načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prózy II -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 5 - Jaroslav Hutka

Prózy II -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 5

Elektronická kniha: Prózy II -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 5
Autor:

Pátý svazek Spisů Jaroslava Hutky přináší českým čtenářům zatím největší překvapení: shrnuje všechny prózy, které Jaroslav Hutka napsal v holandském exilu v letech 1978-1989 a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 653
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-2936-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pátý svazek Spisů Jaroslava Hutky přináší českým čtenářům zatím největší překvapení: shrnuje všechny prózy, které Jaroslav Hutka napsal v holandském exilu v letech 1978-1989 a které byly - s výjimkou novely Noční vlak - dodnes zcela neznámé a vycházejí zde poprvé. V úvodní Cestě do království zaznamenává Hutka s mimořádnou pečlivostí poslední týdny svého života v Praze v roce 1978 a vytváří tak jedinečné nadčasové svědectví o povaze a fungování normalizačního režimu v Československu. Ve čtyřech povídkách z roku 1984 se Hutka ve vzpomínkách vrací do svého mládí v 60. letech a reflektuje i neutěšenou přítomnost svého života v exilu. O následné rozsáhlé próze Dvouseta, psané na sklonku roku 1984, je bez nadsázky možno říci, že jde o vůbec nejotevřenější a nejintimnější vylíčení manželské krize, které kdy v české literatuře vzniklo. Hutka prózu psal pro svou tehdejší manželku a vylíčil v ní tolik ze vzájemného soužití muže a ženy, kolik jen papír dokáže unést. Vrcholem svazku jsou rozsáhlé Dopisy Ivanovi z roku 1985, fiktivní dopisy spisovateli Ivanu Klímovi do Prahy, v nichž Hutka líčí svůj život v exilu zejména ze stránky společenské, politické a existenciální. I zde otevřenost, upřímnost a detailnost líčení, s níž zpěvák ve své vlasti zakázaný kritizuje soudobou západní konzumní společnost a její fungování, nemá v české literatuře obdoby. Svazek uzavírají tři pohádky, které Hutka napsal pro své dcery po návratu do vlasti na počátku 90. let.

Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Hutka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2012




GALÉN


Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo

přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného

záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství.

© Galén, 2012

© Jaroslav Hutka, 2012

Commentary © Adéla Petruželková, 2012

ISBN 978-80-7262-936-7 (PDF)

ISBN 978-80-7262-937-4 (PDF pro čtečky)




9

Z pohledu geologického jsou Čechy předělovým územím. Prameny se zde

rozdělují na dvě světové strany, na jih a sever. Toto území je střechou, ze

které pořád něco odtéká a kam nic nepřitéká. A zdá se, že není v dohledu

možnost, aby se to, co zde pramení, zde také zachovalo. Sám jsem v této

chvíli místním pramenem, o kterém jsou mnozí přesvědčeni, že má svou

sílu a čistotu, a za čtrnáct dní mám překročit hranice, odejít, emigrovat.

Život člověka se srovnává s řekou, ale řeka nemůže opustit místo svého začátku, musí zůstat ve svém toku, patří ke krajině, kterou vytváří,ovlivňuje, kterou protéká. Je mocnější než člověk, ale to je též její slabost, zůstává. Člověk, i když má svůj pramen, odnáší si ho s sebou, nese si ho v sobě, nese v sobě celou délku toku i moře, ve kterém končí. A pokud má sílu, může pramen přesadit a svůj vlastní tok přelít na jiné místo a svým t e č e n í m stvořit novou zemi a nové moře, ovšem může i zaniknout.

Kým jsme a kde jsme? To je otázka, kterou klademe sami sobě a je to zároveň otázka, kterou nám pokládá svět, a z obou stran může být otázka položena tak, že odpověď na  ni vzniká buď sama od  sebe, anebo je nezodpověditelná. Teprve pohybem nacházíme život kolem sebe a těkáním se nám zjevují barvy, světla a stíny a celá modelace. Teprve změnou míst můžeme zjišťovat, že naše vlastní místa existují a že jsou stabilní. Vše, kde se zastavíme anebo na čem ulpíme v našem pohledu a v naší duši, šedne. Nejsme schopni vnímat skutečný svět, jsme schopni pouze pozorovat jeho odraz v naší duši. V sobě máme stříbrné plátno, kam musí dopadat obrazy v rychlém sledu za sebou, abychom rozeznali pohyb.

Jsou lidé, kteří se vyjadřují postojem a činy, neústupností, tvrdostí ahmota jejich života vzniká z nárazů nebo facek reality. Jako by byli hlínou,která je modelována, nebo kamenem, který je tesán. Těch lidí je v Čechách maličko, a pokud jsou, drží se při zemi, aby na ně tvrdé ruce skutečnosti nedosáhly a aby si alespoň pro dobu příští mohli zachovat možnosttvarování. Skutečné sochy, ony velké politické osobnosti, které jsou schopny se skutečnosti nastavit, být vymodelováni nebo vytesáni a jako zřetelní se pak stávat tvůrci politiky a národního osudu, takových zde už půl století není.

Jsem voda, která doráží na zvápenatělou současnost, osahávám ji svým pozorováním a vyslovováním, a toto je ono moje Utkání se skálou.Svědectví, které dělá obraz světa na plátně našeho vnímání a naší duše zřetelnější. Vytváří prostor. Slovo ve chvíli, kdy se proti sobě posunou dvě divizevojáků, se zdá být zanebatelným, ale než se divize proti sobě vydaly, musel být někdo, kdo těmto událostem prostor dal, kdo ten prostor vyslovil.

Kristus vyslovil mohutný prostor lásky, soucitu a porozumění, v jehož vymezeních se ještě dodnes pohybujeme. A tak každý onen měkký člověk, který pozoruje a  vypráví, tvoří prostor. Zjevuje se tak věc obdivuhodná a  bohatá, ale zároveň vyzývající, neboť v  tomto novém prostoru vidíme bohatší odlesk prostorů minulých a  zašlých, které lze luštit a  objevovat na  předmětech, kterým jsme dali vyslovením svobodu. Z  jejich mrtvého náznaku vytváříme další prostory a výsledkem je harmonie, kdy světzačíná zrcadlit člověka a člověk začíná zrcadlit svět, a to lze prožít nejen jako svobodu, ale i jako záruku zachování světa.

Pohled ve chvíli dívání je už interpretací. Sledujeme jen to, co dopadá dovnitř nás, a nedopadá všechno a z toho ještě přebíráme a vidíme jen to, co jsme schopni číst. Zápas lidstva o pokrok a dějiny je zápas tétointerretace, toho, co jsme zahlédli sami v sobě, a z toho roste krajina pro vznik dějin. A  pokud se mi mým dalším životem podaří vyslovit a  prosvětlit prostory, které jsou v českém vnímání temné, slepé a smrtící, dokážu víc, než co vzniká z dialogu s nabubřelou policií.

Ruším své místo lucerny v jednom krásném koutě temného města, ale nechci se vzdát práva na toto město dál svítit. Jistě, že se může stát, že se natolik vzdálím, že sem nedopadne mé světlo ani jako světlo ténejmatnější hvězdy, možná gravitace mou dráhu zcela stočí a odmrští kamsi jinam, možná, že shořím letem v hustějším prostředí. Ale kým jsem dnes? Už rok žiju v pocitu, že mé světlo stejně zhaslo a to, čím jsem byl, z p ě v á k e m , to mě dnes ze všeho těší nejméně. Tedy jdu.

pondělí 2. října 1978

Vstal jsem pět minut předtím, než zazvonil budík, o půl sedmé, po čtyřech

hodinách spánku. Dana je nemocná a  je nutno jet s  autem embéčkem

na odhad, kvůli jeho převozu přes hranice. Málokdy se takhle brzy ráno

dostanu ven. Byl už cítit podzim a jízda autem byla pro mne svěží, doprava

fungovala dobře, každý spěchal a přitom svým spěchem nezdržoval.Podzim je doba, která se s Prahou shoduje, zralost a umírání, umírání v plné

síle, závěr po celistvém vyslovení, kratičké zastavení se pro uvědomění si

toho, čeho bylo dosaženo, a potom pád. Na parkovišti jsem byl z aut, které

jedou na odhad, první. Přišel silnější blonďatý technik v montérkácha začal to sepisovat.

„Vy se stěhujete?“

„Stěhuju.“

„Že vám to povolili. Můžete mi otevřít motor?“

„Povolili, a že ať si pospíším.“

„A co děláte?“

„Píšu a zpívám.“

„Beatovou muziku?“

„Ne. Písničky s kytarou a lidovky.“

„To jsou věci. A uživíte se tím venku?“

„Myslím že líp než tady.“

„Ale nese to, ne?“

„Tady moc ne. Malé honoráře a velké daně.“

„Ty gumy jsou celkem nové,“ prohlížel auto zespodu.

„Asi deset tisíc kilometrů.“

„Však já to píšu rozumně. Ale kdybyste třeba dělal automechanika nebo nějaké práce, které dělají Holanďani neradi, to byste se měl dobře, ne?“

„Asi jo.“

„Ale se zpíváním to bude horší, že?“

„Nevím. Možná. Přece jen jedu z nejpokrokovějšího režimudo temného feudalismu.“

„To jo,“ rozesmál se, „za chvíli přijde znalec, tak si počkejte.“

Za  mnou stáli dva mladíci sympatického zjevu v  mercedesu s  cizím číslem. Technik začal prohlížet jejich auto. Procházel jsem mezidesítkami aut po parkovišti a četl ceny, za které byla na prodej. Některá auta byla už hodně stará. Mezi auty bloudili tři staří otrhaní cikánia prohlíželi vůz za  vozem. Kousek dál byl pobuda se psem. Chvílemi se díval po autech, chvílemi se hádal se svým podvraťáckým psem. Vypadali, že sem chodili sledovat už své známé vozy, sledovat, které zmizely a které přibyly, a  večer v  hospodě si o  tom vyprávějí a  přemýšlejí o  tom. Je to svět jejich příběhů, potřeba proletariátu na svém nejbližšíma hmatatelném okolí sledovat dění světa, anebo alespoň to dění si svým nejbližším okolím vysvětlovat. Kdyby ještě žili ve světě svého jazyka, který byl dnes rozleptán odcizením, dokázali by jistě o těch autech a o tomtoparkovišti autobazaru vyprávět příběhy a zpívat písně a vyslovovat tím zároveň něco hlubšího o  sobě. I  zde jsou typy aut, které jsou krasavci, siláky, starci a smolnými tuláky, auta, která se zde objeví jen jednou a která se sem budou stále vracet. Přistoupil ke mně jeden ze sympatických hochů. Díval se na mou škodovku.

„Kam to prodáváš?“

„Stěhuju se s tím.“

„Jaks to udělal?“

„Psal jsem, co jsem si myslel.“

„Jo, to jsem slyšel, že politický pouštěj. Hele, ho pustili na vystěhování. To je věc!“ obrátil se ke kolegovi.

„Nebudeš se stydět tam jet s tímhle?“ ukázal ten druhý na mé auto.

„Mně je to jedno. Jede to a snad to dojede až tam.“

„No jasně. Podstatný je vypadnout. Kruci, kdybys nám dovedl poradit! Máš štěstí.“

„Hele, tamten se mně nelíbí,“ říkal první a ukazoval na novějšíhomercedesa, který stál v řadě za nimi a byl zrovna prohlížen.

„Stál tady pár měsíců. To číslo si pamatuju. Ale hlavně ten chlap se mně nelíbí.“

V mercedesu přijeli čtyři mužský. Jeden přitloustlý padesátník v bílé košili s kravatou se zlatou sponou a s vystupováním šéfa gangu a kolem něj tři mladí hoši, kteří vypadali jako jeho osobní stráž. Tvářili se, že svět sledují z  nejvyššího patra, a  přitom velmi dobře reagovali na  pokyny šéfa.

Ti dva hoši odjeli zaplatit složenku v  jiném mercedesu, který nechali venku. Tentýž typ. Asi s  tím kšeftujou. Ten chlap se jim nelíbil, byl nebezpečnou konkurencí, dělal ve  velkým a  to znamená, že se musel krýt politicky. Kdo ví, čím byl, ale z  hlediska tohodle monopolu byl pro tyto dva hochy smrtelným nebezpečím. Dovedu si představit, že tihle dva jen paběrkují na  okraji velkých kšeftů. Nakonec celá tato země s  veškerým obyvatelstvem je v soukromém vlastnictví jediné monopolní vrstvy, která dokázala to, o  čem se žádné mafii nezdálo. Patří jim i  soudy, i  věznice, i  policie a  ohrožuje je jen ten, kdo chce dělat živnost řádně, a  nejvíc je popudí remcalové mého typu, kteří se ptají na  obecnou morálku a  mají potřebu vyslovit věci tak, jak jsou. Zde se cítí ohroženi nejvíc, protože jako správní otrokáři své otroky nenávidí, protože je potřebují, a  bojí se jich, i když je ovládají. Kdyby někdo otrokům ten podvod vysvětlil a popudil je proti pánu, vyhráli by. Uviděli by, že je tím vykořisťovatelem a jen falešně osočuje své takzvané třídní nepřátele.

Stál jsem u dřevěné boudičky, čekal také se složenkou na znalce a cítil z toho všeho atmosféru Lhotákových obrazů a Hrabalových knih. Touto dřevěnou boudičkou protékají miliony a každý si do toho milionovéhopotrubí navrtal svůj vlastní kohoutek, kde si trochu odpouští do svého, proto také o to potrubí pečuje, ale největší část odteče těm na konci.Za boudičkou si hrála nehezká holka v ostře červených nepadnoucích kalhotech se štěnětem. Na parkoviště vešlo zase několik pobudů, potom několikdělníků v montérkách, kteří si odběhli z práce, a několik mladých manželských párů. Každý za svým snem. Štěně se válelo ve štěrku a zdálo se mi věčné a nezranitelné proti tomuto škaredému násilnému snu o pohodlnějšímživotě poháněném výbušným motorem.

Vrátil jsem se domů, do vyprazdňujícího se bytu, ze kterého se znovu stávají pouhé dvě místnosti, už předtím bez koupelny a  plynu. Musím nechat vypnout elektřinu.

Nasnídal jsem se, bylo jedenáct hodin a chtěl jsem si na hodinu lehnout vedle nemocné Dany, než budu muset na celnici. Zazvonil zvonek a přišel Jiří Dienstbier. Veselý hlučný muž s výrazným knírem, tmavší pletí,stále barevnými citovými příběhy a  s  pevným, vysoko postaveným místem v pozornosti policie. Hlučně se směje, ale nemůžu se ubránit dojmu, jako by v každém tom zasmání trochu pobrekával. Probrali jsme všechny staré a nové zavřené, soudy, které se chystají, všechny poslední výslechy a věci, které byly nově napsány. Žijeme už všichni zase bez telefonů a v novinách se o tom nepíše, a tak všechna setkání jsou provázena dlouhýmvyprávěním příběhů. Je třeba všechno říct každému zlášť a pořád dokola a vzniká tak zvláštní vypravěčský způsob, jakýsi baladický postup, kde se popíšetragédie a hned na ni parodie, pohled policie a pohled nás a pohled světa,vtiy z výslechů a drby ze společnosti, novinky ze světa a nejnicotnější osobní drobnosti. Vyprávěl jsem mu příběh Jirky Gruntoráda, zedníka, který byl před pár lety zavřen, mnoho měsíců strávil nespravedlivě ve vazbě, sám se hájil a u soudu se dokonce obhájil a vyhrál to. Ale ani se mu neomluvili, ani mu nedali náhradu za čas vazby a on se od základu rozhněval a urazil a přemýšlel o odvetě. Takže loni dal dohromady samizdatovénakladatelství a rozepisuje ty nejlepší knížky, které teď u nás vznikají, a zdá se mu, že to je to nejúčinnější, co může proti nespravedlnosti udělat.

„A to je pravda. Taky se pořád rozhoduji, že se pustím do něčehopodstatného, co má z historického hlediska hlubší smysl, ale pak zase někoho zavřou a mě to nasere a věnuju tomu zase veškerý čas,“ říkal Jirka. „Je to samozřejmě potřebné a nutné, ale člověk v tom nechá všechen čas a nic po tobě nezůstává. Chtěl bych překládat. Děsím se toho, že bychom sezase dostali do  situace padesátých let, že bychom deset let nevěděli, co se děje v literatuře a v divadle ve světě. To se potom špatně dohání a často to dohnat ani nelze. Teď jsme na tom trochu lépe, ale stejně. Nové věci sem nedocházejí a nikdo se o to pořádně nestará.“

„Já ti budu posílat nové věci. Když to bude anglicky, tak to snad dojde.“

„Poštou ne. To nedojde nic. No, bylo by to fajn, aby byl přehled. Mnoho lidí, co odjíždělo, mi to slíbilo taky a pak se dostali do existenčních starostí a tohle se jim z jejich tamního pohledu zdálo nedůležitý, a tak se na mě vybodli. Za cokoliv, co pošleš, budu vděčnej. Tady je teď hovno.“

„Pokusím se to mít v hlavě.“

„Víš už, co tam budeš dělat?“

„Nevím nic. Ale moc mě to neznervózňuje,“ odpověděl jsem. „Tady jsem nikdy nemohl přemýšlet dál než měsíc dopředu a  i  to bylo nespolehlivý, a tak nevím, proč bych si měl dělat nějaký pevný plán. Asi bych to ani neuměl.“

„Tady je to něco jinýho. Ale přišel jsem tě pozvat na úterý, jestli bysnezahrál na rozloučenou. Mluvil jsem s Martou Kubišovou, že byste zahráli něco spolu.“

„Mně se do hrání nechce, mě to v bytech nebaví a všechno jsem odřekl. No, nevím. Možná s Martou by to šlo.“

„Jak se ti bude chtít. Nemusí se hrát, můžem jenom popíjet a kecat, jak chceš. Ale bylo by to fajn.“

„Přijdu. Uvidíme, jaká bude nálada.“

„To, jak jsi psal v tom fejetonu o dědovi a zemědělcích,“ říkal Jirka, „to je tvrdý, ale je to nakonec pravda. Oni nevěří, že je možné cokoliv udělat pro změnu, jsou drženi od  středověku v  pocitu, že nemohou udělat nic. A za ty krátký období svobody nebylo nikdy dost času, aby to pochopili, aby to k nim došlo. To jen když se někdo narodí jako výjimečná osobnost anebo má takovou osobnost v rodině, tak se o něco pokusí, ale je to marný. Je to blbý. Člověk by se na ně nechtěl tak dívat, ale je to tak.“

Povídali jsme si ještě o všeličems a pak se zvedli.

„Kde máš tu svoji krasavici?“

„Leží vedle.“

Zaťukal několikrát silně na dveře a vešel. Začali s Danou hrozně hlučet.

„Co ty krasavice? Snad nejseš nemocná. Ukaž. Máš horečku?“ a hnal se k posteli sáhnout si na její čelo.

„Jarmila ti upletla novej svetr, co? Vypadáš moc dobře. Vůbec senedivím, že po  tobě ženský letěj. Takovou pěknou barvu máš. To se podívej na toho mýho, jak je bledej,“ ukazovala na mne.

„Já se těm holkám taky nedivím, ale znáš to, jak je to, když tě paknajednou při tom chytí křeč do žaludku anebo páteř. Kdepak. Už jsem prolezlej všema nemocema.“

„Že mi to ještě žádná nevyprávěla.“ Náměstí Republiky je roztahané a protnuté dopravními tepnami vedoucími sem ze všech stran, jako by chtělo symbolizovat svůj vlastní název. Budova celnice je odstrčena stranou a člověku je stydno do ní vejít. Špinavý vchod se špinavým dvorem s  bočním špinavým, temným a  příkrým schodištěm pavlačového domu. Dům je provrtán spletí kafkovských chodeb, ve kterých se lehce bloudí, že na člověka padá úzkost z toho, že se odtud už nikdynevymotá. Narazil jsem na několik záhadných úřednic se skleničkami kávy, které vycházely z jedněch dveří a vcházely do jiných. Zastavila mě jedna stará paní s dotazem, odkud se posílají balíčky do ciziny, a bylo mně z ní divně.

Na konci mnoha zlomených chodeb je malinká kancelář soudníhoznalce. Znám to pravidlo, že miliony tečou po  špinavých schodech, a  mám z toho také svůj pocit, neboť jsem v situaci člověka, který se stal pro stát nehodnotným. Takže jsem ještě v poslední chvíli oškubáván, svlečen všemi seznamy, složenkami, potvrzeními, prohlášeními a  zkoumáními, kdy mi na hranicích asi seberou poslední doklad a dál už pojedu jen na svůjobličej, s tím, že si nesmím ani odvézt tolik peněz, které by mi mohly stačit na benzín, abych dojel na místo, kam mi milostivě dovolili se vystěhovat bez možnosti návratu. Nedělám si iluze. S občanem se počítá jenom z té strany, ze které může být užitečný.

Stál jsem v malé kanceláři ve frontě lidí nakupených za zády celkemsymatického znalce, který odhadoval cenu předmětu ukradeného z  auta, potom cenu kožichu posílaného do ciziny, potom jakási stařena se stařečkem posílali nesmyslné laciné skleničky příbuznému a snažili se znalci vypovědět celý příběh toho člověka, který žije v  daleké zemi. Pak tam byl člověk s  lacinými rámy na  reprodukcích pražských motivů. Nějaká paní chtěla poslat dětské šatičky vnučce, což zákon zakazuje. Všichni toho odhadce nenáviděli a  snažili se ho buď uhádat, nebo uplatit a  zcela naivně viděli hlavního nepřítele v něm a mně se zdálo, že není nechápavý. Potom mě zahlédl. Prodral se mezi lidmi, podal mi ruku a oslovil mě jménem. Viděli jsme se jen jednou, když nám dělal odhad doma. Vidí se s  tisícem lidí, a přesto je schopen si pamatovat. Možná má svou práci rád. Možná ví, kde koho šetřit a kde koho natáhnout. Ale to se týká jen lidí. Ti nadvlastníci to mají zase zařízeno jinak. Mají své obchody a  své jídelny. Určitě mají i své celníky.

„Pane Hutka, už jsem vás čekal.“

„Byl jsem dnes na tom odhadu auta.“

„A kolik to bude dělat?“

„Ten pán říkal dvacet osm tisíc.“

„Tak dobře. Fakturu za  psací stroj máte. Dobře. Tak to bude všechno a v pátek to budete mít v kanceláři číslo sedm.“

Vstal, usmál se na mne, podal mi ruku: „Tak hezký život a nashledanou.“

Odcházel jsem s  pocitem, kterému stále nerozumím. Franz Kafka do svého kafkovského světa, který v předmětech a místech tak dobřepoznávám, vsadil jakési odcizené lidi. Jsou nezřetelní a neuchopitelní, jsoujakýmisi mrtvolami, které na chvíli ožívají, odsoudí a zabijí, ale nic se o nich nedozvíš a nemůžeš dozvědět, protože jsou příliš nezřetelným snem, jsou tušením na nezřetelných základech. Několik měsíců teď chodímpo kafkovských úřadech, těch, které začal Kafka tak přesně rozpoznávat,a začínám tam také potkávat ty jeho lidi, ale také jiné, blízké a zřetelné. Oslovuje mě ale určitá naděje. Někde nad systémem stojí ti, kteří odsuzují a zabíjejí, ale vše musí vykonávat lidé, a to lidé skuteční, se svým osudem a se svým nepanským životem. Všichni ti se ke mně zachovali nečekaně lidskya srozumitelně. Snad nejzřetelněji na vojenské správě.

Do domu v Jugoslávské 20 u náměstí Míru jsem přišel otrávenýa nabroušený až útočně. Měl jsem odevzdat modrou knížku na vojenskésprávě. Potvrzení o tom, že nepatřím vojákům, jít odevzdat vojákům.S pocitem, že hlavně tam nemám co dělat, jsem zaťukal na okénko. Okénko se otevřelo, objevila se tam hlava trčící z uniformy a zeptala se mne, co chci.

„Odevzdat modrou knížku.“

„Proč?“

„Protože emigruju.“

„A proč emigrujete?“

„Protože mě to tu štve,“ uzavřel jsem drze s intonací kleslou dolů, abych naznačil, že už se o tom nechci vybavovat.

„A  kam emigrujete?“ zeptala se hlava měkce a  podívala se na  mne se zájmem.

„Do Holandska,“ odsekl jsem a tvářil jsem se, že to by tedy už stačilo.

„Do  Holandska?“ řekla hlava udiveně přátelsky a  dodala: „Počkejte, něco vám ukážu,“ a  zmizela někde uvnitř. Okénko zůstalo otevřeno. Za chvíli se voják, pro mne neznámé šarže, zase objevil a podal mi barevný sáček, na kterém byly vyfoceny nějaké kytky. Nebyly to kytky, aletulipánové cibulky. Díval jsem se na to nechápavě.

„Tohle jsem teď dostal z Holandska. Je to speciální barva. Já se zabývám pěstováním tulipánů a  dostat čerstvé cibulky je pro mne moc důležité. Po několika letech degenerují a člověk je musí neustále obnovovat a ještě je potřeba dávat pozor, aby si navzájem opylováním nepokazily barvy.“

Já na toho chlapa hleděl jak na zjevení. V té chvíli sice byl sympatický, ale na  druhou stranu, co je mi po  jeho tulipánech, ať si vezme tu mou modrou knížku, dá mi potvrzení, ať už z toho debilního vojenského světa vypadnu. Jenže chlap se zabral do výkladu toho, jak se musí chránit barvy, že má dokonce i černé tulipány.

„Ale to si nesmíte představovat, že jsou úplně černé. To se ještěnikomu nepodařilo vypěstovat. Jsou takové hodně tmavě modré, skoro černé, a my jim prostě říkáme černé. A ty se musí opylovat mezi sebou štětečkem a hned zavázat do celofánové kuličky, takového pylíku, aby se k nim ještě nedostal pyl z jiných tulipánů. To by pak byly při příštím kvetení žíhané, a to už úplně ztratí hodnotu.

„A to každý rok ty cibulky vyhrabáváte, nebo je necháte v zemi?“ zeptal jsem se z jakési povinnosti, protože byl na mne vlídný.

„No to je přece musím vyhrabat a nechat přezimovat v šopě.“

„A jak poznáte, jakou mají které barvu?“

„To si musím pečlivě označit, když kvetou. Zapichuju za ně kolíkys poisem, ale musí to být tak, aby to potom déšť a sluníčko nesmyly. Taky se mi to stalo, a to pak na jaře nevíte, co sázíte, a musíte dávat velký pozor, aby se ten druh nepokazil. To jsem vstával vždycky hned při svítání, aby mi nezačaly kvést a já o tom nevěděl.“

„A kolik máte barev?“ Voják začal vypočítával barvy. Občas se opravil a mně začínal být docela sympatický a přestal jsem vnímat jeho uniformu, jako on zřejmě od začátku nevnímal mé dlouhé vlasy. Rozloučili jsme se přehnaně přátelsky a  já mu slíbil, že mu z  Holandska nějaké tulipánové cibulky pošlu.

„A na jakou adresu to mám poslat?“

„Sem na vojenskou správu!“

Trochu jsem zaváhal a rozpačitě utrousil: „A nebudete mít z tohonějaký problém? Přece jen zásilka z ciziny.“

„Prosím vás. Vždyť jde jen o tulipány.“

„A na jaké jméno to mám poslat?“

„Prostě na vojenskou správu. Tulipány tady pěstuji jenom já.“

Napsal mi potvrzení o  odevzdání modré knížky a  popřál mi šťastný život v Holandsku. Zašel jsem si za roh do Valdeku na kafe. Obsluhovala paní, která mě znala. Často jsem tu sedával s papírama na stole a dělal si všelijaké poznámky. Teď jsem se potřeboval probrat z té vojenské správy.

„Jak se máte?“ zeptala se vesele.

„Však víte, jak to chodí,“ odpověděl jsem neutrálně a vůbec jsem jínedokázal říct, že za  dva týdny emigruju, že už se možná nikdy neuvidíme. Zasmála se tomu jako vtipu a šla si po svých. Já v tu chvíli ale vůbec nevěděl, jak se mám. Na daňovém úřadu úředník, co mi dával potvrzení o  zaplacených daních, nadával, že si neumím představit, jaký je ve  všem chaos, že je mu naprostou záhadou, na čem to hospodářství funguje.Prokurátor mi říkal mezi dveřmi do své kanceláře, že neví, co s tím trestním stíháním bude dělat, když o mně mluví na Hlasu Ameriky, a s úsměvem se rozloučil. Poslal mi pak dopis, že stíhání přerušuje, ale nevěřil jsem mu. Estébáci mi při výslechu velmi důrazně a rozčileně řekli, že jen tak běhat po ulicích mě už nenechají, že si musím rychle rozmyslet, jestli chcido vězení, anebo do emigrace. Ale kromě estébáků byli na mne všichni přátelští, přáli mnoho štěstí v  Holandsku, jak v  podatelně národního výboru, tak u  starého právníka, který mi psal potvrzení o  bydlišti a  zrušení nájemní smluvy, na pasech a vízech se mi omluvili, že mi nemohou dát normální pas, ale jen takový papír, na kterém bylo napsáno, že jsem neznámé státní příslušnosti a  opouštím Československo na  -trvalo dní-. Při vyřizování celého tohoto vystěhování jsem měl dojem, že opouštím úplně jinou zemi, přátelskou a s fungujícím byrokratickým aparátem, až mi to bylo chvílemi líto a nechápal jsem, co si to vlastně vyřizuji. Šel jsem z  celnice, že se zastavím na  úřadě pro pasy a  víza poškádlit je a poptat se jich, za co si mám koupit v Německu benzín, abych mohl dojet až do Rotterdamu. Já mám právo vyjet pouze s dvaceti markami a Dana taky. Šel jsem pěšky přes opravenej Václavák a vůbec mě to nedojímalo, tak jako mě zde už nedojímalo nic, ani můj odchod. To jsem prožíval někdy tehdy, kdy jsem se k tomu rozhodl, ale díky tomu, že se to tak táhne a já zcela klidně počítám i s možností, že nakonec nikam nepojedu, tak se jen rozhlížím a daří se mi tak snad lépe zahlédnout tvář věcí.

Než jsem došel podloubím z  Václaváku na  Národní, potkal jsem jednoho přítele fotografa, který mi vyprávěl, že náš společný kamarádkeramik Maxera odjíždí za několik dní do Rakouska. Navštívili jsme ho v celé partě na jižní Moravě v jeho vesnici. Osamělý signatář Charty potřeboval podporu. Lidé z  jeho vesnice ho za  to nenáviděli a  kdosi mu zabil psa. Jak jsme tak spolu mluvili, tak okolo přešel nějaký člověk velmi podobný Pavlu Kohoutovi. Jenže bez vousů a jaksi mladší a teprve zezadu jsem si uvědomil, že je to on.

„Pavle,“ zavolal jsem zkusmo. Otočil se.

„Jé, ahoj. Dobrý den,“ otočil se k příteli a představil se. Rozloučil jsem se s fotografem a připojil se ke Kohoutovi.

„Kam máš namířeno?“ ptal se.

„Ále. Chtěl jsem jít na pasy a víza trochu je otrávit a poptat se jich, za co si myslej, že si koupím benzín, až přejedu hranice.“

„Tam ti řeknou houby. Tam nic nevědí.“

„To jsem zjistil už asi na šesti místech, že nic nevědí.“

„Chtěl jsem tě pozvat někam na  kafe, ale můžem místo toho skočit do banky. Tam se můžeš něco dozvědět, ale myslím, že ti dají deset dolarů. Víc se nedává.“

„Za to dojedu tak na půl cesty.“

„A nemůžeš si to zařídit nějak jinak?“

„Samozřejmě že můžu a  tenhle stát s  tím kalkuluje, že si to zařídím, že jedu někam, kde se na mě nevykašlou, a tak má dojem, že se na mě on vykašlat může. Mně šlo spíš o to, je otrávit, protože to je sprostý. Svlíknou mě do naha, oškubaj, přežvýkají a vyplivnou za hranice a světe, starej se! Nemám pro ně už žádnou hodnotu, už nejsem. Přemýšlel jsem, že bych požádal holandskou královnu, jestli by mi nepůjčila na benzín, když se můj bejvalej domov na mě takhle vykašlal.“

„To by šlo, ale myslím, že by to bylo složité. Pojď. Zajdem do  banky a tam se možná něco dozvíme.“

S Kohoutem jsem se skamarádil před dvěma lety, když neměl knír.Potom si ho nechal narůst a  teď ho zase shodil. Zažil jsem v  únoru 1977 jeho asi dvouhodinovou emigrační krizi, když se dozvěděl, že ho budou stěhovat z jeho bytu na Hradčanech. Tehdá jsem mu to vyčítal, ale myslím, že by se rozhodl i beze mne. Zůstal. Přestěhovali ho do bytu v paneláku, ve kterém ale nikdy nebyl. Bydleli ve špatně vytopitelném betonovémletním zahradním domě na  Sázavě, anebo u  kamarádů. Dnes odcházím já a on mi to od počátku nevyčítá, ale naopak mi radí a snaží se mi popsat věci, které mě mohou potkat.

Seděli jsme v kožených pohovkách banky, kde mě provedl všemiokénky a vyřídil to za mne. Nic víc nedostanu. Připadal jsem si vůči němupomatený a nevýkonný a bez postřehu. Má schopnost sledovat několik věcí najednou a žádná mu neuniká.

„Co teď děláš?“ ptal se mě a sledoval, jestli už pokladní nevyvolává mé číslo, aby nám s Danou prodala v kurzu černého trhu čtyřicet marek.Prodala za trojnásobnou cenu, než kterou za marku dostanou cizí turisté.

„Nic nedělám. Ani se neučím nějaký jazyk. Nevím jak. Chodíma pozoruju okolí a  přemýšlím o  tom. Je to zážitek muže, který prochází zdí. Jsem stále intenzivně ve věci, vím, co se děje, a stýkám se se všemi přáteli, ale už tady nejsem, už se se mnou nepočítá. Mám pokoj od policie, jsem, jako bych byl průhledný a neviditelný a sledoval zdejší dění. Je to pro mne fascinující vidění, být uvnitř a přitom v odstupu.“

„A co vyřizování věcí?“

„Většinu zařizuje Dana, a když já něco zařídím, beru to klidně, a i když je toho dost, zase toho není tolik, a tak jsou to vždy tak dvě hodiny denně a  potom mám volno. Jsem klidný a  nepodléhám panice, mohu sledovat okolí a sebe sama.“

„To je fantastické. Ty seš taky jedinej emigrant, kterýho znám, který tu celou věc dělá klidně a promyšleně a má k tomu i tu možnost. Většinou buď utíkali a pálilo je to tu, nebo podléhali panikám a zmatkům, neboprostě někde venku zůstali a byl to vždycky šok. Ty jediný máš čas topozorovat. Měl bys to napsat. Jistě by to bylo skvělé čtení, ty poslední dny tady a první dny tam. Nad tím se zamysli. Třeba deníkovým způsobem, protože jak tam jednou přijedeš, už nebudeš mít možnost a nebudeš ani schopen si ty dny vybavit, protože budou zahlceny takovou spoustou vjemů, že až se zklidníš, už bude vše příliš daleko.“

„To je dobrý nápad. Taky bych ten čas zhodnotil pro sebe a mohlo by to mít hodnotu i jinak, hodnotu svědectví, a to je v dané chvíli platné i potřebné.“

„Máš už promyšlené, jak tam budeš žít?“

„Měl jsem, ale zapomněl jsem to všechno a chci se zařídit podlemožností, jaké tam budou. Chci si tam zařídit pracovnu. Nikdy jsem ji neměl.“

„To je snad ten nejmenší problém.“

„Ta poslední kniha se mi už špatně dopisovala, že jsem se musel pořád přesouvat, a jak jsme teď s Danou oba nezaměstnaný a pořád spolu, někdy to ruší.“

„Ale to se musíš naučit. Vždyť vidíš, jak já píšu od doby, co násvystěhovali. Já jsem se rozhodl, že se z toho nezhroutím a že nesmím polevit ani v práci. Román Katyně jsem napsal v podstatě po návštěvách. Přišli jsme někam, já se dovolil, jestli si mohu sednout do  vedlejší místnosti, a  psal jsem. A to bylo ještě pořád o strach, že jsem neměl kopii a mohli mi to kdykoliv zabavit a byl bych v hajzlu. Ale i ostatní věci tak píšu. Jsem pořád v pohybu, ale musí se to stihnout.“

„V tomhle seš obdivuhodnej. Já sice většinu věcí napsal po hospodách, a  kde se dalo, protože nebylo kde bydlet, ale přece jen jsem nebyl v  tvý situaci. To nevím, jestli bych zvládl.“

„To se prostě musí. To se nedá nic dělat. Jde o život a musí se to tak vzít. Občas ráno mě také napadne, že bych se na to všechno mohl vybodnout, že nevstanu, že se na to vykašlu, a pak si uvědomím, že jsou na mně závislí nějací lidé, že támhle na mě někde čeká šest lidí, kterým mám pomoct, pro které je nutno něco zařídit, co oni neudělají nebo neumějí nebo nemohou, že mohu zlepšit jejich život, nebo ho alespoň udržet tak, aby nebyl ještě horší, než právě je. A to mě vždycky vymrští.“

„Chtěl jsem se tě zeptat ještě na  jednu věc. Totiž: máme malý byt a všichni naši společní kamarádi disidenti se k nám nevejdou na rozlučku, a tak jsem myslel, že bych se s tebou v tvém domě na Sázavě stal jakýmsi spoluhostitelem, že bych přinesl pár lahví vína a vzal to zároveň jakorozloučení s lidma, kteří u tebe budou.“

„To bude dost složité. Karel Havlíček ke mně na středu sezval spoustu lidí a chce to udělat jako závěrečný den své výstavy, co má u nás, a už teď se toho děsím. Mně by to ani tolik nevadilo, ale Jelena je z toho už hotová, to víš, každý týden pomalu třicet hostů, to znamená potom mejt nádobí a to všechno okolo. To je pro ni strašné. Jedině že by si Dana třeba vzala s sebou zástěru a stala se zároveň spoluhostitelkou.“

„No, to je jasný. Víš, já ti to říkám, že vlastně u tebe nikdy nepiju a nechtěl bych to udělat tak, aby Dana musela řídit, a přitom je mi hloupé tam donést víno a nepít, to by bylo blbé spoluhostitelství. Mohli bychom u tebe přespat?“

„Jo, ale bude tam spát už Vašek Havel s  Olgou a  Karel Havlíček se ženou, a tím pádem tam už nemáme místo ani peřiny. Je to tam na spaní malé. Jedině že byste spali v místnosti za garáží. Ale museli byste si vzít spacáky.“

„To je dobré. Spacáky s sebou vezmeme. Myslel jsem, že za tebou s tou otázkou zajdu k Ivanu Havlovi, kde prý máte být s Macbethem. Jste tam dneska, že jo?“

„Jo, a slyšel jsi, jak jsme dopadli ve čtvrtek u Vlasty Chramostové?“

„Někdo mi říkal, že vám to tam vybrali.“

„Člověče, to byla záležitost! Dole u vchodu už hlídali celej dena Lanďáka drželi den předtím, večer ho pustili domů. Teď stáli před barákem a normální lidi pouštěli. Asi čekali jen na Landovskýho, bez něj by todivadlo hrát nešlo. Ale on vlezl jiným vchodem a přelezl přes dvorky a sklepy a tak jim unikl. Pak si asi v sedm uvědomili, že jim proběhl, tak šli nahoru. Představení už běželo a  čekali jsme je. Standa Milota stál u  dveří a špehýrkou sledoval chodbu. Po osmé hodině jich nahoru vylezlo asi patnáct. V uniformách, s obuškama a pistolema. A ono patnáct policajtůna schodech působí tak, že jich je nejmíň tisíc. A tady se podařil Standovi skvělý fór. Že jak vylejzali ke dveřím, prudce otevřel, položil prst na pusu a udělal pssst. Na  to zareagovali a  začali s  ním mluvit šeptem, což znamenalo už zvládnutí situace, na kterou přistoupili. Říkali mu, že se tam dějí výtržnosti a hluk a že jsou pozvaní, aby zakročili. Standa se ptal, jestli něco slyší. Oni říkali, stále šeptem, že ne, ale že mají příkaz všechny zkontrolovat. Tak vzal toho šéfa do kuchyně, ať počká, až to skončí, a potom že samozřejmě může. Ten se polekal, že najednou sedí v kuchyni sám a zašel si ještě projednoho, a  tak tam čekali asi půl hodiny, až to skončí, a  zbytek policajtů čekal na chodbě. Nám se ale hrálo skvěle a myslím, že to bylo dosud naše nejlepší představení. Věděli jsme totiž, že v okolí je policie a že mohou v kterékoliv chvíli vlézt dovnitř, a tak nás to dostalo do skvělého tempa. Když byladěkovačka, tak vstoupil Standa, ztišil nás a oznámil, že je tam policie a že si přeje zkontrolovat hosty. Na to vešli dovnitř, zase asi patnáct, a to bylofantastické, protože v místnosti bylo asi třicet lidí, kteří sledovali představení, a ještě ti fízlové, takže tam nebylo k hnutí. Oni byli instruováni, že se tam bude jednat o orgie pokleslé mládeže, takže když vešli, tak zůstali paf,protože tam viděli většinou starší lidi ve večerních šatech, kteří důstojně a tiše seděli a očekávali věcí příštích. A tak jak vešli, tak zase pozadu vycouvali, a že máme jeden po druhém chodit do kuchyně. Když měli zapsaných asi sedmnáct lidí, tak je spočítali a zeptali se Standy, kolik je tam lidí. On to zaregistroval a řekl, že je jich sedmnáct. Oni se s tím spokojili a odešli, a tak nejmíň deset lidí prošlo. Ale to by se nemělo asi nikde vyprávět.“

„To je stejně fantazie. Když se to tak vezme, policie zase naletěla. Když míněj rozhánět Shakespeara v bytě, tak z toho může bejt nanejvýš ostuda. Tím si sami nastavují zrcadlo a nakonec to ukazuje, kým jsou, a ať si píšou, co chtěj, tohle dělaj, a tak tím jsou.“

Seděli jsme na Příkopech v solidní hale banky postavené za prvníreubliky nebo dřív a tiše si povídali. Zdálo se mi, že Kohouta zdržuju,protože je stále plný energie a plný pohybu a já byl v náladě až líné, pozorovací a  meditační. Pak mě paní z  poklady zavolala jménem a  já si šel koupit marky. Chvíli jsem stál ve frontě a pozoroval, jak u dvou přepážek počítají a vydávají různé valuty. Pak mi to prodali. Za čtyřicet marek jsem zaplatil 465 Kčs. Nevím, jestli tyto ceny udržují podle černého kurzu, nebo černý trh funguje podle nich, ale je úžasné, že tento stát dospěl k tomu, žeovládá nejen normální, ale i černý trh, a aby mu to ve všech těch nepořádcích klapalo, funguje zde ještě několik oficielních měn.

Šli jsme po Příkopech zpět.

„Všichni lidi, co odešli, se vždycky děsně změnili a  okamžitě najeli na  ten nejodpornější způsob podnikatelství a  vykašlali se na  to tady. Ne abys taky tak zblbnul. No, snad tě to nepotká, ale bohužel všichni tomu podlehli. Tady na ně sice stát kašlal, ale přece jenom měli jakýsi zcelanesmyslný pocit, že je o ně nějak postaráno, a tam podléhají pocitu, že se o ně nikdo nepostará, a tak si to musí zařídit sami, a to co nejostřejia nejúčinněji, a vše zde nechají plavat.“

„Přemýšlel jsem o  tom také a  myslím, že mě to nepotká. Chtěl bych klukům zde pomoci, nakonec to byla idea zakládání Šafránu, dát sedohromady, to je potom výhodné pro každého zvlášť.“

„To jistě. Zůstat sám a vykašlat se na ostatní je i prakticky nevýhodné. Také zde jsme mohli být každý spisovatel sám za  sebe a  handrkovat se sám za sebe. Takhle jsme se dali dohromady a je to tak lepší. A také vím, že když se někdo začne zajímat o jednoho, tak se zajímá také o ty ostatní a  je z  toho jakási jednotná fronta a  zaručuje nám to jakýsi relativní klid a stabilitu. Pojedeš se mnou metrem?“ Vcházeli jsme do podchodu metra na Můstku.

„Pojedu, Pavle. Tady jsem ještě nenastupoval, a tak jsem neviděl tengotický můstek, který zde vykopali.“ Hodili jsme každý korunu do automatu a prošli.

„Vždycky čekám, že mě ten stroj zatkne,“ smál se Kohout, „hele, tady to je. Hoď tam taky desetník, ať se vrátíš do Prahy.“

Naklonil jsem se přes zábradlí a  díval se do  vykopané zabetonované díry pod gotickými oblouky starého zasypaného mostku. Svítilo to tam kolečky všech možných mincí.

„To musím.“ Hodil jsem desetník dolů a  v  duchu vyřkl jakési přání o návratu do Prahy. Sjížděli jsme po pohyblivých schodech.

„A ne abyste se tam rozvedli,“ říkal Kohout ještě. „Většina, která odjela, se tam taky rozvedla a zvláštní je, že to bylo většinou vinou těch mužskejch. Člověk by řekl, že ženská si tam lehčej někoho urve, ale je to naopak.“

Jeli jsme spolu jednu stanici a  já vystoupil a  přestoupil na  jinou trať. Zamávali jsme si. Dojel jsem domů. Byla u nás na návštěvě sestra Dany Marcela. Dana má stále chřipku a leží. Marcela vyprávěla o naší kočičce u nich v chaloupce na zahradě v Lounech. Zahrada je na konci všech zahrad podél Ohře,které končí daleko v krajině. Danini rodiče jsou z kočičky celí pryč. Zatáhli ji dokonce k veterináři, protože měla odřenej čumák, a veterinář byl hodnej, smál se, že mají rádi obyčejnou kočičku, a tak nechtěl žádné peníze. Totiž někdy po desátém červenci jsme dostali papíry, že máme zaplatitza emigraci a jak to se stane, že nám dají doklady na vycestování. Byli jsme akorát s mým sedmiletým synem Vavřincem, co se Zorkou žije už rok v Paříži, v Lounech na zahradě a já odejel do Prahy k zubaři. Doma ve schránce byly dvě věci. Že mám na poště předvolání na výslech a zprávu z pasů a víz. Předvolání jsem nechal ležet na poště. Zůstalo, jako všechna ostatnípředvolání předtím, nedoručené. Zprávu z pasů a víz jsem si vyzvedl.

Zpět na zahradu u řeky na konci světa jsem dojel večer a koupil nějaké láhve vína. Dana s  Vavřincem mě čekali, chatička byla krásně uklizená a na stolku ubrus. Já se tvářil, že nic. Postavil jsem na stůl láhve s vínem a  pod jednu dal tu obálku. Dana chodila okolo a  potom chtěla obálku uklidit. Na  stole nevypadala vůbec hezky. Vzala ji, prohlédla, zarazila se a otevřela. Pozoroval jsem ji a smál se pod fousy. Četla to několikrátza sebou a nechtěla věřit svým očím. Zlobila se na mě, že jsem jí to hned neřekl, a měla hroznou radost. S Vavřincem jsme pak všichni jásali, že se teďbudeme moci vidět často, protože k němu do Paříže je z Holandska blízko. Seděli jsme a pili a o všem vzrušeně mluvili a pozdě v noci, když jsem se šel vyčůrat, jsem slyšel úpěnlivé mňoukání. Šel jsem ve tmě k plotu,nadzvedl ho a ke mně vběhlo krásné černé kotě. Od té doby žije na zahradě. Okamžitě začalo chytat myši...

Marcela chtěla, aby Dana ještě vrátila knihy do  školní půjčovny, že jí nechtějí půjčit další. Dana si půjčila třetí sbírku lidových písní Františka Bartoše a já se rozhodl, že si ji vezmu do emigrace.

„Tenhle stát s námi rozvázal všechny styky a my s ním taky, tak se nic už vracet nebude. A ty seš jen sestra a to se nedá slučovat...“ oznámil jsem.

Byl jsem unavený, seděl jsem nad psacím strojem a  přemýšlel o  tom, co chci od tohoto psaní a jak ho psát. Asi to nazvu Cesta do království. Jedeme přece do jakéhosi království. Na Svobodné Evropě teď čtou moje Utkání se skálou po  kapitolách. Lehl jsem si. Usnul jsem po  šesté večer a vzbudil se před půlnocí. Udělal jsem si kafe a začal psát Cestudo království. Psal jsem asi do šesti do rána a pak šel spát.

O půl jedenácté někdo zvonil, já se podíval na hodinky, a jak jsem byl zpitomělý, tak jsem to přečetl zrcadlově a myslel jsem, že je už půldruhé. Přišla Otka Bednářová a donesla opisy Plechovky, abych je podepsal, abych to tedy autorizoval a  ona to mohla roznést po  lidech. Vyprávěla o  událostech na  Sněžce, kde se měla setkat Charta s  Polákama. Bylo to obšancované policií a sebrali tam pár lidí z polské i české strany. K setkání nedošlo. Sebrali Jirku Němce, Petříkovského a Šabatu. Jirku Bednářepustili a Lanďák také proběhl. Říkala, že den předtím na představení u Ivana Havla sebrali Vlastu Chramostovou, ale nevěděla podrobnosti. Říkal jsem jí, že se mi líbil její poslední text.

Pak jsem šel nakupovat, protože Dana je pořád nemocná a měla hlad. Dostal jsem houby. Ve všech obchodech mi říkali, abych to zkusilodpoledne, že možná něco bude. Vrátil jsem se a zase si lehnul. Byl jsem utahaný. O půl druhé přišel Vláďa Veit. Říkám:

„Kohout ti vzkazuje, že se mu jedna tvoje melodie velice líbila, a tak ti na ni napsal text. Včera jsem ho náhodou potkal na ulici.“

„Chtěl bych požádat všechny spisovatele, aby mi napsali texty. Sestavil bych z toho desku.“

„A co kdyby ses domluvil s Martou Kubišovou, že by to nazpívala? Ta naše společná deska teď ve Švédsku je dobrá a důležitá i pro ni. Nazpívala zase něco po deseti letech.“

Povídali jsme o všem možném. Ve čtyři hodiny se přišli rozloučit nějací hoši z  města daleko za  Prahou. Odešli asi v  pět velice slušně a  přáli mi všechno nejlepší. Venku pořád prší a je škaredě. Přišla Jarmila Bělíková a  mluvili jsme o  tomhle: ve  chvíli, než jsme my disidenti začali přemýšlet o platnosti zákonů a vůbec o zákonech, bylyzákony jen jejich bolševickou záležitostí a nakládali si s nimi, jak chtěli. Když jsme vzali zákony za společné vlastnictví a stali se jejich zastánci, tak i když oni mají stále celou moc ve svých rukou, zákony jsou rázem na naší straně. Vzali jsme jim magii služby holé moci. Jim jejich paragrafů ubývá, i těch, které si vychytrale vytvořili ke své potřebě. Teď je používají neradi. Když můžou, všechno hodí na  kriminální a  zdánlivě nediskutabilní paragrafy, a  to už je jeden z  našich úspěchů, že se začínají vlastních paragrafů bát. To, co oni dělali desetiletí světu, že kradli slova a vykládali si je po svém a tím dostávali svět do zmatku a defenzivy, děje se jim opačně. Teď jim ta slova bereme zpět a  vkládáme do  nich původní význam, zmnožený naší zkušeností. Mnoho věcí je záležitost jenom psychická. I  státní hranice. Pokud ji budeme brát vážně, pokud budeme věřit, že za ní je cizina, tak její existenci posilujeme. Ve chvíli, kdy ji začnem brát jako iluzi, začneme podle toho myslet, a posléze se začnem podle toho i chovat, tak se hranice oslabuje a přestává existovat. Před dvěma lety se zdálo nemožné, že by věci mohly dojít tam, kde jsou teď. Že se založí Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, že bude Charta, že budou kolovat fejetony a opisy knihv takovém množství. A že se budeme mezi sebou scházet a organizovat domácí kulturu a  policie bude jenom jakýsi přihlížející otravovatel, že se bude po bytech hrát divadlo a policie se svým zásahem zesměšní atd. A začalo to jednoduše. Stát ve své moci zpyšněl, chtěl sáhnout ke starým praktikám a  učinit proces, který všechny vyděsí a  ochromí, ale najednou, také díky filosofu Patočkovi, se dal dohromady kruh lidí a to, čeho se děsil, přestal brát vážně a začal jednat proti tomu. Zatím je to válka slov a podpisů, ale jen zdánlivě papírová. To je skutečná válka, protože se jedná o uchopení duchovního prostoru, a oč my si ho zvětšíme, bez ohledu na to, zda máme nebo nemáme moc, o  to oni si ho zmenšují. A  řekl bych, že tím zabráním a naplněním duchovního prostoru děláme prostor pro události, které půjdou podle našeho řádu, a  i  oni ho budou muset respektovat a  jednat ve vědomí jeho existence a přizpůsobovat tomu své činy. Je to fascinující. Oni jsou na začátku konce.

„A tobě se zdá, že celá Charta a hnutí kolem ní může mít nějaký hlubší význam a vliv?“ ptala se Jarmila.

„Já si myslím, že zásadní, právě pro vytvoření prostoru, ve kterémmohou vznikat události a zrodit se nová skutečnost. Samozřejmě že Charta společnost nepředělá a nemá v sobě ani lidi, kteří by byli schopnispolečnost vést, ale má zásadní význam v  tom, že vytváří novou půdu a  nový prostor, ve kterém může vzniknout nové vědomí, a z tohoto vědomí může vzniknout nová společnost, tedy nový systém, odlišný od  marxistického pojetí socialismu, ale též odlišný od demokracie, protože i když jedemokracie lepší než ten socialismus, nedokáže mu zabránit a tvoří ho a hýčká ho a není schopna pochopit, že marxismus je vlastně legalizace násilí. Že uznává jen jakousi vrstvu, se zaměnitelnými jednotlivci, určenou podle ekonomických vztahů. Ta vrstva se neurčuje čímkoliv lidským − tradicí, výchovou nebo jako historický výsledek −, ale jen jako jakási zaměnitelná zakotvenost v ekonomických vztazích, kdy je lhostejno, kdo jsi, odkud přicházíš... Záleží jen na tom, kde stojíš v ekonomické struktuře, a tímto máš větší právo na život, tedy na výhody, ne na svobodný život, jak bychom to chápali my, ale na zvýhodňování a poroučení. Ostatní jsounehodnotní, dobří tak na  zavření nebo zavraždění. Je to celé hloupé a  nesmyslné

26

a pochází to z romantismu a je to princip vraždy lidství. Protidemokra

cii je marxismus jaksi atraktivnější, protože v  sobě nese absolutní naději

a změnu. To je to lákavé a to je v tom ten největší podvod. Ve skutečnosti

se jedná o ten nejpustší konzervativismus a měšťáctví, primitivismus,zpá

tečnictví a nutně se to musí dřív nebo později samo stát tím, co vyčításvé

mu nepříteli, a lež a manipulace s pojmy a krádež duchovního prostoru, to

je jeho doména. Proto musíme ten prostor získat zpět pro člověka a jeho

život. Lidé si pletou autentický zážitek pravdy s romantickým okouzlením

a romantické okouzlení svou intenzitou se může někdy zdát pravdivějším

zážitkem, a proto propadají představám a neuvědomují si, co je ničí, nejsou

už schopni rozeznávat hodnotu. My máme tu výhodu, že jsme se ocitli

v situaci naprosté ztráty, že můžeme přesně a jasně vyslovit celý tenpod

vod a udělat tak pro pokrok světa v těchto desetiletích snad nejvíc. Podat

pravdivé svědectví.“

Je to s podivem, ale odcházím z nejpokrokovějšího režimudo temné

ho středověku, z  vědeckého systému do  feudalismu. Jedu do  království

a  v  Čechách to zní jako do  pohádky a  nemohu se ubránit dojmu, že to

tak je. Zde jsem se sice narodil, ale zdá se mi, že pokud jsem zažil něco

dobrého a  hodnotného, tak to bylo náhodou anebo prožitím nedobrého

a potom následného uvědomění jakési hlubší a skutečnější hodnoty.Naro

dil jsem se podle té zdejší vědecké teorie už jako méně hodnotný, jako syn

obchodníka s  nábytkem, a  zažil jsem jako dítě, jak nás za  to vystěhovali

z města, nikdy jsem neměl možnost pořádně bydlet, mít to, co potřebuji,

v  klidu pracovat a  uplatnit svou práci a  žít bez obavy, že vše, co mám

a co dělám, mi může kdokoliv kdykoliv odejmout nebo zničit. Vše, co žiju

v této společnosti, je provizorium. Já zde mohu žít jen pro okamžik, jen

pro tento den, a co bude zítra, v to snad doufat, ale příliš vážně to nebrat,

protože je to nejisté. Už od narození je můj život brán jako život toho, kdo

je na obtíž, kdo má menší hodnotu a menší práva, a musím žít v jakésira

sové odloučenosti a znevýhodnění. Čím jsem se stával jako zpěvákslavněj

ší, tím také byl pro mne život nebezpečnější, až jsem se dostal před dveře

dlouhého vězení a musel na prahu vězení hovořit s pány, kteří zderozka

zují a rozhodují, s těmi, kteří jsou majiteli této společnosti. A v této situaci

podivného domova odcházím do  cizí země, která mě nezná, pro kterou

alespoň zpočátku budu spíše přítěží a jejíž jazyk neovládám a neznám její

dějiny a  kulturu, mimo nějaké části jejího malířství. Tato země mi jako

základní a prvotní samozřejmost nabízí to, čeho bych zde nikdy nedosáhl

a  co je zde používáno jako nátlak na  občana: slušné bydlení a  možnost

slušného jídla a společenského zařazení, a je to jako vykoupení z pekla a je

to vlastně cesta do pohádky, cesta do království. Nechávám za sebou svůj dosavadní domov s lidmi, kteří jsou používáni jen jako součástkyk fungování ekonomiky, a to ještě ke všemu špatného fungování. Ale ekonomika zde nemusí fungovat. Na to, aby se vrstva majitelů státu a společnosti měla dobře, to stačí, a lid, kdyby začal žít v dostatku, stal by se méně vydíratelný a ovladatelný. Je třeba ho dostat do situace, kdy každou věc si musívykouit ponížením nebo nemorálností, kterou se zavazuje, zahanbuje a stává se neškodným pro ty nahoře a ztrácí oprávnění ke kritice, protože se už také namočil.

pokračování, úterý 3. října 1978

Ve čtyři hodiny přišli na návštěvu dva hoši z jedné vzdálené vesnice, kam

mě zvali v době, kdy už mi začaly přímé maléry, a tak se tam nikdynepodařilo představení uspořádat. Jeden byl hromotluk se strašně kudrnatými

vlasy a plachýma očima, druhý hezký, elegantní chlapec, který se učínějaké umělecké řemeslo. Ptali se na české básníky, co bych jim doporučoval,

a vlastně nikoho neznali, a pokud znali několik jmen, byli jim jejich knihy

nedostupné, a  to proto, že nikdy tiskem nevyšly, anebo vyšly dříve než

před deseti lety a dnes už jsou jim pro jejich mládí nedostupné. Jsme tu

každý sám za sebe, necháni sobě napospas, a každý z nás je jinak opuštěný

a odcizený a nepoznává své okolí jako něco blízkého a otevřeného. Mluvil

jsem o násilí současného oficielního učení a o jeho nesmyslnosti. Chlapci

mi potom řekli, že o tom ještě nikdy neuvažovali, že jim vlastně říkámnovinku, kterou si budou muset zapamatovat. Je to smutné, ale podařilo se, že

drtivá většina obyvatel bere současné politické učení jako jedinou možnost

a je přesvědčena, že by se to mělo pouze zlepšit, ale ne měnit. Seděli jsme

v  mé zadní místnosti, Dana ležela s  chřipkou, chlapci byli velmi slušní

a zdvořilí a za hodinu se zvedli a odcházeli s tím, že mě nebudou už dál

rušit. Velice milí hoši.

Vzpomínám si, že snad někdy začátkem roku 1976 jsem byl na návštěvě u Jana Wericha. Vzal mě tam Ivan Klíma. Prý k němu chodíval hrát karty. Pro mě to bylo uskutečnění životního snu, vidět Wericha živého, mluvit s ním. Od dětství mě ovlivňoval.

Byli jsme přijati obřadně paní, zavedla nás do místnosti s drahýmkobercem a nábytkem a za chvíli Werich přišel. Vypadal špatně a sešle, ale velmi brzy začal žertovat. Seděl jsem vedle něj na kanapi a on serozvyrávěl:

„A taky jsem byl jako malý chlapec s tatínkem v Národním divadlea viděl jsem ten nápis Národ sobě a ptal jsem se: Co sobě? Průser?“

Ivan Klíma mu vyprávěl o  mých představeních a  o  mých malérech. Na to reagoval příhodou s ministrem Kopeckým:

„Taky mně zakázali desku. To jsem tehdá napsal a  nazpíval tu píseň o tom štěněti, a než to šlo do obchodu, Kopecký si to pouštěl a já to věděl. Ale já tehdy k němu mohl kdykoliv, on lezl dvěma lidem do prdele. Mně a  Nezvalovi. Nezvalova prdel pak vystydla a  moje vyšla z  módy. Tehdy jsem tam přišel, on to měl už vyposlechnuté a rozhodl, že se to nedá vydat, a říkal mně, že to i já jistě chápu, že by se to dalo špatně vykládat. Na to jsem mu řekl:

,A co hymna?‘

,Co hymna?‘

,Tam se přece taky zpívá: zemský ráj to napohled, to by se mohlo také špatně vykládat.‘ A  on, ten blbec, se zamyslil a  řekl: ,No jo, ale hymnu zakázat nemůžeme.‘“

Nádherně se rozchechtal. „Ale on ten Kopecký byl zrovna takový vrah jako všichni ostatní, také mu kapala z rukou krev a to naše přátelství, to je jako v  jednom americkém filmu. Profesionální najatý vrah se chystá na akci. Čistí pušku, rozkládá si ji po kapsách, vše čistě a účelně, studeně a  profesionálně, několikrát sebe a  všechny své věci zkontroluje a  potom, než odchází, dá si cukřík mezi zuby, přistoupí ke kleci s kanárem a nechá si od něj z toho cukru uzobávat.“

Neustále ale zdůrazňoval, že je potřeba je nasrat, ty u moci. Až topůsobilo poněkud křečovitě. Na  Národní třídě ho zastavil policajt a  chtěl po  něm pět set pokuty. Werich mu opáčil, že platí jen stovku, ale nemá ji drobnou. Tak prý šel policajt jeho pětistovku rozměnit. Je potřeba je nasrat! Zase k  tomu dodal. A  na  Kampu je zákaz vjezdu a  zastavil ho policajt se psem a chtěl pokutu. Nic vám nedám, zapište si číslo a toho psa si odveďte, nebo ho kousnu! Je potřeba je nasrat! Jsou to blbci, ne hlupáci, a je potřeba je nasrat, strašlivě je nasrat, aby si připadali takhle malí!

S Ivanem Klímou chtěl mluvit o pohádkách, co napsal, jestli jsou dobré a dobře napsané. Ivan mu je pochválil a řekl mu zdvořile, že psát umí a že si to nemusí u nikoho ověřovat.

„Ale člověk musí hrát proti nějaké zdi. Když je člověk sám, tak ani neví, co dělá. Když ty moje věci nikdo nevydá, tak ani nevím, jaké jsou.“

„Tak to uveřejněte s  námi v  samizdatu, to čte hodně lidí a  vás určitě bude mnoho lidí i rádo přepisovat. Dnes už patříte i vy mezi nevydávané autory.“

„Mně tam vadí ten Kohout. Všude se vetře a  teď dokonce odmítá jet do ciziny, aby ho nezbavili občanství jako Solženicyna. To je jako ten vtip s  tou vilou a  mořem. Pronajmu levně vilu u  moře. Ale co když nastane na moři bouře? Prosím vás, kde je vila a kde je moře? No a kde je Kohout a kde je Solženicyn?“

Pak se otočil na  mne. „A  vy si ty vlasy taky někdy mejete? To se teď nosí?“ To bylo smutné, protože mi došlo, že starý pán je už tak dlouho izolován, že ani nezaznamenal, že už deset let jsou dlouhé vlasy cosinormálního, tedy ne pro burany, komunisty a televizi.

Werich byl už dlouho izolován svou nemocí a neprodyšně obklíčensvými obdivovateli, že tohle už k  němu nedošlo, a  ani o  mladou hudbu se nezajímal. Donesl jsem s sebou kytaru, že bych mu zahrál pár písniček. To rezolutně odmítl, že to zná z emigrace, kdy se museli v Americe soukromě předvádět, a  že k  tomu má od  té doby odpor. Ale i  to spíš vypadalo, že nemá moc zájem. Pozvolna ožíval, za chvíli si vytáhl flašku červeného vína, pak i cigarety a hlavně chtěl něco vyprávět sám.

„Ten se před tebou úplně předváděl, takového ho vůbec neznám.Možná po  dlouhé době zase viděl neznámého člověka a  to ho občerstvilo,“ říkal mi Ivan Klíma, když jsme vyšli ven. Ivan mu také nabídl, že by mohl vydávat v  zahraničí, třeba u  Škvoreckého. Tahle myšlenka se mu vůbec nelíbila, Škvoreckého přirovnal k drobnému maďarskému ševci.

Byla to dlouhá návštěva a bylo by ještě co vyprávět. Pořád jako refr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist