohoto důvodu

zde také nejsou vysvětleny základní psychologické termíny, lze je najít vdalší psychologické literatuře (viz seznam použité literatury). Psychologie katastrof vychází z poznatků jiných psychologických disciplín, zejménaobecné psychologie, vývojové psychologie, psychopatologie a forenzní (chcete-li

policejní) psychologie, ale také z poznatků jiných vědních oborů, například 1) Více o IZS na webových stránkách <http://www.hzscr.cz/integrovany-zachranny-

system.aspx>.


10

urgentní medicíny a medicíny katastrof, psychiatrie, managementu krizového řízení, bezpečnostního managementu a jiných. S psychologií katastrof

se lze také setkat pod delším a výstižnějším názvem „Psychologie katastrof,

krizové komunikace a intervence“, pro naše účely však budeme používat

kratší název „Psychologie katastrof“.

Osobně také čerpám zejména z poznatků Gestalt psychologie a Gestalt psychoterapie, jakož i z poznatků (hlubinně) analytické psychologie.

Uváděné ilustrační rozhovory, kazuistiky atd. jsou převzaty v původním znění, nejsou záměrně nikterak upravovány ani hodnoceny, slouží pouze pro ilustraci, uvedení či hlubší porozumění tématu.

Doufám, že kniha bude pro svého čtenáře či čtenářku zdrojem nových poznatků a inspirace pro další život, ať už pracovní, či soukromý.


11

Gestalt psychologie, Gestalt psychoterapie

a analytická psychologie

V této publikaci budou na dalších místech použity poznatky odvolávající

se na Gestalt psychoterapii, dá se říci, že pro určitá témata je Gestalt přístup doslova a do písmene základem, proto je vhodné na úvod defi novat, co

vlastně ona Gestalt psychoterapie a Gestalt psychologie je. Gestalt (z něm.

die Gestalt) znamená tvar, proto se také někdy setkáme s názvem tvarováterapie či tvarová psychologie, který se ovšem v Čechách moc neujal.

Začneme se starší z nich, Gestalt psychologií. Gestalt psychologievznikla na začátku 20. století v Německu. Feldman ji defi nuje jako„psychologický přístup, který se zaměřuje na organizaci vnímání a myšlení v ,celostním‘

smyslu raději než na individuální elementy vnímání... Jejich krédem bylo,

že celek je víc než jen součtem částí.“

2

Výsledkem jejich bádání bylo zformulování tzv. Gestalt zákonů organizace, které jsou platné jak pro vizuální,

tak i pro sluchové vnímání. „Gestalt zákony organizace jsou sadou princiů, které popisují, jakým způsobem organizujeme časti a zlomky informací

do smysluplných celků.“

3

Jedná se o následující zákony

4

:

Uzavírání – máme tendenci douzavírat či dokončovat tvary a fi gury.

Na obrázku a) v Příloze 1 máme tendenci ignorovat mezery a soustředit se

na celkový tvar.

Blízkost – prvky, které jsou blízko sebe, vnímáme společně, jako jeden

tvar. Na obrázku b) v Příloze 1 vnímáme spíše páry teček než jednotlivé

tečky v řadě za sebou.

Podobnost – prvky, které jsou stejné či podobné, máme tendenci vnímat

pohromadě. Na obrázku c) v Příloze 1 vnímáme častěji horizontálně řádky

koleček a čtverců než vertikálně smíchané sloupce, kde se kolečka ačtverečky střídají.

Jednoduchost – celkově vzato hlavním řídicím principem vnímání je

jednoduchost. Pokud se díváme na nějaký tvar, máme tendenci ho vnímat

jako co nejjednodušší. Na obrázku d) v Příloze 1 uvidíme spíše kosočtverec 2) Přeloženo z angl., Feldman R. S.: Understanding psychology (New York 1999), str. 17. 3) Tamtéž, str. 127. 4) Převzato a volbě přeloženo z Feldman R. S.: Understanding psychology (New York

1999), str. 127–128.


12

mezi dvěma čarami než na sobě napsané písmeno „W“ a pod ním „M“.pokud máme na výběr, vždy zvolíme jednodušší možnost vnímání.

Na práci prvních Gestalt psychologů později navázali další, kteří přišli

ještě s dalšími, komplikovanějšími zákonitostmi lidského vnímání, jako je

například znaková analýza nebo tzv. „top-down and bottom-up processing“.

Kromě Gestalt zákonů vnímání je také nutné zmínit zejména tzv. teorii

pole, již prvně formuloval Kurt Lewin už v roce 1935, o které bude řeč

i níže v souvislosti s Gestalt psychoterapií. „Teorie pole vychází ze dvouzákladních předpokladů. Prvním je tvrzení ovlivněné gestaltismem, že způsob, jakým člověk vnímá určitý podnět, závisí na celkové vnitřní a vnější

konstelaci dané situace. Druhým, ovlivněným konceptem fyzikálního pole,

je tvrzení, že člověk se pohybuje v určitém životním prostoru, který kromě

něho obsahuje konečnou množinu tzv. přitažlivých a odpudivých podnětů

(Petrusek et al. 1996). Klíčovým pojmem teorie je životní prostor. Lewin

se jej pokusil vyjádřit ve funkci. Životní prostor (L) zahrnuje osobu (O)

a její prostředí (P), aktuální chování jedince (B) je pak funkcí jehoživotního prostoru a platí, že B = f (P+O).“

5

Zájemce o další informace o Gestalt psychologii odkazuji například

na práci Kratiny (1935) nebo Köhlera (1992).

Gestalt psychoterapie

Jak se píše v podtitulu knihy J. Mackewnové „Gestalt psychoterapie“, je

Gestalt psychoterapie „moderním holistickým přístupem k psycho terapii“.

Zakladatelem Gestalt terapie je Frederick (Fritz) S. Perls. Teoretická a fi -

lozofi cká východiska Gestalt terapie popsal zejména spolu s R. F. Hefferlinem a P. Goodmanem v rozsáhlém díle s názvem „Gestalt terapie – Vzrušení lidské osobnosti a její růst“, která vyšla prvně v roce 1951 (úplně prvníPerlsova kniha, kde je již náznak rodícího se nové přístupu, se jmenovala „Ego, Hunger and Aggression“). Perls měl svůj velmi osobitý styl, což bylo také zčásti dáno tím, že odpor raději prorážel, než by s ním pracoval. Jeho styl můžeme nejlépe poznat v knize „Gestalt terapie doslova“

6

, kde najdeme jak

5) Miovský M: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu (Praha 2006),

str. 55.

6) Pro ilustraci uvádíme krátký úryvek: „Rozlišuji tři stupně žvanivosti: kecy – jako ,dob-

rý den‘, ,jak se máte‘ atd.; těžké kecy – ,protože‘, racionalizace, omluvy; a gigantické


13

krátké teoretické části, tak hlavně velké množství kazuistik z jeho praxe aseminářů. Fritz Perls je mimo jiné také autorem techniky „prázdné židle“ (viz

níže) a tzv. Gestalt kréda, někdy také nazývaného Gestalt vyznání:

„Já dělám svoje a ty dělej taky svoje.

Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání,

a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého.

Ty jsi ty a já jsem já,

a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné.

Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.“

„Gestalt terapie čerpá z různých dynamických teoretických systémů či disciplín, jako jsou moderní fyzika, východní náboženské systémy,existenciální fenomenologie, dramatické umění, psychoanalýza, Gestaltpsychologie, teorie systémů a pole, bioenergetika a expresivní pohyb.“

7

Tento výčet

lze rozšířit ještě o další náboženské systémy, jejichž volba záleží na každém

terapeutovi, východní náboženské systémy jsou zmíněny hlavně proto, že

jejich vlivy lze najít u Perlse. Je vidět, že Gestalt terapie je velmi otevřený

a fl exibilní systém.

Jan Roubal v předmluvě k českému vydání knihy J. Zinkera „Tvůrčí proces v Gestalt terapii“ tvrdí, že: „Teoretický tvar Gestalt terapie jeobtížně uchopitelný. Je to proto, že Gestalt terapie je v první řadě praktickým přístupem k psychoterapii, řemeslem a uměním. Kromě toho, že jeexistenciálně dialogická, fenomenologická a pracuje s teorií pole, je také metodou experimentální. Laura Perls to popsala třemi „E“ Gestalt terapie: „Při své práci může Gestalt terapeut používat nepřeberné množství terapeutických intervencí, pokud jsou existenciální, experienciální (prožitkové) a experimentální.“

8

Uvedeme zde jen několik principů Gestalt terapie. Na začátku jsmenasali, že slovo Gestalt znamená tvar. Ale v Gestalt terapii se za gestalt dá

považovat de facto cokoliv. Můžeme říci, že celý život člověka je gestalt,

který se skládá z menších gestaltů, ty ještě z menších atd. Například vypití

kecy – mluvení o fi losofi i, existenciální Gestalt terapii atd. – to, co právě dělám.“ In:

Perls F. S.: Gestalt terapie doslova, Olomouc 1996, str. 51.

7) Mackewn J.: Gestalt psychoterapie, Praha 2004, str. 28.

8) Roubal J.: „Předmluva k českému vydání“ in: Zinker J.: Tvůrčí proces v Gestalt terapii

(Brno 2004), str. ix.


14

sklenice vody je gestalt. Každé polknutí vody je také gestalt. Je třeba xkrát

polknout vodu (x gestaltů) na to, abychom vypili sklenici vody (gestalt).

V Gestalt terapii tvrdíme, že člověk má potřebu uzavírat, dokončovat. „Když se díváme na jednotlivé body a nedokončené vzory, automaticky je dokončujeme a dotváříme tak, že je doplníme nebo odhadneme, jaké části asi chybí, abychom dotyčnému tvaru mohli přiřadit nějaký význam.“

9

Tento fenomén je znám jako „Gestalt zákony organizace“ (viz výše – Gestalt

psychologie). Teprve po delším zkoumání objevujeme jiné možnostivnímání a významu daného tvaru.

Toto dokončení je tzv. uzavření gestaltu. A stejnou tendenci máme i ve svém chování a prožívání. Když nás někdo naštve a my mu toneřekneme nebo uděláme něco, k čemu jsme byli nějakým způsobem donuceni, tak v nás přetrvává nepříjemný pocit. Snažíme se to nějak uchopit, pojmenovat, srovnat se s tím, tedy danou situaci dokončit, uzavřít gestalt.

Gestalt terapie vychází také z teorie fi gury a pozadí (což vychází zcelkové teorie pole). Tato teorie byla velmi důkladně rozpracována zpsychologického pohledu, například v otázkách regulace vztahu já–okolí, navazování kontaktu apod. my si ji vysvětlíme jen velmi jednoduše. Zkusme brát vše kolem sebe jako pole. Když se na něco v tomto poli zaměříme, třeba naobraz na zdi, všimněme si, že okolní předměty (zbylé části pole) nejsou tak jasně zřetelné jako obraz, na který jsme zaměřili svoji pozornost. Obraz se stal tzv. fi gurou a zbytek pole se stal tzv. pozadím. Když však zaměříme svou pozornost jinam, například na dveře, stanou se dveře fi gurou a obraz sedostane do pozadí.

V Gestalt terapii můžeme říci, že gestalt je fi gurou. Vraťme se k našemu příkladu. Pokud nás někdo naštve a my jsme zaměřeni na tuto situaci, je tato situace fi gurou. Jestliže se s touto situací vypořádáme pro násadekvátním způsobem, situace se ukončí, gestalt se uzavře a z fi gury se může stát pozadí a my jsme připraveni zaměřit svou pozornost jinam. Pokud v nás ovšem tato situace stále vyvolává pocity nelibosti a stále přitahuje naši pozornost, pak pro nás není ukončena, gestalt není uzavřen a tudíž fi guranemůže ustoupit do pozadí či ustupuje pouze částečně a naše otevřenost pro nové podněty a nové fi gury je omezena, protože se jakoby snažíme ve svém zorném poli udržet fi gury dvě.

K. Lewin zastával názor, že „...jedinci aktivně organizují či utvářejí své pole a dávají svému životu smysl v souladu se svými současnými potřebami 9) Mackewn J.: Gestalt psychoterapie (Praha 2004), str. 29; viz také Příloha 5.


15

a převládajícími životními podmínkami.“

10

Z pole tedy vystupuje ta fi gura,

která je pro nás v dané situaci aktuální. Když máme žízeň, vystoupí jako

fi gura potřeba se napít, když se nám chce spát, vystoupí jako fi gura potřeba

spánku, postele. Pokud jsme tedy schopni ukončit gestalt, který je právě

fi gurou, je vše v pořádku a může se objevit další. Pokud se nám však neukončené gestalty začnou hromadit, máme problém. Některé jdou odsunout na čas, některé na hodně dlouho, ale stále jsou přítomny. Je to stejné jako u počítače. Když máte spuštěn jen jeden program, počítač se plně

věnuje jednomu programu. Pokud si však spustíte programy tři nebo čtyři

zároveň, počítač musí vynaložit více energie na to, aby je udržel v chodu.

Záleží pak na výkonu počítače a náročnosti programů, kdy se počítač začne zpomalovat, kdy již nepůjdou otevřít další programy, či dokonce kdy

počítač odmítne další spolupráci a vypne se (a vy pak ztratíte spoustu dat

a spoustu času s jejich obnovováním). U počítače se může vyměnit procesor, zvětšit paměť a podobně, ale u člověka to zatím nejde. Proto se musíme

naučit, kolik programů si chceme a můžeme pustit, a kdy už by toho na nás

bylo moc.

Jak vlastně gestalt vzniká a zaniká? Jedná se o tzv. kontaktní cyklus, který právě vychází z teorie pole (viz Příloha 7). Tento cyklus má řadu názvů,neboť popisuje gestalt a gestaltem lze nazvat de facto vše. Tudíž jej lze nazvat kontaktním cyklem, cyklem vzniku a zániku gestaltu či cyklem uvědomění. Zinker ho popisuje těmito fázemi: 1. vjem, 2. uvědomění, 3. vzrušení (mobilizace energie), 4. akce, 5. kontakt, 6. stažení se

11

. Stejně jako na sebe

navazují fáze kontaktního cyklu, tak na sebe navzájem navazují celé kontaktní celky – gestalty

12

. Uveďme si příklad kontaktního cyklu: vidím vodu

(1), uvědomím si, že mám žízeň (2), sbírám energii na to, abych se dostal

ke sklenici vody (3), dosáhnu sklenice vody (4), piji (5) a stahuji se – ukojil

jsem pocit žízně, zažívám libý pocit a jsem připraven k něčemu jinému.Pokud se někde tento řetěz přeruší, opět nastává problém. Pak je nutné přijít

na to, kde se řetěz přerušil, a na tomto základě hledat řešení.

13

V Gestalt terapii jde tedy o ukončování gestaltů. V terapeutickém procesu vystoupí neukončený gestalt zcela z pozadí, stane se z něj plně fi gura, 10) Mackewn J.: Gestalt psychoterapie (Praha 2004), str. 30–31. 11) in: Zinker J.: Tvůrčí proces v Gestalt terapii (Brno 2004), str. 77–78, 82; viz také

Příloha 6.

12) Viz Příloha 7.

13) Více viz Zinker J.: Tvůrčí proces v Gestalt terapii (Brno 2004), str. 82–97.


16

například pomocí určité techniky, která vyplyne z nastalé situace tady a teď,

dojde k abreakci a dokončí se tak kontaktní cyklus. Výsledkem je opětovné

stažení se a otevřenost k novým gestaltům.

Na závěr zde ještě uvedu dle mého názoru velmi důležitou nosnoumyšlenku Gestalt terapie, kterou je tzv. paradoxní teorie změny; s určitou její

podobou se setkáme v dalším textu. Paradoxní teorie změny bylaformulována Arnoldem Beisserem. Zjednodušeně by se dala defi novat takto: „Čím

více se snažíš být tím, čím nejsi, tím více zůstáváš stejný. Čím více se snažíš

být tím, čím jsi, tím více se měníš.“ Člověk nemůže dosáhnout změny tím,

že ji deklaruje a zároveň popře, potlačí či odsune to, co je nepříjemné,bolestivé, nepřijatelné. Teprve je-li v kontaktu se svým stavem, svou situací,

svým prožíváním, má možnost si plně uvědomovat a pak se mu otevírácesta ke změně.

14

S tím souvisí i gestaltové vnímání polarit. Dá se říci, že každý

stav má svou opačnou polaritu (například dominance  submisivita apod.)

a my se zpravidla nacházíme někde mezi oběma extrémy. Eliminovat jeden

extrém a zůstávat pouze v druhém je de facto patologické či nemožné

15

. Je

ovšem lepší chápat polarity nikoliv jako úsečky, ale spíše jako kruhy či něco

jim podobného, neboť zpravidla ve chvíli dosažení jednoho extrému, jedné

polarity, jsme velmi blízko k tomu, sklouznout do polarity opačné (například zamilovanost  nenávist; abnormální aktivita  úplná pasivita –dlouhá nadměrná aktivita povede k vyčerpání a únavě, tudíž ke klidu, pasivitě.

Zajímavá je také inteligence, zpravidla ilustrovaná Gausovou křivkou. Je

svým způsobem také možná spíše blízká kruhu, vždyť hranice mezi velmi

nízkou inteligencí a genialitou jsou zajímavé).

Zájemce o další informace o Gestalt psychoterapii odkazuji na seznam

použité literatury.

Analytická (hlubinně analytická) psychologie. Není snadné popsat

ve stručnosti tuto oblast psychologie a shrnout celý systém (nejen) jungiánského pojetí psychologie do několika řádků. Sám Jung napsal opsychologii a psychoterapii přes dvacet spisů, nehledě na nesčetné množství knih

na toto téma od jeho žáků a dalších terapeutů zastávajících tento směr.Jun>14) Rektor J.: Gestalt psychoterapie; časopis Gestalt on-line; 2008, ročník 1, č. 1, str. 7–8.

15) „A když člověk nemůže mít zlost, nemůže být ani milujícím.“ (Goodman 2003) cit.

in: Polák A.: Dopad teroru a válčení na pole a individuální fenomenologii; časopis

Gestalt on-line; 2008, ročník 1, č. 1, str. 14.


17

govská terapie se řadí mezi hlubinné psychoterapie, zjednodušeně bychom

ji mohli zařadit mezi psychoterapie dynamického, resp. analytického cha

rakteru. Jung – na rozdíl od S. Freuda – chápe člověka jako bytost, jejímž

cílem je dovršení procesu individualizace a jejímž motorem na této cestě je

snaha o seberozvíjení se, chápe člověka jako komplikovanou bytost, ve které

probíhá množství různých procesů jak na vědomé, tak i na nevědoméúrov

ni, nikoliv že vše v člověku se dá redukovat na sexuální základ, na libido.

Müller uvádí, že „analytická psychologie byla založena C. G. Jungem.

Jung zavádí pojem kolektivního nevědomí a od toho okamžiku se jeho

práce z velké části zaměřuje na doložení a pochopení existence, významu

a dynamiky archetypové duševní dimenze. Jak pro myšlenku archetypové

dimenze, tak pro jiné své teoretické koncepty hledá předchůdce a parale

ly v kultuře a duchovních dějinách lidstva. Neexistuje pro něj psycholo

gie bez dějin ani psychologie nevědomí, protože pouze historické srovná

ní může potvrdit a relativizovat hledisko toho kterého pozorovatele. (...)

Jung zastával názor, že jádro každé neurózy tvoří otázka po hlubším smyslu

života a otázka víry. (...) Svou psychologií chtěl vyhovět všem aspektům,

životním projevům a potřebám člověka. Proto se analytická psycholo

gie nezabývá pouze duševními nemocemi, nýbrž také zdravím a tvůrčím

rozvojem člověka, společnosti a kultury. (...) V centru jeho psychologie

osobnosti stojí bytostné Já a individuace, vývoj člověka se zřetelem kroz

šířenějšímu vědomí, větší humanitární zralosti a sociální odpovědnosti.“

16

Z výše uvedeného je jasné, že Jungův pohled lze uplatnit de facto ve všech

oblastech lidského žití, a tudíž i v otázce psychologie katastrof, jakkoliv je

to možná pro někoho překvapivé.

Jako úvod do Jungova pojetí psychologie a psychoterapie, do jehonázo

rů nejen na tento obor, ale na člověka jako komplexní bytost ve světě, lze

doporučit knihu „Člověk a duše“, která je výběrem myšlenek z celého jeho

díla od roku 1905 do roku 1961. Bohužel vlastní autorovy spisy jsou po

měrně náročné. „Zdá se, že užitek ze systematického studia Jungových spisů

může mít čtenář osobnostně vyladěný nebo disponovaný sklonem kintro

verzi (tento pojem pochází právě od Junga, pozn. autora), meditaci, du

chovnu a fi lozofi ckému myšlení, nebo se k němu musí propracovat životní

cestou s hledáním, utrpením, zklamáním a pochybnostmi.“

17

16) Upraveno a zkráceno, Müller L. in: Müller L., Müller A. (ed.): Slovník analytické

psychologie (Praha 2006), str. 310–311.

17) Kratochvíl S.: Základy psychoterapie (Praha 2002), str. 40.


18

Viktimologie z pohledu psychologie katastrof

V této kapitole se podíváme na problematiku viktimologie a její využití v rámci psychologie katastrof. Vycházím z pojetí viktimologie tak, jak ji

zpracovala Čírtková zejména v knize Policejní psychologie (2006). Viktimologie se jako červená nit prolíná tématy psychologie katastrof, proto je

potřebné představit základní pojmy a zákonitosti této disciplíny.

Čírtková defi nuje viktimologii jako nauku, která „vědeckým způsobem

zkoumá oběti trestných činů“

18

. Vyjdeme-li z názvu viktimologie, zjistíme,

že se jedná o spojení latinského victima (oběť) a řeckého logos (slovo, smysl,

nauka). Termín viktimologie tedy můžeme volně přeložit jako nauka

o obětech. Zde bude viktimologie chápana jako nauka o obětech (de facto

čehokoli), tedy ve svém širším (ba můžeme říci nejširším) slova smyslu,nikoliv jen jako nauka o obětech trestných činů.

19

Kdo je tedy všechno obětí? V rámci širšího pojetí viktimologie je obětí

kdokoli, kdo si subjektivně (!) myslí, má pocit, že obětí je. Dále pak také

jedinec, který utrpí (subjektivně a/nebo i objektivně) primární a/nebo sekundární rány v rámci primární a/nebo sekundární viktimizace. Je důležité

si uvědomit, že z hlediska psychologie je obětí i ten, kdo by mohl býtprávně označen za viníka! I řidič, který svým (byť dokonce i záměrným!) chováním způsobí dopravní nehodu vedoucí k usmrcení člověka (nebo lidí),

je z hlediska širšího viktimologického pohledu obětí. Tím nezpochybňuji

či neomlouvám objektivní vinu daného jedince, jen se držím veskrze psychologického nazíraní na svět. I viník totiž může utrpět jak primární, tak

sekundární rány (o nich více níže), zejména pokud se jedná o nechtěnézavinění.

18) Čírtková L.: Policejní psychologie (Plzeň 2006), str. 201.

19) Čírtková in: Čírtková L., Vitoušová P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných

činů (Praha 2007), str. 11 uvádí následující: „Ačkoliv viktimologie vznikla jako vědní

oblast zabývající se oběťmi trestných činů, její poznatky přispívají k pochopeníproblémů a životních situací všech osob, které postihl osud oběti. Pojem oběť se v širším

slova smyslu vztahuje:

– na oběti trestných činů;

– na oběti přírodních katastrof (povodní, zemětřesení, požárů);

– na oběti velkých neštěstí (leteckých, železničních, lodních);

– na oběti teroristických akcí.“


19

V literatuře nalezneme různé systematické členění typů obětí, pro naše účely postačí dělení na oběti primární a sekundární. Primární oběť je taková, která byla přímo zasažena danou mimořádnou událostí (nacházela se na místě), sekundární oběť bude taková, která sice nebyla a priori postižena přímo danou událostí, ale daná událost se jí dotkla nepřímo.

Je to podobné, jako když hodíte kámen do vody. V místě dopaduvyšplouchne voda a ze středu se po hladině začínají šířit kola vlnek.Podobným způsobem se mimořádné události dotýkají i nás. V centru bychom měli přímo zasažené jedince, ale kruhy se dále rozšiřují, daná událost zasahuje další jedince (příbuzné, sousedy, zasahující profesionály, novináře, televizní diváky, atd.). Z pohledu Gestalt terapie v tom můžeme spatřovat opět teorii pole, kdy tím, že do našeho pole vstoupí mimořádná událost, je vše nějakým způsobem více či méně ovlivněno, dojde k reorganizaci pole. Navíc když si uvědomíme, že s ostatními lidmi své pole sdílíme, je jasné, že jsme navzájem provázaní a ovlivnitelní. „To znamená, že u všeho, co děláme, u každé aktivity, které se účastníme, musíme vzít v potaz účinek, který to může mít na ostatní, ať už jsou od nás jakkoliv vzdáleni.“

20

Na příkladu požáru bytu, kde při zásahu došlo k evakuaci postižených obyvatel bytu, by tito obyvatelé byli oběťmi primárními (oheň jim zasadil primární rány). Sousedé, příbuzní obětí, zasahující profesionálové a další by byli chápáni jako oběti sekundární. Je jasné, že v praxi je někdy obtížné odlišit, zda se jedná o oběť primární či sekundární. Ovšem pozor, neplatí, že primární oběť je vždy hůře či silněji postižená než oběť sekundární. Míra postižení, resp. míra „cítění se být obětí“, záleží na subjektivním vnímání, na subjektivním pocitu daného jedince.

Co je viktimizace? Čírtková defi nuje viktimizaci jako „... proces poškozování a způsobování újmy, čímž se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu“

21

. Pro naše účely je tato defi nice platná ve verzi: Viktimizace je proces stávání se obětí, tedy utrpění újmy. Důležité je

ono slovíčko proces. Viktimizace není jednorázová událost, ale naopak

proces, který určitou dobu trvá, jak bude dále zřejmé z dalšího dělení

viktimizace.

20) Polák A.: Dopad teroru a válčení na pole a individuální fenomenologii; časopis

Gestalt on-line; 2008, ročník 1, č. 1, str. 14.

21) Čírtková L.: Policejní psychologie (Plzeň 2006), str. 203.


20

Čírtková uvádí dvě, resp. tři fáze (viktimizace je proces!) viktimizace,

a to primární, sekundární a terciální.

22

Z pohledu psychologie katastrof je

primární viktimizace újma, kterou jedinec utrpí v důsledku mimořádné

události (dopravní nehody, požáru, atd. – sem samozřejmě patří i trestný čin v rámci chápání viktimologie v užším smyslu slova). Sekundární

viktimizace je „újma vznikající v důsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, například druhotné

poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbližší okolí nebotraumatizující projednávání věci před soudem“

23

. Je důležité zmínit, že „většinaobětí... se s ní sice setkává, ale v optimálním případě k ní dojít nemusí“

24

.

Pro psychologii katastrof je velmi důležité porozumět jak primární viktimizaci, jejímu vlivu na jednání a prožívání člověka–oběti, tak zejména otázce

sekundární viktimizace, tedy jinak řečeno, jak pokud možno eliminovat její

vznik, neboť zdrojem sekundární viktimizace se může velmi snadno stát(někdy i dobře míněné) jednání zasahujících příslušníků jednotek IZS, dále pak

další úkony, které nám ukládá zákon (vyšetřování příčiny, vzniku a zavinění

apod.) a jejich neadekvátní provedení, dále pak další přístup ostatních institucí, médií

25

, pomáhajících profesionálů, ale v neposlední řadě také ostatních

lidí v okolí daného jedince (příbuzných, partnerů, přátel, známých, kolegů

na pracovišti, atd.). Dle mého názoru je právě porozumění a předcházenísekundární viktimizaci obětí jedním z největších úkolů psychologie katastrof.

Podívejme se nyní na souvislost mezi primární a sekundárníviktimizací. Na první pohled to vypadá tak, že nejdříve nastává primárníviktimizace a poté může či nemusí nastat viktimizace sekundární. Tento pohled

je logický a pochopitelný. Ovšem je nutné podotknout, že může existovat

ještě jiná souvislost, a sice ta, že negativními reakcemi okolí může v jedinci dojít k přerámování, jinému vnímání již proběhlé situace, kterou

on/ona do té doby vnímal/a jako neviktimizační. Mám tím na mysli situaci, kterou daný jedinec zvládne takovým způsobem, že je s jejímprů>22) Tamtéž, str. 203–204.

23) Tamtéž, str. 203.

24) Čírtková L. in: Čírtková L., Vitoušová P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům)trestných činů (Praha 2007), str. 13. 25) Rád bych upozornil na velmi zajímavé publikace Vymětal Š., Vitoušová P. a kol.:

Novináři a oběti trestných činů, (Praha 2008); Šindelářová B., Vymětal Š.: Novináři

a neštěstí (Praha 2006), poznatky zde shromážděné mohou být využity i v případech

mimořádných situací.


21

během spokojen. Danou situaci necítí jako viktimizační, ale následnéjednání okolí v něm vyvolá odlišné vnímání situace.

Dalším zajímavým případem pak může být taková situace, kdy se na první pohled sekundární viktimizace stává de facto viktimizací primární. Mám tím na mysli situaci, kterou daný jedinec zvládne bez pocitu oběti, ale následné reakce z vnějšího okolí v něm vyvolají pocity nespravedlnosti,izolace, tedy obdrží tzv. sekundární rány. Takovou situací může být například zvládnutí určité situace podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přesto následné odsouzení.

V souvislosti se sekundární viktimizací bych zde rád ještě zmínil pojem stigmatizace. Jak uvádí Praško, Adamcová, Kopřivová, Raszka aVyskočilová, „stigmatizace se může manifestovat jak pocitem méněcennosti nositele, tak znehodnocujícím přístupem okolí. Erwin Goff man (1963) v klasické učebnici sociologie ukazuje, že osoba se stigmatem je nejčastěji definována jako ,horší než člověk‘. V oblasti psychických poruch je typický stereotyp duševně nemocného... Stereotyp pak může mít pro jedince pozitivní inegativní důsledky. Mezi pozitivní může patřit ochrana jedince, soucit s ním, kladení menších nároků na výkon a role v životě. Typickým negativnímdůsledkem je stigmatizace.“

26

I když autoři hovoří z pohledu problematiky psychiatricky nemocných pacientů, můžeme se s téměř stejnou problematikou setkat i z pohleduproblematiky viktimologie. Také můžeme vystopovat určitý stereotyp oběti(zejména například stereotyp oběti znásilnění), který vede jak k pozitivním, tak k negativním dopadům, stejně jako stereotyp duševně nemocného. Zřejmá souvislost vyplývá z následujícího: „Už samotný fakt psychiatrického vyšetření či léčby může znamenat automatické nálepkování. Proto se lidé trpící poruchami z oblasti ,malé psychiatrie‘ tolik obávají psychiatrické nálepky. (...) Stereotyp psychiatrického pacienta je pro jedince trpícího OCD (OCD – obsedantně kompulzivní porucha; a nejen pro něj, pozn. autora) natolik ohrožující, že vyhledání odborné pomoci často léta odkládá.“

27

Velmi podobný fenomén vidíme například u obětí znásilnění čidomácího násilí, kde právě strach z možné stigmatizace bývá jedním z důvodů pro odkládání či dokonce neoznámení těchto trestných činů. Stejnou analogii 26) Praško J., Adamcová K., Kopřivová J., Raszka M., Vyskočilová J.: OCD, stigmatizace

a odkládání léčby, (2008), str. 173.

27) Tamtéž, str. 173–174.


22

pak spatřuji v problematice poskytování psychologické péče v rámci resortu

Ministerstva vnitra (ale nejen tam, nýbrž v populaci ČR vůbec), kde někteří

jedinci právě z neznalosti (někteří lidé stále ještě neví, jaký je rozdíl mezi

psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem) a strachu ze stigmatizace –

stereotypu psychiatrického pacienta – nevyhledají odbornou pomoc.

Výše zmiňovaní autoři popisují proces stigmatizace následovně: „Proces

stigmatizace funguje jako rozpoznávání a označení rozdílu mezi danou osobou

a jinými lidmi. Dalším krokem je spojení stigmatizovaného jedince se zápornými stereotypy, které převládají ve společnosti o této skupině lidí.Stigmatizace se skládá z: (1) etiketování; (2) spojení se stereotypem; (3) izolace; (4) ztráty

statutu a diskriminace (srov. sekundární rány, viz níže, pozn. autora).“

28

Co se týče důsledků stigmatizace, autoři je shrnují následovně (i když

autoři píší o osobách s OCD, myslím, že následující text můžeme chápat

i v souvislosti s oběťmi obecně): „Stigmatizace může výrazně ovlivňovat

běžný každodenní život, zmenšuje pracovní a vztahové příležitosti,omezuje společenské kontakty, redukuje sebeúctu a celkově snižuje kvalitu života.

Přístup postiženého k subjektivnímu prožívání duševních potíží může být

rovněž svérázný.“

29

Jak již bylo zmíněno, existuje ještě pojem tzv. terciální viktimizace. Je

to „stav, kdy jedinec není schopen se přiměřeně vyrovnat s traumatickou

zkušeností, přestože z objektivního hlediska došlo k nápravě či úzdravě

a odškodnění. Psychicky se zcela zásadně mění, dochází k nalomenípůvodní životní cesty. (...) Je srozumitelné, že pozadí terciální viktimizace je třeba

hledat ve zvláštnostech osobnostního založení oběti.“

30

S procesem viktimizace, stávání se obětí, souvisí právě přijímání určitých

újem, zranění apod. Mluvíme tedy o primárních a sekundárních ranách.

Čírtková uvádí tři typy primárních ran (tedy takových, které oběť utrpí

bezprostředně v souvislosti s danou událostí):

– fyzická újma

–fi nanční újma

– emocionální újma

31

28) Tamtéž, str. 174.

29) Tamtéž, str. 176.

30) Čírtková L.: Policejní psychologie (Plzeň 2006), str. 204.

31) Tamtéž, str. 204.


23

Na příkladu dopravní nehody může oběť utrpět fyzickou újmu (následkem nárazu, střetu apod.; zranění lze dělit buď dle závažnosti na lehká,

střední, těžká a smrtelná, či dle převládajícího spektra postižení namechanická, termická, toxická, chemická, infekční, radiační a psychická

32

), fi -

nanční újmy (škoda na autě, na ošacení apod.) a újmu emocionální (následkem dopravní nehody může jedinec trpět zvýšeným strachem z řízení

motorových vozidel, může trpět nespavostí apod.).

Výše uvedený výčet primárních ran zcela koresponduje s defi nicí člověka

jakožto biosycho-sociální

33

jednotky. Biologická část je zastoupena fyzickou újmou, psychická a sociální část újmami fi nančními a emocionálními.

Když ovšem vyjdeme z toho, že člověk jebiosycho-socio-duchovní

34

jednotka, můžeme přidat mezi výčet primárních ran ještě ránu čtvrtou, kterou můžeme nazvat transcendentní či religiózní, duchovní ranou. Jedná

se o to, že člověk se také nějakým způsobem duchovně vztahuje ke světu,

hledá něco, co ho přesahuje, co ho transcendentuje. Velmi úzce to souvisí s jednou z potřeb druhého řádu, kterou je potřeba orientace a rozumění světu. Každý člověk, některý více uvědomovaně, některý méně, nějakým

způsobem v něco věří. Ať už se jedná o jasně defi novanou a instituovanou

víru v rámci některých etablovaných náboženských institucí (jako jenapříklad římskokatolická církev) až po jakési nejasně a těžce zformulovatelné

„cosi“.

Důležitost religiozity pro život člověka uvádí také Piedmont: „Religiozita

patří na nejvyšší úroveň obecnosti, lze ji předběžně přiřadit k ,velké pětce‘

jako šestý faktor, prvek vstupující do velkého počtu psychických vlastností

a skrze ně do nejširších oblastí lidského prožívání a jednání.“

35

Velká pětka,

kterou zmiňuje Piedmont, je tzv. NEO pětifaktorový osobnostní inventář

(Big Five). „Test se řadí mezi vícerozměrné inventáře postavené napětifaktorovém modelu osobnosti, který vychází z faktorové analýzy lexika přiro>32) Jde o dělení z hlediska urgentní medicíny a medicíny katastrof; Kurz: Školakrizového managementu, odborný vedoucí MUDr. Josef Štorek, Ph.D., Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. 33) Takové chápání člověka užívají např. Harsa, Žukov a Csémy; Harsa P., Žukov I.,Csémy L.: Možnosti posuzování a měření agresivity u psychiatrických pacientů (2008),

str. 35. 34) Podobné vnímání člověka užívá např. Baštecká; Baštecká B. a kol.: Terénní krizová

práce (Praha 2005), str. 79. 35) Cit. in: Říčan P.: Psychologie náboženství (Praha 2002), str. 156.


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist