načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu - Jan Jandourek

Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu

Elektronická kniha: Průvodce šílené socioložky po vlastním osudu
Autor:

- Kniha známého publicisty a sociologa je populárním úvodem do sociologie a společenských věd, vystavěným jako živý dialog mezi učitelem sociologie a jeho studentkou, která neví, jestli ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  224
+
-
7,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 190
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Portál, 2014
ISBN: 978-80-262-0723-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha známého publicisty a sociologa je populárním úvodem do sociologie a společenských věd, vystavěným jako živý dialog mezi učitelem sociologie a jeho studentkou, která neví, jestli má obor, který si vybrala, vůbec nějaký smysl. Sociologie zde není podána jako suchá akademická věda, ale je zdůrazněn její vztah k životní dráze člověka, takže jde o jakýsi sociologický průvodce životem. Postihuje přitom jak formování sociologie jako oboru, tak jednotlivé její oblasti (sociologie dětství, dospívání, dospělosti, středního věku, stáří a smrti). Nezbytné informace a fakta jsou protkány praktickými postřehy a anekdotickými, nicméně pravdivými příběhy ze života velkých sociologů.Jan Jandourek je publicista, sociolog a spisovatel. V Portálu vyšly jeho knihy Svatí a kacíři světových náboženství, Sociologický slovník, Úvod do sociologie, Sociologie zločinu a rozhovor s Danielem Hermanem Srdcem proti ostnatému drátu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Jandourek - další tituly autora:
Sociologický slovník Sociologický slovník
Čítanka sociologických klasiků Čítanka sociologických klasiků
 (e-book)
Vzestup a pád moderního ateismu Vzestup a pád moderního ateismu
 (e-book)
Průvodce sociologií Průvodce sociologií
Poslední film Zuzany Bergové Poslední film Zuzany Bergové
 (e-book)
V jámě lvové V jámě lvové
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prùvodce

šílené socioložky

po vlastním

osudu

Jandourek

Jan



Průvodce

šílené socioložky

po vlastním

osudu

Jandourek

Jan


© Jan Jandourek, 2014

© Portál, s. r. o., Praha 2014

ISBN 978-80-262-0760-3


5© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

Bylo to v době, kdy nic nebylo dobré. Většinou si všichni

myslí, že nic není nikdy dobré, ale tehdy nebylo dobré skutečně

nic. Svět prožíval krizi a já jsem také prožíval krizi. Amerika

a Evropa chudly, mír na Středním, Blízkém a Dálném východě

byl v nedohlednu, kosmické lety stagnovaly, ropa zdražovala a te

roristé se všem vysmívali. Kolega Milan Vodička tehdy napsal

knihu, která se jmenovala Den, kdy došly prachy. Věděl jsem přesně,

který den to byl, a pak už nebyl žádný jiný. V podstatě to bylo

tehdy, kdy mě opustila moje žena, a došly nejen prachy. Měl jsem

tehdy pocit, že mi došlo už všechno.

Pokusil jsem se o únik a vydal se sám na pobřeží Jaderského

moře, abych si srovnal myšlenky, což byl poněkud pošetilý nápad.

Srovnejte si stádo divokých koní.

Bydlel jsem v malém penzionu kousek od pláže a ráno trávil

v posteli, dopoledne na pláži, odpoledne po obědě opět v posteli

a zbytek dne bloumáním po městě. Bylo asi takové, jako všechna

města na pobřeží, hotely, penziony, minimarkety, obchůdky se

škeblemi a nafukovacími hračkami. Depresivní bylo především

vědomí, že bývaly doby, kdy jsem do podobných míst nejezdil sám.

Večer jsem sedával na terase, pil víno a roztržitě si něco četl.

Někde nade mnou bydlela skupina Čechů, zřejmě studenti, kteří

přijeli ojetým autem. Každý večer popíjeli na terase, tedy kromě

večerů, kdy popíjeli někde jinde. Tři dívky a dva chlapci, trochu

nesourodá skupina. Někdo tam asi bude do počtu přebývat.

Brzy jsem se dozvěděl kdo.

Jednoho večera se mladí zřejmě veselili mimo dům, protože

bylo podezřelé ticho. Když jsem se u vína pokoušel číst Paměti

hochštaplera Felixe Krulla, zaslechl jsem jakési hopkání po venkov

ních schodech a pak se ta osoba vynořila.


6 © Ja© Jndoure

Měla na sobě oranžové tričko a seprané džíny, které se snad

do večerního dusna ani nehodily.

„Jsem tu dnes večer sama. Je to takové – trochu tísnivé.

Nemohu si na chvíli přisednout? Jo, a jmenuju se Destiny,“ dodala.

„To je přezdívka?“

„Nikoli, to je znamení mé životní smůly.“

Nic jsem na to neřekl.

Pokračovala sama. „Narodila jsem se, když byli rodiče pra

covně v Americe. Tam jsem dostala tohle jméno. Tady by to

možná nešlo, ale tam se tomu nikdo nedivil. Vrátili se domů,

když mi byly tři roky. Od té doby tohle jejich rozhodnutí proklí

nám. Být tam o dva roky déle, aspoň něco bych si z toho pama

tovala a pochytila pár slov. Nebýt tam vůbec, neměla bych pocit

zmařené naděje. Můj osud se mohl vyvíjet docela jinak. Místo

toho te sedím v téhle díře.“

Vypadala skutečně naštvaně.

„No nic,“ řekla nakonec. „Já bych vás neobtěžovala, ale já vás

vlastně znám, i když vy mě neznáte. Viděla jsem vás několikrát

v televizi a četla nějaký váš článek. Tak jsem si řekla, že by bylo

zajímavé, kdybych vás viděla na vlastní oči a mohla se vás třeba

zeptat na nějaké věci, které souvisí s mým studiem. Ale jestli vás

te obtěžuju, tak já zase půjdu.“

Napadlo mě, kolik mužů by asi v této situaci řeklo: „Vypadni,

ty nohatá, dlouhovlasá, nezralá a nadržená pipino!“ Jako odbor

ník bych to odhadoval na něco mezi čtyřmi až sedmi procenty

mužské populace.

Místo toho jsem velkoryse pokynul, a si tedy přisedne, a hned

též vycítil, že z mého vína na mě zbude polovina.

„Co studujete?“


7© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

„Sociologii,“ povzdechla si, jako kdyby přiznávala vážnou nemoc. „Je to utrpení.“

„To vám věřím. Já sociologii učím.“

„Proč to děláte, když je to utrpení?“

„Protože sociologie je dobrodružství, k tomu utrpení patří.“

Zamyslela se a zhluboka se napila.

„Po jednom ročníku jsem toho už chtěla nechat. Mám ještě možnost změnit kurz. Vlastně ani nevím, co je to za obor. Hodně

přednášek odpadlo, profesor úvodu byl nemocný nebo zatížený

funkcemi. Jinak je to samá matematika, taky nějaká historie, kte

rou jsem ale dost prospala. Ten člověk je uspávač hadů.“

„Víte,“ zkusil jsem to, „sociologie vznikla...“

Přerušila mě. „Není důležité, jak vznikla, ale co to je, ne?“

Pokrčil jsem rameny. „No dobře, začít se dá koneckonců i od

konce. Tak si představte, že vašeho otce vyhodí z práce a on ne

může dlouho žádnou najít. Nebo že se vaše kamarádka a spolubydlící z koleje pokusí o sebevraždu. Nechme ji to přežít, aby to nebylo hned od začátku tak ponuré, ale aspoň se o to pokusila.“

„To se taky pokusila,“ řekla Destiny nadšeně. „Vy jste asi jasnovidec.“

„Bývali sociologové, kteří si to o sobě mysleli. Za posledních

dvě stě let jsme dost vystřízlivěli. Ale začneme tím otcem. Co

dělá?“

„Je architekt.“

„Výborně. Jednoho dne mu řeknou, že má padáka.“

„To se právě stalo otci té kamarádky.“

„Skvělé, umíte mi nahrát. A co doma řekli?“

„Nejdřív ho litovali. Pak, když to trvalo moc dlouho, mu man

želka začala vyčítat, že je neschopný. Sám si to o sobě začal myslet.“


8 © Ja© Jndoure

„A to jsme u podstaty věci. Existuje něco, čemu se říká sociolo

gická imaginace. Ten pojem vymyslel v roce 1959 americký socio

log Charles Wright Mills, ale to klidně zapomeňte. Sociologická

imaginace je prostě zvláštní druh představivosti. Architekt přijde

o práci a doma si myslí, že to bylo pro neschopnost, nebo v lep

ším případě že narazil na hloupého šéfa. Jenže když se podíváme

kolem, vidíme, že toho roku přišlo o práci významně více archi

tektů než jindy. Musí za tím být nějaká společná zákonitost.“

„Není jich tolik potřeba.“

„Přesně. Nastala ekonomická krize a hned postihla některá

odvětví, třeba stavebnictví. K čemu stavět byty, když na ně lidé

nemají, nebo hotely, když polevil cestovní ruch. Lidská zátěž jde

přes palubu. Kdesi jsem se dočetl o receptu na řešení krize v pod

niku před úpadkem. Nejhorší možné řešení je, když najmete od

borníky, kteří budou analyzovat pracovní podmínky a zkoumat,

jestli by červené židle nestimulovaly pracovníky více než modré.

Spíš prý pomáhá, když některé lidi propustíte a ostatním zvýšíte

plat. Tomáš Baa nepropustil za velké hospodářské krize ve třicá

tých letech nikoho, ale prodal zásoby svých bot za polovinu ceny

a získal tak hotovost a náskok před konkurencí. Ale když máte

šéfa, který se rozhodne vyhazovat, což se zdá být pochopitelné,

tak letíte na dlažbu. Příčina vyhazovu tedy není nutně v indivi

duálním osudu, ale ve společenských zákonitostech. To osobní

tam může hrát roli, třeba byl dotyčný skutečně méně schopný,

nebo jeho šéf nechal v práci hloupou kolegyni, protože byla jeho

milenka, a vyhodil starou zkušenou paní. Existuje něco, čemu se

říká korelace. Víte, co je to korelace?“

Zavrtěla hlavou. Asi to skutečně s těmi základy společenských

věd na fakultě nepřeháněli.


9© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

Snad aby získala čas, vytáhla nepřítomně bílou krabičku chor

vatských cigaret Walter Wolf, melancholicky si zapálila a vyfoukla

kouř směrem ke hvězdám. Popel odklepávala tak, že vždycky na

táhla svou dlouhou paži a nechala ho padnout z balkonu.

„Korelace je současný výskyt jevů, které nemusejí mít nutně

příčinnou souvislost. Zamyslela jste se někdy nad tím, proč bý

vají asistentkami mladé ženy s dlouhýma nohama?“

„Protože ženy s dlouhýma nohama umějí psát všema deseti,

znají cizí jazyky a mají hluboké všeobecné vzdělání,“ pravila, aniž

hnula brvou. Pochopil jsem, že tato dívka není pro sociologii

ztracený případ.

„Považujme to za pracovní hypotézu, kterou by bylo třeba

otestovat. Ale vrame se k propouštění architektů za světové hos

podářské krize. Na tom, že prvotní příčina je sociální, osobní vý

jimky nic nemění. Ale vidět svět takhle, to je právě sociologická

imaginace. Zkuste sama doříct, jak je to s tou sebevraždou.“

Potáhla z cigarety, zvedla bradu a hluboce se zamyslela, nebo

třeba jen hrála o čas.

„Otce vyhodili z práce, doma bylo dusno, fotr začal víc pít

a s kamarádkou se v té době rozešel přítel. Nakonec to nevydr

žela a spolykala nějaké prášky.“

„Skvělé,“ pochválil jsem ji. „Některé společenské krize vyvo

lávají osobní krize. Potíže v rodině, chudoba, to všechno může

vést k radikálním řešením. Jestli to bude útěk z domova, sebe

vražda nebo obrat k trestné činnosti, bude záležet i na osobnosti

lidí, kteří jsou těmi maléry postiženi. Ale zase musíme mít na pa

měti, že kdyby tam nebyl ten původní spouštěč, k osobní reakci

by nejspíš nedošlo, nebo aspoň ne v této podobě. Ostatně i sebe

vražd je hodně druhů a sebevražda jako taková patřila k prvním


10 © Ja© Jndoure

tématům moderní sociologie. A ta vaše kamarádka se chtěla sku

tečně otrávit?“

„Myslím, že tak úplně ne. Asi chtěla rodiče jen vyděsit. Na

druhou stranu ale byla skutečně tak vnitřně otrávená, že kdyby

se fakt otrávila, vadilo by jí to méně než jindy.“

„Tomu se říká demonstrační sebevražda. Nechtěla jste, abych do

toho tahal historii, ale třeba vás bude zajímat, kolik mají lidé důvodů

dobrovolně odejít ze světa. Zabývali se tím otcové francouzské so

ciologie Emile Durkheim a české sociologie Tomáš G. Masaryk.“

„Proč právě tím?“

„No, oni se zabývali skoro vším, historií, právem, nábožen

stvím, bývali kdysi takoví lidé. Ale nejspíš proto, že jde o krajní

případ lidského jednání, který vypadá, že je výsostně osobní,

a přitom za ním mnohdy stojí právě ony společenské příčiny.

Masaryk se do tématu sebevraždy pustil proto, že dosavadní pří

stupy mu připadaly nedostatečné. Jak ale říká v knížce rozhovorů

s Karlem Čapkem, sebevražda ho zaujala už v dětství.“

„To měl zvláštní záliby.“

„Spíš to byl takový šok, trauma z dětství. Já vám to ocituji

přesně tady ze smartphonu. To je moje přenosná knihovna.

Takže tam před Čapkem vzpomíná: ‚Před časem se ve stáji na

zámku oběsil pacholek. Mně pak ukazovali branku, na které vi

sel, a já jsem se vám té branky zrovna bál, s takovou hrůzou jsem

se na ni díval a nikdy jsem prahu do té maštale nepřekročil. Mně

připadalo strašné a nepochopitelné, jak si někdo může vzít život.

Jen si to doopravdy představte, vzít si život! To je něco tak nepři

rozeného, tak zvráceného!‘ Konec citátu.“

„Ale já Masaryka docela chápu. U nás se v ulici oběsila ně

jaká důchodkyně, prý trpěla depresemi. Bylo mi tehdy asi deset


11© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

a pořád jsem na to musela myslet, nemohla jsem spát. Rodiče

mi museli sehnat od doktora sirup na spaní. Malý Masaryk to

možná snášel lépe, když byl kluk.“

„Stejně mu to zůstalo jako téma až do dospělosti. Ale není divu,

sebevražda je krajní událost, těžko se o to nezajímat. Také skutečně

říká: ‚Můj spis o sebevraždě je odpovědí k těm dětským a pozděj

ším zkušenostem.‘ K tomu ještě dodává další historku. Četl pří

běh o klášterním bratrovi, kterého omylem pohřbili zaživa, a on

v hrobce konstatoval, že se bu zabije, nebo musí čekat na další po

hřeb. Tak tam čekal dvacet let a živil se hmyzem. Malého Masaryka

racionálně napadlo, čím se asi řeholník živil v zimě, když hmyz

není. Ale hlavní poselství toho příběhu je, že lidé dokážou přežít

i za zoufalých podmínek, tak proč se někdy rozhodnou, že se zabijí?“

„Hnusné příběhy. Vy umíte ze sociologie udělat gotický román.“

Tíseň zahnala další cigaretou.

„On se do toho ale dal jako sociolog, ne jako romanopisec. Všemi

těmi sebepověšenými a sebezastřelenými a podobně se do té doby

zabývali hlavně pedagogové a statistici. Ve své práci vydané německy

v roce 1881 tvrdí, že u sebevraždy jde o ‚krizi moderního člověka‘.

Moderní člověk už se neopírá o náboženství, chybí mu jednotný

pohled na svět a ztratil smysl života. Proto je všude samý neklid

a zoufalství. Věda bojuje s mýtem, ale okolo vládne polovzdělanost.“

„Tak to jsem já,“ povzdechla si Destiny. „Něco málo vím, ale

vlastně ničemu nerozumím. Tuhle jsem si nemohla vybavit, jestli

byl K. H. Borovský před Němcovou, nebo až po ní.“

„Předně neříkejte K. H. Borovský, to není jako K. H. Frank,

kat českého národa. Jmenoval se Havlíček, asi jako se vy příjme

ním jmenujete...“

Mávla rukou. „To příjmení se k tomu nehodí.“


12 © Ja© Jndoure

Dál jsem se neptal.

„No nic, ti dva museli žít ve stejné době, když Němcová dávala

Havlíčkovi na rakev trnovou korunu, jako že je mučedník. Češi

mají rádi mučedníky, i když většinou až po jejich bezpečné smrti.

Ale to nevadí, studovat začínáme až po doktorátu, říkal taky

TGM, takže si s tím tolik nelamte hlavu. Ale k věci. Masaryka

také zajímalo, jaký vliv má na sebevražednost prostředí: příroda,

poloha země a sociální situace. Také si všiml, že se sebevražednost

vyskytuje periodicky, ve vlnách, a chtěl vědět, proč tomu tak je.

Masaryk se snažil vysvětlit i samotný pojem sebevražda. Jsou

dvě možnosti, jak ji brát. Jednak jako nepřirozený způsob úmrtí,

ke kterému došlo neúmyslně, třeba následkem nehody, za kte

rou si mohu svou neopatrností. A potom jsou tu lidé, kteří život

skončí úmyslně a vědomě. Kromě toho ještě navíc existuje tak

zvané sebeobětování. Pokud jde o příčiny, mohou se sebevrahové

vynořit hromadně. Příroda za to ale asi nemůže, podle Masaryka

třeba nehrají žádnou roli roční období. Pokud jde o korelaci, tedy

společný výskyt, je tomu jinak s ohledem na vzdělání. Vzdělané

národy se totiž sebevraždí častěji.“

„Takže patřím do rizikové skupiny?“

„Zcela jistě, Destiny. Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdybyste

byla negramotná. Protože právě polovzdělanost prý vede k vyšší

sebevražednosti. Tak se učte! Kromě toho je ještě důležitý vliv

duševních chorob a sociální situace. Prostředí, kde vládne chu

doba, bují prostituce a zločinnost a tak dále, člověku na dobrém

životním pocitu nepřidá.“

„Zločincům možná dobrý životní pocit dodává, proč by to ji

nak dělali?“ poznamenala a zase vyfoukla kouř. Usoudil jsem, že

ví o životě možná ledacos, ale ve slumu určitě nevyrůstala.


13© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

„K tomu se dostaneme, jen co probereme sebevraždy a další

zajímavá témata. Něco pro stručnost vynecháme, třeba druhy se

bevražd, že se lidé často spíše věší, než že by zvolili jiné metody

a tak dále. Lidé jsou nicméně vynalézaví i v této oblasti. Seneca

napsal už v 1. století po Kristu: ‚Vybíráme si dobře lo, chceme-li

se nalodit, nebo dům, kde chceme bydlet. Stejně tak máme právo

vybrat si prostředek k odchodu ze života. Ve smrti bychom měli

více než v čemkoli jiném uplatnit vlastní volbu.‘“

„To řekl hezky, ale ono zas těch způsobů tolik nebude.“

„Nemylte se. V roce 1969 se Světová zdravotnická organizace

věnovala prostředkům a důvodům sebevražd. Studie ukázaly, že

lidé si vzali život z 989 rozličných důvodů, a to hned 83 způsoby.

Neptejte se mě, které to byly, vážně nevím. Ale to je spíše tech

nická záležitost, a pokud jde o motivy, tak také psychologická.

Zajímat vás snad může Masarykův názor, že jsou to třeba umělci,

kdo jsou často melancholicky a pesimisticky naladěni, napří

klad takoví Edgar Allan Poe, Goethe, Gogol. Milostný román

Johanna Wolfganga von Goethe Utrpení mladého Werthera z roku

1774, který popisuje utrpení nešastně zamilovaného, končí se

bevraždou, což prý inspirovalo mnoho mladých lidí ke stejnému

konci.“

„Asi máte pravdu s tou negramotností. Kdo si to nemohl pře

číst, nemohl na takový nápad přijít.“

„Přinejmenším ne na základě četby. Ale lidé páchali sebe

vraždy i bez toho, že by si o tom četli. Příčiny mohou být různé.

Tak třeba Emile Durkheim napsal: ‚Sebevražda je činem člověka,

jenž si sáhne na život ve stavu pomatenosti. Všichni kandidáti se

bevraždy jsou pomatení.‘ Napsal to v práci Sebevražda: sociologická

studie, kterou vydal v Paříži roku 1897 a...“


14 © Ja© Jndoure

„Počkejte,“ napadlo ji. „Takže ji napsal až po Masarykovi?“

„Dějiny nejsou spravedlivé. Durkheim byl prostě Francouz,

proto je jeho kniha slavnější. Tak to na světě chodí. Durkheim

si všiml, že sebevražednost je vyšší v protestantských zemích

než v katolických. Podle něj mají katolíci vyšší sociální kon

trolu, takže se tam lidé sebevraždí méně. Katolická společnost

má podle něj normální úroveň integrace, zatímco protestantská

nízkou. Pozdější kritici říkali, že vycházel ze starších dat a že šlo

o data z německy mluvících zemí. Důležitější je ale jeho klasické

členění sebevražd. Takzvaná altruistická sebevražda je motivo

vaná snahou pomoci druhým. Třeba za hladomoru se člen ro

diny obětuje pro přežití ostatních. Anomická sebevražda vychází

z pocitu jedince, že nic nemá smysl, společnost je na nic a její

hodnoty taky. A nakonec egoistická sebevražda vychází z pocitu

těžkého selhání osoby, třeba když není dlouho schopen najít práci

nebo když hrozí, že bude odhalen jako defraudant.“

„Ano, třeba David Lodge má v jednom románu postavu pro

fesora, který se oběsí těsně předtím, než mu policie ve fakultním

počítači odhalí dětskou pornografii. A tohle profesoři dělají?“

„Jestli páchají sebevraždy? No tak...“

„Ale ne, to druhé.“

„Profesoři dělají ledacos. Někteří podporovali válečné zlo

činy,“ zamluvil jsem to. „Ale toho pochmurného tématu už ra

ději nechme. Tohle všechno si povídáme, aby bylo jasné, co je to

socio logická imaginace. Že když někdo skočí do rybníka s úmys

lem nevyplavat, není nutné ho zahrabat u zdi s tím, že byl smr

telný hříšník, protože byl třeba jen ‚nějakej divnej‘.“

„To se s hříšníky dělalo? To byla nějaká speciální ze, u které

se zakopávali?“


15© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

„Ale Destiny, už ztrácíme společný kulturní jazyk. Sebevrazi

nemohli být pohřbeni na hřbitově do posvěcené půdy, tak je uklá

dali ke zdi. Na takové místo hanby, jako ve třídě, když někdo zlobí.

Vlastně je to hezká ukázka toho, jak společenské vztahy překračují

i smrt. Být pohřben u zdi, na křižovatce nebo v lese znamenalo

posmrtné vyloučení ze společnosti. Třeba autor slavné vánoční

mše Jakub Jan Ryba, který spáchal sebevraždu, byl pohřben v lese.“

„Takže v kostele ho hrát mohou, ale dva metry na hřbitově mu

křesané nedali.“

„Učíte se rychle! Už vidíte, že společnost není ve svých názo

rech a postupech tak konzistentní, jak se navenek někdy tváří. Tato

podivná praxe ale byla opuštěna. Prostě proto, že i církve seznaly,

že nikdo neví, co se v posledních okamžicích v hlavě člověka děje.

Ale já mám pořád sklon podléhat vaší mladické nesoustředěnosti.“

„To neva. Celkem už jste mě tak trochu přesvědčil, že by socio

logie mohla mít něco společného s praktickým životem. I když si

pořád myslím, že kdybych náhodou dostala nějaké sebevražedné

nápady, půjdu spíš za psychologem než za sociologem.“

„Jistě. Protože se sebou a svým osudem můžete něco dělat

jenom vy. Nemůžete třeba snížit nezaměstnanost ve státě o pět

procent, aby se ulevilo otci vaší kamarádky. Pokud jde o osobní

problémy, sociolog a psycholog vám k věci něco řeknou, každý

ze své strany. Sociolog vám sdělí, že nejste ojedinělý případ, když

jsou vás desetitisíce nebo statisíce. Psycholog vám naznačí, co je

pro vás v dané věci individuálně třeba. Oba přístupy snad mo

hou pomoct k tomu, aby se člověk nezbláznil dřív, než je nutno.

I když je to trochu paradox, protože jak říká jedno úsloví, na po

čátku sociologie stojí šílenec.“

„A to byl kdo?“ s novým zájmem vyhrkla Destiny.


16 © Ja© Jndoure

„To je právě ta historie sociologie, o které jste nechtěla nic sly

šet. Víte co, je pozdě večer, pro vás ne, ale pro mě už trochu ano.

Chcete ještě nějaké pokračování?“

„No jasně,“ zahlaholila.

Bylo jasné, že tak snadno se jí už nezbavím.

* * *

„Tak jak to bylo s těmi šílenci?“ zajímala se druhého večera

hned po formálním pozdravu.

Dnes si na sebe vzala černou minisukni a černé punčochy,

černé triko s decentním, ale přece jen nápadným výstřihem.

„Chtěl jsem s vámi mluvit o sociologii, ale začali jsme sebe

vraždami a pokračujeme šílenci.“

„Pokud jde o šílenství, je to vždycky zajímavé. Jak se říká,

všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo.“

Nechal jsem si pro sebe, že tento výrok jsem znal už v době,

kdy nebyla na světě.

„Kdybychom to vzali ještě víc zeširoka, mohli bychom na

vázat na Shakespearův výrok, že vymknuta z kloubů doba šílí.

Lidé řešili uspořádání společnosti vždycky, ale pracovně můžeme

za jeden bod zlomu považovat Velkou francouzskou revoluci.

Společenský řád trvající staletí se náhle zhroutil. Lidé začali uva

žovat, proč se to stalo. Doba byla šílená a intelektuálové znepo

kojeni. Na počátku vlastně stála snaha, jak šílenství změn zarazit.“

„Co je děsilo? Francouzská revoluce, to byl pokrok, ne? Tak

jsme se to učili.“

„Ono záleží na úhlu pohledu, jak říká v jednom stripu ko

cour Garfield. Masové popravy, a nakonec krach revoluce, nástup


17© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

Napoleona, restaurace monarchie, další revoluce, to všechno

znamenalo značné utrpení lidí. Vedle toho samozřejmě máte ko

nec privilegií pro některé společenské vrstvy. Ale pokud myslící

člověk stojí uprostřed chaotického víru, vrtá mu to hlavou. Proč

se to děje, co se stalo, musí to být zrovna takhle? Dá se s tím něco

dělat? Pokud možno takzvaně vědecky?“

„Kdo s tím přišel?“

„Auguste Comte, francouzský myslitel, který žil v letech 1798

až 1857. Jak vidíte, Francouzská revoluce proběhla dřív, než se

narodil. Comte byl sekretářem filozofa jménem Claude Henri

de Rouvroy, comte de Saint-Simon, oni dříve mívali lidé dlouhá

jména, zvláště šlechtici. I Saint-Simona můžeme považovat za

zakladatele sociologie a právě o něm bylo mimochodem taky ře

čeno, že to je ‚jasnozřivý šílenec‘.

Ale zůstaňme u Comta. Ten považoval sociologii za krá

lovnu věd. Dokonce vytvořil projekt Pozitivistické církve, ně

kdy se jí také říká Náboženství humanity. Sociologové měli být

kněžími tohoto kultu. V druhé polovině 19. století pak skutečně

taková církev vznikla a ve Francii a v Brazílii byly budovány tak

zvané chrámy humanity. V Brazílii ostatně tahle církev funguje

dodnes.“

„Takže já bych vlastně mohla být kněžkou sociologické církve,“

zasnila se Destiny a protáhla se slastně jako kočka v očekávání

myši s mlékem.

„Minula jste se dobou,“ pokrčil jsem rameny. „Dnes už byste

mohla být nanejvýš sociologickou múzou. Ale stála byste v dobré

historické tradici. Comte měl také svou múzu.“

„Ten suchý stařík?“ podivila se, protože se jí zřejmě vybavily

dobové myslitelovy portréty z učebnice pro II. stupeň.


18 © Ja© Jndoure

„No právě, to s tím souvisí. Byl to velmi systematický a pe

dantický muž. To víte, byl to koneckonců pozitivista. Ani jeho

přátelé jej nepovažovali za dobrého spisovatele. Během několika

desetiletí si vytvořil zvláštní styl psaní. Žádná věta neměla být

delší než dva řádky rukopisu. Žádný odstavec neměl obsahovat

více než sedm vět. Žádné slovo se nesmělo objevit v téže větě

dvakrát, kromě jednoduchých jednoslabičných sloves. Jeho práce

měly mít sedm kapitol a každá tři části a tak dále.“

„Br,“ otřásla se Destiny, těžko říct, zda nechutí, nebo zděšením.

„Však si prošel svým. Vzal si v roce 1825 jistou Caroline

Massinovou, ale manželství se nepodařilo, odešli od sebe v roce 1842.

K obratu v jeho životě došlo, když se v roce 1844 seznámil s Clotildou

de Vaux, vzdělanou dámou. Její manžel se zadlužil, prchnul od ní do

Belgie a ona nedostala povolení k rozvodu. Comte se do ní zamiloval,

nicméně jejich vztah zůstal platonický. Když pak v roce 1846 ve svých

jednatřiceti letech zemřela, stala se pro něj předmětem zbožňovacího

kultu. Když umírala, zamkl Comte dveře do místnosti a nechtěl k je

jímu loži pustit ani příbuzné. Těm se to asi nelíbilo.“

„V jednatřiceti umřela? To je smutný osud. Taky pro něj, když

konečně našel někoho, kdo ho přivedl na jiné myšlenky.“

„Určitě! I když – jak se říká – dřív se víc umíralo a lidé byli na

tento fakt zvyklejší. Tím myslím ty, kdo zatím přežili.“

„Počkejte, já nejsem ve statistice velké lumen, ale nakonec

umře tolik lidí, kolik se narodilo, ne?“

„Bohužel, ale chce se tím říct, že smrt byla během životní

dráhy více rozprostřena. Umíralo mnohem více dětí, matek při

porodu a tak dále.“

„Vždycky skončíme u smrti, a to jsme nadějně začínali aspoň

šílenstvím.“


19© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

„Vrátíme se k němu. Ke Comtovi a jeho zvláštnostem ještě

dodejme, že hlásal takzvanou cerebrální hygienu, což znamenalo,

že odmítal číst díla jiných lidí, aby se jeho mysl neznečistila ci

zími idejemi.“

„Takhle by dneska sociologii nevystudoval.“

„Určitě ne. Ale možná by ji mohl učit.“

Ocenila to přiměřeně decentním smíchem.

„Je ale potřeba ještě dnes mluvit o těch stařících?“ zeptala se

s bezohledností vlastní mládí.

„Přiměřeně. Především proto, abychom nemuseli znova obje

vovat objevené nebo opakovat staré chyby.“

„A k čemu je mi tedy Comte dnes?“

„Tak předně je to příběh o jedné velké ambici, kterou spo

lečenské vědy měly a kterou nenaplnily tak, jak si zakladatelé

mysleli. Není jen nauka, kterou dává Comte, ale také poučení

z Comta. Ale přece jen k té nauce. Aby bylo jasno, já bych rád

mluvil o tom, co se týká vás, ale na začátek bychom si mohli

přece jen popovídat o otcích zakladatelích, na kterých obor stojí

asi tak jako v indických představách svět na slonech. Pak toho

necháme a podíváme se na to, co podle sociologie mladou dívku

v životě čeká a nemine.“

„A jak by to sociologie mohla vědět?“

„Jsou přece nějaké společenské zákony.“

„Ale já mám svobodnou vůli.“

„Zkusila jste se někdy odnaučit kouřit?“

„Stokrát, ale dopadlo to vždycky bledě. Dneska nekouřím, pro

tože nemám chu. Ale dostanu ji před spaním a pak se nepřemůžu.“

„Tak vidíte, jak je to s tou svobodnou vůlí v praxi. Ale to nic,

berte to jen jako vtip. O svobodnou vůli se vedou zajímavé spory.


20 © Ja© Jndoure

Máte to jako s těmi sebevraždami. Všichni mají svobodnou vůli,

nebo aspoň skoro všichni, ale sebevražd, jak jsme si už řekli, bude

příští rok asi tak stejně jako letos. Někteří lidé nemají slovo zákon

rádi, a mluví proto raději o pravidelnostech.“

Zavrtěla hlavou, něco se jí na tom stejně nezdálo. Rozhodl

jsem se vrátit ke Comtovi.

„Comtovo dílo bylo reakcí na Francouzskou revoluci

a osvícenství.“

„Co měl proti osvícenství a revoluci? My se ve škole vždycky

učili, že to byly dobré věci. Lidé začali kriticky myslet a osvobo

dili se od jha feudálů a církve.“

„Nějakým způsobem asi ano, ale na druhou stranu bylo kolem

toho hodně zmatku, poprav a demagogie. Proto Comte zavedl

pojem pozitivismus, aby bylo možné se očistit od negativního

vlivu osvícenství. Nemyslel si, na rozdíl od některých jiných, že

je možné se vrátit do středověku. Na to už věda a průmysl dospěly

příliš daleko. Přišel také s pojmem sociální fyziky. Tím dával na

jevo, že sociologie, jak tomu říkal později, je stejně tak vědou jako

takzvané tvrdé vědy. Šel ve svém sebevědomí dokonce ještě dál,

byl přesvědčen, že jeho sociální fyzika bude dominantní vědou.

Bude se zabývat tím, co nazýval sociální statika, tedy studovat

struktury, které již existují, a sociální dynamiku, tedy sociální

změnu. Víc ho ale zajímalo to druhé.“

„Proč?“

„Asi že se mu nelíbilo, k jakým změnám došlo. Zároveň chtěl

změny způsobit.“

„Ale byl přece proti revoluci.“

„Jasně. Na to ještě narazíte v dějinách sociologie mnohokrát,

na spor o to, jestli se má ke změně dospět naráz na barikádách,


21© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

nebo se to má dělat postupně. Evoluce, nebo revoluce. Střelba

a věšení, nebo poučovat dělníky v nějakých kroužcích a postupně

se domoci větších práv, by třeba nátlakem, ale bez krve.“

„A vy si myslíte co?“

„Jako učitel to jen popisuju, ale jako člověk se kloním k tomu

druhému. Jen uděláme odbočku od Comta, ale snad k věci, po

kud jde o revoluce. Anglický spisovatel Gilbert K. Chesterton po

pisuje v jedné povídce, jak se radní rozhodli zbourat na náměstí

lampu plynového osvětlení. Jednomu z radních patřil obchod se

šrotem, tak se chtěl zmocnit železa, další byl členem elektrárenské

společnosti a měl zájem na tom, zavést elektrické světlo. Třetí byl

alkoholik a měděné trubky by se mu hodily na pálení slivovice.

Starosta si nebyl jistý. Tak pozval na schůzi řeholníka a chtěl sly

šet jeho názor. Řeholník promluvil o smyslu a filozofii světla. To

radní naštvalo a večer lampu prostě zbourali. Nastala tma a chaos.

Tak se otázka světla musela řešit znova, ale jak Chesterton pozna

menává, mohlo se diskutovat za světla.“

„Problém je, že u zkoušky si budu pomatovat tohle, a na so

ciální dynamiku a Comta zapomenu.“

„Nestudujete jen kvůli zkouškám, bude se vám to hodit, až

budete sedět na ministerstvu zahraničí, nebo aspoň v kavárně.

Jde ale o to, že všechno rozbít nemá cenu, že je lepší vývoj. Proto

je základním kamenem Comtovy nauky zákon tří stadií. Jsou to

fáze, kterými prochází nejen celý svět, ale také skupiny, společ

nosti, věda, jednotlivci. První stadium je ‚teologické‘. Podle něj

v něm svět žil někdy do roku 1300. Je to doba víry v nadpřiro

zené síly, lidé si božstva představují podle sebe, společenský a fy

zický svět je považován za Boží dílo. Druhé stadium nazývá me

tafyzické a odehrává se někdy mezi lety 1300 až 1800. Je to doba


22 © Ja© Jndoure

charakterizovaná tím, že všechno mohou vysvětlit abstraktní síly

jako ‚příroda‘, nikoli Bůh. A nakonec je tu někdy po roce 1800

období pozitivistické. Lidé už nehledají absolutní příčiny, jako je

Bůh nebo příroda, a místo toho pozorují společenský a přírodní

svět a hledají zákony, které v něm působí.“

„Zní to celkem věrohodně.“

„Jako všechno, co je úhledně zaškatulkované. Ale to nevadí.

Důležité je, co všechno z toho Comte vyvodil. Soudil, že za spo

lečenským nepořádkem vězí nepořádek intelektuální. Teprve až

se prosadí pozitivismus, bude nepokojům konec. Je třeba inte

lektuální změny, k jiným revolucím není důvodu. Jednotlivci se

Comtova sociologie nezabývá. Začíná až od větších společen

ských jednotek, jako je třeba rodina. Ve společnosti přikládal

velký důraz konsensu. Konflikt mezi dělníky a kapitalisty nebyl

pro něj předmětem zájmu. Věřil, že můžeme o sociálním uni

verzu sbírat data a potom je ověřovat.“

Destiny při mém dlouhém výkladu skoro usnula. Zbytky

ostražitosti jí sice bránily upadnout do spánku, ale bylo zřejmé,

že ještě pár vět o osvícenství a pozitivismu a dívka padne do

temnot. Navrhl jsem tedy dopít sklenku a odebrat se do říše

snů. Radostně souhlasila, ale trvala na tom, že se příštího večera

sejdeme zase. Chtěl jsem vědět, jestli by pro ni nebylo zábavnější

jít někam s vrstevníky pobavit se. Zatvářila se uraženě a pravila,

že vrstevníků si užije dost přes den, že jsou to beztak dost slepice

a ucha a že si radši poslechne něco chytrého, z čeho něco má.

Když takto postaršímu muži zalichotila, odebrala se pružným

krokem ke svému pokoji.

* * *


23© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

Třetí večer dorazila Destiny v minišatečkách s thajským vzo

rem velké rybí kostry. Na první pohled nebylo zřejmé, zda jsou

to ještě šaty, nebo už se jedná o delší tričko. V každém případě

jí to slušelo, ale Destiny byla typem ženy, které sluší všechno.

Překvapila tím, že tentokrát donesla láhev vína ona.

„Děláte si škodu,“ řekl jsem starosvětsky, ale potěšilo mě to.

„Ale nedělám,“ pravila upřímně. „Sebrala jsem láhev u nás

z ledničky. Zbyla nám z párty, kterou do noci pořádali, a navíc

si myslím, že by neměli tolik chlastat. My to ale použijeme k in

telektuálním účelům. Čeká nás ještě nějaký další sociologický

stařík, bez kterého by nebyla sociologie?“

„Sociologie by byla v každém případě. Svým způsobem byl

sociologem už Platón nebo svatý Augustin, protože uvažovali

o společnosti. A taky jím byl pán jménem ibn Chaldún.“

„To byl kdo? Zní to jako jméno nějakého ajatolláha.“

„No, byl to arabský myslitel, zřejmě dost vzdělaný pán. Víme

toho o něm dost hlavně proto, že nám po sobě zanechal seznam

své četby. Víme také, že se naučil zpaměti Korán, znal islámské

právo a arabskou literaturu. Působil jako sekretář marockého sul

tána, ale pak ho zavřeli pro podezření z nějakého spiknutí. Nový

panovník ho propustil, ale on pak znovu upadl v nemilost. Jsou

prostě takové typy lidí. Nakonec odešel do španělské Granady.

To už mu bylo asi dvaatřicet, takže žádný stařík. Poté ještě dost

často cestoval a pořád byl z něčeho podezřelý. Nebudeme se tím

ale příliš dlouho zabývat. V podstatě jde o to, že tento člověk,

který byl z našeho hlediska historik, psal o tématech označova

ných dnes za sociologická. Píše třeba o sociálním konfliktu, způ

sobech života – usedlém a nomádském –, o skupinové solidaritě

a ekonomice. Už toho ale necháme a podíváme se raději rovnou


24 © Ja© Jndoure

na Emila Durkheima. Já mám pořád sklon odbočovat a postu

pujeme pomalu. Vy pak pojedete domů a tento nalévací kurz

nedokončíme.“

„Tak vpřed!“ řekla a nalila do skleniček mně i sobě. Asi to není

úplně podle společenských pravidel, ale říkejte si něco mládeži.

„Budeme tedy mluvit o člověku, kterého jsme už zmínili,

když jsme mluvili o pochmurném tématu sebevražd, o Emilu

Durkheimovi, který žil na přelomu 19. a 20. století a zemřel rok

před koncem první světové války. Narodil se rok poté, co ze

mřel Comte, což je taky symbolické. Kdy to bylo, si někdy do

hledáte. Stejně jako Comte se stavěl kriticky k osvícenství. Ti dva

se lišili v tom, že Comte stál celý život v podstatě mimo akade

mické kruhy, zatímco Durkheim udělal ze sociologie univerzitní

disciplínu.“

„Založil si vlastní obor.“

„Ano, a to je v mnohém ideální. V každém případě se mu

nelíbily společenské nepořádky a domníval se, že je možné je

postupně napravovat. Jak postupoval? V roce 1895 napsal knihu

Pravidla sociologické metody. V ní se objevuje klíčové slovo, na které

narazíte ještě milionkrát: sociální fakt. Sociologie má zkoumat

sociální fakta. Zapamatujte si, že sociální fakta jsou jako věci. Jsou

to síly vůči člověku vnější a působí na něj donucující silou. Patří

sem třeba právo nebo morální představy. Vidět to není, ale dů

sledky to má dost hmatatelné. Stačí porušit nějaký zákon, a když

vás chytnou, hned se abstraktní zákon změní v dost tvrdou ‚věc‘.

Právě v této souvislosti píše o sebevraždě, hledá souvislost mezi

chováním jednotlivce a jeho sociálními příčinami. Proč ji spáchal

pan A nebo pan B, ho nezajímá. Důležité je, že třeba válka nebo

ekonomická krize mohou vyvolat kolektivní depresi. A také to,


25© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

k jaké společenské skupině člověk patří, zda je ženatý, nebo svo

bodný a tak dále. V Pravidlech sociologické metody Durkheim rozli

šuje mezi materiálními a nemateriálními sociálními fakty. Více

ho zajímají ta nemateriální, především kultura a instituce. K těm materiálním patří třeba byrokracie. Už jeho prvním větším dílem byla kniha Společenská dělba práce z roku 1893. V ní se ptá, co

vlastně drží společnost pohromadě.“

„Jak to myslíte, drží pohromadě?“

„Je příznačné, že se ptáte, Destiny. Nám připadá samozřejmé,

že společnost tak nějak funguje, i když na ni všichni ze všech sil

nadávají. My jsme ale nezažili žádný velký rozvrat a pamětníků

poslední války ubývá. Durkheim proto soudil, že dřívější společ

nosti byly drženy pohromadě především nemateriálními sociálními fakty, jakýmsi kolektivním vědomím, především sdílenou morálkou.“

„To byly časy, když se ještě dalo věřit ve všeobecně sdílenou

morálku. Kdybych včera na mejdanu použila takový obrat, byla

bych za větší podivínku než naše ročníková promiskuitní alkoholová víla Andrejka. Tu mají sice všichni za pošuka, ale celkem se

jí nikdo nediví. Já kdybych přišla s hlásáním všeobecné morálky,

abychom slepili společnost dohromady, asi bych se znemožnila.“

„Obávám se, Destiny.“

„Musely to být svým způsobem krásné časy.“

„Možná, ale v něčem taky ne. Já vám ještě něco ocituju. Třeba

to, co píše rakouský židovský spisovatel Stefan Zweig ve své

knize Svět včerejška. Popisuje tam, jak tehdejší svět prožíval začátek první světové války: ‚Příští ráno v Rakousku. Na každé sta

nici vylepovali vyhlášky, které oznamovaly všeobecnou mobili

zaci. Vlaky se plnily čerstvě narukovanými rekruty, prapory vlály,


26 © Ja© Jndoure

hudba duněla, celou Vídeň jsem nalezl v jakési závrati. První úlek

z války, kterou nikdo nechtěl, ani národy, ani vláda, z této války,

která diplomatům, kteří si s ní zahrávali a zastrašovali, vyklouzla

z nešikovné ruky a proti jejich vůli se proměnila v náhlé opojení.

V ulicích se formovaly průvody, všude najednou vlály prapory,

stuhy a hudba hrála, mladí rekruti vítězoslavně pochodovali a je

jich obličeje byly naplněny jasem, protože lidé jim provolávali

slávu, jim, těm malým, nevýznamným lidem všedního dne, kte

rých si jinak nikdo nevšímal a nikdo je neoslavoval.‘“

„Nebylo to trochu jako pak za Hitlera?“ poznamenala Destiny.

„Určitě to byl podobný mechanismus. Ale všimněte si, že

tehdy už lidé zkušenost hrozné války měli. Však také Hitler

využil zklamání z prohry a pocitu ponížení. Na filmových do

kumentech ale také vidíte jiný obraz, než jaký líčí Zweig. Žádní

veselí rekruti a rakousko -uherská veselice, nýbrž sevřené šiky po

chodujících, kteří mají stejně ocelové ksichty, jako mají přilby.“

„Kdyby to viděl Durkheim, asi by se divil, jak daleko dospěl

svět sdílené morálky.“

„Myslím, že před koncem první světové války už bylo jasné, že

se rodí něco nového. Jasný svět pravidel, kde si člověk v rakousko

-uherské říši mohl spočítat, kolik peněz bude mít během svého

úředního postupu, jak mají vypadat školní osnovy, svět, kde

mohl důvěřovat pevnosti měny a kde se vyplatilo neriskovat, ale

spíše poctivě měšansky pracovat na svém spokojeném osudu,

nenávratně skončil.“

„Během jednoho léta v roce 1914 byl konec.“

„Přinejmenším jeden z konců. Ani dvacet let po této válce lidé

nevěděli, že nežijí v míru, ale jen v dočasném příměří. Také se

někdy říká, že ty dvě světové války byly ve skutečnosti jen jednou


27© Jandourek,u20r1no4n,nPtár©nra,l1s2k.rn1hdh

válkou s dvacetiletou přestávkou. Durkheim, který chtěl sociální

stabilitu, se této pohromy musel dožít. A co hůř, ve válce v roce

1915 zahynul Durkheimův syn André, což otce zdrtilo a už se

z toho nikdy nevzpamatoval. Zemřel dva roky potom a ani konce

války už se nedočkal.“

Destiny mě přerušila. „Jsou kolem sociologie vůbec nějaké

dobré konce? Všude samý šílenec, sebevraždy, konflikty... Co

třeba něco příjemného?“

„Ale jistě, nebojte se, sociologie, to je taky hodně legrace.

K tomu se dostaneme. Ale pokud zítra přijdete, budete ještě mu

set přežít Karla Marxe.“

„S vámi přežiju cokoli,“ zavrněla jako kočka a já začal mít po

cit, že sociologie může být skutečně zábavná, ale že je taky dost

nebezpečná.

* * *

Tentokrát svým oděvem Destiny ohromila. Přišla v rudém

tričku, na kterém byl Che Guevara.

„Myslela jsem si, že by se to tak nějak stylově hodilo, když bude

řeč o Marxovi,“ řekla poněkud ostýchavě, když si všimla mého

upřeného pohledu, který překvapivě nesměřoval k jejím ženským

přednostem, ale k odhodlané tváři světového revolucionáře.

„Zcela jistě. Jen mě vždycky pobaví, když si uvědomím, jak

populární je mezi mládeží tenhle člověk, který se podílel na

popravách.“

„Na popravách?“

„Vedou se spory o to, jestli jim velel s chutí, jak říká kubánská

opozice, nebo naopak omilostnil tolik lidí, kolik jen bylo možné.


28 © Ja© Jndoure

Jisté je, že se pod ním popravovalo, a všechny strany se shodují

na tom, že patřil k tvrdým mužům a nebral žádné ohledy. Pokud

šlo o zájem revoluce, popravčí čety a kolektivní vina mu nebyly

nijak cizí. Levicoví badatelé samozřejmě tvrdí, že revolucionáři

popravovali kriminální živly a zrádce, ale po našich vlastních

zkušenostech s tím, jak snadno se člověk za jistých poměrů stane

v očích revolucionářů kriminálním živlem, můžeme mít jisté

pochybnosti.“

Trochu posmutněla.

„Tak já bych si ho klidně sundala, kdyby vám to...“

„Ne, ne,“ přerušil jsem ji rychle. „Naopak, docela se nám to

bude hodit, až se dáme do toho Marxe.“

Dnes nedonesla víno a komentovala to slovy, že „oni“ to

všechno vychlastali a nestačila před nimi nic ukrýt a že příště

bude ostražitější.

„Tak s tím Marxem,“ začal jsem. „Co víte o Marxovi?“

„Kamarádil se s Engelsem, psal o třídním boji a vynalezl

komunismus.“

„I tak by se to dalo říct. Tak to vezměme od začátku. Marx,

který spatřil světlo světa v roce 1818, což se dobře pamatuje, po

cházel ze starého rabínského rodu. Byla to středostavovská ro

dina, která v mnohém sdílela osudy svých současníků. Aby mohl

otec zastávat místo ve státní správě, nechal se pokřtít. Takhle se

malý Karl seznámil s náboženstvím jako s utilitární záležitostí

a není divu, že náboženstvím později tolik pohrdal. Možná pro

šel krátkým náboženským obdobím, ale z jeho rané tvorby se

zachovaly nějaké verše se satanistickými motivy, což pak mnoha

křesanům činilo radost. Když chcete někoho zesměšnit, na

jděte cokoli z jeho dětství a mládí, to zabere. Ještě že tehdy nebyl




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist