načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: První na zabití - Andrew Peterson

První na zabití

Elektronická kniha: První na zabití
Autor:

Je tomu deset let, co po nezdařené operaci v Nikaragui skončila pro specialistu zvláštních operací Nathana McBridea kariéra u CIA. Svých schopností a zkušeností nyní využívá v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Vlastislav Valda
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1620-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je tomu deset let, co po nezdařené operaci v Nikaragui skončila pro specialistu zvláštních operací Nathana McBridea kariéra u CIA. Svých schopností a zkušeností nyní využívá v soukromém sektoru – až do noci, kdy ho bývalý ředitel FBI Frank Ortega požádá o službu. Federální agent pracující v utajení totiž zmizel – spolu s tunou Semtexu – a Ortega je potřebuje nalézt. Pro něj je tato operace osobní – pohřešovaný agent je jeho vnuk. A Nathan McBride je podle něj jediný muž, který ho může zachránit.

Zařazeno v kategoriích
Andrew Peterson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

První na zabití

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Andrew Peterson

První na zabití – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


PRVNÍ NA ZABITÍ


CPress

Brno

2017


PRVNÍ NA ZABITÍ

ANDREW PETERSON

CPress

Brno

2017


Věnováno

mé ženě Carle. Už čtyřiadvacet let jsi mým nejlepším přítelem.


7

Prolog

T

EPLÁ ZÁŘ V OKNĚ SRUBU LHALA. BOLESTNÝ KŘIK,

vycházející z jeho útrob, říkal pravdu. Federální agent,připoutaný vázacím drátem k židli, byl strašlivě zřízený. Oči měl tak

oteklé, že téměř neviděl, zlámané lícní kosti, vylámané zuby, a to ještě

nebylo to nejhorší. Na prkenné podlaze leželo odkopnuto stranou šest

uštípnutých prstů. Vzduch byl cítit po doutníkovém kouři a spáleném

mase z desítek spálenin, které se táhly po mužových pažích a prsou jako

miniaturní značky dobytka. Zápěstí a kotníky mu krvácely z ran, které

si způsobil zápasem s drátem.

„Už je zase mimo.“ Ernie Bridgestone chytil muže za vlasya trhnutím mu zvedl hlavu. Bridgestone, bývalý výcvikový instruktornámořnictva, byl vysoký a štíhlý s tenkým knírkem, nakrátko ostříhanými

tmavými vlasy a tvářemi poznamenanými jizvami po akné.

„Nech ho být. Už má dost.“ Leonard Bridgestone byl vyšší než jeho

mladší bratr a byl i o nějakých patnáct kilogramů těžší. Mimo oblečení,

krví postříkaných triček, starých maskáčů a vojenských bot, si vůbec

nebyli podobní – s výjimkou bledě modrých očí, dědictví z matčiny

strany. O tom, co získali z otcovy strany, nikdy nemluvili.

Ernie muže pustil. „To musím tomu tupýmu zkurvysynovi přiznat,

vydržel dýl, než bych vydržel já.“

„Doufejme, že si to nebudeš muset nikdy ověřit.“ Leonard prošel

výcvikem armádních rangerů, ale na rozdíl od Ernieho byl během První na zabití 8 první války v Perském zálivu vyznamenán Stříbrnou hvězdou, dvěma Purpurovými srdci a Námořním křížem za záchranu sestřeleného pilota Hornetu. Zvedl pětigalonový

*

kanystr benzínu a začal jeho obsahrozlévat po spartánsky zařízeném interiéru srubu. Poslední dva galony

vyšetřil na lidské maso – zbylý obsah kanystru vyklopil agentovi přímo

na hlavu. Muž, politý štiplavou kapalinou, se zachvěl a zasténal.

Vzduch ve srubu se naplnil nepříjemným zápachem benzínu,současně déšť venku zhoustl. V oknech se bíle zablesklo. Jednou. Dvakrát. O půl vteřiny později se okenní tabulky zatřásly po úderu hromu.

„Zatracená škoda to tady spálit,“ posteskl si Ernie.

Leonard roztáhl záclonu na okně a vyhlédl ven, kde se přes Sierru Nevadu kradlo šero svítání. „Řekl bych, že máme tři dny, maximálně. Řekl, že se naposledy ohlásil před pěti dny a oni čekají, že se ozve nejmíň jednou za týden.“

„Ale Lester ho včera viděl ve městě. Takže se mohl ohlásit.“

„Kdepak. To by nám řekl. Stačily dva prsty, aby potvrdil, že je od FBI. Nikdo nedokáže vydržet to, co jsme mu udělali, ne pět hodin. V žádným případě.“

Ernie plivl muži do obličeje. „Pořád nemůžu uvěřit, že to na nástenhle parchant narafičil.“

„Tohle myslím pěkně srovná skóre.“

Ernie sebral ze stolu zakrvácené kleště, nůžky na plech a sekáček na led.

„Nech to ležet.“

„Je to úplně bezvadný nářadí.“

„Nech je ležet. Nedopusť, aby ti vztek zamlžil myšlení. Nejde o pomstu.“

„Cože?“

„Nech to být, Ernie.“ * Asi 19 litrů. Pozn. překl.

Prolog

9

„To se ti lehko řekne.“ Mrštil kleštěmi přes místnost.

Leonard chápal bratrův vztek. Během Ernieho třetího roku vevojenské věznici ve Fort Leavenworthu ho několik vězňů málem utlouklo k smrti kvůli krádeži balíčku cigaret. Strávil čtrnáct týdnův nemocnici, z toho první dva v kómatu.

Federální agent se na židli pohnul a zasténal. Leonard k němupřistoupil a přikrčil se jako lovec. „Chceš ještě něco říct?“

„Zabijte mě... Nejdřív...“

Leonard pohlédl na bratra.

„Ať táhne do hajzlu. Jen ať si to vychutná.“

„Už zkusil dost.“ Leonard ustoupil zpět, vytáhl pistoli pětačtyřicítku a zamířil. Ale dříve než mohl vystřelit, ho odstrčil stranou a zažehl celou krabičku zápalek.

„Pak to udělám já.“

„Ernie, přestaň!“

Ale jeho bratr odhodil krabičku zápalek stejně ležérně, jako kdyby vrhl kostky na stůl. S mrazivým zahučením vzplál oheň.

Hořící muž hodil hlavou dozadu a zavyl.

Leonard znovu zvedl pistoli, ale Ernie ho chytil a táhl ke dveřím.

Stejně už bylo příliš pozdě. Ze začínajícího pekla ustoupili ke svému Fordu Bronco. Leonard si sedl za volant, ale Ernie zůstal stát na dešti a sledoval oheň, dokud i jeho žár nezahnal do kabiny.

Leonard chtěl něco říci, ale Ernie ho přerušil. „Pleteš se,“ řekl a v očích se mu odrážely plameny. „Vždycky jde o pomstu.“

kapitola 1

N

ATHAN DANIEL MCBRIDE LEŽEL NATAŽENÝ

na posteli v pokoji v hotelu Crown Plaza v San Diegua hleděl do stropu. S povzdychnutím si sáhl na obličej, kde mu tři

hluboké jizvy připomínaly jiný čas a jinou dobu. Nejdelší jizvazačínala u levého ucha, procházela přes levou líc a končila na špičce brady.

Další vedla diagonálně od horní části čela přes kořen nosu a dálepoznamenávala levou líc. Viditelně nejhorší jizva vyrývala hluboký oblouk

od spánku až po čelist. Opravdu pěkná práce, tahle jizva. Svýchstoětadevadesát centimetrů a sto deset kilogramů udržoval Nathan

ve vrcholné fyzické kondici, i když jeho pětačtyřicáté narozeniny už

byly za rohem.

Obrátil se na bok k ženě ležící vedle něj. V kontrastu s ním měla Mara pokožku bez poskvrnky. Ve svých pětadvaceti letech byla téměř dokonale krásná. Ale co na ní oceňoval nejvíce, byla skutečnost, že jen zřídkakdy přerušovala jejich mlčenlivé chvíle.

„Poděkoval jsem ti vůbec někdy?“

Přehodila nohu přes jeho hýždě. „Děkovat mně? To já bych spíš měla děkovat tobě. Nejsi jako ostatní.“

Ostatní. Pocítil to jako políček do tváře. Popírání skutečnosti bylo tak sebestředné. Mara byla prostitutka. On byl její šamstr. Jeden z jejích šamstrů, připomněl si. Jistě, vídali se dvakrát týdně už po osm měsíců, ale jaký to byl vztah? Prázdný. Nikam nevedl. Ona byla tak krásná a on První na zabití 12 byl... Co? Dělaly ho jizvy ošklivým? Nebo to bylo něco jiného? Jako to, čím se živil? Uvažoval, jak odlišný by jeho život byl, kdyby se nestal námořním pěšákem. Měl by ženu a děti? Domov? Ne pouze střechu nad hlavou, ale skutečný domov s pocitem smyslu a sounáležitosti? Na ničem z toho teď už nezáleželo. Hned po vysoké škole nastoupil k námořní pěchotě a objevil v sobě přirozené nadání, o kterém vůbec nevěděl. Byl vynikající střelec a mariňákům netrvalo dlouho, než to zjistili. U sboru námořní pěchoty strávil sedm let jako elitní průzkumník-odstřelovač a poté ho naverbovala CIA.

Jeho kariéra skončila náhle před deseti lety po jedné zpackanéoperaci. Padl do rukou sadistického vyšetřovatele a přestál tři týdny čirého mučení. Jeho nikaragujský vyšetřovatel ho rozkrájel jako martinskou husu. Po celém těle měl v asi dva a půl centimetrových intervalechkřížem krážem jizvy, takže vypadal jako lidský proutěný košík. Nakonec ho vyšetřovatel ukřižoval v těsné kleci, v níž byl nucen stát. Počtyřech dnech a nocích strávených vestoje, bez jídla nebo vody, byla bolest v nohách doslova oslepující. Zmítala jím infekce a horečka, střídavě ztrácel a opět nabýval vědomí.

„Kde jsi?“

„Huh?“

„Zase ses někam zatoulal.“

„Omlouvám se.“

Ukazováčkem přejela po jedné z jizev na jeho prsou.

„Jsi šťastná, Maro?“

„Nikdy dřív ses mě na to nezeptal.“ Usmála se, ale úsměv jí nedosáhl do očí. „V pátek se s tebou nemůžu sejít.“

Posadil se. „Cože? Proč?“

„Ššš.. to je okej. Mám jinou schůzku. Velké zvíře z nějakéfarmaceutické společnosti. Karen to sjednala.“

„Maro, jestli jde o peníze...“

Dotkla se jeho rtů. „Jsi ke mně štědrý. O peníze nejde.“

kapitola 1

13

„Můžeš pracovat v mé bezpečnostní agentuře. Můžu ti opatřit byt. Nemusíš dělat tohle. Je to nebezpečné.“

„Jsem ráda, že o mě máš starost. Uvidíme se příští týden?“

Přerušil je jeho mobil na nočním stolku. Natáhl se pro něj.

„Nathane? Tady Karen. Je tady zase ten velký chlap. Dostal Cindy!“

„Budu tam za sedm minut. Můžeš se dostat na terasu?“

„Myslím, že ano.“

„Tak to udělej. A zhasni všechna světla.“

O dvě minuty později již rázoval hotelovou halou s Marou v patách. Jakmile byl za automatickými skleněnými dveřmi, rozběhl se sprintem ke svému Fordu Mustang. Na betonu cvakaly lodičky na vysokémpodatku, jak Mara spěchala, aby s ním udržela krok.

Poté, co vyjel k západu na Hotel Circle North, přidal plyn a rozjel se osmdesátikilometrovou rychlostí. Když prudce uhnul do protisměru, aby se vyhnul jednomu SUV, Mara si zapnula bezpečnostní pás.

„Myslela jsem si, že si ten chlap už dá pohov.“

„Zřejmě nepochopil mé varování.“

„Co uděláš?“

„Dám mu důraznější varování.“

Křižovatku projel na červenou a s kouřícími pneumatikami najel na I-8. Během deseti vteřin se s jekotem řítil stotřicetikilometrovou rychlostí pod nadjezdem Morem Boulevard. Na nájezdu na I-5 ujížděl za jakýmsi minivanem a poté ze svého mustanga vyždímal stoosmdesát kilometrů v hodině.

Od Karenina telefonátu uplynuly čtyři minuty. Za čtyři minuty se toho může stát hodně. Násilím tuto myšlenku potlačil a soustředil se na řízení. Zazvonil mu telefon. Když na displeji uviděl jméno svého obchodního partnera, hovor přijal. Telefon tak pozdě v noci byldůvodem k obavám. „Jsi v pořádku?“

„Já?“ ozval se Harvey. „Jo.“

„Momentálně nemůžu mluvit.“ První na zabití 14

„Jseš ty v pořádku?“

„Deset minut.“

„Máš je mít.“

Tlak, který Nathan cítil, byl o to větší, že Karen volala jemu, ne na policii. Mohla vytočit 911. Měl podezření, že policie o její eskortní službě věděla, ale její ženy byly prvotřídní, slušné a zdrženlivé.Kareniny ženy nebyly štětky, které se prodávaly za dvacet dolarů, aby měly na svou dávku pervitinu nebo heroinu. Byly to společnicesofistikovaného společenského typu. Drahé. Vedle toho Karenino podnikání nebylo rozsáhlé a policii nikdo nedal tip. Karen zavolala Nathanovi též kvůli jeho vztahu s Marou. Dával pozor na ni i na ostatní ženy. Před několika lety v Karenině domě instaloval high-techzabezpečovací zařízení.

Když sjížděli z dálnice, Nathan mrkl na hodinky. Šest minut.Zatraceně dlouho.

Poté, co zpomalil na stopce, znovu přidal plyn až na sto kilometrů za hodinu.

„Nathane!“

Viděl to.

Zleva vyskočila zrzavá kočka. Uprostřed ulice se náhle zastavila a ztuhla. Její modrošedé, ve světlech se lesknoucí oči žhnuly jakominiaturní světlomety. Nathan plynulým pohybem stočil volant doprava a přilepil se těsně k obrubníku.

„Přejeli jsme ji?“

Mara se rychle ohlédla dozadu. „Ne. Je pořád tam.“

Nathan se odlepil od obrubníku a před další zatáčkou dupl na brzdu. O půl minuty později zaparkoval necelých padesát metrů od Karenina domu a nechal motor běžet. Poté, co tak usilovně pracoval, potřeboval vychladnout.

„Zůstaň tady. Za pár minut vypni motor.“ Natáhl se přes Maru,otevřel schránku na rukavice a vytáhl svůj devítimilimetrový Sig Sauer

kapitola 1

15

P-226. Vystoupil z auta, natáhl závěr, zasunul náboj do komory a kohout

opět spustil. Pistoli zastrčil dozadu za své modré džíny a rozběhl se

po chodníku. O několik domů dál třikrát zaštěkal pes, ale opět ztichl.

Pod oranžovými kužely pouličního osvětlení stály po prsa vysoké

popelnice na tříděný odpad jako vojenské stráže.

Na Karenině příjezdové cestě stál terénní pick-up. Byl dovybaven většími pneumatikami a dodatečnými reflektory na tyči nad kabinou. Nathan jen zavrtěl hlavou. Všechno zbytečně velké a mimo kontrolu, právě tak jako majitel auta. Zastavil se na Karenině dvorkua naslouchal, pak přiložil ucho k temnému oknu. Žádná hudba. Žádný hluk zápasu. Nic.

Natáhl se přes vrata bočního dvora a vytáhl západku. Vrata se tiše otevřela. Přešel k rohu domu a nahlédl za něj přes velký truhlík plný ostnatých kaktusů. Karen se ve vlhkém vzduchu objímala, jako by jí rozechvívala zima. Tiše trylkovitě hvízdl. Přispěchala k němu.

„Jaká je situace?“

„Je vevnitř se Cindy.“

„Kde?“

„ Ne v í m .“

„U blížil jí?“

„ Ne v í m .“

„Můj mustang je kus dál na ulici.“

„Nemůžu Cindy opustit.“

„To h l e z v l á d n u .“

„Nathane...“

„Karen, prosím. Jdi.“

Při představě, jak ten chlap Cindy týrá, se v něm začal zvedat vztek. Tělo mu ztuhlo přílivem adrenalinu, který hrozil, že ho zcela ovládne. Zavřel oči, zpomalil dýchání a uvolnil ruce. Když si uklidnil mysl, stáhl ze sebe košili a upustil ji na terasu. Nechtěl protivníkovi poskytnout nic, za co by ho mohl chytit. První na zabití 16

Vytáhl pistoli a postupoval podél zadní zdi domu, jeho pohyby byly jisté a tiché. U každého temného okna se zastavil a naslouchal. Všude klid. Vůbec žádný zvuk. Propracovával se přes terasu změtí rostlin v květináčích a nábytku, dokud se nepřiblížil k zasouvacím skleněným dveřím. Když nezaznamenal žádný pohyb, vklouzl dovnitř.

Hned to uslyšel. Mužský hlas. Tlumený, přicházející z haly přes zavřené dveře.

Projela jím další dávka adrenalinu, tentokrát ji ale měl podkontrolou. Na rtech se mu objevil úsměv. Nathan McBride ve svém živlu.

Následující zvuk ho ale o úsměv okamžitě připravil. Byl tonezaměnitelný zvuk ruky dopadající na maso. Nathan rozkopl dveře s takovou zuřivostí, že se vyrvaly z pantů. Cindy, plně oblečená, se krčila v koutě, nohy skrčené u hrudi. Na levé tváři měla čerstvou stopu po úderu.

Muž sklánějící se nad ní se prudce obrátil a zamžikal. „Ty.“

„ A no, já .“

Byl přesně takový, jak si ho Nathan pamatoval – jedna hora svalů, obrovský, možná až o pět čísel vyšší než on. S vyholenou hlavou a postavou ve tvaru přesýpacích hodin vypadal jako vyhazovač.Kdokoli jiný by při pohledu na něj mohl dostat strach. Ale pro Nathana to bylo jen sto čtyřicet kilogramů hamburgrů s přilepeným mozečkem obojživelníka.

Nathan vykročil vpřed a volnou rukou muži uštědřil políček, který na jeho tvář dopadl s mokrým, hlasitým plesknutím. Ustoupil zpět a čekal na reakci, o níž věděl, že přijde.

Muž pohlédl Nathanovi do očí, pak vrhl pohled na pistoli a poté se mu opět zahleděl do očí.

„Copak, tohle?“ Nathan poslal Sig Sauer po koberci k mužovým nohám.

Vyhazovač se zmateným výrazem pohlédl dolů na pistolia mimoděk si otřel nosní dírky palcem a ukazováčkem. Kokain.

kapitola 1

17

Kdyby ten chlap měl alespoň špetku smyslu pro realitu, na místě by to vzdal, protože nyní stál tváří v tvář protivníkovi bez košile, s tělem pokrytým jizvami, který vypadal, jako kdyby vypadl z nějakého zápasu na život a na smrt na jakési cizí válečnické planetě. Ale tomuto muži to pořádně nemyslelo. Nepochybně byl zvyklý ve rvačkách vítězit. Nu, to se teď mělo změnit.

Vyhazovač pistoli u svých nohou ignoroval, sklonil hlavua zaútočil jako býk.

Nathan věděl, že to přijde.

Ukročil stranou a muže mrštil proti zdi. Jeho hlava udeřila do stěny ze sádrokartonových desek a zanechala v ní prohlubeň ve tvaru misky. Nathan ho kopl do žaludku a miska se ještě prohloubila. Muž hekl, zaklel a trhnutím se osvobodil.

Nathan ustoupil. „Je tady trochu těsno,“ řekl. „Nedokončíme to v obývacím pokoji?“

„Žádnej problém.“

Nathan pokynul ke dveřím a uhnul stranou, aby vyhazovačiumožnil opustit ložnici jako prvnímu. Ukázal na Cindy. „Zůstaň tady.“Protivníka sledoval v bezpečné vzdálenosti, a tak spíše vycítil, než viděl, jak mizí za rohem obývacího pokoje. Pak uslyšel kovový zvuk a věděl, o co se jedná.

Pohrabáč z krbu.

Při průchodu chodbou Nathan úmyslně dělal hluk a poté sezastavil něco přes metr za rohem. V místě, kde by byl stál, kdyby senezastavil, prorazil zeď se syčivým zvukem černý tvar pohrabáče. Nathan kopl vyhazovače do paže, přirazil ji ke zdi a s uspokojením ucítil, že se loketní a vřetenní kost zlomily. Ruka poklesla a upustila pohrabáč.

„To musí bolet,“ řekl Nathan. „Máš už dost?“

Vešel do obývacího pokoje a vyhazovač znovu zaútočil. Překvapivě rychle, ale přesto ne dost rychle.

Nathan se sklonil a pak se se vší silou znovu rychle zvedl. První na zabití 18

Muž Nathanovi doslova přeletěl přes záda a s heknutím přistál na podlaze. Převalil se na břicho, pokusil se zvednout a zdál se překvapen, když se nemohl opřít o jednu z rukou.

„Zlomená,“ poznamenal Nathan.

„Seš mrtvej.“

Nathan roztáhl ruce a pohlédl na sebe.

Vyhazovač se vyhrabal na nohy a vrhl se vpřed s levou pěstínamířenou na Nathanovu čelist. Nathan, očekávající úder, trhl hlavou doprava a rychle zvedl levý loket, který muži rozbil nos. To byl zásah! U 99,9procent lidské populace mělo žádoucí účinek už samotné trauma takového nárazu. Párty skončila. Zhasnout. Chůvu poslat domů. Ale tento muž si pouze otřel nos a úkosem pohlédl na čerstvou krev na svých prstech.

„Měls ho křivej, asi o třináct stupňů doprava,“ řekl Nathan. „Teď je rovnej. Zadara.“

Vyhazovač zdravou rukou chytil převrácenou židli a hodil ji po Nathanovi. Ten se sehnul a skleněné dveře za ním se roztříštily.

Vyhazovač, řvoucí jako maniak, zaútočil potřetí.

Ale útok nedokončil.

Zakopl totiž o roh konferenčního stolku. Kdyby nepřistál přímo na převráceném křesle, bylo by to komické, ale jeho levá očnicenavázala přímý kontakt s koncem nohy křesla. Hybná síly přesouvajících se sto čtyřiceti kil živé váhy... S trochou štěstí se ale oko možná zachrání, tedy pokud už nevisí z očního důlku.

Muž se stočil do klubíčka a zdravou rukou si zakryl oko.

Nathan ucítil, jak místnost opouští cosi téměř hmatatelného.

Boj skončil.

Myslí mu prolétla jedna absurdní vzpomínka, něco, co říkávala jeho matka. Je to samý smích a legrace, ale jen dokud někdo nepřijde o oko. Doufal, že to nebude tento případ. Prožít příštích padesát let seskleněným okem a bez perspektivního vidění by za jeden políček Cindy

kapitola 1

19

nebylo spravedlivou cenou. Zlomené předloktí a rozbitý nos by měly

představovat dostatečný trest.

„No tak,“ řekl Nathan. „Podívám se ti na to. Už je konec, okej?“

Mohutný chlap se s obtížemi zvedl na kolena, levou ruku si stále držel na oku.

„Podívám se ti na to oko. Jestli se o něco pokusíš, začneme znovu.“

Žádná odpověď.

Nathan stiskl vypínač na zdi a před náhlou záplavou světla přivřel oči. Vyhazovač, tisknoucí si ruku na oko, vypadal zlomeně a zhrouceně jako násilník, který konečně narazil na někoho silnějšího.

„Nech mě, ať se ti podívám na to oko. Klídek. Jak se jmenuješ?“

Muž pomalu odtáhl ruku. „Toby.“

Tobymu z nosu prýštila krev a stékala dolů přes rty a bradu. Nathan si z bezpečné vzdálenosti prohlížel jeho oko. Náraz naštěstínesměřoval přímo na oční bulvu. Minul ji asi o centimetr, ale kůže nad okem byla roztržená.

„Nu, Toby, mám pro tebe dobrou zprávu. O oko nepřijdeš, budeš ale mít nádherný monokl. Bylo to o fous.“ Odmlčel se, aby se ujistil, že bude mít Tonyho plnou pozornost. „Můžeš tuhle zkušenost hodit za hlavu, ale můžeš ji také využít ke změně svého života, pustit se po jiné cestě.“ Nathan sledoval, jak několik vteřin zvažuje jeho slova. Byl to urostlý muž – ve skutečnosti obr – a lidé si takovou velikost často spojujís hlouostí. Nathan byl také velký, i když ne tak jako tenhle chlápek, a i on často cítil, že s ním lidé jednají, jako kdyby byl samý sval bez mozku.

„Ujely mi nervy,“ vysvětloval Toby.

„To jsem viděl. Všiml sis, že jsem ti schválně říkal věci, které tě měly v ytočit?“

„Nemohl jsem si pomoct.“

„Ale ano, mohl.“

To b y m l č e l . První na zabití 20

Nathan si k němu dřepl. „Já dělám tohle. Když cítím, že začínám mít vztek a chci někomu opravdu ublížit, ovládnu to za pomoci mentálního obrazu. Říkám tomu bezpečnostní pojistka. Ty tomu můžeš říkat, jak budeš chtít. Pro mě je to bezpečnostní pojistka. Rozumíš mi zatím?“

To b y p ř i k ý v l .

„Představ si, jak ze stromů padá na podzim barevné listí a všude kolem tebe jemně dosedá na zem. Zkus to. Začni tím, že zavřeš oči a budeš si to představovat.“

K Nathanově překvapení Toby zavřel oči.

„Stojíš pod stromy se vztyčenou hlavou, rukama roztaženýmas dlaněmi obrácenými nahoru. Listy padají všude kolem tebe, otírají se ti o kůži. Hluboce se nadechni. Pomalu vydechni. Sleduj, jak se listy kolem tebe třepetavě snášejí k zemi. Pohybují se v dokonalé harmonii. Každý list si od tebe vezme malý kousíček vzteku a odnese jej pryč. Znovu se hluboce nadechni a pomalu vydechni.“

Toby chvíli vypadal klidně, pak sebou ale trhl. „Au, člověče, bolí mě r u k a .“

„Uvědomil sis to až teď?“

Toby znovu přikývl.

„Jsi hodně sjetý?“

„Měl jsem dvě řádky.“

„Udělej pro sebe něco dobrého a nech toho. Ušetříš tak spoustu peněz a budeš mít mnohem větší radost ze života. Životní bohatství je v drobnostech. Potřebuješ vidět svět kolem sebe, být si vědom jeho detailů. Budeš možná potřebovat pomoc, aby se ti podařilo přestat, ale až si uvědomíš, že nepotřebuješ drogy, aby ses bavil, máš problém v y ře š ený.“

„Zkusím to. Zápasíš dobře.“

„Jak jsem už řekl, jde jen o detail. Věděl jsem, že jsi v nějakémpervitinovém rauši, protože tvé zornice byly na šero v místnosti přílišrozšířené. Věděl jsem, že jsi pravák, protože sis nos otíral pravou rukou.

kapitola 1

21

Upřednostňuješ pravou nohu, protože jsi první krok ke dveřím udělal

pravou nohou. Chtěl jsem to vědět pro případ, že bys ovládal kickbox.

Věděl jsem, že zaútočíš, protože tě prozradily oči. Takové věci. Může ti

to zachránit život. Všechno se točí kolem detailů.“

„Ty jizvy, co máš na těle?“

„Co ti říkají?“

„Někdo ti to udělal naschvál.“

„Proč mě řezali na břiše a na zádech?“

Toby se nad tím na několik vteřin zamyslel. „Žádné velké tepny.“

„Správně. Prozatím klidně seď. Budeš potřebovat nějaké stehy a ta ruka se musí napravit. Až se dostaneš na pohotovost, nelži tam. Řekni jim, že ses popral. Bedlivě sleduj doktory a sestry. Uč se od nich. Ptej se jich, co tím sledují, když ti vyšetřují oči a měří krevní tlak. Ptej se jich, jak se hojí zlomené kosti.“

Toby nic neříkal, jen se rozhlížel po pokoji, jako kdyby již věci viděl v novém světle.

„Dej si pozor, abys časem na levé oko neviděl rozmazaně nebodvojitě. Pokud se to stane, jdi hned k očnímu doktorovi. Mášpodrážděnou sítnici, doufejme, že nepříliš zle. Chci, abys tady počkal, než sem přivedu zpátky ženy. Jsou to lidé, Toby, ne předměty, které slouží k naší zábavě. Mají city. Stejně jako ty a já.“

„Měl bych odejít.“

„Ještě ne. Potřebuješ pár náplastí, aby se zastavilo krvácení.“ Nathan z kuchyně donesl čistou žínku a přeložil ji na čtvrtinu původní velikosti. „Přitlač si to na ránu. Má tvoje auto automatickou převodovku?“

„ A no.“

„Myslíš, že budeš moct řídit?“

„Jo, pravděpodobně.“ První na zabití 22

Nathan ho poplácal po rameni. „Detaily. Začni jim věnovatpozornost.“ V ložnici sebral z podlahy svou pistoli a řekl Cindy, aby šla s ním. Opustili dům předními dveřmi a Maru a Karen našli v mustangu.

„Párty skončila,“ oznámil Nathan.

Karen vystoupila a objala Cindy. „Jsi v pořádku?“ Pohlédla na Nathana. „Je pryč?“

„Ne, ale brzy bude. Myslím, že zjistíš, že lituje toho, co udělal.“

Několik okamžiků na něj upřeně hleděla. „Uvidíme.“

Nathan zavedl ženy zpět do domu. Jak doufal, Toby se omluvil a nabídl, že zaplatí všechny škody, které způsobil. Karen řekla, že oželí peníze, pokud slíbí, že se už nikdy nevrátí, a na tom se dohodli. Když si byl Nathan jistý, že se situace uklidnila a Toby už nadálenepředstavuje nebezpečí, pokynul Maře, aby šla za ním. Jakmile se ocitli venku, vytáhl peněženku a předal jí svazek stodolarových bankovek. „Na úhradu škody.“

Zprvu peníze nechtěla přijmout, nakonec si je ale s díky a dlouhým objetím vzala.

„Toho chlapa jsi mohl zřídit mnohem hůř, než jsi to udělal.“

Nathan neodpověděl.

„Chtěl jsi to udělat?“

„Zpočátku.“ Pak odpověděl na nevyřčenou otázku. „Něco jsem v něm uviděl.“

Mara na něj několik okamžiků upřeně hleděla, v chladnémvzduchu se objímala rukama. „Jestli někdy budeš chtít mluvit, tím myslím, víš, jen mluvit...“

Obrátil se k odchodu.

„Nathane?“

„Brzy ti zavolám. Díky, Maro.“

Na zadní verandě sebral košili a natáhl si ji. Na zpáteční cestě ke svému mustangu udělal odbočku k Tobyho autu, z peněženky vytáhl vizitku a opřel ji o plexisklový kryt tachometru, kde se nedala

kapitola 1

23

přehlédnout. Bylo to dvojí poselství, které, jak si byl jistý, Toby pochopí.

Nasedl do auta a čekal. Během čekání si v duchu znovu přehrál celýprůběh střetnutí. Mara měla pravdu. Mohl Tobymu ublížit, hodně ublížit.

Znal ten vše pohlcující vztek, který Toby pociťoval, dobře ho znal. Ale

během let, které uplynuly od jeho zajetí, se jej naučil ovládata kontrolovat, aby ho mohl využít jako nástroj a nechat pracovat pro něj, ne proti

němu. Toby to možná může dokázat také.

Zazvonil mu mobil. „Harve. Omlouvám se.“

„To nic. Všechno v pořádku?“

„Jo. Hned ti zavolám zpátky.“

„ Dobře .“

O dvě minuty později vyšel z předních dveří Toby s bezmocně visící pravou rukou. Za pomoci kompaktního dalekohledu, který měl ve schránce v palubní desce, Nathan sledoval, jak Toby vzal vizitku z palubní desky. Několik vteřin na ni upřeně hleděl a pak s autemvycouval z příjezdové cesty. Nathan s vypnutými světly sledoval Tobyho pick-up, dokud se dostatečně nevzdálil.

Pak zavolal Harveymu.

Jeho parťák přijal hovor po prvním zazvonění. „Dobře, řekni mi, co se stalo.“

„Jedno z Kareniných děvčat dostalo facku od toho velkýho chlapa, o kterým jsem ti říkal minulý týden.“

„ A ...“

„Zapsal jsem mu důtku do osobního spisu.“

Odmlka. „Zabil jsi ho?“

„Copak bych něco takového udělal?“

„ A no.“

„Tahle poznámka mě hluboce zraňuje.“

Mlčení na opačné straně.

„Nezabil jsem ho,“ oznámil Nathan. „Okolnosti to neosprave dlňo valy.“

„Pomohl bych ti.“ První na zabití 24

„Nebyl čas. Cestou tam jsem porušil několik dopravních předpisů a na místě zlámal několik kostí.“

„Kolik?“

„Kostí nebo předpisů?“

„Je v tom nějaký rozdíl?“

„Loketní kost, vřetenní kost, nos. Nic vážného.“

„Jsem na tebe hrdý.“

„Děkuju. A teď, je u tebe všechno v pořádku?“

„Jsem v pořádku. Ale Frank Ortega není. Bojí se o svého vnuka.“

„Frank Ortega? Bývalý ředitel FBI?“

„Ten a nikdo jiný.“

„Co je zač jeho vnuk?“

„Třetí generace sloužící u FBI. Momentálně působí v utajenív nějakém gangu pašeráků zbraní.“

„Jakých zbraní?“

„Zatím nevím.“

„Kde?“

„Na severu. Okres Lassen. Nate, je nezvěstný. Ortega chce naši pomoc. Nic jsem mu neslíbil, řekl jsem ale, že se s ním sejdeme.“

„Cože, dneska v noci?“ Nathan slyšel, jak si jeho parťák povzdychl.

„Jo, dneska v noci. Čekej. Už jsem na cestě.“

kapitola 2

N

ATHANŮV DŮM V CLAIREMONTU SE PODOBAL VŠEM

ostatním domům v sousedství, měl pečlivě upravené okolí,štukovou fasádu v pastelových barvách a taškovou střechu. To, čím

se od nich Nathanův dům odlišoval, byl nejmodernější bezpečnostní

systém. Někdo by to mohl označit za přehnané, ale podle Nathana šlo

o docela obyčejný požitek. Konec konců s Harveym Fontanou vlastnili

firmu, která právě takové systémy instalovala. Proč si tedy nedopřát to

nejlepší?

Na Nathanovu příjezdovou cestu odbočil kovově modrý mercedes

a vystoupil z něj řidič. Harvey, stejně starý jako Nathan, byl o dobrých

patnáct centimetrů menší. Oříškové, světle hnědé oči byly v ostrém

kontrastu s jeho snědou, hispánskou pletí. Šeď v jeho vlasech rozhodně

vyhrávala bitvu. Nathan si říkal, že Harvey vypadá jako ztělesněnípolitika, neměl mu to ale za zlé.

„Víš, že jsem tady,“ zamumlal Harvey. Zněl jako James Earl Jones

*

se španělským přízvukem. „To nejmenší, co můžeš udělat, je setkat se

se mnou venku.“

„Já jsem venku,“ ozval se Nathan.

Harvey se prudce otočil. „K čertu, Nate. Nesnáším, když tohle děláš.“

* Americký herec černé pleti s charakteristickým hlubokým zvučnýmhlasem. Pozn. překl. První na zabití 26

„Proč jezdíš v takovým velkým křápu?“

„Jsem velkej chlap, potřebuju velký auto. A co je ti vůbec po tom?“

„Seš průměrně velkej muž... Všude.“

„Rád tě vidím, Nate.“

„Co rodina?“

„Kdyby ses někdy ukázal, nemusel by ses ptát.“

„Víš, jak to chodí.“

„Jo, já vím.“

Nathanův tón se změnil. „Na stupnici jedna až deset, jak je naléhavá dnešní schůzka s Ortegou?“

„ Na de sítc e .“

***

V příjemném mlčení ujížděli po I-5 k jihu. Po několika kilometrech

Harvey odbočil na východ na I-8.

„Měl jsi možnost podívat se na finanční zprávu, kterou jsem ti poslal minulý týden?“

Nathan něco zabručel.

„Naše čisté jmění se v tomhle čtvrtletí zvýšilo o dalších osm set t i síc .“

„Jenom papír.“

„Vím, že tě peníze nudí, ale upřímně. Patří ti helikoptéra, pro pána, a kvůli tvému domu v La Jolla by člověk vraždil.“ Harvey zavrtělhlavou. „Jestli tě tvůj podíl v naší firmě někdy začne opravdu obtěžovat a nudit, můžeš mi ho vždycky prodat.“

„Neměj obavy, bude tvůj zadarmo, až natáhnu bačkory.“

„Byl bych rád, kdybys takhle nemluvil. Můj svět je mnohemzajímavější, když v něm jsi i ty.“

„Takže,“ – Nathanův tón signalizoval změnu tématu –, „ty a Ortega jste toho spolu hodně zažili.“

kapitola 2

27

„Líp znám jeho syna, Grega. Dělal pro CIA satelitní zpravodajství na Blízkém východě ve stejné době, kdy jsme byli v Nikaragui. Před osmi lety byl převedený na protiteroristickou práci u FBI.“

Nathan mlčel. To všechno už znal. Harv si připravoval půdu.

„Je to dobrý chlap,“ konstatoval Harvey.

Nathan mu neodpověděl. Samozřejmě chtěl Franku Ortegovi pomoci, měl ale jisté podmínky, o které se nebude smlouvat.

„Nedokázal bych tě zachránit bez Gregovy pomoci,“ pokračoval Harvey. „Vím, že to víš. Ale Greg to ví taky. Celé noci jsme strávilistudiem satelitních snímků. Sám se nabídl, nikdo ho k tomu nenutil.Dlužím mu to, Nate. Opravdu. Oba mu to dlužíme.“

Zbytek jízdy absolvovali mlčky. Vše, co Harv řekl, byla pravda a v Nathanovi to nevzbuzovalo žádnou hořkost. Harv mu zachránil život. V té zatracené kleci by už další den nepřežil. Po pravdě si vůbec nevzpomínal, jak ho nesl těch pět kilometrů džunglí. Střídavě ztrácel a zase nabýval vědomí, většinou byl ale mimo. Naštěstí.

Během jejich zpackané operace se Nathan obětoval, aby Harveymu umožnil uniknout. Byli obklíčeni partyzány, odhodlanými je za každou cenu dostat živé. Rozdělili se, aby zvýšili své šance na únik, ale Nathan se vrátil, aby kryl Harvův ústup. Úmyslně několika výstřely odkryl svou pozici, aby žoldáky odlákal od Harva.

Sečteno a podtrženo? S Harvem si byli bližší než bratři a každý by za toho druhého dal život – bez otázek. Jestliže je tedy pomocOrtegovým pro Harva tak důležitá, Nathan tu bude pro něj.

Deset minut před půlnocí odbočili na příjezdovou cestu k domu Franka Ortegy. Byla strmá a vedla k sídlu postavenému ve španělském stylu s terakotovou střechou. Nasvícené vzrostlé palmy, lemujícípříjezdovou cestu, vytvářely působivou kolonádu. Před samostatně stojící garáží pro tři auta byl zaparkovaný tmavý Ford Taurus. Nathanusoudil, že jde o vozidlo FBI, pravděpodobně to, kterým přijel Greg Ortega. Bílý štukový dům byl prostorný, ale nikoli přehnaně velký. Jeho klasická První na zabití 28 pravidelná dispozice lahodila oku. Po jedné straně vstupu bylazabudovaná rampa pro kolečkové křeslo, obcházející schody vedoucí k předním dveřím. Když jejich mercedes zastavoval, přihnal se z bočního dvora rotvajler a rozštěkal se na vetřelce.

Nathan otevřel dveře.

Harv mu položil ruku na rameno. „Možná bys měl počkat, dokud se neobjeví Frank.“

Nathan ale vystoupil, udělal krok vpřed a téměř šeptem psa oslovil. „Jen klid. Ty tomu tady nevelíš. Velím já.“

„No tak, Nate, vrať se zpátky do auta. Ten pes tě roztrhá na kusy.“

Nathan popošel o další krok. „Nebojím se tě. Sedni. Hned.“ Pes o krok ustoupil, nejistý si tím, jaké je jeho postavení vůči tomuto novému příchozímu. Pak zaslechl něco, co Nathan nemohl slyšet, nastražil uši a obrátil se k domu. Nathan vzhlédl ve stejné chvíli, kdy se v předních dveřích objevili dva muži, starší z nich v kolečkovém křesle – bývalý ředitel FBI Frank Ortega.

Pes, vrtící zkupírovaným ocasem, se dal do klusu po příjezdové cestě, vyběhl nahoru po rampě a posadil se vedle svého pána. Muž ho poplácal po hřbetě.

Nathan se s Frankem Ortegou už jednou sešel, ale nemohl sivzpomenout kde. Možná na nějaké politické akci. Kráčeli ke schodům a oba muži se jim vydali vstříc, jeden pěšky, druhý v kolečkovém křesle.

Harvey promluvil jako první. „Dobrý den, Franku.“ Potřásli si rukama. „Tohle je Nathan McBride.“

„Je mi ctí se s vámi znovu sejít,“ řekl Nathan.

„Potěšení je na mé straně. Jste neopěvovaný hrdina, majore McBr ide .“

„Cením si toho, pane, jsem ale už ve výslužbě.“

„Tu čest jste si zasloužil a říkejte mi Frank, prosím.“

Jeho stisk byl pevný, až příliš pevný. Nathan usoudil, že to je gestosdělující Jsem sice na kolečkovém křesle, ale stále jsem silou, se kterou je nutno

kapitola 2

29

počítat. Někdejší ředitel FBI byl štíhlý, ale nikoli zesláblý či ochablý. Pod

bílou košilí se nerýsoval ani ten nejmenší náznak břicha. Na sobě měl

světle hnědé kalhoty a mokasíny, které se zdály být zbrusu nové. I když

se to ze všech sil snažil zakrýt, v obličeji se mu odráželo napětí.

Frankův syn Greg silně připomínal svého otce. Měl stejné oči a čáru obočí, byl jen o pětadvacet let mladší. Nathan jeho věk odhadoval na padesát let, plus minus. Greg měl na sobě tmavé běžecké oblečení a běžecké boty.

Harvey Grega objal. „Gregu, tohle je Nathan McBride.“

„Je mi potěšením,“ řekl Greg a bez úsměvu si s Nathanem potřásl rukou.

„Nápodobně,“ odpověděl Nathan. Gregův stisk nebyl tak pevný jako otcův a na Nathanově tváři spočinul pohledem o zlomekokamžiku déle. Nathana se takové pohledy nijak nedotýkaly. Za ty roky si na ně už zvykl. Byla to prostě přirozená reakce při pohledu na jeho zranění.

„Něco mi vysvětlete, McBride,“ oslovil ho Frank. „Jak jste to věděl o Scoutovi? Většina lidí se rotvajlerů bojí.“

Nathana se nijak nedotklo, že ho oslovuje příjmením. Bylo logické, že Frank Ortega je na takový způsob zvyklý. Byl šéfem FBI za dvou prezidentů.

„Řeč těla,“ vysvětloval. „Když se pes chystá k útoku, skloní hlavu,přikrčí a ohrne pysky dovnitř. Scout štěkal, nebyl ale soustředěný výhradně na mě. Věděl, že vyjdete ze dveří, takže jeho pozornost byla rozdělená. Tím, že jsem se k němu přiblížil, jsem prosadil svou dominanci.“

Frank přikývl v tichém komplimentu.

„Mám rád psy, hodně. Jsou to úžasná zvířata. Ochotně rozdávají náklonnost a věrnost.“

Frank Ortega pohlédl na Harveyho, ale nic neřekl.

Nathan původně nechtěl, aby jeho poznámka připomínala jejich současnou situaci, když už ale byla venku, nehodlal ji brát zpět. První na zabití 30

„Pojďme dovnitř,“ řekl Frank.

Nathan sledoval, s jakou lehkostí Frank vyjel po rampěa vmanévroval do předních dveří. Současně si dobře uvědomoval, že ho Gregstuduje. Sledování to bylo nenápadné, ale vytrvalé. A pochopitelné. Podle toho, co o Gregovi věděl, byl ten muž kancelářská krysa. Nathankanceláře nesnášel a vyhýbal se jim jako čert kříži. First SecurityIncorporated byla Harveyho doménou a Nathan v jejím řízení svému partnerovi nechával zcela volnou ruku. I když byli jejími rovnocennými vlastníky, neměl chuť ani povahu na to, aby se zapojoval do složitých obchodních záležitostí.

Uvnitř Frankova domu uviděl Nathan nalevo malou knihovnu, napravo byl obývací pokoj s béžovou koženou pohovkoua odpovídajícím širokým křeslem. Přímo před nimi se nacházela kuchyně. Nejvíce ale na Nathana zapůsobila kamenná podlaha. Ohromeně se zastavil těsně před téměř pětimetrovou složitou mozaikou z barevných kamenů, reprodukcí znaku FBI. Znak byl vyveden do nejmenších detailů, včetně motta Věrnost Statečnost Integrita ve svém středu.

Z kuchyně vyšla malá postarší žena. „Frank za to utratil celé jmění.“

Paní Ortegová měla na ramena sahající stříbřitě šedé vlasya laskavou, mateřskou tvář. Stejně jako její manžel byla štíhlá, ale nikoli křehká. S oválnými brýlemi, které měla na nose, ji mohli vyrušit stejně dobře při pečení sušenek jako při četbě Wall Street Journal.

Když přešla přímo přes znak, Nathan sebou trhl.

„Chodíme přes něj pořád,“ řekla na vysvětlenou, když zpozorovala

jeho výraz. „Konec konců, je to jen podlaha. Já jsem Diana. Ráda vás

poznávám, pane McBride.“

Podala mu ruku. Měl pocit, jako by tiskl teplé kosti v sametovérukavici. „Prosím, říkejte mi Nathan. Tohle by mělo být muzeum.“Koutkem oka zahlédl, jak Greg přenáší váhu z nohy na nohu. Ten muž byl

napjatý jako struna a mohl představovat problém. Pravděpodobnězpůsobí problém.


kapitola 2

31

„Harvey,“ řekla Diana.

Harvey se sklonil a políbil ji na tvář. „Rád vás vidím, Diano.“

„Chtěl by někdo čaj nebo kávu?“

„Ne, díky,“ řekl Nathan.

Také Harvey odmítl.

„Gregu?“

Její syn zavrtěl hlavou.

„Promluvíme si v knihovně,“ řekl Frank a rozjel se jejím směrem. Jeho vozík neměl na sobě nic zbytečného. Byla to sedačka na kolech, jen to nejzákladnější. Nathan tudíž v duchu opravil své předchozíohodnocení Frankova stisku při podání rukou. Ten muž měl mocný stisk čistě z nezbytnosti, jeho pevný stisk nebyl vůbec předstíraný či zamýšlený jako demonstrace. Ten muž měl prostě silné ruce.

Vzdor Dianině komentáři se Nathan při chůzi znaku FBI vyhnul. Nezdálo se mu správné na něj šlapat. Frank zajel za svůj stůl, zatímco Nathan, Harvey a Greg se posadili do světle hnědých koženýchkřesel, rozestavených v půlkruhu. Nathan si prohlížel fotografie zaFrankovým stolem. Podával si na nich ruku s pěti prezidenty – Carterem, Reaganem, Bushem, Clintonem a Georgem W. Bushem. Na snímcích s Carterem, Reaganem a starším Bushem stál, na zbylých dvou seděl v kolečkovém křesle. Na zdi napravo od něj visely portréty jeho dvou dospělých dětí – Grega a pravděpodobně dcery. Nathan čekalv tísnivém mlčení, zatímco Frank sáhl do boční zásuvky stolu a vytáhl z ní silný spis. Nathan pohlédl na něj a pak opět na Franka.

„Dobře znám vašeho otce. Už od nepaměti.“

Nathan mlčel.

„Je to dobrý muž,“ řekl Frank tiše.

Nathan mu pevně pohlédl do očí. „Nejsme tu proto, abychommluvili o něm.“

Nathan ucítil, jak ho mimo Frankův úhel pohledu Harv lehce kopl do nohy. Jestli si toho všiml Greg, pak to nijak nedal najevo. První na zabití 32

„Ne, to je pravda. Jsme tu proto, abychom mluvili o mém vnukovi. Je nezvěstný v akci. Už několik dnů. Byl v utajení nasazen do operace zaměřené na pašeráky zbraní v okrese Lassen. V partě zvanéFreedom’s Echo

*

.“ Frank se na chvíli odmlčel. „Kolik toho víte o semtexu?“

„Je to plastická výbušnina československé výroby.“

„Správně. Mimořádně účinný materiál. A my víme jistě, že se té skupině nějaký dostal do rukou, po pravdě hodně. Kolem tuny. Byla to poslední věc, kterou můj vnuk před zmizením ohlásil. Jepravděpodobné, že se právě při předávání té informace odkryl.“

„To je zlá situace,“ poznamenal Nathan.

„A nejen pro něj. Zabavení toho semtexu má zásadní význam. V nesprávných rukách to může znamenat několik dalších incidentů typu Světového obchodního centra. Několik bomb v autech patřičně rozmístěných v podzemní garáži pod mrakodrapem ho může poslat k zemi. A na rozdíl od Světového obchodního centra by nebyl čas na evakuaci. Budovy by se zhroutily i se všemi lidmi uvnitř.“

Nathan viděl záběry budov demolovaných výbušninami. Imploze se tomu říkalo, alespoň si to myslel. Ale když změníte rozmístěnía časování náloží, budovy mohou padat spíše jako stromy a strhnout s sebou další stavby, jako kostky domina. Kdyby věže Obchodního centra spadly do stran, bylo by to horší.

„Co přesně chcete, abychom udělali?“

Frank se v kolečkovém křesle naklonil dozadu a zahleděl se ven z okna jako člověk ohlížející se zpět na svůj život a uvažující o všech věcech, které mohl udělat jinak. „FBI se chystá nasadit do útoku na jejich tábor týmy SWAT pod vedením sacramentské protiteroristické operační skupiny. Mají dva cíle. Prvním je zmocnit se semtexu, pokud tam stále ještě je, a druhým je zjistit osud mého vnuka. Alel hlavní je vyřadit Freedom’s Echo z činnosti dříve, než ten semtex zmizí.“ Frank pohlédl * Doslova Ozvěna svobody. Pozn. překl.

kapitola 2

33

Nathanovi do očí. „Vy dva jste nejlepší tým tajných operací, jaký tahle

země kdy měla. To není žádné lichocení. Myslím to vážně. Byli jste

nejlepší. Od vás potřebuji to, abyste tam byli mýma očima a ušima.

V téhle hře mám osobní sázku. Je to můj vnuk, má vlastní krev. Už

nemám prostředky, které jsem míval. Mohu zavolat a dostanu veřejně

dostupné informace, ale nebudu mít zprávy z první ruky od zdroje,

kterému věřím. Vy dva jste nejlepší odstřelovačský tým na světě. FBI

může využít...“

„S dovolením,“ přerušil ho Nathan, „tohle už my neděláme. Nejsme nájemní střelci. Provozujeme bezpečnostní agenturu. FBI má vlastní odstřelovačské týmy.“

Harv se v křesle znepokojeně zavrtěl, ale zůstal zticha.

„Nežádám po vás, abyste byli najatí střelci. Žádám vás, abystejednotce rychlého nasazení posloužili jako záchranná síť v případěnepříznivého vývoje situace. Ti pašeráci jsou tvrdí chlapi. Bývalí vojáci s elitním výcvikem. A teď získali semtex. Můžete zachránit životy. Ředitel Lansing mi prokázal velkou laskavost, když s vašímzapojením do operace souhlasil. Dal mi zelenou, ale považuje to za situaci ‚na nic se neptej a nic neříkej‘. Osobně jsem se zaručil za vašiintegritu. Dávám tím všanc svou pověst. Jste-li ochotni to udělat, musí být důvěra oboustranná. Vy musíte důvěřovat mně, já musímdůvěřovat vám.“

„Pak si musíte být vědom potenciálních důsledků, které to pro nás mů ž e m ít .“

Frank Ortega pohlédl na Harva se znepokojeným, téměř rozladěným výrazem v obličeji a Greg až příliš silně sevřel opěradla křesla.

„Důsledků si jsem vědom, McBride. A vy?“

Nathan neodpověděl.

Ortega mírně zvýšil hlas. „V sázce je víc než jen můj vnuk. Množství nezajištěného semtexu na americké půdě z toho dělá otázku národní bezpečnosti stejně závažnou, jako je kterákoli hrozba ze strany al-Káidy. První na zabití 34 Nebezpečnější. Ti lidé jsou Američané, vypadají, jednají a mluví jako my. Snadno splynou. Jsou neviditelní.“

Několik vteřin nikdo nepromluvil. Ticho narušoval pouze tikot hodin.

„Máme jisté podmínky,“ pronesl nakonec Nathan.

„Podmínky?“

„Správně. Podmínky. Najdeme vašeho vnuka a budeme krýt záda týmům SWAT, ale nechceme zůstat stát, až hudba dohraje. Rozumíte?“

„ Napros to.“

„A budeme potřebovat kompletní obecné a zpravodajské informace o cílech a jejich základně.“

„Není problém.“

„Ještě další věc. Žádné velení ze zadního sedadla. Jakmile nás vypustíte, je to na nás. Žádné zpochybňování našich akcí. Uděláme to po svém, bez zásahů, nebo to neuděláme vůbec.“

„Jak jsem řekl, je to otázka oboustranné důvěry.“

Frank posunul spis přes stůl.

Nathan se jej ani nedotkl. Věděl, co v něm je, co představuje.

„To je všechno, co máme na Freedom’s Echo. Všechno,“ řekl Frank. „Je to přesná kopie.“

Frank stále říkal „my“. Pochopitelné, ten muž strávil ve výboru více než čtyřicet let.

„Jdu s vámi,“ ozval se Greg.

„Nepřipadá v úvahu.“

„Je to můj syn.“

„Nepřipadá v úvahu.“

Greg vstal a vyzývavě se postavil proti Nathanovi. „Poslouchejte, vy zkurvysynu, je mi fuk, kdo jste nebo kým jste býval. Je to můj syn!“

Nathan se zvedl a obrátil se ke dveřím.

„Zatraceně, Gregu,“ vybuchl Frank. „McBride, počkejte. Prosím.“

Nathan se zastavil, ale neobrátil se.

kapitola 2

35

„Jsme tady všichni ve velkém stresu. Prosím, vraťte se.“

Nathan se nepohnul.

„Prosím,“ opakoval Frank.

„Potřebuju na vzduch,“ řekl Nathan a odešel z pokoje.

***

Harvey vstal a ztišil hlas. „Zatraceně, Gregu. Co to mělo znamenat?“

„McBride je nadutej parchant, to je to.“

„Hej. Toho člověka znám naprosto dokonale. Má spoustu chyb, ale nadutost mezi nimi není.“

„Mně to tedy tak připadalo.“

„Ne, v tom případě jste ho pořádně neposlouchal. Je sebevědomý. Nevidíte to, protože se vás to příliš těsně dotýká. Žádáte nás,abychom riskovali životy a pokud to bude situace vyžadovat, chcete po nás, abychom i zabíjeli. A my řekli ano. Ale nemůžeme připustitzapojení otce pohřešovaného agenta, navíc někoho, kdo nikdy nesloužil v poli. Nikdy jste nikoho nezabil, Gregu. Věřte mi, není to nicslavného ani vzrušujícího. Tohle není nějaký přiblblý hollywoodský film. Mluvíme o skutečných střelách a skutečné smrti. V téhle operaci pro vás není místo.“

Greg sklopil zrak, ale neodpověděl.

„Až se vrátí,“ pokračoval Harvey, „neomlouvejte se. Nebude to nutné. Nathan není urážlivý a ví, že máte nervy nadranc. Všichni je máme jako špagáty. Když vám podá ruku, přijmete ji, rozumíte?“

Žádná odpověď.

„Rozumíte mi?“

„ A no.“

***

Nathan našel Dianu Ortegovou v kuchyni, kde právě vyprazdňovala

myčku na nádobí. „Mohu vás požádat o sklenici vody, prosím?“


První na zabití

36

„Samozřejmě.“ Z kredence vyndala sklenici a zasunula ji do malého výklenku v ledničce. Měla laskavou tvář, kterou mu připomínala jeho matku. „Slyšela jsem poslední výměnu názorů, těžko se dala neslyšet. Sednete si se mnou na minutku?“

Nathan pro ni odsunul stoličku u kuchyňského stolu.

„Děkuji.“ Sedli si naproti sobě a Diana složila ruce do klína. „Pro Grega to bylo obtížné, mít za otce bývalého ředitele FBI a to všechno.“

„To si dokážu představit.“

„Viděl jste obrazy ve Frankově pracovně?“

„Jsou působivé.“

„Výbor byl Frankův život, stále je, obávám se. Uvědomuje si, že za to jeho rodina zaplatila vysokou cenu. Myslím, že kdyby to Frank musel absolvovat znovu, strávil by více času se svou rodinou.“ Dianina tvář se na okamžik zachmuřila. Vypadala, jako kdyby se měla rozplakat, ale vzpamatovala se. „Greg je náš nejstarší, takže ho to zasáhlonejsilněji. Myslím, že dnes smyslu té oběti rozumí, ale některé rány se nikdy úplně nezahojí.“ Natáhla se a stiskla mu ruku. „Váš otec se velice podobá Frankovi a vy se velice podobáte Gregovi.“

„Já... nevím, co na to říct.“

„Náš čas tady na Zemi je omezený. Teď už si to uvědomuji.Nemůžeme změnit svou minulost, ale můžeme řídit svou budoucnost.“

„Zabil jsem sedmapadesát lidí, paní Ortegová. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se s tím vyrovnal. Pátrání po vašem vnukovi může tento počet zvýšit. Uvědomujete si to?“

Sevřela mu ruku ještě silněji. „Nedívám se na svět růžovými brýlemi. Život manželky ředitele FBI mě tomu naučil. Na světě existují skutečně zlí lidé. Jsem si jistá, že nezabíjíte bez rozmyslu. Věřím vašemu úsudku.“

„Díky, že to říkáte. Hodně to pro mne znamená.“

„Frank a Greg to vědí také, ale pro muže je těžší vyjádřit své city. Je to genetický nedostatek jejich pohlaví.“

„ A men .“

kapitola 2

37

„Řiďte svou budoucnost, Nathane.“ Pustila jeho ruku.

Nathan se vrátil do knihovny, přistoupil ke Gregovi a podal mu ruku. „Můžeme začít znovu?“

Potřásli si rukama.

Všichni se opět posadili. „Vaše matka je pozoruhodná žena.“

„Ano, je,“ přisvědčil Greg.

„Mám vám vysvětlit své důvody?“

Greg zvedl ruku. „To není třeba. Chápu, proč se do akce nemůžu zapojit. Ve výboru postupujeme stejně a z dobrého důvodu.“

„Budeme vás informovat o každém kroku.“

„Cením si toho.“

„Najdeme vašeho syna.“

„Tedy všechno v pořádku,“ řekl Frank. „Je tu ještě jedna zásadní informace, kterou potřebujete znát.“ Ztišil hlas. „Nemohu vám zaručit, že jednotka rychlého nasazení bude vědět o vaší přítomnosti. Dokážete si jistě představit, že zapojení lidí zvnějšku do operace výborupředstavuje delikátní situaci. Udělám vše, co bude v mé moci, abych tamnavázal kontakt, měli byste ale předpokládat, že o vaší přítomnosti nebudou vě dě t .“

Nathan na něj jen hleděl.

„To znamená, že každý, kdo na sobě nebude mít uniformu SWAT, bude volným cílem.“

Nathan přikývl. „Kdy má dojít k útoku?“

„Zítra o půl třetí odpoledne.“

„Takže útok za bílého dne. Ještě jedna otázka. Ví můj otec o našem zapojení?“

Frank odpověděl bez váhání. „Ano.“

kapitola 3

V

EČER V HLAVNÍM MĚSTĚ BYL VĚTRNÝ. POSLEDNÍ

zbytky fialové barvy na horizontu zvolna přecházely v černou.

Ve více než šestikilometrové výšce se k východu zvolnaposouvaly řídké mraky, osvětlené jantarově žlutou září města. Chodníky

a ulice lemovaly červené a oranžové listy třešní.

Kancelář Výboru pro boj s domácím terorismem, či CDT, bylaumístěna v Russelově administrativní senátní budově. Jeho členové se sešli v opulentní konferenční místnosti, vybavené koženými křeslys vysokými opěradly, která obklopovala kulatý mahagonový stůl. Na zdech visely portrétní olejomalby všech prezidentů. Na rohovém stole stál džbán ledové vody. Obdobný stůl v protějším rohu hostil elegantněnaaranžované květiny, které vzduch v místnosti prosycovaly vůní lilií. Byla to působivá místnost, jako stvořená k účelu, kterému sloužila – ochraně státu před domácími hrozbami.

V okamžiku, kdy do místnosti vešel předseda výboru Stone McBride,

veškerý hovor zmlkl. Senátor, měřící více než metr devadesát, bylimpozantní osobností. Jakožto bývalý námořní pěšák nosil Stone své šedivé

vlasy nakrátko ostříhané a formálně učesané. Hluboké modré očidoplňovaly hranatou bradu. Vypadal jako profesionální politik, protože byl

profesionální politik. Když něco chtěl, věnoval člověku přátelský úsměv

a nepřátelský úsměv, když to nedostal.


kapitola 3

39

Nyní osmasedmdesátiletý senátor z Nového Mexika si běhemkorejské války vysloužil přezdívku „Stonewall“ – Kamenná zeď. Stalo se to v březnu 1951 během postupu k Bostonské linii na jižním břehu řeky Han jižně od Soulu. Jeho četa námořních pěšáků dostala rozkaz podpořit I. sbor, byla ale na celou půlhodinu přibita k zemikulometnou a minometnou palbou. Poháněn spíše vztekem než čímkoli jiným vylezl nakonec Stone na okraj svého okopu, postavil se, zvedl k boku svou pušku Garand a do nepřátelské pozice vyprázdnil pět nábojových rámečků. Do půdy před ním se zarývaly nepřátelské střely, ale ani jedna si nenašla cíl. Jeho příklad přiměl četu nalevo od něj, aby se přidala k jeho palbě, což četě napravo od něj umožnilo postoupit a zlikvidovat nepřátelské minometné postavení. Za tento zbrklý bravurní kousek byl Stone vyznamenán a současně si jím vysloužil svou přezdívku.

„Děkuji vám, že jste přišli, i když to bylo tak narychlo,“ řekl Stone. „Omlouvám se za tak pozdní hodinu, ale závažnost této záležitosti si to vyžaduje.“ Navázal oční kontakt se všemi členy výboru sedícími kolem stolu. „Tuto schůzku jsem svolal kvůli novému kritickému vývojisituace. Já sám o něm již byl informován, ale o této nové hrozbě sepotřebují dozvědět i všichni zde přítomní.“

Výbor pro boj s domácím terorismem byl tvořen tvrdě pracujícískuinou pěti mužů a čtyř žen, vesměs senátorem osobně vybraných. Každý z nich zastupoval některou z federálních donucovacích agentur. Byla to první skupina svého druhu. Prototyp. Teoreticky mělo zastoupení všech agentur podporovat spolupráci a sdílení informací. Veskutečnosti místnost často naplňovalo napětí. Ale vzdor mnoha rozporům měli všichni zúčastnění jedno společné – věrnost Spojeným státům. Všichni lidé sedící kolem stolu bez výjimky sdíleli silné odhodláníbránit a chránit bezpečnost státu.

Stone obrátil pozornost ke své pravé ruce, pracovníkovi FBI,zvláštnímu agentovi Leafovi Watsonovi. Watson byl profesionální federální policista, který nastoupil do akademie FBI poté, co sedm let sloužil První na zabití 40 u letectva jako pilot Herculesu. Byl to věcný a vážný člověk, který si nebral servítky. Bylo mu kolem pětačtyřiceti let a lehce kulhal, šlo o památku na nehodu vrtulníku z doby služby u letectva.

Watson na stole přesunul několik papírů a odkašlal si. „FBI měla

několik měsíců tajného agenta uvnitř skupiny pašeráků zbraní, zvané

Freedom’s Echo. Až dosud se Freedom’s Echo věnovala pouzelehkým zbraním. Mnohé zbraně ani nejsou ilegální, pokud nejsouupraveny k plně automatické palbě, což ovšem tato skupina dělá. Skupina

působí v okrese Lassen v severní Kalifornii a řídí ji dva bratři, Leonard

a Ernie Bridgestoneovi. O této dvojici se můžete dočíst ve svéminformačním balíčku, pokud jste to už neudělali. Abych to shrnul, oběma

je kolem pětačtyřiceti let a starší z nich, Leonard, je bývalý armádní

ranger. Ernie Bridgestone byl výcvikový instruktor námořní pěchoty,

dokud se neocitl před vojenským soudem kvůli zabití chodce během

řízení v opilosti. Odseděl si pět let ve Fort Leavenworthu. Oba bratři

mají v osobních spisech množství záznamů o kázeňských přestupcích

a oba ozbrojené síly opustili, aniž by se ohlíželi zpět. Ale žádný z nich,

stejně jako jejich mladší bratr Sammy, který pro ně pracuje, na sebe

neupoutali větší pozornost donucovacích orgánů, dokud nezískali velké

množství semtexu.“

Stone McBride Watsonovi pokynul, aby pokračoval.

„Semtex byl vyráběn v komunistickém Československu. Jak si

někteří z vás mohou vzpomenout, když tento režim padl, měla nová

vláda pro svět velice špatné zprávy. Starý komunistický režim vyvezl

nejméně devět set tun semtexu do Kaddáfího Libye a obdobná množství

do darebáckých států, jako je Sýrie, Severní Korea, Írán a Irák. Celkem

může být ve světě až čtyřicet tisíc tun semtexu.“

Zatímco Watson ponechával ostatním čas k strávení této informace,

Stone vstal, přešel k rohovému stolu a nalil si sklenici vody. I když o tom

všem už byl předem informován, stejně se to množství stále zdálo být

neuvěřitelné. Čtyřicet tisíc tun se rovnalo osmdesáti milionům liber.

kapitola 3

41

Jak je to možné? Kdo kromě armády nebo důlních společnostípotřebuje třeba jen deset tun takového materiálu, natož tisíc tun? Ale čtyřicet

tisíc tun? Kde to všechno je? Kolik z toho už nashromáždili teroristé?

Watson znovu pokračoval. „Domníváme se, že Leonard Bridge stone během služby na severní hranici Iráku navázal spojení s nějakýmsyrským úředníkem či představitelem. Zdá se, že on a jeho bratr získali kolem tuny semtexu. Jak víte, semtex je mimořádně účinný. V roce 1988 méně než libra vmodelovaná do kazetového magnetofonu Toshibazničila letadlo Pan Am 103 nad Lockerbie ve Skotsku a nezjištěné množství bylo využito k bombovému útoku na torpédobo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist