načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prózy I -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 4 – Jaroslav Hutka

Prózy I -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 4

Elektronická kniha: Prózy I
Autor: Jaroslav Hutka
Podnázev: Spisy Jaroslava Hutky, sv. 4

Prvním oddílem chronologicky řazeného výboru je Vlasaté léto, volně řazené výjevy ze života pražských "mániček". Následuje devatenáct povídek, napsaných v průběhu 60. let, a dále osobněji, až deníkově laděné úvahy. Uměleckým, ale i obecně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 425
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. souborné vyd.
Spolupracovali: k vydání připravila, text redigovala a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Galén, 2010
ISBN: 978-80-726-2562-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Prvním oddílem chronologicky řazeného výboru je Vlasaté léto, volně řazené výjevy ze života pražských "mániček". Následuje devatenáct povídek, napsaných v průběhu 60. let, a dále osobněji, až deníkově laděné úvahy. Uměleckým, ale i obecně společenským tematům, se věnují texty oddílu Škola publika, které autor adresoval návštěvníkům svých koncertů. Dále je tu sedm alegorických příběhů ve formě pohádek pro dospělé, a výbor uzavírají dvě už dříve publikované novely: Sebereflektivní Dvorky s tématem dospívání v prostředí reálného socialismu, a Plechovka, v níž se už objevuje téma nevyhnutelné emigrace. Čtvrtý svazek sebraných spisů Jaroslava Hutky obsahuje veškeré dochované prózy, vzniklé před autorovým odchodem do exilu, tedy do roku 1978.

Popis nakladatele

Čtvrtý svazek Spisů Jaroslava Hutky, Prózy I, obsahuje všechny autorovy v úplnosti dochované a dokončené prozaické texty, které vznikly před jeho odchodem do exilu, tedy v letech 1965-1978. Obsáhlý soubor přináší kromě dvou již dříve samizdatově publikovaných novel Dvorky a Plechovka řadu povídek, novel, úvah a zlomků mapujících Hutkovo hippies období i léta prvního střetu s komunistickou mocí. Řada publikovaných próz vychází knižně poprvé. Druhý svazek Próz (2011) přinese texty psané v exilu a po návratu do vlasti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Hutka - další tituly autora:
Prózy I -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 4 Prózy I
 (CD)
Tak jako květ Tak jako květ
 (2x CD)
Šafrán -- Nahrávky z let 1968-1976 Šafrán
 (e-book)
Pradávné kořeny Pradávné kořeny
 (e-book)
Prózy II -- Spisy Jaroslava Hutky, sv. 5 Prózy II
 (CD album)
Nebeští malíři Nebeští malíři
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektro

nické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2012




GALÉN


Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršním systému nebo

přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného

záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství.

© Galén, 2010

© Jaroslav Hutka, 2010

ISBN 978-80-7262-916-9 (PDF)

ISBN 978-80-7262-917-6 (PDF pro čtečky)




9Ještě štěstí, že jsem našel ve špíži dvě flašky vína. Bylo mi úplně ze všeho

na blití a cejtil jsem se smrtelně unavenej. Rodiče šli spát pozdě a mluvilo se o těch pitomejch záležitostech, jak je to v práci a že jsou pořád podrazy a jak jsou ty lidi zlí a svině a že ta sekaná byla moc chutná a že na květinovým stolku nebyl utřenej prach. Začal jsem se třást a byl jsem z toho naprosto v prdeli, a tak se mě mile začali ptát, co se mnou je, a jistě měli na mysli blázinec a psychiatry a sebevraždy a potom říkali, že nechápou, že teď už bych měl být klidnej, protože už mi nikdo nic nemůže, že už sem ostříhanej a zejtra půjdu do práce, že by mě sice živili, ale když je to zákon, tak musím poslouchat. Bylo mi z toho ještě víc zle.

Potají jsem se koukal na hodinky a stále odčítal čas, který mně zbývá do rána. Dnes mi bylo nejvíc na blití a cejtil jsem akorát, že teď není naprosto možné dostat se na dno nebo na vrchol. Už není nic možné a akorát vzpomínání mi zbývá. Trapas byl s těma rodičema, který mě vůbec neznali a jenom snad počítali, že jablko nespadne daleko od stromu, a ještě jim nepřišlo, že na jabloni může vyrůst švestka. V hlavě mi pomalu začalo probleskávat letošní léto a jeho slunce a Helena a kluci a moře vlasů, který se vzdouvalo, když foukal vítr, a v jejich zálivech přistávaly sny o štěstí a lásce a o lidství a bylo to všechno tak strašně jednoduché a prosté a nikdo nemyslel na štěstí a lásku a lidství, tak jak se na to myslívá a jak to myslí ti, co říkají, že tomu rozuměj, a honily se tam taky mejdany a holky a pití a flákání se po ulicích a miliony mendráků a to vlastně byla ta krása a stěstí a lidství.

Chtěl sem dnes zůstat celou noc v kuchyni sám a fantazírovat a vzpomínat a pouštět magneťák a kouřit a vzpomínat na Helenu, o které vědělo jenom pár kamarádů, a potom, až začne bejt dvůr modrej a takovej nijakej, ale zato krásnej, tak vypadnu do práce. Poprvé. Musím jít, ještě než vstane otec. Nechci se s ním ráno vidět a vlastně bych už nechtěl nikdy.

Vůbec mi nedocházelo, že jdu zítra pracovat a že je všemu konec, že už není nic. Všichni někam zapadli a zdálo se mi, že nemá smysl se už vzájemně setkávat nebo si psát, protože jsme už každej něco jiného a vlastně už není důvod. Já sám mám důvod bejt smutnej a melancholickej a nic jinýho. Všichni jsme pod maskou přijatých a jsou na nás akorát už jen ty vzpomínky, a tak nezbejvá než držet hubu a potloukat se po tomto dvacetičtyřhodinovém světě a pokoušet se nenenávidět a nevidět v každém svini a pitomce a kurvu a surovce. Dovedu si docela živě představit, jak mě budou všichni považovat za podivína a říkat, že mám za sebou „bohémskej život“, že mě nic nečeká, už nic, a budou mít pravdu. Mám akorát štěstí, že mám na čele štempl, že „jsem jinej“, a tak mám aspoň trochu soukromí, a potom, všichni vědí, že „nejsem normální“. To mi dává taky trochu soukromí. Myslím ale, že jestli si někdy mimo dnešní noc vzpomenu na to léto a na slunce, že opravdu zešílím. Vlastně dnes si sloužím takovej requiem za tu krásu, co ze mě udělala člověka, a za toho člověka, kerej musel bejt v „zájmu společnosti“ popravenej. Budu ten nejsmutnější člověk v okresním městě a snad, až budu starší, začnu zase malovat a psát, ale budu psát jenom o tom slunci a pokusím se ho namalovat, a jestli se ožením, tak na to zapomenu. A jak sem nerad rozdával u muzea cigarety, budu denně synovi dávat desítku a bude mi krásně, až uvidím, že se začíná vzbouzet, každý mládí se jednou pokouší vzbouzet, až si uvědomím, že je to opravdu můj syn a že je na tomhle světě a že jednou svítilo moje slunce, že v synovi je kus mě, ale jenom na to, aby to v něm umíralo, a on bude někdo jiný a já ho v životě nepochopím, tak jak naši nechápou mě. Nikdy se nebudu pokoušet ho vychovávat a akorát mu budu dávat cigarety. Pak sežeru ty prášky, co už dnes mám koupený, a vezmu tu žiletku, co mi jednou dala Helena, když sem šel na policii, a já si ji doma schoval a hrozně toho litoval, protože jsem dostal nařezáno, a od té doby už jsem ji nosil, a všichni ji nosili, ale tu její jsem si nechal doma schovanou.

Jak jsem si opravdu vzpomněl na Helenu, tak jsem se šíleně rozesmutněl. Šel jsem se podívat, jestli nemáme nějaké víno, a nalil jsem si a zabalil a naši už spali. Cejtil jsem tu trpkou chuť a připomnělo mi to nějaké mejdany, kde jsme s Helenou byli, a teď jsem potřebovaI, abychom zase byli spolu. Bylo mi šíleně zle z představy, že snad je někde v zemi. Na pohřbu sem nebyl a ani nevím, kde je pochovaná. Snad na Olšanech.

Vzpomínám si ji z posledního dnu, co jsem ji viděl. Bylo to večer a ležel sem u muzea rozvalenej na lavečce a kouřil a myslel na hlouposti a na jeden šutr u Panny Marie na řetěze, jak na něj chodí močit psy a každej den vypadá jinak. Seděla na zemi a měla hlavu opřenou o můj bok a nějaká holka vedle ní se pokoušela mě zout, a tak sem na ni pořvával, že je kurva a svině a kráva, a chechtali sme se tomu a potom najednou vyskočila a začala mě plácat po ksichtě, ale mně se nechtělo prát, tak sem na ni řval, ať táhne do hajzlu, a tak mě začala hladit a popel z cigára mi padnul na krk a to mě taky votrávilo, a tak sem se posadil a koukal, že už tady není moc lidí.

„Hele Kahle, poď k nám. Naši sou na dva dni v boudě a mám celej byt pro sebe.“

„Hovno. Dnes se mi nechce.“

Spal sem u ní už kolikrát, ale ten den sem neměl vůbec náladu jít někam do bytu a akorát sem se chtěl až do rána potloukat po Praze. Chtěl sem se jít taky posadit na Střelák a na navigaci. „Budu dnes somrovat a poslouchat, jestli lidem ta muzika nadávek nezní nějak falešně, a jestli jo, tak to musím zase naladit.“ Měl sem taky chuť babrat se ve svejch mendrákách a vzpomínkách. „Sejdem se tady odpoledne, až se znudím.“

Koukala se hrozně smutně a tahala mě za prsty a hrála si s mým prstýnkem.

„Hele Kahle, budem se mít do rána hrozně rádi a v sedum si pustíme zprávy a vypnem žižlavej magneťák a budem se smát tomu, co se děje ve světě, a budem se hádat, kdo si zaslouží kolik kopanců, a potom usnem jak koťata.“

„Hovno, hovno, hovno. Du dneska do davu a potom do svýho já, taky se potřebuju vobčas projít, víš, a zejtra pučim někde prachy a koupíme nějakou flašku a namažem se, ale zprávy poslouchat nebudu. Už mě to sere. Ani mě nebaví se tomu smát. Je to únavný.“

Sebrala se a šourala se domů. Myslím, že potom stejně doma do rána četla a poslouchala magneťák a v sedum si pustila zprávy a slyšela to. Měl sem u ní prášky, a tak je myslím snědla a na nic nemyslela, nikdo na nic při tom nemyslel a jenom chtěl usnout a nic nevědět, a ona měla myslím v tý samotě a opuštěným bytě k tomu důvod a byla smutná a šílená, jenže rodiče přijeli až za dva dny. Pozděj sem se dozvěděl, že se ptali po nějakým kudrnatým klukovi, „co o něm Helenka někdy mluvila“, ale nikdo jim o mně neřek, a to bylo dobře. Už sem nechtěl o ničem slyšet, protože bylo úplně všechno v hajzlu.

Nalil sem si druhou skleničku a vypil ji a škrábal nehtem propálenej ubrus. Napadlo mě, že bude máti nadávat, ale pak sem si řek, ať mi všichni políběj prdel. Všichni. Přál sem si v ten moment zešílet a nic nevědět a už nikdy nic nevědět, a tak sem vypil další skleničku. Docela dobře si pamatuju na moment, kdy sem se opravdu probudil z žití, vlastně zahodil všechno, co bylo, a akorát věděl, že musí bejt něco dál, a to záleží jenom na mně. To sem ještě studoval, ale dosti bídně a do školy sem moc nechodil a měl o ní hrozně vošklivý mínění. Skamarádil sem se s takovou boubelatou holkou, co se strašně ráda potloukala v noci a taky slušně kreslila. Nikdy sem ji pořádně nepochopil, a bylo mi to jedno. Chápala si věci svým způsobem, ale hodně dělala a to mi bylo sympatické. Trochu bylo cejtit, z jejích věcí, že je ženská. Chyběla tomu hranatost a síla, ale bylo to kouzelné, uvažovala nad tím také zcela svérázně. Jeden hoch mi o ní vyprávěl, že sice drží celibát, ale že je samice, ale to mi bylo fuk a bylo mi fuk, jestli je panna nebo jestli není, protože chodit sem s ní nechtěl. Nechtěl sem už vážně chodit s žádnou holkou, protože sem si myslel, že budu nešťastným malířem bez ženský a z toho že budu blbnout tak akorát, abych mohl dobře malovat. Měl sem tenkrát pro sebe několik receptů, jak se stát zoufalým a nešťastným, tak akorát, aby to bylo dobré ke slušnému malování. Byl sem dost pitomej a dost domýšlivej.

Myslím, že v tu dobu už to mohly být tak dva roky, co sem poprvé celou noc procoural. Koukal sem všem lidem do ksichtů a jenom cejtil a myslel na kraviny a fantazíroval a občas mě napadlo, že by bylo dobře, aby mě někdo viděl, že by se to potom mohlo dát do životopisu. Občas sem pronásledoval holky a ty některý byly chytrý a ty některý uplně zabedněný a myslely, co vod nich nechci, a ty nejblbější se dokonce nabídly, a já většinou vzpomněl na Leonarda, že on taky žil mezi kurvama. Ale stalo se mi párkrát, že právě tyhle byly ty nejlepší a byly něco podobnýho jak já, jenže já sem si namlouval, že nemám mendráky a že na všechno se dá vyzrát, ale taky se potulovaly uličkama svýho života a zoufale hledaly a všema možnostma se snažily najít, ale nedařilo se jim to. Já byl sice v podstatě taky nešťastnej a zoufalej, ale přiznal sem si to, pouze když sem se opil.

Tyhle holky nevěděly o životě vůbec nic a myslím, že jim trvalo dost dlouho, než se dozvěděly, že nikdy ani nic vědět nebudou, že smrt znamená poznat, ale ani potom se nevzdávaly a potkával sem je v blázincích a čet sem o nich v novinách, když byl nějakej průser, a povídali si o nich inteligentní lidi, a když se nějaké sebevražda povedla, tak ti inteligentní lidi říkali, že to nechápou, vždyť je člověk jenom jednou na světě, a vůbec jim nedošlo, že to je právě ono, že chtěly opravdu bejt. Ale stejně si myslím, že pořád o životě věděly daleko víc než ti mudrcové, co o něm mluvěj tak zasvěceně, co říkaj, že mu rozuměj, a troufaj si radit co a jak. Taky se našli lidi, kteří si dokonce radit nechali, ale to byli tuplem pitomci.

Tu noc sem se toulal s tou boubelatou holkou a šli sme na navigaci a ona mě strašila, že to světlo pro parníky je strašidýlko, a já se jeden moment opravdu bál. Byla vysoká voda a šplouchala nám v obrovských vlnách k nohám a to bylo taky strašidelný a bylo všude plno hukotu, ale Karlův most a Starý Město byly tichý a důstojný a věčný a mocný a fantastický a všechno se zdálo takový titěrný. Pode mnou se nafukovaly a nadýmaly nestálé masy vody, zabarvené od tmavomodré až černé po tu nejsvětlejší, a nejsvětlejší byla světýlka polapená z Karlova mostu a připadal sem si taky jako strašidlo s hrozně dlouhejma prstama, přicucnutej ke kamennejm kvádrům břehu. Začal jsem si uvědomovat, jakou spoustu hroznejch hovadin dělám a že čas a žití hrozně pospíchá, přesně tak, jak mi to řekl jeden kantor − život je jak dětská košilka: krátkej a posranej. Ten moment sem chtěl mít svůj život tak čistý jako tu vodu, a aby šplouchal zrovna tak obrovskejma vlnama a vylejval se z břehů a aby tam bylo to strašidýlko a ta zlekaná holka, co viděla místo výstražnýho světla bubáky. Koumal sem nad pár momentama, kdy se mi to skoro povedlo, a říkal si, že mám přece život ve svejch rukách a záleží jenom na mně, co s ním udělám. Tak sem seděl a voda mě skoro ozařovala a lucerny za řekou mě taky skoro ozařovaly a to všechno kolem jako by mi šlo do hlavy a byl sem pořád čistější a čistější, až najednou jsem věděl, co jediný mohu udělat.

Holka seděla tiše vedle mě a koukala do vody s hlavou na kolenech a slyšela, co se ve mně děje, protože jsem jí říkal, co cítím, ale hlavně sem se chtěl slyšet sám. Měl sem dojem, že by měla být ze stříbra nebo z mramoru, ale oči se jí dívaly ven a jistě mě slyšela. Myslím, že si snila také po svém a přemejšlela o svejch kresbičkách a o domově a o samotě a o krásnejch obrazech v galerii, a snad mi i záviděla, ale to myslím ne. Byla to holka a ty se tak nebráněj. Holky vědí o svý bezmocnosti dřív a mají proto takový pokorný očička. Mám z toho vždycky strach. Ne že by věděli víc, ale mají to prostě v sobě, to víc, a občas z toho mívám mendrák.

Pak sme šli domů a už sem nic necejtil a před jejich barákem mi taky došly ostatní věci, políbil jsem ji a šel domů vykoupanej a úplně jinej a připadal sem si normální, a že sem už takovej dávno. Poprvé jsem věděl, jak bude vypadat příštích pár měsíců, a držel sem těch pár měsíců ve svejch rukách a ostatní mi bylo fuk. Šel jsem až na okraj Prahy a spal a spal a spal, a ve škole se už nikdy neukázal.

Myslím, že není vůbec žádné riziko někam se vrhnout, někam, kde to vůbec neznám, opustit všechny bývalé pevniny a jít a jít, jít a nehledat kam, a nebát se, a nebát se a žít. Když se někam vrhám, tak je jasné, že to existuje, protože jinak by mě nemohlo napadnout, že se tam někam vrhnu. Když se někam vrhám, tak vím, že to existuje, a je jenom na mně, abych to dokázal. Jestli to nedokážu, tak sem blbec a není pravda, že by to snad nebylo, že sem se zmýlil. Jedině příroda se mohla zmýlit na mý inteligenci. Půda je a na půdě, ať je jakákoliv, se dá existovat a půda se dá obdělávat. Jakýkoliv krok dál není smrtelnej, myslím absolutně (někdy je právě smrt ten krok, co není smrtelnej), a povzbuzuje život. Když se to tak vezme, tak v každém rybníku by měly být štiky, aby kapři nesmrděli bahnem. Tohle šíleně smrtelný léto začalo tím, že několik zrozenejch bohů se rozhodlo, že se budou scházet u muzea a shora koukat na lidi a pít pivo a kouřit cigarety a snít a víst život, jak ho vedou vandráci, kteří sou taky bohama. Tohle léto bylo stvořeno pro bohy, kteří sestoupili na zem a do lidí, a to léto už se nevrátí a bohové zase vstoupili na nebe. Celé léto svítilo slunce a nikdy předtím tak nesvítilo a nikdy potom už tak svítit nebude. Každý rok jedno slunce umírá a tohle nakonec také za veliké slávy na podzim umřelo. Na nějakou dobu bylo ještě v paměti nebo roztroušené po blázincích, anebo odešlo ze zemřelými, kteří se rozhodli žít jenom pro jedno slunce, ale nakonec se navěky ztratilo, protože slunce si nejde pamatovat. To jde jenom cítit a vidět, a když zemře, zemře opravdu a beze zbytku. Bohové odešli a lidé se zase vrátili mezi lidi a choděj mezi náma a už na nich nikdo nic nepozná, a jenom je snad z nich cítit, že byli jednou tím sluncem popáleni; že kdysi existovali a žili vedle toho slunce, které bylo pro ně vším. Zůstala jenom spousta popsaných papírů, popsaných nesrozumitelnejma a bláznivejma a geniálníma myšlenkama, které už dneska nemají žádnou cenu, protože byly kladeny na oltář smrtelnému slunci, ale je z nich cítit, jak to slunce sálalo. Dnes je z toho cítit pouze ta žhavost a smutek, který zaplnil všechny místa, která napsalo slunce.

Taky sem si prodělal tu přijímací zkoušku. Po svém probuzení jsem najednou všechno ztratil a zůstal jsem ležet na dně bez spojení se světem a vůbec se vším. Věděl jsem to. Myslím, že to je jediná věc, kterou může člověk vědět přesně. Ještě snad může vědět, že nemůže už dál, že teď se bude vracet a snad jen držet nad vodou, ale to patří spíš do pozdějšího věku. Myslím, že vůbec, aby člověk něco věděl, musí se ocitnout na dně a tam odtud podniknout svou cestu.

Cítil jsem pod sebou už jen zem, zem, kam se zakopává, a nic mě od ní nedělilo, akorát to, že jsem nebyl zakopanej. Bylo mi, jako bych podlézal zeď. Z jednoho světa jsem klesnul, akorát jsem viděl vzdálené a roztomilé dětské sluníčko a povětří a potom idiotskou pubertu, která je jako pár facek, a potom už jenom tu dráhu dolů. Věděl jsem, že tu zeď musím podlízt, ale vůbec jsem netušil, co mě čeká. Čas sem měl v rukách, ale život, kterej sem žil, neměl pro mě už smysl. Spal sem celej týden po parcích a nádražích, prostě se mi nechtělo do mýho sklepa a rodiče ani přátelé neexistovali a neexistovalo vůbec nic, žádná hodnota, a já jsem byl úplně až dole, že ani sebevražda neměla smysl. Potloukal jsem se po ulicích a nikoho neviděl a nikoho neslyšel a celej tejden sem nejed a pil jenom vodu.

Voda byla jenom průzračná a byla jenom vodou a slunce bylo jenom sluncem, který hřeje a nic víc, a to je ta největší pravda. To ostatní je jenom umocňování a přidávání a kudrlinkování, ale tehdá to bylo nahatý. Nahatá byla taky má existence. Pouze sem existoval, pil vodu a svítilo na mě slunce. Žil jsem. Má existence a voda a slunce bylo to samé. Osobnost byla nedosažitelná a neexistující. Byla někde mimo mě a v hlavách lidí, co mě před tím znali. Proto ty lidi také pro mne najednou nebyli. Byla jenom voda a slunce, a potom přišel první máj.Spal sem v Jelením příkopě a probudil se ještě za šera. Všechno bylo modrý a holý větve stromů byly do hněda. Bylo to jako ve snu. Coural sem se po cestičkách a chyběla mi tam nějaká obluda, která by se z ničeho nic vynořila z modra, zívla a potom zalezla někam do ďoury v zemi. Bylo dost chladno a měl sem bundu i jeansy provlhlý a ještě sem byl trochu ospalý a vůbec sem nevěřil, že může existovat něco jako postel. Kristusky sem měl vorosený a na nohách čistý čmouhy. Napadlo mě, že bych si mohl dát čaj a koupit cigára. Teď mi teprv došlo, že sem šest dní nejed a nekouřil. Když sem si to uvědomil, tak sem málem omdlel. Jak sem to moh bez cigaret vydržet? Vzpomínal sem na těch šest dní a akorát se mi vybavovaly zaprášený silnice a smrad z ulic a spousty ošklivejch domů a akorát ráno chvíle klidu, když sem se probudil někde venku, a ta šílená noc na nádraží, kde jsem nakonec musel utíkat před policajtem. V jedný zahradě nade mnou dokonce rozkvetly nějaký jabloně, nebo co to bylo. Uvědomil jsem si, kolik je v Praze zahrad a parků, a kdyby člověk nebyl tak zimomřivej, tak by se tam dalo spát pořád.

Přelezl jsem mříže a šel na Klárov. Venku ještě skoro nikdo nebyl, ale byl nějakej veselej den. Všude byly vlajky a plácaly ve větru a mně plácaly vlasy kolem uší a ta podobnost mi rozčilovala. Všichni si potrpěj na parádu a prapory a monstra a mý vlasy berou taky jako monstrum nebo vlajku. Nějak nikomu nedochází, že je prostě chci a musím mít. Každej v tom hledá něco, co se mu hodí do krámu.

Dostal sem šílenej hlad a potřeboval sem si zapálit. Jeden dobrý penzista mi dal desítku a ani za ni nic nechtěl. Měl sem u sebe bůra a ani sem to nevěděl. Říkal: „Jenom si to vem, mládenečku, já to znám, když není co kouřit.“ Bylo to od něj hezký a bylo mu jedno, co mám na hlavě. Zřejmě to byl člověk, kterej viděl dál, než je optickej dojem.

Toulal sem se po Praze a slunce dělalo všechno sváteční a slavnostní, ale jak se začali shromažďovat lidi, už to byla otrava, protože stáli jak stádo beranů, jistě si každej myslel, když teda musím, tak pudu, a myslím, že nikdo nemusel. Vzpomínám si, jak mi jedna holka povídala, že chodí do průvodu ráda, že sou tam spousty lidí a že se de a křičí se a že je jí jedno, jestli to ty lidi dělaj, že chtěj nebo musej. Ona to dělá, že se jí to zdá krásný, a myslím, že to je jediný možný důvod pro jakoukoliv činnost.

Potom sem slyšel hrát různý dechovky a šel sem se podívat na Václavák, jak se lidi valej, a to bylo fantastický; akorát sem viděl miliony hlav a barev a slunce do toho svítilo a pak, jak sem šel, podrazil mi nějaký tlusťoch nohy, měl pásku pomocné stráže a já sem ho dloubnul za to do břicha a on volal policii a chtěl mě zatknout a řval, že všichni patříme na šibenici, a tak mi nezbylo než utýct. V ten moment sem měl lidí dost a šel sem na Starý Město a na Malou Stranu a koukal, jak dělá sluce parádu na zničenej omítce. Lidi se to sice snaží opravovat, ale zdálo se mi to zbytečný a hloupý. Proč to opravovat? Proč musí mít všechno patinu 20. století a vypadat jako nový?

Seděl jsem na pavlači jednoho starého baráku, ale vlastně to nebyla pavlač. Mělo to ty renesanční arkády a každej kout a každá klenba byly ohmataný, bylo na tom cejtit, že je to udělaný rukama. Ideální flek pro děti. Nemoh sem se vžít do toho, že by to tady taky opravili. Když vidím takovou starou věc, tak sem si jist, že její povrch dýchal se staletími. Tohle sou vlastně ty moudrý a smutný oči těch věcí, a když se tomu dá nová a čistá patina, tak nemohu věřit tomu, že to koukalo stoletím pod ruce. Jsou z toho studený stavby se slepou omítkou. Je to jako kdyby starci s neskonale moudrýma očima, vrásčitou kůží, v roztrhaných šatech, hrbatému, kterého každý s úctou poslouchá, který listuje v knize dějin lidstva a je již tak povznesen nad život, že jeho mluva zní krásně a mluví smutně o dobách, v které bychom nevěřili, kdyby on tu nebyl a ta doba z něj nedýchala. Tomu kdyby se místo těch zakalenejch a uslzenejch očí daly nové, pleť se napla a vyčistila, daly nové šaty − vždyť to by byl ten největší chudák a žebrák, který se může akorát prokázat papírem, že je mu sto let. Čas mu sebral domov a dal věk. Mládí mu lidé vrátili, ale domov už nemůžou, ten má čas. Koho vzruší nová krabice? Samozřejmě, že ve starých taky nemusíme nic najít, ale ten povrch nás dojímá. Ten povrch je čas. To je jediný očitý a pravdivý svědek času. Neřekne ti jak žít, ale jak se končí. To je to tajemství a strach a krásno a ta hudba. Byl už večer a město mělo kocovinu, jako po každý slavnosti, a každý se chtěl napít a po ulicích se potulovaly skupinky a zpívaly a hulákaly a na každém rohu hlídkovali policajti. Neměl sem už žádné prachy a vzpomněl sem si, že je první máj, a tak sem si chvílema v duchu recitoval začátek toho Máchova a zkoušel, jestli by to nešlo na nějakou melodii, a nic sem nemoh najít. Octnul sem se na Malostranským náměstí a vzpomněl na Petřín, že je zasvěcený lásce, a já tam v životě s holkou nebyl a ten máj, kterej je lásce zasvěcen odedávna...

Na zastávce stála nějaká holka, a tak sem za ní šel a řek jí, aby šla se mnou na kafe, ale že mi ho musí zaplatit, že nemám ani vindru. Šli sme do Malostranský. Bylo tam žlutý světlo a spousta lidí a sváteční nálada a potom kolem devátý se začali ty lidi vytrácet, jako vždycky v tuto dobu, a já cejtil, že už svátek skončil, ale cejtil sem se krásně. Lechtalo mě pomyšlení, že mám vedle sebe krásnou holku a že se dovedla šťastně smát, a úplně sem se do ní v ten moment zamiloval.„Hele, já si dám ještě jedno kafe, jo? A můžu si dát cukr navíc?“

„Co se ptáš, vole?“ a hrozně se zašklebila, protože zrovna sme měli za téma parodování čáramanů. Strčila si cigaretu do koutku a čuměla na mě.

„No já jenom, aby ses neposrala.“

Udělala pohyb, jako když mi chce dát pěstí.

„Stejně je to divný, žes chodila do koleje, a neznali sme se, já sem tam byl denním hostem. Vzpomínáš, začali tam chodit první vlasatí. Tenkrát sem se z toho mohl zbláznit, když sem je poprvé viděl na vlastní oči.“

„A bylo senzační, že každejch čtrnáct dní se tam tančil novej tanec. Už si je ani všechny nepamatuju. Vždycky bylo zhasnutý a na parketu se to mačkalo a nikdo nevěděl, s kým bude zrovna tančit, když rosvítěj. Nikdy se mi nestalo, že bych dotančila s tím samým klukem, co sem s ním začala. A pamatuješ holandsko ve třech?“ Zasněně koukala do okna.

„Jo. Na tom bylo nejlepší, že když už se mi nechtělo tančit, tak sem si šel sednout nebo k pultu koupit pívo, a když sem chtěl tančit, tak sem se připojil k nějakýmu páru anebo prostě někomu holku sebral, a nikdo se kvůli tomu nenasral. A potom se vždycky k někomu táhlo a chlastalo až do rána a hrál magneťák a nikomu nezáleželo na tom, s kým spí a jestli se s ním někdy ještě uvidí, a když se někdo dlouho neukázal, tak byl v kriminále.“

„Totiž, mám takový tušení, že sem tě na nějakým meidanu viděla.“ Koukala na mě pátravě. Zasmál sem se tomu.

„Víš, že je docela možný, že sme spolu někdy spali. Ale je to srandovní představa, že se tady pracně představujem a poznáváme a možná, že už sme spolu spali.“

Začali sme se hrozně smát a pár zbylých hostů se po nás opovržlivě ohlíželo.

„Ježiši, to byly doby. Myslím, že to byl nejlepší beatovej podnik vůbec, a ty mejdany taky nějak utichly.“

„Já sem byl z toho tak v prdeli, že sem začal dokonce psát, ale sou to hrozně zamendrákovaný voloviny. Neměl bych odvahu to někomu ukázat.“

„Dneska píše každej idiot, a jak má popsaný víc jak dva listy, tak se považuje za básníka. Prostě když to nemá ani hlavu, ani patu a je to co nejvíc nesrozumitelný a pitomý, tak je to báseň. Ještě sem neviděla, aby někdo z těhle pisálků napsal povídku.“

Najednou se začala smát a tlouct rukama do stolu a mně se vybavila zase kolej‚ když tam někdo sebou praštil na zem a mlátil pěstmi do podlahy, a začal sem mít dojem, že ji taky znám z nějakýho mejdanu, a dokonce sem si byl jist, že sme spolu spali. Do prdele, je to stejně náhoda. Cejtil sem její hladkou tvář, a jak se chechtala, vylejvala svejma přivřenejma očičkama

štěstí. Měla svůj miniaturní formát dámičky, co ví jak na kluky a jak z nich

tahat prachy, ale dovede taky mít ráda a krásně žít a tomu druhýmu říkat

takový ty krásný věcičky a upozorňovat na sebe takovejma těma krásnejma

drobnostma.

Šli sme potom na Petřín a já si vzpomínal, jak sem se tady vždycky bál,

protože se mluvilo o nějakejch chuligánech, který sem tam nikdy neviděl,

a to, že se mi nikdy nic nestalo, mi došlo, teprv až mně taky začali nadávat

do chuligánů. Měl sem ohromnou kliku, že zrovna ten den nebyla zima

a svítil překrásnej stříbrnej měsíc a stromy byly ještě nahatý a připomínaly

mi ty krásný opilý holky z těch krásnejch mejdanů, jak vždycky k ránu se

to všecko vzbouzelo a ještě bylo šero a ty holky běžely nahatý někam do

kouta pro flašky s pívem a potom se uhasila strašlivá žízeň a spalo se dál

a každýmu bylo krásně.

Byla krásná čistá noc a skoro nefoukal vítr a jen občas na nás dýchla

žlutá žárovka lampičky, co jí zapomněli noční vandráci rozbít, a i v tom

bylo něco krásnýho a pak sme si sedli na nějakou lavičku a větve nad náma

byly rybářský sítě a měsíc byl zlatou rybkou chycenou do těch sítí a měl

sem dojem, že se kolem nás potulují psy z Gauguinových tahitských obra

zů, jak je ze začátku člověk vůbec nevidí a teprv, až se rozkouká, si jich

všimne, a to je najednou takový tajemný. Jenže kolem nás ještě poletovaly

bludičky a strašidla z českejch pohádek a byl čistej umytej vzduch a byl

první máj a Vilém s hrdličkou šprtali kuličky, ale tyhlety nápady zase

Helenu rozčilovaly. Potom se mi přiznala, že jak sem ji oslovil na zastávce,

že mě taky chtěla hned svíst a jak tak na to kouká, že se jí to povede, a já

byl šťastnej, že se jí to povede, že má taky kliku, a měsíc si nad náma plul

a už nebyl chycenou rybou, ale byl úplně slepej a ničeho si nevšim, protože kdyby si něčeho všim, tak by ho vůbec nenapadlo zapadat, ale jelikož byl úplně slepej, tak si to šinul zapadnout.

Začalo se krapet rozednívat, tak sme šli šťastní domů a domy byly ta

kový zasněný a jenom sem tam některej dům byl vzhůru a koukal na nás a záviděl. Helena mi ješte před jejich barákem dejchla na brejle a šla domů a já taky, ale měl sem hezčí cestu, a tak sem coural uličkama a pak sem na jednom baráku sebral českou vlajku a utíkal ulicema a mával s ní a hulákal. Zastavil mě policajt, ale byl úplně na mol, tak sme si krásně popovídali, protože to byl bejvalej hospodskej, ale tu vlajku už sem nepotřeboval, tak sem mu ji tam nechal a šel na okraj města do svýho sklepa. Byl sem tak ospalej, že sem cestou v chůzi usínal a jednou jsem dokonce vrazil do sloupu. Kolem byla světla, ale na ulicích ani noha a pak sem viděl mlíkaře, jak rozvážej mlíko, a to jejich chrastění, ale byl sem tak slabej a unavenej, že sem si žádný mlíko nevzal. Ten den sem se musel domů dovznášet. Byl jsem tak unavenej, že si myslím, že bych normálně nedošel. Ve sklepě bylo vlhko a peřinu sem měl taky vlhkou, ale bylo mi to úplně jedno. Ponořil sem se do postele a ještě kouknul, jak je to všecko kolem mne bledé od světla z malýho okýnka úplně až nahoře, a spal sem a spal a spal. Bohové, co žili tohle léto u nás, se domluvili, že se budou slejzat u muzea, protože to byl ten nejlepší Olymp, co se dal najít, a byly tam schody a všude, kde jsou schody, je naděje, že se tam začnou scházet. Nehodí se, aby bohové, když se domlouvaj o svejch božskejch záležitostech, stáli. Když nebyli zrovna u muzea nebo na nějakých jiných schodech a potřebovali se domluvit o slunci a vínu a mejdanech, tak si sedali na chodníky a vůbec někam pod sebe, protože sedět se dá všude, a i když chodili sami a dumali o svejch božskejch záležitostech, tak si sedali zrovna tam, kde se vyskytovali, a lidi kolem nich věděli, že mluvěj a dumaj o božskejch věcech, a to je štvalo, a tak na ně řvali a nadávali jim. Řvali na ně, ať táhnou, ať nemyslej na ty svý věci, přece sou na světě jiný starosti, a ať s tímhle táhnou k čertu a se vším. Samozřejmě bohové věděli, že sou na světě jiný starosti, ale když je někdo bůh, tak musí přemejšlet jenom o božskejch záležitostech, protože potom už by to nebyl bůh.

U muzea se to bohama jenom hemžilo a plandalo se to tam jejich božskejma vlasama a každej se tam chodil koukat a každej si to chtěl vyfotit, lidi si chtějí všechno vyfotit, a i ti, co jezdili ze zahraničí, byli zvědaví, jak je to u nás s bohama, a tak se taky chodili koukat, protože byli zrovna tak pitomí jako ti ostatní, a jak to uviděli, tak utíkali a strašně se báli, protože věděli, že sami nikdy bohama bejt nemůžou. Pomlouvali je a snažili se je všelijak znemožňovat, ale bohům to bylo jedno a ani se s lidma nepřeli, protože jejich starosti i jejich inteligence jim byly lhostejný. Kerej bůh by si dělal třeba starosti s kupováním mlíka, když sou ho ráno plný ulice. Housek sou taky ráno plný ulice a stačí jen tam jít a vzít si a myslet si při tom, že konečně sme v zemi zaslíbené a že zítra uveřejněj noviny, že se bude kvůli bohům taky rozvážet víno a pívo a cigarety. Ženský byly rozvezeny už na počátku světa.

Lidi taky štvalo, když nějakej bůh přišel vracet flašky od mlíka, protože věděli, že to sou ty flašky ze zaslíbené země a ta že není pro smrtelníky, a trafikanti věděli, že ty prachy sou za ty flašky ze zaslíbené země, nebo jiným božským způsobem získány, protože bůh nepracuje proto, aby měl prachy, nanejvejš by pracovali z dlouhý chvíle, ale to by nesměla být ledajaká práce a nesměla by mít pracovní dobu. Nejvíc štvalo lidi to božský počínání v tramvajích, kde všichni hráli takovou hru, že si posílali dokola šedesátník jako fanty a jeden ty fanty vybíral, nebo tam byla na to taková škatule, na tu hru, ale bohové ji nehráli. Nebylo důvodu, protože to bylo moc obyčejné. Tramvaje sou na to, aby se jima někam jezdilo a ne aby se tam hráli nějaké idiotské hry na fanty, a to bohové věděli, tak na ty hry kašlali. Jeli tramvají a akorát koukali ven a mysleli tak, jak se má myslet, a nanejvejš se bavili tím, že dělali na lidi takový ty jejich moudrý obličeje, že občas kopírovali lidi s těma jejich obličejema a dělali na ně ty jejich grimasy, a to ty lidi taky štvalo, protože když bůh napodobuje člověka, tak ten vidí, jak je malej a že je jenom člověk, a lidi maj kvůli tomu mendráky a ještě horší je, když viděj, že už ani to boha nakonec nebaví, že mu to za to nestojí, že ho to napodobování nakonec otráví, a tak na to okamžitě zapomene a myslí si jenom na svý záležitosti.

Člověk vždycky ví, s kým a kde bude spát. Bůh to nikdy neví, a ani se o to nestará a je mu to jedno. Přece se nebude starat ještě o to, aby to všechno měl. Zdá se mu to směšné. Ví, že to tam někde je, že se stejně s někým vyspí i že bude kde spát, zem je veliká, a tak si s tím nedělá zbytečný starosti, a když je teplo, tak spává u vody nebo v parku, aby viděl ranní slunce, jak vylejzá, a pozdravil ho, a když spí u vody nebo v parku, tak má většinou s kým spát, protože tam se vždycky, když sou bozi ospalí, sejdou. Domluvil sem se s Helenou, že se pudem druhej den koupat do Podolí, a dali sme si spicha u polský informačky, ale jelikož sem si poplet čas po dle mých speciálně nařízených hodinek, přišel sem pozdě. Bylo hovňácký počasí a jel sem přecpanou tramvají do Podolí a dokonce sem vlezl do vody a plaval. Bylo to pro mne něco šílenýho a úplně sem se zadejchal, a tak sem si sednul mokrej a studenej na vokraj bazénu, celej zimou sjednocenej, a šplouchal nohama po holkách, který se hromadně urážely. Necejtil sem se v tak velikým prostoru a mezi samejma sportovcema se svým skoro nahým tělem nejlíp. Přišel ke mně takovej hrozně nesympatickej kluk a ptal se mě, jestli neznám nějaký ty big beatový skupiny a nějaký vlasáče, a já opravdu neznal, ale nepovažoval sem za nutný se tím chlubit tak slušivě zastřiženému človíčku. Znal sem daleko víc, než si kdo mohl představit. Znal sem dokonce tolik, že mě ten hoch začal obdivovat a nabídl se, že mě doprovodí.

Šli sme po nábřeží a já mu vyprávěl, jaký to je v Itálii a v Anglii a kde všude mám příbuzný a co mi píšou a co mi posílaj a kolik mám peněz, ale že na to všechno seru a že chodím otrhanej. On psal básně. V tom případě mně už vyšly v Paříži dvě knihy básní a v Miláně se jedna připravuje a Rimbaud je citlivka, Hemingway je nepříjemnej tlusťoch a jedinej dobrej spisovatel je John Shiling, a od tohoto okamžiku, kdy jsem objevil nového literáta, jsem ho opravdu považoval za nejlepšího. Samozřejmě, že sem to čet v originále a do češtiny to hned tak přeloženo nebude, protože to hned tak někdo neumí. Byl z toho v prdeli. Hoch se do mě přímo zamiloval, a než sme se nadáli, byli sme na Národní. Dal sem si s řečma pohov a měl sem radost, že mi tak otravná cesta báječně uběhla.

Rozhlížel jsem se po Národní a koukal, jak sou ty lidičky maličtí a jak to světlo si s nimi hraje a jak dou zavěšeni do sebe nebo samotni a jedni utíkaj, druzí se loudaj, a viděl sem je uplně celý, hlavu aji patu najednou, a bylo to jak na Bruegelových obrazech a snažil sem se koukat na všechny najednou, jak se dráhy jejich chůze křížej, a na to vše svítily nenormálně vysoký lampy s tím bílým, ostrým a neosobním světlem.

„Neskáknem do Vagonu?“

Teď sem si uvědomil, že za celou dobu promluvil Jiří poprvé.

„Můžem, ještě mám trochu času.“

Sice jsem měl času na pár měsíců, ale co je mu do toho. Ono to vždycky líp vypadá, když je člověk zaneprázdněnej. Lidi si ho potom víc vážej a sou mu vděčni, že kousek toho svýho vzácnýho volna jim věnuje. Šli sme najednou hrozně pomalu po tom asfaltovým chodníku a připadal sem si zrovna tak maličkej jako ty ostatní lidi, byli sme taky takový dvě figurky, které se při pohledu zdálky hrozně pomalu pohybovaly. Vzpomněl jsem si, jak mi jeden kamarád vyprávěl, že v Miláně mají v jedný čtvrti gumový chodníky a všechny poměry baráků a dveří a oken i tloušťka skla sou vypočítaný a v přízemí těch baráků sou velikánský mozaiky, taky vypočítaný a barvy absolutně sladěný, a někde že sou dokonce pohyblivý chodníky, ale to je taky vypočítaný, kde jo a kde ne. Snažil sem se do toho vžít a přišel sem na to, že bych se tam nedoved vůbec pohybovat a že bych tam neuměl vůbec žít. Přesto kdyby už to mělo být všude i u nás, nemyslím, že by to bylo ono, možná, že by mě to štvalo a házel bych do mechanismu chodníku olověnky, ale když se lítá na měsíc a skoro všechno je léčitelný a je moderní věda a závratné objevy, chodníky sou zrovna tak pitomé jako dřív. Nějak ten pokrok není vidět, a když by se člověk kouknul do lidskejch hlav, tak vůbec není vidět. Myslím, že kdokoliv vypadal tak, že stát za to, aby si ho ti, co nevypadaji nijak, všimli, musí na to přijít. Myslím, že kdybych jenom všechny ty výlevy prostých duší, které jsem já zaslech, dal dohromady a dal na posouzení času, že se vrátí tak o tři tisíce let, ne-li o víc, jenže čas není spravedlivý a nikdy nebude a snad je to tak dobře, protože kdyby měl existovat jenom podle těch lidí, co nevypadají nijak, musel by přijít na to, že tady nemá co dělat. Naštěstí pořád se najde někdo, kdo nějak vypadá. Alespoň uvnitř, a to je vlastně taky náramná provokace. Daleko horší než ta vnější, protože to je proti ostatním záludnější. Pojmou ho s důvěrou mezi sebe a bác.

Došli sme k Vagonu a sestupovali po schodech dolů. Věděl sem, že se tady scházej ty božský bytosti s dlouhejma vlasama, co nějak vypadaj, a tak sem byl zvědavej.

„Allen, a tam ten, co sedí a vejrá před sebe a jak se mu ta buchta hrabe ve vlasech, je Struna,“ povídal kudrnatej blonďák a usmíval se.

„Kahel. Maj tu desítku?“

„Jo.“

Struna mezitím sjel pod stůl a položil si bradu na ubrus a ta hnusná buchta mu začala plíst copánky. Allen se hrabal ve svej pečlivě uspořádanej složce a prohlížel nějaký popsaný papíry a pak se na mě otočil.

„Čoveče, já se ti divím, že ty lidi nenosej přes ksicht ubrousek. Pracně si skrejvaj svý sviňárničky a sou háklivý na svý choutky a myslej si, jak na všecko vyzráli, a sou to zasraný spokojenci, který si držej pupek plnej svejch prasáren, ale mluvěj o vychování a slušným jednání, a přitom jim vyčtu na ksichtu, co sou zač. Je srandovní, že na mě řvou chuligáne, a vidím na autorovi té vtipnosti, že rád zajíčky anebo že si opíká dětičky na rožni anebo že jedině ho vzrušuje číslo 69.“

Struna se zašklebil a normálně posadil. Teď sem teprve pochopil, proč se mu říká Struna. Tak hubenýho člověka sem už dlouho neviděl.

„Co je to číslo 69?“

„Vole, napiš si to a uvidíš. Mysli si, že to bříško je hlava a zobáček nohy.“

„Fůůůj! Vy ste prasata, kluci!“ zakvičela ta buchta, ale bylo vidět, jak jí svitly očka. Všechny tyhle filmáčský buchty sou stejný. Myslím, že by si měly dát přes ksicht taky ubrousek.

„Co děláš?“ zeptal se Allen a zase se hrabal ve svejch papírech.

„Nic. Ještě před nějakou dobou sem studoval. Nehodlám vbrzku ani něco dělat. A ty?“

„Rovněž, až na to studování, jinak stejně a Struna taky.“

Byli sme si najednou nějak sympatičtější a Allen trochu tu složku odstrčil od sebe a Struna z boxu zase sjel pod stůl. Vůbec sem nevěděl, co si o něm myslet. Byl krapet záhada. Povídali sme si s Allenem o klasice a o tom, jak každej blbec píše, a vzájemně sme se zkoušeli. Dopadlo to dobře. Podnik byl dobře osvětlenej a vrchní lítal s pivama a podlouhlým lokálem poletovaly naše myšlenky.

„Znáš Stones?“„Báječný. Myslím, že je to nejlepší skupina. Beatles mi připadají trochu jako pimprlata, takový milionářský manekýni, co se za bůra usmějou, i když si při tom myslej svý. Jako mladší myslím byli lepší kluci, ale je fakt, že co se týče muziky, se jim nikdo nevyrovná.“

„To je jasný,“ odpověděl Allen.

„Myslím ale, že jako lidi sou nejsympatičtější Pretty Things a Who. Co myslíš, Kahle?“

Struna vylítl zase spod stolu a nějak příliš nahlas řekl: „Totiž Who, to je skupina. My Generation jenom na dva akordy, ale...“

„Di do prdele s těma svejma hudebníma rozborama. Ty to dovedeš tak posrat, ty muzikante.“

Chvíli bylo dost trapno. Struna udělal skoro plačtivej obličej a měl sem dojem, že chce Allena zabít. Taky si myslím, že tady trochu něco nesedělo. Docela by mě zajímalo, co chtěl ještě říct, a nechápal sem, proč mu do toho skočil, ale neznal sem je, a tak sem držel hubu. Allen se zase hrabal ve svejch lejstrech a ta pitomá buchta mu řekla, ať jí něco pučí.

„Ty di taky do prdele, i s tím svým zasraným filmáčem. Dej tu pracku pryč, nebo ti ji ukousnu.“

To sedělo a Struna se zase udobřil, ale myslím, že si tohle založil. Vypadal, jako kdyby měl všecko založený a doufal, že někdy se mu podaří to vrátit. Vytáh nějakej prášek a sežral ho.

„Doufám, že je to amorek.“

„Jé, já sem taky jednou dostala prášek, a když sem ho snědla, tak mi řekli, že je to amorek, ale...“

„Prosím tě, drž hubu, ty krávo jedna.“

Buchta přestala poposedávat a začala z toho všeho bejt pořádně vyděšená. Vzpomněl sem si na Helenu a měl trochu na ni vztek, že dnes nepřišla. Chtěj sem se s ní dost silně vidět. No nic. Alespoň sem se dostal mezi tyhle kluky. Vypadaj oba báječně. Doufám, že se s nima uvidím častěj. Vůbec sem netušil, že se s nima uvidím půl roku každej den a že bude takový žhavý léto. Vypadli sme z Vagonu a táhli na nábřeží. Měli sme fůru času. S Allenem sme šli vpředu a za náma se strkal Struna s tou buchtou. Lidi byli dost klidný, asi byla dost tma.

„Čoveče, sou dni, kdy mi ani jeden člověk nenadává. Sem potom takovej šťastnej. Někerejm klukům to vadí, ale to sou pitomci. Jednou sem šel po Václaváku nahoru k muzeu a jeden takovej medvěd, břicho jak středověkej globus, viděl sem už z dálky, že po mně čumí, najednou zařval, ale šíleným hlasem, kde máš kozy, máňo. Myslel sem, že se v ten moment poseru.“

„Tohle je fantastickej fór. Je od něj milý, že si vymyslel něco novýho, i když je to značně stupidní, ale aspoň to není jak ty ostatní blbouni. To: ,kdyby se viděl‘, nebo ,ten vypadá‘, nebo ,hele máňa‘, už mi leze krkem.“

„Jo, ty lidi sou naprosto bez fantazie a kouska inteligence,“ řek Allen a vyskočil na kameny zábradlí mostu, co de od Národního, a šel vedle mě.

„Myslím, že si koupím vzduchovou pistoli a budu po těch volech střílet.“

„To já bych si tam dával místo broků injekční stříkačky a vstřeloval jim úplavici.“

„Jo, to by bylo nejlepší.“ Seskočil ze zábradlí a zařval dozadu na Strunu: „Hele, ty krahujče, hoď kostrou a tu buchtu hoď do vody. Stejně s ní bude hovno.“

Struna fakt vzal tu holku do náručí, vypadalo to, jako kdyby držel bachratýho trpajzlíka, a dělal, že ji háže přes obrubu. Absolutně pištěla. Dali sme se do běhu a na navigaci sme přišli naprosto schváceni.

„Do prdele, zasraný sportování.“

„Myslel sem, že si vylámu všechny klouby na tom kamení. Taky hovno vidět. Snad by bylo nejlepší napsat na prezidenta, že na svou cestu za příživnictvím málo vidíme.“

„Jo, ten na nás hodí sranec. Sytý hladovému nevěří. Teda, ten co už je v cíli, nikdy nevěří, že to byla taková honička.“ Sem si zamudroval.

„Von Struna myslí, že se mu to s tou buchtou povede, ale je na omylu. Ta kráva je tak akorát na házení do vody.“

„Já si myslím, že je na hovno.“ Prostě sem měl den na postřehy.

„Jo, tady je na to prostředí, ukázal bych ti nějaký věci.“

Vytáh složku a předčítal nějaký básně a nějaký povídky, ale nebyly tak dobrý jako potom v létě. Slunce v nich bylo ještě ospalý a teprv si hledalo místo na obloze, to správný místo, aby to, co má bejt ve stínu, bylo ve stínu, a to, co má bejt osvětlený, bylo osvětlený. Aby tam nebylo všechno, ale aby tam zase nic nechybělo. Tady všechno nebylo, ale něco tam chybělo, ale bylo to čistý, čistý, čistý a naprosto subjektivní. Nebylo to dílo, ale byl to on sám. Nevyhovoval sice naprosto společenským normám, ale byl čistej. Struna byl taky moc velkej na společenský normy.

Byla zaprášená noc a i Vltava byla špinavá a od mého probuzení, sice to je sotva čtrnáct dní, se tady hodně změnilo. Vody ubylo a byla klidnější a šedivější a byla tou cestou od pramenů nějaká unavená a zdaleka nebyla už tak dravá. Vlnky si hrály a Karlův most stál důstojně na svejch

25roztaženejch nohách a mostecká věž to všechno ze špinavé tmy přehlíže

la, taky rozkročená, a šňůry světel mi připomínaly cirkus, když odešlo

publikum a ještě se nezhaslo, ale všichni už sou odmaskovaní a něco by

snědli a není co.

Přišel Struna s tou zasranou buchtou a chvíli sme seděli a kouřili a po

tom ji chtěl mermomocí hodit do vody a ona pištěla jak siréna a na mostě

zasvítila baterka, a tak sme ve zmatku prchli, protože sme měli za to, že je

to policajt.

Posledních sto kilometrů sem jel na korbě náklaďáku a pořádně sem vy

mrz. Shodil mě v zaprášeném, pro mě neslohovém Karlíně. Snad někte

rejm jeho rodákům dávaly systém domů a ulic a obchodů a prachu pro

porce nahlížení, ale pro mě je to nepříjemná existence v prostředí. Táhnul

sem pod paží kytáru a potkal sem jednoho kamaráda malíře, kterej mě

jistě odsuzoval za to, že sem se teď vrhl na tohle, ale vyptával se, aby snad

mohl se známejma lidma o mně si povídat, i když já sám sem ho nezají

mal. Helenu sem našel U Lípy a hned se na mě vrhla, vykřikovala, že jí

přijel kluk, a bylo mi z toho krásně nahatě a všichni lidi z týhle posraný

beatnický party na nás zle koukali a určitě z toho byl hafol pomluv, proto

že sem byl vlastně přivandrovalec do jejich společenství a každé společen

ství je patriotické. Táhli sme do sklepa a oba sme měli na mysli milování

a breptali sme pátý přes devátý, další příhody během našeho odloučení,

a snad sme si zase o něco líp rozuměli. Rourák pod náma vrzal a jistě vy

plašil všechny pavouky a pak přišel Allen, a tak sme na sebe chvíli pokři

kovali. Trochu sme se dusili z toho dlouhýho odloučení, ale skoro sme si

neměli co říct, tak sme se utekli v kecání k jinejm věcem. Podával mi nový

texty a Helena mě hladila po zádech a byl sem zase sám se svejma myšlen

kama někde na silnici, o čem jim nikdy vyprávět nebudu, protože to ne

umím a sou to jen pohledy a nejsou na to slova. Byli sme zatím každej na

jiným moři, a tak sme šli spát a až ráno sme se setkali na jednom společ

ným ostrově a chtěli něco společně. Venku svítilo slunko a foukal sexuálně

dráždivej vítr. Šli sme podél Vltavy proudy lidí a já si listoval lidskejma

tvářema a pohledama, který mě míjely v tý věčný knize lidstva, a jako bych

vcítil další odstavec. Stáli sme na nábřeží a koukali na Hradčany, na ten

kýčovitý pohled, a snažil sem se to vidět jinak, v jinejch barvách a důra

zech, ale stejně už by to dnes malovat nešlo. Řeka byla jako neposedné

nitě tónů, který se nervózně pletly po hladině, a dole určitě se proháněly

ryby a existovaly si svým vlastním životem. Díval sem se na různý místa

na protějším břehu a vzpomínal na všelijaký příhody a momenty a zazní

valo mi to barevně do toho obrazu Hradčan, kterej už dneska nejde namalovat. Karlův most byl rozkročenej přes řeku a cejtil sem i v tom kraválu tramvají za sebou okolní středověkou ornamentiku, ale ne tu muzejní a zaprášenou, kterou nám vnucují knihy.

Došli sme na most.

„Hele, ponorka!“ zařval Allen a oba sme se vrhli na prkno a shodili ho do řeky a koukali, jak se potopilo a zase vyplavalo.

„Kdepak, to je ledoborec v severních mořích,“ povídal sem a prudce sem se otočil a udělal hroznou grimasu, protože sem si všim, že si na nás nějaká idiotská výprava, když nás takhle viděla, připravila foťáky. Doufám, že to někdo zrovna zmáčk. Poskakoval sem po jedný noze dopředu a různě balancoval a koukal se na sochy v řadě a cejtil jak sou zbytečný a krásný. Pak sem cejtil, jak mě Helena chytila za zadní kapsu, a tak sem ji objal, šli sme do sebe zachumlaní. Na Allena vykřikla nějaká paní, a tak si před ni sed a báječně se na ni usmíval a paní bylo určitě, jako by jí někdo zvednul sukni, a určitě necítila, jakej báječnej vítr fouká sem nahoru na most. Seděli sme u vody a kouřili. Bylo ticho a asi dvě hodiny v noci. Měsíc svítil na naše skrčenecké postavy a všechno mi to připomínalo nějakou událost, co se stala někdy před tisícem let, a vlastně to nebyla událost. Jenom sme seděli a koukali. Voda se valila pod náma v nepochopitelných vírech a tvarech a nemyslím, že by byla krásná nebo ošklivá. Byla ve svém pohybu a vlnění a všem, co dělala s tím, co se nazývá vlny, ale každou vteřinu by se to mělo nazývat jinak, protože myslím za celou nekonečnou dobu své existence neopakovala ani jeden obrazec nebo útvar, naprosto dokonalá. Celá Praha a Karlův most mi proti ní připadaly jako diletanské práce ze sirek a teprve až za chvíli mi došlo, že to všechno má podobný život jako ta voda, ale v jiné závislosti na čase. Všechno se pomaloučku a mikroskopicky rozpadá a lidé to tu a tam opravěj nebo zbouraj a udělaj něco jiného a holubi na tom mají nějakou zásluhu a vítr a déšť, a kdyby byl někdo schopen natočit film s jedním snímkem za rok a točil to deset tisíc let a potom to pustil v jednom zátahu, tak by si to myslím ve svém pohybu a vlnění a neustálém vzniku a zániku čehokoliv s vodou nezadalo. Snad tak to myslel Einstein s tou relativitou, ale v tom případě by mělo všechno v podstatě stejnej pohyb a stejný život a čas jako takový by neexistoval a každá věc by existovala akorát podle skupenství své hmoty. Hory sou vlastně zkamenělé vlny, a co je pro vlnu na vodě vteřina, to je pro horu milion let, vsadím se, že má zrovna takový pohyb. Trochu se mi z toho dělalo na nic. Duchařina a spiristika se mnou už dlouho nehejbe, ani Bůh a všechny takzvané tajemné věci, ale tomuhle a hvězdám a nekonečnu se nevyhnu, a zrovna takové pocity mám před uměním.

„Čoveče, dneska bychom mohli nabalit nějaký holky,“ řekl Allen a z otvoru, co sou ústa, mu vylétla spouta cigaretového kouře.

„To bychom mohli, už to na mě taky leze,“ koukal sem se na měsíc a měl sem dojem, že se za ním někdo schovává a že se tam musí moc tísnit. Vlastně bych tomu moh věřit a nikdo by mi nic nemoh dokázat.

„Hele, Jardo, za tim měsícem se někdo schovává.“

Trochu mě to zarazilo. „Právě na to myslím.“

„Myslíš, že tam opravdu někdo je?“

„Nahá ženská.“

„Krávo, to by si rozedřela zadek o krátery.“

„Tak se mi zdá, že si bejval ve škole nějakej, dobrej žák.“

„Myslíš, že sou tam opravdu krátery?“

„To je zase fakt. Co já vím.“

„Mně připadá měsíc jako baterka pro milence, protože milování po tmě stojí za starou bačkoru.“

Všechno, co stálo, bylo strašidelně bílý od měsíčního světla anebo odporný od luceren a jenom voda byla laskavá a dodávala mi pocit klidu a bezpečí.

„Hele, jak se ta voda vlní, tak tam by klidně mohl bejt vodník a teď si představ, že v té tmě a téhle náladě by vylez a začal žebrat o cigáro.“

„Myslím, že bych ho bacil, protože to by mě mohla klepnout pepka.“

Začal sem si představovat, co by se stalo, kdyby najednou se voda zastavila tam, kde je, že by zkameněla, a celej život by zkameněl a všichni lidi a nic by se třeba čtrnáct dní nehejbalo a já mezi tím chodil a na každýho si šáhnul a všechno prohlíd, a potom by zase oživli takhle v noci a dokončili by, co začali, třeba se vzbudili, a voda by tekla dál a vítr foukal a nikdo by o ničem nevěděl. Nejde o to, co bych moh províst a co ukrást, ale o to, že tohle se klidně mohlo stát, a nikdo o tom neví. Jednou v noci se mi zdálo, když sem maloval, že sem se najednou úplně zastavil a celej svět zasvištěl jednou dokola, o celou otáčku, a nikdo si toho nevšim a věděl sem to jenom já. Krapet mě to děsilo.

„Víš, co bych teď, Jardo, udělal? Vzal bych pramičku a jel doprostřed řeky se podívat, jestli tam taky měsíc svítí, anebo vůbec jestli ta řeka tam uprostřed existuje. Zdá se mi to spíš jako placatej přelud. Taky máš dojem, že bys po vodě moh chodit? Mně by akorát vadilo, jak by se ti to pod nohama svíjelo, a když bys sebou bacil, tak by tě to zespoda různě bouchalo jako miliony pěstí a všelijak to s tebou pohazovalo. To zase není nic valnýho.“ Všechno vypadalo jako ze stříbrných pavučin a tma mi připadala jako krásná barva na obraze a najednou se mi všechno začalo zdát placatý a namalovaný.

„Hele Allene, já se du projít, mám dojem, že tady není místo, ani kam by se dal vyfukovat cigaretovej kouř, a tak du dělat ďoury vzduchem.“

Šel sem nahoru k sešlé zdi a díval se na řeku a na Allena. Vypadal s vlasama na ramena a s fousama jako přízrak a měl sem dojem, že musí přemejšlet o něčem hrozně velkým. Je to volovina, ale ten měsíc a ticho a noc a obrovské stromy nad ním, kterejm větve visely zrovna jako jeho vlasy, ty stromy se mi zdály jako kamarádi, kteří se taky vykašlali na civilizaci a nechali svůj vzhled takovej jak příroda chtěla. S upravenejch stromů a ostříhanejch je mi drobet na blití a vždycky, když jim přerůstá nějaká větvička, tak mám dojem, že se dopouští nějaké trestné činnosti. Zrovna tak mi připadá ve dne, když du sám a lidi koukaj a pokřikujou a slunce na to svítí, že se dopouštím něčeho, za co mě mají právo popravit. Mám rád proto noc, kdy mi připadá všechno samozřejmé a správné a všechny ty lidi, co se kvůli nějakejm centimetrům vlasů rozčilují, spěj. Ve dne si taky připadám se svým já lacinej a stupidní, jako člověk, kterej z komplexu méněcennosti začal provokovat lidi, a snad kdyby nebyla noc, tak bych si nikdy nenechal narůst dlouhý vlasy. Teď mě taky napadlo, jak je nesmyslné, když nad tím uvažuji, ale k tomu mě donutili lidi, že si připadám najednou jako z jiného světa, a snad je to taky dobře, protože kdo chápe tohle všechno kolem. Jenom zaslepenci si můžou připadat jisti světem a svou existencí a zákonem a povoláním. Všem rostou dlouhý vlasy, akorát že si je nechávají od holičů obírat, a tak vypadají, že sou krátkovlasí, ale to je jen klam. Jejich vlasy se povalují po smetištích a popeláři je vyvážej s popelem a nikdo nemá od přírody krátké vlasy. Tyhle úvahy sou na nic a připadá mi zrovna tak nesmyslné, že se dají brát dlouhé vlasy jako politická akce a že někteří vlasáči to tak berou. Nikdo mi nikdy nechce věřit, že to nosím jenom proto, že se mi to líbí, že si připadám dobře. Všechny diskuse a i mé úvahy o tomhle mi připadají hrozně pubertální, ale mám pořád takovej dojem, že svět je velikánská puberta.

Šel sem k mostu a přelezl ohradu a vlezl si na lešení, co bylo pod prvním obloukem. Měl sem strach, ale nechápal sem z čeho. Byl sem těsně pod vrcholem oblouku, ležel sem na prknách a koukal se škvírou na vodu a plival do ní. Za chvíli sem z druhé strany vylezl Allen. Nebál sem se. Věděl sem, že teď sem může vylézt akorát on anebo někdo jemu podobnej, i hlídač by se sem bál.

„Čoveče, ten Bruncvík má meč z aušus železa. Teď sem šel se za ním podívat a dost sem se tím zklamal.“

29Všude kolem nás byla noc a tma a pod náma šustila voda, z níž trčelo

tohle rezavé lešení. Leželi sme sedle sebe na prknech a připadali si jako

zločinci. Ten zločin, že neumíme pracovat a že nejsme ničím vyučeni a že

jaksi vypadáme, že se jen tak potulujem a přemejšlíme si a občas píšem

básničky, který stejně nemaj smysl, akorát ten, že se snažíme nacházet něco

správného a velkého. Ale tohle sou moc velká slova. Ono je to prosčí, i když

míváme hovory o těch největších věcech, jako nakonec každý, ale snad to je

tím, že chcem najít, co vlastně sme, a je to trochu primitivní, protože je to

návrat zpátky, jenže mě ta civilizace a její vymoženosti lezou krkem. Mám

rád noc a vítr a měsíc, protože se tam cejtím dobře. Mám rád volnost a zdá

se mi dost hloupé, když čtu někde o velikosti přírody a o tom, že se od ní

učíme, a slunce, voda, vzduch a louky a potůčky, že se na to ještě nikdo

pořádně ani nepodíval. Že právě v týhle vegetaci je život. My se svým moz

kem sme moc omylní a domýšliví, ale nikdo nezná smysl žití a důvod na

rození a smrti a to, co říkáme, sou jen fráze a v každý době se říká něco

jiného. Když sme sem přišli bezdůvodně, tak si taky nebudem vymýšlet

důvody žití. Smysl má život stromu, protože je takovej, jakej je, a snad má

akorát smysl řídit se jenom tím, a že nám to myslí, neznamená, že sme

nesmrtelní a pro vesmír potřební. Ještě sme nic nevymysleli. To všechno

už tady bylo dávno a my to akorát odhalujem, a ani nemůžem než odha

lovat.

Začalo svítat, a tak sme nechali hovoru a slezli dolů a šli přes Starý

Město domů. U Staroměstskýho náměstí nás sebrala policie a odvedla na

zjištění na strážnici. Bylo tam teplo a my byli strašně ospalí. Pak sme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.