načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Prvorozený -- královský úděl budoucího císaře Karla IV. - Melita Denková

Elektronická kniha: Prvorozený -- královský úděl budoucího císaře Karla IV.
Autor:

Král Jan Lucemburský se s Karlem opravdu nemazlil. Ve třech letech syna věznil na hradě Lokti, v sedmi ho oženil s Blankou z Valois, v patnácti syn vedle otce bojoval o vládu nad ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 216
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3120-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Král Jan Lucemburský se s Karlem opravdu nemazlil. Ve třech letech syna věznil na hradě Lokti, v sedmi ho oženil s Blankou z Valois, v patnácti syn vedle otce bojoval o vládu nad severoitalskými městy. Karel zde vede prostopášný život a proto si vysloužil přezdívku tančící kralevic. V sedmnácti je z něho rytíř, umí francouzsky, italsky, latinsky, ale zapomněl česky a manželství s křehkou Blankou stále nenaplnil… (královský úděl budoucího císaře Karla IV.

Zařazeno v kategoriích
Melita Denková - další tituly autora:
Markéta Přemyslovna Markéta Přemyslovna
Denková, Melita
Cena: 210 Kč
Jitka Lucemburská - sestra Karla IV. dobývá Francii Jitka Lucemburská
Denková, Melita
Cena: 221 Kč
Poslední láska Václava II. - tajemná Anežka, sokyně Elišky Rejčky Poslední láska Václava II.
Denková, Melita
Cena: 166 Kč
Jitka Lucemburská -- Sestra Karla IV. dobývá Francii Jitka Lucemburská
Denková, Melita
Cena: 140 Kč
Poslední láska Václava II. -- Tajemná Anežka, sokyně Elišky Rejčky Poslední láska Václava II.
Denková, Melita
Cena: 140 Kč
Prvorozený - královský úděl budoucího císaře Karla IV. Prvorozený
Denková, Melita
Cena: 221 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











prvorozeny titulka__Layout 1 11.4.2016 4:20 Stránka 1





Copyright © Melita Denková, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Melita Denková, 2016
Redakční úprava Johana Malá
Graf ická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o.,
FrýdekMístek, v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7543-178-3 (pdf)





Mamince k 90. narozeninám
A také proto, že když jsme spolu šly kolem domu U Zvonu
a já připomněla, že tady bydlel malý Karel IV.,
ona mě vážně – v hlase přísnost pro dceru
a něhu pro prince – opravila: „Karlíček ne... Václavíček.“





KNIHA PRVNÍ
DÍ T Ě VÁC L AV
ČECHY
listopad 1318 – březen 1319





K APITOLA 1
PA PÁ
JE NECUDNÝ
12. listopad 1318, dům U Zvonu
S
něžilo už před svatým Martinem; jeho svátek přine -
sl další hojnost sněhu, k tomu hojnost jídla i pití –
a do královského domu U Bílého zvonu také hojnost
hostů a až přílišnou hojnost ruchu.
Ráno po svátku však dům vypadal jako zakletý.
V horních komnatách panovalo hrobové ticho. Dole
u sklepů se sice občas ozval vzdech či zamumlání,
jenomže nikde živáčka a v kuchyňských ohništích nesvítil
oheň. Dům se zdál zkamenělý jako zvon, co visel na
nároží, a ještě nikdy nezazvonil.
A přece...
Sténání ticha a kamene rozčeřilo vrznutí.
V ženském křídle se v patře otevřely dveře dětské
komnaty. Vyklouzla z nich plavovláska v krátké košilce:
čtyřletá princezna Jitka, když se už jednou probudila, neměla
chuť se jen tak pro nic za nic povalovat na lůžku.
A dnes ráno zvlášť ne.





„Pojď, ty hloupá,“ šeptla k mezeře mezi dveřmi: „A
neboj, všichni ještě spí.“
Z hlubiny domu se ozvalo zasupění, jako by zkamenělé
ticho protestovalo, a přidalo se mocné zachrápání.
Druhý košiláček, o půl hlavy větší, vyšel z komnaty
dost neochotně. Pětiletá princezna Markéta vždycky
potřebovala do všeho postrčit.
Jitka to taky udělala – zaťatou pěstičkou šťouchla
sestru do boku.
„A neloudej se. Nebo nás nachytají... A já ji chci vidět.“
Sama se vznášela temnou chodbou jako zbloudilé pírko
martinské husičky, každou chvilku si poskočila a
tichoučce si bzučela písničku, co pochytila včera, když ji
dudák ve stáji hrál k tanci chase.
Písničku potom zpívala celé odpoledne, a když popěvek
zaslechla matka, nechtěla Jitku vzít na vyjížďku v saních
a strašným hlasem na ni křikla:
„Zpíváš necudné písně, Guto.“
Mamá už byla taková. Pořád se zlobila. A nejvíc na
Jitku, to ji potom vždycky oslovovala Guto. V poslední
době vlastně pořád... A co znamená necudná, přemítala
už od včerejška Jitka.
Že by veselá?
Určitě. Mamá se přece nelíbí nic veselého.
Jenže –, Jitka si při vzpomínce zase poskočila, z té
hloupé vyjížďky stejně sešlo. Najednou se dole ozvaly
kroky, chrti zavětřili a rozběhli se ke schodišti. Tam se
objevil papá... a potom už mamá křičela na něho.
Ovšem papá se stejně smál. Papá je přece vždycky
veselý – tedy necudný.
I matka to povídala... Jednou za dveřmi, komorné
Jenovéfě, a přitom nekřičela, spíš plakala.
Proč? Když už nesnáší veselí, měla si vzpomenout, jak
je papá hezký... A statečný... A hodný...





Bohužel bývá často pryč, ale králové musejí pořád
někam cestovat a bojovat, jak pořád vykládá
hofmistryně Petronila. S tou taky nic není – páchne
kočičinou, a když nelamentuje, tak se aspoň mračí, docela
jako mamá.
Jenom papá je pořád usměvavý. A z cest pokaždé
přiveze něco hezkého.
Také včera – když na něj mamá tak křičela –, vzal do
náruče bratříčka Václava a smál se:
„Abych nezapomněl, dole je Guillaume a vytahuje ze
saní spoustu dárků.“
Jitka si opět poskočila a vrhla zamilovaný pohled dolů
na nové střevíčky.
Když včera rozvázala uzel bílého hedvábného šátku
a uviděla je, zabušilo jí srdce... V tom okamžiku zavrhla
dosud oblíbené červené škorničky a umínila si, že už
navždycky bude nosit tyhle, krásně vyšívané zlatou nití,
blankytné jako otcovy oči a hezky protažené do
dlouhatánských zobáčků. Papá má skoro stejné.
Honem je obouvala. Otec se sklonil, vousy ji polechtal
na tváři a zašeptal:
„Ma petite coquette...“
Ano, to ona je! Je parádnice, a taky, znovu si šťastně
poskočila, necudná – jako on.
Proto se jí chce skákat a zpívat.
Našpulila rty a nadšená vším, co přinesl martinský
večer a ještě přinesou budoucí dny, protože přijel
zbožňovaný otec, zkusila zapískat včerejší písničku: pořád jí
neodbytně zněla v hlavě.
Ze rtů vyšel protivně šelestivý zvuk. Ach ach, pískat
umí jedině Jenovéfin Vondrášek.
Jenomže Jitce se zpívat chtělo. Moc chtělo. Aspoň si
podle melodie rovnala kroky.
Rozhlédla se – pořád nikdo nikde.





9
Zas šťouchla do Markéty a směleji, už polohlasem,
začala bzučet koledu, která včera zněla celým městem a
obcházel s ní dům po domu i pražský kat.
„Svatý bílý Martine,
neutop se ve víně!
Radši si dej caltičku
a k ní bílou Maryčku...“





10
melita denková
K APITOLA 2
OBŘ AD
R ANNÍHO KLÍPKU
12. listopad 1318, Staroměstský rynek
S
níh na Staroměstském rynku se místy změnil ve špi -
navou břečku plnou kalných louží a lejn, hliněných
střepů a krve – stop po nočních nezbednostech martínků.
A opět začínal všední den.
K Ungeltu spěchali cizí kupci, hospodyně zas k trhu na
opačné straně rynku. Od Židovského města kráčel rabín
se sivou bradou, za ním hlouček mnichů v kápích.
Zdobená nosítka skrývala dámu: paní snad do rána bděla u
nemocné dcery, anebo zapomněla na svítání u milence.
Od Vltavy zvolna přicházely dvě ženy. Mířily na Kurný
trh, ale zastavily se pod okny domu U Zvonu.
Kdysi se tady setkaly poprvé – i tenkrát královna měla
slehnout jako nyní, a celá země očekávala narození
následníka. Byl máj, ranní dusno věštilo bouři... a k
polednímu se uprostřed hromů a blesků narodila princezna
Jitka.
Od té doby utekly skoro čtyři roky.





11
prvorozený
Kuchařka Ančka s léty ztloustla, zato kovářce Paulině
věk ukradl v těle sádlo a v ústech zuby.
Nevšimly si, jak se mění, a stejně tak jim ušlo, jak už
si zvykly na obřad ranního klípku, jako by šlo o ranní
modlitbu: den co den cestou na trh postály u královského
domu a s důkladností, s jakou se drbe o sousedech,
probraly život v paláci. Klepy, ozvláštněné puncem
vznešenosti, ty dvě dobré duše nejdřív spřátelily, jenomže časem
je dovedly až k urputnému soupeření.
„Koukni, ani se ještě nekouří z komínů,“ zahučela
kovářka, když přejela pohledem vysokou zachumelenou
střechu. „No jo, Martin... Ale královská čeládka si může
přispat. Je to jen samej darmošlap.“
„Nekřivdi jim, Paulino. Tam je to přísný. Musej se
ohánět, služba je těžká.“
Kuchařka sice tušila, že si kuchyňské popelky sotva
protřely oči, ale zdroj jejích klepů byl právě u
kuchyňského ohniště, kam si s léty našla cestičku, proto se tamní
čeládky musela zastat. A přidala:
„Však včera bylo u králů i jiný pozdvižení než divokej
martinskej svátek. Kvečeru zčistajasna dorazil domů pan
král.“
„Já vím.“ Kovářka zvedla špičku červeného nosu:
bodejť by ona nevěděla! „A hned se dostal do hádky
s paní královou a ji to rozčílilo, až myslela, že už
pracuje k porodu. Nahonem volali bábu, jenže nic z toho
nebylo.“
Kuchařinka se zarazila.
„Jak... nebylo? Já slyšela, že jí praskla voda.“
„Kam na todle chodíš?“
Kuchařka jenom pohodila rameny. Jedna druhé
zatím nesvěřila svůj pramen novinek s královským leskem
a tvářily se, že je osvítil Duch svatý.
Kovářka přezíravě navázala:





12
melita denková
„Tobě se taky dá nakukat všechno, Ančko. Je vidět, žes
eště nerodila. Když má ženská břicho jako buben, zdá se
jí leccos. Králka se zkrátka zmejlila a – “
„No, ale hádali se strašně,“ přerušila ji kuchařka. Chraň
ji Pánbu podrobností porodu, zrovna po včerejšku o tom
nechce ani slyšet! Vždyť málem –
Chvíli k ní doléhal kovářčin hlas jako zdálky a viděla
jen náruživě kmitající růžové dásně.
„... a co se škádlívá, to se rádo má. Však se zas daj
dohromady, až přijde další syn, a to von přijde, králová pije
zrovna ten samej lektvar, co předloni pomoh, aby po
princeskách přišel kralevic. Mimoto má břicho nízko, to
podle báby Pírko taky znamená pacholíka.“
Kuchařce se v černých očkách mihlo poznání: tak tady
bereš rozumy!
Kmotra Paulina pochopila, že se prořekla.
„Jo, já si teď Pírko taky zavolám, když rodím,“
pronesla zvysoka, aby vyvážila chybu. „Holka zlatá, vono je
to přecejc něco jinýho než vyklopit fakana bez pomoci.
A zaplať Pánbu, Pírko není nafoukaná, nepočítá mi víc
než králový. Mimoto mýmu sehnala kování královskejch
valachů... A ještě něco ti povím: když ženská ví, že na ni
sahaj stejný ruce, co se dotejkaly královny a paniček vode
dvora, bolest se rozplyne a rodí se jak v nebi.“
Kovářka stočila oči vzhůru, snad k nebeským slastem
porodu. Tam však nebylo nic víc než modravý jas. Po
včerejší chumelenici se ráno probouzelo bez mraků a v
jiskřivém vzduchu štípal mráz.
Kuchařku Ančku už zábly nohy. Přešlápla. Jenomže
měla něco v záloze.
Včera v nejtemnějším koutě královské kuchyně, když
už všichni opilí spali, se málem nechala Tomkem z
konírny připravit o věneček... Málem, naštěstí vtrhla dovnitř
královnina komorná a – s láním na líné ochmelky – žá-





13
prvorozený
dala káď a kotel horké vody. Ančka si myslela, že kvůli
porodu – po klekání dorazila do kuchyně zvěst, že na
královnu asi přišla těžká hodinka –, ale ukázalo se, že
komorná chce připravit koupel pro nečekaného hosta v
ženském křídle.
Protože čeleď zmohlo víno a Tomek se rychle
vytratil, posloužila komorné Ančka. A paní komorná s ní sama
táhla káď, a za pomoc jí dala celý groš. Požehnaný večer!
Ančce zůstala poctivost, Tomek teď bude ještě
dychtivější a snad z toho kouká veselka – a kovářka se vztekne!
Ančka, druhá kuchtička paní šenkové, se poprvé v
životě cítila významná.
„Ách! To byl večer, viď?“ vzdychla okázale a zašilhala
na bezzubá ústa. „A když pomyslím, jakej asi byl pro tu
malou hrabinku... Sotva přijede, slyší jenom křik a slůvku
nerozumí. Ale zasejc je to dobře. Prej se tam u královny
mluvilo až nestydatě, a hrabinka je ještě,“ další mrknutí
stranou, „ták mlaďoučká.“
Kovářka si usilovně jezdila jazykem po patře, asi ve
snaze sdělení nějak pochopit a spolknout. Marně.
„Co... co to sem motáš? Jaká mlaďoučká... hrabinka?“
„Jejda, tohle nevíš, kovářko? Já myslela, že ty víš
všechno. Včera s panem králem přijela i jeho sestra,
panna hrabinka Marie.“
„To není pravda,“ hlesla kovářka.
„Proč myslíš?“
„Protože by mi o tom bába Pírko řekla.“
„A vidíš, neřekla. Zato já... já pannu viděla. A tak
zblízka, jako teď vidím tebe.“





14
melita denková
K APITOLA 3
HR AČK Y
12. listopad 1318, dům U Zvonu
M
arie Lucemburská otevřela oči a v první chvíli si
nemohla vzpomenout, kde je. Jakmile si to
vybavila, měla chuť přetáhnout si přes hlavu kožešinu a
raději spát dál, schovat se do ochrany temnoty a snů, protože
včerejšek nevěstil nic dobrého.
Řeč, hlasy, gesta, pohledy, dokonce i oděvy – vše se
zde zdálo nepřátelské, a také strašně jiné než v
pohodlném paláci královny-vdovy, paní Alžběty Rejčky, odkud
včera s Jeanem přijeli.
V Praze je vítala síň osvětlená jedinou pochodní, nad
ní tmavé schody... Řítilo se po nich klubko dětí a psů
a vzápětí si už Marii měřila zamračená královna Eliška
v neforemném kožešinovém plášti. Potom se rozkřikla na
Jeana – a veselý kavalír Jean měl náhle na tváři zavilý
výraz chrliče z chrámu a...
Dveře lehce vrzly, kdosi je opatrně otevřel.
Marie honem semkla víčka.
„Spí,“ ozval se šepot, tichounký jako když zaševelí vítr,
„ještě spí.“
„Pojď blíž, Markétko. To nevíš, když jí nevidíš na oči.
A aspoň si ji prohlídneme pořádně, ne jako včera.“





15
prvorozený
„Jé... ta je hezká!“
„Moc hezká. Jako papá...“ Jitka opatrně pohladila pra -
men světlých vlasů na polštáři. „Naše malá teta.“
„Proč malá?“ Markéta našpulila rty. „Už je velká.“
„Když ještě nemá manžela, tak je vlastně malá... Včera
přece řekl papá, že nás všechny tři vdá... a že jsme
nevěsty ze stříbrných Čech.“
Marie dětským hláskům nerozuměla, ale zvědavost ji
donutila otevřít oči.
Dva košiláčci odskočili od postele, a menší, se stříbrnou
obroučkou na plavých vlasech, udělal poklonu.
„Bon jour, ma tante.“
Světlovláska s temnýma očima, tak Jean popisoval
mladší dceru. A zmínil se, že mluví francouzsky.
„Bon jour, ma petite nièce. Ty jsi Jííítka?“
Jitka se rozzářila. Lahodilo jí, že hezká teta zná její
jméno, ačkoliv se večer viděly jen krátce.
„Oui, je suis Jitka. Anebo Bona, tak mi někdy říká papá.
A mamá zase Guta.“
Bez okolků se uvelebila na Mariině posteli, stáhla si ko -
šilku přes kolena a spustila:
„A tady je Markéta. Ona vám rozumět nebude, teto,
ale já ano. A ještě máme bratra, taky jste ho včera
viděla...Ten toho ještě moc nenapovídá... Tahle by
mohla, kdyby...“ Jitka natáhla nožku a vyčítavě
strčila do Markéty. „Vidíš, teď ani nemůžeš s tetou
promluvit. Vidíš –“
Než si Markéta rozmyslela, jestli by sestře neměla věčné
postrkování oplatit, Jitka o ni ztratila zájem.
„My se vás jdeme zeptat, teto, jestli se vám u nás líbí,
a taky jestli...“
„Tak sem jste utekly, panny.“ V otevřených dveřích
stála vytáhlá starší dáma. „A nejste ani oblečené... Proč
rušíte hosta? Panna hraběnka je unavená po cestě.“





16
melita denková
„Tady jsou unavení všichni, paní Petronilo,“ odbroukla
Jitka. „Martin je svalil na dolní schody ke kuchyni. Vidě -
las, jak tam chrupou?“
Sklouzla z postele a s pohledem na starou dvorní dámu
přidala francouzsky:
„Naše vychovatelka. Je jako smrt, taky bere všechno.
Měly jsme vás vzbudit dřív, teto. Víc bychom se užily.“
Marie vyprskla – a Jitka s ní, i když nevěděla, čemu se
teta směje.
Poslala jí vzdušný polibek a tanečními kroky
odhopkala. Dveře zaklaply.
Marie odhodila kožešiny a došla k oknu se zelenavými
skly, usazenými v olověných šestibokých rámečcích. Když
okno otevřela, spatřila v oblouku nad sebou kamennou
krajku kružby; jako slzy z ní visely droboučké rampouchy.
Pod oknem stály dvě ženy. Dívaly se vzhůru, hlavy
sestrčené dohromady.
Marie se na ně usmála.
Trhly sebou, ale neuklonily se, boubelatá jen něco špitla
hubené, ta kývla a spěšně zamířily k trhu na opačné straně
náměstí.
Hraběnka Lucemburská se usmívala dál.
Jakže to řekl Jean?
„Nečekej skvostné sídlo, nějaký pyšný hrad... Bydlíme
přímo uprostřed města v obyčejném měšťanském domě,
pro krále je to jenom dětská hračka. Místo nádvoří máme
náměstí a z okna dohlédneš na trh, kde se perou trhovci...
Každou chvíli nám někdo civí do oken. V Čechách
poddaní vidí králi až do žaludku.“
Dům hračka.
A lidé na náměstí... loutky? napadlo Marii. Myšlenky jí
odbočily k darům, které královna-vdova Alžběta Rejčka
poslala trojlístku královských dětí...





17
prvorozený
***
Krásné bledé paní se po zádech vlnily stříbřité copy, pro -
tože si doma nezavinovala hlavu rouškou. Stála nad
truhlou, v levé ruce držela kostěnou jehlu se zlatým ouškem
a prohlížela si řadu loutek, ležících na víku.
Král v přiléhavých nohavicích. Královna s černými
vlasy z koňských žíní. Tři děti. Dvořan. Rytíř v
brnění. Selka a sedlák. Žebrák a kněz. Čarodějnice a čert.
A Smrtka.
„A že mám šikovného řezbáře,“ promluvila
zamyšleně. „Vyzdobil můj chrám svatého Ducha, a já si řekla,
že chlapíka neubyde, když jednou místo Matky Boží
vyřeže loutky. Povedly se mu, a mně myslím taky.
Zlatníkovi jsem nechala udělat brnění pro rytíře – piplavá práce,
a já ošatila zbytek.“
Útlé bílé hbité ruce zamávaly nad loutkami, jako když
čarují, a Alžběta dodala:.
„Chybí už jenom pláštík pro krále. S tím počkám, až
přijede váš bratr, Marie. Chtěla bych ušít věrnou kopii
jeho oblíbeného pláště.“
„Rád nosí blankytný ze sametu, zdobený výšivkou
z říčních perliček.“
Marie až nyní pochopila, že loutky, kterým Alžběta
Rejčka už týdny šila šaty, jsou dárek pro Jeanovy děti,
a že král, královna, dvě dívčinky a pachole představují
královskou rodinu. Líbilo se jí tak pozorné gesto, a
hloubala, proč se o tom stříbrovlasá paní nezmínila dřív.
„Výborně! Však už to nějak dáme dohromady. Trudo,
kde vězíš? Pojď sem!“
Jedna bílá ručka přivolala gestem francouzskou
komornou, druhá zapíchla jehlu do černovlasé královny, jako by





18
melita denková
to byl jehelníček. Pak si Alžběta začala šuškat s
komornou Gertrudou o sametu...
O týden později přijel Jean a s ním se v Hradci objevil
ještě jeden host: správce královských majetků pan
podkomoří Jindřich z Lipé.
Vysoký sebejistý muž s dunivým hlasem, úzkou tváří
plnou drobných vrásek, tmavými vousy a lví hřívou
světlých vlasů vzbuzoval v Marii zpočátku hrůzu, ale když
viděla, jak oddaně sleduje kroky stříbrovlasé paní, jak ji
stále objímá pohledem, pochopila, že lev může být také
beránek.
S příjezdem pánů a jejich družin se dny v paláci
královny-vdovy změnily v řadu slavností. Teprve večer před
odjezdem do Prahy byl klidný; Marie hrála na loutnu,
pánové seděli u vína, Alžběta balila do hedvábných šátků
loutky a ukládala je do velkého koše. Když koš naplnila,
pohlédla na Marii.
„Hraběnko, před královnou prosím ani slůvko o tom,
kdo ty loutky přichystal.“
Marii udiveně vylétlo obočí.
„Asi už musím s pravdou ven.“ Alžběta poočku
pohlédla stranou na muže u krbu. „Totiž... královna Eliška,
moje nevlastní dcera, mě nemá zrovna v lásce.“
Marie položila loutnu. Vysvětlení ji zaskočilo. A ještě
víc žasla, že Jean pobaveně přidal:
„Klidně to řekni naplno, paní. Ona tě nenávidí. Tys to
Marii ještě nesvěřila?“
„Aby si panna hraběnka myslela, že jsem klepna? To
přece nejsem. Mimoto, Milosti, já se Eliščinou neláskou
vůbec nezabývám.“
Rejčka zaklapla víko koše.
„A vlastně Elišku chápu,“ dodala zvolna, tónem
matrony, shovívavě vážící minulost. „Když jsem si brala
jejího otce, bylo jí sotva dvanáct. V těch letech přece





19
prvorozený
dcery žárlí na otce nejvíc – a která dívka vítá macechu?
A pak,“ přidala dost ochotně na někoho, kdo se něčím
nezabývá, „pak jsem Elišku rozzlobila znovu, když mě
požádal o ruku Rudolf Habsburk. Jistě si myslela, že
nevěstou měla být ona.“
„Kéž by,“ zahučel Jean.
Alžběta Rejčka se čeřivě zasmála, jako když potůček
skočí přes kameny.
„To bys změnil dějiny, Milosti... Mimochodem,“
opět se obrátila k Marii, „to královna mi kdysi, v dívčí
zlobě, začala místo Richenza říkat Rejčka... Ale Bože,
vy přece nerozumíte, co to znamená, a já nevím, jak
bych...“
Protože nenašla francouzské slovo, nahradila je gestem.
Natáhla spojené prsty a naznačila pohyb dolů, jako když
do země vniká rýč.
„Rýt,“ napověděl Jean francouzsky.
„Ano.“
Alžběta povzdychla, ale hned blahovolně mávla rukou
a lehkými krůčky přešla k truhle.
„Abych nezapomněla, ještě tu něco mám –“ Zvedla
víko a vytáhla koníka vyřezaného ze slonoviny. „Hračku
pro následníka. Hraběnko, vy dáte princeznám loutky,
a pan Jan synkovi grošáka z Orientu.“
Ze slonovinového těla posázeného drobnými
drahokamy vyšlehl roj barevných jisker. Koník se vzpínal
směle jako válečný oř, ale málo platné, zadní nohy pevně
vězely v destičce opatřené kolečky.
„Kouzelný kousek, paní. Dokonalý.“ Jean však na koně
sotva mrkl, protože visel na stříbrovlásce stejně
obdivným pohledem jako pan z Lipé. „Za tvou pozornost se ti
odvděčím.“
Rejčka se uklonila, copy se jí svezly na ňadra.





20
melita denková
„Dokonalý, tak jako všechny dárky,“ vydechla Marie
a hlavou jí blesklo, že hradecká paní má dokonalé úplně
všechno – od jehel až po palác. „Snad bychom se přece
jenom měli zmínit, od koho jsou.“
„Ne!“ Alžběta si rozčileně přehodila copy na záda,
přitom jí cuklo ve tváři. „Opravdu není vhodné mě dceři
připomínat.“ Stočila oči k milenci.
„Dvůr jejich vztahu říká válka dvou královen,“ zaduněl
bas pana z Lipé.
„Dost výmluvné, nemyslíte?“ Zurčivý potůček
Alžbětina hlasu tentokrát pokryl led.
Marii probral z myšlenek klapot kopyt. Na náměstí vjel
grošák, na něm seděl vyšňořený jezdec. Následoval ho
houf rozjařených společníků.
Vlající bleděmodrý pláštík... Vždyť je to Jean! Marie
natáhla krk. On tedy nebyl v noci v paláci?
„Kví... kví...!“ Od trhu s kvičením vyrazil strakatý
vepř. Veselí pánové ho přivítali výkřiky:
„Hon! Za ním! Hon! Hon!“
Pašík zběsile kličkoval ve sněhu, a jak mu ujížděly
nohy, zdálo se, že opile tancuje.
V tom okamžiku zalily náměstí bledé paprsky zimního
slunce. Jeden se zachytil v slzách rampouchů, až Marii
zajiskřilo před očima.
Zamrkala a unikl jí trylek smíchu.
Pochmurné myšlenky byly rázem ty tam. Než zavřela
okno, navzdory chladu ji zalil hřejivý pocit úlevy. Asi se
jí tu přece bude líbit!
Snad za to mohlo prasátko tančící před
palácem-hračkou, anebo modravě stříbrné nebe rozprostřené nad
Prahou, nebe podobné Jeanovu plášti...





21
prvorozený
K APITOLA 4
U KOL É B AV K A
PRO PRINCE
21. listopad 1318, dům U Zvonu
„K
oník klusá do stáje,
paparapapam...
Za ním dlouhá cesta je,
paparapapam...
A teď oves přežvykuje,
ihahahá prozpěvuje,
šťastný, že už domů přijel,
šťastný, že kus světa viděl,“
francouzsky zpíval útlý mladík s nakadeřenými vlasy,
usazený na prvním stupni schodů do patra; když zmlkl,
nepřestal se probírat ve strunách loutny.
Ve velkém krbu dolní síně praskal oheň a drnkavé tóny
jako by ho napodobovaly...
U krbu seděly hofmistryně a chůvy Háta s
Vojtěškou. Markétka s Jitkou a Marií si na podlaze rozložily
loutky a hrály si na slavnost a hosty – krmily loutky





22
melita denková
z mísy s cukrovinkami, co dětem napekl králův
kuchmistr Jacques. Mezi hosty a mísou kroužil s
koníkem princ Václav.
Dveřmi ze dvora vešel král. Zastavil se za sloupem, na
tváři výraz člověka, který se dívá do ráje.
Václav teď najel s koníkem k nohám kadeřavého
zpěváka, dotkl se dlouhé špice jeho střevíce a řekl:
„Dál, Gio.“
Janův osobní sekretář Guillaume de Machaut se vsedě
uklonil:
„Jak si přejete, můj princi.
Pověděl to hošíčkovi,
teď si vedle něho hoví...
A už spinká hošíček,
jako jeho koníček,
ihahahahá...“
Guillaume pohodil hřívou samý prstýnek a zase
pokračoval v brnkání. Václav k sobě přitiskl koníka, odbatolil
se opodál a upřel oči do prázdna.
Můj prvorozený... Není on trochu nekňuba, napadlo
krále podrážděně. Kam se dívá? Sice cvalík, ale proč si
zaleze do kouta a civí do zdi? Komorná Geneviève říká,
že princ vidí anděly. Bůhvíjak na to přišla! A proč se
klučík spokojí s koněm na kolečkách, místo aby si sedl na
opravdového? Já v jeho letech už dávno –
Jan si sice nemohl vzpomenout, kdy se poprvé octl na
koňském hřbetě, ale věřil, že se v sedle snad narodil.
Václav se najednou probral z dumání a prstíkem
ukázal na Jitku.
„Ty.“
Jitka odhodila loutku královny do mísy cukroví,
postavila se nad bratříčka a spustila česky:





23
prvorozený
„Koník klusá do stáje,
paparapapam...
Za ním dlouhá cesta je,
paparapapam...“
Teď zase ona ukázala na bratra. Václavovi svitlo v očích
a začal jí blaženě přizvukovat. Slova lapal nejistě, ale hlas
měl čistý a jasný jako kostelní zpěváček.
„Pověděl to hošíčkovi,
teď si vedle něho hoví.
A už spinká hošíček,
jako jeho koníček,
ihahahahá...“
A král zase nevěděl, jestli se mu to zamlouvá nebo ne.
Zpívání, jasný hlasek – to všechno se hodí tak pro
Guillaumea nebo pro kněze.
Rozesmátá Jitka si konečně všimla, kdo stojí za
sloupem u dveří ze dvora. Rozběhla se, blankytné škorničky
se jenom míhaly. „Papá, kde jste byl hned ráno?“
„V kostele.“
Jitka vtiskla nos do cípu modrého pláštíku.
„Voníte stájí. Z kostela byste voněl jinak. Kadidlem
jako mamá.“
„Jsi chytrá. To ty jsi přeložila Guillaumeovu písničku?“
„Ano.“ Jitka blaženě ukázala zoubky. „A vy jste taky
chytrý, když jste to poznal.“
Jan se obrátil k sekretáři. „Díky, Guillaume.“
„Nová ukolébavka pro Jeho Výsost, Sire.“ Guillaume
uhodil do strun. „Bohužel princově chůvě,“ mladík se
ušklíbl, „jsem nějak nepadl do noty, tak si ukolébavku
zpíváme ve dne a všichni.“





24
melita denková
Jitku rozmluva nezajímala. Je přece jasné, že zpívali. Ji
zajímal otec; pověsila se mu na ruku.
„Kam jdete, papá?“
„K matce, co voní kadidlem. Doprovodíš mě?“
Jitčin dychtivý úsměv zhasl.
„Jestli si to přejete...“ Přitom se pustila otcovy paže,
jako by se spálila.
„Toužíš po tom tak málo jako já,“ zabručel Jan, sklonil
se a políbil ji na nosík:
„No nic, ma petite coquette... Hraj si.“
Než zamířil ke schodišti, toužebným pohledem přejel
dětský ráj. Jenomže on je hříšník a musí do pekla.
A co jsou jeho hříchy, tedy když spočítá ty nejnovější,
protože královnin výčet by jistě sahal bůhvíkam. Možná
je mezi modlitbami šeptá i Bohu – místo svých, ona je
přece světice.
Hm!
Až na to, že letos zjara... možná zhřešila?
Jan se nevesele ušklíbl a do schodů stoupal stále
pomaleji. Letos zjara – – –
Uherský panovník Robert z Anjou se zjara obrátil na
českého krále se žádostí o ruku jedné z jeho sester. Jan to
uvítal, ale odmítl dívky představit uherským velmožům
v klášteře na Zbraslavi, jak navrhla královna, a stejně tak
zamítl královský dům.
„Uhříci nejsou z těch, co lížou paty Pánubohu,
nejedou se k nám modlit... A domek na rynku by na ně těžko
udělal dojem. Odbydeme to v Hradci, v paláci
královny-vdovy, má dobře vycvičené služebnictvo, půvabný
fraucimor... A že tam hosté narazí na jejího milence? Kdyby
ne, pozvu ho sám, milování uherští velmoži rozumějí
a mimoto – Jindřich z Lipé je skvělý společník.“





25
prvorozený
Jak Jan horlil, ušlo mu, že manželka svírá rty. Konečně
se ozvala:
„Víš, co si o té hradecké nestoudnici myslím. Ale ano,
jeď, pane, a bav se s ní... a opíjej se s Jindřichem, ačkoliv
teď je můj nepřítel.“
Jan už byl v myšlenkách na cestě, už cítil ve vlasech
svěží vítr a nechtěl si kazit dobrou náladu. Zvolil tedy
lehkonohý, smířlivý tón.
„Co dělat, v Čechách si jeden nevybere. Přátelství a
nepřátelství se tady střídají jako dubnové počasí, až se
nakonec nenávidíte všichni.“
„V jednom se často shodneme,“ odsekla Eliška.
V nelásce ke králi, pochopil Jan, ale rozhodl se přejít
narážku zase žertem.
„Matko, doufám, že to vidíš,“ zvedl pohled k nebi.
„Když já jevil dětinskou radost nad dobrodružným
odjezdem do Čech, ty jsi plakala, že jsou strašné. A měla jsi
pravdu. Jsou strašné! A jejich královna...“ Prudce
pokročil k manželce. „Jaká jsi ty, královno? Dnes v noci jsi mě
přece milovala.“
Pohlédl jí zblízka do tváře, a ona uhnula hlavou, aniž se
na něho podívala. Chytil ji za paži a zopakoval:
„Dnes v noci jsi mě milovala.“
Eliška se mu vyškubla.
„Chováš se jako šašek.“
„A ty... jsi jako Čechy,“ řekl už hořce. „Kdysi se
nabízely, toužily po mně, jenom po mně – a co nakonec spolu
máme společného? Nic, vůbec nic.“ Luskl prsty. „Jenom
ty věčné spory, se vzpurnou šlechtou, se vzpurnou
královnou. Sotva se uhasí jeden oheň, už někde doutná další.
Samé nepokoje, samé zmatky a –“
„Mysleli jsme, že budeš jiný.“
„Právě že jsem jiný. Nejsem jako tvůj otec. Proč bych
byl? Já jsem já. Lucemburk.“





26
melita denková
Došel k oknu a při pohledu na dokvétající malý sad mu
ujelo lítostivé:
„Když si vzpomenu, že na mém místě mohl být strýc
Walram. Teď by se tady trápil on, a já, Elis, já –“
„Walram byl muž,“ skočila mu do řeči královna. Tiše
a tak zvláštním hlasem, že se otočil. Měla zamžené oči,
v nich něco mezi něhou a zoufalstvím.
Chvíli na ni zaraženě zíral, až se pomalu začal usmívat.
„Paní! Že ty ses do toho svůdníka zakoukala?“
Eliška pootevřela ústa, ale Jan pozvedl ruku a pobaveně
ji zarazil:
„Ne, nic mi neříkej, já tě chápu... Jela jsi za ženichem
a přicválal ti vstříc sličný rytíř Walram, aby tě doprovázel
do Špýru... Ta krutá chvilka, když jsi tam poznala manžela.
Vedle Walrama byl jen vyjukaný hošík! Ovšem ztepilá
Přemyslovna si vedla důstojně, zaťala zuby a přinesla oběť pro
království, zděděné po otci. Srdce však nezapomnělo.“
„Mlč už. Mlč.“
Eliška pořád nezvýšila hlas, jen vypadala nešťastně.
Zároveň zkrásněla, jak se jí do tváře nahrnula krev. Náhle
vzala do špiček prstů sukni a vyběhla – jako plaché děvče
škádlené kvůli lásce.
Jan odjel s vědomím, že po letech odhalil tajemství,
o něž ani nestál, a brzy to pustil z hlavy. Jen ať si Elis
hýčká starou lásku k Walramovi, a ještě starší nenávist
k Rejčce. Kdo žije v minulosti, ztrácí budoucnost.
Vyzvedl v klášteře v Marienthalu sestry a odvezl je do
Hradce, kam brzy dorazili vousatí uherští velmoži.
Okukovali dívky ze všech stran, až se v Janovi vařila krev,
protože si představil, na co chlapíci myslí, a po dlouhé
poradě tlumočník – nejzarostlejší vousáč –, ukázal na mladší
Beatrix, donedávna určenou donu Pedrovi, synu
Fridricha Sicilského. Dívenka má prý jinačí jiskru než bílá
holubice Marie...





27
prvorozený
Pak přece zamířili na Zbraslav a za zpěvů mnichů došlo
ke svatebnímu obřadu v zastoupení. Jan s družinou
doprovodil Beatrix až na Moravu.
Do Hradce, kde zůstala Marie, se vrátil v říjnu, a než
spolu vyrazili do Prahy, užil si u dvora hradecké královny
několik příjemných týdnů...
Příjezd do domu U Zvonu ohlásil listem přesně na den
svatého Martina.
Přesto se královna tvářila, že ho nečeká. Zrovna se
chystala k vyjížďce, nabroušeně trousila narážky na
Hradec, přes ramena měla přehozený kožich do saní a – – –
z něho trčelo velké břicho!
To Jana zaskočilo. Sešli se v loži tak dávno, že už si
nevzpomínal kdy.
V překvapení zmínil Viléma Zajíce z Valdeka,
protože... Bože! Pan z Lipé cosi takového naznačil – ne sice
na plná ústa, a přece dost srozumitelně.
V Hradci se nad tím dalo mávnout rukou, ale sotva Jan
spatřil Eliščino břicho, napadlo ho, že když tolik let
dokázala – z přemyslovské pýchy, co staví blaho království
nad vlastní –, skrýt lásku k Walramovi, snad přinesla další
oběť, aby si připoutala spojence.
I tohle Jindřich mnohokrát naznačoval, a vzápětí zase
zamlouval...
Do králových myšlenek vpadl polední zvon z Týna.
Jan se opřel zády o zeď a pomalu se po ní svezl na
poslední schod. Sáhl k pasu, kde místo měšce nosil stříbrnou
butylku s vínem, a napil se.
Silné víno nechávalo na patře trpkou chuť podobnou
trpkým myšlenkám, co se mu honily hlavou.
Královna by jako regentka vládla za hňupa, který si
hraje s koněm, místo aby rajtoval na skutečném...
Jedenáct let do plnoletosti následníka je sladká vyhlídka pro
ctižádostivou Přemyslovnu...!





28
melita denková
Regentka Eliška, po jejím boku Vilém Zajíc z Valdeka.
Budiž – ale že by spolu ulehli i do lože? To přece ne...
Snad potom, až společně zbaví trůnu Jana Lucemburka.
Jenže když potom, proč ne hned?
Třeba proto, že by se Eliška bála božího hněvu? Anebo
toho, že ji při smilstvu pozoruje z nebe otec? Jenže kdo
ví? Kdo vidí do mysli žen – a do jejich lůna?
Jan vztekle uhodil pěstí do stěny a vtom ho zoufale
napadlo: kéž by tu ještě byl Aspelt!
Bývalý kancléř Václava II. přece znal Eliščinu mysl...
A uměl trpělivě rovnat spory všech druhů. Jenomže Češi
ho vyštípali pod záminkou, že je cizinec, ačkoliv za
Václava to nikoho ani nenapadlo...
Králi najednou vyhrkly slzy, a nesnažil se je utřít.
Bylo mu smutno jako už dlouho ne... Myšlenky ho
nesly k prvním rokům vlády, kdy měl po boku
mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu. Petrově noblese a
nadhledu, jeho schopným rukám se dalo svěřit všechno, od
osudu království až po věci nejmenší.
Pan kancléř Petr!
Geniální diplomat, otcovský přítel... Nedivil se, že
nechci žít ve věži nad troskami vyhořelého Hradu, v malé
komnatě, kde v kádi zamrzala voda na koupel, nekáral
mě, nevykládal, že kvůli tradici a královské důstojnosti
zkrátka musím. Bylo mi čtrnáct, v jeho očích jsem snad
byl rozmazlený spratek, a on přesto –
Ze slz vyplula tvář, rámovaná rozevlátou bílou hřívou,
v Janových uších zazněl hluboký hlas:
„Vše se dá vyřešit, můj pane. Prozatím pro tebe a
královnu zařídíme dost pohodlný dům na Staroměstském
rynku... A až se dá do pořádku hradní palác, pak – no,
uvažujme i o tom – třeba na nádvoří postavíš také nový
chrám. Baziliky už dávno vyšly z módy – vzpomeň si na





29
prvorozený
Špýr, nebo na pařížský Notre Dame. Nemyslíš, že by Praze
slušelo, kdyby se vysoko nad řekou vypínal podobně nád -
herný dóm? Věže se vztahují k nebesům jako toužící ruce
věřících...“
Z trosek zas postavit starý Hrad a k němu ještě katedrálu.
Obnovit pomník zabedněných Přemyslovců, všechnu tu
zašlou slávu, to by se Elis líbilo.
Jan pohodil hlavou. Nikdy. Bláhová! Copak nevěděla,
že muž dává ženě osud?
Otočil prázdnou lahvičku dnem vzhůru, pustil si na
jazyk poslední kapky, vyskočil na nohy a váhavě došel ke
královniným dveřím. Kéž by za nimi uslyšel drnknutí
loutny či trylek smíchu.
Nic. Výhružné, nepřátelské ticho.
Ale český král přece neutíká z boje. Snese výčitky, že
se manželce vyhýbal, a zjistí, zda její lůno není lůnem
cizoložnice.





30
melita denková
K APITOLA 5
DVA SPI K L E NCI
21. listopad 1318, Hradec Králové
Z
von chrámu svatého Ducha oznámil poledne. Hla -
hol se nesl k nízkému listopadovému nebi a
tlumeně vnikl i do ložnice hradeckého sídla královny-vdovy
Alžběty Rejčky.
Na obrovské posteli s baldachýnem a těžkými
brokátovými závěsy leželi v objetí milenci. Když se ozval zvon,
žena se pohnula.
Pozvedla víčka s pocitem, že je zasypal písek. Zamžené
oči s nechutí hleděly na cár šedého dne, žebraly ještě
o trochu měkkého teplého spánku, jenomže –
„Jindřichu... Je poledne.“
Muž cosi zabručel.
„Ááách,“ zívla dlouze Alžběta Rejčka. „Poledne... Zas
máme další hřích.“
Zvolna se posadila, hodila si na záda záplavu
stříbrolesklých vlasů, spustila nohy z lůžka:
„Včera večer... proč se to zase tak protáhlo?“
zamumlala. „Byli kejklíři tak obratní? Jídlo a víno tak dobré?
Zpíval minnesänger tak krásně?“





31
prvorozený
Odmítavě zatřepala rukama, jako by si tím odpovídala,
a pak si prsty začala pročesávat vlasy.
„Když už nehostíme krále, měli bychom se trochu
umoudřit, Jindřichu. Tolik času zas spolu netrávíme...
A kdybys snad postrádal zábavné kousky kejklířů, pro
tvou kratochvíli se ráda naučím žonglovat... třeba s
ohněm, co říkáš? Jsem přece šikovná a vždycky mám chuť
učit se něco nového...“
Mluvila pořád tiše, jako by tou představou bavila sama
sebe a nečekala jinou odpověď než další zabručení, když
vtom se jí za zády ozvalo:
„Nauč. Potěšila bys i krále, možná se brzy vrátí. A
protože už ses kvůli němu naučila francouzsky...“
Za pas ji uchopily silné ruce.
„Dobré jitro, krásná paní.“
Královna-vdova se snažila vymanit.
„Ne, nech mě, jsem líná... Líná a unavená na
milování... A francouzsky jsem se naučila kvůli komorné,
protože každá dáma se přece musí umět domluvit se svou
komornou. Zvlášť když stárne.“
„Já stárnu. Ty ne.“
„Lichotníku.“
Rejčka znovu zazívala a otočila se:
„Tak král se vrátí?“
Pan z Lipé se už vysoukal z pokrývek. Rozcuchané
světlé vlasy se šedivými pramínky mu padaly do čela,
ostré nazelenalé oči mu jen hrály.
Alžběta přehodila štíhlé nohy zpět na lůžko.
„Jistě se nevrátí kvůli mé francouzštině... Snad kvůli
tobě?“ Čelem se na okamžik opřela o milencovo rameno.
„Neušlo mi, jak dobře se cítí ve tvé společnosti, pane.
Podléhá tvému kouzlu jako žena.“
„I tebe stíhá zbožňujícími pohledy.“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.