načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psí průšviháři – Neposlušný pudlík špindíra - Tui T. Sutherland

Psí průšviháři – Neposlušný pudlík špindíra

Elektronická kniha: Psí průšviháři – Neposlušný pudlík špindíra
Autor:

Róza je šťastná. Rodiče konečně kývli a ona si může spolu se svými bratry vybrat psa! A protože má ráda, když je všechno krásné a čisté, potěší ji, že nakonec zvítězí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 152
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Pet trouble: Mud-puddle poodle přeložila Eva Brožová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3566-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Róza je šťastná. Rodiče konečně kývli a ona si může spolu se svými bratry vybrat psa! A protože má ráda, když je všechno krásné a čisté, potěší ji, že nakonec zvítězí roztomilý pudlík. Jenže se ukáže, že její princeznička se raději válí v hlíně, než aby spořádaně ležela na polštářku.

Zařazeno v kategoriích
Tui T. Sutherland - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Psí průšviháři –

Neposlušný pudlík

špindíra

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Tui T. Sutherlandová

Psí průšviháři – Neposlušný pudlík špindíra – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Napsala Tui T. Sutherlandová


Tui T. Sutherlandová

Psí průšviháři

Neposlušný pudlík špindíra

Poprvé vydalo v roce 2009 nakladatelství Scholastic Inc., 557 Broadway,

New York, NY 10012.

Copyright © 2009 by Tui T. Sutherland

ISBN 978-0-545-10243-8

All rights reserved. Published by arrangement with Scholastic Inc. 557

Broadway, New York, NY 10012, USA.

Z anglického originálu Pet Trouble: Mud-Puddle Poodle přeložila Eva Brožová.

Obálku vytvořilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Kamila Flonerová

Redakční úprava Marie Kejvalová

Jazyková korektura Lucie Sedláčková

Odpovědná redaktorka Ilona Sedláčková

Technická redaktorka Lucie Mikešová

Vydalo nakladatelství Fragment ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 31 571, 1. vydání.

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Albatros Media, Vladimír Dvořák

České vydání © Albatros Media a. s., 2018

Translation © Eva Brožová, 2018

Cover photos © 1000 Words; Eric Isselee; piyaphong / Shutterstock.com

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez

písemného souhlasu majitelů práv.

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

ISBN 978-80-253-3566-6 (1. vydání, 2018)

ISBN 978-80-253-3620-5 (1. zveřejnění, 2018)


Pro Sunshine, moji vlastní Bublinu J


Obsah

Kapitola 1 7

Kapitola 2 17

Kapitola 3 29

Kapitola 4 36

Kapitola 5 41

Kapitola 6 53

Kapitola 7 63

Kapitola 8 71

Kapitola 9 79

Kapitola 10 88

Kapitola 11 100

Kapitola 12 111

Kapitola 13 120

Kapitola 14 129

Kapitola 15 138

Kapitola 16 148


7

Kapitola 1

Když máma řekla, že bychom si mohli (konečně) pořídit

psa, měla jsem jasnou představu, jakého chci.

Ale to nepochopíte, dokud o mně nebudete něco málo

vědět, takže začnu právě u toho.

Jmenuju se Róza Sanchezová. Mám kudrnaté černé vlasy, hnědé oči a moje oblíbená barva je růžová. Je mi deset let a mám čtyři starší bratry.

Čtyři.

Čtyři starší bratry.

Jen si to zkuste představit. Pomůžu vám: Jsou hluční. Jsou špinaví. Celý den běhají po domě, rozbíjejí věci adělají rámus jako stádo hrochů.

A nikdy mi nevěnují pozornost, protože jsem „moc malá“, i když Dan je jenom o rok starší než já, a podle mě je to nefér.

Tak proč bych měla chtít psa, který bude stejný jako

oni? Další velké, hlučné, špinavé zvíře v domě – vždyť už

máme čtyři!

Tohle ne, vážení. Přesně jsem věděla, co chci. Chtěla

jsem malou psí slečnu s růžovými mašlemi na hlavě, jako

mám já. Bude milá, tichá, hodná a decentní, stejně jako já.

No, tak jo. Nejsem pořád milá. Ani tichá. Fajn, ani

dobře vychovaná! Ale kdo mi to může vyčítat? Jen sipředstavte, čemu musím čelit! Když si chci doma něcoprosadit, musím taky být slyšet.

Ale věděla jsem, že jakmile budu mít svého dokonalého

pejska, všechno se změní. Bude to moje fenka. Pomůže mi

vyvážit všechen ten klučičí brajgl, který u nás doma pořád

panuje. Bude mojí malou princeznou a společně budeme

moct ignorovat moje bratry, stejně jako oni ignorují mě.

No, věci se nevyvinuly přesně tak, jak jsem sinaplánovala...

Odstartoval to Dan. Jeho nejlepší kamarád Patrik dostal

těsně před začátkem školního roku psa a Dan o němneřetržitě mluvil snad dva týdny. Bylo to samé „Hádej, co

Merlin provedl“, „Merlin je totálně úžasný“, „Bylo bysuer, kdyby měl Merlin kamaráda,“ a tak dál a tak dál.

Ve čtvrtek před soutěží talentů jsme tohozázračného psa konečně všichni poznali, protože Patrik nám ho

přivedl ukázat. Přiznávám, že Merlin je fakt skvělý. Má

lesklou zlatavou srst a roztomilou, usměvavou tvář. Ale po

jeho odchodu byla naše krásná modrá pohovka samý světlý

chlup. Bratrům to bylo fuk, ale mně ne! Líbí se mi, když je

všechno čisté a upravené. Mí zpocení bratři nesmí vstoupit

do mého pokoje, takže je to zdaleka nejčistější místnost

v domě.

Potom co Patrik s Merlinem odešli, Dan vrhl na mámu

prosebný pohled. Vykulil oči a sepnul si ruce pod bradou.

„Prosím, mami,“ řekl. „Prosím, prosím, prosím, můžeme

si pořídit psa?“

Nevěděl, že poslouchám. Schovávala jsem se zapohovkou (teď za mimořádně chlupatou pohovkou), protože

jsem věděla, prostě jsem věděla, že na ni zkusí tenhle trik.

„No...,“ protáhla máma. „Vážně je to moc milý pes.“

„Kdybychom si taky pořídili zlatého retrívra,“ tlačil Dan

na pilu, „pak by si mohl hrát s Merlinem! To by bylo super!“

„Ani náhodou!“ zaječela jsem a vyběhla zpoza pohovky.

Dan leknutím nadskočil, což bylo šíleně legrační. Ukázala

jsem na něj prstem. „Dobře víš, že zlatého retrívra nechci,

Dane! Já bych měla rozhodnout, jakou rasu si pořídíme,

protože jsem nejmladší, takže s ním budu doma, až vy

všichni odejdete na vysokou!“


10

„Jen o rok déle než já!“ vykřikl Dan. „A to jen vpřípadě, jestli tě dřív nevyhodíme, protože jsi panovačná apořád nás špehuješ!“

„A ty jsi zase podrazák!“ zahulákala jsem.

„A ty jsi otravná jako osina v zadku!“ odsekl Dan.

„Půjdu si lehnout,“ oznámila máma.

„Vidíš, zkazila jsi to!“ vyštěkl na mě Dan. „Počkej, mami!“

„Tak dobře, poslouchám,“ odpověděla máma.„Můžeme si pořídit psa. Ale musíte se dohodnout na rase.Domluvte se.“ Pak si šla dát špunty do uší, což dělá často.

Ale už by měla vědět, že „domluva“ v našem doměnefunguje. Já a moji bratři se na ničem neshodneme.

Když jsme jeli vloni o prázdninách do New Yorku, Dan

chtěl jít na stadion Yankees, Carlos do přírodovědnéhomuzea, aby viděl kosti dinosaurů, Miguel do Rockefellerova

centra vyhlížet slavné osobnosti a Oliver si přál navštívit

Newyorskou univerzitu, protože na ní chce studovat.

Já chtěla jít do obchodu, kde prodávají nejrůznější věci

pro holky, a dát si čaj v hotelu Plaza stejně jako Eloise,

hrdinka mojí oblíbené knížky.

Už chápete, proč musím být tak hlučná, abych si něco

prosadila?

Nakonec mě máma vzala do Plazy a táta jel se všemi

mými bratry na stadion Yankees, což mi vyhovovalo.


11

Ale vyřešit tenhle spor tak jednoduché nebude, pokud si

nepořídíme pět psů, na což podle mě není máma (a ani náš

nábytek) připravená.

K obrovské hádce došlo o dva dny později, když jsme v sobotu večer, den po soutěži talentů, všichni seděli ustolu v kuchyni. Byl tam dokonce i Oliver, což bylo hodně

zvláštní. Je mu sedmnáct, takže soboty obvykle tráví se

svou přítelkyní Mirou. Máma říká, že Mira je „muybonita“, a já tvrdím, že je pro Olivera až moc super.

Každopádně, podle mě zůstal v sobotu večer doma,

protože jsme se celý den hádali, jaké plemeno psa sipořídíme. Asi věděl, že kdyby odešel, neměl by sebemenší

šanci prosadit svůj návrh.

Ten den vařil táta, takže jsme měli jeho proslulé chilli con carne, které zbožňuju, protože je šíleně dobré, ale vadí mi, že nejde vyprat, když si s ním pobryndám oblečení. Kluci jím navíc vždycky pokecají krásný žlutý ubrus,protože – jestli jsem se o tom ještě nezmínila – jsou čuňata.

„Takže,“ řekl táta, když jsme dojídali, „slyším, že sebavíme o psech.“

Chudák táta. Je významný právník, takže pořádpracuje, a když má práce nad hlavu, je úplně mimo, jako by nedokázal myslet na nic jiného než na své případy. A když se pak vrátí na zem, je o několik týdnů pozadu za vším, co se děje. Vždycky si všimne mého účesu až deset dní potom, co jsem si ho pořídila. Dana se vyptává na baseball v zimě a na fotbal na jaře, i když byl ten týden na utkání.

Loni blahopřál Carlosovi (můj třetí nejstarší bratr) k výhře

v odborné olympiádě – fakt si nedělám legraci – měsícpotom, co se konala. Podle mě pořád ještě nezaregistroval, že Oliver má konečně holku.

Takže neměl tušení, jakou přestřelku touhle otázkou

odstartuje. Ale máma jo. Sotva to dořekl, nervózně sebou

škubla.

„Všichni se chováte nefér!“ vykřikl Dan okamžitě.„Pořídit si psa byl můj nápad! Chci zlatého retrívra!“

„Cože? To já chtěl vždycky psa!“ zahulákal Miguel. Je

mu patnáct a od chvíle, co začal studovat střední školu, se

z něj stal pan Šampon. Přísahám, že používá víc gelu na

vlasy než všichni účinkující v mámině oblíbené telenovele.

„Mami, jen si vzpomeň... Chtěl jsem psa dávno předtím,

než jsi vůbec uměl mluvit, Dane! A já chci rotvajlera.“

„Na to zapomeň!“ přerušil ho Carlos. „Měli bychom si

pořídit border kolii! Border kolie jsou šííííleně chytré!“

Dan obrátil oči v sloup. Samozřejmě že Carlos chtěl

chytrého psa. Je mnohem chytřejší než my všichni ostatní.

Umím si představit, jak Carlos společně s border kolií řeší

početní příklady a posmívají se spolužákům v osmé třídě.

„Musíme mít knírače velkého,“ oznámil Oliverrozhodně. Vždycky se snaží působit, jako by to, že jenejbr />

13

starší, znamenalo, že má právo rozhodovat. Alenefunguje to.

„Nevím, co to je,“ řekl Dan, „ale zní to, jako když si chceš pořídit chlapa, a ne psa. Blbost! Bude to zlatý retrívr!“

Praštila jsem vidličkou do stolu (nejdřív jsem se ujistila, že na ní není chilli con carne). „Ne a ne a ne!“ zaječela jsem. „Nechci velkého psa! CHCI TOY PUDLA!“

Všichni bratři hlasitě zasténali. Dan předstíral, že ze zoufalství mlátí hlavou o stůl. Samozřejmě se mu do vlasů dostalo chilli, ale neměla jsem v úmyslu mu to říct.

„Jen přes moji mrtvolu,“ prohlásil Oliver.

„Malý holčičí pes!“ zakvílel Miguel. „Ani náhodou!“

„Kluci se mi budou šíleně smát, když si pořídímemalého plyšáka,“ namítl Dan rozzuřeně.

„Mami, řekni jí ne,“ zaškemral Carlos.

„Sklapni!“ zavřískla jsem. „Můžu mít vlastní názor! CHCI TOY PUDLA!“

„Tohle bude pokračovat tři dny,“ prohodila máma ktátovi.

„Proboha,“ zaúpěl táta a promnul si spánky.

Uvažovala jsem, že znovu zaječím: „Chci toy pudla!“, ale připadalo mi, že táta přemýšlí, a tak jsem si torozmyslela. Moje kamarádky si myslí, že u nás doma panuje

totální zmatek, já však většinou odhadnu, kdy je vhodná

doba křičet a kdy mlčet. Když se táta takhle mračí, vím, že


14

se chystá pronést něco chytrého. A pokud jsem v tu chvíli

zticha, většinou usoudí, že já jsem ta hodná, a nechá mě

vyhrát.

„Vyřešíme to,“ prohlásil. „Všichni tu zůstaňte.“ Zvedl se

a odešel do suterénu, kde pracuje, když je doma.

Dan se na mě zamračil přes stůl. Vyplázla jsem na něj

jazyk.

„Heleďte,“ řekl Oliver tónem proboha, chovejme se jako

dospělí. „Fakt bychom si měli pořídit knírače velkého. Je to

jedna z ras, na kterou není Mira alergická.“

„Pudlové jsou takyhyo-a-ler-gen-ní,“ namítla jsem.

To slovo jsem se učila dlouhé hodiny. Znamená to, žene

línají, takže na ně není většina lidí alergická. Je to jedna

z jejich nejlepších vlastností. Věděla jsem, že mámě se to

bude taky líbit. To ona bude totiž pravděpodobně vysávat

psí chlupy, jestliže si pořídíme velkého línajícího psa.

„Jo, ale jsou hloupí,“ protestoval Carlos.

„Carlosi,“ pronesla máma varovně.

„Naopak, pudlové jsou druzí nejchytřejší ze všech psích

plemen,“ odsekla jsem. „To je pravda. Můžeš si to vyhledat

na internetu.“ Jo, řekla jsem to arogantně. Zasloužil si to.

Myslel si, kdovíjak není geniální, ale ve skutečnosti opu

dlech vůbec nic nevěděl.

„Jasně,“ utrousil Dan. „Jako by něco s tak malou hlavou

mohlo mít mozek.“


15

„Jsou chytřejší než ty!“ vybuchla jsem.

„Rózo,“ zasáhla máma.

Měla jsem blízko k tomu, abych na Dana mrskla plnou

lžíci chilli omáčky – a bylo mi úplně fuk, že nadělámne

pořádek –, ale v tu chvíli se naštěstí vrátil táta ze suterénu.

Nesl bílou, dokonale smazanou tabuli, která mu visí nad

stolem. Byl to tak zvláštní pohled, že jsme všichni asi na

třicet vteřin zmlkli a jen na něj ohromeně zírali.

„Následujte mě prosím do obýváku,“ vyzval nás táta

s úsměvem.

Všichni jsme vyskočili ze židle a jako stádorozběsně

ných bizonů se řítili do obývacího pokoje. Heleďte, chci se

chovat jako dáma, ale když se v tomhle doměnepohybuje

te rychle, budete sedět na zemi. Dorazila jsem k velkému

zelenému křeslu s květovaným potahem dřív než Dan, což

ho rozběsnilo ještě víc. Ale vyhrál nad Carlosem souboj

o místo na pohovce, takže na koberci skončil můj geniální

třináctiletý bratr.

Táta postavil tabuli na židli z kuchyně a nakreslil na ni

tabulku, která vypadala takhle:

Jméno Plemeno 1. kolo 2. kolo 3. kolo Vítěz

RÓZA toy pudl

DAN zlatý retrívr

CARLOS border kolie

MIGUEL rotvajler

OLIVER knírač velký


16

„Napsal jsem to správně?“ ujistil se táta. „Jsou to rasy, které jste si vybrali?“

„Toy pudl, toy pudl!“ vykřikla jsem.

„Jo, tati, je to správně,“ řekl Carlos.

„Jasně! Rotvajler!“ zaječel Miguel.

„Ne – zlatý retrívr!“ zahulákal Danny.

„Tati, co znamená ten zbytek?“ zeptal se Oliver. „První kolo? Druhé kolo?“

Táta se usmál. „Rozhodneme spor spravedlivě.Zahrajeme si hru.“

Kapitola 2

Okamžitě se mě zmocnilo podezření. Jak si jistě umíte

představit, u nás doma můžu jen těžko vyhrát, kdyžsoutěžím se čtyřmi velkými staršími surovci.

„Doufám, že nebudeme závodit v běhu,“ utrousila jsem.

„Nebo baseballu. Nebo v jídle.“ Loni v létě jsme zjistili, že

Dan dokáže spořádat dvanáct párků v rohlíku za sebou

a nepozvrací se. Třináct párků v rohlíku už ne.

Táta zavrtěl hlavou. „Neboj se, Rózo. Vynasnažíme se

hrát spravedlivě. Takže, protože jste si všichni tak jistírasou, kterou chcete – zjistíme, kolik toho o ní víte.“

Fakt jsem skoro praštila pěstí do vzduchu, jak mě to

nadchlo. Nikdo o tom nevěděl, ale přemýšlela jsem opudlech dlouhé měsíce. Přečetla jsem o nich všechno, co jsem

našla na internetu. Mí bratři si mysleli, že chci pudla jen

proto, že je malý a vypadá jako princeznička, což je tak

trochu pravda. Ale existuje spousta malých psů, kteřívyadají jako princezničky, a já je všechny prostudovala, než

jsem si vybrala toy pudla. Rozhodně toy pudl.

„Señoro, kdybyste mi mohla pomoct,“ pronesl tátagalantně k mámě a něco jí pošeptal. Máma odešla dopracovny a vrátila se s listem čistého papíru a tužkou pro každého

z nás. „Můžeme začít... První kolo!“

Vzala jsem si od mámy tužku a zvedla ze stolku velkou

uměleckou knížku o aztéckých památkách, na kterou jsem

si položila papír.

„Dámy a pánové!“ zvolal táta. Sepnul si ruce za zády

a začal přecházet sem a tam. Došlo mi, že předstírá, že je

u soudu. Jednou jsem ho viděla předkládat případ porotě.

Byl vážně přesvědčivý.

Jednou bych chtěla vyhrávat spory tak jako on, tím, že

znám fakta a říkám je správně, jenže takhle se u nás doma

nevyhrávají, proto se zatím musím chovat jako vždycky,

tedy co nejhlasitěji.

„Váš první úkol,“ začal táta, „je... nakreslit psa, kterého

chcete!“

„Co když někdo neumí vůbec kreslit?“ zeptala jsem se.

„Jako Dan?“

„Sklapni!“ odsekl Dan.


19

„Dobře víš, že jsi nikdy neměl obrázek na nástěnce!“

zaječela jsem na něj.

„To je jedno,“ pronesl táta klidně. „Nejde nám o krásu,

ale o přesné zachycení podle čtyřbodové škály.“

Nikdo z nás neměl tušení, co to znamená, ale stejně

jsme všichni začali kreslit. Pro mě to byla hračka.Stáh

la jsem si tisíce obrázků toy pudlů a uložila si je do tajné

složky v našem rodinném počítači. (Nazvala jsem ji „Zac

Efron“, abych se ujistila, že na ni mí bratři nekliknou.)

Nejradši kreslím oblečení, takže o kreslení psů toho moc

nevím, ale pokusila jsem se nakreslit Vikki. To je pudlísleč

na, která vyhrála všechny soutěže krásy a má vlastníwebo

vou stránku. Je moc krásná. Když běží, její malinké pacičky

cupitají, a je vždycky perfektně upravená. Hebkou bílou srst

má kolem obličeje prakticky vysoustruhovanou jakorozto

milý marshmallowek a bambulky na kotnících jsou dokonale

kulaté. Stejně tak i chomáček na konci ocásku. Je nádherná.

Všichni jsme podali obrázky tátovi. Když Dan vzal do

ruky ten můj, aby ho podal dál, řekl: „To není pes! To je

nějaká hloupá socha vystříhaná ze živého plotu!“

„A co má být ten tvůj?“ odsekla jsem. „Mop nebogra

pefruit?“

„To by stačilo,“ zasáhla máma. Společně s tátoustudo

vali obrázky. Máma si přinesla laptop, aby si mohlivyhle

dat všechny psy na internetu.


20

„Dobře,“ zamumlal táta konečně. „Všichni mohli vtomhle kole získat celkem čtyři body, každý za to, že správně zachytíte uši, ocas, tělesné proporce a tvar čenichu. Synu,“ položil ruku Oliverovi na rameno, „ty bohužel dostáváš nulu.“ Zvedl Oliverův obrázek s „kníračem velkým“.

Pes měl dlouhé, plandavé uši, dlouhý ocas, krátké nohy a rozpláclý čenich. Vůbec nevypadal jako knírač, což vím, protože při studiu malých psů jsem si vyhledala i miniaturní knírače. Po pravdě, Oliverův obrázek nepřipomínalžádného psa, jakého jsem kdy viděla. Vyprskla jsem smíchy.

„Tak jo, dobře,“ připustil Oliver. „Nevím, jakvypadají. Jen jsem ten název viděl na seznamu hypoalergenních psích ras. Ale je to na vás! Mira už sem nikdy nepřijde, jestli si pořídíme psa, na kterého bude alergická!“

„Búú!“ zabučel Dan. „Příští rok půjdeš na vysokou!Vůbec by ses volby neměl účastnit!“

Zatímco táta četl zbývající výsledky, Oliver si založil ruce v podpaží a trucoval.

„Migueli, ty získáváš dva body,“ pokračoval táta. „Jeden bod jsi ztratil, protože jsi nakreslil vztyčené uši. Rotvajleři mají malé uši, ale sklopené. Taky jsme ti srazili bod za to, že tvůj pes má moc špičatý čenich.“

Carlos získal tři body. O jeden přišel kvůli tomu, že

ocas jeho border kolie byl moc krátký a hladký, což je

hloupost, protože jsme všichni viděli film Babe –Prasátbr />

21

ko už tolikrát, abychom věděli, že border kolie mají ocas

dlouhý a chundelatý.

Já a Dan jsme obdrželi čtyři body. Dan samozřejmě

přesně věděl, jak vypadají zlatí retrívři, protože už čtrnáct

dní trávil s Merlinem dvacet čtyři hodin denně, sedm dní

v týdnu. Bude to můj nejtěžší soupeř.

Takže teď vypadala tabulka takhle:

Jméno Plemeno 1. kolo 2. kolo 3. kolo Vítěz

RÓZA toy pudl 4

DAN zlatý retrívr 4

CARLOS border kolie 3

MIGUEL rotvajler 2

OLIVER knírač velký 0

„Já už nechci hrát,“ prohlásil Oliver. „Je mi fuk, jakou

rasu psa si pořídíme. Mira se se mnou asi stejně rozejde.“

Ignorovali jsme ho. Oliver je občas náladový a směšný.

Máma tvrdí, že „za to může puberta“, ale já taková určitě

nebudu.

„Druhé kolo!“ oznámil táta. „Bleskové kolo! Za jeden

bod! Řekni slavného psa své rasy – může být skutečný

nebo vymyšlený. Začni, Migueli!“

„To není fér!“ protestoval Miguel. „Žádní slavnírotvaj

leři neexistují!“

Věděla jsem, že jsem jich několik viděla ve filmech, ale

neměla jsem v úmyslu mu pomoct.


22

„Existují,“ namítl táta, který studoval internet. „Je mi líto, Migueli. Nula bodů. Carlosi, je řada na tobě.“

„Fly a Rex z Prasátka Babe,“ odpověděl okamžitěCarlos. To rozhodně nebylo spravedlivé, protože jsme ten film

viděli snad tisíckrát. Je to jeden z mála, který mámevšichni rádi, protože pro Olivera a Miguela není „mocdětinský“, ale pro mě není moc děsivý a pro Dana moc nudný.

„Dane?“ vyzval táta Dana.

„Merlin!“ vykřikl Dan.

„To se nepočítá!“ protestovala jsem. „Merlin není slavný!“

„Je slavný v naší škole!“ namítl Dan. Měl pravdu.Merlin se první den školy objevil na školním dvoře a o pár dní později proběhl během polední přestávky jídelnou aodstartoval jídlovou bitvu (zatím jsem nezjistila, jak k tomu došlo, ale řekla bych, že v tom měl prsty Dan). Potom jsme ten nepořádek museli všichni uklidit, což bylonechutné. Každopádně jsem to brala jako důkaz, že Merlin je absolutně neovladatelný. Chceme takového psa?Myslím, že ne.

„Dokážeš přijít na zlatého retrívra, který je o něcoslavnější?“ zeptal se táta Dana.

„Tak dobře, co třeba ten, který hraje ve filmechkošíkovou?“ řekl Dan. „A jeden je taky v tom seriálu, který

sleduje máma.“

„Měl by znát jejich jména!“ namítla jsem.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist