načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psychiatr - Petr Prouza

Psychiatr

Elektronická kniha: Psychiatr
Autor:

Děj nového románu Petra Prouzy se odehrává v prostředí odlehlé psychiatrické léčebny Vernéřovice, která má být během půl roku v rámci úspor ministerstva zdravotnictví uzavřena a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Šulc-Švarc
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 220
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-4365-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychiatr Rokyta tráví v tomto zapadlém koutě republiky uprostřed krásné přírody celý profesní život. Není proto divu, že jej "rozhodí" dopis z ministerstva zdravotnictví, v němž stojí, že léčebna není rentabilní a musí se do půl roku zrušit. Hlavní starost mu působí pacienti, které musí umístit do jiných zařízení. Především dvanáct z nich, kteří jsou v léčebně větší část svého života. Doktor Rokyta stráví nejednu bezesnou noc přemýšlením, jak je co nejlépe zaopatřit. Těchto dvanáct "případů" je vlastně dvanáct nevšedních životních příběhů, které spolu s příběhem psychiatra tvoří tuto zajímavou knihu s překvapivým koncem. Zajímavý životní příběh primáře a současně ředitele psychiatrické léčebny umístěné v lesích u polských hranic.

Popis nakladatele

Děj nového románu Petra Prouzy se odehrává v prostředí odlehlé psychiatrické léčebny Vernéřovice, která má být během půl roku v rámci úspor ministerstva zdravotnictví uzavřena a definitivně zrušena. Uzavřenému světu vládne primář Rokyta, který tu strávil celý svůj život a tváří v tvář neodvratnému konci svého ústavu se ohlíží zpět do minulosti. Zároveň jej však trápí budoucí osud dvanácti pacientů, k nimž si za dlouhá léta vytvořil silné pouto. Působivý příběh má dramatické vyvrcholení, v němž se ukáže, že lidé často míní, ale málokdy mohou něco změnit.

Zařazeno v kategoriích
Petr Prouza - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 1


psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 3


psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 4


Nakladatelství Šulc – Švarc Praha

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 5


Neexistuje lepší prostředek k ochraně individua

před splynutím s jinými než mít tajemství,

jež individuum chce nebo musí střežit.

(CARL GUSTAV JUNG)

© Petr Prouza, 2014

ISBN 978-80-7244-365-9

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 6


7

LEDEN

Nebezpečí, které tušíme, předvídáme, které očekává me,

když konečně udeří, je mnohem brutálnější než náhlá pohroma.

Vysoký, štíhlý, postarší muž ostře řezaných rysů tváře, v níž přes setrvale skeptický výraz zářily sytě modré oči, o podobných neblahých událostech věděl mno hé a nepochybně by i přesně pojmenoval prudce kvasící pocity,které jím nyní cloumaly, ale momentálně vnímal pouze ony prvotní zásahy do své mysli a snad rovnou i do srdce.

Zase jsem se jednou přepočítal. Ani celý rok nepočkali. Čili žádný odchod z kapitánského můstku před úplným ztroskotáním.

A co tady? Převládne neklid, nejistota, obavy. Dlouho to smlčet nemohu. Alespoň Amosovi to rovnou povím, ten ta - ky netuší, kam se vrtne. A mých dvanáct apoštolů? Sem tam poprava.

A mé vědomě odkládané pátrání? Nic moc jsem zatím nezjistil. Asi jsem doufal v zázrak. Nezbývá než to za šest měsíců zvládnout.

Muž v poněkud zapraném lékařském plášti seděl vkřesle u masivního věkovitého psacího stolu s vyřezávanými zdob nými ornamenty v jinak strohé místnosti a oběma rukama svíral právě došlý doporučený dopis, jako by se ho chystal roztrhnout, ale zatím si ho jen opakovaně pročítal a pak nahlas ucedil:

— Asi se z toho konečně taky zcvoknu!

Onu absurdní větu pronesl MUDr. Vilém Roky ta, CSc., ředitel a primář psychiatrické léčebny. Došlý dopis byl vskutku fatální. Ministerstvo zdravotnictví v něm ozna - movalo své už ničím nezvratitelné rozhodnutí o celkovém ukončení činnosti a provozu dotyčné Psychiatrické léčebny, pošta Vernéřovice, k 30. červnu 2013.

Vernéřovice byla nejbližší vesnice vzdálená asi šestkilometrů a dosažitelná kamenitou silničkou mezi stromy. V ob ci je jeden obchod, dříve Jednota, nyní Coop, pošta, hostinec,

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 7


mateřská škola v jedné budově se školou základní do čtvrté

třídy, žáci v jedné společné místnosti.

Za strmým, nedalekým kopcem Zobákem je sice bližší dřevorubecká osada Burkštadl s dříve tak přátelskou há jov - nou, ale tam vedla jen uzounká klikatá stezka mezihouštinami a propletenými náletovými stromky. Ale jinak je okol - ní krajina s oblými pahorky smírná, za průzračného počasí se v dáli rýsují vrcholky krkonošského masivu.

Psychiatrická léčebna se nachází na nevysokém, alerozlehlém návrší v místě, kterému se odjakživa, tedy přinejmenším osmdesát let, říká Ústav. Všude kolem je hustý,převážně smrkový les a zejména na jaře z něj prosakuje vůně pryskyřice do podhorského ovzduší.

Notně zanedbaný, ale důkladně oplocený park plnýpřebujelých okrasných stromků vedle léčebny končí přímo na státní hranici.

Prostranství kolem impozantní budovy Ústavu je nyní zapadlé souvislou vrstvou modrobíle se lesknoucího sněhu. Krajina vydechuje ticho i klid, a jen když zpoza mrakůvykoukne bodavé zimní slunce, jakoby těsně nad závějemi se táhne nepřetržitý pás všudypřítomného světlého stesku.

Doktor Rokyta už nyní seděl u svého stolu s hlavousvěšenou na zkřížených pažích. Přestože svět le hnědé vlasy měl ještě stále husté a vlnité, bylo nyní vidět, že vzadu na temeni se rýsuje malá tonzurka.

Ozvalo se překotné, nervózní zaklepání na letité dubové dveře. Lékař s povzdechnutím zvedl hlavu, ale ráz nězavolal: — Dále!

Vstoupil vyzáblý muž neurčitého věku navlečený dovelkého plandajícího, druhdy asi modrého flanelovéhoústavního županu. V jedné ruce držel několik různě dlouhých provázků a tvář mu plála rozhořčením.

— Pane primáři, pane primáři, sestra Valentová mi ukrad la dva příborové nože! Přitom já je nutně potřebuju!

— Asi vzala, ne ukradla! A k čemu je potřebujete, pane Walczaku?

Muž nevěřícně zakroutil hlavou na tenkém krku.

— Vy nevíte, pane primáři, že se bruslí na nožích? Chci si zajezdit na jezírku, teď je ten správný čas pro zimní sporty!

8

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 8


Provázky si na boty přidělám ty nože a frčím! Potřebuju

potrénovat, neboť už mám soupeře na závod. To bude pan

Mikeska. Umí létat nejenom vzduchem, ale i po ledě. Tak

dostanu ty nože zpátky?

Rokyta si přejel prsty po celém obličeji, jako by chtělsetřít předchozí úder z nemilého ministerského dopisu.

Příchozí Horst Walczak patřil k jeho dvanácti apoštolům, jak si je sám nazval. Bylo to sedm mužů a pět žen, kteří buď byli v léčebně už málem tak dlouho, jako on sám, vesměs je i přijímal, anebo měli tak nejasnou, komplikovanou dia - gnózu, že se vyjímali mezi ostatními pacienty.

Panu Walczakovi se říkalo Vynálezce. Když ještě fungoval jaksi normálně, působil jako technolog ve velkém strojí - renském podniku, jehož výrobu vylepšil řadou drobných, ale užitečných zlepšováků. Jak později primářovi tvrdil, už tehdy ho vedly vnitřní hlasy.

Posléze začal prozkoumávat všemožné jiné záležitosti, koumal hlavně mimo zaměstnání a rozvinul své úsilípodivnými směry. Například velký sud naplnil až po okraj mod - rým inkoustem ze stovek nakoupených lahviček, chytal do něj sluneční paprsky a destilací zamýšlel získat ryzí zlato.

Dlouho nebyl nijak nápadný, neboť jeho hodná manželka vše trpělivě snášela a vzniklé škody zvládala jakž takžretušovat.

Dokonce vydržela několik týdnů používat Walczakův světový unikát, jak se později Vynálezce pochlubil Rokytovi, motorkem ze sekačky poháněnou umělou ruku,instalovanou na záchodě k očištění po vykonání potřeby. Naštěs - tí pro paní Walczakovou se motorek porouchal a kvapná mysl jejího manžela se ke starým vynálezům nevracela.

Jenže pak se rozhodl, že přijde na to, jak by se dalyzapalovat táborové ohně pouhým přenosem vůle od čehokoliv hořícího ve viditelném dosahu. Povedlo se. Díky Vynálezci shořela více jak polovina rodinného domku a on sámputoval nejprve do Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodu.

Tam ve svých zlepšovatelských aktivitách pokračoval, a když jednou na pokyn niterných hlasů vyšrouboval veškeré žárovky v pavilonu, díky tomu některé pacienty za - ch vá til amok a zdravotní sestra si zlomila nohu, využili vBro du ustanovení o spádové oblasti i blízkosti trvalého bydliště a Walczak už před mnoha lety zakotvil v Ústavu.

9

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 9


— Horste, já samozřejmě vím, že rychlobruslaři jezdí na nožích. Jenže vy zase nevíte, že podle dobrozdánímeteorologů na našem jezírku kvůli kvalitě ledu se může bruslit teprve od minus dvaceti stupňů, a to tedy momentálně není!

— Aha! To jsem opravdu nevěděl, pane primáři. Takděkuju.

Po odchodu pacienta Walczaka hlava doktora VilémaRokyty opět poklesla, ale tentokráte rovnou na desku stolu a vypadalo to, že tak hodlá zůstat věčně.

Když v listopadu 1866 navštívil císař Franz Josef I. město Trutnov jako výraz uznání statečným obyvatelům, neboť právě tam se v červnu téhož roku událo jediné vítězné střetnutí rakouských vojsk s Prušáky, obdivně se vyjádřil k průvodu sto padesáti horníků ze Žacléře ve slavnostních uniformách, kteří v šerém podvečeru pochodovali srozsvícenými důlními kahany jako obrovské tajemné světlušky.

Na závěr pobytu císař pravil a kronikář zaznamenal:

— Bylo potřebou mého srdce poznat tuto těžce zkoušenou krajinu.

Následně mocnář přespal v Ratibořicích u čítankově známé kněžny Zaháňské a druhý den zamířil do Vernéřovic a po čerstvě upravené polní cestě dojel až k vojenské mulazaretu, který před rokem, v očekávání věcí příštích, nechal na zapadlé samotě přímo na hranicích s Pruskem vystavět generál Benedek.

Dvoupatrová budova z režných cihel byla přeplněnázraněnými rakouskými vojáky. Císař zanechal v nemocnici 3 000 zlatých pro její zvelebení a poručil rozdat zlatky i všemvojákům podle míry poranění.

A ještě něčím podstatným se Franz Josef I. vepsal dohistorie tohoto místa. Při krátké procházce neladným okolím lazaretu se zastavil u hraničního patníku. Asi dva metry za ním se skvěla vzrostlá jedle.

— Posunou ten patník za ten strom! Vyrostl za našeho panování.

A tak se okamžitě stalo a už nikdy se to nezměnilo. Pros - tě si toho nikdo nepovšiml.

Vojenský lazaret nedaleko Vernéřovic fungoval až do vzni - ku Republiky československé v roce 1918. Pak tam několik

10

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 10


let bylo nic a všelicos, ale navenek budova odolávala anačervenalé režné zdivo procházelo letopočty zcela nedo -

tčeno.

Nový začátek přišel v roce 1925, kdy se s náležitou pom - pou otevíral Ústav pro duševní poruchy, soukromésanatorium Zora pro vybranou klientelu.

V zámecky pojatém parku se tehdy vyjímal tenisový kurt i přírodní kuželna s originálními vyřezávanými dřevěnými kuželkami. V okrasném jezírku se mihotaly zlaté rybky a hned vedle byl kruhový odpočinkový altán.

Tehdy se také blahobytně proměnil vnitřek bývaléholazaretu. Stěny na chodbách pokryla dřevěná táflování, na schodech byly koberce a z dřívějších ratejen vzniklyseparované pokoje pro mohovité pacienty.

Po roce 1948, kdy mnohé bez otázek a natož odpovědí mizelo v propadlišti dějin, zmizeli i zámožní choromyslní a soukromé sanatorium se stalo majetkem armády, luxusní vojenskou zotavovnou pro tehdejší věrchušku, prý sem rád jezdíval i nechvalně proslulý ministr Alexej Čepič ka.

A když pak i Čepička sklouzl do propadliště, nějaký pa - mět ník na psychiatrii v Hradci Králové si vzpomněl na Ústav pro duševní poruchy a od konce padesátých let byla ve Vernéřovicích zřízena nejprve pobočka nemocnice v Hradci Králové pro pacienty s obtížnou, vesměs neurčitou psy - chiatrickou diagnózou. Načež v roce 1963 byla ustanovena samo statná Psychiatrická léčebna, pošta Vernéřovice, a ze setrvačnosti se do Ústa vu lifrovali pacienti nezařaditelní do běžných kolonek. A zanedlouho, v roce 1969, vzápětí po promoci přišel za dost zvláštních okolností do Ústavu mladý začínající lékař MUDr. Vilém Rokyta.

Šestašedesátiletý ředitel a primář s hlavou na desce stolu si nyní možná vzpomněl na vyvaleného mladíčka Vilé ma, když poprvé otevíral mohutné vstupní dveře, spíše vra ta do svého čerstvého působiště. Byl přesvědčen, že do onoho, pro něj tehdy záchranného vyhnanství přijíždí maximálně na pět upsaných let, než se v Praze zapomene na jeho průšvih, ale nakonec zůstal v Ústavu čtyřicet tři let.

Každopádně musel doktor Rokyta myslet na to, že jeho aktivní, profesně činný život v létě skončí. Odejde do důchodu, na nějž už má nárok, ale že už by nic nedělal? A kam odejde?

11

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 11


V druhém patře budovy na konci chodby měl Rokytapohodlně zařízený privátní byt 2 plus 1. Vedle něj pobýval už téměř čtyřicet let jeho kolega, přítel a zástupce MUDr. Jan Amos Stachelbaum v podobně velkém bytě. Ve stejném křídle byla ještě jedna místnost s příslušenstvím, kde občas nějaký další lékař či zdravotní sestra mohli přespat, a dále skromně vybavená laboratoř a ošetřovna pro menší akutní případy úrazů, které se sem tam stávaly.

Celý prostor v druhém patře byl ohraničen stěnou znerůhledných skleněných ozdobných luxorů a uprostřed by - ly zamykatelné dveře.

Ve vedlejší půlce patra byly denní ordinace ostatních lékařů, služební pokoje Rokyty a Stachelbauma, dvěmístnosti zdravotních sester a ošetřovatelů a také kancelářekonomky, která vyřizovala i administrativu léčebny.

V prvním patře byly pokoje pacientů ve srovnání spoměry v jiných psychiatrických zařízeních luxusní, po dvou, nanejvýše po třech v místnosti.

Ve stejném podlaží byla permanentní ambulanční místnost, kde se vydávaly léky a v noci byla obsazená sestrou i ošetřovatelem.

Za ambulancí se nacházela prostorná klubovna pro pa - cienty s řadou kulatých stolků s proutěnými židlemi, podél stěn volně přístupné police knihovny s haldou časopisů ane náročnou četbou. A ještě překvapivě velká plazmová televize, sponzorský dar.

V přízemí byla už dost pamatující kuchyně lé čeb ny, dvě slušné jídelny, ta menší pro personál, skladiště všeho mož - ného, pod zvláštním uzávěrem komora se zásobou léků a na konci chodby dílna a byt důležité osoby celé léčebny, totiž správce, údržbáře, zahradníka a donchuána širokého okolí, to vše zastal Alois Jirásek, muž šalebného vzhledu úhledného bankovního úředníka, leč uvnitř s myšlenkovýmhnutím lovce šelem.

Navíc byl prasynovcem spisovatele stejného jména, rodáka z nedalekého Hronova.

A ještě patřil ke třem osobám v léčebně, co věděly outajené, stále funkční podzemní chodbě, do níž se vcházelo travou zarostlým poklopem těsně u plotu, a dalo se pakvylézt až na polské straně v nepřehledné houštině. Jako jediný, alespoň si to myslel, ji pravidelně využíval.

12

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 12


Kuchařky i uklízečka dojížděly na kole z Vernéřovic či

v zimě šlapaly sněhem pěšky, neboť v obci končila linkaautobusu a zřídkavé návštěvy příbuzných pacientů, pokud

nejely autem, musely těch šest kilometrů dojít po svých, což

přispívalo k setrvalému úbytku návštěv.

Z dříve okresního města Kostelce, ale také z jinýchokolních obcí i měst se dopravovaly zdravotní sestry, dva ošetřovatelé i dva mladší lékaři působící v léčebně.

V posledních letech pak dvakrát v týdnu přijížděla klinická psycholožka doktorka Monika Koláčná až z Hradce Králové a občas v léčebně přespala. To vyvolávalopozoruhodné, ale nikoliv nepříjemné a stupňující se proměny ve vztahu k panu řediteli Rokytovi.

Zatímco ve starých vzpomínkách bloudící Vilém zůstával s hlavou svěšenou na desce stolu, Vynálezce Walczak naopak kmital s hlavou plnou šrotujících protikladných úvah. Jistě by šel led více zchladit, možná by se dal použítkomresor z lednice? Jenže jedna je v kuchyni a druhá naambulanci. Nebo prudký noční nástřik vodou, ale správce má hadice pod zámkem. Ne, řeknu Karlovi, aby vzletěl apřihnal hodně mrazivý vichr, to bude nejjednodušší!

A hned v klubovně, kde stále posedávalo či jen takbezcílně přecházelo několik pacientů, si to Horst Walczakzamířil rovnou ke stolečku v rohu, na němž byla rozložena plátěná šachovnice už jen s několika figurkami.

Letec Karel Mikeska opět vítězně dohrával partii sprofesorem Přemyslem Frantíkem alias Vévodou. Oba rovněž patřili k primářovým apoštolům, což jim mezi ostatními pacienty dodávalo poznatelné důležitosti a jakýmsi přirozeným samospádem se většina z těch dvanácti stýkala hod - ně mezi sebou.

Tedy až na výjimky, jako byl třeba Vrah a ještě ona tajemná žena Ajša, co mluví jen podivnou řečí, ale doktorRokyta jí asi rozumí.

Profesor šlehl po netrpělivě poskakujícím panuWalczakovi nevlídným pohledem a vzápětí prohrál. Chtěl okamžitě odvetu, ale Vynálezce si ho vůbec nevšímal, jednoduše chytil Letce za ruku a odtáhl ho od stolu dost daleko, aby Frantík Vévoda nic neslyšel.

13

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 13


Pacient Karel Mikeska si s Horstem Walczakem hodně rozuměl a často si spolu povídali. Letec byl totiž vlastně také vynálezce, byť jen v jednom specifickém oboru. Vneustávajícím úsilí se snažil přijít na to, jak zdařile vzlétnout a létat jako velký pták pouze za použití síly rukou a nohou. A samozřejmě s pomocí vlastnoručně vyrobených křídel, perutí či speciálně vyztužené veliké igelitové blány napodobující létající hmyz.

Díky primářově shovívavosti měl několik načatých křídel i modrou igelitovou blánu v jedné jinak nepotřebné zahradní kůlně a často tam trávil čas nekonečnýmvylepšováním. Zřejmě byl doktor Rokyta pevně přesvědčen, že Letcovo koumání je odsouzeno k neúspěchu.

Pan Mikeska býval kdysi, už si ani nevybavil, kdy to bylo, středoškolským učitelem biologie. Asi byl ještě poměrně mladý, když se stodvacítkou škodovkou vracel s manželkou z víkendové návštěvy u jejích rodičů v Krkonoších.

Kdesi ve skoro pravoúhlé zatáčce u obce Trotina přestaly fungovat brzdy, jak to pak později tvrdil, ale spíše jel tehdy Karel moc rychle. Vyletěli ze silnice do lesního svahu, auto se několikrát obrátilo nahoru a zase dolů a mladá paní Mikesková při tom zemřela.

Karel Mikeska měl zlomené ruce i nohy, ale hlavně byl v bezvědomí několik hodin, než si havarovaného auta povšiml projíždějící řidič, který naštěstí právě u zatáčkypocítil nutkání se bezodkladně vyčurat.

První Mikeskova slova v nemocnici ve Dvoře Králové, když se ho podařilo resuscituovat k vědomí, byla: —Kdybychom letěli, tak se to nestalo!

Obě nohy měl od té havárie zkrácené a zpevněné šrouby. Dle lékařského dobrozdání mu delší bezvědomí poškodilo mozek. Učit už samozřejmě nemohl a brzy dostal nevelký invalidní důchod. Uzavřel se před okolím v rodinném domku v Hořicích v Podkrkonoší a jen jednou týdněvycházel na nejnutnější nákupy.

Skoro celý rok vymýšlel a sestavoval dvě mohutná křídla z bílých prostěradel. Když měl pocit, že fungují podle jeho představ, objednal si taxíka, který ho dopravil do Dvora Králové, kde se mu podařilo proniknout až na věžičku krás né renesanční bývalé městské radnice. Bez povšimnutí, neboť v budově byla jen výstavní síň v přízemí.

14

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 14


Bylo to přesně rok od nešťastné události v Trotině, kam hodlal původně Karel Mikeska se svými prostěradlovými křídly obřadně doletět, když se z věžičky spustil do volného prostoru.

Několikrát prudce máchl oběma rukama, čímž přece jen poněkud zpomalil svůj pád. Co anděl nechtěl, trefil rovnou na starou paní, která se poklidně vracela z nákupu. Žena na místě dostala smrtelný infarkt a Karel Mikeska po kratším pobytu ve vazbě a následném soudním jednání putoval do Ústavu jako evidentně nesvéprávný pachatel.

— Karlíku, máme problém, oslovil ho Vynálezce málem šeptem.

— Povídej, Horstíku, co se děje?

— Chtěl jsem si jít zatrénovat s nožema na jezírko. Kvůli závodům, jak jsme se domlouvali. Ale představ si, říkalprimář, že led potřebuje mít alespoň minus dvacet. A to teď není. Myslel jsem, že bys zkusil vzlétnout a přihnal nějaký fakt studený vichr. Šlo by to?

Pacient Mikeska vlastně neměl žádnou klasickou dušev - ní poruchu. To pouze jeho paměť chlácholivě zasunula do ztracena vše, co se týkalo oné jím zaviněné nešťastnéhavárie.

A místo drásavých vzpomínek mu poskytla podivuhodně pevné přesvědčení, že právě on může létat. Jeho jediným prohřeškem tak bylo, že se nenaučil létat dříve, před jakou - si nevlídnou událostí, na niž si však nepamatuje. Mimo to ale v aktuálním čase vnímal běžné záležitosti většinou normálně a rozpoznával ono vymezení duševní po ruchy u ostatních pacientů.

Proto nyní pohlédl na přítele Walczaka s úsměvnýmpochopením. Pohladil ho po rozčepýřené, úplně šedivé hla vě a rozhodným hlasem pravil: — Určitě, Horstíku, jen musíme počkat, až se k nám dostanou husté mraky, abych měl co prolétávat.

Kdo si pamatuje události ze srpna 1969 a náhodou v té době pobýval v hlavním městě Československé socialistické republiky, ten si dokáže představit, že vzpomínání Viléma Rokyty i po více jak čtyřiceti letech bylo stále nasyceno bezmocným vztekem, ale také trpkou úzkostí.

15

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 15


Stalo se to 21. srpna při ročním výročí násilného vpádu vojsk Varšavské smlouvy, z devadesáti procent armády Sovětského svazu, do nadějně se obrozujícího, dříve takposlušného satelitního vazala.

Nedlouho předtím začátkem července byl Vilém Rokyta v Karolinu slavnostně promován na doktora všeobecnémedicíny. Zejména pro jeho rodiče to byla zásadní životníudálost. Byl jediné dítě starších manželů. Otci Robertovi bylo při jeho narození čtyřicet let a matce Vilmě sice o pět roků méně, ale v oné době to byla velká výjimka.

Sledovali synovu promoci s radostným dojetím. Přijeli do Prahy z Radvanic už o den dříve, přes tři roky jinak vůbec nikam necestovali, paní Rokytová asi stejnou dobu odolávala náporům chronické leukémie, a jak se poměrně záhy potvrdilo, drželo ji při životě vědomí, že prostě musí být účastna završení Vilémových studií.

Přespali v rozlehlém bytě na letenském Molochově s půso - bivým pohledem na panoráma Hradčan. Tamější byty teh dy patřily vesměs prokádrovaným soudruhům včetně nejvyšší komunistické nomenklatury, bydlel tam Hendrych, Köhler, Šik a další papaláši. Starší bratr paní Vilmy MUDr. Arnošt Lecjak byl dlouholetý první náměstek na ministerstvu zdravotnictví, které v podstatě celé řídil za nastrčenou fi - gu ru ministra pátera Josefa Plojhara.

Doktor Lecjak byl chytrý, opatrný a zároveň pružný muž, který by se neztratil v žádném politickém režimu, a hned někdy v roce 1949 předvídavě vstoupil ještě jako student do tý partaje, jak říkával.

Vilém tehdy v srpnu 1969 ještě pobýval na vysokoškolské koleji Na Větrníku, ale od září už měl zajištěný bezvadný podnájem ve vilce Na Santošce a ve stejném termínu měl nastoupit k obligátnímu ročnímu oborovému kolečku čerstvých absolventů medicíny ve Fakultní nemocnici naKarlově náměstí.

V den prvního výročí „bratrské“ okupace byl od rána v Praze přímo hmatatelný neklid a sílící očekávání čehosi podstatného. Ale čeho?

Pochopitelně nejvíce lidí se shlukovalo kolem Václavského náměstí. Všude ovšem bylo i plno esenbáků anasupených milicionářů a jistě se tam vyskytovali i příslušníci v civilu. Také Rokyta byl uprostřed Václaváku s několika

16

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 16


svými kolegy ze studií. Tu se pojednou z pasáže Lucerna

vynořili dva mladíci s velkým bílým látkovýmtransparentem, na němž rudou barvou svítil nápis: Okupanti táhněte

domů!

Stačili s ním doběhnout jen do vozovky, kde se na ně vrhlo asi deset esenbáků s mohutnými bílými obušky a rvalo jim transparent z rukou.

Ale na ně zase spontánně zaútočila hromada okolních chlapů a strhla se nelítostná krvavá rvačka. A do toho z chodníku zařval policejní důstojník jakýsi povel a několik dalších přibíhajících policajtů v maskách vhodilo mezidemonstranty slzné granáty.

Masa rázem prudce slzících lidí se rozutíkala do všech stran, a jak si instinktivně svírali pálící oči, mnozí zmateně klopýtali, naráželi do sebe a padali na zem.

Ozývaly se výkřiky. — Zaprodanci! Hajzlové! Sloužíte Rusákům! A další podobné vzteklé věty.

Vilém, který také málem vůbec neviděl, byl unášen davem do Jindřišské ulice. Někde na úrovni Hlavní pošty mat ně spatřil, jak prchajícím naproti se valí masivní stříkající vodní dělo. Vzápětí ho drtivý proud studené vodybolestivě odmrštil až na zeď budovy.

Cosi neartikulovaně zachroptěl, a aniž věděl, co dělá, vzal na zemi ležící dámskou botu s vysokým podpatkem a mrštil ji po vodním dělu, které však už popojelo dál a bota náhod - ně trefila do ksichtu jednoho z hloučku esenbáků, kteří se posouvali za dělem.

Vzápětí dostal prudkou ránu do hlavy obuškem, ažztratil vědomí.

Když se probral, seděl opřený o záda kohosi neznámého a ruce s pouty měl vyvrácené dozadu. V neurovnaném hloučku jich tam posedávalo, ale i postávalo asi dvacet, me - zi nimi i pět mladších žen a všichni s pouty na rukou.Kolem dokola pak postávali uniformovaní příslušníci Sboru národní bezpečnosti.

První jasná myšlenka Viléma Rokyty, když začal vnímat, byla kupodivu úplně scestná. Jestlipak ona bota, co hodil, patřila některé z těch zajištěných žen? Ale než se stačilporozhlédnout, přijela krabicovitá dodávka s nápisem VB po obou stranách, vězeňský anton, do něhož poliši celouskuinu od Hlavní pošty nacpali.

17

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 17


Nejeli moc daleko. Vyklopili je v Bartolomějské, kde je usadili na dřevěné lavice v dlouhé chodbě. Dokonce jim všem sundali pouta a Vilémovi připadalo, že ti vesměs mla - dí kluci v uniformách mají na obličeji jakýsi rozkazemvyfasovaný nehybně strnulý výraz a pohybují se jako roboti na klíček.

Postupně je odváděli do přilehlých tří místností na vý - slechy.

Rokytův vyšetřovatel v civilu byl už starší muž, alespoň tak mu to tehdy připadalo. Naštěstí měl Vilém s sebou vnársní peněžence i občanský průkaz, tak začátek výslechu proběhl rychle.

I dál to šlo fofrem — výtržnictví, napadení úřední osoby, zítra stane před samosoudcem, ať počítá nejméně s půlrokem vězení, nebo i více.

Na závěr stébelko spásy.

— Můžete si nyní zavolat. Jeden hovor rodině. Stručný!

Vilém zavolal strýci Arnoštovi, komu jinému? Je vBartolomějské, zatčen, přimotal se do shromáždění na Václaváku, zítra bude mít soud, dovolili mu jeden telefonát...

— Už nic neříkej! utnul strýc jeho zajíkavé vysvětlování, — zastavím se!

Pak ho odvedli do cely, kde jich posléze bylo šest na čtyři holé dřevěné pryčny. Vilém spal asi jen dvě hodiny nadránem, skrčený na půlce tvrdého lůžka.

Předtím si celou dobu rozrušeně promítal všechna možná pokračování.

O sebe obavy neměl, jenže co maminka? A taky táta? Jak to vezmou? Žádný doktor, ale vězeň?!

Ráno jim donesli konev průsvitného čaje, hliníkové hrnky a každému dva suché rohlíky. Zasmušilý Vilém ještě dožvýkával druhý rohlík, když se otevřely dveře a čerstvě vyhlížející nevelký obtloustlý policajt, jehož podobu si bu - de pamatovat do konce života, zaskřehotal: — Rokyta! Se mnou!

Dokráčeli do místnosti, kde už asi byl včera, každopádně vyšetřovatel byl tentýž, a vedle něho postával MUDr.Arnošt Lecjak, první náměstek ministra zdravotnictví.

— Tak, mladíku, tady mi podepište konečné usnesení! Soudruh náměstek se za vás zaručil. Mizíte z Prahy a dou - fám, že už se nikdy neuvidíme.

18

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 18


Až venku na ulici se Vilém odvážil strýce zeptat, co to vlastně naprosto automaticky podepsal.

— Ty troubo! Víš, že i pár demonstrantů zastřelili?! Po - depsal jsi, že jsi šel do knihkupectví na rohu Václaváku pro objednanou lékařskou knihu a nechal ses nechtěně strhnout davem. A navíc prvního září nastupuješ do Psychiatrické léčebny ve Vernéřovicích, kde je kritický nedostatek lékařů a ty ses tam hned po promoci odpovědně sám přihlásil!

— Aha, zmohl se zkroušený Vilém, ale pak přece jendodal: — A co praxe? Kolečko na Karláku?

— Zajedeš několikrát do Hradce Králové na různé fakultní kliniky, tak vždy na čtrnáct dnů po odděleních, to ti ještě vyjednám. Buď rád, že se mi tě podařilo zachránit. Ostatní půjdou určitě natvrdo sedět. Jó, to se tedy všechno ošklivě vybarvilo, pokračoval strýc Arnošt pochmurně azároveň úlevně stiskl Vilémovi rameno.

Jak se nedlouho potom potvrdilo, dlouholetý prvnínáměstek ministra zdravotnictví přece jen nebyl tak elastický azřej mě alespoň trochu se synovcovým počínáním 21. srpna souhlasil.

Při stranických prověrkách nepřijal tezi o bratrské pomoci, trval na okupaci a svištěl z KSČ i z ministerstva. A až do penze působil jako spokojený obvodní lékař v Říčanech u Prahy.

A tak se prvního září 1969 notně vyjukaný MUDr. Vilém Rokyta hlásil v Ústavu, aniž tušil, že jinak se té impozantní rudohnědé budově v okolí neřekne.

Stále byl pátek 11. ledna 2013, den, kdy doputoval dopis z ministerstva zdravotnictví.

Dva mladší lékaři do Ústavu dojížděli auty, ale zejména v zimě to nebývalo vždy jednoduché, a tak rozhodl ředitel Rokyta už dříve, že mají stejně mnoho hodin přesčasů anemusí v pátek vůbec jezdit. Denní služby v pátek a ovíkendech obstarával sám na střídačku s doktoremStachelbaumem.

Dnešní žurnál měl právě on a tak se ani nedivil, že opět kdosi klepe na dveře jeho pracovny. Tentokráte už vstal od stolu, pryč od dotírajících vzpomínek, a zároveň hlasitě zvolal: — Dále!

19

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 19


Vstoupila hlavní sestra léčebny, už také postarší ženaponěkud zavalité postavy a širokého dobrosrdečného obličeje.

Milada Valentová zdařile klamala svým zjevem, neznalý člověk by si ji nejspíše představil za výčepem vesnického hostince či v tom bílém plášti rovnou za pultem řeznictví, ale ve skutečnosti to byla nadmíru zkušená a bystrázdravotní sestra, která stejně jako doktor Rokyta celý svůjprofesní život spojila s Ústavem. Navíc koncem sedmdesátých let neodbytně zasáhla ve prospěch Viléma v jedné delikátní záležitosti.

Tehdy pobývala v Ústavu na půlroční stáži doktorkaHaluzová z Psychiatrické léčebny v Opavě. Suverénnípětačtyřicátnice se po večerech nudila a tak se jen tak mimochodem vrhla na rozpačitého Viléma a v podstatě ho zná - silni la.To se následně ještě párkrát zopakovalo v čím dál pre kérnějších situacích, dokud jednou nevešla sestraValentová do denní ambulance, právě když rujná doktorkaHaluzová rozepínala Rokytovi poklopec.

Co jí potom sestra řekla, se Vilém nikdy nedozvěděl, ani to vědět nechtěl, ale doktorka Haluzová si z rodinnýchdůvodů svůj pobyt v Ústavu o dva měsíce zkrátila a bezrozloučení s Rokytou se vypařila.

A nyní, stejně jako já, vlastně asi kvůli mně, už Valentová přesluhuje, takže konec léčebny se jí pracovně nijak nedotkne, blesklo ještě Vilémovi hlavou, než se vlídně zeptal: — Co potřebujete, Miládko?

— Pane primáři, komplikace. Paní Tondrová se pořezala. Naštěstí na stehnech, už jsme zastavili krvácení, ale cuká se. Dostala dopis, manžel podal žádost o rozvod. V popelnici vyhrabala střepy z rozbitého květináče a tím si to ušpidlala.

To byla dneska tedy výživná poštovní dodávka. Nejenom já jsem dostal fatální dopis, pomyslel si Rokyta.

Pacientka Jiřina Tondrová byla mezi primářovýmiapoštoly nejkratší dobu, pod přízviskem Mučednice. Shodou okolností ji před necelými třemi lety do léčebny přijímalrovnou od policejní eskorty z Broumova a zůstala už v jeho péči.

Nedlouho předtím, dost nerad, se musel rozloučit sjedním apoštolem z původní dvanáctky. Začínal mít tak překotné manické fáze své bipolární poruchy, že agresivně ohrožoval ostatní pacienty a ošetřovatelé nebyli vždy poblíž.

20

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 20


V Ústavu neexistovaly speciální bezpečnostně separované pokoje, klecová lůžka zrušil ředitel hned v roce 1990, a tak výtržník putoval na uzavřený pavilon až do pražských Bohnic a jeho místo mezi dvanácti apoštoly zaujala Jiřina Tondrová.

Mučednice musela být v mládí svůdná žena. Ještě teď, rok od čtyřicítky, měla pěkné vnadné tvary a dlouhé, málo vídané leskle měděné vlasy. Ale druhdy asi slibně svítící černohnědé oči vysílaly nyní signály stálého zděšení i obav a její dosud pohledný obličej byl rozrůzněný vráskami.

Jiřina zprvu pracovala jako prodavačka v obchodě s odě - vy v Broumově na náměstí, tím pádem ji měli všichni místní frajírci pěkně v merku.

A vyhrál jakýsi Tondr, automechanik, který záhy popřevratu začal čile dovážet ojetiny z Německa. V těch prvních letech byla enormní poptávka po jakýchkoliv západníchautech. Tondrův bazar utěšeně prosperoval a penízky se hrnuly.

Doktor Rokyta manžela paní Jiřiny nikdy neviděl, proč by ji v blázinci navštěvoval, že ano?, ale dovedl si takového šíbra živě představit. Prachy mu překryly i to málo, co měl v hlavě, ale v Broumově a okolí byl king.

Nepravidelně přijížděla na návštěvy matka Tondrové se dvěma vnoučaty, synkem a dcerou Jiřiny, kteří u babičky trvale pobývali. Objevovali se hlavně v létě, jezdili totižautobusem do Vernéřovic a pak šli pěšky do léčebny. Když se stala ona prvotní policejní událost, bylo synovi devět a dce - ři sedm let.

Skryté dispozice k podivnému, nenormálnímu sebe po ško - zujícímu jednání v sobě zřejmě Jiřina Tondrová měla, ale spouštěčem se staly opakující se manželovy nevěry.

Asi o těch prvních ani nevěděla či vědět nechtěla, ale když Tondra zmizel na několik dnů a pak se znovu objevil jakoby nic, udělala si Jiřina na hrudi ostrým nožem známý piktogram ženského přirození a k tomu ještě krvavý vykřičník.

Hajzlík Tondra dal na čas pokoj, přespával doma, jenže ani ne do roka se beze slova vypařil na více jak týden.

Ještě než se vrátil, vyřezala si Jiřina další podobný kosočtverec s vykřičníkem vedle toho předchozího. Tentokráte se to už neobešlo bez následného lékařského ošetření, ale kdoví na co se vymluvila, že to nikdo nikam nehlásil.

21

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 21


Naštěstí si toho však povšimla její matka, a když se

Tondra už po třech měsících opět z domova vytratil,nastěhovala se k dceři. Díky tomu se jí v poslední chvíli násilím

podařilo vytrhnout vnuka, kterému už Jiřina začala nožem

rýpat na obnažených zádech.

Dcera se s nožem obrátila proti matce, která ji v zoufalé obraně praštila náhodně ležícím pekáčem a s oběma dětmi utekla na policejní stanici.

Hlídka Tondrovou, už zmateně pobíhající na ulici,zajistila, a když se jí vyptávali na příčiny jejího konání,zarputile mlčela a je nenapadlo nic jiného než ji dopravit do blízké psychiatrické léčebny.

Zprvu neodpovídala na jakékoliv otázky ani doktoruRokytovi, ale později se jeho prvotní nastřelená diagnózapotvrdila.

Akutně propuklá schizofrenie. Slyšela rozkazující hlasy těch děvek, co se pelešily s jejím manželem, aby si tu jejich pizdu vyřezala na své tělo, ten vykřičník tam byl proto, aby si to opravdu zapamatovala.

Ovšem ten inkriminovaný večer měla příkaz, aby další kundu vyryla na tělo synkovi, stejně bude jednou jako jeho otec, nedá se zachránit, ale je ho třeba alespoň poznamenat, aby dopředu litoval.

V průběhu pobytu v Ústavu se medikací docela srovnala, jen v krátkých časových epizodách mívala nutkání sesvlékat a malovat si všude po těle barevnými pastelkami onen určující piktogram, ale to šlo poměrně snadno zvládat.

Nicméně její nemoc poznenáhlu postupovala, vyhlídky nebyly nijak optimistické, ale v současném stavu mohla ještě dlouho slušně fungovat. Dokonce v těch klidovýchobdobích pomáhala z vlastního rozhodnutí a k všeobecné spokojenosti v kuchyni.

Jenže do toho přišel dopis s manželovou žádostí o rozvod, zřejmě nějaká milenka tlačila Tondru ke sňatku aMučednice se ocitla rázem pod náporem zničujících představ.

Předtím, když vyhazovala odpadky z kuchyně, musela si v popelnici všimnout rozbitého květináče, a když si dopis přečetla, věděla, co musí udělat.

Primář s hlavní sestrou došli do místnosti ambulance, kde další sestra s ošetřovatelem drželi na židli stále sevzpouzející Jiřinou Tondrovou. Seděla tam jen v kalhotkách sne>22

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 22


přítomným, zuřivým výrazem ve tváři a obě stehna měla

ovázaná rudě prosakujícím fáčem.

Rokyta se na ni zamyšleně podíval a sestru Valentovou pak vyzval:

— Dejte jí injekci, dvojitou dávku, a uložte ji v jejímpokoji. Ať na ni noční služba občas koukne, ale myslím, že bude spát bez problémů do rána. Zítra to s ní proberu.

Pozdě večer po nevlídně rušném dni si Vilém ve svém bytě zkoumavě prohlížel poslední dvě ještě nenačaté lahve domácí pálenky z pozůstalosti hajného Oty Zajíce z Burkštadlu.

Zbývala malinovka a borůvčice. Po chvilce rozvažování sáhl po lahvi pálenky z borůvek, přece jen bývala poněkud trpká a to se k dnešku hodilo. Nalil si vrchovatě do jedné sklenice ze své strážené sady, v nichž se kdysi dávnoprodávala hořčice.

Nejprve si jen zálibně několikrát přivoněl, až se mu zamžily oči, přitom si s povděkem připomněl nebožtíka Otíka Zajíce.

Musím se tam vypravit, abych mu pověděl, co se chystá, a pak naráz vyzunkl půl sklenky.

Spokojeně se otřásl, posadil se do notně ošoupaného,rozložitého houpacího křesla a s požitkem si zapálil cigaretu. Kouřil výhradně ve svém bytě a tím pádem těch zlořečených cigaret zase tolik nebylo.

Ortel budiž vykonán!

Ne, panáčku, žádná rychlá popravčí sekera, teprve musíš pojmenovat své hříchy, svou vinu-nevinu a pak až usoudit, rozsoudit, vynést trest.

Může to být sekera nebo oprátka, nebo co tě jen napadne, milý Viléme, ojetá rachotino, co už stejně jedeš zesetrvačnosti, vždyť jsi to věděl už nejméně rok, že léčebna skončí a ty s ní. Ale pro tebe to nebude jednoduché, vždyť vše odsouváš už tolik let, dávno jsi sám sobě svatosvatě slíbil, že uděláš finální čáru, tečku a zavřeš svou bichli osudu. Zavřeš? Zavřeš úplně?

Jako mnoho osob žijících si své soukromí v osamění, oplýval doktor Rokyta samomluvami, které u něho byly ještě okořeněné jeho povoláním.

23

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 23


Pomalu se houpal v křesle a naslouchal svému nehlasitému uvažování, jako by skutečně slyšel mluvit někoho druhého, co se nezřetelně vznášel kdesi nad ním, těsně pod stropem.

Pokročilá paranoia, pane primáři? Jak to jinak přesně pojmenovat?

Vilém dopil sklenku dávno darované pálenky a stále s otevřenýma jasně modrýma očima celý znehybněl, ztratil se v okolním tichu.

Brzy ráno nejprve zamířil podívat se na MučedniciJiřinu Tondrovou. Noční sestra Braunová ještě dosluhovala a hned primáři hlásila, že paní Tondrová byla celou noc v klidu.

— Už je vzhůru, zůstala ležet a nic nepožaduje.

— Výborně. Helgo, přiveďte ji ke mně do ordinace tak za čtvrt hodinky.

Sestra Helga Braunová sice začínala v nemocnici vPardubicích, ale už více než dvacet let je spojena s Ústavem. Tehdy se rozvedená, bezdětná vrátila do rodné krajiny, když náhle zemřel její otec a matka zůstala sama se značným hospodářstvím a velkým domem v nedaleké obci Černá Vo - da, která se nacházela kus za Vernéřovicemi, ale nalepená rovněž na klikatou státní hranici.

Zklamání z nepovedeného manželství stvrdila tím, že se vrátila ke svému příjmení za svobodna. Braunovi byliusazeni v Černé Vodě přes několik staletí.

Tahle původně čistě německá vesnice Schwarzwasser se po roce 1945 radikálně proměnila a notně se v počtuobyvatel zmenšila. Braunovi mohli zůstat, neboť otec Helgy byl aktivní antifašista, nějakou dobu dokonce vězněný.

Když Rokyta v roce 1969 do Ústavu nastoupil, působila matky Helgy, paní Anna Braunová, třikrát týdně jakouklízečka v léčebně. Z jakýchsi příčin, možná že sama synaneměla, si mladého lékaře oblíbila, pomáhala mu vpraktických věcech nového života a postupně se oba, vlastně zcela rozdílní lidé, hodně sblížili.

Vilém rád naslouchal jejím vyprávěním v jednoduché češtině o minulosti kraje. Aniž to tehdy v prvých letech předpokládal, stal se jeho trvalým domovem. Paní Anna svůj domov neopustila nikdy dále než do Kostelce, když jezdívala za manželem do tamější nevelké nemocnice.

24

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 24


Po mnoha letech, někdy v době, co do Ústavu nastoupila její dcera, Anna Braunová přestala s uklízením v léčebně, ani ne kvůli věku, ale Helga si to nepřála, a také houfsleic, husy, králíci a dvě kozy vyžadovaly stálou péči, a tehdy už ředitel Rokyta jí poněkud fanfaronsky slíbil, že jipříležitostně vezme do Prahy, že přece hlavní město své vlasti by si měla omrknout.

A jak nyní Vilém vše rekapituloval, vyrazil odkudsi zezaomnění starý slib daný paní Anně. No vidíš, sklerotiku, kecy, kecy a skutek utek. Ale některé věci je možné napravit!

Když Helga Braunová přivedla paní Tondrovou k němu

do ordinace, obrátil se nejprve k poněkud překvapené ses -

tře s dotazem:

— Helgo, co vaše matka, jak se jí daří? A kolik jí to bude let?

— Děkuji za optání, pane primáři. V červnu oslavíosmdesát osm a je stále čiperná, nenechá mě ani nařezat dříví!

— Moc ji pozdravujte, a že se přijedu na ni podívat. Něco jí dlužím.

— Prosím vás, vykulila sestra Helga zvědavě oči.

— No, jen něco mezi námi. Já vám to včas povím, ukončil Rokyta možné vyptávání.

Zůstal pak sám s mlčenlivě nehybnou Jiřinou Tondrovou. Drahnou dobu se na ni rovněž jen beze slova díval.

Občas, ne ovšem příliš často, probírali s Amosem povečerech i odborné záležitosti. Po pravdě už si dávno základní léčebné postupy ujasnili, shodovali se ve svých názorech a hlavně po těch stovkách pacientů a jejich diagnóz logicky přicházela i únava, neříkejme rovnou vyhoření. Bavit se s kolegou a přítelem ve volných chvílích znovu o práci, mu připadalo zbytečné a snad až vadné.

Tuhle ovšem krátce spolu komentovali jakýsi přípis z pro - fesní komory, v němž se zdůrazňovalo, jak somatickámedicína v oboru psychiatrie zůstává stále jen u léčení následků duševních poruch a že je třeba se soustředit spíše na příčiny a ty se snažit odstraňovat.

S doktorem Stachelbaumem se o to pokoušeli už pěkně dlouho s rozličným výsledkem. Neboť přípis je teorie a pra - xe je život.

Jak konkrétně odstranit příčinu přivolávající rozkazující hlasy strnulé Jiřině Tondové?

25

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 25


To bych musel zajet do Broumova, objevit toho zmetka Tondra a uškrtit ho, pomyslel si Rokyta a vlídně oslovil mlčící ženu.

— Paní Jiřino, já jsem přesvědčen, že ten rozvod vám určitě pomůže. Pro všechny ty Tondrovy konkubíny užnebudete oficiální konkurence, tak proč by vás naháněly? Každopádně už nebudou tolik řvát. O tom nepochybuju.

Žena kupodivu zareagovala.

— Jenže se ozývají i jiný mužský. Takový, co jsem odmítla kvůli Tondrovi. Ukazujou se mi nahatí, čudlín jim stojí a chtě jí, abych vyšla do lesa, že se tam pomilujeme. Vábí mě.

To je komplikace. Bohužel bude Tondrová mezi prvními, napadlo Rokytu, co se budou přemísťovat, tady ji neuhlídáme. Ale nahlas řekl:

— Paní Jiřino, to je lepší, než když ty flundry přikazují, abyste se pořezala. Nemám pravdu?

Chvíli to vstřebávala, ale pak se lehce pousmála.

— Máte, pane primáři. Já to asi někdy vyzkouším.

Potom co sestra Helga pacientku Tondrovou odvedla zpátky na pokoj, si Vilém vlastně i díky ní uvědomil, že utlumování činnosti léčebny v nejbližších měsících, jak stá - lo v tom katovském dopise, nebude nic jednoduchého aotálet nemá smysl.

Na vnitřní linku zavolal doktoru Stachelbaumovi.

— Amosi, dnešní večer si pro mě rezervuj. Sekera uždoadla!

MUDr. Jan Amos Stachelbaum byl stejný ročník 1946 jako Vilém Rokyta, a narozen v únoru, dokonce o pár měsíců starší, což někdy naschvál zdůrazňoval, když šéfaironicky poučoval o milostných vztazích.

Ovšem dětství a mládí měli hodně rozdílné.

Jan Amos se narodil dvacetileté matce EriceStachelbaumové ve městě Kladsko, což již leccos vypovídá. Území Kladské kotliny rozložené mezi české, moravské a slezské regiony se po staletí jaksi neukotveně potácelo ve vírech času.

Jako samostatné hrabství bylo Kladsko součástí Rakous - ka, než v roce 1743 připadlo celé tehdejší Slezsko po vítěz - né válce Prusku. A po zániku Pruska se Kladsko včlenilo do

26

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 26


německé říše, což trvalo až do roku 1945, kdy serozhodnutím velmocí náhle stalo územím Polska.

Až do konce druhé světové války tam sídlilo německy mluvící obyvatelstvo, avšak v blízkosti hranice sČeskoslovenskem přetrvávalo několik vesnic s podstatnou českou menšinou. Byli to vesměs potomci dávných členů jednoty bratrské, kteří v pobělohorské době kvůli víře utíkali z Čech ve stopách svého biskupa Jana Amose Komenského.

A ve vesnici s nadějným názvem Blažejov nejednostoletí v poklidu prožila německočeská rodina Stachelbaumova. Několik měsíců před koncem války vypomáhala Erika v láz ních Chudoba, kde se kurýrovali ranění němečtí vojáci.

Počátkem května 1945 Kladsko obsadila Rudá armáda a lázně se přejmenovaly na Kudova Zdrój.

Ze dne na den se z lázní stal jeden velký lazaret. Vedlešuem zajatých německých pacientů, kteří prostě nezvládli utéct, tam leželi ranění rudoarmějci rozličných sovětských národností i několik Poláků z Hnutí odporu, ale také mnozí postižení místní obyvatelé z celého okolí.

Zmatek nad zmatek, nikdo netušil, co bude zítra, natož za měsíc.

A někdy v těch následujících nejistých dnech nečekaně, leč mámivě vzplála láska tehdy ještě devatenáctileté, ne - zkušené a naivní Eriky Stachelbaumové. Nabízí se, že se bezhlavě zamilovala, ale ono tomu tak vskutku bylo.

Když se po dalších několika týdnech lazaret v Kudova Zdróji zrušil, vrátila se Erika do Blažejova už těhotná. S kým, věděla jenom ona a nikdy to nikomu nepověděla.

Mnohem, mnohem později už jako student Lékařskéfakulty v Hradci Králové, kdy o svém biologickém otci nejvíce uvažoval a kombinoval, napadlo Jana Amose, že matka třeba ani nemusela znát celé jméno svého milence. V chaosu na konci války, v prostředí, kde denně umírali lidé, se těžko někdo prokazoval nějakou legitimací.

Mohl to být jenom Herbert, Oleg, Kadyr či Stašek.

Nepochybně se nabízel i nešťastník, co měl na kahánku, zbývalo mu pár dnů a Erika svolila k čemusi andělskému. Anebo to byl jakýsi místní ženáč, co chytil zbloudilou kul - ku a zapřisáhl mladinkou dívku v nemocnici společným krásným tajemstvím.

27

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 27


Značný kus Kladska poblíž státní hranice poté načas obsadila Československá armáda, čímž se odsun obyvatel v příhraničí zprvu nekonal. A v únoru 1946 přišel na svět Jan Amos Stachelbaum ještě v kladské porodnici.

A proč Jan Amos? Česká větev rodiny Stachelbaumů prak tikovala víru podle regulí jednoty bratrské a možná že už Erika i předjímala následující události.

Koncem roku 1946 se přivalila hlavní vlna Poláků vy - hna ných pro změnu ze svých domovů na východě, zabraných podle vůle cara Stalina, a území Kladska se už neodvratně čistilo od původních obyvatel.

Ti zřejmě prozíravější kladští Češi se připojili jako bývalí říšští občané k transportům do poválečného Německa, ale někteří jen přešli hranici do tehdejšího Československa, tak jako rodina Stachelbaumova ke svým vzdáleným příbuz - ným v nedalekém Náchodě.

Sem tam jako vždy někdo proklouzl vrchnostenským sítem a mohl zůstat, byť toho pak, když už bylo pozdě,litoval. Ale vesnice Blažejov se vylidnila celá a velmocenským šmahem její existence skončila.

Sobotní žurnál měl právě doktor Stachelbaum, a tak Viléma napadlo, že by si dnes dopoledne mohl udělat výlet do Burkštadlu. Venku svítilo skoro bílé zimní slunce a tep - loměr ukazoval pouhých minus pět stupňů.

Kdyby náhodou byla mimořádná událost, Amos to zvlád - ne a navíc bude na mobilu.

Vzal si svůj ošoupaný kožich, který si před více jak třiceti lety rozmarně pořídil šitý na míru v Kaře Trutnov a vedle toho, že stále neprodyšně hřál, byl také neselhávajícímukazatelem jeho hmotnosti. Bez potíží se do něho vešel, za ta uplynulá léta přibral snad jen kilo, maximálně dvě.

Do Burkštadlu se muselo do strmého kopce Zobáku.Rokyta záhy zjistil, že si obul nevhodné boty. Kožené tří - čtvrteční kozačky na zmrzlé půdě pokryté rezavým jehličím děsně podkluzovaly, a když mu na lesklém koláči ledu ujely nohy a on sebou žuchnul obličejem na zem, až si rozedřel tvář, těžce se zvedl a posadil se na nejbližší pařez.

Nu, Otíku, budu muset tu návštěvu u tebe odložit, pronesl polohlasně směrem za kopec k mrtvému hajnémuZa>28

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 28


jícovi. Natruc pak zašátral v kapse, vytáhl krabičku cigaret

a zapálil si.

Potichu seděl a jen nepatrně vypouštěl nikotinový kouř, který se v ostrém vzduchu okamžitě rozpouštěl. Nemyslel vůbec na nic, jako by dokázal zastavit čas.

Když dokuřoval, ozval se šramot a pár kroků vedle ně ho zpoza nízkých zasněžených smrčků vyběhla ladná srn ka. Podívala se na Viléma velikýma mandlovýma očima, chvilenku jakoby zkoumavě postála, zafrkala a zase odskočila podél něho do blízkého mlází, až jí zadeček bělavě zasvítil.

Rokyta se uvolněně zasmál. To kdyby spatřil apoštolZieris, musel by rovnou dostat svěrací kazajku, kterou v Ústa - vu používali zcela výjimečně.

Sexuálních deviantů bylo v léčebně hned několik, iprimář měl mezi svými apoštoly takové případy.

Naprostá odlehlost Ústavu od běžné civilizace a doprav - ní nedostupnost byla pro pacienty se sexuální úchylkou lepší zábranou než mříže na oknech a zavřené dveře. Navíc jejich původní oblečení bylo uložené pod zámkem a vnemoderních, dožívajících ústavních teplácích či označených županech a domácích pantoflích by ani pěšky daleko neutekli.

Anton Zieris pocházel ze samoty nedaleko krkonošské Malé Úpy. O svých neobvyklých tužbách hovořil sprimářem Rokytou při úvodních sezeních docela otevřeně, nicnezakrýval. Ostatně vehementní a veřejné prosazování jeho poněkud podivuhodných erotických preferencí ho dostalo na psychiatrii.

Někdy v časech jeho puberty, v zimě bohaté na sněhové závěje, se Anton potuloval v lese, který začínal hned zaplotem jejich usedlosti. Byla to jeho nejmilejší zábava, doma neustále řádili čtyři mladší sourozenci a každou chvíli mu otec nebo matka něco nařizovali. Školu prolézal s odřený - ma ušima a to ještě z milosti učitelů.

Tehdy v onen slunečný zimní den, kdy sníh měkl, zažil základní iniciační událost, která zformovala jeho doposud nejisté, bloudící instinkty. Náhle kousek před sebou spatřil srnku, jak se nemotorně boří do hlubokého sněhu.

Krev se mu v celém těle pojednou prudce roztepala aAnton se vrhl za nepochybně ještě výrazněji svítícímpohyblivým srnčím zadečkem, než jaký se mihl před Rokytou.

29

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 29


Srnka vycítila nebezpečí, ale jak se asi chtěla prudčeji odrazit, bezmocně se probořila do závěje a na okamžik úplně strnu la.

A to už na ni nalehl mladý Zieris vzrušením zcela mimo tento svět a nějak se mu podařilo, že do srnky vnikl a svíral cukající se zvíře, než jeho slast vyvrcholila.

Od toho zimního dne byl Anton Zieris ztracen pro vztah s jakoukoliv ženou a pochopitelně i jiným mužem. Začalmizet do lesa ještě častěji, ale podobná, pro něho zázračnánáhoda se už nenaskytla. Navíc když slezl sníh a on přece jen občas nějaké srnky uviděl, bylo vyloučeno, aby je dostihl.

Zkoušel všechno možné. Sám si z hnědého sametu neuměle spíchl návlek na hlavu s otvory na dýchání i pro oči a doufal, že tím na číhané zmate nějakou srnku a ona se k němu přiblíží, což se samozřejmě nikdy nestalo.

Potom přitvrdil. Vyrobil si z drátů tři zápustná oka, která políčil na místech, kde se domníval, že srnky chodí, apečlivě je zamaskoval. Jenže oka objevil místní myslivec,počíhal si naopak na Antona, pár mu jich vrazil a ještě na něj požaloval rodičům, takže nebohý zoofil chytil doma ještě větší nakládačku.

Ovšem když týž rok v červnu jakžtakž ukončil školnídocházku, už dopředu pudově věděl, kam půjde pracovat, a ani odpor rodičů, ke všemu znatelně chabý, ho od jeho rozhodnutí neodradil.

V nepříliš vzdáleném podhorském státním statku hopřivítali s otevřenou náručí, když se tam objevil s žádostí ozaměstnání, že by chtěl pracovat v kravíně a také konír ně. Trpěli stálým nedostatkem pracovních sil, a natož aby se tam hlásil někdo mladý.

Mám rád zvířata, pravil upřímně Anton Zieris, a chci se o ně pečlivě starat. U nás na horách bych nic takovéhonenašel.

Dalších skoro pět roků náleželo ke šťastným létům jeho života. Byl velice pracovitý, v kravíně i u koní trávil skoro veškerý čas, mnohdy tam i přespával, vše navenek bylo špígl-nígl, jak ho chválil i ředitel statku.

A že se Anton přitom běžně ukájí tu s telátky i jalovicemi či s příhodným štokrletem se zmocní i nějaké pěkné klisny, nik do nevěděl, přece jen byl při svém konání náležitě opatr ný.

30

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 30


Ovšem pak k velké nelibosti Antona Zierise přišel vlistopadu 1989 převrat společenského sytému, barvotiskově nazývaný sametová revoluce.

Státní statek v podhůří, který se stejně potácel ve ztrátách, šel do okamžité likvidace. Nejprve se prodali koně a zanedlouho i celé stádo z kravína. Anton se ocitl bezzaměstnání, což ho nijak nevzrušovalo, ale zůstal sám bez svých zvířecích poddajných milenek.

Pak byla ve vyprávění pacienta Zierise asi roční mezera.

Kde byl a co případně dělal, zda vyhledával kravíny či konírny u soukromníků, či zda opětovně brouzdalkrkonošskými lesy, o tom prostě nemluvil. Ale v jeho hranaté hlavě s vlasy úplně nakrátko, které si sám stříhal, se nepochybně pomalu a složitě klubal nápad, rozhodný záměr.

Vypravil se do Prahy, metodou několika dotazů našelbudovu ministerstva zemědělství, kde se překvapivě bez potíží dostal až na ministerskou chodbu.

Je třeba zaznamenat, že Anton Zieris byl silný, mohutný chlapík a v širokém obličeji s hranatými lícními kostmi musel mít tehdy asi nadmíru nebezpečný, odhodlanývýraz. Bez klepání prošel sekretariátem přímo do pracovny ministra, který tam naštěstí jednal se třemi dalšími lidmi. Uchopil ministra pod krkem, nadzvedl ho a vychrlil na něj své dlouho připravované věty.

— Proč jste zrušili státní statky?! Zničili jste mi život! Okamžitě zařiďte, ať funguje alespoň jeden nový statek! Já tam musím ihned pracovat!

Ale to na něm viseli tři přítomní úředníci a odtáhli ho od šokovaného ministra.

Pak už to šlo rych le, ochranka ministerstva, policie a Psy - chiatrická léčebna v Bohnicích.

Jelikož Anton Zieris netrpěl žádnou progresivnípsychózou, záhy se v léčebně navenek zcela upravil a oprotiněkterým agresivním sexuálním deviantům, s nimiž sdílel stejný pavilon, vyhlížel jak beránek, což bylo v jeho případěpřiléhavé přirovnání.

Vzhledem k trvalému bydlišti, které měl stále v Malé Úpě, odputoval po půl roce dle předpisů do ústavu, který se nacházel v jeho rodném kraji. A tam jen lehce medikovaný prožil bez větších výkyvů šestnáct let, s náhlým výbuchem loni před Vánocemi.

31

psychiatrZLOM 10.4.14 10:49 Stránka 31


Tehdy oba ošetřovatelé, starší Josef Furthimwald, jehož předci pocházeli z bývalého německého Slezska, tím pádem byl zadobře s doktorem Stachelbaumem nejenom kvůli jmé - nu, a mladší Zbyněk Šenkapoun, bývalý cyklistický profík, který i nyní dojížděl do Ústavu třicet kilometrů na kole každý den, uspořádali výpravu do pohraničního hustého lesa pro vhodnou vánoční jedličku a ještě haldu smrkových větví na zdobení.

Vzali s sebou čtyři urostlejší klidné pacienty, mezi nimi i Fauníka, což byla Zierisova přezdívka, kterou si zavedl doktor Rokyta.

V pohodě nejprve pokáceli souměrnou rozložitou jedli a pak se rozešli do širokého půlkruhu.

Každý z pacientů dostal malou ruční pilku a za úkolpřinést nejméně pět pěkných smrkových větví. Sněhu příliš nebylo a ještě odtával, ale v některých úžlabinkách mezi stromy ležely hluboké závěje.

Pojednou se před postupujícími muži vynořilo stádečko asi pěti srn, co putovaly zřejmě po navyklé stezce, která byla nečekaně obsazena. Vmžiku se rozprchly do stran a dvě z nich uvízly v boční úžlabině.

Ale t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist