načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: První starosti - Jacqueline Wilsonová

První starosti

Elektronická kniha: První starosti
Autor: Jacqueline Wilsonová

- Já myslím, že vypadám příšerně - jsem odporně a nechutně T-L-U-S-T-Á. Moje kamarádky Magda a Naďa si myslí, že jsem blázen - protože samy takovéhle starosti nemají. To jen já ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 172
Úprava: ilustrace
Vydání: Čtvrté vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustroval Nick Sharratt
přeložila Daniela Feltová
Skupina třídění: Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5016-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Já myslím, že vypadám příšerně - jsem odporně a nechutně T-L-U-S-T-Á. Moje kamarádky Magda a Naďa si myslí, že jsem blázen - protože samy takovéhle starosti nemají. To jen já jsem sele Sally, takže je nejvyšší čas začít držet dietu. A tentokrát to vydržím, ať se děje, co se děje.

Zařazeno v kategoriích
Jacqueline Wilsonová - další tituly autora:
Lízinka Lízinka
 (e-book)
Vzdušné zámky Vzdušné zámky
Vzdušné zámky Vzdušné zámky
Nečekané prázdniny Nečekané prázdniny
Vánoční překvapení Vánoční překvapení
 (e-book)
Moje máma Tracy Beakerová Moje máma Tracy Beakerová
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ilustroval Nick Sharratt

Přeložila Daniela Feltová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Text copyright © 1998 by Jacqueline Wilson

Illustrations copyright 1998 © Nick Sharratt

All rights reserved.

Z anglického originálu Girls under Pressure

(Published in Great Britain, by F. A. Thorpe /Publishing/

Anstey, Leicestershire)

přeložila © 2002, 2011, 2018 Daniela Feltová

Redakce textu: Ilona Staňková

Jazyková korektura: Mia Matysová

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Čtvrté vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-110-6 (pdf)


Věnováno Theano Petrou


První kapitola


V

lastně je to všechno můj nápad.

„Pojďte se mnou v sobotu nakupovat dárky k Váno

cům,“ navrhuju svým dvěma nejlepším kamarádkám Magdě a Nadě.

„Senza,“ souhlasí Magda, která žije jen nakupováním.

„Tak jo,“ přidává se Naďa, i když vypadá trochu překvapeně. „Já myslela, že ty vždycky dárky k Vánocům vyrábíš, Sally.“

„Možná dřív, ale už jsem z toho vyrostla, chápeš?“ ujišťuju ji překotně.

V naší rodině je to totiž taková hloupá tradice. Vymyslím si nějaké téma a pak podle něj každému vyrobím dárek. Jeden rok jsem vyráběla pruhované pletené šály. Když jsem začala chodit na keramiku, uplácala jsem pro všechny vratké vázičky. Další rok to zase byly peněženky vyšívané křížkovým stehem... Obšťastňovala jsem jimi všechny, přátele i rodinu, a jelikož byli všichni zdvořilí, myslela jsem, že se jim ty moje bláznivé výtvory opravdu líbí.

Naďu znám od svých pěti let, takže už přetrpěla úžasně moderní oblečky na barbínu a malé neforemné hadrové myšky. Když jsme začaly chodit na Andersonovu střední školu, vyrobila jsem pro Naďu černo-stříbrný náramek přátelství. Pro Magdu jsem zase udělala růžovo-fialový. Vypadaly, že se jim líbí. Aspoň je docela dlouho nosily.

O loňských Vánocích jsem pro celou rodinu vyrobila speciální krabičky ozdobené korálky a mušličkami. Na Dalamánkovu krabičku jsem použila směs barevných bonbonů – ale on je olizoval a poškrábal si přitom jazyk

9


o lak, kterým byly natřené. To je prostě typické. Táta s Annou se chovají, jako kdyby to byl malý génius, ale já si myslím, že nemá o moc větší mozek než blecha. Dlouho jsem si lámala hlavu, jak ozdobím Magdinu a Nadinu krabičku. Nakonec jsem pro Naďu vymyslela stříbrnou krabičku se stříbrným mušličkovým vzorem. A pro Magdu zase zlatou se zlatými mušličkami. Otevřela ji, jako by čekala, že uvnitř něco bude – a pak se mě zeptala, jestli jí do ní příští rok koupím zlatý náhrdelník. Myslela to jako vtip – aspoň si to myslím. Najednou jsem si připadala stejně trapná jako Dalamánek.

„Půjdeme do nákupního centra Flowerfields,“ rozhoduju nesmlouvavě. „Nakoupíme všechny dárky pro rodinu a pak se na chvilku rozejdeme a koupíme si dárky navzájem.“

„A pak si zajdeme do cukrárny a dáme si něco dobrýho,“ doplňuje mě Magda a celá se při té představě rozzáří.

Tu cukrárnu tam otevřeli nedávno. Trochu připomíná takové ty nablýskané cukrárny ze starých amerických filmů. Momentálně je hrozně v módě se tam občas objevit – a říká se, že je to ideální místo pro balení kluků. Pokud má Magda něco ještě raději než nakupování, tak jsou to kluci. Spousty a spousty kluků.

Naďa vzdychá a povytahuje obočí. Všichni kluci jsou jí odporní – od té doby, co se zamilovala do toho nechutného Liama, který ji jen zneužíval. Teď o žádného kluka nestojí. Magda by zase chtěla mít každý den jiného kluka. Ani nevím, co bych vlastně chtěla já. Stejně je to jedno, protože ani žádné nabídky nemám.

Vlastně jednoho kluka mám. Jmenuje se Dan a seznámili jsme se o prázdninách. Je to ale jenom jako můj kluk. Moc se nevídáme, protože bydlí v Manchesteru. A navíc je mladší než já. A vypadá dost šíleně. Rozhodně to není nějaký dívčí ideál.

Stejně mu budu muset taky koupit dárek. Ale co? Dostala jsem geniální nápad. Koupím Magdě a Nadě nějaké pěkné kalhotky. Magdě červené saténové s kytičkami a Nadě černé krajkové. A tátovi bych mohla koupit boxerky Marks and Sparks a Anně nějaké decentní bílé kalhot

10


ky. Dalamánkovi koupím slipy s Mickey Mousem. Už se dostávám do té správné kalhotkové nálady. Ale Danovi přece nemůžu koupit slipy! I když bych určitě věděla, jaké by se pro něj hodily. Nějaké hodně praštěné, s ujetým nápisem...

Rozhoduju se, že se v sobotu ve Flowerfields ještě pořádně porozhlédnu, jestli bych nechytila inspiraci. K Nadinu domu přicházím v deset. Její táta myje před domem auto. Je to ten typ, co své auto přímo zbožňuje a každý víkend ho vydrží hodiny a hodiny píglovat.

„Ahoj, Kudrnko!“ volá na mě.

Vyždímu ze sebe veselý úsměv a zaklepu na dveře. Otvírá mi Nadina máma ve starém svetru a teplákách, s prachovkou v ruce. Je evidentně vystrojená na smrtelně vážný úklid.

„Pojď dál, Sally. Naďa je ve svém pokoji,“ informuje mě a tváří se nespokojeně.

„Ahoj, Sally. Já pomáhám mámě,“ volá na mě Nataša a mává péřovou prachovkou.

Nataša má na sobě cukrouškovskou noční košilku a kraječkové kalhotky. Tancuje k hudbě z nějakého hloupého dětského seriálu, která se line z televize, a mává si do taktu prachovkou.

„To je hodná holčička, viď?“ rozzáří se Nadina máma.

Pokouším se vymáčknout ze sebe další úsměv.

Nataša se rozbíhá ke mně.

„Ty jsi nějaká špinavá, Sally,“ pokračuje ve svém vystoupení. Hopsá kolem mě a šťouchá mi prachovkou do obličeje. „Tak, hezky tě opráším.“

„Ty můj broučku,“ rozplývá se její máma.

„Jau! Natašo, vždyť to bolí,“ bráním se a můj úsměv dostává vážné trhliny.

Nataša je jediné šestileté dítě na světě, které je ještě horší než můj brácha Dalamánek. Rychle ji obcházím a vybíhám po schodech k Nadinu pokoji. Po těch zářivých barvách v hale mi připadá nádherně černý a ponurý. I Naďa samotná vypadá báječně černě a ponuře. Černé vlasy má rozpuštěné, oči důkladně podmalované černou tuž

11


kou, obličej pod bílým pudrem jako křída. Na sobě má černý vypasovaný svetřík, černé džíny, černé boty – a když vstupuju do pokoje, právě si obléká své nové černé sametové sako.

„Čau, Sally. Co to máš za červený fleky na obličeji?“

„Tvoje roztomilá sestřička mě napadla s péřovou prachovkou.“

„Ach jo. Promiň. Nic si z toho nedělej. Chce k Vánocům novou barbínu. Nechám jí nějakou vyrobit na zakázku. Co takhle vražednou barbínu s malou ostrou dýkou, která by nenápadně vystřelovala z elegantního podpatečku?“

„Jé, pamatuješ, jak jsme si hrály s barbínama, Naďo? Nejlepší bylo, když jsme z nich udělaly čarodějnice.“

„No jasně. Jak jsi jim šila všechny ty černý vohozy a dělalas jim zahnutý nosy z modelíny. To bylo žůžo.“

Obě si nostalgicky povzdychneme.

„S modelínou jsem si hrála děsně ráda,“ přiznávám „I teď s ní někdy blbneme s Dalamánkem, jenomže on už má všechny barvy spatlaný dohromady.“

„Tak fajn. Tím mám vyřešenej tvůj dárek k Vánocům. Ale pořád ještě nevím, co mám koupit Magdě. V jednom kuse mi hrozně nenápadně naznačuje, že by chtěla ten novej lak na nehty od Chanelu, ale vsadím se, že je příšerně drahej.“

„Nejspíš jo. Taky se zrovna netopím v penězích.“

„Magda se má. Dostává kapesný jako milionář. Já dostávám přesně tolik, co Nataša, věřila bys tomu? Ve skutečnosti dostává víc Nataša, protože jí naši každou chvíli něco koupěj. To je k zbláznění, mít takovouhle protivnou malou ségru.“

„To je to samý, jako mít nudnýho malýho bráchu. Magda má kliku, že tím rozmazleným děckem je právě ona.“

Když se setkáváme s Magdou u hlavního vchodu obchodního domu Flowerfields, předvádí nám další elegantní důkaz své rozmazlenosti. Nádhernou zbrusu novou červenou kožešinovou bundu.

„To už je dárek k Vánocům, Magdo?“ žasne Naďa.

12


„Samozřejmě že ne! Kdepak, jen jsem si trochu postěžovala mámě, že i když je ta kožená bunda bombová, není zrovna moc teplá – a ona prohodila pár slov s taťkou, a pak jsme šli nakupovat a voilà!“ Otáčí se v té nové bundě, zdvihá si límec a pózuje jako modelka.

„Vypadáš fantasticky, Magdo,“ oceňuju ji závistivě. „A co ta kožená bunda? Ty už ji nechceš?“

Už celé měsíce toužím po kožené bundě, jakou má Magda. Snažila jsem se to doma nenápadně naznačit. Co naznačit! Nestydatě jsem škemrala. Bezvýsledně. Táta s Annou mě ignorují. Musím chodit ve svém hnusném starém nudném kabátě, v kterém si připadám jako hastroš. A ještě ke všemu tlustý hastroš, protože v něm vypadám ještě tlustější než ve skutečnosti. Vím moc dobře, že je mi malý přes zadek. Prodala bych duši za Magdinu hezkou hladkou hebkou koženou bundu – ale tahle červená kožešinová je ještě lepší.

Naďa šmátrá Magdě za krkem, aby si prohlédla cedulku.

„Ty vado! Whistles,“ oznamuje ohromeně.

Sama má své sametové sako z výprodeje. Teď už je sice trochu omšelé a zašmudlané, ale Naďa v něm pořád vypadá báječně. Na ní vypadá báječně všechno, protože je tak vysoká a štíhlá – prostě kočka.

„Tak pojďte, vy dvě. Vyrazíme na ten nákup,“ rozhoduju.

„Opravdu by sis přála modelínu, Sally?“ ptá se Naďa a zavěsí se do mě.

Nejvíc ze všeho bych si přála, abych já sama byla z modelíny. Rozválela bych se do dlouhé a hrozně tenké nudle. Svoje baculaté prsty bych rozválela do elegantních upravených ruček, zúžila bych si krk a kotníky, z pozadí bych odtrhala velikánské kusy modelíny a strhla bych si hnědé kudrnaté vlasy, které připomínají pokroucené dráty. Místo nich bych si udělala nové, dlouhé, rovné a blonďaté.

„Sally? Ty mě vůbec nevnímáš,“ zlobí se Naďa.

Jasně že nevnímám. Jsem ve svém vysněném světě.

„Já vlastně ani nevím, co bych chtěla,“ přiznávám. „Nejdřív se tu trochu porozhlídnem.“

13


„Mrkneme se na medvídky?“ žadoní Magda. „Jsou děsně roztomilí.“

O Vánocích obchodní dům Flowerfields mění melodii ve svých hrajících a tančících medvědech. Všechny květiny posypou popraškem umělého sněhu, medvídky obléknou do tlustých vlněných svetrů, z největšího medvěda udělají tlustého Santa Clause v červeném plášti a s bílými vousy, přidají k němu pár balíčků a ozdobený stromeček a vymění kazety uvnitř medvědů. Už nehrají Bananas in Pyjamas ani Teddy Bears’ Picnic, ale sjíždějí v jednom kuse Jingle Bells, až z toho člověku třeští hlava.

„Musela jsem u těch pitomejch medvědů stát nejmíň půl hodiny, když jsem tu naposledy byla s Dalamánkem,“ vzdychám otráveně. „Další mučení už nesnesu.“

„Dalamánek tu aspoň netancoval,“ utěšuje mě Naďa. „To Nataša si vždycky počká, až se jí sejde publikum, pak se postaví na špičky jako baletka a začne tancovat. Nic trapnějšího jsi v životě neviděla.“

„Jste dvě kyselý starý škatule,“ zlobí se Magda. Pak našpulí rty a zaškemrá: „Já chci vidět medvídky!“

„Vypadáš sama jako medvěd v tý svý nový bundě, Magdo,“ upozorňuju ji. „Dej si pozor, aby tě zdejší personál neposadil vedle Santa Clause a nenutil tě zpívat koledy.“

Nakonec necháváme Magdu chvilku stát před řadou medvědů, abychom ukázaly dobrou vůli. Naďa zívá a pomalu odchází.

„Hele, co se to tam děje? Tamhle nahoře, v prvním patře.“

Její pohled míří kolem fontán a obrovského vánočního stromku k balkonu prvního patra. Krátkozrace mžourám za svými brýlemi. Stojí tam dlouhá fronta.

„Chtějí vidět Santa Clause – toho opravdickýho.“

„Ty věříš na Santa Clause, Sally? To je roztomilý,“ culí se Magda. Podupává si do taktu Jingle Bells a luská si prsty.

„To je takovej chlapík oblečenej podobně jako ten zpívající medvěd.“

„Ty jsou trochu starý na to, aby se chodily koukat na Santa Clause,“ přemýšlí nahlas Magda. „Jsou to samý holky, asi tak našeho věku. A je jich tam spousta.“

14


Blýská tam neustále světlo a kolem atria to vzrušeně šumí.

„Že by televize?“ tipuje Naďa.

„Páni, to by byla senzace,“ vzdychá Magda, upravuje si bundu a načechrává vlasy. „Pojďte, musíme se tam mrknout.“

U výtahu stojí moc lidí, vyjíždíme proto eskalátorem. Stoupáme výš a výš a já se snažím zaostřit. Promenují se tam stovky dívek a všude je vidět transparenty s obrovským logem časopisu Spicy.

„Spicy, ten časopis,“ diví se Magda. „To je asi nějaká reklamní akce. Doufám, že rozdávají nějaký dárečky zdarma. Pojďte, vy dvě. Stoupnem si tu do fronty.“

Vybíhá po posledních stupních eskalátoru a značkové boty se jí blýskají.

„Pojď honem, Sally,“ vybízí mě Naďa a taky se rozbíhá.

„Já si myslím, že Spicy je pěkně trapnej plátek,“ bráním se. „Nestojím o jejich dárečky.“

„Tak je můžeš někomu dát k Vánocům, ne?“

Nakonec se stavíme do fronty všechny tři. Všichni se tu tak tlačí a strkají, že se musíme pevně držet za ruce. Nahoře je hrozné vedro. Magda si rozepíná bundu a ovívá si obličej. Nadina přízračná bledost se mění v lehce růžovou.

„Možná to není zas tak dobrej nápad,“ namítám.

Jsem tak těsně namáčknutá na dívku před sebou, že mě její dlouhé hedvábné vlasy šimrají do obličeje. Všichni jsou o hodný kus vyšší než já. Natahuju krk, seč můžu, ale čím blíž přicházíme, tím je situace nepřehlednější. Každou chvíli se rozsvítí blesk a je slyšet vzrušené pískání, ale z reproduktorů vyřvává tak hlasitá hudba, že není rozumět, co kdo říká.

„Magdo?“ Tahám ji za huňatý rukáv, ale ona se pohupuje do rytmu a neodpovídá.

„Naďo?“ Je dost vysoká na to, aby viděla – a ohromeně civí.

„Co se to tam děje?“ zaječím jí do ucha.

Zakřičí na mě něco o soutěži.

„Musíme tady zůstat?“ vzdychám zoufale.

15


Nemyslím, že bych mohla vyhrát v nějaké soutěži časopisu Spicy. O hudbě toho moc nevím. Dokonce ani nečtu NME. Naďa je v tom daleko lepší než já. Nebo je to možná nějaká módní soutěž. Pořád mi to není jasné. Magda mluví o módních značkách, jako by to byli její osobní přátelé, ale já ani neumím pořádně vyslovit všechna ta italská jména a nevím, co znamenají ty různé zkratky.

„Pojďte, jdeme radši nakupovat,“ zaškemrám, ale fronta se najednou pohne vpřed, Magda s námi škubne a někam nás táhne za sebou.

Stojíme skoro vepředu. Mrkám v oslnivém světle. Všude jsou obrovské plakáty Spicy a mladé pořadatelky v růžových tričkách pobíhají sem a tam a zapisují si jména a adresy všech dívek. Ty chodí jedna po druhé na pódium, kde se s ostýchavým výrazem postaví, zatímco fotograf mačká spoušť.

Právě se fotografuje nějaká velmi hezká dívka. Má dlouhé vlasy, obrovské oči, malou štíhlou postavu. Pózuje s prstem ledabyle zaháknutým do opasku svých džínů. Špulí rty jako opravdická modelka.

Další dívka je taky okouzlující. Rozhlížím se. Všechny jsou hezké. A konečně mi to dochází.

V tomhle konkursu si vybírají modelky.

„Pane bože!“ Lapám po dechu.

Magda vystřelí dopředu a hlásí své jméno jedné z pořadatelek. Svléká si bundu, přehazuje si ji přes rameno a druhou rukou si čechrá zářivě blonďaté vlasy. Usmívá se, rtěnka se leskne, bílé zuby jí září.

Vypadá dobře. Možná je moc malá, ale vypadá roztomile a ohromně sexy.

„No né! Koukej na Magdu,“ obracím se k Nadě. „Pojď, ztratíme se.“

Ale Naďa neodtrhuje oči od pódia. Tahám ji za rukáv. Nehýbá se z místa.

„Naďo, prosím tě! Budou si myslet, že jdeme taky na ten trapnej konkurs,“ přemlouvám ji.

„No a co? Proč bychom to taky nemohly zkusit?“

„Cože?“

16


„Bude to legrace, uvidíš,“ odbývá mě Naďa a vrhá se

k jedné pořadatelce v růžovém tričku, aby jí nadiktovala jméno a adresu.

Sleduju Naďu, jak se staví před fotografa. Najednou mi

připadá, jako bych pozorovala nějakou cizí holku. Vždycky jsem věděla, že Magda je ohromně atraktivní a sexy. Vypadala úžasně už v jedenácti, ten první den na střední škole, co jsem si vedle ní sedla. Ale Naďu znám skoro celý život. Připadá mi, že je to spíš moje sestra než kamarádka, takže jsem si ji nikdy pořádně neprohlídla.

Prohlížím si ji teprve teď. Stojí trochu nemotorně,

úsměv ze rtů se jí vytratil. Nemá ani ždibec Magdina sebevědomí. Není vyloženě hezká. Ale vidím, že slečny v růžovém o ni mají opravdový zájem a fotograf ji žádá, aby se pootáčela. Dělá si hned několik snímků.

Vlasy má tak černé a lesklé, pleť tak tajuplně bledou. Je tak vysoká s tím svým štíhlým krkem a krásnýma rukama a dlouhýma, předlouhýma nohama. A je ohromně štíhlá. Je štíhlá jako modelka.

„Teď jsi na řadě ty? Jak se jmenuješ?“ obrací se ke mně růžové triko a strká mi pod nos svůj blok.

„Cože? Ne! Já ne,“ koktám, obracím se a razím si za pomocí loktů cestu zpátky davem.

„Bacha!“

„Hele, nestrkej do mě.“

„Vo co de?“

„Snad si ta holka nemyslí, že by mohla dělat modelku? Na to je moc tlustá!“

Moc tlustá, moc tlustá, moc tlustá.

Moc T-L-U-S-T-Á!

17


Druhá kapitola


V

ybíhám z obchodního domu. Nejradši bych vyběhla

i ze svého těla. Všude kolem mě stojí ty fantastické fa

mózní fotomodelky. Kolíbám se mezi nimi a jsem jim asi tak do výšky jejich štíhlých pasů, já malá tlustá chudinka.

„Sally, no tak! Kam běžíš?“

„Počkej na nás!“

Magda s Naďou jsou mi v patách. Nemůžu jim uniknout. V očích mám slzy. Jen to ne! Mrkám a mrkám.

„Sally, co se děje?“ dopadne mě konečně Magda.

„Ty brečíš?“ diví se Naďa a obejme mě kolem ramen.

„Samozřejmě že ne. Jenom jsem se trochu potřebovala nadejchat vzduchu. Bylo tam nahoře v tý tlačenici děsný horko. Udělalo se mi nevolno. Na zvracení. Pořád je mi blbě.“

Magda trochu ustupuje a schovává svou novou červenou bundu z možného dosahu mých zvratků.

„Pojď na záchod,“ navrhuje Naďa. „Přineseme ti něco k pití.“

„Vždyť ani nejsi bledá,“ vrtí hlavou Magda. „Vlastně jsi spíš rudá. A je škoda, že ses nenechala vyfotit, když už jsi byla skoro na řadě.“

„Můžeme se tam vrátit a znovu vystát tu frontu,“ utěšuje mě Naďa.

„Ne, díky,“ protestuju rezolutně. „Já nechtěla přijít na řadu. Vůbec jsem nevěděla, že je to nějakej trapnej konkurs. Kdo se jim o to stojí, bejt modelkou?“ Hlas se mi náhle zlomí. Nezdá se mi, že by zněl moc přesvědčivě.

21


„No jasně, to by bylo hrozný utrpení,“ ušklíbne se Magda. „Jen si představ ty peníze a slávu a cestování a to super oblečení... hrůza! Propána, Sally, nebuď tak hloupá.“

„Nech ji bejt, Magdo, je jí špatně,“ okřikuje ji Naďa. „Stejně je naše šance na úspěch mizivá. Byla tam spousta holek, který vypadaly úplně fantasticky.“

„To jo. Řekla bych, že tak půlka z nich byly poloviční profesionálky, a to není fér,“ zlobí se Magda.

Pořád dokola melou o tom samém. Sedím na záchodě a špicuju uši ze všech sil. Nešeptají si náhodou o mně? Nepovytahují obočí a nekroutí hlavou nad obtloustlou ohavnou opovrhovanou Sally? Zase mě pálí oči. Slzy mi stékají po tvářích. Musím si sundat brýle a osušit si je toaletním papírem. Nechci vyjít ven a setkat se s nima. Nechci už vidět vůbec nikoho.

Mohla bych být Sally, samotářská záchodová squatterka. Zabydlela bych se tady v té malé kabince. Mohlo by to tu být docela útulné, kdybych tu měla spacák a skicák a pár knížek. Ve středověku se utrápené dívky zavíraly v malých celách klášterů a nikomu to nepřipadalo divné. Zato dneska bych byla středem zájmu všech médií: DÍVKA ZAMČENÁ NA TOALETĚ... ŠKOLAČKA SALLY JE ZAMČENÁ NA ZÁCHODĚ UŽ TŘETÍ DEN BEZ PŘESTÁVKY! Ale nakonec by si lidi zvykli na to, že poslední kabinka vpravo na WC obchodního domu Flowerfields je permanentně obsazená.

„Sally, jsi v pořádku?“

„Co tam, prosím tě, děláš?“

Musím jít ven. Snažím se vesele tlachat, jako bych byla v naprosté pohodě. Vleču se od jednoho pultu k druhému a vybírám dárky k Vánocům, ale pořád se nedokážu rozhodnout. Mohla bych koupit Magdě červené kalhotky a Nadě to malé krajkové černé nic. Mně by ale nebyly ani jedny. Tak malou velikost nemám. Ani střední. A brzy mi nebude ani velká. Budu potřebovat nadměrnou velikost. Sloní.

Prohlížím si svůj odraz v oknech a výkladních skříních. Připadám si každou vteřinou zavalitější. Magda nás vleče do Přímo na tělo, toho nového butiku se supermoderními

22


vohozy, který nedávno otevřeli ve Flowerfields. Je to utrpení. Vidím všude kolem sebe titěrné oblečení, sukně, které bych stěží navlékla na jedno stehno, krátká trička, která bych mohla použít nanejvýš jako náramek. Prodavači na nás koukají. Prodavačka v černém má bílé vlasy, náušnici v nose a v pupíku a neváží ani čtyřicet kilo. Štíhlý snědý prodavač má v uchu diamantovou náušnici a na sobě bílé tričko, které mu obtahuje svalnaté tělo.

„Pojďte pryč,“ škemrám.

Ale Magda pošilhává po prodavačovi a chce si něco vyzkoušet. Naďa si toužebně prohlíží oblečení a je ráda, že tu může zůstat. Takže musím čekat na obě. Čím dál tím víc si připadám jako morče ve fretčí kleci.

„Nechceš si taky něco zkusit?“ ptá se mě bělovlasá prodavačka.

Usmívá se, když mi to říká. Jako by chtěla zdůraznit, že nic z toho, co tu prodávají, by mi nebylo.

„Hej, Naďo, Magdo,“ zasyčím přes závěs kabinky, „jdu domů.“

„Cože? Ale Sally, nebuď zase protivná,“ zlobí se Magda. „Budem za minutku. Nemohla by ses zeptat toho prodavače, jestli nemá ty džíny v jiný velikosti?“

„Zeptej se ho sama. Já už fakt musím jít.“

„Tobě je zase špatně, Sally?“ ptá se Naďa.

„Jo. Chci jít domů.“

„Tak chvilku počkej. My tě doprovodíme,“ přemlouvá mě Naďa.

„Já už nemůžu čekat,“ odpovídám a rozbíhám se.

Jsou jen ve spodním prádle, takže nemůžou běžet za mnou. Probíhám obchodním domem. Nahoře pořád bliká blesk fotoaparátu a fronta je ještě větší a všude kolem mě je spousta holek, daleko vyšších než já, daleko krásnějších a mnohem mnohem mnohem hubenějších.

Už mi opravdu začíná být špatně. A nepomáhá, ani když vyběhnu na čerstvý vzduch. Autobus cestou domů tak drncá, že musím vystoupit o několik stanic dřív. Procházím ulicemi a zívám z toho, jak je mi špatně. Zahlédnu svůj obličej ve zpětném zrcátku auta. Zívající slonice.

23


Bohudík není nikdo doma. Táta šel s Dalamánkem plavat. Anna šla do města na oběd s nějakou svou bývalou spolužačkou. Zamířím rovnou nahoru do svého pokoje a svalím se na postel. Péra pod mou těžkou váhou zasténají. Strhávám si brýle a zabořuju obličej do polštáře, připravená pořádně se vybrečet. Celé hodiny jsem musela polykat slzy, ale teď, když si můžu v klidu a míru poplakat, slzy nepřicházejí. Jenom fňukám a popotahuju, ale zní to tak směšně, že toho radši hned nechám.

Otočím se na záda a ohmatávám si tělo. Ruce šplhají vzhůru po každém kopci a sestupují dolů do každého údolí. Štípu se zuřivě do kůže, abych zjistila, jestli naberu celou hrst tuku, ale překáží mi oblečení. Rozepínám si svetr a stahuju si ho přes hlavu. Štrachám se z postele. Svlékám si všechno ostatní. Vidím svůj odraz v zrcadle na skříni, ale je to jenom růžová skvrna. Nasazuju si brýle.

Připadá mi, jako bych si vlastní tělo prohlížela poprvé v životě. Pozoruju svůj kulatý obličej s dětsky baculatými tvářemi a dvojitou bradou, svoje balonkovitá prsa, dívám se na svůj ochablý pas, pytlovité měkké břicho, velký třesoucí se zadek, dívám se na mohutná stehna, kulaté paže s nevzhlednými lokty, žasnu nad koleny s dolíčky a tlustými kotníky, nad buclatými chodidly, která vypadají jako vatovaná.

Stojím tu a mám pocit, jako bych se náhle octla ve scifi filmu. Moje tělo napadl vetřelec a nafoukl ho tak, že už si vůbec není podobné.

Nemůžu uvěřit, že jsem tak tlustá. Vždycky jsem si uvědomovala, že jsem trochu při těle. Macatá. Plnoštíhlá. Ale ne tlustá.

Šeptám si to slovo. Myslím na tlusté maso, které Anna vždycky odkrajuje z kotlet. Podívám se znovu na své tělo a vidím ty vrstvy tuku pod kůží. Začnu se štípat, jako kdybych si chtěla všechno sádlo odtrhat.

Holka v zrcadle najednou vypadá nejen tlustá, ale taky hodně ujetá. Rychle se odvracím a házím na sebe oblečení. Džíny jsou mi tak těsné, že sotva dopnu zip. Svetr se mi neslušně napíná přes prsa. Zkouším si sčesat vlasy

24


dopředu, aby zakryly můj koblížkovitý obličej. Ještě jednou se na sebe dívám, jako bych se za ty dvě poslední vteřiny mohla nějak změnit. Taky že jo. Vypadám ještě hůř.

Nikdy jsem nebyla úplně spokojená s tím, jak vypadám. Ale když jsem byla malá, bylo to něco jiného. Vzpomínám si, jak mi máma česala mou divokou kudrnatou hřívu do dvou velkých chomáčů a vázala mi na ně barevné mašle, jeden den šarlatově červené, druhý den smaragdově zelené. „Jsi ohromně roztomilá, Sally,“ říkala mi, a já si připadala roztomilá. Snad jsem i byla roztomilá v těch svých kalhotách s laclem a pruhovaném tričku a barevných botách, které vždycky ladily s mašlemi. Byla jsem prostě maminčin mazlíček, to je všechno. Ale roztomilá jsem určitě byla, s těmi legračními culíky, velkýma tmavýma očima a dolíčky ve tvářích.

Ale pak máma umřela. Všechno se změnilo. I já jsem se změnila. Cítila jsem se pořád hrozně prázdná, tak jsem se cpala vším, co mi přišlo pod ruku: vdolečky a šátečky a čokoládou a karamelami. A čím větší hořkost a prázdnotu jsem cítila, tím víc jsem se musela ládovat sladkostmi. Takže jsem ztloustla a táta si všiml, že když čtu, tak se mračím, a musela jsem začít nosit brýle a Anna, moje nová nevlastní matka, se mě snažila oblékat do takových těch holčičkovských šatiček, v kterých jsem vypadala jako prasátko na party.

Věděla jsem to, ale uvnitř jsem to byla pořád já. Pořád jsem se dokázala chovat roztomile. Ve škole jsem byla oblíbená. Všichni si mysleli, že jsem legrační. Všichni se chtěli se mnou kamarádit. I když jsem přešla na Andersonku, zapadla jsem mezi holky. Nebyla jsem sice nejoblíbenější ve třídě ani nejchytřejší, nechodila jsem nejlíp oblíkaná, ani jsem nebyla nejprotřelejší, nevynikala jsem v žádném předmětu kromě výtvarné výchovy. Ale byla jsem prostě fajn holka. Nebyla jsem šprt, nebyla jsem donašeč, nebyla jsem dětinská, nebyla jsem samý beďar, nebyla jsem tlustá. Aspoň ne doopravdy tlustá, jako je chudák Alison Smithová z naší třídy, která váží nejmíň pětaosmdesát kilo a pomalu se valí chodbami, jako by se

25


brodila vodou, a oči jí ve velkém, jako míč nafouklém obličeji probleskují úzkými štěrbinami.

Zalapám po dechu. Ještě jeden pohled do zrcadla. Vím, že je to šílenství, ale najednou začínám uvažovat o tom, jestli nejsem stejně tlustá jako Alison. Nebo snad ještě tlustější??

Jestli si nedám pozor, mohla by ze mě být taky taková Alison. Budu držet dietu. Začnu s tím hned teď.

Je čas oběda. Magda s Naďou budou sedět v bufetu a pochutnávat si na kuřecím sendviči a brambůrkách a okurkách a zapíjet to všechno velkými jahodovými limonádami plnými bublinek.

Zakručí mi v žaludku.

„Zmlkni,“ okřiknu ho a bouchnu do něj pěstí. „Dneska nic nedostaneš, je ti to jasný, ty nenažraný zvíře?“

Zřejmě mu to není jasné, protože dál kručí, stěžuje si a bolí. Snažím se nevěnovat tomu pozornost. Vytahuju skicák a maluju se ve sloní kůži. Pak si obrázek zavěšuju nad postel.

Potom se kreslím tak, jak bych opravdu chtěla vypadat. Totiž... chtěla bych sice měřit 170 cm a mít dlouhé, rovné blond vlasy a velké modré oči, ale to je takový nesplnitelný sen. Ne, kreslím se tak, jak bych mohla vypadat, kdybych držela dietu. Stejně malá, stejné kudrnaté vlasy, stejné brýle. Ale štíhlá.

Přemýšlím, jak dlouho by to asi mohlo trvat. Chtěla bych zhubnout nejmíň o deset patnáct kilo. Už jsem jednou zkoušela držet dietu. Tenkrát to byl Magdin nápad. Předsevzaly jsme si, že zhubneme o několik deka za týden. Ale to by bylo moc pomalé. Už nevydržím být tak tlustá. Chci se změnit hned teď. Kdybych tak jen mohla rozepnout svou kůži od krku do rozkroku a vystoupit z ní, najednou oslnivě štíhlá.

Přemýšlím, jestli se mnou Magda bude chtít držet dietu. Minule byla úplně nanic. Vydržela to jen pár dnů, tak jsem to taky vzdala. Ale Magda nepotřebuje tak nutně zhubnout jako já. Stačilo by jí shodit pár deka a je naprosto dokonalá. A co se týče Nadi...

26


Vybavuje se mi, jak stála na pódiu ve Flowerfields a nechala se fotit do konkursu – tak bezpracně, elegantně štíhlá. Ani nevím, co si o tom mám myslet. Mám radost, protože Naďa je moje nejlepší kamarádka. Taky žárlím, protože bych hrozně chtěla být takhle štíhlá. A navíc mám vztek, jelikož je to hrozně nespravedlivé. Naďa toho často sní víc než já. Jednou jsem viděla, jak snědla dvě tyčinky Mars na posezení. No dobře, občas nějaké to jídlo vynechá, ale nedělá to úmyslně. Prostě na ně zapomene, protože někdy ani nemá hlad.

Zato já teď přímo umírám hlady. Slyším, že se táta s Dalamánkem vrátili z plavání. Z kuchyně se ozývá brebentění. A pak ta vůně. Plazí se pod dveřmi mého pokoje a stoupá mi až k posteli a nahoru do nosních dírek. To snad ne! Táta smaží slaninu, budou mít sendviče se slaninou. Táta neumí moc vařit, ale sendviče se slaninou dělá úplně senzační. Osmaží chleba, namaže ho tlustou vrstvou žluťoučkého másla a slaninu opeče tak dokonale, že v ní nezůstanou žádné tlusté mazlavé kusy...

„Hej, mohla bych taky dostat jeden sendvič?“ vykřikne moje pusa dřív, než si to stačím uvědomit.

Sbíhám po schodech dolů. Táta je překvapený, že mě vidí.

„Já myslel, že jsi někde venku s Naďou a Magdou.“

Ani si nemusím vymýšlet nějakou přesvědčivou výmluvu, protože Dalamánek začíná žvatlat a není k zastavení.

„Já se potápěl, Sally, doopravdicky jsem se potápěl, teda... nejdřív jsem spíš spad, nepotopil jsem se schválně, ale taťka říkal, zkus to ještě jednou, Dalamánku, to není pád, to je potápění, a tak jsem se zase potopil, mockrát jsem se potopil, a hádej co, už se umím potápět...“

„To je toho,“ ušklíbnu se a vdechuju vůni slaniny.

Už se nemůžu dočkat. Nejradši bych tu slaninu čmajzla přímo z pánve.

„Ty se neumíš potápět, Sally. Neumíš to jako já. Já to umim. Já jsem dobrej potápěč, viď, tati?“

„Jasně, Dalamánku, skvělej. I když Sally se umí taky potápět.“

27




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist