E-kniha: Proti proudu - Lucie Leišová

1

2

Lucie Leišová

PROTI PROUDU

3

„Jen když se vydáte cestou, kterou před vámi nikdo nešel, můžete zanechat stopu. Všichni máme nějaký strach. Je v každým z nás. Jde jenom o to, za co vám ho stojí vyměnit. Protože v životě budeme mít jenom to, za co jste ochotni bojovat.“

Kazma

4

Část 1/6

1.

Prvním sportem, ke kterému jsem se jako dítě dostala, nebylo plavání, ale gymnastika. Ta se od plavání neliší snad jen tou ohromnou dřinou, kterou vyžaduje, pokud ji chcete dělat pořádně, jinak je to úplně jiný sport. Všude růžové trikoty, třpytky, culíčky a copánky a otravný důraz na přesnost. Přesně to byly důvody, proč jsem gymnastiku vydržela dělat jen rok a poté uprosila rodiče, že už na ni nechci chodit. Věděla jsem, že si budu muset najít náhradu, protože jsem byla tak hyperaktivní dítě, že nedělat nic u mě nepřicházelo v úvahu. A protože se mladší děti vždycky opičí po těch starších, začala jsem, po vzoru své starší sestřenice, chodit do příbramského plaveckého klubu na své první hodiny plavání.

Z první hodiny si pamatuju jen to, že jsem podplavávala pod vodou nějaké desky a že mě chválili. A vlastně taky to, že mě to bavilo mnohem víc než gymnastika. Ano, vlastně je to zvláštní, že jsou někomu mokré vlasy a voda v uších bližší než ten hezoučký účes a třpytkovaný trikot, ale dnes už to celkem chápu, celá moje osobnost často spadá do kolonky „zvláštní“

A po dvou letech přišly moje první závody. Pamatuju si jen, že jsem měla plavat 50 metrů kraulem a že mi to celé přišlo jako hrozně velká vzdálenost. Stála jsem za startovním blokem, který byl větší než já, a měla jsem hrozný strach, že něco zkazím

...Nakonec jsem doplavala třetí. Radost z prvního diplomu si pamatuji dodnes. A ačkoliv si možná řeknete, že se devítileté dítě jen těžko může rozhodnout, co chce v životě dělat, já už jsem v té chvíli věděla, že vodu už nikdy neopustím

Roky rychle plynuly a z holčičky, která hned po vyučování nahodila tašku na záda a běžela na trénink, byla puberťačka. S přijetím na osmileté gymnázium přišla také další velká změna – z plavecké přípravky jsem dostala do závodního družstva. To znamenalo být ve vodě nejen každý den, ale navíc dvakrát denně – ráno od šesti do půl osmé a odpoledne potom od čtyř do šesti. Zkuste si představit třeba nějaký lednový den: Vstávala jsem v pět (za tmy, samozřejmě), rychlá snídaně, cesta na bazén, převléknout se, vyslechnout si rozplavání a ta nejhorší část – skočit do té studené vody. Následovaly cca 3 uplavané kilometry (ještě předtím, než se moji spolužáci vůbec probudili). Pak honem usušit, obléct a běžet do školy a pokud možno udržet po několik následujících hodin pozornost na výuku. Polední pauzy ve škole nepatřily jen obědům, ale i domácím úkolům – večer po tréninku nebyla síla ani nálada cokoliv dělat. Po škole následoval další trénink, kterému ještě dvakrát v týdnu předcházela posilovna. Tréninky byly tvrdé, často jsme uplavali skoro sedm kilometrů. Takže když si k tomu připočtete ty tři ranní, znamenalo to 10 kilometrů ve vodě každý den. Víkend pak obvykle znamenal závody. A pokud byl náhodou nějaký volný, bylo na čase dohnat školu.

Asi si říkáte, že je to dost drsný režim pro malou holku – souhlasím. Ale já to všechno dělala s láskou. Měla jsem na plavání skvělou partu lidí, měla jsem ráda svého trenéra a vlastně jsem měla ráda i tu dřinu. Nedokázala jsem si bez toho všeho svůj život představit.

Ale pak, když mi bylo šestnáct, přišlo první větší zranění. Jasně, při tak náročném tréninkovém tempu se není čemu divit, já jsem ale najednou nevěděla, co se životem. Najednou jako by se zdálo, že byla chyba upínat se na jednu věc a nemít v životě nic jiného, co by mě bavilo a naplňovalo. Přesto jsem to nevzdala a každé ráno na sedmou chodila přes celé město do nemocnice na rehabilitace. Elektroléčba, rebox... Ještě dneska je mi z toho špatně. Co ale bylo ještě mnohem horší, byl nátlak mého okolí. Věty typu „stejně v plavání nikdy nic nedokážeš, tak už se nesnaž“ nebo „podívej se, jak sis kvůli té svojí posedlosti zničila zdraví“ jsem poslouchala dnes a denně a hlodaly v mé mysli prakticky neustále. Já jsem ale věděla, že se do vody chci a musím vrátit. Chyběl mi ten naprostý pocit klidu a uvolnění. Tím, že si ve vodě nemůžete s nikým povídat, dostáváte se blíž k sobě samému. A to bylo to, co jsem potřebovala. Zase být sama sebou. A to bez plavání nebylo možné.

7

2.

I přes všechny komplikace jsem se nakonec vrátila zpátky do vody. Začátky nebyly snadné, tělo sice nějakou tu paměť má, ale tvrdému tréninku, který mělo opět denně podstupovat, se vzpíralo. Navíc už mi v tu dobu bylo mi sedmnáct, měla jsem tělo dospělé ženy, které navíc bylo, díky pauze, o deset kilo těžší než předtím. Skoro už jsem přestávala věřit, že se budu moct někdy ukázat na nějakých závodech.

A byla tu i další nepříjemná okolnost: Za těch pár měsíců, během kterých jsem nesměla trénovat, jsem poznala i jiný život. Moji vrstevníci by to nejspíš nazvali normálním životem. Mohla jsem chodit do kina, odpoledne jen tak ven, v pátek večer jsem mohla zůstat vzhůru do půlnoci a nemusela jsem řešit, že druhý den brzy ráno musím vstát na závody. A i když se mi po plavání strašně stýskalo a nemohla jsem se dočkat, až se zase budu moci vrátit zpátky do vody, mě malinko mrzelo, že tahle volnost končí. A taky od té doby rozumím tomu, proč se děcka v pubertě, která se odmala věnovala vrcholově nějakému sportu, rozhodnout s tím praštit.

Byl to přesně rok od chvíle, kdy jsem se k plavání vrátila, když se náš trenér na letním soustředění rozhodl, že pojedeme na Lipno plavat závod Českého poháru v dálkovém plavání.

Ne, že bych ze začátku byla z toho nápadu jet plavat uprostřed srpnového soustředění do studeného Lipna nějak nadšená. A když jsme po příjezdu na místo zjistili, že prší a voda je tak studená, že jsme do ní sotva strčili nohu, připadalo mi to jako úplné mučení. I přesto jsem s brbláním šla na start tehdy pouze tříkilometrové trati. Úkol byl jasný – obeplavat tři bójky a pak proplavat koridorem, to celé třikrát. Vzhledem k mlhavému a deštivému počasí, které ten den panovalo, se to zdálo skoro nemožné – člověk totiž z vody neviděl ani na 20 metrů před sebe, natož pak na nějakou bójku. Když dal rozhodčí pokyn ke startu, vydala jsem se, společně s pár utrženými kopanci do víru závodu. Ačkoliv mi byla zima, nic jsem pořádně neviděla a z hromadného startu mě všechno bolelo – cítila jsem se, paradoxně, neuvěřitelně skvěle. Vím, že tohle pochopí asi jen plavci, kteří zažili něco podobného a možná dělají plavání právě pro tyto okamžiky, ale v tu chvíli jako by mě opustily všechny obavy a stres. Užívala jsem si každé tempo, hledání bójek, prostě to všechno...

Ve své kategorii jsem doplavala třetí. Ale to bylo vlastně úplně jedno. Pro mě bylo důležité, že jsem zase měla pořádnou chuť se pustit do tréninku.

9

3.

Spolu s tím, jak jsem se začala dálkovému plavání víc a víc věnovat, dostala jsem se také do komunity lidí, kteří dálkovým plaváním žili. Velmi mě bavilo poslouchat neskutečné příběhy plavců, kteří se při dálkových závodech prali s vodou a sami se sebou, jen aby nakonec mohli na konci závodu vylézt a užívat si ten neskutečný, nepopsatelný a taky tak trochu smíšený pocit únavy a štěstí.

Proto jsem i já sama chtěla dokázat něco velkého. Mít svůj vlastní příběh, který mezi těmito lidmi budu moci vyprávět. A tak začalo hledání správného plaveckého cíle. A jak by nejspíš každého napadlo, svůj zájem jsem upřela na slavný kanál La Manche, o jehož překonání sní každý dálkový plavec.

Pár dní jsem si s touto myšlenkou pohrávala, než jsem se odhodlala napsat do Channel Swimming Association, která přeplavby Kanálu zajišťuje. Nepříliš pozitivní odpovědi jsem se dočkala hned následující den: První volný termín mi byl nabídnut v červnu 2015, tedy v tu chvíli až za rok a půl. Já jsem ale čekat nechtěla, tak jsem hledala dál. Z vyprávění jsem věděla, že existuje tzv. Ocean Seven, ve zkratce sedmička mořských průlivu na světě, které se dají přeplavat. Když jsem si jednotlivé průlivy prohlížela, vracela jsem se stále k jednomu a tomu samému. Gibraltaru.

Strašně moc mě lákalo dostat se vlastními silami z jednoho kontinentu na druhý. Jenže se zdálo, že ani tahle cesta nikam nepovede....

Po tom, co jsem oslovila plaveckou asociaci na Gibraltaru, se ukázalo, že ani zde není na následující léto žádné místo pro mou přeplavbu. Byla jsem zklamaná a hledání na chvíli vzdala. Než mi pak o týden později přišel mail, že mám možnost plavat ještě to léto s jedním slovenským plavcem, který souhlasí s tím, abychom absolvovali pokus spolu.

Nadšeně jsem se pustila do komunikace se slovenským týmem a po mé návštěvě v Bratislavě bylo jasné, že se do divokých vod Gibraltaru pustíme spolu. Teď už zbývalo „jen“ se na pokus připravit.