načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Protijed – Oliver Burkeman

Protijed

Elektronická kniha: Protijed
Autor: Oliver Burkeman

Dá se žít spokojeně i ve světě, který vůbec nemáme pod kontrolou? Protijed přináší originální přístup k osobnímu rozvoji - konečně pochopíte, že koncept štěstí je omyl. Co to ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 247
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Johana Eliášová
Skupina třídění: Vývojová psychologie. Individuální psychologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0594-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dá se žít spokojeně i ve světě, který vůbec nemáme pod kontrolou? Protijed přináší originální přístup k osobnímu rozvoji - konečně pochopíte, že koncept štěstí je omyl. Co to je štěstí? Oliveru Burkemanovi došlo, po letech strávených rozhovory s psychology, filozofy i buddhisty, že se všichni shodují v jednom: pořád se honíme za štěstím, a právě kvůli tomu se cítíme tak mizerně. Abychom byli opravdu šťastní, možná musíme být ochotní prožívat více negativních emocí nebo před nimi aspoň neutíkat. Negativní cesta ke štěstí jako protiváha k názoru, že být optimistický a pozitivní je jediný způsob, jak dojít ke štěstí.

Popis nakladatele

Dá se žít spokojeně i ve světě, který vůbec nemáme pod kontrolou? Protijed přináší originální přístup k osobnímu rozvoji - konečně pochopíte, že koncept štěstí je fatální omyl. Co to je štěstí? Oliveru Burkemanovi došlo, po letech strávených rozhovory s psychology, filozofy i buddhisty, že se všichni shodují v jednom: POŘÁD SE HONÍME ZA ŠTĚSTÍM, A PRÁVĚ KVŮLI TOMU SE CÍTÍME TAK MIZERNĚ. Abychom byli opravdu šťastní, možná musíme být ochotní prožívat více negativních emocí nebo před nimi aspoň neutíkat.

(štěstí pro ty, kteří nemohou vystát pozitivní myšlení)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Oliver Burkeman - další tituly autora:
Protijed -- Štěstí pro ty, kteří nemohou vystát pozitivní myšlení Protijed
 
K elektronické knize "Protijed" doporučujeme také:
 (e-book)
Zbraně vlivu -- Manipulativní techniky a jak se jim bránit Zbraně vlivu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Protijed

Štěstí pro ty, kteří nemohou vystát pozitivní myšlení

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Oliver Burkeman

Protijed – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Oliver Burkeman

Protijed

Štěstí pro ty, kteří nemohou vystát

pozitivní myšlení

BizBooks

Brno

2017


Protijed

Štěstí pro ty, kteří nemohou vystát pozitivní myšlení

Oliver Burkeman

Překlad: Johana Eliášová

Jazyková korektura: Vendula Kůrková

Obálka: Pavel Ševčík

Odpovědná redaktorka: Petra Kryštofová

Technický redaktor: Jiří Matoušek

Authorized translation from the English language edition The Antidote: Happiness

for People Who Can’t Stand Positive Thinking.

Original copyright: © 2012 by Oliver Burkeman.

Translation © Johana Eliášová, 2017

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-265-0594-5

ISBN e-knihy 978-80-265-0622-5 (1. zveřejnění, 2017)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:

www.bizbooks.cz

www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks

www.twitter.com/BizBooks_knihy

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2017 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 24 673.

© Albatros Media a. s., 2017. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či

jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


Obsah

1. O přílišné snaze být šťastný 9 2. Co by udělal Seneca? Umění stoické konfrontace toho

nejhoršího scénáře 33 3. Bouře před klidem: Buddhistický průvodce proti

pozitivnímu myšlení 61 4. Posedlost cílem: Když snaha o ovládnutí budoucnosti

nefunguje 85 5. Kdo je tam?: Jak překonat sám sebe 113 6. Pojistka: Skryté výhody nejistoty 137 7. Muzeum neúspěchu: Proč přijmout vlastní chyby 163 8. Memento mori: Smrt jako způsob života 193

Epilog: Negativní schopnost 219

Poděkování 227

Poznámky 229 Rodičům

„Odjakživa mě fascinuje zákon obrácené snahy. Někdy mu říkám

‚pravidlo opaku‘. Snažíte-li se zůstat na hladině, potápíte se, ale když

se chcete potopit, jste nadnášeni. ... Nejistota je výsledkem snahy

mít jistotu, ... spása a  duševní zdraví naopak spočívá v  radikálním

poznání, že nám není záchrany.“

–Alan Watts, The Wisdom of Insecurity

(Moudrost nejistoty – pozn. překl.)

„Chtěl jsem si koupit knížku Síla pozitivního myšlení, ale pak jsem si

řekl, k čemu by mi to sakra bylo?“

–Ronnie Shakes, americký komik

O přílišné snaze být šťastný

„Zkuste si dát za úkol nemyslet na lední medvědy a uvidíte, že

ty zatracené bestie vám přijdou na mysl co chvíli.“

–Fjodor Michajlovič Dostojevskij,

Zimní zápisky o letních dojmech

Muži, který se mi právě chystá sdělit tajemství lidského štěstí, je osmdesát tři a má znepokojivě oranžové opálení, jež nijak nezvyšuje jeho důvěryhodnost. Je prosinec, něco málo po osmé ráno, jsem v potemnělém basketbalovém stadionu na předměstí San Antonia v Texasu, a  – podle oranžového pána – se už za  chvíli dozvím „něco, co mi navždy změní život“. Jsem skeptický, ale ne tak, jak bych byl jindy, protože teď jsem jenom jedním z  více než patnácti tisíc účastníků amerického „nejpopulárnějšího obchodního motivačního semináře“ s  názvem Motivuj se! a  nadšení okolních diváků už začíná být nakažlivé.

„Tak chcete to vědět?“ ptá se osmdesátník, jehož jméno je doktor Robert H. Schuller a který je ostříleným guru osobního rozvoje, autorem více než pětatřiceti knih o síle pozitivního myšlení a druhým zaměstnáním také zakládajícím pastorem největšího kostela v USA

PROTIJED10

postaveného výhradně ze skla. Dav souhlasně burácí. Britové jako já, které je lehké uvést do rozpaků, obecně nevyjadřují svůj souhlas křikem na motivačních seminářích na texaských basketbalových stadionech, ale atmosféra mou rezervovanost částečně přemůže. Tiše zamručím.

„Tak dobrá,“ prohlásí doktor Schuller, zatímco toporně přechází po pódiu ozdobeném dvěma obrovskými transparenty s nápisem „MOTIVUJTE SE“ a  „BUĎTE ÚSPĚŠNÍ“, sedmnácti americkými vlajkami a  spoustou kytek v  květináčích. „Poslechněte si něco, co vám už navždy změní život.“ Pak vyštěkne – „Odstraňte!“ – a dramaticky se odmlčí, než větu dokončí: „...ze svého života slovo ‚nemožné‘. Odstraňte ho. Navždy ho vymažte.“

Publikum vybuchne. Nemůžu si pomoct, ale nechalo mě to chladným, jenomže co jsem taky mohl čekat od  akce Motivuj se!, která za  vším vidí nezdolnou sílu pozitivity. „Sami jste pány svého osudu,“ pokračuje Schuller. „Nenechte se v myšlenkách ničím omezovat a  sněte o  velkých věcech. Musíte vzkřísit svou zapomenutou naději. Pozitivní myšlení funguje v každé oblasti života!“

Logika Schullerovy filozofie, která je tou nejkoncentrovanější doktrínou pozitivního myšlení, není nijak zvlášť komplikovaná: rozhodněte se pro šťastné a  úspěšné myšlení – zbavte se přízraků smutku a neúspěchu – a štěstí a úspěch budou následovat. Dalo by se namítnout, že rozhodně ne všichni řečníci vypsaní na lesklém papíře brožury k dnešnímu semináři jsou tohoto tvrzení nesporným důkazem: hlavní projev má za pár hodin přednést George W. Bush, prezident, který zdaleka není obecně vnímán jako úspěšný. Pokud byste však tuto námitku přednesli doktoru Schullerovi, pravděpodobně by

O PřílIšné snazE býT šťasTný 11

ji zamítl jakožto „negativní myšlení“. Kritizovat sílu pozitivity totiž znamená ukázat, že jí pořádně nerozumíte. Kdybyste jí totiž rozuměli, přestali byste remcat nad takovými věcmi, a  vůbec nad vším ostatním.

Organizátoři Motivuj se! popisují akci jako „motivační seminář“, toto slovní spojení – které asociuje přednášky druholigových životních koučů v  ošuntělých hotelových sálech – ale ani zdaleka nevystihuje rozsah a velkolepost celé akce. Seminář probíhá zhruba jednou měsíčně ve městech po celé Severní Americe a jde o vrcholnou akci globálního odvětví zabývajícího se pozitivním myšlením, která se může pyšnit působivým seznamem slavných řečníků: pravidelně zde vystupuje Michail Gorbačov a Rudy Giuliani, stejně jako generál Colin Powell a  možná lehce nevhodně také herec William Shatner. Pokud se vám někdy bude zdát, že se nějaké dříve prominentní osobnosti světové politiky (nebo Williamu Shatnerovi) už pár měsíců nevysvětlitelně nedostává pozornosti, je slušná pravděpodobnost, že bude zvěstovat optimismus na semináři Motivuj se!.

Jak se pro takovou celebritu sluší a  patří, na  pódiu na  stadionu není ošuntělého vůbec nic, ani blýskající reflektory, ani zvuková aparatura, ze které se linou rockové hity, ani nákladné pyrotechnické efekty – každý řečník je uveden za  doprovodu záplavy jiskřiček a  dýmu. Tyto speciální efekty pomáhají vyhánět nadšení publika do nekonečných výšin, i když je nutné poznamenat, že nezanedbatelný vliv na ně má také skutečnost, že pro řadu z přítomných znamená účast na  semináři den volna: mnozí zaměstnavatelé považují seminář za pracovní školení. Toto stanovisko zastává dokonce i americká armáda, kde má slovo školení či výcvik obvykle přísnější význam

PROTIJED12

– mnoho sedaček na  sanantonijském stadionu je obsazeno vojáky v uniformách z místní vojenské základny.

Já jsem tu vlastně tak trochu tajně. Tamara Loweová, která samu sebe označuje za „světovou jedničku mezi motivačními řečnicemi“ a  spolu s  manželem řídí organizaci pořádající tento seminář, prý reportéry – tu bandu nechvalně proslulou negativním myšlením – na své akce nepouští. Loweová to popírá, ale pro jistotu jsem se představil jako „obchodník na volné noze“ – až pozdě mi došlo, že to zní trochu pofidérně. Nakonec se ukázalo, že se s žádnou lstí nemusím obtěžovat, protože sedím tak daleko od pódia, že ochranka nemůže vidět, jak si dělám poznámky. Mé místo je na  vstupence označené jako „přední“, ale zjišťuju, že je to jenom další ukázka posedlosti pozitivitou: na semináři Motivuj se! jsou pouze tři typy míst – „přední“, „exkluzivní“ a „VIP“. Ve skutečnosti sedím úplně nahoře, na  tvrdé plastové lavici, která mě pěkně tlačí. Jsem za  to ale vděčný, protože vedle mě je muž, který mi připadá jako jeden z mála cyniků v celé hale – vlídný dlouhonohý správce parku Jim, který tu a tam vyskočí na nohy a sarkasticky zakřičí „Jsem tak namotivován!“. Vysvětlí mi, že ho sem poslal jeho zaměstnavatel, Národní parky USA, a  když se zeptám, proč zrovna tato organizace chce, aby její zaměstnanci trávili pracovní dobu tady, vesele odpoví, že „to teda sakra netuší“.

Kázání doktora Schullera mezitím nabírá tempo. „Když jsem byl malý, bylo nemožné, aby člověk přistál na Měsíci, bylo nemožné vyříznout lidské srdce a umístit je do jiného člověka. ... Ukázalo se, že slovo ‚nemožné‘ je pěkně hloupé.“ Ani se moc nesnaží uvést důkazy pro své tvrzení o tom, že neúspěch je volba: je celkem zjevné, že

O PřílIšné snazE býT šťasTný 13

Schuller, autor knih Těžké časy netrvají věčně (česky Pragma, 1996) a Vydejte se kupředu s pozitivním myšlením, upřednostňuje inspiraci před argumenty. Tak jako tak je ale pouze rozehřívacím řečníkem pro hlavní přednášky celé akce a za patnáct minut už za hlasitého jásání a ohňostrojů odchází pryč, zaťaté pěsti vítězně napřahuje k publiku, dokonalý výjev úspěchu pozitivního myšlení.

O pár měsíců později, když si doma v New Yorku u ranní kávy čtu noviny, se dozvím, že největší skleněný kostel v USA musel vyhlásit bankrot – tohle slovo zřejmě doktor Schuller zapomněl ze své slovní zásoby vymazat. Je pozoruhodné, že i když je naše civilizace tolik fixovaná na úspěch, jsme v  jeho dosahování dost neschopní. Jedním z  nejznámějších obecných zjištění „vědy o  štěstí“ je skutečnost, že nesčetné výhody moderního života nám téměř nijak nezlepšují kolektivní náladu. Ekonomický růst bohužel nutně neznamená šťastnější společnost, stejně jako zvýšení osobního příjmu (nad určitou základní míru) neznamená šťastnějšího člověka. A  podle některých studií nemá na štěstí vliv ani lepší vzdělání. Ani větší výběr zboží. Ani větší a přepychovější domy, které zjevně spíše jen nabízejí luxus cítit se sklíčeně na větším prostoru.

Možná vám nikdo ani nemusí říkat, že knihy o osobním rozvoji, moderní zbožšťování pouti za štěstím, patří k věcem, které vás šťastnějšími neudělají. Ale aby se neřeklo, potvrzují to i výzkumy. Právě proto je mezi některými vydavateli knih o  osobním rozvoji interně známo tzv. pravidlo osmnácti měsíců, podle kterého si jakoukoli knihu o  osobním rozvoji nejpravděpodobněji koupí ten, kdo už si

PROTIJED14

za  poslední rok a  půl nějakou podobnou knihu koupil – evidentně

takovou, která jeho problémy nevyřešila. A to není žádné překvape

ní – zkuste se na  oddělení osobního rozvoje v  knihkupectví podí

vat nestranně. Je pochopitelné, že toužíme po  úhledných knižních

řešeních lidských problémů, ale když si odmyslíte všechen ten ba

last kolem, zjistíte, že poselství daných knih jsou často velmi banál

ní. Sedm návyků skutečně efektivních lidí (česky Management Press,

2007) vás v podstatě vybízí, abyste se rozhodli, na čem vám v životě

nejvíce záleží, a  pak to dělali; Jak získávat přátele a  působit na  lidi

(česky Beta – Pavel Dobrovský, 2002) svým čtenářům radí, aby byli

milí, a ne protivní, a aby co nejvíce oslovovali ostatní jménem. Jedna

z nejúspěšnějších příruček poslední doby, Fish! Ryby! (česky Pragma,

2012), která si klade za cíl pomoci lidem vnést na svá pracoviště štěs

tí a produktivitu, doporučuje rozdávat nejpracovitějším zaměstnan

cům malé plastové rybky.

Jak si ukážeme, žádná z konkrétnějších poselství, která se guruové

osobního rozvoje pokoušejí předat, ale nejsou podpořena solidním

výzkumem. Je například dokázáno, že vzteku se nezbavíte tím, že ho

budete ventilovat, stejně jako vizualizace vašich cílů vám nepomůže

jich dosáhnout. A ať už si myslíte cokoli o (poslední dobou celkem

častých) průzkumech národního štěstí srovnávajících jednotlivé

země, je pozoruhodné, že ty „nejšťastnější“ země nikdy nejsou ty,

ve  kterých se prodá nejvíce knih o  osobním rozvoji, ani ty, jejichž

obyvatelé nejvíce navštěvují profesionální psychoterapeuty. To, že

v  nějaké zemi kvete „byznys štěstí“, zjevně nevede ke  šťastnějšímu

národu, a dokonce se můžeme odůvodněně obávat, že je tomu právě

naopak.

O PřílIšné snazE býT šťasTný 15

To, že moderní strategie dosahování štěstí nejsou účinné, je ale jen malou částí problému. Už samotný koncept „hledání štěstí“ je totiž dost možná chybný. Tak zaprvé, proč by vůbec štěstí mělo být dostatečným a rozumným cílem? Žádné náboženství na něj neklade nijak zvláštní důraz, tedy aspoň co se týká tohoto světa; jednohlasně se na tom neshodují ani filozofové. A každý evoluční psycholog vám řekne, že z  evolučního hlediska je vaše štěstí téměř bezvýznamné, tedy alespoň do té míry, dokud nejste natolik apatičtí či nešťastní, že byste ztratili vůli se rozmnožovat.

I kdybychom seznali, že štěstí je něco, za čím stojí za to jít, čeká nás další nástraha: zdá se, že pokud o štěstí usilujeme, snižuje to naši šanci jej vůbec někdy dosáhnout. „Zeptejte se sami sebe, zda jste šťastní, a hned přestanete být,“ vypozoroval filozof John Stuart Mill. Skoro se zdá, že štěstí lze zahlédnout pouze koutkem oka a nelze se na něj dívat přímo. (Máme tendenci si pamatovat, že jsme v minulosti byli šťastní mnohem častěji, než si uvědomujeme v současnosti.) A  co hůř, zdá se téměř nemožné definovat, co to štěstí vlastně je. I kdyby se to někomu povedlo, pravděpodobně by musel dospět k tolika definicím, kolik je na světě lidí. Je tedy celkem lákavé říci si, že otázka „Jak být šťastný?“ je zkrátka špatná – že na nalezení její odpovědi můžeme rovnou rezignovat a pustit se místo toho do něčeho produktivnějšího.

Co když ale vedle marné snahy nalézt řešení, které ne a ne fungovat, a rezignace na hledání existuje ještě třetí možnost? Po několika letech práce novináře věnujícího se oblasti psychologie jsem dospěl k  závěru, že taková třetí možnost zřejmě je. Zjistil jsem, že různé myšlenky všech možných psychologů a  filozofů – a  občas dokonce

PROTIJED16

i guruů osobního rozvoje – mají něco společného, a že to něco dává

smysl. Všichni došli – různými cestami – k  překvapivému závěru:

snaha být šťastný je často přesně tím, co nám ve štěstí brání. A naše

nekonečné úsilí eliminovat vše negativní – nejistotu, nepředvídatel

nost, selhání nebo smutek – nakonec způsobí, že si připadáme tak

nejistí, nervózní, nerozhodní a  nešťastní. Tento závěr ale psycho

logové ani filozofové nepovažují za  deprimující. Podle nich by měl

vést jen k alternativnímu přístupu, k „negativní“ cestě ke štěstí, která

s  sebou nese radikálně jiný postoj ke  všem těm věcem, kterým se

po většinu života většina z nás snaží vyhnout. Takový přístup spočívá

ve  snaze užívat si nepředvídatelnost, přijmout nejistotu, přestat se

neustále pokoušet myslet pozitivně, nevyhýbat se neúspěchu, a do

konce zkoušet vážit si smrti. Stručně řečeno, psychologové i filozofo

vé se shodují, že abychom byli opravdu šťastní, měli bychom zřejmě

být ochotní zažívat více negativních emocí – nebo před nimi alespoň

přestat tak zběsile utíkat. A to je poměrně matoucí myšlenka, která

nás nutí zpochybňovat nejen naše metody dosahování štěstí, ale vů

bec i naše představy o něm.

Poslední dobou se tomuto názoru dostává podstatně méně pro

storu než výzvám k tomu, abychom byli za všech okolností pozitivní.

Přitom se jedná o názor s překvapivě dlouhou a úctyhodnou histo

rií. Najdete jej v dílech stoických filozofů starověkého Řecka a Říma,

kteří kladli důraz na výhody hloubání nad tím, co vše se může poka

zit. Vychází z něj také myšlenka, která je prakticky jádrem buddhi

smu, a  sice že opravdová jistota spočívá v  naprostém přijetí nejis

toty – v  pochopení toho, že nikdy nestojíme, a  ani nemůžeme stát,

na pevné zemi. Podobný pohled je oporou tradičního středověkého

O PřílIšné snazE býT šťasTný 17

konceptu memento mori vyzdvihujícího životodárné výhody dostávající se těm, kteří nezapomínají na  smrt. A  stejná myšlenka také spojuje spisovatele hnutí New Age, například spirituálního učitele Eckharta Tollea, jehož knihy jdou vyloženě na dračku, s mainstreamovějšími pracemi současných kognitivních psychologů pojednávajícími o tom, jak jde pozitivní myšlení vlastně samo proti sobě. Tento „negativní“ přístup ke štěstí nám také může pomoci pochopit, proč tolika lidem prospívá meditace všímavostí (mindfulness), proč se vynořila celá nová generace podnikatelů-myslitelů radících firmám, aby přestaly být tak posedlé cíli a místo toho přijaly nejistotu, a také proč někteří psychologové v posledních letech došli k závěru, že pesimismus je možná stejně zdravý a produktivní jako optimismus.

Vše to vychází z principu, který Allan Watts, kontrakulturní filozof 50. a  60. let vycházející z  Aldouse Huxleyho, označil za  „zákon obrácené snahy“ či „pravidlo opaku“: ať už se jedná o jakýkoli kontext, od  našich osobních životů až po  politiku, všechna snaha o  to, aby vše bylo v pořádku je velkou částí toho, co v pořádku není. Watts konkrétně řekl, že „snažíte-li se zůstat na hladině, potápíte se, ale když se chcete potopit, jste nadnášeni“, a že „nejistota je výsledkem snahy mít jistotu“. V mnoha případech podle Huxleyho platí, že „čím více se vědomě o něco snažíme, tím menší je pravděpodobnost, že se nám to podaří“.

Negativní cesta ke  štěstí nemá být důvodem ke  zlovolnému kontrariánství za  každou cenu: rozhodně vám nijak neprospěje vrhat se pod kola projíždějících autobusů, místo abyste se snažili jim vyhnout. Také nijak nenaznačuje, že na  optimismu musí být něco špatného. Užitečnější je brát ji jako tolik potřebnou proti

PROTIJED18

váhu ke kultuře fixované na názor, že být optimistický a pozitivní

je jediný způsob, jak dojít ke štěstí. Mnozí z nás jsou samozřejmě

ohledně pozitivního myšlení zdravě skeptičtí už teď. Je ale zajímavé

uvědomit si, že dokonce i  většina těch, kteří „kultem optimismu“

(pojem filozofa Petera Vernezzeho) opovrhují, s ním nakonec leh

ce souhlasí. Domnívají se, že nebudou-li moci či chtít schvalovat

jeho ideologii, jediné, co jim zbývá, je rezignovaná beznaděj nebo

jakési ironické bručounství. Při „negativní cestě“ jde o  to, odmít

nout tuto dichotomii a jít za štěstím, které vzniká prostřednictvím

negativity, a nikoli negativitu odmítat a nahrazovat ji neúnavným

optimismem. Jestliže je fixace na pozitivitu soudobým jedem, tento

přístup je jako protijed.

Je důležité zdůraznit, že tato „negativní cesta“ není žádnou jed

notnou ucelenou přehlednou ideologií; protijed není všelék. A  to

je i  část problému s  pozitivním myšlením a  podobnými přístupy

ke  štěstí – tato touha vměstnat odpovědi na  velké otázky do  uni

formních rad a přehledných odškrtávacích seznamů. Negativní ces

ta ale nic takového nenabízí – naopak. Někteří její zastánci kladou

důraz na přijetí negativních pocitů a myšlenek, jiní k nim cítí spíše

lhostejnost. Někteří se zaměřují na radikální neobvyklé techniky, jak

dojít ke štěstí, jiní si štěstí pouze jinak definují nebo se rozhodli nijak

o ně neusilovat. Slovo „negativní“ může mít v tomto případě dva vý

znamy: jednak se může týkat nepříjemných zážitků a pocitů; jednak

se ale některé filozofie štěstí charakterizují jako „negativní“ proto, že

prosazují schopnost „nedělání“ – nepoddávání se té agresivní hon

bě za pozitivními pocity. Čím hlouběji to budete zkoumat, tím více

paradoxů odhalíte. Je například pocit nebo situace opravdu „nega

O PřílIšné snazE býT šťasTný 19

tivní“, vede-li nakonec ke  štěstí? A  pokud vám „pozitivní myšlení“ ke  štěstí nijak nepomůže, lze mu vůbec říkat „pozitivní myšlení“? Změníte-li definici štěstí tak, aby v něm bylo místo i pro negativitu, je to pořád štěstí? A  tak dále. Na  žádnou z  těchto otázek neexistuje jednoduchá odpověď. Částečně je to proto, že zastánci negativní cesty mají společné pouze obecné vnímání života, a  nikoli žádnou striktní sadu myšlenek. Zčásti je to ale také tím, že jedním ze základů jejich přístupu je fakt, že ke štěstí zkrátka paradoxy patří, že nehledě na naši zoufalou snahu se nám ne vždy podaří pochopit všechno do těch nejmenších podrobností.

Tato kniha je záznamem o cestě světem „pravidla opaku“ a o lidech, ať už živých, či zemřelých, kteří se za štěstím vydali negativní cestou. Má pouť mě zavedla do  odlehlých massachusettských lesů, kde jsem strávil týden tichou meditací v  ústraní, do  Mexika, kde smrt není skrývána, ale oslavována, a do zoufale zbídačených slumů kolem Nairobi, kde je nejistota každodenní realitou, kterou nelze ignorovat. Setkal jsem se s  moderními stoiky, s  odborníky na  umění selhávat, s profesionálními pesimisty a s dalšími zastánci negativního myšlení, přičemž mnozí z  nich se nakonec ukázali jako překvapivě veselí lidé. Začal jsem ale v San Antoniu, protože jsem chtěl zažít ten nejextrémnější kult optimismu. Pokud lze říci – a já věřím, že ano – že charakteristické pozitivní myšlení doktora Roberta Schullera je pouze znásobenou verzí jednostranného přesvědčení, které o  štěstí většina z  nás má, pak celkem dává smysl nejprve se s  problémem seznámit v celé jeho kráse.

A tak teď v tom tmavém koutě basketbalového stadionu zdráhavě vstávám, protože nějaká přehnaně nadšená uvaděčka vyhlásila

PROTIJED20

„taneční soutěž“, které se všichni přítomní musí zúčastnit. Zčistajasna se tu odněkud objevily obrovské plážové míče, které se odrážejí od hlav lidí v davu, rozpačitě se pohupujících za hlasitého lomození kapely Wham! linoucího se z reproduktorů. Cena za první místo je výlet do  Disney Worldu a, jak nám bylo řečeno, nečeká na toho nejlepšího tanečníka, ale na toho nejmotivovanějšího. Pro mě v tom tedy nebyl skoro žádný rozdíl a celé mi to připadalo natolik nesnesitelné, že jsem se zvládl jenom takřka neznatelně kymácet. Nakonec to vyhrál nějaký voják. Podezírám je, že ho spíš než na základě namotivovaného tance vybrali proto, aby uspokojili místní patrioty.

Po soutěži, během přestávky před příjezdem George Bushe, jsem si zašel před stadion koupit předražený hot dog a dal se do řeči s Helen, další účastnicí semináře, elegantně oblečenou učitelkou v  důchodu ze San Antonia. Když jsem se jí zeptal, proč je tady, sdělila mi, že na tom není finančně úplně nejlépe. Neochotně došla k závěru, že je potřeba vrátit se do práce, a doufala, že ji seminář Motivuj se! dodá motivaci.

„Ale musím říct,“ zarazí se při rozhovoru o řečnících, které jsme už stihli vyslechnout, „že je to celkem těžké, myslet pořád na ty dobré věci, jak nám říkají, že?“ Na okamžik působila lehce přepadle. Pak se sebrala a učitelsky si sama sobě pohrozila prstem. „Tak bych ale přemýšlet neměla!“ Jedním z  předních odborníků věnujících se problémům pozitivního myšlení byl profesor psychologie jménem Daniel Wegner, který vedl Mental Control Laboratory (Laboratoř pro výzkum mentálního

O PřílIšné snazE býT šťasTný 21

ovládání – pozn. red.) na Harvardově univerzitě. I když to tak může znít, nejedná se o žádné zařízení financované CIA a zřízené za účelem vymývání mozků. Wegner se zabýval tzv. teorií ironických procesů, která popisuje způsoby, jimiž naše snaha potlačit určité myšlenky nebo chování paradoxně ústí v jejich častější přítomnost. Před profesorem Wegnerem jsem se neuvedl zrovna nejlépe, protože jsem jeho jméno v  novinovém sloupku omylem zkomolil na  „Wenger“ (angl. lakomec – pozn. překl.). Napsal mi pak poměrně podrážděný e-mail („Opravte to jméno!“) a nevypadalo to, že by byl nějak zvlášť zvědavý na argument, že mé přeřeknutí je vlastně zajímavý příklad přesně těch chyb, kterými se zabývá. Zbytek naší komunikace probíhal poměrně chladně.

Problémy, kterým Wegner zasvětil většinu své kariéry, lze jednoduše popsat jednou velmi otravnou společenskou hrou, která se datuje minimálně do dob Fjodora Dostojevského, který jí údajně trýznil svého bratra. Pravidla jsou následující: oběť je vyzvána, aby dokázala celou jednu minutu nemyslet na bílého medvěda. Samozřejmě vám je asi jasné, jak to dopadá, je ale poučné to aspoň zkusit. A proč ne hned teď? Podívejte se na hodinky a pokuste se alespoň na deset sekund úplně vytěsnit bílého medvěda z hlavy. Tři, dva jedna... teď.

Soucítím s vámi.

Wegner zpočátku teorii ironických procesů zkoumal pouze tak, že výzvu ohledně bílého medvěda zadal americkým studentům a požádal je, aby při svém pokusu nahlas popisovali, co si říkají v  duchu. To není úplně nejpropracovanější způsob práce s myšlenkovými procesy, ukázka přepisu takového typického monologu nicméně poměrně jasně dokazuje marnost celého snažení:

PROTIJED22

Bílý medvěd je teď samozřejmě jediná věc, na kterou budu

myslet... Nemysli na bílého medvěda. Hmm, na co jsem to

myslela předtím? Jo, docela často přemýšlím nad květina

mi... Teda, potřebovala bych si udělat manikúru... Poka

ždé, když doopravdy chci... ehmmm... mluvit, přemýšlet,

nemyslet na bílého medvěda, tak na něj akorát začnu myslet

ještě víc... Možná si teď říkáte, jak je možné, že někteří psychologové jsou ostatními placeni za to, že dokazují, co už všichni dávno vědí. Samozřejmě, že výzvu o  bílém medvědovi nelze splnit. To byl pro Wegnera ale jenom začátek. Čím hlouběji tuto oblast zkoumal, tím víc začínal vnitřní mechanismus sabotující naši snahu potlačit myšlenky na bílého medvěda podezírat z řízení celé řady mentálních aktivit a vnějšího chování. Výzvu o bílém medvědovi lze vlastně chápat jako takovou metaforu pro mnohé věci, které se nám v životě nedaří: až příliš často k sobě téměř magneticky přilákáme přesně to, čemu se snažíme vyhnout. Tento efekt Wegner označuje jako „chybu v protikladu s očekáváním“ a v jedné ze svých studií ji popisuje jako situaci, „kdy se nám podaří udělat úplně tu nejhorší, nejhloupější chybu, která je tak hrozná, že na ni myslíme už předem a jsme odhodláni ji v žádném případě neudělat. Uvidíme před sebou na cestě jelena a vrazíme na kole přímo do něj. Předem se zařekneme vyhnout se v rozhovoru konkrétnímu nepříjemnému tématu a pak se sami zděsíme, když přesně na  něj zavedeme řeč. Opatrně neseme plnou sklenici a  myslíme jenom na  to, ať ji nerozlejeme, a  pak přímo před hostitelem zakopneme o koberec.“

O PřílIšné snazE býT šťasTný 23

Ani zdaleka se nejedná o  občasné odchýlení od  našeho jinak dokonalého sebeovládání. Náchylnost k ironickým chybám jako by na nás číhala hluboko v duši, poblíž jádra naší povahy. Edgar Allan Poe ji ve  stejnojmenné povídce nazývá „démonem zvrácenosti“: to nepojmenované, ale zcela jasné nutkání, které člověk občas pociťuje, když kráčí po okraji strmého útesu nebo stoupá na vysokou rozhlednu, nutkání vrhnout se dolů – bez jakékoli sebevražedné motivace, prostě jen proto, že je to tak strašná představa. Démon zvrácenosti sužuje také společenské interakce, jak moc dobře ví každý, kdo se kdy poznal v nějaké epizodě seriálu Larry, kroť se a zasmál se tomu.

Wegner tvrdí, že se jedná o selhání typicky lidské schopnosti metapoznání, jinak řečeno přemýšlení o  myšlenkách. „Metapoznání probíhá,“ vysvětluje, „když se myšlenka začne zabývat sama sebou.“ V převážné většině případů jde o obzvlášť užitečnou schopnost: díky metapoznání jsme schopni si uvědomit, že jednáme nerozumně nebo upadáme do depresí či na nás jde úzkost, a můžeme s tím něco dělat. Když se ale metapoznáním snažíme přímo ovládat naše ostatní, každodenní myšlenky týkající se vnějších věcí – například úsilím nemyslet na  bílého medvěda nebo nahrazovat chmurné myšlenky radostnými – zaděláváme si na problém. „Metamyšlenky jsou pokyny, které si dáváme ohledně našeho přemýšlení o  vnějších věcech,“ říká Wegner, „a někdy se zkrátka vlastními pokyny řídit nemůžeme.“

Možná se vám při snaze nemyslet na  bílého medvěda podaří vnutit si nějaké jiné myšlenky. Zároveň se ale spustí metakognitivní sledovací proces, při kterém bude vaše mysl zjišťovat, zda se vám úkol daří. A to je právě to – když se budete snažit příliš (nebo, podle Wegnerova výzkumu, budete-li unavení, ve  stresu, sklíčení

PROTIJED24

nebo se budete pokoušet dělat více věcí najednou, zkrátka pokud budete mít přetíženou mysl), metapoznání nebude probíhat úplně správně. Monitorovací proces začne zabírat příliš mnoho kognitivního prostoru. Dostane se do popředí vaší pozornosti – a najednou budete myslet jenom na bílého medvěda a na to, jak se vám nedaří na něj nemyslet.

Nemohla by teorie ironických procesů objasnit i to, co je špatného na naší snaze dosáhnout štěstí a proč pokusy o pozitivní myšlení obvykle končí opakem? Od  doby, kdy Wegner podnikl své první experimenty s bílým medvědem, jeho výzkum i výzkumy jiných psychologů poskytly spoustu dalších důkazů, které tomu nasvědčují. Například: řeknete-li účastníkům experimentu o  nějaké nešťastné události a potom je vybídnete, aby z toho nebyli smutní, nakonec je jim hůř než lidem, kteří se o  nešťastné události dozvěděli také, ale nikdo jim pak neříkal, jak se mají cítit. Při jiném pokusu poslouchali pacienti trpící panickou poruchou relaxační nahrávky a jejich srdeční tep u této činnosti byl vyšší než u pacientů poslouchajících audioknihy bez „uklidňujícího“ podtextu. Lidé, kteří přišli o někoho blízkého a ze všech sil se snaží vyhnout se smutku, se podle výzkumu ze své ztráty vzpamatovávají nejdéle. Naše pokusy o potlačování myšlenek jsou neúspěšné i na poli sexuality: lidé, kteří jsou vyzváni, aby nemysleli na  sex, vykazují větší vzrušení než lidé, kteří takové myšlenky potlačovat nemusí (na základě měření elektrické vodivosti jejich kůže).

Vezmeme-li výše zmíněné v  úvahu, oblíbené techniky dosahování štěstí, které nám průmysl osobního rozvoje tak rád servíruje – pozitivním myšlením počínaje a vizualizací cílů pro větší motivaci

O PřílIšné snazE býT šťasTný 25

konče – mají náhle jednu obrovskou chybu. Člověk, který se rozhodl „myslet pozitivně“, musí neustále zkoumat svou mysl a hledat negativní myšlenky – jeho mysl neumí jinak zhodnotit, zda se mu daří, nebo ne – ale právě tímto zkoumáním se negativní myšlenky dostanou do popředí. (A co hůř, jakmile začnou negativní myšlenky převládat, je to začarovaný kruh, protože neschopnost myslet pozitivně může spustit další proud negativních myšlenek zabývajících se tím, jak se nám nedaří myslet dostatečně pozitivně.) Dejme tomu, že se rozhodnete poslechnout doktora Schullera a  zkusíte ze svého slovníku úplně vyškrtnout slovo „nemožné“ nebo se zkrátka obecně pokusíte zaměřit pouze na úspěch a přestat myslet na to, jak se vám něco nedaří. Ukážeme si, že takový přístup má spoustu zádrhelů. Tím hlavním je ale to, že se vám to dost možná nepodaří právě proto, že se budete snažit vyhodnotit svou úspěšnost.

Problém sabotování sama sebe vlastním monitorováním není jediným rizikem pozitivního myšlení. V roce 2009 objevila kanadská psycholožka Joanne Woodová ještě něco, když se rozhodla otestovat účinnost „pozitivních afirmací“, takových těch motivačních sebeblahopřejných frází, jejichž opakováním se vám má zlepšit nálada. S afirmacemi začal v devatenáctém století pracovat francouzský lékárník Émile Coué, předchůdce dnešních stoupenců pozitivního myšlení, který zřejmě poprvé použil dnes tak známou afirmaci: „Kaž dý den se cítím lépe a lépe.“

Většina afirmací zní dost lacině a člověk by si řekl, že nemohou mít žádný účinek. Jsou ale opravdu neškodné? Woodová si tím tak jistá nebyla. Její úvaha, slučitelná s  Wegnerovou teorií, vycházela z  jiné psychologické tradice – teorie sebesrovnávání. Ta tvrdí, že

PROTIJED26

přestože rádi posloucháme pozitivní věci o nás samých, na prvním

místě pro nás je pocit, že jsme celistvé a konzistentní osobnosti. Sdě

lení, která jsou s naší osobností v rozporu, nás tedy rozčilují, a tak je

často odmítáme – i když se zrovna jedná o pozitivní sdělení a jejich

autory jsme my sami. Woodová měla podezření, že lidé uchylující se

k pozitivním afirmacím jsou z povahy věci lidé s malou sebeúctou –

a právě proto se budou vlastním afirmacím nakonec vzpírat, protože

nebudou v souladu s jejich vlastním vnímáním sebe sama. Poselství

typu „Každý den se cítím lépe a lépe“ budou v rozporu s jejich níz

kým míněním o sobě, a proto je odmítnou, aby nijak neohrožovaly

celistvost a soudružnost jejich vlastního já. Ve výsledku jejich sebe

úcta může dokonce klesnout, protože se budou snažit své vlastní vní

mání prosadit na úkor ohrožujících poselství.

A přesně to také výzkum Woodové potvrdil. V jedné sérii poku

sů byli lidé rozděleni do  skupin podle toho, jak si sami sebe vážili,

a poté byli požádáni, aby si zapisovali do deníku a při každém zazvo

nění zvonku si opakovali větu „Jsem dobrý člověk.“ Různými důmy

slnými měřeními bylo zjištěno, že ti, jejichž sebeúcta byla na začátku

pokusu nevalná, se stali následkem neustálého opakování toho, že

jsou dobří lidé, ještě nešťastnějšími. Nepřipadali si jako dobří lidé ani

na začátku a tím, že se sami sebe snažili přesvědčit o opaku, jenom

upevnili svou negativitu. Kvůli pozitivnímu myšlení se cítili jenom

hůře.

Příchod George Bushe na  pódium v  San Antoniu byl předzname

nán náhlým zjevením skupiny jeho osobních agentů. Tito muži by

pravděpodobně ve svých tmavých oblecích a s naslouchátky v uších

O PřílIšné snazE býT šťasTný 27

vyčnívali kdekoli, na semináři Motivuj se! byli ale obzvláště nápadní přísnými zamračenými výrazy. Chránit bývalého prezidenta před případnými atentátníky zjevně nebyla práce, ve  které by se cenila schopnost dívat se na věci z té lepší stránky a nepřipouštět si, že se může stát něco zlého.

Bush se na  rozdíl od  nich na  pódium vyřítil s  úsměvem. „Víte, důchod není tak špatný, obzvlášť když ho trávíte v  Texasu,“ uvedl svou řeč, kterou zjevně nepřednášel poprvé. Začal přátelskou historkou o tom, jak od té doby, co není prezidentem, všechen čas tráví uklízením po svém psovi („Musel jsem posbírat všechno, čemu jsem se celých těch osm let snažil vyhnout!“). Pak to na chvilku skoro vypadalo, že hlavním tématem jeho přednášky bude vyprávění o tom, jak kdysi musel vybírat koberec do  Oválné pracovny („To jsem si pomyslel, že mě během mého prezidentství opravdu čeká hodně rozhodnutí.“). Ve  skutečnosti, jak se brzy ukázalo, měl ale v  plánu mluvit o optimismu. „Nevěřím tomu, že někdo může být hlavou rodiny, řídit školu, město, kraj nebo stát, aniž by věřil, že nás čeká lepší budoucnost,“ řekl. „A  chci, abyste věděli, že i  v  tom nejtemnějším období svého prezidenství jsem byl optimistický a věřil jsem, že naše občany a celý svět čeká skvělá budoucnost.“

Ať už si o politice třiačtyřicátého prezidenta USA myslíte cokoli, nelze nevidět, jak jeho slova ilustrují to, co je na „kultu optimismu“ od základu divné. Bush neignoroval nesčetné sporné kroky své vlády – třebaže by to byla strategie, kterou by člověk na motivačním semináři, kde je publikum vlídné a nehrozí žádné útočné otázky, očekával. Místo toho se rozhodl, že je přednese jako důkaz ve  prospěch svého optimistického přístupu. Prezentoval to tak, že výhody opti

PROTIJED28

mistického pohledu na věc nepotvrzují jen úspěšná a šťastná období

jeho vlády, ale také ta nepovedená a  nešťastná. Koneckonců, když

se nedaří, potřebujete optimismus jako sůl. Jinak řečeno: jakmile se

rozhodnete přijmout ideologii pozitivního myšlení, budete si ji umět

ospravedlnit v naprosto jakékoli situaci. Hlavně nesmíte nikdy mys

let na to, co by se mohlo pokazit.

Nemůže být tahle překvapivě nevyvratitelná ideologie pozitivi

ty za  každou cenu – pozitivity bez ohledu na  výsledky – opravdu

nebezpečná? Odpůrci Bushovy zahraniční politiky mají důvod my

slet si, že ano. Také o  tom pojednává společenská kritička Barba

ra Ehren reichová ve své knize Bright-Sided: How Positive Thinking

Is Undermining America (Z té lepší stránky: jak pozitivní myšlení

ničí Ameriku – pozn. překl.), která vyšla v roce 2009. Tvrdí, že jed

nou z opomíjených příčin celosvětové finanční krize konce první

ho desetiletí 21. století je americká firemní kultura, ve které se byť

jen pomyšlení na  možnost neúspěchu – nemluvě o  jeho zmínění

na poradách – začalo považovat za trapné faux pas. Bankéři, jejichž

narcismus byl povzbuzován kulturou, která si ze všeho nejvíc ceni

la ctižádostivosti, ztratili schopnost rozlišovat své egem poháněné

sny od reálných výsledků. Kupující mezitím nabyli přesvědčení, že

cokoli budou chtít, může být jejich, pokud to budou chtít opravdu

hodně – kolik z  nich asi četlo knihy typu Tajemství (česky Ikar,

2008), které přesně tohle tvrdí? – a  na  základě toho si brali hy

potéky, které pak nebyli schopni splácet. Iracionální optimismus

zaplavil finanční sektor a  jeho profesionální dodavatelé – řečníci,

organizátoři seminářů a  guruové osobního rozvoje – to s  radostí

podporovali. „Pozitivní myšlení se samo o  sobě stalo předmětem

O PřílIšné snazE býT šťasTný 29

podnikání,“ píše Ehrenreichová, „a podnikání jako takové bylo zá

roveň jeho hlavním klientem, který dychtivě konzumoval tu dob

rou zprávu, že cokoli je možné, stačí jen opravdu chtít. Užitečné

poselství pro zaměstnance, kteří na začátku 21. století museli trávit

v práci stále více času, za méně peněz a s klesající jistotou stabilní

ho zaměstnání. Tahle ideologie ale byla osvobozující i pro vrcholo

vé manažery a ředitele. Proč si lámat hlavu s rozvahami a nudný

mi analýzami rizik – a  proč se starat o  závratnou míru zadlužení

a hrozbu krachu – když těm, kteří jsou natolik optimističtí, že oče

kávají jen to nejlepší, se nakonec všechno podaří?“

Ehrenreichová šla po  stopách této filozofie až do  devatenáctého

století, konkrétně k pseudonáboženskému hnutí New Thought (Nová

myšlenka – pozn. překl.) Toto hnutí se zformovalo v reakci na pře

vládající a  chmurný americký kalvinismus, který hlásal, že povin

ností každého křesťana je neúnavná usilovná práce – s nepříjemným

dodatkem, že díky doktríně predestinace jste možná tak jako tak

předurčeni strávit věčnost v pekle. New Thought oproti tomu hlása

la, že je možné dosáhnout štěstí a pozemského úspěchu pomocí síly

mysli. Podle zcela nového duchovního proudu s názvem Křesťanská

věda vycházejícího ze stejných základů uměla taková síla mysli vy

léčit i tělesné neduhy. Nová myšlenka, poukazuje Ehrenreichová, ale

namísto kalvínské usilovné práce využívá vlastní nelítostnou metodu

vynuceného pozitivního myšlení. Negativní myšlenky byly nelítost

ně kritizovány – způsobem, který připomínal „původní náboženské

odsouzení hříchu“, a  navíc ještě „vyžadoval neustálou vnitřní práci

zkoumání sebe sama“. Ehrenreichová cituje socioložku Micki Mc

Geeovou a  ukazuje, jak tato nová věrnost ortodoxnímu optimismu

PROTIJED30

„považuje neustálou práci na sobě samém nejen za cestu k úspěchu, ale také za cestu k určité sekulární spáse.“

Když George Bush velebil význam optimismu za  každou cenu, pokračoval v úctyhodně dlouhé tradici. Jeho proslov na semináři ale skončil, sotva začal. Trocha náboženství, mimořádně matoucí historka týkající se teroristických útoků z 11. září 2001, pár slov chvály armádě a už se loučil – „Díky, Texasané, je fajn být doma!“ – a ztratil se v obklopení bodyguardy. V povzbuzujícím jásotu publika jsem zaslechl Jima, správce parku sedícího vedle mě, jak si oddechl. „Teď mám celkem dobrou motivaci,“ zamumlal si sám pro sebe. „Je čas na pivo.“ „Existuje spousta způsobů, jak být nešťastný,“ říká jedna postava v povídce Edith Whartonové, „ale jenom jeden způsob, jak být spokojený, a tím je přestat se honit za štěstím.“ Tento poznatek kousavě vyjadřuje problém s kultem optimismu – ironický boj proti sobě samému, který sabotuje pozitivitu, když se o ni snažíme až přespříliš. Také ale naznačuje možnost nadějnější alternativy, přístupu ke štěstí, který vypadá úplně jinak. Prvním krokem je naučit se přestat se tak dychtivě honit za  pozitivitou. Mnozí z  obhájců negativní cesty ke štěstí jdou ale ještě mnohem dál a tvrdí – paradoxně, ale přesvědčivě – že předpokladem pro dosažení štěstí může být dobrovolné pohroužení se do toho, co vnímáme jako negativní.

Asi nejjasnější metaforou pro celou tuhle zvláštní filozofii je dětská hračka, které se říká „čínská past na prsty“ a která podle všeho vůbec nepochází z  Číny. Psycholog Steven Hayes, přímočarý kritik neefektivního pozitivního myšlení, jich má na stole ve své kanceláři

O PřílIšné snazE býT šťasTný 31

na univerzitě v Nevadě celou krabici a ilustruje jimi své argumenty. Past sestává z trubičky z tenkých proužků tkaného bambusu široké tak akorát na  to, aby se do  ní z  každé strany dal strčit jeden prst. Přesně k tomu je nevědomá oběť vyzvána, a jakmile to udělá, zjistí, že je v pasti: při snaze prsty vytáhnout se trubička na obou stranách zúží a  svírá prsty o  to těsněji. Čím silněji člověk táhne, tím více je uvězněn. Uvolnit stisk lze jedině tehdy, pokud se oběť přestane snažit vyprostit, a naopak zastrčí prsty hlouběji – trubička se rozšíří a sama z prstů sklouzne.

U čínské pasti na prsty je „to, co se jeví jako logické, kontraproduktivní,“ poznamenává Hayes.

Vydat se negativní cestou ke štěstí znamená dělat opak – to, co se může jevit jako nelogické.

Co by udělal Seneca?

Umění stoické konfrontace toho

nejhoršího scénáře

„Když si na pesimismus zvyknete, je stejně příjemný jako op

timismus.“

– Arnold Bennett, Things That Have Interested Me

(Věci, které mě zajímají – pozn. překl.)

Je všední jarní ráno na  centrální lince londýnského metra a  s  ním spojené běžné „mírné zpoždění“ a  velké zoufalství, které vyzařuje z  namačkaných cestujících. Celá situace je mimořádná jenom tím, že za  pár okamžiků naprosto dobrovolně podstoupím něco, co mi momentálně připadá jako nejděsivější zážitek mého života. Těsně předtím, než přijedeme do stanice Chancery Lane – ale dříve, než zastávku oznámí automatické hlášení – hodlám přerušit ticho a nahlas vyslovit název zastávky. Mám v plánu v tom pokračovat a vyhlašovat i  další zastávky na  lince: Holborn, Tottenham Court Road, Oxford Circus a tak dále.

Uvědomuju si, že to asi není to nejděsivější, co si umíte představit. Čtenářům, kteří byli někdy rukojmími pirátů či mají zkušenost s po

PROTIJED34

hřbením zaživa – nebo třeba jen museli vytrpět obzvlášť neklidný let, když už jsem u toho – odpustím, pokud jim toto všechno teď připadá tak trochu přehnané. Nicméně dlaně se mi potí a srdce bije čím dál rychleji. Nikdy jsem trapné situace nenesl moc dobře a  teď si sám sobě pěkně nadávám, že mi připadalo jako dobrý nápad záměrně se do nějaké dostat.

Tento rituál dobrovolného sebeponížení provádím podle pokynů moderního psychologa Alberta Ellise, který zemřel v roce 2007. Navrhl jej jako jasnou demonstraci starověké filozofie stoiků, kteří jako jedni z prvních tvrdili, že cesta ke štěstí může spočívat v negativismu. Ellis doporučuje „cvičení v metru“, které původně ordinoval svým pacientům v New Yorku, jako způsob, jak dokázat iracionalitu našeho přístupu k nepříjemným zážitkům, byť i malicherným – a jak z nich vytěžit nečekaný užitek, pokud se na něj tedy zaměříme.

Stoicismus, který se zrodil v  Řecku a  vyzrál v  Římě, bychom si neměli plést se „stoicismem“ v tom smyslu, v jakém toto slovo často používáme dnes – jako znavenou rezignaci, která vystihuje spíše chování mých spolucestujících v  metru. Opravdový stoicismus je mnohem tvrdohlavější a  vyžaduje kultivaci určitého svalového klidu tváří v tvář nepříjemným okolnostem. A to je také cílem Ellisova příšerného cvičení, které mě má přinutit čelit všem mým tichým přesvědčením o trapnosti, rozpacích a strachu, co si o mně pomyslí ostatní. Donutí mě zažít ten nepříjemný pocit, kterého se bojím, a díky tomu si uvědomit něco, co je z psychologického hlediska velmi zajímavé: když přijde na věc, moje představy o tom, jak strašné to bude, tak nějak nebudou odpovídat realitě.

CO by UDělal sEnECa? 35

Jste-li typ člověka, který se nechá lehce zahanbit, asi se dokážete vcítit do obav, které zakouším – ale přesto, když se nad tím zamyslíme, vlastně je to trochu zvláštní, mít v této situaci jakékoli negativní pocity. Koneckonců tady v  metru nikoho neznám, takže o  nic nepřijdu, když si o  mně spolucestující budou myslet, že jsem blázen. Z vlastní zkušenosti navíc vím, že povídá-li si někdo v metru nahlas sám pro sebe, všichni ho ignorují. A  to je s  největší pravděpodobností taky to nejhorší, co se mi může přihodit. A  to ti ostatní, co mluvívají nahlas, většinou melou nesmysly, zatímco já se chystám oznamovat názvy stanic. Skoro by se dalo tvrdit, že budu vykonávat veřejnou službu. A rozhodně to bude méně otravné než všechen ten hluk, který se line okolním lidem ze sluchátek.

Tak proč, když vlak začne před zastávkou Chancery Lane zpočátku úplně neznatelně zpomalovat, je mi na zvracení? Za mnohými nejrozšířenějšími přístupy ke štěstí je jednoduchá filozofie zaměření se na to, že se všechno podaří, jak má. Ve světě osobního rozvoje je nejotevřeněji vyjádřena technikou „pozitivní vizualizace“: když si v hlavě představíte, že se vám něco podaří, údajně je mnohem pravděpodobnější, že se vám to doopravdy podaří. Módní New Age koncept „zákona přitažlivosti“ jde ještě o trochu dál a tvrdí, že vizualizace je možná to jediné, co k dosažení bohatství, skvělých vztahů a dobrého zdraví potřebujete. „Člověk má ze své podstaty velkou tendenci stát se přesně tím, čím si představuje, že je,“ řekl Norman Vincent Peale, autor Síly pozitivního myšlení (Pragma, 1996), v přednášce vedoucím pracovníkům investiční banky Merrill Lynch v  polovině osmdesátých let. „Pokud sami sebe vidíte jako napjaté,

PROTIJED36

nervózní a  frustrované lidi... pak takovými lidmi opravdu budete. Pokud sami sebe vnímáte jakkoli podřadně a tuto představu si ve své vědomé mysli uchováváte, zanedlouho intelektuální osmózou prosákne do vašeho podvědomí a vy se stanete tím, co si představujete. Pokud ale naopak sami sebe vidíte jako organizované, vyrovnané, pilné a  přemýšlející pracovníky, kteří věří svému talentu a  schopnostem a sami sobě, tak jimi také budete.“ Banka Merrill Lynch šla během finančního kolapsu v roce 2008 ke dnu a musela ji zachránit Bank of America. Nechť si z toho čtenáři vyvodí své vlastní závěry.

Nicméně i většina lidí posmívajících se Pealovu kázání by nejspíš souhlasila se základním postojem: že být ohledně své budoucnosti optimistický, pokud to tedy zvládáte, je obecně spíš k dobru. A soustředit se na naději, že to všechno dopadne dobře, je celkem rozumný způsob, jak se motivovat a maximalizovat svou šanci na úspěch. Když jdete na pracovní pohovor, určitě uděláte lépe, budete-li předpokládat, že to zvládnete. Když se někoho chystáte pozvat na  rande, je vhodné počítat s  tím, že by vlastně nakonec mohl souhlasit. Tendence dívat se na věci z té lepší stránky je možná natolik propojená s lidským přežitím, že je dílem evoluce. Ve své knize Iluze optimismu (Dybbuk, 2013) z roku 2011 předkládá neurovědkyně Tali Sharotová důkazy pro tvrzení, že správně fungující mysl je stavěná tak, aby vnímala pravděpodobnost toho, že se věci podaří, jako větší, než ve skutečnosti je. Podle jejího výzkumu mají zdraví a šťastní lidé méně přesné (a  příliš optimistické) ponětí o  své vlastní schopnosti ovlivnit dění než lidé trpící depresemi.

S  výše zmíněným postojem jsou však spojeny také problémy (a  nejde jen o  zklamání, které cítíme, když nám něco nevyjde). Ty

CO by UDělal sEnECa? 37

mohou být obzvlášť závažné zejména v případě pozitivní vizualizace. Psycholožka německého původu Gabriele Oettingenová spolu se svými kolegy provedla během posledních několika let celou řadu experimentů, které měly odhalit pravdu o „pozitivních představách o budoucnosti“. Výsledky jsou pozoruhodné: ukázalo se, že lidé věnující čas a energii představám o tom, jak se jim vše povede, nakonec mají právě proto menší motivaci svých cílů dosáhnout. Například účastníci experimentu, kteří byli vyzváni představit si, že je čeká obzvlášť úspěšný a  produktivní pracovní týden, toho nakonec zvládli méně než ti, kteří měli o nadcházejícím týdnu přemýšlet, ale nebylo jim řečeno jak.

Při jednom důmyslném experimentu pracovala Oettingenová mimo jiné s  lidmi, kteří byli mírně dehydratovaní. Ti podstoupili cvičení, během něhož si měli představovat sklenice s ledovou vodou, pití a  osvěžení. Ostatní účastníci experimentu prošli jiným cvičením. Jak ukázalo měření tlaku, první skupina lidí – ti dehydratovaní a představující si uhašení své žízně – se navzdory nauce o motivaci pomocí vizualizace potýkala s  výrazným snížením hladiny energie. Ani zdaleka nebyli motivováni, aby se napili, těla se jim uvolnila, jako by už svou žízeň uhasili. Při každém dalším pokusu se ukazovalo, že lidé na pozitivní vizualizaci reagují uvolněním. Jako by podvědomě zaměnili představovaný úspěch za skutečný.

Samozřejmě z toho nutně nevyplývá, že bychom se měli dát raději na negativní vizualizaci a  zaměřovat se na  všechno, co by se mohlo pokazit. To je však přesně jedním ze závěrů stoicismu, filozofické školy, která vznikla v Aténách pár let po Aristotelově smrti a téměř půl tisíciletí ovládala západní myšlení týkající se štěstí.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist