načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psí víno - Anna Blažíčková

Psí víno

Elektronická kniha: Psí víno
Autor:

Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá.Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.2%hodnoceni - 72.2%hodnoceni - 72.2%hodnoceni - 72.2%hodnoceni - 72.2% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 108
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2. vyd., (V Triádě 1.)
Spolupracovali: fotografie Věra Koubová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-872-5618-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Novela, v níž se autorka vrací k prostým osudům svých rodičů a prarodičů na malé české město v době po druhé světové válce.

Popis nakladatele

Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá.
Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí.
Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína
bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející,
ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost.
Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.

Zařazeno v kategoriích
Anna Blažíčková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PSÍ VÍNO

Psí víno



PSÍ VÍNO

Anna Blažíčková

Triáda


© Anna Blažíčková, 2010

Photos © Věra Koubová, 2010

ISBN tištěné knihy 978-80-87256-18-3

ISBN verze PDF 978-80-87256-82-4


7

Matka už měla na sobě navlečeno to, co nazývala chalát. Dvapopelavé hadry na podlahu, ještě svítící novotou, v rozích sešité k sobě.

Dírou prostrčila hlavu. Jako kněz ornátem.

– Tak jedem, křikl zvenku otec.

Otevřenými dveřmi se z kuchyně dívám přes předsíň do zahrady. A to je prosinec. Zavírat otec neměl čas. I skleněné dveře na schody byly dokořán. Žlutý ubrus pokrytý igelitem, zelené lino, dlaždice a hnědý běhoun s oranžovým vzorem, svah se skalkou protivchodu. Úlevný pohled. Když se stavěl tenhle dům, chtěla jsem mítkolem cesty zídku, matka prosadila skalku, že je to levnější a snazší. Byl to dobrý nápad. Kolikrát jsem znenadání od stolu přes talíř zvedla oči a zakoukala se, překvapena její blízkostí, na zaschlý, k podzimku včas nevytrhaný plevel a metlice, vyrážející sněhem, na zelené placky mechu nebo růžové a modré trsy skalniček, jaký byl zrovna roční čas. Různé podoby skalky se navzájempřekrývají, pletou se mi, ale jedna zůstává mimo ostatní – jasná, přesná,stále táž.

Bylo pozdě večer, za předsíňovými dveřmi tma hustší nežobvykle, obloha zatažená, ani hvězdičky. Jen blesky občas z té temnoty vyřízly zřetelný obraz, barvy ostré a zkreslené, s odstíny domodra a fialova: uprostřed skoro odkvetlé skalky stál keřík rudýchkvětů, rudější než ve dne, jediný, co toho roku vyrostl z celého balíčku semen; ohnivý jazyk nebo planoucí srdce, tak nějak divné měljméno. Keř jako podpálený bleskem. Vytáhlo mě to až ke sklupředsíňových dveří, stála jsem tam tiše jako myš, venku cloumal vítrvětvemi a déšť přitloukal trávu k zemi, přes sklo se lily proudy vody, přesto jsem dobře rozpoznávala divoké, úzkostné zmítání a svíjení všeho, co bylo slabší než živly. Žluté klikatiny blesků zhášela tma, rachot roztřásal zemi, ale uvnitř v domě nikoho neprobudil; pěti ustrašenými smysly jsem vnímala předbouřkové, zdmi uchráněné teplo domu a jeho ticho.

Spal tu otec, matka, můj muž, děti, sestra a její dvě děti. Otec s malým valníčkem zastavil těsně u schodů. – Nasedat!

Jsme navlečené. Neohrabané jako mroži. Matka nové tepláky,první, které si v životě pořídila. Zvlášť pro tenhle účel. Otec začal jezdit pro mléko po obědě. Léta jezdil ráno, a to ona s ním nemohla jet, po ránu jí bylo nejhůř. Polehávala, brala prášky a krotila záchvat. Ale po obědě si troufla, už byla zima, koupila si tepláky a pod kabátušila chalát. Sedly jsme na prkno, položené přes vůz. Otec nikdyneměl dost trpělivosti přibít zespodu napříč na správném místěprkýnko, aby to s námi nemohlo spadnout. Když jsme jeli minule na starý hřbitov, v zatáčce prkno sjelo a vyklopilo nás do vozu.

Polštáře nahřáté na kamnech. Teplou stranou navrch a přesnohy deku. Je prosinec, ale což se dřív nejezdilo na saních celou zimu?

Od školy se nám smáli kluci. Matka po betonové zídce kolemschodů přešla jako provazolezec do odklopené korby. Vymyslela jsem to já, zeď byla v jedné rovině s vozem, nenamáhalo ji to tolik. Beranice, rukavice z kůže, prsty zabořené do měkké králičiny. Tak jsemchodila dřív sama do polí. Teď už tak daleko nedojdu, žádné půldennícesty po zaváté a zmrzlé oranici, pořád rovně, jak se mi zlíbí, jako Ježíš po vlnách, které napřed učinil nehybnými. Nebylo snadné přejít na druhý břeh. Přede mnou celý záliv za lesy ukrytého moře, hladinabílá, ledová tříšť. Ledový sníh. A zajíci, hlídkující, panáčkující,hledající bezpečný úkryt, domorodci té pustiny. Já cizinec. Vetřelec.

Který s nimi chce žít v míru. To oni nevědí. Averze k celémulidskému rodu.

– Ty cesty jsou moje největší radost, řekla matka. Hodina tam ahodina zpátky. Jedou spolu, i když je studený vítr nebo padá sníh sdeštěm. Otec musí, matka chce.

Vůz je starý, omšelý jako dna lodí. Dnes ráno v něm otec vozil hnůj, pak uhlí, vnitřek korby je černý od mouru. Vzadu za námidrkotá dvanáct konví, koš s rohlíky a chlebem. A nákup pro ženské z Lišek. Máslo, tvaroh a maso se veze na vesnici.

Přes město lidé koukají, někteří s pochopením. Stará Sed láčková, už léta stůně. Starý ji vozí ven. A dneska tu má dceru, z Prahy. Taková divná existence, něco vyštudovala, ale nedělá nic, nebo dělá? Že sem tak může jezdit.

Za městem je sídliště. Na našich bývalých polích, dědových ababiččiných. Vojáci za ně zaplatili na dané po měry slušně, postavili jsme si barák. Otec na těch polích kdysi zakládal sad. Velkoryse, jak jinak. Pásy jabloní a třešní se táhly přes celé pole, pět set metrů, jeden vedle druhého. Mezi nimi na úzkých pruzích orat, sít, otáčet se skoněm. Babička otci nikdy neodpustila, že jimi zničil pole. Sadařství otec nerozuměl, řezat stromy ho nebavilo, ani hnojit, stříkat a bílit vápnem. Jablka červivěla, ale na podzim jsme jich přece sklidili dost – pro vlastní potřebu, ne na výdělek. Třešně se vedly, ještě teď sem tam nějaká stojí mezi otlučenými baráky na sídlišti, odrbaná kluky. Pole už nemáme, kůň otci zůstal. Vozí s ním smetí z města, dříví,uhlí, písek, a každý den mléko z Lišek, vesnice o šesti číslech, mlékárna se nechce zdržovat oklikou pro pár konví.

Za sídlištěm ve dou k silnici tři příčné cesty. U té prostřední kůň sám od sebe přejde přes vozovku na nesprávnou stranu. Je takzvyklý, kulhá, a tady přestává provoz, zamíří si to na měkkou krajnici. Letos jsme neměli dobrý rok. Matka na jaře dlouho ležela vnemocnici, to nebylo tak zvláštní, byla tam už dobře podvacáté, jenžetentokrát to bylo jiné. Ještě než odjela, kůň Bobík, nejlepší, jakého jsme kdy měli, mladý, stoprocentní, jak říkal otec, všemu zvyklý, čekat, stát pod transportérem, potkávat vozy s jeřábem i žrát v ziměslámu, přitom pěkný, kulatý a vzhledný, děti mu sedaly na hřbet ipadaly pod kopyta, nelekal se, nikoho nezranil, stoprocentní kůň, to otec neřekl o žádném jiném, už stál v maštali se zlámanou nohou, ale otec to nevěděl, ještě mu mazal kotník černou mastí, prováděl ho podvoře a věřil zvěrolékaři, že je to jen zaskočená krev.

Jak se u nás řeklo, že kůň kulhá, už jsem věděla, že je zle. Apokaždé zatím bylo. Ale otec mi telefonoval do Prahy bezstarostně, to přejde, nemysli na to, pusť to z hlavy, dneska mi řekl řezník Mřenka, abych mu zkusil zvednout zdravou nohu, jestli bude stát na tébolavé, kost není zlámaná, a stál, jak pěkně! Otec nedokázal podávat špatné zprávy. Bobík kulhá, za týden budu jezdit.

Kůň přešel na nesprávnou stranu. Ne Bobík, ten nový. Rajka. Už zase kulhá.

– Tuhle tady takhle jedu, řekl otec, – a přede mnou esenbák. Pane Sedláček, jak to jedete, neznáte předpisy? Jak chce kobyla, povídám mu. Bolí ji nohy.

– A von?

– Nic. Smál se. Z pravé strany, za sídlištěm, poslední výběžek města. Továrna. Zlevé, ještě kus cesty, nový hřbitov. A pak už jen pěkná, rovná silnice, na Lišky z ní za hájkem odbočuje jílová polní pěšina. Silnice sama znenadání končí v lese. Nad řekou. V těch místech měla státpřehrada, v plánech se našly chyby, stavět se nezačalo. Ale silnice zůstala, ponejvíc pro potřeby mého otce. Stěží tu přejede něco jiného než on s koněm. Ve dvou ze šesti baráků ve vsi bydlí stařeny, které do města nechodí. Ostatní vesničané málokdy.

Z továrny vyjela proti nám motorka. Starý, rovný muž, vpohledu tupé, vyčkávavé nepřátelství, předem zahrnující všechno. Poválce u nás na silvestra popíjel a vyprávěl o Buchenwaldu. Jak jen tak tak odtud vyvázl. Šťastný a kamarádský. Ale začalo se mu přílišdobře vést. Jeho dcera chodila se mnou do školy, byla starší, propadala, až se nakonec dostala do naší třídy. Potom rychle vystudovala,rychleji než my ostatní, stala se ředitelkou školy. Její bratr kapitán,major, podplukovník. Dávno s námi nemluvili. Jen jejich maminkanebyla pyšná, taky se těšila z úspěchu dětí, to určitě. U ní toprocházelo. Už dva roky je mrtvá, s tou jsem se bavívala často, potkávaly jsme se v polích, trhala vnukům léčivé byliny do školy na sušení,vytahovala z košíku mateřídoušku, abych se podívala, jak špatně se trhá, i s kořeny. Pak šla na operaci, po ní bledší než dřív stála mezi vrátky s háčkováním v ruce, ukazovala mi, jak už pokročila. Snad taoperace pomůže, říkaly jsme. To víte, ze začátku je po ní člověk slabej.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist