načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psí záchranářky - Báječný pes - Daphne Mapleová

Psí záchranářky - Báječný pes

Elektronická kniha: Psí záchranářky - Báječný pes
Autor:

Saša, Kim a Taylor jsou nerozlučná trojice, která nejraději tráví volný čas ve společnosti psích kamarádů. Venčí mazlíčky zaneprázdněným lidem a pomáhají tak získat peníze na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 211
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Roxbury park dog club #3 - Top dog přeložila Drahomíra Michnová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3577-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Saša, Kim a Taylor jsou nerozlučná trojice, která nejraději tráví volný čas ve společnosti psích kamarádů. Venčí mazlíčky zaneprázdněným lidem a pomáhají tak získat peníze na provoz psího útulku. Pak ale v nedalekém psím salónu otevřou psí školku, která jejich nápad okopíruje a začne venčení také nabízet.

Zařazeno v kategoriích
Daphne Mapleová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Psí záchranářky

Báječný pes

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Daphne Mapleová

Psí záchranářky – Báječný pes – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Psí záchranářky


Psí záchranářky

Báječný pes

Daphne

Mapleová


Nažhavila jsem počítač a našla si zmíněné stránky. Do­

movská stránka byla nová, vyvedená tučným písmem

a ozdo bená roztomilými kresbičkami psů. Neviděla jsem

na tom nic špatného, ale jen do chvíle, než jsem začala číst.

Jak víte, že se můžete spolehnout na lidi, kterým svě­

říte svého psa? Určitě si tuhle otázku kladete vždycky,

když ho zavedete do nového prostředí a důvěřujete těm,

kdo se o něj starají. A pokud svého psa svěříte do rukou

mladým a nezkušeným pečovatelům, máte pádný dů­

vod k obavám. Proto Psí ráj nabízí něco, co je v Roxbu­

ry Parku naprostou novinkou: kvalifi kované profesio­

nály, kteří se o vašeho mazlíčka zodpovědně postarají.

Zaručujeme, že váš pes bude v bezpečí a bude šťastný.

A navíc – díky naší webkameře se na něj můžete

kdykoli podívat v akci a přesvědčit se, že se mu dostá­

vá té nejlepší péče! Psí klub v Psím ráji vám v tomto

směru zaručí naprosto klidnou mysl právě díky kvali­

fikovaným profesionálům! A o to nám jde především!

Přečetla jsem si to dvakrát a žaludek se mi rozbouřil.

Tohle už byl jasný útok na náš psí klub!



Věnováno Erice



1. kapitola

„Tak ahoj zítra, Taylor,“ zavolala na mě

kamarádka Rachel, když jsme se po vy­

učování všichni vyhrnuli na chodbu.

Zamávala jsem jí, prodrala se okolní vřa­

vou ke své šatní skříňce a otevřela ji.

Svým způsobem jsem si ještě po­

řád na novou školu v Roxbury Parku

zvykala. Ostatně jako každý z naší třídy,

protože jsme všichni letos začali sedmý ročník a byli

na této střední škole nejmladší. Ale pro mě to byl

navíc první rok v novém městě a já jsem se sama

nestačila divit, jak rychle se Roxbury Park stal mým

9


domovem. Ještě do prázdnin jsme bydleli v Severní

Karolíně v Greensboro, a když nám táta oznámil, že se odtamtud budeme stěhovat do státu Illinois, pro­ tože mu jeho bývalá spolužačka z právnické fakulty nabídla práci ve své firmě, brečela jsem kvůli tomu jak želva celé dny. Měla jsem zkrátka pocit, že se mi zhroutil svět. Ale neuplynuly ani dva měsíce a já zjistila, že život v novém městě je stejně fajn jako v tom starém, možná ještě lepší. Ukázalo se, že Rox bury Park je pěkné a příjemné místo. Hned

jsem se skamarádila se dvěma báječnými holkami

a díky nim jsem se stala i hrdou spoluzakladatelkou

psího klubu ve zdejším psím útulku. Co víc bych si

mohla přát?

„Bezva tričko,“ ozvalo se za mnou posměšně.

Ani jsem se nemusela otáčet a hned jsem věděla, že

ta poznámka přiletěla od Brianny Chenové. To trič­

ko bylo úplně normální – růžové.

Ano, tohle byla jediná věc, která mi tu kazila

můj nový život: Brianna a její věčné otravování.

Začalo to před pár týdny: jednou šlo o štiplavou

rádoby vtipnou poznámku, jindy mě před ostatní­

mi shodila nějak jinak. Já si pořád myslela, že ji to

10


přejde a najde si jinou oběť. Jenže všechno se na­

opak zhoršovalo.

Nadechla jsem se a otočila se k ní. Brianna byla

Asiatka s dlouhými vlasy a snědou pletí a vždycky

chodila oblečená podle poslední módy. Dnes si na

sebe vzala tříčtvrteční džíny, lesklé černé tričko

a sandály z tenkých stříbrných pásků, ve kterých by

se mi po deseti minutách udělaly puchýře.

„Hele, ty nová, tam u vás holky ještě pořád

nosí růžová trička?“ zeptala se, jako by o nic nešlo.

A dala si záležet, aby vyslovila výraz „ty nová“

jako název nějaké hnusné kožní nemoci.

„No jo,“ odpověděla jsem. Nikdy jsem nevě­

děla, jak na její útoky reagovat. Jak chcete hájit rů­

žovou, když vůbec nechápete, co je na té barvě

špatného?

Brianna zvedla obočí a nakrčila nos, čímž asi

chtěla dát najevo, že už jen z pouhé blízkosti mého

růžového trička asi dostane vyrážku. „Možná bys

ho už měla odložit, když bydlíš tady,“ dodala a za­

strčila si pramen hladkých vlasů za ucho. „Darovat

ho třeba nějakému prckovi z první třídy.“

Opět jsem nevěděla, co na to říct, ale bylo to

11


jedno, protože Brianna se otočila na podpatku a od­

cházela se spokojeným úsměvem.

Podívala jsem se na své tričko, mělo takovou

tu jasnou žvýkačkovou barvu, a snažila jsem si na­

mluvit, že ho budu nosit i nadále, že nedovolím,

aby mi ho Brianna zošklivila. Ale v hloubi duše

jsem věděla, že se tak právě stalo a že si ho už víc­

krát do školy nevezmu. Což bylo hloupé, protože

jsem ho fakt měla ráda – dala mi ho moje sestra

Jasmína s tím, že moc pěkně ladí s mou pletí a čer­ nými vlasy. Ale mám spoustu dalších triček a stej­ ně se už blíží podzim a chladné počasí.

„Můžeme jít?“

Tentokrát jsem se usmála, neboť hlas za mými

zády už patřil někomu jinému. „Jasně,“ odpověděla

jsem, zavřela skříňku a hodila si batoh přes rameno.

Uviděla jsem veselý obličej Saši, své nejlepší kama­

rádky. Stála za mnou, z hnědého ohonu se jí uvol­

nilo několik neposlušných pramenů a netrpělivě si

pohrávala s řemínkem svého batohu.

„Stavíme se pro Kim,“ dodala. „Šla za panem

učitelem Martinem kvůli tomu zítřejšímu testu, tak

jsem jí řekla, že se s ní sejdeme u její skříňky.“

12


„Něco se děje?“ zeptala jsem se, když jsme vykro­

čily tím směrem. Kim byla třetí z našeho trojlístku

nejlepších kamarádek a někdy zápolila s učením.

Patřila k nejbystřejším lidem, které jsem znala. Po­

kud šlo o psy, byla naprostý génius, ale škola a učení

jí vždycky zabraly hodně času a z písemek mívala

strach. Její rodiče a starší bratr Matt se jí snažili po­

máhat, ale tím jí to spíš ještě všechno komplikovali.

„Myslím, že se ho chtěla ještě přeptat, co se má naučit,“ mínila Saša. Našlapovala zlehka a půvabně; dalo by se říct, že chodí jako tanečnice.

„Dobrý nápad,“ přitakala jsem. Zabočily jsme za roh a už jsme u skříňky uviděly Kim, jak si uklá­ dá do batohu hromádku učebnic.

„To je budeš všechny potřebovat?“ zeptala se Saša žertem.

Kim se usmála, ale její zelené oči zůstaly vážné. „Včera jsem si ve škole zapomněla biologii, tak si dnes raději vezmu všechno,“ vysvětlila, zapnula ba­ toh a div se nezlomila, když ho zvedla. „No dobře, možná bych tu mohla něco nechat,“ usoudila, zase batoh rozepnula a do skříňky vrátila dvě knížky. „Máme zpoždění?“

13


Protože vyučování skončilo, mohla jsem už bez

obav vyndat mobil. Podívala jsem se, kolik je hodin.

„Je to v pohodě,“ uklidnila jsem ji. „Máme být

v útulku až za dvacet minut.“

„To nám bohatě stačí i k vyzvednutí psů,“ doda­

la Saša a pak jsme vyšly ze školy do slunečného dne.

Vzduch byl svěží a voněl padajícím listím a čerstvě

posekanou trávou.

„Tak já zajdu pro Humphreyho a Polárku, jo?“

řekla Kim.

Saša, která měla na starost denní rozvrh našeho

psího klubu, seznam našich stálých zákazníků a také

vyřizovala telefonáty od nových zájemců, souhlasně

přikývla. „Ano. Taylor vyzvedne Guse a já přivedu

Coco a Tlamku.“ Když vyslovila to poslední jmé­

no, úplně zářila štěstím. A kdo by se na ni mohl

zlobit? Tlamka byl původně jedním z pejsků v útul­ ku, kde jsme se Sašou a Kim pracovaly na roční dobrovolné brigádě, protože každý z nás sedmáků dostal ve škole za úkol najít si v našem městě něja­ kou užitečnou práci a někde pomáhat. My tři jsme si vybraly psí útulek. Měly jsme moc rády všechny tamější pejsky, ale Saša si obzvlášť oblíbila Tlamku,

14


chundelatého bílého kavašona, který byl skoro sle­

pý – i když byste to na něm možná nepoznali, pro­

tože uměl parádně hrát frisbee a vyčenichat každý

psí pamlsek na kilometr daleko! Byly jsme nadše­

ním úplně bez sebe, když se Sašina maminka, která

úzkostlivě dbala na pořádek a čistotu, nakonec ne­

chala uprosit a splnila Saše její velký sen o vlastním

pejsko vi. Vzaly si Tlamku z útulku, ale pejsek tam

sa mo zřejmě i nadále chodil do odpoledního klubu,

aby se mohl vydovádět se svými kamarády.

„Tak se sejdeme za pět minut,“ připomněla Kim.

To už jsme byly na rohu Tržní ulice, kde jsme se

vždycky rozdělily a šly vyzvednout své svěřence.

Kim zamířila dál po Tržní, Saša odbočila k do­

movu a já na opačnou stranu pro Guse.

S tím báječným nápadem založit v útulku odpo­

lední psí klub přišla Kim. A zakrátko nás napadlo

nabídnout majitelům pejsků, kteří pracují až do ve­

čera, že jejich miláčky samy vyzvedneme přímo

u nich doma a do klubu je odvedeme. Psí útulek bojoval s finančními problémy a někteří lidé, jako například Kimini sousedé, manželé Croninovi, zase řešili jinou potíž: bývali až do večera v práci a ne­

15


dařilo se jim najít někoho, kdo by jejich roztomilé­

ho baseta Humphreyho odpoledne pořádně vyven­

čil. A Kimin nápad založit odpolední školku pro

psy vyřešil obojí. Majitelé psů mohli své čtyřnohé

miláčky do klubu buď sami přivézt, nebo jsme pej­

sky za malý poplatek vyzvedávaly z domu samy.

V obou případech pak psi strávili dvě hodiny ra­

dovánek a pohybu v útulku. Pohráli si, útulek získal

potřebné peníze a my tři jsme si mohly dvakrát týd­

ně užívat krásných chvil s pejsky. Takže všichni jsme

na tom jen získali!

Otočila jsem klíčem v zámku, vešla do předsíně

a hned jsem uslyšela Gusovy přibíhající tlapky

i jeho radostné supění.

„Ahoj, mazlíku,“ přivítala jsem se s ním a po­

hladila ho po hebké hlavě. Gus byl čokoládově

hnědý labrador a vypadal jako pes, který se neustá­

le usmívá. Připnula jsem mu k obojku vodítko

a vyrazili jsme.

Šli jsme ulicí a mírný vítr si pohrával s mými

tenkými copánky. Nechala jsem si je zaplést minulý

víkend a každý z nich byl na konci ozdobený stříbr­

ným nebo zlatým korálkem. Naštěstí jsem nezvolila

16


růžovou, nechávám si totiž dělat tenhle účes jednou

za pár měsíců a vydrží mi dlouho.

Gus mi rozverně poskakoval po boku a očivid­

ně se radoval, že je venku. S vyzvednutými pejsky

jsme se pak vždycky scházívaly v parku pro psy, kde

jsme jim dopřály chvilku na to, aby se mohli pro­

běhnout a pohrát si, než přijdou do útulku. Byli

tam pak klidnější. Hlavně když jsme tam mívaly ješ­

tě Sierru, velkého křížence německého ovčáka,

která oplývala nadbytkem nezkrotné energie. I když

jsme vyzkoušely všechno možné, abychom ji zklid­

nily, aby si mohla hrát s ostatními psy, nakonec jsme

bohužel zjistily, že se prostě do našeho klubu neho­

dí. Její majitelé to pochopili a celá záležitost nám

hodně pomohla v tom, abychom se poučily, jaké

psy dokážeme zvládnout.

V klubu došlo ještě k dalšímu problému, když

jsme přijaly zhýčkanou pudlici jménem Clarabella,

jejíž panička nechtěla, aby si pes sebeméně ušpinil

skvěle ostříhanou a upravenou srst. K čemuž samo­

zřejmě došlo, když si psi hráli po deštivém dni na

dvoře. Majitelka Clarabelly z toho pochopitelně

radost neměla... V té době jsme začaly i s naším

17


blogem. Napsaly jsme tam, co naši psi v klubu dě­

lají, aby případní zájemci přesně věděli, kam své mi­

láčky přihlašují. Texty psala Kim a já je doplňovala

fotografiemi. Fotografování je mým velkým koníč­

kem, Saša zase miluje tanec a Kim je rozená zaří­

kávačka psů.

Prošli jsme Hlavní třídou, minuli restauraci, kte­

rá patří Kiminým rodičům, cukrárnu a obchůdek

uměleckých řemesel a Gus zrychloval tempo. Blí­

žili jsme se k útulku a on to věděl. Psi už teď byli na

program v klubu zvyklí, takže jsme se nemusely za­

stavovat v parku a šly jsme s nimi rovnou do útulku

a park jsme využívaly jen tehdy, když jsme přivádě­

ly nějakého nováčka.

Za chvilku jsem už tedy s Gusem vešla dovnitř,

vdechla vůni čisté psí srsti a leštěnky na dřevěnou

podlahu. Gus skákal radostí, když jsem mu odepnu­

la vodítko a pustila ho mezi jeho kamarády. Kim

s Humphreym a Polárkou už byli na místě, a taky Tim, středoškolák, který tu dobrovolně pracoval, mi mávl na pozdrav.

„Ahoj, Taylor, jak se vede?“ zeptala se mě Caley,

druhá středoškolačka, která v útulku pomáhala,

18


a odhrnula si kadeř zrzavých vlasů z obličeje. Váš­

nivě ráda hrála divadlo a někdy si své role cvičila na

psech. Ti měli podle všeho nejraději Shakespeara.

„Dobře, díky,“ odpověděla jsem a zamířila jsem

odložit si školní věci do Aliciny kanceláře, abych si

mohla začít hrát se psy.

Alice vedla útulek a byla klidnou a příjemnou

šéfovou. Když jsem vešla do kanceláře, všimla jsem

si, že tam probíhá nějaká schůzka, ale Alice se na mě

usmála a představila mi mladý pár, který seděl na

po hovce před psacím stolem: „Taylor, toto jsou

manželé Wongovi a měli by zájem vzít si nějakého

psa z útulku.“

„Výborně!“ zaradovala jsem se. „Ale budete mít

těžký výběr, protože všichni jsou báječní.“

Paní Wongová se usmála, až se jí kolem koutků

očí utvořily vějířky vrásek. „Už se nemůžeme do­

čkat, až si je prohlédneme.“

Alice vstala a já viděla, že má na sobě tričko

s logem „Všechno, co potřebuješ, je láska... a pes“.

„Taylor vás vezme ven a ukáže vám je,“ navrhla. To

už přikráčel Oskar, chundelatý šedý kocour, a vysko­

čil na Alicin stůl. Láskyplně ho pohladila po hlavě.

19


„Jestli chcete kocoura, který si o sobě myslí, že

je pes, tak Oskar je ten pravý,“ poznamenala jsem

a Wongovi se rozesmáli. Vedla jsem je hlavní pros­

tornou místností, kde byla podlaha v tuto chvíli po­

házená psími hračkami. Podél jedné stěny stála řada

pohodlných kotců, kde psi v noci spali nebo se tam

uchýlili, když chtěli být chvilku sami. Na protější

straně byly dveře do koupelny a komory s krmivem,

také regály, na něž se ukládaly hračky a načaté sáčky

se psím žrádlem. Vzadu byl oplocený dvůr, kde jsme

si vždycky se psy hráli.

„Nejdřív se seznamte s Boxerem a Lily,“ vyzva­

la jsem Wongovy a dovedla je k Timovi, který si

s dvojicí psů hrál s míčkem.

Lily, béžový voříšek, zrovna držela červený gu­

mový míček, a Boxer, což byl opravdu boxer, za ní

běžel. Lily radostně položila oslintaný míček Timo­

vi k nohám a ten jej podal panu Wongovi. „Chcete si to zkusit?“ zeptal se.

Pan Wong měl na sobě elegantní oblek, ale

nezaváhal ani na chvilku a energicky hodil obě­

ma psům míček. Lily s Boxerem za ním ihned

vyra zili.

20


Kim házela tenisák Hattie a Polárce, tak jsme

s Wongovými přešli k nim. „Tohle je Hattie,“ před­

stavila jsem ji a položila štěněti ruku na záda. Byl to

ovčácký pes, zprvu plachý, ale v poslední době se

vyloupla ze své ulity, především díky Kim a jejím

téměř čarovným schopnostem zvládnout každého

psa. „A to je Polárka,“ ukázala jsem na černobílé

štěně. „Je to pes z útulku a zároveň duše psího klu­

bu, nyní už ale má nové majitele.“

„A s touhle holkou je to těžké,“ upozornila Kim,

když se ke hře připojila ještě Gracie, voříšek kré­

mové barvy. Do útulku přišla teprve před několika

týdny a zatím si tu zvykala. Proto se před Wongo­

vými chovala plaše, ale Hattie se přiblížila, opatrně

očichala nataženou ruku paní Wongové a olízla ji.

Paní Wongová se při pohledu na ni úplně rozplýva­

la. Takhle na vás působí roztomilí psi!

V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř se vřítili

Tlamka a Coco, velká černohnědá fena, za nimi

vcházela růžolící Saša.

„Další psi z klubu,“ vysvětlila jsem Wongovým,

ale ti byli tak zabraní do mazlení se s Hattie, že ani

neslyšeli.

21


Coco se hnala pozdravit Boxera a Lily a Tlamka

zase Humphreyho. Humphrey podřimoval v koutě,

ale teď vstal a přivítal se s kamarádem. Dotýkali se

čenichy a já si je rychle vyfotila. Pak jsem se roz­

hlédla a udělala ještě pár snímků: Caley seděla na

zemi a drbala Guse na břiše, Kim se mazlila s Gracie a Polárkou, Saša zapištěla, protože k ní přiběhla Lily a dala jí velkou pusu, Tim se přetahoval o lano s Bo­ xerem. Moc ráda jsem fotila takové scénky, aby zů­ staly zachované navždy. Tlamka přišel a přitiskl mi na pozdrav své teplé tělíčko k noze. Sklonila jsem foťák a taky ho zvěčnila. Fotila jsem ráda, ale také jsem se ráda mazlila se psy! Zpočátku tomu tak však nebylo. Přihlásila jsem se na brigádu do psího útul­ ku proto, že jsem chtěla být se Sašou. Než se naše rodina přestěhovala do Roxbury Parku, strávily jsme spolu celé prázdniny a Saša byla jediná, koho jsem ve městě znala. Hned jsme si padly do oka a já byla ráda, že se s ní budu denně vídat i v novém bydlišti. Kim už takovou radost neměla, že jsem se vetřela do jejich sedmiletého přátelství, a já se zas cítila ne­ svá v útulku – bála jsem se totiž velkých psů. Ale Kim si toho rychle všimla, a protože je tak skvělá

22


a navíc je tou psí zaříkávačkou, pomohla mi. Ne­

trvalo dlouho a já se svého strachu zbavila a zároveň

se z nás s Kim staly také nejlepší kamarádky.

„Kdopak je tu miláček?“ Shýbla jsem se a vzala

Tlamku do náruče, schovala jsem si jeho hlavičku

pod bradu. Olízl mi tvář. „No ano, ty,“ lichotila jsem

mu se smíchem. „Tvůj pes je nejlepší,“ obrátila jsem

se k přicházející Saše, nesla v ruce zelené frisbee.

„Já vím,“ odpověděla rozzářeně s pohledem na

pejska, který se začal blaženě vrtět, když uslyšel hlas

své paničky. „Mám kliku.“

Postavila jsem Tlamku zase na zem, aby si mohl

hrát. „On taky,“ připomněla jsem jí a Saša hodila

frisbee přes místnost. Tlamka, Lily a Boxer se za ním

rozběhli.

„Nechcete je vzít ven?“ zeptal se Tim. Přišel

k nám a černé vlasy měl po souboji o lano úplně

rozcuchané.

„Dobrý nápad,“ souhlasila jsem a Saša přikývla.

Všichni tři a Kim jsme zamířili na dvůr, Lily, Boxer,

Polárka, Tlamka, Coco a Gus za námi.

„Já zůstanu tady,“ rozhodla se Caley a vrátila

se k Wongovým, kteří si hráli s míčkem s Hattie.

23


Humphrey zase podřimoval v koutku, ale Gracie se

přidala k Hattie a běhaly spolu za gumovou kostí,

kterou jim pan Wong házel.

Psi seběhli po schůdkách zadní verandy na trav­

natý dvůr. Trávu tu už místy střídaly vyhrabané fle­

ky po psích hrách. Tim spěchal za nimi a začal Lily

energicky prohánět za míčkem. Boxer poskakoval

kolem Saši, dokud mu nehodila zelené frisbee. Vyra­

zil za ním, Tlamka a Coco mu byli v patách.

Kim se na mě podívala: „Zahrajeme si s Polárkou

a Gusem psí honičku?“ Byla to hra, kterou jsme si

vymyslely. Spočívala v tom, že jedna z nás hodila

psům míček a pak jsme se daly do běhu. Psi chytili

míček a pak nás s ním honili, a koho chytili jako

prvního, ten zase házel.

„Házím,“ řekla jsem, vyndala z bedny hraček na

verandě tenisák a hodila jej přes dvůr. Míček se od­

razil od kmene velikého dubu a Polárka s Gusem se

rozběhli za ním. My dvě jsme vyrazily opačným

směrem. Polárka dostihla míček první, popadla ho

do tlamy a běžela ke mně. Já se hnala za Kim, která

se smíchem utíkala k zadnímu plotu. Brzy jsme byli

všichni čtyři udýchaní, ale skvěle jsme si to užívali.

24


Připadalo nám, že uběhlo sotva pět minut, když na nás ode dveří zamávala Caley a volala: „Pojďte dovnitř, majitelé už přicházejí.“

Vyběhli jsme po schůdkách. Růžové tričko jsem teď měla úplně propocené, ale cítila jsem se uvolně­ ná a plná energie, což byl báječný pocit po celoden­ ním sezení ve škole.

„Měli bychom založit kurzy cvičení se psy,“ na­ padlo Sašu, která se ke mně připojila na schůdkách. „Lidi by se dostali do dobré kondice a psi by si za­ řádili.“

„Vypadá to jako nový plán,“ přitakala Kim. Byla veselá a spokojená jako vždy, když se mohla točit kolem psích svěřenců.

Gus se protlačil přede mě a běžel přivítat svou ma jitelku, paní Washingtonovou. Měla na sobě hodně úzkou sukni a přiléhavý kabátek, přesto se jí podařilo předklonit se a obejmout ho. „Taky se mi po tobě stýskalo,“ ujišťovala ho během bouřli­ vého psího polibku na tvář.

Sáhla jsem po foťáku a udělala snímek, pak jsem se otočila a vyfotila pana Cronina, který se skláněl a vítal se s čerstvě probuzeným Humphreym a Po­

25


lárkou. Radostně se na své psy smál, ti k němu

vzhlíželi a oči jim překypovaly láskou. Byla to pa­

rádní fotka.

Psí klub se brzy vyprázdnil, zůstal jen Tlamka. Ještě jsme poobjímaly psy z útulku, zamávaly Alici, Timovi a Caley, Saša vzala Tlamku do náruče a za­ mířily jsme domů.

„To ho celou cestu poneseš?“ zeptala se Kim a v očích se jí šibalsky zablýsklo.

„Možná,“ přikývla Saša a vtiskla mu mlaskavý polibek na chundelatou hlavičku.

Když jsme vykročily, začal foukat svěží vítr. Kim a Saša bydlely o ulici od sebe, já o pár bloků dál.

Saša kontrolovala mobil.

„Nějaké zprávy od potenciálních klientů?“ ze­ ptala se Kim. Alice Saše přeposílala všechny hlaso­ vé zprávy týkající se psího klubu.

Saša zavrtěla hlavou. „Ne, a ani žádné e­maily,“

odpověděla posmutněle.

Kim si namotávala na prst pramen vlasů, což vždy

napovídalo, že má starosti. „Myslím, že po tře bujeme

pár nových zákazníků,“ soudila. „Když teď ode šla

Sierra, nemáme moc pravidelných členů klubu.“

26


„Máme skvělou pověst,“ ubezpečovala nás všechny Saša. „Naši klienti nás mají rádi a vím, že o nás říkají svým známým. Určitě se nám brzy při­ hlásí noví.“

Přikývla jsem. „Vzpomeň si, jak paní Washing­ tonová říkala, že nás doporučovala svým sousedům,“ obrátila jsem se na Kim, která měla sklon stresovat se vším ještě dřív, než se z toho stal opravdový pro­ blém. „Vsadím se, že nám dá vědět ještě tento tý­ den, a možná se ozvou i další lidi.“

Kim vzdychla a pak se usmála. „Určitě máte pravdu, holky,“ připustila. „Tak ahoj zítra,“ rozlou­ čila jsem se.

Kamarádky mi zamávaly a všechny jsme zamíři­

ly domů.

27


2. kapitola

Vešla jsem do dveří a hned mě ude­

řila do nosu líbezná a světo známá

(nebo aspoň v naší rodině proslulá)

vůně Jasmínina smaženého ku ře te

na jižanský způsob.

„Večeře už je skoro hotová,“ oznámi­

la mi, když jsem v předsíni shodila batoh a zamí­

řila do kuchyně. Byla to veselá místnost se žlutými

stěnami, velkými okny a jídelním pultem, kde jsme

ráno snídali a někdy o víkendech i obědvali. Ale

náš táta trval na tom, abychom večeřeli v jídelně;

považoval to za projev naší civilizovanosti.

28


„Tak já prostřu,“ odpověděla jsem, protože jsem si vzpomněla, že dnes je řada na mně. Otevřela jsem zásuvku dřevěného kuchyňského ostrůvku, v které jsme měli příbory.

„Fajn,“ přikývla a dokončovala salát, který při­ pravila, zálivkou. „Táta by měl každou chvíli přijít.“

Náš táta pracoval až do večera v právnické fir­ mě Sašiny maminky, takže jsme se sestrami měly ve všední dny na starosti přípravu večeře a úklid. O ví­ kendu nás vystřídal a připravoval na grilu žebírka nebo vepřové plátky, tak jako jsme to dělávali už v našem bývalém domově.

Do kuchyně vešla naše sestra Taša. „Jak ses měla?“ zeptala se. Byly s Jasmínou dvojčata, ale ne­ bylo těžké je rozpoznat, hlavně poté, co si Taša před pár měsíci nechala ostříhat vlasy a nosila teď krátké afro. Taša se chtěla stát sociální pracovnicí, takže po­ řád mluvila o pocitech a o „společenské dynamice“.

Jasmína, která nosila copánky jako já, chtěla být lé­

kařkou, takže pořád ležela v učebnicích biologie,

a když byla na řadě s přípravou večeře, stavěla se

k věci s pečlivostí chirurga. To znamenalo, že všech­

no, co vytvořila, byla prostě dokonalá lahůdka.

29


Už jsem se chtěla pustit do vyprávění, když se ozvalo nevrlé hlasité křiknutí a všechny tři jsme se polekaně otočily.

Do kuchyně přiletěla zamračená Anna, naše sestra, která dokázala být vrcholně protivná. Ano, byla také matematický génius a právě ona organi­ zovala chod domácnosti, starala se o rozvrh vaření a o prádlo. Ale zdálo se, že její hlavní náplní práce bylo dávat mi co proto. A samozřejmě že se mrači­ la právě na mě.

„Kdo to udělal?“ vyštěkla a ukázala jakousi hrst papírových odstřižků.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny a věnovala se dál chystání příborů.

„Někdo rozstříhal přílohu, aniž jsem si ji vůbec stihla přečíst,“ soptila. „A já vím naprosto přesně kdo.“

Věděla jsem, že je řeč o nedělní příloze místních

novin Roxbury Park Aktuálně, která se jmenovala

Váš Roxbury Park. Všichni ve městě ji moc rádi čet­

li, protože obsahovala zajímavé články o místních

lidech a firmách a vůbec o životě v tomhle příjem­

ném městě.

30


A já byla opravdu ta, kdo přílohu rozstříhal.

„Potřebovala jsem nějaké obrázky do školy, dě­ la li jsme na výtvarce koláž,“ přiznala jsem se a bles­ kově jsem kolem ní proklouzla s hrstí vidliček.

„Nemůžeš přece rozstříhat noviny dřív, než má každý z rodiny možnost si je přečíst,“ zpražila mě a hnala se za mnou do jídelny, kde jsem začala pro­ stírat velký stůl z ořechového dřeva, který naši do­ stali svatebním darem. Rozložila jsem na něj modře proužkované prostírání a ubrousky se stejným vzo­ rem, které nám ušila babička.

„Je úterý,“ připomněla jsem jí klidně. Anna ne­ snášela, když jsem s ní mluvila jako se čtyřletou hol­ čičkou. Měla totiž pocit, že už je dospělá.

„Díky, já vím, který je den,“ odpověděla kou sa­ vě. „Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, že ty noviny přišly v neděli, takže jsi měla na přečtení několik dní,“ upřesnila jsem a zamířila do kuchyně pro pití. Ve skutečnos­ ti jsem ty noviny rozstříhala už v neděli večer, ale protože Anna odhalila katastrofu až teď, nebyl dů­ vod, abych se jí s tím svěřovala.

„Musela jsem se učit na důležitou písemku

31


z matiky,“ vyjela na mě. „Neměla jsem na čtení až

do dneška čas.“

Trhla jsem rameny, rozestavovala sklenice a nalé­

vala do nich vodu.

„Ty jsi takový spratek!“ vmetla mi do tváře, pro­ tože moc dobře věděla, jak to slovo nesnáším.

„Já za to nemůžu, že jsi čekala se čtením neděl­ ních novin až do úterka,“ procedila jsem skrz zuby. „A neříkej mi tak.“

„Než poškodíš rodinný majetek, musíš se zeptat všech ostatních,“ poučila mě s hlubokým smyslem pro spravedlnost.

„Noviny nejsou žádný rodinný majetek!“ roz­ křikla jsem se na ni, protože můj klid vystřídal vztek a pálil mě v břiše. Takhle jsem se vždycky cítila, sot­ va jsem s Annou mluvila víc než pět minut. „Vždyť je to jen papír, navíc je dostáváme denně! A ty děláš, jako bych rozstříhala záclony v obýváku.“

„Pojďme se pokusit vyřešit ten problém společ­ ně,“ ozvala se Taša, která nás vždycky ráda usmiřovala.

„Nemusíš z nás dělat pokusné králíky pro svůj domácí úkol z psychologie,“ zahučela na ni Anna a obrátila oči v sloup.

32




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist