načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Protiklady - Renata Šindelářová; Milan Prokš

Protiklady

Elektronická kniha: Protiklady
Autor: ;

Jako kapky deště, které se na své pouti k vysněnému moři leckdy trochu zašpiní, skoro vyschnou, načas splynou s potůčkem tekoucím opačným směrem... Stejně tak se poněkud ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 419
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jako kapky deště, které se na své pouti k vysněnému moři leckdy trochu zašpiní, skoro vyschnou, načas splynou s potůčkem tekoucím opačným směrem... Stejně tak se poněkud více prakticky zaměřený srandista Pepa a filozofující idealistka Maruška, dva protiklady, potýkají se všedními i nevšedními nástrahami společného života. A protože vás nechceme ošidit ani o jeden ze dvou různých pohledů na stejnou věc, přinášíme vám v tomto společenském románu s humoristickými prvky rovnou oba – ve střídavém vyprávění Josefa a Marie, kteří k tomu svému moři také neputují zrovna nejkratší a nejjednodušší cestou. A kdoví, jestli tam vůbec někdy dorazí… Recenze PROTIKLADY – Stanislav Rudolf   Čtenář, který je současně autorem jiných knížek, to nemá při čtení původních prací svých kolegů a kolegyň lehké. V případě Protikladů jsem musel, jako správný Čech, dlouhé hodiny tvrdě zápasit s vlastní závistí. Tento román totiž rozhodně patří mezi nejlepší literární tvorbu, kterou jsem v poslední době četl. A to ani v nejmenším nepřeháním.
V současné záplavě knižní produkce je neobvyklý i z mnoha dalších důvodů. Jeho autory jsou dva tvůrci, přesněji muž a žena.  
Oba se pak ve svém vyprávění pravidelně střídají, takže má čtenář možnost sledovat nejen jejich “protikladné“ reakce na problémy, ať už rodinné, profesní, či vysloveně intimní, od dob jejich puberty až k hormonálnímu minirybníčku, který hlavním hrdinům, dle jejich přiznání, časem pomalu vysychá. Jinak řečeno, jde o velice věrohodné zachycení čtyřiceti let jejich života. Kulisy neobvyklých a vysloveně dramatických příběhů jim pak tvoři nejen milostné, ale i rodinné a politické proměny naší země.
Příjemným překvapením pro čtenáře budou zcela určitě i humorné situace, velice blízké těm, které jsme sami v minulosti prožívali, nebo na nás možná ještě čekají.
To, co mne však na knize nejvíce překvapilo, a co si čtenář, zaujatý dramatickým dějem, třeba ani neuvědomí, nebo to pokládá, na rozdíl ode mne, za samozřejmé, je jazyk, jímž je román napsán. Přesněji: současná čeština, která vás nenápadně přesvědčuje, že stále patří k těm nejkrásnějším jazykům, které můžete slyšet, nebo si jimi při čtení knížky nenápadně pohladit své bolístky.
Stručně řečeno: rozhodně si nenechte román Renaty Šindelářové a Milana Prokše Protiklady ujít. Věřím, že zážitky, které jeho stránky nabízejí, budou i pro vás mimořádné.

Související tituly dle názvu:
Protiklady Protiklady
Šindelářová Renata, Prokš Milan
Cena: 312 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PROTIKLADY

Milan Prokš, Renata Šindelářová


Copyright (c) 2013 Milan Prokš, Renata Šindelářová

ISBN 978-80-7486-113-0 (ePub)

ISBN 978-80-7486-114-7 (mobi)

ISBN 978-80-7486-115-4 (PDF)


Obsah

Po kapkách... ............................................................................................................................................6

Pepa..........................................................................................................................................................7

Maruška .................................................................................................................................................12

Pepa........................................................................................................................................................17

Maruška .................................................................................................................................................22

Pepa........................................................................................................................................................27

Maruška .................................................................................................................................................34

Pepa........................................................................................................................................................45

Maruška .................................................................................................................................................56

Pepa........................................................................................................................................................72

Maruška .................................................................................................................................................83

Pepa......................................................................................................................................................101

Maruška ...............................................................................................................................................104

Pepa......................................................................................................................................................108

Maruška ...............................................................................................................................................121

Pepa......................................................................................................................................................136

Maruška ...............................................................................................................................................141

Pepa......................................................................................................................................................144

Maruška ...............................................................................................................................................156

Pepa......................................................................................................................................................167

Maruška ...............................................................................................................................................177

Pepa......................................................................................................................................................189

Maruška ...............................................................................................................................................200

Pepa......................................................................................................................................................213

Maruška ...............................................................................................................................................223

Pepa......................................................................................................................................................235

Maruška ...............................................................................................................................................248

Pepa......................................................................................................................................................265

Maruška ...............................................................................................................................................275

Pepa......................................................................................................................................................291

Maruška ...............................................................................................................................................302

Pepa......................................................................................................................................................322

Maruška ...............................................................................................................................................332

Pepa......................................................................................................................................................346

Maruška ...............................................................................................................................................356

Pepa......................................................................................................................................................366

Maruška ...............................................................................................................................................375

Pepa......................................................................................................................................................383

Maruška ...............................................................................................................................................393

Pepa......................................................................................................................................................402

Maruška ...............................................................................................................................................412

Pepa......................................................................................................................................................423

Maruška ...............................................................................................................................................431

Pepa......................................................................................................................................................440

Maruška ...............................................................................................................................................452

Pepa......................................................................................................................................................463

Maruška ...............................................................................................................................................477


Pepa......................................................................................................................................................490

Maruška ...............................................................................................................................................502

Pepa......................................................................................................................................................512

Maruška ...............................................................................................................................................514

... do louží.............................................................................................................................................516


Po kapkách...

Lidské příběhy mohou leckdy připomínat oceán. Majestátní, nespoutaný, divoký i rozvážný ve své

různorodosti. A přitom někde na začátku byla jen pouhá jedna kapka. Pak víc kapek stékajících se do

louží, rybníků, jezer, moří... I lidský osud má svou první kapku. Zdánlivě nicotnou, malou,

nezkušenou kapičku...


Pepa

Dobrý den, jmenuji se Josef Škvor. Chodím do druhé třídy základní devítileté školy V úžlabině 320. Všichni mi ale říkají Pepíku. Asi mi to jméno v porodnici spletli. Mám ještě čtyři bratry a tátu a mámu a babičku. Můj nejlepší kamarád Kája Bursík je doma sám a má tatínka a maminku. Můj táta kulhá a kluci se mi kvůli tomu smějou. Táta je vojenský hrdina, protože na vojně spadl z koně na hromadu kamenů a má jednu nohu kratší. Pak ještě upadl na rozlité rajské omáčce v závodní jídelně a museli ho znovu operovat. Až budu velký, nebudu obědvat v závodní jídelně, abych taky neupadl. Budu radši jíst pomalu ve školní jídelně, jako je ta naše. A taky až budu velký, tak už nebudu mít kopřivku a budu jíst špenát.

Ve škole se mi líbí hezky. Naše soudružka učitelka je na nás hodná. Taky je na nás někdy přísná. Ona je maminka velkého syna Radovana, který hraje na trumpetu. Radovan je doma taky sám jako Kája. Jeho maminka soudružka učitelka mu natírá pusu máslem ze svačiny, aby mu šlo troubení dobře. Když hrál na trumpetu u nás ve třídě, tak se mu pusa leskla. Trumpeta hrála tak hlasitě, že jsme se s Kájou ani neslyšeli a museli jsme si ucpat uši. Soudružka učitelka jedla jogurt ze skleničky a nezamíchala si ho. Nejdřív snědla jogurt a pak marmeládu. Máma mi jogurt ve skleničce vždycky zamíchá a jogurt je dobrý a zdravý.

Minulý týden jsem skládal slib na jiskřičku. Až budu větší, tak budu pionýr. Můj bratr Vašek je taky pionýr. Jarda možná není pionýr, protože už je moc velký. Jarda je můj největší bratr. Pak je ještě Franta a Václav, ale tomu všichni říkají Vašku. Franta je kromě toho ještě František. Mladší bratr se jmenuje Pavel a všichni mu říkají Pavlíčku. Ale já vím, že až bude větší, tak mu budeme říkat normálně Pavle.

Slib jsme skládali v Domě dětí na Hradčanech. Do Domu dětí jsme jeli tramvají. Tramvaj byla modrá. Svítilo sluníčko a soudružka učitelka se smála na pana průvodčího. Já jsem se na pana průvodčího nesmál, protože měl uniformu. Líbilo se mi, jak štípe lístky. Nelíbilo se mi, jak se mračí a jak říká soudružce učitelce „mladá paní“.

Taky jsem už stál s pionýrem z 6.A stráž u pomníčku hrdiny u Zeleniny na Černokostelecké. Protože to máme za rohem, chodíme tam nakupovat brambory. Jablka si vozíme od tety. Máma je vykrájí a my je jíme. Táta vybírá jen ta nahnilá. Ta zdravá nechává ve sklepě na příště. Stál jsem stráž v jiskřičkovském kroji. Byla mi velká zima, ale to hrdinům nesmí vadit. Na zdi je destička se jménem a datumem. Hrdina umřel hrdinsky při povstání. Povstání se budeme učit v dějepise. Se soudružkou učitelkou se učíme počty a vlastivědu. Dějepis se ještě neučíme.

V sobotu odpoledne po vyučování jezdíme za tetou do Borku. Jezdíme naším trabantem. Náš trabant je bílý. Z výfuku mu voní, jako když jede kolem barkas. Až budu velký a budu ženatý s Maruškou Veselou, tak budu jezdit barkasem do Afriky. Kája pojede s námi a s Helenkou Kačerovou taky do Afriky. Barkas je takové veliké auto a může se v něm klidně i bydlet. Kája jezdí za tetou až do Horažďovic. Kája nejezdí s tatínkem a maminkou trabantem, protože mají auto. Táta říkal, že je to embéčko. Jeho rodiče mají hodně peněz, protože Kája nosí prošívanou modrou bundu. Já nosím kabát, který je po Vaškovi ještě dobrý. Starší kluci se mi posmívají, protože mají také prošívané bundy. Proto nosím kabát v zimě rozepnutý. A taky proto nenosím kulicha. Dávám si ho za rohem do aktovky. Jejich embéčko je světle modré. Pod volantem má přepínač na blinkry. V našem trabantu nemáme přepínač na blinkry, protože pod volantem máme jenom tenkou páčku na blinkry. Táta si při řízení pořád plete, když chce zahnout doprava. Který blinkr bliká, nepozná, protože za sklíčkem pod volantem bliká jenom jedno zelené světýlko. V embéčku blikají dvě zelená světýlka. Kájův tatínek pozná, když bliká doprava. Jednou tátovi blinkr blikal celou cestu až k tetě do Borku. Ostatní řidiči si nás všímali a taky troubili a rozsvěcovali světla. Táta neměl náladu a ničeho si nevšímal. Já jsem si všímal, ale protože mám poznámku v notýsku, tak jsem dělal, že si také nevšímám.

Kája leze za Helenkou už dávno. Já bych taky radši lezl za Helenkou, ale nemůžu, protože už za ní leze Kája. Protože Kája je můj kamarád, tak lezu za Maruškou. Až budeme manžel a manželka, tak budeme bydlet spolu. A Kája s Helenkou budou taky manžel a manželka a budou bydlet taky s námi spolu.

Když jdeme s Kájou na dvůr, tak hrajeme fotbal. Pan Salač říká fotbalu kopaná, ale my stejně radši hrajeme fotbal. Pan Salač nás bude trénovat a dostaneme stejné dresy. Kopačky si musíme koupit sami. Táta říkal, že kecky po Vaškovi jsou lepší než nějaký kopačky. Já si myslím, že kecky po Vaškovi nejsou lepší než nějaký kopačky. Všichni opravdoví fotbalisti mají opravdový kopačky. V keckách se dá hrát akorát kopaná a ne pořádný fotbal.

Když jdeme s Kájou na druhou stranu, musíme dávat pozor na auta. Já se vždycky rozhlédnu na obě strany, ale nejdřív se rozhlédnu doleva, jestli nejede auto. A když nejede auto, tak se rozhlédnu doprava, jestli nejede auto. Táta říkal, že jednou se jeden velký kluk nerozhlédnul nejdřív doleva, jestli nejede auto. Jel autobus a toho kluka povalil. Tomu velkýmu klukovi tekla krev z hlavy a přijela pro něj houkačka. Když jede kolem našeho domu houkačka, tak se s klukama běžíme podívat. Jednou jel po Černokostelecké soudruh prezident, tak jsme se taky běželi podívat. Taky se na hlavní vždycky díváme na Závod míru. Jezdí tam na kolech a všichni mají hezky barevná trička. Jenom naši mají pruhy jinak.

Maruška je hodná a stydí se, Helenka se nestydí. Byl bych radši, kdyby se Maruška nestyděla. Moje máma dala Marušce chleba s máslem, když jsme si u nás hráli na houkačku. Udělali jsme si ji ze stolu a ze dvou židlí. To byl jako čumák s kapotou a přední sklo. Já jsem houkal a jako jsem řídil volantem. Volant jsme neměli z čeho udělat. Maruška zachraňovala medvídka, kterého povalil autobus a tekla mu krev z hlavy. Než jsem dořídil do nemocnice, tak už mu z hlavy krev netekla, protože Maruška ho zachránila. Proto mě vadí, že si Maruška nechtěla vzít chleba s máslem, protože si ho zasloužila.

Až budeme s Maruškou manžel a manželka, tak si pořídíme děcko. A to děcko bude mít tatínka a maminku, protože nebude mít bratříčka a sestřičku. Kdyby mělo bratříčka a sestřičku, nebyli bychom tatínek a maminka, ale táta a máma, jako můj táta a máma. Máma říkala, že ta od vedle si pořídila děcko a že nemá rozum. Než si manžel s manželkou pořídí děcko, tak musí mít rozum. Maruška už má rozum. Máma říkala, že je Maruška rozumné děvče. Já ještě nemám rozum, protože táta se mě pořád ptá, jestli mám rozum. Když jsem rozbil v sámošce láhev s mlékem, tak se mě táta ptal, jestli mám rozum. Někdy mě táta poslal do krámu pro ocet a paní prodavačka mi řekla, že mají dva druhy, ale oba kyselý. Tak jsem běžel tátovi říct, že mají jenom kyselý. Táta se mě zeptal, jestli mám rozum. Pak si obul boty a šel do krámu pro ocet sám. Táta má po tom zranění z války jednu botu větší a druhou menší.

Taky ještě musím hodně počkat, než budeme s Maruškou manžel a manželka. Když jsme si v létě hráli na dvoře na bunkr, tak bylo velké vedro. Tak jsme chodili jenom v trenýrkách a říkali jsme, že jsme v Africe. Helenka měla modré trenýrky. Maruška měla taky modré trenýrky. Taky jsme říkali, že jsme jako do Afriky přijeli barkasem. A taky jsme jako byli manžel s manželkou. Kája byl manžel s Helenkou a já jsem byl jako manžel s Maruškou. Velké manželky ale mají pod zástěrou prsa. Maruška žádná prsa nemá. Má rozum, ale manželka být ještě nemůže. Protože nemá prsa. Helenka taky nemá prsa. Naše vedoucí jiskřiček má prsa, protože už chodí do 8.C. Moje máma má taky prsa. Moje máma totiž už je manželka a za manžela má tátu. Má se dobře, když si vzala za manžela tátu. Máma říkala, že ta odvedle se nemá dobře, protože nemá manžela. Musí to být tím, že taky ještě nemá rozum jako já.

Máme jet se třídou na školu v přírodě. Do školy v přírodě se jede autobusem. V autobuse se zpívá jako na školním výletě. Na výletě na Konopiště pršelo a všichni jsme měli pláštěnky. Nejvíc se mi líbil vycpaný medvěd. Byl mnohem větší než můj medvěd, kterého jako povalil autobus. Mámě jsem koupil zlatý prstýnek. Za druhou korunu jsem koupil Marušce cukrovou vatu.

Táta říkal, že školu v přírodě by měl zaplatit Srpš. Paní učitelka se mě ptala, jestli pojedu na školu v přírodě. Taky se mě ptala, jestli táta přijde na rodičovské sdružení. Pan Srpš mi asi nechce školu v přírodě zaplatit. Moc bych tam chtěl jet. Jsem smutný, protože táta říkal, že zůstanu doma a že si to užijeme. Maruška s Kájou a s Helenkou budou na škole v přírodě a já si doma sám nic neužiju.

Na škole v přírodě se mi moc líbí. Pan Srpš mi školu doopravdy zaplatil. Ráno se učíme a pak hned jdeme na oběd. Po obědě jdeme do lesa a hrajeme hry. Taky si čteme a díváme se na televizor. Když jsme se dívali na televizoru na fotbalové utkání, tak Kája říkal, že kdyby střelil do televizoru vzduchovkou, tak toho fotbalového hráče zastřelí. Já jsem mu říkal, že ho nezastřelí. Myslím si, že ho nezastřelí, ale nevím to doopravdy. Musím se zeptat táty.

Taky mi psal můj větší bratr Jarda dopis. Nakreslil tam vtipné obrázky z Dikobrazu. Dikobraz je

časopis, kterému se všichni smějou. Já se tomu časopisu také směju, protože tam jsou vtipné vtipy. A

taky některé obrázky jsou už barevné. Taky mi Jarda napsal, že pan Srpš je zkratka. Nevěděl jsem, co

to je. Srpš je sdružení rodičů a přátel školy. Mám to od Jardy napsané v dopisu. Školu v přírodě mi

zaplatili rodiče a přátelé školy. Budu jim všem muset poděkovat. Jsem rád, že si tu můžu hrát

s Maruškou. Že jsme jako manžel a manželka, i když ještě nemá prsa.

Maruška

Víte, proč se jmenuju Maruška? Protože i moje maminka je Maruška, i moje babička je Maruška. „Je to takové čarodějné jméno,“ řekla babička. Protože na vysvědčení bylo napsáno: Marie. Teď už vím, že na vysvědčení se to tak píše, protože Maruška je moc dlouhé. Předtím jsem to nevěděla. Myslela jsem si, že se soudružka učitelka spletla a dala mi jedničku někoho jiného a ta moje jednička se ztratila. Maminka se divila, proč pláču, a všechno mi vysvětlila. Že dospělí píšou Marie, protože Maruška má moc písmenek a jenom se to říká, ale nepíše. A to pořád není všechno. Víte, jak se to čte? Marije. Tak se to čte. Ale to J se nepíše. Nevím proč. To už mi maminka nevysvětlila. Řekla babičce, aby mi tohle zase vysvětlila ona. A babička řekla, že je to proto, že to písmenko J nějaký zloděj ukradl. Ale tomu už vůbec nerozumím, protože v jiných slovech se písmenko J píše, takže není ukradené. A navíc, co by takový zloděj s jedním písmenkem dělal?

Moje babička je moc hodná a umí hodně krásných a dlouhých pohádek. Když jsem rozbila hrneček, pověděla mi pohádku o hrnku s ulomeným ouškem a jindy zase pohádku o holčičce, co se nechtěla česat a na hlavě se jí usadili vrabčáci. Někdy babičce s pohádkou pomáhám. Zeptá se mě: „A jak to bude dál?“ A co řeknu, to se potom v pohádce stane. Ale to nejde u pohádek z knížky.

Mám babičku moc ráda. Hodně si spolu hrajeme. Maminka má babičku také ráda, i když se na babičku někdy zlobí. Říká, že je jako malé dítě a někdy u toho křičí. Nemám ráda, když maminka křičí. Někdy křičí i na mě. Trochu se jí bojím. Když maminka křičí na babičku, je mi babičky líto. A na maminku se zlobím, protože mluví ošklivě. Babička říkala, že není nic ošklivého na tom, být jako malé dítě. A také říkala, že ani já už nejsem malé dítě, ale velká holčička, ale i kdybych byla malé dítě, že se nemusím za to stydět. Když jsem byla malé dítě, tak mě maminka neměla ráda. Vím to, protože kvůli mně od ní odešel tatínek. Babička mi říkala, že tatínek odešel, když jsem byla úplně malinká jako panenka. Protože se neuměl starat o takovou malou holčičku. Kdyby mě maminka neměla, tatínek by neodešel.

Helenka Kačerová si myslí, že bych měla mít tatínka. Všichni mí kamarádi mají tatínka. Pepíkův tatínek je voják. Pepík povídal, jaký je tatínek hrdina a jak je na něj moc pyšný. Říkal, že má tatínek doma vyznamenání. To je takové kolečko, co se připíchne na vojenskou uniformu a znamená to, že voják je hrdina. Pepík taky říkal, že přinese vyznamenání ukázat do školy a ještě ho nepřinesl. Helenka říkala, že se Pepík vytahuje. Možná že jo. Ale já myslím, že Helenka by chtěla, aby její tatínek měl taky vyznamenání. Její tatínek žádné kolečko nemá. Helenka má hodného tatínka. Umí se starat o malé holčičky. Bere Helenku na kolotoč a do kina. Kájův tatínek je ještě hodnější, o prázdninách pojede s Kájou k moři. Asi až do Afriky. Maminka říkala, že já moře nikdy neuvidím. Protože nemám tatínka. Někdy bych chtěla mít tatínka. Helenka má pravdu. Když všichni povídají o svých tatíncích, tak já musím mlčet. Jednou jsem řekla: „Můj tatínek si zaslouží oheň pekelný, protože opustil maminku.“ Děti se smály, ale soudružka učitelka řekla, že mluvím ošklivě. Babička říkala, že je ošklivé, když někdo lže. A já jsem říkala pravdu. Pepík říkal, že kdybych měla tatínka, tak by mi všechno vysvětlil. Že jemu tatínek taky všechno vysvětlí.

Když si hrajeme, tak si hrajeme na maminku a na tatínka. Nikdy ne jenom na maminku. Hraju si na maminku a tatínka ráda. Pepík dělá tatínka a je takový tatínek, který se umí starat o malé holčičky. Vezmu si Pepíkova medvídka a chovám ho jako miminko. Ukazuju Pepíkovi, jak je miminko krásné. Kočárek ale Pepík vozit nechce. Kočárky vozí maminky. Já vozím kočárek a Pepík řídí auto. Za chvíli to Pepíka nebaví. Budeme si hrát na bouračku. Já budu doktorka a zachráním medvídka. Je to moc napínavé a navíc legrace.

Nejvíc si ale hrajeme na bunkr. V bunkru se dá hrát všechno. Na vojáky i na tatínka a maminku. Postavíme si bunkr na dvoře ze starého harampádí a paní Vopatová haleká, kdo to bude uklízet. V bunkru na nás nikdo nevidí. Hrajeme si na manžele, ale Helenka říkala, že opravdoví manželé musí mít svatbu. Helenka s Kájou se mají rádi. Helenka si chce Káju vzít za manžela, a tak jim teda děláme svatbu. Prstýnky uděláme s Helenkou z trávy, která roste v rohu dvorku. Paní Vopatová ji ještě nestihla utrhnout. Pořád uklízí. Potom uděláme zase svatbu mně a Pepíkovi. Líbí se mi to, ale trochu se stydím. Nechci dát Pepíkovi pusu. Helenka říkala, že musím, to prý na svatbě dělají všichni. Nakonec mi musí dát Pepík pusu na tvář. Pak jedeme všichni do Afriky. Kája nám říká, co všechno vidíme, on to ví, protože mu to už vyprávěl tatínek. Kája už se těší na prázdniny, až pojede do Afriky.

Ptala jsem se babičky, jak se pozná, že z kluka vyroste tatínek, co se stará o malé holčičky. Babička říkala, že se to nepozná. Ale já myslím, že Pepík bude hodný tatínek. Říkal, že budeme mít děcko. Bude se o něj starat, jenom nebude vozit kočárek. Ale koupí děcku cukrovou vatu, stejně jako jí koupil mně, když jsme byli na školním výletě. Byli jsme na Konopišti. Tam se mi líbilo. Chtěla bych být princezna a bydlet na takovém zámku. Mít krásné šaty a dlouhé vlasy až do pasu. Na hlavě korunku a střevíčky jako Popelka.

Na princeznu si hraju s babičkou. Babička mi dovolí, abych si oblékla maminčiny šaty. Maminka to nevidí ráda, ale nakonec se vždycky rozesměje, když jí s babičkou ukazujeme pukrlata a otočky. Babička hezky tancuje. Už mě naučila jeden tanec, říká se mu valčík a je to tanec, co tančí princezny. Když spolu tancujeme, babička za chvíli dýchá jako lokomotiva. A tak mi jen tleská, říká se „do taktu“ a já tančím sama. Někdy jí také ukazuju, co se učím v lidušce. Držení těla, výkopy a roznožku. Piruetu ještě neumím, točí se mi z ní hlava.

Jednou jsem při takovém výkopu vrazila do stolu a vyvrkla si nohu. Musela jsem ji mít zavázanou a maminka se za to na babičku zlobila, že zameškám ve škole. Babička se potom o mě musela starat. Chodila mi do školy pro úkoly, učila se se mnou a nosila mě na záchod. Už mě to ani nebolelo, ale babička mě chtěla pořád nosit. Dělala mi koníčka a já jsem jí poháněla jako kočí: „Vyjé, vyjé.“ A když jsem chtěla zastavit, tak stačilo jen zakřičet „prrr.“ To jsem si musela pamatovat, protože jinak by to dopadlo jako s tím zaklínadlem v pohádce Hrnečku, vař. Kdybych zapomněla zaklínadlo, tak by mě babička musela pořád nosit. Jednou jsem to vyzkoušela a babička mě nosila tak dlouho, až funěla a prosila o vysvobození. Tak jsem řekla „prrr“ a babička mě pustila na zem a smála se. „Děvče, ty mě jednou zničíš!“ Babička mě ráda tak zlobí, ale já vím, že to nemyslí vážně. Vysvětlila mi to. Babička mi vysvětlí všechno, co Pepíkovi vysvětlí tatínek.

Maminka říká, že místo jednoho dítěte má dvě – mě a babičku. Musí se o nás obě starat. Jednou dostala babička od maminky vynadáno, že se zapovídala s nějakou paní v obchodě a docela na mě zapomněla. Já se neztratila, v obchodě se vyznám, jenomže jsem si sedla na takové topení, kde jsem na babičku čekala. A to topení udělalo na sukni díru. Neměla jsem tu sukni ráda, byla mi kousavá, ale maminka se zlobila. Musí prý babičce pořád říkat, co má nebo nemá dělat. A mně že taky musí říkat, co mám nebo nemám dělat. Nechci nosit punčocháče, ale maminka mě nutí, abych je nosila. Nemám je ráda. Škrábou a vadí mi mezi nohama. A taky se mi tahají z nohou dolů. Babička říkala, že bych potřebovala kšandy jako kluk. Kluci to maj lepší. Můžou nosit pořád kalhoty. A taky se můžou ušpinit. Když se kluk ušpiní, tak se nikdo nediví. Pepík s Kájou jsou vždycky nejvíc špinaví, když hrajou fotbal. Paní Vopatová říká, že jsou to uličníci, protože nemá ráda špínu. Paní Vopatová nosí ráda punčocháče. Maminka taky. Maminka říkala, že punčocháče musí nosit každá baletka a taky každá pionýrka, protože se to tak hodí ke kroji. Baletky mají krásné bílé sukýnky, ale pionýrský kroj se mi líbí ještě víc. Ale zatím ho nesmím nosit, protože jsem teprve jiskřička. Musím počkat, až budu pionýrka.

Mám trochu strach, abych ten kroj dostala. Protože když naše třída skládala slib na jiskřičky, tak jsem byla zrovna nemocná. Nevím, jestli dostanu pionýrský kroj, když nejsem ani jiskřička. To je vážná věc. To je jako když se nedá pusa na svatbě, říkala Helenka. Ale babička zase říkala, že si z toho nemám dělat hlavu. Nevím, jak se dělá hlava a tak nevím, co dělám špatně. Ale babička mi povídala pohádku o skřítkovi, který chtěl kamarádit s lesními vílami a víly mu pověděly, že s ním kamarádit nemůžou, protože se nenaučil vílí zaklínadlo. Ale skřítek si zaklínadlo nemohl zapamatovat. Jednou se jedna víla ztratila v lese a skřítek jí pomohl najít cestu zpátky. Když víly poznaly, že je skřítek hodný, tak s ním začaly kamarádit. Babička říkala, že já jsem jako ten skřítek a že nezáleží na tom, že jsem nemohla říci zaklínadlo, ale že jsem hodná.

Maminka říkala, že je to moc hezká pohádka. A to už musí být pravda, když to maminka říká. Protože maminka pohádky neposlouchá. Ani nečte. Maminka si raději čte svoje knížky pro dospělé. Nebo zašívá. Nebo uklízí. A také vaří. Babička vařit neumí. Babička byla bohatá a na vaření měli doma služku. Teď už je babička chudá. Za války o všechno přišla, i o dědečka. Když o dědečkovi mluví, má podivné oči. Maminka má pravdu. Babička se neumí o sebe postarat a já taky ne. Musíme mít maminku. Ale kdybychom měly i tatínka, tak by to bylo ještě lepší. Maminka by měla míň práce. A já bych o něm mohla povídat ve škole. A ani bych se nevytahovala jako Pepík, i kdyby byl tatínek hrdina.

„Babi, když dědeček umřel ve válce, byl taky hrdina a dostal vyznamenání?“

„Kdepak, děvenko, nedostal, umřel vlastně až po válce. Ale zasloužil by si ho, protože byl velmi statečný. Byl za války v takovém ošklivém táboře a Němci se ho tam dost natrápili, víš? Byl hodně nemocný.“

Škoda. Tatínek se neuměl starat o holčičky a dědeček nebyl válečný hrdina. A strejda Alois k nám nejezdí. My k němu taky jezdíme málo. Moc se mi u něj líbí. Má zahradu, dva psy, kočku, kozu, husy, slepice a králíky. Mám ráda zvířátka, ale ve městě být nesmí. Bylo by jim tam smutno. Ráda bych měla aspoň pejska nebo kočičku, pejskové i kočičky bydlí i ve městě. Ale maminka říká, že u strejdy Aloise mi to stačí. Nestačí, ale nechci se s maminkou hádat.

S babičkou se ke strejdovi pojedeme podívat o prázdninách. Ale jenom na jedno přespání. Pohraju si s malýma králíčkama a druhý den už zase jedeme zpátky. Babička říká, že strejda Alois má moc práce a nemůže se o nás starat. Škoda. Celé prázdniny budu v Praze. Ale budeme si hrát s Pepíkem na dvorku na tatínka a maminku, nebo budeme s Helenkou skákat přes švihadlo. Když bude pršet, babička mi bude povídat pohádky. A když bude hezky, tak možná půjdeme i na plovárnu. I tak se na to moc těším!

Pepa

V září jsem přestoupil do jazykové třídy. Nyní chodím do 5.B Základní devítileté školy V úžlabině v Praze 10. Pořád chodím do stejné školy, ale hodně věcí už se změnilo. Ještě ve čtvrté třídě jsme měli svoji učebnu, do které za námi chodili učitelé. Od letošního roku už si musíme zvykat, že o přestávce mezi vyučovacími hodinami se budeme stěhovat vždycky do jiné třídy. Jazyková třída jsme proto, protože máme povinnou němčinu. Známka z němčiny bude na vysvědčení normálně na první straně jako z ostatních předmětů. Němčina mě moc nebaví, ale táta chtěl, abych na ni šel. Říkal, že jednou se mi může hodit. Na konci školního roku bychom měli jet na třídenní výlet do Drážďan ve východním Německu, tak tam by se mi ta němčina mohla hodit. Mohl bych si něco koupit německy a rozuměl bych, co mi říkají. Jinak asi víc se mi bude hodit ruština, kterou se učíme už od čtvrté třídy. Soudružka učitelka Jonášová nám říkala, že rusky mluví celá šestina obyvatel zeměkoule a že tento jazyk má velkou budoucnost. Ruština mě baví, protože je dost podobná češtině. Čeština mě moc nebaví, protože neumím moc vyjmenovaná slova. A taky se mi líbí, že má ruština úplně jiná písmena. Je to jako tajné písmo. Když s Kájou nechceme, aby někdo slyšel, na čem se domlouváme, tak mluvíme rusky. Nejvíc mě baví zeměpis, protože už se nemůžu dočkat, až pojedeme barkasem do Afriky. Ale zatím probíráme jenom Jižní Ameriku a nevím, jestli by barkas dojel tak daleko.

Horší je, že už nechodím do jedné třídy s Maruškou Veselou a ani s Kájou Bursíkem. Hrajeme si spolu na dvoře po vyučování, ale ve škole už se nemůžeme kamarádit, protože oni chodí do 5.C, a to je o patro níž než naše 5.B. Tak spolu chodíme ráno do školy a někdy spolu kamarádíme ve školní jídelně, ale ne když má službu soudruh učitel Mašek. To musíme stát všichni v řadě a být zticha. Helena Kačerová chodí pořád do stejné třídy jako já.

Nejradši mám, když se odpoledne jde do klubovny. Naše pionýrská vedoucí se jmenuje Zdeňka Ptáčková, bydlí ve vedlejším vchodě a chodí do deváté třídy. Na konci školního roku už vyjde a půjde na střední všeobecně vzdělávací školu. Nevím co se tam bude učit, ale táta říkal, že Zdeňka půjde na gymnázium. Musím se jí na schůzce zeptat, na jakou školu vlastně doopravdy půjde.

Na dvoře máme dvakrát týdně tréninky v kopané. Pan Salač nám pořád slibuje dresy, ale táta mi říkal, abych mu moc nevěřil. Běháme na čas, skáčeme přes kládu a potom hrajeme kopanou s koženým míčem. Hraju kopanou rád, protože umím dobře bránit. Chytat moc neumím, protože se bojím chytat míč na břicho, abych si nevyrazil dech. Jednou jsem si vyrazil dech a už bych si ho radši nikdy vyrazit nechtěl. Táta mi koupil gumové kopačky, i když stály 45 korun. Chodím v nich do školy, aby ostatní kluci věděli, že trénuju kopanou. Útočníkem být nechci, protože se bojím dělat hlavičky. Jednou jsem při tréninku dostal přihrávku na hlavičku a dostal jsem do hlavy vázáním a ještě týden jsem měl na čele modřinu.

Jednou mě chytili velký kluci z vedlejšího dvora a nechtěli mě pustit. Posmívali se mi, že to má moje máma ráda a já jsem se jich ptal, co má moje máma ráda. Moje máma má ráda kafe a rakvičky se šlehačkou. Když jsem jim řekl, co má moje máma ráda, tak se mi smáli a ptali se mě, kolik mám bráchů a kroutili mi ruku. Potom se objevili bráchové Jarda a Franta a velký kluci mě pustili a utíkali. Jarda jednoho trefil do nohy šutrákem a volal na něj, ať se stará o sebe. A taky mu nadával „ty vole“.

Nedávno jsme byli celá škola na výchovném koncertě v Obecním domě. Soudružka učitelka si oblékla slavnostní šaty a my jsme se taky měli slavnostně obléci. Máma mi oblékla vyžehlenou bílou košili, která mi byla velká, ale to se pod svetrem ztratí. Pak mi dala ty černé kalhoty, co nosím nerad, protože se v nich nesmím zválet. A taky mi učesala pěšinku. Soudružka nám vyprávěla v tramvaji o hudbě sovětských mistrů, ze které bude koncert. Hudba sovětských mistrů se mi moc nelíbila, protože byla moc nahlas, jako kdyby hrálo ve třídě deset trumpet. Taky se mi nelíbila, protože nikdo nezpíval. Písnička je hezčí, když někdo zpívá. Jinak to není písnička. Ale soudružka učitelka byla nadšená a tak jsme nakonec taky hodně tleskali, aby byla ještě víc nadšená. V tramvaji zpátky jsme si povídali s Kájou, s Helenou a s Maruškou a uradili jsme se, že odpoledne půjdeme kouřit k lokomotivě.

Lokomotiva je moje a Káji tajemství. Děvčata o ní ještě nic neví. Nejdříve jsme museli ve stánku PNS zakoupit cigarety. Sirky jsem vzal doma, protože máme plynový sporák. Sirky jsou vlastně zápalky, jako je hasič požárník. Měli jsme dohromady osm korun. Kája říkal, že globusky stojí čtyři koruny. Já jsem cigarety kupovat nemohl, protože mám zrzavé vlasy a každý mě pozná. Kája šel koupit globusky a přinesl ještě Ohníček, protože mu zbylo. V Ohníčku vychází kreslený seriál a postavičky tam v okénkách mluví psaním v bublinách.

Pak jsme došli pro holky a šli jsme k lokomotivě. Lokomotiva už je rozbitá a je nám divné, jak se na pole za továrnou dostala, když tam nikde nevedou koleje. Ale má velký komín, kabinu a schůdky nahoru. Sklíčka u přístrojů jednou rozbili velký kluci. Nikdo v lokomotivě nebyl, tak jsme holkám pomohli do kabiny. Z kabiny je hezký výhled na pole. Rozbalili jsme globusky a já a Kája jsme si zapálili cigarety. Kouř mě štípal do očí, ale kouřil jsem, protože Kája taky kouřil. Kája řekl, že mu globusky nechutnají, protože jeho tatínek kouří klejky. U nás doma nikdo nekouří, tak nevím jak mají globusky chutnat. A taky je mi divný, proč by měly globusky chutnat, když je nejíme, ale kouříme. Příště ale určitě musíme koupit klejky. Pak jsme jako jeli do Afriky vlakem na lokomotivě. Kája se držel za ruku s Helenou, jako že jsou manželé. Chytil jsem Marušku taky za ruku, jako že jsme taky manželé, ale Maruška dala ruku pryč a řekla, že už musí domů. Myslím že se jenom styděla a nemusela ještě domů. Tak jsme šli všichni domů.

Můj spolužák Jirka Šmíd má dvě starší sestry. Když jsme spolu šli na trénink kopané, tak mi říkal, že našel doma starou knížku, která je z doby dávno před válkou s Němcema a píše se v ní o tom, jak se rodí děti. Říkal něco o mušličkách a lasturkách, ale já jsem jenom přikyvoval, protože jsem nevěděl, o čem mluví. Pak mi říkal, že aby měli lidi miminko, tak spolu musí spát. To mi je jasný, nás je pět kluků a protože máme byt tři plus jedna, tak my jsme v dětském pokoji a babička v kuchyni na gauči. Máma s tátou spí sami spolu v ložnici. Jirka říkal, že tu knihu přinese, ale že to je tajemství. Domluvím se asi s Kájou, že když Jirka přinese tajemství, tak ho na oplátku vezmeme do lokomotivy. Lokomotiva je zase naše tajemství. Až budeme velký, budu taky spát s Maruškou, abychom měli děti. Musíme spolu spát nejmíň dvakrát, protože Maruška říkala, že jedináček to má těžký. Maruška to musí vědět, protože je taky jedináček. Já nevím, jestli bych chtěl být jedináček. Kája je taky jedináček. Má v pokojíčku hodně hraček, nové oblečení a každou neděli mají po obědě polárkový dort. Ale zase kdyby ho chytli velký kluci a kroutili mu ruku, tak mu nikdo nepomůže.

O pololetních prázdninách jsme byli u tety v Borku. Jeli jsme vlakem, protože táta v zimě nechce ničit auto. Máme trabanta v garáži na špalkách. Táta vymontuje baterku a dá ji na chodbu pod věšák, aby v garáži nezmrzla. Ve vlaku mi vlétla jiskra do oka. Táta mi dal facku, protože mi už v Bráníku říkal, abych se nevykláněl z okna, aby mi tam nevlétla jiskra. Tak jsem se naklonil z okna až v tunelu, aby mě táta neviděl, a když vyjel vlak z tunelu, tak jsem měl jiskru v oku. U tety jsme jedli bábovku a dostali jsme na cestu košík vajec. Taky teta zabila králíka a kůži dala sušit do kůlny. Když je kůží hodně, nosíme je do Sběrných surovin, tam nám za ně dají dvě koruny, když je pěkná zimní. Máma zase nadávala, že nám teta králíka nasekala na kousky. Říkala, že zase klepla nějakýho chcíplýho a abychom to nepoznali, tak ho rozmašíruje. Cestou zpátky jsem to měl horší, neboť jsem nesl plnou tašku jablek ze sklepa od tety. Vždycky když jedeme za tetou, tak s tátou ve sklepě otevřeme bedny s jablky a přebíráme je. Shnilá vyhazujeme do potoka, nahnilá vezeme domů a ostatní zavřeme zpátky do bedny na příště.

Ve středu jsme byli v klubovně na pionýrské schůzce. Zdeňka nás poslala do papírnictví pro špendlíky na nástěnku. Dostali jsme desetikorunu a šli jsme s Maruškou po hlavní. Do papírnictví je to zadem blíž, tak jsme na Solidaritě šli přes dvůr. V průchodu mě Maruška najednou chytila za ruku a řekla, abych se zastavil. Zastavil jsem se a ona na mě chvíli divně koukala a pořád mi držela ruku. Pak se mě zeptala, jestli bych s ní nešel do kina Mír na Sněhurku. Řekl jsem jí, že bych šel, ale že nevím, jestli mi dá táta peníze na lístek. Maruška se zeptala, jestli jsme pořád ještě jako manželé, i když mi tenkrát na lokomotivě nechtěla dát pusu. Vzpomněl jsem si, jak jsem Kájovi záviděl, že dostal pusu od Helenky a já od Marušky ne. Řekl jsem, že teda asi manželé nejsme, aby věděla. Jenže ona mi najednou dala pusu na tvář a já jsem zčervenal. Dívala se na mě zblízka a pak řekla, že to nevadí, když rudnu, a začala si zpívat „den je krásný s tebou“.

Ještě jsem nikdy od holky pusu nedostal. Teda dostal, ale to bylo ve školce a to se nepočítá, to jsem byl ještě malý. A taky to byla pusa od velký holky, když pro mě přišel brácha Jarda a vedl mě domů. Přišel s kamarádkou a ta se smála a dala mi pusu. Brácha se za mě styděl a musel jsem jít pět kroků za ním, aby se mu jiný holky nesmály. Šel jsem v kalhotech od pyžama, protože jsem si manšestráky ve školce pokakal. Byl jsem ještě malý. Nevím, proč jsem měl jít pět kroků za bráchou,

protože nás stejně všichni znají, že jsme bráchové. V okolí nás taky všichni znají, protože nás je pět

kluků. A to nikdo jiný nemá.

Maruška

Tak už je ze mě slečna. Maminka mi k narozeninám koupila krásnou sukni s kytkama, takovýma oranžovýma, a když jsem se do ní oblíkla, babičce údivem vypadly zuby. To je takový trik, babička to dělá schválně, když mě chce rozesmát. Potom mi s maminkou obě poroučely: „otoč se sem“ a „otoč se takhle“ a „zvedni ruce“ a „ohni se“, až jsem to nevydržela a řekla jsem, co pořád mají, že to je horší jak na hodině baletu a že už nic dělat nebudu. A babička řekla: „Když tobě to tak sluší, děvenko, my si tě prohlížíme, protože se těšíme tomu, jak jsi vyrostla.“ No, a maminka přikyvovala a pak řekla tu větu: „Tak už je z tebe slečna.“

Honem jsem utíkala k zrcadlu, abych to taky viděla. A opravdu! V té sukni jsem vypadala jako slečna, vlastně jako maminka na jedné staré fotce. Jsem mamince hodně podobná, mám černé vlasy jako ona a také tmavé oči. Babička říká, že to máme po židovských předcích z dědečkovy strany, že všichni v jejich rodině byli takoví jako my dvě. Ale babička měla také hnědé vlasy, když byla mladá, jen teď už je má bílé, protože je stará. Zálibně jsem se prohlížela v zrcadle, stoupla si na špičky a udělala krásnou piruetu a z ní rovnou holubičku, pěkně pomalu a ladně, allargando. Ukláněla jsem se před zrcadlem a jenom litovala, že je naše zrcadlo tak malé, protože jsem se neviděla až úplně dolů.

Od babičky jsem dostala panenku. „Jůůů! I s vlasama!“ vyjekla jsem, když jsem ji uviděla. Všechny holky ve třídě by si takovou přály. Konečně jsem měla něco, co ostatní ne. Ony mají zase tatínka!

Sukni i panenku jsem vzala druhý den do školy. Holkám se oba moje dárky moc líbily, panenku chtěla každá učesat a v sukni jsem se musela taky tak otáčet jako včera doma. Kluci tohle nechápou. Posmívali se nám a říkali, že jsme pitomý nány. Jenomže to kluci jsou pitomí, pořád se vytahujou a perou se spolu a taky mluví sprostě. Říkáme klukům příjmením, protože Hela říkala, že když spolu rodiče nemluví, taky si říkají příjmením. Jenom Kájovi s Pepíkem říkáme normálně. To jsou kamarádi a nejsou vůbec nafoukaní. Dokonce nám s Helenkou ukázali i svoje tajemství – starou lokomotivu. Je ještě lepší než bunkr z harampádí na dvorku. Nikdo cizí sem nepřijde. Jenom škoda, že i Kája s Pepíkem, jako ostatní kluci, někdy zlobí. Koupili si do lokomotivy cigarety a kouřili. Fuj! To bych nikdy neudělala. Když někdo kouří, tak potom smrdí. Nikdy bych nechtěla smrdět. Pan Vopata když kouří, tak musí chodit ven na dvorek, protože paní Vopatová taky nemá ráda smrad. Když kluci dokouřili, tak jsme si hráli na cestu do Afriky. Kája už tam byl, takže se přece jenom trochu vytahoval a říkal nám všem, co máme dělat. Taky se drželi s Helenkou za ruce, ale já jsem nechtěla, aby mě Pepík držel. Protože smrděl od kouře. Až budu chodit s nějakým klukem, tak určitě nesmí kouřit.

Zdeňka z pionýra nám vždycky říká, co bychom měli správně dělat a co ne. Říkala, že bychom měli pomáhat starším a slabším a taky říkala, že kouření není správné. Když to říkala, tak jsem se dívala na Pepíka, ale on koukal do země. Určitě měl černé svědomí. Myslím, že Zdeňka je nejlepší ze všech pionýrských vedoucích na škole. Vymýšlí hodně her a je s ní legrace. Hodně nám pomáhá se sběrem a chodí s námi na bukvice. Školní soutěž ve sběru bukvic jsme sice nevyhráli, ale byli jsme pátí. Zdeňka nám taky pomáhala s přáním na MDŽ. Já to měla nejtěžší, protože jsem musela všechno udělat dvakrát, pro maminku a pro babičku. Byla jsem ale radši, než kdybychom měli něco vyrábět pro tatínky, to bych musela jenom sedět a koukat z okna.

Nejvíc mě ale baví, když nám Zdeňka dává bojové úkoly. Jednou jsme museli oběhnout celou ulici a vypsat všechna jména na zvoncích. Kdo to měl první, vyhrál. Další hra byla, že jsme počítali auta, ale to mě bavilo jen chvilku. Lepší bylo, když jsme si hráli na novináře a museli jsme na ulici zastavovat lidi a ptát se jich, jestli se těší na první máj. Potom jsme z toho napsali článek a Zdeňka ho poslala do novin. Článek v novinách vyšel, ale ne celý, jenom kousek. Bylo tam napsáno, že pionýři z pátého ročníku Základní devítileté školy V úžlabině v Praze 10 přivolávají jaro. Článek jsme vystřihli a připíchli na nástěnku.

Máme v klubovně nástěnku, kterou si sami zdobíme. Je hezčí než naše nástěnka ve třídě. Zdeňka nás s Pepíkem poslala pro špendlíky. Měla jsem hroznou radost z toho článku a taky jsem si říkala, že už jsem opravdu slečna, když už chodím do páté třídy a ještě o mně vyšel článek v novinách. A tak jsem si říkala, že už je asi nejvyšší čas, abych měla kluka. Zdeňka už kluka má. Viděla jsem je jednou na Petříně, když jsme tam byly s babičkou, drželi se za ruce a byl to Venca Navrátil ze stejné třídy jako Zdeňka. Zeptala jsem se Pepíka, jestli by šel se mnou do kina. Protože na rande se chodí do kina, to ví každé mimino. A Pepík řekl, že by šel, ale že neví, jestli mu dá táta na lístek. Pepík má hodného tátu, takže jsem věděla, že určitě půjde. Z radosti jsem mu dala pusu. Byl to takový krásný den!

Pak ale přišlo něco horšího. Průšvih. Myslely jsme to s Helenkou dobře a taky jsme se řídily tím, co nám radila Zdeňka. Že máme vždy pomáhat slabším. To bylo tak. V sobotu jsem byla s babičkou na hřbitově, chodíme tam na dědečkův hrob. A když tam tak babička vytrhávala na cestičce plevel a do vázy dávala květiny, tak jsem si všimla, že jiné hroby nejsou tak upravené jako ten dědečkův. Zeptala jsem se babičky, čí jsou to hroby a ona odpověděla, že jsou to německé hroby, ale protože Němci už se odstěhovali, tak nemá, kdo by hroby upravoval.

„To jsou ti, co ublížili dědovi?“ zajímalo mne.

„Ale kdepak. To byli jiní. Kromě toho mrtví neubližují, děvče zlatý, jenom živí, to si pamatuj.“

Druhý den jsem to teda všechno povídala Helence a protože nám oběma bylo těch německých hrobů líto, tak jsme vzaly motyčky a šly jsme je upravit. Kluky jsme chtěly vzít s sebou, ale kluci hráli zrovna na hřišti kopanou. Tak jsme šly samy.

Nejdřív jsme ty hroby očistily a pak jsme ještě spravedlivě rozdělily květiny. Tak, aby na všech hrobech byly alespoň nějaké. Ještě jsme to neměly hotové, protože na hřbitově je hodně moc hrobů, když šla okolo soudružka učitelka Jonášová, naše učitelka ruštiny. Myslela jsem si, že nejhorší učitel na škole je soudruh učitel Mašek, ale teď už vím, že Jonášová je mnohem horší. Zachovala se jako zrádkyně. Neřekla nám nic, ale druhý den žalovala našim třídním.

Maminka musela do školy. Brečela jsem a maminka taky. Babička mě poslala do postele, i když ještě bylo málo hodin. Ležela jsem v posteli a vůbec se mi nechtělo spát, ale bála jsem se vylézt ven. Přes dveře jsem slyšela, jak si babička s maminkou povídá. Chvíli jsem se snažila je poslouchat, ale nerozuměla jsem. Pak jsem konečně přestala brečet a babička mi přišla dát pusu na dobrou noc. Ptala jsem se jí, jestli se na mě maminka ještě zlobí. Ale babička řekla, že ne, že maminka to chápe, jen se bojí zlých lidí. Maminka prý měla těžký život a někteří lidé jí hodně ublížili, protože o ní říkali ošklivé věci. Maminky bez tatínků to mají hodně těžké. Teď se maminka bojí, že jí budou chtít ublížit znovu. Anebo mně. Proto má také maminka občas špatnou náladu a neusmívá se.

Zeptala jsem se babičky, jestli měla ona hezký život, když se pořád usmívá. A babička mi řekla, že ano a že já určitě taky budu mít hezký život, jen si nesmím se vším dělat hlavu. Naštěstí už jsem slečna, tak už vím, co to znamená. To znamená, že si nemám dělat starosti. Řekla jsem babičce, že ji mám ráda a ať vyřídí mamince, že ji mám taky ráda. Potom babička vyhodila zuby, až jsem se začala smát. A pak jsme se na maminku domluvily, že ji budeme častěji rozveselovat a donutíme ji, aby s námi někdy tancovala valčík. Už ho umím úplně krásně a ladně, vůbec se nezaškobrtnu.

Stejně bych ráda věděla, co to je za zlý lidi a proč mamince tolik ublížili. Ale asi to jsou takoví lidi jako soudružka učitelka Jonášová nebo jako kluci, kteří se mně posmívali, když jsem ve škole ukazovala novou sukni. Maminka si taky ze všeho dělá hlavu. Možná že mamince ublížil tatínek, když ji opustil. I mně ublížil, protože se mnou nebyl, když jsem ho potřebovala. A bylo to mockrát. Třeba na podzim. Měli jsme do školy přinést vyrobeného papírového draka. Chtěli jsme je pouštět po škole na pionýru, ale za úkol nám to dal náš třídní. Všem udělal draka táta. Jenomže maminka ani babička draka neumí. Koupily jsme kvůli tomu časopis ABC, abychom se podívaly, jak se takový drak dělá. Nakonec jsme ho vyrobily, ale lítal špatně a taky se roztrhl. Děti, kterým vyráběl draka táta, drak vydržel. Protože stavět draka umí tátové líp. Byla jsem na tátu naštvaná a přísahala jsem, že i kdyby za mnou přišel, že se s ním nebudu bavit.

O železné neděli odvezli naše harampádí ze dvorku. To zařídila paní Vopatová, i když to harampádí jí vůbec nepatřilo. Prý se na to už nemohla dívat. Takže už nemáme z čeho stavět bunkr, leda tak z dek, ale to není úplně ono. Ještě štěstí, že máme lokomotivu!

V květnu jsme jeli do školy v přírodě. Mám školy v přírodě ráda, protože se málo učíme a hodně chodíme ven. Trochu mi vadí, že tentokrát zameškám taneční vystoupení umělecké školy. A také už to není takové od té doby, co Helenka s Pepíkem chodí do jiné třídy, protože si nemůžeme venku spolu hrát. Ale holky ze třídy jsou fajn, spala jsem na pokoji s Aničkou Venclů a Barčou Koňovou. Její táta se nejmenuje Kůň, ale Koňa, abyste věděli. Já to taky nejdřív nevěděla, všimla jsem si toho ale, když psala Barča domů dopis. Jednou jsme o poledním klidu – nevím, proč musíme mít polední klid jako

malí prckové ve školce, je to otrava – hrály na schovku. Anička se schovala pod postel a akorát vešla

soudružka vychovatelka. Ta nám dala! A nejvíc Aničce. Anička má astma a nesmí se schovávat pod

postel, protože tam je prach. Začala ale sípat, až když začala soudružka vychovatelka nadávat. Pak

jsme musely hodně větrat a dávat kvůli Aničce mokré prostěradlo na topení, aby bylo v pokoji chladno

a vlhko a ona mohla dýchat.

Standa Pešek mi strčil pod dveře pokoje psaníčko. Napsal tam: Mám tě rát. Odpovjez! A pod to

namaloval srdíčko. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Bylo hezké, že mi Standa napsal, ale zase jsem

si nebyla moc jistá, jestli to myslel vážně a jestli mě jenom tak nezkouší. Standa mě totiž ze všech

kluků ve třídě nejvíc zlobí. Když jsme byli na výletě, ukradl mi čepici a nechtěl mi ji vrátit. A tady ve

škole v přírodě zase na mě zkoušel, jestli vydržím, když mě šlehne kopřivou. Vydržela jsem to a ještě

jsem mu říkala, že mě to nevadí. Myslela jsem, že potom přestane, ale on šlehal dál. Ještě večer jsem

měla pupínky po obou rukách. Tak nevím, jestli mě může mít Standa opravdu rád, když mi ubližuje.

Potřebovala bych se poradit s Helenkou, co bych měla napsat. Jenomže když Helenka tu se mnou není,

tak nakonec jsem dopis ukázala Barče. Barča mi taky poradila. Řekla: „Co se škádlívá, to se rádo

mívá“. Ale stejně Standovi nemůžu napsat to, co on mě, když chodím s Pepíkem. Byli jsme spolu

třikrát v kině. Sami. To už je chození. Asi Standovi napíšu, že když mě má rád, tak aby mi neubližoval.

Pepa

Ve čtyři ráno jsem se vzbudil. Hodně brzo na to, že byly ještě prázdniny a že jsme je trávili u tety v Borku. Vlastně mě vzbudil táta. Venku ještě tma, táta se oblékal, zapínal si třesoucíma se rukama košili a povídá: „Je válka.“

Z rádia se ozývaly zprávy o tom, jak okupační jednotky postupují dál a dál. Za oknem byla tma a klid. A já, táta a mladší bratr Pavel jsme šli do obchodu pro zásoby. Otevírali až v osm, ale už ve čtvrt na pět jsme stáli ve frontě pěkně daleko. Před námi skoro celá naše část Borku, kdo to nestihl před námi, dorazil za chvíli po nás. Naštěstí pan vedoucí přijel už kolem šesté, takže když dorazili pekaři s chlebem, začal ho rovnou z vozu prodávat čekajícím. Okamžitě byl stanoven příděl jednoho bochníku na rodinu. Táta poslal mě a brášku do fronty za námi, abychom dostali chlebů víc. Vedoucí se i přes vážnost celé situace usmál a povídá: „Pane Škvor, to nemusíte. Všichni víme, že je vás hodně. Zůstaňte spolu, ať se kluci nebojí.“

Najednou se zpod viaduktu vyřítilo asi pět nebo šest plně obsazených vojenských aut. Na helmách měli bílé hvězdy, na anténě radiostanice jednoho z džípů vlála pruhovaná vlajka se spoustou hvězdiček.

„A sakra, vždyť říkali v rádiu, že nás okupujou Rusáci... a voni Amíci... já se z toho poseru,“ ulevil si táta. Nejspíš nevěděl, jestli se má bát, nebo oslavovat. O téhle chvíli už dávno snil, ale že to přijde takovýmhle způsobem... Takhle překvapeného jsem ho ještě v životě neviděl.

Urostlý, opálený seržant s vyhrnutými rukávy a beze zbraně seskočil bezstarostně z vozu a pomalým krokem se přikolébal až k začátku fronty vyplašených venkovanů. Zeširoka se usmál: „Máte ještě něco k jídlu? Už jsme ujeli třicet kiláků a všude naprosto vymetený krámy.“

Tátovi prý sice bylo hned podezřelé, že americký voják okupační armády v srdci východní Evropy místo v mílích udává vzdálenosti v kilometrech, ale jaksi mu uniklo, že ještě k tomu mluví česky. Co česky, pražsky. Perfektně pražsky.

„Vy jste emigrant z Československa?“ nevydržel otec, když si uvědomil, co původně přehlédl.

„Dejte pokoj, já jsem z Karlína, vod Vltavy. My natáčíme v Davli, kousek vocuď, film, válečnej, Most u Remagenu, v americký produkci,“ dostalo se nám všem vysvětlení. Za odvahu dostali hoši také několik chlebů a pár konzerv, ale i oni museli nejdříve pěkně na konec do fronty.

Svůj nástup do závěrečného ročníku základní devítileté školy jsem si vždycky představoval úplně jinak. Na konci prázdnin jsem se pokaždé modlil, aby poslední srpnové dny měly aspoň šedesát pět hodin. Tentokrát bylo všechno jinak, už jsem se nemohl dočkat prvního školního dne. Až si budeme vyprávět zážitky z poslední doby.

Spousta věcí se najednou změnila. Dokonce i soudružka učitelka Jonášová, která nám pravidelně horlivě vyprávěla o úspěších sovětských soudruhů v zemědělství, kosmonautice, těžkém průmyslu a vlastně i všude jinde, najednou byla úplně jiná. Zamlklá, ustaraná, dokonce mi připadala o hlavu menší než před prázdninami. Vzpomněl jsem si, jak nám ještě během posledního školního výletu říkala: „Žáci, jak já vám závidím. Já už se toho asi nedočkám, ale vy, vy určitě budete žít a pracovat již v komunismu...“

Taky můj otec, který během jara roku 1968 nevynechal v televizi jedinou přednášku reformního ekonoma Oty Šika, a jména jako Dubček, Smrkovský či Císař vyslovoval s posvátnou úctou, se najednou začal chovat úplně jinak. Jako by z něho spadly všechny zábrany, kterými byl až do této doby svázán. V našem domě bydleli vesměs samí vysocí důstojníci z ministerstva národní obrany a nebo vnitra. Až dosud je můj táta, taky zaměstnanec ministerstva, míjel buďto netečně nebo s mírnou opatrností. Nikdy se moc nezapojoval do hovorů na chodbě domu, natož aby někoho z nich navštěvoval. Ale teď jsem ho nepoznával. Stačila jenom malá narážka a už se něco semlelo.

„Pane Škvor, ten plukovník Kukal, co bydlí nad vámi, jak má tu Rusku Zinočku za ženu, on je prej u chemickýho vojska velký zvíře, je to pravda?“ zeptala se jednou u poštovních schránek nic netušící svobodná matka z vedlejšího bytu.

„No to teda máte pravdu, velký zvíře... Kukal, to je vopravdu parádní svině!“ odpověděl mile můj otec, popřál jí hezkého dne a vyběhl na autobus. Svině, hajzl, kurva, parchant, práskač a všivák, to byla slova, která se najednou v našem bytě začala ozývat stále častěji.

Jednou jsem se zeptal táty, kde vlastně pracuje Kájův otec. Věděl jsem, že často bývá několik měsíců služebně pryč, a taky to, že bydlí v našem bloku, ho nějakým způsobem musí spojovat s armádou nebo bezpečností. Na ten pohled, který na mě táta upřel, se nedá zapomenout: „No, velkej už seš dost, takže ti nebudu nic nalhávat. A teď už je to vlastně všechno jedno. Kája je tvůj kamarád, ale jeho fotr... kluk za nic nemůže, ale proč myslíš, že jsou tak často na cestách? Proč se Kája vytahuje, že byli půl roku v Africe, a tys byl nejdál u tety v Bratislavě? Hochu, když nejsi svině, tak ten život stojí pěkně za hovno, to mi věř. Afrika... Ty si čteš o Africe ve Verneovkách, seš z toho tejden vykulenej, a Kája? Ten si v Káhiře chodil do anglický školy a doma jim uklízel sluha. Naše máma má ruce vytahaný až na zem, a milostpaní Bursíkový posluhoval negr. Aby se jí náhodou nevolámaly nalakovaný nehty, krávě jedný navoněný.“

Je pravda, že Karel občas nějakou dobu chyběl ve škole. Nějaké ty kratší Kájovy absence se sváděly na jeho chatrné zdraví a pobyt v ozdravovně. Nejdéle byl opravdu asi půl roku v Africe, ale nám říkal, že jeho tatínek pracuje v podniku zahraničního obchodu a prodává šicí stroje.

„Hovno šicí stroje. Samopaly, obrněný transportéry, tanky... Ale oficiálně... Blil bych, když ho vidím. A ty jeho vznešený kecy...“ Táta mávnul rukou a zavřel se na záchodě. Konec iluzí o otci mého největšího kamaráda tak byl symbolicky zarámován jediným mocným, hlasitým spláchnutím.

Ale i v této podivné době se děly úplně normální, obyčejné věci. Na podzim se deváté ročníky zúčastnily bramborové brigády v Rynárci u Pelhřimova. Každou příležitost, jak se ulít ze školy, jsme samozřejmě vítali. Úplně nejlepší na tom bylo, že jsme jeli všichni, včetně Heleny, Marušky a Karla. Za ubytovnu sloužila místní škola, zvlášť spali kluci a odděleně holky. Ale stejně nás neuhlídali. Povedlo se nám podnikout několik nočních výpadů do světa alkoholu a neorganizované zábavy bez pedagogického dozoru. Pár lahví jablečného vína nebo půllitrů piva a bylo zaděláno na průšvih. Ale štěstí stálo při nás.

Tři dny před odjezdem z brigády se nám čtyřem podařilo před půlnocí vysmeknout partě rozjařených spolužáků. Nechali jsme je cestou za spánkem do tělocvičny kousek poodejít a zřejmě náhodou nezamčený kabinet nám poskytl báječné útočiště. Karel, Helena, Maruška a já, stará dobrá parta. Chodba ztichla, přítmí v místnosti lehce prosvěcovala pouze pouliční lampa. Chvíli bylo ticho, které porušila až Helena. „Pojďte si něco zahrát, třeba vadí, nevadí.“

Karel byl okamžitě pro, Ma



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist