načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: První žena, která obeplula svět -- Dvacet portrétů pozoruhodných žen - Karel Kýr

První žena, která obeplula svět -- Dvacet portrétů pozoruhodných žen

Elektronická kniha: První žena, která obeplula svět -- Dvacet portrétů pozoruhodných žen
Autor:

O velikých ženách se nepíše tak často, jako o velikých mužích. Autor této knihy se to snaží částečně napravit. V portrétech dvaceti pozoruhodných žen se dozvíte nejen o první ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

O velikých ženách se nepíše tak často, jako o velikých mužích. Autor této knihy se to snaží částečně napravit. V portrétech dvaceti pozoruhodných žen se dozvíte nejen o první ženě, která obeplula svět, ale i tom, komu se říkalo rýnská Sibyla, o tom, že Meluzína byla Francouzska, o některých matkách světců, ale také o tom, že první nositelka Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii se narodila v Praze.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Karel Kýr

PRVNÍ ŽENA, KTERÁ

OBEPLULA SVĚT

Dvacet portrétů pozoruhodných žen


3

Copyright:

Autor: Karel Kýr

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87976-44-9 (ePub)

978-80-87976-45-6 (mobipocket)

978-80-87976-46-3 (pdf)


4

1. PRVNÍ ŽENA, KTERÁ OBEPLULA SVĚT

Psal se rok 1767. Tropické vody západního Pacifiku křižovaly dvě lodě pod

vedením mořeplavce a objevitele Louise Antonia de Bougainville.

Byla to nová, ještě nevyzkoušená fregata La Boudeuse (česky Vzdorná) a

nákladní fleuta L ́ Etoile (česky Hvězda). Obě byly na cestě kolem světa a

hledaly průjezd do asijsko-australského středomoří. Bougainvilleova cesta

začala v Brestu, odkud vyplul v prosinci 1766. Hvězda se k výpravě připojila

v Rio de Janeiru.

Bougainville se v těchto vodách neocitl poprvé, protože již předtím hledal

v Magalhaesově úžině dřeviny, které by se daly přesadit na bezlesé

Falklandské ostrovy, tehdy nazývané podle bretaňského přístavu Saint Malo

Malvínské ostrovy – Iles Malounines. Malvíny patřily Francouzům jen krátkou

dobu, a právě Bougainville dostal příkaz, aby je odevzdal Španělům a potom se

plavil Jižním mořem dál do Východní Indie.

Počátkem prosince 1767 vpluly obě lodě do úžiny, ale opustily ji až koncem

ledna 1768, po padesáti dvou dnech zápasů s bouřlivým počasím, větrem a

neznámými mořskými proudy. Bougainville měl namířeno do jižního

Tichomoří, kde Francouzi mínili založit rozsáhlou jihomořskou říši. Jejich cesta

vedla kolem Jižní Ameriky, a proto měli v úmyslu usadit se i v Patagonii, odkud

chtěli chránit přístup do jižních moří. Ale jak se často stává, z velkého plánu

zbyly trosky a Francouzům zůstalo do 20. století jen několik souostroví a

ostrovů.

Při další plavbě na západ ostrovů přibývalo, ale velitel výpravy jim později ve

svém vyprávění nevěnoval tolik pozornosti jako ostrovu Tahiti a jeho

obyvatelům. Bougainville totiž psal knihu Cesta kolem světa a otevřeně

přiznával, že čas strávený v kandských lesích a na moři mu nevytříbil sloh.

Jeho Cesta kolem světa vyšla v češtině dvakrát, pokaždé zkrácena. Podíváme-li

se pozorně na mapu, musíme uznat, že Bougainvilleova výprava vedla tehdy

do neznáma a účast na ní žádala nemálo odvahy. Bougainville neměl v úmyslu

psát knihu pro zábavu čtenářů, ale jako průvodce pro příští plavce v málo

známých mořích. Ale podívejme se alespoň na jednu jeho příhodu z Nových

Hebrid.

„Když jsme pluli mezi Velkými Cykládami, přivolaly mě nějaké události na

palubu Hvězdy a tam jsem měl příležitost ověřit si dosti zvláštní věci. Od

nějaké doby se na obou lodích šuškalo, že sluha pana Commercona jménem

Baret je žena. Jeho postava, hlas, bezvousá tvář a jiné známky potvrzovaly toto

podezření, ale jiné věci mluvily proti tomu. Jak jsme měli poznat ženu v našem


5

neúnavném Baretovi, který byl cvičeným botanikem a kterého jsme viděli

sledovat jeho pána na všech cestách? Ve sněhu a ledových horách

Magalhaesova průlivu. Na těchto obtížných pochodech nosil zásoby, zbraně

i herbář s odvahou a silou, která mu u našeho přírodovědce vynesla přízvisko

soumar. Teprve příhoda na Tahiti změnila podezření v jistotu. Pan

Commercon tam vystoupil, aby botanizoval. Bareta, který ho následoval

s herbáři, obstoupili Tahiťané a křičeli, že je to žena, a chtěli ji přijmout

s poctami ostrova. Rytíř de Bournard, jenž měl na ostrově strážní službu, mu

musel přijít na pomoc a doprovodit ho až na loď. Od té doby bylo těžké

zabránit námořníkům, aby se občas nedotkli jeho studu.“

A co se dělo na lodi?

„Když jsem byl na Hvězdě, Baret se se slzami v očích přiznal, že je dívka.

Říkala, že v Rochefoirtu oklamala svého pána a představila se mu v mužských

šatech, právě když se naloďoval. Říkala, že už sloužila jako lokaj u jednoho

Ženevana, že se narodila v Burgundsku, že je sirotek a prohraná soudní pře ji

uvrhla do nouze. Rozhodla se, že se převlékne za muže. Když vstoupila na loď,

věděla, že má jet kolem světa, a to podnítilo její zvědavost. Bude první ženou,

která to vykonala, a musím přiznat po pravdě, že se na lodi chovala vždy

rozvážně. Nebyla ani ošklivá, ani hezká a nebylo jí více než šestadvacet

sedmadvacet let. Musím uznat, že osud Baretové by byl prazvláštní, kdyby lodě

ztroskotaly na některém pustém ostrově tohoto širokého oceánu.“

Ale Jeanne Baretová, pokud jde o pohlaví, svého pána neoklamala. Botanik

Commercon věděl, že jeho pomocník je žena. V Bougainvilleově Cestě kolem

světa se o ní již nepíše, ale badatelům Henrimu Jaequierovi a Klausu Srippovi

se ze starých dokumentů podařilo zjistit mnoho zajímavého o této zapomenuté

historii.

Panu Commerconovi záleželo na tom, aby byl ubytován na Hvězdě, kde měl

více místa pro svou vědeckou výzbroj. Kromě toho tam mohl dostat

prostornější kajutu pro sebe a svého sluhu. Ale na druhé straně to mělo

nevýhody. Hvězda neplula tak dobře jako vlajková loď. A Commercon trpěl

ještě tři měsíce po vyplutí těžkou mořskou nemocí. Bylo mu tehdy čtyřicet let,

měl titul doktora medicínské botaniky a lékařství a pro výpravu ho vybral

proslulý botanik Bernard de Jussieu, ředitel trianonské zahrady. Než opustil

Francii, napsal Commercon poslední vůli. Kromě toho, že své tělo dal

k dispozici anatomickým studiím a zavedl medaili, která se měla každoročně

udělovat těm, kdo bez žádosti a pokrytectví vykonali zvlášť dobré činy

v oblasti morálky a politiky, je v závěti odstavec velmi důležitý pro Jeanne

Baretovou.

Commercon odkazuje své hospodyni Jeanne Baretové šest set liber vedle roční

mzdy sto liber, které dostává od 6. září 1764. Tedy když se Jeanne v září 1767

nalodila, byla již tři roky v Commercenových službách.

Tato výprava byla první, jež vzala na palubu vědecké pracovníky. Vedle

Commercona se s ní plavil také astronom Verron. A výprava rovněž vezla

kolem světa ženu. Svědectví a uznání velitele výpravy Bougainvillea potvrzuje,

že Jeanině práci a chování na lodi nebylo co vytknout. Představte si, že Hvězda


6

měla sto dvacet mužů posádky. A tehdejší námořníci nebyli žádní svatoušci.

Nehledě na to, že výprava proplula oběma Bougainvilleovými průlivy. Prvním

v Šalomounových ostrovech a druhým na západ od Nové Guineje a přes

Moluky do známějších moří a nakonec do Batávie – tedy do dnešní Djakarty.

Blížil se návrat výpravy a Commercon i Baretová přemýšleli o tom, zda se mají

vrátit do vlasti. Dali přednost tomu, že výpravu opustili před koncem. Vylodili

se na Ile de France, dnešním Mauriciu a Commercon se tak dále pilně věnoval

botanice a uvěřejnil práce o madagaskarské květeně.

Zemřel 17. listopadu 1773.

Jaenne Baretová zůstala na ostrově sama. Potřebovala se vrátit do Francie, a

asi proto se vdala za vojáka námořní pěchoty Antonia Barniera. Ten však po

dvou letech zemřel a s Jeanne se setkáváme v Commerconově domě

v Chatillon-les-Dombes. Jeanne zůstala svému zaměstnavateli věrná až do

smrti. (Zemřela roku 1807.) Zachovala se její závěť, kterou odkázala všechen

svůj majetek synům Philiberta Commercona.

Commercon se již dříve odvděčil drobným darem. Takovým, jaký měl botanik

po ruce. Svým blízkým a lidem, kterých si vážil, věnoval dosud neznámé a

nepojmenované rostlinné druhy. Veliteli výpravy bougainville, dceři

nassavského prince, který se zúčastnil výpravy, horstensii a své věrné

spolupracovnici baretii z čeledi maliaceí. Samotnému Commerconovi byl

později připsán ostrov severně od Nové Guineje. Velitel výpravy dostal od

svých námořníků záliv v Megalhaesově úžině ještě před cestou kolem světa.

Největší ostrov Šalomounova souostroví, zmíněné průlivy a další místa

pojmenovali po velitelu výpravy až pozdější objevitelé Kruzenštern, Baudin a

jiní.

Bougainville sám objevené námořní objekty po lidech nepojmenovával. Jen

jména svých lodí dal ostrovu La Boudeuse ( na sever od Nové Guineje) a Pic de

l ́ Etolie v Nových Hebridách.

A tím bychom mohli skončit povídání o Jeanne Baretové, první ženě, která

obeplula svět.


7

2. LADY Z HUARASCÁNU

Americká učitelka Annie Pecková začala pěstovat horolezecký sport ve svých

pětačtyřiceti letech a jako jedna z mála žen vystoupila na jeden z nejvyšších

jihoamerických, do té doby nezdolaných štítů.

Huascarán je nejvyšší hora v Peru (6768 m.) a pátá nejvyšší v Jižní Americe a

jediná z mála hor, na kterou poprve vystoupila žena (1908). Byla to Annie

Pecková. Příběh jejího vítězství nad Huascaránem, jak ho sama popsala v knize

Hledání vrcholu Ameriky, je nanejvýš dramatické.

Annie Pecková byla učitelkou z Providence na Rhode Islandu. Jako

pětačtyřicetiletá se vypravila do Evropy a slezla horu Matterhorn. Od té doby

se horolezectví pro ni stalo vášní. Letní prázdniny trávila lezením a za několik

roků absolvovala úctihodnou sérii výstupů, včetně útoku na 6585 metrů

vysoký Mount Illampu v Bolívii.

Byla to drobná, avšak mimořádně houževnatá žena. Vyznačovala se odvahou a

rozhodností, kterými zahanbovala mnohé svoje mužské kolegy. Roku 1908 si

jako osmapadesátiletá (1908) vytkla cíl - dobýt Huascarán. V té době ještě

neznali přesnou výšku štítu, ale předpokládalo se, že Huarascarán je nejméně

7300 metrů vysoký. Kdyby to odpovídalo skutečnosti, přemožitel Huarascánu

by slezl nejvyšší horu na západní polokouli (Acincagua, jejíž výšku tehdy již

znali, dosahuje 6959 metrů).

Huascarán má dva vrcholy. V sedle mezi nimi je obrovský ledovec s hlubokými

trhlinami. Annie Pecková se rozhodla postupovat po tomto ledovci, ale to

vyžadovalo přítomnost zkušených alpských vůdců. Proto si zabezpečila pomoc

dvou švýcarských horolezců Gabriela a Rudolfa Taugwalderových.

V první etapě probíhal výstup hladce, ale ve výšce 3400 metrů náhle Rudolfa

Taugwaldera stihl vysilující záchvat horské nemoci. Slabost mu nedovolovala

pokračovat ve výstupu a musel se s několika peruánskými nosiči vrátit do

údolí. Annie Pecková a Gabriel Taugwalder však lezli dál zrádným ledovým

srázem s prachovým sněhem a zívajícími trhlinami. Dvakrát si na příkrém

svahu ledovce postavili tábor. Třetí den se chystali zdolat poslední ledovou

stěnu s osmapadesátistupňovým sklonem, která vedla do sedla. Byla to

lopotná práce, proto na celém úseku museli sekat do ledu „schody“. Čtvrtý den

dosáhli sedla, šikmou pláň třpytícího se sněhu 6000 metrů nad mořem. Z obou

stran se tyčil jeden vrchol. Annie Pecková se rozhodla, že zaútočí na severní,

protože sliboval lepší možnost výstupu. Odvážná žena mohla jen doufat, že je

to ten vyšší z obou vrcholů.


8

Pátý den za svítání se Annie Pecková a její průvodce pustili k vrcholu. Dorážel

na ně ledový vítr a Gabriel, který vysekával výstupy do příkré stěny, se stále

častěji třásl od vyčerpání. A co bylo ještě horší, začaly se i u něho projevovat

známky horské nemoci. Měli před sebou ještě stovky metrů ledové stěny, za

nimi leželo závratně strmé ledové schodiště. Annie Pecková a Taugwalder

věděli, že jen na sestup tímto schodištěm musí posbírat všechny síly.

Vzhledem na Gabrielovu nemoc by bylo nanejvýš lehkovážné pokračovat dál.

Smutně se odvrátili od vrcholu a pustili se po svých stopách zpět.

Nedostatek potravin a trvalé onemocnění obou vůdců nedovolilo Annii

Peckové podniknou ihned další pokus. Ale nemínila se vzdát. Deset dní po tom,

co opustila Huascarán, se vrátila s čerstvými zásobami. A zotavení horští

vůdcové byli stejně jako ona odhodláni zvítězit.

Druhý pokus o výstup

Při tomto druhém výstupu již lépe znali protivníka a dolní částí velehor

postupovali rychle. K ledové stěně nad ledovcem se dostali za polovinu času,

který potřebovali při prvním pokusu. Rovnoměrným tempem přelezli tento

sráz a dosáhli sedla. Tady si postavili třetí tábor. Na druhý den, jen co se

rozbřesklo, se trojice pustila do konečného útoku na severní vrchol. Počasí

bylo příznivé, ale mrzlo, jen praštělo. Při teplotách okolo -20 stupňů Celsia

měli na sobě jen několik vrstev vlněného oblečení. Větrovky-anoraky a jiné

ochranné pomůcky, které používají dnešní horolezci, nepatřily ještě k tehdejší

standardní výstroji.

Když se všichni tři lopotně drápali rozbrásněným hřbetem severního vrcholu,

zdálo se, že vyčerpanost a ochromující chlad je přemůžou dříve, než ho

dosáhnou. Ale sklon se postupně zmírňoval a naráz -několik metrů přednimi

se objevil vrchol. Když se k němu Annie Pecková dopotácela, náhle si

uvědomila, že v levé ruce nemá cit. Sundala si rukavici a viděla, že její prsty

nepřirozeně zbělely. Omrzliny! Ještě několik minut a tkáň by odumřela. Jak se

vlekla dál, neustále si otírala ruku o nohu, až nakonec ucítila, jak její zmrtvené

prsty pomalu ožívají.

Když se konečně jejich nohy dotkly nejvyššího bodu vrcholu, byla trojice

natolik vysílená, aby mohla plně vychutnat svoje vítězství. A to je ještě čekal

strašlivý sestup srázným ledovým schodištěm do posledního tábora na

zasněženém sedle. Nastala noc a zbytek potravin, které si nesli, zmrzl na kost.

Třesouc se od vysílení, jeden po druhém se smýkali dolů, přičemž jim na

každém kroku hrozil pád. Nejhorší bylo, že Rudolf Taugwalder ztratil obě

rukavice a musel většinu sestupu absolvovat s obnaženýma rukama. Když

konečně došli do tábora, zoufale si ruce třel sněhem, a tak se jim pokoušel

vrátit cit, ale už bylo pozdě. Jednu ruku a prsty na druhé mu později museli

amputovat.


9

Na severním vrcholu Huascaránu nebyla Annie Pecková schopná vykonat

potřebné měření, aby určila jeho výšku, ale byla přesvědčená, že je

přinejmenším 7300 metrů vysoký. O rok později francouzský zeměměřičský

tým zjistil, že nepřesahuje 6770 metrů a že mimo toho je jižní vrchol vyšší než

ten který slezla Annie Pecková. A navíc v pozdějších letech mnozí horolezci

zpochybňovali, že Annie Pecková a její dva průvodci skutečně dosáhli severní

vrchol. Ať je to tak či onak, je jasné, že Pecková vykonala velmi odvážný útok

na tohoto andského velikána a právem si zasluhuje přezdívku „Lady

z Huascaránu“.


10

3. HILDEGARDA Z BINGENU - RÝNSKÁ SIBYLA

K nejpozoruhodnějším postavám v galerii světců patří bezesporu svatá

Hildegarda z Bingenu (*16. září. 1098 - +1179), německá mystička,

přírodovědkyně, lékařka, hudební skladatelka a spisovatelka.

Narodila se na zámku Böckelheim v šlechtické rodině. Otec Hildebert a matka

Mechtilda patřili k bohatým a uznávaným rodům. Hildegarda byla často

nemocným dítětem, dlouho trvalo, než se naučila chodit, oproti jiným dětem

byla slabá, trpěla bolestmi. Od dětských let mívala božská vidění. Ve svých

spisech uvádí, že první vize měla již jako tříletá, měla schopnost vidět to, co jiní

nevidí, včetně budoucnosti. Proto není divu, že ji později nazývali „rýnskou

Sibylou.“ Jak jsme se již zmínili, zemřela roku 1179 – na Rupertsbergu

u Bingenu. Dlužno dodat, že Bingen za Mohučí je místem, kde se nachází vodní

víry a takzvaná bingenská díra, kde je údajně uložen poklad Niebelungů.

Jako desáté dítě byla Hildegarda zaslíbena Bohu. Od mládí se u ní projevovaly

sklony k duchovní a badatelské činnosti. V osmi letech byla dána do kláštera

na vychování, brzy se stala benediktinskou řeholnicí a vizionářkou. Velký vliv

na ní měla Jutta, představená ženské části benediktinského kláštera

v Diessenbergu. Ta dívku vychovávala a učila od osmi let. Jako patnáctiletá se

Hildegarda stala řeholnicí (ve 28 letech abytyší). A dalších sedmnáct let se

zabývala studiem. Slavomír Ravik v knize O světcích a patronech píše:

„Když Jutta zemřela, ujala se vedení kláštera Hildegarda. Díky nadání, píli a

věšteckým schopnostem však nakonec získala prostředky k založení

samostatného ženského kláštera na Ruppertsbergu u Bingenu (1147). Kromě

osobního zájmu, jímž bylo skutečné bádání, se u ní projevily i vizionářské

sklony... Proto ji požádali, aby svá vidění zapisovala, učinila tak ve spise

,,Scivitas („sciens vias Domini“, čili „Ten, který zná cestu Páně“). Šlo o spis,

v němž se nachází ilustrovaný obraz světa podaný v 26 proroctvích. Dílo

schválil nejprve mnichovský biskup, a po doporučení Bernarda poněkud

zdrženlivěji i papež Evžen III.“

Dlužno dodat, že bylo štěstím, že opatka mohla odejít do nového kláštera, kde

také dožila. Protože původní ženská klášterní komunita se značně rozrostla.

Ale stačila ještě zreformovat několik dalších klášterů a založila klášter

v Eibingenu. Jako mnoho vizionářů cítila potřebu pokárat několik panovníků.

Tématem kritiky bylo bohatství kléru, nectnosti doby, nedostatek víry a

duchovní propad.

„K těm, s nimiž si dopisovala, patřil anglický král Jindřich II., dva císařové,

z nich zejména císař Ferdinand Barbarossa, čtyři papežové, zejména ovšem




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist