načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Prošli jsme peklem -- ...a v pekle se ušpiníte – Martin Doerry

Prošli jsme peklem -- ...a v pekle se ušpiníte
-16%
sleva

Kniha: Prošli jsme peklem
Autor: Martin Doerry
Podtitul: ...a v pekle se ušpiníte

Knížka rozhovorů s čtyřiadvaceti osobnostmi, které přežily holocaust a vydaly o svém životním příběhu varovné svědectví. Publikace zachycuje prostřednictvím rozhovorů a vzpomínek osudy lidí, kteří se stali oběťmi nacistického běsnění a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  499 Kč 419
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
14
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: AOS PUBLISHING
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 223
Rozměr: 31 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu "Nirgendwo und überall zu Haus" - Gespräche mit Überlebenden des Holocaust ... přeložily Alice Austová a Silvie Habrová
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
Vazba: kniha, vázaná vazba
Datum vydání: 11.10.2016
ISBN: 9788087624357
EAN: 9788087624357
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knížka rozhovorů s čtyřiadvaceti osobnostmi, které přežily holocaust a vydaly o svém životním příběhu varovné svědectví. Publikace zachycuje prostřednictvím rozhovorů a vzpomínek osudy lidí, kteří se stali oběťmi nacistického běsnění a prošli peklem koncentračních táborů. I přes svou jedinečnost jsou jejich příběhy zároveň typické pro biografii evropského židovství 20. století. Vedle popisu prožitého utrpení a snahy se s těmi událostmi vyrovnat přináší text i ponaučení pro současníky. Mezi zpovídanými osobnostmi najdeme např. spisovatele Imre Kertésze, Ivana Klímu, novinářku Lenku Reinerovou, publicistu Elieho Wiesela a mnohé další.

Popis nakladatele

Nad vzpomínkami se pomalu stahují mračna. Poslední, kteří přežili holokaust a pronásledování evropského židovství, brzy utichnou. Mnozí z nich o své útrpné cestě koncentračními tábory, o útěku či emigraci vyprávěli, jiní celý život mlčeli, svoje vzpomínky si nechali pro sebe nebo se pokusili zapomenout. Toto mlčení už brzy zavládne navždy. Dále pak bude muset být tato skutečnost zprostředkovávána pouze prostřednictvím historiků a potomků těch, kteří přežili. Ale jaké mohou být vzpomínky "z druhé ruky"? Budou další generace vůbec ještě schopné pochopit dimenzi těchto zločinů, když už nebude moci žádný z bývalých vězňů koncentračních táborů, žádný emigrant vyprávět o vlastních zážitcích? Tomuto účelu by měla posloužit i tato kniha. V rozhovorech s 24 přeživšími (včetně několika Čechů, mezi jinými i spisovatele Ivana Klímy) jsou popsány typické životní osudy pro biografii evropského židovství ve 20. století. (autentické rozhovory s lidmi, kteří přežili holokaust)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Martin Doerry - další tituly autora:
Mé zraněné srdce Mé zraněné srdce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ivan Klíma: „Lidé oněměli“(Pražský spisovatel Ivan Klíma o letech útrap v koncentračním táboře

Terezín a o zklamané vířev lidský komunismus.)Ivan Klíma přišel na svět v Praze roku 1931 a během

války byl tři roky vězněn v koncentračnímtáboře v Terezíně. Angažoval se v Pražském jaru a během

převratu v roce 1989. Jeho romány,mezi jinými „Čekání na tmu, čekání na světlo“ a „Soudce z

milosti“, zrcadlí historii českéhonároda ve 20. století.Pane Klímo, v románu „Soudce z milosti“ líčíte

svá chlapecká léta v koncentračním táboře Terezín.Kde v této knize končí realita a začíná fikce?Nikdy

jsem nebyl soudcem, ale použil jsem v té knize spoustu svých osobních prožitků. Některédetaily jsou

samozřejmě smyšlené.Znamená to, že váš otec byl Žid a vaše matka nikoli?Moje matka víceméně

také. Někteří její předci byli protestanti. Podle Norimberských zákonů platila zaŽidovku.Váš otec byl v

roce 1941 do Terezína odveden z rodiny jako první?Ano, ale jenom tři týdny před námi, s jednou

pracovní kolonou. Moje matka, můj mladší bratr a jájsme jeli s prvním oficiálním transportem z Prahy

do Terezína v prosinci 1941.Proč byl váš otec odveden ještě před vámi?Můj otec byl promovaný

elektroinženýr pro silnoproud a ve svém oboru byl celosvětově uznávanoukapacitou. Nacisté ho

potřebovali.Byl díky tomu nějak privilegován?Pokud tím myslíte, že ho hned nezabili, tak ano. V létě

1944 ho spolu s dalšími dvěma experty poslalido koncentračního tábora Gross-Rosen, kde měl

pracovat na nějakém zvláštním úkolu. Ale jak seblížila fronta, byl brzy evakuován a stal se normálním

vězněm. Přežil pochod smrti z koncentračníhotábora Sachsenhausen na sever, skoro až k pobřeží.

Byly to trýznivé týdny.Řekl vám někdo, proč jste byl do Terezína odveden?Ve skutečnosti jsme v

Praze nežili jako Židé. V roce 1939 mě nechali pokřtít a já jsem nevěděl, žejsem Žid. Teprve když jsem

musel nosit hvězdu, vysvětlili mi to. Pak už jsem tomu rozuměl, pokud setomu tedy rozumět dá.V

době deportace vám bylo deset. Jak jste to tehdy vnímal?Nejdřív se mi to zdálo jako dobrodružství,

měl jsem optimistickou povahu. Důležité bylo, že lidév Terezíně celý čas věřili, že válka během tří

měsíců skončí. Když nacisté vyhlásili válku Spojenýmstátům, mysleli jsme si, že Hitler už nemůže

vyhrát.Většina židovských vězňů z Terezína byla dříve či později odvezena do Osvětimi a tam zabita.

Proč vyjste směli zůstat?Minimálně v těch dvou a půl letech, kdy byl v Terezíně i otec, jsme byli

zjevně pod ochranou. Údajněto tak velení SS slíbilo. Samozřejmě se jim nedalo věřit, ale člověk jim

věřit chtěl. Proč jsme zůstali,když musel pryč otec, to nevím. Snad proto, že byl členem ilegální

komunistické strany a jehokolegové nás v lágru nějakým způsobem chránili. Jako pravděpodobnější

se mi ale zdá, že jsme sedostali na jistý seznam lidí, kteří na východ posláni být neměli.Jak vypadal

všední den dítěte v Terezíně?Škola byla ilegální, takže se konala tajně a vždy jen na krátký čas. Pak

museli učitelé do transportu apůl roku se zase nic nedělo. Pracovní povinnost byla až od čtrnácti,

takže jsem neměl co dělat. Hráljsem se svými vrstevníky volejbal a fotbal, učili jsme se krást,

především uhlí a brambory, což bylo alevelmi riskantní. Strašné byly ty transporty do Polska, to jsme

měli všichni strach. Moji kamarádipostupně odjížděli. Na hlad jsme si zvykli, především nebyl asi tak

strašný jako v Osvětimi. Chleba abrambory jsme dostávali, takže žaludek byl plný. Ale neměli jsme

žádné ovoce ani zeleninu –s výjimkou kyselého zelí a krmné řepy.Kdy jste pochopil, co se stalo s lidmi,

kteří byli odvezeni transportem?O plynových komorách jsme nevěděli. Registrovali jsme jen, že ti

lidé, kteří museli pryč, umlkli, žejsme o nich už nikdy nic neslyšeli. Tím pádem nám bylo jasné, že

šance na přežití je malá.V červenci 1944 navštívila Terezín delegace Mezinárodního červeného

kříže.Ano, na to si dobře vzpomínám. Nacisté nechali na náměstí zřídit hudební pavilon, kde hrál

jazzovýorchestr, postavili přepychovou školku pro děti do šesti let. Uvnitř sice nikdy děti nebyly, ale

zvenkuvypadala nádherně. Otevřely se obchody, byly vytištěny speciální peníze; ještě dnes mám

několiktakových bankovek. A v těch obchodech se prodávalo pár věcí, které z velké části pocházely z

kufrůlidí, kteří už byli mrtví. Z jídla se dala koupit jenom hořčice a paprika. Něco pořádného tam

nebylovůbec. Dokonce byla otevřena i kavárna, pravděpodobně s náhražkovou kávou. A kromě


tohopřestavovali i byty. Z místnosti, kde muselo žít 16 lidí na palandách, vznikl rázem byt pro mladý

pár –s nábytkem, závěsy, květinami. Pak tam tu komisi přivedli, aby viděla, jak dobře se lidem v

Terezíněvede. Nakonec byla zřízena i jídelna pro děti, na to si dobře vzpomínám. Normálně jsme měli

na jídlomisky a museli jsme stát dlouhou frontu na pár brambor a nějakou omáčku – a teď jsme

najednouseděli u stolu, číšnice nám nosily jídlo na talířích. Vzpomínám si, že jsme dostali brambory,

telecí aokurkový salát a k tomu čokoládový dezert. Čokoládu jsme do té doby nikdy neviděli. Ale to

všechnobylo jen jeden den. Dokonce hřiště pro nás postavili, taky jenom na ten jeden den, kdy přišla

komise.Jinak jsme si vždy hráli na dvoře mezi kasárnami.Terezín nebyl vyhlazovací tábor, přesto tam

zemřely desetitisíce lidí.Ano, asi sto lidí denně. Právě starší lidé už na všechny ty útrapy prostě neměli

sílu. Velmi rychle byllágr tak přeplněn, že nově příchozí museli na půdu, kde v létě bylo velmi horko a

v zimě velká zima.Nebyly tam ani toalety, takže pokaždé museli sejít schody dolů a pak třeba půl

hodiny stát ve frontě.Pro staršího člověka je to příliš.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.