E-kniha: Průvodce ztracených - Ilka Pacovská

1

2

3

Sedmý smysl

Průvodce ztr acen ých

4

5

Průvodce ztracených

Ilka Pacovská

Ilustroval Jan Patrik Krásný

albatros

S

E

D

M

Ý SM

Y

S

L

6

© Ilka Pacovská, 2014

Illustrations © Jan Patrik Krásný, 2014

ISBN 978-80-00-03425-6

1. díl – Ostrov zasvěcení

2. díl – Smrt kouzelného džina

3. díl – Únosce draků

4. díl – Vrať drakovi, co je jeho

7

za svěcení Sama a toma

S

am prošel bránou a otevřela se před ním široká

krásná cesta, lemovaná nejhezčími a nejzajíma

vějšími bránami, jaké si zatím ani nedovedl před

stavit. Ale kdykoli se chtěl do některé podívat,

narazil na neproniknutelnou průhlednou stěnu. Zkoušel různé finty, jak se dostat dovnitř, ale neuspěl. Pochopil, že musí najít správnou bránu, která je určena právě pro něj. Začal zkoušel každou, kterou potkal. Pomalu začínal být vzteklý a zklamaný, že jsou před ním všechny vstupy zabezpečené. Nakonec se zastavil uprostřed cesty a vztekle dupl nohou.

„Chci tu mít bránu, která je určena jenom pro mě!“ vykřikl vzdorovitě.

Překvapeně zamrkal, když bílá cesta kolem něj potemněla a sluneční jas se proměnil v šero.

„Říkali, že se mi tu nemůže nic stát,“ řekl nahlas, jako by chtěl labyrintu připomenout, aby na něj byl hodný, ale jistota z jeho hlasu zmizela.

S obavou se rozhlédl a nejasně před sebou zahlédl bránu, kterou tvořily kmeny a větve dvou suchých, částečně ohořelých stromů. Vypadala téměř strašidelně. Sam pocítil bázlivou úctu a přemýšlel, zda svým chováním magický labyrint neurazil a jestli tohle nemá být trest za jeho zlostné halekání. Pomalu přistoupil k bráně a rozhlédl se. Zbytek cesty tonul v šeru a žádnou další bránu neviděl. Pečlivě si prohlédl ponurý vstup. Najednou si byl jistý, že tohle je opravdu jeho brána. Sebral všechnu svou odvahu a vstoupil. Šero se rozplynulo a před ním se rozevřel nejúžasnější a nejkrásnější svět, jaký kdy viděl. Krajina plná vodopádů, lesů a jezer se rozprostírala v údolí pod jeho nohama. Zvěř se bezstarostně popásala na paloucích, barevní ptáci poletovali všude kolem a jejich zpěv se mísil se šuměním padající vody.

Pokud někde existuje ráj, pomyslel si, musí vypadat právě takhle.

„Máš pravdu,“ řekl měkký hlas ve výši jeho kolen. S údivem pohlédl na divokou husu, která na něj promluvila.

„Jsem ráda, že se ti tu líbí,“ pokračovala, „možná si brzo podobné místo vybereš při své volbě.“

„Jaké volbě?“

„Při rozhodování mezi dvěma světy.“

„Nerozumím.“

„Pojď se mnou, něco ti ukážu. Nevím, jestli usnadním tvou volbu, ale můžeš o tom aspoň přemýšlet.“

Divoká husa vedla Sama po hřebeni s vyhlídkou na pohádkově krásné údolí až k otvoru ve skále. Protáhli se dovnitř. Sam předpokládal, že vcházejí do jeskyně, ale mýlil se. Když se ohlédl, uviděl bránu s výhledem na krajinu s vodopády. Nyní stál v ponuré chodbě a husa na něj kývala, aby ji následoval. Neochotně poslechl. Dovedla ho k další bráně, za kterou se chvěl obraz divokého světa plného kamení, popela, neduživých rostlin a zahnívajících zbytků. Z pohledu na něj se mu udělalo nevolno. Jenže uprostřed obrazu se vynořily postavy Toma, jeho dědy, rodičů a kamarádů. Mávali na něj a zvali ho, aby šel k n im. Toužil jít za nimi, ale vkročit do šedého odporného světa se mu nechtělo. Najednou Tom uklouzl, upadl a vykřikl. Sam se rozběhl, aby mu pomohl. Podal bratrovi ruku a zvedl ho na nohy. Připadal si jako ve snu. Jeho ruka, kterou podpíral Toma, vypadala průhledně. Husa se k němu dokolébala a podala mu brýle. Nasadil si je a svět kolem něj se neuvěřitelně změnil. Najednou byl plný barev a magického víření. Dokonce i nepříjemné pachy se obrátily k lepšímu. Husa vypadala trochu jako anděl s duhovými křídly a jeho bratr Tom zářil bílým světlem a usmíval se na něj.

„Nech si ty brýle, možná se ti budou hodit,“ řekla husa-anděl. Pak se Samovi zničehonic zatočila hlava a probral se až ve východu z labyrintu.

*** Tom opatrně vstoupil do hlavní brány a prošel dovnitř. Před ním se rozevřela široká cesta a po obou stranách ji lemovaly brány do rozličných světů. U každé se zastavil a zadíval se zvědavě dovnitř. Nejraději by vstoupil do všech. Zajímali ho draci i jednorožci, zajímala ho poušť i moře. Byl bezradný, pro co se má rozhodnout. Nakoukl do skal, kde si hrála malá dráčata. Stále si nebyl jistý a popošel k dalším dveřím. U sedmé brány se zarazil – dovnitř nebylo vidět. Vše zakrývala hustá vlhká mlha. To vzbudilo jeho zvědavost. Chvilku přešlapoval a zvažoval, zda má vykročit do neznáma. Zvědavost byla tak silná, že se rozhodl vejít. Tajemné věci ho vždycky přitahovaly. Přes mlhu nedohlédl ani pod nohy. Udělal dva kroky dopředu, ale když neviděl, kam šlape, bál se udělat další. Náhle mlha zavířila a u nohou mu přistála divoká husa. Její křídla rozehnala mlhu kolem jeho nohou a Tom zjistil, že stojí na sněhu.

„Poleť se mnou,“ řekla.

„Neumím létat,“ namítl chlapec.

„Ještě neumíš. Ale co není, může být. Protentokrát ti pomohu.“

Ucítil, že se mění, a najednou měl místo rukou křídla.

„Neboj se, nic to není. Jenom nadskoč, mávni a křídla tě v y n e s o u v z h ů r u .“

Poslechl, co mu husa poradila, a podivil se, že to funguje. Zničehonic přesně věděl, co má dělat. Chvíli letěli mlhou. Jakmile získal jistotu v létání, mlha se rozplynula a pod nimi se rozprostíral zalesněný kraj. Zalil ho úžasný pocit lehkosti a klidu. Husa přistála na palouku a Tom spolu s ní. Okamžitě se vrátil do své podoby.

„Pověz mi,“ oslovil ho pták, „chtěl bys mít magii země, vody, nebo vzduchu a ohně?“

„Nevím. Myslím, že bych rád poznal všechny, než se rozhodnu.“

„A co bys rád dělal, kdyby záleželo pouze na tobě a nemusel by ses ohlížet na ostatní?“

„Cestoval,“ vyhrkl Tom, potom se zarazil a dodal, „ale nejlépe kvůli něčemu užitečnému. Cestovat bez cíle by nebylo ono. Ale mám bratra, rodiče, dědu...“

„Já vím. To je v pořádku. Jen mě zajímalo, co by sis přál. Vstoupil jsi do brány úplně naslepo, což nebývá obvyklá vo l b a .“

„Nemohl jsem se rozhodnout,“ pokrčil omluvně rameny Tom, „nevím, jestli mám nějaké nadání. Třeba byste mi mohla poradit.“

„Možná ano a možná bych ti mohla věnovat i malý dár e k .“

„Není třeba, stačí mi rada,“ zaprotestoval Tom, protože si uvědomil, že s sebou nemá nic, co by huse mohl dát na oplátku, kdyby ho obdarovala něčím cenným.

„Dobrá, jak chceš. Myslím, že by z tebe mohl být dobrý průvodce.“

„Průvodce?“

„Průvodce zbloudilých a hledajících.“

„To zní docela hezky.“

„A abys nikdy nezabloudil, podělím se s tebou o svou schopnost neztratit směr,“ řekla divoká husa a štípla ho do nohy.

„Jauvajs,“ vyjekl Tom, který něco takového nečekal. Husa se rozběhla, zamávala křídly a vzlétla.

„Dobrý let,“ zakejhala na něj.

„Dobrý let,“ odpověděl jí Tom, protože usoudil, že se tak nejspíš divoké husy zdraví. Po chvilce zmizela za lesem. Polekal se, že zůstal sám.

„Být sám je někdy příjemné,“ odpověděl na jeho myšlenku sametový hlas.

Otočil se, aby zjistil, odkud pochází, a uviděl jednorožce. Přicházel ladně stále blíž a zastavil se před Tomem.

„Nejsem zvyklý být sám. Jsme s bratrem pořád spolu. Akorát teď ne. Chybí mi.“

„A co kdyby tě tvůj bratr chtěl opustit?“

„Nikdy se neopustíme!“

„Je to pouze teoretická otázka. Chci, aby sis v duchu představil, že s tebou není. Stačí úplně krátká představ a ...“

Tom poslechl. Představil si, jak Sam odchází s rodiči, zatímco on zůstává u dědy. Myšlenka, že přijde o nejbližší osobu, kterou má, byla tak hrozná, že se mu zpotily dlaně a zalil ho chlad.

„Asi bych umřel,“ řekl a otřel si zpocené ruce do kalhot.

„To by nebyla správná reakce,“ káravě poznamenal jednorožec. „A co v budoucnu? Myslíš, že tvůj bratr bude mít stejné touhy a plány jako ty?“

„Možná ne. Ale budoucnost je daleko. Do školy budeme určitě chodit spolu.“

„A co když nebudete mít v nabídce stejná místa?“

„To si vůbec neumím představit!“ vyděsil se Tom.

„A bude-li mít bratr v nabídce školu, která se ti nebude líbit?“

„Půjdu s ním kamkoliv.“

Jednorožec nerozhodně potřásl hřívou a zadíval se chlapci přímo do očí.

„Naskoč si,“ řekl Tomovi, „zavezu tě na jedno zvláštní m í s t o.“

Zastavili uprostřed skal. Tom sestoupil a jediné, co se tu nabízelo, byla úzká temná průrva ve skále.

„Běž se podívat,“ vybídl ho jednorožec.

Chlapec se protáhl dovnitř a dolezl až do jeskyně. Chvilku trvalo, než si zvykl na šero. Před ním se cosi pohnulo. S leknutím ucouvl, ale tvor nevypadal, že by ho chtěl napadnout. Byl vysoký, částečně opeřený, měl svalnaté nohy, ruce, a dokonce i křídla. Veliké oči nevypadaly zle.

„Nemusíš se bát,“ oslovil ho tvor známým měkkým hlasem, už jsme se dnes jednou viděli. Jen jsem měla trochu jinou podobu.“

„To jste byla vy? Jako husa?“

„Nechtěla jsem, aby ses mne polekal hned při vstupu. Myslím, že ses zatím s žádnou harpyjí nesetkal.“

Tom se částečně uklidnil. Teď už mu podivný tvor nepřipadal tak děsivý.

„Jak se ti u nás líbí?“ zeptala se harpyje a jeskyní se rozlilo šedavé světlo.

„Celkem to jde,“ nechtěl být Tom nezdvořilý, „ale u nás doma je hezčí prostředí.“

„A co takhle?“ naklonila se harpyje k němu blíž a podala mu brýle.

Tom si je nasadil a vydechl údivem. Najednou se zdálo, že je prostor jeskyně obložený diamanty, které jiskří v proměnlivé nádheře. Podíval se na harpyji a měl pocit, že vidí anděla.

„Páni! Tohle je mnohem lepší,“ odpověděl upřímně.

„Nauč se používat magický zrak a zjistíš, že některé věci nejsou takové, jak se zdají,“ přikývla vlídně, když jí brýle vrátil.

„Dobrý let,“ řekla mu na rozloučenou. Tom odpověděl stejnými slovy a vrátil se k jednorožci.

„Vidím, že jste si rozuměli,“ spokojeně konstatoval a pokynul chlapci, aby ho následoval. Vedl ho do soutěsky, kterou halila vlhká mlha.

„Projdi až na konec,“ řekl jednorožec a dotkl se rohem chlapcova čela.

„Neboj se, někdo tam na tebe bude čekat,“ ujistil ho na rozloučenou.

Tom se ponořil do mlhy mezi skálami. Po hmatu pomalu postupoval vpřed. Kamenitý povrch byl zrádný a kluzký. Musel našlapovat velmi opatrně. Jak se soustředil, málem si ani nevšiml, že mlha mizí a on stojí na kamenité pláži. Na jednom velkém kameni se vyhřívala siréna.

„Tak maličký a už poznamenaný dotekem harpyje...“

„No jo, vzala na sebe podobu husy a štípla mě,“ odpověd ě l To m .

„Cože? Tys mě slyšel?“ podivila se siréna, sklouzla z kamene a přistoupila k němu. Odhrnula mu jemným gestem vlasy z čela a pozdvihla obočí.

„Poznamenal tě i jednorožec?“ nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Dotkl se mě rohem.“

„Měl o tobě, zdá se, dobré mínění. Ale kamarádit se s harpyjemi,“ ohrnula opovržlivě ret siréna, „není myslím dobrý nápad.“

„A proč ne?“

„Pohybují se na pomezí života a smrti, jsou cítit hnilobou a mohou tě zabít i svým hlasem. Jejich magie má pachuť temnoty. My sirény z nich máme husí kůži.“

„Kam mám jít teď?“ zeptal se Tom.

„A kam bys rád?“

„Chtěl bych se vrátit k bratrovi, dědovi a ostatním. Už jsem tu hrozně dlouho. Myslím, že o mě mají strach.“

„Čas tady uvnitř běží úplně jinak než venku. Labyrint je vlastně jen velká hmotná iluze, kde každý hledá sám sebe, svá přání, svou magii, svůj osud...“

„Vy tady víte, co se stane a co nás v budoucnu čeká?“

„Částečně. Vidíme síť cest, které se rozvětvují, kříží a občas zase spojují. Trochu dokážeme odhadnout, co se může stát. Na křižovatkách však záleží na vaší volbě, kam vás osud ponese dál. Na takovém místě svým jednáním sami určíte, na kterou stranu chcete kráčet. Existují dokonce i skryté křižovatky, ty se objeví nečekaně působením shody okolností. V takovém případě je velice těžké předpovědět budoucnost. Chtěl bys vědět, co vás v nejbližší době čeká?“

„Ano. Myslím, že by mě to zajímalo.“

„Dobrá, zeptám se vody budoucí.“

Siréna odvedla Toma ke skále s vodním okem. Položila ruce na hladinu oka a Tom uslyšel něco jako hudbu skládající se ze šumění vody, hvízdání větru a pleskání vlnek o skálu. Siréna měla zavřené oči a vypadala soustředěně. Po chvíli začala hovořit.

„Z labyrintu si odnášíš dary pro průvodce, abys mohl doprovodit jednu zbloudilou. Ona možná v budoucnu splatí svůj dluh tvé kamarádce. Nebude to snadný úkol a na jednoho z vás číhá smrt. Je tu ale určitá šance, že půjde o smrt-nesmrt. Jeden z vás má možnost přivést ohroženého na křižovatku. Pokud se ohrožený rozhodne pro nesmrt, staneš se na nějaký čas jeho průvodcem.“

Siréna zdvihla hlavu a otevřela oči: „Víc a přesněji to říci nedokážu.“

Tomovi z věštění sirény jezdil mráz po zádech. Měl pocit, že by bylo lepší, kdyby mu nic neřekla. Vždyť je ještě malej kluk, který teprve půjde do školy. Jak má zachraňovat nějakou zbloudilou? A kdo bude ohrožen na životě?

Siréna si všimla, jak je chlapec vyvedený z míry. Soucitně na něj pohlédla a usmála se. Natáhla ruce a vzala do dlaní jeho hlavu.

„Dávám ti schopnost útěchy. Díky doteku harpyje nezabloudíš, díky doteku jednorožce uslyšíš a porozumíš všem, kdo tě budou potřebovat, a bude-li někdo příliš smutný nebo nešťastný, budeš ho umět svým dotekem utěšit. Získané schopnosti a tvůj rozum tě povedou po tvých cestách.“

Tom ještě ucítil její pohlazení, zatočila se mu hlava, a než se vzpamatoval, stál u východu z bludiště, kde na něj čekali všichni ostatní. no vý králův mág

K

rálovská družina opouštěla hrad Belistoun

a mág spokojeně sledoval, jak skupina mužů

na koních zabočila k horským pláním. Král se

svým šestnáctiletým synem vyrazil na cestu, která měla z mladíka udělat muže. Starý rituál rodu přikazoval každému dospívajícímu potomkovi prokázat své schopnosti chycením divokého hřebce a jeho zkrocením. Ne nadarmo se zdejší vládci chlubili erbem s hlavou koně. Široko daleko nebylo možné nalézt krásnější stáda koní než zde. Chov ušlechtilých zvířat měl v okolí Belistounu letitou tradici a vyrůstali tu nádherní hřebci a urostlé klisny s něžnýma očima.

Následník trůnu musel vlastnoručně chytit divoké zvíře

a přijet na něm domů. Nebyla to snadná úloha, Korlin však vyrůstal poblíž koní odmalička a zatím si dokázal poradit se všemi, které poznal. Byl si jistý, že svého koně nejen chytí, ale i zkrotí. Otcovo rozhodnutí, že nastal čas projít zkouškou dospělosti, uvítal hrdě a s radostí. Sestřička Diana ho před odjezdem políbila pro štěstí a matka stěží zadržovala slzy. Jen rodinný mág Artitan králi vzkázal, že se výpravy nezúčastní. Princ byl jeho neobvyklým chováním udiven, ale otec jen mávl rukou a prohlásil, že kouzelník má práci ve městě a na výpravě není jeho přítomnost nutná. Přesto Korlinovi při odjezdu něco chybělo. Bratr Tulian. Byl jediným členem rodiny, který trucoval a nepřišel se rozloučit. U včerejšího oběda převrhl na mága mísu s polévkou a otec mu za to udělil tři dny domácího vězení, což znamenalo, že dnes nemůže staršího bratra vyprovodit ani k nejbližší zatáčce. Král neslevil ze svého trestu, ačkoliv se matka za malého prince přimlouvala. Tulian se urazil a zavřel se ve své komnatě ve věži. Nyní sledoval odjezd královské družiny tajně ze svého vysoko položeného okna. Díky té výšce byl jediný, kdo si všiml muže ukrytého ve výklenku na hradbách. To kvůli němu nemůže otce vyprovázet!

Neměl nového mága rád. Nechápal, proč jim ho jejich starý kouzelník Halpersuvian doporučil. Nebyl přece ještě tak starý, aby musel odejít! Tulian k němu velice přilnul a měl Halpersuvianovi za zlé, že touží po odpočinku. Při svém odchodu kouzelník králi slíbil, že na hrad místo něj dorazí velice schopný bojový mág. Prý se blíží čas konfliktů, a on už na velké problémy nemá dost sil. Vzápětí se urychleně sbalil a ani nepočkal na příchod svého nástupce. Škoda! Tulian by se ho býval rád zeptal, čeho si na Artitanovi tolik cení.

Nejmladší princ měl z nového mága husí kůži hned od prvního okamžiku. Nešlo mu do hlavy, že nikdo jiný nevycítil jeho záludnou povahu. Nemohl si pomoct a líčil na mága různé pastičky jako plný nočník za dveřmi, háčky zachycující plášť, bodláky do bot, med na židli a pepřem kořeněné víno. Některé kupodivu fungovaly a přiváděly Artitana do stavu zuřivosti. Jejich neláska byla každopádně vzájemná. Marně mu otec domlouval, aby přestal, pokušení bylo příliš silné. Nepromarnil žádnou příležitost, jak pozlobit důstojného muže, bez ohledu na tresty, které následovaly.

„Je to dobrý člověk,“ zdůrazňoval otec, „vyléčil matčinu klisnu, zachránil matku čtyř dětí, která měla problémy při porodu, a zahnal hladové ptáky z našich sadů. Starý kouzelník udělal dobře, že nám ho doporučil.“

„Je divný,“ nesouhlasil Tulian.

„Samozřejmě. Přece jsme věděli už předem, že to bude muž, co nerad tlachá a uhlazené dvorní mravy jsou mu cizí. Vždyť ani ty nejsi vzorem příjemného, slušně vychovaného prince. Bude nutné ti najmout vychovatele, který by usměrňoval tvé hloupé nápady a smysluplně tě zaměstnal.“

„Doufám, že to nebude nafoukanej starej páprda!“

„A koho by sis představoval ty?“

„Třeba Silmura. Zbytečně se nerozčiluje, jako vychovatel by byl fajn. A naučil by mě bojovat s mečem.“

Král se zasmál: „No jasně. Chápu, že se ti Silmur líbí. Je to příjemný mladík, skvěle si rozumí s koňmi a ještě ti ani jednou za tvé vtípky nenafackoval, čemuž se osobně docela divím. S ním ale nepočítej. Jeho otec je nemocný a celý chov koní teď leží právě na Silmurových bedrech. Toho mít nemůžeš. Ale neboj se, až se vrátíme z plání, někoho šikovného ti najdu.“

Tulianovi se vůbec nezamlouvala představa, že nad ním bude bdít vychovatel. Byl zvyklý slídit po celém hradě, prolézat tajné chodby, a když se mu podařilo vybafnout na někoho, kdo to nečekal, královsky se bavil. Na rozdíl od služebných, kterým se jeho škodolibé vtípky už zajídaly. No a co?! Byl přece princ, obletovaný maminkou, bráchou i sestřičkou. Maminku s Dianou měl rád. Jim prováděl neplechy jen zřídka. A Korlina obdivoval. Bratr mu byl ochoten odpovídat na tisíc a jednu otázku, bral ho na vyjížď ky a učil ho, jak zacházet s koňmi, jak jim porozumět a na co si dát pozor. Sice i jemu sem tam něco vyvedl, ale Korlin ho obvykle počastoval vyčítavým pohledem beze slov, za což se styděl víc než před otcem.

Ze svého okna ve věži smutně sledoval královskou družinu na koních, dokud mu nezmizela za terénní vlnou. Po ničem netoužil víc než je doprovázet. Antipatie vůči mágovi v něm sílila za únosnou hranici. Začal přemýšlet, čím by ho vyvedl z rovnováhy. To, že Artitan obýval místnost nad ním, značně usnadňovalo jeho záměry. Navíc objevil za ohništěm úzkou tajnou chodbičku se schůdky, která poskytovala přístup zadní stěnou do komínu a skrz něj i do všech krbů ve věži. Kdyby se mu podařilo venku nachytat nějaké nepříjemné potvůrky, jako jsou bojoví mravenci nebo stájové smrdutky, mohlo by to mít zajímavý dopad na protivníkův duševní klid. Škoda že má zrovna domácí vězení. Snad ho Diana nebo maminka přijdou z jeho samoty vysvobodit.

Bohužel Diana i maminka ho zklamaly. Posílaly za ním služebnictvo s jídlem a nechaly ho celé tři dny, aby se v komnatě užíral nudou. Mnohokrát vyběhl po tajných schůdkách k mágově místnosti, jenže muž tam nikdy nebyl. Tulian aspoň vyčistil úzkou cestu, aby ho později při akci neprozradil nepatřičný zvuk. Sice dokázal chodit tiše, ale smysly bojového mága není radno podceňovat.

Následující den v poledne mu trest skončil. Mrzutě sešel dolů do jídelny.

„Vítejte, veličenstvo, v našich společenských prostorách,“ smála se Diana jeho podmračenému výrazu. Laškovný pohled překypoval vlídností, ani jí ten smích nedokázal mít za zlé. Dlouhé světlé vlasy si dnes svázala bleděmodrou stuhou a sympatická nepatrně pihovatá tvář naznačovala, že brzo vyroste do krásy. Zatím jí bylo dvanáct a kromě jízdy na koni ovládala vaření, šití, péči o zahradu i několik hudebních nástrojů. Zpívala tak krásně, že se navečer u zahrady zastavovali lidé a nábožně poslouchali její písně. Byla jen o dva roky starší než on, a přitom se chovala téměř dospěle. Neměla ráda akorát psaní a malování. Tvrdila, že je nešikovná, a často prosila Tuliana, aby opisoval texty místo ní. Dělal to rád, jemu psaní nevadilo. Zato se důsledně vyhýbal práci na zahradě. Šťourání v zemi ho nebavilo a obtěžovalo. Raději kydal hnůj u koní, to aspoň byla činnost pro chlapy.

Přisedl k matce a nechal se obsloužit. Ještě ani nedojedli polévku, když se z nádvoří ozvaly rozčilené hlasy. Do Tulianovy mysli se zahryzla předzvěst něčeho strašného. Vystartoval ze židle jako první a letěl po schodech ven.

Hned u brány se shromáždila skupina lidí, přes kterou neviděl, co se děje. Vycítil však, že zírají na něco šokujícího. Bezohledně odstrčil lidi a prodral se doprostřed hloučku. Silmur se dvěma dalšími muži právě odvazovali bezvládné tělo ze sedla koně. Tulian nedokázal uvěřit tomu, co vidí. Jeho mysl nechtěla přijmout fakt, který měl před očima. Mezitím dorazily matka a jeho sestra. I ony zůstaly stát jako přimrazené. Silmur zdvihl oči a hned nato poklekl před královnou a sklonil hlavu.

„Omlouvám se, vaše veličenstvo, ale nedokázal jsem ho dovézt živého. Zemřel kousek před bránami. Mrzí mě to.“

„Co se mu stalo?“

„Já vlastně nevím, má paní. Krátce po nasednutí nečekaně sklouzl z koně a tvrdil, že má vnitřnosti v jednom ohni. Přesto trval na tom, aby princ dokončil svou velkou zkoušku. Korlin dnes ráno chytil nádherného černého hřebce a právě se chystal na něj nasednout, když se to stalo. Chtěl otce okamžitě dovézt domů, ale král odmítl. Zavolal si ho k sobě a navlékl mu na krk královský amulet. Princ tedy aspoň poručil, abych dopravil otce co nejrychleji sem a svěřil ho do péče mágovi. Je mi líto, že jsem zklamal a nedovezl ho živého. Odpusť mi to, má paní.“

„Jsem si jistá, že jsi udělal vše, co bylo v tvých silách,“ vydechla královna a třesoucíma rukama se dotkla manželovy bledé tváře. Nařídila přenést tělo dovnitř. Tulian fascinovaně sledoval, jak se matka mermomocí snaží zachovat dekorum a zadržuje pláč. Ohlédl se po sestře a sevřelo se mu srdce. Dianě tekly slzy proudem. Pohled na ni spustil i jeho stavidla. Najednou hořce zalitoval, že se s otcem při odjezdu nerozloučil. Teď už bylo pozdě. Ztracený okamžik je nenávratně pryč...

Náhle vedle nich stál mág a začal dirigovat přítomné. Královně nabídl obličej plný účasti a podepřel ji, aby mohla důstojně kráčet za tělem manžela, které bylo sloužícími přesunuto na kobereček v kapli. Artitan kultivovaným hlasem poručil ženám, aby se postaraly o panovníkovy ostatky, a královnu poprosil, aby mezitím přinesla slavnostní oděv pro poslední královu cestu.

Tulian potlačil nutkání zařvat na mága, ať se otce nedotýká. Nebral ani tak ohled na Artitana jako spíš na matku. Vypadala zoufale nešťastně a křehce. Neodvážil se ji rozrušit jakýmkoliv emocionálním výbuchem.

Mág jej spolu s Dianou vystrčil ven z kaple: „Počkejte venku, až služky tělo krále umyjí a obléknou, pak se můžete přijít s otcem rozloučit.“

Diana brášku objala a zašeptala: „To je strašné. Doufám, že se Korlin brzo vrátí. Neumím si představit, jak budeme žít bez otce.“

Nevěděl, co má říct, jen beze slov držel sestřičku v pevném objetí. Když je konečně pustili k otci, jeho tělo v nejlepším královském obleku leželo na dřevěné lavici a opodál hořely dvě svíce. Kdosi do spoutaných mrtvých rukou na hrudi naaranžoval dvě bílé růže. Tulian se dotkl otcovy studené pokožky a udělalo se mu mdlo. Jen taktak ho Diana zachytila, než omdlel. Služebnictvo vyneslo chlapce na vzduch, kde se k němu sklonila matka.

„Ach bože, Tuli, já myslela, že ani nejsi schopen otce milovat. A ty zatím... Proč nás potkalo takové neštěstí?! Cítím se hrozně... stejně jako ty... Kde jen vězí Korlin? Proč se nevrací?“

„Artitane,“ otočila se na mága, „na co vlastně můj manžel zemřel?“

„Pověz mi, má paní, neměl král v minulosti nějaké zranění břicha nebo hrudi?“

„Nic vážného, jen ho loni pokopal kůň. Proč?“

„Prozkoumal jsem tělo a příznaky ukazovaly na prudký zánět vnitřností. Staré zranění se probudilo a vyvolalo skrytou vražednou infekci. I kdyby ho přivezli včas, nevím, zda by se mi podařilo krále zachránit. Je mi to líto.“

„Nic ti nevyčítám,“ vzdychla královna, „poslyš, nemohl bys zjistit, jestli je Korlin v pořádku a kdy se vrátí?“

„Zde na místě nikoliv, ale jestli si přeješ, zajdu do své pracovny a pokusím se vyvolat magické nazírání.“

„Buď tak laskav, Artitane. Mám velice špatný pocit, když si na něj vzpomenu.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ lehce se uklonil mág.

Tulian se probral v matčině objetí a nijak nespěchal, aby uklidňující náruč opustil. Měl silnou potřebu cítit její láskyplný dotyk. Nic už nebude stejné jako dřív. Náhle pocítil záchvěv hrůzy. Dělo se něco špatného. Vytřeštil oči a zaryl nehty do matčiny ruky.

„Klid, chlapče, klid. Spolu všechno zvládneme. Co je svět světem, lidé se rodí a umírají. S tím se nedá nic dělat. Vím, že to bolí, vyplakej se.“

Tulianovi ale slzy došly. Místo nich se v jeho nitru zdvihla nenávist vůči Artitanovi. Zaplavila ho neuvěřitelnou silou a on nechápal proč.

„Pošli mága pryč, mami,“ zašeptal.

„Netrap mě, Tuli, nemohu. Nyní ho potřebujeme víc než j i n d y.“

„U b l í ž i l n á m .“

„Co tím myslíš?“ pomohla mu matka vstát a vzala ho za bradu, aby mu zblízka pohlédla do očí.

„Já nevím, ale něco ve mně mi říká, že naší rodině hrozn ě u b l í ž i l .“

„Běž si, chlapče, lehnout do svého pokoje, řeknu, aby ti uvařili zklidňující čaj,“ postrčila ho jemně směrem k věži.

Chtělo se mu křičet a ječet. Co by to ale bylo platné? Uvědomoval si, že ji žádným způsobem nepřesvědčí. Matka vycítila jeho rozpolcenost a beze slova ho znovu sevřela do náruče. Odevzdaně uposlechl její příkaz a vydal se do věže. Přemýšlel o šoku, který zažil, když se dotkl otcovy tváře. Jako by na něj z nehybného těla přeskočila jiskra poznání. Byl si jistý, že král byl zákeřně zavražděn. Proč asi?!

Poslušně vypil čaj, jenž mu služebná donesla, a zjitřené smysly se částečně uvolnily. Myšlenky se samy začaly řadit jedna za druhou. Všechny se točily kolem pocitů probuzených dotykem. Jako by mu po smrti chtěl otec něco vzkázat. Ale co? Proč se jeho žal mísí s nenávistí k Artitanovi? Byl to on, kdo krále zabil? Ne, spíš ne... Nebo ano? Musí si o svých pocitech s někým promluvit. Snad ho Korlin vyslechne, až se objeví... Sevřely se mu vnitřnosti a v jasnozřivém okamžiku pochopil, že ani bratr se domů nevrátí živý. Smrt! Tichá a neúprosná už na pláni stojí vedle něj. Zpanikařil. Korlin mu neporadí, zůstane mezi ženami sám. Co bude dál? Chopí se vlády matka? Vychová ho jako následníka? Zatím o své královské budoucnosti nikdy nepřemýšlel. Pokusil se děsivé představy zahnat z mysli, jenže pořád se mu vracely a byly stále silnější. Nechci přijít i o bratra, opakoval si v duchu, ale nepomáhalo to. Usadil se u okna, aby mu neunikl návrat zbytku královské družiny. Třeba se mýlí, třeba je bratr v pohodě a na cestě domů...

Ani nezaznamenal okamžik, kdy usnul. Propadl se do zvláštního snu. Uviděl bratrovo tělo, jak leží uprostřed rozlehlé travnaté plochy. Nad svým nehybným tělem stál druhý Korlin a s někým mluvil. Podíval se pozorněji a rozeznal anděla. Neslyšel, co anděl říká. Ukazoval na královský amulet, který měl bratr kolem krku. Chvíli si povídali, potom vzal anděl nehybné tělo do náruče a spolu s druhým Korlinem odcházeli pryč. Nedokázal je sledovat. Místo toho uviděl jen zpěněného koně, jak unaveně sklání hlavu a nemá dost sil, aby utekl. To znamenalo, že bratr svou zkoušku dokončil. Kam ale šel?

Probudilo ho zavrzání brány. Už se setmělo, takže nebylo pořádně vidět, kdo přijel. Vyběhl z komnaty a utíkal dolů, jak nejrychleji dokázal. I matka určitě čekala na návrat skupiny, protože byla na místě dřív než on.

„Kde je? Kde je Korlin???“

Královský doprovod sklouzl z koní a všichni do jednoho poklekli před královnou s hlavami u země.

„Co se stalo? Tak přece mluvte!“

„Princ zmizel,“ vysoukal ze sebe jeden z nich, „našli jsme jen jeho zkroceného koně. Hledali jsme Korlina až do tmy, ale nikde nebyl. Ani on, ani jeho tělo. Netušíme, co se s t a l o.“

„Artitane! Zavolejte někdo Artitana!“ nařídila matka.

Mág zřejmě nebyl daleko, protože ihned přispěchal.

„Říkal jsi, že je Korlin naživu a právě krotí koně,“ vyčetla mu zuřivě.

„Ve chvíli, kdy jsem tvého syna magicky nahlížel, tomu tak opravdu bylo,“ bránil se mág.

Matka se několikrát zhluboka nadechla a potom už promluvila klidně a rozhodně: „Jdi, Artitane, a zjisti, co se mému synovi stalo. Zapoj do pátrání všechny muže, které najdeš, a nevracej se bez odpovědi na mou otázku.“

„Jak přikazuješ, má královno. Hned za úsvitu vyrazím s celou družinou na místo, kde byl nalezen kůň, a znovu důkladně prohledáme celé okolí. Udělám vše, co půjde.“

„To doufám,“ potřásla hlavou matka a jakoby ve snách

zamířila do kaple, odkud před chvílí vyběhla. Tulian se nenápadně přitočil ke koni, který zjevem odpovídal jeho snu. Zvíře bylo absolutně vyčerpané, proto strpělo jeho hlazení bez protestů.

„Je krásný, viď?“ ozvalo se za ním. Ohlédl se a poznal ve

tmě Silmura. Rovněž neodolal a pohladil ztrhaného hřebce. „Bude potřebovat hodně péče, aby se vzpamatoval. Ale nejdřív musíme najít jeho pána. A ty běž spát, pro malé kluky je pozdě na courání po hradě.“

„Jenže Korlina odvedl anděl.“

„Co to plácáš, Tule? Já vím, bylo toho na tebe dnes moc.

Běž si odpočinout.“

„Mohu za tebou, Silmure, někdy přijít?“

„Jasně. Až skončí pátrání, budu tady pro tebe.“ Muž uchopil unaveného koně za provizorní provazovou uzdu, aby ho odvedl a ošetřil. Tulian se loudal zpět do své věže. Nebylo pochyb, že měl pravdivé vidění. Byl přesvědčený, že bratrovo tělo nenajdou.

Vyšplhal se do své komnaty, zavřel za sebou dveře, ale na spánek neměl ani pomyšlení. Byl jako na trní. Přemýšlel, jestli nemá zajít za maminkou nebo za Dianou. Do kaple s královským tělem se mu však nechtělo a sestra určitě brečí do polštáře. Nebude ji rušit. Jak se opřel o krb, napadlo ho, že by se mohl mrknout, jak se na hledání ztraceného prince připravuje Artitan. Proplížil se chodbičkou vzhůru po schodech až k mágovu krbu a nahlédl špehýrkou dovnitř. Muž seděl u stolu, před sebou skleněnou kouli a něco mumlal. Tulian natáhl uši.

„...zařídím, jak jsem slíbil. Zítra bude pro tebe ten správn ý č a s .“

Pak se na chvilku odmlčel. V kouli se točily barevné šmouhy.

„Ne,“ pokračoval, „nebudu tady. Vrátím se až za několik dní a přinesu královně smutnou zvěst. Všechny trumfy máš ve svém rukávu, pane.“

V té chvíli se rozlétlo nedovřené okno a Artitan prudce zdvihl hlavu. Tulian ze svého místa neviděl, co bylo příčinou, ale mág se zaraženě zdvihl a o krok ucouvl.

„Vítejte, avelleto. Co vás přivedlo až sem?“

„Jak se odvažuješ s námi obchodovat a nesplatit dluh?!“

„Copak vy ho nemáte? Všechno jsem přece připravil, stačilo jen vzít si tělo...“

„Přišla si pro něj Divoká z Airbowanu. Její služby jsou vázané ke královskému amuletu. Pro nás nezbylo nic! Takže tvůj dluh trvá.“

„Zatraceně,“ zaklel mág.

„Čas vypršel – zaplať. Nemáš-li pro nás jiné tělo, vezmeme si tvé. Sice už nejsi nejmladší, ale dohoda musí být dodržena.“

„Já vím, že jsem vám slíbil tělo. Seženu jiné, jen prosím ještě pár dní posečkejte. Nebyla moje vina, že to dnes nev y š l o.“

„Pořád platbu oddaluješ. Už nám došla trpělivost. Chceme tělo hned. Poskytneme ti tři dny a ani vteřinu navíc! A pamatuj si, že nepřijmeme nic poškozeného. Vyber nedospělého jedince a na otravu použij rulík. Buď na naši návštěvu připraven. A nezapomeň na věnovací zaklínadlo. Druhou šanci od nás nedostaneš!“

„No dobrá. Ještě je tu jeden princ. Je mu deset let. Vyhovoval by?“ zeptal se a Tulian zatajil dech.

„Věk je perfektní. Ale musíš nám tělo předat do tří dnů! Jasné?!“

„Jasné,“ chraptivě odpověděl Artitan.

Znovu bylo slyšet klapnutí okna a rozechvělý Tulian opatrně vycouval a seběhl zpět do svého pokoje. Rozklepala ho zimnice a on nedokázal překonat cvakání zubů. Schoulil se pod pokrývku a zavřel oči. Otec je po smrti, bratr pravděpodobně také a nyní je na řadě on. Kdo ho ochrání? Mág se ho chystá zavraždit, a on nemá koho požádat o pomoc. Matka se proti Artitanovi nepostaví, sestra nic nezmůže a Silmur... S hrůzou si uvědomil, že mág chce zítra s ostatními vyrazit do terénu, aby pátral po zmizelém bratrovi. Co když ho bude chtít zavraždit už dnes v noci? Tulian odhodil pokrývky a začal se rozhlížet po úkrytu. V zimnici přecházel po pokoji a hledal východisko.

Nakonec dospěl k jedinému možnému řešení, jak se vyhnout přímému ohrožení. Musí utéct. airbowan

T

omovi bylo devět, ale v okamžiku, kdy spolu

s dědou vstoupil do Airbowanu, měl za sebou

první zkušenost, která ho nemálo poznamenala.

S pomocí dědy a kamarádů zavedl malou sirénu Omaulu domů. Během záchranné akce však málem přišel o svého bratra Sama.

Přihodila se zvláštní věc. Jeho bratr-dvojče nezemřel, roz

hodl se pro nesmrt. Jeho tělo žilo, žila i jeho duše, ale obě poloviny existence fungovaly nezávisle na sobě, a nikdo nebyl schopen vrátit tento podivný stav do normálu. V té době se na Samově zasvěcovací minci objevilo jméno magické školy v Airbowanu. Zasvitla jiskřička naděje pro všechny, kdo hluboko pod hladinou bojovali o Samův život. Tom si neuměl představit, že by šel na jinou školu než bratr. Navíc byl nyní jeho průvodcem, takže jiná možnost ani nepřipadala v úvahu.

Pohledem sklouzl na nehybné tělo v dědově náručí a jen

těžce sbíral odvahu při pohledu na nevlídné okolí školy, kde se oba bratři ucházeli o přijetí. Rostlo tu jen pár trnitých pouštních keříků, řídké ostré traviny, nikde žádný pořádný strom, žádná zeleň, žádná tekoucí voda. Chybělo tu ševelení větru a zpěv ptáků.

„Zazvoň,“ kývl děda směrem ke vchodu. Vrata byla upevněna mezi dvěma vysokými kamennými sloupy.

Tom zatáhl za držadlo vedle dveří. Zvuk zvonu se rozlehl v poklidu zdejšího okolí jako výstražné zvukové znamení v mlze na moři. Tísnivý pocit z mohutných vrat, šedivých zdí a nepřirozeného ticha po doznění kovového tónu zesílil.

„Taky jsi nervózní?“ ozval se hlas v jeho mysli.

Díky darům pro průvodce mohl Tom v duchu hovořit se svým bratrem-dvojčetem. Sice nechápal, jaký zázrak drží mysl naživu, když tělo nejeví sebemenší známku vnímání, ale pomalu si začínal zvykat.

„Jasně,“ odpověděl Samovi, „to je přece normální, ne?“

Obrovská vrata se otevřela, aniž vydala sebemenší zvuk, a vysoká postava na ně zevnitř kývla, aby vstoupili.

Pan Mojerana pozdravil a chtěl začít vysvětlovat situaci. Postava však jen zavrtěla hlavou a vedla je mlčky přes dvůr do šedivé strohé katedrály.

Vysoce klenuté kamenné chodby, tu a tam prozářené dopadajícím světlem, působily důstojně, ale neútulně. Dvakrát odbočili a došli ke kruhovému schodišti. Po nekonečných schodech se plahočili vzhůru. I trénovaný Mojerana už pociťoval únavu, když se konečně ocitli na plošině s několika dveřmi. Tom sotva popadal dech a díky tomu zapomněl i na svou nervozitu. Postava nejbližší dveře otevřela a pokynula, aby vešli. Sama však nevstoupila, jen za jejich zády dveře zabouchla.

Místnost připomínala knihovnu nebo studovnu. Světlo zajišťovala dvě klenutá okna a neochotně vykrajovala ze tmy prostorný stůl se spoustou svitků, psacími potřebami a několika ručně psanými starými knihami. Všude po policích se povalovalo množství předmětů připomínajících amulety nebo magické pomůcky. Náhle se jedno křídlo okna otevřelo a na parapetu přistála divoká husa.

V příštím okamžiku už se před nimi tyčila mohutná postava a zvědavě si je prohlížela. Nutno poznamenat, že i oni na ni zírali se zájmem a velkým údivem. Ostré rysy v obličeji trochu připomínaly ptáka, snad i proto, že měla čelenku, jejíž součástí byl jakýsi krátký závoj přes uši a krk sestavený z miniaturních šedavých peříček. Ze stejných peříček bylo i jednoduché oblečení. Jen kolem krku měla náhrdelník z jemného zlatého úpletu bohatě zdobený nejrůznějšími kameny. Svalnaté ruce končily dlouhými mozolnatými prsty s drápy. Při pootočení zjistili, že má na zádech složená křídla a že peříčka na oblečení barevně ladí s opeřením křídel. Boty neměla, neboť i prsty na nohou končily ostrými drápy. Přesto vypadala kultivovaně a při troše představivosti i vlídně.

„Vítejte v Airbowanu, ve škole harpyjí,“ pronesla bez úsměvu, ale její altový hlas zněl příjemně.

Obešla stůl, aby si je mohla lépe prohlédnout. Dotkla se svého náhrdelníku a vzápětí dovnitř vkročily dvě harpyje. Přinesly do místnosti truhlu připomínající rakev, vystlanou nadýchaným peřím. Jakmile ji položily, beze slova se vytratily. Každá měla nepatrně jiný odstín peří a žádnou nezdobil náhrdelník. Tom usoudil, že se jedná o odznak postavení.

„Dovolíte?“ přistoupila k panu Mojeranovi a jemně mu odebrala bezvládného Sama. Děda byl nervózní a bylo znát, že se jen nerad loučí s tělem svého vnuka. Harpyje se na několika místech dotkla chlapcovy kůže, spokojeně přikývla a položila ho do připravené truhly. Uchopila víko, ale před zaklapnutím zaváhala, nerozhodně se podívala po návštěvnících a rozmyslela si to.

„Posaďte se prosím,“ řekla a ukázala na stoličky s miniaturními sedátky poblíž stolu.

„Mohu se zeptat, jaké znalosti máte o zdejším prostředí?“ pokračovala, když neobratně usedli.

„V podstatě žádné,“ odpověděl Mojerana, „poprvé jsme se setkali se jménem Airbowan až na zasvěcovacích mincích našich dvojčat.“

„Ano, myslela jsem si to,“ kývla směrem k truhle se Samem. „U nás má chlapec šanci se zase vrátit do normálního života. Jenže jeho bratr podle mého názoru zdejší školu nezvládne.“

Podívala se na Toma, na jeho záda ztuhlá nervozitou a prsty zaťaté do kolen. Nejraději by se před jejím pohledem schoval pod stůl, ale věděl, že ho pozoruje děda a dost možná i Sam. Nemohl si dovolit je zklamat. Sebral veškerou odvahu a zadíval se přímo do temně hnědých očí harpyje.

„Jsem jeho průvodce,“ prohlásil a odkašlal si, aby zpevnil hlas, „nemohu tu bratra nechat samotného.“

Harpyje vstala, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Ztěžka polkl, ale pohled z ní nespouštěl. Ucítil teplou vlnu šířící se od ramene.

„Inu dobrá,“ řekla a podívala se na pana Mojeranu, „přijmeme je oba. Jmenuji se Gáagra a mám v péči žáky z řad lidí. Budu dohlížet na jejich výuku a řešit případné problémy. Říkejte mi jménem, ale můžete používat i oslovení avelleta, to je něco podobného, jako když u vás použijete výraz vážená paní.“

„Těší mě, avelleto,“ uklonil se jemně pan Mojerana a představil sebe i oba chlapce.

Harpyje opětovala úklonu hlavy a začala vysvětlovat: „Nejdřív vás alespoň rámcově seznámím se zdejšími zvyklostmi. Za každého chlapce zaplatíte ročně deseti drahými kameny. Můžete si to dovolit?“

„Ano,“ přikývl děda a usmál se povzbudivě na Toma.

„Dále jim musíte zajistit jídlo, protože ve škole se každý stravuje sám. Později domluvíme podrobnosti. Ubytování je v nevytopených skalních prostorách, proto se připravte na chlad. Základní vzdělání je čtyřleté jako všude jinde. Požadujeme, aby žáci uměli používat zcela vyváženě magii temnoty a světla. Dále požadujeme schopnost letu, lidem pro začátek stačí supervolonové prkno. Umí s ním vaši chlapci zacházet?“

„Základy ovládají. Budou-li trénovat, zvládnou to.“

„Výborně, ať s sebou mají prkna hned první školní den. Jak jsou na tom s magickým zrakem?“

„Sam ho dostal při zasvěcení, já se ho budu muset teprve naučit,“ statečně vstoupil do rozmluvy Tom.

„Je nutné ho používat co nejdřív, jinak u nás nevydržíš,“ pootočila k němu hlavu Gáagra, „je v tobě příliš mnoho světla. Musíš ho potlačit, abys obstál. Jedině fakt, že jsi průvodce, mě přesvědčil, abych souhlasila s tvým přijetím. Mohl by ses u nás v tomto směru naučit mnoho užitečného. Ale jsi dost silný?“

„Určitě všechno zvládnu,“ zamračil se trucovitě Tom.

„No, uvidíme... Víš co? Dám ti dvouměsíční ochranu. Pak už bude na tobě, jak si poradíš.“

Harpyje ťukla drápem chlapce nad čelem.

„Jé, máš po jejím dotyku ve vlasech bílý pruh,“ ozval se po delší odmlce Samův hlas.

„Taky vás musím upozornit,“ vrátila se Gáagra k rozhovoru s dědou, „že domů děti jezdí pouze v době prázdnin. Víkendy jsou zaměřené na vylepšování fyzické kondice a na trénink praktických dovedností. Vždy jednou za dva týdny máme návštěvní hodiny pro příbuzné.“

„A co Samovo tělo?“ sklouzl Mojeranův zrak na nehybného vnuka v truhle.

„Buďte bez obav. Dovezli jste ho v dobrém stavu.

Uložíme ho v Chrámu na pomezí, kde počká na okamžik splynutí. Nemohu sice zatím na sto procent slíbit, že se podaří, ale pokusíme se o to.“

„A co život mého druhého vnuka? Nebude ve zdejších podmínkách ohrožen?“

„V uplynulých deseti letech jsme řešili jen jedno úmrtí v řadách žáků. Stoprocentní záruku vám nikdo nedá. Zvažte dobře jeho zařazení k nám. Dopřejte si čas a rozmyslete se. Dokud neproběhl přijímací rituál, můžete se stále ještě rozhodnout pro jinou školu.“

Mojerana se zadumal. Byl sice tvrdý a přísný člověk, ale uvrhnout své vnuky na čtyři roky do šedivého ponurého prostředí, jaké tu spatřil, to bylo moc i na něj. Snad by mohl aspoň Tom... Hned si však uvědomil, že dvojčata od sebe neodtrhne a Sam možnost volby nemá.

„Ne, děkuji, už jsme se rozhodli pro vaši školu,“ odpověděl odhodlaně harpyji.

„Dobře,“ přikývla, „v tom případě pojďme do slavnostní síně.“

Bylo znát, že není zvyklá chodit pěšky po schodech. Sestupovali za ní a všechno se jim tu zdálo neprakticky rozlehlé a vzdálené.

Zastavili se před největšími dveřmi, jaké kdy Tom spatřil. Vedle se tyčil stojan s obrovským gongem. Gáagra do něj jen lehce ťukla drápem. Málem jim zalehly uši z vibrace zvuku nesoucího se mohutnou chodbou. Dveře se pomaličku rozevřely a pustily je do síně impozantních rozměrů. Podlaha měla vzor mnoha vzájemně nepravidelně propletených kružnic, stěny tvořil světlý šedý kámen a klenutý strop byl neuvěřitelně vysoko.

Kdo to proboha stavěl, podivil se Tom.

„Připadám si tu jako mravenec na stadionu,“ zašeptal mu do ucha Sam.

Uprostřed síně na podlaze zářily dvě z kružnic modrozeleným světlem. Ve středu jedné z nich byla umístěna truhla se Samovým tělem.

„Řekni bratrovi,“ otočila se Gáagra na Toma, „aby se v průběhu rituálu zdržoval co nejblíže u svého těla. Ty se postav do druhé vyznačené oblasti a neopouštěj ji, dokud světlo kružnice nepohasne. Svou zasvěcovací minci polož před sebe na zem.“

Tom přikývl a postavil se do vyznačeného prostoru. Děda umístil Samovu zasvěcovací minci a potom společně s harpyjí došel na malé pódium, kde se posadil do jednoho z křesel. Vtom se rozezněly zvony a hlasitost jejich tónů byla nepříjemně ohlušující. Na stěnách katedrály se v jediném okamžiku otevřela všechna okna kolem celé síně. Do sálu se začaly slétat harpyje a zůstávaly stát na parapetech oken. Víc už toho Tom nezahlédl, protože kružnice kolem něj začala stoupat a vytvářet válec, v jehož středu stál. Zpočátku měl pocit, že ho zahalila mlha, ale potom si všiml, že kolem něj hustě poletují drobné prachové částice. Postupně začaly měnit barvu do odstínů žluté, až nakonec úplně zezlátly. Zlatý prach mu usedal na ruce, na ramena, na obličej. Zmocnil se ho pocit, že tělo nic neváží a může se rozletět prostorem. Stoupal ve svém válci vzhůru a kolem něj kroužilo několik sněhobílých andělů s mihotající se duhovou aurou. Vzdálená jemná zvonkohra násobila příjemný pocit lehkosti a štěstí. Jeden z andělů vlétl do jeho válce a něžně ho vzal za ruku.

„Přeji ti vždy jasnou cestu a dostatek síly,“ zašeptal Tomovi do ucha a chlapec v jeho doprovodu klesal zpět do svého těla. Válec zmizel a zůstala jen světélkující kružnice. Ještě na okamžik vnímal slavnostní síň jako zářivě bílou, světlem zalitou komnatu, ale vzápětí mu zešedla před očima. Pohasly veškeré světelné efekty, jen jeho kůže se ještě třpytila zlatými zrníčky prachu. Ohlédl se k bratrovi a ke svému údivu uviděl stát vedle těla v truhle průhlednou třpytivou postavu.

„Je to nadějné,“ zaslechl Gáagru, jak mluví k dědovi, „jeho odloučené ego si dosud pamatuje přesný tvar těla. Je velká šance, že by se mohl zhruba za tři čtyři měsíce pokusit o splynutí. Slibuji, že pro něj uděláme vše, co bude možné.“

Nevěděl, jestli už smí vykročit z kružnice. Podíval se na zem. Mince zmizela. Pohled mu sklouzl na pravou ruku. Měl na ní magické hodinky. Byly z průsvitné hmoty, zakalené jen zlatými zrníčky prachu. Jestlipak je dostal i Sam, napadlo ho.

„Už můžeš opustit místo,“ ujistila ho harpyje.

Okamžitě zamířil k truhle za svým bratrem. I na nehybné Samově ruce spatřil hodinky. Zvědavě se zahleděl na průhlednou postavu, která stála vedle něj. Kolem pravého zápěstí se místo hodinek třpytil úzký zlatý proužek.

„Ty mě vidíš?“ podivil se Sam.

„Zlatý prach drží tvé obrysy, to je senza. Hned se cítím líp, když vím, kam koukat.“

„A co bude teď?“ zeptal se Sam.

Harpyje došla k jeho truhle a zaklapla víko.

„Tělo zůstane uloženo v Chrámu na pomezí,“ řekla, jako kdyby ho slyšela, „vy se nyní vraťte domů. Budu vás očekávat prvního září v deset hodin, jak jsme se domluvili. Všechno si přineste s sebou, protože termín příští návštěvy bude nejdřív za dva týdny. Nesnažte se sem dostat mimo domluvenou dobu, nepodařilo by se vám to.“

Dovedla je k jedné kružnici v síni. Ukázala na ni drápem na konci ukazováčku.

„Tohle je vaše brána a zde k ní máte klíč,“ podala panu Mojeranovi smotaný zlatý provázek, „stačí přiložit jeden konec do drážky.“

„Děkujeme,“ lehce se uklonil děda a postrčil Toma do kruhu, který jim byl přidělen. Samova silueta se přitiskla k Tomovi. Jako poslední vkročil dovnitř pan Mojerana a přiložil konec provázku ke kružnici. Zlatá šňůrka jako by ožila, rozvinula se po kruhovém obvodu a zapadla do drážky.

Zrak se jim zamlžil, žaludek zahoupal a najednou stáli uprostřed parku v Dubovníku. Malý kruhový záhon byl zarostlý trávou a plevelem a částečně ho směrem od chodníku zakrývaly kvetoucí keře. Zlatý provázek ležel stočený na trávě uprostřed kruhu. Tom ho sebral a podal dědovi. Samova silueta sice na slunci vybledla, ale přesto ho pořád viděl.

„Jsem rád, že to máme za sebou a že nás přijali,“ oklepal se spokojeně a pohlédl na zamyšleného dědu, „pojedeme teď k nám domů?“

„Budete muset říct rodičům, co se stalo,“ podotkl Sam a Toma při té představě všechny veselé myšlenky přešly. Zopakoval Samova slova nahlas.

„Předpokládám, že mě vaši rodiče nepochválí za to, jak jsem vás o prázdninách hlídal,“ vzdychl děda a pomalým unaveným krokem zamířil k veřejné bráně.

„Jsem zvědavý, jestli tě táta a máma uvidí, Same,“ pohlédl Tom na bratra.

Děda se pozorně rozhlédl a zavrtěl hlavou: „Myslím, že ne. Ani já Sama nevidím. Budeš nám muset i nadále tlumočit, co říká.“

Veřejná brána byla zahlcena cestujícími. Mojerana odložil všechny ohledy a využil priority, které mu zajišťovalo jeho postavení na základně pro budoucí ochránce. Už za hodinu se s Tomem zařadil do skupiny procházejících. Během další hodiny dorazili na pronajatých koních do malého městečka, odkud už to domů měli jen dvacet minut pěšky.

Mojerana se rozhlédl po kraji s maličkými usedlostmi uprostřed zemědělských ploch. Byly různě barevné podle toho, co se na nich zrovna pěstovalo. Obzor lemovalo zubaté pohoří.

V domku je nejspíš vyhlíželi, protože dřív, než dorazili

do jeho blízkosti, vyšli jim vstříc muž a žena.

„Tati, mami,“ odhodil Tom na zem koš s ovocem, které

nakoupili při čekání na veřejnou bránu, a běžel je obejmout.

„Chlapečku můj zlatej nešťastnej,“ slzela maminka a hladila ho po vlasech.

„Ale, mami,“ jemně se vymanil z jejího objetí, když trvalo příliš dlouho, a šel se přivítat i s otcem.

Děda zatím sebral zavazadla a zamířil k domu. Jestli doufal, že nevzbudí pozornost, doufal marně.

„Tatínku, my jsme ti tolik věřili!“ zazněla ostrá a hlasitá výčitka Tomovy matky na jeho adresu.

„Co jsi s nimi prosím tě vyváděl?“ mužův hlas zněl mnohem mírněji, ale i v něm byla patrná hořkost. Mojerana si smutně pomyslel, že by ho syn měl znát lépe než jeho manželka a vědět, že se o dvojčata vždy stará se vší možnou péčí a starostlivostí. Copak si neuvědomuje, že na některé situace lidské síly prostě nestačí, i když se člověk snaží sebevíc?

„Potřebujeme se osprchovat, potom vám s Tomem povíme, co nás potkalo,“ odpověděl podrážděně.

„Ty necháš umřít jednoho našeho syna a teď se akorát staráš, aby ses osprchoval?!“ vyjela na něj snacha.

„Kdybys ho doprovázela, jak to obvykle rodiče dělávají, možná by všechno dopadlo jinak!“ odsekl. Nemohl si pomoct. Obvykle se nedal jejími řečmi vyprovokovat, ale tentokrát se její slova dotkla nejbolavější struny jeho nitra.

„Ještě nám začni vyčítat naši práci!“ naježila se.

„No tak, nechte toho,“ zadržel svou ženu Mojeranův syn a postrčil malého Toma směrem k domku, „nebudeme se obviňovat navzájem. Všichni se trápíme a nevíme, jak se s tím vyrovnat. Osočování nám nepomůže. Pojďme dovnitř.“

„Tak jim přece řekni, že nejsem mrtvý a že tu jsem s vámi,“ hučel bratrovi do ucha Samův hlas.

Tom ale jen mávl rukou a spěchal za dědou. Do večeře už nikdo s nikým nepromluvil. Napjaté ticho narušovalo jen klapání kuchyňských skříněk, cinkot talířů a zvuk sprchy z prostoru dědova bytu. Tom se po umytí nejistě posadil ke stolu a s obavou sledoval matčin zamračený pohled. Sam se uvelebil v dědově křesle, na kterém byly pohozeny dosychající ručníky. Toma uklidňovalo, že bratra stále vidí.

„Skoč pro dědu, aby šel na večeři,“ nařídil mu otec a Tom ještě zahlédl, jak táta pohladil maminku konejšivě po rameni.

Rychle vklouzl do dědova pokoje a vyřídil vzkaz. Mojerana vzdychl a následoval Toma do jídelny. Posadil se vedle vnuka. Popřáli si dobrou chuť a mlčky společně povečeřeli.

„Víš, Tino,“ přerušil konečně ticho Mojerana, „jsem z téhle situace stejně nešťastný jako ty. Mnohé si vyčítám, ale co se stalo, nedá se vrátit... snad abych začal vyprávět popořadě...“

Postupně vylíčil jejich cestu na Ostrov volby, trápení s potrestanou sirénou a vše, co se kolem její záchrany seběhlo. Tom občas doplňoval podrobnosti a své postřehy. Matčiny oči přetékaly slzami. Při líčení, jak to vypadá v Airbowanu, byl děda mimořádně stručný. Tom pochopil, že nechce mámu znepokojovat víc, než je nutné. Už zdaleka nevypadala tak naštvaně jako při uvítání. Nervózním pohybem ruky si uhlazovala neposlušné vlasy a s tátou si vyměňovala smutné pohledy.

„Víš, snažili jsme se dostat do Dubovníku co nejdřív, ale když jsme konečně dorazili na místo, už jsme vás nezastihli,“ omluvně pokrčil rameny táta, znovu pohladil maminku po rameni a otočil se k Tomovi, „mrzí mě, že jsme do magické školy nemohli jít s vámi.“

„To nic, tati. Všechno je v pořádku. Sam říká, že si děda vedl skvěle.“

„Ach, bože, Same, to je hrozné, že tě neslyším ani tě nemohu obejmout,“ vzlykla matka a otřela si oči zmuchlaným navlhlým kapesníkem.

Tom si oddechl, když máma vstala od stolu, začala sbírat nádobí a jeho poslala do postele. Teprve teď měl příležitost podrobně s bratrem probrat společné zážitky a podělit se o dojmy z Airbowanu.

Ráno ho Sam vzbudil hvízdnutím do ucha: „Vstávej, bráško, a užij si rodičů, dokud jsou tady.“

„Co tím chceš říct, Same?“

„Byl jsem se v noci za nimi podívat a poslechl si, o čem mluví. Šéf výzkumu jim dal volno jen na tři dny. Taky jim naznačil, že je uvolní z jejich závazků, kdyby s námi potřebovali zůstat. Jenže táta s mámou nechtějí. Práce je baví a mimo jiné prohlásili, že bude jen spravedlivé, když si s námi děda vylíže to, co navařil. Takže zítra si zabalí svých pár věcí a zase je rok neuvidíme.“

„Přesně tak to řekli?“ zeptal se trpce Tom.

„Slovo od slova. Péče o nás je prostě něco, co jim komplikuje život.“

„Já vím. Ale na druhou stranu je možná lepší, že odjedou. S dědou se dá líp dohodnout.“

Sam měl pravdu. Příští den se máma s tátou rozloučili

bez ohledu na dědův vyčítavý pohled a opět zmizeli z jejich života, jako kdyby tu ani nebyli.

„Co budeme dělat?“ vzdychl Tom.

„Neboj se, nudit se nebudeš,“ mrkl na něj povzbudivě

děda, „zajedeme koupit nějaká slušná supervolonová prkna a zbytek prázdnin věnujeme tréninku.“

„Bezva! Supervolon mě moc baví.“

„Řekni Samovi, že vybereme nějaké solidní prkno i pro

n ě j .“

„On tě slyší, dědo, a vzkazuje, že už se na trénink těší.“

40 do ba ochrany

P

řed nástupem do školy navštívil Mojerana se svý

mi vnuky Zachariáše. Trpaslík je srdečně přivítal

a zavedl je do skladu. „Tady to pro vás mám,“