načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Prozření - Jessica Shattuck

Prozření

Elektronická kniha: Prozření
Autor: Jessica Shattuck

- Na troskách nacistického Německa se Marianna von Lingenfelsová snaží splnit slib, který dala svému muži, popravenému za spoluúčast při atentátu na Hitlera: nalézt a zachránit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 400
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The women in the castle ... přeložila Hana Pernicová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8244-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na troskách nacistického Německa se Marianna von Lingenfelsová snaží splnit slib, který dala svému muži, popravenému za spoluúčast při atentátu na Hitlera: nalézt a zachránit manželky a děti ostatních spiklenců. Společně s šestiletým Martinem se vydává přes zbědovanou zemi do Berlína - tam mezi sovětskými vojáky zakouší největší ženské ponížení chlapcova matka, krásná a naivní Benita. Později se podaří zachránit ještě Aniu a její dva syny, které konec války přivedl do sběrného tábora, stejně jako další miliony vykořeněných lidí.
Nesourodá skupina se usadí na staletém sídle rodu von Lingenfelsů, kdysi impozantním hradu uprostřed Bavorska, který býval místem setkání nejvyšších společenských vrstev. Nyní se válkou těžce zchátralá pevnost stává útočištěm tří zdrcených žen, kterým z někdejšího života zbylo jen velmi málo.
Marianna věří, že prožitá bolest a tragické okolnosti budou dostatečně silným pojidlem, aby s Benitou a Aniou dokázaly držet pospolu. Brzy však začíná zjišťovat, že předválečný život ji i její společnice definoval natolik rozdílně, že nyní nenacházejí společnou řeč. Přesto se snad až posedle snaží dostát svému slibu, aby nakonec došla zdrcujícího poznání, že i nejušlechtilejší úmysly mohou dláždit cestu do pekel.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jessica Shattuck - další tituly autora:
Prozření Prozření
 
K elektronické knize "Prozření" doporučujeme také:
 (e-book)
Johana s dlouhýma nohama Johana s dlouhýma nohama
 (e-book)
Johana s nosem nahoru Johana s nosem nahoru
 (e-book)
Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017

Jessica shattuck


Copyright © 2017 by Jessica Shattuck

Translation © 2017 by Hana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE WOMEN IN THE CASTLE,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins, New York 2017

přeložila Hana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Zuzana Pernicová

Korektura: Milena Nečadová a Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská

Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v listopadu 2017

ISBN 978-80-7498-245-3


Na památku mojí matky Petry Tölleové Shattuckové

a mojí babičky Anneliese Tölleové



PROLOG

hRaD LiNGeNFeLs

9. ListOPaDu 1938

Den proslulého hraběnčina díkůvzdání za sklizeň začal úporným lijavcem, který tepal všechna bolavá místa staro­ bylého hradu von Lingenfelsů – zatékal do prasklin, máčel podlahy a barvil světlé průčelí do oslizlé hmyzí černi. Papíro­ vé lampióny a přepečlivě naaranžované girlandy pšeničných klasů na nádvoří zplihly a popadaly.

Marianna von Lingenfelsová, hraběnčina snacha, se nera­ dostně pachtila s přípravami na příjezd hostů. Už bylo příliš pozdě slavnost odvolat. A když teď byla hraběnka odkázá­ na na kolečkové křeslo, Marianna de facto plnila roli hosti­ telky – hostitelky, která měla poslechnout manžela a oslavu zrušit už před týdnem. V Paříži ležel Ernst vom Rath po ne­ úspěšném atentátu v nemocnici a mnichovští nacisté vybi­ čovávali po celé zemi zuřivou pomstychtivost. Co na tom, že o vom Rathovi – prakticky neznámém německém diplo­ matovi střední úrovně – před atentátem živá duše neslyšela, že atentátníkem byl sedmnáctiletý kluk a střelba byla také aktem odvety, protože pachatelova rodina patřila k tisícov­

Jessica shattuck8

kám Židů tísnících se na polské hranici poté, co je Německo vyhnalo a Polsko jim zakázalo vstup? Nacisté se s nějakými složitostmi nepárali.

Tím spíš je důvod shromáždit rozumné lidi tady na hradě, pryč od toho šílenství! argumentovala Marianna ještě včera. Dneska jí to v tom dešti znělo jako hluchá fráze.

Ale pozdě bycha honit. A tak dohlédla, jestli jsou správně naaranžované svíčky a květiny a je hezky prostřeno, a zařídi­ la, aby nahoru na kopec dorazila promoklá dodávka šampaň­ ského, ledu, másla, rybích pomazánek, uzenin, pitné vody a plynových láhví do sporáku. Hrad Lingenfels zůstával větši­ nu roku neobývaný, neměl k dispozici tekoucí vodu a gene­ rátor taktak stačil vyprodukovat dost proudu pro hraběnčin gramofon a pár šňůr s drahým elektrickým osvětlením. Pořá­ dat v něm slavnost bylo jako zakládat civilizaci na Měsíci. Ale i proto se sem lidé rádi vraceli navzdory každoročním pohro­ mám – drobným požárům, rozpadlým kadibudkám, drahým automobilům uvízlým v bahně a myším v posteli, pokud se na hradě někdo odhodlal přespat. Slavnost díkůvzdání proslu­ la neněmecky svobodomyslnou atmosférou. Získala si věhlas jakožto ostrůvek liberální, bohémské kultury v nitru usedlé aristokracie.

V půli odpoledne se k Mariannině úlevě zvedl vítr a slibně protrhal pochmurnou šeď. Dokonce i kalná stojatá voda v pří­ kopu a kamenné zdi najednou vypadaly svěže a čistě. V pro­ bleskujícím slunci se na nádvoří třpytily zmoklé chryzantémy.

Marianně rázem stoupla nálada. Před pekárnou hraběn­ čin známý architekt přetvořil starý napájecí žlab pro kočárové koně v cosi jako kašnu. Docílil efektu, který působil kouzelně i komicky zároveň. Jako by se slon převlékl za pohádkovou vílu.

PROZR

̌

ENÍ 9

„Albrechte,“ zavolala Marianna od prahu dlouhé knihov­ ny s nízkým stropem, v níž trůnil její manžel za impozant­ ním pracovním stolem, který kdysi patříval hraběti. „Pojď se podívat ven – je to tam jak o karnevalu!“

Albrecht k ní vzhlédl, ale v duchu dál sestavoval větu. Byl to dlouhán s drsně řezanou tváří, vysokým čelem a ježatým obočím, kvůli němuž často i v dobré náladě vypadal zamra­ čeně.

„Jen na chvilku, než se přihrnou davy,“ lákala ho gestem Marianna. „Tak pojď. Čerstvý vzduch ti provětrá hlavu.“

„Ne, ještě ne,“ mávl rukou a znova se zabral do rozepsa­ ného dopisu.

Ale no tak, vynadala by mu jindy, ale dneska se kvůli slav­ nosti kousla do jazyka. Albrecht je prostě posedlý prací, a navíc perfekcionista. S tím nic nenadělá. Sestavoval zrovna koncept dopisu starému známému z britského ministerstva zahraničí, s nímž kdysi studoval práva, a v jednom kuse z ní páčil názor, která formulace je lepší. Anexe Sudet je jenom začátek. Apeluji na vás: mějte se na pozoru před agresivitou našeho vedení versus Nebudeme-li ve střehu, agresivní záměry našeho vůdce budou pouze začátkem...

Oběma říkáš přesně to, co chceš, odvětila. Prostě si jednu vyber. Jenže Albrecht byl duše hloubavá. A vůbec nepostřehl, že Marianna mluví podrážděně. Neznal žádné komplikované ani povrchní emoce. Patřil k mužům, kteří při holení přemí­ tají nad velkými abstraktními tématy, jako jsou nezcizitelná lidská práva či problémy demokracie. Vůči všedním záleži­ tostem zůstával netečný.

Marianna si odpustila okázalý povzdech, otočila se na patě a ponechala ho jeho práci.

V hodovním sále hraběnka ze svého kolečkového křesla

Jessica shattuck10

hubovala jednu ze svých mladých žaček. „Schumanna ne,“ kárala ji. „Bože chraň! To už bychom rovnou mohli hrát Wagnera... Kdepak, chce to něco italského. Něco pořádně dekadentního, aby to šokovalo každého idiotského hnědo­ košiláče, který sem dnes večer dorazí.“

Dokonce i ve svém pokročilém věku zůstávala rebelkou a v patách se jí ustavičně houfovali mladí umělci a lvi salónů. Jakožto Francouzka rodem a Němka sňatkem bývala kontro­ verzní osobnost odjakživa. Zamlada pořádala večerní salónní sedánky, které prosluly improvizovanými tanci a intelektuál­ ními spory nad ožehavými tématy jako moderní umění nebo francouzská filozofie. Proč se provdala za usedlého, zkostna­ tělého hraběte, muže o dvacet let staršího a vyhlášeného tím, že u jídla usíná, bylo námětem mnoha nelaskavých spekulací.

Marianna, která si prošla tyransky přísnou pruskou vý­ chovou, ji od první chvíle upřímně obdivovala. Hraběnka se nebála vystoupit z role matky a Hausfrau, čelit mužské domi­ nanci a vrhnout se do víru intelektuálního života. Vyjadřo­ vala se od plic a dělala všechno po svém. Marianna hned od prvního setkání – byla tehdy mladá vysokoškolačka, která chodí se svým profesorem (Albrechtem) – ze srdce toužila stát se přesně takovou ženou jako ona.

„Venku to vypadá nádherně,“ ukázala směrem k nádvoří. „Monsieur Pareille je hotový kouzelník.“

„Od toho je umělec, ne?“ opáčila hraběnka.

Blížila se šestá. Každou chvíli se začnou sjíždět hosté.

Marianna odspěchala nahoru do prochladlé chodby s lož­ nicemi, kam odložila svoje holčičky. Zakutaly se do starožitné postele se závěsy, pozůstatku feudální minulosti hradu. Ma­ riannin roční synek Fritz naštěstí zůstal s chůvou doma ve We i s s l a u .

PROZR

̌

ENÍ 11

„Mami!“ zapištěly rozjásaně šestiletá Elisabeth a čtyřletá Katarina. Elfie, jejich milá a hodná opatrovnice, zvedla k Ma­ rianně uštvaný pohled.

„Viď, že si Hitler příště vezme zpátky Polsko?“ dožadovala se Elisabeth. Rozjuchaně přitom hopsala na matraci.

„Elisabeth!“ vyjekla Marianna. „Kam na takové nápady chodíš?“

„Slyšela jsem, jak to Herr Zeppel povídal tátovi,“ odpově­ děla dcerka mezi poskakováním.

„Žádné Polsko si nevezme,“ prohlásila Marianna. „A vů­ bec – proč myslíš, že by to byl důvod k radosti? Znamenalo by to válku!“

„Ale Polsko by mělo patřit nám,“ sešpulila Elisabeth pusu a přestala hopsat. „A Herr Zeppel říkal, že si Poláci neumějí vládnout.“

„Nesmysl,“ odsekla Marianna, podrážděná, že Albrecht dovolil, aby děcko poslouchalo takové řeči. Zeppel byl šafář na jejich slezském panství a fanatický nacista. Albrecht mu ty pitomosti toleroval, protože spolu vyrůstali; Weisslau bylo miniaturní městečko.

„Ale Polsko přece bylo naše, ne?“ naléhala Elisabeth. „Před válkou.“

„Elisabeth,“ povzdechla si Marianna, „buď tak hodná a starej se o své – a začni tou knížkou, kterou byste zrovna teď měly s Elfie číst.“

Elisabeth vykazovala mimořádně silné majetnické sklo­ ny a Mariannu tím rozčilovala. Zdálo se jí, že dcera nasákla celonárodním pocitem ublíženosti, jako by osobně utrpěla nějakou strašlivou křivdu. V životě se těšila tolika výhodám, a přesto chtěla pořád víc a víc – ještě novější šaty, ještě hezčí sukýnku. Když dostala králíčka, zatoužila po psovi. Když do­

Jessica shattuck12

stala povoleno vzít si bonbón, chtěla dva. Brala to tak, že svět je tu jen pro ni. Mariannu, jejíž výchovu provázela neoblom­ ná šetrnost a odříkání, to náročné, domýšlivé stvoření, které zplodila, ustavičně vyvádělo z míry.

„Elfie,“ obrátila se k opatrovnici, „dohlédneš na to, aby v osm sfoukly svíčky? Smějí sejít dolů na podestu, ale dál ani krok.“

„Ale –,“ spustila Elisabeth. Marianna ji umlčela výmluv­ ným pohledem.

„Dobrou noc,“ řekla, vřele k sobě přitiskla roztomilou tichou tmavovlásku Katarinu a políbila Elisabeth na to její k zbláznění umíněné čelíčko.

Cestou ze schodů se zastavila na podestě a zadívala se na síň dole. V kamenných obloucích zářily mnohoramenné svícny. Jejich mihotavé světlo propůjčovalo místnosti vzru­ šující, skoro až přízračnou atmosféru. Už se začínali sjíždět první hosté: muži ve fracích a vestách, někteří v uniformách s nacistickými insigniemi ještě zářícími novotou, ženy v ele­ gantních nových šatech. Za Hitlera hospodářství vzkvétalo, takže lidé už zase měli dost peněz na samet a hedvábí a nej­ novější modely v pařížském stylu. Z křesla uprostřed, kte­ ré vévodilo síni jako trůn, vítala hosty hraběnka; invalidní vozík pro dnešní večer pečlivě odklidili z dohledu. Halilo ji moře modrého a zeleného hedvábí, jaké by si žádná jiná Němka jejího věku (ani žádného jiného věku) jakživa neob­ lékla. Na někoho tak nemocného se překvapivě hlasitě smá­ la – bylo vidět, že si večírek užívá. A před ní se ukláněl host, který tu salvu smíchu spustil: Connie Fledermann. Marianny se zmocnilo vzrušení. No ovšem, koho jiného by hraběnka tak srdečně vítala? Connie byl její oblíbenec a plným prá­

PROZR

̌

ENÍ 13

vem hvězda společnosti. Pro jeho odvahu, charakter, vtip a inteligenci ho měli rádi všichni. Ženy okouzloval, v mužích vzbuzoval důvěru a často se mu svěřovali. Jeho charismatu neodolal nikdo, šíleným Hermannem Göringem počínaje a uměřeným Georgem Messersmithem konče.

„Connie!“ zavolala Marianna cestou k němu.

Otočil se a obličej se mu rozzářil úsměvem.

„Hleďme! Žena, kterou hledám!“ Zvedl si její ruku ke rtům. „Ohromně ti to sluší.“ Zajel pohledem nahoru k podestě. „Uvi­ dím svoje princezničky, nebo jsi je někam uklidila?“

„Uklidila,“ zasmála se Marianna. „Aspoň doufám.“

„Škoda přeškoda.“ Přiložil si dlaně k srdci a předstíral, že je zdrcen. „Nuže, vezmu tedy zavděk aspoň královnou mat­ kou. Pojď,“ napřáhl k ní ruku, „seznámím tě se svojí Beni­ tou!“

Marianně ztuhl úsměv na rtech. V hektickém minulém týdnu úplně zapomněla, že Martin Constantin Fledermann se bude ženit. Bylo to k nevíře. I když už stanovili datum (ode dneška za dva týdny!), pořád to znělo jako žert, který zašel příliš daleko.

Connie se ale tvářil vážně, dokonce nervózně. Vzal Ma­ riannu za loket. „Musíš se s ní spřátelit,“ naléhal. „Nikoho tu nezná. Slíbil jsem jí, že v tobě bude mít spojence. A ty dobře víš,“ pohlédl na ni, „že ho bude potřebovat.“

„Proč?“ otázala se Marianna. „Jsi mezi přáteli.“

„Já ano,“ řekl Connie. „Ale ona ne.“

Marianna se nad tou divnou logikou zamračila, ale nemě­ la čas něco namítnout, protože to už ji měla před sebou – tu Connieho Benitu. Byla to nápadně hezká dívka s takovým tím typem hladké nordické tvářičky, z něhož vyzařuje mír­ nost. Plavé vlasy měla spletené do copu obtočeného kolem

Jessica shattuck14

hlavy ve stylu, který se tak líbí nacistům – byla to wagne­ rovská Brunhilda v nefalšovaném dirndlu. Stála mezi dvě­ ma mladíky, kteří pracovali s Albrechtem na ministerstvu zahraničí, a oba z ní byli u vytržení. Mariannu píchl osten žárlivosti, na kterou u sebe nebyla zvyklá. Ne že by jí závidě­ la krásu nebo téměř hmatatelnou auru sexuality (už dávno si našla jinou cestu k mužskému uznání), ale ve společnosti těch tří mužů – dvou poblázněných dychtivých kluků a své­ ho milovaného přítele, kamaráda z dětství a důležité osob­ nosti opozice – najednou vedle té mladší ženy nenacházela dost prostoru. Ve svých jedenatřiceti si připadala jako dospě­ lák zatažený do dětské hry, jako profesorka mezi nadrženými studentíky.

„Pardon, hoši,“ odsunul Connie teatrálně jednoho z nich stranou. „Přišel jsem si ji vyzvednout.“ Popadl Benitu za paži a přitáhl ji k Marianně. „Lásko moje,“ obrátil se k ní (bylo divné slyšet od něj ta slova), „seznam se s mojí... jak tě mám představit?“ otočil se k Marianně. „Nejdávnější přítelkyně, nejpřísnější rádkyně, osoba, která mě udržuje na cestě ctnos­ ti?“

„Nešaškuj, Connie,“ snažila se Marianna potlačit podráž­ dění.

„Já jsem Marianna,“ představila se sama a podala Benitě ruku. Té dívce nemohlo být moc přes dvacet.

„Děkuji,“ šeptla Benita a zamžikala jako poplašená laňka. „Moc mě těší.“

Dorazili další hosté a Marianna přímo cítila, jak se na ni ta lavina valí: ruce, jimiž bude muset potřást, uvítací fráze, které bude muset pronést, politika, o níž bude muset konverzovat. Už se k ní hrnula Greta von Viersdahlová, už se pokoušela zachytit její pohled; od Hitlerovy invaze nemluvila o ničem

PROZR

̌

ENÍ 15

jiném než o sbírkách zimního oblečení pro sudetské Němce, kteří se nedávno „navrátili zpět do náruče vlasti“ poté, co byli „tak dlouho utiskováni Slovany“. O Gretiny politické řeči Ma­ rianna nestála. Vzala Benitu za paži. „Dopřej nám šanci, ať se spřátelíme,“ prohodila přes rameno k Conniemu a odtáhla ji zadními dveřmi na nádvoří ověšené lampióny.

„To je krása!“ vyhrkla Benita.

„Viď?“ přitakala Marianna. „Jako z pohádky. Hraběnka von Lingenfelsová má pro krásu smysl.“

Benita s vykulenýma očima přikývla.

„Pověz mi něco o sobě, než se k nám nahrnou tvoji cti­ telé,“ vybídla ji Marianna. „Mělas příjemnou cestu? Našla jsi svůj pokoj?“ Chrlila povinné dotazy a dívčiny odpovědi po­ slouchala na půl ucha.

Cítila, jak je ze všech stran sledují oči. „Připomeň mi, jak jste se seznámili s Conniem.“ Sebrala ze stolu dvě skleničky se šampaňským a jednu Benitě podala. Ta ji bez poděkování přijala.

„Potkali jsme se u nás ve městě, na náměstí,“ dala se do vyprávění. „Byla jsem tam se svým oddílem, teda oddílem BDM –“

„Propánakrále! BDM, Svaz německých dívek? Kolik ti je?“ užasla Marianna.

„Ne, nebyl to ten dětský, ale ten pro starší, co se jmenuje Víra a krása. A je mi už devatenáct.“

„Aha.“ Marianna ji pohladila po paži. „No tak to jsi ho­ tová vykopávka.“

Dívka na ni upřela oči.

„Jsou hezké, viď?“ ukázala Marianna na bílé chryzantémy a tmavé podzimní sasanky v květnících podél balustrády. Vy­ soko nad hlavou se jim po temné obloze hnaly bledé mraky.

Jessica shattuck16

V dálce se v houstnoucím šeru inkoustově černaly lesy. „Tak­ že jste se potkali na náměstí...“

Benita si usrkla šampaňského a zakuckala se. „Není na tom nic zajímavého. Potkali jsme se, chvíli jsme si povídali a později jsme spolu šli na večeři.“

Marianna odložila sklenici na zídku. „A teď se budete brát.“

„Když se to řekne takhle...,“ Benita zaváhala, „... zní to divně.“

Marianna s úsměvem naklonila hlavu ke straně a povy­ táhla obočí. Tenhle zkoumavý výraz pochytila od hraběnky a osvědčil se jí, když dolovala nějaké vysvětlení nebo přiznání z dětí a rodinných příslušníků, dokonce i z dospělých mužů.

U Benity se však kýžený účinek nedostavil. Vypjala rame­ na, jako by znova našla pevnou půdu pod nohama. „Mezitím se stalo ještě pár dalších věcí.“

„Samozřejmě,“ řekla Marianna. Proč vůbec nasadila výsle­ chovou taktiku? Connie si tu žabku vezme. Nijak si nepomů­ že, když si to s ní rozhází hned na začátku. „Promiň, nechtěla jsem se ti šťourat v soukromí.“

Rozhlédla se po rychle se zaplňujícím nádvoří a hleda­ la ústupovou cestu. Ke své úlevě spatřila Hermana Kempela, jednoho z těch dvou troubů, které Benita tak oslnila. „Pojď,“ zavelela. „Půjdeme si popovídat s tvým nejnovějším obdivo­ vatelem.“

Jak noc stárla, nabývala vrchu zvláštní opojná, neklidná energie. Nějaká legrační postavička v krátkých kožených kal­ hotách a vysokých podkolenkách vyhrávala na tahací har­ moniku – bavič najatý hraběnkou, nebo někdo místní? – a na hrbolatém nádvoří se hosté pustili do lidových tanců. Ženy

PROZR

̌

ENÍ 17

dokonce navzdory zimě skoply z nohou boty. A uvnitř ko­ nečně spustilo americké jazzové trio, které hraběnka pozva­ la. Velkým sálem zaburácel ragtime a hrstka odvážnějších, kosmopolitnějších hostí začala předvádět tance s legračními názvy jako Velké jablko nebo Lindy Hop. Vrchnímu kuchaři se i bez tekoucí vody a pořádného sporáku nějak dařilo za­ jišťovat vytrvalý přísun lahůdek: servíroval tradiční kuličky z vepřového s výtečnou petrželovou omáčkou, nadýchané bílé knedlíky vařené v páře a minilívanečky se salámovou náplní. Ale také novoty: chřest zabalený do tenoučkých plátků šun­ ky, želé bábovičky, flambovaný ananas, toasty s kaviárem... Stejně jako v hudbě se i v pokrmech odrážela pestrost ně­ meckého kulturního života.

Marianna si připadala jako v mlze; ne snad, že by byla opilá (hostitelka nikdy nevypije víc než sklenku punče, to se od hraběnky také naučila), ale samou úlevou. Přes strohou a nevlídnou militantnost, která se zmocnila národa, se jí při slavnosti díkůvzdání podařilo udržet tradiční nevázanou at­ mosféru. A podařilo se jí překonat vlastní výchovu (otec by se zhrozil, kdyby ji viděl, jak pořádá večírek, na kterém se tancuje na jazzovou hudbu a připíjí šampaňským) a dopřát těmhle lidem něco krásného, osvobodivého a odlehčeného.

Rozjařená tím pomyšlením klábosila s hosty a kontrolo­ vala, jestli nedochází alkohol za barem a jídla na bufetovém stole. „Hraběnka juniorka!“ vzal ji kolem ramen veselý upoví­ daný Connieho bratranec. „Tomu říkám večírek! Ale kam se zatoulal tvůj velevážený manžel? A všichni jeho nóbl přátelé? Už hodinu jsem nikoho z té bandy neviděl! Zašili se někam spolu, elitáři jedni, a starého kámoše Jochena vynechali?“

„Ale ne, kdepak.“ Marianna ho letmo políbila na tvář a odehnala ho. Tou otázkou se ale strefil do černého. Kde vězí

Jessica shattuck18

Albrecht? A Connie a Hans a Gerhardt Friedlander? Už hez­ ky dlouho po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Albrecht si je nejspíš odvlekl do knihovny, aby mu zrevidovali ten jeho do­ pis. Ta představa ji rozladila. Albrechtova vážnost – jeho vy­ trvalé zaměření na záležitosti přesahující to, co se odehrává přímo před očima – působila jako ztělesněná výčitka. I když Albrecht má samozřejmě pravdu. Chudák Ernst vom Rath leží někde ve špitále a tisíce Židů přespávají na mrazu v hra­ ničním pásmu. Německo řídí uřvaný tlučhuba a štváč, od­ hodlaný vehnat jiné národy do války a zničit život nesčetným nevinným civilistům. A oni si tady popíjejí šampus a tancují na Scotta Joplina.

V napůl podrážděné, napůl defenzívní náladě vtrhla do

Albrechtovy studovny, a ano, opravdu tam byli všichni její

zmizelí hosté – Albrecht s Conniem, Hans a Gerhardt, Torsten

Frye a ten Američan Sam Beverwill a několik dalších; mnozí

z nich byli stejně jako Connie štábní důstojníci abwehru, vo­

jenské zpravodajské služby.

„Co to má být?“ pokusila se o lehký tón. „Veledůležitá taj­ ná schůze? Hraběnku nepotěší, že se schováváte ve studovně, místo abyste tancovali.“

„Marianno...,“ začal Albrecht.

„Albrechte, koukej svoje hosty nechat, ať si užijí zábavu –“

Ještě než dořekla, všimla si neznámého člověka v jejich středu, malého, už trochu proplešatělého bruneta, z jehož všedního obličeje čišelo napětí. Místnost byla nabitá zvláštní energií; všichni přítomní se tvářili vážně a ani její příchod na tom nic nezměnil.

„Omlouvám se,“ řekla tomu člověku. „Zřejmě se ještě ne­ známe.“

„Pietre Grabarek.“ Došel k ní a podal jí ruku. Takže Po­

PROZR

̌

ENÍ 19

lák. Albrecht i Connie měli hodně kontaktů v Polské národní straně.

„Marianna von Lingenfelsová. Manželka vašeho nudné­ ho hostitele,“ mávla rukou k Albrechtovi.

„Marianno,“ přerušil ji znovu Albrecht, „Pietre zrovna přicestoval z Mnichova s alarmujícími zprávami. Dnes ve­ čer –“

„Snad vom Rath nezemřel?“ Marianně přejel po zádech mráz.

„Ano,“ přikývl Albrecht. „Ale to není všechno.“

Marianna si najednou uprostřed té skupinky pozorně sle­ dující její reakci připadala jako na jehlách. Nebyla zvyklá pa­ třit mezi neinformované.

„Zdá se, že Goebbels vydal SA rozkaz vyprovokovat ne­ pokoje a ničit majetek Židů. Rozbíjejí výlohy a rabují, mají zábavu z toho, že –“

„Žádná zábava, bitva je to! Organizovaný útok!“ skočil mu do řeči Grabarek.

„– z toho, že ničí lidem životy.“

„Ale to je hrůza!“ vyhrkla Marianna. „Lutze to dopustil? Jak to?“ Lutze policii a oddílům SA velel. Nedávno se s ním seznámila, a vůbec se jí nezamlouval, byl to protivný chlap.

„Už to tak vypadá,“ potvrdil Albrecht.

Přítomní přešlápli a vyměnili si pohled.

„Je to úpadek, šílenství. Hitler je přesně takový ma niak, jak jsme se báli!“ vykřikl Hans, ale ostatní mu nevěnovali pozornost. Byl to milý ztřeštěný kluk. Jsou myslitelé a jsou aktéři, řekl o něm kdysi Connie. Hans je aktér. Albrecht ta­ kové dělení odmítal; považoval ho za příliš černobílé, příliš zjednodušující a nesmiřitelné. Akci má předcházet myšlení a myšlení se má pojit s rozvahou. To ale nebyl Connieho styl.

Jessica shattuck20

Connie byl odjakživa taky spíš aktér, a přestože zastával chyt­ ré a informované názory, moc je předem nepromýšlel a kate­ gorickými soudy nešetřil.

„Pro Německo to znamená celosvětovou ostudu,“ po­ steskl si Albrecht.

Dočkal se všeobecného souhlasu.

„A utrpení,“ připojil Connie. „Znamená to utrpení pro spoustu, spoustu lidí...“

Ve skupince zavládlo ticho; zvenčí okenními tabulkami zalitými v olovu prosakoval smích a tóny tahací harmoniky.

„A taky to znamená, že rozumní občané musejí jednat,“ pokračoval Connie. „Nejsme všichni darebáci a zločinci. Ale stanou se z nás, když nic neuděláme.“

Byl to odvážný výrok, skoro výzva, a Marianna na tvářích mužů sledovala, jak různě na ně působí. Hans s neskrýva­ ným nadšením dramaticky přikývl. Eberhardt von Strallen si setřepl smítko z klopy – unáhlený návrh se mu zjevně příčil. Albrecht se zamyšleně mračil.

„Je to naše povinnost,“ horlil Connie. „Když nezačne­ me aktivně pracovat na tom, abychom Hitlera porazili, bude hůř. Ten člověk – ten fanatik, který si říká náš vůdce – zničí všechno, čeho jsme jako sjednocený národ dosáhli.“ Nadechl se a pokračoval: „Pokud proti němu nezačneme mobilizo­ vat lidi podobného smýšlení a nezačneme aktivně pracovat s našimi kontakty v zahraničí – Angličany, Američany, Fran­ couzi –, zatáhne nás do války, a nejen to. Jestli posloucháte, co hlásá – jestli ho pořádně posloucháte a čtete –, všechno to tam najdete, v tom jeho odporném spisku Mein Kampf. Tím svým ,bojem‘ z nás všech nadělá zvířata! Přečtěte si to, po­ řádně si to přečtěte, poznejte svého nepřítele: ta jeho vize, to je středověk! A hůř než středověk, je to anarchie! Tvrzení, že

PROZR

̌

ENÍ 21

život není nic než boj o zdroje, který mezi sebou svádějí rasy, ta jeho „panská rasa“, o které pořád horuje, a ověřování ra­ sového původu, které si vymyslel – to všechno jsou nástroje, kterými nás rozdělí a opanuje.“

Marianna neslyšela Connieho názory poprvé; kolikrát takhle rozprávěli dlouho do noci u ohně ve Weisslau? Hit­ ler je šílenec a darebák, na tom se shodli. Od jeho puče to bylo nad slunce jasnější. Connie i Albrecht strávili valnou část loňského roku tím, že pomáhali obětem nacistů – Ži­ dům, kteří chtěli emigrovat, uvězněným komunistům, uměl­ cům, jejichž díla byla zakázána. Bez zákonů nejsme o nic lepší než opice, prohlašoval Albrecht. O prosazování a posilování práva usiloval stejnou měrou jako o vítězství v jednotlivých bitvách.

Zato Connie právo, za nacistů čím dál vykastrovanější, zavrhl. Byl rozený disident a věřil v přímou akci. Právě to­ hle na něm Marianna milovala snad nejvíc – na Conniem, druhovi z dětských her, nejmilejším příteli a muži, kterého obdivovala nad jiné, samozřejmě s výjimkou Albrechta. Byl odjakživa agitátor a vášnivý zastánce toho, co pokládal za správné. V dětství trávili on i Marianna se svými rodinami léto u Baltu a Connie pokaždé vedl kampaň proti nějaké ne­ spravedlnosti, proti nějakému nesmyslnému rodičovskému předsudku nebo třeba proti tomu, že vrátný špatně zachází se psy. A silou vůle a vytrvalostí obvykle dosáhl svého.

„My prostě musíme vymyslet, jak se mu postavit,“ na­ léhal teď. „Nejen abychom upozornili svět na jeho špinavé cíle, ale taky abychom něco aktivně podnikli. Když budeme dřepět s rukama v klíně a kritizovat ho z bezpečí za pracov­ ním stolem, můžeme přičíst následky jen sami sobě. A proto navrhuji, abychom se dneškem počínaje zavázali k aktivní­

Jessica shattuck22

mu odporu. K tomu, že se pokusíme strhnout naši zemi pryč z Hitlerovy zhoubné cesty.“

Connie domluvil. Na čele se mu perlil pot a docházel mu dech.

Shromáždění přikyvovali a šuškali si mezi sebou.

„Byl bych v podstatě pro,“ pronesl zvolna do souhlasné­ ho mumlání Albrecht. „Jenomže aktivní odboj proti vládě – proti téhle vládě – je nebezpečný. A my máme ženy a rodiny a musíme na ně brát ohled. Neříkám, ať nic neděláme; jen to musíme pečlivě uvážit...“

„Ženy a rodiny vás budou podporovat,“ vmísila se do de­ baty Marianna a překvapila tím sama sebe i ostatní v míst­ nosti. Vyznělo to jako výtka. Jenže Albrecht byl pořád tak rozvážný, pomalý a hloubavý. Proti Conniemu vypadal jako těžkopádná želva vedle jelena ve skoku.

„Všechny?“ ušklíbl se kysele von Strallen.

„Všechny,“ zopakovala po něm Marianna. Von Strallen byl šovinista. Před svojí přihlouplou ženou Missy všechno tajil a nikam ji s sebou nebral. Chuděra Missy, jednal s ní jako s tupou vypasenou kravkou.

„A ponesou rizika?“ zeptal se Albrecht jemně.

„A ponesou rizika,“ potvrdila Marianna.

„Výborně,“ upřel na ni Connie ohnivý pohled. „A ty do­ hlédneš na to, aby se jim nic nestalo. Tímto tě jmenujeme velitelkou žen a dětí.“

Marianna se střetla s jeho očima. Velitelka žen a dětí. Vě­

děla, že ji nechtěl před ostatními shodit, ale stejně to štíplo

jako políček do tváře.

Schůzi – pokud vůbec schůzí byla – rozpustili a Marian­

na zamířila zpátky ke společnosti, aby se znovu ujala hos­


PROZR

̌

ENÍ 23

titelských povinností. Měla pocit, že se ocitla mimo realitu. Kolem propukaly a utichaly hovory, jazzové trio vyhrávalo a z podesty kdosi latinsky deklamoval Cicera.

A mezitím se venku za zdmi hradu děly příšerné věci. Marianna si uměla živě představit, jak se v ulicích hemží Hit­ lerovi ničemové v hnědých košilích, násilnicky se naparují a pořvávají a okolí bezmocně přihlíží. Loni v létě je v Mnicho­ vě viděla pochodovat v průvodu. Dva z nich porušili formaci a rozběhli se k ní. Ztuhla strachy, že na ni chtějí zaútočit – ale proč? Místo ní srazili k zemi univerzitního studenta, který stál na chodníku vedle, a zkopali ho do klubíčka; nablýskané černé holínky se jen kmitaly. Odehrálo se to tak bleskurych­ le, že nestihla zareagovat. Proč? Co provedl? zeptala se člově­ ka vedle sebe, jakmile oddíly SA zmizely z dohledu. Nezvedl při hajlování ruku dost vysoko, zašeptal, když se k tomu ne­ božákovi svorně skláněli a pomáhali mu na nohy.

Ještě celé dny před sebou viděla obličeje těch mužů, když k ní vystartovali – tuctové obličeje chlapíků středního věku, vyprázdněné a zhlouplé surovostí.

„Co se děje? Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ vytrhla ji ze vzpomínek Mimi Armacherová. Mimi, Albrechtova vzdále­ ná sestřenice, byla příjemná žena a Marianna ji měla odjak­ živa ráda.

„Zrovna jsem se dozvěděla...“ Marianna se zarazila. Jak to jen popsat? Pro tuhle ozvěnu méně civilizovaných časů jí chyběl přiléhavý výraz. „Přišly zprávy z Mnichova, že se roz­ máhají nepokoje. SA bije lidi, ničí židovský majetek...“

„Zprávy?“ zopakovala Mimi, jako by tomu slovu nerozu­ měla.

„Přivezl je Connieho přítel. Právě dorazil,“ vysvětlovala Marianna.

Jessica shattuck24

„Ale to je strašné,“ zhrozila se Mimi a zbledla. „Ve všech městech, všude?“

Kolem se shlukli ostatní. Na okraji hloučku Marian­ na zahlédla Bernu a Gottlieba Brucknerovy a také Alfre­ da Klausnera, židovské přátele, jejichž postavení se den za dnem zhoršovalo. Přestože se jejich rodiny tady v Německu asimilovaly už před mnoha generacemi, ocitli se teď v jed­ nom pytli s židovskými imigranty z Východu, které Hitler hodlal mermomocí deportovat. Nikdo nebyl v bezpečí.

Na Mariannu náhle padla únava. „Tak jsem to pochopila.“

„Ničí majetek?“ zeptal se kdosi. „Jen tak, namátkou?“

„Židovský majetek,“ upřesnila Mimi s mrazivým důra­ zem. „Jenom ten židovský.“ Obrátila se k Marianně. „Říkalas to tak, že?“

Marianna na ni zůstala zírat. „Já nevím.“ Napřímila se a vypjala ramena. „Záleží na tom? Naše vláda pouští ze řetězu bandy darebáků.“

„Tohle je začátek konce,“ zaprorokovala dramaticky hra­ běnka, když se doslechla o zkáze, která později vejde ve zná­ most jako Křišťálová noc. „Ten Rakušák naši zemi zničí.“

S těmi slovy si odešla lehnout.

Marianna jí tu volnost záviděla. Ona sama bude muset tuhle sešlost opečovávat až do hořkého konce.

Jak se novinka šířila, vládní úředníci a vlastníci velkých majetků z okolí naskakovali do aut a řítili se z kopce dolů, opile řezali zatáčky, troubili a blikali. Jim v patách střízlivěji odjížděla hrstka židovských hostů. Pár idiotů se vypravilo do nedalekého městečka Ehrenheimu zjistit, kam až se nepoko­ je rozšířily.

U kašny se šampaňským se Gerhardt Friedlander hádal se

PROZR

̌

ENÍ 25

Stollmeyerovými – opilými rudolícími dvojčaty a fanatickými nacisty. Lidé se kolem nich nervózně rozestoupili do kruhu.

„Spiknutí světového židovstva se s vraždou vom Ratha nespokojí,“ vykřikoval jeden Stollmeyer. „Musíme proti nim zakročit...“

„Neblázněte,“ odsekl Gerhardt. „Vom Ratha zavraždil vy­ šinutý sedmnáctiletý kluk, o žádné spiknutí nešlo.“

„Vyšinutý sedmnáctiletý kluk, který byl židák a bolševik,“ vyjel jeho oponent. „Chtěl zničit hrdost a jednotu německé­ ho národa.“

Marianna to nevydržela dál poslouchat. Tyhle absurdní nacistické žvásty byly všudypřítomné; jen čekaly, kdy se jich ujme někdo jako tupohlaví Stollmeyerové. Jak se ti dva vůbec dostali na seznam pozvaných? Díkybohu za Gerhardta, že je usměrnil.

Jazzové trio se z velkého sálu vytratilo (Zpátky do Berlí­ na? Zaplatil jim někdo?) a nějaký pitomec se pokoušel pustit na gramofonu desku s nacistickým maršem, ale naštěstí ho udolaly horké Frikadellen z nejnovějšího šéfkuchařova chodu. Z Ehrenheimu se vrátili čumilové a téměř zklamaně hlásili, že se tam nic neděje, obyvatelé nejsou na nohou. Co čekali? Městečko bylo skrznaskrz bavorské a plné zarytých katolíků. Nikde žádný Žid ani židovský krámek.

Kuchař se nenechal odradit novinkami ani chvatnými od­ jezdy a dál předkládal lahůdku za lahůdkou: další vepřovou pečínku, jablečné dorty a Frankfurter Kranz. A barman na­ léval jako o závod.

Marianna prahla po tom, aby se spakovali i zbylí hosté, s tou svou sebestředností a frivolností. Ale slavnost se belha­ la dál, vstříc pozvolné smrti.

Kolem půlnoci si Marianna dopřála chvilku soukromí

Jessica shattuck26

v prázdném salónku ověšeném loveckými trofejemi někte­ rého von Lingenfelse. Stěny zdobilo napůl zetlelé vybělené paroží a práchnivějící vycpané hlavy kanců, medvědů, a do­ konce i vlka. Místnost zasvěcená krutosti, ale pořád lepší než nic. Pět minut si tu oddechne. Jen pět minut, jinak by se už nedonutila vrátit mezi hosty. Posadila se, a jak se jí tvář uvol­ nila a rysy ochably, připadala si najednou stará; matka ma­ lých dětí v náhle zdivočelé zemi.

„Baf !“ ozvalo se za ní, a než se stihla otočit, dopadly jí na ramena dvě ruce. Connie. Myslela si, že se už dávno vytratil, buď zpátky do Berlína napravovat škody, anebo se snouben­ kou do postele – že je z něj nový člověk s novými zvyklostmi. Ale byl tady. Ta jeho výdrž v sobě měla cosi uklidňujícího.

„Načapal jsem tě,“ zasmál se.

„Ach, Connie,“ ohlédla se po něm. „Mám jim říct, ať je­ dou domů? Je to tak divné, pořádat slavnost při tom všem, co se děje. Pánbůh ví –“

„Jen ať tu zůstanou.“ Svalil se do křesla naproti ní. „Na to, aby někam jezdili, jsou příliš ožralí.“

„Asi ano,“ povzdechla si. „Jak to venku vypadá?“

„No,“ uvelebil se Connie v křesle, „Greta von Viersdahlo­ vá ze sebe na tanečním parketu dělá husu, starý Frickle má na klíně novou couru a mazlí se s ní a někdo, koho neznám, zvrací do hradního příkopu.“

„Jemináčku,“ zasmála se Marianna.

Kolik večírků spolu vymetli? Od dětských let tolik, že by je ani nespočítala. A Connie, zaujatý pozorovatel živočišné­ ho druhu zvaného člověk, je pokaždé zábavně komentoval. Tímhle stmelili svoje přátelství – Connieho trefnými postře­ hy a tím, jak je ona, méně obdařená schopností nahlížet li­ dem do ledví, uznale přijímala.

PROZR

̌

ENÍ 27

„Co Benita?“ neodolala otázce. „Už spí?“

„Je to hodná holka,“ opáčil Connie. Natáhl si nohy a stíny jeho chodidel se ve světle ohně legračně prodloužily. V hezké tváři se mu zračilo vyčerpání. Pod očima měl tma­ vé k r u hy.

„Co z toho plyne? Je pro ni tím pádem lehčí, anebo těžší jít sama do postele?“

Connie pokrčil rameny. „Byla unavená.“

Marianna se v křesle trochu napřímila a tázavě na přítele pohlédla. „Co si o tom myslí? O těch výtržnostech a násilí, o tom, co se děje ve světě?“

Connie zaklonil hlavu do opěradla a zadíval se na ni. Na­ vzdory jeho únavě bilo do očí, jak je hezký; čisté jemné rysy, které mu dodávaly krásu už jako chlapci, nikdy neztučněly ani nerozbředly. Naopak ještě vynikly a zvýraznily se. Do­ dnes žasla nad jejich pravidelností.

„Ty mi Benitu neschvaluješ,“ řekl. „Já to tušil.“

„To není fér, Connie... Proč myslíš?“

„Vím to,“ prohlásil.

„Nejsem snad laskavá duše s otevřenou myslí, která má radost, že se její přítel zamiloval?“

„S otevřenou myslí, to ano. Laskavá duše ne. Máš vysoké n ároky. “

Marianna se zamračila. „No, je na tebe dost mladá.“

Connie se zasmál.

„Bude pro tebe partnerka? Ve všem, co děláš?“

Connie se prudce napřímil a Marianna strnula, že zašla příliš daleko. Ale nerozzuřil se. Pootočil si křeslo čelem k ní a s lokty na kolenou se předklonil. „Nebude to takové jako vy dva s Albrechtem,“ řekl. „Ale existují i vztahy jiného druhu. A já jsem do ní zamilovaný.“

Jessica shattuck28

Překvapilo ji, s jakou intenzitou to prohlásil. Že by nepří­ mo kritizoval její manželství?

„Musíš mi něco slíbit,“ dodal.

„A co?“ zamračila se.

Vzal ji za ruku a Marianna se při tom doteku zachvěla.

„Jestli se něco pokazí – a ono se to pokazit může –, musíš jí pomoct. Je to prostá holka a nezaslouží si, abych ji zatáhl do nějakého maléru.“ Obličejem mu přelétl nezvykle rozpa­ čitý výraz. „A musíš jí pomoct vychovat moje dítě.“

„Tvoje...“ Marianna zaskočeně zmlkla uprostřed věty. „Ona je...?“

Connie přikývl. „Slíbíš mi to?“

„Samozřejmě, Connie, to přece víš, ale –“

„Dáš mi na to svoje slovo?“

Marianna se zadívala na jeho tvář, vážnou jako nikdy předtím, a zamrazilo ji zlou předtuchou.

„Máš moje slovo,“ potvrdila tiše a cítila, jak na ně oba do­ léhá plná váha toho slibu.

A pak, v okamžiku, který si bude v duchu přehrávat pořád dokola nejen tu noc, ale ještě celé roky, dlouho potom, co už Connie bude mrtvý, Albrecht bude mrtvý, samo Německo bude mrtvé a polovina hostů z dnešní slavnosti bude buď za­ bita, nebo rozdrcena hanbou, nebo něco mezi tím, se Connie předklonil a s toutéž intenzitou, se kterou z ní vymámil její slib, ji políbil. Byl to polibek prostý všech ozdůbek milostné­ ho vztahu či flirtu, polibek, který je skokem přenesl (jestli to tak opravdu bylo, v ní bude už navždy neodbytně a zbyteč­ ně hlodat) snad dokonce i přes fyzickou touhu, rovnou do moře lásky a pochopení. Oni dva jsou spojeni čímsi větším než svým vlastním já.

Kdo se odtáhl první? Ať si Marianna přehrávala ten oka­

PROZR

̌

ENÍ 29

mžik v hlavě sebevíc, nikdy si to nevybavila. A trval minuty?

Vteřiny? Byl křišťálově jasný, a přitom plný zmatku. Ještě celé

dny poté cítila místo, kde jí Connieho ruka odhrnula vlasy

z tváře. Ve vzpomínkách se ta ruka chvěla a byla horká a le­

dová zároveň.

„Connie,“ vydechla, když se od sebe konečně odpoutali.

Předklonil se a zvedl si její ruku ke rtům. Ale než si stačila

rozmyslet, co mu řekne, na co se ho zeptá, vstal a odešel. cast I

kaPitOLa PRVNÍ

hRaD LiNGeNFeLs

c

̌

eRVeN 1945

Celou cestu z nádraží na hrad Lingenfels proležela Beni­ ta otupěle na korbě vozu mezi balíky zatuchlého sena a už ji nezajímalo, jak vypadá a že cestuje z jednoho konce země na druhý na otevřeném povětří jako nějaká flundra nebo tulač­ ka, o nic důstojněji než pytel brambor. Bylo jí špatně. Žalu­ dek se jí houpal a bolelo ji za očima. Možná to bylo z toho párku, co jí přinesla Marianna; tak hutné, šťavnaté maso ne­ měla v ústech už roky. Teď na něj stačilo pomyslet, a chtělo se jí zvracet.

Cesta vlakem z Berlína jim trvala tři dny, z toho jednu noc strávily na nádraží, kde se tísnily snad všechny obě­ ti znásilnění, oloupené matky a zranění vojáci na západ od Odry. Benitě se dělalo ze zoufalých lidí nanic. Bohatě jí stačil Berlín a ty tlupy ožralých oslavujících Rusů, hlady polomrtvé panny poschovávané po sklepích, nesčíslní mrtví – někteří dodnes pohřbení pod haldami sutin – a smrduté, přelidně­ né kryty, které se změnily v uprchlické tábory. A cestou dál na západ ještě přituhlo, samé strázně nejrůznějšího druhu a

Jessica shattuck34

lidské trosky. Jako kdyby se celý evropský kontinent otřásl a jeho obyvatelé se bezmocně rozkutáleli do všech stran. Beni­ ta si nedělala iluze. I z ní se stalo zvíře stejně jako z ostatních, už jí nezáleželo na jejich bolesti a utrpení o nic víc než jim na té její.

Vůz kodrcal po rozježděném úbočí a na nebi se do jeho rytmu kolébaly bachraté přátelské mraky, nevinné jako vždycky. Ty mraky byly to nejlepší, co za poslední týdny vi­ děla. Poklimbávala a její mysl chvílemi odplouvala do vyčer­ pané dřímoty.

V Berlíně byl spánek vzácnost. Když zrovna do Benitina vybombardovaného bytu nevtrhl ten ruský kapitán, udělal to nějaký jiný parchant, kterému ještě nedošlo, že Benita ka­ pitánovi patří. Tak to chodilo v polovině domu, který kdysi býval číslem 27 na Meerstein Strasse. Po dopoledních ruští vojáci vášnivě karbanili u kuchyňského stolu a Frau Schille­ rová, vyjukaná stará bába, rachotila pánvemi a hrnci a kuch­ tila jim jídlo ze surovin, které schrastili bůhvíkde a bůhvíjak. Od pádu Berlína Benita neprospala ani jednu noc celou, a možná to bylo jen dobře. Se spánkem totiž přicházely sny. A do jejích snů se vydestilovaly veškeré hrůzy uplynulého roku.

Vůz zastavil a Benita se s trhnutím probudila. Dorazili na Lingenfels. Pracně se vyškrábala do sedu; před očima jí víři­ ly mžitky. Když se rozptýlily, vynořil se hrad – přesně stejný, jak si ho pamatovala, a přitom úplně jiný. Hrubé zdi, hluboko zasazená okna z malých tabulek zalitých do olova a obrov­ ské, výhrůžné vstupní dveře z dubového dřeva. Stavba sama o sobě zůstala neporušená; co pro tuhle prastarou pevnost znamená jedna válka navíc? Ale neuchovala si pranic z velko­ leposti, která Benitu tak okouzlila, když to tu na hraběnčině

PROZR

̌

ENÍ 35

slavnosti viděla poprvé. Všechny ty svíce a hudba a nádherné šaty, ta přepychová auta porůznu zaparkovaná na úbočí... těž­ ko uvěřit, že od té chvíle uběhlo jenom sedm let. Jako by to patřilo do jiného života. Nyní ti aristokraté, umělci a intelek­ tuálové, před kterými se jí rozklepala kolena, byli mrtví, ožeb­ račení nebo potřísnění nezpochybnitelnou vinou. A nevedlo se jim o nic líp než jí.

„Vzpomínáš?“ zeptala se Marianna. Sundávala z vozu Martina – roztomilého Martina, Benitina milovaného chla­ pečka, lásku jejího života, dítě, o kterém si myslela, že ho už nikdy neuvidí.

Benita přikývla a pokusila se slézt.

„Počkej, já ti pomůžu,“ nabídla se Marianna. „Jsi unave­ ná.“

Benita se silou vůle přiměla seskočit přes postranici na zem. Půjde se synkem. Jenže Martin se už hnal napřed za Marianniným osmiletým Fritzem.

„Takhle zdravé děcko, to je požehnání,“ prohodila Mari­ anna a vzala Benitu za loket.

A Benita, přestože se s ní roky neviděla, přestože ji nikdy pořádně neznala a přestože ji Marianna rozčilovala svou se­ bejistotou a pohotovým jazykem, se od ní nechala vést.

Když se Benita příštího rána probudila, za černým obry­ sem kaštanu, stáje a vrány usazené na hřebenu střechy vychá­ zelo narůžovělé slunce. Ta scenérie jí připomněla vystřiho­ vánky, které zbožňovala jako dítě – malebné dvourozměrné siluety dovádějících dětí, tančících dívek v dirndlu, špičatých kostelních věží čnějících nad spícími městy. Na sobotních tr­ zích se pokaždé zastavila u stánku jejich tvůrců a obdivovala ty černobílé výjevy z nekomplikovaného života.

Jessica shattuck36

Překulila se na bok a rozhlédla se. Místnost kdysi sloužila

jako spižírna – zdi měla obestavěné policemi a v koutě stála

starožitná máselnice. Bylo to tu cítit navlhlým kamenem a

slabounce taky po láku a vánočním koření. Starými vůněmi,

které vsákly do stěn.

Martin ležel vedle ní, stočený do klubíčka na tenké mat­

raci; blonďaté vlásky se mu na polštáři rozprostřely do vějíře

a líbezné, dokonale utvářené rysy vypadaly ve spánku ještě

bezbranněji než jindy. Byl to tak hezký chlapeček – vlastně

vyloženě krásný. Dokonce ještě krásnější, než býval Connie.

A jak tu tak ležel pod pokrývkou (a neměli jen jednu, ale

hned dvě pokrývky a dvě matrace), Benitu přepadlo nutká­

ní popadnout ho a zabořit mu tvář do jemné kůže na krku,

vdechovat vůni chlapectví a dětství a spánku. Nejradši by ho

samou láskou snědla – tenhle nejlepší, nejdokonalejší kousek

jí samé. Zatoužila stát se jím a přitom se znovu stát sama se­

bou. Benitou Gruberovou, místní kráskou, nevinnou devate­

náctiletou dívkou z vystřihovánek.

Ale nechala ho spát a jen se na něj dívala. Pokrývka se

pod jeho dechem lehce zachvívala. Najednou sebou škubl.

Co ho ve snu polekalo? Jekot sirén ohlašujících nálet a burá­

cení bombardérů nad Berlínem? Mrtvoly, které museli pře­

lézat v hromadách suti? Anebo něco, bůhvíco, z „dětského

domova“, kam ho poslalo gestapo, když Benitu uvěznili? Ni­

kdy ten sirotčinec neviděla. To Marianna tam Martina jako

zázrakem našla, zatímco ona sama se vzdala naděje a po­

kládala ho za mrtvého. Typická nacistická instituce, utrousi­ la Marianna, samé pochodování a žádné učení. To byla celá ona; zajímala ji ideologie, a ne to, jestli tam děti měly po­ hodlí. Měly dost jídla? Starali se tam o ně hezky? Měly čas si hrát? Tyhle otázky zůstaly bez odpovědi. Ale Marianna

PROZR

̌

ENÍ 37

Martina našla a vrátila jí ho a Benita jí za to zůstane nado­ smrti vděčná.

Asi znova usnula, protože když příště otevřela oči, bylo v místnosti prázdno. Polekaně se posadila. Kam se poděl Martin? Do hlavy jí stoupla krev, ale hned se zase uklidnila. Určitě se mu nic nestalo. Válka přece skončila. Už nejsou v Berlíně, jsou na Lingenfelsu v americké zóně a tady je bez­ pečno. Marianna se tu o ně postará.

Ale stejně – jednou jí ho už vzali. Podruhé by to nepřežila.

Popadla sukni, natáhla si ji přes noční košili a rozběhla se tmavou kamennou chodbou. Skoro bez dechu našla kuchyni. Prázdno. Nikde nikdo, ani Martin. Pak zahlédla venku za ok­ nem pohyb. Dvě postavičky, Mariannin malý Fritz a Martin, dřepěly na bobku u kaluže a šťouraly do ní klacíkem. Benitu zaplavila úleva.

Děkuju ti, Pane Bože, děkuju ti, žes ochránil mého syna... Ta modlitba byla bezděčným neurotickým pozůstatkem její ka­ tolické výchovy. Zbožné prosby z mládí se jí ve vězení vrátily a v nekonečném moři ticha jí posloužily jako kotva. Nepochy­ bovala, že bez nich by bývala přišla o rozum. V jejich účinnost nevěřila, ale i tak ji zachránily – žádný Bůh, ale ty věty.

Věděla, že měla štěstí, že ji po Connieho popravě za spo­ luúčast na atentátu poslali do vězení, a ne do koncentrační­ ho tábora. Nakonec se jí přece jen vyplatila touha patřit ke šlechtě a dobře se vdát; jakožto manželku zrádce z urozené­ ho pruského rodu ji sice zavřeli na samotku, ale nezabili. Ta trpká ironie jí neušla, i když se tomu zatím nedokázala smát. Ale vnitřní prázdnota, která se v ní tehdy rozhostila, ani teď nepomíjela. Strávila příliš mnoho hodin civěním do stropu, na hřbety vlastních rukou a do rohu cely, kde oprýskávala malba. Snažila se vzchopit jen kvůli Martinovi.

Jessica shattuck38

Zatímco stála u okna a pozorovala chlapce, vpadla do ku­ chyně Marianna. Táhla za sebou trakař naložený mrkví, ze­ lím a dokonce i malinami, které Benita nespatřila už roky. „Pánbůh žehnej Herr Kellermanovi, že nepřestal udržovat zahradu,“ odfoukla si. „Na jaře sázel brambory a mrkev má­ lokterý chlap – a určitě ne na cizím.“ Obličej měla rozpálený a kolem něj aureolu rozcuchaných vlasů. „Benito! Jak ses vy­ spala, chudinko malá? Dej si trochu ovesné kaše,“ ukázala na hrnec na kamnech.

„Děkuju.“

Marianna už vytahovala z příborníku misku – krásný kousek modrobílého míšeňského porcelánu. „Nebudu tvr­ dit, že je to bůhvíjaká delikatesa, ale jíst se to dá.“ Nandala jí a postavila misku na stůl. „Sedni si. Potřebuješ hodně jíst a odpočívat.“

A tak se Benita posadila.

Sledovala Mariannu, jak chaoticky, ale s elánem vypako­ vává zásoby. Tuhle ženu válka na rozdíl od všech ostatních nijak zvlášť nezměnila. Pro Benitu zůstávala záhadou: doká­ zala vystopovat Martina do nějakého obskurního nacistické­ ho útulku, ale neumí si ohlídat vlastní účes. Benita od svatby s Conniem nepřestávala nad těmi paradoxy žasnout. Mari­ annu těšilo pořádat zábavy, ale o jídlo a módu se nezajímala ani za mák. Dřela do úmoru při přípravách domu na pohád­ kovou slavnost, a pak přikráčela mezi hosty v nemoderních šatech z loňska. Sezvala na večeři nejvyšší představitele mini­ sterstva zahraničí a zpravodajských služeb, a nechala kucha­ ře, aby jim naservíroval obyčejné Sauerbraten a Wildschwein

gulasch. Se svými dětmi zacházela roztržitě a nedůsledně, ale

s dospělými jako zdatná a výkonná organizátorka.

Nebyla krásná – na to měla příliš výrazné, téměř mužské

PROZR

̌

ENÍ 39

rysy a vysoké lícní kosti (sokolí obličej, řekla jednou Benita Conniemu a dostala od plic vynadáno). Ale byla přitažlivá a chvílemi její tvář získávala nápadný symetrický půvab. Byla to tvář, na kterou se nezapomíná.

Když počátkem války Marianna s Albrechtem pořádali večírky a víkendové párty, všímala si Benita, že pohlední ba­ roni a hrabata a urození mladíci z nejpřednějších německých rodin visí Marianně na rtech. Při jejich slovním šermu si Be­ nita připadala hloupá. Žertují, nebo mluví vážně? Škádlí se, nebo se jeden druhému posmívají? V přítomnosti Connieho prominentních přátel se pro ni řeč stávala překážkou, a ne mostem, kdežto pro Mariannu to byla hladká přímá cesta, která jí ubíhala pod nohama sama od sebe.

„Proč jsi pořád ještě v noční košili?“ podivila se Marian­ na, když zvedla oči od vykládání zeleniny z trakaře. „Našla jsi to oblečení, které jsem ti připravila v pokoji?“

Benita se začervenala. Vstávala v takovém chvatu, že se dočista zapomněla převléct. „Promiň – pospíchala jsem.“

„Neblázni. Nemáš proč se omlouvat. Já jen, že se ti to ne­ podobá. Ale dneska se samozřejmě od nikoho nedá čekat, že bude stejný jako dřív, viď?“ Marianna se chopila trakaře a kormidlovala ho z kuchyňských dveří.

V tu chvíli se v nich objevily obě její dcerky. Nesly mezi sebou džber.

„Jdete zrovna vhod,“ zajásala Marianna. „Máme pro tebe mléko, Tante Benito!“

Benita nevěděla jistě, co ji překvapilo víc – jestli to, že mají mléko, nebo oslovení Ta n t e , teto. Nějak se přihodilo, že se neurozená Benita Gruberová, poslední v dlouhé rodové linii obyčejných, tvrdě pracujících vestfálských rolníků, stala tetou holčiček von Lingenfelsových.

Jessica shattuck40

„Pozdravte, holky, a představte se,“ přikázala Marianna.

Popošly blíž. Obě byly vysoké a tmavovlasé, asi tak deset a dvanáct let. Katarina a Elisabeth. Benita si vzpomněla na dvě hlavičky pokukující při hraběnčině slavnosti po hostech z podesty nad schodištěm. Tehdy si vroucně přála mít dcer­ ku jako tyhle, roztomilou holčičku, kterou ponese ke křtu v nadýchané bělostné zavinovačce a bude ji strojit do dirn­ dlu. Teď jí ten nevinný sen připadal bizarní. Kdo by chtěl při­ vést na tenhleten svět holčičku? Díkybohu, že je Martin kluk.

„Tumáte,“ řekla Katarina, mladší z děvčat, nabrala ze džberu hrnek mléka a podávala jí ho. „Je moc dobré.“ Cho­ vala se mile a plaše, měla husté dlouhé řasy a neohrabané končetiny hříběte.

„Kde je Martin?“ zeptala se ta starší, Elisabeth. Byla z těch dvou už od pohledu ráznější a projevilo se to i na jejím tónu.

„Venku na nádvoří... vy jste ho tam neviděly?“ Benita vy­ skočila a běžela se podívat. Kaluž byla opuštěná. „Byl tam s Fritzem, hráli si...“

Rozběhla se ke dveřím, ale Marianna ji zarazila.

„Nech ho,“ zavelela. „Kluci potřebují volnost.“ Postřehla Benitin výraz a zmírnila tón. „Je tady úplně bezpečno, Beni­ to. Namouduši.“

Benita si ve svém pokoji oblékla obnošenou podprsen­ ku a živůtek, který nosila a prala tolikrát, že se švy už skoro vytřepily a kapky krve na břiše vybledly do nevinně vyhlíže­ jících hnědých flíčků. Na jinak prázdné poličce našla umyva­ dlo a džbán s vodou. Opláchla si obličej, stáhla si svoje ubo­ hé, zesláblé a zpřetrhané vlasy dozadu a v týle si je zapletla.

Na dveře někdo zabušil. „Dávám ti sem boty,“ ozval se Mariannin hlas. „Zkus si je, jestli ti budou.“

PROZR

̌

ENÍ 41

Ty Benitiny už se skoro rozpadaly; ukradla je z jednoho vybombardovaného bytu, který pročesávala spolu s dalšími ženami, se kterými bydlela. Žádná z nich si nelámala hlavu, kam se poděli předchozí obyvatelé – jestli leží mrtví pod roz­ bombardovanými sutinami, nebo utekli do bezpečí na ven­ kov, nebo je zabili v koncentráku. Ty boty byly levný aušus už z výroby a teď skoro úplně prošlapané.

Počkala, až Marianniny kroky ztichnou, a došla si pro ty nové. Nikdy v životě nedržela v ruce přepychovější. Byly tmavozelené, téměř nenošené, s nápadným elegantním pod­ patkem. Ušili je z měkké hladké kůže, proti které se její prst zdál zrůdně rozpraskaný. Na ženu s takovýma rukama byly příliš luxusní, tyhlety boty, o jakých kdysi snila. Připadalo jí jako krutý vtip, že je dostává zrovna teď. Jako by se jí posmí­ valy: Dávej si pozor, co si přeješ. Nedokázala se přimět, aby si je obula.

Když se zase objevila dole v kuchyni, už oblečená, Martin seděl u stolu mezi Elisabeth a Katarinou. Pusu měl upatlanou od malinové šťávy a oči vykulené nad tou spoustou jídla.

„No, hned je to lepší!“ pochválila jí Marianna čistou bílou košili a vlněnou sukni. „Boty ti nepadnou?“

„Ne,“ zalhala Benita.

Od Martina se najednou ozval bublavý zvuk. Chlapec zrudl.

Obě děvčata vedle něj zesinala.

„Jémine,“ vykřikla Benita. Spoluprožívala tu ostudu s ním. No ovšem, Martinovy zubožené vnitřnosti nejsou na takové hromady ovoce zvyklé. Bůh ví, kolika miskami ovesné kaše se naládoval, a teď ty maliny a všechno ostatní. Byl to úděsný pach – musel mít střeva plná žluči.

„Chudáku malá,“ politovala ho Marianna. „Neměly jsme

Jessica shattuck42

tě tolik cpát!“ Napřáhla k němu ruku a ujala se ho s obvyk­ lým klidem a rozhodností. „Musíme ti najít nějaké jiné kal­ h ot y. “

Martin pomalu, poníženě vstal. Kalhoty měl na zadku špinavé a smrdutý pach ještě zesílil.

„Pojď, něco s tím provedeme,“ pokynula mu Marianna hlavou.

„Benito,“ prohodila přes rameno, „zamíchala bys v tom hrnci na kamnech?“

Benita přikývla a dívala se za ní, jak s jejím synem od­ chází.

kaPitOLa DRuhÁ

DuRYNsk O

kONec kVe

̌

tNa 1945

V dětském domově se Martin nejmenoval Martin Con­ stantin Fledermann. Byl Martin Schmidt, a zrovna tak Bert­ hold von Stauffenberg byl Berthold Meister a Liesel Stravit­ ská byla Liesel Falkmanová a tak dál. Všechny děti dostaly poctivá, obyčejná německá jména. Martin ke své hanbě má­ lem zapomněl, že je Fledermann.

V dětském domově vůbec zapomněl na hodně věcí. Na­ příklad na svého otce – nejasnou postavu, o níž Marianna později mluvila jako o hrdinovi a matka se o ní nikdy nezmi­ ňovala. A na život před válkou, před sirénami ohlašujícími nálet a nocemi strávenými ve sklepě, před ohlušujícím řevem nízko letících bombardérů.

Ale byly i věci, na které se v domově pamatoval. Napří­ klad na to, jak sem přijel. Na dlouhou jízdu vlakem ve vo­ jenském transportu, na obličej svého průvodce z SS dolíč­ kovatý od neštovic a na chuť sušeného masa na jazyku; bylo to poprvé, kdy něco takového ochutnal, a když esesman to maso z hloubi kapsy vylovil,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist