načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Proveď vola světem, volem zůstane – Milan Kohout

Proveď  vola světem, volem zůstane

Elektronická kniha: Proveď vola světem, volem zůstane
Autor: Milan Kohout

Příběh hlavního protagonisty, složený z humorných, tragických i krutých historek a epizod, se začíná odvíjet brzy po okupaci Československa roku 1968. Ústřední postava, putující za ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
4
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70% 76%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Petr Štengl
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 276
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Petr Štengl, 2010
ISBN: 978-80-904-4554-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh hlavního protagonisty, složený z humorných, tragických i krutých historek a epizod, se začíná odvíjet brzy po okupaci Československa roku 1968. Ústřední postava, putující za svobodou, poznává nejrůznější místa planety, což je ostatně sarkasticky poznamenáno i v samotném titulu. Z jednoho politického systému je doslova vyštvána do druhého a tento přechod s sebou i přináší i nejrozmanitější pocity, z nichž snad je nejhmatatelnější defintivní ztráta původní domoviny. Kohout však dokazuje, že i přes všechny potíže jsou ve světě lidé, s nimiž je možné napsat nové kapitoly svého osudu. Podává svědectví o zkušenostech emigranta, který se houževnatě propracovává ke smyslu svého dalšího působení i existence a stává se významným performerem, pořádajícím celovečení akce a poté i pedagogem, aplikujícím ve své praxi aplikace velmi netradiční a osobité vyučovací metody. Částečně autobiografický příběh známého performera a pedagoga zachycuje životní anabázi člověka, který se pokoušel za každou cenu uchovat si svou vnitřní svobodu a přesvědčení.

Popis nakladatele

Milan Kohout, nepřehlédnutelný performer a pedagog, se nám představuje v roli literáta, a že v literární branži dosahuje stejných kvalit jako ve svých nejlepších performancích, se můžete přesvědčit nad jeho knihou Proveď vola světem, volem zůstane. Jak už se samotného názvu knihy vyplývá, Kohout před nás nepředstupuje jako Všeználek, který všude byl, všechno viděl a všechno ví. Byl mnohde, viděl kde co, což poté taky zaznamenal. Nikoli však v podobě receptu na všelék proti nemocem světa a doby. Autorova anabáze by se dala popsat jako výlet pana Broučka ze socialismu do kapitalismu a návrat zpět do kapitalismu. Jako správný umělec podává nám Milan Kohout zprávu o tom, že svět je plný lidí, s nimiž je nám dáno sdílet společný osud. Autor po sobě zanechává nesmazatelnou stopu mimo jiné jak v podobě literárního zpracování jeho performačních akcí tak i v podobě velmi netradičních a osobitých vyučovacích metod, které však zdaleka nejsou důsledkem jakési autorovy touhy po exhibici, nezavání galerijní zatuchlostí ale jsou zcela přirozenou součástí autorova života, jeho naturelu, jeho postojů i pohledu na svět.

Předmětná hesla
Kohout, Milan, 1955-
UmělciČesko – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Milan Kohout - další tituly autora:
Proveď vola světem, volem zůstane Proveď vola světem, volem zůstane
Vztek Vztek
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

277

Milan Kohout

PROVEĎ VOLA SVĚTEM,

VOLEM ZŮSTANE



Bezpečí a tvořivé prostředí spolu úzce souvisí a společně podporují kvalitu života,

který se odehrává v každodenních zápasech živých lidí

navzdory ofi ciálním dějinám.

OKO, KTERÉ BDÍ



Milan Kohout

PROVEĎ VOLA SVĚTEM,

VOLEM ZŮSTANE


ze smutku plášť

ušiju si jehlou deště

sám prosím bílé stěny

o černý šrám...

ISBN 978-80-904455-4-3 (brož)


5

ČÁST PRVNÍ


6

BLÁTO V DEŠTI

„Zasraný komunisti!“ zařval jsem po okupaci Československa z okna našeho

bytu v novostavbě, když mi bylo čtrnáct let. Zařval jsem to strašlivě nahlas, aby

to slyšelo celé sídliště na Slovanech v Plzni.

Zvuk mého výkřiku se vydal na cestu prostorem, přes Evropu a Atlantický oceán až

do Bostonu v zemi modrých kopců.

Tam se odrazil od malého kapesního zrcátka a vydal se na cestu zpátky.

Sousedka ten večer přišla k mým rodičům a ustrašeně jim říkala, co jsem křičel

a že mě za to můžou zavřít.

Bylo krátce po okupaci Československa. Ještě před prázdninami nám učitelé

vykládali něco o demokracii a svobodě a najednou se po srpnu otočili a v hrůze

ze ztráty zaměstnání nám začali hustit do hlavy zase bláboly o komunismu

a nasadili znovu vyučování ruštiny. Pro mě to byl neuvěřitelný podraz. Nemohl

jsem pochopit, jak je to možný.

„Dospělí jsou zrádci,“ řekl jsem si. Tohle trauma chtě nechtě nasměrovalo můj

život.

Úplně nejstarší vzpomínku mám na chvíli, kdy jsem stál pod stolem u strýce

Kubína a najednou na zem spadl lidský prst. Řval jsem hrůzou. Máma mě

objala a povídá: „To není prst, to je špička od rohlíku a ta je k jídlu.“

Můj strýc, její bratr, vstoupil do komunistické strany hned po válce a byl

naprosto zaníceným komunistou. Vyprávěl, jak se setkal se svojí ženou Jarmilou

na komunistickém pochodu mládeže v Praze, kde spolu nadšeně vyřvávali

hesla propagující komunismus, a jak chtěli zničit ten hnusný, vykořisťovatelský

a lidskou důstojnost ponižující kapitalismus.

„Milane, my jsme zažili válku a předválečnou zradu Západu a těm ideálům

komunismu jsme opravdu věřili,“ hájil se vždy léta poté strýc, vysokoškolsky

vzdělaný architekt. Kdykoliv jdu po jedné ulici na Slovanech v Plzni a vidím

dům, který projektoval v duchu nové, zbytečnými buržoazními ozdobami

nezatížené doby, vždycky si na něj vzpomenu. Je funkční, jednoduchý a připadá

mi čím dál upřímnější.

Od chvíle, kdy jsem zažil šok z pádu kusu lidského těla na zem, se mi vždy

po určité době opakuje hrůzný sen o obrovské kouli, která leží přede mnou

a kolem které nic není, a já, maličký človíček, sám a sám před ní stojím a vím,

že pokud se chci zachránit před smrtí, nezbývá mi, než tu obrovskou kouli

spolknout. Ale přitom mi rozum říká, že je to naprosto nemožný úkol, protože


7

ta koule je daleko větší než moje huba, a když si ji do ní budu cpát, prasknou

mi rty. A pak, jak ji budu polykat, roztrhne mi i krk, protože ta koule je přece

logicky (!) daleko větší.

Ale něco mi zároveň říká, že můžu být zachráněn a že určitě existuje řešení, jak

na tu kouli vyzrát, a že fyzikální zákony nemusí nutně platit.

Usilovně přemýšlím, lije mi pot z čela, hrůza se znásobuje, protože řešení

asi zavčas nenajdu. Najednou se vzbudím, dýchám jako šílený, posadím se

na posteli, mnu si oči a říkám si: „Do prdele s tou zasranou koulí!“

Jako malý jsem často krvácel. Jednou jsem se řízl do prstu při řezání samorostu,

který jsem chtěl vystavit mámě v kuchyni. Krev se řinula a řinula a máma mi

ránu obvázala, ale druhý den zase začala krvácet. Koukal jsem se z okna na dvůr,

z prstu mi kapala krev na okenní rám a zasychala tam. Do zaschlých kapek jsem

špendlíkem vybodal nápis „Má krev“. Zůstal tam čtyřicet pět let, a když jsem

vloni přijel navštívit mámu, zírám, že nechala vyměnit okenní rámy a ten s mojí

krví někdo někam odnesl a už se nikdy nedozvím, kde skončil.

Mí rodiče se přestěhovali do komunisty vybudovaného sídliště z malého domku,

který jim prodal jakýsi podvodník za první republiky. Všechny zdi byly neustále

prosáklé spodní vodou. Prodal jim domek samozřejmě v létě, kdy bylo sucho,

a tudíž „zboží“ vypadalo dobře zabalené a suché.

Od narození jsem v tom vlhkém domě trpěl na záněty průdušek a otec se rozhodl

požádat o dekret na byt. Vláda nechala stavět spoustu domů a zakládala nová

„sídliště pro pracující lid“. Pracovník si podal žádost a po nějaké době dostal

klíč od nového bytu. Ten náš byl na Slovanech v Plzni. Komunisté se tenkrát

rozhodli, že nové domy budou vypadat jako paláce pro chudé pracující.

„Teď přišla doba pro nás, to my budeme bydlet v krásných a moderních bytech,

tak jak jen buržoazie bydlela za první republiky,“ říkávali a na náš dům pověsili

úplně novou rudou ceduli s názvem „třída Budovatelů“.

Moje máma pořád v onom bytě bydlí a já dnes obdivuji, jak neuvěřitelně kvalitně

je celý cihlový dům postavený. Bez větších problémů může přežít půl tisíciletí.

Samozřejmě tehdejší komunistické vládě později začaly docházet zdroje

na takové budovy a přešli na výstavbu laciných a nekvalitních panelových domů.

Náš dům je z doby budovatelského nadšení, z nadšení lidí, kteří tenkrát věřili, že

je možné vytvořit novou společnost bez ekonomických krizí a nezaměstnanosti,

společnost věčného štěstí a sociální spravedlnosti.

Každý z jednotlivých vchodů do domu měl svého socialistického správce

a na dveřích visela cedulka „Tento dům je v socialistické péči nájemníků“.

O vytírání chodby a uklízení trávníku se starali všichni nájemníci rovným dílem.

Na našem poschodí bydlel chirurg Neubart vedle číšníka Macha a soustružníka

ze Škodovky Paura. Můj otec pracoval jako inženýr ve Škodovce.


8

Jednou nebo dvakrát týdně se všichni scházeli u doktora Neubarta, hráli bridž

a šťastně se při tom chechtali. Nakukoval jsem jim přes ramena a pravidla jejich

sídlištní hry mně byla nepochopitelná. U vedlejšího stolu sedával doktorův

syn a jídal uvařenou rýži. A jak jsem ho pozoroval, naučil jsem se poté také

vychutnávat tu obyčejnou, suchou rýži, pomalu ji nabírat na vidličku, vkládat

do úst a říkat: „To je ale dobrota.“

Poprvé mě do školy doprovodila máma.

Přezul jsem se v šatně, šel do třídy a posadil se do lavice. Přišla krásná dlouhonohá

blondýna v minisukni, posadila se na katedru a dala si pomalu nohu přes nohu.

Už tenkrát jsem si říkal, jak asi vypadá ta dospělá píča pod její sukní.

Usmála se a řekla: „Vítejte, milí žáci, už brzy přejdeme ze socialismu do vyšší

fáze dokonalosti společnosti a nastoupí komunismus. Všichni se už budeme

mít jen dobře, peníze se zruší a všichni soudruzi budou tak uvědomělí, že si

budou z krámu brát zadarmo jen tolik jídla, kolik budou nezbytně potřebovat,

a prodavačky už nebudou prodavačky, nýbrž jen ‚podavačky‘ zboží.“

A udělila nám úkol: „Teď mi všichni nakreslíte sluníčko!“ Rozdala nám pastelky

a papíry. Kluk, který seděl vedle mě, na papír nakreslil velký žlutý čtverec,

protože měl z celého svého života mezi nekonečnými sídlištními krabicemi

dojem, že je příroda pravoúhlá.

„Je tohle sluníčko, děti?“ zeptala se učitelka.

„Ano!“ křičela třída.

„A proč?“

„Protože je žlutééé!“

V polovině padesátých let vláda učinila první krok ke komunismu. Jednoho dne

vyhlásila, že je chleba zadarmo a že si každý má vzít jen, kolik potřebuje.

Ale lidé, kteří měli na vesnicích domácí zvířata, jezdili do krámu pro chleba

s kárami, nakládali si na ně desítky bochníků a s nimi potom krmili své slepice

a prasata.

A tak vláda vyhlásila, že je experimentu konec, že naši soudruzi nejsou ještě

pořád dostatečně uvědomělí a připravení pro komunismus a že zase budeme

muset za chleba platit.

Bylo jaro a šeříky děsně voněly, sluníčko vysušovalo louže a já šel do školy a moc

jsem se těšil, protože jsme měli dostat svoje první pionýrské šátky.

Stál jsem v řadě vedle dalších spolužáků, učitelka každému zavazovala kolem krku

rudý šátek, pak přistoupila ke mně a řekla: „Milane, nastav krk.“ Já ho nastavil

a za chvíli mě už hřál ten vřele přijatý kus rudé látky a komunistické propagandy.

Domů jsem šel velice pyšně a pozoroval, jestli si okolní chodci všímají mého

rudého šátku. Na nebi kroužili ptáci, všechno bylo jakoby prozářené radostí


9

a nadšením, maminky měly zaparkovaná svá miminka v kočárcích podél domů

a vařily obědy pro své socialistické muže a po celém sídlišti se hemžily děti.

Táta seděl doma u stolu a jedl. Přistoupil jsem k němu, aby viděl šátek, a on se

jen tak letmo podíval a pak procedil: „To je strašný.“ Máma ho okřikla, aby mi

nekazil radost. Šel jsem do svého pokoje, postavil se před zrcadlo a nechápal

jsem, co je na rudém šátku strašného.

Večer jsem mámě oznámil, že chci být horníkem, protože nám ve škole povídali

o jejich práci, jak krásně kutají to uhlí. Představoval jsem si, že budu pořád,

každý den úžasně špinavý, jak ze mě bude téct pot, rozpouštět černou špínu, ta

bude tvořit líbivé obrazce na mém nahém těle a vůbec mi nebude zima, protože

tam dole v šachtě je prý příjemné teplíčko.

Máma se posadila do našeho nového zeleného křesla stylu Brusel a zeptala se:

„A nechceš být radši lesníkem? Ten chodí na čerstvém vzduchu.“

Šel jsem spát a před usnutím jsem uvažoval, že by ani ten lesník asi nebyl

špatným povoláním, protože v lese rostou houby a v létě je tam zase pěkný

chládek.

Otec přinesl naši první televizi.

Postavil ji na stolek do kouta v obýváku, z kapsy vytáhl troje ošklivé plastikové

brýle a pravil: „Kdykoliv se budeme na televizi koukat, musíme si chránit oči

nebo oslepneme.“ A dodal: „Pořady vždy předem vybereme a jedině já můžu

televizi zapnout.“

Večer jsme se posadili do křesel, táta šel k televizi, slavnostně otočil knofl íkem

a po několika minutách se na obrazovce začalo cosi vlnit a my jsme zírali na náš

první televizní program.

Na očích jsme měli televizní brýle, které zabarvovaly obrazovku dohněda,

a hnědá hlasatelka říkala, že se teď zaposloucháme do opery v Národním

divadle. Za chvilku už na jevišti stáli hnědí herci a pěli, ale mně připadalo,

že jenom ječí a není jim vůbec rozumět. Vůbec mě to nebavilo. Najednou se

obraz zkroutil a ztmavl a za chvilku se na obrazovce objevila cedule „Omluvte

poruchu ve vysílání“, a to se mi začalo líbit, až jsem se jízlivě rozchechtal, že už

ti ječící zpěváci nemůžou dál vřeštět.

V té době televize vysílala jen živě, takže na ně asi režisér zařval, ať si dají pauzu,

že se opravuje technika. Pěvci si nejspíš zapálili cigárka a čekali. Pak režisér

zavelel „Jedem!“ a oni pokračovali ve zpěvu tam, kde přestali, ale to už se mi

zavíraly oči a usnul jsem jako špalek.

Náš soused Paur, komunista a soustružník ze Škodovky, měl syna Honzu, se

kterým jsem se kamarádil. Každou sobotu jsme spolu ve sklepě hráli divadlo

pro ostatní děti z bloku.


10

Obecenstvo sedí na schodech vedoucích do sklepa. Já otevřu dveře, nastupuju

na scénu a zakvílím: „Konec světa se blíží, prchejte!“ Honza buší tyčí

do vyřazeného prádelního kotle a já zase: „Smrt se blíží, prchejte!“ A do toho

začne vyvádět domovnice... „Domovnice se blíží, prchejte!“ volám a všichni

diváci prchají ze sklepa, protože socialistická domovnice je pánem domu a nikdo

jí v baráku nebude hrát tyjátr o budoucnosti lidstva.

Ve školní lavici vedle mě sedí Fulín. Jeho otec byl za války mezi partyzány

a vypráví svému synovi vtipy o židech v koncentrácích.

„Židé, půjdete domů,“ pošeptal mi Fulín do ucha při hodině češtiny, „‚hurá,

hurá,‘ křičí židé.“ Pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Ale komínem!“ A já

pořádně nerozuměl, co je na tom srandovního, a vůbec jsem nevěděl, kdo to

byli židé, protože v naší škole jsme byli všichni úplně stejní a nikdo neměl

žádné náboženství a minulost nám připadala jako zapomenutá v černobílých

fotografi ích učebnic a roztřesených, poškrábaných fi lmech.

Ale výlety s Fulínovým otcem se mi vždycky moc líbily. Odvedl nás na svoji

zahradu za městem, tam vytáhl vzduchovku a všichni jsme se schovali za boudu.

Za chvíli se na strom slétli vrabci, najednou praskla vzduchovka a jeden vrabec

se řítí k zemi. A po něm následují další.

Pan Fulín všechny vrabce posbíral, oškubal z nich peří a dal je péct do trouby.

My se posadili za starý zpráchnivělý stůl a on pravil: „Takhle jsme se přiživovali

za války.“ A každému rozdal z pekáče malinké vrabčí stehýnko.

Jednou jsme při hodině tělocviku šplhali na tyč, objímali ji nohama a sjížděli

dolů. Jak tak jedu dolů, celým tělem mi projel příjemný, dosud neznámý pocit.

Dole jsem se posadil na prdel a vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Ale že mi stál

čurák, mi bylo divné. Doma jsem hned běžel na záchod a začal jsem si ho

prohmatávat. K mému překvapení jsem měl pocit jako při klouzání po tyči.

Tak jsem si pytlík prohmatával každý den. Jednou jsem si ho hladil a hladil, až

jsem to nějak přehnal, protože koukám, že mi z něj vyteklo trochu „mlíka“. Bylo

mi při tom báječně a hned jsem si pomyslel, že jsem objevil něco nevídaného.

Vzpomněl jsem si, jak mě nějaký starší spolužák jednou poučil o „výrobě dětí“:

„Prostě strčíš čuráka holce do píči a vychčiješ se do ní.“ Ale to mlíko mi do jeho

teorie nějak nesedělo.

Můj kamarád Michal, který bydlel ve vedlejším vchodu, mi povídá: „Pojď

do sklepa, já tě něco naučím.“

Tak jsme šli, otevřeli těžké pancéřové dveře a vstoupili do bludiště chodeb pod

naším domem. Komunisté tam vybudovali protiatomový kryt, chránící nás

před americkými atomovými bombami, které, jak nám ve škole často učitelé


11

vyprávěli, můžou přilétnout každou chvíli, protože američtí kapitalisté jsou

strašně nenažraní a chamtiví a chtějí pomocí válek ovládnout celý svět.

Šli jsme až na konec jedné z chodeb a tam mi Michal řekl, abych si sundal

kalhoty a vytáhl ptáka. Já už ale věděl, co chce dělat.

Za chvíli jsme tam oba stáli a ve slabé záři dvacetiwattových žárovek obalených

pavučinami jsme si honili naše malá péra a já povídám Michalovi: „Já už na to

dávno přišel.“ A on odpověděl: „Já taky.“ Tak jsme pokračovali. Michal občas

popsal pučící kozy spolužačky Bártové z naší třídy, já jsem dodal popis její

kundy a oba jsme si představovali, jak tam s námi je a honí nám ty ptáky.

Pak Michal silně vydechl, vystříkl semeno na betonovou podlahu hned vedle

hromádky jedu na krysy a nápisu „Pozor jed – životu nebezpečno! “. Prach se

trochu rozvířil a po podlaze spěchal vybledlý pavouk. Za chvíli to přišlo i na mě

a výron následoval pavoučí stezku.

Pak jsme si utřeli ptáky do rukávů a po cestě zpět jsme si říkali, jak krásně jsme

tu Bártovou vomrdali.

Večer jsem vzal tužku a papír a napsal jsem povídku:

Josef a Prachmen

Josef si vzal koště a šel vymetat prach.

Na půdě byl strašně černý a hustý prach, protože ten dům byl uprostřed hučícího

zakouřeného města. Začal zametat prach a prach tvořil obrovské mraky, které kroužily

mezi trámy.

Najednou uslyšel, že ze země někdo křičí. Sehnul se a rozhlížel se dokola. Žárovka byla

na půdě slabá, ale přece cosi zahlédl. Od trámů přicházela malá černá fi gurka a zoufale

mávala rukama. Když přišla až k Josefovi, řekla: „Jsem Prachmen, a jestli mi zameteš

všechen prach, tak mě zničíš!“

„To bych nerad,“ zhrozil se Josef, „to bych skutečně nerad, ale mohl byste mi vysvětlit,

proč bych vás zničil?“

„To je jednoduché,“ vykřikl Prachmen. „Kdyby nebyly trámy pokryté krásným prachem,

kdyby chuchvalce prachu nevisely z tašek a nepadaly do prastarých pavučin plných

mrtvých much a můr, kdybych v nocích nemohl dlouhé hodiny tančit v závějích prachu

tak, až se prach víří, zmítá se a odplouvá společně s průvanem, kdyby prostor nebyl plný

voňavého prachu, tak bych zemřel žalem.“

„Tak to já tedy nebudu zametat!“ honem povídá Josef, „a jestli chcete, pojďte se mnou

dolů na chleba se sádlem.“

A tak šli a od té doby byli nejlepšími přáteli, protože Josef taky moc čistý být neuměl.

Někdo nechal stát bednu od nového piana na chodbě v přízemí. Když jsme

s Michalem přišli ze školy, hned jsme si řekli, že si v té bedně nahoníme ptáky.


12

Tak jsme do ní vlezli, školní tašky jsme nechali na chodbě, zabouchli jsme

za sebou víko, posadili se a Michal povídá: „Co kdybych ho nejdřív nahonil

tobě a ty pak mně?“ „To je supr nápad,“ souhlasil jsem a zavřel oči, takže už jsem

neviděl ani nitě světla prostupujícího škvírami mezi dřevěnými prkny. Michal

mi ho vzal do ruky a já si představoval Bártovou, jak tam se mnou v té bedně

sedí a honí mi ho, a netrvalo ani dvě minuty a už jsem vystříkl a spokojeně

zavzdychal a schoulil se do klubíčka. Michal se po chvíli dožaduje: „No a kdy

ho nahoníš ty mně?“

Ale já jsem najednou vůbec neměl chuť mu ho honit, protože na mě padl děsný

smutek a cítil jsem se, jako kdybychom přeskočili celý život a seděli už v rakvi.

Michal se nasral a zařval: „Do prdele, já ti ho nahonil a ty mi ho teď nahonit

nechceš?“ Vyskočil a praštil se do hlavy. Hned mu došlo, že jsme v oné bedně

jako v pasti života, protože jakmile jsme vlezli dovnitř, zaklapl za námi zámek.

Tak jsme tam seděli a vyčkávali a volali o pomoc jako o život, až najednou

po několika hodinách jde kolem kamarád Daniel a povídá: „Do prdele, co

děláte v tej bedně?“ A otevřel nám a my jsme vylezli a povídáme mu: „Nechceš

naučit něco do života?“

Od té doby jsme si je honili ve třech.

Čím déle jsme chodili do socialistické školy, tím víc se nám pod kůži vrylo, že

se všechno musí dělat kolektivně a že by si lid měl vytvářet k životu společný

prostor. Takže jsme si po nějakém čase společného honění čuráků řekli, že

potřebujeme nějaké pohodlné a teplé místečko.

Daniel měl starou babičku, která každý den chodila do zapadlé čtvrti v Plzni

Božkově. Říkalo se tam v Jerichu. Měla dvě místnosti v domě, který jim nechali

komunisté po znárodnění jejich továrničky na nábytek zvané Benona.

Celá rodina se ze znárodnění majetku trochu pomátla a Danielova poloslepá

babička denně vyrážela do ulic a hledala v odpadcích staré harampádí, které

pak vláčela za sebou až do Jericha, kde ho uskladňovala. Asi pro budoucí časy,

až se zase vrátí kapitalismus a všecko se to ku blahu fi rmy zužitkuje. Jericho byl

úplně zapadlý kout božkovské čtvrti a téměř nikdo nevěděl, jak se tam dostat.

Jako by se tam zastavil čas a všechno zamrzlo v roce 1948. Okolní zahrada byla

zavalena šrotem a odpadky a uvnitř této změti hmoty stál starý rozpadající se

dům, ve kterém žila tlustá nemocná stařena. Vycházela jen za nocí a pomocí svých

berlí, jejichž madla měla obalená hadry, se šourávala ke starému stěhovacímu

vozu, který měl zpuchřelé prázdné pneumatiky a na boku nakreslený šťastný

obličej nového majitele nábytku Benona. Uvnitř vozu pak trávila o svíčce celé

noci a k ránu se zase šouravě vracela do svého bytu.

My jsme se vždy snažili zjistit, co v tom voze celé ty noci dělá, a často jsme se tiše

připlížili a hledali nějakou skulinu, skrze kterou bychom ji mohli pozorovat.


13

Ale jediné, co jsme mohli zahlédnout, bylo plápolavé malé světýlko svíčky,

která jakoby uměle držená při životě chtěla uchovat věčný plamen příštích časů,

kdy někdo přijde, napumpuje pneumatiky stěhovacího vozu a vyrazí s novým

voňavým nábytkem za dalšími šťastnými spotřebiteli.

Daniel přemluvil babičku, že si z jedné z místnosti uděláme klub mládeže. Celý

den jsme pak vynášeli ohromné množství starých nepotřebných krámů, všechno

jsme umyli a vymalovali stěny, vyprášili starý otoman a na zem jsme položili

koberce.

Pak jsme si sedli kolem stolu uprostřed místnosti, všechno pořád úžasně vonělo

tím letitým prachem, a začali jsme se dohadovat, jak se náš klub bude jmenovat.

Michal povídá: „Jak víte, tak mně emigroval z republiky strejda a už psal, že je

v americkém Oregonu. Psal, že prej je tam úplně jinej život, všichni se tam pořád

jenom smějou.“ Vytáhl nádherný kalendář a my jsme v něm listovali a žasli nad

oregonskými přírodními krásami a já si prohlížel zejména jeleny na horských

loukách a zdálo se mi, že se také smějou... A protože se nám obrázky velmi

líbily, domluvili jsme se, že se náš klub bude jmenovat Klub Oregon. Fotky

z kalendáře jsme zarámovali a pověsili na stěny. Ale nějak jsme ten den už neměli

chuť si ho honit, protože se při tom nedá smát.

Když jsme tam přišli příště, Michal prohlásil: „Nemáme žádnou inspiraci

na honění, tím to je!“ Vzal jeden z těch obrázků na stěně a na opačnou stranu

nalepil akt krásné ženy, který vytáhl z kapsy. Postupně jsme na všechny rubové

strany obrázků nalepili nahé ženy a vždycky, když jsme přišli, obrazy jsme

obrátili a pověsili zase zpět na stěny a ze všech stran na nás koukaly štíhlé

dlouhonohé a dlouhovlasé krásky šedesátých let a my jsme seděli na vyprášeném

otomanu a všichni tři jsme si je honili a vychvalovali si, jaké k tomu máme

pohodlí a neuvěřitelnou inspiraci.

Michal našel dokonce starou dřevěnou slánku a slavnostně navrhl: „Od této chvíle

budeme střádat všechno naše vyhoněné semeno do této nádobky.“ Dno slánky se

za nějaký čas rituálně pokrylo bílým práškem z milionů uschlých kolektivistických

spermií. Při odchodech jsme nádobku s horami našich „umírajících dětí“, jak jsme

tomu říkali, postavili na stůl jako slánku plnou soli života.

Následující sobotu jsme přišli a slánka ležela na židli vedle babiččina gauče

a vedle ní se válel nedojedený krajíc chleba...

Ve škole nás pořád učila blondýna s dlouhýma nohama. Vždy se posadila

na katedru tak, abychom jí viděli pod zatraceně krátkou sukni. Byla šedesátá

léta a všechny holky chodily polonahé.

Doma jsem si vystřihl díru v kapse, a když zase vystavila své dlouhé nohy, protáhl

jsem ruku dírou, nahmatal si čuráka a začal si ho nenápadně honit. Vtom jsem si

všiml spolužáka Fulína, jak se rytmicky třese a má také ruku v kapse.


14

Tak jsme vždy spolu hleděli na blondýnu a vůbec jsme nevnímali, co povídá.

Ale jednou, těsně před tím, než jsem se udělal, se mě zeptala: „Jakého rodu

je slovo hon?“ Celý jsem zrudl, ale už bylo pozdě, ztuhl jsem a po stehně

mi stékalo teplé sperma. Učitelka přehodila nohu přes nohu a pokračovala

ve vyprávění o budoucnosti socialismu a nekonečném štěstí, které nás potkalo,

že jsme se narodili ve svobodné zemi, kde jsme si všichni rovni a nikdo nás

nevykořisťuje, protože všichni všechno společně vlastníme, a brzo vybudujeme

společnost, ve které nebudou peníze a každý bude dostávat vše podle svých

potřeb. Ve školním rozhlase začala hrát budovatelská píseň „Tak už máme, co

jsme chtěli“ oznamující konec vyučování a já si běžel umýt stehno na záchod

a říkal si, že moje soudružská potřeba je ta krásná dlouhonohá blondýna a že

bych měl požádat soudruha ředitele, aby mi ji dali.

Na konci školního roku jsme celá třída jeli do školy v přírodě do hor a my kluci

spali společně ve velké místnosti.

Po večerce nám dlouhonohá blondýna zavřela dveře od ložnice a zhasla světlo.

Bylo ticho a jen cvrčkové z okolních luk ržáli tu svoji sexuální píseň a vlahý

vzduch proudil oknem do místnosti. Najednou Fulín povídá: „Nechcete

všichni něco naučit?“ A spolužák Karel mu na to odpoví: „Myslíš, jak si honit

čuráka?“

Za chvíli jsme všichni seděli na svých postelích a honili si usilovně ptáky

a vzdechy mísící se s cvrčením tvořily zvukovou skladbu, kterou by nikdy

nezkomponoval ani John Cage. Okolní hory zamyšleně mlčely a my postupně

vypouštěli svá semena. Ta stékala z vrcholků do nížin, aby se vsákla do úrodné

půdy a vzklíčila.

Cítili jsme, že začínáme konečně žít své vlastní životy.

O prázdninách jsme jezdili já a můj kamarád Daniel na kole na vandry.

Za socialismu prakticky neexistovala násilná kriminalita, takže nás rodiče bez

obav pouštěli samotné cestovat po kraji.

Měli jsme v povědomí onu ideologii spravedlivé společnosti. Chtěli jsme

„bohatým brát a chudým dávat“. Jazyk, který nás socialistická společnost naučila

a kterým jsme od té doby mysleli, byl postaven na zájmenu „my“, a ne „já“.

Na vesnicích byly socialistické samoobsluhy se smíšeným zbožím a my jsme si

říkali, že to zboží je drahé a že na to ubozí vesničtí chudáci nemají peníze. Tak

jsme se pozvolna naučili zboží krást.

Zatímco se Daniel vždy na něco vyptával paní prodavačky, já si mezitím cpal

všemožné věci z regálů do kapes a pod bundu. Daniel koupil jedno lízátko

a volným krokem jsme z prodejny odešli.

Pak jsme vše nakradené rozdávali lidem po cestě.


15

V jedné z prodejen mají velikou krabici lékařských teploměrů. Nacpu si jimi

plné kapsy a ujíždíme pryč. Na kraji další vesnice stojí za plotem obrostlým

kvetoucím svlačcem jakýsi stařeček, pohledem už zahleděný do věčnosti. Užívá

si letního sluníčka.

Zahlédnu ho, slézám z kola. Daniel také seskočí a pomalu k němu kráčíme přes

silnici.

Dědeček si hladí rukou vous, letní větřík mu načechrává vlasy. Zastavíme se

před ním a já, jako hrdina z dávných bájí, sáhnu do kapsy, vytáhnu tři lékařské

teploměry a říkám: „Tady máte od nás dar, dobrý muži!“ A vtisknu mu je

do dlaně.

Pak zase nasedneme na kola, odjíždíme. Já se ještě ohlédnu a vidím, jak tam ten

stařeček pořád stojí s nataženou rukou, drží tři teploměry a nechápavě za námi

hledí.

Ale s každým novým lupem jsme se dostávali do většího a většího opojení

z kradení. Už jsme se vždycky nemohli dočkat, až se na obzoru objeví další víska.

Hned jsme přidávali tempo, dohadovali se, jaká asi tak bude nová samoobsluha

a jak se zase napakujeme...

Přijeli jsme do Neuraz u Nepomuka.

Vejdeme do samoobsluhy, která je zatočena do L, takže prodavačka nemůže

vidět za roh. Celým tělem mně projíždí blažený pocit. Vydávám se za roh,

za chvíli se pakuji desítkami drahých čokolád a jak nadutý odcházím z prodejny

následován Danielem.

Jedeme za vesnici k místnímu rybníku. Vysypu všechny čokolády na zem

a najednou mě napadne, že by se s nimi daly dělat krásné žabky. Rozpřáhnu se,

jedna za druhou ty čokolády kluští po hladině rybníka a potápějí se uprostřed

jako topící se lidé. Tu mi však hlavou probleskne myšlenka, že s našimi krádežemi

už asi něco není v pořádku. Že už nekrademe proto, abychom dávali chudým,

ale kvůli tomu, že nám to přináší neuvěřitelně příjemný a omamný pocit štěstí.

Svléknul jsem se donaha, skočil do rybníka a plaval doprostřed. Tam jsem se

nadechl, potopil se pod hladinu a snažil se dostat až k samému dnu, na kterém

ležely mrtvé čokolády. Ale nic jsem tam neviděl, protože voda byla tmavě zelená.

V hlavě mi brnklo, že bych tam pod vodou měl už zůstat. Zatnul jsem zuby,

snažil jsem se zadržovat dech, co nejdéle to šlo. Už se mi začala točit hlava.

Náhle mě ale pud sebezáchovy uštknul do mozku a v panice jsem se snažil

dostat nad hladinu...

Když jsem vynořil hlavu a zuřivě vdechoval čistý vzduch, viděl jsem tu krásu

kolem, modrá šídla vznášející se nad hladinou, žlutě kvetoucí leknín při břehu

a lány obilí kolem rybníka.

Doplaval jsem na břeh a povídám Danielovi, který si ničeho nevšiml: „No,

nevím, jestli se ryby někdy naučí rozbalovat staniol na čokoládách.“


16

Na podzim jsme chodili na lup kaktusů, protože si Daniel vymyslel, že budeme

mít obrovský skleník na zahradě jeho babičky.

Jedno z rozsáhlých státních zahradnictví bylo za Starým Plzencem.

Počkali jsme vždy až na půlnoc, oblékli se do černých šatů, připlížili se

ke skleníku a naslouchali.

Těsně před plotem jsme se pokaždé vysrali, protože jsme měli hrozný strach.

Ale touha po napětí z kradení byla silnější. Kleštěmi jsme vystříhali díru

v plotě, připlazili se až ke skleníku a chvíli házeli malé kamínky na jeho tabulky,

abychom zjistili, jestli tam náhodou nespí zahradník. Pak jsme vyškrábali tmel

na tabulce, vyjmuli ji a dírou jsme vlezli dovnitř.

Bylo tam vždycky příjemně vytopeno a vůně tisíců kaktusů byla jako med

tekoucí do nosu. Chvíli jsme tam stáli, užívali si okamžik nebezpečí a vítězství.

Pak jsme vyndali z batohu pytle, začali zběsile vytrhávat veliké kaktusy a cpát

je do pytlů.

Protože tam bylo velmi málo světla a nedaleká pouliční lampa vrhala matné

světlo, vůbec jsme nevěděli, jaké kaktusy vlastně krademe. Když byly pytle

plné, odplížili jsme se a nasedli na kola.

Při prvním lupu mi podal Daniel jakýsi malý pytlík a povídá: „To je pepř,

budeme ho sypat za sebou, ať nás nevypátrají policejní psi.“

Jedeme z kopce pryč z vesnice a nemůžeme se dočkat, jak budeme u Daniela

ve skleníku vyndávat kaktusy z pytlů a křičet: „Jůůů, to je leninghausii a to je

biskupská čepice, a strašně velká, ta musela růst tak padesát let!“

V černé kronice jsme se dočetli, že někdo opakovaně vykradl vzácné, takzvané

matiční kaktusy ze státního skleníku a že policie je na stopě pachatelů.

Několik dní jsme s Danielem seděli doma a třásli se, jestli na nás přijdou a celý

náš život se bude ubírat jinou cestou, protože nás vyhodí ze školy, pošlou

do polepšovny a už navždy budeme mít v kádrovém spisu, že jsme ukradli kaktusy

socialistickému hospodářství, podkopali důvěru ostatních soudruhů, a tudíž si

zasloužíme být na pranýři před očima celého soudružského kolektivu...

V létě jsem vždycky trávil čas prázdnin v maličké vísce Klikařově, kde bydlela

moje babička Filoména, a pomáhal jsem s hospodářstvím.

Od rána jsem pásával krávu. K rohům měla přikovaný řetěz, který byl druhým

koncem přivázaný k její levé noze, takže musela mít celý den sklopenou hlavu

a jen a jen uřezávat svými žlutými zuby trávu. Když chtěla popojít, vždy jako

chromá poskočila.

Mně se jí jednou tak zželelo, že jsem ten řetěz odvázal. Kráva zvedla hlavu

k obloze, zatřásla s ní, spokojeně zabučela, proběhla se dokolečka a zase se dál

pásla. Byl nádherný letní den. Ležel jsem na pastvě na drahách, koukal se také

do nebe, až jsem usnul. Najednou mě vzbudí řev sousedů: „Proboha, který idiot


17

pustil tu krávu do pole? Koukněte se, jak to tady zválcovala!“ Za ohradou vidím

sousedy, jak zápasí s mojí krávou a jak jí znovu vážou řetěz k noze, aby nemohla

volně běhat a aby jen se sklopenou hlavou vyráběla mléko.

Opit znalostmi ze socialistické školy jsem dědu Mukenšnábla, druha mojí

babičky, začal učit algebru.

On ale nechápal a já mu vždy říkal: „To je tím, že jsi vyrostl za toho kapitalismu,

kdy jste vy chudí nedostali žádné vzdělání. Podívej se, rovnice o jedné neznámé

se dá snadno vyřešit, rozumíš?“

Děd Mukenšnábl se pousmál a povídá mi: „Jestlipak víš, Milánku, že já jsem

vstoupil do komunistické strany jako jeden z prvních už v jednadvacátém

roce?“

Nevěděl jsem, o čem mluví. Mávl jsem rukou a vzdal se jeho vyučování. Raději

jsem šel do místního obchodu, kde se prodávaly jen naprosto základní potřeby,

jako sůl, čaj, chleba, káva, koření, mouka, sirky, svíčky... To proto, že byli všichni

vesničané téměř soběstační v zásobování jídlem. Šaty si kupovali, až když se

na nich ty staré naprosto rozpadly. Pro nové si slavnostně dojeli do okresního

města.

Vešel jsem a ve své mladé nadutosti městského socialistického učence a pravil:

„Dejte mně kilo chloridu sodného.“

„Co že chceš?“ odpověděla prodavačka v květovaném šátku.

„No, povídám chlorid sodný, vy nevíte, co to je?“

„To jsem nikdy neslyšela, co to je?“

Vítězoslavně odvětím: „Tak já vám to řeknu postaru. To je sůl!“

Večer mi babička před spaním povídá: „Proč jsi urážel naši prodavačku, vždyť

jsi si tu sůl ani nekoupil...“

Až do usnutí jsem přemýšlel, proč jsem si o ni říkal, když jsem ji vlastně vůbec

nepotřeboval.

Babička měla jedno staré rádio. Vždy mi kladla na srdce, abych síťový vypínač

pouštěl pomalu. „Aby elektřina nevběhla do toho rádia příliš rychle, protože se

potom lampy zlobí a rádio hraje špatně.“

„Ale babi,“ říkal jsem jí, „to je jako s tou solí...“ Ale pak jsem se odmlčel

a zaposlouchal se, jak staré rádio vyhrává „Jó, Babeta šla do světa a děs aby to

spral“.

Babička vyprávěla, jak před lety musela obelstít Mukenšnábla, protože nechtěl

zavádět do chalupy elektrický proud, neb říkal, že když je tma, tak se má spát

a sluníčko nám ráno posvítí zadarmo na všechno, co chceme v životě vidět.

Tak pozvala elektrikáře.

Děd Mukenšnábl odešel za rozbřesku na pole s kosou na rameni, a když se

vrátil, už na stropě v sednici visela jedna osamocená žárovka. Babi ji po setmění


18

nečekaně rozsvítila. Děd seděl nehnutě za stolem a povídá: „Do prdele, moje

milá bábo, já jsem přesvědčený komunista a nepotřebuji připomínat biblické

citáty o stvoření světa.“

Ale od té doby si večer četl z Rudého práva, ráno si přispával a začal chodit

později na pole místního jednotného zemědělského družstva.

Měl krásnou černou kočku, která na něj vždycky čekala před chalupou na cestě.

Když se vracel z celodenní dřiny na poli, lísala se mu k nohám a on jí vždy

povídá: „Běž, mrcho, a chyť si nějakou myš, na co si myslíš, že tě máme?“

Ale pak jí pokaždé nalil do špinavé mističky, ležící vedle stáje, trochu čerstvě

nadojeného mléka.

Jednoho dne kočka ochrnula na zadní nohu.

Mukenšnábl přichází jako každý den k domovu. Kočka tam nesedí a nevítá ho,

protože leží na slámě u krávy. On tedy povídá: „Tak už to máš za sebou.“ Vezme

ochrnutou kočku a silným klackem jí jednou ranou přerazí vaz.

Běžím se podívat, co se děje, protože na mě babička křičí: „Nechoď teď, proboha,

do kuchyně, já se na to nemůžu koukat!“

Děd Mukenšnábl po vzoru všech svých rolnických předků mrtvou kočku hodí

do vroucí vody a po chvíli, když je uvařená, ji odnese jako potravu slepicím.

Druhý den jím čerstvá vajíčka. Jak loupám skořápku, pozoruji, jestli na žloutku

nebudou nějaké mlaďoučké kočičí chlupy.

V té malé vísce lidé žili po staletí v drastické harmonii s přírodou a jejími

zákony.

Sousedka Luňáková měla muže notorického opilce. Večer se vždy vypařil,

šel do hospody v sousední vesnici, tam se děsně ožral a po cestě domů usnul

v příkopu.

Jak jsme sedávali pod novou žárovkou, každý večer slyšíme drkotat kola káry

kolem našeho okna a babička povídá: „Aaa, to už zase veze Luňáková muže

domů, aby ho převrátila do postele.“

Ráno se přes sousední dvůr rozléhalo řvaní: „To už je naposledy, co pro tebe

jedu s károu, ty prase vozřalý!“

Uprostřed následující zimy se sousedka Luňáková jedné noci rozhodla, že zhasne

svoji žárovku a půjde spát. Když se ráno vzbudila, k chalupě přijel pohřební

vůz a úředník v černém oděvu jí oznámil, že našli jejího muže zmrzlého mezi

vesnicemi v příkopu.

Děd Mukenšnábl se rozhodl zabít slepici a udělat z ní polívku.

Pozoroval jsem ho, jak drží kdákající slepici na špalku, v druhé ruce má sekyru.

Najednou mi povídá: „Pojď, ať se něco naučíš.“ Podává mi sekyru a do druhé

ruky mi vtiskne pařáty rozčilující se slepice.


19

Nikdy jsem, kromě komárů, nikoho nezabil a najednou tam stojím, rozpřahuji

se, sekyra projíždí krkem slepice a zasekává se do špalku. Jak se její tělo škubá,

pařátem mě drápne do ruky. Pouštím bezhlavou slepici na zem. Ona se postaví

na nohy a běží směrem k díře ve vratech vedoucích do kurníku. Ale netrefí se,

ještě několikrát bezhlavě vyskočí proti práchnivým vratům od stodoly, než se

svalí na zem...

Kape mi krev z ruky.

Mukenšnábl ke mně přistoupí a řekne: „Ukaž to.“ Pak vytáhne z kalhot

obrovského, starého, svraštělého čuráka, přistrčí pod něj moji ruku. Fascinován

držím a najednou cítím, jak mi po ní teče teplá tmavě žlutá moč a Mukenšnábl

pokračuje: „To bude dobrý, teď se ti to už nezanítí.“ Zasune pyj do špinavých

roztrhaných kalhot a odchází do chalupy.

Stojím tam jako omráčený a přemýšlím, jak to tělo bez hlavy mohlo vědět,

kterým směrem je kurník.

Cítím, že ani já nepotřebuju hlavu a že i moje pochcaná ruka asi přemýšlí o celé

lidské existenci na této zeměkouli... A zdáli, od obzoru, se blíží hluboký rachot

jakoby se valící obrovské koule.

Následující rok spadne Mukenšnábl ze žebříku při nakládání státního

kolektivistického sena na půdu kolektivistické stodoly.

Toho dne už nikdo nechce dělat, protože je v televizi fotbal. Předseda si už

pořídil televizi a všichni se u nich sešli.

Mukenšnábl tam leží na zemi, má zlámané kosti a jeho tělo asi přemýšlí o tom,

jak se celé odevzdá vařící vodě...

Jedu s rodiči v našem novém bledě modrém autě Škoda Octavia na jeho pohřeb.

Koukám z okénka na přední modrou kapotu a moc bych si přál, aby byla

žlutá.

Otec jednoho dne nečekaně dostal zvláštní odměnu za svůj revoluční patent

v oboru regulace elektrických motorů a zachránil tím celou novou konstrukci

elektrických lokomotiv, které se porouchávaly.

I za socialismu byla v zákonech zakotvena klauzule, že vynálezci patří jedno

procento z úspor. Když to soudruzi v továrně, kde otec pracoval, vypočítali,

bylo to najednou na princip rovnosti v socialismu příliš mnoho peněz. Někteří

soudruzi protestovali, že to bude vytvářet sváry mezi lidmi, když bude někdo

najednou mít mnohem víc než ostatní. I jen náš soused z poschodí, chirurg

Neubart, měl asi dvakrát tak větší plat než dělník v továrně.

Ale protože už nastupovala v Československu šedesátá léta a všude se začalo

mluvit o nových koncepcích socialismu, nazývaných „socialismus s lidskou

tváří“, nakonec mému otci dali asi sedmdesát tisíc korun.


20

Otec přišel domů a zařval na mě: „Pojď ke mně do pokoje!“

A jak jsem tam vstoupil, otec vyndal z tašky veliký balík peněz a vyhodil je

ke stropu. Stokorunové bankovky se zvolna snášely k zemi na koberec a pokryly

většinu podlahy.

Ještě chvíli jsme oba zírali na to nadělení.

Najednou se otec začal strašně chechtat a chechtal se pořád víc a víc a pak

zařval: „Ať jdou ti komouši do prdele s tím socialismem! V kapitalismu před

komunistickou revolucí bych vydělával tisíckrát víc než teď a zavalil bych celou

rodinu prachama!“

Trochu jsem nechápal, protože jsem měl pořád v mysli teorie o komunistické

rovnosti, které mě naučili ve škole. O tom, jak už se brzo těch odporných

a špinavých peněz zbavíme.

Otec všechny bankovky posbíral a pořád ještě něco mumlal o zasraném

komunismu.

Všiml jsem si, že pod postelí ještě asi tři zůstaly. Tak mu povídám: „A můžu si

nechat, když tady ještě něco najdu?“

Otec se rozhlédl po podlaze a souhlasil. Zaplul jsem pod postel a vytáhl ty tři

zatoulané stovky. Vůbec jsem nemohl uvěřit, že mám tolik peněz, protože jsem

před tím žádné peníze nikdy neměl a najednou jsem měl na celé nové kolo.

Otec požádal o státní pořadník na koupi auta. Když mu za několik měsíců

zavolali z Mototechny, že na něj přišla řada, všichni jsme vyrazili si to nové

vysněné auto koupit. Na výběr byly jen asi dva nebo tři typy aut v několika

barvách. A jelikož jsme chtěli Octavii Super, nabídli nám modrou a ječivě

žlutou.

Stáli jsme před dvěma auty zářícími novotou a mně se děsně líbila ta žlutá

oktávie a žadonil jsem, ať ji koupí. Mámě se také líbila, ale otec nakonec pravil:

„Žlutá je pro ženský, to by se mně lidi chechtali. Koupíme tu modrou.“

A tak jsme ten den odjížděli z Mototechny v novém modrém autě. Zaparkovali

jsme ho před naším domem na sídlišti a za chvíli se z oken vyvalily řady sousedů.

Jelikož tam na celé ulici stálo jen to naše jediné auto, nesmírně ho obdivovaly.

Vystoupil jsem a něžně jsem před celým tím publikem pohladil blatník a nade

mnou se leskla rudá cedule s názvem naší ulice – třída Budovatelů. Zažíval jsem

úplně nový pocit. Pocit bohatšího a vyvolenějšího v šedi davu. A cítil jsem, že se

v tom skrývá jakási síla a moc.

Konečně jsme dorazili na pohřeb Mukenšnábla.

Vytrhl jsem se ze snění a otec mi povídá: „Když budeš čumět do blba, tak

zpitomíš, pojď a vzbuď se do života!“

Vešli jsme do vesnické chalupy, babi nás přivítala s pláčem a povídá: „Pojďte se

podívat, vypadá jako živý.“

Na kuchyňském stole ležela rakev. V ní spočíval děd Mukenšnábl s červeně


21

namalovanými tvářemi. Kolem se tísnila skoro celá vesnice a povídali si o jeho

životě. Jak to měl v mladí těžké, jak musel dřít u sedláků, ale pak že za války

podporoval komunisty a hned se k nim dal, jak byl šťastný, že ta jeho strana

zvítězila v poválečných volbách, jak byl nadšený do kolektivizace zemědělství

a na komunistických schůzích mluvil o lepší, spravedlivé společnosti, kde

nebudeme jeden druhého vykořisťovat.

A jak jsem to poslouchal, tak mě napadlo, jestli ti vesničtí lidé vědí, že se

u nás ve velkém městě už mluví o tom, že kolektivizace a celé to nadšení

do komunismu bylo vlastně přehnané, jak musíme nechat lidi vlastnit trochu

privátního majetku, a ne to všechno dát do jedné kádě, jako to dělali husité

v Táboře. Protože když lidé všechno vlastní kolektivně, zleniví a přestanou

pracovat a kolektivní majetek zušlechťovat.

Byl jsem z toho poněkud zmatený, protože jsem si pamatoval, jak Mukenšnábl

od rána do večera dřel v jednotném zemědělském družstvu a jak tam při práci

pod stohem sena i zemřel.

A babi mezitím roznášela na malých bílých talířcích horké párky. Nabízela je

lidem stojícím kolem rakve a přitom vykřikovala: „A tady máte hořčici, ať si je

vychutnáte!“

Lidem praskaly nožičky párků mezi zuby a sem tam vystříkl tuk. Všiml jsem si,

že jedna kapka přistála na rudé tváři mrtvého Mukenšnábla a jakoby trochu

zežloutla.

Ale za chvíli už tok řeči kolem mě začal splývat v jednu řeku času, tváře všech se

začaly rozmazávat a jen vůně párků se linula sednicí...

Pak někdo zařval: „Muzikanti jsou tady!“

Všichni dojedli párky, vzali děda i s rakví a vynesli ho na dvůr, položili

do pohřebního vozu taženého koňmi a celé procesí, doprovázené falešně hrající

dechovkou, se vypravilo do Neuraz na hřbitov. Cestou jsme minuli místo, kde

umrzl soused Luňák.

Spustili rakev do hrobu. Přemýšlel jsem, jestli má Mukenšnábl v močovém

měchýři ještě trochu moči. Někdo mi podal hrstku hlíny a já ji hodil na rakev

spočívající už hluboko v zemi. Ozval se mně dobře známý dunivý zvuk.


22


23

TUK KOLEM PASU

Pražské jaro šedesátých let, jak se nazýval obrodný proces, začalo nabírat

na obrátkách a vláda vyhlašovala stále odvážnější myšlenky na vytvoření

nového systému, kde bychom se sice pořád dělili o téměř všechno, ale ti

schopnější a pracovitější by měli možnost se víc obohatit a dokonce i vlastnit

malé fi rmičky.

Všichni cítili, že se něco zásadního mění, že nový svěží vítr duje do ztuhlých

socialistických plachet. Vypadalo to, že se dospělí více smějí a kráčejí po ulicích

nějak tanečněji. Obchody zaplavilo více barev, auta už byla i červená a zelená.

Prohlížel jsem si svůj chuďounký šatník a zeptal se mámy, jestli by mi neušila

zářivě žlutou bundu z pytloviny, kterou jsem ten den viděl v obchodě s textilním

zbožím. Ukázal jsem jí vystřiženou fotku dlouhovlasého mladíka, stojícího

na londýnské ulici, oblečeného do bundy mých snů.

„Tak běž koupit tu pytlovinu,“ řekla máma. Když jsem ji přinesl, sedla k šicímu

stroji a šila a šila. Najednou zaječela, protože si přišila i vlastní prst a trochu krve

skáplo na moji bundu. Táta seběhl na ulici a vysál hadičkou z nádrže trochu

benzinu z našeho nového auta a skvrnu vyčistil.

Když máma došila, hned jsem si novou bundu navlékl a šel se projít kolem

našeho auta a představoval si, že na mě všichni z celého sídliště hledí a říkají

si, co je to za nového mladíka mezi námi, vždyť nemá stejnou bundu jako my

všichni.

Tím pro mě začalo pražské jaro.

Ten rok jsem dostal k Vánocům svůj první magnetofon. Hned jsem s ním

na Boží hod běžel ke své druhé babičce na Čechurov. Slavnostně jsem ho zapojil

do zásuvky a ona se mě zeptala: „Co jsi to přinesl za bedýnku?“ Povídám jí: „To

uvidíš, to je překvapení.“

Dal jsem jí mikrofon před pusu a požádal ji, aby mluvila.

„Proč mám najednou mluvit. Mluvit se má jen, když se chce něco říct,“

odpověděla.

Ale já to už nahrál a hned jí to přehrávám, ona poslouchá a povídá: „Co je to

za tu paní v tom rádiu?“

„To jsi přece ty, babi, pokrok, né? Můžeš sama sebe slyšet.“

Ale babi pořád trvala na tom, že má jiný hlas. Zkusil jsem natočit sám sebe, a jak

záznam přehrávám, ani já jsem se nemohl poznat. Ale babi do toho povídá:

„No, tady to jsi ty, tam jsi slyšet dobře.“

„Ne ne, to předtím jsi byla ty, tady to nějak zmátlo můj hlas.“

A ona povídá: „No jo, to už i za války to rádio zmátlo hlavy, já si pamatuju

na Goebbelsovy proslovy.“


24

S kamarádem Jaroslavem jsme začali natáčet na můj nový magnetofon vlastní

rozhlasové hry a různé povídky. Objevil jsem, že se výstup z magnetofonu dá

zapojit dozadu do rádia a pak zní všechno jako skutečné rozhlasové vysílání.

Když jsme dokončili jednu z povídek, vyhlásil jsem mezi ostatní děti na sídlišti,

že se bude vysílat v rádiu.

Všichni se v určený čas sešli u nás doma a sedli si na koberec. Podíval jsem se

na hodinky a říkám: „No, už je čas pustit rádio, teď by to mělo začít.“

Tajně jsem pod postelí zmáčkl tlačítko přehrávání na magnetofonu. Z rádia se

rozezněly hlasy, všichni seděli a ohromeně poslouchali naši zdramatizovanou

povídku, protože mluvit z rádia mohli jen státem schválení polobozi. Cítil jsem

se jako slavný herec.

Bártová s krásnýma nohama mi hned povídá, že si spolu můžeme někdy někam

vyrazit na kole.

Ale s Bártovou jsem nikdy nikam nejel, protože jsem neměl patřičnou odvahu

a bál se, že by mě začala možná líbat a stahovat mi kalhoty.

Kamarád nás vzal na rockový koncert v Plasích.

Tančíme na rozblácené místní louce, z pódia se line neumělý big beat, hlas

zpěváků se chraplavě valí z reprobeden, vůbec není rozumět, o čem zpívají.

Na mě se přilepí nějaká tlustá starší holka a začneme spolu tancovat. Po koncertu

s ní jdu na chatu stojící opodál v lese.

Vstoupili jsme do petrolejem nasáklé dřevěné místnosti. Úplně se mi sevře

žaludek strachem, mám chuť utéct a schovat se někde do křoví. Ale ona mě

vezme za ruku a řekne: „Pojď a nestůj tady!“ A odvede mě k jakési zatuchlé

posteli, začne se svlíkat a já na ni v šoku hledím a všechny mé plány, jak se budu

chovat, až budu mít příležitost si poprvé zašoustat, se mi hroutí a vůbec nevím,

co mám dělat. Ona už je úplně nahá a kolem pasu má ošklivé tukové záhyby.

Rozepne mi knofl íky u košile, svlékne ji, pak mi sundá i kalhoty a trenýrky. Celý

se začínám třást a jenom říkám: „Tady je nějaká zima, že jo?“ Ona se pousměje,

vtáhne mě k sobě pod peřinu, začne mi hladit čuráka a já mám šílený strach,

že vystříknu, než se do ní dostanu. Ale ona houkne: „Lehni si na mě.“ A tak

se na ni vyšplhám, a jak si nahmatám čuráka a snažím se ho zasunout do té

po léta vysněné kundy, tak pořád narážím jen a jen na její studené maso a ona

se najednou rozesměje a povídá: „Co mně ho pořád cpeš do prdele?“ Vezme ho

do ruky a já cítím, jak se bořím do něčeho vlhkého a teplého a daleko a daleko

rozměruplnějšího, než je můj čurák. Ale je to moc příjemný. Instinktivně začnu

pohybovat prdelí a za malou chviličku jí říkám: „Já už to nevydržím.“ A ona

povídá: „To je dobrý, to já znám.“ Mám dojem, že do ní vystřikuju během té

jedné jediné chvíle všechno semeno, co jsem doposavad vystříkal od začátku

honění, úplně mně podklesnou ruce, zabořím nos mezi její velká prsa, která


25

se mi ale vůbec nelíbí, a pak se převalím na záda, zírám do šedivého stropu.

Chce se mi utéct ještě víc než předtím. Chci být zase svobodný a volný, ale

ona mě začíná obepínat rukama a mně je to najednou hrozně nepříjemný

a odporný a chci být sám, protože ji vůbec nemiluju a vím, že bych ji nikdy

milovat nemohl. Naštěstí přichází do chaty několik dalších kámošů a zapalují

si v kuchyni cigarety. Vyklouznu z postele a říkám jí, že se musím jít vychcat.

Obleču se a už se k ní nevrátím.

Po mejdanu nás odváží starší kámoš svou oktávií. Už se začíná rozednívat a nad

trávou se povalují chuchvalce mlhy. Jak od chaty odjíždíme, ještě se ohlédnu

a najednou vidím, že před ní stojí moje tlustá, mnohem starší holka, skoro celá

ponořená ve studené bílé mlze, a mává mi na rozloučenou.

Celý zážitek mi připadal jako krátký sen, který bych měl snít daleko později.

Zase jsem se vrátil do svého „nevinného“ dětství a jen neustálé loudění kámošů,

abych jim vyprávěl, jaké to je „mrdat“, mi tu noc opakovaně připomínalo.

Všichni jsme si začínali užívat větší svobody.

V kinech se hrály nejlepší americké fi lmy o vzpourách černochů proti utlačování

a bezpráví, o boji americké mládeže za lidská práva, o protestech proti válce

ve Vietnamu a také řada fi lmů „české nové vlny“.

Ve vedlejší ulici otevřeli panoramatické kino Eden a my jsme žasli nad realitou

válek a přírodních jevů.

V televizi nám ukazovali černobílý život v Americe a všichni o něm mluvili.

Každý den někdo přicházel s novou ideou, jak zlepšit a zlidštit náš socialismus.

Hodně se diskutovalo, proč v té Americe zastřelili M. L. Kinga a jak my, svět

socialismu, držíme s jihoafrickým revolučním lidem.

Koupil jsem si sluneční brýle, jaké měl Robert Kennedy v jakémsi televizním

pořadu. Připadal jsem si jako on a mohl jsem si nepozorovaně prohlížet nohy

každé krásné holky, která šla po ulici, protože se sukně zkrátily téměř až pod

prdel, a to bylo báječné!

V Plzni otevřeli obrovskou celosvětovou potravinářskou výstavu Expo Plzeň.

Přelézali jsme tajně ploty, abychom nemuseli platit vstupné, a procházeli všechny

pavilony. Někdy jsme se vraceli i několikrát, protože tam nabízeli ochutnávky

různých exotických jídel.

Jeden pavilon si otevřela i fi rma Coca-Cola.

Vpadli jsem tam s Honzou a uhlazený pan ve smokingu se na nás usmál a dal

nám každému zadarmo naši první plechovku Coca-Coly.

Nemohli jsme uvěřit, že máme pravou americkou limonádu, a nesli jsme si

ji šťastně domů. Celou cestu jsme civěli na obal plechovek a připadal nám


26

fantastický. Doma jsme si sedli ke stolu, který se používal jen ke štědrovečerní

večeři. S výbuchem jsme otevřeli zteplalou Coca-Colu a vyvalilo se moře bublin.

Přiložili jsme plechovky k ústům, přivřeli oči, zvolna se napili a hned se z nás

vydralo to, co jsme už dávno chtěli vykřiknout: „No to je dobrota, to je nádhera!“

A pomalounku, doušek po doušku, jsme ochutnávali tu neznámou americkou

svobodu a zapomínali na učení svých komunistických učitelů. Už jsme jim

přestali věřit, opiti bublinami. Žluté limonády s porcelánovými uzávěry našeho

komunistického dětství to prohrávaly.

A Beatles a Rolling Stones nám poslali dlouhé vlasy. Místní socialističtí holiči

pak celé dn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist