načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psí zima – Petra Neomillnerová

Psí zima

Elektronická kniha: Psí zima
Autor: Petra Neomillnerová

Další upíří fantasy z tvorby mladé české autorky. Zaklínačka Lota je nucena odejít ze Školy zaklínačů, protože členové cechu neschvalují její vztah s upírem Urianem. Ani on však nemá na růžích ustláno, i společenství vampýrů hledí na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 365
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 2., V nakl. Motto 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Motto, 2014
ISBN: 978-80-267-0131-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další upíří fantasy z tvorby mladé české autorky. Zaklínačka Lota je nucena odejít ze Školy zaklínačů, protože členové cechu neschvalují její vztah s upírem Urianem. Ani on však nemá na růžích ustláno, i společenství vampýrů hledí na nesourodou dvojici s opovržením. Situace se však komplikuje i v obecné rovině. Během nezvykle kruté zimy táhnou k městům bandy kožoměnců a terorizují obyvatele. Lota není rozhodně něžnou květinkou, s mečem umí také zacházet dokonale, hordy nepřátel se však záhadným způsobem rozrůstají. V neposlední řadě přichází na scénu vampýrský zabiják Enno s jediným cílem - připravit všem zúčastněným nezapomenutelné "zážitky".

Popis nakladatele

Divoká Lota, zakázaná láska, boj na život a na smrt – v první knize zaklínačského cyklu.

Krásný kultivovaný muž a žena, která žije jen rvačkami a miliskováním po hospodách? Vampýr a zaklínačka – lovkyně nestvůr? Touha si nevybírá a Lota s Urianem se jako Julie a Romeo fantaskního světa vyrovnávají s nenávistí svých soukmenovců, intrikami i rozdílností povah.

Zařazeno v kategoriích
Petra Neomillnerová - další tituly autora:
Sladká jak krev sci-fi Sladká jak krev sci-fi
Tina Salo 2 - Doušek věčnosti (2. vyd) Tina Salo 2
Klenoty české fantasy Klenoty české fantasy
 (e-book)
Magický zvěrokruh -- Pod vládou slunce a měsíce Magický zvěrokruh
 (e-book)
Milostná magie Milostná magie
 (e-book)
Sladká jak krev Sladká jak krev
 
K elektronické knize "Psí zima" doporučujeme také:
 (e-book)
Žár krve Žár krve
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pe t r a Ne o m i l l n e ro vá

Pr a h a 2 0 1 4


© Petra Neomillnerová, 2008

Cover and Illustrations © Lubomír Kupčík, 2014

ISBN 978-80-267-0131-6


5

Prolog

„Ještě jednou uslyším, že ses s ním sešla, a zpřerážím ti kosti, jasný?“

Žena se vyškrábe na nohy a spočítá si jazykem zuby.

„Odkdy se zajímáš, s kým lezeme pod duchnu, Volmare?“

„Od té doby,“ zahřmí stařec, „co se zaklínačské holky válí s  vampýry,

Loto.“

Pak se obrátí a svižně vyběhne do schodů. Lota si opatrně ohmatá nos.

„Vyser si voko,“ zašeptá a doufá, že tohle Volmar nezaslechl.


6

1

„Pěknej modrák, kotě. Vyváděl hodně?“ Torge čeká na Lotu v  tmavé chodbě.

„Jo, vymetl se mnou cimru. Co blbne, a vůbec, kdo mu to naprášil? Ty?“

Vysoká žena s tlumokem přes rameno rázuje chodbou a plavovlasý muž se ji pokouší zadržet.

„Loty, neblbni. Po tom humbuku v Lisse to nešlo zatajit. Všichni se ptali, jak Arve zemřel, a já...“

„Prostěs to vyblábolil. Skvěle, kolego.“

„Kotě,“ zjizvený popadne ženu za ramena. „Volmar není to nejhorší, co tě tu může potkat.“

„Seru na to.“

„Loto...,“ něco v Torgeho hlase ji přinutí se zastavit, „prostě jen nechci, aby se stalo něco, co pak už nepůjde napravit. Známe se od doby, co jsme byli děcka...“

Lota zkříží ruce na hrudi. Pod žebry jí trne a do krku se tlačí něco, co by mohlo být pláčem, kdyby, eh, no prostě za jiných okolností.

„Tak to vybal.“

Torge si rozpačitě zamne nos. „Vy jste se s  Narvikem nikdy neměli rádi...,“ nechá konec věty viset ve vzduchu.

„To neměli,“ připustí Lota.

„Teď ti to chce dát sežrat a dá, jestli nebudeš šikovná. Je tu spousta zhrzenejch.“

„Torge, kurva, Torge, vždycky jsem píchala se spoustou chlapů zvenčí.“

„Ale to nebyli vampýři, Loty, to nebyla lovná.“

„Nežvaň, my jsme pro vampýry lovná, ne opačně.“

Torge si odkašle. „Tím hůř, nemyslíš?“

∙ ∙ ∙

Škola se změnila, zatne Lota zuby, změnila se od doby, co jsme byli dětmi. Teď už tu žádné děti nejsou, ale možná zase budou, až nás pobijí nebo


7

až se povraždíme navzájem. Hodí vak na úzkou pryčnu a  rozhlédne se. V komoře je zima jak v morně, zima, tma a špína. Položí dlaň na vlhkou zeď a vzpomene si, jak jako děti spojovali čůrky vody, které po ní stékají, do potůčků a do řek. Prstem usměrní stružku a ta se slije s druhou. Hráli si s vodou a mlátili se podhlavníky, ona, Torge a Arvid. Arvid, kterého pohřbili v horách u Lissy. Roztřese ji zimnice a rány, které utržila od Volmara, najednou nějak víc bolí.

Tady jsem přece doma, pohne rty. Nemůže mě odsud vyhodit Volmar, zrovna Volmar, ve kterém viděla bezmála tátu. Promluví s ním znova, po večeři.

Lota s  povzdechem shodí z  ramen plášť, upraví meč v  pochvě a  vyjde ze dveří.

Z jídelny se ozývá šum hlasů jako obvykle. Všechno je jako obvykle, pomyslí si hořce Lota, jenže obvykle se na své kolegy těšila. Dneska ne.

Zaskřípou dveře a najednou je ticho. Večeřící se zarazili v půli pohybu, zvedli hlavy a desítky párů očí si ji měří. Torge, který si nabíral z mísy, odloží lžíci.

„No, co je?“ pohne Lota rameny. „Koukáte na mou rozbitou hubu?“

Narvik se zvedne. Samozřejmě Narvik, ušklíbne se v  duchu Lota. Nikdy mi nezapomene, že jsem ho jako kluka shodila z kamenné zídky vzadu u šermířského sálu. Vždycky byl z jiné party.

„Koukáme na upírskou děvku,“ protáhne muž a prohrábne si rukou vlasy, nakrátko ořezané nožem. „Gryfům taky držíš?“

„Gryfům ne, ty přenechám tobě. Víš, oni maj rádi projetý zadky.“

Někdo mlaskne, zaskřípe odsouvaná židle.

„Kurvo...“

„Co tě žere, mlíčňáku? Žádná tě tu nechce pustit pod duchnu?“

Meče vyskočí z  pochvy v  tomtéž okamžiku a  srazí se, hnané vztekem svých majitelů. V sále je ticho, jako by přihlížející čekali boj až do konce. Lota si olízne rty. Kdyby bylo nejhůř, můžu ještě křičet, pomyslí si, jako tam dole u Lissy. Můžu křičet a odpraví mě tady jako každého jiného upíra. No co. Lota odrazí Narvikův výpad, meč, který už už šlehal po jejím břiše, sklouzne stranou a hrot Lotiny zbraně rozetne Narvikovi rameno. Ve vzduchu teď visí pach krve.

„Ty svině,“ trhne hlavou Narvik a znovu pozvedne meč.

„Nelez k němu tak blízko, utluče tě,“ křikne Torge a Lota couvne.


8

„Ale neutluče,“ usměje se křivě. Už našla rytmus a  teď se s  Narvikem točí v tanci, který nemá se zásnubami nic společného.

„Neutluče.“ Teď je ráda, že strávila hodiny a hodiny kočkováním s Urianem, který je, to dá rozum, rychlejší, než člověk i zaklínač může kdy být. Narvika žene zášť, ale je příliš pomalý.

„Trochu ti to teče, poklade,“ Lotin meč zasviští kolem soupeřovy hrudi, a ten se vyhne ráně jen s námahou. Košile mu na prsou zrudne a jídelna zašumí.

„Je pokousaná,“ křikne Narvik. Lota na okamžik strne a pohledem zabloudí k Torgemu. Ten lehce potřese hlavou.

„Tak pokousaná?“ od stolu se zvedne další z mužů. „To abych ti píchnul.“

Torge má svoje klady a loajalita je jedním z nich, napadne Lotu, když se plavovlasý zaklínač objeví za jejími zády.

„Kdyby něco, musíme se dostat ven,“ šeptne Torge. „Jo, a dělej větší rambajz.“

„Myslíš jako...“

„Myslím jako, aby tě slyšel Volmar, kotě.“

Rvačka je nakonec všeobecná a  tak hlučná, že ji Volmar slyšet musí, ale ještě dřív než on přijde Ingolf, mistr Ingolf, kterému šla Lota vždycky radši z cesty. Často mu ulítla ruka, zvlášť když mu začal docházet havraní prach. Teď stojí ve dveřích, rty sevřené a mlčky si prohlíží zpřevracené stoly.

„Kdo se rval první?“ zeptá se a  Lotu začne kousat v  břiše stejně jako před desítkami let.

„Já,“ přizná.

„Výborně, přijela jsi odpoledne a už se rveš. Kdo další?“

„Je to upírka,“ zavrčí Narvik sveřepě. Ingolf nadzvedne obočí.

„Tak upírka? Myslel jsem, že je tady od nás. Padejte dolů, oba dva. A vy ostatní tu ukliďte. Okamžitě.“

Stoly se pomalu vracejí zpátky na nohy a  Lota se protáhne dveřmi na chodbu. Ingolf je poslední, s  kým chce mluvit. Narvik vyjde na chodbu za ní.

„Doufám, že tě odsud vypráskaj, čubko,“ zavrčí a Lota v jeho hlase slyší ozvěnu jejich dětských rvaček. Jako spratci, pomyslí si Lota, pořád stejný.

„Jako spratci,“ ozve se za jejími zády. Ingolf ji postrčí před sebou.

„Zapomnělas, kudy se jde dolů?“

„To se nezapomíná,“ ušklíbne se Lota. „Tolik silných zážitků.“


9

Ingolf ji popadne za paži a pozorně si ji prohlíží vybledlýma očima.

„Jsi jiná.“

„Hovno,“ odsekne Lota neuctivě.

„Ale jsi,“ zasměje se Ingolf chraptivě. „Ještě loni by tě Narvik dokázal prohodit oknem.“

Jako děti téhle místnosti říkali různě. Mučírna, to znělo strašidelně, bicí budka, klepárna, díra... až později jí došlo, že se tu většinu času docela obyčejně schůzuje a k výkonu tělesných trestů se vymrzlá světnice používá jen kvůli relativní odlehlosti. Lota se rozhlédne po holých zdech.

„Jak to, že už tu nejsou žádný děti, mistře Ingolfe?“

Šedovlasý muž k  ní obrátí hlavu. „Ale jsou. Volmar má v  práci nějaké sourozence, kluka a  holku. Víc není potřeba, v  posledních letech nemáme velké ztráty.“

„Ne? Letos to schytal Arvid, slyšela jsem, že umřel taky Odo, Luca je zmrzačená...“

Ingolf mlaskne. „Pravda, ale o tom jsme sem mluvit nepřišli, že ne?“

Lota sepne ruce pod bradou. „Ne, nejspíš ne.“

„Proč jste se servali?“

Narvik si uplivne a Lota se pomalu otočí k Ingolfovi. Něco je jiné, uvědomí si, ale ještě pořád jsem tady doma.

„No, Narviku?!“

Zaklínač pokrčí rameny. „Nemá tu co dělat. To si nemyslím jen já, myslíme si to všichni. Vojáci si taky nenechají v ležení čubku, co se válí s nepřítelem.“

„My nejsme vojáci,“ opáčí Ingolf studeně. „A nevšiml jsem si, že by si to mysleli všichni. Všem by se Lota s Torgem neubránili.“

Zaklínačka se usměje. „Takhle, já s Narvikem, Torgem, Detlefem a Jašou jsme se rvali. Ostatní se nás pokoušeli dostat od sebe. Možná že byste s Volmarem měli...,“ zadívá se na Ingolfa a ten jí zabodne prst do hrudi.

„Neopovažuj se mě poučovat, beruško. Já vím moc dobře, co jsme s Volmarem měli. Narviku, vypadni. Venku je spousta dřeva, jdi si vybít vztek tam.“

„Je už tma,“ namítne Narvik.

„Na to jsem se neptal. Ještě si promluvíme.“

„Ale...,“ dál se zaklínač nedostane. Ingolf načrtl do vzduchu runu a Narvik se se zasténáním sveze na zem.

„Mlč a dělej, co ti říkám, synku. Pokud cítíš potřebu dál pokračovat takhle, rozluč se se zbytkem kůže na zádech.“


10

„Ano, mistře,“ pud sebezáchovy velí Narvikovi dostat se rychle z  dosahu Ingolfových znamení. Sebere se ze země a zmizí jako duch. Lota se usmívá. Ať je to jakkoli, některé věci se tu nezměnily.

„A ty se nesměj, děvče,“ Ingolf se prudce obrátí k šklebící se Lotě a ta spěšně úsměv zakryje dlaní. „Taky nejsem moc nadšený, že líháš s vampýrem. Nikdo tady.“

Lota si odkašle.

„Proč to tak vadí? S vampýry nebojujeme a nikdy jsme nebojovali, tak snad...“

„Najdu ti v kronikách, kolik našich vampové zabili, chceš?“

Zaklínačka v rozpacích zatočí prstenem, který má na ukazováčku.

„Proč to děláš?“ pokračuje Ingolf. „Kvůli tomuhle?“ Nakloní se přes stůl a zatahá ji za rukáv.

„Tomuhle?“

„Halena za desítky kuldů, boty s  gagátovým zdobením, v  maštali nákladní kůň. Nevyčítám ti, že si od něj bereš peníze, ženské to tak dělají, ale je to krvepijec. Jak je starý, co? Řekl ti? Až ho přestaneš bavit, zabije tě.“

Lota přivře oči a za víčky znovu vidí sténajícího Uriana, blýskavé zuby, olivovou kůži na svalnatém břiše, slabiny.

„Slabiny tvoje jak slabiny hřebců...,“ zašeptá mechanicky.

„Cože?“ vyjede na ni Ingolf.

„Ale nic. Uriáš píše básně.“

„Odkdy se zajímáš o básně, hm? Zrovna ty. Když jsem s vámi četl eposy, vždycky’s nejvýš koukala z okna nebo házela po Arvidovi ohryzky z jablek.“

„Vyrostla jsem,“ pokrčí Lota rameny.

„Možná,“ ušklíbne se Ingolf pochybovačně. „Ale moc na to nesázím. Dobře, vyrostla jsi a taháš se s vampýrem, co píše básně. Proč ses potom vrátila?“

Lota polkne.

„Mistře...“

„Ty holčičí manýry si nech od cesty. Neohlížela ses na regule, když sis s ním začala, tak tu teď nehraj komedii. Tak proč?“

„No, nemusela jsem, ale... žiju tu přece od dětství. Chtěla jsem to Volmarovi vysvětlit.“

„Koukám, že zatím to vysvětlil on tobě,“ ukáže Ingolf na modřinu pod okem a na roztržený ret. „A ty se divíš, viď?“

„Divím,“ připustí Lota.


11

„Vždycky samý Loty sem, Loty tam... Měl tě jako vlastní.“

„No.“

„Teď tě má taky jako vlastní,“ uchechtne se Ingolf. „Spustila ses s  upírem, tak tě seřezal. Ono ho to přejde.“

„Myslíš?“

„Smířil se s horšíma věcma. Já ostatně taky.“

„Co máš na mysli?“ Lota zpozorní.

„Tvého otce, co jiného. Vlastně se ani nemůžeme divit, že si hledáš partnera, eh, sobě rovného.“

„Jdi se bodnout.“ Tohle se mistrům běžně neříká, rozhodně ne tady, ale Lota si to uvědomila příliš pozdě.

Ingolf založí ruce na prsou. „Ale, beruška bude ještě drzá. Já nejsem Volmar, ale...“

„Trefit mě můžeš taky, já vím.“ Najednou si připadá prastará a hrozně unavená.

„Ale no tak...“

„Promiň.“

„Jdi spát,“ doporučí jí Ingolf a položí jí dlaň na rameno. „Volmarovi se to rozleží.“

„Díky,“ broukne vděčně Lota a vykročí ke dveřím.

„Ty, Loty, zůstalo doufám jen u muchlání v posteli.“

Lota se kousne do jazyka. Torge mlčel. Starej dobrej Torge.

„Jasně. Nemám zuby až na bradu, jestli jsi myslel tohle.“

Ingolf se na ni zamyšleně zadívá.

„Ne? Tak padej.“

Když Lota za sebou zavírá dveře, sype Ingolf z malé krabičky na desku stolu černý prach.

∙ ∙ ∙

Lota se převalí na lůžku. Odvykla tvrdým postelím, pohankové kaši, fackám, odvykla spát sama. Za očima se jí míhají obrazy. První setkání s Urianem, vesnický hřbitov, bojující vampýři a mokro v botách. Měla se od něj trhnout tenkrát? Nebo po tom, co ji vyhrál na zubaté v horách u Lissy? Jistě, kousnul ji. Torge o tom mlčel, a mlčí i ona. Jak má Volmarovi říct, že bez krve slábne, jak má Ingolfa přesvědčit, že není upírka, i když ji pokousal vampýr a i když jen díky tomu přežila?


12

Notburga, napadne Lotu, měla by si promluvit s  Notburgou. Možná už nemá ve Škole rozhodující slovo, ale vyslechne ji, už jen proto, že je tak stará. Zaklínačka si zimomřivě přitáhne přikrývku až k bradě. Možná měl Urian pravdu, když říkal, že by měla zůstat s ním v zámečku za Metsou, v pohodlné posteli, vyléčit si rány, odpočinout si. Rok za rokem je to horší, únava na ni doléhá, únava a smutek. Kolem je příliš mnoho mrtvých a Lota už není tak mladá jako dřív. Havraní prach a pitky už nepomáhají od všech bolestí a ráno se hůř vstává. Jakpak se asi vstává Ingolfovi, dumá zaklínačka. Jak se mu vstává a co si ráno dává pod jazyk, aby to vůbec dokázal? Pod okenicemi se do světnice dere ledový vítr a Lota se natáhne po kožešinou podšitém plášti. Zkurvená zima.

Z polospánku ji probere klepání na dveře.

„Kdo je tam?“ Ruka rozespale hmatá po meči.

„Torge,“ zavrčí ten za dveřmi.

„Co je?“

„Co by? Pojď spát ke mně, musíš tam mít zimu.“

„Mám tu zimu,“ přizná Lota a se zívnutím se omotá do pláště. Z lůžka sebere deku a meč a šourá se ke dveřím.

„Dělej, kotě. Jsem bosý.“

U Torgeho je o poznání tepleji, možná proto, že je okno zatlučené starou přikrývkou a u postele stojí měděné ohřívadlo, plné uhlíků.

„Do řiti, tohle jsem si měla pořídit taky,“ ozve se Lota závistivě.

„Nefňukej, zahřeju tě já. S ženskejma je to tu letos slabý.“

„Zoja ti nedává?“ zajímá se zaklínačka zlomyslně. „A  Brigita taky ne? A Apolena?“

„Apolena je mrtvá, holčičko,“ odhrne Torge přikrývku, „a Zoja teď drží s Delfem. Lovili spolu přes léto.“

„Lovili, jo?“

„Prej se v Posensku dostali do problémů,“ broukne muž a vklouzne do postele.

„V  Posensku se dostane do problémů každej,“ Lota stáhla holínky a zvedla nohy na pelest, „měli bychom tam přestat jezdit. Ty jejich zákony proti pobuřování na tebe můžou použít vždycky.“

Torge mlčí a dlaní se urputně snaží dostat Lotě pod košili.

„Máš ledový ruce,“ zavřískne žena.

„Ty zas zadek. Pojď se schovat.“


13

Postel zběsile praská pod těly, která se snaží najít polohu dostatečně přijatelnou pro daný účel.

„Blíž,“ syčí Lota.

„Vždyť jsem blízko.“

„Ještě blíž.“

„Takhle bude postel mlátit do zdi,“ namítá Torge a v hlase má smích.

„Vadí ti to?“

Teď už muž neodpoví, postel zaskřípe a  její čelo narazí do omlácené omítky. Lota zatne zuby, její tělo se prohne jako tisový luk a prsty přeběhnou po Torgeho žebrech.

Na zeď světnice dopadne pěst.

„Je noc, kurva,“ ozve se odvedle. „Chci spát.“

„Víš, co ti na to, viď?“ zamumlá Torge tiše a položí ruce Lotě kolem pasu.

„Zvedni se víc, kotě, ať tam pořádně můžu.“

∙ ∙ ∙

„Fuj, on už to někdo jednou jed?“

Lota se znechuceně dívá do hrnce s kaší.

„Hele, Loty, z kterého zámku jsi přišla?“ Tara, žena se širokými rameny a velkýma rukama, ji odstrčí. „Já si teda dám.“

„Můžeš i za mne,“ Lota bojuje se svým žaludkem. „Smrdí to děsně.“

Ráno je na rvačku příliš ospalé, ti, kdo se přišli nasnídat, apaticky hledí do hliněných misek a ani Lotina přítomnost je nevyburcuje.

„Torge, kde je Notburga?“ přisedne si Lota na konec dlouhého stolu.

„Mistryně? Už sem nechodí, zvlášť v zimě ne. Lézt po schodech ji zmáhá, tak jí u sebe.“

„Hm.“ Lota usrkne odvaru z bylin a zkřiví tvář.

„Kdo tu teď vaří?“

„Pořád starej Just.“

„V  tom případě už je senilní.“ Lota si vzpomene na „starýho Justa“, který byl starý dokonce už v době, kdy ona byla děvče. Zkřivený mužík se drží, jen co je pravda, ale vařit se nenaučil ani za desítky let. Zvedne se od stolu.

„Kam jdeš?“

„Poprosit ho o horkou vodu. Kořalku ještě mám.“

„Hele, myslel jsem, že to chceš s Volmarem urovnat. Když tě po ránu uvidí s hrnkem pálenky, máš průser.“


14

„Je sem blbá cesta,“ ušklíbne se Lota a jde. Blbá, dlouhá a zavátá. Hořké bejlí a kaše mě po ránu neproberou, pomyslí si a zabuší na dveře kuchyně.

„Co to piješ?“ zavětří Volmar, sotva vstoupí do jídelny.

Lota postaví hrnek. „To snad není možný. Vínovici s vodou, dáš si?“

Volmar se k  ní blíží ode dveří, vysoký, rozložitý, hřmotný a  zarostlý, stejný jako si ho pamatuje z dětství. Tenkrát mu ovšem sahala ke koleni.

„O něčem jsme spolu včera mluvili.“

„To je pravda.“ Lota si s úlevou uvědomí, že včerejší hořkost už odplynula a že je schopna s Volmarem mluvit normálně.

„Vstáváš s kořalkou?“

Lota si promne oči. „Jo, vstávám. Volmare, už mi není patnáct.“

Torge jí pod stolem zuřivě šlape na nohu, ale Lota nedbá.

„Nechci se opít, chci se jen probrat. Máme před sebou spoustu věcí, o  kterých musíme mluvit. Jsem unavená, než jsem vyrazila, objevil se v  Kulmu démon, který unášel a  dávil děcka. Nakonec to nebyl démon, ale místní řezník, ale i tak to dalo trochu práce. Ošklivý práce, to mi věř.“

„Všichni máme za sebou nějakou práci.“ Volmar se zjevně nemíní dát. „Pro tebe už nejsem mistr?“

V Lotě vyčerpání, napětí a hlad kuchtí výbušnou směs.

„Jsi, ale nemusím ti tak v  každý větě říkat. Koneckonců, Ingolf to po mně nechtěl.“

„Tak Ingolf to nechtěl?“

Lota nenápadně posune židli. Netouží přijít o  zuby, nechce se rvát s Volmarem, nechce... Odloží hrnek a vstane.

„To ti tak vadí, že piju kořalku? Nechci si prošňupat nos už zkraje zimy.“

Sáhl po ní. Lota nedokáže zůstat stát. Opravdu jsem odvykla, připustí si beznadějně. Urian mě rozmazlil. Couvne ještě o krok.

„Tak se mnou mluv, Volmare.“

„Kotě,“ ozve se Torge skoro zoufale, „tohle není Uriáš, abys s ním zašla na večeři a probrali jste problémy se vztahem. Tak přestaň blbnout.“

„Co si to vůbec dovoluješ?“ uhodí Volmar pěstí do stolu, až misky nadskočí, a pak všem vnikne do uší chraplavý ženský smích.

„Já vždycky říkala, že ti ta holka přeroste přes hlavu, ale tys mi nevěřil.“

Notburga se opírá o hůl a srdečně se chechtá. Bývala to vysoká žena, ale čas jí ohnul záda a vybělil copy.

„Burgo,“ Lota obezřetně proklouzne kolem Volmara a pevně starou zaklínačku obejme.


15

„Tak jsem slyšela, že ses konečně chytla někoho, kdo nemá jen prošoupaný boty.“

„Naneštěstí je to vampýr.“

„Tak vampýr. Vypadáš mladší, děvče, a máš pěkný boty.“

Lota sklopí oči ke špičkám holínek. „Co všichni máte proti těm botám?“

„Stály jako menší chalupa,“ ušklíbne se stařena, „tak se nediv, že je tady křik. Co to vyvádíš, Volmare?“

Zaklínač zapraská klouby. „Boty za chalupu, den začíná s  kořalkou a tahá se s upírem, co bych vyváděl? Jdu si pro oprať.“

„Je to dospělá ženská,“ chytne ho Notburga holí za loket. „Ještě nám bude dobrá.“

Volmar se zamračí.

„Vychovals ji, vycvičil, vstávals k ní v noci, když si roztrhla břicho o ulomenou větev, už si nevzpomínáš? Tak ji nevyštvi teď, když má začít vracet dluhy.“

„Kde je vůbec Ingolf?“

Notburga zvážní. „Nevím, Volmare, nejspíš spí, ale na dvoře to v  noci bylo jako po zabijačce.“

„Narvik?“ ozve se Lota zkusmo.

Stařena pokrčí rameny. „U Ingolfa člověk nikdy neví. Dělá svou práci už moc dlouho a Znamení dokážou člověka vysát.“

„Hlavně moc...“ Lota si významně stiskne nosní dírku a Volmar ji přísně sjede pohledem.

„Hodně ses změnila. Ale řeknu ti jedno, děvenko. Nosit nos nahoru, to v téhle branži znamená mířit rovnou na krchov. Tak abys na to nezapomněla.“

∙ ∙ ∙

Sníh křupe pod podrážkami vysokých bot, ale jinak je les tichý.

„Stejně hovno chytíme,“ nadává Torge, který nese pruty.

„To je jedno, aspoň jsme na chvíli vypadli z baráku,“ odsekne Lota a sveřepě prošlapává sníh.

„Já za to nemůžu, že se pořád s někým hádáš. Mimochodem, to, že Ingolf rozsekal Narvika do buřtů, ti taky moc neprospělo.“

„Já ho k tomu nenavedla. Šňupe, je vzteklej, a to byl vždycky.“

„Ne takhle,“ zvážní Torge.

„Já vím, že ne. Třeba se něco děje,“ napadne Lotu.


16

„Jako co?“

„Nevím. Ale nejsou tu děcka, mistři stárnou, noví se nevolí... Nejsou prachy. Proč bychom jinak pořád žrali pohanku?“

Dvojice jde po zarostlém břehu říčky až k tůni.

„Pohanku a plotice,“ povzdychne si Torge a nahodí udici. „Možná máš kus pravdy, Loty,“ uzná, „ale jestli tě můžu poprosit, nezačínej s  tím u večeře.“

∙ ∙ ∙

Dny se vlečou při štípání dřeva, odklízení sněhu a šermu ve vymrzlém sále. Čepele se srážejí, nože se s tupým zvukem zabodávají do dřeva, tep běží skoro tak rychle jako lidský.

„Dej si pohov,“ říká Volmar Lotě a čelo se mu krčí do vrásek. „Jsi rychlá, ale pořád se mi na tom něco nezdá.“

Lota pokrčí rameny a jde. Dvoje oči ji pozorují. Volmarovy a Narvikovy.

„Co je s  tebou?“ Tara si sedne na lavici vedle Loty a  natáhne nohy ke krbu.

„Nic.“

„Jsi nějaká zelená.“

„Je tu nuda.“

„Che, s vampem to bylo lepší? Tak vyprávěj, kočko, jak to dělá vampýr se zaklínačkou.“

Tara se směje a zrzavá Grita si přisedne k nim.

„No, to by mě taky zajímalo. Maj hroznou sílu, ne?“

Lota si přitáhne kožešinovou vestu. „Sílu? Když se k tobě chlap chová slušně, tak málokdy poznáš, jakou má opravdu sílu.“

„Bála bych se, že mi utrhne hlavu,“ ozve se Brigita.

„Ale ne.“

„A jakej je jinak?“ mrkne Tara. „Jako...,“ ukáže ukazováčky délku, „chápeš, ne?“

„Dobrej, vynalézavej a stará se. A dobře drží.“

„Děláš to s ním za prachy?“ Zoja se opře dlaní o stůl a zadívá se Lotě do tváře.

„Ne za prachy,“ spustí Lota víčka, „zachránil mi život. Jo, já vím, že se to stane. Ale zachránil život taky Torgemu.“


„Arvovi ne.“

Lota zatne zuby. „Ne, tomu ne.“

Scéna, kterou se snaží vyhnat z hlavy, se znovu vrátí. „Uhni,“ odstrčil ji Arvid a pak ho příšera dostala.

„Kurva.“ Tařina ruka na jejím rameni je těžká.

„Počkej. Já vím, že jste to spolu táhli dlouho.“ Tara ji mateřsky plácne po zádech.

„Stane se. A nemysli, že nechápu, co na něm vidíš. Je pěknej?“

„Do rybí kundy, ženský... Je pěknej. Je černovlasej, bez jizev, voní a piluje si nehty. Ještě nějaký otázky?“

„Jasně,“ zakucká se Tara. „Nemá náhodou volnýho bráchu?“


18

2

Pěkný černovlasý vampýr sice bolestně postrádá Lotinu společnost, ale momentálně má jiné starosti.

„Budeš spokojen, pane, je to výtečná koupě.“ Uhlazený muž v švestkově modrém kabátci se úslužně uklání a předkládá Urianovi k podpisu listiny.

„Zbytek zařídíte?“ Vampýr odložil brk a  očima se dotkl několika zlatých prutů.

„Jistě, pane. Statek je tvůj, ještě dnes to přepíšeme v knihách, za správcem vyšlu posla a můžete se nastěhovat.“

„Nechci se stěhovat,“ ohrne vampýr rty. „Je to dárek, eh, pro dámu.“

Obchodník účastně pokývá hlavou. „Tak pro dámu. Opravdu velmi hodnotný dárek.“

„Je tam klid?“ ujistí se naposled Urian.

„Neobyčejný klid, pane.“

„Honitba? Dáma ráda loví.“

„Ke statku patří pěkný kus lesa, dáma...“

„No dobrá,“ vstane vampýr z křesla a shrábne ze stolu kupní smlouvu. „Doufám, že bude dáma spokojena, už kvůli našim, ehm, společným přátelům.“

Muž ve švestkovém mírně pobledne.

„Jistě, pane.“

Urian se na něj usmívá mírně, distingovaně a zubatě.

∙ ∙ ∙

„Uri, ty vůbec nepiješ.“ Večírek je v  plném proudu a  vampýrské dámy tančí.

„Piju.“

„Nelži. Poslední dobou s tebou nic není.“

Iffi, jeho sestřenice, si podepře loket o opěradlo křesla.

„Žádná tu nemá stříbrný meč, že?“

„Ale no tak, zlato.“


19

„Máš exotické choutky, bratránku.“

Vampýr si povzdychne. „Tak mám, no. Rodinný sněm tě vyslal, abys mi domluvila?“

„Takže je to vážné?“

„Iffi...“

„Mezi tebou a tou... zaklínačkou.“

Urian vstane z křesla. „Jo. Chceš si zatancovat?“

Tmavovláska mu položí ruce na ramena. „Ne, chci si promluvit. Tvoje matka je z toho, no, rozladěná.“

„To se dalo předpokládat.“

Vampýr k sobě dívku přitiskne a otáčí se s ní v rytmu hudby.

„Opravdu je v posteli tak dobrá?“

„Nejsi trochu indiskrétní, mladá dámo?“ zašklebí se Urian.

Iffigenie se odtáhne. „Nejsem dítě. Jo, a mimochodem, viděla jsem ji. Má jizvy dokonce i na obličeji.“

„Má je všude.“

„Tak vidíš.“

„Torge taky,“ pokračuje Urian se zlomyslným potěšením.

„Kdo je Torge?“

„Její kolega.“

„Viděls někdy svlečeného zaklínačského chlapa?“ Upírka si jazykem navlhčí rty.

„Mockrát.“

„A co?“

Hudba dohraje a vampýři uměřeně zatleskají.

„Třeba by se ti Torge líbil.“

Iffigenie si tanečníka ledově změří.

„To je velmi nepravděpodobné.“

„Je velmi, ehm, mužný.“

„Tím myslíš co?“

Urian se odmlčí. Tuší, že Lotina charakteristika Torgeho sexuality „vleze na všechno“ by Iffigenii nenavnadila.

„Miluje ženy,“ zvolí opis vhodnější pro taneční sál.

„I vampýrky?“ opáčí uštěpačně Iffi.

„Všechny.“ Urian tančí a je rád, že tentokrát nelže ani v nejmenším.

∙ ∙ ∙


20

Lota se převalí na lůžku a  smete Torgeho ruku ze svých zad. Musí se napít. Zkoušela to překousnout, ale každé ráno se jí vstává hůř. Pár loků krve, víc nepotřebuju, pomyslí si Lota a natáhne se po haleně.

„Kam jdeš?“ Torge otevřel jedno oko.

„Ven, je ještě noc. Spi.“

„Ven?“

„Hm. Mám se tě dovolovat, když jdu na záchod?“

„Jo tak,“ zaklínač si přetáhne pokrývku přes hlavu a spí dál. Zaklínačka tiše pootevře dveře a vyjde na chodbu.

Chtěla jít lovit, ale teď vidí, že to není dobrý nápad. Ruce se jí třesou a lov v zimním lese je nejistý podnik. Zamíří na zadní dvůr, chybějící králík se dá vždycky svést na lasici.

Podřízla ušákovi krk a teď se spokojeně krmí. S každým lokem krve se k ní vrací teplo, život a taky vzpomínky. Jistě, Torge je kamarád, Lotě se najednou začne stýskat po měkké posteli a Uriášových rukách.

„Do řiti,“ sykne a odloží stranou mrtvolku králíka. Mráz jí zalézá pod kazajku. Svítá a Lota se pomalu zvedne ze špalku, na kterém seděla.

Sníh zakřupe pod něčími kroky. „Máš na puse krev,“ řekne Tara, která nese okovy plné vody. „A na prsou taky.“

„Vím, co si myslíš,“ Lota spustí ruce podél těla.

„Co si myslím, to si myslím, nejsem padlá na hlavu. Kousnul tě, kamarádko. Jsi upírka.“

„Kousnul mě, ale nejsem upírka,“ Lota významně potřese králičím tělem.

„To vyprávěj někomu jinýmu. Když někoho kousne vamp, je to jasný.“

„Není,“ zavrtí Lota hlavou. „Nakoupila jsem to taky, potom co padl Arvid. Byla jsem na tom bledě, a tak mě Uriáš kousnul. Prostě mě nenechal umřít.“

„Nojo,“ Tara postaví okov na zem. „Ale Torge o tom neví, co?“

„Torge o tom ví. Viděl to.“

„Jo, holka, tak v tom případě máš svý chlapy zmáknutý víc, než jsem tušila. Myslela jsem, že by přes tohle nešel.“

„Co by nešel? Kdyby to slíznul, taky by se rád nechal kousnout. Člověku se nakonec odsud nechce, však víš.“


21

„Obstaráš se mnou koně?“ Tara vykročí po namrzlé dlažbě. „Musím to říct, to snad víš, Loty.“

„Musíš? Pila jsem poprvé od doby, co jsem přijela. Potřebuju krev jen občas.“

Tara zavrtí hlavou. „Hele, třeba opravdu nejsi upírka, koneckonců, vždyť s náma jíš, ale kousnul tě a krev piješ.“

Vejdou do maštale, Tara lije vodu do žlabů a pak vidlemi podává seno.

„Máš pěknou kobylu,“ obrátí se k Lotě.

„Mlhu mám už dlouho.“

„Myslím tu druhou kobylu, tu nákladní. Já jezdím na mnohem horší.“

„Pěnu? No, za nákladní se zrovna moc nehodí. Chceš ji?“

Tara zavrtí hlavou. „Vzít si klisnu, a mlčet. Hele, Loto, vím, že chceš mít klid, ale ode mě si ho nekoupíš. Víš co, řekni to dneska někomu sama a já budu držet hubu.“

„Jo.“

„Ale uděláš to určitě.“

„Jo.“ Lota plácne Taru po zádech. „Jsi kamarádka. Po snídani zajdu za Notburgou.“

„Proč ne za Volmarem? Vždycky jsi byla jeho beruška. Holka, jak já na tebe žárlila, když ti dal na slunovrat ořechy...“

„Právě proto za ním nepůjdu. Beruška pokousaná od upíra není už tak docela beruška.“

Snídaně je stejně nechutná jako vždycky. Lota mechanicky strčí do úst lžíci kaše a málem sousto vyplivne zpátky.

„Jak to můžeš jíst, Torge?“

„Mám hlad.“

Lota nakrčí nos. „Copak tu nikdy nebude normální jídlo?“

Kirsten, sedící naproti ní, se rozesměje. „Čemu se furt divíš? Nikdy to nebylo lepší.“

„Bylo,“ odsekne zaklínačka tvrdohlavě.

„Ale houby. To jen, že sis zvykla na jiný.“

„Pch.“

„Žádný pch, Torge říkal. Ústřice, holoubata, sluky, prej jste si žili jako králové. Proč by ses jinak nechala voprašovat od vampýra?“ dovodí Kirsten logicky a jde si přidat kaši.

Lota se lžící nimrá v  misce. „Proč bych se jinak nechala oprašovat od vampýra.“


22

„Notburgo, můžu s  tebou na chvíli mluvit?“ Lota vklouzla do pootevřených dveří.

„Můžeš, ale nejdřív mi přines zespoda z krbu nějaký poleno do ohřívadla. Ty zlomeniny mě bolej. Ach, holka, stáří, to není žádná radost.“

Konečně je poleno v měděné pánvi, hrnek medoviny u lokte a Lota se podepírá zadkem o stůl.

„Co máš na srdci, kvítko?“ Notburga si zaklínačku ostře změří. „Předpokládám, že něco, co nechceš říct Volmarovi.“

„Asi tak.“

„Jsi pořád stejná. Když ti tenkrát v horách utekl valach a dostali ho vlci, taky jsi šla nejdřív za mnou.“

Lota se zamračí. Má to Burga ještě vůbec v hlavě v pořádku?

„Tak co bude?“ vyjede na ni mistryně zostra.

„Dneska ráno mě Tara načapala, jak piju krev,“ jde Lota rovnou k věci.

„Bohové, čí krev?“

„Králičí.“

Notburga vstane, vezme Lotu drsnou rukou za bradu a podívá se jí do očí.

„Chm, nic na tobě nevidím. Nejsi upírka.“

„Nejsem. To mi jen Uriáš vypomohl, abych neumřela.“

„Tak vypomohl,“ vezme Notburga ze stolu šálek a  zhluboka se napije. „Všimla jsem si toho hned, jak jsi přijela. Vypadáš mladší a tady nikdo nemládnem,“ zatahá se za bílý cop. „Co s tím chceš dělat?“

„Co vy s tím chcete dělat?“ opáčí Lota. „Nechce se mi odsud.“

„Ne?“ ušklíbne se Notburga. „Volmar si stěžoval, že pořád jen nadáváš. Na jídlo, na štípání dřeva.“

„Dobře, nechce se mi odsud s ostudou. Nechci, aby mě odsud vypráskali. Já...“

„Ty si sbalíš, já to řeknu Ingolfovi a Joachymovi. Volmar může být docela dobře poslední, bude vyvádět. Sbalíš si, koně máš dva, a pojedeš.“

„Ale...“

„Mám pro tebe práci tam dole. V Opoli mají starosti s vlky. Tak velké starosti, že mi skoro připadá, že to ani vlci nejsou. Pojedeš se tam podívat. Máš něco proti tomu?“

∙ ∙ ∙


23

Lota cpe šatstvo do vaku. No, možná si to takhle nepředstavovala, ale pomyšlení, že už za pár dní si dá pečené kuře, jablkový koláč a víno se skořicí někde, kde je teplo a kde služka stele postele, taky není k zahození.

„Prej jedeš pryč,“ vpadne dovnitř Torge, následovaný Kirstenem.

„Jedu.“

„Co tě to popadlo?“ dotáže se Kirsten a všetečně se přehrabuje kupkou oblečení.

„Na co je tohle?“

„Kalhotky.“

„A tohle?“

Lota polkne. „Co bys tak řekl?“

Torge se zašklebí. „To je postříbřený? Koukám, že Uriáš umí žít.“

„Nikdy jsem to nepoužila,“ odsekne Lota.

„Ani na sebe?“ Kirsten točí silnou stříbrnou hůlkou mezi prsty.

„Já radši živý,“ usadí ho Lota a  pokouší se do plného vaku vecpat další blůzu.

„Kam vůbec jedeš?“

„Do Opole. Na městečko prej útočej vlci.“

„A že poslali zrovna tebe,“ podiví se Torge.

„Protože pořád remcá,“ zasměje se Kirsten a rty zdeformované jizvami se mu zvlní.

„Asi jo,“ kývne Lota, „protože pořád remcám.“

„Neohřála ses tu,“ obejme ji Kirsten kolem pasu, „doufám, že uděláš aspoň pořádnou rozlučku.“

„To udělám,“ slíbí Lota a líbne svého kolegu. „Čestný zaklínačský.“

Lota prohrabuje prořídlé zásoby kořalky, kterou si schovávala na horší časy, když se ozve ostré zaklepání.

„No pojď.“

Ingolf se rozhlédne po světnici. „Balíš?“

Lota kývne. „Už za tebou byla Notburga?“ zeptá se opatrně.

„Byla. Takže pokousaná, beruško? Změnilo se něco po tom, co se to stalo?“ vyzvídá dychtivě.

„No, něco jo,“ připustí Lota opatrně. „Líp se hojím.“

„Jen to?“ V Ingolfově nehybné tváři žijí jen oči. Vybledlé, šílené, vědoucí. Zase se našňupal, pomyslí si zaklínačka a couvne.

„No tak,“ Ingolf švihne rukou a chytne Lotu za bradu. Tvrdé prsty kloužou pod čelist a žena čeká, až se dostanou k uzlinám. Místo bolestivého


24

stisku ji však Ingolf jen lehce pleskne po tváři. „No tak, Loty, nelži mi tak hloupě.“

„Taky jsem rychlejší, vydržím déle nespat. Ale není to nic, hm, zvláštního.“

Ingolf se ušklíbne. „Tvůj otec byl z Temných, pokousal tě vampýr, ale nejsi nic zvláštního. Děvče, děvče.“

„Nasral se Volmar moc?“ zeptá se Lota na jedinou věc, která jí teď leží v hlavě.

„Jo,“ Ingolf se teď škodolibě směje. „Rozbil si klouby o zeď, ale teď už je to v pořádku. Řvali na sebe s Burgou a Joachymem do ochraptění. Jdi za ním.“

„Odkud mě shodí tentokrát?“ táže se Lota.

Ingolf na ni mrkne. „Vím já?“

„Neřeklas mi to, Loto.“ Volmar má staženou tvář a pěsti zaťaté.

„Jak jsem ti to měla říct, když jsi mě shodil ze schodů hned na přivítání? Nevydejchal jsi ani, že s Uriášem spím, natož že piju krev.“

„Víš, kolik ti bylo let, když tě sem matka přivedla?“

Lota syčivě vydechne přes sevřené zuby. „Čtyři?“

„Jo, čtyři. První noci jsi spala u mě pod dekou, protože ses bála tmy.“

„Volmare, já jsem na to přece nikdy nezapomněla. Nenechala jsem se kousnout schválně a tady jsem pořád doma.“

„Doma tu jsi a já ti říkám jediné. Přestaň se tahat s tou pijavkou.“

„Ingolfovi to nevadí.“

Starý zaklínač se ošije. „Pro tebe je to pořád mistr Ingolf. Naneštěstí si mistr Ingolf prošňupal frňák. Půlku času neví, co mluví.“

„No, nezdálo se mi. A co Notburga? Ta přece na havranovi nelítá.“

„Nelítá, ale je stará a rozum už jí neslouží jako dřív.“

„Joachym?“

„Co Joachym? A vůbec, nesahej mi do svědomí, hádě. Nějakej zubatej na tebe mrkne, a ty hned běžíš. S holkama jsou jen potíže.“

„Ale no tak...,“ Lota neobratně obejme Volmara kolem krku. V tomhle jsem nikdy nebyla dobrá, pomyslí si. Tatínkova holčička, ach jo.

„Jen se na mě nevěš,“ odhání ji zaklínač, „tohle na mě neplatí. A mazej dolů, smečka už tam na tebe čeká. A nic nerozbijte.“

„Volmare, jsme už velký.“

„Ne dost na to, abyste se neožrali a nevyhodili z okna stůl jako loni. Jak říkám, potichu, Loty.“


25

„Dobře, budem potichu.“

„Žádný rvačky a ve tři ráno tu bude ticho jako v hrobě, jasný?“

„Jasný.“

Těžkou rukou jí prohrábne vlasy na krku. „Jaký to bylo, když tě kousnul? Zlý?“

„Byla jsem v bezvědomí, Volmare, skoro na druhý straně.“

„Stejně je to bestie, nemohla ses bránit.“

„Nechtěla jsem umřít.“

Volmar si uplivne. „Tohle je někdy svinská práce, holčičko. Svinská práce.“

∙ ∙ ∙

Rozlučka byla bouřlivá, jen co je pravda. Pravda, pomyslí si Lota, tentokrát jsme nevyhodili z okna stůl, zato ráno byla z lavic jen kupka dřeva. Samozřejmě se opili, samozřejmě poprali, samozřejmě lítali s Torgem, Kirstenem, Delfem a  Zojou nazí po baráku a  ráno šlápla Notburga do zvratků. Proč je to vždycky stejné?

Lota se kolébá v  sedle Mlhy, druhou klisnu vede Torge, který ji doprovází.

„Takžes jim to řekla?“

„Když mě načapala s králíkem u pusy?“

„Bezva, takže všichni vědí, že jsem lhal.“

„Všichni ne.“

„Z představených všichni.“ Torge se poškrábe pod kožešinovou čepicí. „Budu muset taky vypadnout.“

„V tom případě víš, za kým jít, ne? Nevykašlu se na tebe.“

Zaklínač přivede svého valacha tak blízko, až se s  Lotou dotýkají třmeny.

„Já vím, že ne, kotě. Jen je to celý nějak píčou ke zdi.“

„Máš ten pocit?“

„Mám blbej pocit. Nevšimla sis, že ve Škole pomalu není co jíst? Všechno tam padá.“

„Dala jsem jim peníze.“

Pěna klouzne na ledu, zatančí kopyty a Torge nadává.

„Bláznivá hajtra. Já vím, žes jim dala šušně. Já taky něčím přispěl, i Narvik dával. Ale třeba Brigita přišla pěšky, byla ráda, že se uživila.“


„Jsou lepší roky, jsou i horší,“ Lota mlaskne na klisnu a opatrně ji vede kolem padlého kmenu, „jako bys to nevěděl.“

„Co když nás už nebudou potřebovat, Loty?“ Torge nakrčí čelo.

„Vždycky nás budou potřebovat. Vždycky bude něco, s čím si lidi sami neporadí.“

„Něco jako nájemné vraždy?“

„Hele, ty máš kocovinu jako kráva,“ obviní ho Lota a Torge pokrčí rameny.

„Nojo, mám.“

Lota natáhne ruku po uzdě jeho koně.

„Zastav, rozloučíme se.“

Torge si zašněrovává poklopec.

„Bude se mi po tobě stejskat, Loty.“

„Hm.“

„Ve Škole to bez tebe nebude ono.“

„Hm.“

„Co furt říkáš jen hm?“

Lota si upraví kožešinovou kazajku.

„Co by, mám pocit, že mi omrzl zadek.“


27

3

Opole by ráda byla považována za městečko, ale zatím je to jen vesnice, ohrazená místy provalenou hradbou z kůlů. Lota zabuší na bránu a křivozubý strážný se vykloní přes palisádu.

„Co chceš, paní?“

„Chci dovnitř,“ zachraptí Lota. „A chci mluvit s vaším starostou.“

„Jméno?“ zeptá se křupan důležitě.

„Lota Thalberg, zaklínačka. Copak jste nedávali vědět do Školy?“

Chlap se schová rychle jako veverka, ale bránu otevře a  Lota mlaskne na koně. Ulice mezi nízkými domky je zavalená sněhem a  Lotu zebou ruce. Všechno ji zebe. Budu muset dát vědět Uriášovi, pomyslí si, dřív než se v  téhle díře zblázním. Najednou se jí začne bolestně stýskat po Torgem, Volmarovi, Notburze, dolehne na ni zával drobných, nesmyslných vzpomínek na dětství a  dospívání. Kurva, odplivne si, jsem ufňukaná jako stará baba. Pak se rozhlédne a zamíří k nejvýstavnějšímu z domů, které lemují náměstíčko. V Opoli nebyla už léta, ale starostův barák bude stát pořád na stejném místě. Jako všude.

Starosta je hřmotný muž s vodovýma očima. Nejistě si Lotu změří.

„Ty jsi ze Školy, paní? To poslali jen jednu ženskou?“

Zaklínačka se zašklebí. „Víc bys nezaplatil. Co se tu vlastně děje?“

Starosta otevře dveře a pustí ji dál.

„Vlci tu řádí.“

„Vlci? Neviděla jsem v lesích kolem žádné vlčí stopy, žádnou strženou zvěř,“ namítne Lota. „Co tu vlastně provedli?“

Nemladá žena s korunou copů postaví na stůl sklenice a odlije do nich trochu pálenky. Nedůvěřivě zaklínačku obhlíží, zrovna tak děti, které tiše nakukují do světnice.

„Chodí v noci v ulicích, a kdo je venku, toho zadáví.“ Starosta zvolil blábolivou dikci vypravěčů strašidelných příběhů. Lota se zamračí.

„Kolik jich zatím zadávili?“


28

„Dva,“ připustí starosta. „Starého Duryse z pazderny a Hilara.“

Jeho žena se zaškaredí.

„A jak se to stalo?“ Lota se začíná bavit. Ať je to jakkoli, zdá se, že Opolští měli velké oči.

„Jak se to stalo? Prostě táhli v noci ožralí z hospody,“ nevydrží to starostka. „A potkali je.“

„A je jisté, že vlci zaútočili na živé? Nenašli už jen mršiny?“

„To teda ne,“ ohradí se starosta. „V okolních domech slyšeli křik, jak vlci ty chudáky trhali.“

„Dobrá, to jsou dva. Kdo další?“

„Další?“ obrátí starostka oči v  sloup. „Lidi už žádní, ale Faberovi rozbourali stáj a odtáhli jalovici.“

„Pravda,“ přidá se starosta, „vnitřnosti jsme našli za městem a  hlavu u lesa.“

„Našli jste vnitřnosti?“

„No ba.“

„Vlci vyvrhli jalovici?“

Starosta na ni zírá se sevřenými rty. Lota plácne dlaní do desky stolu.

„No nic, starosto, zajedu se podívat do lesa. A připravte si kasu, zadarmo to dělat nebudu.“

Les je tichý, Mlha se brodí sněhem a Lota si přitahuje plášť. Hledá vlčí stopy, ale čerstvý sníh je hladký jako natřesená peřina.

„Do pytle,“ Lota si zamne nos. Představa, že bude muset v noci vartovat, co a jestli vůbec na Opoli zaútočí, se jí příliš nezamlouvá. Zakloní hlavu a napodobí vlčí vytí. V krku ji pálí mrazivý vzduch, ale volání se nese mezi stromy. Lota sklouzne ze sedla, přitáhne k sobě klisnu a poslouchá. Za chvíli se ozve odpověď.

Zaklínačka šlape vysokými botami ve sněhu. Před ní se zvedá skalní stěna, Lota uváže klisnu u  stromu a  skloní se k  zemi. Ve sněhu jsou stopy. Stopy bosých lidských nohou.

„Ale,“ zaklínačka zvedne hlavu a zadívá se vzhůru. Možná že je to jen klam, ale přece jen má pocit, že cítí závan kouře. Vyhoupne se na úzkou římsu a  šplhá po namrzlých kamenech, dlaně sjíždějí a  zebou, ale pach kouře je stále silnější. Lota se doplazí na skalní plošinu a strne. Skrz plameny ohně na ni nepřátelsky hledí stará žena s tváří pokrytou krevní sraženinou. Když se Lota vztyčí, stiskne žena v ruce kámen.


29

„Nechci ti ublížit,“ Lota mluví chraplavě, jak už zaklínači mluvívají. Snad je to z havraního prachu.

„Jsem na lovu vlků.“

Žena potřese hlavou, jako by nerozuměla. Oči má potažené zelenou mázdrou a široký nos, jaký občas mívají obyvatelé odlehlých samot. Nerozumí mi, pomyslí si Lota. Vtom žena promluví.

„Jdi pryč,“ zakňučí. „Nejsou tu vlci, není tu nikdo.“

„Slyšela jsem vytí,“ namítne Lota a skloní hlavu, aby nahlédla do jeskyně, ale instinkt ji varuje. Muž, který se na ni vrhl ze skalního převisu, mine uhýbající zaklínačku a skulí se přes okraj plošiny. V pádu vyrazí jen krátký výkřik a pak je ticho.

Žena zvedne kámen.

„Ještě pohyb a  půjdeš za ním,“ varuje ji Lota. Žena na ni vycení vybité, ubroušené zuby. „Stará čuba,“ pomyslí si zaklínačka. „Poloslepá stará čuba,“ potřese hlavou a  začne šplhat dolů. Viděla dost. I  jediný pohled, kterým přelétla jeskyni, jí stačil, aby si všimla zbytků dobytčete. Víc nepotřebuje.

Když Lota seskočí z římsy, muž už dole není, jen stopa ve sněhu svědčí o tom, že se někam odplazil. Mlha neklidně potřásá hlavou, jako vždycky, když cítí dravce.

„Neboj, holka,“ mlaskne na ni zaklínačka, „má přeraženou nohu. Ten po tobě neskočí.“

∙ ∙ ∙

„Znáte ty z lesa? Od srázu?“ Lota odsune talíř a obrátí se ke starostovi.

„Odveď děti spát, Nanno.“

Starostova žena se zvedne od stolu a žene před sebou drobotinu.

„Děti to nesmějí slyšet?“

„Nespaly by. Starým Bergrem tu děcka straší kdekdo.“

„Starého chlapa jsem neviděla, jen starou ženskou. Poloslepou. A pak jednoho zrzka, ale ten nebyl starý.“

„Bergrem strašili už mě,“ vysvětlí starosta. „Nejspíš už je dávno mrtvý. Prý dřív bydlel tady ve městě, ale pak se vrhl na kovářovu dcerku a lidé ho vyštvali.“

„Co jí udělal?“

„Nevím, nemluví se o tom. Jen že jí ublížil. Je to dlouho.“


30

„Nezabil ji?“

„Ne, o tom by se asi mluvilo.“

„Znásilnění?“

Starosta stáhne rty, jako by Lota doprostřed stolu položila mrtvou krysu.

„O tom se nic neříká.“

„Měli jste tu někdy nějaký případ lykantropie?“

„Co to?“

„Vlkodlaka.“

„Tfuj, ještě to. Ne, tady žijou slušní lidi.“

„I slušnej člověk se může stát kožoměncem.“

Starosta přivře oči. Zřejmě má o slušných lidech jinou představu.

„Kolik jich tam tak bývá, u té skály?“ zeptá se Lota ještě.

Muž pokrčí rameny. „Někdy je jich tam jak psů, ty ženské pořád chodí s bubnem, ale někdy...“

„Kolik nejvíc?“

„Co já vím.“

„Je to důležité,“ v Lotině hlase je slyšet vztek.

„A proč?“

„Protože proti nim dneska v noci půjdu jen já sama.“

∙ ∙ ∙

„Co budeš potřebovat, paní?“ Ponocný není pranic nadšený vyhlídkou na noc strávenou ve společnosti zaklínačky.

„No, abys mi kryl záda ne. Potřebuju vědět, kudy se sem může dostat smečka psů.“

„Snad vlků?“

„Nebo vlků, to je jedno. Velkých, těžkých zvířat. Takže kudy?“

Ponocný pokrčí rameny a přitáhne si těžký opelichaný kožich.

„Možná skrz zadní bránu, nepoužívá se a může být někde provalená.“

„Jaký má pak hrazení smysl?“

Muž se zaškaredí. „Do toho nemám co mluvit, ale můžeme se tam jít podívat,“ překoná lenost a kývne na Lotu. „Psí zima,“ zabručí, „psí zima.“

Sněží a  vítr se prohání uličkami Opole a  Lota tiše nadává. Teď měla odpočívat, tak jako vždycky, ne se courat po nocích. Vybaví si nízké čelo a zdeformovanou tvář ženy z lesa. Proti takovým se někdy bojuje hůř než proti vycvičeným bojovníkům. Nevcítíte se do nich.


31

Zadní brána vlastně není ani brána, jen úzká vrata, zpola zakrytá navršeným neřádstvem. Větve, bahno, odpadky, to všechno mráz spojil do tvrdé masy, která kryje vchod.

„Vidíš, paní. Tudy sem přijít nemohli.“

Lota vyleze na haldu pokrytou sněhem. „Ne?“ Vymrští se, zachytí rukama okraje kolové hradby a seskočí na druhé straně.

„Opravdu ne?“ ozve se náhle její hlas blízko ponocného. Ten sebou trhne.

„Paní?“

„Jmenuju se Lota,“ zachraptí zaklínačka a náhle se vynoří zpod zasněžených větví.

„Je to podhrabané. Není těžké se sem dostat, když vědí kudy. Musíme to zahradit.“

Ponocný se rozhlédne. „Čím?“

„Kameny, trámy...“

„Zadrží je to?“

Lota pokrčí rameny. „Co já vím. Jestli nejsou úplně pitomí, není to jediný jejich vchod.“

Ponocný a  ti dva biřici, které hrdé město Opole má, se snaží zasypat jámu, vyhrabanou pod zadní bránou, a  Lota stojí na palisádě. Dívá se k lesu. Zatím je klid, ticho, nemíří sem žádné lačné mordy, nezní štěkot. Možná nepřijdou, napadne Lotu, nejspíš nepřijdou, pokud mají trochu rozumu. Po tom, co viděla v jeskyni. Jenže možná rozum nemají, možná je o něj už dávno připravila bolest z přeměn a hlad, kterým páchne každá zima. Lota si shůry prohlíží biřice. Ponocný je starý, pomyslí si, a biřici utečou hned, jak bude situace zavánět čímkoli nadpřirozeným. Budu mít sama na starosti celou láji zdivočelých potvor. Snad jich nebude moc.

Biřici se vydali na obchůzku hradeb a ponocný dole pokuřuje fajfku.

„Třeba to nic nebude, nechodí každou noc.“

„Viděls je?“ uhodí na něj zaklínačka. „Měl bys. Hlídáš město.“

Ponocný se ošije. „Jsem už dědek, paní. Co zmůžu.“

Lota se posadí na opevnění a houpe nohama.

„Takže ses někam zašil?“

„Paní... Seberou mi kožich i roh a půjdu, jestli se to dozví starosta.“

Lota sklouzne dolů. „Nedozví se to, když mi popravdě řekneš, jak to bylo. Tak viděls je?“


32

„Viděl jsem psy,“ připustí ponocný. „Smečku prašivých potvor velkých jak telata.“

„Jak telata?“

„No, skoro. Možná o něco menších.“

„Jak vypadali?“

„Co?“

„Jakou měli barvu, ocasy, uši...“

„Jako psi,“ zachmuří se ponocný. „Neprohlížel jsem si je.“

„A byl s nimi nějaký člověk?“

„No, vlastně...“

„Tak byl, nebo ne?“ Lota najednou zneklidní. Městečko je tiché, možná až příliš.

„Chvíli po nich přešla kolem mě nějaká ženská v  plachetce. Ale jestli k nim patřila? Mrtvou jsme ji nenašli, to ne.“

„Ženská v plachetce?“

Najednou se ozve zběsilý psí štěkot a pak ticho. Lota sebou trhne.

„Jak dlouho by měla trvat biřicům obchůzka?“ stiskne ponocnému paži.

„No, už by tu pomalu měli bejt,“ skoro ani nestačí doříct ponocný.

„Jsou tu. Jestli nechceš bojovat se smečkou kožoměnců, tak se ztrať.“

∙ ∙ ∙

Jsou tu. Uličkou mezi domy se žene psí smečka a Lota už ví, proč se biřici nevrátili. Rezavé zvíře, které běží v čele, táhne v tlamě lidskou nohu, jeho černá družka zase kus trupu bez hlavy. Zaklínačka se tiskne ke zdi a počítá. Jeden, dva, šest, devět zvířat. Devět, a k tomu dva lidé, stará žena, kterou viděla v lese, a chlapec možná čtrnáctiletý. Ten v ruce nese ubitého psa, podivně při chůzi napadá na nohu a pod košilí neurčité barvy se mu rýsuje hrb.

Lota se nadechne a pak vystoupí ze stínu.

Dva členové smečky padli, ještě než se stačili vzpamatovat. Lotin meč jim proťal hrdla a na sníh teče krev. Krev, Lota si bezděčně olízne rty. Psí krev, ale co na tom záleží. Musí se zase napít, někdy, ne někdy, brzo.

Zrzavý vůdce smečky se ji pokusí oběhnout, ale Znamení ho srazí k zemi, to však už skáče černá fena. Lota ji odrazí předloktím, slyší, jak se trhá látka její kazajky, a zrzavý vstává. Všude se ozývá štěkot, Lotina čepel poletuje ze strany na stranu. Lota couvne ke zdi, mrazivý vzduch ji pálí


33

v plicích a krev se žene žilami. Teď, teď se probouzí. Srazí k zemi dalšího z psů a do hrudi mu vrazí meč, zvíře řve, ne, křičí, možná pláče, ale to Lota neslyší. Neslyší nic, co nemá slyšet, dokud bojuje.

Na zemi leží pět zvířat, mrtvých nebo v  posledním tažení. Ostatní se stáhla. Vyčkávají. Lota se opře o zeď. Neměli nikdy čest s nikým z našich, odhaduje, a to je bude stát život.

Výrostek, který se drží u stařeny, vydává podivné hýkavé zvuky, trhaně gestikuluje a  ukazuje na mrtvoly. Pak náhle vyrazí z  hrdla výkřik a  vrhne se proti Lotě, nad hlavou mává svou kořistí a  ječí. V  tu chvíli vyrazí i vůdce. Zaklínačka nemá času nazbyt, srazí chlapce Znamením a skokem uhne před útočícím zvířetem. Pozdě. Zuby se jí zaryly do ramene, zvíře trhá hlavou, rve maso. Lota vycení zuby a uhodí psa pěstí do hlavy. Ozve se zapraskání a stisk povolí. Setřese zvíře z ramene a vyrazí do protiútoku, ale už není s kým bojovat. Zbylá dvě zvířata se dala na útěk, následována stařenou, jen černá fena s vrčením olizuje tvář chlapci, který bezvládně leží na zemi. Zrzavý pes udělá ještě několik kroků, ale pak se pod ním podlomí nohy a padne na bok.

„Chceš za mužem a za synem?“ zeptá se Lota černé a pohne zápěstím. V tu chvíli se zrzavý vzchopí k poslednímu útoku a chňapne jí zuby po lýtku. Lotina čepel mu přetne páteř, ale ta chvíle černé stačí. Bolestně zavyje a vyrazí za těmi, kteří přežili. Lota vytáhne z holínky nůž a hodí. Nemine, čepel se zasekne feně do stehna, ale ta běží dál. Zaklínačka potřese hlavou.

„Když chceš zdechnout v lese, nebudu ti bránit.“

Pak přiklekne k chlapci a přiloží mu prsty ke krční tepně. Necítí nic.

Lota sedí na patách a dívá se na pomalu se měnící těla. V rameni jí škube, ale zaklínačka na to nedbá, jen nabere do rukavice sníh a  utře krev, stékající k lokti. Sněží a v netečné náruči závějí se z psích těl pomalu stávají mrtvoly lidské.

„Už jsou pryč?“

Ponocný se obezřetně přiblíží k zaklínačce a civí na těla.

„Pryč. Kde ses schoval?“

Muž bradou ukáže k nedalekému chlévu. „Tam. Dveře jsem zapřel vidlemi a... Čí je to noha?“

„Jednoho z  biřiců. Dostali oba, vlezli sem dalším z  průchodů. Pojď to obejít,“ zdvihne se Lota s  povzdychem, „zjistíme, kudy se sem dostali. Beztak musím vzbudit starostu, je potřeba je pohřbít. Všechny.“


34

Z postele vytažený muž se chvěje zimou a možná, možná i šokem.

„Jak to, že zabili biřice?“

„Palisáda je na několika místech podhrabaná. Kožoměnci nejsou duchové, neprojdou zdí. Prostě vyhrabali jámy a...“

„Styr a Bauer ale byli ozbrojení. Měli...“

„Hovno měli. Neměli, proti devíti velkým psům by neměli šanci, ani kdyby to byli opravdu psi, sama jsem s nimi měla co dělat, a to jsem je čekala.“

„Pobilas je všechny?“

„Všechny ne, tři utekli, tři a ta stará ženská z jeskyně. Najdu je v lese. Ty pošli lidi, aby zasypali průlezy a posbírali mrtvé. Biřici, předpokládám, mají rodiny. Možná by bylo dobré udělat to hned, smečka je roztahala po půlce města.“

Starosta zakašle, jako by měl už už vrhnout.

„Koho mám poslat?“ zaběduje.

„Rasa.“

∙ ∙ ∙

Rameno už srostlo, ale pořád bolí. Vyžádala si jako splátku na honorář slepici a v soukromí jí usekla hlavu. Krev hojení pomáhá, o tom není sporu. Lota se zachvěje. Hojení pomáhá, ale nezahřeje.

Lota mrzutě šlape sněhem. Nelíbí se jí to. Závěje jsou vysoké, bude se špatně pohybovat. V tomhle jsou čtyři nohy výhodnější než dvě. Ozve se šelest a  zaklínačka strne. Znají les, napadne ji, znají les, a  já ne. Mohou mě lovit. Dřív, před mnoha a mnoha lety, by cítila paniku, ale dnes jen potřese hlavou a znova vykročí. Lovit ji mohou, ale zabijí ji jen velmi těžko.

Tentokrát se rozhodne sešplhat k  jeskyni seshora. Tiskne se břichem k zledovatělému svahu a napůl po něm klouže. Zachytne se keříku a pak seskočí dolů na plošinu. Tentokrát tu nehoří oheň, z  dobytčete zbývají jen ohlodané kosti a stařena nehájí vchod. Lota vejde dovnitř. V létě by to tu nejspíš páchlo, ale mráz obalil odpadky silnou vrstvou ledu. V koutě je navršená hromada hadrů. Cáry dek, potrhané oblečení, nedefinovatelné hadry. Snad je to lůžko. Lota rozhrábne látky a pod nimi najde nůž. Svůj nůž, s ostřím ještě pokrytým zaschlou krví. Mechanicky ho otře rukavicí a vrátí do holínky.


35

Odešli? Zvážili své šance a odešli? Psi by to udělali, jenže psi nebojují jako lidé a také tak neumírají. Zatracený sníh, který kryje stopy. Lota vyjde ven a rozhlédne se. T



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.