načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Protistátní bezpečnost – Karel Kaplan

Protistátní bezpečnost

Elektronická kniha: Protistátní bezpečnost
Autor: Karel Kaplan

Kniha renomovaného historika Karla Kaplana nabízí detailní pohled na poválečnou éru, během které KSČ na své cestě za absolutní mocí ve státě budovala své pozice v bezpečnostních ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 490
Úprava: ilustrace, portréty, faksimilie
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0364-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha renomovaného historika Karla Kaplana nabízí detailní pohled na poválečnou éru, během které KSČ na své cestě za absolutní mocí ve státě budovala své pozice v bezpečnostních složkách, až je zcela ovládla. Komunisté vytvářeli v letech 1945 až 1948 sítě agentů, informátorů a tajných členů KSČ v ostatních stranách Národní fronty s cílem je ovládnout. Z dlouho utajených archivních materiálů vytvořil autor mozaiku dosud neznámých faktů o pozadí fungování StB a stěžejních událostí té doby. Publikaci z velké části tvoří unikátní přepisy rozhovorů mezi jednotlivými aktéry tehdejšího dění, záznamy z vyšetřovacích protokolů a další dokumentace. Vznik a činnost Státní bezpečnosti v průběhu let 1945-1948. Práce z pera známého českého historika se opírá o archivní dokumenty.

Popis nakladatele

Historie vzniku a působení StB jako mocenského nástroje KSČ.

Kniha renomovaného historika Karla Kaplana nabízí detailní pohled na poválečnou éru, během které KSČ na své cestě za absolutní mocí ve státě budovala své pozice v bezpečnostních složkách, až je zcela ovládla. Komunisté vytvářeli v letech 1945 až 1948 sítě agentů, informátorů a tajných členů KSČ v ostatních stranách Národní fronty s cílem je ovládnout.

Z dlouho utajených archivních materiálů vytvořil autor mozaiku dosud neznámých faktů o pozadí fungování StB a stěžejních událostí té doby. Publikaci z velké části tvoří unikátní přepisy rozhovorů mezi jednotlivými aktéry tehdejšího dění, záznamy z vyšetřovacích protokolů a další dokumentace.

O Státní bezpečnosti, bylo již zveřejněno mnoho poznatků, o zločinech StB podaly svědectví její oběti, literatura faktu i odborné studie. Dosud však zůstávala stranou svědectví, která o své práci a o poměrech v StB vydávali její příslušníci, jedni z hlavních aktérů oné zločinné činnost, a zejména tyto dokumenty jsou zastoupeny v nezvykle velkém rozsahu. Publikace je doplněna obsáhlým poznámkovým aparátem


Karel Kaplan (nar. 1928) je český historik, specializující se na poválečné československé dějiny.

V letech 1960 až 1964 působil jako konzultant pro historii v aparátu ÚV KSČ a toto umístění mu umožnilo přístup k tajným archivům. V roce 1968 se stal zástupcem ředitele Historického ústavu ČSAV a angažoval se ve prospěch Pražského jara. Hned na počátku normalizace byl vyhozen z Akademie a vyloučen z komunistické strany a v roce 1972 byl zatčen a krátce držen ve vazbě. K plánovanému procesu s ním nakonec nedošlo a v roce 1976 se vystěhoval do Spolkové republiky Německo, kam vyvezl četné a velmi cenné údaje získané z tajných archivů. V roce 1977 mu bylo odebráno československé státní občanství. V exilu spolupracoval s Collegiem Carolina v Mnichově a se Svobodnou Evropou, v nakladatelství
manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers vydal dvě stěžejní monografi e o vzniku totalitního režimu v Československu doložené faktografi í získanou z komunistických archivů – Nekrvavá revoluce (1985) a Zpráva o organizovaném násilí (1986, spolu s Vilémem Hejlem).

Po pádu totality se vrátil do Československa, od října 1990 působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a publikuje odborná díla odhalující podstatu zločinnosti komunistického systému v Československu (Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Pravda o Československu 1945–1948, Pět kapitol o únoru. Gottwaldovi muži, Nebezpečná bezpečnost, Antonín Novotný. Vzestup a pád „lidového“ aparátčíka, Alexej Čepička. Dobová dramata komunistické moci, Národní fronta aj.) Jeho knihy vycházejí v osmi zemích světa. V roce 2008 mu prezident republiky udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti vědy.

(1945-1948 : historie vzniku a působení STB jako mocenského nástroje KSČ)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Karel Kaplan - další tituly autora:
Druhý proces -- Milada Horáková a spol. - rehabilitační řízení 1968 - 1990 Druhý proces -- Milada Horáková a spol.
 (e-book)
Únor 1948 Únor 1948
 (e-book)
Politický proces s Miladou Horákovou a spol. -- Komentované dokumenty Politický proces s Miladou Horákovou a spol.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

PROTISTÁTNÍ

BEZPEČNOST


4

© Karel Kaplan, 2015

Photo © ČTK/Rostislav Novák, Bohuslav Parbus, Jiří Rublič, 2015

ISBN 978-80-259-0364-3


Karel Kaplan

Historie vzniku

a působení

STB jako

mocenského

nástroje KSČ

PROTISTÁTNÍ

BEZPEČNOST

Plus

1945–1948


6


7

Úvodní slovo O Státní bezpečnosti, jedné z nejmocnějších institucí komunistického režimu, bylo již zveřejněno mnoho poznatků, poprvé už v roce 1968, především však po listopadu 1989. O zločinech StB podaly svědectví její oběti, publikace a studie odborně historické, literatura faktu i komise pro revizi a rehabilitaci vedoucích komunistických funkcionářů (v letech 1955–1957 tzv. Barákova, 1962–1963 tzv. Kolderova a barnabitská komise).

Všechny rehabilitační komise, dokonce i komise stranické a ministerstva vnitra, při

znávaly hrozné zločiny, které Státní bezpečnost páchala, dosud však zůstávala stranou svědectví, která o své práci a o poměrech v StB vydávali její příslušníci, jedni z hlavních aktérů oné zločinné činnosti. A právě přesvědčení o potřebě doplnit obraz pohledem z druhé strany dominovalo jako rozhodující podnět ke vzniku tohoto rukopisu. Střídají se v něm poznatky získané studiem archivních fondů různých institucí se svědectvím příslušníků Státní bezpečnosti, a zejména dokumenty obsahující svědectví příslušníků StB jsou zastoupeny v nezvykle velkém rozsahu.

Svědectví pracovníků a funkcionářů Státní bezpečnosti obsahuje velké množství výpo

vědí přednesených před komisemi nebo zaslaných ministrům vnitra, dále protokoly výslechů na prokuratuře nebo na Bezpečnosti, závěry inspekce ministra vnitra nebo ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Jde o svědectví či vyjádření zhruba sto šedesáti pracovníků, funkcionářů Státní bezpečnosti, zpravodajců a jejich resortních ministrů či náměstků. U některých osob se výpovědi či dopisy omezovaly na několik málo stran, u většiny byly písemnosti rozsáhlé, ojediněle i několikasetstránkové. Pouze ve výjimečných případech jsou uvedeny i výslechové protokoly obětí politických procesů, obvykle těch, kteří pracovali v Bezpečnosti nebo na jiných místech jí blízkých.

Nad písemnostmi vzešlými z dílen Státní bezpečnosti se vznáší velký otazník. Je nutné

klást si otázku, na kolik jsou důvěryhodné, pravdivé. Dokumenty tohoto druhu je každopádně nezbytné podrobit důsledné kritice pramenů, ale je zřejmé, že mezi nimi existují znatelné rozdíly. U svědectví poskytnutých stranickým institucím hrál důležitou roli postoj uvědomělých komunistů, kteří cítili povinnost „své straně“ pravdivě odpovědět na předložené otázky. Rozhodovali se pro takový postoj buď z přesvědčení a ze stranické disciplíny, nebo z obavy, že si strana může případné nepravdy snadno zjistit a bude je trestat. Pozdější svědectví z doby revizí se zásadně odlišovala od protokolů o výsled

cích vyšetřování. Jeho součástí bylo fyzické i psychické násilí, výpovědi byly vynuce

né a protokoly dodatečně upravovány. Tento rozdíl byl zásadního významu. Výslechové

protokoly pořizované vyšetřovateli Státní bezpečnosti jsou použity ojediněle a při jejich

citaci se postupuje podle dvou zásad. Využívá se pouze protokol pořízený během první

ho výslechu vězně, protože ten ještě tehdy nebyl vystaven úpornému fyzickému a psy

chickému násilí. Protokol pořízený při výslechu se též využívá pouze v případě, že se

vyslýchaný vyjadřoval k události potvrzené jinými výpověďmi.

Další rozdíl spočívá v odlišné době a politických poměrech, ve kterých svědectví

vznikala – od období nejhroznějších zločinů, přes dobu revizí a dalších rehabilitací, ten

tokrát politických procesů s vedoucími komunisty. Od poloviny padesátých let už ve


8

Protistátní bezpečnost

doucí orgány ve státech sovětského bloku některé zločiny oficiálně uznaly. Většinou je

označovaly za chyby, úchylky, nezákonnosti, důsledky kultu osobnosti. Nyní je však už

nemohly popírat nebo se chovat, jako by zločiny vůbec neexistovaly.

A je zde ještě jeden důležitý rozdíl mezi jednotlivými svědectvími: iniciátoři a vy

konavatelé zločinů, výrobci politických procesů se nečekaně ocitli v protikladné pozi

ci. Z vyšetřovatelů, konstruktérů obvinění se dostávali do postavení obviňovaných, vyšetřovaných, přinejlepším pouze svědků. Při tom zjišťovali, že je jejich strana opustila, a dokonce prověřuje jejich počínání, o němž byli přesvědčeni, že je správné, věřili, že svými činy sloužili straně, postupovali podle jejích politických směrnic. Rovněž rozpoznávali rychlý úpadek zájmu o výrobu dalších politických procesů a uvedené důvody je motivovaly k tomu, aby straně na otázky jim kladené odpovídali pravdivě. V jejich svědectví se odrážel jejich pohled na skutečnost, jejich vidění událostí. Kloubila se v nich

pravdivá fakta s pokusem o vlastní obhajobu, doznání se zatajováním či zkreslováním

jejich role. Ale hlavně přežívalo myšlení deformované ideologií a ještě více povoláním.

Profesionální deformace poznamenala svědectví v několika směrech. Někteří uznávali

odsouzeníhodné metody používané Státní bezpečností v poúnorovém období, nezapírali

svůj podíl a uváděli další případy nezákonností. Většina doznávala, že si teprve po kritice uvědomila nesprávnosti svého počínání, pouze jednotlivci se zmiňovali o případech, kdy na hrůzné praktiky upozorňovali. Výjimečné byly i ojedinělé případy, kdy někteří upozorňovali na nevinu vyšetřovaných, dokonce navrhovali ukončit jejich vyšetřování a pustit je z vazby. Jiní nepopírali jednotlivé hrůzné výstřelky, jak se uvádělo ve zprá

vách, avšak nepřiznávali vlastní přímou účast, snad pouze vědomost o nepravostech. Při

pouštěli, že šlo o chyby jen ojedinělé, a podivovali se nad tím, že se najednou události

z minulosti vyšetřují. Považovali je za přirozený postup v době zostřeného třídního boje a vzestupné aktivity mezinárodních i domácích nepřátel. Navíc připomínali, že stranické orgány o používaných metodách věděly nebo mohly vědět a mlčely. Jejich členové

nebyli zcela přesvědčeni, že pracovní praktiky natolik ovlivnily vinu postižených, aby

docházelo k revizi, nebo dokonce ke zrušení rozsudků. Podle nich si odsouzení tresty

zasloužili, protože se trestných činů dopustili, a to přestože nepopírali, že v ojedinělých

případech byla jejich „spontánní doznání“ vynucená.

Do třetí skupiny patří svědectví „těch skalních“, kteří odsouzení své činnosti nikdy

nepřijali, argumentovali tím, že trestné činy, za které byly oběti odsouzeny, nebyly vy

vráceny. Tito příslušníci StB necítili žádnou vinu za nezákonnosti buď proto, že se jich

nedopouštěli, nebo proto, že šlo o metody ve Státní bezpečnosti tehdy běžně používané.

Také se vymlouvali, že jednali na pokyn nebo s vědomím svých nadřízených, a odpo

vědnost za případné nesprávnosti přehazovali na jiné, vyšší funkcionáře včetně ministra

i členů komunistického vedení.

Ke všem zmíněným úskalím patřil i časový odstup šesti (při revizi 1955–1957) a deseti

let (1962–1963). Na něj se odvolávali mnozí dotazovaní. Někteří z nich najednou trpěli

„ztrátou paměti“. V důsledku této „náhlé nemoci“ byli skoupí na odpovědi.

Na druhém pólu stáli ti, kteří s mimořádnou ochotou vypovídali a nebo i sepsali několik

desítek stran zpráv. Přes zmíněné výhrady poskytnutá nebo „úředně“ vyžádaná svědectví

obsahují hodně faktů o utajovaných jednáních a pokynech, o zákulisních intrikách a sku

tečných motivech. Odhalují i další činy, které zůstávaly i nadále skryté před veřejností

nebo jejichž oficiální výklad byl nepravdivý a vyvolával pochybnosti nejen občanů, ale

i účastníků událostí. Důležitým příspěvkem svědectví se stával fakt, že protizákonné, ne

lidsky hrůzné počínání potvrzovali sami jeho aktéři, vykonavatelé, ti, kteří byli u „toho“.


9

Úvodní slovo

V textu uvedené poznatky i části zveřejněných dokumentů pocházejí ze studia archivních fondů. Hlavní fondy k tomuto tématu se nacházejí v Národním archivu (fond 01, 02/1, 02/3, 0/36, 03/10, 100/1, 100/36, 100/52, 100/45, 35/11, MV-N, tajné schůze vlády 1945–1948, Národní fronta 1945–1948, rehabilitační komise I a II, Komise barnabitská, Komise 1962–1963 a 1968–1969), Archivu ministerstva vnitra (nyní Archiv bezpečnostních složek, fond A 2, 305, 310, 370, ZM), ve Slovenském národním archivu (fond ÚV KSS), v Archivu armády České republiky (fond Obranné zpravodajství), Archivu Čs. strany socialistické (fond Orgány, bezpečnostní komise), Archivu ministerstva zahraničních věcí (fond Teritoriální oddělení USA), v Archivu Národního shromáždění (fond Bezpečnostní výbor).

Po delší úvaze jsem se rozhodl pro málo obvyklý způsob zpracování tématu. Hned na počátku nutno zdůraznit, že nejde o odborně historickou studii, která by obsahovala všechny tomu odpovídající náležitosti. Zvolil jsem formu volného vyprávění, kombinaci výkladu vlastních poznatků ze studia s texty částí svědectví i jiných dokumentů. Některá svědectví jsou použita v nezvykle velkém rozsahu. Mimo jiné i proto, že přispívají k ucelení názoru o jejich autorovi. V nemálo případech se autoři svědectví názorově různí zásadně nebo v dílčích problémech. V odlišnostech některých svědectví se odrazil názorový posun autorů. Více či méně odlišně posuzovali události v roce 1955–1956 než o osm let později, časem se stávali sdílnějšími a někteří z nich hodnotili činnost Státní bezpečnosti kritičtěji. Výklad obsahuje také příběhy a stručný popis událostí, které zasáhly do vnitropolitického života a v nichž hrála Státní bezpečnost a zpravodajství významnou, nebo dokonce rozhodující roli. A rovněž bez povšimnutí nezůstaly ani osudy některých osob spojených s Bezpečností.

U zrodu této publikace stála snaha přispět k utváření obrazu o skutečné roli a činnosti Státní bezpečnosti, zejména v zakladatelském období komunistického režimu. Snad kniha rozšíří povědomí veřejnosti o zločinech, kterých se dopouštěla tato mocná instituce, a o tom, jak zasahovala do osudů občanů. Naplní-li kniha, která je jakousi úvodní částí či předehrou kroniky StB, toto poslání, splnila svůj záměr a kronika může pokračovat.

Karel Kaplan


10

Protistátní bezpečnost


11

Stručně o roli Státní bezpečnosti Státní bezpečnost náležela posledních čtyřicet let své existence k hlavním, možno říci nosným sloupům komunistického režimu. Měla v něm vždy jasně vymezené poslání – ochranu totalitního systému v tehdy existující podobě a mocenských pozic vládnou

cí skupiny, stručně vyjádřeno, byla spojena s režimem a režim s ní, vždy šlo o jejich

vzájemnou vazbu, až existenční či životní závislost. Státní bezpečnost byla jedním,

nikoliv jediným článkem mocenského systému monopolně vládnoucí komunistické stra

ny. V režimu vlády KSČ fungovalo mocenské ústrojí sestávající z řady nástrojů politické,

ekonomické, ideologické a sociální povahy, jichž nositelé a vykonavatelé moci více či

méně účinně využívali k uplatnění své totální nadvlády nad společností. V tomto mo

cenském ústrojí měla Státní bezpečnost zvláštní místo a privilegované postavení, které

vyplývalo z její role nejdůležitější složky represivního aparátu a z její povinnosti dohlížet

ze svého resortního hlediska na činnost všech článků mocenského ústrojí. Kromě toho

její aktivita zásadně spoluvytvářela politickou atmosféru ve společnosti a vnášela do ní

zvlášť silný prvek nejistoty a strachu.

Právě poznání konkrétní podoby vztahu komunistické strany a StB a postavení Stát

ní bezpečnosti v mocenském mechanismu má klíčový význam pro vymezení role StB,

pro hodnocení její činnosti a pro porozumění její historii. Přes neměnnost základních

principů komunistického režimu se stranická politika i podoba systému nevyhnula více

či méně důležitým korekturám, vynucovaly si je vnitřní i mezinárodněpolitické události

a přizpůsobovala se jim i role či konkrétní úkoly Státní bezpečnosti.Její poslání a smysl

její existence se však neměnily.

Základním a také výchozím principem komunistického systému byl mocenský mo

nopol strany. Vnitřní uspořádání, poměry a zakořeněná praxe ve straně vedly k tomu, že

faktickým nositelem moci byla úzká skupina vedoucích funkcionářů. Existovala a fun

govala v podobě institucí. Tvořily ji ústřední stranické orgány – politický sekretariát

(do roku 1954), politické byro (1954–1962), předsednictvo ÚV KSČ či pouze sekretariát

ÚV. Ostatní stranické instituce – orgány krajské, okresní, základních organizací, jejich

komise, a zejména stranický aparát – působily v roli vykonavatelů moci, uskutečňova

telů vůle mocenské skupiny, její politické linie posvěcené souhlasem ústředního výboru

či sjezdu KSČ. Vykonavatelé moci se podíleli na tvorbě celostátní politiky a usneseních

ve velice omezeném rozsahu a ještě diferencovaně. Nejvíce rozhodnutí ovlivňoval stra

nický aparát, neboť připravoval podklady pro usnesení nebo se účastnil jejich výroby.

Zvlášť významně, možno říci největším dílem, se aparát prosazoval jako vykonavatel

moci. Ve stranickém životě mu příslušelo usměrňovat, nebo dokonce určovat výklad

přijatých usnesení i způsob jejich realizace, tedy politickou praxi. Ostatní vykonavatelé

moci se na formování stranické politiky podíleli zprostředkovaně, nezávaznými připo

mínkami v rámci vnitrostranických nebo celostátních diskusí před sjezdy, konferencemi


12

Protistátní bezpečnost

apod. K výjimkám docházelo v kritických až krizových chvílích, kdy si „tlak zdola“,

vynucoval korektury oficiální politiky.

Takto fungující strana tvořila páteř mocenského systému. Oficiální projevy a doku

menty nepoužívaly termín „komunistický mocenský monopol“, hovořily o „vedoucí roli

strany“. Pod tímto pojmem se maskovala komunistická diktatura už od státního převra

tu v únoru 1948 a právního zakotvení se jí dostalo v ústavě z roku 1960. Významnou

a vlivnou složkou mocenského mechanismu byla Státní bezpečnost. Ve stupnici důležitosti vykonavatelů moci zaujímala přední místo, lze říci rovnocenné se stranickými institucemi. Postavení Státní bezpečnosti klade otázku o způsobu uplatňování vedoucí role strany vůči ní. Komunistické instituce praktikovaly různé způsoby, můžeme je rozdělit do tří základních forem – přímé, nepřímé a kombinované stranické řízení. Kromě toho, nebo přesněji nad nimi, vévodily další tři zásady, považované funkcionáři za samozřejmé a nezpochybnitelné.

Za prvé – pro všechny ústavní orgány, státní úřady i články hospodářského řízení, pro

společenské organizace a jejich funkcionáře byla závazná stranická usnesení. Za druhé – komunistické instituce si monopolizovaly právo rozhodovat o obsazování všech vedoucích nebo jinak důležitých funkcí ve všech oblastech veřejného života. Za třetí – nositelé moci si přisvojili další právo: vyjmout podle své úvahy kterýkoliv resort, úsek nebo záležitost z pravomoci vlády, ministerstev, parlamentu a převést je na sebe nebo na zvlášť zřízené útvary (komise).

Přímé řízení spočívalo v tom, že některé úseky veřejné činnosti podléhaly stranickým

institucím. Obvykle jim stranický aparát ukládal úkoly, určoval směr jejich působení (např. šlo o hromadné sdělovací prostředky, katedry marxismu-leninismu na vysokých školách, společenskovědní ústavy Akademie věd, kulturní svazy, cenzuru aj.). Nepřímé řízení znamenalo, že stranické instituce zajišťovaly realizaci svých usnesení a směrnic prostřednictvím komunistů-funkcionářů v organizacích, úřadech, v řídících strukturách hospodářství i kultury, u malých zájmových organizací a v nekomunistických stranách prostřednictvím orgánů Národní fronty. Více možností obsahovalo kombinované řízení. Kloubily se v něm prvky přímého (např. účast pracovníka stranického aparátu na schů

zích vedení masových organizací, kolegia ministra) a nepřímého řízení (spolupráce stra

nického aparátu s funkcionáři resortů při vypracování zpráv pro vedení, časté i pravi

delné porady s předsedy stranických organizací na úřadech, závodech, utváření komisí

z odborníků na řešení resortních problémů apod.). Praxe uplatňování vedoucí role strany

doznávala změny. V jejím vývoji se prosazovala tendence k oslabování přímého řízení

ve prospěch dvou dalších způsobů.

Uplatňování vedoucí úlohy strany ve Státní bezpečnosti se vyznačovalo některými

zvláštnostmi, které vyplývaly z charakteru a poslání tohoto mocenského útvaru (institu

ce). Státní bezpečnost patřila mezi úřady vyňaté z pravomoci vlády a podřízené stranic

kým orgánům. Její činnost a její výsledky podléhaly režimu přísného utajení. A to plati -

lo i pro nejvyšší a nejnižší stranické orgány. Částečné informace dostávali pouze dva tři

jedinci. Ostatní se dozvěděli o jednotlivých akcích Státní bezpečnosti neoficiálně nebo je

vyvodili ze získávaných poznatků. Komunistické vedení jako nejvyšší mocenský orgán

nebo jím jmenované komise obdržely zprávy až při ukončení akce, např. v politických

procesech před jejím předáním justici. Pouze v ojedinělých případech se seznamovaly

jednou, maximálně dvakrát průběžně. Stávalo se tak u akcí, kterým se připisoval mimo

řádný politický význam, obvykle v přípravě monstrprocesů celostátních nebo výjimeč

ně i regionálních.


13

Stručně o roli Státní bezpečnosti

Speciální postavení měl generální tajemník strany, který o Státní bezpečnost „stranicky pečoval“ a se kterým resortní ministr nebo velitel Státní bezpečnosti, výjimečně i náčelníci jejích ústředních odborů byli ve styku. Dostával nejen informace o připravovaných nebo už probíhajících akcích, ale všichni od něho vyžadovali radu a souhlas se svými záměry. Resortní ministr měl privilegium, v některých případech povinnost osobně informovat předsedu strany a prezidenta republiky (od června 1948) Klementa Gottwalda. Přicházel jak s požadovanými informacemi, tak z vlastní iniciativy podával zprávy a chtěl mít svá rozhodnutí posvěcená „nejvyšším“.

Do poloviny roku 1951 se uplatňovala nepsaná dohoda, podle které ve straně za Bez

pečnost odpovídal Rudolf Slánský, armáda spadala pod Gottwalda a ten si následující dva roky vzal na starost také Bezpečnost. Utajované, nekontrolované a nekontrolovatelné počínání Bezpečnosti přitom vzbuzovalo u vedoucích komunistů obavy, zda nejsou objektem jejího zájmu i oni. V době revize politických procesů, kdy se dozvídali o pracovních metodách Státní bezpečnosti, se tajnost stala využívanou výmluvou. Většina vedoucích komunistů, dokonce i tehdejší resortní ministři se bránili odpovědnosti za zločiny, protože o nich nedostávali zprávy a neznali pravdu o pracovních metodách používaných v jejich resortu. A tak se v závěrech revizní a dvou rehabilitačních komisí ÚV KSČ a v oficiálních dokumentech a propagandě do roku 1968 za hlavního viníka politických procesů, rozmanitých druhů represe a nezákonnosti označovala Státní bezpečnost a část justice. Vedoucí komunistické instituce a jejich členové (pokud sami neskončili jako oběti) zůstávali bez viny.

Ve skutečnosti však ve stupnici odpovědnosti za spáchané zločiny figurovaly uvedené

orgány a ústavní instituce na prvním místě. Z několika důvodů:

1/ Vedoucí komunistické instituce vytvořily a stály v čele společenského zřízení,

komunistického systému, který zločinnou činnost Státní bezpečnosti umožňoval

a dovoloval.

2/ Státní bezpečnost byla nedílnou součástí existujícího režimu s posláním tvořit jeho

pevnou oporu až jednu z podmínek jeho bytí. Její vymezené poslání jí zajišťovalo

privilegované postavení.

3/ Státní bezpečnost se řídila usneseními a směrnicemi komunistického vedení. Rea

lizovala jeho politiku, a to způsobem jí odpovídajícím, svoje konkrétní úkoly vy

vozovala z oficiální politické linie.

4/ Komunistické vedení vyňalo Státní bezpečnost z pravomoci vlády a převzalo ji

do vlastní pravomoci. Formálně zůstávala ústavní a zákonná odpovědnost na vlá

dě, fakticky i politická odpovědnost přecházela na skutečné nositele moci – pří

slušné orgány ÚV KSČ.

5/ Vedoucí komunisté určovali formy a praxi uplatňování vedoucí role strany vůči

Státní bezpečnosti, tedy způsob jejího řízení. A také kontrolu její činnosti.

6/ Stranické orgány rozhodovaly o personálních záležitostech Státní bezpečnosti, o ob

sazování funkcí vymezených v tzv. kádrové nomenklatuře. Rovněž schvalovaly její

početní stavy i organizaci. Činnost Státní bezpečnosti ovlivňovaly stranické institu

ce, do poloviny roku 1951 bezpečnostní komise v ústředí, krajích a okresech a po

četná síť komunistických organizací. Ve stranickém aparátu v ústředí a v krajích

spadala péče o Státní bezpečnost do oddělení státní administrativy (nebo branně

bezpečnostního výboru), v okresech připadla tato úloha vedoucímu tajemníkovi

KSČ. Zmíněné bezpečnostní komise dostávaly alespoň částečné informace v prů

běhu a na závěr některých akcí Státní bezpečnosti. Stranické organizace a aparát se


14

Protistátní bezpečnost

jimi nezabývaly, byly před nimi utajeny. Způsob stranického řízení Státní bezpeč

nosti neumožňoval kontrolu její činnosti, v ještě horším stavu byla kontrola ústav

ních institucí, ta fakticky vůbec neexistovala.

7/ Přesto či právě proto, že komunistické vedení nevytvořilo a nechtělo vytvořit sys

tém kontroly Státní bezpečnosti, neslo plnou odpovědnost za její zločinnou činnost.

Zároveň však je nutné vidět i druhou stránku této odpovědnosti. Vedoucí komu

nisté měli dostatek informací, které přímo i nepřímo odhalovaly pracovní metody.

Ty dostačovaly k tomu, aby proti nim mohli zakročit. Neučinili takový krok ať už

ze strachu, lhostejnosti nebo z přesvědčení o jejich oprávněnosti „v ostrém třídním

boji“. Odhodlali se k němu teprve v době, kdy metody Státní bezpečnosti ohrožo

valy už i je samé.

Od poloviny padesátých let doznal praktikovaný způsob stranického řízení Státní bez

pečnosti určité změny. Už o čtyři roky dříve zanikly bezpečnostní komise na všech stupních a jejich roli převzaly příslušné stranické orgány a jejich aparát. Hlavně však už první, ještě velmi omezené poznatky o činnosti Státní bezpečnosti, jako by vedoucí komunisty probudily z nevědomosti, a oni počali formulovat dvě příčiny zločinného počínání této represivní složky jejich mocenského systému. Nejdříve o tom hovořili sami mezi sebou a teprve později se svým stanoviskem seznamovali i nižší funkcionáře. Za první příčinu odsouzeníhodných metod StB označili to, že je zavedli již odsouzení komunističtí funkcionáři, konkrétně Rudolf Slánský, Karel Šváb, Bedřich Reicin, Jarmila Taussigová a jejich spolupracovníci v Bezpečnosti, postižení v tzv. následných procesech. Tato argumentace trpěla vážnou slabinou: uvedení funkcionáři se totiž nalézali už tři až pět let ve vězení, nebo byli dokonce popraveni, a metody Státní bezpečnosti přesto zůstávaly v podstatě neměnné. Na tuto výtku reagovali komunističtí funkcionáři standardní odpovědí – metody přežívaly, nepodařilo se je ještě překonat.

Komunistické vedení vymezilo i druhou příčinu užívání nesprávných a odsouzeníhod

ných metod StB a těžko posoudit, zda s ulehčením nebo spíše z přesvědčení o správnosti odhalené pravdy. Vedení KSČ došlo k závěru, který patřil k několika málo přiznáním vysloveným komunisty v krátkém záchvatu sebekritiky v letech 1953–1954. Tento závěr, byť nebyl takto jednoznačně vysloven, lze formulovat následovně: Státní bezpečnost se nám vymkla z rukou, a dokonce prováděla vlastní politiku a předurčovala v mnoha případech rozhodování naše i nižších orgánů. Vedení KSČ se též shodlo na receptu k řešení tohoto nesprávného stavu a praxe: důsledně uplatnit vedoucí úlohu strany ve Státní bezpečnosti. Právě tato cesta nebyla v souladu s tehdejším principem obsaženým jako usnesení i výzva ve stranických dokumentech o dodržování či obnově zákonnosti (přesněji socialistické). Důsledné uplatňování vedoucí úlohy sice mohlo rozšířit kontrolu nad činností a poměry ve Státní bezpečnosti, ale naopak posílilo její postavení jako instituce strany, nikoliv státu, vlády. V praxi se změna projevila v tom, že ministr vnitra předkládal od roku 1954 komunistickému vedení zprávy o činnosti, případně o stavu a kvalifikaci příslušníků, o poměrech v chystaných nebo už ukončených akcích, o připravovaných opatřeních v organizaci, pracovních metodách apod. Kromě toho komunisté ve vedoucích funkcích dostávali (přímo jen první tajemník, který rozhodoval, komu je zpřístupní) informace o názorech občanů, o některých organizacích a jednotlivcích, zpracované na základě agenturních zpráv nebo kontrolované korespondence občanů.

Informovanost komunistického vedení jako celku i jednotlivých jeho členů o činnosti,

výsledcích a poměrech ve Státní bezpečnosti se od poloviny padesátých let znatelně rozšířila, také příslušný útvar stranického aparátu, zejména v ústředí, měl poněkud vět


15

Stručně o roli Státní bezpečnosti

ší pravomoci. Neproniknutelná clona, která zahalovala činnost Státní bezpečnosti a její

metody, se ale protrhla jen zčásti. Nejvíce se zmíněný průlom projevil v jednáních mi

nistra vnitra a prvního tajemníka ÚV. I po provedených změnách však Státní bezpečnost

i nadále zůstávala uzavřenou institucí, po různých otřesech si udržovala rovněž privi

legované postavení v mocenském mechanismu a ve společnosti vůbec. Tajemná atmo

sféra, kterou byla její činnost opředena, nadále ztěžovala, ba vylučovala její účinnou

kontrolu. I v této oblasti se docílilo jen malé nápravy. Dřívější informační zdroje o po

měrech ve Státní bezpečnosti z tří poúnorových let zmizely. Tvořili je agenti stranického

aparátu působící v Bezpečnosti (měly je k dispozici evidenční odbor a komise stranické

kontroly ÚV KSČ). Později informace přicházely oficiální cestou od ministra a hovořily

obvykle o úspěších nebo plánech Státní bezpečnosti, výjimečně o nedostatcích, o těch

se vedoucí komunisté nadále dozvídali neoficiálně, pokoutně, anonymně. Přes všechny

změny v uplatňování vedoucí úlohy strany od poloviny padesátých let zůstávala Státní

bezpečnost v takovém postavení, které jí umožňovalo působit jako významná i samo

statná politická síla.


16

Protistátní bezpečnost

I.


17

Rok 1945 – čas velkých změn Následující stručný pohled do historie Státní bezpečnosti se více podobá poznámkám nebo záznamům z kroniky než ucelenému obrazu. Začíná prvým poválečným rokem 1945 a poté se zabývá roky 1946–1948 a zaměřuje se na události, které se odehrály ve Státní bezpečnosti a v politickém zpravodajství nebo je ovlivnily.

Pro sledované téma není nezbytné vracet se k předválečným předchůdkyním těchto institucí a obšírněji se o nich zmiňovat.

1

Kromě příbuznosti názvů je spojoval jen pře

vod nemalé části předválečných pracovníků do nově vznikajících útvarů.

2

Před válkou

existovala policie státní, tajná a politická. Avšak Státní bezpečnost, také tajná a politická, byla ve skutečnosti pravým opakem oné předválečné. Protiklad vyplýval přinejmenším ze dvou faktů. Ta předválečná působila v demokratickém státě a podřizovala se jeho ústavě a zákonům, poúnorová v diktátorském režimu, který jí umožňoval páchat nezákonnosti a zločiny, a dokonce k nim vybízel. Posláním předválečné tajné státní policie bylo chránit demokratické uspořádání státu, jeho jednotu a existenci před vnějšími nepřáteli a jejich domácími spojenci, ta poúnorová naopak sloužila k ochraně monopolní, totální nadvlády jedné strany, tedy komunistické diktatury. Protikladnost dosahovala takové hloubky a rozsahu, že vůbec nelze ani uvažovat o nástupnictví.

Znatelné rozdíly vyplývají také ze srovnání Státní bezpečnosti ze tří poválečných let s tou poúnorovou. Její struktura a činnost nebyly takové, jaké jsou známy ze čtyřicetiletého řádění po únoru 1948, ačkoli od podzimu 1947 lze pozorovat, jak do úkolů ukládaných ústřednou pronikaly a jak sílily prvky, které skrývaly předzvěst poúnorových praktik. Od ledna 1948 začleněním zpravodajských útvarů do Státní bezpečnosti nabírala StB organizační podobu poúnorové následovnice. Rovněž v její činnosti, přesněji hlavně v přičleněné zpravodajské oblasti plně ovládané komunisty, se šířily a vystupňovaly 1

Státní bezpečnostní a zpravodajská služba v letech 1918–1939 prošla několika změnami. Služby spadaly

pod ministerstvo vnitra a zemské úřady. Zvláštní postavení měl zemský policejní úřad v Praze, vykonával některé funkce celostátní. V roce 1937 se uskutečnila reorganizace státně bezpečnostní, a zejména zpravodajské složky, vzniklo oddělení s názvem „Prezidium, oddělení pro státní bezpečnost“, zkratka STB. Podle odhadu Studijního ústavu ministerstva vnitra z roku 1954 pracovalo v útvarech státně bezpečnostních a zpravodajských v druhé polovině třicátých let kolem 500 specializovaných pracovníků. Skutečný počet se rozšiřoval o pracovníky se stejnou činností v policejních útvarech řízených ministerstvem vnitra, jakož i v jiných odděleních státního aparátu. (ZIKMUNDOVSKÝ, Zdeněk: Organizace státobezpečnostní a zpravodajské služby v ČSR 1919–1938 a 1945–1948, rukopis.) 2

Z četnictva a policie přešlo v roce 1945 do SNB 18 020 příslušníků. Neprověřených byly dva tisíce. Během

půl roku od května 1945 bylo nově přijatých v českých zemích 10 467 a další přicházeli. Koncem listopadu 1945 dosáhl počet příslušníků SNB v českých zemích čísla 32 027. (HOLUB, O.: Vývoj SNB a vojsk ministerstva vnitra v letech 1948–1960, Praha 1978.)


18

Protistátní bezpečnost

nezákonné metody charakteristické pro dobu poúnorovou. Do ledna 1948 Státní bez

pečnost a politické zpravodajství fungovaly jako dva samostatné útvary, volně spojené

pouze v centru, v oddělení ministerstva vnitra. Poněkud odlišné organizační uspořádání

obou bezpečnostních složek se dlouho zachovávalo na Slovensku. Ministerstvo vnitra,

jeho ústředny obou složek se snažily – a ne bez úspěchu – zavést jednotnou organizaci.

V letech 1945–1948 se rodily základy nové organizace i poslání Bezpečnosti. Politic

ký systém na principu Národní fronty znemožňoval, aby všechny bezpečnostní složky

monopolně ovládli komunisté. Ti sice vynakládali v tomto směru značné úsilí, avšak na

ráželi na stále silnější odpor nekomunistických stran. Zápas o Bezpečnost se brzy zařa

dil mezi zvlášť významné faktory tehdejšího mocenskopolitického boje, a v únoru 1948

dokonce k rozhodujícím motivům vládní krize. I přes odpor nekomunistických stran se

jejich vládním partnerům podařilo ovládnout mocensky nejdůležitější bezpečnostní útva

ry a postupně různými reorganizacemi a personálními změnami rozšiřovat své pozice

v útvarech ostatních. Díky tomu mohli vedoucí komunisté v Bezpečnosti působit jako

samostatná síla na vnitropolitické scéně zejména od přelomu let 1947 a 1948. Způsobem

vlastním Bezpečnosti podporovali svou stranu v jejím ofenzivním nástupu k monopolní

moci, který vyvrcholil v únoru 1948.

V roce 1945 nastaly už na postupně osvobozovaném území a po skončení války v ce

lém Československu složité a neklidné poměry z hlediska bezpečnosti občanů, majetku

i státu. Taková situace provází konec každé války, zvláště tak velké a kruté. Úspěšné ře

šení obtížné situace do značné míry závisí na schopnosti státní správy a času, kdy vláda

dostane vývoj pod kontrolu. Důležitým nástrojem k obnově pořádku jsou organizované

útvary státní moci – Bezpečnost a armáda. Právě v této době se utvářela nová a přetvá

řela dosavadní Bezpečnost. Její poslání, konkrétní úkoly, organizaci i činnost ovlivňoval

běh více i méně dramatických událostí. Jak dědictví stále živé minulosti a vyrovnávání

se s ní, tak výstavba „nové republiky“ a spory o její podobu.

N

ěmeckým podpisem kapitulace 8. května 1945 se v Evropě uzavřela jedna etapa –

druhá světová válka. V Československu však ještě téhož dne na několika místech

docházelo k bojům s roztříštěnými zbytky okupační armády. Válka sice skončila,

ale ještě několik měsíců doznívala a dědictví, které zanechala, přežívalo ještě dlouho. Přechod k mírovým poměrům plynul na povrchu jako radost z konce válečných a okupačních hrůz a strachu, z dosažení svobody a jako oslava vítaných, očekávaných přeměn a životních nadějí, narážel však na jevy, které nastoupený směr zdržovaly i ohrožovaly. V české a slovenské společnosti se ještě stále a silně připomínala prožitá a nezapomenutá válečná a okupační minulost a pokusy o to vyrovnat se s ní plodily nové ostré spory, konflikty a nepřátelství. Nastal koloběh odhalování viny a vykonávání trestu. V tomto procesu se kromě uplatnění spravedlnosti, práva a zákonů vytvářel prostor pro případy nezákonností, zvůle, násilí, pro živelnou odplatu, nekontrolované a nekontrolovatelné činy, trestné a nelidské uspokojování osobních zájmů. Vzrušené i rázné vyrovnávání s minulostí v Československu doplňovala a rozšiřovala prováděná, možno říci nová koncepce uspořádání státu. Všechny hlavní politické směry ji požadovaly a téměř veškerá veřejnost podporovala. V koncepci se promítala prožitá minulost do budoucnosti státu. Tento průnik do budoucnosti byl především chápán jako historická povinnost politické reprezentace využít příznivé situace k trvalému zajištění státní existence českého a slovenského národa, a tedy vybudovat osvobozené Československo jako národní stát bez národnostních (neslovanských) menšin.


19

Rok 1945 – čas velkých změn

Několik poválečných měsíců zneklidňovaly českou i slovenskou veřejnost, zvlášť silně v pohraničních oblastech, různé i hrůzné nepřátelské činy občanů německé národnosti. Dopouštěli se jich jednotlivci i skupiny příslušníků bývalých nacistických organizací.

3

Nebo osoby, na které dopadaly důsledky retribučního soudnictví nebo chystaného odsunu. Půl roku přicházely téměř každodenně na ministerstvo vnitra zprávy o ilegálních přechodech z Německa a zpět do Německa a Rakouska. Hranice překračovali občané německé národnosti, ozbrojení i neozbrojení.

4

Zvláštní a samostatnou kapitolu tvořily ozbrojené skupiny banderovců. Příslušníci

armády ukrajinského odboje, která se po boku nacistických vojsk zúčastnila válečného tažení, přicházeli do Československa z Polska. Působili nejvíce na Slovensku, především ve východní části. Jejich aktivita vytvářela neklidnou situaci. Později se už jen zbytky banderovců přemisťovaly na Moravu a do Čech a pokoušely se probít do západního Německa. Proti banderovským skupinám bojovaly jednotky Bezpečnosti (nejen pohotovostní pluk) a armády.

5

K

aždá poválečná doba je spojena s velkým pohybem obyvatel. Jeho rozsah u nás

ovlivňoval konec okupační nadvlády v českých zemích a zánik slovenského stá

tu. Oběti nacistů se vracely z věznic a koncentračních táborů do svých domovů.

Rovněž nasazení na nucené práce v Německu mířili domů. Z ilegality vystupovali účastníci odboje, úkryt opouštěly partyzánské skupiny. Vraceli se funkcionáři a úředníci exilových institucí a s nimi další emigranti. Příslušníci vojenské brigády v SSSR nadále působili v armádních službách. Později přicházeli vojáci ze západních jednotek a ze

zahraničí se vraceli příslušníci vládního vojska. Podkarpatskou Rus opouštěli občané,

kteří se usazovali na Slovensku a v českých zemích. Naopak orgány sovětské armády

soustřeďovaly zejména občany ruské, ukrajinské i jiných národností v SSSR, kteří se

nacházeli na československém území a neměli (nebo i měli) jeho občanství, a odvážely

je do Sovětského svazu. Většina se jich už nevrátila. Podobný osud stihl několik tisíc

československých občanů na Slovensku. Jejich návrat ze SSSR se uskutečňoval postup

ně a doba návratu se často protahovala. 3

Orgány ministerstev vnitra a národní obrany získávaly informace o kurzech pro výcvik „Wehrwolfu“ před

koncem války. 28. srpna 1945 zpracovalo ministerstvo vnitra zprávu o organizaci a činnosti „Wehrwolf“ v českých zemích. Zpráva obsahovala přehled 17 pohraničních úseků. Autoři zařazovali do „Wehrwolfu“ i činy, kde přímá spojitost se skupinou nebyla přesvědčivá. Rozsah aktivit „Wehrwolfu“ se tak poněkud zkresloval. Ze závěru zprávy: „... organizace Wehrwolf byla dobře organizována a připravena na podzemní a teroristickou činnost ještě před ukončením války. Organizace tato navazovala na organizaci Volkssturmu, NSDAP a Hitlerjugend. Rychlým spádem vojenských událostí v dubnu t.r. byla tato organizace jako celek rozbita, takže dnes zůstaly v jednotlivých prostorech pouze skupiny bez ústředního vedení. Odstupem času však snaží se tyto skupiny znovu zorganizovat a navázat spojení... zdá se, že ústředna podzemní činnosti funguje v prostoru Drážďan nebo v prostoru Hirschbergu. Není vyloučeno, že během času dojde k centrálně řízenému podzemnímu odporu.“ 4

Vyskytovaly se rovněž případy, kdy příslušníci poražené nacistické armády se skrývali v lesích. Chtěli se

probít na západ a dopouštěli se násilí na občanech. Motivy ilegálního překročení hranic byly různé: útěk před nuceným vystěhováním, před retribučním soudem, před uvězněním v internačním táboře. Někteří se pokoušeli před nebo po vysídlení dostat přes hranice část svého majetku (dobytek, zařízení aj.). Jiní se věnovali převádění osob, majetku, korespondence a pašování. 5

FIALA, J.: Zpráva o akci B. Praha 1994.


20

Protistátní bezpečnost

Pohyb obyvatel probíhal i opačným směrem. Němci, kolaboranti a zrádci, kteří přímo pracovali v aparátu okupační moci nebo s ním spolupracovali, měli stanout před mimořádnými soudy. Část z nich před „živelným hněvem“ a před trestem utekla do ciziny. Většina, několik tisíc, skončila ve vazbě, v internačních táborech a poté před soudem nebo trestními komisemi. Obnovenou republiku opouštěli říšští Němci, kteří se přistěhovali po roce 1939 anebo jako „národní hosté“ ke konci války. Odcházeli s ustupujícím německým vojskem z obavy před očekávanou pomstou Čechů a také ze strachu před Rudou armádou nebo byli vysídleni v probíhajícím „divokém odsunu“. Podobně dopadli Maďaři na Slovensku i Poláci na Těšínsku, kteří se přistěhovali do oblastí zabraných v roce 1938.

Největší pohyb obyvatel, který způsobil významné, hluboké proměny československé společnosti, byl odsun občanů německé národnosti a rovněž opatření vůči občanům maďarské národnosti. Zhruba během čtyř či pěti poválečných měsíců probíhala první etapa – „divoký odsun“. Uskutečnila se před rozhodnutím postupimské konference velmocí o odsunu německé menšiny z Polska, ČSR a Maďarska. Úřady vystěhovaly z českých zemí několik desítek tisíc občanů německé národnosti, kteří do srpna 1945 měli československé státní občanství. V etapě „divokého odsunu“ docházelo k případům nelidských krutostí, bezdůvodného násilí, zvůle a bezpráví. Tyto jevy vedly k útrapám, k hrozným zásahům do života odsunutých a v mnoha případech vyústily v zabíjení, vraždy a sebevraždy. Nejvíce těchto případů se odehrálo v pohraničních oblastech českých zemí. Nebyli jich ušetřeni ani lidé ve vnitrozemí, postihovaly jedince i skupiny Němců a rovněž občany české národnosti vězněné nebo internované a souzené pro podezření z kolaborace s okupanty a ze zrady.

6

S odsunem Němců byl spojen i příchod československých občanů do pohraničí. V první osidlovací vlně, která se vyznačovala převážně živelností, byli dost silně zastoupeni ti, kteří využili příležitosti k drancování, zabírání cenností apod. Tito „zlatokopové“ se vraceli po splnění svých zájmů zpátky do místa svého bydliště. V následující vlně už převažoval až dominoval organizovaný příchod osídlenců. Nadále se udržoval dost velký počet těch, kteří vyslyšeli výzvy politiků a také využili příležitosti ke zlepšení své sociální situace. I mezi těmi, kteří se rozhodli trvale usídlit v pohraničí, se objevily případy obohacování. Ojediněle též mezi těmi, kteří měli vystupovat jako ochránci národního majetku.

Osídlování pohraničí přinášelo mnohé obecné problémy a samozřejmě také konkrétní problémy v konkrétních místech. Většina příchozích začínala nový život, zakotvila v neznámém prostředí, ne vždy v příznivých podmínkách. Vyskytovaly se spory osídlenců s německými občany, někde i s českými starousedlíky, kteří se po válce vrátili do svého původního domova. V mnoha místech postrádali bezpečnost osob a majetku, ohrožovali ji jednotlivci i skupiny Němců už odsunutých nebo na odsun čekajících. Ve vážný problém se vyvinula tato skutečnost: Občané, kteří přicházeli v prvním poválečném půlroce, se navzájem neznali. Nevěděli nic o minulosti svých nových sousedů. Postupně se odhalo- 6

V „divokém odsunu“ pokračovaly vztahy mezi českým a německým národem (včetně „sudetských Němců“),

které nastolila nacistická okupační moc a její cílevědomá koncepce velmocenské politiky. Do vztahu k českému národu vnesla německá moc „rasově nadřazených“ násilí, zvůli, hromadné vraždy, koncentrační tábory, ponižování, nátlak, likvidaci občanských práv a práva na státní existenci. Rodily a dotvářely se plány na konečné řešení „české otázky“, na germanizaci českých zemí. Konečné řešení: český národ likvidovat. Výbuchy živelného vypořádávání se s Němci v „divokém odsunu“ měly původ ve vztahu, který nacističtí okupan

ti zavedli za války. Její výsledek změnil pozice obou aktérů. Odkaz na vztah zavedený okupanty může přispět

k poznání motivu krutostí v „divokém odsunu“, nemůže je však ospravedlnit či omluvit.


21

Rok 1945 – čas velkých změn

valy temné stíny v životě některých osídlenců, dokonce i místních, ojediněle i okresních funkcionářů. Vyskytovaly se mezi nimi osoby s více záznamy v trestním rejstříku a také ti, kteří do pohraničí utíkali před retribučním dekretem nebo před odmítnutím tehdy vyžadovaného potvrzení o národní a politické spolehlivosti.

Poněkud odlišné poměry panovaly v severomoravském pohraničí. Mezi Polskem

a Československem se rozhořel spor o Těšínsko. Polská vláda usilovala o jeho připojení,

československá trvala na respektování předmnichovských hranic. Požadavek Varšavy

měl příznivý ohlas a podporu mezi polskou menšinou v ČSR. Na aktivitu v tomto směru

odpovídaly české úřady vlastními akcemi. Spor se stupňoval a napětí v regionu rostlo.

Nechyběly případy ostrých vzájemných útoků nejen politických a propagandistických,

podporovaných vládami obou států.

7

Poválečnou situaci v Československu ovlivňovala také přítomnost a počínání spoje

neckých armád – sovětské a americké. Až do jejich odchodu v listopadu 1945 se někteří příslušníci Rudé armády dopouštěli různých „nepřístojností“ (tehdy používaný termín). Hrubě zasahovali do bezpečnosti osob, na mnoha místech vyvolávali a udržovali stav nejistoty a strachu. Rovněž se vyskytovaly, zejména v prvých měsících, časté případy využívání mocenské pozice. Omezovali a vyřazovali československé místní orgány i vyšší úřady z výkonu jejich funkce.

8

Zvláštní kapitolu představovala činnost některých sovět

ských orgánů, útvarů vojenských i civilních, pověřených speciálními úkoly. Při výkonu své funkce postupovaly nekompromisně a bezohledně. Uplatňovaly vlastní výklad dohod uzavřených s československou vládou a neústupně prosazovaly svá stanoviska.

9

Množství nepřístojností amerických vojáků, na které si občané i úřady stěžovali, bylo

v porovnání se sovětskými prohřešky zanedbatelné. Krádeže byly hlášeny jen výjimečně a znásilnění mnohem méně. Ani konfliktů amerických vojáků s místními obyvateli a úřa

dy nebylo hlášeno mnoho. Rozdíly v množství „nepřístojností“ vyplynuly ovšem také

z několikanásobně vyššího počtu sovětských vojáků v ČSR. Nejvíce stížností na ame

rické velitele se týkalo omezování až neuznávání pravomocí státních orgánů a nedodr

žování předpisů či zvýhodňování občanů německé národnosti. 7

Slezský sborník, roč. 98, č. 1/2 (2000), s. 119–126. Časopis Slezského zemského muzea, série B, č. 1, r. 2001,

s. 35–73. (Moskevská jednání o Těšínsku v červnu 1945.) 8

Od přechodu válečných operací na československé území každodenně docházelo k nepřístojnostem, kterých

se dopouštěli sovětští vojáci na občanech československých a zvláště německé národnosti. Nejvyššího stupně vlna nepřístojností dosáhla na Slovensku. V českých zemích se trochu zmírnila, avšak pokračovala. Pod používaným termínem nepřístojnosti se skrývala stupnice činů a hrubostí různého druhu. Patřily mezi ně krádeže malé (hodinky, kolo, potraviny, šatstvo ap.), větší (dobytek, cennosti, kožichy aj.) a velké hodnoty (sklady potravin, majetek, zabavování a odvoz věcí v rámci válečné kořisti, např. odvoz strojů, finančních prostředků z bank aj.). K početným případům náleželo znásilňování žen. Při nepřístojnostech docházelo ke konfliktům sovětských vojáků s občany, které často vyústily v použití násilí i zbraní. Některé končily smrtí. Mezi vykonavateli nepřístojností narůstal počet dezertérů Rudé armády, kteří se ukrývali a pohybovali v uniformách. 9

Orgány NKVD a zvláštní úřad prováděly internaci osob ruské národnosti žijících v ČSR a zajišťovaly je

jich nucený odvoz do SSSR. Útvar NKVD vyhledával mezi válečnými zločinci ty, o které měl zájem, přebíral je od československé bezpečnosti a transportoval do Sovětského svazu. Útvar zabývající se válečnou ko

řistí kromě už zmíněného odvozu průmyslového zařízení se zajímal o doklady, které obsahovaly výrobní ta

jemství. Útvar, který se staral o zásobování přítomných sovětských vojenských jednotek, odebíral výrobky, je

jichž úhrada později vyvolala spory a nakonec se nepodařilo platbu vymoci.


22

Protistátní bezpečnost

Místní i okresní funkcionáři národních výborů a správních komisí posílali hlášení o nepřístojnostech nadřízeným úřadům a stejně postupovaly i bezpečnostní složky. Někteří funkcionáři informovali nejbližší příslušné velitele sovětských a amerických jednotek a dožadovali se nápravy, případně náhrady. Ve stejném duchu jednali českoslovenští styční důstojníci s velitelstvím obou armád v ČSR. Vynaložené úsilí bylo ale jen částečně úspěšné.

10

Ve vztazích občanů a úředních míst s přítomnými vojáky obou velmocí se však neprojevovaly pouze negativní jevy, napětí a konflikty. Převažoval stav vzájemného porozumění a pomoci a prosazoval se i přes překážky způsobené nepřístojnostmi, jejichž vliv omezovala také skutečnost, že se nedoporučovalo jejich zveřejňování ve sdělovacích prostředcích.

Poválečná situace v každém státě, kterým se přehnala fronta, je velmi složitá. Jedna část Československa se zbavila okupantů, v druhé části se rozpadl celý stát. Vyvstalo mnoho nových problémů a doznívaly staré. Rodily se další dosud neznámé úkoly, spory, konflikty a jistou dobu trvalo, než se přetvořily dosavadní nebo ustavily nové státní instituce a vláda dostala situaci v zemi pod kontrolu. Za takového stavu vždy existují příznivé podmínky pro svévolné, živelné, nekontrolované a nekontrolovatelné počínání některých jednotlivců i skupin. Tyto osoby vstupovaly na scénu, využívaly příležitostí a chápaly se moci, přebíraly spravedlnost do svých rukou, vykládaly si ji a uplatňovaly vlastním svérázným způsobem. Nerespektovaly již platné zákony, směrnice, předpisy a nastolovaly v místech či oblastech svého působení zvůli a svými činy a postupem bránily obnově zákonnosti a právního řádu.

Výrazným rysem přechodu od konce druhé války k mírovým poměrům bylo vypořádávání se s viníky a spoluviníky šestileté hrůzy, utrpení, zločinů na jednotlivcích i na národu. K těmto obtížím a problémům, které (nebo podobné) prožívaly všechny nacisty okupované evropské státy, se v Československu přidávaly další jevy, vyplývající ze zmíněného řešení vztahu k občanům německé a maďarské národnosti, konkrétně a především z probíhajícího „divokého odsunu“. P

oválečná situace a rychlý tok událostí a prosazování práva vyžadovaly zkušenou po

licii a kladly na ni velké nároky. Zvlášť mimořádné požadavky se hromadily v pohra

ničních oblastech, kam čeští a slovenští příslušníci bezpečnostních složek nastupova

li. A v této neklidné, nervózní a pro bezpečnostní útvary náročné době se prováděla jejich přestavba. Nově se určovalo poslání bezpečnostního sboru, probíhaly personální změny, přetvářela se jeho vnitřní struktura, způsob řízení, zajišťoval se nábor nových příslušníků.

Kromě příslušníků Bezpečnosti se zejména během dvou či tří poválečných měsíců plnění jejích úkolů ujímaly různé ozbrojené skupiny, nejvýznamnější složku tvořily vojenské útvary. Armáda tehdy představovala hlavní, největší mocenskou sílu, kterou měla vláda k dispozici. Vojenská složka se skládala z útvarů mobilizovaných vojáků a důstojníků a z čs. armádního sboru v Sovětském svazu. Nejvíce stížností na počínání československých vojáků připadlo na příslušníky armádního sboru. Někteří si vykládali 10

Stěžovatelé dostávali ujištění, že se případy vyšetří, potrestají a učiní potřebná opatření. Velitelství obou

armád projevila snahu slib splnit. Američané vydali rozkaz či směrnice, které přispěly k odstranění nepříznivých jevů ve vztahu k orgánům československé státní moci. U sovětských vojáků se náprava v očekávaném rozsahu nedostavila. Mnoho případů nepřístojností bylo vyšetřeno a potrestáno. Celkový počet hlášených stížností sice znatelně poklesl, ale zcela nepřestaly.


23

Rok 1945 – čas velkých změn

nařízení a pokyny po svém a tomu odpovídaly i časté případy nezákonného a nelidského počínání. Ale i někteří vedoucí armádní činitelé využívali své momentální mocenské pozice a dávali ústní směrnice, které se ne vždy ztotožňovaly s politikou vlády. Armádní jednotky působily především v pohraničních oblastech a podílely se na „divokém odsunu“ a kromě jednotek československých tu působily také útvary sovětské a americké armády. Nacházely se v nadřízeném postavení vůči domácím bezpečnostním útvarům. Jim zůstala pouze možnost na nepřístojnosti příslušníků upozornit jejich velitelství, požadovat vyšetření, vyvozování důsledků. Zasahovat proti spojeneckým vojákům mohli pouze ve výjimečných případech a jen o některých akcích prováděných útvary spojeneckých armád byly bezpečnostní orgány informovány předem a ve zcela výjimečných a ojedinělých případech se jich účastnily.

Jakmile skončilo květnové povstání, v českých zemích si roli bezpečnostních útvarů

přivlastnili ozbrojení účastníci konfliktů nebo ti, kdo se podíleli na odzbrojování prchajících německých vojáků a funkcionářů okupačního aparátu. Vytvářeli skupiny, které se oficiálně nazývaly a byly také známé jako revoluční gardy (RG). Stejnou úlohu plnily i partyzánské oddíly. Z podnětu odborového vedení vznikaly závodní milice, potřebné nejen k ostraze podniků.

Revoluční gardy a jim podobné skupiny působily v místě svého vzniku a blízkém okolí

i v některých jiných místech. V některých městech (nejen v Praze) byly utvářeny nebo

se rodily živelně a odjížděly odtud do pohraničí zajišťovat pořádek v oblastech s pře

vahou občanů německé národnosti. Starousedlíci a nově přistěhovaní občané i místní

funkcionáři je nejdříve přijímali s úlevou, s pocitem jistoty, oceňovali jejich služby, ale

na některých místech byly brzy hlášeny stížnosti na jejich počínání, z nichž vyplývalo,

že mezi příslušníky revolučních gard se nacházejí osoby, které se dopouštějí trestných

činů i jiných nepřístojností odporujících jejich poslání. Bezpečnostní složky, místní úřady

a funkcionáři byli v takových případech bezmocní. Omezovali se na stížnosti a na úspěšné

zásahy armády, která „radikální řádění“ revolučních gard mohla zastavit. Některé zákroky

končily jejich rozpuštěním a odchodem.

11

V roce 1945 na již osvobozeném

území nastaly složité a neklidné

poměry z hlediska bezpečnosti

občanů, majetku i státu, neboť každá

povalečná doba je spojena s velkým

přesunem obyvatel. Úspěšné řešení

obtížné situace do značné míry závisí

na schopnosti státní správy dostat vývoj

pod kontrolu a důležitým nástrojem

k obnově pořádku jsou organizované

útvary státní moci, mj. Bezpečnost.

(Havlíčkův, tehdy Německý Brod

po osvobození, květen 1945)

11

Např. z Prahy a Mladé Boleslavi odjela skupina RG do Liberce, Teplic-Šanova a jiných měst v pohrani

čí. Na Moravě s podobným posláním přijížděly skupiny Moravská brigáda, Rudá Morava. Místní funkcionáři ve stížnostech na některé skupiny nebo příslušníky RG uváděli drancování, hrubé zacházení, rozkrádání národního majetku aj.


24

Protistátní bezpečnost

Partyzánské oddíly, které působily bezprostředně po válce ve vnitrozemí i v pohraničí, byly dvojího druhu. K prvním patřily ty, které dlouho nebo delší dobu bojovaly proti okupantům. Druhou tvořily skupiny, které se zrodily 5. května a později. Stávalo se, že se vydávala potvrzení o účasti v partyzánském oddílu i několik dní po ukončení války. Počínání partyzánských oddílů se téměř neodlišovalo od revolučních gard. Podobně vyznívaly pochvaly a také stížnosti občanů i úřadů na jejich činnost. Některé jejich činy se uchovávaly dlouho v paměti občanů a ti o nich často hovořili.

12

Úsilí iniciátorů zrodu ozbrojených závodních milicí směřovalo k vyššímu cíli než k potřebné ochraně podniků. V souladu s představou o dělnickém charakteru probíhající revoluce měly milice reprezentovat mocenské postavení pracujících vrstev a chránit chystané znárodnění. Ustavování dělnických milicí se začalo rozvíjet a od počátku je provázely spory odborů s ministerstvem vnitra o dalším osudu milicí.

13

Po ukončení války působilo na československém území několik různých ozbrojených složek a kromě nepřátelských všechny proklamovaly stejný úkol – zajistit klid, bezpečnost, pořádek, dokončit vítězství včetně obnovy republiky v předmnichovských hranicích a vypořádat se s minulostí, viníky i jejich příznivci spoluodpovědnými za prožité hrůzy. Většina skupin postupovala samostatně, postrádaly ústřední vedení a řídily se vlastním výkladem politických směrnic nebo jen vlastní úvahou a pocity. I v armádě, u které se předpokládaly jednotné pokyny, se jejich plnění lišilo podle jednotlivých velitelů. Kromě toho si občané snadno obstarávali zbraně a pochopitelně mnozí je vlastnili už dříve. Nejenže vázla nebo zcela chyběla koordinace útvarů, které vystupovaly v roli ochránců bezpečnosti a pořádku, ale docházelo mezi nimi i ke sporům a konfliktům. Přispívaly k tomu jak revoluční nálady ve společnosti a silně radikální postoje samozvaných strážců pořádku, tak jejich nezkušenost s policejní prací. Na místa v Bezpečnosti nastupovali někteří vězňové propuštění z nacistických věznic a koncentračních táborů (mnozí působili jako dozorci v internačních táborech) a ve výkonu služby se projevilo, že ne všichni překonali ukrutnosti a utrpení, které ve věznicích prožili, respektive ne všichni překonali touhu po pomstě. Za této složité i rozporné situace bylo téměř nemožné, aby se prosadily dosavadní policejní složky jako koordinující síla na úseku Bezpečnosti. Ozbrojené skupiny je nerespektovaly, a jejich postavení navíc postrádalo autoritu a také stabilitu. Závažnost situace si vynutila nezbytná opatření vedoucí k tomu, aby vl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist