načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psi z Rigy – Henning Mankell

Psi z Rigy

Elektronická kniha: Psi z Rigy
Autor: Henning Mankell

Dva mrtví ve člunu u jižního pobřeží Švédska přivádějí na scénu hrdinu, švédského policejního komisaře. Brzy se ukáže, že stopy vedou do Rigy a detektiv se tedy vydává do Lotyšska, kde se tak ocitá v neznámém prostředí, ve zjitřené ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 306
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Název originálu: Hundarna i Riga
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Hana Sojková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2013
ISBN: 978-80-729-4873-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dva mrtví ve člunu u jižního pobřeží Švédska přivádějí na scénu hrdinu, švédského policejního komisaře. Brzy se ukáže, že stopy vedou do Rigy a detektiv se tedy vydává do Lotyšska, kde se tak ocitá v neznámém prostředí, ve zjitřené revoluční atmosféře. Potkává zde ženu, která v něm probouzí lásku. Brzy se při pátrání dostane do velmi nebezpečné pozice. Sugestivní vylíčení chladně syrové severské atmosféry a lidská obyčejnost hrdinů jako tradiční přednosti švédských detektivek jsou nejpatrnější předností knihy. Kriminální román, jehož děj je situován do Pobaltí v bouřlivých letech rozpadu Sovětského svazu. První vydání vyšlo pod názvem "Mrtví ve člunu".

Popis nakladatele

Sovětské impérium padlo, Lotyšsko je nyní suverénní stát. Avšak za oficiální autonomií stojí mocné síly, které jsou těsně propojené s ruskou mafií.

Je zima roku 1991. Tým komisaře Kurta Wallandera řeší nový případ: ke švédskému pobřeží připlul člun, v němž byly nalezeny dvě mrtvoly, přimrzlé k sobě v hrůzostrašném objetí. Mrtví muži byli východoevropští zločinci a oběti mafie. Události však naberou hrozivý obrat poté, co Wallandera povolají do Rigy, aby pomohl lotyšské policii případ vyřešit. Ocitne se zde v cizím mrazivém světě policejního dohledu, plného utajovaných hrozeb a lží. Pouze komisařova zarputilá, podvědomá touha nalézt spravedlnost vynese pravdu na světlo.

Henning Mankell (nar. 1948) pochází ze Stockholmu a vyrostl na různých místech Švédska. Působí jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak především v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Jak sám říká, žije jednou nohou ve sněhu, druhou v písku. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Wallandera a napsal o něm jedenáct knih, které ho proslavily po celém světě. V Hostu doposud vyšly tři knihy této řady, romány  Neklidný muž  (2009; česky 2012), Vrazi bez tváře  (1991; česky 2013) a  Než přijde mráz  (2002, česky 2013). Kromě série o komisaři Wallanderovi vydal Host detektivní thriller  Číňan  (2009; česky 2011).

Další popis

Sovětské impérium padlo. Lotyšsko je nyní suverénní stát. Ale za ofi ciální autonomií stojí mocné síly, které jsou těsně propojeny s ruskou mafií. Je zima roku 1991. Tým inspektora Kurta Wallandera řeší nový případ: u švédského pobřeží byly vyplaveny dvě mrtvoly přimrzlé k sobě v hrůzostrašném objetí. Mrtví muži byli východoevropští zločinci a na první pohled oběti mafi e. Případ však brzy nabere hrozivý obrat poté, co se Wallander ocitne v Lotyšsku v Rize. Je zde ponořen do cizího mrazivého světa policejního dohledu, stěží zakrývajícího hrozby a lži. Pouze jeho zarputilá, podvědomá touha nalézt spravedlnost vynese pravdu na světlo. Kriminální série Henninga Mankella, v níž hraje hlavní roli deprimovaný a zároveň idealistický policejní komisař Kurt Wallander, se stala hitem po celém světě. Bylo prodáno více než třicet milionů výtisků, knihy byly přeloženy do třiačtyřiceti jazyků a vzniklo více než dvacet pět fi lmových adaptací. Čtenáři si zasmušilého, samotářského detektiva, který se potýká s trudnomyslností i zdravotními potížemi a jehož soukromý život je sledem katastrof, okamžitě oblíbili. Mankellovy knihy obletěly Evropu a staly se z nich bestsellery. Velkou zásluhu na tom, že se Wallanderův věhlas rozšířil i do Velké Británie a Spojených států, má slavný a cenami ověnčený seriál z produkce BBC, v němž hlavní postavu ztvárnil herec Kenneth Branagh. Seriál byl vysílán i v České televizi. Wallanderova popularita proměnila zapadlé švédské městečko Ystad, komisařův okrsek, v jednu z hlavních turistických atrakcí celého Švédska.


Zařazeno v kategoriích
Henning Mankell - další tituly autora:
 (e-book)
Usměvavý muž Usměvavý muž
 (e-book)
Pátá žena Pátá žena
 (e-book)
O krok pozadu O krok pozadu
 (e-book)
Firewall Firewall
 (e-book)
Pyramida -- Příběhy Wallanderových začátků. Pyramida
Italské boty Italské boty
 
K elektronické knize "Psi z Rigy" doporučujeme také:
 (e-book)
Bílá lvice Bílá lvice
 (e-book)
Číňan Číňan
 (e-book)
Muž, ktorý sa usmieval Muž, ktorý sa usmieval
 (e-book)
Červenka Červenka
 (e-book)
Písečný muž Písečný muž
 (e-book)
Pátá žena Pátá žena
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Případy komisaře Wallandera

Obsah

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

epilog

doslov



psi z rigy



henning

mankell

psi z rigy

Brno 2013


Henning Mankell Hundarna i Riga

Copyright © Henning Mankell, 1992

Published by agreement with Leopard Förlag, Stockholm

and Leonhardt & Høier Literary Agency A/S, Copenhagen

Translation © Hana Sojková, 2013

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-140-8 (Formát PDF)

isbn 978-80-7491-141-5 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-142-2 (Formát PDF pro čtečky)

isbn 978-80-7491-143-9 (Formát MobiPocket)

7 psi z rigy

1

Těsně po desáté dopoledne začalo sněžit.

Muž za kormidlem rybářské lodi zaklel. Slyšel v rádiu, že bude

sněžit, ale doufal, že k pobřeží Skåne dorazí dřív, než ho zastihne

nečas. Kdyby se včera nezdržel u Hiddensee, měl by v tuhle chvíli

na dohled Ystad a mohl by změnit kurz o několik stupňů na vý

chod. Takhle má před sebou ještě sedm námořních mil, a jestli se

sněhová bouře zhorší, bude muset stočit loď proti větru a čekat

na lepší výhled.

Znovu zaklel. Jak si kdo ustele, tak si lehne, pomyslel si. Měl

jsem to udělat už na podzim. Měl jsem koupit novej radar. Na tu

starou Deccu už není spoleh. Chtělo by to něco z těch nových

amerických modelů. Ale chtěl jsem ušetřit. A nedůvěřuju východ

ním Němcům. Nevěřím, že mě nebudou chtít podrazit.

Pořád měl problém pochopit, že už neexistuje země zvaná vý

chodní Německo. Že celý národ, východní Němci, prostě zmizel.

Dějiny přes noc zametly se starými hranicemi. Teď už existuje

jenom Německo a nikdo netuší, co se stane, když se dva náro

dy spojí v běžné realitě. Zpočátku, když berlínská zeď najednou

padla, zneklidněl. Znamená ta velká změna i konec jeho vlastní

činnosti? Ale jeho východoněmečtí partneři ho uklidnili. V  do

hledné době se nezmění nic. Možná se dokonce ukáže, že nedáv

né události nabídnou nové možnosti.

Sněžilo čím dál hustěji a vítr se stočil k jihojihozápadu. Zapá

lil si cigaretu a nalil kávu do hrnku ve speciálním držáku vedle

kompasu. V kormidelně bylo teplo, takže se začal potit. Do nosu

ho štípal zápach nafty. Podíval se do strojovny. Na úzkém lůžku

tam dole zahlédl Jacobsonovu nohu. Dírou ve vlněné ponožce

mu vykukoval palec. Ať klidně spí, pomyslel si. Pokud budeme

muset stáčet loď proti větru, tak převezme hlídku, zatímco já

si chvíli odpočinu. Napil se vlažné kávy a znovu si vzpomněl na

8 henning mankell

předchozí večer. Přes pět hodin museli čekat v malém, zpust

lém přístavu v západní části ostrova Hiddensee, než v noci do

rachotil na místo náklaďák, který vyzvedl zboží. Weber tvrdil,

že náklaďák se opozdil kvůli poruše. To mohla být docela dobře

pravda. Bylo to přestavěné staré sovětské vojenské vozidlo a on

se už mnohokrát podivoval, že ještě vůbec jezdí. Ale zároveň

Webera podezříval. I když ho Weber nikdy nepodvedl, jednou

provždy se rozhodl, že mu nebude důvěřovat. Považoval to za

nutné bezpečnostní opatření. Náklad, který pokaždé východním

Němcům přivážel, měl přece jen velkou cenu. Dvacet až třicet

kompletních počítačů, stovka mobilních telefonů a stejný po

čet auto rádií. Každá cesta znamenala milionovou zodpovědnost.

Kdyby to šlo moc rychle, tak by se z citelného trestu nevykroutil.

A s Weberovou pomocí by počítat nemohl. V tomhle světě, kde

žije, myslí každý jen sám na sebe.

Podle kompasu zkontroloval kurz a změnil ho o dva stupně

víc na sever. Podle ukazatele držel rychlost na osmi uzlech. Zbý

valo ještě asi šest a půl námořní míle, než spatří švédské pobřeží

a bude moct zamířit do Branteviku. Pořád před sebou viděl šedo

modré vlny. Ale zdálo se, že sněhová bouře stále sílí.

Ještě pětkrát, řekl si. Pak bude po všem. Budu mít svoje pe

níze a vyrazím pryč. Zapálil si další cigaretu a pousmál se. Za

nedlouho splní svůj cíl. Potom hodí všechno za hlavu a  vyra

zí na dlouhou cestu do Porto Santa, kde si otevře bar. Už brzy

nebude muset mrznout v  kormidelně, kde to netěsní a  táhne,

s chrápajícím Jacobsonem dole na kavalci ve špinavé strojovně.

Co mu nový život přinese, to úplně nevěděl. Ale přesto po něm

toužil.

Sněhová bouře najednou ustala tak náhle, jako přišla. Nejdřív

tomu štěstí nechtěl věřit. Ale uvědomil si, že už mu před očima

žádné vločky nevíří. Možná to přece jenom stihnu, napadlo ho.

Třeba se ten nečas přesune k Dánsku...

9 psi z rigy

Nalil si ještě kávu a začal si pískat. Na jedné ze zdí ve strojov

ně visela taška s penězi. O dalších třicet tisíc blíž k Porto Santu,

malému ostrůvku kousek od Madeiry. Tomu neznámému ráji,

který na něj čeká...

Právě se chtěl napít vlažné kávy, když vtom zahlédl gumový

člun. Kdyby tak náhle nepřestalo sněžit, nikdy by ho nespatřil.

Ale teď poskakoval na vlnách nějakých padesát metrů od levo

boku. Byl to červený záchranný člun. Rukávem otřel zamlžené

okno a zamžoural, aby na člun zaostřil. Je prázdný, řekl si, uvol

nil se od nějaké lodi. Otočil kormidlem a zpomalil. Jacobson se

s trhnutím probudil, jak motor změnil zvuk. Vystrčil ze strojovny

neoholený obličej.

„Už jsme na místě?“ zeptal se.

„Na levoboku máme člun,“ řekl muž za kormidlem, který se

jmenoval Holmgren. „Říkal jsem si, že bysme ho mohli vytáh

nout na palubu. Nějakou tisícovku nám hodí. Budeš řídit, já ho

chytím do háku.“

Jacobson se postavil ke kormidlu a Holmgren si stáhl čepi

ci přes uši a vyšel z kormidelny. Vítr ho kousal do obličeje a on

se pevně držel zábradlí, aby ho nesmetla vlna. Člun se pomalu

přibližoval. Začal uvolňovat hák připevněný mezi střechou stro

jovny a navijákem. Jak rozmotával zmrzlé uzly, tuhly mu prsty.

Konečně se mu podařilo hák uvolnit a Holmgren se otočil.

Lekl se. Člun se teď přiblížil na několik metrů k trupu lodi

a on zjistil, že se mýlil. Člun nebyl prázdný. Byli v něm dva lidé.

Mrtví lidé. Jacobson zakřičel něco nesrozumitelného z kormidel

ny. Taky objevil, co člun přinesl.

Nebylo to poprvé, co Holmgren viděl mrtvého člověka. Zamla

da, když byl na vojně, vybuchlo jednou při cvičení dělo a čtyři

z jeho kamarádů to roztrhalo na kusy. Později, během těch dlou

hých let, co se živil jako rybář, také vídal mrtvoly, ať už vyplavené

na břeh nebo plovoucí ve vodě.

10 henning mankell

Ve člunu byli dva muži. Holmgrena hned napadlo, že jsou div

ně oblečení. Nebyli to rybáři ani námořníci. Měli na sobě obleky

a kolem krku uvázané kravaty. Leželi v objetí, jako by se jeden

druhého snažili ochránit před nevyhnutelným. Zkusil si předsta

vit, co se mohlo stát. Kdo to asi je? V tu chvíli přišel z kormidelny

Jacobson a postavil se vedle něj.

„Do prdele,“ řekl. „Sakra, do prdele. Co budeme dělat?“

Holmgren rychle přemýšlel.

„Nic,“ odpověděl. „Když je vezmeme na palubu, budeme mu

set odpovídat na spoustu nepříjemných otázek. Prostě jsme je

neviděli. Vždyť sněží.“

„To je jen tak necháme unášet proudem?“ podivil se Jacobson.

„Jo,“ odpověděl Holmgren. „Jsou mrtví. Nemůžeme nic dělat.

A mně se nechce nikomu vysvětlovat, odkud jsme s touhle lodí

jeli. Tobě snad jo?“

Jacobson nejistě zavrtěl hlavou. Mlčky pozorovali mrtvé muže.

Holmgren si pomyslel, že jsou mladí, bude jim sotva třicet. Měli

ztuhlé, bílé obličeje. Uvědomil si, že se třese.

„To je divný, že na tom člunu není jméno,“ pronesl Jacobson.

„Z jaké je lodi?“

Holmgren vzal hák a otáčel člun, aby si ho prohlédl ze všech

stran. Zjistil, že Jacobson má pravdu. Nikde žádné jméno.

„Sakra, co se mohlo stát?“ mumlal. „Kdo to je? Jak dlouho sem

pluli? V obleku a kravatě?“

„Jak jsme daleko od Ystadu?“ zeptal se Jacobson.

„Skoro šest námořních mil.“

„Mohli bysme je uvolnit někde blíž pobřeží,“ řekl Jacobson.

„Takže by se vyplavili na břeh někde, kde je najdou.“

Holmgren se znovu zamyslel. Bylo by hnusné je tu prostě

ne chat, to nemohl popřít. Zároveň by ale riskovali, kdyby člun

při poutali. Mohl by je objevit nějaký trajekt nebo nákladní loď.

Zvažoval všechna pro a proti.

11 psi z rigy

Potom se rychle rozhodl. Uvolnil jedno záchranné lano, na

klonil se přes zábradlí a člun přivázal. Jacobson změnil kurz na

Ystad, a když byl člun deset metrů za lodí a už nenarážel do vr

tule motoru, Holmgren lano napjal.

Jakmile zahlédli linii švédského pobřeží, Holmgren lano od

řízl. Člun s  mrtvými muži se rychle ztrácel za rybářskou lodí.

Jacobson zamířil na východ a za pár hodin dorazili do přístavu

v  Branteviku. Jacobson dostal svých pět tisícovek, posadil se

do volva a odjel domů do Svarte. Holmgren zamkl kormidelnu

a přes otvor do nákladového prostoru natáhl plachtu. Přístav byl

prázdný a on pomalu a systematicky zkontroloval lana. Potom

vzal tašku s penězi a došel ke svému starému fordu, který přes

protesty nastartoval.

Obvykle by se v tuhle chvíli ponořil do snění o Porto Santu.

Ale tentokrát se mu před očima houpal červený záchranný člun.

V duchu se snažil vypočítat, kde by člun mohl vyplout na břeh.

Proudy jsou tu nevyzpytatelné a pořád se mění. Fouká nárazový

vítr, který se každou chvíli otáčí. Došel k závěru, že člun může

vyplavat na pobřeží prakticky kdekoliv. Přesto se domníval, že

to bude někde v okolí Ystadu. Pokud ho ovšem dřív neobjeví

po sádka nebo pasažéři některého z trajektů do Polska. Nevěděl,

mohl jen hádat.

Když dorazil do Ystadu, už se šeřilo. Na rohu u hotelu Conti

nental zastavil na červenou.

Dva muži v oblecích a kravatách, honilo se mu hlavou. Ve

člu nu? Něco na tom nesedělo. Něco, co viděl, aniž si toho všiml.

Právě když naskočila zelená, uvědomil si, o co šlo. Ti dva muži

nezemřeli ve člunu při nějaké nehodě. Už byli mrtví. Nemohl to

dokázat, těžko by to vyargumentoval. Přesto si byl jistý. Ty dva

do člunu někdo uložil už mrtvé.

V tom okamžiku se rozhodl. Zabočil doprava a zastavil u tele

fonní budky před knihkupectvím na náměstí. Pečlivě si rozmyslel,

12 henning mankell

co řekne. Potom vytočil číslo na informace a požádal o spojení

s policií. Když se dovolal, přes špinavé sklo telefonní budky za

hlédl, že opět začalo sněžit.

Bylo dvanáctého února 1991.

13 psi z rigy

2

Vrchní kriminální komisař Kurt Wallander seděl ve své kancelá

ři na policejní stanici v Ystadu a zíval. Otevřel pusu tak mocně,

že najednou dostal křeč do svalu pod bradou. Bolelo to příšerně.

Aby sval donutil opět se uvolnit, bušil se zespodu do brady klou

by prstů pravé ruky. Vtom vešel Martinsson, jeden z mladších po

licistů v okrsku. Ohromeně zůstal stát ve dveřích. Kurt Wallan

der pokračoval ve zpracovávání svalu, dokud bolest nepolevila.

Martinsson se otočil k odchodu.

„Pojď dál,“ řekl Wallander. „Tys nikdy nezíval tak, že tě chytla

křeč?“

Martinsson zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odpověděl. „Musím říct, že jsem se divil, co to vyvádíš.“

„Tak teď už to víš,“ pronesl Wallander. „Cos mi chtěl?“

Martinsson se posadil na židli a zašklebil se. V ruce držel po

známkový blok.

„Před několika minutami někdo telefonoval. A bylo to divné,“

začal. „Myslel jsem, že bys o tom měl vědět.“

„Divné telefonáty tu máme přece každý den,“ udiveně opáčil

Wallander.

„Nevím, co si o tom mám myslet,“ pokračoval Martinsson. „Ho

vor byl z telefonní budky. Nějaký muž tvrdil, že ke břehům ně

kde poblíž Ystadu brzo dopluje člun se dvěma mrtvými muži.

Ne představil se. Ani neřekl, kdo jsou ti mrtví nebo co se stalo.

Potom zavěsil.“

Wallander ho zaraženě pozoroval.

„To bylo všechno?“ zeptal se. „Kdo s ním mluvil?“

„Já,“ odvětil Martinsson. „Řekl přesně to, co jsi slyšel. Znělo

to tak nějak přesvědčivě.“

„Přesvědčivě?“

14 henning mankell

„Člověk si časem vypěstuje jistou rozlišovací schopnost,“ od

pověděl Martinsson váhavě. „Někdy prostě už slyšíš, že to není

nic vážného. Ale hlas toho, kdo volal, zněl hodně jistě.“

„Dva mrtví muži v záchranném člunu? Který by se měl objevit

někde tady na pobřeží?“

Martinsson přikývl.

Wallander potlačil další zívnutí a opřel se.

„Přišlo hlášení o nějakém neštěstí na moři?“ zeptal se.

„Nic,“ odpověděl Martinsson.

„Rozešli to do dalších okrsků podél pobřeží,“ řekl Wallander.

„Promluv si s námořní záchrannou službou. Ale nemůžeme zahá

jit pátrání založené jenom na anonymním telefonátu. Počkáme

a uvidíme.“

Martinsson se zvedl ze židle.

„Souhlasím,“ řekl. „Počkáme a uvidíme.“

„V noci to může být peklo,“ pronesl Wallander a pokývl hlavou

k oknu. „Ten sníh.“

„Já už každopádně chci jít domů,“ řekl Martinsson a pohlédl

na hodinky. „Sníh nesníh.“

Odešel a Wallander se protáhl. Cítil, jak moc je unavený. Pře

dešlé dvě noci musel přerušit snění a zasahovat u případů, kte

ré nemohly počkat do rána. Nejprve vedl hon na podezřelého

násilníka, který se ukryl v jedné z opuštěných chat v Sandsko

genu. Jelikož muž byl pod silným vlivem drog a panovaly obavy,

že by mohl být ozbrojený, vyčkávali až do pěti hodin do rána.

Pak se vzdal sám. Následující noc ho ze spánku vytrhlo zabití

v centru Ystadu. Zvrtla se tam nějaká narozeninová párty a osla

venec, muž kolem čtyřicítky, skončil s  porcovacím nožem ve

spánku.

Vstal a oblékl si zimní bundu. Musím se vyspat, řekl si. O ten

nečas se může postarat někdo jiný. Když vyšel ze stanice, mu

sel se v poryvech větru přikrčit. Odemkl auto a usedl do svého

15 psi z rigy

peugeota. Okénka byla pokrytá sněhem, takže se cítil jako v tep

lé, útulné místnosti. Pustil motor, vložil do přehrávače kazetu

a zavřel oči.

Okamžitě si vzpomněl na Rydberga. Ještě neuplynul ani mě

síc od chvíle, co jeho kolega a důvěrný přítel zemřel na rakovinu,

o níž se Wallander dozvěděl o rok dříve, když se společně snažili

vyřešit brutální vraždu starých manželů v Lenarpu. Během po

sledních měsíců jeho života, když už bylo všem a zejména Ryd

bergovi samému jasné, že konec je nevyhnutelný, pokoušel si

Wallander představit, jaké to bude přijít na stanici s vědomím, že

už tam Rydberg není. Jak se bez rad a úsudku starého zkušené

ho kolegy obejde? Pochopil, že na to je ještě brzy. Od té doby, co

Rydberg zůstal doma a posléze zemřel, se s žádným obtížnějším

případem nepotýkal. Ale chyběl mu.

Spustil stěrače a vyrazil domů. Město vypadalo opuštěně,

jako by se lidé připravovali na obléhání blížící se sněhovou bou

ří. Zastavil u benzinky na okruhu a koupil si večerník. Potom za

parkoval na ulici Mariagatan, kde bydlel, a vešel do bytu. Chystal

se vykoupat a uvařit si večeři. Než si půjde lehnout, chtěl ještě

zavolat otci, který bydlel v malém domku u Löderupu. Od loňska,

kdy se otec v náhlém pomatení smyslů vydal v noci na procház

ku oblečený jen do pyžama, si Wallander zvykl volat mu každý

večer. Měl pocit, že to dělá nejen kvůli otci, ale i kvůli sobě. Ne

ustále měl černé svědomí, že ho navštěvuje tak zřídka. Ale od té

loňské události má otec pečovatelku, která k němu pravidelně

dochází. Tím se jeho převážně nesnesitelné nálady poněkud zlep

šily. Ale stejně Wallandera hlodalo svědomí, že otci věnuje příliš

málo ze svého času.

Kurt Wallander se vykoupal, připravil si omeletu, zavolal otci

a šel si lehnout. Než zatáhl roletu na okně v ložnici, podíval se

do prázdné ulice. Osamělá pouliční lampa se pohupovala v ná

razech větru. Před očima mu tancovaly sněhové vločky. Zahlédl,

16 henning mankell

že teploměr ukazuje minus tři stupně. Že by se bouře přesunula

víc na jih? S bouchnutím stáhl roletu a zalezl pod peřinu. Oka

mžitě usnul.

Nazítří se cítil odpočatě. Už v sedm byl opět v kanceláři na po

licejní stanici. Až na několik drobných dopravních nehod byla

noc nečekaně klidná. Sněžení polevilo, sotva začalo. Wallander

odešel do jídelny, pokývl několika unaveným dopravním poli

cistům, kteří sklesle seděli nad hrnky s kávou, a také si jeden

kelímek nalil. Už po probuzení se rozhodl, že tento den dopíše

několik hlášení, která mu leží na stole. Šlo mimo jiné o jeden ošk

livý případ rvačky, do níž bylo namočeno několik Poláků. Jako

obvykle svalovali vinu jeden na druhého. Kromě toho chyběli

důvěryhodní svědci, kteří by si všimli, co se stalo, a mohli tudíž

podat ucelené informace. Ale zprávu sepsat musí, i když si uvě

domoval, že stejně nikdy nikoho neobžalují za to, že dal ukvape

ně někomu do zubů.

V půl jedenácté odstrčil poslední zprávu a došel si pro další

kávu. Cestou zpět zaslechl, že mu na stole zvoní telefon.

Byl to Martinsson.

„Pamatuješ si na ten člun?“ zeptal se.

Wallander musel pár vteřin přemýšlet, než mu došlo, co má

Martinsson na mysli.

„Ten chlapík, co volal, moc dobře věděl, o čem mluví,“ pokračo

val Martinsson. „Na pláž Mossby se vyplavil člun se dvěma mrt

volami. Objevila ho nějaká ženská, která tam venčila psa. V tele

fonu byla úplně hysterická.“

„Kdy telefonovala?“ zeptal se Wallander.

„Teď,“ odpověděl Martinsson. „Je to třicet vteřin.“

O dvě minuty později už byl Wallander na cestě na západ po

dél pobřeží směrem k pláži Mossby. Jel ve vlastním autě. Před

sebou měl Peterse a Noréna v policejním voze se zapnutou hou

17 psi z rigy

kačkou. Jeli podél moře a Wallander se otřásl, když viděl, jak se

o břeh lámou studené vlny. Ve zpětném zrcátku sledoval sanitku

a za ní Martinssona v dalším policejním voze.

Pláž Mossby byla opuštěná. Stánek byl zabedněný a řetězy

dětských houpaček skřípaly. Když Wallander vystoupil z auta,

ucítil na tváři studený vítr. Nahoře na travnatém břehu v mís

tě, odkud se svažuje písčitá pláž, stála osamělá postava a máva

la jednou rukou. Před ní sebou na vodítku neklidně trhal pes.

Wallander přidal do kroku. Jako obyčejně se obával toho, co uvi

dí. Pohled na mrtvé mu nikdy nebude lhostejný, nikdy si na to

nezvykne. S mrtvými to je stejné jako se živými, pokaždé vypa

dají jinak.

„Támhle,“ křičela ta hysterická paní. Wallander sledoval místo,

kam ukazovala. U břehu se pohupoval červený záchranný člun.

Zachytil se mezi několika kameny u dlouhého mola na koupání.

„Počkejte tady,“ pokynul Wallander ženě.

Potom sklouzl ze svahu a rozběhl se přes pláž. Došel na molo

a podíval se odtamtud do člunu. Leželi v něm dva mrtví muži.

Objímali se, byli bledí. Snažil se zachytit to, co vidí, jako by si ten

výjev fotografoval. Za ta léta, co pracoval u policie, se naučil, že

na prvním dojmu vždycky záleží. Mrtvý člověk nejčastěji před

stavuje konec dlouhého řetězce událostí. Někdy je možné tuto

posloupnost vytušit už na začátku.

Martinsson, který měl holínky, vlezl do vody a vytáhl člun na

pláž. Wallander si dřepnul a pozoroval ty dva mrtvé. Lidi od zá

chranky postávali mrzutě opodál, klepali se zimou a čekali s no

sítky. Wallander zvedl hlavu a zahlédl, jak se Peters snaží tu hys

terickou ženu uklidnit. Potom ho napadlo, jak je dobře, že sem

ten člun nedoplul v létě, kdy je pláž plná dovádějících a koupají

cích se dětí. Na to, co měl před sebou, nebyl hezký pohled. Mrt

voly už se začaly rozkládat, nezaměnitelný mrtvolný pach byl

cítit i na vzdory silnému větru.

18 henning mankell

Vytáhl z  kapsy gumové rukavice a  pomalu prohledával mrt

vým kapsy. Nic nenašel. Ale když jednomu z mužů opatrně odhr

nul sako, zjistil, že má bílou košili na prsou zbarvenou do hnědo

červena. Pohlédl na Martinssona.

„Tohle nebylo žádné námořní neštěstí,“ řekl. „To je vražda.

Mini málně tohohle chlapíka někdo střelil přímo do srdce.“

Zvedl se a ustoupil pár kroků stranou, aby Norén mohl člun

vyfotografovat.

„Co myslíš?“ řekl Martinssonovi.

Ten zavrtěl hlavou.

„Vůbec nevím,“ odpověděl.

Wallander člun pomalu obešel a pozoroval mrtvé. Oba muži

měli světlé vlasy a nemohlo jim být víc než třicet. Pokud se dalo

usuzovat podle rukou a oblečení, nebyli to dělníci. Ale kdo tedy

jsou? Proč nemají nic v  kapsách? Obcházel člun kolem doko

la. Sem tam si vyměnil pár slov s Martinssonem. Po půl hodině

usoudil, že už nemůže objevit nic dalšího. To už s metodickým

ohledáváním začali technici. Vztyčili nad člunem plastový pří

střešek. Peters dokončil focení, všichni mrzli a chtěli odtud pryč.

Wallander dumal nad tím, co by tomu řekl Rydberg. Všiml by si

něčeho, co jemu uniklo? Posadil se do auta a pustil motor, aby

se zahřál. Moře bylo šedivé a Wallander měl pocit, že má v hlavě

prázdno. Co ti dva byli vlastně zač?

O několik hodin později, když už byl tak promrzlý, že se celý

třásl, mohl konečně kývnout na muže ze záchranky, aby přinesli

nosítka. Bylo zapotřebí trochu hrubé síly, aby mrtvé vyprostili

ze vzájemného objetí. Když byly mrtvoly pryč, Wallander důklad

ně prozkoumal člun. Nebylo v něm však vůbec nic, dokonce ani

pádlo. Pohlédl na moře, jako by řešení leželo někde na horizontu.

„Můžeš si promluvit s tou ženou, která člun objevila,“ řekl Mar

tinssonovi.

„Už se stalo,“ odpověděl kolega zaraženě.

19 psi z rigy

„Pořádně,“ řekl Wallander. „V tomhle větru se moc mluvit nedá.

Vezmi ji na stanici. A Norén ať dohlédne na to, aby se k nám ten

člun dostal ve stejném stavu, v jakém je teď. Vyřiď mu to.“

Potom se vrátil k autu.

Teď bych potřeboval Rydberga, pomyslel si znovu. Čeho by si

všiml on a já to nevidím? Co by si myslel?

Jakmile se vrátil na stanici v Ystadu, šel rovnou za policejním

ředitelem Björkem. Podal mu krátké hlášení o tom, co viděl na

pláži Mossby. Björk znepokojeně naslouchal. Wallander měl čas

to pocit, že když se v jeho okrsku stane nějaký těžký zločin, Björk

se cítí osobně dotčený. Zároveň však vůči svému šéfovi choval

určitý respekt. Nepletl se jednotlivým policistům do vyšetřování

a nešetřil podporou, pokud s nějakým případem nemohli hnout.

Že dokáže být taky náladový, na to už si Wallander zvykl.

„Můžeš si ten případ nechat,“ řekl Björk, když Wallander skon

čil. „Pomůžou ti Martinsson a Hansson. Myslím, že na to může

me vyčlenit poměrně dost lidí.“

„Hansson má na starosti toho násilníka, kterého jsme chytili

tuhle v noci,“ namítl Wallander. „Možná bude lepší Svedberg.“

Björk přikývl. Bude to tak, jak si Wallander přeje. Jako ob

vykle.

Když vyšel z Björkovy kanceláře, uvědomil si, že má hlad. Pro

tože měl sklony k tloustnutí a neustále bojoval s hrozící nadvá

hou, často vynechával oběd. Ale ti dva mrtví v gumovém člunu

ho znepokojovali. Zajel do centra, zaparkoval jako obvykle na

ulici Stickgatan a vydal se úzkými, křivolakými uličkami do Fri

dolfovy cukrárny. Tam si dal pár chlebíčků a vypil sklenici mléka.

Celou dobu přemýšlel o tom, co se stalo. O den dříve, těsně před

šestou hodinou večer, zavolal na policii neznámý muž a  ano

nymně je varoval před tím, co by se mělo stát. Teď už je jasné, že

mluvil pravdu. K pobřeží doplul červený člun se dvěma mrtvými

20 henning mankell

muži. Minimálně jeden z nich byl zabit střelou přímo do srdce.

V kapsách nemají nic, co by prozradilo jejich totožnost.

A to je všechno.

Wallander vytáhl z kapsy tužku a na papírový ubrousek si

na psal několik poznámek. Už v téhle chvíli měl pěknou řádku

otázek, na které postrádal odpovědi. Neustále vedl vnitřní deba

tu s Rydbergem. Přemýšlím správně, nezapomněl jsem na nic?

Pokusil si představit Rydbergovy odpovědi a reakce. Občas se mu

to podařilo, někdy si vybavil jen Rydbergův vyhublý a propadlý

obličej na smrtelné posteli.

O půl čtvrté byl zpátky na stanici. Zatáhl do své kanceláře

Martinssona a Svedberga, zavřel dveře a požádal je, aby ho chví

li poslouchali.

„Tohle nebude snadné,“ začal. „Můžeme jenom doufat, že nám

něco řeknou výsledky pitvy a ohledání člunu a oblečení. Ale po

řád je tu pár otázek, na které bych rád znal odpovědi už teď.“

Svedberg se vestoje opíral o zeď a v ruce držel poznámkový

blok. Byl to skoro holohlavý čtyřicátník, který se v Ystadu na

rodil. Zlé jazyky o něm tvrdily, že sotva překročí hranice města,

začne se mu stýskat po domově. Často působil lenivým a  ne

zaujatým dojmem. Ale byl důkladný, a toho si Wallander cenil.

Martinsson představoval v mnohém Svedbergův opak. Měl těsně

po třicítce, narodil se v Trollhättanu a tvrdě si budoval kariéru

u policie. Kromě toho byl členem Lidové strany a podle toho, co

Wallander zaslechl, měl dobré vyhlídky, že by se v podzimních

volbách mohl dostat do obecního zastupitelstva. Jako policista

byl Martinsson impulzivní a trošku nedbalý. Ale často měl dobré

nápady a díky své ctižádosti vynakládal dostatek energie, pokud

věřil, že přišel na stopu řešení nějakého problému.

„Chci zjistit, odkud ten člun pochází,“ řekl Wallander. „Jakmile

se dozvíme, jak dlouho jsou ti dva muži mrtví, musíme se snažit

odhadnout, z kterého směru a jak dlouho sem ten člun plul.“

21 psi z rigy

Svedberg na něj udiveně pohlédl.

„To jde?“ řekl.

Wallander přikývl.

„Zavoláme do hydrometeorologického ústavu. O počasí a vět

rech tam vědí všechno. Tak si můžeme udělat poměrně dobrou

představu, odkud sem ten člun připlul. Pak chci vědět všechno,

co se o tom plavidle dá zjistit. Kde bylo vyrobené, jaká loď by

mohla takové čluny používat. Prostě všechno.“

Kývl hlavou směrem k Martinssonovi.

„To bude na tobě,“ řekl.

„Neměli bysme začít tím, že se podíváme do počítače, jestli se

po těch mužích nepátrá?“ zeptal se Martinsson.

„Dej se do toho,“ odpověděl Wallander. „Spoj se s námořní zá

chrannou službou, poptej se všude podél pobřeží. A zeptej se Björ

ka, jestli nemáme rovnou kontaktovat Interpol. Je jasné, že po

kud chceme zjistit, o koho jde, musíme na to jít zeširoka.“

Martinsson přikývl a něco si poznamenal. Svedberg zamyšle

ně okusoval tužku.

„Já prohlídnu jejich šaty,“ pokračoval Wallander. „Musí tam

být nějaká stopa. Aspoň něco.“

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vklouzl Norén. V ruce držel sro

lovanou námořní mapu.

„Říkal jsem si, že by se mohla hodit,“ prohodil.

Wallander souhlasil.

Rozvinuli mapu na stole a sklonili se nad ni, jako by plánovali

námořní bitvu.

„Jak rychle pluje takový člun?“ řekl Svedberg. „Proudy a větry

ho můžou zrychlovat i zpomalovat.“

Mlčky si mapu prohlíželi. Potom ji Wallander smotal a posta

vil do rohu za svou židli. Nikdo k tomu neměl co říct.

„Tak se do toho pustíme,“ pronesl. „Sejdeme se v šest a řekne

me si, co máme.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.