načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Psáno na vodu palbou kulometnou - Jaroslav Erik Frič

Psáno na vodu palbou kulometnou

Elektronická kniha: Psáno na vodu palbou kulometnou
Autor: Jaroslav Erik Frič

- Psáno na vodu palbou kulometnou je ojedinělý deník prvních let nového tisíciletí, velkolepá koláž událostí, textů, snů, citací, dialogů, úvah a reflexí, prodchnutá neobyčejnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 214
Rozměr: 18 cm
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Dauphin, 2012
ISBN: 978-80-727-2439-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Básník, hudebník a nakladatel Jaroslav Erik Frič v přítomném svazku publikuje svůj denní blog, koncipovaný jako svérázné "jiné psaní", které probíhalo od června 2007. Deníková forma blogu reflektuje spektrum duchovního a kulturního dění. Ojedinělý deník prvních let nového tisíciletí je velkolepou koláží událostí, textů, snů, diaologů prodchnutou neobyčejnou mravní silou a poctivostí. Text psaný poetikou Zábranových deníků, Divišovy Teorie (ne)spolehlivosti či Hančových Záznamů postupně začal oslovovat široký okruh obecenstva, které JEFův blog, slovy jednoho čtenáře "v této šílené době při duševním zdraví udržoval".

Popis nakladatele

Psáno na vodu palbou kulometnou je ojedinělý deník prvních let nového tisíciletí, velkolepá koláž událostí, textů, snů, citací, dialogů, úvah a reflexí, prodchnutá neobyčejnou mravní silou a poctivostí a zaznamenaná okouzlujícím jazykem. Text poetiky Zábranových Deníků, Divišovy Teorie spolehlivosti či Hančových deníků postupně začal oslovovat široký okruh obecenstva, které JEFův blog, slovy jednoho čtenáře, „v této šílené době při duševním zdraví udržoval“.

([blogové deníky I)
Předmětná hesla
Frič, Jaroslav Erik, 1949-
Čeští básníci -- 20.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Erik Frič - další tituly autora:
JEF psáno na vodu palbou kulometnou JEF psáno na vodu palbou kulometnou
JEF psáno na vodu palbou kulometnou II. JEF psáno na vodu palbou kulometnou II.
JEF psáno na vodu pod palbou kulometnou III. JEF psáno na vodu pod palbou kulometnou III.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jaroslav Erik Frič (1949) básník, hudebník, nakladatel, organizátor undergroundových festivalů, busker. Studoval angličtinu a filosofii na filosofické fakultě olomoucké a brněnské university. Vyučil se ovšem také číšníkem

a v podniku Restaurace a jídelny vzdoroval až do roku 1989. Žije větši

nou v Brně.

Začal s počátkem 70. let s přáteli vydávat samizdaty Texty přátel i vlast

ní sborníky, na Veveří spoluprovozoval bytovou scénu Šlépěj v okně. Po

revoluci založil nakladatelství Votobia, které záhy opustil a  zřídil si

vlastní nakladatelství Vetus Via.

V nové době organizuje festivaly jako Napříč – Konec léta, Potulný dělník

či permanentní festival Uši a Vítr a dlouhodobé multižánrové projek

ty (výstavní a múzické programy Potulná akademie). Založil občanské sdružení Proximus a  obecně prospěšnou společnost Christiania, zejména na podporu kultury a  menšin. Je redaktorem souvisejících periodik: nynějšího almanachu BOX a  měsíčníku Potulné akademie Uši a Vítr. Vydal sbírky Kolotoče bílé hlasy (1 9 9 3) , Houpací kůň šera a jiné básně (1 9 9 8) , Americká antologie & Po- slední autobus noční linky (2004) a  dále zhudebněné poémy Jsi orkneyské víno  (2003; s  Čvachtavým l a c h t a n e m) , S kým skončila noc a Poslední autobus noční linky (2006; s Josefem Klíčem) a Na každý den napsal’s smrt (2010; s Josefem Klíčem a dalšími). Je rovněž autorem několika rozhlasových scénářů. Od června roku 2007 píše denní blog koncipovaný jako „jiné psaní“. Psáno na vodu palbou kulometnou je ojedinělý deník prvních let nového tisíciletí, velkolepá koláž událostí, textů, snů, citací, dialogů, úvah a reflexí, prodchnutá neobyčejnou mravní silou a poctivostí a zaznamenaná okouzlujícím jazykem. Text poetiky Zábranových Deníků, Divišovy Teorie spolehlivosti či Hančových deníků postupně začal oslovovat široký okruh obecenstva, které JEFův blog, slovy jednoho čtenáře, „v této šílené době při duševním zdraví udržoval“.

Střepiny života muže, který se dokázal obětovat své víře a vášni.


jaroslav erik frič blogové deníky I/2007


dauphin 2012


JEF

psáno na vodu palbou kulometnou


Tato kniha se těší laskavé podpoře Ministerstva kultury České republiky

© Jaroslav Erik Frič, 2012

Photo © Vladimír Smýkal – Havran

Design © Radka Konvičková, 2012

© Dauphin, 2012

ISBN 978-80-7272-439-0

ISBN 978-80-7272-536-6 (pdf)

ISBN 978-80-7272-537-3 (e-pub)


5

Sobota 23. června 2007

vzduch se po dešti ochladil, z předsíně, kam jsem měl dveře zavřené, ještě vy

dechovalo horko, vzal jsem knihu černošské poezie a vyšel ven, rozhodl jsem se

pro denní procházky, kotníky mám často oteklé, ze sezení u počítače či v hos

podě, vyšel jsem do vlahého podvečera a zamířil na Kraví horu, dech po večer

ních lécích sloužil dobře, blížila se magická svatojánská noc, šel jsem – což je

stále více a více nejen otázka dechu – svižnějším krokem, přemítal jsem, že mu

sím napsat text o Juditě Matouškové na úterní vernisáž, ona sama sice nepřijde,

je v Německu, ale co si tak cestou zrovna umanuju – měl bych o každé výstavě,

což znamená jednou za měsíc, poslední úterý, napsat pár osobních slov o vysta

vujícím, podařilo se mi to zatím jenom u prvních dvou, Honzy Steklíka a Zdeň

ky Řezbové; Petra Veselého a Ivana Kříže, už starší chlapíky, jsem nechal jejich

vlastním textům a  jejich autorské četbě, jdu v  těchto úvahách, nejprve ulička

mi kolem Akademie věd, zjišťuju, že se zřejmě osazenstvo akademické trochu

vyměnilo, už tam není historický ústav, nýbrž psychologický, pak dějiny umě

ní a obory etymologie a dialektologie ústavu pro jazyk český, Bůh ví, kdo tam

sedí, jdu do kopce, sem tam pobíhající pes s vyplazeným jazykem, usilovný po

starší běžec v asketických trenýrkách, s bázlivým pohledem, docházím k hvěz

dárně, pak přes horizont k parku, kde si sedám na lavičku a začínám do malého

poznámkového bločku s „textem pro J. M.“, s textem o mracích, výstavách, kte

ré už u nás měla, jak tak píšu, blíží se ke mně kluk, křižuje trávník, v modrákách

sice poměrně čistých a neobnošených, na levém stehně roztržených půlmetro

vou dírou, v jakési vietnamské formě bagančat, zdraví mě, sedá si na lavičku ke

mně, v prvních dvou větách mi vyká, ale hned přechází do tykání: „Co kreslíš?

Co píšeš?“ – „Takový text k výstavě, kterou bych měl uvádět,“ říkám, on na to,

že z malířů má nejradši Antonína Procházku a taky Emila Fillu anebo Salvadora

Dalího, ten je vůbec nejlepší! dávám mu za pravdu, ač je viditelně přiopilý, a ne

vyloučil bych taky nějaký druh drogy, i když mé znalosti drog nejdou příliš hlu


6

boko a  poznám jen účinky marihuany, snad pervitinu nebo heroinu, ale moje

cesty šly vždycky trochu mimo, o něčem jsem se poučil z Burroughse, něco od

drogmenů, s nimiž jsem se stýkal, „Já jsem evangelík,“ říká mladík, hádal bych

mu tak dvacet dva dvacet tři nanejvýš, „Věříš v Boha?“ ptá se, říkám, že jsem ka

tolík, což ho pobaví a říká: „To bych tě měl natáhnout na skřipec!“ a směje se,

„Já tebe – ale ty mě ne,“ zajímavá úvaha, říká, že je po otci Maďar a že mutuje na

vlkodlaka, začne výt, je to dobré vytí, vyje fakt dobře, několikrát to zopakuje,

„Jsem evangelík, to jediný mě může zachránit, ale nevěřím v Pannu Marii, ne

poskvrněný početí je blbost, to není možný!“, namítám, že celý svět je tak tro

chu nemožný, celé to stvoření, které je všude kolem, je tak málo uvěřitelné, na

tožpak věci, jejichž existenci pokládáme za samozřejmou, i  když jsme je taky

nikdy neviděli, můj společník kývá nesouhlasně hlavou a ukazuje na kostel před

náma: „To je evangelickej kostel, tam Panna Maria nesmí!“, musím říct, že to je

katolický kostel, sv. Augustina, učitele Církve, „Blbost,“ říká, „to je evangelic

kej kostel,“ musím to ještě jemně zopakovat, ale on se nedá: „Chceš se hádat?“

– „Ne, nechci, nechme to tak, nemusíme o tom mluvit,“ pomalu se sbírám k od

chodu, „Máš nějaký prachy?“ ptá se můj vynucený společník, „Mám tři koru

ny,“ říkám, „ty mi zbyly z nákupu, víc nemám, ale můžu ti je dát,“ tak jo, aspoň

prý dá něco dohromady na víno, „Půjdu asi za kámošem,“ končí náš hovor, „Ať

se ti daří,“ říkám, „Chuj s tym,“ on na to, obrat ostravský, který v hovoru pou

žil už dvakrát předtím, jdu zase vzhůru do kopce k hvězdárně, je bezmála de

vět, což znamená osm podle normálního, neletního času, jdu napříč zahrádka

mi Kraví hory, pak scházím na Mučednickou a přes Veveří zpět do redakce, noc

svatojánská, magická, zvláštní, větřík je chladivý, denní světlo pomalu sklouzá

vá do temnějších odstínů po fasádách domů, havraní stříbro a temnějící stíny,

další den, další noc –

Brno, 22.11 


7

Neděle 24. června 2007

text pro Juditu Matouškovou jsem nakonec napsal dnes ráno, vstal jsem brzy, ač

jsem šel spát o půl třetí, nač se válet, když člověk může vstát, text pro J. M. pře

píšu, v úterý použiju, je dnes slavnost narození svatého Jana Křtitele, to je dobrý

patron, odcházím do komínského kostela sv. Vavřince, je nádherný letní den, jdu

pěšky několik zastávek trolejbusových, v  kostele přede mnou mladá (bílá) ma

minka v  exotické červené sukni s  malým černouškem ve věku důvěřivosti a  ra

dosti z každé maličkosti, ten kostel byl kdysi jako filiální zřízen Eliškou Rejčkou,

k  starobrněnské bazilice přifařen, je starobylý a  venkovský, chodím především

tam, i s přáteli, když někdy přijedou, slyším, že svatý Jan na poušti se živil kobyl

kami a lesním medem, pak když po požehnání odcházím, zvažuju, zda jet tram

vají nebo trolejbusem, i  do hospody bych zašel, na polívku, na jedno pivo, ale

poslední tři koruny jsem dal tomu klukovi na Kraví hoře včera, což by stejně by

lo málo, u  stánku s  časopisy reklama na „letní sexy tetování“, co je to za život,

kobylky a tetování, říká mi T., že tetování se mu líbí, a říká to už podruhé, já si

ale myslím, že tělo je chrám Ducha Svatého, což je Církevní učení, které mi vyho

vuje, s touto kůží půjdou do hrobu, možná zítra, věřím samozřejmě ve vzkříšení

mrtvých, a je psáno, že vstaneme v oslavených tělech, tedy krásných, v nejkrás

nějším květu mládí, ale myslím si taky, že tam tetování už nebude hrát roli –

Brno, 12.45

Pondělí 25. června 2007

(Text pro Juditu Matouškovou) 

Bylo by nepřesné a hloupé, kdybych řekl, že Juditu Matouškovou znám. A při

tom jsem se na dvou výstavách J. M. podílel, a osobně je domlouval. Tato je tře

tí. No, musím říct, že největší, neboť ta první byla instalací asi osmi menších fo

tografií a ta druhá byla „výstava jednoho obrazu“. Obě se uskutečnily ve sklepě

Skleněné louky. 


8

Ty fotografie vyjadřovaly jakési vzpomínky na dětství u babičky, to zázemí, to bezpečí starých, pečlivě ošetřovaných a větraných pruhovaných duchen, jež chránily dítě před drzostí a vulgaritou světa a skýtaly oporu snům, jimiž se tápavě a usilovně a sebezáchovně posilujeme celý život. Ale ta druhá výstava, ta „výstava jednoho obrazu“, už byla věnována mrakům. Byla to vlastně výstava jednoho mraku. 

Vráťa Brabenec v jednom rozhovoru – když vyprávěl o životě s Indiány v Kanadě – citoval jednoho starého šamana, který periodické výkřiky na adresu půvabů přítomných dam a nadšení, jak mu chutná jíst, prokládal hovorem o tom, jak bílá civilizace musí zahynout, protože nerozumí řeči zvířat, nerozumí hlasům ryb, neví, proč a  kam táhnou lososi a  nedokáže nic vyčíst z  mraků, jejich tvarů a pohybu, jenom snad – tak trochu – jaké bude počasí, což je koneckonců jedno. Pohyby mraků. Mraky jako takové. Pohyb jako takový. 

Judita M. maluje mraky a  horizonty. Vlastně jsem nikdy žádný jiný její obraz neviděl. Mraky. Mraky a  pohyb. Judita sama se vernisáže nemohla zúčastnit, protože právě pobývá v Německu, odkud hned po příjezdu mi poslala mail, v kterém píše o tamějších mracích, ve dvou vrstvách jdoucích, z nichž každá se pohybuje jinou rychlostí, a taky o minilesíku, malém hájku, skrz který na všechny strany prosvítá tráva, což se snažila nakreslit, ale nešlo to. 

Už dříve mi Judita poslala krátký text o této, přítomné výstavě. O výstavě, jejíž název je „Vedu? Nevedu?“, což jsem chápal obecně, jaksi životně a metaforicky: Vedu svůj život, nebo jsem jím vlečen? Vedu ho tak, jak mám, nebo špatně, apod. Nenapadlo mě vskutku, že je míněn pohyb mraků ve vztahu k pozorovatelce – zda právě teď je před mrakem či za ním. Ale i to je obecnější věc, věc vztahu k prostředí, k přírodě. A taky tajemství individuálního člověka a toho, kam jeho cesta „vede“ či „nevede“.

Vztah k  přírodě a  jeho jedinečnost je, jak známo, vlastní právě Indiánům, o nichž byla řeč. A já – člověk městský a syn bílé kultury – bych opravdu nedokázal odpovědět na zmíněné šamanské výzvy, jako bych nedokázal říct, proč

9

a kdy Indiáni tančí. Není to právě tak obtížné, jako určit, kam jdou mraky a kam

nás vede jejich sledování? Řekl bych, že k pokoře a k tanci. K nejlepší vlastnosti

a nejlepšímu pohybu. –

Br no, 9.28

Úterý 26. června 2007

samozřejmě, že mám pochybnosti nad psaním tohoto „blogu“, tohoto „jiného

psaní“, pro něž jsem se rozhodoval naněkolikrát, v  hovorech s  několika lidmi,

kteří se divili, upozorňovali atd., čtu v  Pierru Reverdym, že „básník je (totiž)

pec na spalování skutečna“, je to vlastně pocit, který sdílím a který mě posouvá

a upřesňuje v čase, v míjení, které je nevyhnutelné, v komunikaci napříč osoba

mi a časy, která je taky nevyhnutelná, zpravodajství jakési, které může přechá

zet v nejrůznější druhy fikce a provokace, ve smyslu textů, které jsem psal jako

zápisky snů a poetické touhy v šestnácti sedmnácti letech, které byly nesrozumi

telné, temné a mučivě vážné, tak pro to jsem se rozhodl, pro uchopení jakéhosi

„prchajícího útlocitu dětství“, když věk se nachyluje, času zbývá, nevíme kolik,

jak je psáno, nevíme hodiny, kdy přijde zloděj a najde nás spící, nepřipravené,

dnešní úterý bylo vernisážové, nebo spíše mělo být, instalace tří obrazů Judity

Matouškové, její seriál mraků, kdy k mému textu mělo být ještě hudební vystou

pení, které jsem jak na webu, tak v pozvánkách uvedl, dvě osoby, dva muzikan

ti, které osobně neznám, které si Judita domluvila, a  já ještě v  neděli upřesňo

val telefonicky s mužskou částí tohoto dua, nepřišli, neozvali se, pro mne dost

zvláštní, musím přiznat, a nevzpomínám, že by se mi kdy při mém „snažení“ ně

co takového stalo, ale třeba jsem to nějak svou nedůvtipností zavinil, nevím, ve

čer v klubu jsme ovšem byli odměněni znamenitými výkony strážnických mu

zikantů (Skamafutra a  StBend), a  co člověk by chtěl vlastně na světě, nevyjde

jedno, vyjde druhé, a snahy nemají být nějak příliš urputné –

Brno, 23.58

10

Středa 27. června 2007

je v mém životě jedna bytost, o níž nevím, kam patří, odkud ji znám, ač její tvář je

mi tak dobře známa, ale trpím zcela úplným zatměním, že nevím, kam tato bytost

patří, co dělá, kde ji vídávám, je to – při mé tak často rozptýlené pozornosti a mat

né paměti – přesto zvláštní druh zatmění, minule mi vykala, dnes mi tyká, usmí

vá se stejně, ale kam patří? odkud je? proč jsem byl postižen touto slepotou? lítali

včera chrousti, na zahrádce na Šelepce, R. říká, že to nejsou chrousti, ale chrous

tíci, taky se mi zdají trošku menší než v dětství, s panem Neplechem když jsme je

v srpnové noci lovili, děti, my děti, a pan Neplech, je tomu samozřejmě mnoho let

a chrousti byli větší, jako vše bylo větší a krásnější a lepší, protože perspektiva se

zkracuje, realita odírána jako rybí kostřička, skutečnost stále méně a méně skuteč

ná a méně podstatná, „kdo mluví o vítězství? vydržet je vše“ –

Brno, 22.53

Čtvrtek 28. června 2007

na pondělku jsem si zvlášť nechal záležet, psal jsem si poznámky do bločku už

během hovoru s R., po osmé hodině večerní, na zahrádce hospody Šelepka, šlo

mi to, dařilo se, byl jsem spokojen s formulacemi a přítel R. platil, pak už měl

jsem se rozhodně odebrat někam do neviditelnosti, jako staří sloni chodí umřít,

já naopak jsem se odebral do známého podniku S. L., do sklepních prostorů ov

šemže, tam s několika muzikanty ještě pohovořil, několika plzeňskými pivy vy

čerpal svou (už dávno vysypanou) kapsu, ztratil kdesi školní plnicí pero značky

Einstein, jakož i ten bloček s báječnými nápady a moudrými postřehy, barman,

přívětivý sice, nic nenašel, snad prý pero někde zahlédl, dá mi ho, až si vzpo

mene, kam ho dal, nespokojenost s pondělkem a současně radost, že další den

jsem přidal do náhrdelníku života, jehož tak málo si vážíme, tak málo se sklání

me před jeho radostmi, tak málo jsme potěšeni jeho slávou, noblesou a  magií,

tak málo oceňujeme jeho něžné strasti, vidím, jak zvláštními věcmi se dnes lidé

11

zabývají, v  Mandragoře včera říká M., že jeden ze synů našich známých se za

bývá jakýmsi snad druhem sociologie či psychologie, prý jeho oborem je „opti

malizovat byrokratické chování“, což mi bere vítr z plachet, slova z úst, sleduju

už jen názvy některých vysokoškolských oborů, kdy „přísná vědeckost“ vytvá

ří stále přesnější a přesnější formulace, upřesňuje a upřesňuje, až nakonec neří

ká nic, tam, kde dřív stačila „metafysika“ či „filosofie“ či „poesie“, tam horečnatá

vědeckost upřesňuje, definuje, pitvá a třídí, zatímco koncové lucerny vlaku re

ality mizí do stále obtížněji dohlédnutelných dálek, a pošetilost umělcova stále

markantnější a trapnější, vidím kolem sebe neuvěřitelné věci, jakými se lidé za

bývají, jsou ovšem i jiní, důvěrně blízcí, třeba přítel P., který mi před několika

dny píše SMS, „... stále dřepím ve špitále, je to ohavné, v pauzách mezi bolest

mi, blitím a zákroky vytvářím nový sólový pořad – 120 dnů Sodomy dle de Sa

de, tímto se ti nabízím na červenec – srpen...“ nebo jiný přítel P., který na mou

zmínku v mailu: „Co vlastně lze na životě pokazit?“ píše: „Pokazit nelze nic, jak

si upřímně říkám, lze ho žít a dívat se přímo... jednat... vnímat... mít trpělivost...

nespěchat a přitom hořet... být tichý i hlasitý... důvěřovat...“ –

Brno, 8.06

Pátek 29. června 2007

netvrdil jsem, že žánr nemůže být fikce, nebo, tak trochu fikce, hlavně je to žánr

zcela odlišný od dalšího psaní, „jiné psaní“ jsem si to pro sebe nazval, něco, co

není, aniž se snaží být, poezií, být deníkem, být esejem, být vážným záznamem,

které zásadně píšu plnicím perem, jakási kulometná snaha zachytit něco, co ji

nak by zachyceno nebylo, mám již celou knihu fejetonů, esejů a glos, které by

nevznikly, kdyby nebyly objednány rozhlasem, anketami, časopisy, mám rád

bonmot Oscara Wildea – „Pravda je jen jedna stránka reality, ta méně zajímavá“

– je to samozřejmě strašná věta, kterou jsem se vždycky bavil, která odlehčovala,

která obveselovala, která nadlehčovala břímě času, včera v knihkupectví u Jose

12

fa J. autogramiáda Pavla Z., housle – Cigi, hodně lidí, i to místo Prahy, kde se ten

den přehánějí bouře, buší liják i kroupy, i zas obloha se protrhává a odkrývá sytý

azur nebe, je dobré, to místo na Novém Městě Pražském, hodně lidí, řada přátel,

s nimiž nenutno mluvit, jen pozdravit, jen usmívat se, P. čtení je drastické, osob

ní a mučivě bolestivé, tak aspoň na mne doléhá, jsem úplně jiný a cítím jinak, ex

trovertními projevy nekrvácím, naopak mne posilují, to čtení je obdivuhodné,

silné, přesně vážené a mně nezbývá, než stydět se za své snadnosti a „hry“, čas

to nepochopitelné i mně samému, ten žánr může být i fikce, jen poezie to nebu

de, ani esej ani fejeton ani jiné cílené psaní, jen kulometný zápis, klapkové psaní,

pouze a jen „jiné psaní“ –

Pr aha, 10.53

v únavě docházím k nádraží, spěchám, protože čas k odjezdu se nachyluje, je před

polednem, ale nádraží není pro pěší, je jen pro systémy a  podsystémy turis mu,

pro putující metrem, auty, hromadnou dopravou, jdu v  prachu po uzounkém

chodníku, kolem se syčením, rachotem a skřípěním míjejí auta, náklaďáky, kami

ony, sotva se mezi ně a betonová svodidla vejdu, s krosnou na zádech, nevím ku

dy, nevím jak, nakonec přece jen nějak se proplétám na nástupiště, kolem jakých

si výprodejových obchodů, rozkopaných chodníků, oplocených jam, upach těně

klesám do podchodu, nástupiště 4, ztěžka docházím a  hledám místo, jen snad

tři minuty zbývají, bez lístku, jen s nutností odjet, sedám vedle černého chlapíka

a dva šikmooké páry, mám silný pocit, že právě tam patřím, rád, že nemusím po

slouchat mateřštinu, že mohu svobodně klimbat s cizinci, cizím jazykem, cizími

knihami v rukou, jako rezervu mám půjčenou stovku a k tomu 202 Kč, ale cesta

stojí 204, mladá průvodčí s mašinkou na břichu nad dvoukorunou jen mávne ru

kou a stovka zase mizí v zadní kapse, není vždycky tak špatně na světě –

vlak mezi Prahou – hlavním nádražím

a žďárem nad Sázavou, 13.47 

13

Sobota 30. června 2007

druhý den festivalu, nemám sil psát o  včerejších kapelách, třeba jindy, teď po

dvanácté hodině hrál v prvním patře zámecké budovy Pepa K. novou kompozi

ci „120 dnů Sodomy“ podle markýze de Sade, mluvím s P. o tom, jak toto téma

koho z nás oslovuje, jak nás to drásavě zasahuje, každého jinak, slovo o Pasoli

nim, slovo o Peteru Weisovi, špitály, nemohoucnost, i P. přiznává, že ho to drtí,

děsí, zasahuje, ale každý z nás, ať jakkoli se třeba snaží život s přáteli „koordino

vat“, je jinde, jinými věcmi nejvážněji žije, sílí se, padá s nimi, hudba a zpěv, řev,

křik, kvílení nemírně silné, jiné, jiné, než jak Pepu znáváme, jen malé vlaštov

ky, v hnízdech ukrytých v otvorech po stropních trámech, mají odvahu pípnout

a pípají po dobu celé půlhodinové skladby, je to P. za doprovodu maličkých vla

štovčích holátek, P. řvoucí, kvílející a drásajících svůj nástroj, Hora Mortis, Hora

Mortis!, a Hospodine – Co? –

zámek radešín, 13.55 

Neděle 1. července 2007

neděle, na poště čekají dopisy s  červeným pruhem, únava nijak velká, spíš jen

mírná rozechvělost, vše při starém, vše stejné, vše tíživě i svěže stejné, dny, dny,

soumrak, v  hlavě sebezáchovně prázdno, magma příběhů, očí, postav, hlasů,

sluneční letargie, mrákotné odcházení dne, jedna modlitba je zvláště důležitá,

ta ranní, ta, která děkuje, za milostivou ochranu a uchování před náhlou smrtí,

žijeme trapně, jako by to mělo být navěky, matné vědomí, marná snaha, zas stále

jen osvěžování, stále jen propadání, stále jen údiv a podiv nad milosrdenstvím,

které se rozprostírá nad veškerým lidským snažením, dobrou noc –

zámek radešín, Brno, 22.22

14

Pondělí 2. července 2007

ptají se mě často, proč „Uši a Vítr“, vysvětluju, že to není vymyšlené, před ně

kolika lety jsem měl sen, o tom, že mám hudební vydavatelství, že vydávám vi

nylové desky, ta značka se jmenovala Ears & Wind Records, v tom snu jsem vi

děl dokonce i logo, i česká verze toho názvu mi oznívala v uších, a s tím jsem

se taky probudil, měl jsem intenzivní pocit, že to je báječný nápad, mé nadše

ní však postupně vychládalo, ale napsal jsem to sousloví na papír a nechal ho

povalovat v  redakci na jednom stolku, abych si ověřil jeho působení v  čase,

a v tom čase, jak se mi zdálo, ten název obstál, jenom jsem nevěděl, pro co ho

použít, pak, když jsem se rozhodl založit pravidelné večery Potulné akademie,

seděl jsem v hospodě s Honzou S. a Marianem P., jimž jsem ten projekt nekon

čících čtvrtků – včetně „výstav jednoho obrazu“ – nadšeně představoval, i jim,

zdálo se, se líbil, jen název nemám, uzavíral jsem rozpačitě, pak jsem velmi ne

jistě pronesl, že by se to mohlo jmenovat Uši a Vítr, což oni – k mému překva

pení – velmi kvitovali, dokonce i  s  jistým nadšením, H. S. dokonce hned na

účtenku nakreslil logo – ucho, z něhož paprskovitě „vane vítr“, tak tedy k to

mu došlo, k názvu, který už dnes, po letech, mi připadá i docela samozřejmý,

přesto čas od času se najde někdo, kdo se smíchem se mě ptá, cože ten název

znamená, i když, jako by všichni tomu rozuměli a pobaveně ho akceptovali ja

ko něco jasného, ač je to sousloví skutečně snové jako ostatně tolik jiných sou

sloví (a věcí) na světě –

Brno, 13.34 

Úterý 3. července 2007

noční svítící mraky, osvětlované půlnočním sluncem, pohybující se rychlostí

100 až 150 km v hodině, v mezosféře, ale jen v létě, kdy mezosféra vychladne,

jsou vidět hlavně v Německu, taky ve Vídni, občas i u nás, na severu, svítící mra

ky defilující vesmírem, pro oči hvězdářů, dětí a nespavců, říká H. S. včera v hos

15

podě, že při nějakém flámu došlo k přesunu do kavárny Slavie, kde slunce pro

světlovalo na stole postavené panáky různých barev (při hře „Franto, nezlob

se!“, v níž ten, kdo vyhrával, vlastně prohrával), tu prý náhle vstala Naděžda P.,

zatáhla u okna jakýsi závěs a prohlásila: „Ve dne je světla dost, sluníčko má sví

tit v noci!“, taky se domlouvám s Pepou K., že zahraje v kostele sv. Markéty svou

skladbu „Lacrimosa dies illa“ (Onen slzavý den, na text Requiem), taky o jeho

vystoupení na zámku R. mluvíme ( Job): Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Kdo

rozměřil ji, víš-li? Kdo rozdělil povodní tok? Kdo stvořil u vnitřnostech lidských moudrost?

Zdali hádající se s Hospodinem obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť na to odpoví, sedí-

me ještě dlouho do noci s místními v bufetu u amfiteátru, naproti je na fasádě

starými vybledlými literami napsáno „Sklad uherské mouky, mlýnských výrob

ků...“, zbytek nečitelný, městu Š. byl oficiálně přiznán statut města k 1. 1. 1965,

nikdy jsem netušil, že existuje nějaká zastávka „Křehlíkova“, na níž jsem – omy

lem – vystoupil, řádně zaplativ jízdné, ale ocitl jsem se místo v Brně v městě Š.,

nebo snad to byla Slatina, špatně jsem se orientoval, chtěl jsem se zeptat, zašel

do jakési ubytovny, kde nikdo nebyl, vše bylo otevřené, přístupné, snad bývalý

hotel, ve kterém ale vůbec nikdo nebyl –

3.–4. července, šlaPanice, 23.49, Brno, 02.13 

Středa 4. července 2007

k tomu včerejšímu (dnešnímu) hotelu či co to bylo, jednou, to jsem zrovna pra

coval v P. n. D., jsem se nechal odvézt z práce do V. a rozhodl se, že ještě zajdu

do Z-ckého hotelu, jenomže byl jsem ve stavu, že jsem si vůbec neuvědomoval,

že už je dávno po sezóně, Z-cký hotel dávno zavřený a na zimu konzervovaný,

stál jsem před vstupními dveřmi a ťukal na sklené výplně, uvnitř tma, nikde ani

živáčka, což mě rozčílilo, postavil jsem se zády ke skleněným výplním a pro se

be si řekl – šéf hotelu byl můj dobrý známý – „Tak ty mi teda neotevřeš?!“ a obě

ma pěstmi jsem ty skleněné výplně rozbil, potom jsem vstoupil dovnitř, zul si

16

boty (dnes mi to samozřejmě připadá divné, ale byl jsem trochu v mezisvětě, ně

jakým těžkým pitím po práci, do V. mě přivezla servírka, která jediná v našem

hotelu byla střízlivá), vstoupil jsem do lokálu a  začal procházet, v  ponožkách,

hotelem, po širokém schodišti do poschodí, které bylo volně přístupné, ale měl

jsem to v hlavě dost spletené, najednou jsem měl pocit, že jsem na zámku v Led

nici, někde poblíž skleníků, procházel jsem ztemnělým hotelem, byly asi dvě ne

bo tři hodiny v noci, a když jsem tuto malou hotelovou exkurzi absolvoval, vrá

til jsem se do lokálu v přízemí, sedl si ke stolu poblíž vstupních dveří a usnul, až

ranní světlo mě probudilo, měl jsem hlavu na stole a díval se zešikma, jak kolem

rozbitých hotelových dveří – aniž by si všimly, že jsou výplně rozbité – chodi

ly sousedky do mlékárny, která s hotelem sousedila, trochu jsem se probral, na

šel boty a ve chvíli, kdy zrovna kolem nikdo nešel, vstoupil rozbitými dveřmi na

chodník a zamířil na nedalekou policejní strážnici (tehdy jsem většinu tamějších

esenbáků znal, čas od času taky chodili ke mně do hospody), službu měl Miloš

S., říkám: „Milošu, vloupal jsem se v noci do Z-ckýho hotelu, rozbil jsem vstup

ní dveře a přespal v lokále a teď jdu za tebou ti to říct,“ nevěřil, „Ale prosím tě,

řešíme dvě vykrádačky a  ty mi tady říkáš nějaký nesmysly“ – „Ne, fakt sem se

tam vloupal,“ zrovna přišel náčelník a to legrace přestala, toho jsem moc neznal,

byl nový, a „nová metla...“, jak známo, hned začal vyšetřovat, zavřel mě za katr,

nechal obhlédnout terén a zjistil, že to je přesně tak, jak jsem říkal, taky jsem mu

naivně vyklopil, že mě z P. přivezla v noci servírka, z čehož on usoudil, že mu

sela být ožralá taky, a jel – či někoho tam poslal, to už si přesně nevzpomínám –

do P. (12 km), aby jí dal dýchnout, vrátil se s nepořízenou, servírka zjevně ožra

lá nebyla, ale i kdyby byla, tak co by jí chtěl vlastně dokazovat, no zkrátka, pak

poslali pro Laďu Č. (což byl ten šéf hotelu), zda jsem mu něco neukradl, a taky

aby vyčíslili, jakou škodu jsem způsobil, L. přijel, předtím už zběžně prohléd

nuv rozbité vstupní výplně, prohlásil, že všechno je v pořádku, že nic nechybí

a dveře že si opraví, po mně nechce nic, jak přímo se vyjádřil: „Pan F. je slušný

17

člověk“, což byla příjemná pointa tohoto mého vloupávacího příběhu – kde teď

jsou všichni? Laďa Č., Miloš S. (ten snad u policie, byl mladší než já) – a taky ten

náčelník (ten byl asi tak v mých letech) –

4. – 5. července, Brno, 04.07 

Čtvrtek 5. července 2007

se Standou P. domlouváme, že festival „Konec léta – Napříč“ přece jen nebude

možné u něho udělat, obec slaví jakési výročí a velký sál je k té oslavě zapotřebí,

zjevně to Standu mrzí, ale jako místostarosta nemůže jít proti ostatním, poklá

dám telefon, zrovna jsem si zašel do Pegasu na pozdní oběd (rád tam chodím,

je to dobrá hospoda, číšníci profesionální, pivo znamenité, jídlo drahé, ale dob

ré) a hned mě napadá, což tak spojit náš „Konec léta“ se Skalákem, kam zítra od

jíždím? připadá mi to jako nápad geniální, poté však, když rozešlu nadšené ese

mesky, dovídám se, že to všechny už dávno napadlo, a snad že mi o tom i říkali,

tak tak to se mnou vypadá, dojídám oběd (rybí filé tentokrát „podle pana domá

cího“, zdá se mi snad i lepší než ono „s uherskou omáčkou“, které si dávám ob

vykle, taky jsem dobře zvolil „americké brambory“), naproti mě sedí dělník –

jen o nemnoho mladší než já – zarostlý, kouří jednu startku od druhé a vede se

mnou chvílemi přátelské řeči, které vždycky uvádí: „Prosím vás, mám dotaz...,“

pak si nakonec potykáme, on prý nebyl 14 let v Brně, objednává si v tomže hote

lu pokoj, koketuje s recepční, která si přišla k výčepu pro nějaký nápoj, ale nemá

to ještě onu beznaděj a trapnost, jakou tyto snahy mívají, když je nám o nějakou

tu desítku let víc, „Ona mi nevěřila, že mám peníze,“ říká mi chlapík důvěrně

a směje se dusivým, kuřáckým smíchem –

Br no, 19.1 2

18

Pátek 6. července 2007

Skalákův mlejn, tak trochu husitská tvrz a taky husitská republika, když se sjedou

lidé, mnohem víc, než jsem tady kdy viděl, republika hodně demokratická, jen

k nějakému vnitřnímu boji orientovaná, nikoli vůči vnějšímu „nepříteli“, taky re

publika se zákony pramálo suchými, kelímků nespočet a pípy roztočeny perma

nentně, vzpomínám na festival Krákor a hovor s Alešem K., který mluví o „neko

merčnosti“ a alkoholu, říkám mu, že slovo nekomerčnost nepoužívám, protože

milionům bych se nebránil, kdyby mi je někdo za mou práci dával, ale potíž je

v tom, že mně je nikdo nedává, ale já že rozhodně kvůli tomu nebudu měnit svůj

život a svou práci, jeho rodina sedí spořádaně na provizorních lavičkách z kula

tiny a  hlava rodiny se mě ptá na řadu věcí, kterým chce rozumět (ač svůj vlast

ní názor má hodně jasný a  je vidět, že těžko asi na něm něco bude měnit), ptá

se otevřeně a poctivě, a nutno říct, že opravdu naslouchá tomu, co říkám, hod

ně o  alkoholu se mluví, no, používám svůj už trochu opotřebovaný „bonmot“,

že „my s tátou jsme nikdy s abstinentismem neexperimentovali“ a že s ohledem

na mé tři rizikové faktory trombofilie (které mi zjistili až v padesáti) jsem se ne

pochybně z tohoto důvodu dožil – na rozdíl od řady mých přátel – tak požeh

naného věku (přišel taky za mnou na Krákoru pod pódium kluk a ptá se mě: „Je

pravda, že je ti pětašedesát let?“, no, to trochu přehnal), debata s  A. K. dobrá,

vstřícná, zjevně jsme se vzájemně nepřesvědčili, ale jde o to vlastně? důležité je

spolu-pracovat a ne myslet si totéž, tedy dnes a zítra – Skalákův mlejn, lidí mra

ky, počasí nádherné, jen drobné mráčky přes den proplouvaly vysokým blankyt

ným nebem, jen jednou nepatrně sprchlo – ale to jen pro ty, kdo se neradi myjí

– dnes den Mistra Jana Husi, o kterém Magor – vlastně zakladatel tohoto festiva

lu – říká, že pro něho je „svatý“, mám s sebou knížku Husových Listů a vyhledá

vám si list „Věrným Čechům“, který Mistr Jan napsal zřejmě v době adventní roku

1412 , nemoha ústně v Praze kázati a chtěje to aspoň písemně učiniti,a chtěje v tomto listě

napomenouti věřící Čechy, aby od hříchů se zdržovali a v milosti i trpělivosti se posilňovali,

19

majíce na mysli ten dvojí příchod Ježíše Krista, který jednak v těle již se stal a jednak k sou

du nastává, ale úryvečky z tohoto listu už si nechám na jindy, abych tento denní

záznam nepřetížil a taky že na neděli se ono kázání skrze psaný list lépe hodí –

meziříčko, 23.45

Sobota 7. července 2007

mám samozřejmě stále spoustu iluzí, Edmund Burke, politik a filosof anglo-ir

ského původu, řekl, že „má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé

nedělali nic“, napadlo mě to, když jsem něco „povzbudivého“ a vstřícně přátel

ského pronášel do mikrofonu, a Magor vtrhl na pódium: „Tak abyste věděli, vy

padá to takhle: do rána nějakej zmrd vytáhl Skalákovi naftu z auta, a večer Láďo

vi Kořenovi ukrad‘ jeden zmrd rybu a utíkal s ní pryč, dohnal jsem ho a přivlekl

k Láďovi, aby mu sám dal přes držku, když takovýho nějakýho zmrda chytíte,

nebijte ho sami, přiveďte ho k pódiu a tady mu rozbijem držku veřejně, tak tak

to vypadá!“, možná jsem nenapsal správně, že mám „spoustu iluzí“ (v tom výše

zmíněném iluzí nemám), ale jen jinak trochu jsem vždy reagoval, jinak trochu

mluvil, ale to je jistě správné, když se můžeme vzájemně opírat s  přáteli o  své

skutky, o svá vlastní slova, s tím, že každý děláme tak trochu něco jiného, a tro

chu jinak mluvíme, čímž svou vlastní a osobní svobodu si utvrzujeme a podpírá

me, mám za to, že tak je to naprosto v pořádku –

meziříčko, 16.37

Neděle 8. července 2007

je neděle, vracím se tedy k Listům Mistra Jana Husa, které jsem si do oranžového

„zachranářského“ kletru přibalil: 

M. Jan Hus, kněz a  sluha v  naději Pána Ježíše Krista, všem věrným pokání činícím

v milosti i utrpení, v příchodu syna Božího, který přijda s anděly svatými jednoho každé

ho podle jeho zásluh odměňovati bude. 

Nejmilejší! Posilňte srdcí svých, když příchod Páně blížiti se bude. Víte, nejmilejší, že Pán Ježíš už jednou přišel; a to když víte, uvažujte v srdcích svých, v milosti i trpělivosti se posilňujte; uvažujte, nejmilejší, že stvořitel a Pán světa, slovo Boží a Bůh věčný nesmrtelný ponížil sebe sama, stav se člověkem, aby nám hříšníkům věrným věrně sloužil. Přišel jako veliký lékař, aby ránu naši těžkou vyléčil; přišel jako všemohoucí Pán ne živých usmrcovat, ale mrtvých oživovat a vyvolených od smrti věčné osvobozovat; přišel jako král světa a nejvyšší kněz, aby zákon boží skutky svými vyplnil; přišel na svět, nikoli, aby panoval, nýbrž aby duši svou na vykoupení mnohých dal; přišel jako kupec ziskem lakoty nestísněný, nikoli aby statky světa hromadil, nýbrž aby lid za hřích prodaný krví svou od ďábla vykoupil, přišel moc největší maje, aby pod mocí Pilátovou od biskupův, kněží, starších i zákonníků, smrt nejukrutnější a potupy plnou vytrpěl a z moci ďáblovy nás vyprostil; (...)

Ejhle, nejmilejší! obě stránky uvážíce, jeho důstojnost v příchodu prvním a spravedlnost a hrůzu v druhém příchodě: posilňte srdcí svých v milosti a utrpení, a trpíte-li něco, na tohle pohleďte a pozdvihněte hlav svých, t. j. předsevzetí svých, protože se přibližuje vykoupení vaše, vykoupení od každé bídy, od níž vás na soudě zavolá spravedlivý soudce, řka: „Pojďte, požehnaní otce mého, dědičně vládněte královstvím.“ A to vám rovněž i mně dáti rač milosrdný, hrozný i potěšný soudce Pán Ježíš, Bůh i člověk pravý, blahoslavený na věky. Amen. 

Takto psal Mistr Jan Hus „Věrným Čechům“ v adventu l. P. 1412 –

8. července, Brno, 19.08

Pondělí 9. července 2007 použil jsem taky na Skalákově festivalu jeden drobný úryvek z  Egona Bondy, který letos v dubnu umřel, odstavec ze Sklepních prací, o němž si myslím, že je vždy aktuální, ač mému vlastním přesvědčením se tak trochu ve výrazu příčí, ale je to asi jen věc právě formulační, nikoli zásadní: 

... co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný. Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko -křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou na plnou hubu. 

– a neopomněl jsem ani: Jaro léto podzim zima

čí je to vina? – (kdosi z publika tento verš zařval dřív, než jsem jej stačil říct) 

Jaro léto

podzim

zima

haiku? –

9. července, Brno, 11.55

Úterý 10. července 2007 říká mi R., od kterého si onehdy půjčuju tisíc korun, že prý básník Trojak napsal knížku „Brněnské metro“, kde prý píše „o všech“, říkám si, co ten mladík může vědět o brněnském Metru, jednom z několika málo nočních klubů, které za komunistů v Brně fungovaly? ale prý je to jinak, aha, metro, ironie, metro jakési nadzemní, protože taky pod zem asi Brno příliš jít nemůže, no, pak jsem tu knížku viděl za výkladem a taky v Praze Pepa J. mi říkal o jakési recenzi Vladimíra Karfíka v Respektu a cítil jsem, že P. je trochu pobouřen způsobem té recenze, rozuměl-li jsem správně, já zase jsem slyšel B. T. jakožto vinaře v rádiu, redaktorka mu říkala „pane magistře“ a on tam rozmlouval ještě s jedním starším vinařem, a tak si to pochvalovali, to víno, každý dělá, co může, a já se nemohu ubránit obrázku B. T. v námořnických šatičkách, jak způsobně sedí s rodiči v kavárně a sní o literární slávě, odjíždím tramvají č. 5, která teď vyráží na trasu z České, dolů po Husově, dvě jedenácti- dvanáctiletá děvčátka v barevných letních šatech dobíhají tramvaj, která už se rozjela a  přibrzďuje před semaforem, děvčátka ji ještě dobíhají a snaží se elektronickým knoflíkem otevřít dveře: „Pro

22

síííííím,“ říká netrpělivě a  prosebně jedna, tramvaj se rozjíždí a  děvčátko za ní

zakřičí: „Mrdko!“ a obě si jdou s dětskou rezignovaností sednout na obrubník,

moralizovat? ale vždyť je to všechno úplně jinak –

Brno, 17.55 

Středa 11. července 2007

píše mi v mailu jeden můj dávný kamarád: „Můžeš mi prosím připomenout ten

krásný citát o  srdci, jehož jedna polovina patří vlasti (Moravě) a  druhá Bohu?

Je to Sušil? A jak zní?“, píšu s radostí, jeden z mála veršů, které znám zpaměti:

Dvé krásek spanilých duše mojí ovládnulo stánek, 

zemská jedna, druhá z výšiny pošla nebes: 

Církev a vlast, ty v mojích milují sestersky se ňádrech, 

každá půl, každá má moje srdce celé. 

je to ostatně vyzlaceno i na Sušilově hrobě na brněnském Centrálním hřbitově,

vyhledávám slova básníka a  katolického kněze Jana Dokulila, která napsal po

smrti Josefa Floriana, je v nich podle mého tolik podstatného, že si zde dovolím

položit celý citát, jak jsem si jej kdysi vypsal: 

Staroříšské Dobré Dílo v dosavadní podobě jest smrtí Josefa Floriana ukončeno.

Také myšlenka, o které tolikrát a s tak velikou láskou mluvíval, založit školu na

způsob řehole, zůstala jen konkrétní vidinou. Zakladatelé řádů stali se zaklada

teli právě proto, že svou myšlenku uskutečnili, nejen že položili základy, ale celý

organismus společnosti uvedli v život. 

V tom směru se může mluvit o torsu Dobrého Díla, tak jako torsem zůstane dílo každé

ho člověka. Po smrti velikých básníků byly zakládány Společnosti, aby prý odkaz ‚velikých

duchů‘ nezanikl. Avšak stav těchto Společností je právě tak odstrašující jako mdloba kdysi

kvetoucích Dědictví. I myšlenka Sušilova při založení Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, na

pájet lid ze studnice vody živé, vydatně a horlivě, zůstala torsem. Žila potud, pokud se jí

věnoval člověk celou svou bytostí, pokud vycházela z tvůrčí osobnosti.

Případ Sušilův je velmi názorný. Svěžest jeho zřízení zmizela, jakmile kouzlo jeho osob

nosti bylo již jen připomínáno a druhové jeho pomřeli. Neroz plynul se však duch Sušilův.

Zatím co epigoni trvají úzce na zřízeních a jim se podřizují, duch svobodně poletuje a seje

na místech i zcela odlehlých, tu víc, tam méně. V ‚duchu Sušilově‘ pracoval Kosmák i Ku

bínek, jehož blahořečení právem postulujeme, každý „po svém“, právě tak jako po svém

v témže duchu jednoty tvořil Jakub Deml a po svém Josef Florian. Sušil, který dal národu

vynikající theologické dílo Výklad Nového Zákona, objevil se tak v místech nejméně očeká

vaných, v Tasově a ve Staré Říši. 

Avšak přestaňme užívat slova „duch Sušilův“, vždyť v  každé jiné osobnosti je zmno

honásoben, po každé jiným směrem a  v  jiném zabarvení, lépe jest říkat duch horlivosti, a práce, nebo duch nadšené víry a duch tvůrčí. 

Podoba Dobrého Díla Josefa Floriana jest tedy již hotova. Neznamená to však konec je

ho ducha. Josef Florian mnoha lidem ukázal cestu; tím, že našel cestu svou, ujasnil druhému cestu jeho; ujasnil mu život, úkol člověka, ať už je to theologie, filosofie či umění. Toto poznání sama sebe, ať akcí či reakcí slov páně Florianových, poutá vnitřně kruh přátel Dobrého Díla a zavazuje k spolupráci. Nemůže to být ve smyslu nové redakce, odděleně od administrace, neboť to by bylo proti idei „celé osobnosti“. S novou osobou však by začalo i nové Dobré Dílo. 

Jan Dokulil, Budoucnost Dobrého Díla, in: Akord, duben 1942, s. 268–269 

11. července, Brno, 12.21,

12. července, Brno, 02.36


24

Čtvrtek 12. července 2007

k včerejšímu, či dnešnímu, psaní o národě a vlasti, o Sušilovi, Josefu Floriano

vi, o duchu tvůrčím a tradici, ještě dokládám poznámku, kterou čtu v úvodní

ku Jana Trefulky v posledním HOSTu (číslo je věnováno čtvrtém sjezdu Svazu

československých spisovatelů v  červnu 1967, a  vůbec tak trochu šedesátým le

tům, a Trefulka se zmiňuje o tehdejším proslovu Milana Kundery, který se vracel

k otázkám Huberta Gordona Schauera o povaze české kultury a smyslu existen

ce českého národa vůbec, což mi ostatně velmi koresponduje s mým nedávným

psaním pro rozhlas „Tázání bez odpovědí“, které jsem vložil na hlavní stranu to

hoto webu, J. T. rekapituluje a zestručňuje téma přesně): ... Myslím, že si můžeme

stejné otázky, byť v jiném kontextu, klást i dnes. Z vůle krátkozrakých politiků a byrokra

tů zmizela z mapy Evropy Morava a Moravané, proč by se nemohli roz pustit i Češi, jest

liže mladí lidé nenajdou žádný rozumný a přesvědčivý důvod být Čechy? závěrem píše

J. T. neméně výstižně, vraceje se k 60. letům i k dnešku: 

Byla to doba neočekávaných vzestupů i nepředvídatelných pádů, kdy tvůrčí člověk žil

ve stálém střehu a napětí, byl perzekvovaný, ale už ne vražděný, byl přesvědčený, že jeho

z působ socialismu je uskutečnitelný a jeho pravda musí přece přimět i nejzatvrzelejší dog

matiky k ústupu a spolupráci. Byla to šťastná doba, protože jsme tenkrát pořád ještě nevě

děli, že takový socialismus je nemožný, ať v totalitě nebo v demokratickém režimu. Dnes

to víme, a tak si teď chutnáme svobodu, v níž nezáleží na argumentu, dílu a charakteru,

ale na tlusté prkenici sponzora. Duch si pak marně hledá něco důstojného, čemu by se měl

postavit, vždyť stížnost na zkázu mravů a na požitkářství, které doba přináší, působí zá

vistivě a malicherně. Zbývá sebeironizující bezmocná skepse, když o výstavbě koncertních

síní a  univerzitních areálů rozhodují městští zastupitelé, kteří ponejvíce fandí závratně

dotovaným kolektivním hrám a olympijskému kšeftu. 

Brno, 16.05 


25

Pátek 13. července 2007

líbí se mi věta Martina Pluháčka–Reinera z jeho posledního (kolektivního) mai

lu, kde píše o svém novém románu Lucka a já (který má vyjít koncem září), že už

z rukopisu četl „v Bruselu a v Ostravě“, nevím, je to zvláštní, takovou větu bych

– bez snahy být za každou cenu vtipný – nedokázal napsat, je to zvláštní, jak ži

voty jsou různě posazeny, dny se jinak a různě odvíjejí, mluvíme s lidmi, povídá

me, sedíme a pozorujeme, píšeme, do nikoho nevidíme, komunikujeme vlastně

jen vnitřními hlasy, pocity, tíhnutím, násilím, náklonnostmi, taky těžko zvláda

ným předstíráním, pózami, příliš deklarovanou snahou po upřímnosti, a vlast

ně jen větší či menší mírou nejasnosti, matnosti, marnosti, snad, či možná, jak

se v  tom vyznat, lidé, ve svých klecích, se svými špatnými spády, únavou, sla

bostí, samozřejmě, že bych rád v Boru představil i hip hop, onehdy jsem uváděl

Naugh tyho Humpece a zrovna jsem nedlouho před tím večerem narazil na no

vinový rozhovor se zpěvákem Arrested Development Speechem, kterého se Pe

tr Vizina ptá: V textech tvrdíte, že se dnešní rappeři často vytrhli z kořenů hip hopu. Co je

podle vás pro hip hop zásadní? S. odpovídá: „Myslím, že v kořenech rapové hudby je

snaha najít tvořivý způsob, jak se vymanit z gangů, chudoby... Celá kultura hip

hopu, ať už je to graffiti, rýmování, breakdance, to všechno jsou pro mladé lidi

z města způsoby, jak se vysmeknout ze situace, v níž se ocitli. Třeba Afrika Ba

ambaataa býval člen gangu a potom tu negativní energii obrátil v kladnou. Hip

hop umí obracet negativní věci v pozitivní.“ A rozhovor pokračuje otázkou: Ob

vyklý obraz hip hopu je ovšem daleko častěji negativní, čím to podle vás je? Odpověď:

„Vezměte si třeba skladbu The Message od Grandmastera Flashe, tehdy se do

rapu poprvé dostaly starosti městské mládeže. Tím do hudby přišlo víc hněvu

a frustrace, což podle mě bylo dobré, byla to součást základu, na kterém hip hop

stojí. Podle mě je problémem dnešního hip hopu chybějící rovnováha, která tam

byla na začátku – kapely jako Sugar Hill mluvily o mejdanech a zábavě, ale byl

tu taky Grand master Flash, který říkal: ‚Nestrkejte do mě, už jsem skoro na hra


26

ně‘. Ve středním proudu je hlavně materialistický a násilnický hip hop, je v něm

málo duchovnosti a zábavy.“ To si myslím, že je přesné, i když, celkově, je to sfé

ra, které moc nerozumím, jinam jdu, a z jiného jsem vyšel, jednou jsem se radil

s T. ohledně jakéhosi hudebního uskupení a T. mi napsal v mailu: „...poslouchal

jsem ukázky, které mají na webu, z mého pohledu je většina z toho vata, ale ma

jí tam i výborný kousky, ... zřejmě trpí komplexem, který nějaký slovenský ra

per (slovenská hip hopová scéna je daleko lepší než česká!) popsal ‚všetci rapujú

/ o tom, že rapujú / a tak nikto nevie, / o čom vôbec rapujú‘, zřejmě se snaží najít svůj

styl a trochu se bojí, že se netrefí, chybí tomu určitá razance“, přece ale všechno

toto musí vyjadřovat něco z obecné reality, skutečnosti, kterou žijeme všichni,

staří, mladí, uvidím, co přinese čas, s časem většinou chodí i rada –

Brno, 19.07 

Sobota 14. července 2007

dostávám z Olomouce časopis „těžkoříct“, čísla 14 a 15, procházím zatím zběž

ně, ale je mi jasné, že se k němu vrátím, zdá se mi, že je to jeden z nejživějších,

tedy nejlepších časopisů podobného druhu, které jsem za poslední dobu viděl,

vlastně bych řekl nejživější, kompaktní, inteligentní, vydávají mladí lidé, ale

„mladist vých schválností“ je tam málo, jak vidím, kdysi jsem kdesi prohlašoval,

že za první republiky vycházelo třeba „pětatřicet literárních časopisů“, až doda

tečně jsem se od Mojmíra Trávníčka dověděl, že jich bylo skutečně plus minus

35, v  čísle 14 ( jak skloňovat „těžkoříct“? co by doporučil Dušan Šlosar? nomi

nativ jmenovací?), je profil Jiřího Valocha s ukázkami „více či méně nepřesných

haiku“, které jsem jim v jakés takés podobě dodal, J. V. má dva slogany na jed

né straně, které ( jak jinak) spolu souvisí: Dada je – aspoň pro mě – stále klíčové pro

všechno umění dvacátého století a Je to smutnější, mám takovej neblahej pocit, že jsem

stále smutnější, kam oko padne, nacházím věci, texty, citáty, které zaujmou: Zdá

se, že většina lidských bytostí staví stále ještě ohrady kolem svých činů a myšlenek (A lla n


27

Kaprow) – nebo věta Kazimira Maleviče Již žádné podoby reality, žádné idealistické

obraz y, nic než poušť! – napoprvé jsem četl „nic než SPOUŠŤ!“, což, myslím, ta

ky není špatné, možná v jistém smyslu – s ohledem na tolik tendencí v tom, če

mu se říká „současné umění“ – i lepší, k těm dvěma olomouckým svazečkům se

ještě vrátím, jistě bude čas, nemám ostatně rád frázi, „budu-li mít čas“ – budeš

mít čas, budeš-li chtít –

Brno, 12.03 

Neděle 15. července 2007

je něco fascinujícího na tom, že mladý člověk dnes může dělat, zcela a úplně, co

chce, kamkoli jezdit, cokoli studovat, s kýmkoli mluvit, mít jakýkoli účes či oble

čení, mít cvočky po obličeji, po těle, mít holou hlavu, být nahý, vše odvisí jen od

toho, jaké jsou schopnosti, vůle, přesvědčení, tíhnutí, snaha, znovu jsem se v ja

kési poznámce vrátil k současnému boomu tatooage, je to vlastně „kožní i du

ševní“ záležitost, ale hlavně jakési – možná i ne zcela uvědomělé – přesvědčení,

že všechno je jen nahodilost a provizorium, nic než přechodné pocity, přechod

ný zájem, přechodná obliba, ne-vážnost, ne-definitivnost, ale život a smrt jsou

definitivní, znamená to, že stárnu? byl u  nás na vesnici „kriminálník“, to byla

tehdy poměrně vzácnost, říkalo se mu „Bubák“, měl na pravé pleci vytetovanou

ohromnou hlavu řvoucího tygra, v barvách, a na zádech nádherného motýla-o

takárka s krásně vykreslenými ostruhami křídel, většinou se Bubáka všichni bá

li, mně tehdy bylo třináct čtrnáct let, hrávali jsem u nás na zahradě s Bubákem

ping-pong, jednou jsme se koupali na tamější přehradě (dnes je tam celá chato

vá osada, tehdy tam byla jediná – myslivecká – chata, do které jsme někdy pod

nikali prázdninové výlety a spali na seně), na přehradě se pohupoval jakýsi vor

ze tří velkých klád vyrobený, z kterého se skákalo do vody, nějak jsem se jednu

chvíli nepohodl s Bubákem a ten mě hrubě srazil do vody, a tehdy se mě zastal

můj kamarád-Řek, Nikos F. (už dávno se vrátili do Řecka), a v nastalé rvačce Ni


28

kos Bubáka málem utopil, ovšem N. byl zápasník, jak se na pravého Řeka sluší,

což B. netušil, bojujeme vlastně i s minulostí, ne jen s přítomností a budoucnos

tí, mně náklonnost k Řekům zůstala, jednou jsem u nich – někdy v roce 65–66 –

bydlel, ve Zlatých Horách, ráno mi dávala stará Řekyně, v černém tradičně ob

lečená, čerstvé rohlíky s máslem, hladila mě po ruce a říkala „moja malá“, včera

bylo výročí francouzské revoluce a moje sestra, byla-li by naživu, by se dožila je

denašedesáti let –

Brno, 13.28 

Pondělí 16. července 2007

před časem jsem vezl Magora půjčeným autem na festival do Spálova u  Oder,

poblíž poutního místa Panna Maria ve Skále, pravidelně autem už nejezdím, jen

výjimečně, žádná radost to není, cesty přeplněné, auta zbytečně rychlá, neko

nečné fronty předjíždějících na dálnici, v autě zpravidla jeden, nanejvýš dva li

dé, mám pocit, jako by právě tímto rezatým brněním, touto mobilní palisádou

si doplňovali osobnost, jako ji doplňují knírkem, vousy, piercingem, a ta rych

lost! být odloučený od davu, vládce nad koňskými silami, vlastně způsob živo

ta sám o sobě, jiný, než je plahočení v prachu a ve výfukovém svinstvu, ke kte

rému je odsouzen plebs, nakonec se do S. dostáváme celkem bez potíží, M. po

cestě pospává, chvílemi čte příběhy Nero Wolfa, které jsem mu půjčil, je pátek,

rozlehlá vesnice S. je skoro liduprázdná, jen hospoda na návsi trochu žije, sedá

me si k pivu, mexické fazole, pročítáme Blesk, Lidovky, pak pro nás přijdou or

ganizátoři, je to festival opravdu komorní, domácký, v soukromé usedlosti, M.

čte Magorův soumrak, už za soumraku, tiše poprchává, všude jásavé zeleně za

čínajícího léta, čtu taky něco ze starších věcí, místní nás zásobují lahvemi plzeň

ského, dobrá společnost, jemná, vnímavá, spíme na katolické faře, v podkroví,

které je vybudováno povětšinou z dřevotřísek, což Magora pobuřuje – jsou tam

fenoly! – přitáhneme ještě pár matrací z velkých hromad ve společném půdním


29

prostoru, M.-katolík mumlá: „Ti kněžouři museli vykrást nějakej domov důcho

dů, taková spousta matrací!“ usínáme jako praví žebráci nevděčníci, venku tichý

déšť padá na ztemnělou krajinu, zpáteční cesta přes Olomouc, ulice nás navigují

do Ponorky, aniž jsem to původně plánoval, Z.-šéf přináší dvakrát boršč, pivo,

slivovici, ani moc nemluvíme, Ponorka je pro mne vlastně celá Olomouc, jediné

místo, kde mohu být, klidný, smířený s městem, které nevidím –

Brno, 23.02

Úterý 17. července 2007

je to těžké, když hned od rána člověka tahají po hospodách, a navíc – hospoda

M., s neodolatelným svijanským pivem, které ve sklenici nevídaně „kroužkuje“

a pije se samo, sklenice se k ústům lepí a v dobré společnosti, kam jít? kam od

cházet? co by mělo mít přednost? P. se mě ptá, jestli jsem měl letos u Skaláka na

mlýně nějaký konflikt, říkám, že o ničem nevím, ale to má na mysli loňský roč

ník, četl o tom někde na internetu, vím, o co jde, jeden chlapík hrál ve třech ka

pelách po sobě, zatímco Karamazovci se tiše na různých místech areálu opíje

li, tak jsem se rozhodl, že prostě ten chlapík bude hrát jen se dvěma kapelama,

pak že vystoupí Bratři Karamazovi, než se ožerou úplně, a pak zase ten chlapík

se svou třetí kapelou, připadalo mi to tak správné, což mi potvrdil i Magor, kte

rý se rovněž objevil na pódiu, je fakt, že jsme je pak začali trochu urážet, proto

že z pódia odejít nechtěli, no, pak se asi vyřádili na svých stránkách, což až po

čase mi kdosi sdělil, a dnes Pepa mi říká, že jim na ty stránky napsal dlouhé psa

ní Křižák, a  taky snad Lábus, pak jsem toho chlapíka – H. – potkal v  knihku

pectví P. P., nechtěl se ke mně znát, ale nějak mi to nedalo, tak jsem se k němu

přihlásil, a on mi velmi rozčileně říká, jak se jich to dotklo, jak jsem jim ublížil,

že prý od té doby nehráli, takže mi došlo, že jsem je as



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist