načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči – Tomáš Novák; Zbyněk Gabriel

Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči

Elektronická kniha: Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči
Autor: Tomáš Novák; Zbyněk Gabriel

Problematika náhradní rodinné péče v příručce pro její budoucí zájemce, ale i studenty a odborníky. Text vychází z popisu řady paradoxů, jež jsou s náhradní rodinnou péčí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  84
+
-
2,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 144
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Druhy sociální pomoci a služeb
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2008
ISBN: 978-80-247-1788-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Problematika náhradní rodinné péče v příručce pro její budoucí zájemce, ale i studenty a odborníky. Text vychází z popisu řady paradoxů, jež jsou s náhradní rodinnou péčí spojeny. Dotýká se historie oboru, pozornost je věnována traumatu bezdětnosti a poradenství bezdětným. Následuje výčet jednotlivých forem náhradní rodinné péče, informace o procesu a pravidlech jejího zprostředkování. Podrobně je referováno o výběru žadatelů o náhradní rodinnou péči a jejich přípravě, včetně používaných psychodiagnostických metod.

Popis nakladatele

Problematika náhradní rodinné péče je tématem hojně diskutovaným a mediálně vděčným. Příběhů o tom, jak nebohý sirotek ke štěstí přišel, nebo naopak, jak nic netušící rodiče adoptovali bezcitné monstrum, najdeme ve filmové i televizní produkci víc než dost. Kde ovšem leží pravda? Jak vlastně probíhá osvojení či přijetí dítěte do pěstounské péče? Jaké požadavky musí budoucí rodiče splnit, podle jakého principu jsou vybírány děti? Jak připravit dítě na vstup do rodiny? Čeho je třeba se vyvarovat, na co si dát pozor, co neopomenout? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá publikace Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Novák; Zbyněk Gabriel - další tituly autora:
Jak nezešílet z dětí -- aneb Naučte se nejen Makofri Jak nezešílet z dětí
Asertivita v manželství a v rodině Asertivita v manželství a v rodině
Jak vychovat sebevědomé dítě Jak vychovat sebevědomé dítě
 (e-book)
Vztah matky a dcery Vztah matky a dcery
 (e-book)
Vztah otce a dcery Vztah otce a dcery
 (e-book)
Vztah matky a syna Vztah matky a syna
 
K elektronické knize "Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči" doporučujeme také:
 (e-book)
Dary se přece nevracejí -- příběh atypické pěstounské rodiny Dary se přece nevracejí
 (e-book)
Dítě v nové rodině Dítě v nové rodině
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mgr. Zbyněk Gabriel, Ph.D., PhDr. TomᚠNovák

PSYCHOLOGICKÉ PORADENSTVÍ V NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČI

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3296. publikaci

Odpovědná redaktorka Jana Henžlíková

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 144

Vydání 1., 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Š Grada Publishing, a.s., 2008

Obrázek na obálce Š doc. MUDr. Pavel Žáček, Ph.D.

Recenzoval:

PhDr. Miloslav Kotek

ISBN 978-80-247-1788-3

ISBN 978-80-247-6284-5

Š Grada Publishing, a.s. 2011

(titná verze)

(elektronická verze ve formátu PDF)


OBSAH

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1. Paradoxy a historie náhradní rodinné péče . . . . . . . . . . . . . . . 8

1.1 Stručný historický vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

1.2 Nahlédnutí do historie prostřednictvím literatury . . . . . . . . . . 23

1.3 Náhradní výchova v zrcadle českého tisku před a po výrazných

společenských změnách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

2. Trauma bezdětnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 3. Krátkodobá psychologická poradenská intervence v rámci

problémů spojených s bezdětností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 4. Romové a „ti druzí“ prizmatem náhradní rodinné péče . . . . . . . . 38 5. Přehled a psychologická specifika jednotlivých forem náhradní

rodinné péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

5.1 Osvojení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

5.2 Pěstounská péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

5.2.1 „Klasickᓠpěstounská péče . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

5.2.2 Poručenská péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52

5.2.3 Pěstounská péče na přechodnou dobu . . . . . . . . . . . . 54

5.3 Hostitelská péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 6. Stručný průvodce zprostředkováním náhradní rodinné péče . . . . . 71

6.1 Rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

6.2 Podání žádosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

6.3 Příprava a posouzení krajským uřadem . . . . . . . . . . . . . . . 79

6.4 Čekání na nabídku dítěte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

6.5 Poradní sbor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

6.6 Kontakt s dítětem a jeho převzetí do péče . . . . . . . . . . . . . . 93 7. Psychologická diagnostika v oblasti náhradní rodinné péče . . . . . . 98

7.1 Základní principy a postupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

7.2 Vybrané psychodiagnostické nástroje . . . . . . . . . . . . . . . 107

verze osvit 2; Monday, 28th April, 2008, ořez 144 mm


8. Komentované osudy dětí v náhradní rodinné péči . . . . . . . . . . 130

8.1 Dítě v pěstounské péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130

8.2 Osvojené dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

8.3 Různé varianty péče a děvče z rozvrácené rodiny . . . . . . . . . 136

8.4 Méně obvyklý případ záškoláctví u osvojeného dítěte . . . . . . . 139

Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142


ÚVODEM

Psychologie náhradní rodinné péče (NRP) nepatří k nejčastěji zmi

ňovaným oblastem rodinného poradenství. Dotýká se oblasti mezioborové a zdánlivě výlučné. Díky pochopení nakladatelství Grada završuje kniha na toto téma pětici publikací pomyslného „projektu poradna“. Po titulech Manželské a rodinné poradenství, Práce s klienty, Rozvodové a porozvodové poradenství a Předmanželské poradenství kompletuje nový přírůstek edice Psyché výčet typických nesnází, jež bývají ve zmíněných poradnách, a ovšem nejen tam, řešeny.

Tato publikace vychází z popisu řady paradoxů, jež jsou s náhradní rodinnou péčí spojeny. Všímá si historie oboru a uvádí některé donedávna zcela neznámé či zamlčované a dodnes málo známé okolnosti. Postihuje obraz náhradní rodinné péče prezentovaný tiskem i v literatuře. Pozornost je rovněž věnována traumatu bezdětnosti a poradenství bezdětným.

Čtenář zde dále získá obsáhlé informace o jednotlivých formách náhradní rodinné péče, o celém procesu a pravidlech jejího zprostředkování a také o peripetiích, které náhradní rodiče a dítě na cestě k sobě čekají. Podrobně je referováno o výběru žadatelů o náhradní rodinnou péči a jejich přípravě, včetně používaných psychodiagnostických metod.

Předkládaná příručka tak může být užitečnou pomůckou nejen pro odborníky a studenty z oblasti psychologie a ostatních pomáhajících profesí, ale zdrojem důležitých informací také pro stávající i budoucí zájemce o realizaci některé z forem náhradního rodičovství.

/ 7


1. PARADOXY A HISTORIE NÁHRADNÍ

RODINNÉ PÉČE

Nejde o výlučnou problematiku dospělých. Ve vyspělých zemích,

a ČR tu není výjimkou, zhruba 1 % dětí musí vyrůstat mimo vlastní rodinu. Sirotků v pravém slova smyslu tu je minimum – jedno, maximálně dvě děti ze sta takto postižených. Ostatní patří k sirotkům sociálním.

Laik si pod příčinami této formy osiření představí děti matky, jež byla „svedena a opuštěna“ ženatým mužem. Možná i podnikatele, kteří pro samé podnikání nemají čas na děti. Také snad nezaměstnané, kteří nemají peníze. Asi i těžce nemocné, nemohoucí rodiče… a obvykle se mýlí. Při vší kritičnosti je dnes rozsah sociální záchranné sítě státní i charitativní takový, že není situace, aby si s ní harmonická a zodpovědná (třeba i širší) rodina neporadila. Lépe než hledat typickou skupinu, z níž přicházejí sociální sirotci, je položit si otázku, zda celá rodina (ne tedy jen výhradně otec s matkou) neumí, nemůže či nechce zajistit výchovu a všestrannou péči o dítě.

Díky několika generacím povrchních textů od pracovníků sdělovacích prostředků a zjednodušenému chápání jejich výtvorů se mezi lidmi uhnízdil mýtus, že „dětské domovy jsou plné dětí, které by mohly hned do rodiny, stačí ale korespondenční lístek od rodičů a musejí tam zůstat…“. Věta obsahuje tři informace – přitom pravdy jen málo. Ne všechny domovy jsou zcela „plné“. Z dětí, jež v nich pobývají, nemůže do rodiny prakticky žádné. Korespondenční lístek jako projev patřičného zájmu „za rok“, ba ani za půl roku, soud dnes již neuzná. O některé děti není mezi potenciálními osvojiteli a pěstouny zájem. Jiným to neumožňují jejich právní poměry.

O osvojení u nás usilují vesměs lidé, kteří děti mít vůbec nebo již nemohou. Zásadním problémem je nepoměr mezi požadavky potenciálních osvojitelů a charakteristikami právně volných dětí. Osvojitelský ideál je holčička co nejmenší, naprosto zdravá, alespoň průměrně inteligentní, světlé pigmentace, nejlépe taková, aby se podobala náhradním rodičům. Biologičtí rodiče by měli být vcelku normální, ne „nějací narkomané a úchylov铅 Zeptáte se, z čeho by osvojitelé v zásadě slevili. Oni se usmějí a řeknou: „No, chlapeček to být samozřejmě může.“ 8 / Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči

„Dobrá zpráva“ takovým potenciálním osvojitelům zní: o podobnost se nebojte. Dítě přebírá mimiku lidí, kteří o ně pečují, a tak se jim laicky řečeno stává podobným. „Špatná zpráva“ je: nejžádanějších dětí je naprostý nedostatek, a to všude na světě.

O pěstounskou péči se zajímají častěji lidé, kteří již děti mají. I zde ovšem přetrvávají mnohé mylné názory. Tato forma péče není ani malá ani rychlá adopce. Za určitých okolností může v adopci přejít, leč výchozí tvrdá data obejít nelze. Dítě přichází do pěstounské péče proto, že pokrevní rodiče nebo alespoň jeden z nich nebyli zbaveni rodičovských práv. Dítě si odvézt nemohou, ale… Namátkou pokud chce pěstoun s dítkem odjet na dovolenou k moři, musí mít souhlas jeho rodičů. Vlastně ne – může požádat o udělení souhlasu soud. To ale bude trvat dosti dlouho a než se vše vyřeší, bude určitě po prázdninách.

Do pěstounské péče přicházejí i děti nemocné. Rozhodně nejde dejme tomu o častá nachlazení. Citujme emeritního ředitele brněnského kojeneckého ústavu a dětského kardiologa prim. Františka Jimramovského, který již před lety říkával: „Operace srdce, to dnes není nic těžkého. Kvůli takové perspektivě není pěstounská péče nutná. Osvojení je možné!“

Na druhé straně je faktem, že dnes přežívají i děti, jež by ještě před deseti, dvaceti lety neměly šanci na život. Neubývá dětí s vrozenými vývojovými vadami. Drogově závislá česká matka byla donedávna alkoholička a silná kuřačka. Počet žen závislých na alkoholu v posledních desetiletích prudce vzrostl, stejně tak počet mladých kuřaček. Přibyly ovšem závislosti na řadě jiných, nezřídka tvrdých drog. Není tomu tak dávno, co se u nás zdálo, že syfilis je archaická choroba, něco jako býval kdysi mor. Dnes rodí i pohlavně nakažené ženy a syfilis není nejhorší z možných chorob. Zachránit dítě, by sociálního sirotka, je ovšem něco jiného, než zajistit mu pevné zdraví.

Dětí jiných etnik, u nichž lze uvažovat o pěstounské péči, poněkud přibylo. Dávno to nejsou jen Romové. Očekáváte-li ovšem v českém domově afroameričana, nejlépe pravnuka sympatického seržanta, který osvobozoval Plzeň, budete zklamáni.

Další skupinou v pěstounské péči jsou děti méně nadané. Opět pozor, tím se nerozumí trojkaři na vysvědčení, co jim hrozí i čtyřka z matematiky. Jsou to děti, u nichž lze hovořit o mentální retardaci tj. IQ odpovídající lehké debilitě a níže.

Pokud nejsou zájemci o osvojení dítěte romského, může být pěstounská péče řešením i pro ně. Lze očekávat, že půjde o Roma výrazné pigmentace.

Obdobně bývá tato péče vhodná i pro starší děti. Pokud by ovšem šlo o děti z běžné rodiny, kterým se zabili rodiče při autohavárii, je vysoce

Paradoxy a historie náhradní rodinné péče / 9


pravděpodobné, že se jich ujme někdo z příbuzných. Vesměs jde o děti z problematických rodin. V dosavadním životě prožily ledacos, co by mohlo být námětem na román. Nic z toho ovšem není optimální výbavou pro neproblémové sociální přizpůsobení, kázeň a dobrý prospěch ve škole. Do pěstounské péče přicházejí i větší sourozenecké skupiny.

Na nalezení vhodného dítěte do osvojení se čeká několik let.

Doba, kdy mohli osvojit jen lidé čtyřicetiletí a starší, je skutečně dávno pryč. Zákon požaduje přiměřený věkový rozdíl mezi dítětem a osvojiteli. Za „optimální“ bývá považován rozdíl 25–35 let, za „ ještě přiměřený“ do 40 let.

Předchozí odstavce nejsou zdaleka určeny jen zájemcům o náhradní rodinnou péči. Vštípit by si je měli i mnozí lékaři, psychologové a další osoby s tzv. pomáhajícími profesemi. Ve snaze pomoci a povzbudit pacienty či klienty líčí jim situaci jako příliš růžovou nebo alespoň kývnou na nadměrně optimistické vize. To ovšem není psychoterapie, to je podvod, který hovorově (a hororově) řečeno brzy praskne.

1.1 STRUČNÝ HISTORICKÝ VÝVOJ

Traduje se, že historie je učitelkou života, ale v péči o nechtěné či

jinak postižené děti je spíše zrcadlem života dávných kultur i nedávných politických peripetií. Zrcadlem, jež leckdy naznačuje, že pod sluncem není mnoho zcela nového, naprosto nebývalého. Jsou zde časté paradoxy. Výchylky nebo spíše odchylky v myšlení směřujícím k objektivnímu dobru dětí jako by vytvářely na druhé straně situaci, kdy se stav sice zvolna, ale přece jen vrací k normě. V oné normě se pak snoubí rozum a cit.

V Chamurapiho zákoníku se zachoval trest za usmrcení potomka. Kdo tak učinil, musel pak mrtvolu dítěte po tři dny a tři noci chovat v náručí. Na vykonání trestu dohlížel zvl᚝ pověřený strážce.

Poměrně radikální ochranu dětí zavedli namátkou staří Egypané, kteří k životu či smrti neměli v rámci svých možností lehkomyslný vztah. Ale opět paradoxně ve Starém zákoně čteme: „Čím více Israelské Egypští utiskovali, tím více se tito rozmnožovali. Přikázal tedy Farao lidu svému: ,Každé pachole, kteréž se Israelským narodí, uvrzte do řeky!‘ Jistá žena měla velmi krásného pacholíka. Z lásky ukrývala ho po tři měsíce. Když pak ho již více tajiti nemohla, vzala ošítku se sítí, omazala klím a smolou, vložila do ní nemluvňátko a uložila je do rákosí na břehu řeky. A sestra jeho, Mirjam, zatím 10 / Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči z povzdálí pozorovala, co se díti bude. I stalo se řízením Božím, že dcera Faraonova sestupovala, aby si umyla ruce v řece a nařídila dívčici, sestře pacholíkově: ,Vezmi pachole toto a odchovej mi je!‘ A když dorostlo, dovedeno bylo k dceři Faraonově. Tato přijala je za syna a nazvala je Mojžíš, tj. z vody vzatý. A toto pachole stalo se později proslaveným vysvoboditelem, vůdcem a zákonodárcem… Mojžíš zakázal přísně lidu svému dítky zabíjeti…“ Tolik Rudolf Secký v knize Smilování a útrpnost s ubohými a nešastnými… vydané u F. Šimáčka v Praze 1910.

Ne vždy se v historii nabízí srovnatelný šastný konec. Ze stejného pramene:

„Zakladatel světovládného Říma, Romulus byl dle pověsti pohozené dítě, vlčicí odkojené, která se ubohého tvora lidského ujala… A když pak Romulus později dospěl k moci, nařídil vzhledem k svému původu paradoxně, že všichni hoši a z dívek prvorozená musí býti vychováni a znetvoření hoši a později zrozené dívky i po třetím roce věku svého mohou býti odloženi tj. vyhoštěni z domu otcovského do lesů, pouští a že otcové proto nemohou být stiháni…“

Dítě narozené ve starém Římě položila porodní bába k nohám otce. Pokud ten je zvedl a položil do náruče matce, stalo se členem rodiny. Když se otec odvrátil a nijak nereagoval, bylo synem či dcerou smrti.

Obecně je znám postup běžný ve starověké Spartě. Novorozenec byl předložen radě starších. Ta rozhodla, zda je dostatečně zdráv. Pokud nebyl, nezbylo než svrhnout jej do propasti. Takřka se ovšem neví, že v Thébách (svobodném městě, jež mělo charakter státu do značné míry srovnatelného se Spartou) bylo zakázáno děti usmrtit nebo pohodit. O dítěti rozhodoval otec. Pokud o dítě neměl zájem, byl povinen ohlásit to úřadu. Ten pak nabízel dítě zájemcům, kteří je byli ochotni levně odkoupit.

Homér, Platon, Sokrates, Aristoteles, Aristofanes… muži, kteří se stali sloupy řecké a posléze klasické vzdělanosti a umění, nijak proti odkládání dětí neprotestovali. Zřejmě je považovali za normální jednání, což jim na druhé straně nebránilo oslavit ve svých dílech rodičovskou lásku. I to možno vnímat jako paradox. A nejen to. Kdo ale ví, zda se za drsnou tváří neobjevovaly i ve starověkých poměrech výčitky svědomí. Dítě bývalo před „pohozením“ vloženo do zvláštní hliněné nádoby. Do ní ovšem byly obvykle vkládány i různé cennosti, klenoty či peníze. Ty si měl ponechat ten, kdo dítko zachránil nebo zabil. Šlo tedy o jakousi odměnu za definitivní vyřešení, na něž neměli rodiče dost sil?

„Co nechceš, aby ti činili jiní, ani ty nečiň jim“, „miluj bližního svého jako sebe samého.“ Zásady křesanství změnily postoj k třeba i nechtěným

Paradoxy a historie náhradní rodinné péče / 11


dětem. Zákaz prodávání dětí je připisován císaři Diokleciánovi. Císař Konstantin roku 312 nařídil úřadům, aby na jeho útraty zajistily výchovu odložených dětí. Vynikající úmysl brzy narazil na nedostatek peněz. Za patnáct let byla péče o nalezence předána do rukou dobročinných občanů. O jejich motivech z dnešního hlediska ovšem raději nepřemýšlet – „kdo dítka odloženého se ujal, jako svého otroka jej podržel“. Stav se zhoršoval. Dle již citovaného Seckého: „V sedmém století po Kristu, kdy nastalo všeobecné stěhování národů (…) výnosy církevních sněmů v příčině ochrany dítek upadly v zapomenutí a tisíce a tisíce dítek bídně hynulo za strastí nevylíčitelných. Rodiče prodávali za nepatrný peníz na trzích dítky své (…) a ziskuchtiví lidé do otroctví je pak prodávali. Lidé láskou křesanství proniklí chodili tehdy po tržištích, skupovali ubožáky tyto a vychovali je dle možností v lidi svobodné a řádné.“

Historicky první nalezinec byl založen roku 787 v Miláně z podnětu tamního arcibiskupa a v jím zakoupeném domě. Myšlenka koncilu v Rouenu (9. století) může být považována za předchůdce současné novinky – vytápěných boxů zřízených v budovách některých dětských domovů, do nichž lze odložit nechtěného novorozence. Církevní hodnostáři vybídli z Rouenu kněze, aby v kázáních hovořili o osudu nechtěňátek. Měli vybízet matky takových novorozenců, aby je přinesly do kostela. Tam byly zřízeny pro tento účel zvláštní mramorové mísy. Odložených dětí se ujímaly zbožné osoby. „Torno milosrdných“, „otáčidlo“ (tours) v klášterních dveřích je již jen variantou tohoto postupu. A jsou tu další paradoxy, by tisícileté. V usnesení koncilu je zákaz, jenž nedovoluje matkám brát na své lože dítě mladší tří let, aby jej ve spaní nezalehly. Zhruba za 1150 let bude stejný postup zakazován jako forma rozmazlování, jež neumožňuje dostatečně připravit děti na tvrdosti života.

A „otáčidla“? „Jen málokdy se setkáváme s tak naprosto odlišným přístupem odborníků k problematice týkající se nezletilých dětí, jak se v průběhu tohoto roku projevil v posuzování prospěšnosti nebo škodlivosti, souladu nebo rozporu s právními předpisy, důležitosti nebo bezvýznamnosti schránek, které začal pro odložené děti připravovat Nadační fond pro odložené děti STATIM. Jejich cílem by mělo být – dnes jako v pradávné katedrále – vytvoření určité možnosti, by třeba ojedinělé, pro matky, které z jakékoliv příčiny nechtějí nebo nemohou svému novorozenému dítěti zajistit odpovídající rodičovskou péči a které se opět z jakýchkoliv příčin nechtějí nebo nemohou obrátit na příslušné orgány a dát tedy přednost standardnímu právnímu řešení, jako je udělení souhlasu s osvojením, anonymní porod atp.“ Tak píše soudkyně Hana Nová v časopise Právo a rodina č. 11/2005 12 / Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči o „horké novince“, baby boxech, schránkách pro odložené novorozence. V moderní, vyhřívané podobě v nich poprvé spočinula novorozená, dvoukilová Soňa 17. 2. 2006. Matka k dítěti v peřince přiložila i doklady, čímž vzbudila značný rozruch. Díky jim bylo nutno vyčkat do 1. 3., kdy vyprší šestitýdenní lhůta po porodu a matka bude moci podepsat souhlas s osvojením. Osud děvčátka, jež bylo odtrženo od svého dvojčete, není mnoha lidem lhostejný. Nabízejí rodině pomoc i značné finanční částky…

Že by i to bylo jakýmsi paradoxem v době, kdy o peníze jde lidem obvykle „až v první řadě“?

Zpět ale k minulosti. Dítě, které bylo přijato do nalezince, nemělo rozhodně vyhráno. Existovaly ústavy s takřka stoprocentní úmrtností. Dlouhodobě se u dětí pohybovala kolem 70 %. Nešlo samozřejmě jen o důsledky nemocí, nedostatečné výživy a problematické hygieny. Podstatnou roli zde hrálo psychické strádání.

První institucí pečující o osiřelé a opuštěné děti u nás byl „Vlašský špitál“ založený na počátku 16. století Italy, kteří pobývali v Praze. Potýkal se se značnými finančními problémy, byl zcela závislý na dobročinnosti. Pokus o státní instituci následoval až v roce 1762. Dekretem z 15. ledna onoho roku jej zřídila Marie Terezie. Ona a zejména Josef II. v prvních letech vlády byl zastáncem kolektivní výchovy sirotků v ústavech.

Na vedení pražského sirotčince musela přispívat pražská města. Od roku 1769 byl ústavu přiřčen příspěvek z příjmů c. k. zastavárny. Následoval vznik řady obdobných institucí. V roce 1883 jich bylo v Čechách již 21, a to jak soukromých, tak i veřejných. Celkem v nich pobývalo 808 dětí. Přetrvávala však vysoká úmrtnost, a to zejména u malých dětí. Namátkou, v roce 1858 zemřelo v pražském nalezinci 50 % dětí. Stav kolísal, výrazně se nelepšil. Roku 1862 zemřelo tamtéž dokonce 66 % dětí.

A další, v rámci dalšího vývoje přímo tradiční, paradox. Rozvoj nalezinců vede k úvahám, jak situaci řešit jinak – levněji a humánněji. Bylo o co se opřít. To, co bychom dnes nazvali pěstounskou péčí, umožňoval vládní dekret z 18. 9. 1788, kdy bylo upuštěno od výhradního společného opatření sirotků a nalezenců. Dekret se prosazoval zvolna, ale systematicky. Trend potvrzuje i Zpráva Českého zemského gubernia z 30. 7. 1789. Informovala o otevření nové zemské porodnice a nalezince u sv. Apolináře v Praze. Přikazuje se, aby novorozené dítě bylo ponecháno matce nebo kojné tak dlouho, dokud se nenajde příležitost k jeho umístění ve venkovské péči“. „Apolinář“ byl sloučen s „nalezincem vlašským“.

Poměrně přesně byly formulovány zásady pro pěstouny. Byly shrnuty v knížce, kterou dostal každý z nich. Začínají takto: „Nalezenci vydávají se

Paradoxy a historie náhradní rodinné péče / 13


pěstounkám vdaným nebo ovdovělým do péče za plat každého všedního dne v zemském nalezinci. Pěstounky, dostavtež se osobně od 8do 9 hodiny ranní do správní kanceláře nalezince opatřeny čistou a dostatečně velkou dětskou peřinkou a vlněným šátkem.“ Dále bylo vyžadováno vysvědčení způsobilosti, ověřené obecním a farním úřadem a potvrzení obvodním nebo obecním lékařem. Úkolem lékaře bylo ověřit jak fyzickou způsobilost rodiny, způsobilost pěstounky ke kojení, jakož i způsobilost obydlí. Obecní a farní úřad potvrzuje zachovalost a způsobilost mravní. Dále i to, že rodina má ještě jiné příjmy než částku za péči o nalezence. Předpis pamatuje i na stav, kdy by obecní a farní úřad nesouhlasil a již s osobou pěstounky nebo přijetím do obce. V takovém případě „jest se pěstounům obrátiti k c. k. okresnímu hejtmanství“. Jak vidno, předpisy se podstatnou měrou neliší od stávajících. Ten, kdo hledá paradox, nech si uvědomí, že malý Erik, romské dítě z brněnského kojeneckého ústavu, jež za podivných okolností zahynulo u osvojitelů ve Švédsku roku 2006, byl do oné rodiny vydán po menším prověření situace, než bylo požadováno v roce 1789. Naopak navíc oproti podmínkám před 217 lety nebylo vyžádáno nic. K případu snad ještě dodejme, že archaické předpisy výslovně uvádějí: „Převzaté dítě povinni jsou pěstounové ošetřovati s takovou oddaností, svědomitostí a péčí jako by jich vlastním dítětem bylo.“

Pěstounky byly vesměs ženy z chudších poměrů, pro něž odměna několika zlatých měsíčně byla lákavá. Paradoxně dostávaly v prvním roce věku dítka šest zlatých, ve druhém roce čtyři zlaté a od třetího tři zlaté měsíčně. Částky byly propláceny na základě potvrzení faráře o tom, že dítko ještě žije. Výplatním místem byl nalezinec.

„Po šestém roce si pěstouni mohou dítě bezplatně ponechati nebo je osm dní před dovršením šestého roku slušně oděné s touto knížkou jakožisdomovským listem a vysvědčením očkovacím do nalezince vrátiti…“ Paradox mezi poměrně moderně vyhlížejícím ověřováním způsobilosti a proklamací návratu dítěte před šestým rokem, bez ohledu na jeho psychické a citové rozpoložení, je nasnadě. Pěstounům to příliš líto být nemuselo, nebo: „při vrácení nalezence do ústavu mohou bezplatně obdržeti jiného“. Musejí ovšem mít výše zmíněná doporučení. Obdobná doporučení byla nepříliš striktně vyžadována i při osvojení. U osob, jež požívaly všeobecné vážnosti, stačilo leckdy pouze doporučení kněze.

Na Slovensku, jež se dlouho řídilo uherským právem, byla situace odložených dětí závislá na dobročinnosti a církevních charitativních institucích. Ty vznikaly přidruženě u klášterů rozličných řádů. Státní zásah byl uskutečněn až roku 1901, kdy vyšel zákon o ústavní péči o mládež. Státní správa 14 / Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči zřídila na jeho základě v Uherském království státní dětské domovy, a to nejprve v Košicích a v Rimavské Sobotě. Do doby předání domovu byly o potřebná dítka povinny pečovat obce. Základní údaje o dětech pak musely hlásit poručenskému soudu. Ten posléze rozhodoval o přidělení dítěte do dětského domova. Na první pohled rigidní administrativní systém jako dělaný pro vytvoření citové deprivace v sobě obsahoval řekněme humánně-ekonomický paradox. Dětský domov byl povinen vyvíjet iniciativu k tomu, aby děti co nejdříve odešly do osvojení nebo k pěstounům, kteří na ně pobírali výživné. To bylo, jak je tomu ostatně doposud nejen v SR, ale i v ČR, výrazně nižší než výdaje na dítko pobývající v domově. Očekávalo se, že děti u pěstounů zůstanou do doby, než se budou moci živit samy, tj. do patnácti let, a nad jejich osudem měl mít státní domov určitý dohled. Výživné na děti do sedmi let platil stát, od toho data pak do patnácti let platila domovská obec. K její tíži, přesněji řečeno do obecního chudobince, se muselo odebrat dítě, jež nemělo po patnáctém roce obživu např. v učení, nebylo přijato pěstouny či nenašlo žádnou práci.

Dle občanského zákoníku rakouského z roku 1811 mohl být osvojitelem pouze muž, a to starší padesáti let. Novela z roku 1914 umožnila i osvojení ženou a snížila věk na 40 let. Pokud osvojoval jen jeden z dvojice, musel mít souhlas druhého. Jak v rámci souhlasu s osvojením, tak i v přijetí osvojence do rodiny měl právo veta vždy muž. A je zde další paradox – Československo bylo jeden stát, ale v otázce osvojení v něm prvních deset let platilo dvojí, rozdílné právo. V Čechách a na Moravě již zmíněný rakouský zákoník, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi platilo právo uherské. Mezi nuance namátkou patřil požadovaný minimální věkový rozdíl mezi osvojitelem a osvojencem. V Čechách 1 8let, Slovensko 16 let. I po sjednocení právních předpisů Zákonem č. 56/192 8Sb. z roku 192 8přetrvával přístup vybírající nejvhodnější dítě pro danou rodinu s maximálním důrazem na názor muže.

První republika umožňovala i péči pěstounskou, a to v několika variantách.

Je zde další, by tentokrát pochopitelný paradox. Problémy humánního zacházení s nechtěnými dětmi se stávají aktuálními poté, co nelidskost triumfuje ve velkých válkách. Po první světové válce se Francie nechala inspirovat gestem Napoleona po bitvě u Slavkova a materiálně i po stránce výchovné péče zajistila válečné sirotky. V českých podmínkách byly reprezentantem takového přístupu aktivity Podpůrného fondu legionářského, který vybudoval „Dům dětství“ pro sirotky legionářů v Horním Krnsku u Mladé Boleslavi. Výchova rezonovala s reformními pedagogickými směry. Dle dobových pramenů kladla důraz na „tvořivou práci, družný život

Paradoxy a historie náhradní rodinné péče / 15

+


a nekonečnost přírody“. Polovina mimoškolního času byla věnována tělesné výchově doplňované výchovou mravní a důrazem na „čistotu těla i ducha“. Maximálně měla být rozvíjena estetická výchova – „rozvíjení schopností tvárných, hudba a zpěv“. Pro instituce, by jakkoli pozitivní, je charakteristický povzdech z Příručního slovníku pedagogického (1938): „Bohužel Dům dětství nečekaně zanikl 1. září 1923.“ Tento dle citovaného pramene „nejpozoruhodnější a nejjednotnější i nejhodnotnější výchovný podnik“ padl díky osobním sporům. První republika přála rozvoji osvojení i péče pěstounské. Dětské domovy té doby nebyly koncipovány jako zařízení pro trvalý pobyt dětí, ale spíše jako domovy záchytné a diagnostické. Po krátkém pobytu z nich děti odcházely do osvojení, péče pěstounské, eventuálně do zařízení pro „mládež úchylnou“. Domovy byly koncipovány pro malé skupiny dětí, ne více než dvacet.

Mimo to existovaly sirotčince s delším pobytem dítek. Na ně byl napojen první z typů pěstounské péče, tzv. pěstounská péče nalezenecká – ústav svěřil dítě pěstounům nejprve do 10 let, později do 16 let a dítě se pak do něj vracelo. Stěží se lze ubránit pocitu, že šlo o postup psychologicky problematický a v rámci jinak velmi osvícené prvorepublikové péče o děti i paradoxní.

Druhou formou byla tzv. státní pěstounská péče řízená a kontrolovaná úřadem Okresní péče o mládež.

Třetí variantou byla pěstounská péče v „dětských koloniích“. Šlo o řadu rodin v jednom místě nebo alespoň v jednom správním okrese, kterým svěřila děti Okresní péče o mládež. Ta rodinám pomáhala, podporovala je.

Poslední variantou byla pěstounská péče vzniklá na základě soukromé dohody mezi rodiči a obvykle příbuznými dítěte, nejčastěji šlo o prarodiče.

V době druhé světové války poklesl v Protektorátu počet dětí v řekněme oficiální pěstounské péči. O to pozoruhodnější byly aktivity jednotlivců.

Nejrozsáhlejším krátkodobým projektem pěstounské či hostitelské péče v dějinách Československa nebyla akce zaštítěná státními, ale ani charitativními organizacemi. Šlo o iniciativu jednotlivce, britského úředníka Nicholase Wintona. Ten se sám a o své újmě rozhodl něco učinit pro ohrožené děti z židovských rodin protektorátu Čechy a Morava. Akce začala reálně probíhat od 21. června 1939, kdy na území Protektorátu nabyla platnost rasová kriteria norimberských zákonů. (Dle těchto zákonů v Německu platných od roku 1935 byl za Žida považován každý, kdo pocházel z nejméně tří židovských prarodičů, nebo byl coby konvertita členem židovské náboženské obce, jiná náboženská příslušnost, eventuálně fakt pokřtění, nehrály roli.) Zmíněná akce skončila 1. 9. 1939. Tehdy – v souvislosti s vyhlášením 16 / Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči války Velkoněmeckou říší Polsku a postojem Velké Britanie k tomuto aktu – nacisté nedovolili odjezd již doslova u vlaku připravených 250 dětí. Z této skupiny, která zůstala u rodičů, přežilo holocaust jen několik málo jednotlivců. Odcestovalo a tak se zachránilo 669 dětí.

Výběr pěstounů dětí na britské straně prakticky nebyl prováděn. Nebyl na to čas ani podmínky. Jednat bylo nutno nenápadně. Přijata byla každá rodina ochotná nabídnout péči a zároveň složit nemalou částku na cestovní výdaje, poplatky, víza a úplatky pro gestapo v Praze. Pokud i rodiny českých Židů peníze v té době ještě měly, disponovat s nimi mohly jen velmi omezeně. Valuty si již legálně opatřit nemohly.

Děti po srdcervoucím loučení na pražském nádraží přijely do Anglie zcela bez prostředků. Byly vcelku náhodně rozděleny do tamních rodin. Do těch, jež se podílely na nákladech a byly ochotny přijmout malé cizince z dle sira Arthura Neville Chamberlaina neznámé země v srdci Evropy. „Byl večer a na nádraží nastal dost velký zmatek. Nerozuměli jsme, jen jsme se drželi s bratrem za ruce, ani nevím, jak jsme se dostali do taxíku. Doprovázeli nás manželé, pokoušeli se mluvit německy, ale nebylo jim rozumět. První, co nám u nich doma nabídli, byl silný a horký čaj s mlékem…“ Tolik vzpomínka jednoho z účastníků akce.

Není znám případ vrácení dítěte či prokazatelně nezdařené péče. Děti v Anglii získaly vzdělání, žily u pěstounů. Některé posléze pobývaly v internátních školách. Na vzniku jedné z nich se podílela i československá vláda v exilu vedená E. Benešem. Po válce se jich do Československa vrátila jen hrstka… aby vesměs opět odešly ve vystěhovaleckých vlnách po roce 1948 a 1968. Některé již dospělé děti zůstaly v Anglii, řada jich posléze odešla do USA i do Izraele. Jejich příbuzní, kteří zůstali v Protektorátě, zahynuli.

Paradoxem snad ani není, že britské úřady o akci zřejmě raději nevěděly. Přesněji o její masovosti a organizaci asi nechtěly vědět. Trauma Mnichovské dohody působilo i v Anglii. Na druhé straně i Židé byli občany nepřátelského státu… by, co se týče Protektorátu, „nepřátelského“ spíše proti své vůli. Zhruba v té době byly Brity torpedovány lodě mířící s židovskými vystěhovalci do Palestiny.

Paradoxem naopak je, že velmi ostře proti záchranné akci veřejně a opakovaně vystoupili britští ortodoxní rabíni. Ba ani liberální židovské obce exodus nepodporovaly. Panovala obava z asimilace a tak náboženské ztráty mladých souvěrců. Na jejich postoji nic neměnil fakt, že děti z ortodoxně náboženských židovských rodin prakticky ve skupině nebyly.

Podobně velmi kritické stanovisko zaujímali věřící Židé k aktivitám varšavské sociální pracovnice Ireny Sendlerowé. Tato katolička dokázala

Paradoxy a historie náhradní rodinné péče / 17


z gheta ve Varšavě dostat ven 2 500 židovských dětí a pro většinu najít pěstouny. Menšina byla taktéž pod falešnou identitou předána do péče klášterů. O těchto polských i anglických akcích se v tzv. socialistických státech do doby politických změn nevědělo, respektive vědět nesmělo.

K dispozici máme osobní vzpomínky dvou sourozenců, kteří do Anglie odjeli a do skupiny se dostali na poslední chvíli. Neměli zavazadla, cestovali v krátkých kalhotách. Jiné s sebou neměli. Mimo češtinu hovořili poměrně dobře německy. Anglicky neuměli. Ujali se jich starší manželé, průměrně situovaní. Ti jim umožnili vystudovat. Po osvobození hoši zjistili, že 36 jejich příbuzných zahynulo. Přežil jeden strýc. Ten se po fingované sebevraždě utopením před transportem skryl v úkrytu u lesní chaty svých árijských přátel. Dále se vrátily dvě tety. Jedna z nich se vrátila z koncentračního tábora, druhá včas emigrovala. Velmi slušný majetek rodičů oněch chlapců propadl Němcům. Jako s německým s ním bylo po osvobození i nakládáno.

Oba chlapci se po studiích velmi dobře uplatnili. Zůstali v Anglii a úspěšně podnikali v technickém oboru. Nábožensky nijak nežili a později před sňatkem konvertovali na víru svých britských manželek. Jeden z nich – starší – jevil zájem o kontakt s příbuznými v ČSR i o osudy země. Druhý vystupoval vždy „angličtěji než angličané“ a až ostentativně nechtěl mít s nikým a s ničím v ČSR nic společného.

Pozoruhodným pokusem, jak zajistit něco mezi „dětským domovem rodinného typu“ a „pěstounskou péčí“, to vše v pekle na zemi, byly aktivity legendárního muže, původně terezínského vychovatele Fredy Hirsche v tzv. rodinném táboře v Březince (Osvětim). V tamních dvou dětských blocích byly jak děti doposud žijících rodičů, tak i děti osiřelé. U prvních se důsledně dbalo na zachování kontaktu s rodiči, by za cenu toho, že na noc šly děti do horších podmínek běžného bloku za otcem a matkou. To mimo jiné zvyšovalo riziko zavšivení, jemuž se v daných podmínkách bránili neutuchajícím, neustále se opakujícím bojem komplikujícím život v dětském bloku. U druhých, osiřelých, se dbalo na vytvoření jakýchsi sourozeneckých skupin s pevnou vazbou na konkrétního opatrovníka či opatrovnici. Díky tomuto osobnímu přístupu v kraji plném močálů a zamořené vody, s hustými podzimními mlhami, se zimními teplotami až 35 stupňů Celsia pod nulou, mezi ostnatými dráty nabitými elektřinou, pár metrů od plynových komor, jak uvádějí pamětníci, „i v Březince prožily děti okamžiky štěstí“. (Podrobněji např. R. Bondyová: Jakob Edelstein. Sefer, Praha 2001.) To, co dokázal do okamžiku své sebevraždy osmadvacetiletý, svobodný homosexuál Fredy, je dalším paradoxem. 18 / Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist