načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: První dojmy - Charlie Lovett

První dojmy

Elektronická kniha: První dojmy
Autor:

„Ukradla Jane Austenová nápad na Pýchu a předsudek?“ Přesně taková otázka pronásleduje milovnici knih Sophii Collingwoodovou. Čerstvá absolventka Oxfordu si najde práci v jednom ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.8%hodnoceni - 79.8%hodnoceni - 79.8%hodnoceni - 79.8%hodnoceni - 79.8% 88%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 342
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Věra Klásková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2593-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá kniha Charlieho Lovetta, ve které, stejně jako u předchozího románu, spojil milostnou romanci a napínavý příběh o literární záhadě kolem slavného románu. Ukradla Jane Austenová nápad na Pýchu a předsudek? Přesně taková otázka pronásleduje milovnici knih Sophii Collingwoodovou. Čerstvá absolventka Oxfordu si najde práci v jednom londýnském antikvariátu a brzy ji zaskočí zvláštní poptávka, když v jediný den do obchodu zavolají dva různí zákazníci a chtějí vzácný svazek alegorií z 18. století. Jejich autorem je Richard Mansfield, spisovatel a kněz, který se před více než dvěma stoletími spřátelil v jihoanglickém Hampshire s mladou Jane Austenovou a stal se prvním čtenářem jejích literárních pokusů. Neobvyklá žádost přivede Sophii na stopu tajemství, jak to vlastně bylo s původem slavné Pýchy a předsudku - a současně před ní otevře otázku milostné volby mezi dvěma nápadníky.

Popis nakladatele

„Ukradla Jane Austenová nápad na Pýchu a předsudek ?“ Přesně taková otázka pronásleduje milovnici knih Sophii Collingwoodovou. Čerstvá absolventka Oxfordu si najde práci v jednom londýnském antikvariátu a brzy ji zaskočí zvláštní poptávka, když v jediný den do obchodu zavolají dva různí zákazníci a chtějí vzácný svazek alegorií z 18. století. Jejich autorem je Richard Mansfield, spisovatel a kněz, který se před více než dvěma stoletími spřátelil v jihoanglickém Hampshire s mladou Jane Austenovou a stal se prvním čtenářem jejích literárních pokusů. Neobvyklá žádost přivede Sophii na stopu tajemství, jak to vlastně bylo s původem slavné Pýchy a předsudku  – a současně před ní otevře otázku milostné volby mezi dvěma nápadníky. Podobně jako v úspěšném Dobrodružství milovníka knih vypráví Charlie Lovett úchvatný příběh o lásce a literárních záhadách, který si vychutnají nejen obdivovatelé a obdivovatelky Jane Austenové, ale všichni ti, kdo propadli vášni číst. Román o starých knihách, nečekané lásce a Jane Austenové „Tento román je milostným dopisem literatuře.“
— Washington Post Charlie Lovett , bývalý antikvář a zanícený sběratel vzácných knih, píše kromě beletrie i divadelní hry. Žije střídavě v Severní Karolíně a v anglickém Oxfordshire. Proslavil se románem Dobrodružství milovníka knih (2013, česky Paseka 2014), pojednávajícím o tajemství díla Williama Shakespeara.

Zařazeno v kategoriích
Charlie Lovett - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



Nedejte na první dojem... Vše může být úplně jinak... Šárka Fofoňková 2015-07-09 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Román o starých knihách, nečekané lásce a Jane Austenové...

V příběhu Ch. Lovetta První dojmy se prolínají dvě časové roviny. V první se setkáváme s mladinkou Jane Austenovou a s prostředím Anglie přelomu 18. a 19. století. Jane Austenová při jedné z procházek poznává reverenda Richarda Mansfielda. Starý pán se stává jejím učitelem, zpovědníkem a nejlepším přítelem. V této části příběhu se také seznamujeme s díly mladé spisovatelky, která se úspěšnou a známou stane po své smrti a největšího pochopení dosáhne až ve 20. století.

Druhá časová rovina příběhu se odehrává v současnosti. Hlavní postavou je mladá Sophie Collingwoodová. Zbožňuje knihy a přes prázdniny pracuje v knihovně v Christ Church v Oxfordu. Při jedné procházce potkává mladého Američana Erica Halla. Její první dojem z mladého muže pro něj není příliš lichotivý. Nemyté vlasy, rozdrbané oblečení… prostě „hajdalák“. Velice ji překvapí, když zjistí, že Eric zná její nejoblíbenější spisovatelku Jane Austenovou a dokonce její díla i čte. Přesto je Sophii na jednu stranu nesympatický.

Po smrti milovaného strýčka Bertrama se Sophie odstěhuje do jeho bytu v Londýně. Přes velké zoufalství ze strýcova skonu má radost, že může pracovat v antikvariátu. Jednoho dne se v obchodě objeví fešný Winston Godfrey. Má zvláštní požadavek. Hledá knihu, kterou napsal v podstatě neznámý autor a navíc 2. vydání. Jedná se o Malou knihu alegorických příběhů, kterou napsal jakýsi Winstonův předek Richard Mansfield. Kromě zájmu o knihu se začíná zajímat i o Sophii.

Druhý den čeká Sophii v práci překvapení. Majitel antikvariátu jí oznámí, že se ráno zastavil nějaký pan Smedley, dřív prý navštěvoval obchod pravidelně. K Sophiinu překvapení shání tutéž knihu jako Winston. Také 2. vydání.

V čem je ta kniha tak zvláštní? Proč chtějí oba právě druhé vydání? Když později mluví Sophie s dotyčným mužem v telefonu, je jí okamžitě jasné, že hledaná kniha musí být něčím výjimečná. Proč by Sophii jinak pan Smedley vyhrožoval a zastrašoval ji?

Sophie začne po neznámé knize pátrat. Spolu s hledáním knihy vyvstávají na povrch další nezodpovězené otázky. Opravdu zemřel strýc Bertram náhodným pádem ze schodů? O tom pochybuje Sophie od samého začátku. Zajímá se o ni Winston kvůli ní samé nebo jen z důvodu, aby byl co nejblíže hledané knize. A co Eric? Píše jí dopisy, protože k ní něco cítí anebo je za jeho zájmem něco úplně jiného? Postupem času se Sophie dozvídá také velmi zajímavé detaily ze života její nejoblíbenější spisovatelky.

První dojmy, román, který začíná jako romantický příběh, postupně nabírá styl lehkého detektivního žánru. Je psán velice čtivě, pro mě nejzajímavější byly především pasáže o Jane Austenové.
... Její díla jsem dosud nečetla a rozhodně mě tato kniha na ně hodně nalákala...

Jako mínus příběhu, ze svého čistě osobního hlediska, bych viděla občasné projevy Sophie, ať už její myšlenkové pochody nebo některé části dialogů v poslední třetině knihy. Prostě jsem jí nevěřila, neseděly mi k ní. Najednou to byla úplně jiná dívka. Konec dle mého názoru byl příliš pohádkový, až kýčovitý.
... Přesto se mi příběh líbil a doporučila bych ho ke čtení. Svým způsobem mě pohladil po duši...

Ještě bych upozornila na jednu drobnou nesrovnalost v anotaci, která pozornému čtenáři jistě neunikne. Víc k danému psát nebudu, i když by asi nešlo o spoilery, ale buď tu drobnost čtenář objeví či ne. Na jednu stranu je to i trošku sporné. Každý uvidí sám.

A malá rada nebo snad připomínka na konec… nedejte na první dojem. Všechno může být úplně jinak.

Hodnocení: 4/5
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Charlie Lovett

První dojmy



Charlie Lovett

PRVNÍ

DOJMY

Román o starých knihách,

nečekané lásce a Jane Austenové

Nakladatelství Paseka

Praha – Litomyšl


Přeložila Věra Klásková

FIRST IMPRESSIONS: A NOVEL OF OLD BOOKS,

UNEXPECTED LOVE, AND JANE AUSTEN

Copyright © Charlie Lovett, 2014

Translation © Věra Klásková, 2015

ISBN PDF 978-80-7432-667-7


Věnováno Janice, která pro mě navždycky zůstane tím,

čím byla Elizabeth Darcymu.



7

Steventon, hrabství Hampshire, 1796

Ačkoliv měla Jane osamělé procházky tak ráda, toulala se

nakonec o trochu déle, než měla původně v úmyslu, protože

se v duchu nezaobírala ani tak příběhem, který nedávnodo

četla, jako spíše tím, jejž doufala napsat. Ze zasnění ji vytrhl

pohled na nepovědomou postavu, sedící na přelízce a hrbící

se nad knihou. Její první dojem byl, že tenhle neznámý je

živoucím vtělením melancholie: byl oblečen do obnošeného

kněžského šatu, na vrásčité tváři zachmuřený výraza ve sta

řičké ruce dozajista svazek zaprášených kázání. Zdálo se,

že tomuto hodnocení dává za  pravdu dokonce i  počasí,

neboť zatímco všude kolem svítilo slunce, starý pán seděl

ve stínu jediného mraku, který na hampshirském nebi vůbec

visel. Jane si uvědomila, jak daleko od domova se nachází,

a  napadlo ji, že by se nejspíš měla vrátit, odkud přišla,

a nerušit duchovního z rozjímání tak, jak on nevědomky

vyrušil ji. Během dlouhé cesty domů, která vedla přes pole

třpytící se v lehkém oparu letního žáru, se Jane bavila tím,

že si v  duchu črtala starcův charakter, schovávajíc si ho

do  zásoby jako tolik jiných postav, které možná jednou

začlení do  nějakého románu, čekajícího dosud, až bude

napsán. Dospěla k závěru, že se tenhle starý pán nadšeně

zaobírá historií přírody, avšak jeho vášeň se nesoustřeďuje

na nic tak líbezného, jako jsou motýli či polní květena. Ba

ne: těžiště jeho odborného zájmu spočívá ve  zkoumání

zahradních slimáků, jichž dokáže rozlišit dvacet šest druhů.


8

Do konce týdne si Jane vyšperkovala jeho život dalšími

trapnými podrobnostmi. Zklamaná láska způsobila, že

se pohroužil do  studia historie přírody, jelikož je méně

pravděpodobné, že v  této oblasti by objekty jeho přízně

opovržlivě odmítaly pokusy o sblížení. Jak jeho zanícení

pro studium sílilo a starý pán jím stále nadšeněji oblažoval

své bližní, pozvánek na  večeři ubývalo, až byl nakonec

na  většinu večerů ponechán výlučně společnosti svých

knih a slimáků. Byl truchlivou figurkou, takže ji tím více

šokovalo, když ho v neděli ráno přistihla, že nejenže sedí

v  lavici rodiny Austenových, ale navíc ji zdraví širokým

úsměvem a oslovuje jménem.

Jane odvedla rodinné procesí z fary do nevelkéhokamenného kostelíka svatého Mikuláše, kde byl pastorem její otec.

Kostel stál v odlehlé části vesnice uprostřed zelených luk.

Jakmile Austenovi vyšli farskými vraty na úzkou silnici, jež

ke kostelu vedla, přidali se k několika vesničanům. Než si

Jane s těmito známými vyměnila zdvořilůstky, neměla před

zahájením bohoslužby ani chvíli na  to, aby na  cizincův

pozdrav zareagovala, a vzápětí shledala, že jiod neznámého odděluje matka a sestra Cassandra; z jejích šesti bratrů

v současné době neprodléval ve Steventonu ani jeden.

Elán vyzařující z mužova znělého barytonu, který bylo při zpěvu hymnů zřetelně slyšet, měl k melancholii notně daleko. Jane si od Cassandry vysloužila ostrý šťouchanec loktem, protože při čtení z evangelia nedávala pozor a místo toho koutkem oka pokukovala po cizinci. Otcovo kázání se jí nedařilo sledovat, poněvadž se v duchu zcela pohroužila do  přehodnocování starcova života. Než se bohoslužba nachýlila k závěru, v Jane se rozhořel živý zájem a bylarozhodnuta nechat se řádně představit, aby ukojila zvědavost ohledně jeho skutečné povahy.

„Jděte domů, já počkám na otce,“ řekla matcea Cassandře, když spolu stály pod prastarým tisem, jenž se vypínal na západní straně kostela. Jane s jistotou cítila, že duchovní, který přijel na návštěvu a má dovoleno sedět v lavici


9

nových, musí být otcův známý a čekala, až se pan Austen

zhostí nezbytného seznamovacího rituálu. Vcelku ji tudíž

překvapilo, když jí kdosi poklepal na rameno. Otočila se

a  ocitla se tváří v  tvář cizinci, který ji pozdravil veselým

hlasem.

„Slečna Austenová, nemýlím-li se.“

„Jste ve výhodě, pane,“ opáčila Jane. „Vy znáte mé jméno,

kdežto já to vaše nikoliv.“

„Mansfield. Reverend Richard Mansfield k  vašim službám,“ pronesl s  lehkou úklonou. „Ale vždyť už jsme se skoro setkali!“

„Co máte na mysli, pane?“

„Je to sotva dva dny, co jste se vynořila z vlnícího se obilí

na poli lorda Wintringhama, a když jste mě zpozorovala,

jak si čtu na přelízce na kraji panství Busbury Park, rázem

jste zůstala stát jako přimrazená. Tehdy jsem nabyl dojmu,

že jste dosti necitlivá a impulzivní mladá dáma, leč od té

doby jsem již pojal podezření, že jsem se patrně mýlil.“

Při těch slovech zamrkal v ranním slunci a zazdálo se, jako

by jeho úsměv přestal být určen všem přítomným a náhle

patřil výhradně Jane.

„Doufám, že tomu skutečně uvěříte, pane Mansfielde.

Ti, kdo mě dobře znají, mě sice obviňují z  mnoha chyb,

ale necitelnost ani impulzivnost k nim počítat nemohou.“

„A z jakých chyb vás obviňují?“

„K  mým nejhorším chybám – nebo tak mi to alespoň

tvrdí – patří až přebujelý zájem o moje známé z hlediska

literárního a sklon ukvapeně si o nich dělat názory.“

„Názory, jako je ten, který jste si udělala o mně, když jste

mě uviděla o samotě s knihou?“

„Křivdíte mi, pane. Především soudíte, že jsem vásviděla, zadruhé, že jsem vašemu zjevu věnovala dostatečnou pozornost, aby mohl názor vůbec vzniknout, a zatřetí, že byl můj názor nelichotivý.“

„Na první námitku odpovídám, že jsem vás pozoroval, přestože se vaše mysl toulala bůhvíkde, vaše oči


10

ně spočinuly na mně,“ pravil pan Mansfield. „Na druhou

bych řekl, že mi váš otec k mému nemalému překvapení

sdělil, že se snažíte psát romány, takže se mohu jendomnívat, že každý, s kým se setkáte, se stane obětí vaší fantazie.

A co se týče třetí námitky, připadá mi nemožné, že byste

uhodla, do jaké míry se naše zájmy shodují.“

„Připouštím, že mi společné zájmy na mysl nepřipadly. Představovala jsem si, že studujete historii přírody a čtete... Ale až vám to povím, budete se smát.“

„Rád se od srdce zasměju,“ řekl pan Mansfield.

„Představovala jsem si, že čtete knihu o zahradníchslimácích.“

A pan Mansfield se doopravdy zasmál, dlouze a srdečně,

než přiznal, jaká byla pravá povaha jeho četby. „Možná

vás to šokuje, slečno Austenová, ale ve  skutečnosti jsem

četl román.“

„Román! Tak to jste mě tedy opravdu šokoval, pane.

Copak nemáte dojem, že romány jsou plné nesmyslů? Já

osobně je shledávám tak hloupými, že nic hloupějšího snad

ani neexistuje!“

„Takže je čtete?“

„Číst romány? Udivuje mě, pane Mansfielde, jak můžete

tvrdit, že mladá dáma mého postavení, dokonce dceraduchovního, by chtěla plýtvat časem na něco tak hnusného,

jako jsou romány.“

„Vy mě škádlíte, slečno Austenová.“

„Ani v nejmenším, pane Mansfielde. Protože i když víte,

že se snažím romány psát, nemůžete přece očekávat, že

bych se o  tuto literární formu zajímala natolik, abych

je skutečně četla!“ Jelikož pan Mansfield byl dost starý,

aby byl jejím dědečkem, Jane učinila odvážný krok a při

posledních slovech zamrkala, načež vykročila směrem

k faře. Kongregace se mezitím rozprchla, takže jitřní ticho

rušil jen ptačí zpěv a vánek v koruně tisu. Jane potěšilo,

když ji pan Mansfield dohonil a  po  jejím boku se vydal

po silničce vroubené stromy. Vzhledem k tomu, že slunce


11

nyní stálo vysoko na  obloze, Jane byla za  chladivý stín

stromoví vděčná.

„Nejkratší cesta do  Busbury Parku vede směrem právě

opačným, pane Mansfielde,“ řekla Jane.

„Pochopitelně. Ale zde si opět činíte domněnky, slečno Austenová. Zaprvé předpokládáte, že bydlím na panství, a zadruhé, že se tam i stravuji.“

„Takže mě moje romanopisecká představivost opětzklamala?“

„Ne tak docela,“ opáčil pan Mansfield. „Protože sice jsem

hostem na panství, ale ačkoliv mi váš otec prý můženabídnout jen kus studeného skopového, pozval mě na  oběd

k vám na faru.“

„Přiznávám, pane Mansfielde, že to nerada slyším.“

„A  pročpak? Což vás tak uvádí do  rozpaků, že byste

mohla být viděna ve společnosti čtenáře románů?“

„Právě naopak. Doufala jsem, že vás budu mít pro sebe právě proto, že jste čtenář románů. Jakmile totiž vstoupíte do dveří fary, spřátelíte se s mou matkou a s mou sestrou Cassandrou a  po  obědě se bezpochyby uchýlíte s  otcem do studovny a nás ostatní opustíte.“

„Vážená slečno Austenová,“ pronesl pan Mansfield, „cítím

se plně způsobilý k tomu, abych byl hostem na fařea zároveň i přítelem především farářovy mladší dcery.“

„Jsem přesvědčena, pane Mansfielde,“ řekla Janea zavěsila se do paže, kterou jí duchovní nabídl, „že tohle by se mi neobyčejně zamlouvalo.“


12

Oxfordshire, současnost

Po pěti letech studií v Oxfordu si Sophie Collingwoodová

osvojila umění, jak číst za chůze. Na Temžské stezcez Ox

fordu do Godstow znala každou zátočinu a měla schopnost

vycítit blížící se chodce a vyhnout se jim. Pro někoho, kdo se

nechává natolik pohltit knihami, které zrovna čte, že si často

představuje sám sebe přímo uprostřed dění, odehrávajícího

se v milostném či dobrodružném románu anebo v detektivce,

je tohle schopnost nanejvýš užitečná. Za slunnéhočervenco

vého dne Sophie kráčela proti rozlehlé pláni Port Meadow,

kde se jako už po staletí pásli koně a krávy. Na řece plula

po proudu pramička se čtveřicí výletníků, kteří se chystali

na piknik, a svist plochého dna člunu, hladce klouzajícího

po vodě, jako by dokonale podmalovával krásu dne.Upro

střed této idyly Sophie přes horní okraj notně ošuntělého

výtisku Mansfieldského panství zahlédla jakéhosi mladíka, jak

leží pod stromem a čte si. Jeho malebně rozhozené končetiny

a  záměrně neupravené šatstvo vyzařovaly směsici drzosti

a  apatie. Hajdaláctví, to je to pravé slovo, jak ho popsat,

rozhodla: neumyté vlasy, rozdrbané džínsy, vyrudlé triko.

Tenhle styl ji mátl a současně rozčiloval. Jistě, ani Sophie

se dvakrát nenamáhala vypadat dobře, ale snažit sevypa

dat špatně jí zkrátka připadalo sprosté. Když došla zhruba

na jeho úroveň, pozdravil ji líným americkým hlasem.

„Jak se vede?“ otázal se, ale Sophie jenom zvedla knihu

výš a pochodovala dál, předstírajíc, že jeho otázka zanikla


13

ve větru. Když obešla další říční zákrut a ztratila semladíkovi z dohledu, najednou si vzpomněla: ten hlas už slyšela.

Před dvěma dny, večer u Medvěda. Čekala u baru, až bude

moci objednat pití pro partu kamarádů, se kterýmiporovnávali kvality Mansfieldského panství a Pýchy a přemlouvání,

když vtom prořízl hluk davu suverénní americký přízvuk.

„Ty fanynky Jane Austenové mi jdou fakt na nervy. Ono si to tady pobíhá a dělá to, jako by slunce vycházeloa zaadalo podle nějaký fifinky, co psala před dvěma sty lety dívčí románky!“ A  pak výsměšně napodobil hlas anglického děvčete: „Domnívám se, že Mansfieldské panství není oficiálními kruhy řádně doceněno.“ Sophie zamířila se sklenicemi zpátky ke stolu a zvuk jeho hlasu naštěstíutonul v okolním randálu, ale napáchaná škoda už se nedala odčinit, poněvadž to byla právě Sophie, kdo sotva před pěti minutami tuto poznámku o Mansfieldském panství přičinil. Když se svěřila přátelům, co vyslechla, všichni se dostnasmáli a rychle dospěli k závěru, že tenhle ješitný Američánek bude pěkný blb.

Po půlpintě hořkého piva na zahrádce u Pstruha Sophie zamířila zpátky k  Oxfordu. Ujít ty čtyři míle ke  koleji Christ Church jí potrvá něco přes hodinu, tedy přesně tak dlouho, aby dočetla až k místu, kde se Fanny s Edmundem vezmou, usoudila. Jenomže zrovna když situace mladých milenců začínala vypadat osudově, Sophie ten nesnesitelný hlas uslyšela znovu.

„Copak to čtete?“ zeptal se, když přišla blíž. Tentokrát mladík mluvil hlasitěji, takže dost dobře nemohlapředstírat, že ho neslyší.

„Sice vám do toho nic není,“ opáčila, „ale náhodou čtu Jane Austenovou.“

„,Kdo si nepřečte dobrý román s upřímným potěšením, je jistojistě hlupák – ať už je to pán či dáma.‘“

Sophii to tak vyvedlo z rovnováhy, že se bezděky divneusmála. Po těch uštěpačných poznámkách u Medvěda byl citát z Jane Austenové to poslední, co by od něj očekávala.


14

„Překvapuje vás, že to slyšíte zrovna ode mě?“

„Tenhle citát z Austenové je dost neznámý, obzvlášť na...“

„Na co?“ zeptal se mladík. „Na takového nevzdělaného,

nekulturního, neosvíceného diletanta?“

„Takhle jsem to nemyslela,“ řekla Sophie. „Spíš jde o to,

že většina lidí nečetla...“

„Opatství Northanger?“

„Přesně tak.“

„A vás překvapuje, že i když nechodím v tvídu a nedřepím v zaprášené studovně, mám ponětí o Austenové.“

„Právě naopak,“ odvětila zdvořile. „Myslím si, že lenošení na březích Temže za slunečného letního dne je perfektní způsob, jak Austenovou číst.“

„No, upřímně řečeno, existují dva důvody, proč jsem tu

pasáž dokázal ocitovat tak přesně. Zaprvé jsem ji včera

viděl napsanou na tričku v krámě se suvenýry v Bodleyově

knihovně, takže není zase tak neznámá, jak si asi myslíte.“

Sophie při těch slovech taktak dokázala skrýt podráždění. „A ten druhý důvod?“ zeptala se ledově.

Ukázal jí oškubaný paperback Opatství Northanger. „Asi

deset vteřin předtím, než jste se tu objevila, jsem si jipřečetl. Jsem Eric. Eric Hall.“ Podal jí ruku, aniž se zdvihl

ze země, a zároveň si odhodil vlasy z očí. Sophie měla co

dělat, aby mu nedala najevo, že už je jí známo, jaký je hňup.

A přece vycítila, že se za jeho záměrně nedbalým vzezřením

a takřka ukázkovou arogancí skrývá cosi jemnějšího.Nešlo jen o to, že četl Jane Austenovou. Spíš ji zaujalo, že se

málem bolestně těší na její reakci – jako malý kluk, který

touží po pochvale.

„Sophie,“ řekla a nabídla mu ruku, příjmení však už ne.

„Rád vás poznávám.“

„Vážně?“ prohodila Sophie. „A já myslela, že vás fanynky Jane Austenové neinteresují.“

„Jak jste na tohle přišla?“

„Sám jste to říkal. U Medvěda. Copak si nemyslíte, že Jane Austenová je jenom fifinka, co psala dívčí románky?“


15

„Tak vy jste to slyšela?“ řekl Eric. „Víte, já to myslel tak, že mě neinteresují lidé, kteří uctívají jako modlu něco, čemu nerozumějí. Musíte připustit, že po Oxfordu bloumá fůra holek, pro které představuje ústřední dojem z JaneAustenové Colin Firth v mokré košili.“

Sophie se mimoděk usmála: přestože to přiznávala velice nerada, Eric uhodil hřebíček na  hlavičku. Vzpomněla si na jednu dívku s nyvým pohledem, číhající na okraji jejího kroužku literárních přátel u Medvěda. Z jejích několika málo příspěvků do konverzace vyplynulo, že dotyčná považuje za ústřední rys povahy pana Darcyho fakt, že je „mocroztomilej“, když si odhazuje z čela mokré vlasy.

„Takže jestli jdete zpátky do Oxfordu,“ řekl Eric, „myslím, že bych se k vám přidal. Pokud chcete, můžeme si povídat o Jane Austenové.“ Zvedl se ze země, aniž si z kalhot oprášil prach a trávu, a strčil si knížku do kapsy.

„Slibujete, že nebudete napodobovat můj hlas?“ řekla Sophie.

„Co tím chcete říct?“

„,Domnívám se, že Mansfieldské panství není oficiálními kruhy řádně doceněno,‘“ pronesla Sophie, imitujíc conejvěrněji jeho imitaci.

„Tak to jste byla vy?“

V odpověď se jen zamračila.

„Ale jděte,“ řekl Eric, „vždyť je to jen klišé – ty řečičky o tom, že Mansfieldské panství není doceněno. Filmová podoba je sice slabší než ostatní věci od Austenky, ovšem samozřejmě doceněno je.“

„I kdybyste měl pravdu, tohle sem nepatří.“

„A co sem patří?“

„Že jste osel,“ řekla Sophie.

„Dobrá, ale nebylo by zajímavější si se mnou povídat než jít sama?“

Zírala na něj a přitom v jeho očích rozeznala naléhavost, která byla v rozporu s jeho okázale uvolněným chováním. Nakonec si vzdychla a řekla: „Ani moc ne.“


16

„Super!“ pronesl Eric a vyrazil směrem k Oxfordu.Nebyla si jista, jak se to stalo, ale než došli na okraj Port Meadow,

byli až po uši zabraní do hovoru o mladistvém autorském

stylu Opatství Northanger.

„Poslechněte, zítra je sobota. Myslím, že pojedudo Steventonu,“ prohodil Eric, když v konverzaci nastala odmlka. „Nechcete jet se mnou?“ V Steventonu, vesniciv Hampshiru, kde Jane Austenová strávila prvních dvacet pět roků svého života a napsala první náčrty svých tří románů,Sohie vlastně jaktěživa nebyla. Hrozně ráda by se tam jela podívat, ale rozhodně ne s  ním. A  vůbec, neubránila se smíchu nad tím, jak průhlednou fintu na ni zkouší.

„Funguje to?“ zeptala se ho.

„Co?“

„Tenhle trik. Vyzvíte, jakého autora má dívka nejradši,

a pak jí nabídnete, že ji vezmete na výlet do rodné vesnice

Jane Austenové, ke hrobu George Orwella nebodo oblíbené hospody Charlese Dickense.“

„Dickense nemám rád.“

„Jak můžete mít nerad Dickense?“

„Všechna ta bída! Skličuje mě. Austenčiny hrdinkyalespoň skončí v parádním velkém sídle.“

„Když pomineme fakt, že mi připadáte protivný,“ řekla Sophie, „je pravda, že už mám na zítřek jiné plány.“

„Kdepak, nemyslím, že bych vám připadal protivný,“

řekl Eric.

„A jak mi tedy podle vašeho názoru připadáte?“

„Podle mého názoru jsem vás upoutal. A  i  když jsem

hrubián a  v  podstatě křupan, myslíte si, že jste konečně

natrefila na někoho, kdo oceňuje Jane Austenovou stejně

jako vy.“

„Když jsem vás onehdy večer slyšela, můj první dojem byl, že jste blb,“ opáčila Sophie, kterou znepokojilo, že tak přesně uhádl, co si myslí. S Cliftonem chodila dva roky, ale co si ona myslí, netušil nikdy. Tenhle chlapík ji zná dvacet minut, a čte si v ní jako v otevřené knize. Deptalo ji to.


17

„První dojmy mohou být zavádějící,“ řekl Eric. „Jen se

zeptejte Elizabeth Bennetové! A pojeďte se mnoudo Steventonu.“

„Už mám jiné plány.“

„Jaké?“

„Musím jet na víkend domů. Moje matka... něco pořádá.“

„Co?“

„Zahradní slavnost,“ odvětila Sophie. „S  ukázkami sochařského díla. Matka je svou zahradou přímo posedlá.

Považuje ji za nejhezčí v celém Oxfordshiru.“

„A cože tam pěstuje?“

„Latinu,“ řekla. „Anglické názvy nejsou pro mou matku dost dobré. Všechno je tam latinsky.“ Nechtěla, aby to vyznělo tak drsně. Ve  skutečnosti se jí líbilo, jak se její matka ohání latinou – připomínalo jí to chvíle, když jí strýc Bertram jako malé holce předčítal z  Horatia, aby rychleji usnula.

„Chápu to tak, že vy žádná zahradnice nejste,“ řekl Eric.

„Já si na zahradě ráda čtu,“ odpověděla Sophie, „a umím

rozeznat kytku od křoví a křoví od stromu, ale pod rukama

mi všechno chcípne.“

„A co váš otec?“

„Co by s ním bylo?“

„Jaký je to brach?“

„Propána, tohle slovo nepoužívejte. Jste Američan –nesnažte se hrát si na něco jiného.“

„Tak pardon. Co je váš otec za týpka?“

Sophie obrátila oči v sloup. „Ten zas rád střílí po všem, co

se kde šustne. Jo, moji rodiče, to je fakt páreček. Matkavěčně něco pěstuje, a táta by jí to nejradši všechno postřílel.“

„Mluvíte, jako byste je neměla moc v lásce.“

„S mámou vycházíme docela obstojně,“ pronesla. „Sice není žádná velká čtenářka, ale vydržíme spolu prosedět celé dopoledne v kuchyni u kafe a klábosit. I když už se k tomu nedostanu tak často jako dřív.“ Sophii náhle došlo, že i když ji matčina zahrada nezajímá, co by se za nehet


18

vešlo, vlastně se těší na dopoledne, které bude následovat

po té akci se sochami, až si s mámou budou moci dopřát

další z těch předlouhých uvolněných rozprav.

„Takže nemáte ráda otce. Štve vás, anebo je v tom něco víc?“

Erikova otázka šla až příliš do  živého, a  Sophie proto

stočila hovor směrem k jeho osobě.

„A co vy? Nejste tady v rámci nějakého z těchzahraničních studijních programů, které pořádají americkéuniverzity?“

„To sotva,“ opáčil. „Na to už jsem krapet přestárlý.“Vysvětlil jí, že poté co dostudoval, vyučoval dva rokyna Berkeley, ale teď ukončil pracovní poměr, a tak si vzal roční volno, jezdí stopem po  Evropě a  čte skvělé knihy na  krásných místech. „Však víte: Prousta v  Paříži, Danta ve  Florencii a Jane Austenovou na anglickém venkově. Předpokládám, že vám to zní drobet nafoukaně.“

„Myslím, že to zní úžasně,“ řekla Sophie, která by nedokázala vymyslet lepší způsob, jak prožít rok. „Ale jestli

jezdíte stopem, jak byste mě odvezl do Steventonu?“

„Dobrá otázka,“ uznal Eric. Došli k  osneyskému zdymadlu. Eric se opřel o bílé kovové zábradlí, jež oddělovalo

zdymadlo z devatenáctého století, opatřené ručně tesanými

dřevěnými vraty, od úzké pěší stezky. Stáli tam a přihlíželi,

jak voda přitékající do  komory zdymadla pomaloučku

zvedá dlouhou, úzkou loď, jež je určena pro plavbupo kanálech. Sophie zdymadla milovala, a když kolem některého

procházela, skoro pokaždé se zastavila, aby mohla sledovat

cvrkot.

„Však už bych našel někoho, kdo mi půjčí auto,“ řekl Eric,

když lodník otevřel klikou vrata výš po proudu a člun se

začal zvolna šinout pryč. „Umím být velmi přesvědčivý.“

Nebyla si úplně jistá, jak se mu to podařilo, protože se domnívala, že bok po boku sledují loď, zničehonic všakzjistila, že mu hledí přímo do očí, a ucítila slabost v kolenou. Jeho zoufalství a touha po pochvale byly ty tam a nahradila


19

je sebedůvěra, která ji vyděsila a přitom vábila. Odvrátila se

a pokračovala dál po stezce směrem k Oxfordu. Nyní si byla

jistá, že umí být doopravdy velmi přesvědčivý. Rozhodla

se, že už se do těch očí nepodívá.

„Ani já s otcem nevycházím,“ řekl, když ji zase dohnal.

„To se tedy fakt divím,“ opáčila Sophie. „Jste neupravený,

nezaměstnaný... Každý otec by na vás měl být hrdý!“

„Vida, sarkasmus!“ řekl Eric. „To zavání šikanou.“

Snad se k němu chovala moc příkře – koneckonců si spolu

příjemně popovídali –, ale způsob, jak se jí díval do očí, ji

opravdu rozhodil. „Omlouvám se,“ řekla mírněji. „Povězte

mi o svém otci.“

„Radši bych mluvil o tom vašem,“ řekl. „Těším se, až se s ním seznámím.“

„Tak k tomu asi sotva dojde.“

„Člověk nikdy neví.“

„No, já bych vlastně věděla. Nemáte práci, nestříháte si vlasy a  milujete knihy. Představujete všechno, co si můj otec oškliví.“

„Musíte nás představit. Naučím se střílet všechno živé.“

„Myslím, že dát vám do  ruky zbraň není až tak dobrý

nápad,“ řekla Sophie.

„No, je mi jasné, že i když budu neozbrojený, bude mě považovat za roztomilého.“

„Vy o sobě máte opravdu dost vysoké mínění, co?“

„Vlastně ani ne,“ pravil Eric. „Chci říct, že určitě ne tak vysoké jako vy o sobě. Já jsem holt jen Američan. Ale možná umíme líp žertovat a bavit se.“

„Co vás vede k závěru, že mám o sobě vysoké mínění?“

„Myslíte si přece, že jste lepší než já, ne?“

Sophie vycítila pokárání. Dorazili k elegantnímkamenným obloukům Folly Bridge, kde nahoře nad nimi,u horního ústí dlouhého schodiště, šuměl oxfordský pouliční provoz.

„Koukněte,“ řekl Eric a  zlehka jí položil ruku na  paži, aby ji přiměl zastavit, „co se týče prvních dojmů, bývá to


20

se mnou slabší. Ale zkuste se zamyslet: oba máme v oblibě

Jane Austenovou, oba se rádi procházíme po krajině a já

jsem neomalený Američan, ze kterého by vaše rodiče trefil

šlak. Vlastně jsem pro vás svým způsobem terno.“

Zírala na kameny pod nohama a cítila, jak jí líce hoří.

„Nemusíme se hned brát,“ pokračoval Eric. „Jen mě tak napadlo, že po téhle fajn procházce by mohlo být prima ještě pokračovat a dát si někde kafe nebo tak něco. Beztak se v Oxfordu zdržím jen pár dní.“

Sophie umírala touhou střelit po něm pohledem, dát mu

telefonní číslo, anebo ho dokonce letmo políbit na  tvář,

hodit zadkem a odmašírovat, ale tohle jí nikdy moc nešlo.

A  v  této chvíli si ještě nechávala doznívat v  uších, jak ji

nelichotivě zhodnotil, a to úspěšně zapuzovalo pocit, který

se jí zmocnil, když se mu dívala do očí.

Se sklopeným zrakem se od něj odtáhla a řekla: „Ráda jsem vás poznala, Eriku.“ Už byla v půli kamennéhoschodiště, jež vedlo od říčního břehu nahoru na ulici, když vtom se z náhlého popudu obrátila a křikla na něj:„Mimochodem, jmenuju se Collingwoodová. Sophie Collingwoodová. Najdete mě v  Christ Church. Stačí nechat vzkaz na vrátnici.“

Za deset minut už Sophie stála v Horní knihovně v koleji

Christ Church, obklopená neoklasicistními knihovnami

z leštěného dubu, které přetékaly vazbami z kůže,pergamenu a sukna, v nichž odpočívaly největší zdejší poklady.

Ačkoliv Sophie pracovala v  moderní kanceláři o  patro

níž, tohle byla její nejoblíbenější místnost z celé koleje –

podle jejího názoru ji z oxfordských prostor předčila jedině

Knihovna vévody Humfreyho v Bodleianě. Běhemminulých pěti let, kdy Sophie pracovala na získání akademického

titulu, sem chodívala vždycky, když potřebovala místo

k tichému rozjímání, místo, kde se mohla dát dohromady,

než se znovu ponořila do  divokého světa Oxfordu. Před

třemi týdny získala magisterský titul a  nyní měla dlouhé

volno, aby zvážila svoje kariérní možnosti. Kolejní


21

ník jí nabídl, že by zde mohla pracovat na částečný úvazek,

než začne další semestr. Takže na pár následujících týdnů

směla Sophie dál zůstat v kontaktu se světem vzdělání, se

světem, v  němž vězela až po  krk po  celý život a  v  němž

bylo vždycky možno nalézt odpověď – tedy pokud člověk

hledal na správném místě. A teď stála sama uprostřed této

velkolepé místnosti a uvažovala, zda jí ty nesmírně cenné

knihy, kterými je obklopena, dokážou zodpovědět otázky,

jež ji trápí: co si počít s mužem Erikova druhu, jakobrou

sit vlastní ostré hrany, a především co si počít s vlastním

životem.


22

Hampshire, 1796

„Měl jsem pocit, že jakožto mladou dámu, jejíž lásceke knihám se může rovnat jedině moje vlastní, by vás takové místo

potěšilo,“ pronesl pan Mansfield.

„Máte pravdu jako vždycky, pane Mansfielde,“ řekla Jane, zatímco s  povzdechem přejížděla prstem po  řadě lesknoucích se kožených hřbetů.

Na základě pozvání Jeho lordstva hrabětez Wintringhamu stáli v knihovně v sídle Busbury Park. Jane bylaohromena. Ve srovnání s touto pokladnicí vybledla sbírka knih v otcově studovně ve Steventonu do naprostébezvýznamnosti. Zdálo se, že se regály s  knihami táhnou celé míle téměř do nedohledna.

„Obvykle se radši zdržuji ve  svém obývacím pokoji,“ řekl pan Mansfield, „ale když jste se zmínila, že jste právě dočetla Camillu, napadlo mě, že byste se snad ve sbírce Jeho lordstva ráda poohlédla po dalším studijním materiálu.“

„Zajisté, pane Mansfielde,“ řekla Jane. „Mám dojem, že

bych v takto velkolepé knihovně dokázala pátrat po něčem

ke čtení klidně celý život. Nyní chápu, že vás do Hampshiru

nepřivábila jen příležitost navazovat přátelství s mladými

dámami, které milují romány. Jenom mě překvapuje, že

v této místnosti přímo nebydlíte.“

Třebaže jejich známost trvala pouhé dva týdny, Jane už

cítila, že jsou s panem Mansfieldem dobrými přáteli. Jak

se dozvěděla u  oběda na  faře onoho dne, kdy spolu


23

prvé hovořili, reverend Richard Mansfield byl pastorem

ve vesnici Croft-on-Tees v Yorkshiru. Když před několika

měsíci překročil osmdesátku, lékař mu doporučil, aťvyhledá mírnější klima, a proto si obstaral kaplana a vytratil se

do Hampshiru, kde byl nyní hostem Edwarda Newcombea,

hraběte z Wintringhamu, v busburském sídle. V dřívějším

období svého života pan Mansfield pracoval jako učitel

a staral se i o vzdělání hraběcích synů Roberta a Samuela.

Od té doby se s rodinou přátelil, takže se nyní mohlubytovat v nepoužívané vrátnici na konci předlouhé východní

příjezdové cesty.

„Pravidelně mě zvou, ať s Jeho lordstvem povečeřím,“ řekl pan Mansfield, když Jane vytáhla z police svůdně vázaný výtisk Amelie, „nicméně já se tady radši moc nezdržuji.Vrátnice, kudy se prohání průvan, je mi po chuti daleko víc.“

„A hádám, že vám navíc poskytuje nezávislost, z níž byste se jinak těžko radoval,“ řekla Jane. Pan Mansfield se usmál.

„Řekněme, že konverzace u stolu Jeho lordstva nenítaková, jakou bych očekával od vás, slečno Austenová. Z valné části sestává z klevet, zejména pokud zde tak jako nyní dlí návštěvou sestra Jeho lordstva s dcerami.“

„A vy byste se raději zaměstnával intrikami v románech,“ řekla Jane a zamávala na něj výtiskem Amelie, „nežv jalových spekulacích, jimiž sestra Jeho lordstva opřádá své sousedy.“

„Ačkoliv žertujete, slečno Austenová, máte pravdu.Naříklad před třemi dny večer nás lady Mary s radostí přímo bezdechou informovala, že se při pobytu u sestřenky Jeho lordstva v  Kentu doslechla, že si jeden dům v  blízkém okolí pronajal jakýsi starý mládenec, jehož roční příjem činí čtyři tisíce liber. Sdělovala nám to, jako kdyby to byla novina stejně zásadního významu jako Francouzská revoluce.“

„Povídal jste přece, že lady Mary má dcery,“ řekla Jane,

„takže pro ni je tato novina rozhodně významnější nežli

stětí pár tisíc francouzských šlechticů.“


24

„Obávám se, že jsem se ve vašich mladistvých vývodech

poněkud ztratil.“

„Stejně jako každá dobrá matka dcer jistě víte, pane Mans fielde, že svobodný mládenec s takovým jměnímnechce nic jiného nežli manželku. Nelze pochybovat o tom, že lady Mary má o svých dcerách natolik dobré mínění, aby věřila, že si dotyčný pán vybere tu či onu z nich. A možnost provdat dceru za zámožného muže je rozhodně důležitější než cokoliv, co se snad děje ve Francii.“

„Nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát, slečno Austenová,“ zamrkal na  Jane pan Mansfield, „ale domnívám se, že je docela dobře možné, že čtete příliš mnoho románů.“

„Pak tedy dobrá,“ odtušila Jane. „Vrátím Amelii na regál

a vypůjčím si tenhle svazek Spectatoru, abych zjistila, zda

,zjemňuje můj sžíravý vtip morálností‘.“

Na pozemcích Busbury Parku bylo léto v plném květu

a Jane se vydávala navštívit pana Mansfielda bezmáladenně. Procházeli se po  parku, v  zahradách, po  kočárových

cestách, přes pole, občas letmo zahlédli impozantní hlavní

budovu, spíše se však kochali vyhlídkou na park, táhnoucí

se v  mírných vlnách do  dálky. Jane uchvacoval pohled

na ovce, shlukující se v nejparnějších hodinách podosamělými stromy uprostřed lučin. Těšila se výhledemna kamenný mostek na protějším břehu jezera i na vzdálenější

panoráma, jež v dáli za hampshirskými lány na hranicích

panství dotvářel jakýsi vysoký kopec. S panem Mansfieldem

se nebavili o  ničem jiném než o  knihách: co přečetli, co

hodlají přečíst a co – v Janeině případě – hodlají napsat.

Když se po procházce vrátili do domku u vrátnice, Janepokaždé přečetla nahlas poslední kapitolu svého současného

projektu, románu v dopisech nazvaného Elinor a Marian­

na. Pan Mansfield seděl se zavřenýma očima a naslouchal

jejímu jemnému hlasu, a  když skončila, uvažoval o  tom,

co vyslechl. Tohle byly pro Jane chvíle napětí, jelikož si

jeho názoru vážila a věděla, že jí ho nakonec sdělí. Často


25

jí schválil každé slovo; jindy leccos kritizoval a přitom se

omluvně šklebil.

„Takhle se tvářit nemusíte, pane Mansfielde,“ řekla mu při jedné takové příležitosti Jane. „Vaši kritiku neberu jako urážku. Právě naopak: když mě poctíte upřímnýmnázorem, je to pro mě čest. Názorem, který bude mému dílu ku prospěchu, dodala bych.“

„Jen mám pocit, že kdyby byl sir John Middletonpřívětivější nátura, takový ten typ, který pořádá večírky a pikniky,

vaše mladé postavy by se mohly vídat pravidelněji.“

„Přiznávám, že jsem charakteru sira Johna nevěnovala

větší pozornost,“ pravila Jane. „Ale myslím, že máte pravdu.

A přepsat ho tak, aby jevil více nadšení pro pikniky a bály,

by mi nemělo dát tolik práce.“

„Soudím, že znakem dobře propracovaného románu je, když jsou i  vedlejší postavy koncipovány jako hrdinové a hrdinky,“ podotkl pan Mansfield.

„Moudře řečeno, pane Mansfielde. A já jsem se vskutku provinila: vdechla jsem méně života těm, kdo se na jevišti mého románu zdrží jen krátce. Tuto chybu se vynasnažím napravit.“

„Povězte mi, slečno Austenová, jednu věc. Říkala jste, že

jste tytéž stránky předčítala na faře. Dostala jstei od tamějších posluchačů nějaké rady? Nabídla vám nějaký nápad

i vaše sestra Cassandra?“

„Bohužel nikdy, pane, i když ji o to často snažně žádám.

Bojím se, že je přesvědčena, že by její upřímná odezva

ranila moje city či nějak podryla naši vzájemnou blízkost, a  proto říká jen to, že každou kapitolu považuje

za  ,úchvatnou‘, či ještě hůř, za  ,ještě lepší‘, aniž ovšem

jakkoliv naznačí, jakým způsobem by se ty předchozí méně

kvalitní kapitoly mohly povznést na úroveň oné poslední.

Vaše upřímnost, pane, je jedním z důvodů, proč si našeho

přátelství tak cením.“

Další důvod tkvěl v tom, že pan Mansfield ve svém věku nepředstavoval žádnou hrozbu jakožto nápadník. Ačkoliv


26

Jane s náramným potěšením psala o námluvácha manžel

ském blahu svých postav, vůbec si nebyla jista, jak byrea

govala, kdyby se k něčemu takovému naskytla příležitost jí

samotné. Šance trávit tolik času se spřízněnou duší, aniž by

hrozilo sebemenší nebezpečí milostného vzplanutí, činila

z pana Mansfielda dokonalého společníka.


27

Oxfordshire, současnost

„Samozřejmě že můžeš přijet na  návštěvu,“ řekl strýc

Bertram. „Víš přece, že u mě jsi vždycky vítaná.“

„Tentokrát jde o něco víc než jen o návštěvu,“ odpověděla

Sophie. „Potřebuju poradit.“

Včerejší setkání s Erikem Hallem vyneslo na světlo světa fakt, že se ocitla na  životní křižovatce. Zatímco se tedy za oknem vlaku, jenž ji unášel směrem ke Kinghamu,míhala zelená oxfordshirská pole, zavolala osobě, která jí pokaždé pomohla najít směr: strýci Bertramovi.

„Nechceš si o tom promluvit teď, po telefonu?“ řekl strýc

Bertram.

„Zčásti už jsme o tom mluvili během posledního roku,“ řekla Sophie. „Co budu dělat, až dokončím studia a tak. Jenomže je to drobet složitější.“ Na  chvíli se odmlčela. Uslyšela strýcův trpělivý, vyrovnaný dech. „Včera jsem poznala muže, který má roční volno, cestuje po  Evropě a čte knihy.“

„To zní úchvatně,“ řekl Bertram.

„No, on sám extra úchvatný není,“ opáčila Sophie. „Ale přinutil mě, abych se zamyslela.“

„To je ovšem u  muže vlastnost dost podstatná,“ pravil

Bertram. „Teď jdu na přednášku do Viktoriina a Albertova

muzea, ale jinak můžeš v tomhle týdnu přijet kdykolia důkladně to probereme.“


28

Sestra Victoria na  Sophii čekala na  nástupišti kinghamského nádraží. Když ji objala, hodila její tašku dozadu

do landroveru a vyrazily z parkoviště na desetiminutovou

jízdu domů.

Bayfield, venkovské sídlo, kde Sophie vyrůstala, stál na kopci nad širokým údolím, v němž se pásly ovce.Na protější straně údolí se prostírala temná zeleň bayfieldského lesa. Na rozdíl od většiny domů v okolních městecha vesnicích, postavených z  místního kamene barvy tekutého medu, byl Bayfield šedá kamenná budova o třech podlažích, postavená do  čtverce okolo nádvoří, kam nyní Victoria zajela s  autem. Některým hostům Bayfield připadal jako studená, impozantní venkovská haluzna, ale pro Victorii a Sophii, které v dětství šťastně probádávaly jeho tajemství, to byl domov.

Přestože se Bayfield honosil velkolepou knihovnou, otec knihy nikdy nebral jako úložiště vědomostí, příběhů či inspirace, nýbrž jako dekoraci. Knihovnu nechávalzamčenou a odemykal ji výhradně jednou do měsíce pro výpravy turistů, kteří očumovali venkovská sídla Anglie, a třikrát do  roka pro večírky, jež se konaly ve  stejnou dobu jako Vánoce, dostihy v Ascotu a regata v Henley, představující v očích pana Collingwooda trojici vrcholných svátků. Ale i  při těchto příležitostech zůstávala dvířka z  drátěného pletiva, která pokrývala knihovní skříně, stále uzamčená. Když šestiletá Sophie jednou sebrala kuráž a  zeptala se, jestli by se mohla v  knihovně porozhlédnout po  něčem na čtení, otec jí odpověděl: „Tyhle knihy na čtení nejsou.“

Sophiina láska ke knihám a zjevný odpor, který otecprojevoval vůči samotné jejich přítomnosti ve svém domě, byly jedním z kořenů odcizení, jež mezi nimi během letnarostlo – odcizení, které vycítil Eric Hall a o kterém se Sophie odmítla bavit. Věděla, že její narození vyvolalo komplikace, v jejichž důsledku už matka nemohla mít další děti; věděla rovněž, že zatímco Victorii otec hýčká, ji samotnou nesnáší, protože není chlapec. Po ničem netoužil tak intenzivně jako


29

po synovi, a kam až Sophii paměť sahala, připomínal jí to

různými náznaky i způsoby podstatně jednoznačnějšími.

Možná že právě kvůli tomu přilnula k  otcovu mladšímu

bratrovi, strýci Bertramovi.

Jedinou příležitostí, kdy vůbec viděla dvířka skřínív bayfieldské knihovně otevřená, byly Vánoce, když Bertram přijel na  návštěvu. Rok co rok rozrazil dveře knihovny a  z  kapsičky hedvábné vesty, kterou umanutě považoval za  úbor vhodný k  vánočnímu stolu, vytáhl drobný zlatý klíč, jímž odemkl dvířka jedné skříně. Nikdy obsah regálů nestudoval ani se dlouze nerozhodoval, kterou skříň otevře. Jako by pokaždé přesně věděl, kam jít, a během několika vteřin od  momentu, kdy do  místnosti vstoupil, už tahal z  police jeden svazek, aby vzápětí znovu zamkl dvířka skříně, klíč strčil do  kapsy a  prohlásil: „Šťastné a  veselé, Bertrame!“ Zdálo se, že Sophie je jediným členem rodiny, který tento obřad považuje za hodný zájmu. Jeho původ jí kdysi v dětství vysvětlila Victoria, která byla o tři a půl roku starší.

„Uzavřeli s tatínkem dohodu,“ šeptala. „Strejda Bertram mu dal nějaké peníze, dědictví nebo co, aby přispělna údržbu našeho domu, a za to si každý rok o Vánocích vezme z knihovny jednu knihu.“

„Otec říká, že tyhle knihy nejsou na čtení,“ namítla Sophie.

„Vsadím krk, že strejda Bertram je čte,“ zamrkala Victoria na mladší sestřičku. „Tohle je další z máminých klasických akcí,“ proneslaVictoria, když vystoupily z vozu. „Fůra dobrých úmyslůa příšerných soch.“

Sophie se zasmála. „Stýská se mi po tobě, Tori,“ řekla.

„Edinburgh je moc daleko,“ odpověděla jí sestra.V minulých šesti měsících pracovala ve Skotsku v internetové

reklamní firmě. „Ale dneska si to vynahradíme – máme

na  to celý den. Věř mi, že se ti určitě nebude chtít celou

dobu koukat na umění.“


30

Ty sochy byly doopravdy hnusné. Budily dojem, jako by umělec udělal sádrové odlitky největších šeredů, které se mu podařilo objevit, z těl pak ulámal různé části a rozmetal je po zahradě. Ze stromů visely paže, po jezírku pluly hlavy, vedle růžových keřů trčely ze země nohy. Mělo topředstavovat jakousi sociální výpověď. Podle Sophie a  Victorie však tato výpověď byla dost jasná: dotyčný umělec by si měl najít jiný obor tvorby.

„Nesmíme říkat, jaký to je děs,“ oznámila paníCollingwoodová děvčatům, když chystaly stůl s  občerstvením. „My máme za úkol se jen usmívat, nalévat čaj a připomínat si, že to děláme z dobročinnosti.“

„A ty jsi to věděla?“ řekla Sophie. „Tušila jsi, co to bude

za hrůzu?“

„Ale, drahoušku, to víš, že ne. Zítra ráno se tomu aspoň

od srdce zasmějeme.“

A tak Sophie ve svých oblíbených letních šatech trávila

den tím, že chodila po zahradě, oznamovala přítomným,

že se v altánku podává čaj s mlékem, úslužně aportovala

hrnečky starým dámám, jež byly příliš uondané, než aby

se hnuly z laviček okolo jezírka, a při umývání nádobí se

bavila se sestrou.

Když v podvečer začal dav řídnout, sestry brouzdalypo zahradě a pátraly po odložených čajových šálcích. Vtomna Sohii zavolala matka, která opodál štěbetala s jakýmsimladíkem: „Sophie, pojď sem! Někoho bych ti ráda představila.“

„Ještěže mám zrovna kluka,“ zachichotala se Victoria a rozverně sestru postrčila směrem k matce, která neblaze proslula jako dohazovačka.

Sophie ho zpočátku nepoznala. Nechal si ostříhat vlasy

a oholil se, a přestože měl na sobě džínsy, byly novéa neroztrhané a vzal si k nim propínací kostičkovanou košili,

v níž vypadal téměř civilizovaně.

„Vy musíte být Sophie,“ prohodil, když se přiblížila, a napřáhl ruku k pozdravu. Jen taktak, že ho neprozradila. Chystala se říci: „Vidím, Eriku, že už jste se seznámil s mou


31

matkou,“ ale on mezitím zachytil její pohled a něco v jeho

očích – jak to proboha dělá? – ji přimělo, aby tuhle hru

hrála s ním.

„Ano, jsem Sophie Collingwoodová,“ řekla a stiskla mu ruku ze všech sil v naději, že ho to bude bolet.

„Eric Hall,“ opáčil. „Zrovna obdivuji kalinu, kterou vaše

paní matka vypěstovala.“

„Ani se vám nedivím,“ řekla Sophie. „Ta kalina je vážně hodná obdivu.“

Matka ignorovala Sophiinu ironii a pronesla: „Tady Eric je milovníkem knih – stejně jako ty, Sophie. Ale jemu tato vášeň nebrání v tom, aby ocenil hezkou zahradu.“

„To rozhodně ne,“ na to Eric. „Zahradu ocením vždycky.

Nebo hezké sochy. Obzvlášť se mi líbí ta hromada těl támhle

u rododendronu.“ Sophie s matkou na sebe mrkly a oběpotlačily smích. „Velice rád bych se nechal po zahradě provést,

paní Collingwoodová, ale vy máte určitě příliš napilno.“

„Sophie vás ochotně provede,“ odvětila paníCollingwoodová. „Nemám pravdu, Sophie?“

„Bude mi neobyčejným potěšením,“ řekla Sophie. Rodiče

se ustavičně snažili vmanévrovat ji do nějakého vztahu –

zpravidla s  bohatým mládencem, na  kterého by se snad

dalo spolehnout, že jednoho dne uchová bayfieldské sídlo

pro Collingwoodovy. Skutečnost, že jí teď matka s vervou

vnucuje stopujícího profesůrka Erika Halla, Sophiipřipadala nemálo zábavná.

„Takže vy jste pan Hall, že?“ prohodila Sophie. „Co vás přivádí na Bayfield?“

„Přijel jsem obdivovat sochy,“ odvětil Eric.

„Ale jděte! Víte stejně dobře jako já, že tahle veledíla

jsou fialovej hnus,“ řekla Sophie. Obrátila se a vydala se

na obhlídku zahrady.

„No, to je další věc, kterou máme společnou.“

„A vůbec, jak jste nás našel?“ zeptala se ho s nelíčenou zvědavostí Sophie. I  když se přistihla, že ji to, jak se tu Eric bez pozvání objevil, poněkud zneklidňuje,


32

ka s ním byla každopádně příjemnější než roznášení čaje

starším dámám.

„Volně přístupná zahradní slavnost s  ukázkami sochařského díla – cedule jsou v každé čajovně v Oxfordu. A už jsem vám povídal, že si dokážu vypůjčit auto.“

„Nikdy jsem se ale nezmínila, že bydlím v bayfieldském

sídle.“

„Ne, to ne. Mám štěstí, že jediná další volně přístupnázahradní slavnost s ukázkami sochařského díla v Oxfordshiru se dnes koná jen o čtyřicet mil dál. Mělo mě napadnout, že váš dům bude ten poblíž Adlestropu.“

„Proč zrovna poblíž Adlestropu?“ podivila se Sophie.

„To přece musíte vědět,“ řekl Eric. „Bydlely tam sestřenice Jane Austenové. Pobývala u nich – dvakrát? Nebo třikrát?“

„Třikrát,“ řekla s úsměvem. „A jaká byla ta druhá slavnost?“

„No, sochy byly mnohem lepší, zato společnost se nedá

srovnat.“

„Ten text musíte ještě trochu vypilovat,“ pronesla Sophie, ale skoro hned své neomalenosti litovala.

„Víte, já nejsem žádný bubák. A  fakt se vás nesnažím dostat do  postele nebo tak něco. Jenom jsem si oblíbil odpoledne na venkově a pomyslel jsem si, že byste asi byla dobrá společnice.“

„Tak jo, omlouvám se,“ řekla Sophie. Když včera stála v Horní knihovně, slíbila si, že přestane být tak naježená a  už si nebude předem vytvářet domněnky – konečně si totiž přiznala, že právě tohle dělá: očekává, že jí každý mužský, kterého potká, hodlá zlomit srdce jako Clifton. „Snad bychom mohli začít znovu, co říkáte?“ nadhodila.

„Proč ne? Ahoj, já jsem Eric Hall.“ Když Sophii podal

ruku, začala vnímat jeho kouzlo a  ke  svému překvapení

byla i trochu zklamaná (že se ji nesnaží dostat do postele).

„Sophie Collingwoodová,“ řekla a už podruhé mu rukou potřásla, tentokrát se mu ji však nepokusila rozmačkat. „Musíte mi odpustit. Pokud jde o muže, univerzitní život mě naučil cynismu.“


33

„Heleďte,“ řekl Eric, „to, co se onehdy stalo v té hospodě,

mě mrzí. Mohl bych teď tvrdit, že jsem byl pod obraz nebo

tak něco, ale pravda je, že jsem osel. A tak se omlouvám.“

„Omluva se přijímá,“ opáčila Sophie.

„Takže jaképak to bylo, vyrůstat ve  velkolepém sídle

na venkově?“

„Nejlepší na tom bylo, že se tu našla spousta prázdných místností, kam se dalo zalézt s dobrou knihou, a spousta lesů a polí, kde jsme se mohly se sestrou potulovat. Nejhorší na tom bylo, že jsem musela poslouchat, jak si otec věčně stěžuje, že nemáme dost peněz na  výměnu střechy nebo dostavbu nějaké zdi. A taky to, jak se někdo v jednom kuse vyptává: ,Jaképak to bylo, vyrůstat ve  velkolepém sídle na venkově?‘“ dobírala si ho.

„Takže jiné téma,“ řekl Eric. „Vaše matka mi sdělila, že

jste zanícená bibliofilka.“

„Opravdu použila slova bibliofilka?“

„Vlastně ne,“ zasmál se. „Řekla něco v  tom smyslu, že

je hotovej zázrak, že se podařilo Sophii odvléct na  celé

odpoledne od těch jejích knih.“

„Bibliofilka vychovaná v rodině, která to slovo nezná,“ pronesla Sophie. „Ano, to jsem já.“

„Jak se tedy stalo, že jste začala mít ráda knihy?“

Opřela se o kamennou stěnu na konci zahrady a zahleděla

se přes zářivou krajinu Oxfordshiru směrem k horskému

hřebeni, vzdálenému pět mil, kde rozeznávala siluetukostelní věže v Stow-on-the-Wold.

„Může za to strejda Bertram,“ řekla. Strýce Bertrama měla Sophie odjakživa ráda. Vyprávěl jí příběhy a mluvil s ní způsobem, jakým to ostatní dospělí na Bayfieldu dělávali zřídka. V době, kdy ji vzal na víkend do  Londýna na  vánoční pantomimu, jí bylo osm. „Když mně bylo osm, vzal tam mne,“ pronesla Victoria, nyníjedenáctiapůlletá mudrlantka. „Nebude se ti tam líbit. V bytě mu to divně smrdí a nemá žádné hračky ani zahradu.“


34

tomima na Sophii neudělala valný dojem – připadalo jí to

venkoncem dost hloupé. Když se jí strýc potom zeptal, co

chce k večeři, nedokázala nic vymyslet, a tak šli na pizzu,

na kterou si nijak zvlášť nepotrpěla.

Když stanula u dveří strýcova bytu v Maida Vale, zaťala zuby a chystala se na to, jak k ní dolehne smrad, před nímž ji varovala Victoria, jenomže pak vešli dovnitř, a  zatímco Bertram začal rozsvěcet, Sophie shledala, že se jí ten zápach docela líbí. Bylo to cítit jako prach a voskové svíce,a nadechla-li se zhluboka, maloučko ji zasvědil nos. Zdálo se, jako by ten odér byl skoro živý. Až když vešla do obývacího pokoje, začala tušit, odkud vítr vane. Zdi byly totižod podlahy po strop obložené knihami. Haldy knih byly úhledně vyrovnány na každé vodorovné ploše: na stolcích, okenních parapetech, ba dokonce i na nezapojeném televizoru.Poněvadž měla Sophie doma zakázáno zkoumat knihovnu, její jediné opravdové zkušenosti s knihami se pojily se školou a s několika dětskými obrázkovými publikacemi, které ležely na spodní poličce skříně v dětském pokoji. Ihned vycítila, že tohle je něco úplně jiného. Ano, byla to knihovna, Sophie však věděla, že tyto knihy se čtou. Nebyly naaranžovány do dlouhých řad podle vazeb jako svazky v bayfieldském sídle a skoro z každé nahoře trčel papírek. Napadlo ji, zdali si strýc Bertram nezakládá nejpovedenější pasáže.

„Přečteme si nějaký příběh?“ zeptal se jí strýc, když jim pověsil kabáty.

„Ano, prosím,“ odvětila Sophie.

„Co bys chtěla slyšet?“

„Vyber mi něco.“

A  tak něco vybral. Uvelebili se na  gauči, Bertram se

šálkem čaje a  Sophie s  hrnkem kakaa. Pustil se do  čtení

a  Sophii se změnil svět – tohle nebyla žádná bezkrevná

povídačka, jaké jí matka čítala večer před spaním. Tohle

bylo mnohem víc.

„Žabákova dobrodružství,“ četl strýc Bertram. „,Kapitola

první: Na břehu řeky. Krtek pracoval po celé ráno velmi


35

pilně – zabýval se jarním úklidem svého malého domku.‘“

Sophie zavřela oči a nechala se unášet příběhem.

Po  každé kapitole strýc Bertram řekl: „Snad už by to mohlo stačit...“ Ale Sophie na něm pokaždé loudila další, dokud nakonec neprohlásil: „Asi bude načase zkusit jinou knihu. Určitě už jsi měla dávno spát.“ A jedině díky slibu, že budou ve čtení pokračovat, až se nechá uložit do postele, si bleskurychle vyčistila zuby a oblékla si pyžamo. Objevila, že stěny nejsou obloženy knihami jenom v  obýváku, ale ve  všech místnostech. Dokonce i úzkou chodbu ještě víc zužovaly vysoké regály s knihami.

„Jak se jmenuje tahle kniha?“ zeptala se, když strýc Bertram vytáhl z poličky vedle její postele menší, křehce vyhlížející svazek.

„Horatiovy Ódy,“ řekl. Jenomže když začal číst tentokrát, slova nedávala Sophii smysl. „Nerozumím tomu,“ řekla.

„Je to latinsky,“ odpověděl strýc Bertram. „Představuj si

to jako hudbu a jen poslouchej.“

A tak ji ukolébal melodický hlas strýce Bertramapřednášející Horatia, zatímco jí před očima tančily obrazy Krysy, Krtka a  Žabáka. Až donedávna ji nenapadlo, jestli ji tak blažila vlídná pozornost strýce Bertrama a jeho jemný hlas, anebo příběh samotný. Tenkrát věděla jen to, že jaktěživa nebyla šťastnější.

Po zbytek víkendu nevystrčili z bytu nos. Nazítří ráno

strýček dočetl Žabákova dobrodružství, zatímco Sophie

snídala čaj a toast. Poté prozkoumala všechny místnosti

a police, lezla po žebříčku, aby se dostala k řadám knih,

které se tyčily nad její osmiletou hlavičkou. Strýc Bertram

neměl knihy uspořádány podle autorů či názvů, ba ani

podle velikosti a barvy, což malou Sophii mátlo ještě víc.

„Abys pochopila, kam knihu zařadit, musíš si ji přečíst,“

řekl strýc Bertram. A ukázal jí, že Žabákova dobrodružství

(„kniha o  životě u  řeky“) trůní vedle Tří mužů ve  člunu

(„knihy o putování po řece Temži“), což je svazek, který

se tulí k Alence v kraji divů („tenhle příběh se poprvé


36

právěl na březích Temže“), vedle níž se nachází Freudův

Výklad snů („protože Alenka je snový příběh“) a tak dále.

Sophie zatoužila přečíst všechny knihy, aby pochopila

všechny vztahy. Jestli byly ostatní knihy stejně zajímavé

jako Žabákova dobrodružství, nedokázala si představit lepší

způsob, jak prožít život, než že bude smět luštit hádanky

ze strýčkových regálů. Nešlo jí na rozum, že tahle knihovna

tak dýchá životem, zatímco ta jejich na Bayfieldu působí

docela mrtvě.

„Proč se otec nikdy nepodívá na knihy ze své knihovny?“

zeptala se Sophie, když se strýčkem seděli v kuchynia večeřeli rajskou polévku.

„On tu knihovnu odjakživa nesnáší,“ řekl strýc Bertram. „Hádám, že se mu občas zdá, jako by byl jejím vězněm.“

„Proč?“

„Víš, Sophie, nám otec umřel, když jsme byli mladí,a protože tvůj táta je starší, zdědil panství – dům, kde bydlíte,

všechny zahrady a  pole v  okolí. K  majetku patří i  knihy

z knihovny.“

„Ty jsi žádné knihy nedostal?“

„Vlastně ne,“ řekl strýc Bertram. „Víš, náš otec před smrtí stanovil jakési pravidlo, že žádná z  knih ani žádný kus zařízení domu se nesmí prodat ani darovat, dokud s tím já a tvůj táta nebudeme souhlasit – oba dva.“

„A ty jsi nesouhlasil s prodejem všech těch knih!“prohlásila Sophie škodolibě.

„Přesně tak. Tvůj otec si myslel, že potřebuje peníze

a  nejsnáze je získá tak, že knihy prodá. A  poněvadž mu

na nich ani za mák nezáleželo, a nejméně na těch starých

zaprášených svazcích, moc jsem ho nepotěšil.“

„Ale staré zaprášené knihy jsou přece ty nejlepší!“

„Tohle si sice



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist