načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Provazochodkyně - Filip Hanzlík; Simon Mawer

Kniha: Provazochodkyně
Autor: ;

Zatímco spojenecké jednotky na jaře roku 1945 utahují smyčku kolem Berlína, vynořuje se z trosek a rozvalin Německa na scénu tohoto románu osamělá postava. Je to Marian Sutrová, se ...


Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava; Brno
Vaše cena s DPH:  315
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
21%
naše sleva
10,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 468
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 465 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Tightrope ... přeložil Filip Hanzlík
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-12
ISBN: 9788074734052
EAN: 9788074734052
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zatímco spojenecké jednotky na jaře roku 1945 utahují smyčku kolem Berlína, vynořuje se z trosek a rozvalin Německa na scénu tohoto románu osamělá postava. Je to Marian Sutrová, se kterou její britští velitelé ztratili kontakt na podzim 1943, kdy v Paříži padla do rukou gestapa. Nyní je jednou z mála přeživších agentů Velitelství zvláštních operací. Statečně čelila zatčení, brutálním výslechům i hrůzám pobytu v koncentračním táboře Ravensbrück, ale jakou cenu za to musela zaplatit? Vrací se do Anglie, kterou sotva poznává, učí se žít v poválečném světě, kterému nerozumí, a hledá nějaký záchytný bod, s jehož pomocí by mohla začít budovat svůj nový život. Rodina a přátelé jsou jí nablízku a mladý důstojník RAF se snaží probudit v ní chuť k normálnímu životu, k lásce a citům, ale vzpomínky a prožitky nepřestávají Marian pronásledovat. Za války se naučila, jak splynout s davem v ulicích Paříže, jak zabíjet a přežít mučení a věznění – nyní se musí přizpůsobit znovu, musí se naučit, jak žít v podivné realitě poválečné Anglie. Jakkoli se Marian snaží znovu vybudovat svůj život a setřást ze sebe minulost agentky a hrdinky odboje, vzpomínky na mučení, nešťastnou lásku a zradu nedokáže zapudit – podobně jakou touhu po dobrodružství. Když ji její bývalý řídící důstojník láká zpět do temného světa špionáže, těžko odolává vnitřní potřebě sloužit vyšším cílům. Marian se dostává do tíživého soukolí politiky studené války a nakonec je nucena riskovat všechno - aby ochránila ty, které miluje, aby pomohla věci, které věří, a, ze všeho nejvíc, aby dala průchod svým touhám. Provazochodkyně přináší napínavou a velmi propracovanou sondu do složitých motivů idealismu a odvahy těch, kteří nepřestali bojovat ani poté, co druhá světová válka dávno skončila. Je to ale také příběh neobyčejné ženy: ženy, která neváhá vraždit, která dokáže přežít, hrdinky i zrádkyně.

Kniha je zařazena v kategoriích
Filip Hanzlík; Simon Mawer - další tituly autora:
Pád Pád
Hanzlík, Filip; Mawer, Simon
Cena: 342 Kč
Evangelium podle Jidáše Evangelium podle Jidáše
Hanzlík, Filip; Mawer, Simon
Cena: 324 Kč
Evangelium podle Jidáše (paperback) Evangelium podle Jidáše (paperback)
Hanzlík, Filip; Mawer, Simon
Cena: 220 Kč
Pád (paperback) Pád (paperback)
Hanzlík, Filip; Mawer, Simon
Cena: 220 Kč
Provazochodkyně (paperback) Provazochodkyně (paperback)
Hanzlík, Filip; Mawer, Simon
Cena: 220 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Provazochodkyně" mají také často zájem o tyto tituly:
Touhy Touhy
Keleová-Vasilková, Táňa
Cena: 236 Kč
Vážka Vážka
Bussi, Michel
Cena: 347 Kč
Ve službách zla Ve službách zla
Galbraith, Robert; Rowlingové, pseudonym J. K.
Cena: 342 Kč
Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti Ochlazení
Žantovský, Michael
Cena: 277 Kč
Farma Farma
Smith, Tom Rob
Cena: 279 Kč
Tajuplná žena Tajuplná žena
Roberts, Nora
Cena: 282 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

simon
mawer
provazochodkyně





Copyright © Simon Mawer, 2015
Translation © Filip Hanzlík, 2016
ISBN 978-80-7473-405-2





9
Setkání s duchem
Na letišti jsem si půjčil auto a vydal jsem se podél sever -
ního břehu jezera. Cesta trvala zhruba hodinu. Minul
jsem Lausanne a  zahnul směrem na Montreux. Před
Vevey jsem si příliš pozdě všiml odbočky, musel jsem
zajet až do města, abych našel cestu, a nadával jsem si,
že jsem v  autopůjčovně nepožádal o  navigaci. Dívka
u  přepážky by mi jistě ráda vyhověla  – podařilo se jí
přesvědčit mě, abych si pořídil zbytečně drahé
pojištění a auto s plnou nádrží, což byly položky značně
převyšující původní cenu, za kterou jsem si auto pronajal
po internetu z Anglie. Další svazek švýcarských franků
za navigaci by se v tom účtu nejspíš ztratil.
Žena, kterou jsem chtěl navštívit, žila na kopci za
Vevey v moderním bytovém komplexu obklopeném
dokonalými trávníky. Od úpatí až k vrcholu kopce stoupaly
vinné keře seřazené jako vojáci na přehlídce. V  údolí
se třpytil vzdálený odlesk pomněnkově modrého
jezera. Celá scenérie vypadala jako počítačově vytvořený
obraz vzniklý v nějaké architektonické kanceláři, byla
však naprosto skutečná  – tak skutečná, jak jen může
být Švýcarsko, ona země žijící z  fantazie všech
ostatních, ta nejméně skutečná ze všech evropských zemí.
Když jsem stiskl zvonek, slyšel jsem jeho drnčení
uvnitř bytu, ale kromě toho už žádný další zvuk.
Napadlo mě, jestli ho vůbec zaregistrovala. Napadlo mě –
té myšlence se člověk nevyhne, když osobě, kterou
hodláte navštívit, je osmdesát – jestli je vůbec naživu.





10
I  za ty dva dny od naší poslední e-mailové korespon -
dence se mohlo leccos přihodit.
A pak se otevřely dveře.
V jejích očích se zračilo váhání tak typické u starších
lidí ve chvílích, kdy se v mysli s vysokou kadencí
otáčejí stránky se záznamy vzpomínek. V jejím případě se
stránky otáčely tak rychle, že jejich pohyb bylo sotva
možné zaznamenat. „Samuel,“ řekla. „To musí být
aspoň padesát let.“
Připravila se. Nauč se svůj příběh zpaměti. Dbej na
to, aby byl bez mezer. Připrav se tak, abys o svých
odpovědích nemusela přemýšlet. Ale nebuď přehnaně přesná.
Přílišná přesnost bývá podezřelá. „Padesát jedna,“
odpověděl jsem. Políbili jsme se na obě tváře. Její pleť byla
hebká a napudrovaná, na dotek připomínala starý plyš.
„Zestárnul jsi,“ řekla a zblízka si mě prohlížela.
„S tím bohužel nic nenadělám.“
Já jsem si repliku ohledně jejího věku odpustil,
jakkoliv by byla pravdivá: vypadala jako stařena. Neřekl
jsem to možná proto, že jsem v  její tváři zahlédl
odlesk dřívější krásy  – mandlové oči, ústa, která si i  po
všech těch letech uchovala svůdnou křivku, linii čelisti
a  brady, která v  sobě stále měla něco z  jejího mládí  –
ale tu tvář již neodvolatelně zformovalo stáří a bývalá
krása přestala být zřejmá, nanejvýš ji bylo možné tušit.
Nemůžu popřít, že při vzpomínce na to, co jsem k ní
kdysi cítil, mnou projel záchvěv strachu. Dnes z  těch
citů nezbylo nic. Tedy do chvíle, než promluvila. Ten
starý známý hlas. Ta samá intonace, kterou se jí nikdy
nepodařilo úplně potlačit, občasná nejistota ve
slovosledu, která odhalovala její francouzský původ, jakkoli
se snažila působit jako anglická dáma.
Prošli jsme předsíní do obývacího pokoje. Z  oken
bylo vidět na přilehlý trávník a já si uvědomil, že právě
tady na mě čekala a viděla, jak přijíždím k domu. Po-





11
zorovala mě celou dobu, než jsem vstoupil do domu.
Ta chvíle čekání, než otevřela dveře, byla zcela záměr -
ná, stejně tak jako bylo hrané její počáteční váhání nad
tím, kdo vlastně jsem. Pořád to zkrátka byla
svrchovaná herečka.
„Tak jak se ti vede?“ zeptal jsem se.
„Asi jako každému, kdo má na krku osmdesátku. Co
si dáš?“ Při pohledu na servírovací stolek byl výběr
jasný: lahev ginu, kyblík s  ledem a  baterie lahví toniku.
„Je na mě trochu brzy. Jenom kapku. A hodně toniku.“
Zasmála se, jako by to, že chci víc toniku,
prozrazovalo nějakou mou zábavnou lidskou slabost.
Zatímco připravovala drinky, rozhlížel jsem se po pokoji ve
snaze nalézt nějaké záchytné body. Bylo jich tam víc
než dost, jak se dalo předpokládat. Prosklená dřevěná
krabička a  v  ní vyznamenání  – Médaille de la
Résistance s reliéfním lotrinským křížem a bronzový Croix
de Guerre. A  fotografie. Na jedné z  nich moji rodiče,
drží se za ruce, usmívají se proti světlu, matka
s rozcuchanými vlasy a s volnou rukou zdviženou téměř jako
na pozdrav, kterou ve skutečnosti zvedá proto, aby ji
neoslňoval sluneční svit. Na jiné fotografii je člověk,
kterého jsem hned poznal, byť jsem ho nikdy osobně
nepotkal  – Benoît Bérard, muž, se kterým
uskutečnila na podzim roku 1943 výsadek do Francie. Stál před
sluncem zalitou kamennou zdí. Fotka nebyla
dokonale ostrá, ale přesto na ní byla patrná souhra
úsměvu, mužně vyhrnutých rukávů košile a  neupravených
vlasů. „Myslím, že jsem ho milovala,“ řekla mi jednou
zamyšleně, jako by si na to už docela přesně
nepamatovala. Vedle jeho fotografie se vyjímal studiový portrét
Clémenta Pelletiera, na kterém vypadal hezčí, než ve
skutečnosti byl, ale působil poněkud nedůvěryhodně.
Nebo jsem v jeho tváři viděl něco, co v ní nebylo, jen
kvůli svým vlastním předsudkům?





12
Když mi podávala skleničku, všiml jsem si jejích ru -
kou a prstů s nateklými klouby připomínajících krabí
klepeta. Lehce se třásly. „No každopádně už je to
dávno,“ řekla.
Co asi tak myslí tím „to“, říkal jsem si v duchu.
Protože prakticky všechno je z dnešního pohledu už
dávno – její první setkání s mými rodiči, její první setkání
se mnou, ty chvíle, kdy nečekaně a s nebývalou vervou
vpadla do našich poklidných domáckých životů. Byla
o dvanáct let starší než já, což tehdy znamenalo
mnohem víc než teď. Když k nám poprvé přišla, má matka
navrhla, abych ji oslovoval tetičko Marian, ale ona se
té představě vysmála. „To bych si připadala jako nějaká
šedesátiletá stará panna.“ Hned od začátku působila
zvláštně, těkavé stvoření, jež vstupovalo do mých
představ; později se z ní stala neohrožená a zatvrzelá žena,
která některé z  těch představ naplnila. Byla prvním
dospělým, kterého jsem oslovoval křestním jménem,
prvním dospělým, který mě respektoval a neshlížel na
mě blahosklonně jako na dítě, prvním dospělým, se
kterým jsem měl intimní vztah. Bez ohledu na věkový
rozdíl mezi námi jsem měl vždy pocit, že spolu
vycházíme jako rovný s rovným.
Upíjela gin s tonikem a prohlížela si mě s jistým
soucitem. „Takže tě nakonec dostali, viď? Přesně tak, jak
jsem tě varovala.“
Pokrčil jsem rameny. „Tehdy to vypadalo jako dobrá
volba, zajímavější než ministerstvo zahraničí
a rozhodně atraktivnější než státní správa.“
„A teď?“
„Teď už jsem samozřejmě v důchodu.“
„Rodinu máš?“
„Dvě děti, obě ve svazku manželském, navzdory
odstrašujícímu příkladu jejich rodičů. V  sedmdesátých
letech jsme se rozvedli a já se pak už znovu neoženil.“





13
Zmínka o rozvodu ji zjevně zaujala. Zahlédl jsem ve
výrazu její tváře záblesk zadostiučinění? Soucit to ten -
tokrát určitě nebyl. „Nemůžu říct, že by mě to
překvapilo. Nikdy jsem tě nevnímala jako – jak je to slovo? –
podpantoflistu. Jak jste to měli s dětmi?“
„Zůstaly s matkou.“
„Tak je to skoro vždycky.“
„Stephanie pořád tvrdila, že se jim po mně stýskalo.
Osobně mám za to, že jim to bylo spíš jedno. S 
Edwardem si celkem rozumíme, ale Margaret skoro
nevídám. Myslím, že mi ten rozvod klade za vinu.“ Ale
o svém životě jsem mluvit nechtěl, zajímal mě ten její.
Vždycky když jsem s  rodiči mluvil o  tom, co Marian
dělala, uchylovali se k obecným a nicneříkajícím
sdělením. Snad měla na starosti nějaký program kulturní
výměny se zeměmi sovětského bloku nebo něco
takového. Znělo to celé podivně. Ale to, co se odehrálo za
války, podivné nebylo – to bylo pozoruhodné.
Seskočila padákem do jihozápadní Francie a  působila tam
jako kurýr pro jeden z  okruhů hnutí odporu, jimiž
byla Francie protkána. Okruh nesl kódové označení
WORDSMITH. Jako kurýra ji pak s jakýmsi
riskantním úkolem poslali do Paříže a krátce nato byla
zatčena. Ten příběh byl velmi známý, objevoval se v 
novinových článcích a  v  knihách, kdykoli se připomínala
historie francouzského odboje  – například když se
v kinech objevil film Odette. Mně ho ale vyprávěla
matka, mou dětskou poválečnou mysl rozechvívala slova
jako gestapo nebo odboj; a  znal jsem ho také z 
vyprávění samotné Marian. Nikdy ale nemluvila o  tom, co
se stalo pak, o době, kterou strávila v zajetí v jednom
z koncentračních táborů, a o tom, jak zázračně celou tu
hrůzu přežila, jak se jí podařilo vrátit se z říše mrtvých
zpátky mezi živé. Jak to udělala? Jak vůbec lze
v takovém zápase zvítězit? Jak někdo dokáže obelstít smrt,





14
když kostky osudu jsou vrženy jednoznačně proti ně -
mu? Každopádně přežila a nikdy o tom nepromluvila.
To aspoň tvrdila má matka. Byla jedinečná, zvláštní,
odvážná i nebezpečná, byla dobrou přítelkyní
a zároveň někým, ke komu přistupujete s  opatrností, bylo
fascinující ji znát, ale něco vám zároveň říkalo, že je
protkaná křivolakými tepnami, v nichž koluje
temnota. „Je nebezpečná,“ říkával můj otec v  nestřežených
chvílích. V tom měl pravdu. Skutečně byla
nebezpečná. To mohu dosvědčit.
„Takže sis pro mě přišel,“ řekla.
Pokusil jsem se tuhle narážku přejít smíchem.
„Vytáhli mě z důchodcovského poklidu prostě proto, že tě
znám...“
„Tys o mně ale nikomu nic nevykládal, že ne?“
„Ani slovo. Jenže teď... teď se rozhodli, že chtějí tu
věc uzavřít. Žádné trestní stíhání tu nehrozí, nic
takového. Jenom chtějí zaplnit bílá místa. Všechno zcela
diskrétně, rozumí se.“
To ji rozesmálo. „Je mi jasné, že nestojí o další
skandál. Řekla bych, že služba, pro kterou pracuješ, si
v době studené války nevedla zrovna brilantně, co?“
„Chyby a  přehmaty jsou vždycky nejvíc propírané.
A většina úspěchů zůstává utajena. Aspoň tak zní
oficiální verze.“
Její pohled byl chladný a bystrý, neztratil nic ze své
mladosti, jakkoli byl nyní zasazen do starého rámu.
„Měli jste tam dvojitého agenta, někde hodně vysoko,
Same? Máš zjistit, jestli mě někdo zradil?“
„Celá věc je naprosto neoficiální, Marian.“
„Všechno je neoficiální. Vždycky to tak bylo.
Neoficiální, takže se to vždycky dá popřít.“
„Tak nějak.“ Kývl jsem směrem k prosklené
krabičce s  vyznamenáními. „Koukám, že sis vystavila své
medaile.“





15
Vstala z  křesla a  popošla ke krabičce s  vyznamená -
ními. Vzala ji do ruky a prohlížela si je, jako by si jich
teprve teď všimla. „Francouzi se na rozdíl od Britů
aspoň snažili,“ poznamenala. „Co se nás týče, Britové se
zmohli všeho všudy na Řád britského impéria. A  ten
pak dali i Beatles.“
Tohle postesknutí jsem od ní už slyšel: nabídli jí
civilní skupinu Řádu britského impéria a  ona
odmítla. Nic z  toho, co jsem udělala, nebylo civilní, řekla
jim tehdy. Takže úřady nakonec ustoupily a  navrhly
jí vojenskou skupinu vyznamenání. Pořád to ale byl
jen Řád britského impéria nejnižší třídy, který se dává
školníkům a charitativním pracovníkům... a zpěvákům
pop music. „Takhle se zachovali ke všem z nás,“ řekla
mi jednou. „S výjimkou drahých zesnulých.“
Kdo byli ti drazí zesnulí? Noor Inayat Khanová,
samozřejmě, ta křehká, éterická dcera indického
súfijského mystika. A  taky Violette Szaboová, mladá dělnice
ze Stockwellu. Ale taky jedna drahá přeživší, kterou ve
filmu hrála Anna Neagleová: Odette Sansomová, z níž
se stala Odette Churchillová, později Odette
Hallowesová. Ty všechny dostaly velkokříž, tedy nejvyšší
třídu civilní skupiny vyznamenání za chrabrost, ale kdo
může říct, že si ho nezasloužily? A  pak také rozdělili
pár medailí Krále Jiřího. Ale pro ostatní měli jen Řád
britského impéria civilní skupiny  – je to pocta, nebo
urážka?
„Už je to dávno pryč,“ odtušila. „Loňské sněhy.
Rozlité mléko. Jaké klišé by ještě šlo použít?“
Zasmál jsem se. Bylo by jich ještě dost. Celý ten
příběh je dlážděn mnoha klišé. Jedním z  nich je
„hrdinka“. Dalším pak „zrádce“.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.